Index

Kapitola 1: První jednání: James
Kapitola 2: Druhé jednání: Petr
Kapitola 3: Třetí jednání: Remus
Kapitola 4: Čtvrté jednání: Sirius

Kapitola 1: První jednání: James

Petr, který byl hned za ním, se snažil změnit směr, aby nevrazil rovnou do svého kamaráda. Pochopitelně se převážil a strávil děsivou chvíli nahnutý přes zábradlí, divoce máchající rukama nad pořádnou hloubkou.

Měl opravdu štěstí, že ho Remus i Sirius bleskově popadli za hábit a dokázali ho vytáhnout nahoru za cenu pouze minimálního potrhání látky a lehkého přiškrcení. Následující okamžik strávili úpravou Petrova oblečení a tím, že přesvědčovali Siriuse, aby slezl Remusovi z nohy.

Až když byla tato menší epizoda u konce, všichni obrátili svou pozornost zpět k Jamesovi, který byl stále ještě na zemi. Choulil se u zdi, oběma rukama se držel kolem kolen, oči měl pevně zavřené – pravý opak onoho sebevědomého kapitána famfrpálového týmu.

„Jamesi?“ zeptal se Petr nesměle a dotkl se jeho ramena. „Jsi v pořádku, Jamesi? Jsi zelený jako stará naložená žába.“

„Točí se mi hlava,“ to bylo všechno jim James hodlal (nedo dokázal) říct.

Sirius kousek ustoupil. „Na mě se nedívejte,“ oznámil preventivně, „já jsem ho nepokoušel otrávit.“

„Hmm,“ mnul si Remus bradu, „mně to spíš připadne jako závrať než jako otrava...“

„Ani jsem na něj nepoužil žádný závraťový kouzlo...“

„V tuhle chvíli si musíme položit důležitější otázku,“ prohlásil Remus. Siriuse ignoroval a sklonil se k Jamesovi. „Můžeš vstát?“

„Jo, přijdeme pozdě do hodiny,“ dodal úzkostlivě Petr a zatahal Jamese za paži.

Nakonec dokázali dostat James do vertikální polohy, ačkoliv to, aby ho odtáhli ode zdi, se ukázalo být nadlidským úkolem. Rozechvělý James pomalu sestupoval po schodišti. Z jedné strany se opíral o zmíněnou zeď a z druhé o Remuse, Petr ho táhl za sebou a Sirius ho (ne MOC drsně) postrkoval před sebou.

James ale ještě pořád nepromluvil. Bylo to dost divné a znepokojivé.

„Neměli bysme ho vzít k madam Pomfreyové?“ zeptal se Petr.

„Ne! Ne! Zbláznil ses?“ Vrhl se k němu Sirius. „Co když ho donutí zůstat v posteli? Celý zítřek? Celý famfrpálový zápas? Nemůžeme si dovolit takhle riskovat!“

„Co když je mu vážně špatně?“ vrátil mu to Petr.

Ale v Siriusových očích zaplála maniakální záře. „Hrajeme proti ZMIJOZELU !“ vykřikl, popadl Petra za ramena a třásl s ním.

Remus byl mezitím naprosto pohroužených do svých myšlenek a najdenou se mu oči rozšířily poznáním. „Jasně, ten famfrpálový zápas,“ ozval se. „Není to trochu zvláštní, že nebelvírský chytač začne mít závratě zrovna den před zápasem se Zmijozelem?“

„Ti parchanti!“ Sirius pustil otřeseného Petra a sevřel ruce v pěst. „Prostě ho jen tak proklejí! Nebo tak něco!“

„Tím chceš říct, že to bude trvat až do zítřka?!“ zaúpěl Petr.

„Nemuselo by, jestli to udělal takový vypatlaný idiot jako Snape,“ uklidňoval ho Sirius. „Ale jestli to byl Snape, tak ho dostanu. Vlastně, řek´ bych, že ho dostanu, i kdyby to neudělal.“

„Jasně, bezva,“ zamumlal Remus. Jeho pozornost odvádělo to, jak musel Jamese táhnout dolů po několika posledních schodech. „Navrhuju, abychom nepodnikali žádné drastické kroky, dokud pořádně nezjistíme, co se děje. Souhlasíš, Jamesi?“ zeptal se, když zjistil, že se ocitli zpátky na pevné rovné zemi.

„É, jo. A díky, že jste mi pomohli dolů, kluci. Vy jste všichni tak skvělí kámoši. Nezasloužím si vás,“ vykoktal James a ostatní si vyměnili znepokojené pohledy.

Jejich znepokojené pohledy se ukázaly být zcela oprávněné. Jamese jeho bizarní chování nepřešlo ani během hodiny Přeměňování. Zdálo se, že James dokonce dává pozor. A co víc, když profesorka McGonagallová proměnila útržek perganemu v můru, vylekaně nadskočil. Skoro jako by se bál! To ani Petr se takhle nebál hmyzu!

Naštěstí Sirius dokázal odvést jeho pozornost dřív, než si toho někdo všiml.

„Tomu bych docela věřil,“ přidal se Remus. „Ale nejspíš jde jen o podvědomou reakci. Co si myslíš TY, Jamesi?“

„Ano... ne...“ James pod náporem zneklidněných pohledů svých přátel očividně znervózněl . „Já n-nevím.“

Naneštěstí tento jeho poslední výrok postrádal onu obvyklou nonšalanci a takřka břichomluveckou techniku, které Pobertové zdokonalovali poslední tři roky. A tak upoutal profesorčinu pozornost. Obrátila na Jamese svůj ostříží zrak, zatímco se Petr pokoušel ukrýt za narychlo otevřenou knihou

„Pottere,“ spustila suchým hlasem. „Souhlasím s tím, že očividně existuje mnoho věcí, které pořád ještě nevíte, a mluvení při vyučování vám nepomůže tuto situaci napravit. Já ovšem doufám, že víte alespoň o jednom opatření, které je nutné brát v potaz při proměně neživého objektu v živý. Ráda bych si poslechla váš názor na toto téma,“ dokončila a odměřeně sledovala Jamese.

„É,“ to bylo všechno, co ze sebe James dostal. Byl červený jako rak a zběsile se díval všemi směry, jen ne na ni.

Profesorka McGonagallová vypadala stejně zmatená jako všichni ostatní. „To má být nějaká hra, Pottere?“ zeptala se a už začínala být rozmrzelá. „Nevzpomínám si, že bych vás někdy předtím viděla takto ztratit řeč.“

Jamesova jediná odpověď bylo to, že se tvářil ještě nejistěji. Skoro jako by se měl dát do pláče. A tak ze strachu o pověst svého kamaráda Sirius prostě musel něco říct.

„On, no, předstírá, že je Petr, paní profesorko,“ vysvětloval spěšně. „To je taková sázka mezi námi – musíme si na jeden den vyměnit osobnosti. Zábavné, že?“ věnoval profesorce široký úsměv plný optimismu.

„To je pravda!“ přidal se Remus, když se profesorka nepřestávala tvářit podezíravě. „A... měl bych vás varovat, že jsem Sirius, a tak možná za chvíli svou můru podpálím.“

„A já, vzhledem k tomu, že jsem Remus,“ prohlásil Sirius libozvučným hlasem hlasatele BBC, „se možná za chvíli vyjádřím k tomu, jak vám to dnes slu...“

Než se dostal k tomu nejlepšímu, byl nucený zmlknout, ovšem ne kvůli Remusovu temnému zavrčení, ale Petrovu nečekanému příspěvku do diskuze.

„Já... jsem... James,“ řekl Petr a jeho roztřesený hlas nabýval s každým slovem na síle, „a tak bych měl odpovědět. A řekl bych, že hlavním opatřením bude ověřit si, jestli proměna proběhla kompletně. Aby bytost byla životaschopná předtím, než proneseme samotné „Animo“. Abychom se vyhnuli nepříjemným vedlejším efektům jako třeba nepředvídatelnému krvácení a tak podobně. A,“ pokračoval zoufale pod rozzlobeným pohledem profesorky McGonagallové, „také bychom se měli ujistit, že jsme schopní ovládat nebo alespoň zadržet danou bytost, pokud je nebezpečná. A nakonec,“ nevzdával se Petr a ústa se mu zkroutila do lehce nepříčetného úsměvu, „je obzvláště důležité, aby ten, komu se má bytost podobat, nebyl v místnosti přítomen.“

Po tomto prohlášení následovalo šokované ticho. Profesorka McGonagallová se dlouze zadívala na svou můru – Trelawneyovou a v obličeji se jí střídal šok s pobavením, rozčilením a výrazem příjemného překvapení.

Nakonec, když se obrátila zpět k Petrovi, nejspíš zvítězily pozitivnější emoce. „Ty vaše hračičky mě nikdy nepřestanou udivovat,... Pottere ,“ řekla. „Nicméně, máte pravdu. Jako trest ale,“ pokračovala a Petrova odvaha byla ta tam, „se obávám, že budu muset tuto odpověď přičíst k Pettigrewově známce. Možná mu toto pololetí pomůže k dvojce.“

Když profesorka McGonagallová odešla, kluci se na sebe zazubili. Tedy aspoň tři z nich. James stále ještě vypadal jako by spadl z té nejvyšší višně v Británii.

Když opouštěli třídu, Petr úplně zářil. „Viděls to?“ ptal se Remuse.

„No, jasně!“ odpověděl Remus, „Perfektní ukázka bleskového úsodku. A taky dobrého herectví. Ty jsi bezkonkurenční hrdina téhle hodiny.“

V ten okamžik James popadl bezkonkurenčního hrdinu za ruku a srdečně jí potřásl. „Děkuji ti, Petře,“ vzlykl pohnutě. „Nikdy ti to nezapomenu. Budu ti do smrti vděčný. A teď,“ obrátil se k celé skupince, „bych měl nejspíš jít za madam Pomfreyovou. Je mi trochu... mdlo.“

„Nic takovýho,“ štěkl Sirius a táhl Jamese směrem k učebně Dějin čar a kouzel. „Mysli na Nebelvír, idiote!“

K překvapení všech James nic nenamítal, dokonce ani proti urážce. A tak rezignovaně kráčeli a hloubali nad tím, kolik život ztratí šťávy bez pravidelných střetů Sirius versus James.

„Jo, a mimochodem, Siriusi,“ po nějaké chvíli řekl Remus. V jeho tónu bylo znát napětí: možná měl v úmyslu zahájit zbrusu novou, alternativní bojovou tradici. „Opravdu jsi musel lichotit mým jménem profesorce McGonagallové? Ten tvůj vtípek už začíná být dost otřepaný a já fakt nejsem nadšený z toho, že s tím nepřestaneš ani na veřejnosti.“

„Opravdový muž se nestydí mluvit o své lásce,“ prohlásil Sirius s rukou položenou na srdci. Ale dramatický efekt byl poněkud zkažený tím, jak prudce uhnul před Remusovou pěstí. „Vždyť jsi to byl ty , kdo se pokoušel pohroužit se do hlubin jejího podvědomí,“ vysvětlil a uháněl do třídy.

Remus vzdal snahu ochránit (údajná) tajemství svého srdce a rozhodl se říct pár konejšivých slov na Jamesovu adresu. „Neboj, už nás čeká jen profesor Binns,“ řekl. „Můžeš předstírat, že spíš, jestli chceš. A potom máme volné odpoledne. Zkusíme zjistit, co se děje – třeba v knihovně.“

„Ty si myslíš, že knihovna všechno vyřeší!“ vykřikl Petr a zakroutil očima. „Já jsem ještě pořád James,“ vysvětlil, když viděl Remusův zmatený obličej.

No, kde jinde asi mohli začít pátrat? „Třeba v Jamesově paměti,“ rozhodl se Remus, když po hodině zamířili ke knihovně.

„Hele, Jamesi,“ řekl tak opatrně, jak jen mohl, ale v Jamesovi stejně malinko hrklo, „vzpomínáš si, že by se stalo něco neobvyklého, než jsme sešli po Tamtom schodišti?“

„No, chytli jsme se se Zmijozeláky,“ navrhl James stydlivě po chvíli přemýšlení.

„Remus řekl něco neobvyklého ,“ zdůraznil Sirius ve snaze pomoct. „Ale na té rvačce byla divná jedna věc,“ pokračoval. „Víme jistě, že ses choval normálně (teda na tebe normálně), až do poslední chvíle.“

„Jo,“ přidal se Petr obdivně. „Potom, co tě Niccolo praštil tím zrcadlem, co nesl, jsem si myslel, že mu přerazíš nos. Ten nos, který zdědil od svého zlobřího fotra a nevybíravé skřetí máti, jsi myslím řekl,“ pokračoval ve snaze připomenout Jamesovi jeho slavnou minulost.

„To zrcadlo,“ nakrčil Remus obočí, „zajímalo by mě, na co potřebovali to zrcadlo.“

„No, přece nám vysvětlili, že mu chtějí dopřát poslední pohled na jeho obličej, než ho Potlouky rozmlátí na kaši,“ odpověděl Sirius. „Ale máš pravdu, řek’ bych, že to od nich bylo neobvykle pozorné.“

„Jo, myslím, že bychom si měli dát pozor na zmínky o zrcadlech,“ uzavřel to Remus.

Pak následovalo několik minut diskrétního mlčení, když míjeli skupinu snaživých havraspárských šesťáků s naditými batohy. Jasný signál toho, že se blíží ke knihovně.

„Ale co dalšího máme hledat?“ vrátil se Petr k diskuzi, když byli opět sami. „Jamesi?“

Ten dotaz, vyslovený nejspíš jako následek dlouhodobé rutiny, Jamesovi způsobil další záchvat paniky. „Já nevím,“ hlesl upřímně, „víš, že co se týče nápadů, jsem úplně neschopný.“

Siriuse, který Jamese přesně z této neschopnosti obvinil při mnoha a mnoha příležitostech, to očividně rozhodilo: se svým obvyklým taktem se rozhodl tentokrát Jamesovi nedat hlasitě za pravdu. Místo toho přišel s návrhem: „Já myslím, že bysme měli prověřit famfrpálové oddělení. Protože si myslíme, že to je nějaké anti-famfrpálové kouzlo. Koneckonců ti Zmijozeláci se museli někde inspirovat.“

„Dobrý nápad,“ pochválil ho Remus. „To mě nenapadlo! Mě inspirovala naše historka z Přeměňování,“ vysvětloval, „a napadlo mě, že jde o nějakou závažnou kletbu, která mění osobnost oběti. Brali jsme je v Obraně proti černé magii. Ovšem,“ dodal rezignovaně, „to byl ten den, kdy jste se snažili očarovat ropuchu, aby vlezla Snapovi do hábitu.“

„Jak jsem mohli vědět, že ta ropucha má vkus?“ povzdechl si Sirius.

„Jo, myslím, že jsem ještě nikdy neviděl ropuchu odskákat tak rychle,“ prohlásil Petr udiveně. „Nebo se tvářit tak znechuceně. A to počítám i tu, co jsi ji spáchl prefektům do záchodu.“

„Aha, jasně. Na to jsem úplně zapomněl!“ vykřikl Remus a s úšklebkem se obrátil na Siriuse. „Vidíš? Říkal jsem ti, že nevyroste do neskutečných rozměrů a nevrátí se, aby se pomstila.“

„Trochu mi věř!“ navrhl Sirius. „Jsou to teprv dva roky.“

„Á!“ James se zase vyděsil. Rychle se ohlédl přes rameno, jako by čekal, že uvidí gigantickou ropuchu. „Co když se vrátí, aby se pomstila nám?“

„Ta kletba na proměnu osobnosti musí být dost silný kafe,“ zakňučel Petr.

„Neboj, kletba je ta nejhorší varianta,“ povzbudil ho Remus. „Je docela možné, že to je nějaké jednoduché změkčující kouzlo,“ řekl a omluvně se podíval na Jamese, který jen mírně pokrčil rameny místo odpovědi. „Ale vypadá to, že to přece jen bude něco složitějšího. Když se podíváme na symptomy...“

„Jo, symptomy! Málem bych zapomněl,“ vyhrkl Sirius. „Napsal jsem si je na hodině!“ Zastavil se u dveří knihovny, prohrabal batoh a nakonec vytáhl zmuchlaný pergamen. „Takže bych se měl vrhnout na to famfrpálové oddělení,“ prohlásil a už se chystal vejít dovnitř.

„Jsi nějaký hrozně zapálený. Dej si bacha, ať se nezačteš do ,Zlatonka a jak ji chytit’ nebo něčeho podobného,“ zarazil ho Remus.

„Ano, mami! Prosím tě, Remusi, děláš si srandu? Tady je v sázce FAMFRPÁLOVÝ POHÁR!“ zakřičel na něj Sirius, než zmizel mezi policemi.

„Já vyhledám formule, jestli zvládneš kletby,“ navrhl Petr. „Vzpomeň si, jak jsem se předtím díval po formulích na odvahu – tohle by třeba mohl být prostě jejich opak.“

„Bezva,“ odpověděl Remus. „A co ty, Jamesi?“

„Já nechápu, proč se vůbec namáháte, kluci,“ popotahoval James a zíral na Siriusův seznam. „Jen se na to podívejte: jsem ztracený případ.“

A tak se všichni podívali na seznam, na kterém stálo:

SYMPTOMY

Má závrať

Fňuká jako malá holka

Je zbabělý jako zženštilá krysa

Poslouchá příkazy jako tupá ovce. To jako zženštilá ovce.

Že by zpitoměl?

Další záznam byl napsaný roztřesenou váhavou rukou, která ještě stále jakž takž připomínala Jamesův rukopis:

je bezcenný ubožák

„Hm. Řekl bych, že Siriusovi ještě jeden unikl. ,Má komplex méněcennosti’“, zamumlal Remus. „Víš co, Jamesi?“ pokračoval s úsměvem. „Možná bys mohl prolistovat základní texty. Pořád je tu šance, že to je něco hrozně jednoduchého.“

James se neobtěžoval s odpovědí. Prostě jen popadl několik velikých knížek s obrovskými písmeny plných barevných přívětivých obrázků roztomilých zvířátek a klesl na židli ke stolu, který byl dostatečně daleko od madam Pinceové.

Jeho kamarádi zmizeli mezi regály.

Hodiny a hodiny se plahočili mezi zaprášenými svazky. Petra začal trápit pořádný kašel. Sirius taky vydával zvláštní zvuky, ale v jeho případě zněly spíš jako potlačovaný smích.

Remus se ze strachu, že se potvrdily jeho obavy a kamarád se přestal soustředit na svůj úkol, rozhodl jít ho zkontrolovat. Měl pravdu: hned jakmile vešel do správné uličky, popadl ho kdosi za rameno a vrazil mu do rukou otevřenou knihu.

„Koukni se na to!“ hihňal se Sirius a ukazoval na obrázek. „Oživlé branky! Hodíš po nich camrál a ony ti ho odrazí zpátky! A tady,“ pokračoval, „je obrázek potlouku, který zakleli tak, aby šel po, ehm, největších pokladech mužské části protivníkova týmu!“

„K popukání,“ odpověděl Remus s kamennou tváří. „A hodně k věci.“

„Hele, nemusíš hned štěkat!“ řekl Sirius. „Vlastně jsem přišel na to, že manipulování s psychikou hráčů není ve famfrpálu oblíbeným druhem sabotáže. Fyzická manipulace, ano; manipulace s výstrojí, ano; a jak jsme právě viděli, s kombinací těl a výstroje, na stopro. Ale z hlediska psychologie se jediný zajímavý moment stal během play-off na mistrovství světa v roce 1974. Tehdy očarovali francouzského chytače Vichyho, aby se zamiloval do bulharské šampiónky, odrážečky Popové! Nenaštěstí se to spiknutí tak trochu obrátilo proti Bulharům, protože francouzský národní tým získal pořádnou posilu v podobě čtyř Vichyho dětí... “

„A dál?“ Petra, který se mezitím rozhodl se k nim připojit, to rozhodně zaujalo.

„I ty, Petře?“ povzdechl si Remus. „Hledá tady ještě vůbec někdo?“

„Nemá to smysl,“ odpověděl Petr smutně. „Měl jsi pravdu: kouzelné formule nebývají tak komplikované. A řek’ bych, že tys taky neměl štěstí.“

„No vlastně, jsem měl štěstí až moc,“ vysvětlil mu Remus. „Existuje spousta kleteb, které nutí lidi jednat jinak, než mají v povaze. Třeba Imperius nebo různé druhy prohození osobností. Taky je jedna kletba, po které lidi mládnou ve smyslu duševní vyspělosti,“ dodal a významně se přitom podíval na Siriuse, „a pak tu máme široký sortiment daleko specifičtějších kouzel. Ale bez dalších informací nevím, se kterou z nich máme tu čest. Napadly mě nějaké experimenty, které bysme mohli vyzkoušet...“

„Experimenty?“ James, který k nim zrovna dorazil, vypadal dost zděšeně.

„Remusi, pst, děsíš Jamese,“ šeptl Petr.

„Jasně, Remusi, nech toho,“ přisadil si Sirius. „Děsit Jamese je moje práce.“

Aby jim to dokázal, nečekaně se otočil k Jamesovi. Udělal na něj šeredný ksicht a vydával tajuplné naříkavé zvuky. James uskočil a zakryl si rukama oči.

Na Remuse to zabralo podobně: zakryl si rukou oči a povzdechl si.

„Každopádně,“ spustil Sirius v tu chvíli, „navrhuju použít některé z mých objevů. Takže pro začátek očarujeme nějaké potlouky. V tom případě jsme náš čas nemarnili zbytečně, i když jsme vlastně nic nenašli... “

„Aha, ale já jsem před pár hodinami něco našel,“ poznamenal tichounce James.

„Opravdu? Co je to?“ zeptal se Remus rychle, než ho ostatní stihli přerušit.

„Vůbec to nedává smysl.“ Jamese jejich soustředěná pozornost očividně znervózňovala. „Já mám tady na ruce takový divný symbol... „

A taky že ano! Popravdě řečeno, ten symbol byl tak divný, že z pouhého pohledu na něj se všem zatočila hlava...

„Hej! Je přesně tam, kde tě uhodilo to zrcadlo!“ všiml si Petr.

„Některé kletby zanechávají na těle oběti znamení...“ přemýšlel nahlas Remus.

„Jo, má to pomáhat zlým čarodějům zapamatovat si, na koho je vrhli,“ vysvětloval Sirius. „Hele, nekoukejte na mě, jako bych si to vycucal z prstu. Tohle řekl Binns.“

„Tak tohle je pořádný šok. Tys poslouchal Binnse?“ Remus opravdu vypadal šokovaně.

„No, ten den se strašně vlekl. Ty jsi byl... nemocný a James a já jsme měli menší neshodu kvůli té barvě, co jsem mu namíchal do šampónu.“

„No, někteří mi dodnes říkají Purpurový Potter,“ zakňoural James omluvně.

„Ale čeho je to znamení?“ Peter se očividně (a prozíravě) rozhodl zarazit všechny hádky.

„Počkejte moment,“ vyhrkl Remus. „Myslím, že jsem viděl seznam znamení v ,Kuriózních kletbách’!“

A odběhl zpátky do oddělení kleteb.

Zbytek se mezitím na něj rozhodl počkat u zajímavých knížek o famfrpálu.

„Jen tak mimochodem, Jamesi,“ Sirius se ho prostě musel zeptat, „nemohls nám to říct dřív?“

„Nó, mohl,“ vysvětlil mu to James. „Ale myslel jsem si, že byste na to radši přišli sami.“

Bylo jasné, že to myslí upřímně a dobře, ale ostatní to z nějakého důvodu jenom víc podráždilo.

„Kdybys byl muž, jednu bych ti vrazil,“ zavrčel Sirius, ale ani tato vrcholně urážlivá poznámka nedokázala jeho odvěkého oponenta vyprovokovat a Siriusova deprese se tím jen prohloubila. Začal uvažovat o tom, jaký efekt by mohla mít pořádná rána do hlavy.

Naštěstí se v tento nebezpečný okamžik znovu objevil Remus. Rozzuřeně dupal a oči měl samým vztekem zúžené: tak tohle muselo být vážné.

„Kdosi z ní vytrhal stránky!“ zavrčel. „Zmijozelští zmetci! Představte si to – vyrvat stránky z knížky !“ Aby podtrhl svůj citový výlev, ukázal jim zmrzačený výtisk ,Kuriózních kleteb’, který tenounce úpěl. Bylo jasné, že se knížka snaží na sebe strhnout pozornost, protože předtím byl zticha jako pěna.

„Takže mi pomůžeš zaklít ty potlouky?“ ožil Sirius, který se snažil kout železo, dokud je žhavé.

„Doufám, že si nikdo nemyslí, že jsme té knížce ublížili my,“ zamumlal Petr napůl pro sebe.

V tu chvíli, dřív než mohl Remus něco dalšího poznamenat, James vystartoval a zmizel mezi policemi.

„Ták, já doufám, že jste vy dva na sebe strašně pyšní,“ prohlásil Sirius. „Teď jste ho vyplašili.“

James ovšem nevypadal vůbec vyplašený, když ho konečně dohnali. Byla to ve světle událostí onoho dne příjemná změna. Namísto toho byl začtený v jedné z těch barevných knížek, které předtím procházel. Její název je naplnil nadějí: šlo o ,Kuriózní kletby: dětské vydání’. Shromáždili se za něj a pokoušeli se mu číst přes rameno (což bylo dost těžké, protože James z nich byl nejvyšší).

A pak to uviděli: na stránce hned vedle znamení na Jamesově předloktí byl nákres identického znamení spolu s popisem:

„Kletba Spekulum: hodně škaredá.“

Dokonce i Remus musel uznat, že udělali pokrok.

Knihovna brzy poté zavírala, ale to jim nevadilo. Měli už pátrání po krk a byli vyhládlí a čím dál víc jim bylo jasné, že všechny relevantní knihy v Oddělení kleteb jsou buď vypůjčené nebo poškozené. Jejich poslední nadějí bylo Oddělení s omezeným přístupem.

„To je dobrý. Stejně je pravděpodobnější, že pomoc najdeme v Oddělení s omezeným přístupem,“ toliko Remusův názor.

„Senza! Oddělení s omezeným přístupem je brutální řezba!“ toliko Siriusův.

Rozhodli se, že právě tito dva Oddělení navštíví pod rouškou noci a Jamesova neviditelného pláště.

Ale mezitím budou potřebovat nějaké jídlo. Vzhledem k tomu, že panovala všeobecná shoda ohledně toho, že James by měl být schován před zraky všech Zmijozeláků bez výjimky, nemohli jít na večeři všichni. A bylo rozhodnuto, že dolů by se měla vydat výprava v počtu dvou Pobertů a ukrást dost jídla pro nasycení ostatních.

Ona výprava se skládal z Remuse a Petra (na jeho vlastní důraznou žádost). Sirius zůstal v týlu, aby „na všechno dohlídl“. Když se nad tím s odstupem času zamysleli, šlo o velmi prozíravé rozhodnutí vzhledem k Siriusovým sklonům zaútočit na jakéhokoliv Zmijozeláka, který se na něj divně podíval.

Během večeře byli Remus a Petr nuceni snášet zlomyslné pohledy a úšklebky, které přicházely od zmijozelského stolu. To první jim pořádně ztěžovalo cpaní brambor a párků do kapes a to druhé jim fakt lezlo na nervy. A ještě horší byla skupina Zmijozeláků, která je zastavila, když odcházeli z Velké síně.

„Kdepak máte velkýho Purpurovýho Pottera?“ zeptal se se lstivým úšklebkem D´Uberville, jeden ze Zmijozelských odrážečů.

„Speciální famfrpálový trénink, samozřejmě,“ odpověděl Remus a rázně kráčel dál. Naneštěstí Zmijozelští šli za ním.

„Jo, takže Potter teď lítá na koštěti?“ zachechtal se Snape. „Škoda, že to nemůžu vidět... Ale co jeho šílený přítelíček Black? Netvrď mi, že ten trénuje taky?“

„Jo, to není moc pravděpodobný.“ Okomentoval to D´Uberville. „Ne potom, co ho vykopli z týmu pro opakované podpásáky...“

„Někteří by z jeho nepřítomnosti mohli vyvodit,“ odpověděl vyrovnaně Remus, „že ho znovu přijali do týmu jako odrážeče.“

Tato zpráva měla na D´Ubervilla přesně ten zamýšlený efekt a popravdě řečeno i zbytek zmijozelského komanda poněkud znervózněl. Petr se samolibě ušklíbl.

„Jistě, samozřejmě,“ prohlásil Snape po chvilce přemýšlení. „Vy Nebelvírští asi budete potřebovat všechny náhradníky, které máte. Každopádně, uvidíme, kdo se bude smát zítra, až tu vaši partičku rozneseme na kopytech. Teď už Pohár nevyhrajete ani omylem.“ Neobyčejně slizce se usmál.

Nebylo by to tak otravné, kdyby to bylo míň pravděpodobné. Petr už ty řeči nemohl dál snášet.

„Jo! Jasně!“ zařval pronikavě. Remus sebou překvapeně škubl. „Ani za boha! Žádnej ze Zmijozelskejch... hráčů nerozezná svou prdel od svýho vlastního... ZADKU!“

Tvářil se přitom dost triumfálně. Remus ho odtáhl pryč.

Petrův triumfální pocit nevydržel dlouho. Zůstal s Jamesem v ložnici ve věži a měl problém to zvládnout. James, rozpláclý na posteli, podle všeho upadal do deprese a rozveselit ho bylo prakticky nemožné.

„Nebuď smutný, Jamesi,“ usmál se Petr povzbudivě. „Kluci to brzo vyřeší. Jsou tak chytří.“

„Nejsem si jistý, jestli o to stojím,“ zasténal na to James. „Nevím, jestli jsem schopný znovu žít ten... plytký, bezvýznamný život.“ Přelétl očima po svých věcech: famfrpálové trofeje, školní ocenění a dárky od početných přátel a obdivovatelů. „Otevřelo mi to oči, rozumíš...?“ pokračoval. „Konečně vidím sám sebe, jaký doopravdy jsem!“

Petr se na něj zmateně a fascinovaněl podíval. „Ty si jako nemyslíš, že jsi chytrý, odvážný, šlechetný a populární?“ zeptal se. „Víš, protože takhle připadáš spoustě lidem. Mně, třeba,“ přiznal se. „Dokonce i učitelé říkají, že jsi příští primus.“

„Vsadím se, že tím myslí, že chci být vždycky ve všem první!“ naříkal James. „Bože, já vím, že mám dobré známky, ale já se vůbec neučím tak, jak bych měl! Plýtvám svými dary! A moje odvaha - copak jsem ji někdy prokázal? Až na odvahu porušovat školní řád, to jo, to dělám rád, ale jenom, abych uspokojil zvědavost a posiloval svoje nafouknuté ego. Copak je v tomhle nějaká šlechetnost? Říkám ti rovnou, já si žádný obdiv nezasloužím – mám prostě jen štěstí...“

Tahle slovní smršť připomněla Petrovi jednu hroznou nehodu s koštětem: sledovat to bylo příšerné, ale přesto od toho nemohl odtrhnout oči. Cítil se kvůli tomu trochu provinile. A co víc, jak tak pozorně poslouchal Jamesovy nářky, připadlo mu to, jako by zíral na jeho obnažené tělo. Opatrně se o kousek odsunul a pokoušel se dostat tu představu z hlavy.

James si toho nevšimnul a beztak ještě neskončil svůj monolog. „Jenom idiot by mě mohl obdivovat...“ povzdechl si.

Tak tohle způsobilo, že se Petr už trochu naštval. „Ale já tě obdivuju! A Sirius a Remus taky!“

„Jo, jo, já vím, že to tvrdíte... Ale já opravdu nechápu, jak to se mnou s těmi mými nafoukanými pózami můžete vydržet.“ James kroutil v zoufalství hlavou. „Jasně, že to musíte nějak přežít, když bydlíme v jednom pokoji...“

Petrova nálada se změnila z rozčilení zpátky v nevěřící úžas. To byl dost přesný popis toho, jak si připadal on sám – tedy až na tu část s nafoukaností. Ale jak měl reagovat? Siriusova rada na rozloučenou („Prostě si ho nevšímej. Jestli se mu budeš snažit zvednout náladu a vtipkovat, jen se to zhorší. Já to zkoušel.“) mu zrovna dvakrát nepomohla.

Petrovo zahloubané mlčení na Jamese nijak neúčinkovalo a James pokračoval se svou tirádou plnou sebeopovržení. „A ty, Petře – nedokážu ti říct, jak moc lituju všech těch okamžiků, kdy jsem si z tebe utahoval. A zvlášť toho, jak jsem ti jednou zmenšil hábit, aby sis myslel, žes přibral...“

To byla pro Petra novinka. Nebyl si jistý, jestli má být smutný z toho, že si s ním James takhle pohrával, nebo šťastný z toho, že to tloustnutí nebylo skutečné.

Rozhodl se tomuto tématu zatím nevěnovat pozornost. Přešel k Jamesovi a rozpačitě ho poplácal po rameni. James by to mohl ocenit – byl velkým zastánce mužného poplácávání po zádech a podobných gest. „Prostě... se uklidni, Jamesi,“ řekl tiše. „My to všechno vyřešíme. Chceme ti pomoct!“ Když to řekl, dostal nápad. Podíval se na Jamesův kufr, kde se, pokud si to ještě dobře pamatoval, v exilu pod starým párem bot ukrýval Jamesův medvídek, pan Pacička.

Zdálo se, že si James zatím vymýšlí nějaké finální prohlášení. „No, já bych byl moc rád, kdybyste se za mě už nemuseli dál stydět. Viděl jsem, jak na mě zíráte - tím způsobem, jaký máte jinak vyhrazený pro svoje rodiče.“

Petra už to opravdu začínalo dráždit. „Tak jsem to nemyslel! Jamesi, nemluv nesmysly!“ Petr se rozhodl. Klekl k Jamesovu kufru. Dokázal si živě představit, jakou útěchu by mohla přinést plyšová hračka...

V tu chvíli naštěstí zaslechl dva rozhádané hlasy blížící se po schodech. A vteřinu na to vtrhl do pokoje Sirius. Přesněji řečeno, Siriusova hlava a nohy vtrhly do pokoje. Od sebe je dělilo něco, co mohl být jen a pouze Jamesův neviditelný plášť. Siriusova tvář měla tajnůstkářský výraz, který pochytil ze starých obrázků tajných agentů, zatímco se jeho nohy rychle a pokradmu pohybovaly. Zastavil se, až když dorazil doprostřed pokoje, a s dramatickým gestem odhodil plášť.

„Vzdejte hold, hrdinským dobyvatelům! Opět jsme to dokázali!“ zvolal.

Remus, který šel za ním, musel odložit knížky, co nesl, než si mohl sundat plášť z hlavy. Začal ho skládat s neutrálním výrazem, ve kterém byl možná náznak rozmrzelosti.

„Ne, Siriusi. Nedokázali jsme to,“ řekl. „Ale udělali jsme krok kupředu,“ vysvětlil, když uviděl Petrův sklíčený výraz.

Sirius zakoulel očima a zvedl knihu s tiutlem „Já v osidlech čar“.

„Posuďte sami,“ zahlásil, než začal nahlas předčítat hlubokým dunivým hlasem:

„Kletba Spekulum vezme duši prokletého a zobrazí ji jako v zrcadle. Odhalí tak to, co bylo do té doby skryto. Zatímco seslat na někoho tuto kletbu není komplikované, zlomit ji není nesnadné.“

Zatímco se to ostatní snažili rozluštit, Sirius vzhlédl od knížky. „To jsem našel já,“ dodal skromně.

„Dá se lehko zrušit! Super! Takže?“ zeptal se Petr. „Pokračuj, Siriusi.“

Sirius nasadil grimasu. Znovu se zahleděl dolů a velmi dobře napodoboval člověka, který nic nečte a rty se mu pohybují pro nic za nic.

„Potřebujeme rybu!“ hádal Petr. S obavami se podíval na Jamese: co když byly ryby jednou z těch věcí, které jeho kamaráda neděsily? Petr musel osobně přiznat, že vycpaná ryba se skleněnýma očima, která visela v domě jeho strýce, mu kdysi způsobila noční můry.

„No, ryba by nám možná pomohla víc než Sirius v současné situaci,“ zamumlal Remus. „Protože faktem je, že tady ta kniha končí. Pořád netušíme, jak se té kletby zbavit nadobro.“

„Ale proč jste se vraceli?“ zajímal se zmatený James.

„Za to můžeš poděkovat Remusovi,“ informoval ho Sirius. „Taky něco našel a začal být hrozně neodbytný. Měl jsem to vlastně čekat,“ pokračoval zahloubaně. „Teď když je James... mimo hru, chudák Remus musí zoufale toužit po tom, aby zaujal pozici alfa samce.“

Remus se rozhodl prozatím pomluvu ignorovat. „To, co jsem našel já,“ vysvětloval,“ je způsob, jak přesunout kletbu na někoho jiného. Dost se to podobá standardnímu magickému přesunu...“

„Jo, a v tom se všichni vyznáme,“ šeptl Petr sám pro sebe.

„Jenže ,“ pokračoval Remus, „to vyžaduje, aby ti dva zúčastnění byli aspoň na šest hodin ve fyzickém kontaktu. Díky tomu by James stihl famfrpálový zápas, ale jen když začneme hodně brzo.“

„Víš, Remusi,“ zamračil se Sirius, „teď, když to říkáš, to dává smysl. Můžeme prostě svázat dva lidi k sobě a trochu se prospat. Předpokládám,“ zazíval, „že ty budeš ten dobrovolník, který na sebe kletbu vezme.“

Remus rezignovaně pokrčil rameny. Petr mezitím úporně přemýšlel.

„Ne, já to udělám,“ řekl. „A rád. Fakticky .“

Sirius se na něj překvapeně zazubil. „To je důvod, proč se mi zamlouváš, Petře,“ pochválil ho. „Zdáš se být takový tichý a normální, ale čas od času ukážeš svou pravou, divnou povahu. Ale radši doufej,“ dodal spiklenecky, „že dnes v noci k nám do věže nikdo nepřijde, nebo by to mohli špatně pochopit...“

Zpět na obsah

Kapitola 2: Druhé jednání: Petr

Siriusovi to došlo a rozhodl se zakročit.

„Ale ale, ahojky, Jamesíčku. Jakpak se dnes ráno cítíme?“ spustil takovým tím zpěvavým hlasem, kteří někteří lidé používají na miminka nebo na hodně staré lidi.

Podařilo se mu tím kamaráda rozhodit. James se pokoušel o nejrůznější výhružné pohledy, ale ani jeho legendární „pohled smrti“ neměl vytoužený účinek, protože Sirius pokračoval.

„Máš závrať z ošklivé vysoké postýlky? Ošklivý drsný Petr tě straší? Pošleme sovu tvé mamince a...“

Sirius už svou dobrou radu nedokončil, protože pohár Jamesovy trpělivosti přetekl proudem. James překonal vzdálenost mezi jejich postelemi jediným skokem a zapojil pěsti. Ve výsledném zmatku šlo zahlédnout Siriusův širový úsměv.

Po tomto krátkém intermezzu se pustil do rvačky s plným nasazením.

Remus se usmál. Siriusova schopnost vyřešit složité emocionální problémy „urážkovou terapií“ na něj pokaždé neuvěřitelně zapůsobila. Rvačce samotné ale jaksi chyběla šťáva, a tak obrátil svou pozornost zpět k Petrovi a jeho posilovací technice.

Ta byla opravdu moc zajímavá. Petr zvládal zvedací část: s hekáním se dokázal alespoň napůl odlepit od země. Ona část, kdy měl klesnout (část méně proslulá, avšak stejně důležitá pro růst svalů), byla něco docela jiného. Když se aspirující atlet úspěšně zvedl, pokaždé se se zaduněním svalil na podlahu a chvilku odpočíval. Remus, který byl zvyklý měřit čas, si všiml, že doba odpočinku se pokaždé o něco prodloužila...

Petr nakonec definitivně zkolaboval, zrovna v okamžiku rozuzlení zápasu Sirius versus James (který skončil remízou). Remus vylezl z postele a prohlédl si padlá těla.

„Co plánuješ nyní, ó, smělý vůdče?“ obrátil se na Jamese.

„Nejdřív snídaně,“ odpověděl James, který už byl v naprostém pořádku. „Pak půjdeme na zápas a tam ze Zmojizeláků udělám fašírku.“

„Ti parchanti! Jsou tak slizcí, že je div, že z těch svých košťat nesjížděj!“ zařval Petr, když vstával z podlahy. „Možná bys jim mohl trochu pomoct... Proč nemůžu být odrážeč?!“ zakončil Petr svůj emotivní projev a udeřil pěstí do vzduchu.

„To bys chtěl?“ zeptal se Remus. „To je fakt zajímavé. Víte, lidi, myslím, že bysme mohli využít zmatku kolem zápasu a pokusit se najít něco dalšího o té kletbě.“

„A prošvihnout zápas? To nemůžeš udělat!“ James se nezdál být ani tak uražený jako spíš zaskočený kamarádovou neuvěřitelnou schopností sebeobětování. „Teď když máme famfrpál vyřešený, navrhuju vzít Petra k madam Pomfreyové a nechat ji, ať to dá všechno do pořádku.“

„Můžeme mít průšvih kvůli tomu, že jsme to neudělali dřív... A taky kvůli tomu, že jsme sami použili pokročilé kouzlo na přenos kletby...“ Remus pokrčil rameny. Nebyl zvyklý ze sebe dělat zas až takového svatouška. Za normálních okolností to býval Petr. Ten ale se této role v současnosti zhostit nehodlal. Tedy aspoň pokud šlo usuzovat z jeho pobouřeného výrazu.

„To snad nemyslíte vážně, vy dva,“ vyprskl okamžitě Petr. „Zapomínáte na to nejdůležitější...“

Tím bylo demokraticky dosaženo rozhodnutí neinformovat žádného z dospělých. Stejně tak i rozhodnutí nejít do knihovny, protože Petr byl „úplně v pořádku, o tom žádná“ podle všech kromě Remuse. Rozhodnutí jít na snídani bylo jednomyslné.

Snídaně byla skutečná slast. Po včerejším strádání měli pořád ještě hlad a teď se konečně mohli nacpat nejrůznějšími tučnými, lepkavými pokrmy. A co víc, posměšky Zmijozelských jim teď byly spíš pro legraci. James byl vůči nim obzvlášť povznesený.

„Možná bych si měl stoupnout na židli,“ navrhl, „abych jim dokázal, že se nebojím výšek. Ať si chvíli pro změnu lámou palice oni.“

„Ne! Nedělej to!“ ozval se naléhavě Petr. „Chci na dnešní hru uzavřít pár sázek, tak to, prosím tě, hraj pořádně. Jdeš do toho taky, že jo, Siriusi?“

„Rozhodně odmítám chovat se nečestně, dokonce i před pošuky ze Zmijozelu,“ oznámil James povýšeně.

„Snad nebereš jméno zakladatele naší koleje nadarmo, Pottere?“ Severus Snape a Don Rosier se zase jednou rozhodli zajít k nebelvírskému stolu a pošklebovat se. „To rád slyším! Je to skvělá průprava. Zanedlouho ho budeš volat, když náš budeš prosit o milost,“ ušklíbl se Snape. Naklonil se přes stůl a zahleděl se Jamesovi zpříma do tváře.

„Prosit vás o milost, Severusi?“ zeptal se Remus a podíval se na Snapa širokýma, nevinnýma, udivenýma očima. „Ty ses dostal do týmu?“

„Kdepak, Remusi,“ vysvětlil mu Sirius ochotně. „Dokonce ani Zmijozeláci nemůžou být tak zoufalí! Určitě si vzpomínáš, že chudáka Snapa v letu porazila dokonce i slepice.“

„Já moc dobře vím, žes tehdy tu slepici zaklel, Blacku,“ zasyčel Snape. „Ale kromě toho taky vím, že dnes večer bude na hřišti jen jedna slepice a navíc pořádně zmoklá: James Potter.“

Petr se vedle Jamese tiše dusil vzteky, ale tahle urážka už na něj byla moc.

„Tak dost, Snape,“ prohlásil zčistajasna. „Už tě mám plný zuby. Teď ti zkopu prdel.“ Začal si vyhrnovat rukávy. Jeho přátelé ho s údivem sledovali, připravení zasáhnout, pokud to bude nutné.

„Nechtěl bys mi raděj zkopat zadek?“ navrhl mu laskavě Snape. Podle všeho tu výhružku nebral vážně, ani omylem.

„Vyber si.“ Petr se pokusil o pískavé zavrčení. V očích se mu zvláštně zablesklo.

Snape se zachechtal.

V ten okamžik došlo v jedné rozmazané chaotické změti k několika věcem. Petr nedal kamarádům šanci zareagovat a zmizel pod ubrusem. Remus ho stihl chytit za nohu, jenže to už Snape spustil pronikavý jekot. Snažil se vypadat hrozivě, což nejde zrovna snadno, když člověk poskakuje na jedné noze. Pak vytáhl hůlku a vykročil vpřed...

Jenže v tom mu zabránila něčí ruka, která mu dopadla na rameno.

„Ale, p-paní profesorko!“ koktal Snape. „To Pettigrew napadl mě!“

Petr, který vypadal poněkud rozčepýřeně, se nejspíš snažil promluvit. Možná chtěl dokonce Snapova slova potvrdit. Kupodivu se mu to ale nedařilo.

„To zní skutečně pravděpodobně,“ řekla profesorka McGonagallová. „Odebírám Zmijozelu deset bodů! A jestli vás ještě jednou přistihnu, jak šikanujete Pettigrewa nebo kohokoliv jiného, bude to pro vás mít daleko horší následky. Teď jděte,“ ukončila svůj proslov a odvedla Zmijozelské studenty k příslušnému stolu, kde už čekal profesor Asquinth a kroutil si knír.

Trvalo jen chvilku, než se studenti u nebelvírského stolu znovu začali bavit. Neinformovaným přihlížejícím incident nepřipadal zas až tak neobvyklý. Petrovi kamarádi ale věděli svoje a na tvářích se jim objevily patřičně zamyšlené výrazy. Brzy se ukázalo, že se Petr něčím dusí. Sirius dal před kouzly přednost násilí a vrazil Petrovi pořádnou herdu do zad.

„Hramf!“ Petr vyplivl něco, co vypadalo jako pokousaný kus kůže. „Snape nosí takový nechutný škrpály! No, on sám taky není zrovna cukrová vata,“ poznamenal.

Remus se vzmohl na odpověď jako první: „Hele, Petře, i když ten tvůj zásah byl děsně odvážný, tak ti podle mě při sázkách moc nepomohl. Teď to vypadá, že Zmijozeláci už vážně něco tuší.“

„To mi připomíná,“ zahlásil Petr, když vstával od stolu, „že sebou musím hodit. Na hřišti na mě čeká pár lidí, kteří si chtějí vsadit.“

„Nebude lepší, když půjdeš dělat ten výzkum kletby teď?“ pošeptal James Remusovi.

„Jo,“ odpověděl mu tiše Remus. „Ale bojím se, že nemůžeme nechat Petra venku samotného...“

„Hodně štěstí, Siriusi!“ zavolal za nimi Remus. „Něco mi říká, že ho bude potřebovat,“ ucedil koutkem úst k Jamesovi, když vycházeli ze síně za těmi dvěma nezletilými bookmakery.

Ale James ho moc neposlouchal. „Hm, Remusi,“ začal váhavě, „myslíš, že si ze mě Sirius přestane utahovat kvůli tomu, no, včerejšku, když si s ním někde v klidu sednu a poprosím ho, aby toho nechal?“

Remus se usmál. „To jako, že si s ním někde o samotě sedneš a vysvětlíš mu, že ti to opravdu moc vadí? Ne.“

„To jsem si myslel,“ povzdechl si James.

„Fajn, teď mě všichni poslouchejte. Za chvíli nás čeká zápas se Zmijozelem,“ spustil. „Ale my víme, že jsme rychlejší...“

„Jasně, kapitáne!“ odpověděl tým jako jeden muž.

„Víme, že jsme chytřejší...“

„Jasně, kapitáne!“

„Víme, že jsme prostě lepší!“

„Jasně, kapitáne!“

„Takže teď taky podle toho budeme hrát! Nechť nám lítost, kterou pocítíme vůči oněm nešťastným Zmijozelákům a jejich zklamaným, plačícím rodičům, nezastře zrak a úsudek!“

Sirius a Petr mezitím rozjeli své sázkařské machinace na blízké tribuně, mimo zorné pole učitelského sboru. Nevěděli, kde jim hlava stojí, zčásti proto, že Petr byl sto přijmout jakékoliv množství sázek, ať byly sebehloupější a sebezbytečnější.

„Klídek, Petře,“ musel ho nakonec krotit Sirius. „Jsme tady, abysme si vydělali za pomoci Jamesových atletických schopností a na naší inteligence, a ne, abysme počítali, kolikrát si Toedlicher-Schnappsová vyčistí monokl před prvním faulem. Každopádně nikdy by ses neměl vsázet bez informací z důvěrných zdrojů.

„Nechcete se zapojit do mojí velké sázky?“ Livia zrovna vyšla ven na hřiště se svým dokonale seřízeným koštětem.

„Ne,“ prohlásil Sirius důrazně a dupl Petrovi na nohu. „Jak by se mohl někdo, kdo má všech pět pohromadě, vsadit, že letos nebudeš schopná randit alespoň s jedním borcem z každé koleje?“ Věnoval jí okouzlující úsměv, za který by se nemusel stydět ani Casanova. „To zrovna nevypadá jako velká výzva. Teda aspoň pro tebe ne.“

Petr mlčel, ačkoliv byl očividně znechucený nemužným chováním svého kamaráda.

Teď, když už bylo jasné, že zápas brzy začne, dva nezletilý bookmakeři začali sbírat své peníze a záznamy. Zničehonic Petra zaujalo cosi na nedaleké tribuně.

„Vidím Snapův frňák!“ vykřikl. „Počkej, Siriusi, mám tady jednu nevyřízenou záležitost.“ Vypnul hruď a zmizel v davu.

Sirius vyrazil za ním s neobvyklým pocitem, že se blíží katastrofa. Ovšem malý člověk se dokáže prodírat davem daleko rychleji, zvlášť když má kolena a lokte v příhodné výšce, a tak Sirius našel Petra s menším zpožděním a to je díky tomu, že se orientoval podle Snapovy vyčouhlé postavy.

„Seš moc zbabělej na to, abys bojoval, Slizourusi?“ zaječel na to pronikavě Petr. „Chceš prásknout do bot? Bojuj, ksakru, ať se ukáže, jestli seš muž nebo zbabělá krysa!“

„Muž nebo zbabělá krysa?“ Snape sarkasticky nadzvedl obočí. „Podívej se na sebe, ty nýmande!“ Po tomhle bonmotu se obrátil k odchodu.

Tato smrtelná urážka Petra ještě víc rozlítila. Vydal vysoký výkřik a vrhl se na svého nepřítele.

Tady v Petrův prospěch hodně zapracoval moment překvapení. Snape, který lehkomyslně odmítal uvěřit, že by byl Petr schopný něčeho nebezpečnějšího než kousání do nohou, nebyl vůbec připravený na vrčící vzteklou kouli, která do něj vrazila ve výši stehen. Bezmocně se pokusil zachytit vzduchu a oba kluci se zhroutili na hromadu.

Přihlížejícím davem proběhlo vzrušené mumlání: tak teď začne ta správná legrace. Sirius urychleně zvážil, jestli nemá začít přijímat sázky...

„Snape!“ vykřikla profesorka McGonagallová zlostně. „Co jsem vám řekla? Okamžitě Pettigrewa pusťte!“

Sirius správně odhadl situaci a vrhl se vpřed, aby Petra odtáhl. Snapovi pomohli na nohy dva zmijozelští kolegové. Jedním z nich byla dívka. Snape se jí rychle vyškubl.

„Ale, paní profesorko,“ řekla dívka nafoukaným nosovým hlasem. „To byl Pettigrew, kdo...“

„Předpokládám, že mi chcete tvrdit, že to byl Pettigrew, kdo na Snapa zaútočil?“ uťala ji jízlivě profesorka McGonagallová.

Okolostojící studenti si šuškali mezi sebou, ale protože už mezi nimi žádní další zmijozelští studenti nebyli, nikdo nehodlal tuto verzi událostí podpořit. A tak mohla profesorka McGonagallová s naprostou jistotou pokračovat.

Sirius rozhořčeně pozoroval, jak se James snaží usměrnit koště a mne si přitom rameno. Výkřiky davu ho brzy informovaly o tom, že jde o následek nějakého zákeřného faulu, který měl na svědomí kapitán zmijozelského mužstva, Rumble.

„To je na vyloučení!“ zařval a s hrůzou si všiml, že skóre už je třicet ku deseti. Rozzlobený tím, že toho tolik propásl, drapl odbojného Petra za límec a odtáhl ho na bezpečné místo k nebelvírským prvňáčkům.

James mezitím poletoval nahoru a dolů na svém Tornádu. Vřítil se mezi trojku Zmijozeláků pověřených tím, aby ho hlídali (a vůbec aby mu ze života dělali peklo), prosmýkl se mezi nimi a nahlas se rozesmál. Byl tak rád, že si po včerejších krutých zkouškách dokáže znovu vychutnávat pocit štěstí, že mu dobrou náladu nemohla pokazit ani moucha, kterou omylem spolknul. Dole, hluboko, nesmírně hluboko pod sebou viděl zářící oblaka a zahlédl dokonce i malou tečku – Remuse, který si to mířil přes louku na hřiště. A...jo...něco zlatého, co se lesklo na slunci! Byly to rudozlaté vlasy. Ty ho inspirovaly k efektnímu dvojitému lopingu.

Výsledný řev byl hlasitý a naprosto nesrozumitelný. Tudíž se nedalo odhadnout, kdo křičí radostí nad nebelvírským triumfem, kdo ventiluje zmijozelskou hanbu prostřednictvím několika vhodně zvolených vulgárních výrazů a kdo jásá decentněji. (Ačkoliv lze předpokládat, že k první skupině patřil Sirius a Minerva McGonagallová k té poslední.) Sirius křičel s ještě větším nadšením, protože moc dobře věděl, že i když hlasy kolem zanikají v halasu tribun, někde v tom hluku zoufale ječí Zmijozeláci. A co víc, většinou jsou to ti, co si proti němu vsadili.

Pln radosti z nenadálého bohatství se Sirius rozhodl pogratulovat svému obchodnímu partnerovi. Otočil se k Petrovi... žel, Petr byl opět v trapu.

Siriuse už to začínalo štvát.

Zavrčel. Rychle se rozhlédl a uvědomil si, že zahlédnout malého kamaráda v moři poskakujících prvňáků by byl zázrak. Na okamžik se zamyslel a dospěl k rozhodnutí, že se Petr musel vydat vpřed na hřiště, aby objal Jamese a aby se spolu s ním radoval z vítězství. Ne že by to u něj bylo normální, ale veškeré důkazy poukazovaly na to, že Petr za svými zvyky udělal tlustou čáru a že to samé provedl se svou nervozitou a studem. A pak tu byla druhá možnost, že se Petr stále ještě chová jako střela zaměřená proti Snapovi. Sirius na to raději nechtěl ani pomyslet. Takže porušil školní řád tím, že přeskočil přes okraj tribuny, bez jakéhokoliv ohledu na své končetiny, a uháněl na hřiště.

Za chvíli mohl s potěšením konstatovat, že měl pravdu. Prosmýkl se kolem několika skandujících dívek a zjistil, že Petr právě gratuluje celému nebelvírskému týmu. A skutečně, James se právě dokázal vyprostit z jeho zdlouhavého objetí a s úlevou se otočil k někomu, koho Sirius okamžitě klasifikoval: „holka, není z Nebelvíru, zrzavý vlasy.“ Sirius si taky všiml, že Jamesovi zrůžověly tváře a že je celý rozpačitý. Že by Petr zase provedl něco nepatřičného?

Sirius tuhle myšlenku zaplašil a soustředil energii na opětovné polapení Petra. Takže vyrazil za svým kamarádem, který se právě pokoušel obejmout Livii.

Výsledné objetí bylo přesně takové, jaké se dá očekávat, když malý chlapec obejme vysokou, dobře stavěnou dívku. Livia zvedla obočí a podívala se přímo dolů na to, co bylo vidět z Petrovy hlavy. Po krátké úvaze dospěla k názoru, že je v sázce její čest. Se šokovaným výrazem ustoupila a vrazila provinilci takovou facku, že se otočil dokola a žuchl na trávu.

Sirius měl co dělat, aby nevyprskl, když k Petrovi dorazil a podal mu ruku. Petr ji popadl a zvedl se.

„Pche! Proč ztrácet čas s holkama?“ zamumlal a vztekle se podíval na Livii. „Všem by mělo být jasné, že jsem spíš bojovník než milovník...“

Sirius odpověděl moudrým pokýváním hlavou. On sám zrovna jeden boj podstupoval, boj o zachování vážné tváře. Když zaslechl, jak někdo vyprskl, dal si ruku přes pusu jen pro případ, že to byl on sám.

Ale když smích neutichal, bylo hned jasné, že to nebyl on. Nebelvírští studenti se otočili k místu, odkud smích vycházel.

Byl to Snape, který právě přicházel v doprovodu zmijozelského týmu. A díval se přímo na Petra.

Siriusovy reflexy opět zapracovaly příliš pozdě. Než stačil mrknout, byl Petr mimo dosah jeho rukou a namířil si to úmyslně ještě blíž k muži, který se mu opovážil smát.

„Chceš si to rozdat, Snape?“ ptal se. „Co? Chceš si to rozdat?“

Snape se spěšně rozhlédl a když neviděl žádného učitele, rozhodl se, že je načase narušit Petrovu vítěznou sérii.

„Ani omylem,“ odsekl povýšeně. „I když toho z tebe zbude na rozdávání dost, až s tebou skončím. Ty sádlo.“ Vytáhl hůlku.

„Takže ty chceš kouzelnický souboj?“ ušklíbl se Petr a zastavil se několik stop od Snapa. „Bojíš se utkat se se mnou jako chlap, co?“

Snape pokrčil rameny. „No, jestli chceš umřít takhle....“ zamumlal a podal svou hůlku D´Ubervillovi. Bez dalšího slova se vrhl na Petra.

Sirius dospěl k názoru, že se situace nevyvíjí dobře. Petr samozřejmě přišel o moment překvapení a taky byl přece jen daleko menší... Škoda, že Siriusovi čest nedovolovala, aby šel malému kamarádovi na pomoc. Musel se spokojit s vrháním nevraživých pohledů na ostatní Zmijozeláky.

James a Remus, který právě dorazil, se postavili vedle něj. Siriuse překvapilo, že se tváří spíš udiveně než ustaraně. Znovu se otočil, aby pozoroval zápas...

Pravda, Petr byl menší a měl daleko méně zkušeností v boji muže proti muži, ale oba tyto faktory přispěly k tomu, že technika jeho boje byla pro Snapa nepochopitelná. Za prvé, Petr rozdával zásadně údery pod pás a zvlášť se soustředil na kolena a holeně. Za druhé, Petr byl podle všeho zcela odolný vůči bolesti. Zašlo to tak daleko, že se smál, kdykoliv dostal nějaký zvlášť silný zásah. Jak se zdálo, bylo Snapovou jedinou šancí Petra odstrkovat a využívat většího rozmachu svých paží. Popadl Petra za hlavu a za chvíli se ani jeden ani druhý nemohl hnout.

Rozmanitý dav, který kolem nich houstl, vydával různé povzbuzující výkřiky.

„Ukousni mu čéšky, Petře!“ křičel James.

„Ne, ne, vraž mu hlavu do koulí!“ oponoval Sirius.

Remus se zdržel komentáře. Cítil nutkání řvát „Jdi po krku!“, ale to mu připadlo poněkud nepatřičné. Zatímco bojoval sám se sebou, jako první zvedl hlavu. A naskytl se mu známý pohled.

„SNAPE!“ Profesorka McGonagallová byla zlostí bez sebe. „Okamžitě toho nechte! V životě jsem... Jste po škole! Teď hned! Zakazuji vám vycházky do Prasinek!“ soptila vztekle. „Okamžitě přestaňte Pettigrewa škrtit!“ dodala. Vůbec si neuvědomila, že se Snape s nasupeným výrazem snaží vysvobodit z Petrova sevření tak rychle, jak jen to jde.

„Paní profesorko, to byl vážně Pettigrew, kdo si začal,“ obrátil se na ni Rosier.

„No, viděls, jak ho Snape urážel!“ odsekl Sirius a „omylem“ vrazil loktem do Snapa, který se pokoušel Petra setřást.

„Nechce se mi věřit, že by Petr někoho napadl, aniž by ho ten dotyčný nějakým neuvěřitelným způsobem nevyprovokoval,“ zavrtěla hlavou profesorka McGonagallová. Už se stihla trochu uklidnit.

„Ale, paní profesorko, Pettigrew se poslední dobou chová dost divně...“ zapojil se do diskuze zmijozelský kapitán, Rumble.

„Vážně? Jak tě to napadlo?“ zeptal se nevinně Remus a prohrábl si rukou rozcuchané vlasy.

„Nijak,“ řekl Rosier důrazně, zatímco se pár Zmijozeláků pokoušelo Rumbla umlčet pomocí významných pohledů a kradmých fyzickým útoků. „Ralph je ještě trochu mimo z toho zápasu, to je vše... “

Profesorka McGonagallová pokrčila rameny. Popadla Snapa za paži a obrátila se na Jamese. „Musím vám pogratulovat, Pottere. A celému mužstvu, za skvělý zápas. Teď byste se měli raději vrátit do společenské místnosti,“ prohlásila, než opět zmizela v davu.

Nebelvírští její slova správně dešifrovali jako varování před pokusy o pomstu a dali se na odchod.

„Teď začneme oslavovat, ale nejdřív navrhuju poradu u nás v ložnici,“ řekl James ostatním Pobertům.

Naštěstí měl Petr před plánovanou poradou dostatek času na to, aby se uklidnil. Zatímco byl James ještě pořád s týmem v šatně a Sirius zmizel, aby a „nakoupil“ zásoby na oslavu, měl příležitost promluvit si s Remusem, zatímco se poflakovali v ložnici v Nebelvírské věži.

„Myslím, že jsem našel řešení tvého problému, Petře,“ řekl mu Remus povzbudivě.

„Ty si fakt myslíš, že to je takový problém?“ zeptal se Petr.

„Řekl bych to takhle: JO. Vůbec se nedokážeš ovládat. Ohrožuješ sebe i ostatní.“

„Ani ne...“ Remus se znepokojeně zavrtěl na křesle. „Jasně, že to záleží na... fázích měsíce, ale obvykle to vyžaduje opravdu velkou provokaci. Tedy fyzickou provokaci: třeba kdyby na mě někdo vrčel a dělal výhružné pózy nebo se chystal zaútočit. Prázdná slova pro mě obvykle nic neznamenají,“ svěřil se. „A kromě toho myslím, že se všichni shodneme na tom, že to co mám já, je problém.“

„Asi jo...“ souhlasil zdráhavě Petr. „Ale klidně bych to vyměnil za svoje normální problémy.“

„Ne, nevyměnil,“ odpověděl Remus dost důrazně, „Ne kdybys o tom vážně popřemýšlel. O jakých problémech to vlastně mluvíš?“

„No... vždyť víš...“ Pro Petra bylo obtížné to zformulovat. „To, že jsem takový ubohý malý poseroutka!“

„Jasně. Ale ty si myslíš, že nevím, že jsem v jednom kuse páté kolo u vozu?“ namítl Petr s náznakem vzteku.

„Jsme čtyři, Petře, a to je sudé číslo,“ usmál se Remus. „Poslyš, můžeš mi zcela upřímně říct,“ pokračoval rychle, než se Petr stihne urazit, „že vy tři mě nikdy z ničeho nevynecháte?“

„Ne, ale ty jsi nemocný...“

„A nevzpomínáš si na všechny ty chvíle, kdy jsme se všichni zařekli, že už nikdy v životě nepromluvíme se Siriusem? Jako třeba tehdy, když ho napadlo, že bude legrační, když nám sní domácí úkoly?“

„No, ale Sirius...“

„Petře, já si myslím, že takhle si čas od času připadá úplně každý. Možná s výjimkou Jamese, ale James je... James,“ uzavřel to Remus.

V tu chvíli se objevili James a Sirius, obložení taškami plnými jídla a pití.

„Tak co jsi zjistil, Remusi?“ zeptal se James energicky, zatímco odkládal svůj náklad do kouta.

„Vážně je hrozně jednoduché tu kletbu zrušit,“ odpověděl Remus. „Jediné, co musíme udělat, je najít to zrcadlo, které použili k jejímu seslání.“

„Jednoduché?“ zamračil se James. „Zmijozeláci sice jsou o dost hloupější než my, ale předpokládám, že to zrcadlo dobře schovali.“

„Jasně, že ho musejí schovávat před učiteli,“ připustil Remus, „ale nemůžou ho mít zastrčené někde v šuplíku mezi ponožkami nebo tak něco. Celou dobu ho musí obklopovat sedm svíček.“

„V tom případě,“ zahlásil Sirius a vzal si koláč, „doufám, že ho dali do skříně plné hodně ale hodně suchých a strašně ale strašně důležitých svitků pergamenu.“

„Ty koláče jsou na oslavu,“ řekl James a praštil Siriuse přes ruku.

„Proboha, nezačínejte zas, vy dva,“ prosil je Remus. „Na jeden den toho násilí už bylo dost.“

„To teda ne,“ přidal se do rozhovoru Petr. „Navrhuju vzít zmijozelskou společenskou místnost útokem, vymlátit ze Snapa informace o úkrytu a zmocnit se zrcadla.“

„Geniální plán,“ kývl Sirius, „až na to, že nevíme, kde tu společenskou místnost mají.“

„A děcka čekají, že přijdeme na oslavu,“ vzpomněl si James.

„A mně začíná být líto Snapa,“ povzdychl si Remus.

„Hej, třeba to zrcadlo po dnešku rozbije!“ řekl James plný optimismu.

„Myslíš?“ zeptal se Petr úzkostlivě. „Tak to ho půjdu hledat hned teď!“ Vyskočil z postele.

„Pochybuju, že to udělá. Máš smůlu,“ odpověděl Remus, „nejspíš by tě v tuhle chvíli docela rád dostal do průšvihu a i McGonagallová začne něco tušit, když budeš pořád na někoho útočit.“

„Možná bys mohl zkusit odvést její pozornost svým šarmem...“ navrhl Remusovi Sirius.

Remus zaúpěl. „Kolikrát ti mám opakovat, že nejsem...“

„Pánové, držte se tématu,“ skočil jim to toho netrpělivě James. „Musíme se rozhodnout, co budeme dělat. Navrhuji jít teď hned dolů a zrcadlo budeme hledat zítra.“

„A schováme ho do bezpečí v naší ložnici,“ uzavřel Petr.

„Hele, Petře,“ Sirius přešel místnost a podíval se kamarádovi zpříma do očí. „Myslím, že bys měl vědět, že takhle se nám zamlouváš daleko míň. Promiň.“

„Ale určitě mě teď víc respektujete, ne?“

„Ne!“ zavrtěl hlavou Sirius. „Dnešek byl pořádně traumatický den. Nikdy bych nevěřil, že si o sobě někdy budu myslet, že jsem uvážlivý člověk.“

„Jestli ti to pomůže,“ uklidňoval ho Remus, „já si o tobě nemyslím, že jsi...“

„Držte se tématu, pánové, buďte té lásky,“ zamumlal James. „Myslím, že se všichni shodneme na tom, že kletbu musíme zrušit...“

Petr neřekl nic. Místo toho bleskurychle vyrazil ke dveřím.

Tentokrát byl Sirius pro změnu připravený. Vytasil hůlku a křikl „Sopire!“ a Petr dopadl s chrápáním na podlahu.

Remus taky rychle zareagoval. „Protože tu kletbu teď nemůžeme zrušit, asi bychom ji měli přenést na někoho jiného. Navrhuju sebe: s kletbami mám svoje zkušenosti.“

„Jo, třeba takový život se Siriusem. To je taky prokletí,“ odpověděl James.

„,Drž se tématu‘, Jamesi,“ zabručel Sirius. Zrovna odtahoval Petra do postele.

„Myslím, že to je dobrý plán, Remusi,“ rozhodl James. „Ale nejdřív půjdeme slavit...“

Zpět na obsah

Kapitola 3: Třetí jednání: Remus

Nedělní ráno bylo ve znamení klidu, který naplňoval i ložnici Pobertů. Kluci dlouho vyspávali, zmoženi oslavami famfrpálového vítězství. Spali, i když už se sluneční světlo prodralo dovnitř škvírami v záclonách a pomalu se začalo rozlévat po pokoji.

Jako první se probudil Petr, který v sobě pocítil jakési prázdno. Po chvilce zamyšlení si uvědomil, že veškeré násilnické sklony, na které si poslední dobou tak zvykl, jsou ty tam. Okamžitě mu bylo jasné, jak moc je kamarádům vděčný za to, že ho vyléčili i proti jeho vůli. Jakmile si vzpomněl na svoje včerejší chování, otřásl se. Vždyť napadl Snapa! Za normálních okolností mu stačila pouhá představa, že musí čelit tomu temnému pohledu plnému opovržení, a po těle mu vyrazil studený pot.

Ale nevedl sis vůbec špatně, ozval se tichý pisklavý hlásek odkudsi z tajných zákoutí jeho hlavy. A to kousání: kousání mělo docela dobré výsledky. Možná by mu Sirius mohl dát do budoucna pár tipů...

Petrův pohled se docela pochopitelně svezl k Siriusově strašlivě odrbané posteli s pokousanými sloupky a dopadl na něčem značně neobvyklém, osvětleném kuželem slunečních paprsků. Zpod postele trčel pár hubených nohou. Zloděj?! Petr pronikavě zaječel a posadil se.

Tím probudil ostatní. Dokonce i nohy začaly couvat ven zpod postele. Sirius se podíval tam, kam ukazoval Petrův prst, vyklonil se z postele a rozespale zkoumal dotyčné končetiny. Připadaly mu jaksi povědomé, takovým přátelským způsobem. Zběžná kontrola ostatních postelí mu pomohla v identifikaci jejich majitele: ačkoliv vzhledem k účinkům Kletby mu to mělo být jasné hned.

„Hej, Remusi,“ zívl Sirius, „co to tam vyvádíš? Hraješ si s pavoukama v prachu na honěnou?“

„Ne, hraju si na honěnou s tvým koštětem,“ odpověděl Remus tlumeně.

„Cože!?!“ vyjekl Sirius a vyskočil z postele právě v čas na to, aby uviděl Remuse, který už se stihl pořádně obléknout, jak se vynořuje zpod postele a ledabyle s sebou vleče jeho drahocenné, speciálně seskládané a seřízené koště. „Vem si svoje vlastní!“

„Chci se proletět,“ vysvětlil mu nevzrušeně Remus a namířil si to k oknu. „A můj Mega Mop stojí za starou belu: je to koště pro mrňata.“

„No a? Nech Sokola 100 na pokoji!“ Sirius popadl majetnicky druhý konec koštěte. „Je strašně citlivý. Zničíš ho! Vem si Jamesovo Tornádo.“

„Tak moment, hele...“ ozval se James.

„Jamesovo Tornádo,“ vysvětloval Remus Siriusovi pomalu, jako by mluvil k duševně opožděnému dítěti, „je v kůlně na košťata. Je to moc daleko: já chci letět teď hned.“ Jednou rukou stále ještě držel koště a druhou prudce rozhrnul záclony.

„Ale... ale... to přece nemůžeš!“ zalapal Petr po dechu. „Nemůžeš jen tak... vyletět oknem ven! Je to hrozně nebezpečné a porušíš tak školní řád, několikrát! To by neudělal ani Sirius!“

Remus věnoval Petrovi velmi neutrální pohled, který ale přesto naznačoval, že takový nesmyslný řád neplatí pro někoho tak svobodomyslného a vůbec úžasného, jako je Remus Lupin.

Sirius využil jeho chvilkové nepozornosti k tomu, aby své koště ukořistil zpátky. Uskočil mimo Remusův bezprostřední dosah a s láskyplnou péčí Sokolovi uhlazoval větvičky.

Než mohl Remus zareagovat, James si stihl nasadit brýle a rozhodl se zasáhnout. „Když už musíš jít lítat, Remusi, tak vem Siriuse s sebou,“ navrhl. „Půjč si moje koště. Bude to zábavnější. Můžete si dát závod.“

„Jasně,“ Sirius věnoval Jamesovi pohled plný vděku. „Ukážu ti svou Tajnou překážkovou dráhu,“ nabízel Remusovi. „Jenom se obleču.“ Přitom se jednou rukou pokoušel natáhnout si hábit a druhou si tiskl Sokola k hrudi.

Siriusův poslední pokus o úplatek už byl na Remuse moc. „Prosím tě, polož to koště,“ povzdechl si. Rozhodl se počkat, až se Sirius zcivilizuje. Přešel k zrcadlu a začal se šťourat hůlkou ve vlasech. Petr se vydal za ním a s nelíčeným úžasem sledoval, jak se Remusovy vlasy aranžují do pečlivě vypracovaného účesu „rozfoukané vrabčí hnízdo, ztělesněná bezstarostnost“.

„Vypadám dobře,“ konstatoval spokojeně Remus, mrkl na svůj odraz v zrcadle. Jednu kudrlinku povytáhl a nechal si ji spadnout přes pravé obočí.

Remus v zrcadle mu mrknutí oplatil.

Na Siriuse to moc nezapůsobilo. „Hoď sebou, Casanovo,“ zavrčel a nasedl na koště.

Remus nechal zrcadlo zrcadlem. Naskočil za kamarádem na koště a pak se zasvištěním vyrazili oknem ven v úhlu téměř vertikálním.

James za nimi okno zavřel a opřel se o sklo.

„Takže, Petře, tohle je můj plán,“ oznámil. „My dva se vydáme hledat zmijozelské doupě, zatímco Sirius bude dělat Remusovi chůvu. S trochou štěstí my dva budeme slavit úspěch a oni zůstanou celí.“

Remus a Sirius si to mezitím bleskově namířili ke kůlně. Sirius brzy dospěl k názoru, že nejlepším způsobem, jak předejít tomu, aby je někdo načapal, bude to, že poletí nízko a rychle. Když prosvištěli kolem Hagrida, ukázalo se, že měl pravdu. Bradavický šafář zvedl hlavu od Venušiny mužolapky, kterou právě s láskou opečovával, a zamrkal.

Co tu v neděli ráno vyvádí ten divný hrbáč na splašeným koštěti? A proč by u všech všudy někdo lítal ve výšce pasu? I když v tomhle případě onen pas patřil Hagridovi.

„Včera sem to s tou pálenkou přehnal,“ usoudil a promnul si rozbolavělé spánky.

„Týjo! Senza koště!“ zasmál se nadšeně Remus a seskočil dřív, než koště úplně zastavilo. „Cos s ním dělal, že tak šlape?“

„Použil jsem napružovací kouzla na všechny větve, aby byly aerodynamičtější,“ vysvětloval Sirius hrdě. Kroužil přitom kolem Remuse hlavou dolů. „Vlastně je to nelegální, mají pak větší sklon vypadávat při špatném počasí. Nebo v ostrých zatáčkách. Nebo ve velkých výškách. Ale stojí to za to,“ uzavřel svůj výklad.

„To vidím..“ souhlasil Remus. „Musíš mi ho půjčit,“ prohlásil rezolutně.

(Jedním z, ehm, pár zanedbatelných nedostatků, které jeho vlastnoručně sestavené koště mělo, bylo to, že aby ho šlo ovládat při nízkých rychlostech, Sirius na něm buď musel viset vzhůru nohama anebo s ním létat pozpátku. Obvykle to žádný problém nebyl vzhledem k tomu, že slova „Sirius“ a „nízká rychlost“ nejdou dohromady.)

Remusovi, který byl celý natěšený na závod, stačilo jedno mávnutí hůlkou. Objevil se krátký záblesk a za vteřinu se dostal do kůlny a zpátky ven. „Přijímám výzvu,“ vykřikl a odrazil se vzhůru na Jamesově koštěti.

Sirius už odlétal pryč.

A jaký výhled! Hrad se změnil na pouhou hračku. Z lidí se stali mravenci. Dokonce i famfrpáloví nadšenci, kteří kroužili nad hřištěm, připomínali komáry hemžící se někde v dálce. Sirius zaplašil touhu vzít na ně plácačku. Přál si mít takovou vypiplanou hračku... nebo spíš, opravil se, by si přál mít takovou hračku, když byl ještě malý.

Pokračoval v otáčce a podíval se přitom za hrad, na louky a pole, které připomínaly barevnou prošívanou deku, rozprostírající se k Prasinkám, na jezero, na Zapovězený les. Svoboda! Jak to mohl James vydržet, nechat se omezovat pravidly famfrpálu, kdykoliv ze sebe na koštěti vydával maximum?

Jeho samolibé úvahy zničehonic přerušil vítězný výkřik. Remus se dostal nebezpečně blízko. Sirius si to bez velkého přemýšlení namířil střemhlav dolů. A zanedlouho se blížil k místu, které James pokřtil na Dubové závodiště. Sirius byl spokojený. To bude ta správná dráha pro otestování Remuse: stromy jsou tam pěkně mohutné a jen několik z nich je ještě živých.

Remus se zaradoval, když viděl, že letí směrem k Zapovězenému lesu. Tohle místo prostě miloval: dokonce i ve své lidské podobě ho les fascinoval víc než cokoliv, co dokázali vytvořit kouzelničtí stavitelé, kteří vybudovali Bradavický hrad. A když byl ve vlčí podobě, prakticky umíral touhou ponořit se do jeho záhad, ale vždycky nakonec zůstal v chýši jako hodné štěňátko. Jeho vnitřní boj ho příliš zaměstnával na to, aby se soustředil na útěk... „Ále, to je teď jedno,“ pomyslel si, „výčitky svědomí jsou jen ztráta času.“

Krom toho už dokázal rozeznat jednotlivé listy stromů a Sirius rychle mizel v jejich stínu. Remus prudce zaklonil hlavu, krátce zavyl a vrhl se za kamarádem.

Tlumené nárazy a zvuk lámajících se větví, přicházející zezadu, naznačovaly, že Remus nemá s prudkými obraty zas až takové zkušenosti. Ale i přesto zvuky neutichaly, takže bylo jasné, že se Remus nějakým způsobem dokázal udržet na koštěti.

Na Siriuse to udělalo velký dojem. Jenže moc dobře věděl, že by si nikdy neodpustil, kdyby Jamesovo koště přišlo k nějaké citelné újmě. S povzdechem se vrhl doleva a vyrazil ven z lesa.

„Konec závodu bude na ASTRONOMICKÉ VĚŽI!“ zařval přes rameno.

Řítili se vpřed a znovu vystoupali skoro až do mraků. Remus se soustředil na přesnou dráhu a snažil se vyhýbat se nepotřebným pohybům. Jenže výsledek závodu už byl jasný: Remus ztratil příliš mnoho času tím, že dělal stromům fackovacího panáka. Takže byl trochu zklamaný, když zastavil přímo nad vrcholem věže a seskočil vedle vítěze.

„Nejlepší výhled v celém Hradě,“ usmál se Sirius a usadil se vedle teleskopu. Předstíral, že se zaujatě rozhlíží po okolí, a přitom zběžně prozkoumal svého kamaráda.

„Výhled z koštěte je lepší,“ odpověděl Remus a cípem pláště si zvesela utíral krev z levého oka. Pramínek krve mu stékal z obočí až na bradu: Remus díky tomu vypadal trochu jako nějaké podezřelé individuum. A jeho oblečení na tom nebylo o moc lépe. Na několika místech bylo roztržené a v díře na rameni šlo vidět velký krvavý šrám. Na druhou stranu, to listí v Remusových vlasech pozoruhodně připomínalo vavřínový věnec.

Vypadal jako nezletilý římský generál, který se zrovna vrátil z krvavé, leč vítězné bitvy.

Zatímco Sirius s profesionálním odstupem zkoumal Remusovy šrámy a modřiny, James a Petr podobně pozorně prohlíželi hromadu nahrubo nakreslených map.

„Měli bysme je všechny zkombinovat,“ zamumlal James. „Nebo si aspoň ověřit, že jsou ve stejném měřítku. Jinak jen těžko zjistíme, v kterých částech hradu by mohla být tajná kolej.“

„Hele, tady je další!“ vyhrkl Petr a strkal hůlku do duté nohy od židle, kterou právě odšrouboval. „Na téhle je hlavní chodba.“

„Pamatuješ si tuhle?“ James zamával ohmataným kusem pergamenu. „Je na ní Síň s obscénními mužskými postavami.“

„Remus tvrdí, že to je jen Síň se špatně vytesanými sochami s velkými meči,“ podotkl Petr.

„Poslyš, slyšel jsem, že existuje kouzlo pro kombinování plánků,“ napadlo najednou Petra. „Nepoužil ho skřetí král Thurt před bitvou na Zaplivaných pláních, nebo tak něco?“

„Jasně!“ vzpomněl si James. „Tu hodinu si pamatuju! Remus usnul a sklouzl pod stůl a Sirius prohlásil, že by si profesor Binns měl ten příběh nechat patentovat jako spolehlivé kouzlo pro kombinování spánků.“

A tak se tam vydali.

Sirius mezitím uvažoval o tom, jestli by je nemohl dostat nahoru na střechu, aby mu pomohli. Dělat Remusovi chůvu byla pořádně namáhavá práce.

„Ale no tak! Ještě jednou,“ škemral zrovna jeho svěřenec. Bylo jasné, že si postavil hlavu a chtěl závodit znovu.

Sirius si říkal, že to není moc dobrý nápad. On sám měl bohaté zkušenosti s různými zraněními, ale pohled na kamarády pokryté krví se mu ani trochu nezamlouval. A navíc měl jisté podezření, že Remus má otřes mozku. Z vlastních zkušeností věděl, že jedním z příznaků je závrať a jeho kamarád měl obzvlášť velký problém s udržením stability. Motal se kolem...

A motal se směrem k mezeře v cimbuří! Sirius popadl Remuse za plášť, stáhl ho dolů a přinutil ho sednout.

„Nemůžeme si prostě jen tak pokecat?“ zeptal se a snažil se zkontrolovat kamarádovy zorničky.

„A promarnit takovou nádhernou neděli? Kecat můžeme, až budeme zpátky na hodině,“ usmál se Remus. „Prosím tě, neboj. Nemám otřes mozku. Jen se mi z toho vzrůša točí hlava.“

„Fakt? Není to kvůli té kletbě?“ zajímal se Sirius.

„Krásná metafora... Ale...“

„Kdepak, žádný ale. Poletíme znovu!“

„Chtěl bych ochutnat Hagridovu pálenku,“ povzdechl si.

„To já taky. Nemůžu uvěřit, že jsem ještě neměl ani loka,“ souhlasil Remus, který se z normálních okolností bál všech látek, které ovlivňují lidské chování (dokonce i čaje a cukrových sušenek).

Bohužel, v tu chvíli bylo nad slunce jasné, že se k pálence nedostanou: ze své rozhledny viděli, jak Hagrid a Tesák poskakují kolem Hagridovy chýše a jak se klíčník snaží zakrýt obrovskou díru, kterou něco vypálilo ve střeše.

„Už to mám!“ Sirius se vzpříma posadil. „Můžeš mě naučit výt! To, jaks vyl před chvílí, bylo fakt dobrý, mezi náma,“ zalichotil Remusovi nakonec.

„Dík,“ zamumlal Remus. „No, asi bych to měl udělat – stejně mi s tím nedáš pokoj, viď?“

„Fajn, tak dávej pozor...“

„HAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU!“

Zavytí se neslo nad hradem a loukami. Do srdcí prvňáků, kteří si hráli u jezera, se zaryla hrůza jako ostří jehly a hráči, trénující famfrpál, se při tom zvuku zapotáceli na košťatech. Tesák, který stál u připálené hájenky, zaštěkal tesknou odpověď.

„P-páni,“ vydechl Sirius. „Tak já to zkusím. Co tohle? haaaUUUUU!“

„Doufám, že si to nebudeš vykládat špatně, ale zní to jako, když legrační štěňátko hledá

maminku.“

Siriusovy oči se zúžily. „Fajn, tak teda: haaaaaaAUuuuuuuuuu!“

„To už bylo lepší. To bylo štěňátko, které předstírá, že NEHLEDÁ maminku. Ale... Hele,“ řekl Remus rázně, „musíš využít celý hlasový rejstřík a musíš s vytím začít v břiše a až pak ho pustit do hrudníku. Sleduj:

„HAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU!“

Jeden z hráčů, kroužících nad famfrpálovým hřištěm, spadl z koštěte. Prvňáci vzali nohy na ramena. Uháněli se schovat do hradu a vrhali podezíravé pohledy na Zapovězený les. Tesák zakňoural a nervózně škubl ušima.

„HAAAAAAAUUUUU!“

Tesák si oddechl a po psím způsobu pokrčil rameny. Prváci, kteří byli daleko méně kritičtí, upalovali ještě rychleji.

„Jo, to je o moc lepší,“ konstatoval Remus laskavě. „Trénuj dál.“

Sirius zapojil veškerou svou schopnost soustředit se na vytí a zkusil to ještě několikrát. Už mu připadalo, že mu vytí jde, i když by byl moc rád, kdyby znělo trochu hrůzostrašněji. Existuje na to nějaký fígl? Otočil se k Remusovi a chtěl se zeptat na radu.

Ale Remus byl v tahu. A Siriusův Sokol 100 taky.

James a Petr byli se svými výsledky docela spokojení. Vraceli se do ložnice a nesli s sebou jedinou mapu, na které byla vyznačena všechna místa, kde by mohla mít sídlo zmijozelská kolej.

Jejich spokojené výrazy ale zmizely ve chvíli, když uviděli Siriuse, jak sedí na jedné z postelí, zamračený a sám.

„Je... je Remus v pořádku?“ Petrovi se zachvěla brada. „Má něco zlomenýho?“

„Doufám, že ne moje koště,“ odsekl Sirius. Šlohnul ho a vzal roha!“

„To je teda gól, Siriusi.“ James vypadal, že ho to pobavilo. „Tak tebe porazil amatér?“

V černočerných chmurách, které ovládaly Siriusova ducha, zaplály jiskry hněvu. „Měl jsem mizerný koště,“ vysvětlil Jamesovi zdvořile. „Těžce poškozené po letech, co ho používal jistý zpotvořený kapitán famfrpálového mužstva.“ Postavil se a zvolna se vydal ke svým přátelům.

„Pánové! Pánové! Nechte toho!“ zavolal Petr, který byl vděčný za to, že mu tyhle pózy před bitvou umožňovaly včas kamarády zarazit. To je od nich ale pěkně hloupé, takhle se připravit o okamžik překvapení, napadlo ho... Otřásl se a pokračoval: „Radši bysme se měli soustředit na hledání Remuse...“

„Nemysli si, že jsem to nezkoušel,“ odpověděl Sirius a pootočil se k němu. „Proběhl jsem hrad a prohlídl jsem všechna místa, kde by mohl být.“

„Hele, my jsme se zrovna vrátili z knihovny a tam jsme tě teda neviděli... Seš si jistý, že jsi nezapomněl na něco úplně samozřejmýho? Na sovinec? Nebo na učebnu, kde jsou mapy oblohy?“

„Aha, tvoje oblíbená místa. Už je mi to jasné,“ odpověděl James. „Ty jsi místo Remuse hledal satisfakci.“

„Kdo je Satisfakce?“ zajímal se Petr.

Sirius a James se přestali hádat a vyjeveně se na něj podívali. Petr na ně upíral své bezelstné oči. Když ze sebe člověk dělá blbce, mívá to úžasné výsledky.

V tu chvíli někdo hlasitě zaťukal na dveře.

„Remus!“ vyjekl Petr a otočil se.

„Ne, satisfakce,“ zazubila se Livia, která se ležérně opírala o rám dveří.

Jamesovy oči se zúžily. „Co si myslíš, že děláš? Takhle vpadnout do chlapeckého pokoje,“ obul se do ní.

„Po tom ti nic není, abys věděla,“ odsekl Sirius.

„Já vím,“ odpověděla rozjařeně. „Jen jsem během pár dnů viděla, jak se James změnil v třasořitku, Petr dostal záchvaty agresivity a ty se teď Utrhuješ Na Holku. A co se Remuse týká...,“ pokrčila rameny.

„Co je s Remusem?“ zeptal se James. Snažil se vypadat nenuceně a naprosto selhal.

Livia vykulila oči: „Vy to nevíte? No to mě podrž.“ „Víte co?“ pokračovala jakoby nic, „vy mi vysvětlíte, co se tu děje, a já vám povím, co dělá váš tajuplný přítelíček. A kde to dělá.“

Tři chlapci si vyměnili pohledy. Petr otevřel pusu, jako by chtěl promluvit, ale Siriusův rozzuřený pohled mu ji zase zavřel, tak rychle, že se kousl do jazyka.

Livia mezitím čekala a pohrávala si s hůlkou.

„Ne, nemůžem ti to říct,“ rozhodl James. „Nejde to.“

„To jsem si myslela,“ pronesla Livia zasmušile a obrátila se k odchodu. James a Sirius se na sebe podívali a bezradně pokrčili rameny.

Livia se zarazila, jako by ji najednou něco napadlo. „Víte,“ pronesla zamyšleně. Ten váš kamarád se mi zamlouvá a nechtěla bych, aby se mu něco stalo... tak vám to stejně řeknu. Vím, že toho budu litovat,“ pokračovala, když se vracela zpátky do pokoje, „a na oplátku chci jenom to, aby mě tady Sirius naučil ten svůj trik s otáčením hůlky mezi prsty.“

James si oddechl. „Domluveno,“ kývl.

„Hej!“ ozval se Sirius. „No tak dobře. Kde je?“

„Jo, to je dobrý,“ pískl ulehčeně Petr. „V Bylinářské zahradě se mu nemůže stát nic hrozného.“

„Jestli bude dělat problémy, řekněte mu, že jsem sehnal pálenku,“ křičel za nimi Sirius. Pak si sedl k Livii a předvedl jí, jak točit hůlkou mezi prsty.

„To není špatný,“ zhodnotil její pokusy. „Hele,“ dodal, když zčistajasna dostal nápad, „vsadím se, že tak chytrá dívka, jako jsi ty, přesně ví, kde je zmijozelská společenská místnost.“

„No, samo,“ odvětila chytrá dívka. „Dokonce znám i heslo a všechno, co pořebuju. Proč si myslíš, že chodím s tím šaškem Averym? Byl to jediný způsob, jak jsem si mohla prohlídnout zmenšený hlavy, co sbíral starý Salazar.“

„Nemohla bys...“ spustil Sirius.

„No, to víš, že ti to povím,“ skočila mu do řeči. „Výměnou za tvoje koště.“

„Moje koště? Ty ses pomátla!“

Opravdu tam narazili na skupinku dívek. Ale Remus chyběl.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil je James upjatě. Některé z nich byly páťačky a dost ho zneklidňovaly. „Neviděly jste náhodou našeho kamaráda Remuse?“

„Zrovna vzal Molly na výlet na koštěti,“ vysvětlila mu zdvořile japonsky vyhlížející dívka.

„Ta Molly má ale štěstí, viď, Jošiko?“ zahihňala se její baculatá kamarádka. A pár dalších děvčat se přidalo.

„Nazdar, Jamesi.“ Z davu chichotajících se dívek se vynořila dost vysoká dívka s černými vlasy, které jí sahaly až po pás. „Doufám, že jste nám ho nepřišli odlákat.“

Její tmavé oči se setkaly s Jamesovými. Jak vydrží takhle zírat bez mrkání? divil se a tváře mu začínaly rudnout.

Dodal si odvahu a odpověděl: „Obávám se, že ano, Talulo.“

„Tak to vám přeju hodně štěstí,“ ušklíbla se a trochu se odvrátila, aby předvedla svůj profil v celé kráse. Zvedla bradu a zadívala se někam za vršky stromů, jako by na někoho čekala.

James a Petr čekali s ní.

„Myslím, že co se týče Taluly Goshové, Livia měla pravdu,“ poznamenal tiše James, „něčím mi připomíná Snapa.“

„Já myslím, že je moc... ehm... roztomilá,“ řekl mu na to Petr. „To Snape teda není.“

„No, to je jediný rozdíl,“ zamumlal vztekle James. „A taky to, že je v Havraspáru...“

Tato fascinující diskuze byla znenadání ukončena, když se nad korunami stromů zjevil temný stín. Neustále se přibližoval a dřív, než mohl kdokoliv vykřiknout nebo zvednout ruku, koště předvedlo dokonalé přistání na prostředním trávníku.

Nebo alespoň z písmen stříbrné barvy.

Zatímco James a Petr ohromeně zírali, Remus si přehodil plášť přes rameno a podal ruku plavovlásce, sedící na koštěti. Ta s úsměvem přijala jeho pomoc a seskočila na trávník vedle něj.

„Díky. Bylo to prostě nádherné,“ vydechla a zlehýnka ho políbila na tvář.

Petrovi málem vypadly oči z důlků a čelist z pantů. „Hezký plášť, Remusi,“ řekl.

Remus rozjařeně přikývl a zvedl koště.

„To né!“ vykřikla Talula. „Nemůžeš jít pryč! Ne teď, když jsem na řadě já!“

„Cože, už zas?“ zeptala se Jošiko s podezřením v hlase.

„Nó,“ zaváhal Remus a podíval se z Taluly na Jošiko a pak na Jamese.

Molly přešla k Petrovi. „Řekla bych, že vašemu kamarádovi není dobře,“ řekla tiše. „Možná by bylo lepší, kdybyste ho přesvědčili, že má jít...“

Petr s ní souhlasil. „Máme,é, pálenku,“ nadhodil s nadějí v hlase.

Remus jim chvíli mával, ale za chvilku se s povzdechem obrátil k Jamesovi.

„Tolik holek a jen jeden Remus,“ pravil.

Vraceli se zpátky do věže. Remus si pyšně vykračovat vpředu a spokojeně si pobrukoval. Ostatní studenti se na něj udiveně dívali a někteří žáci z vyšších ročníků se nahlas podivovali jak to, že tu tohohle studenta nikdy předtím neviděli. Remusových kamarádů se začínaly zmocňovat obavy.

„Nejsem si jistý, jestli je dobrý nápad napájet ho pálenkou,“ zašeptal James.

„Třeba Sirius blafoval,“ navrhl Petr.

Jenže Sirius neblafoval. Když vešli do pokoje, zrovna zápasil s víkem soudku. Vůně jablek a pozdního léta, která se šířila po pokoji, byla sama o sobě dost opojná.

„Vykopal jsem Hagridovy tajné zásoby,“ vysvětloval Sirius. „Šel jsem tě tam hledat no a... prostě mě napadlo, že využiju situace.“

„Siriusi!“ James prudce šťouchl kamaráda do žeber. „Seš si jistý, že je to dobrý nápad?“ zasyčel, když si Remus dřepl a začal nalévat do hrnků alkohol.

„Klídek, mám plán,“ odpověděl Sirius polohlasem. „Vem si hrnek, Dvanácteráku, příteli můj drahý!“ vykřikl nahlas. „A ty taky, Petře. Sedněme si a vychutnejme lahodný mok.“

James se posadil, ale pochyby ho neopouštěly. Měl pocit, že Siriusův plán zahrnuje spoustu pití a vysokou pravděpodobnost neúspěchu.

„Týjo, ta píše!“ rozplýval se Remus, když ochutnal svůj příděl. „Vezmem ji dolů a zapaříme!“

„Pro mě to není poprvé!“ bránil se pobouřeně Petr. „O Vánocích jsem si dal sherry!“

„Úžasné,“ obdařil ho Sirius úsměvem. „Tak mi můžeš pomoct s ukázkou první hry. Jmenuje se ,Já jsem nikdy.‘“

„Tak do toho,“ pobízel je Remus, který očividně uznal Siriuse za místního odborníka v otázkách pijácké etikety.

„Takže, hraje se to takhle. Jeden z nás, například já, řekne něco jako ‚Já jsem nikdy nepil pálenku.‘ Fakt byste se měli snažit najít něco, co jste nikdy nedělali, i když až budu na řadě já,“ Sirius skromně sklonil hlavu, „bude to pochopitelně docela problém. Potom si všichni, kdo to už dělali, dají pořádný, vydatný doušek pálenky. Jako třeba Petr, v tomhle případě,“ pokynul povzbudivě Petrovi, který se soustředěně zamračil a váhavě upil ze svého hrnku. „A taky James a já. Chápete?“ rozhlédl se tázavě.

„Hm... jo, já taky,“ přidal se Petr a otřásl se, když na něj pálenka začala působit.

„Bezva. Půjdeme po směru hodinových ručiček a já začnu,“ oznámil jim Sirius. „Takže: ‚Já jsem nikdy nebyl ve zmijozelské společenské místnosti.‘“

Remus upíral toužebný pohled na svůj hrnek a netrpělivě si přejel rukou ve vlasech.

Zato Petr se napil.

„Páni, Petře, ty mě ohromuješ.“ Sirius se sladce usmál. „Pročpak jsi tam chodil? Šel ses omluvit Snapovi?“

„Cože?“ zamrkal zmateně Petr.

„Neměl jsi to pít,“ vysvětloval mu James trpělivě. „Napiješ se jenom, když jsi to dělal.“

„Ne ne ne,“ vrtěl Sirius nervózně hlavou. „Stačí, když si zapamatuješ, že hlavním úkolem je potrestat... teda... odměnit zkušenější hráče tím, že je přinutíš pít. Ty nemáš zkušenosti... no, vlastně skoro s ničím, ale, a to je to hlavní, už vůbec ne se zmijozelskými ubikacemi. Takže nepiješ.“

„Ale Remus taky ne a pije.“

A taky, že ano. Když si Remus všiml jejich pohledů, položil hrnek a řekl: „Proboha, tohle je taková ztráta času. Nikdy to nepochopí, dokud si to nevyzkouší.“ Nakonec navrhl: „Prostě mu řekněte, kdy se má napít.“

Petra to šokovalo a dost rozhodilo.

„Páni, to jsem ještě nezažil, aby byl Remus tak necitelný k chudáku Petrovi,“ ozval se ohromeně James.

„Tak teď jsi to zažil a můžeš se napít,“ sdělil mu vítězoslavně Remus. „Fajn, jsem na řadě: Nikdy jsem neporazil Siriuse v závodech na košťatech,“ prohlásil. Nebezpečně se zazubil a znovu se napil.

Nikdo se nenapil. Nikdo ani nepromluvil. Po chvíli bylo jasné, že se veškerá pozornost soustřeďuje na Remuse.

„Já nejsem zabouchnutý do Min... profesorky McGonagallové!“ prohlásil rozhodně a zpříma se jim podíval do očí. „Ach jo... ale co, stejně se napiju.“

Sirius se naklonil k Jamesovi, zatímco předstíral, že mu dolévá. „Vidíš? Všechno jde přesně podle plánu. Za chvilku bude pod parou,“ zašeptal.

Dřív, než James stihl nasadit skeptický výraz, Remus se k nim zvesela otočil: „Cože?“

„Jen jsem říkal, že jsem se nikdy neproměnil ve zvíře,“ Sirius pokrčil rameny a mrkl na Jamese.

„Proč Sirius nepije?“ zeptal se najednou Petr.

„Protože jsem se v životě v žádný zvíře neproměnil,“ Sirius zvedl oči k nebi. „A v téhle hře nepiješ, když jsi nikdy...“

„Ty vždycky tvrdíš, že jsi na večírcích hotový zvíře,“ skočil mu do výkladu důrazně Petr. „A kromě toho, jsem na řadě já.“

„Dobře,“ Sirius si dal rychle loka. „Tak dělej.“

Petr se zamyslel. „Já jsem nikdy nedal holce pusu,“ řekl rychle. Nenapil se.

Ostatní Pobertové ano.

“Remusi, ty starej lišáku! Jamesi!“ vyhrkl Sirius a zvedl obočí. „Chci znát jména, data a místa.“

„Řekněme, že jsem zažil zajímavé odpoledně.“ To bylo všechno, co Remus hodlal prozradit.

Zato James odmítal, cokoliv říct s tím, že je v sázce dívčí čest.

„V tom případě,“ řekl mu Sirius, „se obávám, že ti nevěřím.“

„No... a já zas nevěřím tobě!“ odsekl James.

Sirius se tvářil navýsost uraženě. „Ale já jsem vám přece říkal jména, data a místa celý roky!“

„To je pravda,“ zasmál se Remus. „Dodneška si pamatuju tu historku, cos nám nakecal v druháku o sestrách Squarrelyových.“

„Jo, o těch šestnáctiletých prefektkách,“ přisadil si James.

„Lhal nám tehdy, lže nám i teď, lhář jeden prašivej,“ osvětloval mu situaci James.

“Možná, že jsem tehdy lhal, ale teď... Teď mám nejen jména, ale i svědky!“ zahlásil Sirius.

„Co? To jako ty ženy lehkých mravů, se kterými se stýkáš?“ posmíval se mu James.

Sirius se prudce posadil a natáhl se pro hůlku. „Když jsme u těch ženských, se kterými se stýkám, ty jsi, Jamesi,...“

„Proboha, klídek, Siriusi!“ Remus poklepal kamaráda po rameni. „Mrháte vzácným časem, určeným k pití!“

„Máš pravdu, Remusi,“ Sirius se znovu se pohodlně usadil. „A v pořádku, Jamesi, věřím ti. Je mi jasné, že čest dívky může být ohrožena, když se zjistí, že se tahá s tebou...“

Pak se dost nepohodlně složil na zem, protože se na něj James vrhl s napřaženýma rukama. Pálenka stříkala všude možně a tradiční bitva začala. James měl výhodu, co se týče výšky a techniky, ale Sirius snad ani necítil žádnou bolest.

„Taková škoda,“ povzdychl si Remus a potřásal hlavou nad rozlitou tekutinou.

Petr nereagoval. Už spal, vyřízený půlkou hrnku, kterou vypil.

Boj skončil stejně rychle, jako začal. V okamžiku, kdy James seděl Siriusovi na zádech a tahal ho za ruku, se oba náhodou podívali na sud s pálenkou.

Který tam nebyl.

A Remus taky ne.

„Ty idiote,“ ucedili oba současně.

Urychleně ovšem sjednali mír. Bylo to nutné. Společnými silami dokázali vzbudit Petra a všichni tři sešli poněkud nejistě po schodech a zahájili pátrání.

Remusovu stopu našli prakticky ihned.

„Ta-která-co?“ zamračil se Petr.

„Tím myslíš Talulu, že jo?“ zeptal se Sirius. „Moment,“ zamračil se při Liviinu rozjařeném kývnutí, „proč jsi tak šťastná? Není Talula tvůj zapřísáhlý nepřítel? Přece jí nebudeš schvalovat, že unesla Remuse?“

„Tolik otázek,“ povzdechla si Livia a vrátila se k hromadě námořních map, kterou zrovna zkoumala. „Já mám taky jednu: Když mi nevěříte, proč se neseberete a nejdete se zeptat někoho jiného? Ačkoliv, já vám navrhuju, abyste se vrátili nahoru. A vyspali se z toho. Váš kamarád dorazí po své vlastní ose.“

„Zapomněli jste heslo, co?“ zeptal se James chápavě.

„Né... my, é, čekáme na kamaráda...“ vykoktal jeden z nich a hypnotizoval přitom lem svého hábitu.

„Neviděli jste našeho kamaráda Remuse?“ vyzvídal Petr s úsměvem, který měl druháky uklidnit. „Hnědé vlasy, takový unavený,...?“

Na okamžik zavládlo ticho. „My jsme u toho nebyli,“ přiznal se dobrovolně ten odvážnější.

„U čeho jste nebyli?“ zeptal se Sirius podezíravě. „Co se to snažíte zatajit? Ahá! Už to mám!“ zahlásil a široce se usmál. „Už přesně vím, co tady, vy malá podsviňčata, vyvádíte, takže na mě nezkoušejte žádný podrazy, nebo zavolám prefekta. A koukejte nám říct všechno, co o Remusovi víte.“

Tato hrozba měla přímo zázračné účinky: a po pár minutách křížového výslechu se Pobertové dozvěděli, že Remus vůbec nevypadal unaveně, že měl na sobě „fakticky drsnej plášť“ a nesl nějakou jablečnou šťávu (ale nedal jim ochutnat) a že se s ním sešla „ta havraspárská holka s těmi vlasy“. Další vyšetřování odhalilo, že ho pozvala k sobě do „bůdoáru“ a že hrozně moc obdivovala jeho tetování.

„Jaký tetování?“ dožadoval se James, který se obával nejhoršího.

„Takový divný na paži,“ otřásl se druhák.

„Znamení kletby,“ vydechl Sirius. „No,“ řekl kamarádům, „měli bysme prověřit havraspárskou kolej. A co se vás dvou týče,“ obrátil se k mladším spolužákům, „toho, na co čekáte, se nikdy nedočkáte, tak padejte.“

„Čeho se nikdy nedočkají?“ zajímal se Petr, jakmile byli mimo doslech. „Mluvils úplně jako profesorka Trelawnyová.“

„Ty už si nepamatuješ tu historku, co jsem všem nakecal v prváku?“ zeptal se ho Sirius s úšklebkem. „O tom jak se Buclatá dáma převlíká, když odbíjí půlnoc?“

„No jo,“ zavzpomínal James. „Vzpomínám si, že jsi byl odjakživa úchylák.“

Konečně. Sirius se zprudka posadil. Dole ve společenské místnosti uslyšel zvuky. Ale ne kroky: zpěv? Pobertové se na sebe spěšně podívali, vstali a hnali se dolů po schodech.

Zvuky se rychle změnily v opileckou píseň o skřetech. Pobertové přidali. Když dorazili k cíli, naskytl se jim neobvyklý pohled.

„Tady jsi, Remusi!“ Petr přispěchal ke kamarádovi. „Dělali jsme si hrozné starosti!“

„My už si ho převezmem,“ řekl Sirius děvčatům. „Hledali jsme ho.“

James si děvčata měřil podezíravým pohledem. „To zní fakt věrohodně. Není ta rtěnka na jeho límci tvoje?“

„Copak to vypadá jako moje barva?“ odsekla druhá dívka rozhořčeně. „Pojď, Moon, půjdeme.“

“Skvělý nápad. Všichni jsou praštění pometlem,“ odpověděla Moon.

Dívky se otočily a rozzlobeně odešly. Župany jim šustily kolem nohou. Kluci se pustili do sisyfovské práce – museli dostat Remuse po schodech nahoru. Remus přešel do klidové fáze a lehkého bezvědomí, ale jeho bezvládné tělo bylo překvapivě těžké a mělo tendenci vyklouzávat jim z rukou.

Nakonec Remuse uložili do postele. „Aspoň, že neztratil plášť,“ oddechl si James, když mu prohledával kapsy. „Takže, co teď budeme dělat?“

„Přivážeme ho ke mně, co jiného?“ odpověděl Sirius. „No tak, to přece dává smysl,“ pokračoval, když se setkal s Jamesovým skeptickým pohledem. „Dělali jsme tu chybu, že jsme kletbu přenášeli na od přírody klidné lidi, takže žádný div, že začali vyšilovat. Když ji přeneseme na mě, výsledek bude nudný jedinec bez špetky osobního kouzla.“

Takže to provedli a pak se zklamaní ponořili do snů. Na cestě za odhalením doupěte Zmijozeláků udělali jen nepatrný pokrok.

Sirius se o něco později probudil. Cítil, jak se vedle něj Remus vrtí.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se.

„Ehm, dost mě bolí hlava,“ odpověděl Remus s nucenou lehkostí.

„Kocovina,“ řekl Sirius zkušeně. „Pojď, něco ti najdem, ať se můžu pořádně vyspat.“

Společně vytáhli dózu s Remusovými prášky na tlumení bolesti a otevřeli ji. Vzhledem k tomu, že byli k sobě připoutaní, vyžádalo si to pořádnou dávku týmové práce. Ale dokázali to bez toho, aby vzbudili ostatní, a Remus si konečně mohl odpočinout. Prášky na něj začínaly působit.

„To byl den...“ zašeptal. „Ale aspoň z toho všeho vyšla jedna pozitivní věc...“

„To že ses naučil lítat na koštěti?“

„A že ses ty naučil výt...“ podle hlasu bylo jasné, že se Remus usmívá. „To samozřejmě taky, ale chtěl jsem říct, že jsem přišel na to, kde je zmijozelská společenská místnost.“

„Cože?“ Sirius se prudce posadil.

„Pšt... Nech je spát. Mapu mám tady.“

Ozvalo se zašustění. Sirius se uklidnil a nahmatal podávaný pergamen. „Kdes ji sehnal?“

„Livia?... Jakto? Neslíbils jí moje koště, viď že ne?“ V Siriusově hlase zaznělo určité podezření.

„Ne... Provedli jsme férovou výměnu... Mám to teď v hlavě trochu rozmazané, ale ono to bylo rozmazané i ve chvíli, kdy jsme uzavřeli tu dohodu,“ vysvětloval Remus suše. „Řekla, že mi dá mapu, když jí povím, jak se dostane do Talulina pokoje a Talula mě stejně hledala...“

„Týjo!“ Siriusův údiv byl zcela upřímný. „Ty jsi jeden z těch postelových špiónů, jako Mata Hari.“

Remus zaúpěl. „Zatracená kletba! Teď se cítím strašně. Zajímalo by mě, co Livia plánuje dělat s těmi informacemi, co ode mě dostala.“

„Tobě se teda ta Talula fakt líbí?“

„Vždyť ji sotva znám... Nechechtej se, je to tak. Ale vím, že je Livia dost bezohledná a navíc říkala něco o Vlasorozpustném šampónu...“

Chvíli jen tak leželi a pokoušeli se usnout.

„Siriusi,“ ozval se najednou tiše Remus. „Ty už jsi byl opilý, viď?“

“Jo. Neboj, za den dva kocovina zmizí.“

„Ale o to mi nejde. Víc mě zajímají vzpomínky.“

„Vzpomínky?“

„Vypadá to vždycky tak, že si pamatuješ rozmazané výjevy, jako skrz mlhu a ne ve správném pořadí?“

„Jo. A taky zapomínáš různé věci, i když to může být požehnání... Teda aspoň se to říká, já jsem takhle na šrot ještě nikdy nebyl, abych řekl pravdu.“

Remus si povzdechl. „Aha. Jen mě napadlo, že mi to připadá tak nějak povědomé. Trochu mi to připomíná den po úplňku.“

„Fakt? V tom případě se při nejbližší příležitosti opiju. Chci vědět všechno, co se dá, o tom, jaký to je být vlkodlakem.“

„Dík, Siriusi.“

„To nestojí za řeč. Ještě jedna věc: ta Kletba. Jak se projevuje?“

“Ještě necítíš žádné účinky?“

„No, fakt je, že teď o všem nějak moc přemýšlím... Ale nepřijde mi, že by mě to nějak změnilo, rozhodně ne nějak podstatně.“

„Mně se taky nezdálo, že by mě to nějak změnilo.“

„Ne, vážně,“ vysvětloval mu Remus vážně. „Vždycky jsem chtěl tohle všechno dělat, jen jsem se hrozně bál následků. Taky jsem měl hlavu plnou jiných problémů: za normálních okolností jsem vážně dost smutný případ. Jenže dnes ráno jsem si uvědomil, že mám jediný den na to, abych si co nejvíc užil. Dávalo to dokonale smysl.“

„To je fakt,“ souhlasil s ním Sirius. „Když se na to díváš takhle, tak to dává smysl. Taky se umíš senzačně bavit, to ti povím. A jak víš, v tomhle směru jsem expert.“

„No, myslím, že to pití za to zas až tak nestálo. Ale možná to teď říkám jen proto, že si připadám, jako by mi tucet domácích skřítků drhlo zevnitř hlavu.“

„Fakt? Vsadím se, že jsou na špatné adrese: koneckonců já jsem ten, co má místo hlavy kanál. Ale neužíval sis aspoň trochu, když jsi byl namol?“

“Nevím. Cítil jsem se přitom... hrozně divně. Horečnatě. Snažil jsem se, aby ta párty v mé hlavně nikdy neskončila, ať to stojí, co to stojí. Ale možná,“ nadhodil Remus opatrně, „že víš, co tím myslím?“

„Jo, myslím, že vím,“ Sirius byl projednou opravdu vážný. „Když se nudíš, cítíš... takové prázdno. Nutí tě to... přemýšlet o různých věcech.“

Oba znova ztichli a přemýšleli o různých věcech.

Pak zahloubané ticho přerušil Siriusův hlas. „Takže, když ses seznámil se všema těma holkama, sbalils nějakou?“ Takže bylo jasné, o jakých věcech přemýšlel on.

„Neřekl bych ti to, ani kdybych věděl, o čem mluvíš,“ odpověděl Remus ledovým hlasem.

„Ale no tak. Poděl se se mnou o své zkušenosti.“

„Už spím. Dej mi pokoj, nebo tě kousnu.“

Zpět na obsah

Kapitola 4: Čtvrté jednání: Sirius

Remus dospěl k názoru, že by mu menší pohyb nemusel ublížit, a tak otevřel jedno oko. Pořád ještě měl v živé paměti agónii, kterou prožíval ve velmi časných ranních hodinách, kdy stačilo, aby se pohnul o jediný centimetr, a vyrušil skřítky, kteří se mu nastěhovali do pálenkou nasáklé hlavy.

Už delší dobu nepocítil opravdovou bolest, ačkoliv to podivné mručení, které mu zrovna vibrovalo v uších a v mozku, nemohlo znamenat nic dobrého.

Přesto se ale to oko nakonec odvážil otevřít. Jediné, co ním zahlédl, byl strop. A ta pozoruhodná šipka, která tam zůstala po Siriusových experimentech s nápojem lásky. Taková ta, co vypadala jako tlusté dítě s lukem a šípem. Remus ji chvíli pozoroval.

Rozhodně to nebyl dvakrát fascinující pohled, a tak Remus překonal sám sebe a otevřel i druhé oko. No, ten plochý výjev vypadal prakticky úplně stejně i po přidání další dimenze. Remusova hlava přitom zůstala v pořádku, když tedy nepočítáte to broukání. Remus se rozhodl zariskovat a zvedl se na loktech.

Tato změna perspektivy mu umožnila zaostřit na větší část ložnice.

Ten seděl u okna ve zvláštní pozici s nohami křížem a s pevně zavřenýma očima.

„Ómmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm,“ prozpěvoval polohlasně.

Tak tohle by vysvětlovalo to pobrukování uvnitř Remusovy hlavy.

A taky to naznačovalo hodně o tom, jaký den Poberty čeká.

Remus usoudil, že to nebude zas až tak strašné. „Dobré ráno, ó, mudrci,“ odkašlal si zdvořile. „Doufám, že je na astrální úrovni všechno v pořádku. Kde jsou ostatní?“

Sirius otevřel obě oči. Jeho výraz byl nezvykle mírný.

„Myslím, že když zapátráš v hlubinách svého já, tak zjistíš, že už dávno znáš odpověď.“

No, v tom tedy měl pravdu. A tak mu Remus věnoval vyjevený pohled a vydal se do sprch za kamarády.

Musel si se sprchováním pospíšit, protože už měli zpoždění. Tři Pobertové vpadli zpátky do ložnice, aby se oblékli do školních uniforem a vyrazili na snídani.

„Siriusi, ty se nebudeš sprchovat?“ zeptal se Petr, když si přetahoval hábit přes břicho.

„Ne. Rozhodl jsem se, že se už nikdy nebudu umývat, abych neznesvětil své tělo,“ odpověděl vážně Sirius.

„Tvoje tělo je tvůj problém,“ souhlasil s ním James, „ale proč chceš znesvěcovat naše nosy?“

„Hele, nevšímej si toho,“ povzdechl si Remus. „Jen ho přesvědč, ať si na sebe něco vezme: v té bederní roušce přece nemůže jít na snídani.“

„Oděv je jen světská marnost, která zakrývá, co je skryto uvnitř,“ oznámil jim Sirius.

„A to je v tvém případě jako naschvál hrudník, na který jsi tolik pyšný,“ okomentoval to James, „ačkoliv musím říct, že mužnější hruď už jsem viděl i na oškubaném kuřeti.“

„Hm, kuře,“ olízl se Petr. „Nemůžem sebou hodit? Mám docela hlad.“

„To já teda ne,“ zamrkal Remus, kterému bylo ještě pořád trochu špatně. „Ale asi bysme měli jít. A co se týče Siriusova akutního nedostatku šatů,“ pokračoval, „vsadím se o dvanáct žabek, že náš přítel je teď pacifista a jako takový se nebude moct bránit, když ho oblečeme proti jeho vůli.“

Sirius si zachoval důstojný výraz, ale na Remusovu hrozbu přece jen zareagoval. Beze slova si přetáhl přes hlavu hábit a vyšel ze dveří s hlavou hrdě vztyčenou, jako by vedl tucet učedníků.

Tři Pobertové ho následovali.

„To je fakt divný,“ zašeptal Petr. „Kdybych nevěděl, že je v tom ta kletba, tak si budu myslet, že to hraje.“

„Vážně to vypadá, jako by si to celé naplánoval, jen aby nás naštval,“ přikývl James, když procházeli společenskou místností. „Měli bysme ho vyzkoušet. Co ty na to, Remusi?“

Jenže Remus zničehonic hrozně zbledl. Rychle se ohlédl přes levé, a pak přes pravé rameno, jako by se ujišťoval, že za ním nikdo nestojí.

„Ehm, znám ty holky?“ zašeptal.

James se podíval směrem, kterým Remus vyděšeně zíral. Od vchodu k dívčím ložnicím na Remuse vesele mávala různorodá skupinka nebelvírských studentek.

„To si piš.“

Další dívka prošla kolem nich. Měla ještě mokré vlasy. „Á, ahoj, Remusi,“ zašvitořila. „Jak se dnes ráno cítíš? Řekla bych, že dost psa, viď?“

Během snídaně se Remusova situace jen zhoršila. Jeho nenadálá popularita se nevztahovala jen na nebelvírskou kolej. Děvčata na něj mávala ze všech stran a posílala mu vzdušné polibky. To, s jakým úžasem a fascinací to Petr všechno sledoval, Remusovi taky dvakrát náladu nezvedlo.

„Přestaň se culit jako idiot,“ poradil mu James. „Jen je v tom podporuješ: snaž se tvářit nevrle.“

Remus okamžitě nasadil zmučený, odtažitý výraz.

Sirius vzhlédl od skromné krmně, kterou znesvěcoval své tělo. „Myslím si, že pochopíte,“ oznámil ostatním Pobertům, „že se mnoho lidí s o to větším nadšením honí za tím, co nemohou mít.“

„Prosím tě, drž zobák a sněz si tu svou suchou topinku,“ utrhl se na něj James. Pronášení moudrých výroků byla jeho parketa a vůbec se mu nelíbilo, že se mu do toho Sirius montuje.

„Jamesi, příteli, zloba je nepřítelem dobrého trávení,“ konejšil ho Sirius a smutně potřásl hlavou.

„Stejně jako je moje pěst nepřítelem tvého nosu,“ odsekl James.

„Jen si posluž, bratře,“ odvětil Sirius, „udeř mě a sleduj jak nastavím druhou tvář. Nastavil bych druhý nos, ale ten mám jen jeden.“

Nikdo dosud nevyslovil pravdivější a moudřejší slova, žel málokdo Siriusovi věnoval pozornost. James byl příliš naštvaný, Remus se cítil trapně a Petr byl stále ještě příliš ohromený.

„Týjo,“ vydechl a podíval se na jednu z dívek. „Remusi, tahle jde k nám! Je z Havraspáru! Vypadá docela roztomile!“

Remus zvedl hlavu, připravený na nejhorší. Ale projednou se spletl. Nebyla to Talula.

„Dobré ráno, Zin,“ oslovil Talulinu spolubydlící.

„Nazdárek, kluci,“ zašveholila a už z principu zamrkala na kluky usazené kolem stolu, aby předvedla dokonalou práci řas.

„Ahoj, Rémusku,“ řekla Zin a svůdně na Remuse mhouřila oči, „mám pro tebe vzkaz. Talula je u madam Pomfreyové a mocinky moc by tě chtěla vidět, broučku, tak za ní po obědě zaběhni.“

„Erk,“ polkl Remus. „Je v pořádku?“

Zinfandel hledala dokonalý způsob, jak vyjádřit kamarádčin neduh, ale její úsilí přerušil pobavený hlas odněkud od konce stolu.

„V podstatě jo, i když bych řekla, že zažila něco, z čeho jí vstaly vlasy na hlavě.“

„Livie!“ vykřikla Zinfandel. Zrudlé tváře se jí dost nešťastným způsobem tloukly se švestkovou rtěnkou. „Takže za to můžeš ty? Za tohle budeš po škole!“

„Stálo mi to za to,“ odpověděla Livia znuděným hlasem, „ale nechápu, proč se vy dvě tak hrozně ježíte. Talula by mi měla poděkovat, že jsem ji zbavila všech roztřepaných konečků. Aspoň má teď příležitost začít znovu.“

Zin se nevzmohla na víc než na „Ts!“ a hnala se rozzlobeně zpátky ke svému stolu.

„Chudinka,“ povzdechla si Livia. „Má tu hlavinku vymaštěnou, prý mizerně líbá a dokonce i co se vzhledu týče, je jen ubohou imitací Lupinovy holky.“

Remus zíral zničeně před sebe, jako by mu právě jednou provždy zakázali výlety do Prasinek. „Talula není moje holka,“ zamumlal.

„Přece bys jí nedal kopačky jenom proto, že už není tak hezká.“ Livia pozvedla obočí. „Takový milý, ohleduplný chlapec jako ty...“

„Dívky,“ hloubal Sirius, „dívky jsou ztělesněný hřích.“

Remus musel připustit, že jsou přinejmenším zdroj pořádných problémů.

Při všem tom zmatku před snídaní a při snídani kluci neměli čas naplánovat svůj Velkolepý vpád ke Zmijozelákům, takže byli nuceni kout pikle během hodiny Obrany proti černé magii. Profesor Asquith přecházel sem a tam před tabulí a vysvětloval jim návyky různých typů upírů. Stačilo, aby se ke třídě otočil zády, a Pobertové spustili šeptem poradu.

„Jak to nejlíp načasovat?“ To byla otázka, nad kterou si všichni lámali hlavu.

Všichni až na Siriuse. Ten prohlásil, že čas je beztak relativní, ale kdyby se uvolnili a osvobodili svou mysl, odpověď by se zajisté brzy vynořila z jejich skrytých hlubin.

„Blacku!“ otočil se ostražitě profesor Asquith, když zaslechl Siriusovo mumlání. „Chcete snad něco dodat, chlapče? Doufám, že něco k tématu dnešní hodiny.“

“Vlastně ano,“ odvětil Sirius. Vstal v lavici a kurážně zvedl hlavu. „Chtěl bych vás všechny požádat, abyste se na chvíli zamysleli nad tím, jestli jsou tyhle řeči o zabíjení upírů správné.“

Ve třídě se rozhostilo ohromené ticho. Dokonce i profesor Asquith se zarazil. Překvapeně zaškubal knírem.

„Koneckonců,“ pokračoval Sirius s malou úklonou, „což není veškerý život posvátný?“

„Hej, Siriusi,“ sykl James. „Proč nesložíš slib mlčení?“

Sirius jen přikývl. Ostatní Pobertové z celého srdce doufali, že to znamená souhlas.

Hodina pak nějakou dobu probíhala bez vyrušení.

„Už se nemůžu dočkat, až bude oběd,“ zamumlal Petr, když už zbývalo pár minut do konce. „Jako moučník máme Bradavický puding.“

„Fakt?“ James a Remus se na sebe významně podívali. Zdálo se, že dokonce i Sirius jeví určitý zájem. Čokoládový moučník ve tvaru Bradavického hradu, to bylo něco, nad čím by neohrnul nos ani asketa.

„Víte, co to znamená?“ vydechl James.

„O oběd bude neobyčejně velký zájem,“ přikývl Remus. „Budou tam všichni.“

Petrův nadšený výraz byl ten tam. „Mám takový pocit, že chcete říct, že tam budou všichni kromě nás...“

Ostatní se zakřenili. „No, zmijozelská kolej by měla být z velké části prázdná,“ poznamenal James.

„Řekl jsem vám, že se odpověď vynoří z našich skrytých hlubin,“ pravil Sirius, který porušil svůj slib. „V tomto případě z Petrova žaludku.“

Jediné, co ještě museli udělat, bylo přežít dvojitou dávku Dějin kouzel, což každý z Pobertů zvládl po svém: James zíral z okna a představoval si vpád do lůna zmijozelské koleje, Petr truchlil nad ztraceným pudingem a Sirius naslouchal přednášce a filozofoval o krutosti člověka vůči člověku a trola vůči skřetovi.

Pergamen, na kterém byl vzkaz napsaný, byl ozdobený obrázky koťátek, která Remusovi připadala podivně bezmocná a jedlá. Jenže tentokrát to byl on, kdo si připadal bezmocný, když se dočetl, že ho Jošiko zve po večeři na procházku, a když zjistil, že má dotyčná sklony dělat nad „i“ místo tečky srdíčko.

Po chvilkovém pocitu vděku Remuse napadla chmurná myšlenka.

„Proboha, Talula,“ zašeptal. „Mám ji po obědě navštívit!“

„Jo, to je fakt děsný,“ odpověděl James. „Téda, když se tam neukážeš, možná ti dá i kopačky!“

Ačkoliv se lekce Dějin kouzel mohou zdát nekonečné, přece jen se nakonec ozvalo zvonění. A právě v čas. Hodina skončila. Naši hrdinové neztráceli čas a vydali se dolů do sklepení. Rozložili Liviinu značně stylizovanou mapu a James se pochopitelně rychle zhostil úlohy navigátora. Pobertové, následující Jamesovy nesmírně nadšené pokyny, vyrazili do temných kamenných tunelů.

Ovšem jak tak chodili z jedné chodby do druhé a bez úspěchu hledali nějakou stopu, která by je zavedla ke vchodu do zmijozelské koleje, jejich dobré rozpoložení utrpělo menší šrámy.

Na Petra ta smůla doléhala nejvíc. „Vsadím se, že už jsme prohledali každý centimetr čtvereční hradu,“ úpěl. „ A to všechno nalačno.“

„Petr má pravdu, pánové,“ řekl Remus a zastavil se u rytířské zbroje s bodci, „myslím, že si prostě musíme přiznat, že jsme se ztratili.“

„Neztratili jsme se,“ prohlásil rozhodně James. „Já té mapě hnedka přijdu na kloub.“

„To, že si připustíš, že máš problém,“ sdělil mu Sirius, „je prvním krokem na cestě k jeho řešení.“

„Fajn, ztratili jsme se. Seš spokojenej?“ Hlad způsobil, že byl Petr hrozně podrážděný.

„Řek’ bych, že to mám,“ oznámil jim po chvíli James. „Musíme projít dveřmi napravo od tohohle brnění.“

„Nebyl nad tím druhým brněním obraz s talířem croissantů?“ zeptal se Petr a olízl si rty.

„Dobrý postřeh, Petře,“ pochválil ho Remus. „Ale neřek’ bych, že se to vylučuje, vzhledem k tomu, že na portrétu nad tímhle obrazem je strašně tlustý chlapík, který si nejspíš dopřává odpolední šlofík.“

„Víte, co? Můžeme ho vzbudit...“ vložil se do rozhovoru Sirius, který si chrápajícího muže zamyšleně prohlížel. „Cožpak se neříká, že ten, kdo se táže na cestu, nalezne co hledá?“

„My se nikoho,“ přerušil ho James, „na žádnou cestu ptát nebudeme. Vlastně, už jsem tu mapu rozluštil. Teď musíme jít na jiho-sever.“

Následovalo krátké ticho, během kterého se Petr pokusil otočit naráz do všech světových stran.

„Poslyš, Jamesi,“ podotkl Remus klidně, „řek’ bych, že jiho-sever nebude  všeobecně uznávaná světová strana.

„Jiho-zeber!“ Sirius o probírané téma jevil nepokrytý zájem. „Tohle kouzlo znám. Používají ho transvestiti!“

“Proč mě nepřekvapuje, že ho znáš zrovna ty?“ zamumlal James.

„Hodně se podobá kouzlům, která používají zvěromágové,“ pokrčil rameny Sirius. „A kromě toho tě to znepokojuje jen proto, že se bojíš kontaktu s ženským aspektem své osobnosti.“

Petr se kamaráda loajálně zastal: „Né, James žádný ženský aspekt nemá.“

„Možná máš pravdu,“ přemítal Sirius nahlas. „V tom případě by se měl učit od těch, kteří ho mají.“

„Cože, to jako od holek?“ zeptal se James. „Ošemetná záležitost... Hm... Možná, by nám Remus mohl dát pár tipů,“ zazubil se na kamaráda.

Remusovi se v očích zableskla zloba, kterou ale vlkodlak dokázal bleskově potlačit. „Prosím tě, nech toho, Jamesi,“ řekl. „A jen tak mimochodem, zkus tu mapu otočit. Držíš ji vzhůru nohama.“

James si ho podezíravě změřil, ale uposlech jeho pokyny.

„Aha! On to není Jiho-zeber! Ale jiho-západ!“ vykřikl. „Ta Livia škrábe. Myslím, že to je támhletudy. Hele, Remusi,“ povzdechl si, když daným směrem vykročili, „možná bys tu mapu měl radši vzít ty.“

Když Remus uslyšel z Jamesových úst tak pokornou nabídku, udiveně zvedl obočí. „Myslíš, že to je dobrý nápad?... Jasně, že když jsme venku, tak se orientuju dobře, ale ten divný zápach tady v chodbách mě trochu mate.“

„V tom máš asi pravdu,“ přikývl Petr. „Tvůj smysl pro orientaci je nejspíš trochu vykolejený. Vzpomeň si, jak sis to včera v noci namířil do holčičí ložnice místo do naší.“

„To ne, tohle mi fakt chybělo,“ odpověděl Remus.

Petr o tom chvíli přemýšlel. „Tím chceš říct,“ řekl opatrně, „žes to musel udělat, protože jsi na sebe omylem seslal jiho-zeber?“

To byla naprostá pravda. Sirius byl z nich obvykle nejlepší, když došlo na práci s mapami, na objevování a loupežné výpravy. Mezi Poberty panovala všeobecná shoda ohledně toho, že kdyby se Sirius plavil s Kolumbem, ti dva by spolu objevili Indii, Ameriku a   Atlantidu. A že přinejmenším jedna z těchto oblastí by se jmenovala Sirie.

„Jsem si vědom toho, že mě obvykle zajímá zkoumání širého světa, v němž žijeme,“ přikývl moudře. „Ale dnes mě daleko víc zajímá vnitřní mapa mé duše.“

„No, já tu svou znám až moc dobře,“ zamumlal Remus. „Je tam napsané ‚Pozor: zde jsou vlkodlaci’.“

„Jestli jste už skončili...“ ozval se James a vstoupil do vedlejší místnosti. „Možná byste mi mohli pomoct najít tady v komnatě železnou pannu.“

„Proč?“ zajímal se Petr.

„Abych tě tam mohl zavřít,“ utrhl se na něj James.

„Úá,“ otřásl se Petr. Všiml si něčeho, co připomínalo sarkofág s hlavou Mony Lisy. Rychle k němu odcupital a pokusil na něj Jamesovi zablokovat výhled za pomoci svého poněkud výrazného břicha.

Ale dvířka železné panny se ani nehnula.

„Palečnice!“ zkusil to Remus.

„Chléb a voda!“ navrhl Petr.

„To není mučicí nástroj, Petře.“

„Ne, je to prostředek k dosažení osvícení...“

„Siriusi, prosím tě, sklapni... Žebřík!“

„Kolo!“

Kolo bylo očividně ono. Železná panna se rozevřela...

Kluci se zastavili na prahu a trochu nejistě se na sebe podívali. Chtěli si ten okamžik vychutnat. Ani tomu nemohli uvěřit: zmijozelská kolej, to bylo Eldorádo!

„Profesor Asquith!“ zajíkl se James, když poznal typický kulhavý krok představeného zmijozelské koleje.

Pobertové ucouvli a začali zápolit s neviditelným pláštěm, pod který se všichni naráz pokoušeli dostat.

Měli problém se pod něj vejít. Poslední dobou všichni povyrostli a Sirius navíc už zase dělal potíže, protože ho nedokázali přimět, aby zavřel nějakou knížku, kterou sebral kdesi po cestě.

A tak James a Petr jakýmsi záhadným způsobem dokázali přehodit plášť jak přes začteného Siriuse tak přes sebe, zatímco Remus zavřel železnou pannu, posadil se a čekal, až kroky dorazí až k němu.

Remus vstal a podíval se profesorovi do očí. „Chtěl bych s vámi mluvit, pane profesore,“ řekl.

Remus popadl příležitost za pačesy. „Dnešní hodina,“ spustil, „mi něco připomněla... Mluvil jste o krvežíznivých příšerách a tak mě napadlo, jestli ta kniha... ta, co je v knihovně, jestli jste ji nenapsal vy.“

Remuse profesorova chvála trochu vyvedla z míry, ale rychle si vzpomněl, co chtěl říct. „Ta část o karkulinkách...“ začal.

„Á, jistě, karkulinky!“ zvolal profesor Asquith hlasem někoho, kdo má příležitost probrat své oblíbené téma. „Viděl jsem je mockrát na flanderských polích, jak vylézají ze země sotva měsíc poté, co na ni padla mrtvá těla našich vojáků... Pojďte se mnou. Ukážu vám nějaké fotografie...“

James si zhluboka oddechl. „Na Remuse se můžete spolehnou, když jde o to mluvit s učitelem,“ prohlásil. „Někdy to vypadá, jako by byl jedním z nich. Tak teda,“ obrátil se zpátky k železné panně, „musíme doufat, že vzduch je už konečně čistý: kolo!“

Tajné dveře se znovu otevřely. Zbývající Pobertové tentokrát urychleně vpadli dovnitř.

Uvnitř zmijozelské koleje panovala tma a chlad. Rozhodně tam byla větší tma a chlad než v Nebelvíru. I obrazy na stěnách vypadaly jinak: portréty působily přísnějším dojmem, krajinky byly drsnější a oblíbeným motivem zátiší byli mrtví ptáci a dýky.

Přístupové chodby hodně připomínaly bludiště. A na mapě byly příhodně popsané jako ‚Zmijozelské bludiště: pozor na pasti na medvědy‘.

Jak tak zkoumali pergamen, Petr se roztřásl. „Pasti na medvědy?“

„Jsem si jistý,“ prohlásil James pevným hlasem, „že na cestě, kterou nám vyznačila Livia, žádné pasti na medvědy nebudou. A kromě toho, žádný z nás přece není medvěd... Tak jdem. Hoďte sebou, vy dva...“

Měl docela problém nést mapu a zároveň s sebou táhnout zdráhajícího se Petra a Siriuse, který zničehonic propadl záchvatu knihomolství.

„Sirius dneska není zrovna moc užitečný, viď?“ pošeptal mu Petr. „Co když narazíme na nějaké Zmijozeláky? Jsme jenom tři! Myslíš, že je možný, že se z něj stane bojovný mnich?“

James pokrčil rameny. „Hej, Siriusi,“ sykl a rozčileně zamával kamarádovi rukou před očima. „Co je to vůbec za knížku? Bible?“

„To dvojverší,“ upozornil ho obezřetně James, „nezní zvlášť asketicky.“

Napadlo je, že z toho budou jen potíže. A ukázalo se, že měli pravdu.

„Týjo,“ zhodnotil to Petr. „Myslíte si, že všichni Zmijozeláci musejí urazit takovou štreku vždycky, když si zapomenou v pokoji učebnici a tak? Hodně by to vysvětlovalo.“

„Né,“ odpověděl James. „Řek’ bych, že tu mají nějaké zkratky, chráněné kouzelnými překážkami a podobně. Tahle cesta byla zatím bez problémů.“

Jediná potíž, která se vyskytla, bylo to, že dveře, kolem kterých procházeli, vedli do různých pokojů, a  že tyto pokoje nebyly tak docela liduprázdné: kluci čas od času zaslechli hlasy. Nejčastěji, když se blížili k otevřeným dveřím. Naštěstí měli neviditelný plášť a s jeho pomocí dokázali těmito nebezpečnými úseky rychle projít, aniž si zmijozelští studenti čehokoliv všimli.

Tedy až do chvíle, kdy míjeli společenskou místnost sedmaček.

„Pá-áni,“ zalapal po dechu Sirius a celá skupinka kvůli němu musela zastavit před otevřenými dveřmi.

U úzkého okna stála Dívka a rozmrzele se dívala ven. Její klasický profil příjemně kontrastoval s hrubě otesanými, tmavými kamennými zdmi. Dívka měla světlounké, po ramena dlouhé plavé vlasy. Byla moc hezká.

„Zbláznil ses?“ zasyčel James a táhl ho zpátky. „Teda, zbláznil ses ještě víc? To je Narcissa Lepervancheová. Chodí s tím Malfoyem. Ten je v bůhví kolikátém ročníku a on tě...“

„Že vypadá exoticky? Jako by sem ani nepatřila,“ skočil mu do toho lehkovážně Sirius. „Má duše se vznáší touhou... Pověz mi, Jamesi, cítíš se takhle, když jsi s tou svou Lily?“

„S tou svou Lily?“ zajímal se Petr.

Narcissa ho zaslechla vejít a otočila se. „Co tu chceš?“ zeptala se zostra. Zatvářila se kysele a rysy její tváře už zdaleka nepůsobily tak půvabně.

Leč láska byla vůči tomu slepá.

„Už ti někdy někdo řekl, že jsi nejkrásnější bytost pod sluncem?“ zeptal se Sirius.

„Ano,“ odpověděla úsečně Narcissa. „A ty teď vypadni, ať jsi kdo jsi.“

Fakt, že ho Narcissa považovala za takového nýmanda, že ho ani nepoznala, Siriuse nijak nerozhodil. Usmál se na ni a znovu otevřel svou knihu.

„Jistě. Jsem to ale hlupák. Slýcháš denně tolik lichotek, že tě to už musí nudit.“ Moudře přikývl. „Měl jsem to vědět hned...

U této pasáže Sirius udělal malou pauzu a nadechl se „Ale,“ recitoval dál:

Ta část s proměnami tváře byla v každém případě přesná. Narcissin výraz zjemněl. Bylo jasné, že žádný z těch mocných mužů, kterým obvykle dávala přednost, nezkusil tak poetický přístup.

„Co to máš za knížku?“ zeptala se zvědavě.

Sirius k ní přistoupil a listoval knihou, aby našel Shelleyho.

James toho měl po krk. Pozorovat Siriuse, jak se takhle chová a myslí to zcela upřímně, z toho by jeden začal šilhat. Kromě toho měli svůj úkol a to, že by teď zachraňovali kamaráda proti jeho vůli, by téměř jistě zhatilo veškeré šance na úspěch, které mají.

Ne, zdálo se, že nejlepším řešením bude nechat Siriuse tam, kde je. James šťouchl Petra a zbylá pobertovská dvojka se odplížila směrem k pokojům starších chlapců.

„Tohle by měl být Snapův pokoj,“ zašeptal co možná nejtišeji James a zastavil se před místností, u které byl zápach nepovedených lektvarů nejsilnější. „Jdem na to?“

Ucítil, jak Petr vedle něj přikývl. Prověřili, jestli v okolí nejsou nějaké skryté pasti, a otevřeli dveře.

První, co uviděli, bylo zrcadlo, odrážející světlo sedmi neforemných svic.

Další, co uviděli, bylo to samé světlo, odrážející se ve dvojici bdělých, pološílených očí.

„Ták!“ vyhrkl Snape. Bleskově vstal a cílevědomě si to namířil směrem k nim. „Přece jen jsi vlezl do mé pasti, Pottere...“

V jeho tváří byl nesmírně soustředěný výraz, takže našim hrdinům okamžik trvalo, než si uvědomili, že je ve skutečnosti nevidí, když mají na sobě neviditelný plášť. James popadl roztřeseného Petra naléhavě za ramena a odtáhl se s ním mimo Snapův dosah.

Povedlo se mu to na poslední chvíli, protože Snape nabral rychlost. Když se vyřítil dveřmi ven, pramen jeho mastných tmavých vlasů proletěl ani ne centimetr od Petrova nosu.

Petr přemáhal nutkání kýchnout, zatímco ho James vlekl pryč od Snapa. Zastavili se o pár metrů dál, za vitrýnou, ve které byla vystavená sbírka scvrklých hlav.

Snape se mezitím zastavil přímo přede dveřmi své ložnice, rozhlížel se vpravo vlevo a byl připravený použít hůlku, jakmile se v chodbě něco šustne.

„Nečekals mě tu, co?“ řekl hlasitě hlasem plným zášti. „Snad jsi nepráskl do bot? Moc daleko se nedostaneš: jediný východ odtud mám pod kontrolou já a vsadím se, žes neměl čas dostat se až tam.“

Jamesova hlava horečnatě pracovala. Snažil se ujasnit si situaci. To, že jediná cesta ven je ta, kterou přišli, byla pravda. A stejně tak byla pravda, že Snape blokuje dveře vedoucí k němu do pokoje. Mají se prostě rozběhnout k zrcadlu a pokusit se ho rozbít? James litoval, že tam s nimi není Sirius, aby mu poradil...

„Mám takový dojem, že se někde schováváš, Pottere,“ pokračoval Snapův pobavený hlas. „To je fakt chytrý, že tě napadlo schovat se, když za hodinu budou tyhle chodby plné mých spolužáků... Takže stačí, když tu chvilku počkám,“ dodal zdvořile Snape.

Snapovy posměšky a pochechtávání měly tu výhodu, že docela hezky přehlušily Jamesův tichý rozhovor s Petrem.

„Pojď, proklejem ho!“ špitl Petr.

„Nemůžeme proklít někoho, kdo nás nevidí!“ Jamese tím nápadem přímo šokoval.

„To ne, tak to jsme v koncích!“ naříkal tiše Petr. Nebral James to své zatížení na čest trochu moc vážně?

„Ne, nejsme,“ utěšoval ho James. „Je jasný, že netuší, že máme ten plášť.“

„Jo, fajn! Tak prostě jen proběhnem kolem něj!“ navrhl Petr.

„Dostali jsme se až sem. Nemůžem Snapa nechat, aby nás teď zastavil,“ rozhodl James. „Nech mě přemýšlet... Co říkáš na tohle? Rozdělíme se. Jeden z nás odvede jeho pozornost a vyláká ho dál do chodby. Druhý popadne zrcadlo a rozbije ho.“

James poněkud znepokojeně očekával Petrovu odpověď. Moc dobře věděl, že obě role jsou pro jeho plachého kamaráda příliš dobrodružné. Ale člověk nesmí ztrácet naději...

„Já jeho pozornost rozhodně odvádět nebudu,“ odpověděl nakonec Petr. „Je to šílenec. Ani nešel na oběd jen, aby nás chytil.“

„Fajn. Ty ukradneš zrcadlo,“ rozhodl James, kterému spadl kámen ze srdce. „Musíme to provést hned,“ pokračoval pro případ, že by si to Petr rozmyslel. „Pamatuj si: musíš vyrazit okamžitě, jakmile ho odlákám od dveří. Hodně štěstí...“

„Tady jsem, Severusi,“ řekl a zaujal tradiční soubojový postoj.

„Ale já o tom učitelům přece neřeknu,“ Snape popošel blíž. „A ty taky ne, pokud nechceš, aby přišli na vaše trapné pokusy se jí zbavit.“

Petr, ukrytý pod pláštěm, se zatajeným dechem sledoval, jak kolem sebe oba chlapci krouží. Byl přesvědčený, že Snape každou chvíli zaslechne zběsilý tlukot jeho srdce nebo nervózní kručení jeho žaludku. Jak by za takových okolností někdo mohl jenom uvažovat o tom, že někam půjde? Petr si řekl, že byl pitomec, když souhlasil, že zrcadlo ukradne.

„Myslel jsem si, že máš větší kuráž, Snape,“ říkal zrovna tiše James. „Nikdy by mě nenapadlo, že poběžíš za učiteli, když tě někdo vyzve na souboj.“

„Ujišťuju tě, Snape, že jsme sami,“ odpověděl James.

Petr utíkal tak dlouho, dokud mu to dovolily plíce: dobré tři minuty. Když se konečně zastavil, aby popadl dech, měl zvláštní vítězoslavný pocit. Takže to přece jen nebylo tak těžké! Tedy, provést to nebylo tak zlé, usoudil. Problém byl odhodlat se k tomu. Rozhodl se, že si tenhle poznatek musí dobře zapamatovat pro příště.

Zatímco tam stál a přemýšlel o událostech posledních dnů, uvědomil si, že jeho úkol není tak docela u konce: zrcadlo, které svíral v náručí, bylo ještě pořád vcelku. A tak nechal stranou pomyšlení na sedm let smůly, zvedl zrcadlo vysoko vzhůru a co nejsilněji s ním praštil o zem. Volnou rukou si chránil oči před střepy...

Zbytečně, jak se ukázalo. Zrcadlo jen cinklo o podlahu. Dokonce se od ní trošku odrazilo.

Zrcadlo dopadlo sklem vzhůru a zůstalo tam jen tak ležet. Když se do něj Petr podíval, uviděl svůj vlastní zvědavý obličej, nenarušený jedinou puklinou, který mu pohled oplácel.

Rozzlobený Petr na zrcadlo dupnul a pak po něm ještě chvíli skákal.

Ale ten zatracený krám zůstal celý.

To by zdeptalo každého! Že by to pitomé zrcadlo chránilo nějaké kouzlo? Petr neměl na to, aby to zjistil. Rozhodl se co nejrychleji vypadnout ze zmijozelské koleje a zeptat se některého

z Pobertů.

Jenže když se rozhlédl, zjistil, že nemá ponětí, kde je. A mapu měl James. A někde okolo byly pasti na medvědy.

A k dovršení všeho neštěstí měl hlad. Petr se zničeně posadil na podlahu a začal si utírat oči cípem neviditelného pláště.

Byl tak zaujatý polykáním slz, že si nevšiml postavy blížící se elegantně chodbou, dokud po podlaze u jeho nohou nepřelétl stín. Petr zvedl rozechvěle hlavu a spatřil majitele onoho stínu. Docela ho to překvapilo.

„Siriusi?“ ozval se váhavě.

„Ehm, ano, Petře,“ řekl Sirius. Nedokázal si pomoct a podíval se, odkud ten hlas přichází, i když věděl, že to je hloupost. „Jamesi? Jsi tu taky?“

„Ne!“ vypískl Petr. „James bojuje se Snapem! A já mám to zrcadlo. Nedokázal jsem ho rozbít!“ A jeho hlas se zlomil, jak pokračoval ve výčtu svých četných strastí. „A přijdu pozdě na Astronomii! A ztratil jsem se!“

„Uklidni se, Petře, neztratil ses.“ Sirius zakroutil hlavou všeobecným směrem. „Jen nevíš, kde jsi. Takže, teď se zhluboka nadechni... a vydechni a znovu nádech... a představuj si oceán...“

Tyto užitečné rady Petra zmátly natolik, že přestal plakat.

„Už jsi klidnější? Výborně,“ pokračoval Sirius. „A teď mě poslouchej: má milovaná Narcissa musela jít na vyučování,“ povzdechl si žalostně, „ale než odešla, ukázala mi kratší cestu ven... Takže ji můžeme použít.“

Tohle Petr slyšel moc rád. „Kde je ta cesta? Prosím tě, ukaž mi ji!“

„Než to udělám, chci, abys mi dal plášť a zrcadlo,“ informoval ho Sirius.

„Proč?“

„Mám v úmyslu někoho osvítit.“

Tohle Petrovi dávalo asi tolik smyslu jako všechno ostatní, co Sirius řekl, a tak souhlasil. Předal obě věci: zrcadlo s úlevou a plášť jistou dávkou nervozity. Výměnou za ně ho Sirius zavedl k chodbě ukryté za fialovým gobelínem, na kterém byly vyobrazeny různé krvavé výjevy.

Netrvalo dlouho a Petr si to namířil k Astronomické věži.

Jak se ukázalo, opravdu přišel pozdě na hodinu, ale jen o chvilku. Když vyšel na vrchol věže, Remus zvedl hlavu, podíval se na něj a maličko se usmál. Po zbytku Pobertů ale nebylo ani vidu ani slechu.

A tak hodiny ubíhaly. Všechno se konečně vysvětlilo, až když se Remus a Petr vrátili do nebelvírské věže, aby tam před večeří odložili učebnice.

Když šli nahoru po schodech, Remus si dovolil kapičku optimismu. Napadlo ho, že tam nahoře určitě bude alespoň jeden z jejich ztracených přátel.

James odpočíval na posteli. Nevypadal moc dobře: popravdě řečeno, zdál se být trochu rozmazaný kolem okrajů, ale docela určitě tam byl.

„Jamesi!“ vykřikl Petr nadšeně.

„Mluviti stříbro. Mlčeti zlato, Petře,“ zamumlal Sirius ze svého místa na okenní římse a pozvedl ruku v gestu požehnání. „Zvláště, když je v místnosti přítomen nemocný. Jamese skolila obzvlášť hrozná Rozpouštěcí kletba.“

„Hele, měli byste vidět toho druhýho,“ bránil se James, když ucítl, jak se na něj upírají oči všech.

“Aha, bezva,“ kývl hlavou Remus. „Siriusi, možná jsem teď vedle jak ta jedle, ale vy jste to zrcadlo ještě nerozbili, viď?“

„Správně jako vždy,“ odpověděl Sirius nadšeně. „Něco mě napadlo.“

„Jo, už vím!“ vzpomněl si Petr. „Chtěl jsi někoho podpálit!“

„Chtěl jsem někoho osvítit, Petře,“ opravil ho Sirius. „Napadlo mě, že dáme našemu příteli Severusovi pocítit jeho vlastní kletbu.“

„Aha...“ usmál se Remus. „Takže ses za ním zašel podívat na ošetřovnu? A fungovalo to?“

„Fungovalo...“ povzdechl si Sirius.

„To si piš, že jo,“ zasmál se James. „Sirius k němu nebyl přivázaný ani hodinu a Snape se začal tvářit podivně zamyšleně. Řekl mi, že se mi omlouvá, že vždycky obdivoval mou odvahu a že doufá, že budu mít to srdce stát se jeho přítelem.“

„A cos mu na to řekl ty?“ zajímal se Petr.

„Samozřejmě, že jsem jeho omluvu přijal,“ pokračoval James. „Bylo by nezdvořilé, kdybych ji odmítl, a tak jsme si řekli, že je všechno dobrý. Ale pak to začalo být trochu trapné.“

„To tedy ano,“ přikývl Sirius. „Bylo mi potěšením několik hodin naslouchat všem Severusovým problémům. Ale zdálo se, že nedoceňuje můj návrh, aby zkusil jógu, a pak když se rozplakal a svěřil se nám, že jediné, po čemu touží, je koťátko, které by mohl mít rád...“

„No, řekněme, že jsem Siriuse přesvědčil, ať se odváže a odejde,“ zakončil vyprávění James. „Byl to z mé strany akt milosrdenství, to mi věřte.“

„Vypadá to tak,“ řekl Remus. „Ale jedna věc mi vrtá hlavou: jak Severus zareaguje, když se vrátí do normálu a vzpomene si, že vám dvěma vylíval srdce?“

„Hmmm...“ přemítal James. „Řekl bych, že nás asi bude nenávidět. Teda, ještě víc než teď.“ Tato představa ho ani v nejmenším neznepokojovala.

„Takže, když je všechno vyřešený,“ řekl Petr spokojeně, „možná bysme měli jít na večeři!“

„To je dobrý nápad,“ nadechl se zhluboka Sirius. „Chci znovu popatřit na Narcissinu krásu...“

„Siriusi, můžu se tě na něco zeptat?“ ozval se Remus.

„Ale, nedělej si s tím starosti. Vyřešil jsem to za tebe,“ skočil mu do řeči rozzářený Sirius.

„Cos vyřešil?“

„Když jsem byl na ošetřovně, navštívil jsem tvou dívku Talulu,“ řekl Sirius vážně, „a všechno jsem jí vysvětlil – to jak jsi po obědě musel za profesorem Asquithem. Přijala to s pochopením. Možná bys ji měl vzít po večeři na procházku.“

Zbylí tři Pobertové na něj ohromeně zírali.

„Siriusi,“ řekl Remus s tichou intenzitou. „Já nechci chodit s Talulou.“

Sirius ho obdařil shovívavým úsměvem. „Ano, já vím, že máš problém navázat důvěrný vztah, ale opravdu si myslím, že zjistíš...“

„Myslím, že najdu to zrcadlo,“ Remus začal rázovat po pokoji a pátrat, „a na místě ho rozbiju na kusy.“

„V tom ti pomůžu,“přidal se James. „Než jste přišli, vyzpěvoval tady tibetské modlitby, a nevím, kolik toho ještě snesu. Já to nechápu. Myslel jsem si, že mě Siriusova převrácená osobnost nebude štvát.“

„Ale tohle není tak docela moje převrácená osobnost,“ poznamenal Sirius.

„Jak to myslíš?“ Petr si mnul spánky. „Že nejsem jediný, kdo je z něho na větvi?“ zeptal se ostatních Poebrtů, kteří důrazně zavrtěli hlavou.

„Ale vždyť to psali v té knize,“ zamračil se James.

„Ne, v té knížce psali,“ vzpomínal Remus, „že ta kletba odhalí, co by normálně mohlo zůstat skryté.“

„Přesně tak,“ oznámil jim Sirius. „Jako například Jamesova nejistota, Petrovy násilnické sklony, Remusova odvázanost... a můj vlastní duchovní rozměr.“

Všichni se na něj pochybovačně podívali.

„Řek’ bych, že ta tvoje teorie dává trochu smysl,“ pokrčil rameny Remus, „ale je moc neurčitá na to, abych ji bez námitek uznal. Dost se podobá většině tvých moudrých výroků, které tu dneska zazněly. Vlastně,“ pokračoval osvícený novou myšlenkou, „to zní, jako očividný pokus přesvědčit nás o tom, že nás tohle malé dobrodružství mělo něco naučit on nás samých.“

„No, a copak nás nic nenaučilo?“ zeptal se Sirius.

„Prosím tě, neodpovídej mu na to, Remusi,“ vložil se do toho James. „Jen se pokouší odvést naši pozornost od zničení toho zrcadla.“

„Je na něm kouzlo, které ho chrání, nebo tak něco,“ připomenul jim Petr.

„Jo, to sice je,“ odpověděl James, „ale myslím, že kouzlo Fraktum se s tím dokáže vypořádat. Jdeš do toho s námi, Siriusi?“

„Jistě,“ kývl Sirius. „Takže to provedeme společně?“

„Myslím, že ano,“ odpověděl Remus.

Všichni čtyři chlapci vytáhli hůlky a seslali kouzlo jako jeden muž. Zrcadlo se roztříštilo na střepy. Naštěstí přitom nebyl nikdo zraněn. Noha od židle se nepočítá.

Ale dalo by se říct, že si z toho Pobertové přece jen odnesli nějaký ten šrám, vzhledem k tomu, že přestože další dva roky proběhly poměrně v klidu, následujících pět let mělo do idylky daleko.

A kdoví, možná, že zrovna o to Zmijozelským šlo.

Ale když naši hrdinové konečně dorazili do Velké síně, takové chmurné myšlenky je ani zdaleka netrápily.

Například takový Remus byl příliš zaměstnaný obavami ohledně přítomnosti na to, aby mohl rozvíjet úvahy o daleké budoucnosti. „Já pořád ještě nemůžu uvěřit, že ses za mě omluvil Talule...“ povzdechl si tiše.

„Žádný strach, já to vyřeším,“ uklidňoval ho již kletby zbavený Sirius. „Dělám to jen kvůli tobě – osobně ji pozvu na rande. Bude si muset vybrat mezi náma dvěma, ale věřím, že dojde k jedinému inteligentnímu rozhodnutí... zvlášť potom, co jí řeknu, že jsi teplej.“

Remus si přikryl rukou oči a otevřel pusu, jako by chtěl něco říct.

„Poslyš, Siriusi,“ skočil mu do toho James. „Nemáš už náhodou domluvený rande s Malicií?“

Abychom tuto dlouhou a nepodstatnou historku zkrátili, dodejme jen, že ten večer Siriusovi nafackovaly přinejmenším dvě dívky. Takže můžeme říct, že všechno bylo zase v pořádku.

[1] překl. Jiří Valja

Zpět na obsah