Index

Kapitola 1: Kapitola 1 Sedmý ročník
Kapitola 2: Kapitola 2 Náhlé zatmění
Kapitola 3: Kapitola 3 První střet s Lloydovou
Kapitola 4: Kapitola 4

Kapitola 1: Kapitola 1 Sedmý ročník

Psal se rok 1917. Nejspíše si říkáte co zajímavého se toho roku událo. Nu něco jistě. Pár věcí které zůstali a zůstanou utajeny až do nejdelší smrti chlapce, který je hlavní postavou svého příběhu.

Čekal za přepážkou devět a tři čtvrtě na zbytek své rodiny. Neměl je moc v lásce, no spíše jako každý „normální“ puberťák si to namlouval. I když nesnášel jejich snahu co nejlépe se o něj starat, měl je vlastně rád. Jenže na to ještě nepřišel. Připojil se k němu jeho mladší bratr, jež šel do pátého ročníku. On sám šel do posledního sedmého. Čekali jej tedy důležité zkoušky nám známé jako OVCE, tehdy to však ještě byli NZKD (Nejvyšší zkoušky kouzelnických dovedností). Znuděně ignoroval lamentování bratra „kde jsou rodiče?“ a raději zrakem hledal v davu své nejlepší přátele. On sám byl nadmíru nadaný a hezký mladík stejně tak byl, ale výtržník a postrach učitelů. Vlasy měl na svou dobu nepřiměřeně dlouhé, vlnité a kaštanově hnědé barvy. Byl vysoký, štíhlý a pěkně vycepovaný z toho jak týden co týden, za trest visel za paty ve sklepení. Mezi jiskřivýma modrýma očima měl posazený zatím rovný, dlouhý nos. Konečně se objevili i jeho rodiče.

„Děti, pojďte ať vám neujede vlak!“ nakázala matka. Starší syn vzpurně odsekl:

„Nejsem dítě!“

„Zato jsi drzý, až hrůza! Takhle se mluví s matkou?“ okřikl jej otec.  On něco souhlasně zamumlal a bystře se vyhnul pohlavku.

„Ach bože, ještě, že Aberforth se umí chovat!“ dodala matka a pohladila mladšího syna po tváři.

„No jo! Svatej Abertík!“ odfrkl si bratr jmenovaného a zase se úspěšně vyhnul pohlavku. Nikdo už raději nic neříkal, jen se vydali k červenému expresu (to je jedna z věcí která zůstala stejná i po odchodu ředitele Dippeta). S ním se rodiči rozloučili jen spoře, on sám se zmohl jen na letmé objetí. Očima již těkal po přátelích kteří na něj mávali z okna nějakého kupé. Taky se hned za nimi vydal.

„Petere!“ zazubil se na nejlepšího přítele a ten mu oplatil herdu do zad.

„Albe!“ opáčil. To už se k němu přihnali další dva:
 „Percy!“ oslovil ho černovlasý chlapec jeho třetím jménem.

„Tak co Marcu, jak se daří tvému akné?“ rýpl si oslovený. Marcus se zaškaredil a chystal se ho praštit.

„Briane!“ všiml si ho hnědovlasý pomenší student stejného ročníku.

„Nápodobně!“ uchechtl se Albus. Jeho čtvrté jméno bylo totiž totožné s kamarádovým. Každý jeho kamarád mu říkal jeho jiným jménem. Peter jako nejlepší přítel měl to privilegium, že mu říkal prvním a nejpoužívanějším jménem, Percival mu pak říkal Marcus, Brian Brian a Wulfric…

„Kde je Gerget?“ zajímal se Albus. Odpověď však stála za ním:
 „Wulfri! No zdar brachu!“ Vysoký blonďák se zahnutým nosem přátelsky šťouchl Albuse Brumbála do žeber. Po dostatečném uvítání si našli prázdné kupé ve kterém mohli v klidu kout pikle na další školní rok.

„Sedmej ročník bude ostrej,“ prohlásil Peter Saewick, svalnatý špinavý blondýn, jež měl onu informaci od staršího bratra.

„Tak si ho trochu osladíme ne?“ navrhl spiklenecky vůdce partičky Albus Dumbledrobe. On a jeho spolubydlící tedy i kamarádi tvořili nejobávanější bandu na škole. Přezdívali si porůznu nejčastěji Tlamná pětka („Všem dáme přes tlamu, ha, ha!“) či Vrtošníci („My si můžem dělat co chcem, žádný připitomnělý profesor nám nebude kazit naše vrtochy!“) anebo Lví kvítka („Godrick by z nás měl radost.“). Všech pět totiž pocházeli ze stejné koleje a to z Nebelvíru. Ovšem těžko říct zda by z nich měl nejstatečnější z Bradavických čtyř, radost. Spíše vyteklé nervy. Polovinu času trávili lumpárnami, druhou školními tresty. Dokonce ani Pobertové, co měli přijít až po nich, se jim v tom nevyrovnali! Navíc Vrtošníci byli v té nevýhodě, že neměli žádný plánek ani neviditelný plášť. To jim ale nebránilo v tom, aby třikrát týdně nechávali vybuchnout do povětří dívčí toalety. Mozkem jejich společenství nebyl nikdo jiný než Albus Brumbál, který byl velice schopný kouzelník a to je slabé slovo. Jeho magické schopnosti předčili celý učitelský sbor dohromady. Proto taky byl jejich postrachem. Nejednou se totiž stalo, že Albus věděl či uměl víc než samotný učitel, což byla velmi trapná a ponižující situace, které se všichni profesoři děsili. A Tlamnou pětku – Brumbála zvláště – to nesmírně bavilo a těšilo.

„Sakra nemáte něco k zakousnutí? Mám hlad jako vlkodlak!“ ozval se Brian. V té době totiž žádná čarodějka s občerstvením ve vlaku nebyla. Prosebně se podíval na jmenovce:
 „Briane ty seš tak nadanej, prosím..“ Albus se tomu zasmál, avšak přání mu splnil. Švihl hůlkou a na stolku se objevila hromádka sladkostí. Kamarádi obdivně výskli – ačkoliv na podobné kousky byli zvyklí – a hladově si dobroty rozebrali.

„Chceš fazolku?“ nabídl Marc Percyvalu krabici Bertíkových fazolek tisíckrát jinak. Kamarád s díky přijal. Ovšem hned se zakuckal. Spěšně laskominu vyplivl a s odporem vyhodil s okna.

„No fuj! Ta chutnala jak zvratky! Ble! Víckrát už si žádnou nevezmu!“ zapřísáhl se a ještě hodnou chvíli se tvářil kysele. Cesta uběhla ve znamení plánů a nápadů na zpestření školního roku.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2 Náhlé zatmění

Vlak zastavil na konečné – Prasinkách. Dál už museli pěšky (ještě, že nemuseli s sebou tahat kufry) až k jezeru a loďkami ku Bradavickému hradu. (Pozn.aut.: V době Brumbálova studia se takhle dopravovali všichni. Až za Brumbálova působení jako ředitele tak zůstalo jen ze zvyku u prvního ročníku. Důvodem byla obří oliheň, jež …ale to se dozvíte pozdějiJ) . Lodě byly ovšem jen pro čtyři osoby, tudíž se Marcus McCarther obětavě usadil na jiné loďce. Vrtošníci během cesty vypustli do vzduchu červené jiskry na svou vlastní počest a napsali do vzduchoprázdna:  Tlamná pětka opět v Bradavicích!

Profesoři i žáci, kteří si nápisu všimli, se nervózně zatřásli. Už teď jim běhal mráz po zádech, jen na to pomyslili. Všichni studenti se nahrnuli do Velké síně jako velká voda. Vrtošníci, jež měli autoritu mezi studenty již léta zavedenou, se těšili z povyku, který vyvolala jejich přítomnost. Okamžitě se v davu objevil průchod, kterým mohli v klidu projít až ke kolejnímu stolu. Když povyk utichl a všichni seděli na dřevěných lavicích, začalo zařazování. O to se Lví kvítka absolutně nezajímala. Namísto sledování, kdo všechno k nim do koleje přibývá, domýšleli své tajné plány. Tiše se chichotali a dávali si pozor, aby je nějaký práskač neposlouchal. Jen co zařazování skončilo, profesor Dippet povstal a pronesl svou typickou zdlouhavou, nudnou a nezáživnou řeč, ve které se jen tak mimochodem zmínil o zpřísnění školních trestů za porušování školního řádu (přitom zíral přímo na Tlamnou pětku). Sotva dosedl ředitel na vlastní židli, už se talíře, mísy a poháry zaplnily jídlem a pitím. Všichni nevyjímajíce Lví kvítka se do jídla hladově pustili. Klenutý strop Velké síně v téhle době ještě byl pouhým stropem, nevypadal jako obloha. Jídlo zmizelo a nahradily ho všemožné zákusky. Když se Albus pustil do čokoládového pudinku, Marcus znenadání prohlásil:

„Nezdá se vám, že je tu moc velká tma?“ Brumbál na něj se zájmem pohlédl:

„Tma? Tomu ty říkáš tma? Já ti ukážu jak vypadá tma!“ A jako by z neznámé pohnutky mávl rukou. Vtom všechny svíce zhasly, místnost zahalila černočerná tma. Výbuch smíchu Tlamné pětky skvěle zanikl v jekotu dívek a rozhořčených výkřicích a nadávkách. Albus potřeboval jedno zaklínadlo pronesené v duchu a jeden pohyb ruky na to, aby zhasil všechny svíčky ve Velkém sále, na to, aby se znovu rozsvěcely, museli všichni profesoři hlasitě pronést protikouzlo. Když se sál opět objevil ve světle, Vrtošníci se dosud dusili smíchy. Zato ředitel byl vzteky bez sebe. Bylo mu jasné, čí to byla práce, jenže bez důkazu Brumbála usvědčit nemohl. To ho štvalo víc než skutečnost, že sedmnáctiletý student zase převezl profesorský sbor v čele s ním! Vůdce Tlamné pětky tedy z toho vyvázl bez úhony. Hostina zanedlouho skončila a všichni se odebrali do svých komnat. Gerget se hnal vpřed, protože byl jmenován Primusem. Z Vrtošníků byl totiž asi nejrozumnější a nejzodpovědnější. Dippet ovšem musel být buď hodně zoufalý, nebo opilý, že jmenoval do tak důležité funkce jednoho z Lvích kvítek. Primuskou se stala Evereen Lloydová ze Zmijozelu. Nebelvírská kolej sídlila pořád na tomtéž místě, jak ji známe, jen vchod do ní nebyl tak komplikovaný. (Pozn. aut.: Tajný vchod s heslem byl zaveden až poté, co se objevil první černokněžník v tomto století, Grindenwald.)

Vrtošníci bez meškání obsadili svou dobře známou komnatu. Počali kontrolovat, co zbylo z jejich zde uschovaných zásob výbušnin apod. Naštěstí pro ně – naneštěstí pro zbytek obyvatel hradu – vše zůstalo neporušené, jen zaprášené, na svém místě.

„Pánové, tenhle rok bude jízda!“ prohlásil Peter a Brian mu dal chrápáním najevo, že souhlasí.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3 První střet s Lloydovou

První týdny školy uběhly rychle a vcelku poklidně (nepočítajíce pár výbuchů a nehod, za které Vrtošníci „vážně nemohli“). Sedmý ročník měl zrovna přeměňování s profesorkou Morsbyovou. Tahleta ženština byla prazvláštní a všeobecně neoblíbená. Byla přísná, neschopná cokoliv naučit a denně zamořovala učebnu kouřem ze svých cigaret. Oblékala se velmi odvážně, což působilo spíše odpudivě vzhledem k tomu, že měla kůži rozbrázděnou vráskami jako šarpej (to je pes, kdybyste nevěděli:) a brýle s tolika dioptriemi, že nos málem šoupala po zemi. Jejím obvyklým zvykem bylo dát školní trest prvnímu žákovi, co vejde do učebny „jen tak pro výstrahu“. Nutno dodat, že na konci hodiny se našlo přinejmenším pět žáků, kteří dopadli stejně (Tlamná pětka). Dnes tomu bylo nejinak.

„Pane Sadwicku, nebavte se!“ okřikla Petera krákavě.

„Jsem S-a-e-w-i-c-k,“ zavrčel.

„Nebuďte drzý! Moc dobře vím, jak se jmenujete!“ opáčila nevrle.

„Baba jedna zapšklá. Smradlavá, stará, hnusná ježibaba,“ vztekal se Pete.

„Tak dost! Uděluji vám školní trest!“ Vrtošníci zamumlali kamarádovi upřímnou soustrast.

„A vy čtyři pro jistotu taky!“ ukázala na ně scvrklým prstem.

„Ježibaba,“ zahučeli sborem Lví kvítka.

Trest si odpykali ještě týž večer. Museli třídit listiny v knihovně, což nebylo tak strašné, ale jelikož byla Morsbyová první profesorka, jež jim zadala trest, chtělo to pomstu. Domluvili se tedy na další večer. Hodlali jí začarovat dveře kabinetu tak, aby, když jimi kdykoli projde, začaly stříkat z pantů páchnoucí tekutinu. To samozřejmě vymyslel Albus. Ostatní s nápadem víc než vřele souhlasili.

Bradavický hrad se topil ve tmě, klidu a tichu. Byla noc a celý hrad spal. No celý… Až na Vrtošníky samozřejmě. Ti se právě tiše a nepozorovaně plížili ke kabinetu paní profesorky Morsbyové nebo Morbidky, jak jí přezdívali. Všem bylo jasné, že jestli je chytnou, bude z toho pořádný průšvih, tedy kromě Gergeta, ten jako Primus měl to privilegium, že mohl bloudit Bradavicemi i v noci pod záminkou, že hlídá noční klid. Ulevilo se jim, když stanuli před svým cílem.

„Tak do toho, kluci, ať se Morbidka nemusí vonět!“ uchechtl se Peter a všichni natáhli ruce s hůlkami. Z pochopitelných důvodů zaklínadlo pronesli v duchu a ne nahlas. Dveře se mírně otřásly, když do něj kouzlo narazilo. Morsbyovou to naštěstí nevzbudilo. S vítězným úsměvem na tvářích se zase vraceli zpět. Asi v polovině cesty ovšem narazili na nečekanou překážku.

„Ale, ale, Tlamy si vyšly na procházku? To bude padesát bodů za každého! Vlastně kromě Farewella-Tonnela, ten je Primus.“ Původkyně slov se škodolibě zašklebila. Byla to Primuska Evereen Lloydová. Vrtošníci po sobě hodili pohledy plné smíšených pocitů.

„Hele, Lloydová, zavři klapačku, abys přes ní nedostala,“ vyjel na ni zostra Marc. Ne nadarmo si říkali Tlamná pětka, že?

„Abys nebyl za každou cenu vtipnej, McBěďare,“ nedala se Evereen. Marcus ji probodl rozčileným pohledem a namířil na zmijozelskou studentku hůlku.

„Možná, že seš Primuska, ale nás je pět. Sečti si své možnosti,“ řekl Albus Brumbál.

„Já raději sečtu ty body, které vám odeberu,“ zaškaredila se Lloydová. Jenže Brumbál měl pravdu. Evereen byla ještě menší než Brian a přeprat by ji nebyl problém. Ona sama si to dobře uvědomovala. Nechtěla se jen tak vzdát. Na to jsou Zmijozelští příliš hrdí. A Nebelvírští jakbysmet.

„Čtyřikrát padesát je celkem dvě stě bodů. Za to vám vaše kolej poděkuje,“ provokovala Lloydová. Na reakci nemusela dlouho čekat. Vrtošníci na ni mířili hůlkami. I ona vytáhla tu svou. Než stačila zareagovat, vyškubla se jí z ruky. Na nic nečekala a otočila se na patě. Úprkem vpřed se pokusila utéci, Lví kvítka ji však byla v patách. Pomalu Evereen docházely síly. To, že byla Primuskou, ji v nastalé situaci příliš nepomohlo. Ke všemu jí ti výtržníci vzali hůlku! Prudce zabočila za roh….Co to! Albus s Peterem jí běželi vstříc! Rozdělili se. A je to v háji, pomyslela si. A taky, že ano. Vřítila se přímo do Percyho náruče.

„Tak co Lloydová, pořád nám chceš ztrhnout body?“ zasyčel Albus.

„No, jistě, teď to bude dvojnásobek," odsekla ještě nenávistněji.

„Wulfri, to se ti povedlo,“ pochválil kamaráda Gerget.

„Co s ní uděláme?“ optal se kamarádů Marc.Bylo na něm vidět, že se pomstí rád.

„Opovažte se!“ vřískla Lloydová a snažila se vymanit z Brumbálova sevření. To mladík ovšem zjevně nehodlal dopustit.

„Navrhuji Sulcové zaklínadlo,“ ozval se Brian Brend.

„Zavři zobák, ty mudlovský šmejde!" osopila se na něj Evereen. Vrtošníci ji sjeli nenávistným pohledem.

„Tak to ne! Urážet mý kámoše nikdo nebude!“ rozhořčil se Brumbál. Znenadání Evereen zaplavila vlna strachu. Nechtěla si to připustit, ale Brumbála se bála. Aby ne! Vždyť, ačkoliv je to nabubřelý frajírek, umí kouzlit dokonce lépe než ředitel Dippet! To se musí nechat. Kdo by neměl strach z očarování Albusem Percivalem Wulfricem Brianem Brumbálem musel by být blázen. Brumbál sáhl po hůlce..

„Dobře! Ty body vám nevezmu!“ křikla zoufale. Sama nevěřila, že to řekla. Okamžitě toho začala litovat. Lví kvítka se na ni ohromeně zahleděla. Vyměnila si překvapené pohledy.

„Tak je to správně,“ řekl spokojeně Wulfric. Evereen zaklela. Takhle podlézat Nebelvírským!

„Omluv se a rychle!“ zasyčel Brend.

„A to se mi zas nechce,“ odsekla Evereen. Zase zalitovala, že to řekla. Přece jen hrdost je slabší nežli strach.

„Tak tobě se nechce? To tě budem muset přesvědčit…“ Vrtošníci uměli vyhrožovat opravdu skvěle. A účinně.

„No jo, no jo. Dobrá. Omlouvám se.“ Evereen Lloydová se tvářila upřímně vzdorovitě a kysele. Omlouvat se Nebelvírákům! To tak! Najednou však cítila, že stisk povolil úplně. Gerget vytáhl zpod pláště její hůlku a hodil ji jí. Hbitě ji zachytila. Ani ji nenapadlo poděkovat.

„Padej a opovaž se brát nám body!“ štěkl Albus.

„Jděte se vycpat,“ sykla a rychle se vzdalovala.

„Nenávidím vás! A tebe zvláště, Dumbledore!“ zakřičela ještě, než jim zmizela z očí.

„Nápodobně, zmijozelská mrcho!“ zaznělo pětihlasně.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4

Byla polovina října, první povolený výlet do Prasinek v tomto školním roce. Tlamná pětka se těšila, až se zase po dlouhé době přiopije máslovým ležákem. Jenže kromě výletu do Prasinek se blížilo i něco jiného.

„Co dáme Gergetovi k narozkám? Sedmnáct je přece jenom jednou za život!“ upozornil Brian, když jednou Gerget odešel hlídkovat.

„Máš recht,“ pokýval hlavou Peter.

„Chtělo by to něco zajímavýho…“

„Vtipnýho.“

„Překvapivýho.“

„Prostě něco nevšedního,“ shrnul Brian Brend.

„Co třeba nějaké zvířátko?“ navrhl nevinně Marc. Pete obrátil oči v sloup:
 „Marcusi, smiř se s tím, že  se toho pětinohého kocoura, kterého si minule v přeměňování udělal ze své učebnice, nezbavíš!“ McCarther sklesle pohlédl do rohu pokoje, kde se v kleci zmítalo ono pětinohé stvoření.

„Já navrhuji…“ zamyslel se Brian, nic ho však nenapadlo.

„Nezmiňoval se náhodou Gerget někomu, co by chtěl?“ ozval se Albus.

„Mně ne Albe,“ zakroutil hlavou jeho nejlepší kamarád.

„Počkej, musím zauvažovat..“

„Jseš si jistej, že to jseš schopen?“ ušklíbl se Brumbál. Brian se taky zaškaredil. Z celé party měl totiž nejhorší známky, zase ho však nejvíc obletovaly holky, což mu poďobaný Marcus mohl jen závidět.

„Už to mám! Nedávno sem se ho na to ptal taky kvůli narozeninám!“ rozpomněl se Brian. Všichni jeho spolubydlící ne něj se zájmem pohlédli.

„Co říkal?“ vyzval jej Peter.

„No, že by toho chtěl hodně, většinou samý kraviny – dostudovat, zůstat s náma kamarádit, najít si holku –  “

„To jsou mi přání. Aspoň to nic nestojí,“ přerušil Briana Saewick.

„Mám to,“ zazubil se Albus.

„Co?“ nechápali kamarádi.

„Už vím, co mu dáme,“ upřesnil.

„Co? Najdeme mu babu?“ ušklíbl se Peter nad posledním zmiňovaným.

„Přesně.“

„Co? To byl vtip!“

„Hele to není špatnej nápad,“ vložil se do toho Marcus.

„Ale jak to chceš provést?“ zajímalo Brenda.

„Jednoduše. Namícháme mu nápoj lásky.“

„Bože, nic stupidnějšího tam nemáš?“ protočil (už bůhví pokolikáté) Peter panenky.

„Náhodou je to geniální! Už vidím Gergeta, jak pálí za nějakou buchtou!“ oponoval Brian.

„Mně to taky přijde jako dobrý nápad,“ souhlasil Marcus  i když to možná jen řekl, protože Peter nesouhlasil s jeho dárkem. Kocour v kleci sebou pořád mlel.

„No já nevím...“ mručel Peter naštvaný, že je sám proti třem.

„Vyber si. Buď Nápoj lásky, nebo Pětinožka,“ řekl nekompromisně Albus. Peter. Když uviděl nadějný pohled Marcuse, odpověděl:
 „No jo, ale koho mu předhodíme?“ Marcus sklesle dosedl na svou postel.

„To už nechte na mně,“ zazubil se Brian.

„No jo, náš Casanova. Přiznej, s kolika chodíš, že se jich chceš zbavit?“ uchechtl se Albus.

„Jenom s dvěma,“ mávl ledabyle rukou Brian.

Zpět na obsah