Index

Kapitola 1: Tma
Kapitola 2: Naděje
Kapitola 3: Nenávist
Kapitola 4: Slzy

Kapitola 1: Tma

Muž v  plášti, který mu v potrhaných cárech visel okolo paží, spěšně kráčel temnou ulicí jen matně osvětlovanou měsíčním světlem. Dlažební kameny chodníku byly nerovné a muž co chvíli zakopl a upadl k zemi, jako by byl neskonale vyčerpán, jakoby snad ani neměl vůli zvednout se a pokračovat v cestě. Jakoby neměl vůli žít. Vztekle zaklel, ztěžka se zvedl a šel dál, stejně spěšnou, stejně nesourodou chůzí.

Zastavil se o pár ulic dál, u posledního domu obaleného v temnotě. Malého, neútulného, špinavě vypadajícího domu s uschlými květinami na oknech. Otevřel dveře a vešel.
Nikdo na něj nečekal, žádna žena s dítětem v náručí, nebo snad matka s talířem koláčů.

Jen chlad a temnota.

Nezdálo se, že by to muži vadilo. Nenamáhal se ani odložit si roztrhaný plášť, nebo rozsvítit svíci, a ozářit trochu temné prostory – učinil jen pár posledních kroků do obývacího pokoje topícím se ve směsi zatuchlého pachu, vůni knih a neproniknutelné tmy – a spíše se zhroutil, než posadil do křesla, které zřejmě nahmatal po paměti..
Vydechl, a přejel si sinalou, nepříjemně bledou tvář rukou s dlouhými prsty.

Nenáviděl ho. Nenáviděl ho k smrti.  Nenáviděl ho, protože ho donutil zahodit vše, co získal, vše co měl. Vše co mohl mít. Bylo mu z toho zle. .

Severus Snape se rozkašlal a z blízkého stolku se zvedl oblak prachu. Tak rád by byl kašlal krev! Podíval se na svou bledou ruku, ale pokoj byl příliš tmavý na to aby něco, cokoliv, viděl.
Vzdychl.

Jak moc by si přál zemřít…ale nedoufal, že ho něco takového potká vzhledem k tomu, že nikdy nedostal to co chtěl…

Jen seděl a hleděl do nicoty, nechával se stravovat svou nenávistí, ani netušil, koho nenávidí více – jestli jeho - starce příliš dobrého, příliš dojemného, přespříliš moudrého, nebo sebe - …sebe....měl by si nejspíš hodit mincí…na tváři mu zahrál zlomyslný úšklebek a bledá ruka sevřela opěradlo křesla. Najednou se rozesmál. Byl to odporný smích a jemu samému se z něj zvedl žaludek.
Předklonil se a vrhl na podlahu…snad kdyby ten den něco jedl, zvracel by víc, než jen vodu a žaludeční šťávy.

Ve tváři zcela bledý, temné, podivné oči hluboko v lebce, a rty sinalé – muž se malátně zvedl z křesla a zamumlal „Evanesco! .“ “ špína z podlahy i jeho hábitu zmizela a hnilobným vzduchem se šířil pach zvratků.
Postoupil k oknu a strnule hleděl skrz temnou ulici kamsi do lepších, světlejších světů. Podlomila se mu kolena a on se rychle zachytil zaprášeného okenního rámu.
Byl čas na útěk. Čas sebrat veškeré své zbytečné cetky a utéct. Utéct do samého středu všeho, do středu země, do centra záhuby, do skrýše Pána Zla. … Zasmál se divným smíchem a přemožen slabostí se sesul na podlahu. Opřel se o zeď a znovu zíral Nikam….

Uteče a bude se skrývat. Žít v přepychu a bezpečí…mezi svými…. snad by se byl znovu zasmál, kdyby nebyl tak neskonale vyčerpaný…žít bez naděje na život…mezi ďábly…sám byl jeden z nich…snad ještě horší…ani Ďáblem nedokázal být zcela, beze všeho…musel se stále pokoušet o druhou stranu…snahu být dobrý…!
Teď už ani jeho slabost, ani únava ani vyčerpání nedokázaly utišit smích. Smích s podivně cinkavou, kovovou notou.
Znovu se mu zvedl žaludek, tentokrát však nebylo co zvracet.

Pak se ozvalo zaklepání na dveře.

Stáhl se do kouta jako ustrašená myš a seděl tam, tiše, tichounce jako bledá, hrůzostrašná vosková figurína.
„Severusi!“
Byla to ona. Ta, která byla příčinou, příčinou všeho. Najednou ji nenáviděl tak hluboce, že si nebyl jist, kdo v této pochybné soutěži na žebříčku Snapeovy nenávisti obsadí první místo. Narcissa, Brumbál, .  nebo snad – favorit největší – Severu Snape?! .
„Severusi!“

Klepání rozeznívalo celý ten dům do ohlušujících tónů, které Severusovi pulsovaly v hlavě. Před očima se mu tmělo a v mozku svítila jediná myšlenka – ať jde pryč.! ! Prosím! Ať odejde! .
Klepání ustalo a ozvalo se otevírání, vrzání dveří a znovu jeho jméno. Přitiskl se ke stěně s ještě větší snahou stát se neviditelným a touhou vypařit se…Nerozsvěcuj! Prosím tě! Jen nerozsvěcuj! .
Temnotou se ozvalo švihnutí hůlky a pokoj se oděl do světla. Muž zvedl zoufalé, unavené oči k ženské postavě s velmi světlými vlasy, spadajícími na ramena v závoji, pro který měl kdysi zvláštní slabost. A nyní ho nechávaly chladným. Už dlouho ho nechávaly chladným…skoro rok….
Žena zděšeně vykřikla, vrhla se k němu, vzala ho za ledovou ruku a políbila na čelo.
„Severusi!“
Byl by se jí vytrhl, ale neměl sílu.

„Jdi pryč,“zasyčel a žena se trochu odtáhla.
„Měla jsem o tebe hrozný strach!“
Zase mu bylo do smíchu, ale jen trochu zkřivil rty. Strach! .  To byla větší lež než si on sám dovedl vymyslet pro Temného.  Pána…
„Zachránil jsi ho! Nikdy ti nedokážu vyjádřit jak nesmírně jsem ti vděčná!“

Našel v sobě zbytek síly a vytrhl svou ruku z její.
Jdi pryč!“ zasyčel znova a ona se odtáhla ještě o trochu dál.
„Severusi…“

Nechápe to? .  Nesnese ji tu! Chce být sám! Chce být sám a pokusit se urovnat si to v hlavě! Urovnat si svůj život, vyjasnit si svou cenu. Cenu, která vždy byla až zoufale nízká. Vyjasnit si, zda je třeba, aby žil. Zda konečně nenadešel čas smrti, čas spasení. Nechce ji tu! .

„Severusi…nech mě tu…dovol, aby ti pomohla, abych tě ošetřila…postarala se o tebe!“
V očích se jí leskly slzy a on se konečně začal sbírat z podlahy. Pomalu, těžce, opíraje se o zeď. Pokusila se mu pomoci, ale více než výmluvné, odmítavé gesto jeho ruky ji odradilo. Stála a sledovalo ho příliš modrýma, příliš světlýma očima.

Narovnal se v celé své výšce a v tváři bylo znát přemáhání, s jakým to činil. „Narcisso! Jdi pryč, nesnesu tě tu, odejdi, prosím.“

„Severusi,“ vzlykla a schovala svou bledou tvář do dlaní. „ty mě nenávidíš, nenávidíš mě.“

Mlčel a doufal, že se otočí a odejde, potřeboval se posadit, potřeboval zhasnout světlo a položit se na podlahu jako mrtvý, zbytečný tvor jímž byl.

„Nenávidíš mě….““opakovala s podivným, hořkým zaujetím a pohlédla do jeho černých očí, snad aby našla vysvětlení.
„Jdi!“zopakoval, ve tváři klidný, ale ruce se mu chvěly. Těžce se zachytil opěradla křesla, aby se nezhroutil na podlahu.
„Musíš odtud utéct, musíš pryč!“ šeptala, tvář pokrytou slzami, které se leskly v nepříjemném světle její hůlky.

Mlčel a pokoušel se nabrat síly. Těžce dýchal.

„Musíš odtud, jinak tě chytí, dostanou tě! Musíš se přemístit k Pánu Zla!“
„Nenávidím tě….“ “ šeptal a vysílen, sesul se k zemi „nenávidím vás všechny…všechny…a jeho…jeho. o ze všech nejvíc!“

Vzlykla.
„Já vím…“

Vždycky věděla, věděla od chvíle kdy pro ni zabil, že on se nehodí. Nehodí se pro Věc. Nehodí se mezi ně a nepatří mezi ně…snad pro to ho milovala…Milovala?! .

„Zabijí tě.“ Oznámila mu a pokusila se nevzlykat.
„Je mi to jedno!“
„Severusi! Odpusť mi! Odpusť mi prosím!“ Klekla si k němu a pokusila se ho vzít za ruku, ucukl. „potřebuješ pomoc, jsi vysílený, jsi zraněný!“
„Nepotřebuji tvojí pomoc!“
„Milovala jsem tě!“

Nestála mu za odpověď.
Plakala.
„Neměla jsem jinou možnost…zabil by mi ho! Zabil by mi syna!“
Odstrčil ji od sebe a zakřičel tak, že se Narcissa vyděšeně přikrčila k podlaze s výrazem týraného zvířete v bolestí stažené tváři.

„Zabil jsem, zabil jsem jediného člověka, který si mě snad jen trochu vážil a udělal jsem to, protože po tvé žádosti nezbylo nic jiného. Zabil jsem ho i když jsem chtěl zabít sebe – bylo mi lhostejné zda budu žít! Zabil jsem ho a potvrdil tím, že jsem vrahem… muselo být jiné řešení…muselo být! Muselo být….“teď už šeptal.

Mlčela.

Zatmělo se mu před očima a nic neviděl. Cítil jen nesnesitelnou bolest všude po těle a chlad. Chlad a pak její vůni. Vůni konvalinek, někdy snad až příliš vtíravou…a potom už necítil  nic…vůbec nic…

……..

Malý chlapec v obnošeném černém plášti se zamračil a přitiskl knihu ještě trochu pevněji k hrudi. Kruh dětí okolo něj se smál smíchem, který jeho uším zněl skoro krutě.
Nenáviděl je…. nenáviděl je jako nenáviděl všechny…Od prvního dne školy. Od prvního nešťastného dne, kdy překročil práh zámku a pochopil, že magie je jeho život, kdy pochopil, že nic jiného nikdy nezíská…magie. …magie je krví v jeho žilách a ohněm v jeho srdci. Nikdy, nikdy nic jiného. Nikdy ne láska, protože on, on….  nemá nárok na lásku…na lásku. …

Zpět na obsah

Kapitola 2: Naděje

Nedůvěřivě hleděl na temný, skoro děsivě vypadající hrad a v hlavě se mu rodilo na tisíce vizí jeho nejbližší budoucnosti. Vizí sedmi let, která ho očekávají. Představoval si, jak sedí v kruhu přátel, zasvěceně diskutuje o magii a s lehkou nonšalancí popíjí máslový ležák… viděl sám sebe na školním dvoře, obklopen dívkami s tvářemi protáhlými úžasem nad jeho přesným úsudkem, bystrým rozumem a nepřekonatelným talentem… pozoroval se jak se kroutí v záchvatech smíchu u Nebelvírského stolu, hleděl na sebe jak svým skvělým šarmem baví celou společenskou místnost, viděl se jak…

Do bledého černovlasého chlapce s divným výrazem v očích kdosi strčil a netrpělivě zakřičel ať se pohne. Pohnul se a bylo do něj strčeno ještě jednou – vypadl z loďky a zabořil se do rozbahněného břehu temného jezera. Okolo stojící hlouček prváků se rozesmál a před očima chlapce vyvstala jiná, velmi živá představa. Představa jeho samého v samém rohu školního dvora, s knihou přitisknutou k hrudi a očima zabodnutýma do podlahy…

Chlapec vstal a zamračeně si setřel bahno z tváře. Smích ustal a změnil se v přerývané hýkání. Prváci se popadali za břicha…

…

Severus Snape otevřel oči a spatřil šedou, špinavou plochu s místy odchlíplou omítkou obnažující rudé cihly. Hleděl do stropu svého vlastního pokoje a byl sám.

Nevěděl co se stalo a nechtěl to vědět. Jediné na co se dokázal soustředit byla jeho nízkost. Nízkost, ze které začínal být unavený…Doufal, že spánkem se jeho nenávist k sobě samému trochu otupí, ale nestalo se tak. Stiskl rty těsněji k sobě a posadil se. Postel zavrzala a zrcadlo naproti němu se zasmálo. Smích…zase smích…Severu zavrčel a lusknutím prstu zrcadlo umlčel, ozvalo se jen zacinkání – to na znamení nesouhlasu.

Zrcadlo, které se mu neustále vysmívalo mu koupila matka. Tedy – jednoho dne ho přinesla do jeho pokoje a oznámila, že to je pro jeho dobro a výchovu. Malý Severus do něj pohlédl a zrcadlo propuklo v smích a zasypalo ho urážkami. Vztekal se, křičel, dupal a vřískal, ale brzy pochopil jak zbytečné, jak pošetilé to je. Zrcadlo nikdy o nikom neřeklo nic dobrého, nic…

Pověděl to matce. Bylo mu řečeno, že je to proto aby nezpychl.
Severu to vzal na vědomí a přes zrcadlo přehodil šátek…

Muž vstal z postele a přešel pokoj nejistou chůzí. Nevěděl kam jde ani co chce dělat, byl si jen jist, že tento pokoj je jedním z těch v domě, v kterém nechce být ani o minutu déle. Sešel po schodech dolů a ocitl se v malém obýváku, jehož stěny byly pokryté knihami a okno příliš malé, takže – ačkoliv venku bylo denní světlo s netypicky jasnou oblohou – do místnosti pronikaly jen šedé paprsky slunce zvýrazňující prach usazený na podlaze a miniaturní smítka poletující vzduchem.

Zastavil se ve dveřích a unaveně hleděl před sebe. Na křesle – v klubíčku schoulená – spíše ležela než seděla, žena s dlouhými, zacuchanými vlasy, přikryta černým hábitem – jeho. černým hábitem – a soudě podle zavřených očí a pravidelného oddychování - spala.

Severus na ni nehleděl dlouho - ničím ho již nepoutala. Když se na ni podíval, vůbec nechápal tu vášeň, kterou v něm kdysi vyvolávala. Nebo to spíš byla vášeň, kterou on chtěl  aby
v něm vyvolávala? Kterou sám sebe přesvědčil, . aby v něm ona vyvolávala?
Jeho pocity, pohnutky a následné psychologické vývody byly tak složité a často tak nelogické, že se do jejich pitvání raději sám dobrovolně nepouštěl…teď měl rozhodně jiné starosti a jiné priority než zabředávání do pateticky nedojemných vzdechů na téma Severusova nepochopená duše…zasmál se - jedovatě a potichu, aby ji nevzbudil…

Potom se otočil na podpatku a vyšel ze dveří.

Na ulici, kde doufal, že mu bude jasnější jak pokračovat a jak se znovu donutit hrát…hrát. …jeho role vždy byly tak neskutečně nudné a tak nezábavně obtížné, že doufal, že jeho hra nebude muset trvat dlouho…hra bude brzo dohrána…doufal…doufal, . nebo to věděl?! .

…

Do vstupní síně vstoupil s nezaschlou špínou na hábitu a s výrazem ještě zasmušilejším a ještě nepřístupnějším než by byl doufal, že bude nucen nasadit. Na lavici se posadil vedle hocha s vlasy skoro stejně černými jako jeho vlastní, avšak s tváří nesrovnatelně přitažlivější, otevřenější a …a veselejší….
James Potter.
James Potter.  se přestavil chlapci se zvláštně vyspělými rysi a vlasy šedivě popelavými, který seděl vedle něj z druhé strany -
Remus Lupin, těší mě….
Severusovi hučelo v uších a před očima mu létaly jiskry. Nic, nic se nevyvíjelo tak, jak by chtěl. Jak si přál…jak doufal, že se bude vyvíjet…vše je při starém a vše až příliš . připomíná jeho starou mudlovskou školu…

Chlapec s divně černýma očima a sinalou pletí se napřímil, a z hábitu mu odpadl kus zasychajícího bláta.

…

Musí se přemístit. Bylo to jasné – měl se přemístit už včera…už včera, když odevzdal Draca pánovi zla a pak utekl do té krysí díry, která nikdy neměla být jeho domovem. Ale byla. Byla, a to se stalo jednou z příčin jeho nenávisti k otci. Směšné…

Přemístí se. Hned.

Nevěděl proč jde stále tou ospalou mudlovskou vesnicí a zbytečně na sebe upoutává pozornost. Ačkoliv skoro nikdo neopouštěl své chatrné příbytky v této části města – bylo to příliš nebezpečné… Severusovi Snapeovi parta mudlovských výrostků nepřipadala jako nebezpečí…spíš zábava…
Možná proto se nepřemístil.
Nebo možná proto, že nevěděl kam. .

…

Lupin i Potter i Pettigrew byli zařazeni do Nebelvíru a svorně se posadili vedle sebe. A smáli se vtipům, kterými očividně sršeli Potter a Black. Severusovi nebylo do smíchu ani trochu. Ale byl by rád v Nebelvíru, zdálo se mu, že celá ta kolej je populární. Všichni jsou přátelé, všichni jsou veselí, všichni jsou takoví, jakým by chtěl být i on.

Ale není… .

To mu něco zahučelo v uších a on neposlouchal. Nechtěl poslouchat.
Síni zaznělo jeho jméno a stoly se trochu utišily. Jen do té míry, aby vyjádřily nějaký respekt…alespoň z principu…jde přeci o zařazování – něco, co ovlivní celou budoucnost jednoho lidského života. Celou budoucnost a možná…možná.  i celý lidský osud. …

Vstal a chvěl se víc, než by si byl ochoten připustit. Klepaly se mu ruce a téměř se mu podlamovala kolena. Tak strašně se bál, že zakopne před celou Velkou Síní, že se na stoličku spíše zhroutil, než posadil a pod klobouk se spíše schoval, než by si ho nasadil.
A v hlavě se mu rozezněly hlasy…

Jsi chytrý…velmi, velmi chytrý…nadaný vskutku…ale nedokážeš se prosadit a jsi…jsi ustrašený…neřekl bych zbabělý…ale…ale…velmi nejistý…na Nebelvír se nehodíš…a Havraspár, hmm…tam…snad….

Severus se třásl zimnicí od hlavy k patě a skoro nahlas škemral – Nebelvír! Prosím! Dej mi šanci, dej mi šanci!
Ale klobouk se skoro škodolibě zasmál a Severusovy naděje se sesypaly na zem.

Už i klobouk se mu vysmíval….

je mi líto, chlapče…tohle je o tom jaký jsi, a v Nebelvíru bys nevynikl, věř mi! A Havraspár…snad, avšak tvoje ambice, tvoje touha po úspěchu je velká…ty patříš do Zmijozelu! .

Klobouk zazpíval Velkou Síní, Severus se zvedl, strhl ho s hlavy a s kamenným pohledem zamířil ke stolu ověnčenému zelenou barvou, který jen nenadšeně tleskal při pohledu na hubeného, téměř neduživého chlapce s příliš zachmuřenou tváří.
Ale nesmáli se mu. A to Severusovi snad trochu pomohlo překonat první velké zklamání na půdě Bradavického hradu.

„Ale mám knihy,“řekl si, když se posadil vedle světlovlasé, ustrašeně vypadající dívky.
Neřekla, že se jmenuje Narcissa, ale on to věděl. A bylo mu to jedno. Bylo mu to zcela lhostejné, protože na druhém konci místnosti seděla čtveřice kamarádu, bavila se o famfrpálu a on, on nebyl mezi nimi.

Opakoval, ale uklidnění nepřicházelo.
Černovlasý chlapec se zvedl od své první večeře v nové škole a rozběhl se do společenské místnosti v temných, zmijozelských sklepeních.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Nenávist

Zvuk rychlých kroků na kamenném chodníku a potom výkřik a ruka na jeho rameni:
„Jsi blázen?!“
Narcissa byla ve tváři úplně bledá a rty měla podivně rudé. Zkoumavě se na ni zadíval.
„Snad…“ odpověděl tiše a studeně.
„Chytí tě! Najdou tě a zabijí tě!“
Hlas se jí trochu chvěl, ale méně než by si byl přál. I když…teď si vlastně už vůbec nic nepřál…
Věděl, že ho nechytí. Z nějakého podivného, snad  iracionálního důvodu si byl jist, že ho nechytí. Ne že ho nenajdou – skoro by řekl, že už i vědí, kde je – ovšem – jaké to překvapení, že jde domů. Možná až příliš nápadné…
Snad doufal, že je Brumbál před tím varoval. Třeba jim to vysvětlil…někomu…třeba Lupinovi…nebo Minervě…usmál se a jeho tvář při tom vypadala obzvlášť zhnuseně. Neřekl to nikomu…
Tak proč tu stále stojí?!
„Severusi!“
Díval se skrze ni.
„Narcisso?“
„Musíš odtud, slyšíš! Vůbec jsi sem neměl chodit! Pojď, přemístíme se k němu…“
„Hm…“
Musel na ni působit jako šílenec a bylo mu to jedno.
Vzdychla, ustrašeně se rozhlédla okolo a pak vsunula svou ruku do jeho.
Ozval se tichý, praskavý zvuk a na špinavé ulici malého městečka nikdo nestál.
Nikdo, kromě mladé, černovlasé dívky s modrýma očima. Opírala se o jeden ze zchátralých domů, na sobě černé, krátké šaty a v rukou cigaretu. Dívala se kamsi přes ulici,  po chvíli uhasila nedopalek o otlučenou zeď a se zachmuřenou tváří se vydala ponurým městem pryč…

...

Jeho postel byla v samém rohu a jemu to dokonale vyhovovalo. Mohl číst dlouho, dlouho do noci a nikoho tím neobtěžoval – z jedné strany chráněn chladnou kamennou zdí sklepení a z druhé černým, těžkým závěsem. A četl o všem. Četl vše co mu přišlo do ruky a vše o čem se kdokoliv kdykoliv zmínil. Procházel Bradavickou knihovnu téměř systematicky a stanovil si za cíl přečíst ji celou. Každý, každičký svazek. Včetně těch zakázaných…nebo…nebo snad hlavně t y zakázané?
Lhostejné…jednou se k nim stejně dostane a na ten den se těšil.

Byl ve škole už čtyři měsíce a stal se suverénně tím nejneoblíbenějším studentem prvního ročníku za posledních pravděpodobně pět set let. Alespoň mu to tak připadalo. Zdálo se mu, že ho nenávidí všichni. Každá osoba v tom ohromném hradě jakoby jen neustále spřádala plány proti němu. Jakoby snad nikdo neměl nic lepšího na práci, než dávat mu najevo, jak otravná je jeho přítomnost.
Přesně tak se mu to zdálo být.
V každém pohledu viděl urážku, v každém gestu pohrdání. A on oplácel stejně. Také pohrdal.
Ale měl knihy…

Snad si to způsobil sám, ale rozhodl se, že se s tím zkrátka nedá nic dělat. Nic.
A nenáviděl. Nenáviděl hluboce a intenzívně. Ze všeho nejvíce čtveřici v čele s Potterem. Kdykoliv je viděl, byť jen z dálky, v mozku se mu rozbušilo ohromné, bolestivé kladivo. Nenávist ho přímo sžírala.
A neměl přátele. A nebyl oblíbený. A jen velmi málo lidí znalo jeho jméno.
Ale měl knihy…
 

...

Stáli v jakési šedivé vesnici, nápadně liduprázdné.
„Nechtěl jsem sem jít,“prohlásil.
„Je to tu nejbezpečnější, pojď!“
„Narcisso…potřebuji trochu klidu, s ním se uklidním jen obtížně…“
„Mám tam Draca,“ řekla prostě a hlas se jí trochu zachvěl.
Neusmál se na ni, ale šel.

Lord Voldemort, pán Zla sídlil v domě jeho praotce. V domě jeho matky. Zdál se být prázdný, zpustlý, ale nebyl. Naopak. Žilo to v něm velmi osobitým a velmi rušným životem.

Temný, bledý muž a světlovlasá, stejně bledá žena stanuli na prahu zchátralého stavení, vytáhli svoje hůlky a dotkli se jimi zrezivělého klepadla ve tvaru hada. Potom si vyhrnuli rukávy u černých hábitu a nastavili klepadlu svoje předloktí.
Had jakoby se rozzářil a otevřel rudé, trochu děsivé oči.
 

„Vstupujeme ve jménu Zla a ve jménu Zla také odejdeme. Nechť pozdraven je jeho pán.“

Had sykl a zápraží sešlého statku bylo najednou opuštěné. Muž i žena zmizeli a ani had se nezdál být najednou tak živý, jako před okamžikem. Jen staré, rezavé klepadlo na hnijících dveřích…

...

Nenáviděl, ale nikdy proti nim neřekl slova. Neřekl proti nim ani popel. Jen nerad si připouštěl, že je to proto, že s nikým nemluví…
Ale někomu se přeci jen svěřil se svou záští.
Knize…

Nenáviděli ho zřejmě stejně jako nenáviděl on je, ukázalo se to pátý měsíc jeho první ročníku. Těsně před Vánocemi.
Seděl u zmijozelského stolu – na samém kraji, jako obvykle. Okolo něj prázdno, spousta neobsazených míst, na kterých by kdekdo mohl sedět, ale neseděl – jako obvykle. Četl si – jako obvykle a přitom polykal jakousi vařenou zeleninu. Bylo mu lhostejné co jedl, protože četl a při čtení člověk nemá jiné myšlenky, než…než kniha…
A vedle něj byla hromádka dalších knih. Jeho knih.  A na samém vrchu hromady ležel černý…

„Aha, pan Podivný má deník! Podívejte se!“
Sirius Black se najednou objevil vedle jeho místa a v ruce třímal jeho…jeho majetek. Jeho deník…
„Jak se opovažuješ!“ zvedl se z lavice a nenávistně na něj pohlédl…ve tváři se mu musel zračit tak čirý odpor, až Black trochu ustoupil do zadu a rozesmál se. Rozesmál se tak vesele, až se na něj otočily tváře snad každého studenta, který ve Velké síni večeřel a teď očekával nějakou zábavu. Protože směje-li se Sirius Black – chlapec tak neskonale bystrý a legrační, zábava nemůže být daleko.
A vskutku – nebyla.

„Někdy si říkám, jestli jsem šílenec, nebo zda mě všichni opravdu tak hrozně nenávidí. Netuším. Myslím, že mě opravdu nenávidí. Proč? Jsem snad tak mizerný? Tak ubohý? Tak ošklivý? Tak hloupý?
Potter, Black, Lupin…mají všechno…všechno! Lidé je milují a obdivují a já…já nemám nic. Snad jen…snad jen knihy… Nenávidím je! Nenávidím je tak, až se sám občas bojím, co bych dělal měl-li bych nad nimi moc…“

Zmlkl. Black zmlkl a síň utichla. Potter a Lupin stáli za Siriusem a hleděli na něj divně. Velmi divně. A Severus Snape tam stál a nedělal vůbec nic. Třásl se vztekem a pokořením tak intenzivně, že mu trvalo nekonečně dlouhou dobu, než se vzpamatoval.
A potom se vrhl na chlapce s jeho deníkem a vytrhl mu knihu z rukou. Kdyby dokázal zabíjet pohledem, celá velká síň by padla na zem mrtva.
A k jeho stolu se blížil ředitel.
„Posaďte se, prosím.“ Kývl na čtveřici nebelvírských a ani jeden z nich se nehnul.
Black udělal krok vpřed – k Severusovi.
„Tak pojď, zabij mě, toužíš-li potom!“
Měl v očích prapodivný výraz.
Severus stál a nehýbal se – k hrudi tisknul svůj deník. Mlčel.
„Dělej! Zabij mě! Teď a tady!“
Black vypadal velmi odhodlaně a působil tak podivně…dvanáctiletý chlapec vybízí jiného dvanáctiletého chlapce k vraždě…
„Nech toho pojď, nestojí za to…“ to promluvil Potter a pokoušel se odtáhnout Siriuse dřív, než k němu přistoupil Brumbál.
„Okamžitě se posaďte, pane Blacku, pro dnešek by toho bylo dost.“
Muž chytil chlapce za rameno.
Severus stál a mlčel.
„Srabusi…“
To bylo to poslední co mu Black zašeptal než ho Brumbál postrčil směrem k nebelvírskému stolu…
Pro jednou Severus nenáviděl také sebe.

...

Draco ležel na zemi a zcela zřejmě se nehýbal. Vrhla se k němu.
„Nezabil jsem ho, mohl by se hodit,“oznámil a uchopil číši s rudým vínem do kostnatých prstů.
Vrhla na něj divný pohled a pohladila světlovlasého chlapce po skráních. Dýchal.
„Posaď se,“
Byl to příkaz, ne návrh. Severus se posadil.
„Trvalo ti to dlouho, proč?“
Zatvářil se neurčitě a semkl rty.
„Byl jsem vyčerpán, potřeboval jsem spánek.“
Zasmál se, cinkalo to.
„Vyčerpán…“
Jakoby na světě nebylo nic směšnějšího…
„Nebudeš mučen jen proto, že jsi splnil úkol, který byl zadán.“
Kývl.
„Děkuji, jste milosrdný.“
„Přestože…úkol nebyl zadán tobě…“
„Já vím, omlouvám se. Obával jsem se, že chlapec by nebyl schopen uspět.“
„Neuspěl by, správně…stejný mizera jako jeho otec…slaboch…“
Narcissa sebou trochu trhla a sklonila se více nad svého syna. Tiskla jeho bledou ruku, snad příliš pevně…
Severus mlčel.
„Dáš si se mnou sklenici vína. Umím ocenit své služebníky!“
Příkaz. Jako každé jeho slovo. Snad proto mu byl tak protivný…
„Jste milosrdný,“opakoval bezbarvě a ze všeho nejvíce si přál být někde jinde. Někde hodně daleko od pána Zla…

...

Od toho okamžiku kdy  ve Velké síni Sirius Black četl z jeho deníku, nebylo pochyb – celá škola ho nenáviděla. Tak hluboce a nápadně, že  se pokoušel co nejvíce času trávit v nějakém rohu, v nějakém temném koutě, v nějaké odlehlé, opuštěné části hradu…s knihou.
S knihou, kterou si v noci vypůjčil z Bradavické  knihovny. S knihou ze zakázaného oddělení…
S knihou o Zlu.
O Zlu, které jednou použije.
Které jednou použije proti nim…

Zpět na obsah

Kapitola 4: Slzy

Dívka si nervózně upravila sukni a s trochu vyděšeným pohledem zaklepala na bytelné, dřevěné dveře.
Neozvalo se dále a tak čekala.
Nic.
Zaklepala znova.
Dříve než se stačila její trochu rozechvělá ruka podruhé dotknout kovového klepadla – dveře se rozletěly a jí se otevřel průhled do ředitelství oddělení bystrozorů. Přiškrceně zakašlala.
„Promiňte…“
Nevěděla, proč se omlouvá, protože za prvé nic neudělala a za druhé jí nikdo nemohl slyšet. Kancelář byla prázdná.
Opatrně vstoupila dovnitř. Znova zakašlala, teď ne z nervozity, ale aby na sebe upoutala pozornost. Pozornost někoho, kdo tam nebyl.
A pak se objevil. Divný, v černém plášti, s věčně pátrajícím pohledem. Stál zády k oknu a zkoumavě na ni hleděl.
Byla by znovu zakašlala, ale cítila se sama před sebou trapně. Místo toho se hloupě usmála a trochu sebou při tom škubla. 
 Musí  se trochu ovládat.Bude-li takhle nervózní při každém předávání zpráv, dlouho na postu bystrozorky nevydrží…
Trochu jedovatě si ji přeměřil a pak usekl:
„Podejte hlášení!“
Stručně a jasně. Už se hloupě nehihňala a to ji jen málo uklidnilo.
„Viděla jsem ho….“
Zasekla se a on na ni hleděl se vzrůstající netrpělivostí, která asi brzy překročí v agresi.
Pokusila se sebrat.
„Šel k sobě – jak jsme předpokládali. Zůstal tam několik hodin – do východu slunce…a…“
„Byl s ním někdo?“
Žádné místo pro emoce. Jen fakta. Dobrá-
„Ano.“
Blesklo mu v očích ještě trochu výhrůžněji než před okamžikem. Už se kupodivu ani nechvěla. Spíš se jí chtělo smát.
„Vyjadřujte se stručně a jasně! Kdo s ním byl?“
Blesky z ledových očí…směšné…najednou.
„Narcissa Malfoyová k němu přišla ve dvě hodiny patnáct minut.“
„A odešla?!“
Už čekala jen kdy sáhne do kapsy u hábitu, vytáhne hůlku a nepříjemným hlasem vykřikne Cruciatus!
„Odešli spolu. Dnes ráno se přemístili.“
„Kam?“
„Jak…jak to myslíte Kam?“
„Tak jak to říkám!“
Křičel.
„Kam se přemístili?! Šla jste na místo kde zmizeli a pokusila se sebrat energii na vypátrání destinace?“
„Já…já…mě…“
Zřejmě ji už brzy zavraždí. Nepochybně. Udělal krok k ní a zlověstně se šklebil.
„Slečno, jestli se nenaučíte sledovat své objeti tak, abychom z toho měli nějaký užitek, potom si najděte jiné povolání!“
„Říkala, že se přemístí k Němu…“
„K Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit?“
„Ano..tedy…řekla bych…zřejmě…“
„A vy jste je nechala přemístit bez toho, abyste se alespoň pokusila zjistit destinaci?!“
Vypadal velmi,velmi výhrůžně, stál blízko ní a oči se mu zle šklebily.
„Já netušila, že mám jít až tak daleko. Myslela jsem, že…že…tedy – abych zjistila kam se přemístili, musela bych sebrat energii toho místa a pak se přemístit za nimi! Přímo do nitra Zla, do sídla Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit!“
Připadalo jí to jako docela pádný argument. Jemu ne.
„No a?“
Pronesl.
„Jsem…jsem sama…“ pokusila se obhájit, ale spíš to zašeptala.
Ředitel se jí podíval do očí docela pobaveně.
„Je to váš úkol. Musíte zjistit co nejvíce informací a indicií, které by mohly ministerstvu pomoci. Je na vás, jaký způsob zvolíte – ale jedno je jasné – každý druhý den nové informace a do šesti týdnů -“
Zmlkl. Věděla co myslel. Věděla, že úkol musí splnit. Pokud nevykáže dostatečné pokroky, bude stažena ze služby a může jít do oddělení pro zneužití mudlovských výtvorů uklízet harampádí.
Kývla a v zamyšlení se otočila aby odešla…

---

„Musíme se zbavit Alastora Moodyho, je pro nás příliš nebezpečný.“
Kývl.
Na stole stála druhá láhev vína a on se stále necítil být opilý. Mrzelo ho to. Nalil si znova, zatímco Pán Zla vedl nudný, smutný, velmi smutný monolog.
„Další velká akce bude 18., měli by mít poradu na ministerstvu…mělo by to vyjít…dohlédne na to Bellatrix, půjde to…ty radši zůstaneš tady…mohli by tě zajmout a já bych o tebe nerad přišel…jsi užitečný…“
Voldemort se snad i pokusil o úlisný úšklebek a poměrně se mu to zdařilo.
„Vím pane. O plánu jste již mluvil.“
Byla to dlouhá noc plná monologů a vína, kterým se z podivného důvodu Severus nemohl opít. Narcissa spala na zemi v rohu u svého vyčerpaného, zuboženého syna, protože jim Pán nedovolil přemístit se domů. Žádný důvod. Jen rozkaz.

--- 

Ten jeden divný, prapodivný den na podzim ve čtvrtém ročníků začal obyčejně a nezajímavě.
Venku pršelo a jemu to bylo lhostejné – stejně trávil celý den ve třídách nebo v knihovně.
Oblékl se, umyl, ignorujíce vše a ignorován vším a všemi. V hlavě mu vířily myšlenky – včera se dostal k velmi zajímavé knize a nemohl se dočkat až se do ní opět začte – to ale nebude dřív než po skončení celého vyučování, kniha byla ze zakázaného oddělení a tudíž žádná šance, že by ji mohl číst ve velké síni při obědě – ačkoliv jistě, nikdo si ho nikdy nevšímá, ale …pro jistotu…
Kniha ležela v absolutním bezpečí na dně jeho kufru v temném rohu pod jeho postelí. Pro jistotu ji opatřil jednoduchým krycím kouzlem, takže při pohledu na ni si každý myslel, že jde o nudný, starý sešit z dějin čar a kouzel. A nikdo by nikdy dobrovolně do sešitu Dějin čar a kouzel nenahlédl…tím si byl jist.
Trochu samolibě se ušklíbl jak kráčel rychlým krokem po schodech do přízemí a do Velké síně.
„A Srabus  má dnes dobrou náladu!“
To byl Potter. Severus ho ignoroval. Šlo mu to v poslední době docela obstojně. James ho obvykle nechal být, zjistil-li, že si ho nevšímá.
I teď.
Severus si chvílemi připadal skoro šťastný. Dělalo mu dobře, že dokáže ovlivňovat svůj den, předvídat co se stane a předcházet tomu co nechce aby se stalo. Cítil, že tak alespoň něco ovládá, že není tak zcela nepodstatný a nedůležitý. Ano. Ovládá svůj život…
Trochu se usmál.
Ten den mu zkrátka bylo do smíchu.

Vše plynulo dle jeho předpokladů. Jen pár dalších trapných provokací od Pottera a Blacka, kterými se nenechal vyvést z míry, protože věděl, že jim brzy učiní přítrž, a potom oběd, kde na něj nikdo nepromluvil, kromě hocha z prvního ročníku, který se ho zeptal, jestli by mu nepodal dýňovou taštičku.
Odpoledne jen přeměňování s MacGonagallovou, kterou on dokázal respektovat, ale v oblibě ji neměl a která dozajista v oblibě neměla jeho. A potom čtení z run a potom konec.
Spěchal do sklepení pro knihu a našel ji tam. Podíval se ven – malým, nenápadným stropním okénkem – počasí se změnilo, bylo krásně, na konec listopadu velmi teplo. Skvěle – pro něj to znamenalo, že při troše štěstí bude společenská místnost dost prázdná na to, aby se schoulil v rohu ve svém oblíbeném křesle a četl si tam.
A štěstí měl – vskutku – ve společenské místnosti nebyl vůbec nikdo, všichni se zřejmě věnovali famfrpálu, nebo se procházeli okolo jezera.
Zabořil se do polštářů, otevřel knihu, která se zdála být sešitem a začal číst.

„Nepřítele můžeme zneškodnit několika poměrně jednoduchými kletbami, které známe z běžné magie. Chceme-li ale nepřítele zneškodnit trvale, nebo definitivně, budeme nuceni použít magie jiné. V této knize se dozvíte, že nemusíte magii používat jen otrocky z naučených frází, ale můžete svou sílu různě obměňovat a vytvářet formule jiné, nové, horší či lepší…Obzvlášť nadaní jedinci mohou dokonce využívat svou vlastní mysl a vůli.
Vše povede k jednomu cíli – zneškodnit nepřítele a z boje vyjít jako vítěz… “

Těžká kamenná stěna společenské místnosti se rozevřela a dovnitř vstoupila dívka s dlouhými, světlými vlasy. Severus se přitiskl těsněji k opěradlu židle. Chtěl zůstat neviděn.
Posadila se na křeslo nejblíže k malému oknu pod stropem a chvíli hleděla v nic.
„Nevím…“
Řekla nahlas a Severus na ni zmateně pohlédl. Mluví si pro sebe?
„Mohl by…snad…“¨
Nebylo o tom sporu. Narcissa Blacková byla šílená. Až do téhle chvíle si myslel, že je poměrně vyrovnaná, sympatická, nedosažitelná mladá dáma.
Tvář se jí zkřivila jakousi nepochopitelnou bolestí a po tváři jí začaly stékat slzy.
Plakala.
Severus pocítil najednou nepochopitelnou nechuť a odpor. Škubl sebou a kniha mu vypadla z rukou na kamennou podlahu sklepení. Zacinkala místností, ačkoliv na ní nemělo co cinkat.
Narcissa prudce zvedla hlavu a vylekaně sebou trhla.
Zvedl se z křesla, sebral knihu ze země a nervózně na ni pohlédl.
„Já…“zamumlal.
„Myslela jsem, že tu nikdo není.“
Hmm…jak bystré…to došlo i jemu.
„Já vím…“
Hubenou bledou rukou si setřela slzy z tváře. Podívala se na něj modrýma očima, které jí dávaly tak zvláštní, nevinný, zranitelný výraz, který snad u nikoho nikdy neviděl. V tu chvíli jako by se v něm něco zvláštního hnulo. Jakoby z něj kus upadl a nahradil se kusem jiným, bolestivějším.
„Odpusť, nechtěla jsem tě rušit při…“ pohlédla na sešit v jeho rukou „při studiu Dějin čar a kouzel…“ v hlasech jí zazněla skoro pobavená pochybnost.
Měl chuť jí vysvětlit, jak se věci opravdu mají. Chtěl jí vysvětlit, že ve skutečnosti studuje zakázané knihy aby se zbavil ponížení a ústrků ostatních, chtěl jí popsat jak v noci tajně proniká do zakázaného oddělení a riskuje při tom vlastní život jako kaskadér balancující na samém okraji propasti…
Neřekl nic z toho. Jen jí nechápavě hleděl do očí a netušil co se s ním děje.
Usmála se. Skrz slzy.
„Proč pláčeš?“
Zeptal se a samotného ho to překvapilo. Očekával by od sebe, že se beze slova otočí a vyběhne do chlapeckých ložnic jako vylekaná myš. Ve skutečnosti na útěk ani nepomyslel. Její slzy jí najednou ani nepřipadaly tak nemístné. Jen…jen krásné…
„Já…nevím…nedokážu to popsat…Snad jen, že…že všechno je tak divně stejné a…a nudné…“ ztichla a zvědavě mu pohlédla do očí.
„Ano, všechno je stejné, občas je to skoro zoufalé, že?“
Kývla. Usmála se.
„Kdybych ti nějak mohl pomoci…já…rád bych to udělal.“ řekl to zcela vážně a věděl, že ona to také vážně brala.
„Děkuji.“
Usmál se na ni, svým divným, amatérským úsměvem a pak odešel. Do knihovny.

Ten den nepřečetl ani řádku. Poprvé se jeho myšlenky upnuly k nějaké osobě s pocity jinými než zášť. Trochu se toho bál. Ale ne až tak moc,
Věděl, že mu lhala. Ale nezazlíval jí to. Neřekla pravý důvod svého smutku a pláče. Cítil to z ní – pokaždé ve svém životě poznal lež, nikdy se nezmýlil. Byla to jedna z jeho zvláštních vlastností, občas se mu skoro zdálo, že by lidem dokázal číst myšlenky zcela konkrétně, jen zjistit přesně jak na to. A on zjistí jak na to, pro změnu jednou ne kvůli sobě ale kvůli dívce. Musí zjistit, co se v ní děje, aby zvážil svoje naděje.
A byl si jist, že naděje jsou menší než žádné.

---

Přiběhla na to místo zcela bez dechu. Bála se, že už bude pozdě. Muselo to být déle než hodinu co se přemístili. Chvěla se strachem, že svůj úkol zkazila. Zničila zcela naději na úspěch celého ministerstva…celého světa! V očích ji začínaly pálit slzy.
Pak se zastavila. Zavřela oči, rozpřáhla ruce a pokusila se najít energii, která snad zbyla…přeci jen - byli dva…to by snad…
Po chvíli zachytila paprsek tepla, malý, nepatrný, vetchý a skoro vyprchalý, ale byl tam. Celou svou mysl soustředila na to drobné světélko, které by jí ukázalo cestu a stalo se. Ani nevěděla jak – točila se v podivném víru a nohama se zcela jistě nedotýkala země.
Zatajila dech a děsila se, kde se ocitne.
Jaká asi bude druhá strana…

Zpět na obsah