Index

Kapitola 1: Čas
Kapitola 2: Nový žák
Kapitola 3: Staří známí
Kapitola 4: Úplněk
Kapitola 5: Není Potter jako Potter
Kapitola 6: Neprůhledný
Kapitola 7: Pravdu, prosím!
Kapitola 8: Veritas
Kapitola 9: Střetnutí
Kapitola 10: Viteály
Kapitola 11: Odpusťte, profesore
Kapitola 12: Jako zrnka zářivého prachu
Kapitola 13: Epilog

Kapitola 1: Čas

Byl nádherný slunečný den a Harry Potter se procházel ulicí okolo svého domu. Bylo mu do pláče. Vzpomněl si na celé ty dřívější roky ve Válce. Uběhlo už šest let od konce války, ale přesto si nyní připadal opuštěnější než předtím. Jistě, neměl rodiče – Voldemort mu je zabil, ale měl Rona, Hermionu, Brumbála, Siriuse a mnoho dalších. Ale teď? Co má teď? Teď má akorát tu zatracenou barabiznu kousek od Prasinek, plášť po otci a medailonek od profesorky McGonagalové. Nejprve ztratil Siriuse. Nemohl tomu uvěřit, když zmizel za tmavým závěsem. Pak ten neomalenec Snape, který Harrymu tolik lezl na nervy – zvláště při hodinách lektvarů – zabil Brumbála. A nakonec Ron a Hermiona. Proč to jen dopustil? Proč je nechal, aby se za něj obětovali? Proč jim dovolil, aby ho šli vysvobodit? Proč nic neudělal, když viděl, jak Voldemort zvedá hůlku? Proč Voldemorta nechal říct kletbu, která se neodpouští? AVADA KEDAVRA… Proč?

Myšlenky mu zběsile vířily hlavou vzteky bouchl pěstí do dvířek od plotu, které se hned na to krátce zakymácely sem a tam. Kéž by uměl vrátit čas, aby to vše mohl…ČAS! Teprve teď mu to vše scvaklo v hlavě. Jak mohl být tak hloupý a nevzpomenout si na to dřív? Když ten medailonek má pomalu už osm měsíců? Medailonek. Tehdy ve třetím ročníku ho dostala Hermiona, aby mohla stíhat všechny hodiny a díky němu zachránili Siriuse a Klofana. Medailonek.

Ve spěchu vyběhl schody svého domu na půdu a začal se přehrabovat ve staré bedně, kde měl uschované své drahocenné věci. Našel ho! Už, už chtěl udělat pár otáček, když si uvědomil, že to vlastně nemá ani trochu promyšlené. S medailonkem zavěšeným na krku sešel schody do obývacího pokoje a sedl si do ošoupaného křesla před vyhaslým krbem. Zavřel oči a začal přemýšlet. Jak to udělá. A hlavně co udělá. A co udělá nejdříve. OK. Odkud má začít? Od začátku nebo od konce? Kdyby dokázal, aby jeho rodiče žili, snad by ani nemusel být slavný. Jenže pak by mezi ním, Ronem a Hermionou nevzniklo tak pevné přátelství, kdyby společně nebojovali. Ale zase na druhou stranu by nemuseli zamřít. A také Sirius a Brumbál by snad byli živí. Ale zase kdyby jeho rodiče přežili, stejně by to neznamenalo, že není Vyvolený. Stále jím bude, nikdy se toho nemůže zbavit a proti Voldemortovi bude bojovat, ať už sám nebo s přáteli, ať jsou jeho rodiče živí či mrtví. Ten stín se za ním potáhne vždy. Ale on to tak nechtěl! Nechtěl být Vyvolený. Proč si jen Voldemort nevybral Nevila? Proč z nich dvou si Voldemort vybral právě jeho? Harryho Pottera? Proč hrozbu neviděl v Nevilovi, ale v něm?

No dobře. Dost sebelítosti. Začne tedy od začátku – ono se to nějak vyvine. Věděl, že když v minulosti změní tak veliký a důležitý slet událostí, může to mít nehorázně katastrofální následky. Věděl, že se teď chová jako sobec, když myslel na sebe a své štěstí s rodinou. Ale už bylo pozdě, neboť v ruce držel medailonek a udělal jednu, dvě, tři otáčky…a další, a další…

Harryho příšerně bolela hlava. Probudil se na známém nemocničním lůžku a opodál spatřil madam Pomfreyovou. Byla nezvykle mladá. Jako by o celých třicet let zpátky. Harry měl v hlavě obrovský zmatek. Matně si vzpomínal, jak seděl u sebe doma a v ruce držel obraceč času. Všechno se kolem něj míhalo. Najednou se před ním objevil chlapec. Byl nezvykle veliký a škaredý. Praštil ho po hlavě starou rezivou pánví. A pak tady Harry ležel na lůžku.

„Slečno?“, promluvil Harry na sestřičku.

„Ahoj chlapče. Máš štěstí, že tě Hagrid praštil jen málo.“, usmála se madam Pomfreyová na Harryho.

„Hagrid? Cože?“ Harry se udiveně posadil.

„Copak ty ho znáš?“, podivila se mladá lékouzelnice a otočila se na Harryho od léčivého lektvaru, který se mu právě chystala nalít.

„No totiž ano. Ehm. Slečno, kde bych mohl zastihnou profesora Brumbála?“

„Na vypij to.“, podala madam Harrymu lektvar, „A na co ho potřebuješ?“

„É…totiž já bych mu potřeboval něco důležitého sdělit.“ Harry dost dobře nevěděl, jak by měl vlastně všechno Brumbálovi říci, ale potřeboval ho alespoň vidět. Po dlouhých sedmi letech spatřit jeho tvář.

„No nevím, ale zkus se zeptat ředitele. Zřejmě bude u sebe v kabinetě.“

Harry vytřeštil oči.

„Ředitele? Copak Brumbál není ředitel?“

„Ale kdepak. Kde jsi to vzal? A jak se vlastně jmenuješ?“

„É…no Harry Longbottom.“ V duchu se Harry omlouval Nevilovi, ale nic příhodnějšího ho v tu chvíli nenapadlo. Nechtěl říkat své pravé jméno. Nevěděl, jestli je jeho tušení správné, ale domníval se, že v těchto letech v Bradavicích studují jeho rodiče. A asi by nebylo dobré, kdyby se představoval jako „Potter“, když je až nápadně podobný svému otci.

„No Harry. Vypij to a můžeš jít.“, kývla madam směrem k lektvaru, který Harry stále třímal v ruce a k předchozímu podivnému rozhovoru se raději nevracela.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Nový žák

Harry ve spěchu procházel známými chodbami. Míhal se okolo studentů z nejrůznějších ročníků a kolejí, kteří se za ním udiveně dívali. Harry si všiml, že téměř všichni míří do Velké síně. Muselo být poledne. Jakmile do Velké síně vešel, pohledem zabloudil k učitelskému stolu. Brumbál tam seděl ve vší své vážnosti, jen nezaujímal místo ředitele, ale někdo úplně jiný. Harry se zhluboka nadechl a vykročil směrem ke svému řediteli.

„Dobrý den pane profesore.“ Brumbál se na něj tázavě podíval a Harrymu došlo, že Brumbál, který zde sedí nyní, ho vlastně nezná.

„É…já jsem Harry Longbottom a totiž…já jsem zabloudil a byl jsem na ošetřovně…pár dní…a..“ Na Harryho hleděl nechápavě celý učitelský sbor. Harry si uvědomil, že jen rozpačitě žvatlá. Otočil hlavu a zrakem spočinul na čtyřech stolech, u kterých bylo nezvyklé ticho. Všechny hlavy byly nyní natočeny Harryho směrem a prohlížely si neznámého chlapce. Harry se podíval zpět na Brumbála.

„Chlapče, mám dojem, že ti nerozumím.“, promluvil k Harrymu Brumbál.

„Pane profesore, mohl bych s vámi mluvit o samotě?“, optal se rozpačitě Harry a kousal si při tom spodní ret. Albus souhlasil. Všichni studenti Bradavické školy je vyprovázeli očima, dokud oba nezmizeli v uličce vedoucí ke schodům.

„Tak Harry. Půjdeme do mého kabinetu. Myslím, že mi musíš něco vysvětlit.“

Harry se na profesora nechápavě podíval – podobně jako Brumbál ve Velké síni na něj.

Harry s Brumbálem vešli do kabinetu ředitele nebelvírské koleje. Albus Harryho pobídl, aby se posadil a Harry tak učinil.

„Tak povídej.“, řekl Brumbál.

„No, to je tak…“,začal Harry, „Já nejsem Longbottom. Jmenuji se Harry Potter.“ Brumbál nehnul ani brvou. Harry pokračoval:

„Je mi 24 let. A…tenhle medailonek jsem dostal od profesorky McGonagalové.“ Harry vytáhl obraceč, který byl na dva kusy (zřejmě si ho rozbil, když padl k zemi poté, co ho Hagrid praštil pánví). Brumbál se v křesle napřímil.

„Obraceč času…a říkáte od profesorky?“

„Nevím jaký je nyní rok, ale já stoprocentně nepatřím do této doby. Přišel jsem z roku 2013.“ Brumbál k Harrymu údivu jen moudře pokýval hlavou a zpět se pohodlně opřel. Harry tedy pokračoval.

„V mé době jsem velice slavný. Přežil jsem, když mě chtěl Lord Voldemort zabít a pak – o 18 let později – jsem zabil já jeho…I když za obrovskou cenu.“ Harryho tvář zesmutněla.

„Milý Harry. Pokud jsi mě, nebo kohokoliv jiného, přišel informovat o událostech, které se teprve stanou, pak tě musím varovat, abys to nedělal.“, zahleděl se Brumbál na Harryho.

„Já vím.“, odvětil Vyvolený, „Ale rád bych tady nějakou chvíli zůstal. Alespoň než se spraví tohle.“, kývl hlavou směrem k pozlacenému medailonku.

„Dobře. Ještě jedna věc Harry.“ Harry se na Brumbála podíval, „Budu tě muset zařadit do nějaké koleje.“

„V mé době,“ Harry se krátce zadíval na fénixe, který jejich rozhovor tiše poslouchal, a zpět na Brumbála, „jsem byl studentem Nebelvíru.“

„No dobře Harry Longbottome. Zařadím tě do mé koleje. Myslím, že víte, kde je chlapecká ložnice, takže můžete jít. Lůžko vám připravím.“

„Děkuju pane profesore.“, usmál se krátce Harry a vstal. „Ale já s sebou nemám žádné věci. A navíc…nemůžu přece studovat. Jsem moc starý.“

„Víš, Harry, některé věci bys měl nechat zkušenějším.“, mrkl Brumbál na Harryho, „Budeš studovat sedmý ročník, jako tvoji rodiče. A heslo je Carpe diem.“

„Děkuji.“ Usmál se Harry a chtěl odejít, když se uvědomil, co právě Brumbál řekl a zastavil se v půli kroku.

„Jak víte že-.“

„Prostě vím“ Brumbál se usmíval a za půlměsíčkovými brýlemi Harry spatřil povědomé hvězdičky v profesorových očích. Harry se usmál a odešel.

Proběhl otvorem do nebelvírské části hradu, mihl se okolo žáků, kteří seděli ve společenské místnosti a zamířil do chlapeckých ložnic. Rozhlížel se a zrak mu padl na jeho postel, na které kdysi spával. Přišel k ní a spatřil otevřený kufr. Sklonil se. Prohrábl se věcmi a v rukou mu zůstal plášť.

„To snad-.“, zamumlal si pro sebe.

„Ehm, ehm.“, ozvalo se za Harryho zády. Harry ihned vstal a otočil se.

„Ta- Jamesi?“, zarazil se Harry včas.

„Jak víš jak se jmenuju.“, zeptal se přísně chlapec se založenýma rukama, vedle kterého stáli další tři jeho vrstevníci.

„To-totiž-já on mi to řekl Brumbál.“, zalhal Harry nejbližší výmluvou, která ho napadla. James se na něj podezíravě zahleděl.

„Fajn. A jak se jmenuješ ty.“

„Harry.“

„Harry…Dobrý jméno.“, usmál se blonďatý chlapec a Harry si domyslel, že to bude profesor Lupin. Tedy teď momentálně jen Remus.

„Jamesi. Je to nováček, jen hledal nějakou postel.“, přimlouval se za Harryho Lupin. Už jako mladý byl rozvážný.

„Remus má pravdu Jamesi. Harry nevypadá jako zloděj. Je ti až nápadně podobný.“, Sirius do Jamese dloubl, „Nevěděl jsem, že máš dvojče.“ Začal se smát.

James si uraženě odfrkl, ale hned na to se začal smát s ostatními. Harry tam stál jako solný sloup a nechápavě všechny čtyři pozoroval.

„No ten neviditelný plášť bys neměl nechávat takhle napospas každému.“, podotkl moudře Harry.

„Jak víš, že to je…teda není…to…“ James se zakoktal…Harry si uvědomil, že býval v jeho letech úplně stejný a u srdce ho zahřálo.

„Vím to. Zatím ahoj.“ Harry odešel s úsměvem na rtech do společenské místnosti se seznámit s několika dalšími studenty.

Prošel okolo několika dívek, které se při pohledu na něj  tiše zachichotaly, a došel ke dvěma chlapcům hrajícím kouzelnické šachy.

„Ahoj. Jsem tu nový.“, oslovil je trochu nejistě. Oba chlapci na Harryho otočili hlavy a ten vlevo promluvil:

„Nazdar. Jsem Willy a tohle je Dan.“, ukázal Willy na svého kamaráda a pokračoval: „Asi budeš chodit do sedmýho ročníku, že jo? Jak se jmenuješ?“

„Harry.“, pousmál se krátce Harry a usadil se do křesla, které bylo nyní skoro jako nové v porovnání s dobou, kdy chodil do školy on.

„No…měl jsem kamaráda, který si taky zamiloval šachy.“, podotkl Harry hledíc na šachy a myšlenky mu uběhly k prvnímu ročníku, kdy se on, Hermiona a Ron snažili zachránit kámen mudrců. Zase se ho zmocnil ten sžíravý pocit viny kvůli jejich smrti, ale ihned se ho snažil zaplašit.

„Jo? A kde je teď?“, zeptal se Dan.

„Nežije.“, uklouzlo Harrymu dříve, než si stačil něco vymyslet.

„Je…tak to je mi líto. Promiň.“

„Jo to je v pohodě… už je to dost dlouho. No, já si asi půjdu lehnout – jsem unavený. Ahoj.“, rozloučil se Harry s novými přáteli a posmutněle se sklopenou hlavou a rukama v kapsách odešel. Cestou se mihl okolo Pobertů, kteří si ho nechápavě prohlíželi.

Jakmile vstoupil do ložnice, hledal nějaké lůžko, které by vypadalo, že je volné, ale ani se příliš nemusel namáhat. Nad jednou postelí viselo se vzduchu zlatě napsané

Harry přistoupil k lůžku a mávl hůlkou. Písmo se rozehnalo do všech stran v jemný prach. Sedl si na postel a ponořil se do svých myšlenek.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Staří známí

Dalšího rána, když se Harry probudil, byly u jeho postele dva kufry. Pomalu vstal a otevřel jeden z nich. Byly v něm srovnané učebnice, hábit a jiné pomůcky ke studiu sedmého ročníku. V tom druhém kufru našel nějaké oblečení. Docela se divil, kde to Brumbál vlastně sehnal.

„Ahoj kluci.“, pozdravil Harry čtveřici, která stála ve společenské místnosti a s učebnicemi v rukou vášnivě hovořila.

„Nazdar, Harry. Tak co? Už ti je líp?“, zazubil se na Harryho mladičký Sirius.

„Jo. Proč?“, otázal se trochu nechápavě Harry.

„No, včera odpoledne si moc dobře nevypadal.“, zvážněl Sirius.

„Jo, tohle…no je to lepší.“ Harry byl celkem v pohodě. Dneska měl dobrou náladu a usmyslil si, že si ji, pokud možno, nenechá nikým a ničím zkazit. Ale nějak z toho sešlo, jelikož se dozvěděl, že hned první hodinu mají lektvary a jako tradičně – se zmijozelem. Harryho nálada ještě více poklesla, když si uvědomil, že ve zmijozelu studuje Snape. Tolik ho nenáviděl za to, co udělal před sedmi lety. Nejraději by mu něco udělal, něco moc ošklivého, aby na něj nikdy nezapomněl.

„Á, hele, Severus. Dneska se prý půjde projít k té staré chatrči u lesa…půjdeme ho doprovodit, ne?“, zašklebil se škodolibě Sirius a Harry se na něj v údivu podíval. Nemohl pochopit, že jeho kmotr, který byl vždy tak moudrý a rozvážný, že by se mohl snížit k takovým činům. Vždyť je to vlastně šikana!

„No, ale to nemyslíš vážně, že ne?“, zadíval se na Siriuse poněkud výhrůžně, ale Sirius jen ledabyle pokrčil rameny a odvětil:

„Ale jo. Bude sranda.“

Ne, že by to bylo Harrymu extrémně proti mysli – Snape by si zasloužil „pár přes hubu“ –, ale přece jen je to ještě chlapec a Harrymu nyní připadal jako by v jeho vlastní kůži, co se týče Draca Malfoye. Taky mu nebylo zrovna nejlépe, když ho Malfoy zesměšňoval a dělal mu naschvály.

Všichni studenti se usadili do lavic. Na Harryho zbylo místo úplně vzadu v rohu, což bylo poměrně výhodné, jelikož měl rozhled po celé učebně. A ještě k tomu před ním seděl James, Sirius, Remus a Červíček. Ano…Peter. Nenáviděl ho snad víc, než Snapea. Vždyť kvůli němu Voldemort jeho rodiče! Ale to ještě nebylo všechno. Vedle něj seděl chlapec s vlasy bílími skoro stejně, jako jeho tvář. Harry si domyslel, že to musí být Lucius Malfoy, zvlášť, když je tolik podobný svému synovi. Další člověk, kterého neměl příliš v lásce. Harry otočil hlavu zpět dopředu a mezerou mezi Jamesem a Siriusem zahlédl Snapea, jak si něco zapisuje do své učebnice. Uvědomil si, že tu knihu v šestém ročníku on sám používal. Princ dvojí krve – tak se oslovoval majitel té knihy. Teď Harry věděl, kdože ten majitel byl.

„Severusi. Ukažte prosím všem studentům váš lektvar.“, usmál se mladý profesor Slughort na tichého žáka, který ihned vstal a neochotně prošel celou třídu s kotlíkem v ruce. Když se blížil k Jamesovi a jeho partě, začal zpomalovat. A moc dobře věděl proč – když procházel okolo Jamese, jakoby náhodou zakopl a upadl na zem. Lektvar v kotlíku se vylil a vsákl se do mezer mezi kameny. Všichni Pobertové se hlasitě rozesmáli a jejich smích se odrážel po učebně jako ozvěna. Teď se Harry ani tolik nedivil, že Snape jeho otce nenáviděl a něj samotného byl dost vysazený. Vždyť tento škodolibý „žert“, jak to Sirius nazýval, nebyl určitě jediný. Byl jeden ze sta a Harry dost dobře věděl, jak se Snape cítí.

„Jamesi. Proč jsi to udělal? Nic ti neprovedl.“, nasadil Harry rozzlobený tón, když mířili do učebny přeměňování.

„Ale Harry. Vždyť to byla sranda, ne? Jak se ten rozmazlenej fracek rozplácl po podlaze.“ James se mohl potrhat smíchy a Lupin, Sirius a Červíček s ním. Harry se k tomu raději nevracel, nemělo cenu to dál rozebírat. Akorát by si je znepřátelil a to Harry opravdu nechtěl.

„Jé! Ahoj, Lil.“, rozzářil se James, jakmile zahlédl dívku s měděnými kadeřemi. Harry zvedl hlavu a…málem nemohl popadnout dech. Jeho matka byla tak krásná, když byla mladá. A její oči…Jakoby mu to neříkali. Viděl se v nich.

„Dej mi pokoj Pottere.“, odsekla uraženě Lily a kouzlo v Harryho očích zaniklo. Zůstal stát jako opařený.

„Ach jo. To mi poslední dobou dělá pořád.“, vysvětloval směrem k Harrymu, který stále nemohl pochopit, jak se tihle dva mohli dát dohromady vzhledem k více než chladnému tónu Lily.

„Pojď. Když nad tím budeš trávit čas, tak ti to začne lízt na nervy. Věř mi, znám to.“, usmál se v klidu James a odtáhl Harryho do dveří učebny.

„Jediné volné místo je vedle Snapea.“, podíval se Remus soucitně na Harryho.

„Upřímnou soustrast.“, zašklebil se Sirius a všichni čtyři si šli sednout dopředu. Harry probodával Petera očima. Tušil, proč je tak tichý a do jejich rozhovorů se moc nezapojuje. Otráveně si sedl do zadní lavice ke Snapeovi.

„Nevím, proč se s těma parchantama bavíš.“, zabručel Severus.

„No třeba proto, že oni nejsou ty Severusi.“, utrousil Harry, aniž by se na svého souseda podíval.

„Nic jsem ti neudělal, tak se mnou takhle nemluv.“, podotkl Snape suše, ale Harry se na něj vražedně podíval a řekl:

„Ale ano. Udělal, ale to ty nepochopíš. Alespoň teď ne.“ Harry se přímo vyžíval v tom, že se svým profesorem může mluvit tímto tónem a dokonce mu i tykat. Naklonil se k němu – Severus ho jen pozoroval a čekal co udělá.

„Zabiju tě.“, zasyčel Harry hadím jazykem. Věděl, že mu Snape rozumí. Zjistil to před čtyřmi lety, když ho viděl, jak mluví s Naginim těsně před tím, než toho hada Harry chladnokrevně zabil. Severus se na něj nyní vystrašeně díval. Harry se jen pousmál a otočil hlavu dopředu. Právě včas, aby uviděl, jak se profesorka McGonagalová elegantně přeměnila z kočky v lidskou podobu.

„Teda Harry! Cos udělal Snapeovi, že tak vystřelil z učebny?“, smál se Remus a obdivně hleděl na Harryho.

„Trochu jsem vyhrožoval.“, odvětil v klidu Harry.

„No, zdá se, že v tobě přece jen něco bude.“, plácl Sirius Harryho po zádech takovou silou, že Harry vytřeštil úlekem oči.

Nastalo odpoledne a Pobertové i s Harrym se tiše kradli za Severusem, který mířil ke staré boudě u lesa, jak říkal Sirius. Harry se srdečně pousmál, když tou „boudou u lesa“ kluci mysleli chajdu Hagrida, která nyní byla stará, opuštěná a napůl rozpadlá.

„Já mu nadběhnu zezadu – ty, Červíčku, půjdeš se mnou – a vy tři půjdete dál za ním.“, velel James a Harry trošku svraštil čelo, neboť se mu nelíbilo, že zrovna Peter bude doprovázet jeho otce.

„No tak Harry…Bude sranda. Nemrač se.“, pípl Peter. To bylo poprvé, co promluvil od doby, kdy Harry přešel do jejich doby a Harry doufal, že naposled.

„Hm. Tak jdem.“, broukl neochotně Harry.

„Ahoj Severusi.“, usmál se James na Snapea, který ho jen vražedně probodl pohledem a obrátil se zpět k hradu.

„Kam jdeš?“, rozhodil Remus ruce a Harry za ním se na Snapea ledově díval.

„Nechte mě.“, těkal pohledem Snape z Jamese na Remuse a Harryho a zpět.

„A proč? Teď, když jsme se tu tak pěkně sešli – přece bys neutíkal?“ James chytil Severuse okolo ramen poněkud těsněji a mířil do lesa.

„Ne Jamesi. Nechoď tam.“ Harry stál na místě a Pobertové se na něj nechápavě otočili.

„A proč? Snad se nebojíš.“, namítl posměšně Sirius.

„Ne, nebojím, ale znám tenhle les líp, než si myslíš. A věř mi, že to není dobrý nápad. V tom lese se neschovávají jenom spousty pavoučků. Věř mi.“ Harry všechny hypnoticky pozoroval a oni na něj hleděli tak trochu jako „tele na nový vrata“, ale James se nehodlal vzdát.

„Ale no tak…budeme jenom na kraji.“, pokusil se James zasmát, ale bylo to dost křečovité. Harry otevřel pusu, aby se mu to pokusil vymluvit, ale už to udělal někdo jiný:

„Pottere! Okamžitě ho pusť! Že se nestydíš ubližovat slabším!“ Lily tam stála s jednou rukou v bok a druhou, ve které třímala svou hůlku, namířenou na Jamese.

„Ale Lily…“, rozhodil James ruce.

„Žádné ale. To už je potřetí v tomhle týdnu, co jsem tě nachytala!“ James si jen povzdechl, něco si pro sebe zamumlal a s hlavou sklopenou prošel okolo Lily zpět do hradu. Ostatní kromě Harryho ho následovali.

„A co ty? Co tady děláš s nima?“, ukázala Lily za sebe.

No…Ani nevím. Ale dobře žes přišla. Chtěli Severuse zatáhnout do lesa.“

„Hm…Jsem Lily.“, podala Harrymu ruku. Harry ji stiskl.

„Já Harry.“, usmál se a jeho srdce pookřálo v myšlence, že alespoň s ním Lily mluví normálně.

„Dávej si na ty trdla pozor. Zatáhnou tě do nějakého průšvihu, ani nevíš jak.“, usmála se Lily a odešla. Harry tam stál a ještě chvíli vnímal tlukot svého srdce, který byl nyní rychlejší, než obvykle.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Úplněk

Uplynul už týden od doby, kdy se Harry přidal k žákům sedmého ročníku. S partou svého otce byl dobrý kamarád, ale stále mu dělala starost o Lily, protože o Jamese nezavadila ani pohledem. A když už, tak pořádně ledovým. Ale co mu dělalo starosti větší bylo to, že Červíček se odpoledne a o víkendech začal nenápadně vypařovat. Harry nebyl tak hloupý, aby si nedomyslel, kam že jeden z Pobertů chodí. Harry potichu vešel do chlapeckých ložnic, kde se James, Remus a Sirius o něčem bavili.

„-že to víš, ale jenom, aby to nebylo jako minulý měsíc.“

„Já za to nemůžu.“, zaslechl Harry kousek z rozhovoru, který znenadání utichl, když si ho tři mladí chlapci všimli.

„Co tady děláš?“, mračil se Sirius na Harryho a pohledy Jamese a Remuse byly navlas stejné.

„Já jsem si chtěl lehnout.“, zalhal Harry věrohodně.

„Teď nemůžeš. Promiň, ale bavíme se tu o soukromých záležitostech.“ James vypadal teď trochu komicky, jak se tvářil smrtelně vážně. Harry na to nijak zvlášně nereagoval a šel si sednout na postel kousek od nich.

„Remusi…“, začal cestou k posteli. Sedl si a pokračoval, „Já vím, že jsi vlkodlak.“ Všichni tři otevřeli údivem ústa a viseli Harrymu na rtech.

„Ale…jak to víš?“, vypravil ze sebe Remus, který jako by se snažil zavrtat se co nejhlouběj do postele.

„Vím to. Už delší dobu.“, usmál se Harry tajuplně.

„Ale to není možný! Nikdo to nemůže vědět!“ Bylo na všech vidět, že to, že jejich dlouhodobé tajemství, o kterém neměl nikdo vědět, objevil nováček, kterého vlastně ani pořádně neznali, se jim ani trochu nezamlouvalo.

„Jestli to někomu řekneš, udělám z tebe něco moc nechutnýho a slizkýho.“, zahleděl se na Harryho výhružně James.

„Neboj. Chtěl jsem vám pomoct.“ Nejprve na Harryho koukali podezíravě, ale nakonec – když to ví už delší dobu, mohl to vyzradit hned, kdyby chtěl.

„Díky, ale nijak nám nepomůžeš.“, namítl Sirius.

„Co když vím o nějakém místě, které by bylo přímo ideální na úkryt…Popravdě – nejen na to.“ Harry se tvářil tak tajemně, že klukům skoro naskakovala husí kůže. Dívali se na Harryho a čekali, co vymyslí.

„Pokud už stojí tedy.“, dodal Harry. Pohledy chlapců se změnily v nechápavé.

„Víte něco o Chroptící chýši?“

„Ne.“, ozvalo se trojhlasně.

„Je to kousek od Prasinek.“

„No jo, ale jak se teď chceš dostat do Prasinek?“, ušklíbl se Remus nedoufajíc, že se to Harrymu povede.

„Půjč mi váš plánek.“, odvětil Harry.

„Jakej?“, dělal Remus, že nechápe, co má na mysli.

„Pobertův plánek.“, zavrčel Harry, který už ztrácel trpělivost.

„Nechápu, jak to všechno víš, ale mám z tebe strach.“, podotkl Sirius, když Harrymu podával plánek.

„Počkej…Neumíš s tím.“, vzpamatoval se konečně James, který doteď jen přihlížel.

„Ale umím.“, odsekl Harry a zamumlal kouzelné zaříkadlo.

„No to snad ne! Co to má znamenat! Jak to všechno víš? Co jsi zač?“, Siriusův hlas by se dal přiřadit ke kvílení malého děcka, kterému někdo sebral jeho oblíbenou hračku.

„Brzo ti to dojde.“, řekl tajuplně Harry a zamračeně si prohlížel plánek.

„Bezva. Vzduch je čistý. Neplecha ukončena.“ Složil plánek a podal ho zpět Siriusovi, který ho převzal a tvářil se, jakoby právě viděl ducha. Ostatně, tak se tvářil i James a Remus.

„Pojďte.“, zavelel Harry vstal a chtěl odejít, ale když viděl, že chlapci stále sedí, zastavil se.

„No tak. Zas tak rychlá zkratka to není, abychom to stihli tímhle tempem. Měsíc vyjde do dvou hodin.“ Chlapci se zvedli a tiše následovali Harryho.

Když Harry a Pobertové vešli otvorem staré sochy do tajné chodby vedoucí do Prasinek, Sirius rozčíleně promluvil:

„Fakt by mě zajímalo, jak všechno tohle víš. Nejdřív se jen tak objevíš uprostřed zimy, pak se hrabeš u Jamese v kufru a VÍŠ, že jeho plášť JE neviditelný. Potom vyděsíš Severuse k smrti, což nám se nepodařilo za celých sedm let. Teď nějakým záhadným způsobem víš, že je Remus vlkodlak,“ (profesor Lupin si pro sebe něco nesouhlasně zabručel), „a nakonec nám chceš prostřednicvím NAŠEHO plánku, o kterém shodou okolností TAKY VÍŠ, pomoct. Je to normální?! Řekněte – je to normální?!“ Sirius při svém proslovu rozhazoval rukama na všechny strany a ani jednou se na nikoho nepodíval.

„Není.“, odvětil Harry s klidem. Nikdo jiný se už ke slovu neměl atak zbytek cesty byl tichý, že bylo slyšet jen klapání bot o kamennou zem.

„Jsme tady.“, zastavil se Harry před Chroptící chýší, která – k Harrymu štěstí – už byla postavená.

„Nó…Tak tohle je…tomu říkám něco.“, prohlížel si James trochu poškozené stavení.

„Téda…Jsi okamžitě přijat do klubu.“, usmál se Remus. Pouze Sirius jen stál a nedůvěřivým pohledem zkoumal chatrč.

„Už je dost velké šero. Za chvíli bude vidět měsíc.“, odvrátil Harry hlavu od oblohy a pohledem spočinul na Remusově tváři.

„Neboj Reme. Já tě budu držet zpátky.“, podíval se na Remuse Sirius.

„Ať tě to ani nenapadne. Buď rád, žes o tu ruku nepřišel.“, namířil James na Siriuse svůj prst.

„James má pravdu.“, vložil se do rozhovoru Harry, „Vlk není vlkodlak.“

„Do háje, já se z tebe zblázním! Jak to všechno můžeš sakra vědět!“, Sirius už vysloveně ječel. Klekl si na kolena a svěsil hlavu.

„Já už nemůžu…“

„Klid…Však on nám to Harry vysvětlí.“, podíval se James na Harryho, „Že ano Harry?“, dodal výhružně.

„Nemůžu vám to teď vysvětlit. Slíbil jsem to Brumbálovi.“

„Keci! Vymejšlíš si! Nevěřím ti! Vypadni odsud!“, řval Sirius, nyní už zas pevně na nohou.

„Proč? Nechápu, co jsem udělal.“, bránil se Harry.

„Ne? Mám z tebe strach! Těší tě to? Jo? Už se ani nedivím, že je z tebe Severus tak vyjevenej, když tě vidí!“ Siriuse popadl záchvat šílenství. „Nepatříš k nám a tu tvoji pitomou chatrč nepotřebujeme! Najdeme si le-…“ Sirius chtěl větu dokončit, ale řev, který se ozval za jeho zády, ho okamžitě zarazil.

„Reme! Sakra.“, zaklel. James s Harrym couvali co nejdál.

„Siriusi, buď opatrný. Vzpomeň si na minulý měsíc.“, varoval ho ještě James, než se Sirius přeměnil ve vlka a stoupl si mezi ně a Remuse, aby je ochránil.

„Řekni, to je to tak tajné, že ti to zakázal Brumbál…? – myslím mluvit o tom.“

„Ano. Kdybych ti to řekl, tak bys mě považoval za blázna, nebo by se stalo něco, co by…“ Harry hledal vhodná slova, jak by dokončil větu, ale ani na to nedošlo, jelikož Sirius se znenadání vrhl na vlkodlaka.

„Sakra! Co jsem ti říkal? Reme, nekousej ho!“, James byl vyděšený. Věděl, že když Remus Siriuse málem připravil o ruku, tak ho může i zabít.

„Nenapadlo vás, že byste Removi třeba připravovali nějaký lektvar?“, navrhl Harry hned poté, co se s Jamesem ukryli za balvan.

„Jo? A jakej asi? A jak?“

„Zeptej se třeba Snapea.“ James na Harryho obdivně pohlédl.

„Ty jsi génius.“ Jejich vzájemná pohled přerušil ostrý řev, rozléhající se po okolí.

„Siriusi!“ James si stoupl.

„To snad ne! On ho kousl do tý jeho ruky! Já ho zabiju!“, rozčiloval se, ale by mu to houby platné.

„Uklidni se. Teď Siriusovi moc nepomůžeš.“, stáhl Harry Jamese zpět do dřepu.

„Já vím. Ale mám o něj strach. Remus za to pochopitelně nemůže, ale kdybych mohl pomoct…“, opřel se James bezmocně zády o balvan. Harry udělal to samé a chvíli bylo ticho, tedy až na neustálé vrčení, řvaní a štěkání Remuse se Siriusem.

„Nevěřím Červíčkovi.“, promluvil Harry.

„Proč?“, podíval se na Harryho James.

„Copak ses nevšiml, jak se chová? Že nenápadně mizí o volném čase?“, snažil se Harry přivést Jamese na správnou stopu.

„Ále…třeba si našel nějakou dívku.“, pousmál se James.

„No tak. Přece tomu nevěříš.“

„Ne to nevěřím. Dělá mi starosti. Asi ho něco trápí.“ James Harrymu připadal jako neoblomný hlupák, kterému musíte vše vysvětlovat po lopatě.

„Jasně! A že on ubližuje druhejm, to už nikoho nezajímá!“, vyštěkl Harry.

„Jak to myslíš?“ James na něj zíral napůl nechápavě a napůl vyděšeně.

„Tak jak to říkám!“, odsekl Harry.

„Nezdá se ti, že je nějaký ticho?“, podíval se po chvíli na Jamese, když si uvědomil, že není slyšet ani Siriuse ani Remuse. James se nejprve na Harryho podíval, oči vykulené strachem a pak vstal. Na mýtině před Chroptící chýší nikdo nebyl.

„Kde jsou?“, pípl James přiškrceně mezitím, co se Harry sklonil k zemi.

„Je tu krev…a černé chlupy.“, informoval Jamese a neohlížeje se za sebe vyrazil k chatrči.

„Počkej.“, dobíhal James na Harryho, „Kam chceš jít?“ Harry mu neodpověděl. Vešel do chýše a rozhlížel se kolem sebe. Spatřil u dveří krev.

„Tudy.“, zavelel a rozběhl se po schodech dolů. „Tahle cesta vede k Vrbě.“

„Sakra…To bude zajímavý.“, polkl James.

Harry s Jamesem běželi potemnělou chodbou, každou chvíli klopýtli, ale hned si stoupali a utíkali dál. Museli je dohnout. Harrymu akorát dělalo, jak to bude vypadat u Vrby. Vzpomínal si na druhý a třetí ročník. A její síla přece jen musí být nyní větší než o nějakých třicet let později. To samozřejmě dělalo starosti i Jamesovi, ale ne o moc větší. Chlapci se šplhali nahoru ke kořenům Vrby. Nad sebou slyšeli řev a rány o zem. Jo. Jsme tu dobře.“, usmál se Harry křečovitě.

„Musíme teď dávat pozor. Když prolézáš u kořenů, je to mnohem nebezpečnější, protože to je pro Vrbu něco jako pro Siriuse ukousnutá ruka. A to je potom důvod k vzteku, zvlášť, když je to bezdůvodně.“ James jen pokýval hlavou, že Harrymu rozumí. Harry chtěl vyjít ven, ale včas uhnul zpět před jednou ze zmítajících se větví, které dopadávaly ohromnou silou na zem s vůlí ničit vše, co se k ní jen přiblíží. Mezi všemi větvemi Harry uviděl oblohu, která se z temné začínala pomalu měnit v tmavě šedavou.

„Sirius a Remus to mají za sebou. Teď se musíme my prokličkovat těmi větvemi. Zvládneš to?“, otočil se Harry za sebe na Jamese, který si připadal jako otrok, který měl projít uličkou smrti.

„No…Budu muset.“, pokusil se o chabý úsměv.

„Tak se připrav. Teď!“ Oba chlapci vyrazili ze svého úkrytu rychlostí blesku. K jejich hlavám se nebezpečně blížila další větev.

„Bacha!“, zaječel James včas, aby se oba stačili sklonit. Když se opět postavili na nohy a dali se do běhu, svalila je na zem větev, která je praštila do zad. Oba dva se hbitě vyhrabali na nohy a hned na to se museli znovu shýbnout. Vrba je nechtěla pustit ze svých spárů.

„Siriusi!“, vytřeštil James oči, když konečně s Harrym unikli Vrbě a její spleti větví. Sirius tam ležel na zádech a ruka, kterou měl nepřirozeně stočenou u těla, byla celá pokousaná a krvavá. Remus byl opodál. Vyčerpaně klečel, hlavu měl svěšenou a rukama se opíral o zem.

„Já to říkal, že to dopadne takhle.“, zavrtěl James hlavou, když seděl u Siriuse a prohlížel si jeho ošklivou ránu. Pomalu se k nim dovlekl i Remus a Harry stál za Jamesem.

„Oba musíte na ošetřovnu.“, svraštil zas James obočí a pohlédl na Remuse, kterému se to zjevně nelíbilo – soudě z jeho výrazu.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Není Potter jako Potter

Mezitím, co James trávil čas u Siriuse a Remuse na ošetřovně, si Harryho zavolal Brumbál.

„Dobrý den pane profesore.“, zavřel za sebou Harry dveře do kabinetu.

„Ahoj, Harry. Posaď se.“, ukázal Brumbál na židli a Harry se nenechal dvakrát pobízet.

„Chtěl jsem ti jen říci, že za měsíc bude obraceč opravený.“, oznámil Brumbál a Harryho nálada výrazně poklesla. Brumbál si jeho výrazu všiml a dodal:

„Vím, že se ti nechce odejít, ale opravdu budeš muset, Harry. Kdybys tu zůstal…Víš, co by se stalo.“

„Ano, vím. Jen…Je to pro mě dost těžké.“ Harry se zamyšleně díval na své ruce.

„Věřím ti, ale i tak to musíš překonat.“

„Jo, já to zvládnu.“, kývl hlavou Harry

„Dobře, tak můžeš jít.“, usmál se Brumbál povzbudivě a Harry odešel.

„Jak jsou na tom?“, zeptal se Harry ihned, jak vešel na ošetřovnu. James s Remusem a Siriusem se na něj otočili a James odpověděl:

„No…Remuse už pustí, ale Sirius tady ještě tak den zůstane.“ James se otočil na svého kamaráda, „Že jo, Siriusi?“

„Asi tě, Reme, zabiju. Příšerně mi lezeš na nervy.“, zamračil se krátce Sirius hledíc do stropu.

„A co jste vlastně řekli Pomfreyové a ostatním?“, ztišil Harry hlas.

„No, svedli jsme to na Severuse. Že na ně seslal nějaký hryzaví potvůrky.“ Všichni tři se chichotali jak malé děti. Harry se vlastně také v duchu smál. Snapea opravdu hodně nenáviděl, ale měl dojem, že by takovou závažnou věc, že je Remus vlkodlak, měli říct alespoň Brumbálovi.

„Ehm…Harry?“, oslovil znenadání James Harryho trochu zdrženlivě.

„Ano?“

„Víš…Potřeboval bych…Nechtěl bys mi píchnout s Lily?“ James se na Harryho zatvářil tak prosebně, až připomínal spráskaného psa. Harry byl vlastně rád. Chtěl Jamesovi pomoct, protože chtěl vidět svou matku a otce spolu jako šťastný pár.

„N jasně!“, zazubil se šibalsky.

„Fajn.“, promnul si James ruce a pokračoval, „Takže, musíš mě před ní vychválit. Že nejsem takový jako na Severuse. Že bych s ní chtěl být. Že bych jí chtěl alespoň jednou políbit. Že má krásné oči. A nádherný úsměv. A že jí moc miluju.“ James se zasněně díval z okna, takže si ani nevšiml ostatních tří chlapců, kteří byli přímo rudí v obličeji, jak se snažili zadržovat smích. Bylo to vlastně i roztomilé, že James o Harryho matce takto mluvil. Harry ani netušil jak, ale věděl, že se mu ty dva podaří dát dohromady. Jenže tu byl jeden malý háček, který se vyskytl hned druhý den…

Harry Potter prošel otvorem do společenské místnosti Nebelvíru a mířil si to přímo k Lily.

„Ahoj.“, oslovil dívku nejistě. Lilyina kamarádka se krátce usmála a taktně se vzdálila. Harrymu moc nešlo navazovat kontakty, obzvlášť, když šlo o dívky.

„Jé, ahoj, Harry.“, usmála se na něj Lily a Harryho srdce udělalo kotrmelec.

„Co potřebuješ?“, optala se ještě.

„No, totiž….já…nechtěla by ses se mnou sejít dnes večer?“, vypravil ze sebe Harry roztěkaně.

„Já? No…Tak jo. V kolik? A kde?“, rozzářila se ihned Lily. Harrymu se z jejího úsměvu téměř podlamovaly kolena, ale na odpověď se ještě zmohl:

„No, tak v osm tady?“

„Tak jo. Budu se těšit.“, kývla Lily, dala Harrymu pusu na tvář a odběhla ke svojí kamarádce, se kterou pak odešly k dívčím pokojům. Harry měl v tu chvíli pocit, že mu srdce prorazí hruď, jak zběsile bušilo. Ačkoli se tomu bránil, musel přiznat, že se zřejmě zamiloval do své matky. Bylo to ale tak absurdní! Vždyť jí miluje jen proto, že v ní viděl Ginny. A přesto byla jiná. Byla tak živá, tak roztomile střelená, ale zároveň chytrá a spravedlivá. Harry zvedl ruku a dotkl se místa, kam mu Lily vtiskla letmý polibek. Připadal si jako ve snu. Toužil po ní…Po své MATCE!

„Harry…“, slyšel Harry někoho vyslovit jeho jméno jakoby z dálky.

„Hej, Harry!“, někdo s ním hrubě zatřásl. Pomalu otočil hlavu, aby spatřil Remuse a vedle něj Jamese.

„Je ti dobře?“, zatvářil se Remus starostlivě, stejně jako James.

„Jo…Jasně.“, vzpamatoval se konečně Harry.

„Kolik ukazuju prstů?“, vztyčil James Harrymu před očima svůj ukazováček a prostředníček.

„Dva.“, odvětil Harry zamračeně. Nelíbilo se mu, že oba dva dělali, že by měl Harry každou chvíli umřít. I když si tak ještě před pár minutami sám připadal.

„Neviděl jsi ducha?“, smál se Remus.

„Jo. Tak nějak.“, broukl Harry spíš pro sebe a odešel do ložnic. Remus s Jamesem na sebe pohlédli a pokrčili rameny. Stále se poťouchle usmívali.

Harry stál v koupelně před zrcadlem a bezúspěšně si snažil upravit vlasy. Sám ani nevěděl, proč se tak strojí, když vlastně nejde o něj. Jde s Lily na rande, aby jí dal dohromady se svým otcem. Bude to pro něj dost těžké. S povzdechem zhasl v koupelně a odebral se do společenské místnosti, kde na něj čekala Lily.

Když jí tam spatřil postávat, musel si zas s bolestí připomenout, jak moc je podobná Ginny. Stála tam, opřená o zeď a z nudy si namotávala pramen svých vlnitých kadeří na prst. Měla je svázané do drdolu a jen pár pramínků jí ledabyle viselo okolo obličeje. Krásná. Měla na sobě bílou halenku, pečlivě zastrkanou do červené skládané sukně. Stará móda, ale přesto v tom vypadala kouzelně. Byla prostě nádherná.

Přišel těsně k ní a zahleděl se do jejích hlubokých smaragdových očí, stejných jako měl on sám.

„Máš nádherný oči.“, zašeptal a jeho dech ji jemně zašimral v obličeji.

„Máš je stejné jako já.“, pronesla Lily tiše. Harrymu škubaly konečky prstů a srdce mu prudce a bolestivě naráželo na stěnu hrudního koše. Byl od ní vzdálený ani ne dva centimetry. Pohlédl na její ústa. Krásná, pravidelná, plná. Neodolal jejich kouzlu a udělal drobný pohyb hlavou. Dotkl se jich svými a dále pokračoval procítěným polibkem.

„Já se líbám se svojí matkou!“, prolétlo mu myslí, ale bylo mu to jedno. Její polibky byly smyslné…Bylo to krásné, omračující, nádherné…Chtěl pokračovat dál a dál, nikdy neskončit, ale…

„Co to má znamenat!“, zaječel někdo přes celou místnost. Všichni přítomní se na něj otočili. Harry s Lily od sebe vyděšeně odskočili a podívali se směrem, odkud výkřik přišel. Hlas patřil Jamesovi. Stál na schodech, oči měl vytřeštěné a pomalu se mu do nich vkrádaly slzy, které se marně snažil potlačit. Nemohl, nechtěl uvěřit tomu obrazu, který se mu právě naskytl…Obraz Harryho líbajícího jeho vysněnou Lily. Neodbytně se mu to vrývalo do mozku, který tomu odmítal uvěřit.

„To…Jamesi…To není, jak si myslíš! Já…Ono to…“, snažil se Harry najít nějakou výmluvu, ale zdaleka na nic nemohl přijít. Jamesův pohled nabral chlad. Pomalu a s kamennou tváří došel k Harrymu. Všichni ostatní ve společenské místnosti napjatě čekali, co udělá. Rozpřáhl se a udeřil Harryho pěstí do levé tváře. Harry zavrávoral a spadl na zem.

„Zrádče.“, sykl James nabroušeně skrz zuby a odkráčel pryč.

„Pottere! Okamžitě se mu omluv!“, křikla za ním Lily, ale nijak to nepomohlo. Sklonila se tedy k Harrymu, který seděl na zemi a nevěřícně hleděl do prázdna.

„Nebolí to?“, dotkla se jemně Harryho tváře.

„Ne.“, zašeptal Harry a sklonil zrak, „Je mi to líto…Tohle se nemělo stát…Neměl jsem tě políbit.“

„Ale mě se to líbilo.“, namítla Lily a pohladila Harryho po zasažené tváři.

„Jenže to je právě ten problém!“, odsekl nervózně Harry a prudce se zvedl.

„Nemůžeme se do sebe zamilovat. Nejde to.“

„Nechápu, proč by to nešlo. Přece jsi mě nepolíbil bezdůvodně.“

„To nemůžeš pochopit.“ Harry opět šeptal. Se skloněnou hlavou se odebral do ložnic a lehl si na své lůžko.

Následující den se měl konat famfrpálový zápas Nebelvíru proti Zmijozelu. Harry byl celý nedočkavý, těšil se, až spatří svého otce, jak létá, jak hraje. Chtěl vědět, jestli talent, který má on sám, skutečně zdědil po něm.

„Ahoj.“, pozdravil Harry trochu zdrženlivě trojici chlapců stojící v rohu společenské místnosti. Červíček tu opět nebyl. Už ani na hodinách se neobjevoval. Měl jiného učitele.

„Vůbec na nás nemluv.“, zavrčel Sirius a vražedně hleděl na Harryho. James s Remusem se na něj ani neobtěžovali podívat.

„Já věděl,“ pokračoval Sirius, „proč ti nevěřit. Jsi divnej. Víš spoustu věcí, v hodinách všechno umíš a teď přebíráš Jamesovi holku. Přitom vypadáš úplně stejně jako on, takže nechápu, co na Lily vidí. Pověz – cos jí nasliboval? Jak jsi ji oblbnul?“

Harry stál na místě, ruce měl v kapsách, hleděl do země a do tváří se mu hrnula dávka rozhořčené krve.

„Já o Lily nemám sebemenší zájem.“, procedil skrz zuby čistou lež.

„Jistě. Tak to ti nežeru.“, promluvil James zády k Harrymu. Jeho tón byl tak jedovatý, že by jím mohl otrávit celé Bradavice.

„Mrzí mě, že mi nevěříš.“

„Mě ne.“, odvětil James.

„Sakra, táto, nechovej se jak malej kluk!“, křikl Harry znenadání, ale pozdě si uvědomil, co vlastně řekl. James se otočil a Sirius s Remusem na Harryho zírali jako na hlupáka.

„Cože? Cos to řekl?“, dělal James, že neslyšel, co Harry povídal.

„Aby ses nechoval jak malej kluk.“, snažil se to Harry zamluvit.

„Ne, tohle nemyslím. Řekl’s mi ‚táto‘“

„To si asi blbě slyšel. Kdybys byl můj otec, nechoval by ses tak, jak se chováš. Například k Lily.“, odbyl ho Harry chladně a vztekle odkráčel. James ho strnule vyprovázel očima.

Harry nebyl naštvaný ani tak na Jamese, jako spíše na sebe samotného. James měl vlastně právo být na něj naštvaný. Harry slíbil, že mu pomůže s Lily a namísto toho se s ní líbá. To pěstí, které mu James večer uštědřil, si vskutku zasloužil. Ale Harry byl také především naštvaný na sebe, jelikož nejen, že zklamal svého otce, se kterým byl doteď dobrý kamarád, ale také ho oslovil „táto“, což nezůstane bez neustálého vyšetřování. Byl tak naštvaný, že se těšil, až bude Obraceč opravený. Obraceč. Za měsíc bude spravený. Harry zesmutněl. Ne – netěšil se, naopak, nechtěl odsud. I když na něj byl James naštvaný, nemohl přestat mít rád svého otce. A byla tu i Lily. Lily, do které se bláhově zamiloval. Lily, která nikdy nemůže být jeho.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Neprůhledný

Vřískající davy fanoušků na tribunách Harrymu připomněli léta, kdy studoval v Bradavicích. Všichni křičeli, ječeli a přeřvávali se. Opět se dostal do toho všeho, akorát s jednou malou změnou – na jeho místě byl James a on byl na místě svých kamarádů. Hermiona, Ron a Hagrid. Jeho zlatí přátelé. Kde je vlastně Hagridovi konec? Od doby, kdy Harry odešel vybojovat svobodu pro celý kouzelnický svět, o něm neslyšel. Umřel snad? Schovává se? Nebo se odstěhoval jinam?

Harry zastrčil ruce do kapes a odstoupil stranou od běsnícího davu namačkaného na okraj tribuny. Sedl si na lavici. Hleděl do země a myslí se mu míhaly vzpomínky od těch nejradostnějších přes ty nejsmutnější až po ty nejstrašnější. Proč se jednoduše nedá vymazat část paměti? Proč se mu to všechno musí neustále vracet? Vzhlédl. Uviděl svého otce, jako kličkoval mezi hráči a letěl zvysoka někam dolů. Těsně v závěsu za ním byl další hráč, ovšem v zeleném hábitu. Oba měli stejný cíl. Zlatonku. Oproti době, kdy na koštěti létal Harry, byli dost pomalí. Ovšem – neměli tak zmodernizovaná a vylepšená košťata, jako on. Harry se musel usmát. Vidět svého otce v takové formě bylo tak…fascinující. Byl hrdý. Ale na koho? Na Jamese, svého otce, který vypadal tak majestátně, když se plně soustředil na lesk a třepetavá křidélka Zlatonky, nebo na sebe samotného, že tento dar a talent zdědil po něm? Nevěděl.

Chytil ji!

„A je to tady dámy a pánové! Je to tady! James Potter opět chytil Zlatonku a Nebelvír tímto vyhrává nad Zmijozelem 210 : 40!“, křičel někdo z plných plic do mikrofonu.

James chytil Zlatou. A Harry to viděl! Na vlastní oči to viděl. Štěstí, které se v ten okamžik dostavilo, Harry už dlouho postrádal. Pozoroval, jako se James snáší na zem. Naproti němu a za ním se snášeli jeho spoluhráči, kteří ho hned začali objímat a poplácávat po ramenou, aby ho hned na to vysadili na svá vlastní ramena a nesli ho  kousek cesty jakožto právoplatného vítěze.

Na tribunách jančili a skotačili nebelvírští a na druhém konci Harry viděl kyselé tváře zmijozelských. Tiše si povzdechl. Byl to povzdech smíšených emocí, které hrozily, že v něm každou chvíli vybouchnou. Podíval se zpět na zem. Koutkem oka zahlédl, jako se od davu odtrhli Sirius s Remusem a odběhli ke schodům dolů. Opět mu přišlo líto, že ho James považuje za zrádce. Někdo vedle něj usedl. Nezvedl hlavu. Tu vůni znal moc dobře.

„Ahoj Lily.“, pozdravil ji, ačkoli by nejraději někam utekl.

„Ahoj Harry.“, odpověděla Lily na pozdrav poněkud zdrženlivě. „Musíme si promluvit.“

Harry pokýval hlavou a vyndal si konečně ruce z kapes. Chvíli se na své ruce díval a pak se otočil na lily, která ho neodbytně pozorovala svým pohledem, který by dokázal učarovat snad i Voldemorta. Harry v duchu ironicky zasmál. Ne. Voldemorta určitě ne. A už vůbec ne Lily Evansová.

„Víš Lily…“, začal Harry, ale Lily ho mávnutím ruky zarazila.

„Ne, tady ne. Pojď někam jinam. Někam, kde budeme sami.“

Harry chvíli přemýšlel, co si od toho Lily asi slibuje a doufal, že se nebude muset nějak hrubě bránit. Po tom krátkém zaváhání souhlasil.

„Dobře. Pojď se mnou.“ Zvedl se a rychlým krokem začal scházet schody dolů na trávník. Lily za ním cupitala. Mihli se okolo skupinky vítězů famfrpálového zápasu a zamířili do „Hagridovy“ boudy.

James si jich všiml a jeho pohled se zavrtal do Harryho zad, jako by ho chtěl skrz naskrz propálit. Zastavil se a sledoval Lily s Harrym.

„Jamesi, co je?“, zastavil se Remus, když si všiml, že jeho kamarád nejde se skupinkou. Od ostatních se odtrhl i Sirius. Zahleděli se směrem, kam koukal James. Jejich pohled se změnil navlas stejně jako Jamesův. Ten se na Harryho díval se zamračeným obočím a rty pevně stisknutými k sobě. Snad jen slzy v očích měl sám.

„Jdeme.“, zavelel a tvrdě vyrazil za svým cílem. V ruce stále ještě držel své koště, které teď za sebou nemilosrdně táhl jako kus bezcenného hadru.

Harry si oddechl až uvnitř stavení. Lily, která byla více udýchaná než on, vstoupila těsně za ním.

„Tak, Lily. Rád bych ti vysvětlil všechno, co se teď tady děje, ale prostě to nejde. Nemůžu to říct. Já jsem se nepřišel zamilovat a už vůbec ne do tebe. Ale i když se to stalo, tak nemůžeš udělat nic, abychom spolu mohli mít normální vztah.“

„Harry, prosím, hlavně mi nelži. Říkáš to kvůli Jamesovi.“

Harry sklopil zrak a popošel kousek dál, aby se opřel o starý neudržovaný krb. Znovu se na ní podíval.

„Neříkám, že to není pravda, ale kdyby pro mě James neznamenal to, co je – a taky co je James pro TEBE, tak mi věř, že bych tě teď dlouze políbil. A nebudu předstírat, že to je jediné, co bych chtěl.“

Upřímnost, se kterou se Lily díval do očí, ji úplně odzbrojovala a nevěděla, co má říct. Ale zároveň nevěděla, co si o tom má MYSLET.

„Já to ale nechápu. Co tím myslíš – pro mě?“

„Nesmíš se mě na to ptát, protože já ti to nesmím prozradit. Aspoň ne teď.“

„Ale, Harry! Jako se mám proti tomu bránit? Jako mám docílit toho, abych na tebe zapomněla, když tě mám před očima každý den?“

Harry se zhluboka nadechl a přišel k Lily blíž. Chytl ji jemně za ramena, odolal touze políbit její plné smyslné rty a odpověděl.

„Najdi si někoho jiného. Třeba James. Je úplně stejný jako já.“

Lily se vztekle vymanila z jeho sevření.

„To snad není možný! On není stejný jako ty! Vzhled není všechno. Znáš ho teprve měsíc a myslíš si, že je skvělý. On není jako ty.“

„Znám ho déle a více než si myslíš.“, odvětil chladně Harry. Poznámka, že svého otce zná jen měsíc, se ho dotkla, i když musel přiznat, že má Lily z části pravdu.

„Co to říkáš?“, nechápala Lily a po zádech jí přeběhl mráz. Začínala se Harryho bát. Jeho oči se jí nyní zdály hlubší a tmavší. Tajemné, nepřístupné a neproniknutelné.

„Pravdu Lily. James je stejný jako já. A teď nemám na mysli vzhled. Dokáže být stejně něžný jako já. Miluje tě snad víc než já. Každou chvíli o tobě mluví. A včera jsem ho v noci dokonce slyšel plakat. Teď mě nenávidí takovou silou, jakou tebe miluje. Měla bys mu dát šanci. Já za měsíc stejně odejdu.“

Lily pootevřela pusu. Nevěřila vlastním uším.

„Ale to si…to je…Proč odejdeš?“

„Protože musím.“ Harry se otočil k Lily zády. „Je to moje povinnost.“

„Ale co já?“

Harry sklopil hlavu, ale zpět se neotočil.

„Ty máš na výběr. Já ne.“

„Já to nechápu. Kam musíš jít?“

„Zpátky. Tam, kam patřím.“

„A uvidím tě zas někdy, že?“

Harrymu činilo nezvykle těžké potíže odpovídat na tyto otázky. Drásaly mu uši, mučily srdce a pomalu zatracovaly jeho rozum, který právě v tuto chvíli nejvíce potřeboval.

„Ne.“, odpověděl.

„Ale proč? Kam jdeš?“

„Už jsem to řekl! Tam, kam patřím.“

„Nevěřím ti. Ty mi lžeš! Nebo alespoň něco tajíš! Otoč se, když spolu mluvíme!“

Harry ji poslechl a otočil se čelem k ní. Pohledem však stále visel na podlaze.

„Něco mi tajíš.“, zopakovala Lily. Bylo to ale spíše konstatování než otázka.

„Ano tajím.“

Tohle Lily dostalo do varu. Tahle odpověď jí bolela na srdci stejně jako na duši. Ovšem, o nic víc ani míň než Harryho.

„Harry!!“, vykřikla tak drsně, že to Harryho přinutilo se na ni podívat. „Řekni mi to.“

„Nemůžu, Lily. Nejde to.“

„Ale jde. Proč by to nešlo.“

Harryho začínaly pálit oči od slz. Chtěl jí říci něco, co by ji uklidnilo, nějakou milosrdnou lež, ale nedokázal to. Ne pod tím vstřebávajícím pohledem smaragdových očí, které viseli na Harryho rtech a čekaly, co teď řeknou.

„Nenuť mě. Nemuč mě. Nemůžu ti to říct.“

„Já tě odsud nepustím, dokud mi to nevysvětlíš. Potřebuju to vědět. Harry, prosím.“, zašeptala Lily a Harry si všiml slzy, která se jí skutálela po její tváři. Hned na to ucítil pramének slané vody na své vlastní. Už to nemohl vydržet. Vyběhl z polorozpadlých dveří a nechal tam Lily stát s jejími nejistými myšlenkami.

Lily se s povzdechem a tichým vzlyknutím chtěla vydat za Harrym do hradu, když do dveří vstoupil James se sklopenou hlavou. Remus se Siriusem zřejmě zůstali venku. Lily se zarazila. James vzhlédl a promluvil:

„Promiň. Za všechno se omlouvám.“

Lily teď nevěděla, co si o tom má myslet. Musela vypadat dost zmateně, když jí James začal vysvětlovat.

„Vím, že ho miluješ. Netajím se s tím, že nechci, abys byla s ním, že chci, abys byla se mnou, ale jestli to je tvoje volba, tak chci, abys byla šťastná. Rozumíš mi, že jo?“

„Jamesi. Myslím, že víš, žes mohl být na Harryho místě, co se týče lásky, kdybys pro to něco dělal.“, podotkla Lily. James svěsil hlavu a kývl.

„Myslím, že má Harry pravdu, i když stále nevím, co ty jeho tajnosti znamenají.“

Jamesovi se nadějí rozbušilo srdce. Podíval se na Lily. Nejistě se usmívala. Přišel k ní blíž. Nahnul se k jejímu uchu a se zavřenýma očima zašeptal:

„Miluju tě, Lily.“ Rychle jí vtiskl lehký polibek na ústa a odešel Harryho směrem.

Lily zůstala stát jako přikovaná. Takhle Jamese Pottera neznala. Harry měl pravdu. Proč Harry ví spoustu věcí? Kdo to vlastně je? Na to si nedokázala odpovědět. Celá zmatená odešla do hradu.

Sirius s Remusem kráčeli vedle Jamese, každý z jedné strany. James šel poměrně rychle s pobledlou kamennou tváří.

„No tak, Jamesi. Přece se nevzdáš. Copak mu Lily necháš?“, hořekoval nad Jamesovým jednáním v boudě Sirius.

„On ji odmítl. Kvůli mně, pokud jsi neposlouchal.“, odvětil James.

„Já jo, ale ty ne. Odmítl ji, protože někam odchází. Jinak by byl s ní. Říkal to.“, nenechal se odbýt Sirius.

„Nevím co si o tom mám myslet. Co bych měl pro Lily JÁ znamenat? Říkal to tak, ne?“, zavrtěl nechápavě hlavou James.

„Mě se neptej. Zeptej se Harryho.“

„Je divnej. Proč Jamesovi ráno řekl ‚táto‘?“, vložil se do rozhovoru Remus, který se to vše marně snažil pochopit.

„Proč se všichni ptáte mě? Na to se zeptejte jeho.“, rozhodil Sirius v rozčílení ruce.

„Tak se ho zeptáme.“, rozhodl James.

„Cože?“, otočil se na něj Remus.

„Prostě za ním někdy zajdeme, někdy si ho odchytíme a pořádně ho zmáčkneme. Je to tak?“, vysvětlil Sirius za Jamese, který jen pokýval hlavou. Pak už ztichli, protože vešli do hradu a zamířili do své části hradu, aby se poté mohli v klidu domluvit, jako Harryho přimějí, aby jim konečně řekl celou pravdu. Netušili však, jaký šok si budou muset prodělat.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Pravdu, prosím!

„Jamesi!“, volala Lily Evansová na mladého chlapce, který seděl v křesle ve společenské místnosti a nepřítomně hleděl před sebe. Když uslyšel Lily, pohlédl na ni.

„Co se děje?“

„Já jen…chtěla jsem s tebou mluvit.“, zastavila se Lily u opěradla. James otočil hlavu zpět a zadíval se do ohně v krbu.

„A o čem?“

„No…“, začala Lily a posadila se do křesla vedle Jamese. „Jde o nás. Tedy o mě, o tebe a Harryho.“

„Typický milostný trojúhelník. Není co řešit.“ James sklopil zrak a trochu se zastyděl za svou uštěpačnou poznámku.

„Ale no tak. Přestaň s tím. Když se s tebou člověk snaží mluvit normálně, tak ho akorát odradíš. Pak se nesmíš divit, že jsem o tebe nejevila zájem.“

„A teď ho jevíš?“, položil James docela trefnou otázku. Lily otevřela ústa v odpověď, ale uvědomila si, že neví, CO má odpovědět.

„Vidíš, miluješ Harryho.“, zkonstatoval James zamračeně.

„To nemění nic na tom, že bys se mohla zamilovat do tebe.“, podotkla Lily.

„To ne. Ale přiznej – říkáš to jen proto, že Harry odchází.“

„Možná.“ Lily ani nevěděla, proč to Jamesovi říká. Snad to bylo pro to, že Harry odchází, snad pro to, že je mu tolik podobný. Ale jistě to nevěděla.

„Lily, co po mě chceš?“, zeptal se James rozladěně po krátké tiché chvíli, kdy oba poslouchali šum v celé společenské místnosti.

„Na tebe Harry dá. Promluv si sním. Zjisti, co má v úmyslu.“

„Prosím, tě.“, odvětil James nakvašeně.

„No tak. Copak ti v tom něco brání?“, žadonila Lily a položila svou ruku na jeho. James rukou uhnul.

„Jo, brání.“, odsekl.

„A co?“

„Harry.“ Lily se na něj tázavě podívala. Když si uvědomila, jako to myslí, zamračila se.

„To mu to jednoduše nemůžeš odpustit? Jak by ses cítil ty na jeho místě?“ Lily měla pravdu. Choval se teď jako sobecký pokrytec. Vždyť on i Harry měli stejný problém. Nebo spíše podobný. James se bláznivě zamiloval do Lily, která ho odmítala. Ale Harry to měl daleko těžší. Zamiloval se do Lily, kterou musí odmítnout ON z nějakých záhadných důvodů. Jaké to jsou důvody? Od chvíle, co přišel, jakoby se něco pohnulo, jakoby nějaká neviditelná ruka pozměnila všední chod Jamesova života. Co se to stalo? Může za to Harry? Jamese najednou přepadl pocit, že vše musí vyřešit. A to co nejdříve.

„Já s ním promluvím.“, řekl nakonec a opřel se v křesle.

„Děkuju.“, usmála se Lily a políbila ho na čelo. James se na ni podíval, ale to už Lily kráčela ke skupince svých kamarádek. James si povzdechl.

Harry kráčel z Velké síně ke schodům na svou kolej ponořen do svých myšlenek a se zrakem sklopeným k zemi. Zarazil se, když si všiml, že před ním někdo stojí, a zvedl hlavu.

„A-ahoj Jamesi.“, pozdravil chlapce, který stál naproti němu s rukama založenýma na prsou a pronikavým, zkoumavým pohledem se na něj díval.

„Nazdar. Chci s tebou mluvit.“, řekl chladně James. Bez jakékoli otázky či náznaku chytil Harryho za rukáv a odvlekl ho do postranní potemnělé uličky.

„Co chceš?“, zeptal se Harry trochu nesvůj.

„Toho je hodně. Ale teď chci slyšet všechno. Všechno o tobě.“ James si znovu založil ruce. Harry si tiše povzdechl a v duchu zaklel, ale měl pocit, že udržet tajemství už moc dlouho nedokáže, zvlášť pod tímhle nátlakem.

„A co bych ti měl říct?“, vykrucoval se.

„Harry, nedělej ze sebe blbce! Pověz mi to.“

„Poslala tě Lily, že jo?“ James zaváhal, zda mu má říct pravdu nebo ne.

„Ano, poslala. Ale dělám to i kvůli sobě.“

Harryho mučilo, že Lily zatajuje, do vlastně je, ale unesla by to? Přece však nemohl lidi, které má tolik rád, stále nechávat na pochybách. Musí jim to říct. Řekne jim to. Řekne jim vše, řekne jim to, kvůli čemu se vydal sem. Udělá to.

„Sejdeme se v jedenáct večer ve společenské místnosti.“, navrhl konečně. James souhlasil. Oba se společně vydali nahoru k portrétu Buclaté dámy.

Blížila se jedenáctá hodina večer a Lily usedala do křesla naproti vyhaslému krbu ve společenské místnosti. Uslyšela kroky. To James se pomalu šoural jejím směrem a za ním Sirius s Remusem.

„Ahoj, Lily.“, kývl na pozdrav James a polohlasně zazíval.

„Ahoj. Kde je Harry?“, podívala se na něj Lily.

„Nevím. Závěsy měl roztažené a postel ustlanou.“, oznámil James a sedl si na zem vedle křesla, ve kterém seděla Lily. Remus se Siriusem obsadili zbývající křesla.

„Kolik je přesně hodin?“, zeptal se Remus.

„Přesně jedenáct.“, odpověděl někdo v rohu. Postava vystoupila dopředu a skrytou tvář odkryl svit měsíce.

„Harry!“, vyskočila Lily z křesla. Harry přišel až před čtveřici.

„Stále trváte na tom, abych vám vše řekl?“ Jeho hlas zněl posmutněle, vyčerpaně, bez života.

„No tak, nech toho. Samozřejmě.“, pokáral ho slabě Sirius.

„Dobře.“ Harry si nervózně odkašlal.

„Tak tedy od začátku.“, načal své krátké vyprávění, Lily se posadila zpět do křesla a pak už jen všichni tiše poslouchali.

„Je mi 24 let. Od mala mě vychovávali teta se strýcem, kteří mě moc v lásce neměli. Pak jsem nastoupil do Bradavic. Poznal jsem tam opravdové přátele. Ti přátelé mi ve všem pomáhali. Pomáhali mi s úkoly, přípravami na famfrpál i proti Malfoyovi. Dracu Malfoyovi. V čem mi ale nedokázali pomoct bylo to, že jsem Vyvolený. Porazil jsem Voldemorta, ale za cenu, která mi doteď rve srdce. Za cenu životů mých přátel, mého profesora, mé Ginny ale hlavně mých rodičů.“ Po celou dobu Harry nervózně přecházel sem a tam. Lily, James, Sirius ani Remus z něj nemohli spustit oči. Nyní se Harry zastavil a podíval se na každého zvlášť.

„Jmenuji se Harry Potter.“, vyslovil větu, o které si myslel, že ji říci nedokáže. James otevřel ústa údivem.

„Cože?“, nechápal. Harry se na něj podíval.

„Jsem Harry Potter, tati.“, odpověděl. James se pokusil zasmát, ale byl to spíše skřek, než smích.

„Tak tohle ne.“

„Ale ano. To není všechno.“, podíval se na Lily.

„Co-co já?“, trhla s sebou Lily.

„Víš, jaké mám oči?“, zeptal se Harry.

„Jistě. Zelené, jako já. Ale co-.“ Lily se zarazila. „Panebože! Snad nechceš – nemyslíš že – ne!“

„Jste moji rodiče.“, kývl Harry.

„To je pitomost! Co se nám tu snažíš namluvit, sakra?“, vyštěkl rozladěně Sirius.

„Jen to, že jsem přišel, abych zlepšil svůj život. I ty jsi jeho součástí. Jsi můj kmotr.“ Siriusovi padla brada a vytřeštil oči. „A Remus je můj učitel obrany proti černé magii ve třetím ročníku.“, podotkl ledabyle Harry.

„Já?!“ Remus vyskočil z křesla, podobně jako Lily.

„Reme, sedni si.“, zatáhl ho za rukáv Sirius.

„Já vím, že to zní naprosto šíleně, ale je to tak.“

„Já mám syna…A s Lily.“, šeptal James hledíc před sebe se slzami v očích. Harry se musel usmát. Chtělo se mu plakat s ním.

„Já bych byl teď strašně rád šťastný s vámi, nebo překvapený, zaskočený nebo jako se cítíte, ale musím vám říct ještě něco.“, nakousnul celou věc Harry.

„Že zemřeme, je to tak?“, podívala se na něj Lily.

„Jo, je.“ Harry sklopil zrak. „To není všechno.“

„A co ještě?“, chtěl vědět Remus.

„Sirius také.“

„Cože? Já? Jak? Proč?“

„To ti nemůžu říct! Řekl jsem, že se to stane, ale nesmím vám říct jak!“ Harry byl čím dál víc nervóznější.

„A co ještě? Co se ještě stane?“, podíval se na Harryho James s přiškrceným hlasem.

„Peter je zrádce. Peter slouží Voldemortovi. Nevěřte mu.“

„Kdo je ten Voldemort?“, nechápal Sirius. Harry se na něj zahleděl. Bylo to zvláštní po tak dlouhé době slyšet to jméno vyjít z jiných úst, než jeho.

„Vrah.“, odpověděl a odešel pryč. Ostatní čtyři tam zůstali sedět jako zařezaní a nevěděli, co si tom všem myslet.

„Jestli to je sen, budu děkovat bohu a políbím Severuse.“, řekl Sirius a ostatní se alespoň trochu zasmáli. Ale šok, který před pár vteřinami utrpěli, nechtěl tak snadno odeznít.

Harry s hořícími lícemi vrazil do chlapeckých ložnic, zamířil do své části pokoje a prudce zatáhl závěsy. Sedl si vyčerpaně na postel. Tak je to za ním. Vše jim řekl. Teď mu nezbývalo nic jiného, než jen doufat, že mu to vše uvěří a budou si dávat pozor na to, co dělají, komu věří, s kým se přátelí. Doufal, že až se vrátí tam, odkud přišel, bude vše, jako si vždy přál.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Veritas

Ráno bylo chladné, zamračené a posmutnělé. Harry se vzbudil poněkud brzy, ale nemohl znova usnout. V hlavě mu ležela událost z včerejší noci, měl smíšené pocity a sám vlastně ani nevěděl co cítí, jak se cítí. Co ale věděl, bylo, že musí vypátrat Voldemorta. Byl ochoten protáhnout svůj pobyt v této době o měsíc, dva, či více za cenu Voldemortovy smrti. Jenže nevěděl odkud by měl vlastně v pátrání začít. Napadlo ho, že by nějak zjistil, kde se skrývá Červíček. Kdyby ho Harry přinutil mluvit pravdu, byl by jeho cíl o něco snadnější. Ano, zajde za ním, ale kde by ho měl hledat? Všechno je tak těžké! Když chtěl změnit svou minulost, varovat rodiče, nevěděl, že to vše bude strašně těžké! Vždyť jen jakou dobu mu trvalo, než se opravdu odhodlal říci jim pravdu? Jak dlouho bude tedy hledat Petergrewa? A co když ten zrádce nebude vědět, zda se už odehrálo něco podstatného? Co viteály? Kdyby ještě nebyly zhotoveny, dokázal by Voldemorta zabít? Viděl už Věštbu? Co Harryho rodiče? Uvěřili mu? Uvěří Červíčkovým slizkým kluzkým výmluvám?

Harry měl tolik otázek, na něž neznal sebemenší odpověď. Připadalo mu vše nedosažitelné, nepolapitelné, nezodpovězitelné. Když pomyslel na rodiče, na okamžik v něm svitla nepatrná naděje. Mohli by snad vědět alespoň něco, co by se Petera týkalo? Vzápětí si ale uvědomil jak je to ubohé chytání se stébla. A přece – něco o něm věděli, přestože neprohlédli skrz něj. Zkusit to může, za to kůži nedá.

Z myšlenek jej vytrhlo náhlé zahulákání budíku, jenž patřil Eledu Krustlovi, který spal tři postele vlevo od Harryho. Byl čas na snídani před vyučováním. S povzdechem se Harry posadil na posteli. Nechtěla se mu absolvovat žádná výuka. No moment – vždyť nemusel! Může ze školy odejít, nepatří sem do této doby! Ve své době má školu dodělanou, je dospělý, může se rozhodovat sám za sebe. Ach jak je bolestná vzpomínka na jeho dobu… Za dobu trávenou zde, vedle matky a otce a všech přátel si připadal mladší a.. úplný. MUSÍ ho porazit. Jinak to nejde. Musí mít budoucnost! Nejen on, ale i ostatní, další přeci… Co by mohlo být tak špatného změnit dějiny k lepšímu? Zachránit životy!

Harry však doopravdy nevěděl, že to může vést opravdu k tomu nejhoršímu.

Vstal, pomalu se oblékl a jal se sbalit si nejnutnější věci. Náhradní oblečení, knihu obrany proti černé magii, pár lahviček třemdavy, několik různých roztoků k běžným účelům a nakonec hůlku do kapsy. Nyní jen zjistit něco málo o Peterovi a vyrazit na cestu.

„Jamesi!Reme!“, oslovil Harry dva chlapce mířící ke dveřím do společenské místnosti.

„Jo?“, otočil se James, následovně i budoucí profesor, „Ach – to jsi ty.“ Dodal tlumeně.

„Nechci se bavit o včerejšku.“, začal Harry, „Je mi jasné, že potřebujete čas, strávit to a porozumět. Jen… Potřebuji něco vědět.“ Lupin zvedl tázavě obočí. Chlapec s jizvou tedy pokračoval: „Týká se to Petera. Jde o to, že – jak jste jistě postřehli – se nikde neobjevil značnou dobu a já… Já ho potřebuju nutně najít, na něco se ho zeptat. Je to dost důležíté.“ Skousl si nervózně spodní ret, jak to měl ve zvyku vždy, když byl nedočkavý nebo nejistý, ohledně toho, co by mělo přijít.

„A co já s tím mám dělat? Nevím kde je.“, snažil se mluvit klidně James. Noční rozhovor mu na klidu nepřispěl. Naopak se cítil tak trochu mimo mísu. Nevěděl, jak má reagovat při hovoru se svým synem. A ještě více se obával setkání s Lily. Doufal jen, že bude alespoň lepší, než doposud.

„No, nemusíš vědět, kde je to neříkám. Stačí, když mi povíš o nějakém jeho oblíbeném místě mimo Bradavice. Jestli se o něčem nezmiňoval.“ Harry upřímně doufal, že jeho otec bude vědět o nějakém místě, nějaké skrýši. Tušil, že je to zoufalý pokus, ale nic jiného se už ani dělat nedalo.

„Já nevím“, zauvažoval zaraženě James, „Moc nám toho o sobě nikdy nevykládal.“

„Ale něco přece.“, vložil se poprvé do hovoru Remus, „Blábolil jednou něco o Černým Smrku. Ale je to zbytečné, jedinou cestu, kterou známe my, je skrz Zapovězený les. Určitě tam Červíček chodí jinou, ne tak nebezpečnou, jenže o té se nikdy nezmínil. Asi věděl proč…“ Remus se krátce zamračil a James podobně přikývl. To je dobré znamení, pomyslel si Harry. Očividně mu uvěřili. Tak první krok je snad za ním.

„No, tak díky. Tak já nebudu rušit, mějte se.“, usmál se a chtěl odejít.

„Ne tak rychle“, zadržel ho James, „kam chceš jít? Nejdeš na snídani? A co škola?“ Harry jim nechtěl nic vysvětlovat, nestál o jejich doprovod. Bude to příliš nebezpečné a on nechtěl riskovat jejich životy, které chtěl zachránit.

„Ne, Jamesi, nejdu. A školu já už mám dávno dodělanou. Musím něco zařídit a nechci aby mě kdokoliv z vás následoval. Jasné?“

„No, jo, ale co chceš dělat?“, nenechal se odbýt ani Remus.

„To je moje věc.“, odsekl Harry a co nejrychleji se odebral pryč z nebelvírské věže. V duchu se modlil, aby nikoho z pobertů nenapadlo sledovat jej.

Šel rychlým krokem, mířil k Zapovězenému lesu. Cestou minul budoucí Hagridovu hájenku, pár žáků na ranní vycházce se za ním udiveně otáčelo a jeho srdce bilo tolik silněji a hlasitěji, že je cítil až v krku. Musí ho najít. Musí zničit Voldemorta. Musí změnit minulost. Už se rozhodl. Postupoval nyní lesem, stále hlouběji, aniž by si uvědomoval přítomnost dalších tří postav. James schovaný pod neviditelným pláštěm, Sirius doprovázející ho ve značné vzdálenosti, aby si ho nikdo nevšiml a Remus chráněný zastíracím kouzlem, jež ovládal snad jako jediný z ročníku.

Harry došel až na mýtinu uprostřed lesa. Slunce ji ozařovalo natolik, že na zemi vzkvétali květiny pestrých barev, tu a tam se na kamenech vyhřívala menší zvířata a člověk, jenž právě vyšel z potemnělého prostředí si musel chvíli stínit rukou před očima, než byl s to opět zřetelně vidět. Půl cesty je za ním. Až se vydá vstříc druhé polovině lesa, bude si muset počínat obezřetně. Jestli je les zrádný, tak nejvíce právě v této následující části. Šel tedy dál. Jakmile se nacházel několik desítek metrů v hloubi druhé části lesa, zaslechl něco jako řevu plné dávivé zvuky. Byl to určitě nějaký lesní tvor, ale o žádném z těch, které doposud znal, nevěděl, že by vydával takové zvuky. Bylo to nanejvýš podezřelé. Snad ten tvor není nebezpečný a pokud ano, doufal, že se s ním nějak mine. Zaslechl nedaleko před sebou praskání větví. To bude on. Harry se rychle schoval do houští, jež sem tam pokrývalo suchou půdu lesa. A pak to uviděl! Zprvu zahlédl jen hlavu – vypadala jako hypogryf. Ale hypogryfové takové zvuky nevydávají! Poté se do Harryho zorného pole dostal i zbytek těla. Tvor stál na čtyřech nohách, svalnatých a nemálo podobným nohám kentaurů, jen jejich barva se blížila zvláštnímu odstínu šedi. Tělo by se mohlo zdát lidské, jak jej též mají kentauři, ale na hrudi nebyly vidět svaly a nebyla porostlá sem tam chlupy, ale přímo zarostlá srstí, černou, dlouhou a roztřepenou. Zbytek těla ozařoval krajinu třpytivým leskem, jaký dokážou vytvořit jen jednorožci. Nikde nebyly vidět žádná křídla, zřejmně to je prostě nějaký pradávný druh kentaura či jednorožce. Zvíře bylo zraněné na jedné noze. Ten dávivý řev, jenž Harry zaslechl byl zřejmě bolestivý nářek.

James, Sirius a Remus tuto scénu pozorovali také, jen z o něco větší vzdálenosti. Tvor byl pro ně uchvacující, ale neodvážili se k němu přiblížit, ačkoliv očividně potřeboval pomoc. Ale uviděli jinou postavu. Vykročila z houští a pomalu se blížila k záhadnému tvorovi. Jamesovi se zatajil dech. Byl to snad…strach? Strach o jeho budoucího syna? Směšné! Směšné, avšak pravdivé. Sirius nakročil vpřed, James ho ale zarazil.

„Ne, třeba ví co dělá. Zažil jistě horší věci, než zraněné zvíře.“, zašeptal.

Harry udělal ještě jeden krok a zůstal stát. Nyní i ten tvor stál a pozorně si Harryho prohlížel. Harry se pokusil o poklonu, pomyslel si, že při troše štěstí bude zvíře reagovat jak hypogryf, když už má jeho hlavu. Povedlo se! Tvor se uklonil též a Harry věděl, že k němu smí přistoupit. Opatrně natahoval ruku a vzápětí už hladil hypogryfův zobák. Harry si vzpomněl na třetí ročník, kdy mu Hadrig oznámil, že po tomto kroku je na čase se trochu proletět. Mírně se pousmál a opět ho zaplavil zármutek nad ztracenými přáteli, ale ihned se okřikl a umínil si, že prostě zachrání jejich životy! Záhadný tvor, jakoby vycítil Harryho žal a jemně se o Harryho paži něčím otřel. Vyvolený pozvedl svou hlavu a spatřil blánovitá křídla, jaká mívají testrálové, jen stříbřitě šedá. Tak přece ten tvor umí létat! Moment…. Co když tohle všechno znamená, že tento tvor v sobě má něco z každého zvířete, jemuž je z části podobné? V tom případě, by mohl mít testrálův smysl pro orientaci, což by Chlapci, který přežil, přišlo náramně vhod!

Se zatajeným dechem přistoupil k…jak ho má nazývat? Doufal, že ho dovede k pravdě, aby mohl Voldemorta zničit. Bude mu říkat Veritas. Přistoupil k Veritasovi a opatrně naznačil, že by rád nasedl. Zprvu se zdálo, že ho Veritas odmítne, ale nakonec vznešeně pokýval hlavou a přikrčil se. Harry mu vylezl na záda.

„Dokážeš najít Černý Smrk? Někde tam by měl být schovaný můj nepřítel. Je tam nějaké stavení, nějaký úkryt?“

James pochopil. Posunkem naznačil, aby k němu Remus přistoupil.

„Reme, proměním se a ty nasedneš rozumíš?“, velel šeptem, „A Siriusi, ty jej nepřestaň sledovat a veď nás.“ Tichošlápek i Náměšíčník rozuměli, z Jamese se stal Dvanácterák a poté, co se Remus vyhoupl na jeho hřbet, byli připraveni Harryho následovat.

Veritas se krátce vzepjal, mávnul křídly a vznesl se do vzduchu. Letěl nad korunami stromů, mezi něž srp měsíce prosvítal do hloubi lesa. Harry si nevšiml dvou zvířat, která mezi kmeny běžela jak o závod, jen aby za nimi nezůstávala moc vzadu. Veritasova blanitá křídla mávaly vzduchem a při každém tom mávnutí se Harrymu téměř neznatelně otřela o paže. Vyvoleným prostupoval nádherný pocit letu, vítr do něj bušil a dával mu notnou sílu svobody. Zavřel oči a nechal se tím nepopsatelným pocitem unášet. Když je po dlouhé chvíli zas otevřel, zjistil, že už se pod nimi nenachází Zapovězený les, ale nějaká rozlehlá louka, ke které Veritas začal klesat. Harry spatřil ještě něco. Tři postavy stojící na úpatí kopce a vzhlížející vzhůru k němu.

„To ne!“, zaúpěl. Poznal v nich svého kmotra, bývalého učitele a svého otce.

„Leť, prosím, k úpatí. Musím tě seznámit.“ Veritas krátce houkl a nepatrně změnil směr.

James, Sirius a Remus teď sledovali, jak šedo-stříbrný tvor klesá, až se nohama dotkl suché země. Harry z něj slezl.

„Vy jste prostě nepoučitelní, že? Tohle je příliš nebezpečné, copak to nechápete? Tohle není výprava na jedno odpoledne! Neměli jste se mnou chodit! Určitě se po vás shánějí profesoři, rodiny si dělají starosti!“ Chlapec s jizvou přetékal zlostí.

„Harry, nikdo si starosti nedělá.“, sdělil mu v klidu Sirius, „Jak jsi tam v lese stál s tímto tvorem - ..“, ukázal na Veritase.

„Je to Veritas.“, odvětil suše Harry.

„No tak s Veritasem,“ pokračoval dál Sirius, „Remus udělal pár dálkový kouzel – mimochodem, docela složitých – aby si o nás rodiče nedělali starosti. Oni také vše ve škole vysvětlí.“

„Jo, Harry,“ vložil se do výkladu James, „jsme si jistí, že je to nebezpečné. To, co jsi nám včera v noci vyprávěl, jasně ukazuje, že nám hrozí nebezpečí. Smířili jsme se s tím. Abych nevyzněl moc směšně… Prostě, jsi můj – jak to říct – budoucí syn a nerad bych, aby si na vše byl sám.“ James znechuceně potřásl hlavou. „Nemohu uvěřit, že sem ten blábol řekl.“ Ostatní se srdečně zasmáli.

„Jste všichni tři tak nezodpovědní!“, povzdechl si Harry. Bylo mu jasné, že teď je nedonutí, aby šli zpět.

„Jo, my víme.“, souhlasil s ním Remus. „Myslím, že tě můžeme dovést do Červíčkova úkrytu. Je tam za kopcem.“ Lupin ukázal směrem pře sebe. Harry pokýval hlavou.

„Tak jo.“ Na chvíli se obrátil k Veritasovi. Zamumlal něco u jeho hlavy, oslnivý tvor opět kývl hlavou a odlétl pryč.

Zpět na obsah

Kapitola 9: Střetnutí

Pobertové s Harrym se po tiché cestě konečně za soumraku ocitli před jakýmsi napůl se rozpadajícím příbytkem, jenž očividně opravdu Červíček obýval. Nyní tu byl naprostý klid a zdálo se, že tu Peter není. Přesto se ale Harry rozhodl opatrně, s hůlkou napřaženou před sebe, do malého stavení vlézt a prozkoumat ho. Byl tu obrovský nepořádek. Pokud byl James bordelář, Červíček si tu zakládal skládku. Zbytky jídel různě rozmístěných po celé, jedné jediné, místnosti doprovázely špinavé ponožky, posteli se ani postel říkat nedalo, jelikož to bylo spíš cosi dřevěného stlučeného dohromady z různých planěk, s hubenou proleželou matrací, na které byla ledabyle pohozená šedivá deka, jež připomínala spíše vystýlku boudy pro psa než nějakou alespoň zdánlivou přikrývku lidského těla, a celý vnitřek tohoto obydlí byl jaksi zaházený odpadky, zašedlý a byl cítit mírný zápach. Harry znechuceně zkřivil obličej a otočil se na své přátele, kteří stáli u vchodu a s nelibými výrazy pozorovali vnitřek mrňavé chatrče.

„Nechápu, jak takhle může žít. Slizoun.“ podotkl s notnou dávkou odporu a vylezl ven na vzduch, který se zdál být o něco více čerstvý, než tam, kde se Harry ještě před pár vteřinami nacházel.

„Mám takový pocit,“ zamyslel se Remus, „ že tu budeme muset někde najít úkryt, odkud bychom viděli na cestu, až se bude Červíček vracet.“ Ostatní zamračeně pokývali hlavou a všichni se rozhlíželi, kudy se dostat do nějakého vhodného úkrytu. Okolí před chatrčí bylo ale úplně holé a jediné, co by se dalo považovat za nějaký ten úkryt, bylo husté, celkem rozlehlejší křoví za stavením, za kterým se ihned na to rozprostíral další les. Bylo nanejvýš jasné, že odtud na cestu ani náhodou neuvidí, ale nic jiného jim nezbývalo. Budou se muset orientovat podle sluchu.

„Nakonec to není tak hrozné.“ Pokrčil James rameny. „Červíček je celkem hlučný a hlavně docela funí. Když budeme potichu a střídat se na stráži, nemůžeme ho minout.“

„Taky pravda.“ Uchechtl se Remus a naschvál mírně zachrochtal, načež Sirius vyprsknul smíchy.

„Pitomče.“ Dloubl mu loktem do žeber.

„Tak dobře, jdeme se ukrýt.“ Zavelel Harry a zahnul za nízkou chatrč ke křoví, které rozhrnul poměrně jednoduchým zaříkadlem, aby mohli všichni projít skrz. Poté křoví opět uzavřel.

Blížil se východ slunce. Jediný vzhůru byl Remus, aby mohl hlídat, zda něco neuslyší, ostatní spali. Remusovi také občas už odpadávala hlava, jak ho přemáhala únava, ale vždy s ní zatřásl, aby se alespoň na pár minut probudil. Takhle by to nešlo, propásnu Petera, když budu usínat. Zamyslel se nad svým polobdělým stavem a strčil do Harryho, aby ho probudil. Harry sebou škubl a instinktivně vyšvihl svou hůlku před Remusův obličej. Když zcela probuzen zjistil, že hledí na svého profesora a poměrně nebezpečně mu div nestrká hůlku do nosu, uklidnil se a svoji ruku dal opět podél těla.

„Už usínám, vezmi to, prosím, za mě.“ Zašeptal Remus co nejtišeji. Harry jen krátce pokýval hlavou, sedl si do tureckého sedu a lehce si protáhl záda, aby se probral úplně. Remus se už uvelebil na měkké zemi pokryté listím, když v tom kousek od nich uslyšel šustit listí, jak o ně někdo každým rychlým krokem zavadil. Okamžitě zpozorněl, Harry zrovna tak. Oba dva vnímali, jak ta osoba prošla po cestě kousek od křoví až k chatrči, aby do ní posléze nemotorně vstoupila. Podívali se na sebe a kývli si na znamení. Remus blíže ostatním spícím chlapcům do každého z nich několikrát opatrně šťouchl, a jakmile se Sirius s Jamesem probudili, zdvihl ukazováček k ústům, aby naznačil, že mají být potichu, jelikož vyhlížený se právě vrátil z nočních toulek. Všichni byli připraveni potichu a nenápadně vyjít z úkrytu a překvapit Červíčka v jeho odpudivé noře.

„Nějaká obtloustlá krysa tu zřejmě hledá něco pro svého slizkého pána.“ Utrousil poměrně znechuceným sarkasmem Harry, když už i s ostatními stál přímo ve ztrouchnivělých dveřích. Peter se lekl, povyskočil, až jedním kolenem nakopl dřevěnou postel, přes kterou byl ještě před chvílí natažený a hledal něco v mezeře u zdi.

„Harry!“ zakvíkal Červíček a mnul si potlučené koleno. „Vyděsil’s mě.“ Opět byl strašně podlézavý, přesně jak si Harry pamatoval ze třetího ročníku, když ho Sirius s profesorem Lupinem málem polapili.

„Jak se máte, přátelé?“ Zakrákoral nervózně, jakmile spatřil i Jamese, Siriuse a Remuse. Všichni tři zbylí pobertové, nyní naplno věřící Harryho slovům ve společenské místnosti, se na Červíčka dívali s opovržením. Sirius to už nevydržel a vystartoval.

„Prevíte! Zrádče!“ prodral se okolo Harryho dovnitř příbytku, chytil Petera pod krkem a k hrdlu mu přirazil svoji hůlku. „Uděláme z tebe dračí lejno, hodíme tě obrovským masožravým rostlinám, přivážeme tě ke stromu a budeme se dívat, jak si tě přijdou rozsápat nějací supi!“

„Siriusi, uklidni se.“ Zavelel Harry. Možná to byl dobrý způsob, jak z Červíčka něco dostat, ale raději by to udělal sám. Možná kvůli pomstě, možná kvůli spravedlnosti.  Sirius odstoupil a jeho místo zaujal Harry. Strčil do Petera tak, že spadl zpět na svou postel, svou levou rukou ho chytl za hnusně špinavé tričko, přitiskl víc k posteli a hůlku přidržoval tam, kde před několika minutami měl Sirius svou.

„Tak a teď pěkně konečně vyklopíš, co dělá Tom Raddle, kde se ukrývá a co se chystá udělat.“ Zasyčel Harry tak, že by to mohlo skoro vyznít jako hadí jazyk. „Dělej!“ křikl ještě, když se Červíček jen kroutil a nechtěl odpovědět.

„Uřízneme mu ucho, třeba si to pak rozmyslí a bude s námi mluvit.“ Navrhl Remus a vyzývavě se na Petera zahleděl. To by zrovna dvakrát účinné nebylo. Pomyslel si Harry, když si vzpomněl, že byl Červíček schopný si dokonce i uříznout prst a na tom hřbitově při znovuzrození Voldemorta i celou ruku. Mladý slizký zrádce se stále kroutil, kvílel a nechtělo se mu odpovídat. Nyní doposud tichý James vytáhl svou hůlku a s odporem došel ke svému nynějšímu nově odhalenému nepříteli. S myšlenkou na Lily, která by měla díky takové bezcharakterní kryse v budoucnu umřít, zkřivil z nenávisti ústa.

„Když nereaguješ na obyčejné výhružky,“ procedil těžce skrz zuby, „budu muset použít jednu z kleteb, které se nepromíjejí.“

„Ne!“ zaznělo trojhlasně.

„Jamesi, uvažuj racionálně.“ Pokračoval Harry sám. „Nedopustím, aby sis takto zničil svůj život. Jsi dobrý člověk, a neodpustil by sis to. Jestli by to někdo udělal, pak já.“

„Co na tom?!“, rozčílil se James úplně. „Mám nechat Lily umřít, nebo si vyčítat, že na nějakého odporného prašivého zrádce použiji jednu z kleteb? Útěchou by mi bylo to, že si to tenhle prevít zaslouží!“ Bylo až nezvykle pravdivé, že jsou si Harry s Jamesem podobní. Chápal Jamesovi pocity. Věděl. Z těchto myšlenek jej vytrhl podezřelý pohyb Červíčkovy pravé ruky, která si to mířila ke kalhotám. Bleskurychle uvolnil stisk trika a po Peterově kapse se vyhrnul sám. Vytáhl ukrytou hůlku a hodil ji Remusovi. Nyní se ten prevít už nemůže bránit. Harry tedy konečně mohl poodstoupit a ze vzpřímeného postoje opět namířit hůlkou na Červíčka.

„Vyklop všechno, veď nás, nebo budeš trpět v agónii, jakou jsi nikdy v životě nezažil. Věř mi, znám to.“

„Po-po-počkat.“ Rozkoktal se Peter. „Já nic nevím, opravdu. On vše tají.“ Kňoural a kroutil se na posteli jak ublížené zvíře. Harrymu stoupla krev do hlavy. Nenáviděl ho. Vše jsou lži! Moc dobře věděl, že Červíček ví úplně všechno. Ten slizký malý parchant, který by měl připravit Harryho o štěstí, které často postrádal! Díky němu přišel o vše cenné! Rodiče, Sirius, Brumbál, Hagrid, Ron s Hermionou, přišel o celou svou rodinu, jakou kdy mohl mít. Nenáviděl ho!

„Crucio!“ vykřikl mocně a upínal svou mysl k té mučící kletbě, která působila tomu tlustému zrádci nevýslovná a nepředstavitelná muka. James má zatracenou pravdu. Ten parchant si to zaslouží.

„Tak už ale dost!“ zařval Remus. Harry se probral. Sklonil hůlku, čímž ukončil Červíčkovo mučení. Pohlédl na Remuse. Držel se za hlavu a klečel na zemi. Sirius byl skloněný k němu a snažil se mu vysvětlit, že Harry už přestal. Červíček vycítil moment napjaté atmosféry a možnost k útěku. S bolavým tělem a stále rychlým dechem vyběhl nemotorně ze své chatrče. James s Harrym zareagovali pozdě a zůstali stát pouze s natáhnutými dlaněmi, jak jim Červíček doslova proklouzl mezi prsty. Remus se už celkem uklidnil, tak Sirius dvěma stojícím chlapcům nařídil, aby běželi za Peterem. Co bude dál? Cruciatus, který použil sám Harry, hned na začátku jejich smrtelně nebezpečného dobrodružství byl jakýmsi  znamením, že tento výlet za hloubkou spravedlnosti bude čím dál horší. Sirius zvedal stále mírně šokovaného Remuse ze země a přemýšlel nad tím, zda někdo z nich při této výpravě zahyne, nebo ne. Začínal cítit hořkost, kterou způsobila jedna jediná myšlenka. Život je závod o přežití. Doslova.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Viteály

„Mdloby na tebe!“ uslyšeli zvenčí Sirius s Remusem stále obývající Červíčkovo doupě, vylezli tedy ven ze dveří a pohlédli před sebe. Na mýtině stála Lily a mířila svou hůlkou na Petera, který ležel omráčený na zemi. Postupně se okolo bezvládného těla postavili i Harry s Jamesem, Sirius s Remusem k nim také pomalu došli.

„Lily, co tu děláš?!“ chytil James rozhněvaně mladou dívku s ohnivými vlasy za ramena. Ta ho zpražila pohledem.
„Já bych se mohla ptát úplně na to samé!“ odsekla popuzeně. „Až se probere, nesmíme mu dát další možnost úniku.“ Ukázala na Petera. Všichni souhlasně pokývali hlavou a nic nenamítali, pořád byli jaksi v šoku z toho, co tam Lily dělá.

„Jsi normální?“ pokračoval James ve svém promlouvání do duše. „Chceš, aby se ti něco stalo? Myslíš, že JÁ dopustím, aby se ti něco stalo? Koukej se vrátit zpět do školy. Harry, pošli ji zpátky.“ James se s poslední větou zoufale otočil na Harryho, když viděl Lilyin odmítavý postoj. Harry moc dobře věděl, že oba jeho rodiče jsou od přírody bojovníci, a stejně tak věděl, že jak se mu nepodařilo odradit Jamese, neodradí ani svoji matku. Děsila ho jejich odvaha, jelikož nástrahy černé magie byly čím dál blíže a on nevěděl, jak kdo bude reagovat, co se bude dít a jestli někdo bude muset zemřít. Poslední věc vyvolávala husí kůži táhnoucí se od páteře, přes ramena až na Harryho paže.

„Jste oba stejní.“ Odpověděl Jamesovi nakonec. „Nikdy se nevzdáte. I za cenu vlastní smrti.“ Bledá barva pokryla stín Harryho tváře. Až tak bolestivě pravdivá byla jeho právě vyřčená slova. Něco malého a obtloustlého se pohnulo u jejich nohou. Všichni dali hůlky do pozoru a namířili na majitele pohybu. Červíček přicházel k sobě a pomalu se posadil, aby se hned na to mohl rozhlédnout okolo sebe a pohlédnout do tváře každého svého pronásledovatele. Znervózněl. Uhádl, že z toho se už nevykroutí a bude muset ukázat pravou cestu. Harry byl očividně schopný všeho.

„Budeš spolupracovat?“ zněla Siriusova otázka, kterou vzal zvěromág z úst ostatním. Červíček nespokojeně, ale souhlasně zakvílel. Zvedl se a pod dozorem všech šesti hůlek, Remus držel v druhé ruce i tu Červíčkovu, se dal do pohybu směrem, odkud nedávno přišel ze své noční výpravy. Jeho pán je ztrestá. Jenže samotného Petera zrovna tak, což způsobilo příval dusivého strachu. Co se bude dít?

Skupina mladých lidí dorazila k obydlí, z nějž byla cítit silná černá magie. Červíček se vystrašeně zastavil dobrých pár desítek  metrů od vchodu.

„Koukej vejít první, prevíte.“ Šťouchl ho Harry hůlkou do boku. Peter tiše zakvílel a neochotně opět vykročil, Sirius ale napřáhl ruku do strany, čímž zbylým zabránil v postupu.

„Nemůžeme tam jen tak vejít.“ Namítl. „Ten – jak si říkal, že se jmenuje?“

„Voldemort.“ Odpověděl krátce Harry.

„Ano, Voldemort.“ Pokračoval Sirius. „Nevíme, jestli není uvnitř. Co když tam vejdeme a okamžitě do nás narazí zelený paprsek?“

„Narazí do Petera, my budeme v zákrytu.“ Zašklebil se Remus, James nad tím jen lehce potřásl hlavou. Podívali se opět k baráku, jenž byl jakousi startovní čárou pro řadu dalších domů v potemnělé ulici. Rozsvítilo se v něm světlo. Krucinál, to se zrovna nehodí. Červíček se začal mírně třást, a když se na něj všichni podívali, mohli spatřit jeho vybledlý obličej a svěšené koutky rtů. Zlé znamení.

„Půjdeš teď hezky dovnitř.“ Zavelel James otočený na Červíčka. „Zjistíš, co se děje a jestli na nás ušiješ nějakou boudu, tak napráskáme, že’s nás sem dovedl ty. Ten tvůj pán si už potom na tobě smlsne sám.“ S poslední větou do Petera šťouchl hůlkou a pokrčil nos, jako když se dívá na něco napůl shnilého a napůl plesnivého. Peter se rozklepal strachy.

„T-to ne-nemůžete.“ Kňoural bezúčelně. Sirius ho se svým počínajícím ztrácením nervů nakopl a tím Červíčka donutil se opět rozhýbat směrem k malé budově. Malý neohrabaný tlouštík vešel do budovy a zbylá skupinka čekala, až se vrátí. Po několika minutách uslyšeli tlumeně zvýšený hlas, který doprovázelo padání a tříštění se různých, pravděpodobně křehkých, předmětů. Mladí kouzelníci znervózněli. V obydlí  pak nastalo krátké ticho a chvíli na to všichni spatřili, jak Voldemort vykopl svého kvílivého služebníka ze dveří.

„Vrať se, až dokončíš svůj úkol!“ Za těmito slovy se dveře opět zabouchly. Červíček se vrátil ke svým bývalým přátelům, James ho ihned chytil za upatlané triko a výhružně mu opět zabodl hůlku do tváře.

„Tak povídej, slizoune.“ Rozkázal nekompromisně.

„Tušil jsem to.“ vydechl zhluboka a stísněně Harry. Ano, tušil to. Nejen, že už Voldemort sehnal veškeré předměty, jež měly být prostředníky pro úkryt jeho duše, ale dokonce dokonal první rozštěpení. Deník Toma Rojvola Raddla. Koho to Tom zabil? A kdo má být jeho další oběť? Jde tomu snad zabránit? Jistě, že jde. Harry si zamyšleně sedl na zem zády ke skupině, ostatní ho po chvíli napodobili.

„M-mám tu ještě takovou…jednu věc.“ Vysoukal ze sebe Červíček. Opatrně si sáhl do kapsy, James se Siriusem a Remusem ho podezřívavě sledovali, a vytáhl jakýsi prsten s temným drahokamem.

„Co je to?“ povytáhla Lily obočí a pohledem zblízka předmět zkoumala.

„To je prsten, milá Lily.“ Poznamenal uštěpačně James, ale Lily mu věnovala jeden ze svých ledových pohledu, proto už raději nic neříkal.

„To vím také, že to není nádoba na saláty.“ Ohradila se ještě. „Zajímá mě, proč si to sem, Červíčku, donesl.“

„Leželo to u něj na stolku.“ Pípl Peter. „Bylo tam toho víc, ale ty větší předměty jsem odnést nemohl.“

„Jaké předměty?“ optal se mírně nechápavě Sirius.

„Viteály.“ Promluvil Harry, jenž byl celou dobu zticha a zarytě přemýšlel. Všichni na něj otočily hlavu.

„Viteály?“ Siriusův nechápající tón se ještě více prohloubil.

„Ano.“ Odvětil Harry. „Jak nám tu Peter prozradil, Voldemort se chystá oddělit duši od těla a rozdělit ji na několik dílů, aby se stal nesmrtelným. Když ještě Červíček zmínil, že se při tomhle Voldemort pobaveně smál a oznámil, že to bude ve velice brzké době, je jasné, že už má pohromadě předměty, ze kterých by se co nevidět měly stát schránky pro jeho duši. Jsou to viteály.“

„Teď už je pohromadě všechny nemá.“ Zapitvořil se Sirius a vzal Červíčkovi prsten z ruky.

„Dej mi ten prsten.“ Rozkázal Harry, aniž by se na kohokoliv z přátel podíval, natáhl svou paži a rozevřel dlaň. Sirius mu zamračeně prsten podal.

Tak tohle je tedy ten viteál, který před několika lety zničil sám Brumbál. Prohlížel si ho pozorně a po krátkém zkoumání mohl spatřit znak relikvií. Jistě. Je to on. Srdce se mu náhle rozbušilo. Bolestivě si uvědomil přítomnost jeho rodičů za jeho zády a vzpomněl si na svoje ztracené štěstí ve své době. Bez přátel, bez rodiny, bez vlastní duševní přítomnosti. Bolestivě si přál tím prstenem otočit, ale moc dobře věděl, že mrtví se živými nikdy nestanou. Lehkým houpavým pohybem přemístil prsten ze své dlaně na nehet svého palce. Přišel do minulosti, aby ji změnil. Pokud má zachránit životy tisíců lidí, musí jednat. Brzo, ihned. A Harry už věděl, co by měl udělat. Byl tu ale jeden zásadní háček. To, co se chystal Harry udělat, mu Brumbál sám nikdy neschválí.

„Musíme zpět do Bradavic.“ Oznámil Harry stručně a zvedl se. Všichni ho napodobili.

„Proč tam?“ zeptal se Remus. „Vždyť jsme se teprve vydali na výpravu. Nebo to chceš vzdát?“

„Nic nevzdávám ani vzdávat nehodlám. Jen se tam nachází jistá věc, která bude klíčem k vítězství.“ Ano. Bezová hůlka, léta životy nepotřísněná, je ukrytá přesně tam, kde přebývá člověk, jenž Harryho tolik naučil. Odpusťte mi, profesore. Udělám to, pro co jsem se vypravil až sem. Roztáhl paže, zavřel oči a zaklonil hlavu.

„Magna es veritas!“ zakřičel z plných plic. Vzduch rozvířilo mávání křídel a stříbřitý tvor přistál na zemi s magickou elegancí.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Odpusťte, profesore

V Bradavicích se zrovna studenti procházeli po rozlehlých pozemcích, tak se mezi ně Harry s ostatními dobrodruhy, kromě Jamese, vmísili. Než skupinka vyrazila od Červíčkova úkrytu směrem k hradu, dohadovali se ještě, co udělají po příjezdu. Bylo to složité, Brumbál málokdy nechával hůlku jen tak na svém stole nebo alespoň ve své místnosti. Navíc to není žádný přihlouplý profesor, takže nějaká jakási léčka byla docela až komickým řešením. Nicméně nějak to zvládnout museli, tudíž si Harry připravil docela směšnou, ale zrádnou historku, za kterou se už dopředu v duchu Brumbálovi omlouval.

Všech pět vešlo rychlým krokem do hradu. Prošli okolo několika zamilovaných párů a mladých studentů, přibližně z druhého ročníku, kteří se za nimi jen krátce udiveně otočili, vyběhli schody do vyšších pater a zastavili se před zdobenými dveřmi, na kterých se vyjímala malá zlatavá cedulka s černým nápisem uprostřed: „Albus P. W. B. Brumbál“. Harry iniciativně hlasitě zaklepal na dveře, načež byl vyzván, aby vstoupil. Brumbál seděl za stolem a jakmile spatřil Harryho, okamžitě odložil papíry, které zrovna studoval.

„Harry!“ usmál se svým typickým přívětivým stylem Brumbál. „Co potřebuješ?“ Harry už měl nasazený strachující se tón, ostatní nahodili do svých obličejů zděšení a celé divadélko mohlo začít.

„On…James…“ začal Harry, „Byli jsme v Zapovězeném lese a tam najednou….Něco bylo…“ Nyní byla na řadě Lily, aby po zdrceném Harrym převzala slovo.

„James je raněný. My jsme utekli, ale James tam zůstal. Dotáhli jsme ho ke kraji, jenže se nám nepodařilo dostat ho zpět ke hradu.“ Brumbál se na ně na všechny upřeně zadíval. Chvíli bylo celkem tíživé ticho, kdy nikdo ze skupinky netušil, zda jim to všechno Brumbál sežere. Profesor se po chvíli postavil a došel až k nim.

„Vítám tě, Petere. Dlouho jsi se neukázal.“ S Červíčkem škublo a ustrašeně sledoval Brumbála. Ten se pouze nadechl a udělal pár kroků směrem k oknu, aby poté opět promluvil.

„Je mi jasné, že je James zraněný. Předpokládám, že si zranění přivodil sám, jelikož nikdo z ostatních jste neměli odvahu ublížit svému nejlepšímu příteli.“ Nyní se otočil čelem k nim a zadíval se pro změnu na Harryho. „Nezbývá mi nic jiného, než vás následovat.“

Všem zamrazilo v zádech. Brumbál je úplně jednoduše prokoukl. Tak trochu s tím každý počítal, ale doufali, že si toho všimne alespoň až na cestě k Zapovězenému lesu. Co když teď s sebou vezme některého z profesorů jako výpomoc? Ale Brumbál šel dál k východu z hradu, nikam neodbočoval a nikoho nepřivolal. Alespoň že tak.

„Pověz, Lily,“ promluvil Brumbál, jakmile se dotkli nohou travnaté plochy pozemku, „proč by se James tak ochotně zranil a pro jaké dobro?“

Všichni byli zticha, nikdo nebyl schopen odpovědět, nešlo to.

„Harry?“ pokusil se opět Brumbál.

„To ať vám řekne sám James, pane profesore.“ vykroutil je z toho Sirius. Brumbál souhlasně přikývl a už se na nic neptal. Prozatím.

Zanedlouho se už všichni shlukli okolo zraněného Jamese, Albus Brumbál pomalu poklekl a začal mumlat nesrozumitelná kouzla, aby Jamesovo zranění vyléčil. Nebylo nijak závažné, popravdě se Brumbál v duchu pousmál, protože taková hloupost nebyla vůbec zapotřebí, James si toto zranění ani přivozovat nemusel. Albus tušil, co má asi tak starší mladý pan Potter v úmyslu a rozhodl se mu v tom nijak nebránit. Je to přeci jen jeho minulost a Brumbál moc dobře věděl, jak je tento mladík tvrdohlavý. Neustoupí. A skutečně, přesně jak Albus předpokládal, James vyskočil na nohy a spolu s ostatními vytasil hůlku. Kromě toho hocha, kterého přezdívali jeho vrstevníci Červíček, mířili hůlkou na starce všichni.

„Pane profesore,“ protnul ticho sám budoucí Vyvolený, „omlouvám se.“ V jeho hlase byla skutečně slyšet omluva. Myslel to upřímně, měl profesora rád, ale důvod, proč sem přišel, byl jasný a toto bylo jediné rychlé řešení. Proto pokračoval:

„Je mi to líto, ale….Víte, proč jsem přišel a rozhodně to nebylo jen tak na výlet. Chci dosáhnout toho, co jsem měl už původně v úmyslu, a vy víte, co k tomu budu potřebovat.“ Harry si pomyslel, že Brumbál možná ještě tak docela o viteálech vědět nemusí, ale rozhodně byl vždy nesmírně chytrý a inteligentní. Nepochyboval o tom, že profesorovi již dávno došlo, co po něm Harry žádá.

„Můj milý Harry.“ Vstal konečně Brumbál a celý se napřímil. Pravou rukou sáhl do kapsy a Sirius na profesorovu pravici zaostřil. Brumbál pokračoval: „Tak strašně rád bych tě chtěl zastavit. Opravdu není možnost, že by ses rozhodl jinak? Víš jak nebezpečné je zahrávat si s vlastní minulostí. S minulostí všech ostatních.“ Albus mluvil zcela vážně a opravdu si dělal starosti. Pomalu ruku z kapsy vytahoval, a jakmile ji vytáhl úplně, Sirius pohotově vyjekl:

„Expelliarmus!“ hůlka vyletěla budoucímu řediteli Bradavic z ruky na zem a Remus, který jí byl nejblíž, ji okamžitě zvedl. Harry smutně svěsil svou dosud napřaženou ruku podél těla.

„Omlouvám se, jinak to nejde. Až to skončí, hůlku vám vrátím. Prozatím si vezměte mojí.“ Podal Brumbálovi svojí vzácnou hůlku, jejíž sestra již jistě několikrát vraždila, bez jakéhokoliv rozloučení se otočil a mířil opět do hloubi Zapovězeného lesa. Skupinka ostatních se omluvně podívala na Brumbála a šla také, Červíček o něj jen rádoby omylem zavadil pohledem a s mírným třasem se vydal za ostatními, s vrčícím Siriusem v patách, aby nemohl utéct. Brumbál se za nimi ještě krátkou chvíli díval, smutně kýval hlavou a pak se, s Harryho hůlkou ve svých rukách, zamyšleně vydal zpět do hradu. Tohle smutně skončí.

Všichni se zastavili u Veritase. Harry chvíli otálel, než promluvil.

„Jak jsem řekl, takhle hůlka je jedna z Relikvií, tudíž s ní mohu Voldemorta zabít. Nechci, abyste někdo chodil se mnou dovnitř. Já a Červíček poletíme na Veritasovi. Jamesi, uneseš Lily a Remuse zároveň?“ James jen přikývl na znamení souhlasu a Harry pokračoval. „Dobře tedy. Přeměňte se a setkáme se u Peterovi chatrče.“ Harry se otočil k Veritasovi, pohladil ho po zobáku a nasedl. „Červíčku, nas-…“ Větu nedokončil. Oči měl zabodnuté na místo, kde ještě před chvílí Červíček stál. Ostatní se po směru Harryho pohledu otočili a zkoprněli. Peter utekl.

„Siriusi!“ obořil se Harry na svého budoucího kmotra. „Měl’s ho hlídat! Co se sakra stalo!“ Tichošlápek, před chvílí ještě vztekle vrčící a s naježenými chlupy, nyní lehce zakňučel a omluvně se podíval na Harryho.

„Sakra, Tichošlápku, to ses nemohl přeměnit, až by si Červíček nasedl ke mně?“ vztekal se Chlapec, který by měl za několik let přežít. Na chvíli se zamyslel.

„Změna plánu.“ Pronesl v následující vteřině. „Já poletím k Voldemortovu úkrytu a vy OPATRNĚ půjdete do chatrče toho plesnivýho zrádce. Dávejte na sebe pozor, kdybyste byli v nebezpečí, vykouzlete do vzduchu světlici. Rozuměli jste všichni?“

„Já chci jít s tebou.“ Nebral James na Harryho otázku zřetel.

„Že chceš, mě nezajímá, Jamesi.“ Odsekl Harry podrážděně, začínal být ze všeho nervózní, ale pak svůj hlas mírně zklidnil. „Nemůžete jít se mnou nikdo. Už takhle je to pro vás příliš nebezpečné, Červíček je možná prašivá krysa, ale pokud jde o Pána zla, umí být občas vynalézavý. Nechci, aby se vám něco stalo. Opravdu, buďte opatrní.“ S těmito slovy jemně poplácal Veritase po krku, aby se s ním ihned na to vznesl do vzduchu a nechal se dopravit tam, kde jsou dosud nikam neukryté viteály i s jejich smrtelně nebezpečným vlastníkem. Tam začne boj o život. Harry si to moc dobře uvědomoval a opět pociťoval ten zvláštní strach, jako tenkrát. Strach ze ztráty těch, které nadevše miloval. Doufal, že nyní mu bude osud přát a minulost se vzdá. I přes naději v jeho srdci ale cítil neúprosně se blížící chlad smrti. Přijde si smrt pro toho pravého?

Zpět na obsah

Kapitola 12: Jako zrnka zářivého prachu

Harry s Veritasem se již pomalu blížili k místu, kde Tom Raddle přebýval. Skutečnost, že jim Červíček utekl, Harryho značně zneklidňovala. Vzpomněl si na Rona a Hermionu, na jeho nejlepší přátele, které nechal, aby nasazovali svůj krk a tím je v podstatě poslal na smrt. Přál si, aby to vše tenkrát bylo úplně jinak. Dnes by je snad i kouzlem uvěznil na nějakém bezpečném místě, protože vzhledem k jejich chtivosti pomáhat by jim prostě nikdy pouhým slovem nezabránil, aby šli po Voldemortovi s ním. Litoval všech špatných rozhodnutí, které učinil. Jistě, Voldemorta tehdy porazil a Válka skončila, jenže za jakou cenu? Udělal to špatně. A co dělá teď? Proč té povedené čtveřici jednoduše nesebral hůlky, nezavřel je pod začarovaný zámek a neletěl vstříc nebezpečí jen sám, přesně tak, jak to měl udělat i ve své době? Proč se vždy nechá tak hloupě přemluvit? Proč? Opět ty otázky, které mu drásaly mysl a otevíraly staré bolavé rány na srdci. Ne! Neudělá tu stejnou chybu dvakrát! Cosi zašeptal Veritasovi do ucha, načež se mohutné tělo téměř přízračného zvířete lehce natočilo a změnilo směr svého letu. Minulost se již nebude opakovat. Voldemort počká.

Přistáli s Veritasem opět u toho úpatí kopce, nedaleko kterého se nacházelo Červíčkovo doupě. Harry sesedl z hřbetu svého přítele, pohladil ho po zobáku, a jakmile Veritas odletěl, vydal se po pěšince vedoucí ke Zrádci. Zprvu šel jen spěšným krokem, ale po chvilce ho strach o blízké donutil dát se do běhu. Hlavou mu stále vířily tisíce myšlenek na minulost, zvláštní přítomnost v minulosti, na svoji starou budoucnost a hlavně na to, že ho sem dostala touha po budoucnosti lepší. Nesnášel tento pocit. Pocit naprosté viny z jeho sobeckého jednání! Nyní se už blížil k místu, na které se chtěl tak rychle dostat, a zaslechl výkřiky. Srdce v Harryho hrudi nahodilo značně zrychlený rytmus a stejně tak jeho nohy urychlily běh přímo na sprint. Už viděl Peterovu chatrč a v jejím okolí čtveřici mladých kouzelníků rozestoupených proti té prašivé kryse. Měli pozvednuté hůlky, namířené na tlustého Pettigrewa, ale ten se navzdory takovémuto obklíčení začal zlomyslně usmívat a pochichtávat. Harry vytáhl svoji hůlku, zklidnil svůj běh a za chvíli už stál vedle svých přátel, vedle své rodiny.

„Čemu se směješ, Petere!“ zahulákal vyveden z míry, což dozajista způsobil ten hryzavý a štiplavý pocit strachu.

„Všichni jste tak hloupí. Pána zla nikdy nedokážete přemoci.“ Peter se již téměř zalykal svým pisklavým smíchem. Harrymu to už došlo a byl si jistý, že jeho spolubojovníci mysleli na to samé, na co on. Jistě, v další vteřině se jeho tušení stalo skutečností. Zpoza rohu křoví, jež obklopovalo Červíčkův úkryt, se vynořil Voldemort s plazícím se Naginim u svých nohou. Šel pomalu a sebevědomě jako vždy. Harry po očku sledoval své přátele. James svraštil obočí a zaujal bojový postoj, Lily lehce pootevřela ústa údivem a nakrčila nos zhnusením. Jen Remus se Siriusem stáli stále stejně a ve tváři se jim nemihla naprosto žádná emoce. Voldemort se nyní zastavil kousek dál od skupinky, Červíček se k němu jako správně poslušný poskok téměř připlazil.

„To jsou oni, Pane.“ Zakrákal.

„Myslíš si snad Červíčku, že jsem tak hloupý, že mi to nedošlo?“ otočil se na něj znetvořený Tom Raddle se slizce milým úsměvem.

„Ne, Pane, to nemyslím.“

„Zmiz a udělej, co máš!“ Voldemort znechuceně odehnal Červíčka od svého hábitu a otočil čelem ke skupince. Harry vyčkával, ruku s hůlkou měl zatím svěšenou podél svého pasu. Voldemort opět promluvil, nyní směrem k nim.

„To je mi povedená partička zlobivých dětí.“ Začal přecházet sem a tam a sledoval reakce svých mladých nepřátel. Harryho nenávistný pohled nabral nejvyšší bod stupnice, ostatní to očividně měli stejně. Pán zla pokračoval ve svém monologu: „Děti by se neměli plést do takovýchto záležitostí, které jsou věcí dospělých. Cožpak vás to vaši rodiče neučili?“ Už jenom ten jeho slizký úsměv byl hodný vraždění.

„Moje rodiče jsi zabil ty, Tome.“ Harry promluvil klidným hlasem, dala se v něm zaslechnout lítost. On sám ale nevěděl, zda litoval jeho nebo sebe. Když Voldemort zaslechl své pravé jméno, trhl sebou a zabodl svůj pohled do Harryho zelených duhovek a chvíli to vypadalo, že se mu snaží jen tímto kontaktem vypálit oči z důlků. Slovy ale na Harryho větu reagoval klidně a rozhodl se ten drobný omyl ignorovat.

„To je mi líto chlapče. Jak že se to jmenuješ? Lindway? Forger? Už si ty jména tolik nepamatuji.“

„Harry Potter.“ Odvětil Harry klidně. Voldemort se na chvíli zarazil. Zřejmě lhal a jména svých obětí si pamatoval moc dobře. Příjmení Potter mezi nimi ale nebylo. Samozřejmě. Harry nyní udělal dva kroky dopředu a pomalu zvedl svou hůlku.

„Víš, co je to za hůlku, Tome?“ pozdvihl vyzývavě obočí. Voldemort přivřel svá víčka a zahleděl se na hůlku.

„Opravdu se o dřevo nějakého obyčejného usmrkaného kluka nehodlám zajímat.“ Vyhnul se Voldemort své odpovědi.

„Obyčejného?“ Tomu se Harry musel doopravdy pousmát. Čtveřice stále stála na svých místech a čekala, co se bude dít. Proč už Voldemort neútočil? Proč to tolik protahoval? Tohle nevěstilo nic dobrého. Harry to věděl taky, věděl, že by ho měl zabít co nejdříve. Voldemortova smrt v jeho době se stala úplně za jiných okolností v jiné situaci. On sám nemusel kletbu, která se neodpouští, použít. Ale teď to je jiné a Harry se toho navzdory Voldemortově osobě … děsil.

„Obyčejného povídáš?“ zopakoval Harry. „Nejsem tak obyčejný, jak si myslíš. A tato hůlka shodou okolností v této době ještě není má. Je pouze vypůjčená.“ Voldemort byl zmatený. Harry to moc dobře věděl, už jen proto, že se Pán zla zcela napřímil a zadíval se na Harryho pohledem, kterému mohl rozumět pouze Vyvolený. Harry pokračoval.

„Bude to znít možná pateticky,“ zasmál se Harry svým nadcházejícím slovům, „ale opravdu jsem Vyvolený a doopravdy jsem z budoucnosti.“ Na slova „vyvolený“ a „budoucnost“ dával Harry patřičný důraz. Věděl, že tím Voldemorta zmate ještě víc, a když je Voldemort zmatený, tak je rozčílený. Ale jeho pokus se nějak minul s účinkem, jelikož Pán zla se jen pousmál. Co mu tady ten mladý hoch vyprávěl, ho už přestalo zajímat. Důležitější bylo to, na co se právě zadíval. Jeho pohled směřoval za skupinku dobrodruhů.

Harry Potter se i s ostatními otočil a spatřil čtyři postavy v černých pláštích. Kápě neměli nasazené, takže je poznal okamžitě. Jeden z nich byl samozřejmě Červíček. Ten další měl blonďaté, téměř bělostné vlasy a zbylí dva byli lehce obtloustlí a jejich obličeje jasně pasovaly na podobizny jejich budoucích dětí. Malfoy, Crabb a Goyle. Museli se cítit doopravdy výjimečně, když jim Pán zla dovolil spolupracovat. Crabb a Goyle – Harryho vrstevníci – možná byli hloupí, ale ze zkušenosti věděl, že jejich otcové toho měli v hlavě podstatně víc a na rozdíl od svých synů měli své kouzelnické schopnosti na velmi vysoké úrovni. Harry pochopil celou situaci. Pokud bude pomáhat svým přátelům, Voldemort jim jednodušše do zad napere dávku zelených paprsků. Bude tedy muset nechat své přátele bojovat o samotě a s Voldemortem si to vyřídit co nejdřív jednou pro vždy. Otočil se na svého nepřítele a ruka s hůlkou mu vyletěla přesně do úrovně jeho očí.

„Řeknu ti, co je tohle za hůlku.“ Štěkl Harry a kašlal na nějaké sebeovládání, vztek s ním přímo cloumal a Vyvolený se rozhodl nebránit v jeho ventilaci. „Tohle je Bezová hůlka. Starodávná hůlka. Je to jedna z Relikvií smrti. Jistě jsi o ní už slyšel, alespoň z vyprávění.“ Jak Harry očekával, Voldemortovy zorničky se rozšířily. Nikoliv strachem, ale chtíčem vlastnit takovouto zbraň. Nedočkavě napřáhl hůlku svou. Harry už pohotově vykřikl Expelliarmus, čím odvrátil smrtící kletbu a zároveň zbavil protivníka jeho hůlky. Kdyby měl Harry svou hůlku, jistě by se opět spojila se svojí sestrou, jako tomu bylo ve čtvrtém ročníku. Starodávná hůlka byla ale nepřemožitelná. Voldemort se neubránil nechápavému výrazu. Harry udělal dalších pár kroků dopředu. Za sebou slyšel výkřiky kouzel a zaklínadel, srdce měl v jednom ohni, spalované nenávistí, strachem, únavou, bolestí.

„Co si myslíš, že děláš, ty spratku?!“ zaburácel Pán zla.

„Ava –“ snažil se Harry vykřiknout ten poslední díl celé téhle šarády, aby zlo poslal tam, kam patří. Do nicoty a věčného zapomění. Ale něco v něm škublo, jako kdyby se zrovna přemisťoval. Jenže Harry Potter stál stále na stejném místě a s otevřenou pusou sledoval, jak mu z ruky vypadala hůlka, kterou v podstatě už nikdo nedržel, a celé jeho tělo začalo jakoby průhlednět. Co se stalo? Zřejmě ani Voldemort dost dobře nechápal, protože celý úkaz sledoval s vytřeštěnýma očima. Harry se otočil na své přátele. A pochopil.

„Co si myslíš, že děláš, ty spratku?!“ uslyšela Lily za svými zády. Je Harry v nebezpečí? Prudce se otočila za tím vražedným hlasem a chtěla na svého „syna“ zavolat. Zelený paprsek ji v tento moment nestřeženosti udeřil do pravého boku a ona přestala dýchat.

„Lily!“ James nemohl uvěřit vlastním očím. Lucius, jediný, který ze čtyř služebníků Temného pána, byl teď ještě naživu se hlasitě rozchechtal a chystal se stejnou kletbu vrhnout i na právě ztuhlého Jamese, který se nemohl ani pohnout. Sirius s Remusem byli ale rychlejší.

„Expelliarmus!“

„Avada Kedavra!“ Ze Siriusovi hůlky vyšlehlo zelené světlo a tělo blonďatého mladíka se zkácelo bezvládné k zemi.

James klekl vedle mrtvé Lily Evansové. Chtěl křičet, ale hlasivky mu odumřely, chtěl se vstát a jít se mstít, ale svaly vypověděly služby, chtěl plakat, ale oči měl vyschlé hrůzou. Nemohl dělat nic. Sirius s Remusem jen tiše poklekly vedle Jamese a poslali svůj zrak směrem, kde Harry bojoval s Voldemortem. Něco tu ale nehrálo.

Harryho tělo se vteřinu po vteřině rozplývalo do větru a mladý brýlatý muž sledoval skupinku svých přátel, jak klečí u dívčího těla. Jeden z nich, ten co byl Harrymu podobný, hladil husté zrzavé kadeře a konečně se mu povedlo uvolnit své tělo, aby svému žalu nechal volný průchod. Zbylí dva chlapci, jeden blonďatý, druhý s hřívou lehce zvlněných vlasů, se koukali Harryho směrem a ve tváři se jim zračilo smutné pochopení. Lily Evansová zemřela a Harry Potter se už nikdy nenarodí. Voldemort žije, vítězoslavně se směje a ty malé zdrcené děti nechává opuštěné v potemnělé krajině, aby se zas mohl věnovat svým vražedným plánům. Harryho tělo se měnilo na tisíce zářivých zrnek jemného prachu a jakmile zafoukal vítr, rozplynulo se úplně. Kdo je to vlastně Harry?

Zpět na obsah

Kapitola 13: Epilog

Mladý chlapec, okolo jedenácti let, seděl na podlaze ve svém pokojíku a hrál si se svými kouzelnými žabkami. Jeho rodiče byli už deset let po smrti a jediný, kdo mu poskytoval domov, výchovu a náhradu mateřské lásky byla jeho babička.

„Neville!“ uslyšel ji zrovna chlapec volat zdola, zřejmě byla v obývacím pokoji. Neville se okamžitě postavil a poslušně sešel schody dolů za tou starší dámou. Stála u opěradla staré pohovky, v ruce držela dopis s pečetí a hrdě se na svého vnuka usmívala. Jakmile Neville došel až k ní, podala mu dopis.

„Sova konečně dorazila.“poznamenala ještě krátce. Neville se ani neusmál, spěšně dopis rozbalil a přečetl si jeho obsah. Bradavice ho samozřejmě očekávají. Dopis opět složil, pokýval hlavou, přinutil se k mírnému úsměvu, jenž věnoval své drahé babičce, a opět se odebral do svého pokoje.

***

Mladý chlapec, okolo čtrnácti let, seděl v ředitelově kabinetu a s hrůzou, která mu jako ledově štiplavé krystaly obrůstala srdce, hleděl nepřítomně před sebe. Zklamal. Cedrik Diggory byl mrtev a Nevillovou vinou se Pán zla vrátil. Všude teď číhá smrt.

***

Mladý muž, okolo sedmnácti let nyní ležel u Voldemortových nohou a jeho vyděšení přátelé jen tiše sledovali Smrtijedy plnící rozkazy svého pána. Zbylí přeživší byli služebníky Temného pána zajati a odváděni do připravených cel uprostřed podzemních chodeb rozlehlého panství Malfoy Manor. Válka skončila. Ten-jehož-jméno-nesmělo-být-vysloveno vyhrál.

Zpět na obsah