Index
Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2-
Kapitola 3: Kapitola 3- Přání se plní
Kapitola 4: Kapitola 4- Moc Zmijozela
Kapitola 5: Kapitola 5-Pán oblohy
Kapitola 6: Kapitola 6-Trénink
Kapitola 7: Kapitola 7-Chris
Kapitola 8: Kapitola 8-Přesun
Kapitola 9: Kapitola 9-Toky myšlenek
Kapitola 10: Kapitola 10
Kapitola 11: Kapitola 11
Kapitola 1: Kapitola 1
Návštěva velkého čaroděje
Harry se probudil s potem stékající mu po tváři. Byl to sice necelý měsíc po kmotrově smrti však on měl ten okamžik neustále před očima.
Od té doby ho trápily noční můry, při kterých denodenně (nočnonočně) viděl opět Siriuse propadat se tím zapeklitým Obloukem smrti. Okolo postávali přívrženci zla s výsměšnými pohledy na beznadějnou dvojci. Uprostřed všeho dění stál Pán zla, který se mu téže vysmíval. Neustálé kledby slýchané na jeho adresu byly deprimující. Hlášky tipu: ,,Seš stejný bídák jako tvoji rodiče. Sirius je jen prachobyčejný zvěd. Brumbál zemřel. Chcípl jako ta nejubožší krysa světa. Zabil jsi ho. Cedrica jsi zabil ty, tak jako spoustu dalších. Ty za to můžeš. Kdyby ses učil nitroobranu tak tady ještě jsou.” To vše a mnohem víc mu vířilo hlavou, jako kolotoč myšlenek zapnutý na maximum.
Bradavický žak posmutněl. Siriuse měl rád jako otce i matku, jako rodiče, které nikdy nepoznal, respektivě jsi na ně moc dobře nevzpomíná. Samozřejmě se nepočítají zážitky za přítomnosti mozkomora, kdy uslyšel maminku prosit o pomoc a její smrtelný řev, poté co ji ten odporný slizký parchnat zabil. Neustále žil s nadějí, při které přiběhne kmotr do pokoje a zakřičí „Překvapení“. Nic takového se však nedělo.
Netušil však, že se tato skutečnost má brzy změnit....
Při pohledu na hodiny hlasitě zívl. Bylo teprve půl čtvrté ráno. Otočil se na druhý bok a propadl se do říše snů, plný prapodivných nočních příběhů.
Probudil ho ranní svit slunečních paprsků, svítící mu přímo do jeho jantarově zelených očí. Nečekaný host zaťukal na pootevřené okno.
„Hedvika co ta tady tak brzo“ pomyslel jsi chlapec s jizvou na čele.
„Že by mi chtěla ukázat zvlášť veliký krysí úlovek“ pomyslel jsi.
Jaké bylo však jeho překvapení když uviděl na její nožce přivázaný dopis.
„Od koho bych asi dostat dopis, zapřemýšlel se nahlas. Vždyť narozeniny mám za čtrnáct dní a Ronovi i Hermioně jsem odpověděl včera večer“ uvažoval nahlas. Popadl dopis od neznámého, roztrhl ho a začal v duchu číst.
Milý Harry!
Mám pro tebe „menší“ překvapení. Doufám, že s moc netouláš po Kvikálkově, jak víš, hrozí ti neustálé nebezpečí ze strany Voldemorta a jeho přívrženců. Buď připraven zítra v pět hodin. Přijdu si pro tebe Letaxem . Nemusíš mít obavy, vše je zajištěno, kromě upozornění Dursleyů. To máš na starost ty. Buď neustále ve střehu. Pěkné prázdniny přeje:
Albus Brumbál.
P.S.: Blahopřeji k úspěšném výsledkám NKÚ.
Harry otevřel další list pergamenu….
VÝSLEDKY NKÚ
Vyhovující klasifikační stupně:
Vynikající (V)
Nad očekávání (N)
Přijatelné (P)
Nevyhovující klasifikační stupně:
Mizerné (M)
Hrozné (H)
Troll (T)
Harry James Potter byl hodnocen následovně:
Astronomie (P)
Péče o kouzelné tvory (N)
Kouzelné formule (N)
Obrana proti černé magii (V)
Jasnovidectví (M)
Bylinkářství (N)
Dějiny čar a kouzel (H)
Lektvary (N)
Přeměňování (N)
Harry stále nemohl uvěřit svému prospěchu. Jedna výborná z OPČM mu udělala velkou radost. Až na ty lektvary to byl konec jeho bystrozorským ambicím. Jinak mu to vcelku vycházelo. Propadl jen z Dějin čar a kouzel a z Jasnovidectví. To mu však nevadilo. Zašel do koupelny zkulturnit se , i když učesat si vlasy tak, aby se daly nazvat učesanými ,byl předem prohraný boj, I přesti se o to pokusil. Výsledek byl podle očekávání nulový, ne-li horší. Povzdychl jsi a vydal se na snídani na bitevní pole aneb do kuchyně Dursleyů.
Na snídani měli oblíbenou stravu pro králíky, jak to obvykle s oblibou nazývával Vernon. Ta se skládala z grepfuitu, mrkve a kiwi. Dudley pro sebe zabral židli vypadající spíš jako menší křeslo.
Po „vydatné“ snídani Harry oznámil již nezměnitelnou maličkost o jeho dnešním setkání s bradavickým ředitelem v Zobí ulici číslo 4. Všichni Dursleyovi zůstali němě zírat na svého svěřence, který je postavil již před hotovou věc. Pokud mohli, tak se po první nechvalné náštěvě kouzelníka radši všem Harryho stejně nadaných vrstevníků a vrstevnic obloukem vyhýbali. Zelenooký chlapec se jenom ušklíbl nad jejich překvapenými pohledy a pokračoval s oznámením:
„Jdu nahoru napsat Siriovi,aby se o mě nebál . Víte přece jaký má o mě o prázdninách strach? Dokonce mi napsal, že by tu mohl pár dní na mě TADY dohlédnout. Ta snídaně byla výborná teto.“ S těmito slovy opustil kuchyň a musel se velmi ovládat, aby se nerozchechtal na celé kolo. Do pokoje doplachtil jak tornádo a rozesmál se při vzpomínce na jejich kyselé ksichty. Naposledy se pousmál a začal smolit odpověď pro Brumbála.
Po klidném obědě, při kterém se Dursleyovi neodvážili čarodejnickému učňovy nic říci, se Harry vydal do nejmenší ložnice v domě. Hedvika ještě nepřišla, a tak ji pouze vyčistil klec, protože už hrozně zapáchala různým sajrajtem, co jsi tam s sebou donesla po lovu. Harry překontroloval své tajné místnůstky, jestli tam náhodou něco nezapomněl. Poté vzal všechny své věci a hodil je na postel. Kulový blesk, hůlku a soví klec postavil ke dveřím. Knížky „systematicky“ naházel na dno svého kufru hned po oblečení. Jen s velkou námahou uzavřel kufr (musel na něm „trošku“ poskakovat, aby ho vůbec zavřel). „Škoda, že nemůžu kouzlit, takový menší balící kouzlo by se mi teď náramně hodilo“ zabručel jsi pro sebe, když se po půl hodinové snaze zavřít kufr konečně svalil na postel a pot mu zvlhčil tričko.
„Mám ještě dvě hodiny čas“ pomyslel si.
„Brumbál sice říkal, že se nemám nikde toulat, ale neboť jsem neslyšel ve zprávách žádné útoky ze strany Smrtijedů, myslím, že se mi nic stát nemůže“ zamyslel se chlapec nachovou jizvou na čele a vydal se vstříc letnímu Kvikálkovu.
Na pročištění hlavy to náramně pomáhalo. Začal putovat po Kvikálově a nakonec se usadil na dětském hřišti. Jeho mysl proplouvala všemi vzpomínkami, které na Siriuse měl. Tady ho poprvé uviděl v podobě velkého Smrtonoše.
O pár minut později (aspoň si to myslel, ve skutečnosti měl nejvyšší čas vyrazit zpět) se vydal zpátky k Dursleyovým. Menší náklad v podobě svého kufru, koštěte, hůlky a klece donesl s námahou do kuchyně.
V tu chvíli odbyly hodiny pátou. V ohništi se rozzářily smaragdové plameny a poté z nich vystoupil velice starý, usměvavý kouzelník s modrými oči si bedlivě prohlížel mudlovský dům. Jeho pohled spočinul na strýci Vernonovi.
„Rád vás opět vidím Dursleyovi“ zahlaholil jim na pozdrav a vydal se jim vstříc s nataženou paží.
„ Já jsem Albus Brumbál“ představil se sympatický, modrooký děda a políbil ruku chvějící se tetě Petunii.
„Těší mě pane Vernone“ pousmál se kouzelník opět.
„Ahoj Dudley“ mrkl na Harryho bratrance. Ti naprosto překvapení z jeho slušného přivítání na ně koukali velice zaraženě, jako by čekali na nějaké gesto, ale nic takového se nastalo. A tak i nadále zůstali zaraženi v rohu kuchyni.
„Jak víte tady Harry dnes se mnou odjíždí ke svým přátelům na prázdniny. Doba pro kterou tu strávil byla dostačující, aby zde načerpal síli proti Voldemortovi, kvůli které Lilli zemřela. Nemusíte si dělat starosti my se o něj postaráme.“ Harry, který to vše napjatě poslouchal silně pochyboval o jejich strachu k jejich „oblíbenému“ synovci. Bylo však vcelku zábavné pozorovat všechny Dursleyovi, jak se krčí u stěny a klepou se strachy při každým gestu, který provázel ředitelův proslov.
„Tak Harry máš všechno zbaleno?“ zeptal se Albus a pohlédl na svého oblíbeného žáka modrýma očima. Černovlasý chlapec si všiml pobavených jiskřiček za půlměsíčkovými brýlemi. Zřejmě ho pobavily reakce Dursleyů.
„Ano pane profesore“ odpověděl spěšně mladý muž.
„ Pane profesore ... co znamená to překvapení o kterém jste mluvil v dopise?“ zeptal se a začal se rozhlížet, jako kdyby měl na něj odkudkoliv každou chvíli vyskočit Troll.
„Teď ne Harry, dozvíš se to později, až budeme na místě.“ Odpověděl ředitel. Brumbál věnoval rengenový pohled rodině mudlů a začal se opět věnovat svěmu žákovy. Otočil se na krb a odříkal pár kouzelnických formulek. Náhle z krbu vyšlehly smaragdově zelené plameny.
„Zavazadl pošlem na ústřednu napřed Harry, nemusíš jsi dělat starosti“ broukl na něj děda (Brumbál).
Mladý Potter se naposledy otočil na Dursleyovi a zvolal: „ Tak se tu mějte beze mě pěkně, uvidíme se za rok.“
Vstoupil do zelených plamenů, přičemž Petunie vyjekla ne radostí ( konečně dá pokoj... pozn. Petunie), nýbrž napůl překvapením, napůl strachem.
Ozvalo se : „Grimmouldovo náměstí 12“ a v tu ránu byli pryč. Putování Letaxem nepatřilo k jeho oblíbeným.
,,Takové točení snad nemohla způsobit ani ta nejhroznější mudlovská horská dráha.” Pomyslel jsi, jakmile se ocitl v krbu. Dopadl na studenou dlažbu do kuchyně plné lidí. Hned na to se za ním přemístil Letaxem i Brumbál, bohužel jen těsně vedlo něho, takže se oba dva odporoučeli k zemi.
„Harry drahoušku“ přiběhla k němu paní Weasleyová, ještě než se stihl postavit z podlahy s panem ředitelem.
„Jsem tak ráda že tě vidím“ pokračovala v proslovu rozjařeně.
„ Nemohla jsem se dočkat, až tě uvidím. Po té smutné události která se stala na školního roku.“ dokončila svůj monolog.
„Harry, rád tě opět vidím“ zahlaholil pan Weasley. V kuchyni, která po pilné práci paní Weasleyové vypadala vskutku výtečně, sěděli Molly a Artur Weasleyovi
, Alastor Moody, Kingsley Pastorek, Mundungus Fletcher, Nymfadora Tonksová a nějaký pytel hadrů, jak se Harry zprvu domníval.
Ne to nebylo možné, ten pytel ,,hadrů” za který ho považoval se zvedl a on v něm poznal .....(dočtete se v následující kapitole)Zpět na obsah
Kapitola 2: Kapitola 2-
Návrat zesnulého a poučující snídaně
Siriuse. „ Ahoj Harry , rád tě vidím „ usmál se na něj jeho kmotr. Černovlasý chlapec na něj však zíral s otevřenou pusou. Po chvilce šoku ( asi tak pěti minutách ) ze sebe vydal jakýsi podivný zvuk který při troše fantasie měla být odpověď.
„ Siriusi to to není možný vždyť jsi se propadl tím obloukem já tě viděl obloukem smrti (proč se mu asi tak říká že?).
Sirius teď vypadal jako by se měl co nejdříve prasknout , tak upěnlivě zadržoval smích. „Víš Harry asi bychom ti měli vysvětlit moji přítomnost , viď?“ Harry stále neschopný slova se posadil na nejbližší židle , neboť měl pocit , že se mu každou chvíli podlomý kolena , jen mlčky přikývl.
„ Jak už víš naše bradavická učitelka věštění Trelawneyová vyřkla další věštbu. A ta zněla: TEN KDO V AZKABANU STRÁVIL DOBU, DVÁNACT LET NEVINNĚ.TEN DNES VEČER ZEMŘÍT MÁ. ZABIJE HO SESTŘENKA (nic lepšího mě nenapadlo).
Přesně tohle tady slyšela Minerva , když spolu zrovna projdenávali Firenze. Rychle šla za Brumbálem.
Ten když se to dozvěděl tak mě okamžitě informoval. Zaklel mě mocnými kouzly ,které mě měli ochránit ne před smrtící kletbou , ale tak , aby moje duše mohla i nadále žít. Ještě dnes nevím, která to byla.
Museli jsme však mít i mé tělo neboť já bych jinak uvízl v meziprostoru. Tělo bez duše, nebo duše bez těla je ti na nic.
Proto mi Severus dal lektvar Doušek živé smrti. Je to sice lektvar ,používající jako uspávací prostředek , ale po těchto velice prastarých kouzel ,který na mě použil Albus fungoval jinak. Vypadalo to jako kdybych spal.
Po té události , při které jsem spadl do oblouku smrti, nastal však problém, jak mě z něho dostat ven. Lektvar i kouzla začala fungovat sice tak na dvě maximálně tři hodiny. O oblouku je známé, to že o něm nic nevíme.
Avšak tady zapracoval profesor Binns. Řekl nám , že dotyčný , který spadl do oblouku má šanci žít, jen tehdy ikdyž to zní bláhově, pokud ho chrání láska. Ty Harry který jsi mě měl tak rád, jako rodiče, jako rodinu , kterou jsi nikdy neměl (Dursleyovi se nedali počítat jako funkční jednotka rodičů) jsi mě zachránil. Takový žal ,který tebou procházel byl neuvěřitelný.
Jakmile jsem se ocitl v oblouku, uvolnila se má duše. Neměl jsem moc času na jistou smrt a začal jsem tedy hned jednat. Zatímco já se dostal ven z oblouku , což mi dalo dost úsilý , měl jsem málo času. Dodnes nevím jak se mi povedlo přemístit svou duši do Bradavic přímo do ředitelny.
Albus, ředitel tam však ještě nebyl a tak mi nezbývalo nic jiného než čekat. Moje tělo mezitím bylo stále na odboru záhad. Ale ne už v oblouku.
A ty Harry aniž by jsis to uvědomil , tou silou, která je uvězněna za jedněmi dveřmi které můžeš otvřít jen ty , nevíme však stále z jakého důvodu. Ta již zmiňovaná síla dokázala vzít mé tělo z oblouku , následně i z odboru záhad přímo tam kde jsme se nacházel já. Málem jsem se nepoznal ta síla mě sice vrátila ,ale sebralo mi to velikou energii a hodně jsme zestárl.
Brumbál se vrátil na poslední chvíli. Díky včasnému zásahu Madame Pomfreyové a její léčbě v tajnosti tu stále ještě jsem“ dokončil svůj proslov Harryho znovuzrozený kmotr.
„Siriusi“ šeptl jenom Harry, rozběhl se k svému kmotrovi a pevně ho objal. „Ani nevíš jak jsem šťastný, že ses vrátil. Moc mě mrzí to, co se mohlo stát. Mám tě rád“ usmál se na svého kmotra.
„Vítej mezi živími!“ vykřikl na konec. Všichni se postavili a začali nadšeně výskat a tleskat. Dokonce i Brumbál se přidal k všeobecnému veselí. Pili, jedli, tančili. Všichni byli rádi, že se povedlo zachránit Siriuse před jeho nešťasným osudem. Po pár hodinách se vše sklidnilo. Harry , který byl naplňen štěstím, když jeho kmotr vstal z ‚mrtvých‘ , někdo kdo mu je tak blízký, téměř létal po sídle Blacků. Musel jsi dát velmi záležet ,aby jsi nezačal zpívat. „Jsem lehký jako ptáček.“ Na tolik ho sled událostí poznamenal. Když už byl vysílen , z nekonečného se radování a ‚létáni‘ , šel jsi lehnout.
Kufry mu už Brumbál poslal do pokoje přes nádávajícího Kráturu ,tvářící se jak japonský bůh pomsty. Siriuse nenáviděl a taky to dával dost na jevo.
Vstoupil do pokoje ve druhém patře, který obývali vždy s Ronem, když zde byli. Vybalil jsi své oblečení do skříně a s radostí se svalil na ustlanou postel již oblečený do pyžama.
Oči mu štěstím zářily, cítil se tak šťastně, jako dlouho už ne. Nemohl se dočkat, až přijede Hermiona s Ronem.
Hermiona byla u Victora Kruma v Bulharsku, ikdyž to byla láska na dlouhou vzdálenost, stále jim to klapalo. Ron byl s Charliem i Ginny v Rumunsku, kde se zúčastnili expedice na nově vyskytující se druh draka v Bulharku. Tam se ale přemístili přenášedlem. Pojmenovali ho Pán oblohy. Díky své výšce, vlastnostem, vzhledu a mocí kterou skrýval to bylo pravé jméno pro něj. To vše mu řekli v minulém dopise, který od nich dostal.
Moc se těšil na své dva nejlepší přátelé a už jsi předem představoval jejich nechápavé obličeje, až ho tady uvidí. S myšlenkou na Rona a Hermionu usnul klidným nočním spánkem.
Po vydatném spánku bez žádných nočních mur se Harry oblékl a vydal se do kuchyně. Vstal poněkud později kolem deváté hodiny ranní. No později záleží na úhlu pohledu. A někdo jako je Harry, který musel každé ráno vstávat už v půl sedmý a to ještě o prázdninách, kvůli pracím které mu naložili Dursleyovi, to bylo opravdu později.
Při pobytu Paní Wealseyové v sídle Blacků se zde dalo pobývat vcelku dobře. Ronova matka totiž trpěla puntičkářstvím co se úklidu týče.
Sirius rodinný dům byl obydlen dlouhou dobu jen jeho ‚rasistickou‘ (tím myslím, že nesnášela mudly a mudlovský šmejdy jak je s odporem nazývala......pozn. autorky) matkou a senilním domácím skřítkem Kráturou. Paní Blacková však zemřela, a tak zde zůstal jen senilní domácí skřítek, který poslouchal jen ječící a bláznivý obraz paní Blackové, která na úklid docela s.... . Zrovna tato dvojce jsi na úklidu zrovna nepotrpěla, takže se zde za tuto dobu rozrostla různá odborná havěť od žrádlovláken (vyskytují se v koberci a rozežírajího) přes stínobrouky(hrozně rády se přilepí na vše, co vydává teplo) po běhnice (HP5) konče.
Ona (paní Weasleyová) však veškerý hmyz vyhubila a teď tu bylo útulno. Vypadalo to zde jako v nějakým mocným starověkým sídle, která jsi dávala záležet na to co kam patří.
„Dobré ráno všem“ usmál na Molly, Siriuse, Artura a Nymfomardu.
„Ahoj Harry“ koukl na něj kmotr. Artur a Tonksová na něj mrkli a paní Weasleyová jsi ho hned vzala do parády.
„Dobré ráno Harry, drahoušku nechtěl by jsi topinku? Jak ses vyspal? Máš chuť na čaj nebo radši kakao?“ vychrlila na něj současná paní domu.
„Topinka a kakao postačí“ odpověděl mladý Potter a sedl jsi naproti Siria začteného do Denního věštce.
„Co je nového a co píší v Denním věštci? zeptal se kmotra.
„Nemám ho zatím moc pročtený, ale nic moc. Po tom fiasku na ministerstvu, kde Popletal uviděl Voldemorta se věci daly do pohybu. Nevím jestli jsi oddebíral noviny, ale byl v něm článek ve kterém se ti mockrát omlouvá, jak byl slepí. No já bych spíš řekl, že jsi chrání svůj zadek. Už moc dlouho na něm sedí jako ministr a nechce se svého výsadního postavení vzdát. Ne bez boje. Ikdyž to vypadá, jako by byl na naší straně, nesmí se nechat zmást.“ Dokončil svůj monolog Black.
„Ty-víš-koho stupenci se k němu vracejí. Někteří kvůli lásce ke svému vůdcovi, jiní ze strachu z jeho pomsty ajsou i jedinci který chtějí ukořistit část jeho slávy. Smrtijedi“ zasyčel nenávistně Moody, který se právě přemístil na Grimmouldovo náměstí a dostavil se na ústředí řádu.
„Jeho věrní stoupenci rozhazují své sítě jako pavouci a loví do nich mušky ,aby byli posílení na boj. Mnozí z nás mohou být pod kledbou Imperio Harry. Nesmíš věřit nikomu, jen sám sobě. Pokud jsi všimneš jakékoliv změny chování tvých přátel, neber to na lehkou váhu. Jsem sice bystrozor v důchodu, ale byl bych rád ,kdybys tuto radu vzal k srdci. Za časů, kdy byl Voldemort na vrcholu své moci tyto případy byly bohužel na denním pořádku. Dej na má slova.“ dokončil svůj proslov uznávaný bývalý bystrozor.
„Pošuku, vždyť toho kluka akorát vyděsíš“ namítla paní Weasleyová.
„To není kvůli zastrašení Molly“ vložil se do toho Sirius, Alastorovi jde jen o varování před nebezpečím ze strany zla Molly“ domlouvil jí azkabanský uprchlík.
„To by stačilo“ vložil se do začínající hádky pan Weasley.
„Moody se jenom snaží tady Harrymu vysvětlit, aby nebyl příliš důvěřívý a dával na sebe pozor“ zastal se bývalého bystrozora Artur.
Harry který jedl svoji snídani doteď mlčky pozoroval slovní přestřelku se taky rozhodl zasáhnout, dřív než bude pozdě.
„Pane profesore, já nevím na co narážíte, ale pokusím se vyhnout všem nástrahám, které pro mě Voldemort připravil“ odpověděl vklidu čarodějnický učeň.
„Mimochodem paní Weasleyová nevíte kdy by měli přijet Ron s Hermiounou?“ snažil se odvrátit pozornost od minulé hádky zelenooký mladý muž. Molly která ještě vysíla varovné pohledy na Moodyho odpověděla: „Včera večer jsem posíla synům vzkaz přes letaxové krby a dnes pozdě odpoledne by měli už být zde. Vzkaz už dostali, tím jsem si jistá. Vzkázala jsem oba bratrům, že jsem jsi tě vyzvedly o něco dřív. Důvod jsem jim samozřejmě neřekla to nechám na tobě a Siriusovi. A Hermiona by zítra měla přijet do Londýna. Máme sraz zítra ve tři hodiny v Příčné ulici, ale nemůžeš jít s náma pro tebe venku není zrovna bezpečno, radši tě teď budeme mít pod dozorem na ústředně.“
„Myslím, že by s ním a Ronem mohla jít Nicol. Smrtijedi nic nevyvádějí a venku to vypadá bezpečně.“ Zastal se ho kmotr.
„Tak teda ujednáno“ souhlasila po chvíli přemýšlení paní Weasleyová.
„Kdo je Nicol, Siriusi? Zeptal se svého kmotra zvědavý bradavický učeň.
„Nová členka Fénixova řádu“ vysvětlil mu kmotr.
„Děkuji snídaně byla výborná paní Weasleyvá a teď asi půjdu nahoru.“ Oznámil jí Harry. „Jen jdi tady stejně není zrona nic na práci“ vyhověla mu podsaditá žena.
„Málem jsem zapomněl na Klofana, půjdu ho nakrmit“ oznámil jim Sirius a vyšel za Harrym na chodbu.
„Potřebuji s tebou mluvit Harry je to důležité“ oznámil kmotřenci Sirius.
„Dobře“ souhlasil zvědavý čaroděj.
Zpět na obsah
Kapitola 3: Kapitola 3- Přání se plní
Dva tmavovlasí kouzelníci se vydali po sídle Blacků, aby našli co nejklidnější místo k popovídání. Vystoupali po schodech vedoucí až na půdu. Ta byla sice nepoužívaná, ale na tento budoucí pohovor nejvhodnější. Nikdy nevíte kdo by vás mohl poslouchat. Zamířili do nejzašuntěnějšího rohu místnosti, nacházející se nejdále od vchodu sem. Na půdě uložili celá generace Blacků různé nástroje na mučení, knihy černé magie a různé zlomocné pomůcky. Při podrobnějším prozkoumání by Vám to zde připadalo, jako obchod prodávající mučící nástroje. Vskutku Blackovi nedostali své příjmení zadarmo.
Sirius všechno harampádí přelétl opravdu znechuceným pohledem, kterým by se mohl rovnat sokovi ze školy Snapovi a pokynul kmotřenci do nejvzdálenějšího rohu v místnosti, snad jako by se měl vyvarovat Harryho útěkem při poslechnutí rozrůstající rodiny.
„Harry radši ti vykouzlím pohodlný křeslo, zřejmě budeš otřesen věcí o které se teď dozvíš. Jsem jsi tím jist . Rumbrio duo!“ Pronesl Sirius a vzápětí se před nima objevila dvě měkká křesla s opírátkem na ruce i hlavu barvy červené.
„Sedni jsi, opravdu to bude na dlouho“ rozkázal mu kmotr. Harry se usadil do příjemného křesla. Uprchlík z Azkabanu na něj zamířil hůlkou a pronesl: „Pouta“ a kde se vzaly tu se vzaly, objevila se ze vzduchu dva páry pout, které ho pevně připoutaly k sedačce.
„Proč jsi mě uvázal“ křikl překvapený brejloun na svého kmotra.
„Řeknu ti novinku a nevím jak by jsi na ní mohl reagovat a teď mě nepřerušuj jestli se chceš něco dozvědět“ odpověděl mu znovuzrozený.
Proč mě přípoutal k tomu křeslo? - Proč asi, přemýšlej trochu. - Vypadá to, že mi chce říct něco, co by se jiný člen Fénixova řádu neodvážil říct, nebo , nebo něco bych se neměl dozvědět, nebo něco o.. o mé rodině, nebo o věštbě? - Možná ano možná ne, ale bude to něco opravdu velmi zásadovitého, když tě kvůli tomu připoutal ke křeslu. - No možná mi chce říct něco o mé minulosti, něco co jsem se neměl dozvědět, nebo něco o mé rodině.- Nebo o další věštbě, něco o tvé budoucnosti. - Možná. – Nechme se překvapit.- Nic jiného nám nezbývá. – Tak směle do toho.
Harry se v duchu hádal se svým vnitřním já, zatímco Sirius jsi neustále sedal na židli a opět z ní vstával, jak nevěděl, která možnost mu bude lépe vyhovovat. Nakonec se rozhodl pochodovat po místnosti a nervózně začal vyprávět.
„Tehdy, když se tví rodiče vzali, Lili byla ve druhém měsíci těhotenství. Po pár týdnech se dozvěděla, že bude čekat dvojčata- dva chlapečky. Protože po nich nebo po Longbottonových šel Voldemort, museli se rozhodnout zda jednoho z nich ukryjí před samotným Pánem zla, anebo oznámí kolik dětí Potterovi vlastně čekají. Tím by ale mohli zamřít obě dvě novorozeňata. Harry musíš pochopit, že neměli na výběr, věštba se zmiňovala pouzo o jednom z nich, apřece obě dvojčata byla Potterova a narodila se v předutčeném datu. Možná se věštba mýlila, možná ne“ povídal Sirius zamyšleně. „Každopádně byli postaveni před těžké rozhodnutí. A tak jsi řekli, ten který bude mít „štěstí“ a „vyleze“ na svět jako první, toho ukryjí.“ Neber jsi to za zlé, tvoji rodiče tě milovali a Chrise též, jenže jinou možnost neměli. Snaž se jejich činy pochopit.
„Siriusi nevěděl jsem, že mám bratra“ řekl dojatě Harry, čímž přerušil kmotrovo vyprávění, tomu to ale nijak nevadilo. Nic jiného mu říct nechtěl.
Vždy jsi přál mít rodinu a teď když zjistil, že má dvojče hodlal ho najít za každou cenu. „Je to mudla nebo čaroděj? Kam ho před Voldemortem ukryli? Kde je? Ví kdo je? Víš to? Chci ho vidět.“ Oznámil mu zapáleně Harry.
„Víš tví rodiče hned po porodu dali dítě mě a já jsem ho dal Nicol a ta se o něj pak postarala. On je jeho kmotřenka, opatrovnice. Pak mi dala napít toho lektvaru Imperius, potjsem se vrátil k Lilli a Jemesovy a provedl kouzlo zapomnění a na sebe potom taky. A tak jsi celí kouzelnický svět mylel, že jsi jedináček. Když jsme Nicol přijmuli do řádu, zrušila to kouzlo a já jsem jsi vzpomněl. Požádala mě jestli bych u ní nemohl zůstat, v Americe už to nebylo bezpečné, Voldemort něco tuší a Chrise od tamtud musíme dostat co nejdřív. Celí Fénixův řád po něm pátral, když jsme ve troskách vašeho domu našli dvě dětské kolíbky. Nikdo nechce, aby se o tvém bratrovi dozvěděli smrtijedi, ba hůř Voldemort, všichni ho hledají už necelý rok, jenže zatím neúspěšně. Teda vlastně až do teď. Možná ho Nicol přejmenovala, možná na něj použila i kouzlo pro změnu vzhledu, aby ho Voldemort nenašel. Kdo ví? Pátrali jsme po něm, ale jak už jsem řek, až do teď bezúspěšně.“
Proč by mi nikdo nechtěl říct, že mám bratra? Copak nemám PRÁVO se o něm dozvědět ze všech nejvíc? Zase mi něco zatajují, tají a neustále skrývají věci, které bych měl o sobě vědět. Proč? – Ty hlavo skopává, víš proč ti to neřekli? Nevíš? Jakmile by ses dozvěděl o bratrovi vydal by ses ho bezhlavě hledat. - Proč bych se měl vydat hledat někoho, ikdyž tak blízkého, když nevím jak vypadá, nevím jestli ve Velké Británii, či někde jinde? Sice ho chci vidět co nejdříve, ale tohle bych neudělal. – Myslíš? – Jo přesně tohle jsi myslím. – Opradu? – Opravdu. - Jsi jsi jistý? – Ne nejsem pokud chceš slyšet pravdu, vydal bych se za ním bezhlavě, ikdyž nevím kde žije, zda ůbec žije, zda v sirotčinci, nebo u někoho a lá Dursleyovi. Spokojený? Já totiž ne nejradši bych ti dal po hubě. – Udělej to a rovnou jsi předplať lůžku v nemocnici svatého Munga v oddělení šílenců. – Varuji tě. –Nápodobně zmlať sám sebe Pottere a pak rovnou jdi k Voldemorovi, přeražený sám sebou.Sirius udělal dobře když tě připoutal řetězy k tomu křeslu. – Nic bych mu neudělal. Dej mi pokoj. – Jen ti říkám co bys udělal. – Nic bych mu neudělal a teď odpal. – Tvé druhé já má odpálit? Jak jsi přeješ. – Hups.
„A jak jste se dozvěděli o Nicol? Před chvílí jsi mi řekl, že na tebe použila paměťové kouzlo. To snad nejde prolomit, nebo ano? Mluvil o ni Denní věštec či někdo jiný?“ zeptal se Harry
„Je to půl na půl. Když jsem se vrátil zpět, tak se zrovna konala rada, na přimutí nových členů. Museli nejdřív obstát všechny testy, které jsou připraveny pro každého, kdo chce vstoupit. Ona byla přijmuta. Později si se mnou chtěla promluvit. Máš pravdu, jedině ten kdo ti očaroval pamět, ti ji zase může vrátit tak, aby jsi si opět vzpomněl na to, co ti bylo odebráno. Existuje na to jednoduché kouzlo: Vzpomeň jsi. No a pak už víš. V Denním věštci psali o nějakém klukovi jménem Chris Reevattnsoonpovi. Četl jsem o něm dneska ráno“ dodal na vysvětlenou Sirius, „nebyl jsem jsi tím jistý, Pátrali jsme po něm doteď ve Velké Británii.“
„Proč o něm psali a podle čeho soudíš, že je to můj bratr?“
„Výborně létá na koštěti, chodí do sirotčince Chance v New Yorku. Vyhrál soutěž ve famfrpálu a jako výhru dostal roční pobyt v Bradavicích.“
„Dobře ale podle čeho soudíš, že JE mím bratrem?“
„Řekni jsi Reevattnsoop a přečti jsi ho pozorně pozadu, když vyškrneš pár písmenek vyjdeti slovo Potter a pokud to samé uděláš s přečtením po předu a vyškrtnutím několika písmen dostaneš slovo Evanson. Přesvědšil jsem tě?“
„Ano“
„Tohle je vlastně krycí název pro tvého bratra, ve skutečnosti se jmenuje Chris Potter, to vymyslela Nicol. Kingsley se postaral o to, aby byl v novinách. Ovšem tuhle soutěž vyhrál právem. Má zde chodit pouze rok, to ovšem vůbec nevadí. Mohl by chodit do Nebelvíru jste přece dvojčata že? A já jsem váš kmotr. Snad nebude mít jediný důvod vracet se zpět do toho sirotčince v New Yorku.“
„A jak vypadá? Jsme stejní anebo podobní? Byla tam vůbec jeho fotka?“
„Ano je tam Chris. Má kaštanově hnědé husté vlasy se stejně zastřižené jako ty. Pod hustým hnědým obočím se mu lesknou jasné oříškové oči. Tvar obličeje a postavy máte totožné. Ty jseš po tátovi a on po mámě. Kdyby jste se postavili vedle sebe, nikdo by nemohl pochybovat o vašem příbuzenském vztahu. Snad jsi toho ještě nikdo nevšiml.“
„Nemohu se dočkat až ho uvidím.“
„Dočkáš se Harry, dočkáš. Teď už ale pojď dolů. Jsme tu bezmála už tři hodiny. Někdo by mohl vyhlásit stav nouze: Harry a Sirius obávaná dvojce jsou pryč, mějte se na pozoru.“
„Siriusi, proč mi Řád neřekl o mém bratrovi?“
„Nikdo jsi nebyl jistý jestli ho vůbec někdy najdeme, jestli vůbec žije. Neměli jsem sebemenší stopu jak ho najít. Teď na to už nemysli a pojď dolů mám už hroznou chuť na něco k jídlu. Na oběd. “
„Já taky.“
„Řeknu o tom Brubálovi. Dobře?“
„Jo.“
„Tak jdeme.“
Harry naprosto šokovaný zprávou o svém dvojčeti zalezl hned do pokoje ,který sdílel vždy s Ronem, ani jsi nevzpomněl, že je čas oběda. Jeho kamarád mu teď chyběl. Potřeboval se někomu svěřit. Ikdyž věděl, že přijede za pár hodin. Musel se opět uklidnit, jak je neskonale šťasný. Měl pocit, jako by v něm momentálně vybuchla bomba od Freda a George na štěstí. Vybuchující raketa štěstí. Přesně takhle se cítil.
Ani si nevšiml Phinease Nigelleuse s láhví ohnivé whisky v ruce jak si pobrukuje: „Holo Hola hey, mrtvý se vracej, vrátil se Sirius, holo hola.....“ žblus. To právě bývalý ředitel Bradavic spadl (spíš zakopl o své zgumovatělé nohy), div že se nepřekulil do jiného obrazu své podobizny a začal hlasitě chrápat.
Tenhle den byl Harryho jeden z nejlepších dnů v dosavadním životě. U Dursleyů pobyl jen dva týdny, kdy truchlil nad Siriusovou smrtí a zjistil novinku o svém dvojčeti. Ne novinku, on má bratra, jeho vlastního bratra, ba dokonce dvojče! Sirius se vrátil on, on „ŽIJE.“ Poslední slovo se mu vydralo z úst ani nevěděl jak.
Teď je jeho kmotr zpátky, zpět mezi živými. I když je stále obviněn z vraždy 12 mudlů, nálada mu neklesá, dokonce se stoupá. Vždyť právě teď, když jsi celý kouzelnický svět (mimo Fénixova řádu samozřejmě) myslí, jak parádně se zbavil jednoho z nejbližších přívrženců pána Zla, přímo rukou jeho vlastní sestřenky Bellatrix Blackové. Může se pomstít. Může pomoct najít toho hnusnýho, zakrslýho, podlézavýho (Dál pokračovat nebudu, těch negativních přívlastků na adresu Petra Petigrewa bych našla opravdu hodně... pozn. autorky) Červíčka on může být volný. Stačí jen svědectví toho, kdo zradil své nejlepší přátelé.
Zelenooký kouzelník s jizvou ve tvaru blesku na čele najednou pocítil příval štěstí, energiie, že myšlenka na spánek byla bez milosti poslána do kouta, kde se smrskla na podobu ničeho.
A tak se chlapec, který zůstal na živu, vyhoupl na nohy. Na tváři se mu objevil široký úsměv, přičemž vypadal poněkud „ožrale“ (alkohol ho neměl na svědomí, spíš ta radost, určitě radost, kdo by se neradoval?), a vydal se dolů do salónku, nacházející se v přízemí hned vedle jídelny a ječícího obrazu paní Blackové. Nevnímal jak hodiny právě odbíjejí dvanáctou. Nevnímal udivený výraz Kráturu, když mu řekl „panáčku jak se máš? To je dneska nááááádherný den viď?“ Ani paní Blackovou s udiveným výrazem ve tváři. Nedivte se když se jí právě zdál sen o tom jak má jen jednoho syna Reguluse, jejího mazánka. A na Siriuse okamžitě zapomněla (ne že by jí to dělalo problém).
Vstoupil do salónku nevšímaje jsi postavy stojící v rohu místnosti, zahalena černou dekou, ležící zády ke dveřím. Harry se pořádně rozhlédl po místnosti. Nikoho neviděl, a tak vstoupil. Postavil se do prostřed místnosti a rozhlédl se po ní. Musel, prostě musel dát svým pocitům volný průběh. Příval obrovské enrgie a radosti byly jak oživot. Adrenalin v krvi stoupá a on stále ještě nepobral pořádně na vědomí radostnou novinu: „Nejsem jedináček, mám bratra, bratra! Vykřikoval radostně hopsající, skákající po celé ploše salónku. „Mám bratra, brzy ho uvidím, já mám bráchu, Sirius se vrátil on žije já mám bratra, hopsa hejsa......“ poletoval vesele po místnosti hopsajíce, skákajíce a plakajíce štěstím.
Když jsi vybyl příval energie a štěstí desetiminutovým sprintováním po místnosti rozběhl se na pohovku, nacházeje se před krbem hned vedle „skromné“ knihovničky rodiny Blacků. Vší silou se odrazil od podlahy, vyskočil a dopadl na ni. Dopad nebyl tak měkký jak očekával. Někdo na ní už seděl. Harry se odrazil kvůli síle odrazu, odmrštil (spíš se odrazil) se od postavy ležící se na gauči a dopadl před tajemnou neznámou.
Po chvíli vzájemného pozorování jsi uvědomil, kdo tajemná neznámá je. Je to žena, kterou viděl na fotkách ze svatby. Asi to byla Lilly dobrá přítelkyně, možná nejlepší. Vysoká metr sedmdesát, hnědovláska s oříškovýma očima a na první pohled budila respekt a autoritu. Taková vnitřní síla z ní přímo vyzařovala. Oči připomínaly ty Brumbálovy, někdy vážné a tvrdé, jindy s potutelnými jiskřičkami.
Do háje já tady deset minut poletuji po místnosti štěstím, rozběhnu se na gauč a chci jsi trošku odpočinout s on tam někdo sedí. Ta ženská jsi o mně musí myslet, že mě snad bolí jizva a Voldemortovi Smrtijedi se přifařili na schůzku Smrtijedů v růžovém kostýmku s kozačkami a to pěkně vysokými. Ha Ha to by byla sranda. Okamžitě jsi představil takhle vyparáděného Malfoe staršího a Snapea. Opravdu komická představa (nemusím dodávat, že syn Jamese Pottera má velmi, ale opravdu velmi velkou fantazii J) Nebo že mi ruply nervy a jsem labilně nestabilní psychopat. – Ta poslední možnost mi přijde nejpravděpodobnější, ikdyž možnst za a) není taky k zahození. Mimochodem odkdy ty se zajímáš co jsi o tobě myslí neznámí lidé, co? - Pravda neznám, tak nebudu posuzovat a přestaň mi radit nebo budu vážně labilně nestabilní psychopat. A navíc tohle není žádný neznámý člověk ale někdo, možná tak blízký mým rodičům, jako Sirius tátovi. Ona možná mamince. – Jak chceš takhle se jen rychleji dopracuješ k oddělení schyzofreniků. – Já tě varoval! – Už mlčím. – Tak mlč. – No jo pořád. – Varuji tě. – Žádná odezva.
Znova se hádal se svým vnitřním já.
„Ahoj Harry“ usmála se na něj dobrá kamarádka Lily. „Já jsem Nicol Variable.“
„Vy jste ta, co dávala pozor na mého bratra celých patnáct let? Ta samá Nicol, která vymazal Siriusivi a mým rodičům pamět? Ta samá Nicol, která byla dobrá kamarádka mé matky?“ vychrlil na ní podezíravý Harry.
„Odpověď na tvoji první otázku zní: ano, dala jsem ho do mudlovského sirotince šance , kde žil jedenáct let a pak ode mně dostal dopis na školu čar a kouzel jménem Zlovol. Do sirotčince se pak vracel jen na prázdniny. Tuhle šklolu jsem vybrali, aby nepřátelé nepobrali žádné podezření. Na druhou otázku: Zase ano, bylo to nutné opatření. A i na třetí otázku mám odpověď: Opět odpovídám ano. Lilli byla moje nejlepší kamarádka po celou dobu v Bradavicích. Ale po té neblahé události, kdy se ona obětovala před Voldemortem on tě pak nedokázal porazit. Smrti tvého otce, zrazení toho vlezdoprdelky Červíčka a odvedení Siriuse do Azkabanu jsem se přihlásila jako zvěd a bystrozor v New Yorku, kde jsem dávala mimo jiné pozor na tvé dvojče Christophera. Je až neuvěřitelné jak jste vy dva podobní. Idyž ty jseš vzhledem po otci až na oči jak vidím. A on po matce oči má však po otci. A vlasy máte rozčepýření oba dva. Po otci stejně jako on jste po něm zdědili postavu, velké nadání hrát famfrpál na postě chytače ale i střelce. A jak jsem na tebe tak koukala prvních deset minut tak myslím, že jsi sdědil přesně takové nadšení ze všeho po Lilly a Chris bezpochybně taky. Oba jste pěkně náladoví“ dokončila svůj dlouhý monolog Nicol.
„Moc mě těší. Až do teď jsem se seznamoval jen s přáteli mého otce.“ opověděl jí na to Harry.
„Mě taky Harry ani nevíš jak moc. No a jak už jsem řekla já byla v NewYorku kde jsem pracovala jako bystrozor a tak jsem tvé dvojče dala do sirotčince Chance, kde vyrůstal podobně jako ty mezi mudly. Já jsem za ním dvakrát třikrát do roka zašla, vždy pod rouškou mnoholičného lektvaru „převlečená“ za někoho jiného. V jedenácti letech jsem mu předala dopis ze školy čar a kouzel v Zlovol. Tehdy jsem jsi žádný mnoholičný lektvar nevzala a tvůj bratr se dozvěděl celou pravdu. To vše však jen pod slibem neporušitelné přísahy o kterém nikomu neřekne a bude se moct s tebou setkat až nadejde ten pravý čas. Ten však už nadešel jakmile ses dozvěděl o znění celé věštby o tobě jako dědice slavného Godrika Nebelvíra a Voldemorta jako dědice neméně slavného Salazara Zmijozela. Ano Harry slyšíš správně. Tvůj otec byl dědicem Nebelvíra a vy jako dva správní synové svého otce jste oba dva zdědily moc vašeho slavného předka“ ukončila opět svůj dlouhý monolog Nicol.
„Takže důvod proč mě chce Voldemort zabít je ten, že jedině pravý dědic Godrika Nebelvíra by ho dokázal porazit? Pokud je to pravda, proč musel Chris vyrůstat v sirotčinci když má stejnou moc jako já?“
„Oba jste byli stejně mocní Harry, ale zapomínáš že tvá matka se kvůli tobě obětovala, atak když tě chtěl Voldemort zabít, byl jsi posílen její tak čistou duší, že ani on tak mocný čaroděj tě nedokázal porazit. Tak čistou víru Lilli v tobě měla, ani ta nejmenší pochybnost o své smrti a smrti svého jediného syna jak jsi ona myslela, to vše v ní se nacházelo a to byl Voldemortův největší problém. On nikdy nemiloval, nevěděl co je láska, pouze nenávist, zrada a prokletí. To ho skoro zabilo, to co do tebe Lilly vložila všechnu svoji naději, to byla jedna z věcí co přemohlo Pána zla, jak on sám se rád samolibě nazývá. To ho prolomilo, zlomilo a on se smrskl na cosi nepojmenovatelného mnohokrát slabší, než to nejubohojejší strašidlo co kdy strašilo. A tak Harry máš v sobě sílu dvou ze čtyř zakladatelů Bradavic. Moc Salazara Zmijozela a Godrika Nebelvíra. Zatímco tvůj bratr moc slizkého Zmijozela postrádá. On by s ním dokázal bojovat, ale ne ho porazit. To je ten důvod proč jedině ty dokážeš přemoci Voldemorta, jsi šlechetný stojíš za tím v co věříš, ale na druhou stranu jdeš tvrdě za svým. Dobro v tobě však vyhrává. Máš čisté srdce jako pravý dědic Godrika Nebelvíra. Můžeš na sebe být pyšný. Jen málo lidí s tvým talentem a mocí, která se objevuje ve věku patnácti let, by odolal temným stranám osudu“ dokončila ukecáná bývalá bradavická studentka.
„ Jak to všechno můžeš vědět?“ odpověděl ji Harry svoji obvyklou krátkou větičkou.
„Jsi stejně všímavý a podezíravý jako Lilly. Jak víš Brumbál má bratra Aberfortha, a jak to mezi bratry bývá, Brumbál se mu svěřuje s mnoha věci a problémy, mimo jiné má starosti o tebe. A já Aberfortha znám pracovně i soukromně, je to můj kolega v práci a dobrý přítel na kterého je spolehnutí. A jak to mezi přáteli bývá, svěřil se mi o té věštbě. No a tvoje vítězství nad Voldemortem je na tolik slavné, že mi nedělalo problémy jsi najít o vás dvou něco v odboru černé magie a navíc, je to základ o tom vědět, když jsem bystrozorka. Pojď blíž ať na to vidíš“ vyzvala ho hnědovláska. Vyhrnula jsi rukáv na pravém předloktí, kde mívají Smrtijedi vytetovaný znamení zla. Na její ruce však byl jiný obrázek, barevný fénix Favkes a okolo něho jemný plamínky. Favkes se na Harryho podíval, jako kdyby to byla podobizna v rámu, svýma hlubokými tmavými oči, vněmž se nacházelo tolik porozumnění, jaké dědic Nebelvíra nikdy neviděl.
„Pokud máme radu stačí, když Brumbál řekne Fawkesovi aktuální heslo a mi členové této organizace ucítíme hřejivé teplo vycházející z tetování. Už mi věříš?“
„Ano už ano.“
Tohle je na mě moc informací najednou, musím se jít na jíst, každou chvíli má přijet Ron..
„Mohu říct Ronovi a Hermioně, že jsem dědic Nebelvíra?“
„ Tvý přátelé již dávno ukázali svoji oddanost, spolehlivost a schopnost udržet vaše tajemství. Ano můžeš.“
„Děkuji za vše co jste mi dnes řekla, a teď se půjda najíst, už jsou tři hodiny, jdete taky?“
„Není zač Harry. Začni mi prosím tě tykat. Připadám jsi jinak jak stará rašple. No oběd s tebou půjdu, stejně jsem ještě nejedla.“ Nicol a Harry odešli do jídelny. Jejich upřímnost vypadala, jako by se zde rodilo nové přátelské pouto.
A tak se mladý Potter dozvěděl o své moci a šanci porazit a zabít Voldemorta. S myšlenkou na Chrise vstupil do jídelny.Zpět na obsah
Kapitola 4: Kapitola 4- Moc Zmijozela
Moc Zmijzela
Když vešla Nicol a následně hned za ní Harry, všichni se divili, jak rychle se seznámili.
„Harry jestli nemáš nic jiného na práci, mohl by jsi jít se mnou do salónku? Potřebuji ti něco ukázat“ oznámil mu kmotr po té, co jeho komtřenec dojedl oběd.
To by mě zajímalo co jsi na mě přichystal tentokrát. O bráchovi mi už řekl, Nicol mě seznámila s mojí dávnou minulostí. Tak co by to mohlo být tentokrát? Přemítal pro sebe Harry.
Odešli z jídelny a zamířili do vkusně zařízeného salónku se soukromou ‚knihovničkou‘. Na zdech vyseli portréty podobizen pozůstalých zemřelých a vážených starobylého rodu rodiny Blacků. Jak mu vysvětlil šklebící se Sirius.
Obraz Alfrada Blacka hlásala: Vyvrhel, černá ovce rodiny. Alfrad se na oba dva příhozích usmál. Namalován někdy kolem věku čtyřiceti let, černé vlnité, trošku prošedivělé vlasy mu s nedbalou elegancí padaly do obličeje. Pod hustým černým obočím, jako uhel je propaloval světle modrými očima. Oválný obličej s vystouplou bradou mu dodávaly vzhled aristokrata.
Vedle něho se nacházel obraz Siriusova bratra Reguluse. Na něm napsáno: Na správnou stranu se dal, nášemu Pánovy zla sloužil jako smrtijed. Vlasy stejně jako jeho bratrovy padaly s stejnou elegancí do ostře řezaného obličeje. Na vrhal značně povýšené pohledy. Zřejmě podle něj jsou oba pod jeho úroveň, zabíjel je svým pohledem, z černých očí mu šlehaly plamínky nenávisti. Black je jeho opravdu zasloužené jméno.
„Nejradši bych ho z tý zdi sundal, bohužel je začarován stejně jako matčin obraz nějakým kouzlem.“ Řekl Sirius, když si všiml zvědavého pohledu, který upíral na obrazy v místnosti.
Dále zde zahlídl Phineuse Nigelleuse- nejneoblíbenějšího ředitele Bradavic, Armintu Medovou- chtěla na ministerstvu prosadit zákon, podle kterého bylo legální lovit mudly,
Eladora Blacková- začala s rodinnou tradici stínáním domácím skřítkům, když byli tak staří, že neunesli podnos s čajem.
„Nepřišel jsem sem ale kvůli tomu aby jsi obdivoval všechny obrazy předků rodu Blackových“ řekl mu Sirius. „Ikdyž já bych si sem mohl taky pověsit svoji podobiznu.“ Zasmál se trpce Čmuchal. „Už vidím ten nápisek: Seděl 12 let v Azkabanu, to je nejvíc ze všech dosud vězených vězňů. Po dvanácti letech uprchl a vrátil se zpět na Grimmouldvo náměstí 12, aby se zde mohla usádlit ta špína světa. Fénixův řád. Je to budiž k ničemu, aspoň tak se zapsal jako rekord do našeho světa.“ Dokončil dramaticky monolog o sobě. „Přesně takhle by jsi mě sem matka vyvěsila, samozřejmě bych byl někde vzádu v rohu, v co nejmenším portrétu, který by našla.“ Úpěla s pošklebkem černá ovce rodiny.
„Proč jsi mě sem vzal?“ Zeptal se zvědavý Harry, jemuž prohlížení obrazů už znudilo.
„Proč? V minulsti, kdy byl rod Blacků ještě černější a prohnilejší než dnes, jsme patřili mezi oblíbence rodu Salazara Zmijozela“ začal vyprávět znechucený Sirius „Byli jsme takový vlezdoprdelky dalo by se říct. Ale páč jsme příjmení Blackovi nedostali zadarmo.
Ve středověku jsme byli dobří přátelé, Zmijozelovi dědici byli krutí vladaři nás čistokrevných rodů. Pořádali hony na mudly, mučení tím nejstrašnějším způsobem, jakým jsi dokážeš představit. Vrážení jehlic pod nehty, postavení člověka do jakési kostry (spíš průhledné rakve), uvnitř jsou však namontovány stovky malých jehlic. Když jsi do ‚rakve‘ vlezeš, jakjinak než ve stoje, víko se utahuje a utahuje až cítíš tisíce malých jehel, které se ti zabodávají do krve, poked však stojíš rovně jako prkno vůbec to nevadí, ale když tě v tom někdo nechá zavřený dva tři dny......Připoutání na postel bez madrace, jejíž kostra na ležato (tam kde je matrace) obsahuje desítký malých, jehlic, ostrý jako nejostřejší kuchyňské nože. Cepy opancéřované ostrými jehlicemi. Speciální maska na hlavu (opět vypadající jako rakev, avšak jen na hlavu), uvnitř s mnoha jehličkami, velmi ostrých. Roztahování všech čtyř končetin od sebe, tak dlouho dokud ti to nepoláme všechny kosti, kostičky co v nich máš. Proč ti to říkám a jak o tom vím? Na druhou otázku radši nechtěj znát odpověď. Sám víš jaká moje macecha byla, krutá a bez špetky lítosti. Tyhle všechny mučící nástroje které jsem ti vyjmenoval byli v nejoblíbenější Zmijozelových a Blackový ve středověku. Atak zřejmě dědici Salazara Zmijozela usoudili, že by našemu rodu mohli dát jednu ze tří knih, které napsal jejich slavný předek. Jedna je o mučících nástrojí a zakázaných lektvarů s těmi nejhoršími a nejsložitějšími jedy. Tu však napsal jenom Zmijozel. Co bylo v první knize tří ostatních zakladateů se můžeme jenom ptát. Druhá obsahuje jejich rodokmen. Mimochodem každý ze čtyř zakladatelů napsal tři knihy toho nejdůležitějšího co znali. Kouzla ale mohli provádět jen jech dědici. Pokud by se o to pokusil někdo jiný, mohlo by z něho ty kouzla vysát veškerou jejich enerii, až by se ocitli před bránou samotné smrti. Někteří mocní kouzelníci kteří nejsou jejich předci, ale mocní jsou dost. To je třeba Brumbál a jeho bratr, Merlin a další. Stačilo by jen jedno jediný kouzlo z knih čtyř zakladatelů a oni by mohli přijít o všechnu svoji kouzelnickou moc. Jedno jediný, který by Brumbál, nejmocnější čaroděj tyhle doby, vyzkoušel stačilo na to, aby se stal prachobyčejným mudla. Každý ze čtyř zakladatelů napsal knihu, která je napsána sama sebou, píše o jejich budoucích dědicích. Každý dědic tuto knihu vlastní, je zakletá tak, aby ji mohly vidět pouze jejich dědicové. Když rod vymře, kniha se objeví v knihovně s omezeným přístupem se všemi knihami, které zakladatelé Bradavic napsali v Bradavicích. Odtuď jsi ji vyzvedne přítomný ředitel a ukladá se do ředitelny. Může do ní nahlédnout pouze on a osoba, které to povolí. Kdyby chtěli vyzkoušet, byť jen jedno kouzlo, kniha by byla nenávratně ztracena. Konečne se dostávám ke třetí knize. V ní jsou kouzla která vymyslela, jsou velmi mocná atak záleží na tvé kouzelnické moci a úrovni.
„Siriusi nechceš mi tím snad naznačit, že vám Zmijozelovi snad jednu dali, ne?“ Zeptal se ho Harry, kterého děsila představa vidět jeho kmotra ve stejném věku jako jen on, jak na něj jeho matka zkouší všechny ty ohavné mučící nástroje. Vcelku ho ale překvapilo dřívější oblíbenst předků Blackových u Zmijozelových. Nemohl uvěřit krutosti předků Siriusi, který i přes to, že je jich dědic je dobrý člověk. Vyjímaje toho co viděl v myslánce u Snapea v kabinetu minulý rok.
„Ne to nedali, ale mí předci po ní velice toužili, tak dvě z nich jednoduše šlohli. Po dvě genarace se věřilo, že byla zničena anebo ztracena. Blackovi jsi z obou vypsali jen ty mocné kletby a jejich protikletby a zdruhé jedy a protijedy. Poté ji jim vrátili. Zmijozelovi nám však už tolik nedůvěřovali, a jejich oblíbenci se stal rod pedoxidů aneb Malfoyů. Ale to jsem odbočil (kolikrát už dneska?). Přivedl jsem tě sem do salónku, neboť zde mám rodinou knihovnu, kde se tato kniha nachází. Protože jsi se dozvěděl o svých schopnostech které na tebe Voldemort předal, je na čase aby jsi se s nima naučil zacházet.“
„Ty mě budeš učit kletby, které vymyslel Salazar Zmijozel?“
„Ano a mimo jiné každý kdo má moc jednoho ze čtyř zakladatelů, ty máš dokonce moc dvou zakladatelů dostane moc. Všichni Zmijozelovic dokážou mluvit s hady a každý znich ovládá ještě jednu individuální, ta je u každého jiná“ vysvětloval mu trpělivě Sirius.
„Teď když se to dozvěděl by se měla dostavit. Ale je to veliká dřina naučit se jí ovládat. Moc dobře jsi pamatuji, jak dlouho trvalo Jamesovi naučit se jí ovládat.“
„Jakou moc měl táta?“ Zeptal se Harry.
„On dokázal hýbat s předměty, a nějakých lehčích je dokázal změnit jejich tvar. To vše jen pomocí své vůle“ oznámil mu kmotr, v jehož očí se mihly ďábelské jiskřičky. Na co ji asi tak James využíval?
„Uměli čtyři zakladatelé kouzlit bez hůlek?“ Napadlo Harryho, který okamžitě svoji myšlenku vyslovil.
„Ano“ čekala ho šokující zpráva. „Ale ty když jsi to nikdy nezkoušel, by jsi musel opravdu hodně trénovat, aby jsi to dokázal.“ Oznámil mu vážňe tvářící se Sirius.
„Jaká moc byla pro Zmijozelovic specifická?“ Zeptal se velice zvědavý Harry.
„Bylo to opravdu snad ta nemocnější a nejstrašnějsí, která byla možná. Dokázali někomu vejít do jejich vědomí a ovládat ho tak jako chtěli oni. Je to vlastně taková jiná obdoba kletby Imperio. Jen hrstka by se dokázala ubránit, ale nikdy nezvané Zmijozeli vypudit z mysli.“
„Když jsme se bavili o knihách čtyř zakladatelů a kopii těch kleteb znamená to, že jsem dědic Zmijozela a tedy i Voldemorta?“ Zeptal se chlapec se zděšením.
„Ne to ne, máš jen jejich moc ale dědic nejseš.“
„Je toho na mě nějak moc, včera jsem jsi ještě myslel, že jsem tě ztratil na dobro, následně zjistím, jak záhadně jsi se vyhnul jsité smrti, pak se dozvídám o dvojčeti- bratrovi, který žil celých jedenáct let v siritčinci, možná obdobně jako já. Od Nicol, která o něm věděla celou dobu nic nám neřekla. Ta se sem po patnácti letech přiřítí a oznámí mi jako by se nuchumelilo další důvod proč byli mí rodiče zabiti a taky o mé moci Zmijozela a zároveň dědice Nebelvíra. To je na mě trošku moc.“ Přiznal se dokonale zmatený Harry.
„Já ti budu pomáhat, aby ses naučil zvládat moc Zmijozela a Nicol tobě a tvýmu bratrovi s mocí Nebelvíra.“
„Proč ona a ne ty?“
„Já jsem Black co ho jako malého nutili zjistit co nejvíce o rodu Zmijozela, a vím o ní buhužel (bohudík?) opravdu hodně.“ Přiznal se trpce vypadající Sirius.
„S Nicol jsem už o tom bavil, ona zase je natolik informovaná o Godrikovi z Nebelvíru, že jsme jsi to takhle rozdělili.“
„A jak mě hodláte trénovat, když jsi oficiálně mrtvý a k tomu všemu ještě neočištěný od ty špíny co napáchal Červíček?“
„Na tom se už pracuje.“ Oznámil mu záhadně se šklebící kmotr. „Zítra začneme dvě hodiny se mnou a další dvě s Nicol.“
„To bude opravdu perný rok“ povzdechl jsi chlapec s jizvou na čele.
„Ano to bude“ souhlasil s ním nadšený Sirius. Rozhostilo se ticho. Oba dva byli zaměstnaní svými vlastními myšlenkovými pochody, že jsi ani nevšimli hlasitého cavyku, který způsobyl Ron, Ginny a Charliem.
Zpět na obsah
Kapitola 5: Kapitola 5-Pán oblohy
Pán oblohy
„Siriusi“ zvolal brýlatý chlapec, když se probral z hlubokého zamyšlení nad situací sebe i svého bratra. „Ron s Ginny i Charliem jsou tady!“ Vykřikl štastně se tvářící brejloun s jizvou na čele a utíkal ze salónku za svým dobrým kamarádem i jeho mladší sestrou. Rozrazil dveře vedoucí na chodbu a hlasitě se uvítal s svými dobrými přáteli. Ti dorazili trošku později. Právě odbýjela patá hodina.
„Harry?“ Ron je celí zmatený, když vidí jak se jeho kamrád tváří.
„Harry!“ Vykřikne Ginny šťastně když ho uvidí.
„Siriusi?“ Ozvalo se dvojhlasně z chodby, jakmile na scénu vstoupí i Sirius. Tento cavik se samozřejmě neobejde bez ježibabi Blackový, jenž se právě probrala. Matka svého nejstaršího syna začne okamžitě vyřvávat na celý panství.
„Vy darebáci! Vyvrhelové! Vy nečisté plody špíny a hnusu! Bystardi, mutanti, zrůdy- zmizte z tohoto domu! Jak se opovažujete znesvětit svou přítomností sídlo mých předků.
Týýý!“ zvolala střena, jakmile uviděla svého syna. „Ty zrádče své vlastní krve! Ty odporná zrůdo! Jak ses vůbec opovážil vrátit se zpět mezi živými, navíc přímo do tohohle“ máchala babice a šermovala přitom kostnatýma rukama, „sem na vznešené sídlo Blacků! Ty hanbo mého rodu! Ty nicko k ničemu! Můj synu!!“ Vyřvávala běsnile macecha Siriuse. Ten však jen mávl nad jejím obrazem hůlkou a rázem se na jejím obrazu objevily pouta, která ji pevně připoutala nohy a ruce k rámu. Dalším mávnutím se jí v ruce objevil roubík pevně zařízlí v její nevymáchané puse. Teď připomínala bláznivou starou rašpli, která by zabila každého, kdo by se jí dostal pod její ruce.
„Aby ti to nebylo málo.“ Ušklíbl se nad jejím vypuklými, koulícím bulvami. Oči vztekle pozorojící svého syna, jenž se vyvsloveně bavil nad její bezmocí. Do třetice mávnutí hůlky se ženská, tolik připomínající ježibabu proměnila v bezmocnou, senilní, na pohled míromiluvnou a nemoucí devadesáti letou madam. Její chladné oči však zůsataly stejně naplněné nenávistí jako před chvílí. Sirius jsi profesionálně začal prohlížet portrét, který teď poněkud pozměnil. S nosem přimáčklým na jejím obrazu si prohlížel své mistrovské dílo. Mírumilovná madam na něj koukala pohledem, že kdyby mohl zabíjet, její syn by se dávno zkácel na zem v těch nejhorších smrtících křečí. Tolik ho nenávděla. Její nosní dívky se zvětšily dvakrát, jak začala funět vztekem.
„Co tady děláš? Já .. já ..ty žiješ?“ Vykoktal dokonale zmatený Ron po dokonalém výstupu matky a syna . Zatímco Ginny na něj koukala s otevřenou pusou a vypoulenýma očima, které byly naplněny strachem, štěstím ale více překvpaním. Nestává se často, aby jste viděli někoho zemřít a za pár dnů se objeví jako by se nechumelilo.
Šklebící se Sirius se jen pobaveně smál nad obličejemi plných úžasu Harryho kamarádů.
„Chtěl jsem říct,“ opravuje se zrzoun po notné chvíli „ty žiješ?“
„Taky tě rád vidím Rone“ poškleboval se pobaveně uprchlík z Azkabanu.
„Siriusi!“ výskla Ginny, když se už vzpamatovala z šoku, načež se zase do šoku dostal mladý Black, jakmile mu na krk vyskočila štastná Ginny.
Sirius teď velice překvapen objejmul nejmladší z rodiny Weasleyů. Následně si Ginny uvědomila, jak trapně se zachovala (je jí 15 let a tak jsi dokážu živě představit, co jsi asi tak může myslet..... pozn. autorky) a rychle slezla z Siria. Ginn rudá jako rajče začala něco nesouvisle mumlat na znakmení omluvy. Sirius, který je teď docela tmaten to však tak vůbec nebral.
„Rone drahoušku, Ginny drahoušku jsem tak ráda, že vás oba dva vidím.“ Dostala se k řeči konečne i jejich mamka chystajíce je oba dva z objímat a zlíbat.“
„Mami neé.“ Začal se instinktivně bránit dva nejmladší sourozeci rodiny Weasleů před matčinou náručí, která hrozila umačkáním na jejím bujném poprsí a nedostatkem vzduchu. Oba dva jsi už připadali příliš dospělí na obejmutí a líbaní své mamky.
„Pojďte do kuchyně“ vyzval je Charlie, aby je trošku zklidnili.
„Máš nám co vysvětlovat.“ Mrkl Ron na Siriuse zvědavě. Jakmile se do kuchyně vmačkal Harry, Sirius, Ginny, Ron, pání Weasleyová a Charlieho začal znovuzrozený vypravovat svůj příběh, který znal už nazpamět, jak se neustále omílal.
„Páni“ vydechl Ron vykuleně, jakmile Sirius domluvil. Ginny napodobila bratra svými vypoulenýma očima, které jako by hrozily vypadnutím. Po zkomentování začali prozměnu vypravovat Ron s Ginny, jak jsi užili prázdniny. Charlii se k nim po chvíli přidal jakmile se dali do popisu draka s velkolepím názvem Pán oblohy. Následně jeho obličej připomínal ten Hagridův, když se kouká na zvlásť nebezpečné zvíře. Tolik nadšení se na jeho obličeji objevilo.
„Je dlouhý čtyřicet metrů a to i s délkou svého ocasu. Rozpětí křídel je obrovský, tolik jsem snad ještě u žádnýho neviděl. Je to neuvěřitelných dvacet metrů. Barva se mu mění jako chameleon (milonko mudlovská vědomost), takže se perfektně zkrýval před námi. Jeho tělo kryté jako pancéř a tvrdší než diamant. Jedina měkká část se nacházela na břiše. Připomínal mi neporazitelnou obludu. Vůbec jsme ho nemohli zkrotit, ale ty oči páánni, ty byly ze všech nejlepší. Vůbec nepřipomínali oči těch, které jsem už někdy viděl. Nebyly to oči zvířete, jenž touží po potravě, nýbrž oči krutého zabijáka bez lítosti. Tak chladné a krvavě rudě červené jako oči Vy-víte-koho.“ Následně se celý pobledlý Charlie oklepal hrůzou a strachem nad svou vzpomínkou, ale i přesto pokračoval v popisu. „Jako kdyby to byl inteligentní tvor, když jsem se koukal do těch jeho krvavě rudých bulv, veliký každý jako camrál. Měl jsem pocit, jako by se mi hrabal v hlavě. Jako kdyby uměl nitrozpyt. Když otevřel pusu měl tam dvě řady ostrých, špičatých zubů, každý dlouhý jako menší hůlka, ale široký jako odražecká pálka na potlouky. Jeho zuby nejsou duté, jako u většiny draků ale plné. Drápy na jeho pařátech tak silné, jak by jedním mocným tahem mohl roztrhat i hypogryfa. Co mě však nejvíc překvapilo, že dokázal chrlit oheň ale i led. Ledovým dechem by tě mohl snadno zmrazit a ty ztvrdneš jako kámen. Kdyby ti to udělal ve vzduchu a ty by jsi spadl, rozbil by ses na střepy a střípky. Tvůj život by tím ukončil. To však bohužel není všechno. Ten kdo by jsi ho ochočil, prodloužil by jsi tím život. Dokázal by nitroobranu i nitrozpyt a tudíž by se ti i povedlo provádět konverzace v duchu, tedy by ses samovolně naučil nitrozpyt na výbornou, přímo od mistra. Ale ta nejhorší moc tepre přijde. Ten koho by jsi pustil k tělu by získal krom nesmrtlenosti (zemřel by pouze po zasáhnutí avady kadevry, nebo když by se drak rozhodl ho opustit a osoba by ztratila všechny své vlastnosti, které kdy s ním získala) i větší životní sílu. Sílu proti, které by se dalo bojovat s minimální šancí na úspěch.“ Vyprávěl tajemně a zaujatě Charlie. „Ale to nejhorší na něm je jeh.......“ nestačil dokončit svůj monolog o hrůze kterou navštívili i o které jsi něco zjistil.
„A dost!“ zarazila ho najednou paní Weasleyová. Zřejmě ji neuniklo něco, co ostatním ano.
„Harry, Rone, Ginny jděte nahoru a hned! Nechci slyšet žádné odmlouvání.“ Rozkázala jim. Ti se po sobě zmateně podívali a odešli z kuchyně, to se však neobešlo bez odmlouvání. Jakmile se však za nimi zavřely dveře do kuchyně, začala probíhat vemi živá debata.
„Myslíte, že bychom mohli použít ultradlouhé uši?“ Zeptal se Harry.
„Vyzkoušíme to.“ Odpověděla mu Ginny a chvíli na to ho vytahovala z volných kalhot. „Do háje“ zaklela po chvíli. „Mamka je zeklala kouzlem proti vyrušení a odposlouchávání.“ Posmutněla naštvaně.
„Co jim asi tak teďka brácha navykládává?“ Zeptla se sám pro sebe Ron.
„Slyšeli jste Charlieho, jak mluvil o tom novým druhu drakovi?“ Zeptal se jako první Harry.
„Když jsme se přenesly do Bulharska na pohoří stará planina do nějaké nížiny hned pod horou Botev. Ta je největší v celým Bulharsku“ Začal vyprávět Ron zatímco šli k nim do pokoje na patře.
„Je tam nějaká kotlina uzpůsobena pouze drakům a kouzelníkům, kteří se o ně starají. Kdyby tam přišel jakýkoliv mudla, uviděl by pouze kotlinu zahrazenou kameny a obrovkým sopouchem ze kterého stoupá dým. Pro případ kdyby jsi nějaký mudla uvědomil, že sopky jsou vlastně kopce, přibyli tam ceduli na které je napsáno: Nevstupovat. Je zde vedlejší sopuch sopky. Hrozí její aktvita. Zde stojí vzácná stará zřcenina hradu. Zákaz vstupu pod pokutou 5000 liber.“ Pokračovala Ginny v bratrově vypravování.
„Ten sopouch je tam kvůli drakům, kteří neustále chrlí oheň. Ta kotlina je kouzlem zvětšená, aby se sem vešly všechny draci. Toho novýho draka Pán oblohy byl ale až vzádu. Kvůli bezpečnosti, neboť když byl mezi ostatníma, způsoboval hrozný zmatek. Ostatní draci příšerně vyváděli, nemohli je vůbec udržet v jejich obrovských neviditelných koulí.“
„Koulí?“ Podivil se Harry
„Jsou to takové obrovské neviditelné koule, přizpůsobeny velikostí na každého draka. Ty koule jsou ale průhledné, aby jsi draci nemysleli, že jsou jako ve vězení. Pokaždé když se dotkne jakoukoliv částí těla jejího okraje dostane malý elektrický šok a poodlítne zpět do jejího středu.“ Vysvětloval mu kamarád.
„Ano ale ty koule nejsou připevněny na zemi, nýbrž se v ní mohou pohybovat po celém objemu kotliny, dokonce i ve vzduchu. Stejní druzi mohou být se stejným druhem i opačného pohlaví blízko sebe, protože jejich neviditelné vězení je očarováno tak, aby se stejný druh mohl no ..víš co myslím.“ Zakoktala se poněkud zrudlá Ginny.
„Rozmnožovat´“ zachránil jí bratr. „Ale když do Bulharska do té kotliny přivezli toho draka ostatní draci se chovali příšerně.“
„Ano“ potvrdila Ginny „Všichni se najednou chtěli navzájem rozsápat, oči jim zrudly do nachova a ze všech se kouřilo. Jako kdyby je někdo pekl zaživa.“ Zachvěla se nad svou vzpomínkou.
„Všichni jejich chovatelé byli naprosto zmatený. Tohle se jim ještě nikdy nestalo. Zkoušeli naně všechna možná kouzla, ale oni začali zuřit ještě víc. Apak náhle Pán oblohy poodletěl do nejnepoužívanější části kotliny, kde je přechováván doteď.“ Převzal štafetu Ron.
„Najednou vše přestalo, ti draci se však hrozně motali, protože byli hrozně vyčerpaní a skoro všicni usnuli.“ Řekla rudovláska.
„I on dostal svou průhlednou kouli, ale nemá takovou volnost jako ostatní. Může létat pouze nepoužívané části kotliny což je jenom pár stovek metrů.“ Dokončil popis událostí zrzek již v jejich pokoji.
„Ale co mudlové? Jak jsou proti nim chránění oni?“ Zeptal se Harry, kterýmu se ten nový drak vůbec nelíbil. Nechtěl ani pomyslet,co by se mohlo stát, pokud by se pokořil temné straně.
Ty jakmile vstoupí do kotliny, vzpomenou si, že musejí zařídit něco důležitého a odejdou pryč. Potom se jim trošku pozmění automaticky pamět a oni si na nic nevzpomenou.“ Vysvětlovala mu Ronova sestra.
„A ty koule jsou očarováni tak, aby draci viděli poze kouzelníky a mudly vnímali pouze jako okolní krajinu.“ Dovysvětlil mu Ron.
„Co myslíte, že chtěl říct Charlie než ho mamka zarazila“ Vzpomněla jsi páťačka.
„Nic mě nenapadá, ale učitě by to nebylo nic pěkného.“ Odpovědel jí bratr a Harry kývl, jako že s ním souhlasí.
„Odkud vůbec je?“ Vzpomněl jsi Nebevírův dědic.
„No je z velmi neobydlené části Asie, z Tibetu. Je to málo obydlená oblast kouzelníky a minimálně obydlená mudly. Našli ho tam nějací hledači nových živočišných druhů. Říkali, že šli pod jedním zledovatělím útesem, když v tu chvíli se jim prohnal nad hlavou. Šel z něj tak obroský strach, ale i respekt, že na něj nezkusili ani jedno jediný kouzlo a radši vzali nohy na ramena a utekli od něj co nejdál to šlo. Když se dostali do hlavního města Číny, do Pekingu ohlásily to okamžitě Čínským ministerstvu kouzel. Na odbor pro dohled nad kouzelnickými tvory. Tam však zjistili podle jejich popisku, že jim žádný drak nechybí, nebyl nijak odkoupen, a už vůbec žádný jejich vlastník se s nimi nepřestěhoval a nezemřel. Trvalo jim dva celé dny, než ho dokázali omráčit, aby ho mohli přivést do Rumunska, kde by zůstal v přírodní kouzelnické rezervaci pro draky a jejich odborní chovatelé, která je jedna z nejlepších na celém světě. Jenomže tam způsobil takový zmatek, tak ho radši přeposlali z Rumunska do Bulharska, která vlastní také jednu rezervaci pro draky, která je nově otevřena. Sice nedosahuje takové kvality ale zato je jim prý mnohem bližčí, jako jejich už neexistující domov. Navíc tam v té speciální bulharské kotlině vymysleli a kouzelm provedli jejich oddělení a takzvaný samotky na které už je ten přerostlý hnusný ještěr.“ Vysvětlila mu opět Ron.
Z toho draka jsem měla husí kůži, ty jeho způsoby mi totiž připomíná baziliška.“ Přiznal se oba chlapcům rudovláska.
Nikdo z nich jsi ani nevšiml, kolik času už uplynulo od jejich příjezdu. Když je paní Weasleyová volala na večeři.
Návštěva kuchně připomínala prohranou velmi krvavou bitvu. Charlie, Molly, Artur, Moody, Nicol ale i Sirius měli na tvářích velmi ztrápené výrazy. Nikomu z nich nebylo zrovna moc do řeči před jídlem, při něm, ale i po něm. Po zeptání na důvod jejich rozmrzenosti jim odvětili různými výmluvami. Atak se radši bradavičtí žádci vydali na kutě. Ginny s myšlenkou na ty odporné krvavé oči, Ron na krásné husté vlnité vlasy jejo kamarádky Hermiony a Harry se směsicí všeho co se dneska dozvěděl. S myšlenkou na bratra, Godrika Nebelvíra, Salazara Zmijozela, Voldemorta Pána oblohy, Ginny, Rona, Hermionu, Nicol a Siriuse usnul zmatenými sny plných bazilišků draků o poslední bitvě.Zpět na obsah
Kapitola 6: Kapitola 6-Trénink
Trénink
„Harry!“ uslyšel brýlatý chlapec své jméno jakoby z velké dálky. Ne, nehodlal vylést z svého teplého pelíšku a radši se do něj před neznámým narušitelem zachumlal ještě víc. Onen neznámí narušitel se však nehodlal jen tak vzdát a milému spáči zprudka ztrhl z těla peřinu a zařval mu do ucha: „Harry vstávej je tu Chris! Slyší? Je tu tvůj bratr!“ Probouzel ho poněkud zhurta jeho praštěný kmotr. Nový styl budíčku se však ukázal jako opravdu efektivní způsob budění. Zelenooký, nesmírně rozcuchaný mladý kouzelní okamžitě vyskočil z postele a už už chtěl otevřít ústa a zeptat se kde jeho bráška vězí, když jsi všiml Siriuse jak se na něj pobaveně šklebí. „Co se děje Siri? Proč mě budíš k sakru o.....“ Podíval se kmotřenec na hodinky, které vlastně vůbec nefungovoly od druhého úkolu v jezeře, tehdy ve čtvrtém ročníku a radši se podíval z okna na tmavé nebe. Právě vycházelo slunce. „Můžeš mi prosimtě vysvětlit proč mě budíš v pět hodin ráno, Siriusi?“ Zeptal se trošku nevrhle Harry a zamračil se na černovlasého kouzelníka.
„Dnes máš svůj první trénink s podlým Zmijozelem.“ Oznámil mu optimisticky se tvářící narušitel.
„Aha.“ Přikývl už chápající ospalec. „Proč jsi mě ale vzbudil tak brzo?“ Nevzdával se brejloun a toužebně se díval na vyhřátý pelíšek ze kterého byl násilně vytáhnut.
„Mám pocit, že by tví řátelé neradi viděli, jak tě učím černou magii rodu Zmijozelu.“ Odpověděl mu vážně.
„Oni nevědí, že jsem dědic Godrika Nebelvíra a získal jsem moc, teda spíš nadání na černou magii jako rod Salazara Zmijozela?“ Zeptal se již dokonale probuzený Harry.
„Samozřejmě že ne.“ Odpověděl mu kmotr nabroušeně. „Přece si nemyslíš že to všem vyslepičíme. Je to naše tajemství, které ví jenom ředitel Brumbál, já, Nicol, tvůj bratr Chris a ty.“ Odpověděl mu opět.
„Ale proč?“ Nedokázal pochopit.
„Kdyby jsme to tady roztrubovali asi těžko by jsi měl před Voldemortem na vrch ,ať naučíme cokoliv, nemyslíš?“ Vysvětlil svému kmotřenci.
„Aha.“ Kývl znovu jako robot zelenooký rozcuchanec.
„Máš pět minut na to abys přišel dolů do kuchyně. Máš tam připravenou snídani. Pokud ne .... máš smůlu.“ Oznámil mu tvrdě jeho nový trenér.
Harry okamžitě vyskočil z postele, kterou ustlal a rozvěhl se do koupelny, kde si blěskově vyčistil zuby a pročísl vlasy mokrým hřebenem, jak jina výsledek byl bez rozdílu. Oblékl si vytahané kalhoty a tričko po Dudleym a vyřítil se do přízemí na snídani.
„To má být snídaně?“ Zeptal se, jakmile uviděl hrneček čaje mističku kukuřičných lupínků.
„Uhodl jsi, To má být snídaně. Nesmíš být přejedený, jinak se nebudeš moct pořádně soustředit na vše co tě budu muset naučit.“ Vysvětlil mu novodobý expert na výživu aneb Sirius.
„Ale s touhle mikro porcí nebudu ani najedený.“ Protestoval mladý muž.
„Taky nemusíš mít žádnou, když je to pod pánovu úroveň.“ Odpověděl mu naštvaně Sirius, kterého začínali štvát kmotřencovi komentáře.
Harry na to radši nic neřekl a hodil do sebe celou svoji skromnou snídani. Za pár minut už stáli v salónku s hůlkami v rukách nad knihou s opsanými kouzly od Zmijozela.
„Siriusi? Tak od čeho začneme?“ Zeptal se Harry, když viděl tu oprovskou buchli o velikosti nejméně tisíce stránek.
„Začnem s něčím lehčím. Vyzkoušíme nejdříve všechny druhy štítů, které tu jsou. To bude náplň dnešních dvou hodin. Ty štíty jsou rozstříděné do třech úrovní obtížnosti.
Do první úrovně obtížnosti patří kouzlo,které se jmenuje Diklo, ten před tebou pouze z jedné strany vytvoří průhlednou zeď. Není však tolik účinný, jseš chráněný pouze z jedné strany a to před kouzly slabého charakteru. Zmizí hned po první kletbě s vyšším rámem obtížností než ona sama unese. Neochrání tě před kletbami, které se nepromíjejí. Zrušíš ho kouzelnou formulou Finito. Jde použít jak na sebe tak i na jinou osobu. Rozdíl je jen v míření špičky hůlky. Mávnutí ti pak ukážu.
Do druhé úrovně obtážnosti patří kouzlo Finhem. Je poňekud obtížnější, než kouzlo Diklo. Mohou ho vykouzlit pouze kouzelníci a čarodějky s vyšším rámem kouzelnických schopností. V podstatě to znamená, že toto kouzlo dokáže vykouzlit zhruba každý desátý kouzelník či čarodějka. Po jeho vyslovením tě obklopí průhledná koule, která pojme všechny kletby s nižším i s vyšším rámem obtížností. Neodrzí ani jednu z kledeb které se nepromíjejí. Vydrží působit až půl hodiny, nebo když na tebe někdo sešle kletbu, která se nepromíjí. Zrušíš ho stejnou kouzelnickou formulí. Jde s ním ochránit jak sám sebe, ta i někoho jiného. Pokud tento štít vyzkouší někdo s ne tak vyvinutým kouzelnickými schopnostmi, dočatně ztratí svou kouzelnickou moc. To může být různý časový limit. Od hodiny až po týden, někdy i pár měsíců u slabších jedinců.
Třetí úroveň obtížnosti obsahuje kouzlo velice náročné jmenuje se Perrten. Toto kouzlo může vykouzlit opravdu mocný kouzelník, aniž by ztratil svou kouzelnickou moc. Je to třeba pan ředitel Brumbál, lord Voldemort, a všichni dědicové a dědičky rodu Nebelvíra, Zmijozela, Havrasapáru a Mrzimoru. Pokud by se někdo přecenil a přece jenom by ho vykouzlil, mohly by se stát, že by o svou kouzelnickou moc přišel i na řádku let, možná i na celý život. Jedno jediný slovo může z tebe udělat mudlu. Když ho vykouzlíš, obtočí se kolem tebe zlatá spirála z obou stran. Jakmile se spojí, vytvoří se zlatá koule, která se po chvíli změní v průhlednou. Ta tě dokáže ochránit před všemi kletbami a to před těmi, které se nepromíjejí, kromě jedny jediný. Avada kadevra.“ Začal s výcvikem Sirius.
Harry opět kývnul.
„Zksíme teď kouzlo Diklo, vezmi do ruky hůlku švihni nad hlavou, a pak mávni na toho koho chceš ochránit.
„Tak teď se postav na proti mně a já na tebe použiji jednoduché kouzlo, třeba Impendentia.“ Nařídil mu.
„Ale já jsem ještě neplnoletý kouzelník, jak můžu kouzlit aniž by to zjistilo ministerstvo?“ Podivil se.
„Tím se teď nezabývej, to zařídí Nicol.
V tomhle duchu probýhal jejich rénink celé dvě hodiny. Přičemž se Harrymu pokaždé podařilo provést kouzlo Diklo, kozlo Finhem se mu podařilo na podruhé a nejtěžší Perrten až na konci své dvouhodinovky. Poté skončili. (Poslední kouzlo zkoušeli na umělým panákovi, který vyčaroval Sirius.)
Harry se naprosto zničený, avšak šťastný dovlekl do kuchyňe na druhou snídani. Poté ho vyzvedla Nicol a šli trénovat opět na další dvě hodiny do salónku magii Godrica Nebelvíra.
„Tak Harry. Pokud jsis všimnul tak vše co se budeš učit tady se Siriusem je v podstatě černá magie. Naopak to co tě budu učit já je magie bílá. Je to podstatě láska.“ Začala mluvit Nicol.
„Takže ta moc o které se zmiňovala věštba, ta kterou vládnu já a Pán zla ji nikdy nepozná je bílá magie?“ Podivil se Harry.
„Ano, v podstatě ano. Ale dnes se nic učit nebudem. Včera jsem se přemístila za Chrisem do Ameriky, do New Yorku a šla jsem ho navštívit do tohu mudlovského Sirotčince Chance a oznámila jsem mu, že o sobě víte. A plánuje se stěhování sem do Velké Británie na vaše narozeniny. Ale on je snad ještě tvrdohlavější než ty a oznámil mi, že má sbaleno od té doby co skončil na ty hnusné škole prosákle od sklepa až na půdu černou magií a jestli tě k němu nevezmu okamžitě, najde si tě sám. Výslovně mi zakázal začít ty hodiny bílé magie bez sebe. No a jak ho znám tak by se zde klidně objevil beze mne. Dnes dopoledne ještě na oběd ho máš tady.“ Povzdychla si nad Chrisovou paličatostí Nicol.
„Super.“ Výskl šťastně Harry. „Takže se dnes nic učit nebudeme?“ Zeptal se pro jistotu.
„Ne. Až se vzbudí tvoji přátelé tak jim to radši oznam. Myslím, že by se hodně divili, jak nám tady pochodují dva velmi podobní téměř šestnáctiletí chlapci. Ale to o Salazarovi Zmijozelovi a Godrikovi Nebelvírovi radši vynech.“ Poručila mu.
„Dobře.“ Souhlasil naprosto nadšený Harry a vyběhl ven ze salónku za svými spícími přáteli.
Zpět na obsah
Kapitola 7: Kapitola 7-Chris
Chris
Jakmile Harry, Ron a Ginny opustily místnost a vydali se do patra zabrání do svých vlastních úvah dokončil své vyprávění Charlie Weasley. Nikomu z přítomných se nelíbila novinka o které se doslechli. To fantastické ale přitom hrozivé a temné stvoření žijící teď v rezervaci v Bulharsku, jim dělalo vrásky. Kdyby se o něm dozvěděl Pán zla, dostal by na šachovnici figrku, která by mohla zapříčinit výsledek války v jeho prospěch. Rozhodli se proto zvýšit jeho ostrahu dvojnásob.
Krátce po zkončení tyto neoficiální radě Fénixe Nicol opustila místnost, následně Grimmouldovo náměstí, nejen Velkou Brátinii, dokonce Evropu a přemístila se do Ameriky za jejím svěřencem.
O pár sekund později, na druhé strně planety Země (ikdyž v Americe je teď o pár hodin dřív.)
Nicol se přemístila do jedny z postraních uliček v New Yorku v jeho srdci v Menhattnu. Toto velkoměsto znala téměř dobře jako své boty.
Odstěhovala se sem i s krysem po vyvraždění téměř všech jejich dobrých přátel, Anglie pro ní byla jen kupa vzpomínek. Radostných, šťastnách a bezstarostných. Zde v New Yorku, v U.S.A., v zemi Svobody jak jí s ironií v hlase říkala mohla začít napravovat chyby v životě svém i jejich přátel, ať živých nebo už mrtvých.
Tedy ji nedělalo problémi vymotat se ze spletitých sítí úzkých, temných uliček, kam by se ženská noha odvážila sama jen zřídka kdy. Když vyšla na slunneční světlo hlavních ulic New Yorku, jistým krokem se vydala k mudlovskému metru, odkud se spolu s ostatními cestujícími nechala vyvést až na jeho okraj. Tam kde se rozkládaly malé vilky rodinných domků. Kličkovala ulicemi až se dostala před sůj cíl. Sirotčinec Chance (jak pro koho...pozn. autorky).
Třípatrová ponurná budova s oprýskanou omítkou, v minulosti snad žluté fasády, s obrovskými okny se zašedlými skly. Okna poněkud oprýskaného vzhledu, stejně tak jako pár metrů čtverečných neudržovaného trávníku se spoustou plevele. Na něm byla postavena zrezavělá klouzačka, životu nebezpečná, čekající až si na ni nevinně sedne jedno z sirotků a zklouzne se po vybledlé červené polorouře dolů do zažloutlého trávníku a ona mohla vypověd svou službu, přesahující stejně veškeré rekordy ztrouchnivělosti.
I nálada byla taková zkažená, smutná a bezdějná. Nicol ji cítal, cítila ten dům úlný smutku, se spousty dětí bez lásky, nikdy nemilované.
Vstoupila na popraskaný, starý chodník vedoucí k hlavním, hnědým dveřím se zrezavělou klikou a pomalu je otevřela. Uvnitř byla nevkusná kachličková podlaha, špatně zaspárovaná a velmi chladná. Stěny i strop kdysi natřeny na bílo, teď šedivé jen prohlubovaly zatuchlost místního sirotčince. Vešla dovnitř, do domu smutku a smůly. Vyhledala Chrise, aniž by se obtěžovala se komukoliv ohlásit a vydala se k němu do pokoje, který sdílel spolu se svým kamrádem, jenž je teď někde venku.
Téměř identifická osoba svého slavného bratra si sedla na postel a upřela na hosta tázající pohled. Když Nicol pochopila, že Chris určitě nic neřekne, začala vyprávět sama.
„Mám o tebe strach.“ Odpověděla mu na otázku vidějící v jeho oříškově zelených očí.
„A to ti mám věřit?“ Podivil se klidně, přičemž mu jeho levé obočí vystřelilo tázavě do vzduchu. „To je trošku podivná výmluva, nemyslíš? Přijela jsi sem přes půlku světa, ne že by to bylo pro kouzlníky těžké, z důvodu mám o tebe strach? Nicol co mi tajíš?“
Ta se jen ušklíbla. To je celá Lilli, vidí ti do těla, mluví v klidu, a apak najednou bum a je z ní řvoucí, plná emocí tygřice. „Smrtijedi se dlouho neozvali, nelíbí se mi to. Bojím se, jestli se o tobě nedozvěděli. Je tu takové ticho.“
„Vždyť jediný, kdo o mně věděl jsi ty Nicol.“ Namítl neklidně.
„Přiznávám, tohle je špatná výmluva, ale pravdivá. Smrtijedi jsou až moc v klidu. Jsem tu kvůli něčemu jinému.“ Vysvětlila mu a začala vyprávět o tom tajemném drakovi Pánovi oblohy, ovšem to nejpodstatnější si nechala pro sebe.“
„Ty myslíš, že dokáže číst myšlenky atak se něco, byť jen malého dozvěděl od Charlieho?“ Zeptal se, jestli to pochopil správně.
„Možná ano, možná ne. Ale musíme se postarat, aby se nepřidal na špatnou stranu, nejlépe kdyby se této války nezůčastnil vůbec.“ Odpověděla mu velice zamyšleně, takže omylem prozradila tajemství velmi tajné.
„To snad nemyslíš vážně Nicol. Drak, který by mohl zvrátit průběh války?“
Ta se na něj jen zamračeně podívala a radši nakousla jiné téma.
„Zítra Harrymu začne hodiny s mnou, aby se naučil ovládat moc, kterou zdědil.“ Řekla první co ji napadlo.
„Harry sem Harry tam.“ Začal brblat Chris, rozčíleně vyskočil na nohy a začal se procházet po pokoji. „Copak nikomu na mně nezáleží?“ Rozkřikl se naštvaně a zároveň smutně. „Vždy, když sem přijdeš, začneš o něm mluvit Harry sem Harry tam a co já Nicol. Ani tobě na mně nezáleží?“ Vykřikl pobouřeně a sklíčeně se usadil na kraj postela, přičemž na ni upřel znovu ten svůj tázavý pohled.
„Máš sbaleno?“ Zeptala se
„Jo.“ Odpověděl zmateně.
„Jedl jsi?“ Optala se opět.
Kývnul.
„Tak se rozluč se svými přáteli Chrisi, odjíždíš. Máš pravdu ty jseš Chris Potter, který patří do Londýna, do Velké Británie, do Bradavic, za novými přáteli, za Harrym. Kdybys jen viděl jak se tvářil, jakmile mu Sirius o tobě před pár dny řekl. Málem nám uletěl oknem. Nemůže se dočkat, až se uvidíte.
„Opravdu? Já bych taky rád už doopravdy viděl.“ Odpověděl a přitom se podíval směrem, kde mněl uložené výstřižky z novin s fotkami s jeho bratrem.
„Nemám zde žádné opravdové přátele, přece jenom bych se rád rozloučil Johnem.“ Odpověděl vážně. V tu chvíli vtrhl do místnosti Johny. Vysoký, modrooký blonďák se smutným pohledem a vychytralým úsměvem.
„Přijdu o půlnoci. Buď připraven.“ Oznámila mu o odešla.
Johny na Chrise vrhnul tázavý pohled. A on se dal do loučení.
Zpět na obsah
Kapitola 8: Kapitola 8-Přesun
Přesun
Jak Nicol slíbila, tak přišla. Jakmile odbyla dvanáctá hodina, vstupila do dveří zahalená postava roužkou tmy. Nicol přišla. Rozhlédla se po tmavém pokoji dnes naplněný napětím. Hledala Chrise, vůbec jsi nevšimla postavy ajkoby z kamene hledící na prázdnou ulici. Nechala ho ještě chvíli přemítat. Ještě stále měl na vybranou a ona si toho byla vědoma. Neměla dobrý pocit z jeho chování. Za poslední týden prázdnin se změnil k nepoznání. Předtím to byl chlapec s úsměvem od ucha k uchu a teď je spíš zamlklý a vážný. Možná dospěl, možná mu chybí láska, která jeho bratra tolik obklopuje, aniž by si to uvědomoval. Nevěděla jestli dělá dobře. Chris totiž nevypadal na ty, že by toužil se setkáník s jeho bratrem. Ale musela ho odvést pryč a doufat. Nic jiného ji nezbylo.
Chris právě stál u okna a hleděl ven, venku viděl svobodu, ale tady domov kde žil téměř patnáct let. Nevěděl, co chce a jestli by rád viděl bratra. Žije v jeho stínu ve stínu svého téměř identifického dvojče, a přece byl každý úplně jiný. On má přátelé, kterým na něm záleží. Chris poznal leda tak přetvářku, ani náznak přátelství. Upřímní přátelé nikdy nepoznal. Každému na něm záleží, na něm však ne. Jediná Nicol se stará. Pro všechny je vzduch. Rodiče mrtví. Neexistovalo žádné pouto, nic proč opouštět tento mudlovský sirotčinec. A přece se něco našlo. Osud. Mají stejný úkol stejné předky a jeden velký úkol. Oni jsou pár, tým, který má jen jeden jediný úkol: zničit Pána zla a chránit nevinné. Nevěděl jestli to je dar nebo prokletí. Vše se mu splývalo dohromady. Všechny jeho špatné vzpomínky mu výřily hlavou. Nerozhodl se. Ještě stále měl šanci. Může zůstat, ale on cítil, že v hloubi své duše ho měl rád. Nemůže ho soudit bez toho, aby ho poznal. Vždyť on něm věděl od svých dvanácti let. Harry však jen tři dny. Nemohl za to, a přece mu záviděl. Lásku, přátelé, život...Proč on nemohl být ten první, ten který by žil zde v Amrice, v zemi mnoha tváří, avšak ani jedna pravá.
„Je čas.“ Pronesla do mrtvolného ticha.
Kamená postava u okna ožila. „Já vím.“ Odpověděl bez náznaku emocí.
Přetvářka by ti šla dobře. Vždyť je to taky jediná věc kvůli které přežil na škole. Možná to není přetvářka, třeba je mu opravdu jedno, kam jde a co ho čeká. Problesklo ji hlavou. Nevyznala se v něm.
„Jdeme.“ Zavelela radši, aby nad tím nemusela přemýšlet.
Vzal jsi své věci a odešel ze svého jediného domova, který do teď poznal. Netížila ho představa budoucnosti, ani přítomnosti, jen bratr. Jen kvůli jednomu člověku na světě prožil patnáct let jako sirotek- lord Voldemort. Nenáviděl ho a přitom fascinoval. Mohli by být přátelé. Ale nešlo to jako kdysi dávno na počátku přátelství čtyř. Nenáviděl jeho chtíč po moci. A přece měli něco společného- Harry Potter. Dar nebo prokletí být dědic slavného Nebelvíra? Nevěděl, ale tušil.
„Půjdeme ke mně do bytu, který mám kousek odsud.“ Vytrhla ho z přemýšlení. Jakmile se ocitli venku před sirotčincem a namířili si to k centru města. „Sehnala jsem nám přenášedlo, musíme být opatrní. Počkáme tam do dopoledne. Pak se máme sejít s našimi lidmi z řádu, to je kvůli tvé bezpečnosti.“ Vysvětlila mu, jakmile jsi všimla jeho tázavého pohledu.
Hlídá mě jako své oko v hlavě. Připadám si jak můj veledůležitý bratr. Možná taky jsem. – Proč se pořád podceňuješ? Ty jsi stejně důležitý jako on.- Ne, to nejsem. Já jsem jen obyčejný sirotek. Nikdo víc. – Jsi dědic Nebelvíra. Jsi ten koho tvůj bratr potřebuje a ty jeho. – Blbost! –Nevěř mi. Já mluvím pravdu a nic než pravdu. – Přestaň dělá se mi z tebe špatně. – Mlčet nebudu Chrisi Pottere já jsem ty, a ty jseš já. Tak už to na světě je. Já jsem tvoji neodmyslitelnou součástí. Buhužel ti nebudu moc vyhovět, hold se se mnou musíš smířit. – Všiml jsem si, ale teď mě přestaň otravovat s těmi filosofickými keci. – Jak si přeješ. Sem tu pro tebe. – Sklapni.
Chris, stejně nevyrovnaná osobnost, jako jeho bratr se svým osudem se opět dohadoval sám se sebou. Byl natolik zaměstnaný dohadováním, že si ani nevšiml, kdy vešli do postraní uličky v metru, nepočítaje cestu autobusu, kde nebyl duchem přítomen, aby se přenesli na předem určené místo.
Jakmile se ocitl opět na pevné podlaze, rozhlédl se kolem sebe. Nicol ho vždy brávala ven do parků, na vzduch do volné přírody a ne do uzavřených místností, aby jsi nemusel připadat zbytečně něčím spoutaný. Její byt připomínal místnosti v sirotčinci, téměř prázdné, jen skromně zařízené. V pokoji byla umístěna pohovka vedle ní skříň na oblečení a v rohu místnosti stolek se dvěmi židlemi, akorát pro ně dva. Neopomíjeje vysoký krb vedle něhož prázdný květináč bez kytek, pouze s letaxem. Vedle se nacházela opět skromná kuchyň, malý záchod, koupelna a chodbička ke dveřím.
„Máš to tady poněkud... vybílené.“ Poznamenal host okamžitě, jakmile skončil s prohlídkou.
„Většinu času jsem stejně všude jinde než zde, doma. Takhle mi to vyhovuje.“ Vysvětlila mu její dosavadní život.
„Hmm a kde budeme spát?“ Přešel rovnou k věci.
„Já tu přes noc nebudu, musím se vrátit do Fénixova řádu a zajistit nám bezpečnou cestu. Musím jít, takže nemáme moc času.“
Mávla hůlkou směrem k pohovce, která se rázem sama ustlala, následovalo mávnutí směrem ke stolu, kde se objevilo malé zrcádko.
„Je to to co myslím?“ Zeptal se, když spatřil blýskající věc na stole,
Krátce přikývla.
„Jak se ti ho podařilo udělat? Mylslel jsem, že ho mají pouze Sirius a táta.“ Namítl udiveně
To Nicol rozesmálo. „Zapomínáš že já Nicol jsem s nimi trávila spoustu volného času nad školními tresty. Sirius mně naučil kouzlo, které zě zrcadla udělají něco jako mudlovská telefon i s kamerou. To druhý mám já. Kdyby se ti něco stalo, vyslov moje jméno nad zrcátku a já, pokud ho budu mít u sebe ti okamžitě odpovím. Abych nezapoměla ....“ Začala si prohrabávat kapsy až nakonec našla pár dolarů, které mu podala „Naproti hlavnímu vchodu mají pizzu tak si ji můžeš koupit, já přijdu až kolem třetí. Musíme zabezpečit krb, aby jsme měli hladký průchod.“ Jakmile dopověděla ozvalo se hlasitý prásk a Nicl se přemístila kamsi do neznáma.
Na to jen unaveně zívl a zamířil si to rovnou ke kufru, z něhož vyhrabal boxérky. Převlíkl se, přitom poodhalil svůj nahatý hrudník, bez chloupků. Na břiše se mu rýsovaly svaly, ramena rozrostlá a ruce svalnaté tak akorát. Pas úzký a nohy tvrdé a dlouhé. Byl si vědom své ehm přírodní krásy, ale nevyužíval ji. Na jeho bývalé škole také byl jedním z nejhezčích, aniž by o to stál také jedním z nejžádanějším, bohužel však jen pro své těla a ne vlastnosti dobrého přítele a....
Lehl jsi do postele a okamžitě usnul.Zpět na obsah
Kapitola 9: Kapitola 9-Toky myšlenek
Toky myšlenekAuu. Probudil se hodně pozdě ráno ospalec vsávaje brzo před obědem. Do pokoje svítily jasné, slunneční paprsky žlutého, teplého kotouče přímo na vrabčí hnízdo vykukující v posteli. Peřina se začala hýbat, spáč se konečně probudil.
Z pod peřiny se vynořily rozcuchané vlasy a ulepené, překvapené, oříškové oči. Promnul jsi je a nato vylekaně vyskočil dosedu. Jeho hlava se otáčela zmateně dokola a prohlížela si místnost, ve které chlapec prospal celou noc. Nemohl si vzpomenout, kam se to zase dostal. V tu chvíli se mu před očima začal rozvíjet včerejší sled událostí při odjezd ze sirotčince. Zmatenost vystřídala mrzutost.
Zaraženě vstal, ale tak nešikovně až uklouzl po zpocené patě na tvrdou, poněkud zaprášenou zem. To ho naprosto maximálně vzbudilo z počátečního šoku. At ak vstal jen ve svém nočním úboru a zamířil si to rovnou do koupelny.... Po pár minutách z ní vyšel již učesený (v rámci možností), umytý a voňavý, mladý muž.
Pocit, který ho náhle přepad byl zničující. Poprvé za celý svůj dosavadní život je volný. Ne volný, nýbrž svobodný..... Ocitl se uprostřed bytu, jehož vlastník je momentálně na druhé straně planety. V břiše mu začaly poletovat motýlci, podpaží se znova zapotilo, vyprahlá ústa mu vyschla, takže s nimi mi jen naprázdno klapal jak ryba na souši, nohy se mu rozklepali a oči zvlhčily slzami díků. Teď, teprve v téhlé chvíli si uvědomil, co se pro něj Nicol sanží udělat.
Břemeno neoblíbenosti v jeho již „bývalé“ škole z něho náhle spadla. Pocit létajících motýlků se ještě zvýšil, pocítil náhlou euforii letu. Najednou byl rád za její činny, které on bral tak ironicky, flegmaticky a uraženě.
Vděčen za její tvrdohlavost a zároveň vlastně i za Harryho chtivost poznat svého bratra se teď ve velmi dobré náladě začal strojit do oblíbených ošoupaných, hnědých kalhot a vytýhlejším tmavě modrém tričku. Nakonec natáhl na nohy sandále, ustlal a soustředěně si sedl na kraj pohovky.
V hlavě se mu honily stále nové myšlenky a nápady, jenž nebraly konce. Vodopád po jehož hladině pluly stovky, možná i tisíce myšlenek. Každá se zaujímající jiným problémem, který ho sužoval a trápil celé dětství, samotu a sešlost sirotčince, buzeraci ve škole a posleddní a méně štastnou otázku, která trápí miliony lidí: Proč?!
Strmě seděl, koukal do blba a pokyvoval hlavou, jako by se z ní snažil dostat všechny špatné vzpomínky a zážitky prožité za jeho života. Proud sílil při každém takovém jeho pohybu hlavou. Výška vodopádu se neustále zvětšovala, dokud nedosahovala kosmických výšek. Myšlenky se rojily, rozvíjely a větvily, až připomínal Niagarské vodopády v celé své kráse. Tím se také z vody začaly vynořovat skaliska, ostré jako nabroušené břitvy, které štěpily vše, co na ně mělo tu smůlu dopadnout. Stále rychleji a rychleji na ně padaly, když v tom vše začalo klesat, zpomalovat se i smršťovat, až nakonec zůstal jen malý potůček uprostřed roviny, jenž byla obehnána lesem jako plůtek nebo ochrana, aby ji silnější větřík neodvlál v dáli. Vodní tůček obsahoval už jen jednu jedinou, která se jako trosečník plavila neohroženě dál a dál. Náhle se vše začalo zase rozpínat, což byl následek Chrisovi chůzi po bytě jak se snažil pročistit si hlavu.
Zastavil se, posadil se a zhluboka se nadechl, tím utváření krajiny myšlenkových toků v jeho hlavě ustalo nadobro. Konečně se rozhodl. Svým rozhodnutím si byl jistý. Chce jít do Evropy, do Anglie, do Bradavic, chce poznat bratra, slavného Harryho Pottra, chce, teď už ano.
Dříve zaslepen závistí a zlobou si neuvědomoval v posledních dnech, kolik pro něj on udělal. Hlava již řádně rozhodnutá již viděla jasnou cestu ke své rodině, které se nechtěl vzdát.
Ani nevěděl jak, už stál v bufetu s pizzou v ruce a coca-colou v druhé si to mašíroval domů. Hbitě vyběhl všechny schody až ke dveřím, které řádně zamkl. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jsou otevřené a vycházejí z nich hlasy.
Překvapeně zíral na dveře. Po chvíli začal hledat hůlku, když v tom se ozvalo jasně a zřetělně: „Hej Chrisi, ani ji nejhledej tu jsis nechal ráno na stole.“ Nastala Moodyho odmlka. „Nestůj tam tak vykuleně a pojď dál, Harry už se po tobě shání.“Zpět na obsah
Kapitola 10: Kapitola 10
Snape u Voldemorta
„Kde? Zkus to ještě jednou zopakovat! Tady v Anglii? Slyším dobře? Co ON dělá v Anglii? Neměl jsi mu v tom zabránit? Neměl náhodou zůstat v New Yorku, na té své škole? Neměl být náhodu mrtvý?! Měli jsem ho v hrsti. Chyběl jen tak málo a mohla být náš. Mohli jsme s ním konečně skoncovat, s takovou hnusnou krysou. Stačilo jen tak malinko a teď, teď nemáme nic, vůbec nic! Jak jsi to vůbec mohl dopustit ty umaštěný červe. Máš v být v tom jejich řádu, abys plnil moje rozkazy a ne toho nemožného starého dědka.“ Zuřila osoba, která tak málo připomínala člověka, jak jen to bylo možné.
Voldemort, zahalen v dlouhém tmavém plášti se od něj znechuceně otočil. Nenáviděl jeho a ten jejich spolek, ale ještě víc smrtijedy, kteří nedokážou plnit jeho rozkazy, tak jak si přál. Otočený nezůstal na dlouho. V jeho chladných, purpurových očí se opět objevila ta známá nenávist, nenávist k němu. Zlostně se otočil k muži za jeho zády a vyslal na něj proužek mučícího kouzla. Jakmile se kouzlo dotklo jeho těla, upadl, schoulil se do klubíčka a začal sebou strašlivě škubat v křečích. Voldemort na něj stále nenávistně mířil hůlkou a znovu a znovu vykřikoval kletbu, která muži na podlaze způsobovala tolik bolesti.
Severus Snape byl opět mučen za jeho neschopnost. Jeho sinalá tvář nabrala ještě křídovější barvu, než kdy dřív a mastné, teď i zpocené vlasy mu padaly zplihle do tváře. V tom jako ve snu na něj jeho pán přestal mířit, ale on ještě neschopný ničeho se schoulil do klubíčka a ztěžka dýchal. Po pár vteřinách, které jemu samotnému připadali jako dlouhé hodiny blaha, se pokusil postavit na rozklepané nohy. Po několika pokusech se konečně zvedl a čekal na další příkaz samozvaného Pána zla.
„Úkol, který jsem ti dal, jsi nebyl schopen zvládnout,“ při těchto slovech mu opět prolétla nenávistný škleb jeho hadí tváří a nadále pokračoval ve svém proslovu.
„A proto ti dám jiný, mnohem a mnohem náročnější než kdy dřív,“ odmlčel se a přistoupil k němu blíže.
„Tentokrát již k tobě nebudu tak schovívavý jak dřív. Jestli nesplníš ani tento úkol, můžeš se těšit na dlouhou a bolestivou smrt,“ syčel mu nenávistně do tváře. Ve Snapových očích se na chvíli mihnul strach. Tušil úlohu tohoto roku, hra na obě strany a nerozhodnost, na kterou z nich se přidat. Věčné váhy jeho života.
Jednou jseš dole a jednou nahoře… Ale já nejsem nikde, nemám nikoho a nic. Žiju ze dne na den. A jen čekám, kdy to všechno praskne…
To, co vyslechl, se mu ani malinko nezamlouvalo. Skryt za masku nitrozpytu zděšeně křičel: „Nééé. Nikdy.“ V jeho tváři však stále sídlil kamenný, povrchní výraz. Voldemort se odtáhl a tvrdě si ho prohlížel. Snape tiše kývnul. Nic jiného mu opět nezbylo. A s tichým prásknutím se přemístil pryč.
Mezitím na Grimmouldově náměstí 12- Harry
„Páni,“ hvízdli oba Weasleyovi, jakmile jim Harry po jejich probuzení a důkladném, mnohokrát přerušovaném výkladu vypověděl vše o jeho sourozenci-dvojčeti. Ron zamyšleně koukal do rohu místnosti, občas udiveně zakroutil hlavou a nejednou si pro sebe tiše hvízdl.
Jedináček? Ne on není sám, nebude ho tížit samota. Konečně našel rodinu, po které tak toužil. Není sám…pomyslel si Ron
Ginny, která se vzpamatovala dřív než její bratr, se na Harryho podezřívavě koukala, jako by tušila něco, co Ronovi jen o vlásek uniklo.
„Ehm, Harry to není všechno, co si nám chtěl říct, viď?“ pohlédla na něj stylem, jako by před ním stála Hermiona.
„Není to všechno? Co tímhle chceš říct?“ naježil se Harry. „Co dalšího bys chtěla slyšet, hmm?“
„Řekl jsi nám vše o Něm, ale nic, co by naznačovalo tvůj postoj k němu. Jako bys nám líčil příběh, do kterého jen nahlížíš… a nehodláš se ho zúčastnit… On nepřijede, Harry? Ty ho nechceš vidět? Spatřit svého bratra? Své identické dvojče?“ říkala mu svůj názor tiše se sklopeným pohledem k podlaze.
„Myslíš si snad, že nejsem šťastný, že jsem našel rodinu? Někoho, kdo mi byl odepřen? Někdo, koho Voldemort,“ při zmínce o něm vztekle zasyčel, „oddělil od své rodiny, od přátel a zničil mu život. Myslíš, že ho nechci spatřit jen proto, že jsem vám o tomhle neřekl. Ale tak to není, Ginny! Já nejsem žádný namyšlený kluk, který je slavný jen díky tomu, že mu někdo, jako je ten slizký parchant, zabil rodiče. To nejsem já. To nejsem…“ nejdříve hystericky postupně zvyšoval hlas, dokud neječel jako siréna. Nato se jeho hlas opět ztišil, až nakonec jen smutně šeptal. Poslední slova tiše zašeptal a smutně na ni pohlédl. A ona si všimla, že mu po tvářích tečou slzy smutku…
„Ginny, promiň, já nevím, co to do mě vjelo. Tohle jsem nechtěl,“ náhle ho přerušila.
„Víš, nemáš se za co omlouvat, já tě chápu,“ usmála se na něj.
„Harry,“ položil mu Ron ruku na rameno, „nikdo z nás dvou tě za arogantního blbce nepovažuje,“ usmál se na něj pihovatý kamarád povzbudivě.
„Já vím, že ne. Je toho na mě nějak moc. Nejdřív celý rok problémy s těmi sny. Voldemort dává dohromady armádu a já se snažím na něj upozornit celý kouzelnický svět, ale nikdo mi nevěří. Denní Věštec ze mě udělá nafoukaného spratka, který je duševně zaostalý a touží stále po více pozornosti okolí. Nato na konci školního roku zemře Sirius. Měsíc nato se zde objeví, jako by se nechumelilo. A zjistím že skoro šestnáct let mám bratra, kterého mi opět tají. Tohle je na mě zkrátka moc,“ povzdechl si smutně nad shrnutím posledního roku.
Ginny a Ron se na sebe jen smutně podívali. Moc dobře věděli o jeho problémech a nedůvěře celého kouzelnického světa.
„Harry, ty to zvládneš. Navíc na konci školního roku samotný Popletal viděl Ty-víš-koho na vlastní oči. Veřejně se ti omluvil v Denním Věštci, Sirius opět žije, zjistil jsi, že máš bratra a navíc… Před chvíli jsi nám přece tvrdil, že Chris tu bude do vašich narozenin. A ty jsou přece už zítra. No tak možná se k nám otočila mince štěstěny. I v černočerné tmě je vždy plamínek naděje. Nevzdávej to, my stojíme u tebe,“ snažila se ho povzbudit Ginny.
Harry se na oba dva Weasleyovi šťastně usmál…
„Díky,“ hlesl.
Praví přátelé stojí při tobě ve dobrém i zlém, v době, kdy je ti nejhůř, stojí za tebou a v časech štěstí a lásky, prožívají radost z okamžiku s tebou. Toho si važ Harry, budeš to potřebovat…projela mu hlavou vzpomínka na něco, co bylo uloženo hluboko v podvědomí… Táta, máma, rodina…
Zpět na obsah
Kapitola 11: Kapitola 11
Chris na Příčné ulici
Prach a špína. To bylo první, čeho si Chris všimnul. Obličejem mu proletěl šťastný úsměv. Jeho slavný přílet domů se povedl tak trochu jinak, než si téměř každou noc představoval, ale i přesto byl šťastný. Jakmile se nablažil euforie štěstí, rozhlédl se kolem sebe. Ocitli se v místnosti třikrát dva metry ve která byly zaprášené bedny s ohnivými whisky, dýňovými šťávami a máslovými ležáky. Vedle nich stály sudy se silnými medovinami až se Chrisovi z toho zatočila hlava. Než se stihnul pořádně rozkoukat, tak ho Nicol vystrčila nenápadně k schodů, po kterých se dostal na hlavní dění hospody Děravý kotel. Tam se s otevřenou pusou zastavil a rozhlédl se po jejich obyvatelích. Malá, ošuntělá místnost ho přímo přitahovala. Užuž se chystal, že by si zašel něco objednat, když v tom ho chytla Nicol prudce za loket a nešetrně ho strčila do dveří. Ocitli se na malém dvorku, který byl lemován cihlovou zdí. Na zemi se válely staré noviny a plechovky. Dřív než však stihl rozkoukat po své domovské zemi, uslyšel jemné ťukání na zeď a když k ní upřel zvědavý pohled spatřil, jak se jednotlivé cihly přesouvají s určitým cílem, až vytvořily jakýsi průchod. Příčná ulice.
Aniž by chtěl, překvapeně otevřel ústa a vykulil své oříškové oči. To, co spatřil, byl jeho sen již od dětství. Příčná ulice. Tolikrát se mu již o ní zdálo a on doufal, že jednou, aspoň jedinkrát bude mít možnost ji spatřit. A teď je tady. Na dvorku Děravého kotle a hledí na pokroucenou ulici plnou obchodů, krámků, zmrzlinářství a banky. Vše co si kdy přál. Ani nevěděl jak, už se ocitl v jejím středu, kudy ho Nicol vláčela přímo ke Gringottovi banky. Sněhobílá budova se tyčila nad všemi ostatními. Téměř až majestátně. U dveří stály dva skřeti ve stejnokrojích, kteří si je prohlédli nepěkným pohledem a uvolnili jim cestu dovnitř. Moody, Nicol a Chris vystoupali po bělostných schodech až do vstupní haly, kde si je spousta z nich prohlížela nedůvěřivým pohledem, až z toho Chrisovi naskakovala v zátylku husí kůže. A tak se radši držel v těsném závěsu za jeho doprovodem.
Brzo došli až k pultu, který obsluhoval zvlášť nedůvěřivý skřet. Jakmile mu Nikol předala klíč od tresoru, na jeho tváři se objevil poněkud méně nedůvěřivý pohled.
„Griphooku!“ štěkl na skřeta, který byl nejblíže. Ten se k nim vydal a jakmile mu byl vydán klíč, kývnul na tři návštěvníky a zavedl je k jedním z dveří, vedoucí z dvorany. Jakmile se ocitl v malé chodbičce svažující se strmě dolů. Na podlaze byly malé kolejnice, do které si čtveřice sedla. Takto usazeni se s nimi vozík rozjel svému cíly.
Poněkud zelený Chris se vymotal ze svého sedla a šel za Griphookem, který mu otevřel společný trezor s jeho bratrem. Hromada zlatých galeonů ho přinutila na chvíli přivřít oči. Než se však stačil na to bohatství vynadívat, předešla ho Nicol, která do jeho měštce nabrala plnou hrst galeonů, stříbrných srpců a bronzový svrčky. Nato se otočila a s šibalským úsměvem mu vrátila měšec do ruky. Kývla na Griphooka, popadla Chrise za ruku a opět si sedli stísněně do vozíčku. Ten se po chvíli rozjel závratnou rychlostí zpět z hlubiny země na povrch Gringottovi banky.
Měšec ho na denním světle tížil příjemným pocitem k zemi. Pocitem, který si užíval poprvé za celý svůj život. Někomu na něm záleží, má přátelé, rodinu, RODINU…
Sluneční paprsky mu svítily do obličeje a v jejich svitu si náhle připadal jako někdo, štěstí se k němu opět vrátilo…
„Oděvy pro každou příležitost,“ hlásala cedule nad jedním z obchůdků na Příčné ulici. Madame Malkinová byla buclatá, ale usměvavá čarodějnice, která se Chrise ujala hned, jakmile překročil práh jejího obchodu. Dřív než stačil cokoliv říct, už se ocitl na stoličce s hábitem přehozený přes sebe. Nicol již sympatické prodavačce diktovala hábite všech možných druhů, které Chris zaručeně bude potřebovat. Načež k němu přilétl kouzelný metr a začal měřit všemožné obvody jeho těla.
„Do Bradavic?“ usmála se na něj pilná pracovnice kouzelného obchůdku.
„Ano,“ přikývnul šťastně.
„Mám pocit, že tvoji tvář jsem už někde spatřila,“ zamyšleně svraštila čelo, jak moc se snažila přimět vzpomenout si.
„Ne to je vyloučené, já jsem tady poprvé, zřejmě jste si mě s někým musela splést,“ snažil se jí to vymluvit Chris.
To zřejmě čarodějnici stačilo a tak se dál s broukáním vrhla do své práce.
Brzy na to vycházel z jejího obchodu naprosto jiný člověk. Sytě černý plášť podtrhoval jeho rysy v obličeji. Teď již nebylo pochyb o tom, že by sled dnešních událostí by mohl být pouze krásný sen. Vše bylo až příliš skutečný. A tohle byl jenom začátek…
Ollivanderovi. O nich Chris už slyšel dost. Jeden z nejstarších kouzelnických rodů, který se již od nepaměti zabýval prodeji kouzelnických hůlek. Největší, nejlepší a nejstarší specializovaný obchod v celé Velké Británii stál přímo před ním. Léta na něm byla vidět, to mu však přidávalo ještě více mýtičnosti než bylo v kouzelnickém světě normální. Výrobci vybraných hůlek od r. 382 př. Kr. Zlatý nápis hrdě hlásající prodejce hůlek se již značně oloupal, ale majiteli nevypadalo, že by ho tato skutečnost nějak znepokojovala.
S hlubokým nádechem vstoupil dovnitř. Někde v útrobách obchodu zacinkal zvonek. Z neznáma se vyjevil velice starý muž s prošedivělými vlasy a velice širokými, blankytně modrými oči zářící, jako světlo měsíce.
„Harry Potter?“ podivil se místo pozdravu.
„Ne… jmenuji se Christopher,“ zaváhal na chvíli, ale později se rozhodl ke konečné odpovědi, „Christopher Potter,“ dopověděl nakonec.
„Nevěděl jsem že mladý pan Potter má bratra,“ namítl, ale to se již otočil k policím a začal hledat hůlku stvořenou právě pro něho.
„Jedenáct a půl palce dlouhá, z tisového dřeva s žní jednorožce.“ Chris podanou hůlku vzal do ruky, ale než s ní stihl mávnout, už mu ji pan Ollivander vytrhl. Javor a pero ptáka fénixe. Sedm palců dlouhá, a ohebná jako bič. Zapálený prodavač mu podával jednu hůlku za druhou, ale ani jedna z nich nebyla ta pravá. Na pultě se brzy nashromáždily spousty otevřených krabic. Náhle však pana Ollivandera napadlo něco, nad čím se zamyslel.
„Váš bratr má z cesmínového dřeva a pero z ptáka fénixe, jedenáct palců, pěknou a poddajnou. Kdysi mladý James Potter měl mahagonovou, pružnou a dlouhou jedenáct palců. O něco silnější než bývá zvykem, ale výborně se hodila na přeměňování. Myslím, že vím, která vám padne.“ Zamyslel se prodejce hůlek a zmizel do skladu. Brzy se vrátil a jako poklad neslo tenkou, zaprášenou, dlouhou a starou krabičku.
„Tahle bude pro vás jako stvořená,“ pronesl spokojeně, „cesmínové dřevo a pero z ptáka fénixe, dlouhá jedenáct palců silná a pevná. Zkuste ji,“ vytahoval velice starou hůlku, která vypadala jako z dob Středověku.
Jakmile ji Chris uchopil, ucítil v rukou načekané teplo.Zdvihl ji nad hlavu a rázně s ní máchl do vzduchu. Z hrotu hůlky vytryskl červený proud pilný zlatých jisker.
Pan Ollivander se spokojeně usmál. „Myslím, že jsme vybrali pravou hůlku přesně pro vás. Nadšený Chris přikývnul a položil ji na pult. Zaplatil za ni osm zlatých galeonů a vyšel spokojeně na sluncem zalitý, letní den.
Usmívající se Chris vstoupil do prodejny kouzelnických tvorů. Tam si vybral výra velkého se zářivě žlutohnědými oči a hustým, hnědým peřím. S nákladem hábitů, školních uniforem, velkou ptačí sovou, hůlkou a váčkem plným zlatých mincí se vydali zpět do Děravého kotle. Opět prošli až do sklepa, odkud se telefonním sluchátkem přemístili na Grimmouldovo náměstí dvanáct. Nicol podala Chrisovi papírek s adresou, kterou když přečetl, začal se objevovat mezi domy jedenáct a dvanáct další dům. Grimmouldovo náměstí dvanáct, problesklo mu hlavou. Vstoupili dovnitř. Právě spatřil, jak se po schodech blížily tři postavy. Rezatý chlapec a rusovlasá dívka. A jeden velice rozcuchaný kluk s havraními vlasy. Harry projelo mu okamžitě hlavou.
„Ehm. Ahoj. Já jsem Harry, tvůj bratr.“ Představil se Harry jako první.
„Chris Potter,“ vyhrkl a podal mu ruku. Zpět na obsah