Magie je jen jedna napsal(a) Christine Mirages
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=129
Index
Kapitola 1: Kapitola 1 - Pro přítele
Kapitola 2: Kapitola 2 - Otázky
Kapitola 3: Kapitola 3 - Věštba
Hermiona hleděla na Harryho. Harry stál a přemýšlel, nevnímal ani Hagridův výklad o fénixech, od začátku šestého ročníku v podstatě nevnímal skoro nic. Hermiona z něj byla velmi nešťastná. Nikdo a nic ho nedokázalo přimět ke vnímání věcí kolem sebe, už ani při famfrpálu se Harry nedokázal odreagovat. Učil se celkem dobře, ale to byla ta jedna jediná věc k dobru, zbytek Harryho nových vlastností byl hrozný. Možná si to Harry neuvědomoval, ale svým chováním ničil sám sebe.
Od té doby, co se vrátil na Grimmauldovo náměstí dvanáct vzpomínal na Siriuse, určitě, tím si byla Hermiona jistá. Od Siriusovi smrti se Harry ani neusmál, byl zamlklý – s nikým nemluvil víc než bylo třeba, celé dny se ani neukázal, vídali ho jenom při jídle a společnosti se úplně vyhýbal.
Náhle se ozvalo zašustění, byli v lese, takže si toho nikdo ze studentů nevšímal. Harry ale vnímal každý zvuk co se ozval z hlubin lesa. Tiché našlapování, křupání větviček a šustění látky poslouchal už pěknou chvíli. Kroky se změnily v běh. Harry vytáhl hůlku a otočil se čelem k deseti postavám zahaleným v černých hábitech s kápěmi na hlavách a bílými maskami. Za Smrtijedy se vynořilo ještě několik mozkomorů. Harry stál nehnutě, hůlku zdviženou a mířil s ní na nejbližšího smrtijeda. Nikdo ze studentů ani nedutal.
„Pojď s námi dobrovolně, Pottere,“ vyzval ho ten nejbližší.
„Proč bych měl?“ zeptal se Harry klidně.
„Mohli bychom ublížit někomu z tvých přátel, třeba tomu, kterého jsme již dostali,“ navrhl jiný Smrtijed.
„Ne. Remusovi, ne.“ šeptl Harry.
Když se Harry dozvěděl, že Remuse Lupina, posledního z přátel Harryho otce (když tedy nepočítá Červíčka – zrádce, který se schovává za mocnější čaroděje), zajali Smrtijedi, celý den seděl a díval se před sebe, nejedl, prostě nic. Druhý den byl znovu stejný jako ty dny předchozí. To bylo před necelým týdnem.
„Ale ano, Pottere. Tvýmu vlkodlačímu přítelíčkovi se zatím daří dobře, ale mohlo by se to klidně změnit,“ odpověděl tentokrát celkem známý hlas.
„Ten o kom teď mluvíš Červíčku, býval i tvým přítelem,“ zasyčel na něj nenávistně Harry.
„Život je samá změna, Pottere, to si pamatuj,“ další známý hlas.
„Si pro vás šli až do Azkabanu, pane Malfoy? Stejně Petr zradí i vás, jen co se najde někdo silnější než je Voldemort!“ Harryho ledový hlas a poslední slovo způsobilo, že se většina studentů za ním otřásla.
„Takže, co bude?“ zeptal se Červíček.
Harry ještě chvíli stál a pak sklopil hůlku.
„Harry, nechoď s nimi, zůstaň kde jsi!“ zděsil se Hagrid
„Harry, ne, prosím…“ ozvala se za ním Hermiona.
„Mudlovšká šmejdka a poloobl chčou žachlániť pžítelíčka,“ zašišlal ženský hlas.
„Belatrix!“ sykl Harry. „Tak se znovu setkáváme, doufám, že tě Voldemort alespoň pořádně zmučil, po tom co jsi mu nedonesla tu věštbu,“ pronesl svoji tužbu Harry.
„Nejspíš tě zklamu Pottere, ale ne,“ odpověděla mu žena medovým hláskem.
„Škoda. Takže, co teď?“ zeptal se Harry klidně.
„Dej nám hůlku a dotkni se tohoto,“ vyzval ho Lucius Malfoy a natáhl před sebe ruku, ve které držel zářivou kouli. Harry mu podal svoji hůlku, zhluboka se na dechl a položil ruku na kouli.
„Harry, nééééééé…“
Mučili ho dlouho do noci, musel poslouchat smích Smrtijedů, odolávat kletbám. A pak ho zasáhla tmavě modrá kletba – vše zčernalo.
Harry klečel na zemi, před očima se mu míhaly obrazy – vzpomínky – byly rozmazané a chaotické, jeden rychle střídal druhý. Po pár minutách se zastavily a zůstala jen jedna – vzpomínka na muže s černými mastnými vlasy… V tu chvíli si Harry uvědomil, že vše zkazil. Ten muž byl Snape, teď budou mučit Snapea a to bude jen jeho – Harryho – vina. Dopadl tváří k zemi a už se ani nehnul. Nebyl v bezvědomí, prostě se už nemohl ani hnout.
Táhli ho pryč, po schodech vzhůru. Pustili ho na chladnou podlahu a byli pryč…
Ležel tak, jak ho sem hodili, nehýbal se, všechno ho bolelo. Podlehl mu a to byla teprve ta první chyba. Nedokázal se ubránit bolesti a on za to mučil i jeho profesora lektvarů a nejspíš ještě mučí. Ležel a přemýšlel a při tom myslet nechtěl. Jak mohl neuhnout tomu kouzlu, té kletbě, co ho oslabila a oslepila,… úplně oslepila-už neviděl a… nejspíš už nikdy nic neuvidí, jen stíny ve vlastní hlavě.
Co na tom, zatím na tom byl ještě dobře. Příště to bude horší. Teď alespoň viděl, že na něj letí němá kouzla, ale příště už jim nebude moci uhýbat-vůbec je neuvidí.
Jak se vůbec jmenuje, jaké je jeho jméno? Nic, … nikdo není, proč by měl mít jméno, to přece není důležité! Nebo, že by přece? Jak jen se jmenuje? Ano,… Harry, to je jeho jméno, tak ho oslovují přátelé. Přesně tak, Harry Potter, chlapec, který přežil. Co přežil? Smrt! Smrt svých rodičů,… kmotra,… kdyby jej nebylo, žili by dál, všichni a byli by šťastní,… jen, kdyby se on sám nenarodil – tehdy odsoudil své rodiče k záhubě a nemohl udělat nic, čím by to zvrátil…vůbec nic. Už nemá nikoho,… je sám. Nebo, že by přece jen někoho měl? Ale ano, má přátele… Má vůbec nějaké přátele? Ale jistě, každý má někoho, komu se může svěřovat, ale měl někoho takového i on? A kdo je to ten profesor lektvarů, o kterém přemýšlel před chvílí? Odkud ho vlastně zná? Co jsou to vlastně ta kouzla co měl vidět? Co to vlastně znamená vidět? A kdo byl ON, kdo byl ten, komu podlehl. Kdo ho sem dovlekl?
Slabého,… zraněného,… slepého.
Nevěděl,… nechtěl vědět. Tušil, že jeho minulost je zlá, cítil v ní temnotu a smutek. Něco ztratil. Kus svého života,… srdce,… něco, kvůli čemu byl ochoten riskovat život, a TO něco nakonec riskovalo život pro něj. Pak TO zmizelo,… vypařilo se TO,… už se TO nevrátilo,… nemohlo se TO vrátit,… nebo, že by TO nechtělo?
Chtělo, samozřejmě, že chtělo.
Už nemohl přemýšlet, ať už to znamenalo cokoliv. Musel odpočívat,… spát,… nabrat nové síly. Musel být silný, aby to příště vydržel. Jen si tak vzpomenout, co měl vydržet? No co asi… asi…asi tu bolest, tu, co ho uchvátila, tu co se ho stále drží a propaluje jej skrz na skrz.
Spát… spát… spát…
V zámku zarachotil klíč a se zavrzáním se dveře otevřely. Vešly tři postavy, dvě mezi sebou vlekly třetího. Jako jediná neměla na hlavě kápi. Byl to muž, mastné černé vlasy měl rozcuchané, černé oči byly naplněny bolestí. Ti, kteří jej vlekli, ho hodili na zem, vedle téměř dospělého chlapce.
Postavy v kápích odešly a muž se pomaličku posadil, opřel se o zeď a zhluboka dýchal. Vrhl rychlý pohled na chlapce, vedle nějž seděl. Podle toho, co si muž pamatoval z proslovu Temného pána, byl teď ten chlapec slepý. Slavný Harry Potter je teď slepý. Jedině Potter může porazit Pána zla a navrátit světu zpět rovnováhu mezi Dobrem a Zlem.
Muž se ušklíbl a rozhlédl se po místnosti. Nebyl tu jenom on a Potter, u protější stěny ležel někdo další. Světle-hnědé vlasy měl protkané šedými prameny, na sobě měl ošuntělý špinavý hábit.
Znám ho? Přemýšlel muž. Ano, znám. To je Remus. Přikývl své otázce.
Jak by nemohl znát Remuse Lupina. Byl jeho spolužákem ve škole, tehdy před mnoha lety. Každý z nich byl v jiné koleji, v podstatě se nesnášeli, ale mnohem víc, jak Remuse nesnášel otce toho kluka, co ležel vedle něj. Mnohem víc nesnášel génia Jamese Pottera a jeho přítelíčka Siriuse Blacka.
Jenže Potter i Black už byli mrtví. Připomínkou jeho ne-moc šťastných studentských let je už jen Remus Lupin a syn Lily a Jamese Potterových – Harry… a také vzpomínky,… tmavé a zlé vzpomínky.
On byl Severus Snape, ten, který byl v mládí tak zaujat černou magií, ten, ze kterého si každý dělal legraci, ten, který se nechal tak snadno vytočit.
Začalo se stmívat, věžní komnatu s jedním velikým oknem začala zahalovat temnota, blížila se noc. Vyšel měsíc, nepřirozeně velký, kulatý, stříbřitý měsíc. Měsíc v úplňku… v ÚPLŇKU!!!
V další chvíli měsíc zašel za černý mrak a vítr si začal pohrávat s okenicemi okna ve věžní komnatě. Muž, který ležel přímo pod tímto oknem něco zašeptal a spal dál.
"Okenice, ještě štěstí, že na něj ještě nestačil dopadnout ani paprsek toho zářivého světla," napadlo Severuse, pomalu se zvedl a belhal se k oknu, i když tušil, že to bude k ničemu. Byl si téměř jist, že to okno bude zamčené, stejně, jako dveře. Avšak mýlil se, sáhl na kličku, pootočil jí a zatáhnul. Okno se otevřelo a do komnaty pronikl čistý vzduch. Rychle chytil okenice a přibouchl je. Najednou byl konec té záře, konec světla. Obklopovala ho už jen černočerná tma.
Chlapec se s trhnutím probudil a rozhlédl se kolem sebe, teprve pak si uvědomil, že není co vidět, protože je slepý. Stále byl dezorientovaný, stejně jako poté, co ho sem někdo dotáhnul. Tentokrát už se ale sám sebe neptal na žádné otázky, nevěděl na co by se měl ptát, nevěděl nic, kromě toho, co si pamatoval ze svého snu. Vlastně to nebyl sen, spíše pocity,… a myšlenky. Ale nebyly jeho. Byly někoho, kdo ho nenáviděl. Někoho, kdo jej obviňoval ze své bolesti. Položil hlavu zpět na zem a znovu usnul.
Severus se pomalu přesouval na místo, na kterém donedávna seděl a přemýšlel. Sedl si a mínil se znovu ponořit do vzpomínek, ale zaznamenal pohyb. Harry zasténal a zamumlal: „Záře magie si otevře cestu do tmy, tam si temnota vybírá svoji daň. Pak přítel přítele se pokusí zhubit. Na volání mágovo přijde světlo a pomůže mágovi ubránit se tvoru, po věky temnotou vězněnému.“
Severus chvíli zíral na místo, kde chlapec ležel. Co to mělo znamenat? Jeho vtip? Pochybuju, že by byl schopen teď vtipkovat. Předpověď nebo snad Věštba? Skoro to tak znělo. Severus trochu zneklidněl. Některé věštby se vyplní za několik týdnů, měsíců nebo roků, ale jsou i takové, které se vyplní hned nebo pár hodin po vyřčení.
Plynuly minuta za minutou, hodina za hodinou. Byl klid. Slyšel jen oddechování spícího chlapce vedle sebe a muže pod oknem. Dýchání neměli klidné, bylo zrychlené a chlapec sebou každou chvíli škubnul a zasténal. Severus si vzpomínal, že toho chlapce nemučili jen kletbou Cruciatus, kletbou bolesti – tou, která se nepromíjí. Ale i jinak. Vzpomínal si na světelné záblesky, které chlapci vyrývaly do kůže rány, ze kterých se řinula rudá krev. Na zlatý paprsek, který chlapce bolestně svázal. Na tmavomodrou kletbu, která ho oslepila.
On, na tom byl o hodně lépe. On neměl žádnou otevřenou ránu, tak jako chlapec. Na něj prostě jen použili kletbu Cruciatus.
Severus toho chlapce obvinil ze své bolesti, ale neměl na to právo. Mnozí jiní dospělí kouzelníci by tajemství vyzradili po první kletbě, nebo nanejvýš po třetí, ale Harry se nehodlal jen tak vzdát. Vydržel mnohem víc bolesti než kdokoliv jiný z těch, které lord Voldemort se svými Smrtijedy kdy mučil. A ani po tom všem co si prožil nechtěl říct Voldemortovi to jméno, jeho jméno. Chlapec už ale neměl dost sil, aby uzavřel svoji mysl, proto si mohl Voldemort to jméno najít sám. A našel.
Náhle se ozvaly tři rány. A okenice se znovu rozevřely. K Severusově zděšení se měsíc pohyboval tak, že teď jeho záře dopadala na Remusovu postavu, v tu chvíli se začal Remus přeměňovat ve vlkodlaka. Po pár vteřinách byl vlkodlak na nohou a pomalu se blížil k Severusovi a zatím spícímu Harrymu.