Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4
Kapitola 5: Kapitola 5

Kapitola 1: Kapitola 1

Na opuštěné silnici za Londýnem stálo několik postav v černých hábitech okolo ležícího nešťastníka.

"Tak ty jsi chtěl utéct? Zbabělče! Chtěl jsi být jedním z nás, tak se ke zkoušce postav čelem! Můžeš být rád, že ti Pán zla vůbec dal druhou šanci. Měl by jsi si uvědomit, že nic není zadarmo! Snad sis nemyslel, že vedle tebe bude pořád někdo stát a vodit tě za ručičku, jako já s Luciem?"

"Snape! Ty parchante!" zasípal mladý plavovlasý muž ležící na zemi. "Jak se vůbec po tom všem, co jsi udělal opovažuješ mluvit o mém otci?"

"Ach můj milý Draco!" Snape jízlivě protahoval samohlásky. "A jakým právem se opovažuješ mluvit o svém otci ty, obzvláště, když jsi neudělal to, co jsi udělat měl?!"

Draco v duchu zaskřípal zuby. Snape dobře věděl, jak trýznit člověka i bez použití kletby.

Samolibě usmál a pokračoval. "Vážně jsi si myslel, že nám unikneš tak snadno? Že se prostě schováš a život půjde jen tak dál? Podívej se na sebe (mávl rukou směrem k potrhaným mudlovským svrškům, které sotva mohly chránit Dracovo pohublé tělo před nočním chladem), ty ubožáku! Ani jsi se nestačil převléknout, a už tě máme!"

"Opravdu, Malfoy, děláš čest svému jménu. Ale především, a to je mnohem horší, děláš ostudu všem Smrtijedům!" sykl nenávistně. "No s tím už asi nic nenaděláme, prostě jsi se potatil, že?" rozohněný Snape obratně chrlil jednu urážku za jednou.

"Teď a tohle by moje matka měla slyšet." zašeptal Draco vyschlými rty.

"Nedovoluj si jí urážet!!!"

"Ty sám jsi její urážkou, Severusi!"

Snapeovi nebezpečně zajisřilo v očích. "Cruciatus!"

Draco byl tak vysílený, že už sebe nevypravil ani hlásku. Jen odevzdaně zavřel oči a poddal se mučivým křečím. ...Bože, kéž bych teď byl daleko, daleko pryč. Na míle daleko!...

Ztratil vědomí.

PRÁSK!

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

Pád z výšky ho probral. Draco pomalu otevřel oči a snažil se urovnat si myšlenky. Poslední věc, kterou si dokázal vybavit byl Snapeův pohrdavý úšklebek a ta krutá bolest, ochromující a nesnesitelná. Překvapeně si uvědomil, že už jí necítí a úlevně si oddychl. I po černých hábitech, které ho obklopovaly, jako by se slehla zem. Po chvíli se s vypětím posledních sil postavil a rozhlédl se kolem.

Vůbec to tu nepoznával a ani nevěděl, jak se sem dostal. Snad...Přenesl jsem se? V bezvědomí? To těžko. Nechápal to, ale bylo mu to jedno. Byl rád, že je daleko od všech rozezlených Smrtijedů se Snapem v čele a to mu prozatím stačilo.

Ozvaly se za ním nějaké kroky. Otočil se a spatřil postaršího, značně podroušeného mudlu, který s ním chtěl zřejmě zapřést srdečný rozhovor, ačkoli sám sotva stál na nohou.

"Mladý pane, co tu děláte v tak pozdních hodinách a sám? Jak se tak na vás dívám, nepotřebujete pomoct? Vypadáte tak nějak ... " podnapilý muž zíral na Dracovy potrhané (byť mudlovské) svršky s neskrývaným údivem.

Jindy by mu byl Draco schopen podat takovou odpověď, na kterou by stařík hned tak nezapomněl, ale dnes už byl poněkud unaven. Spražil ho pouze nepříjemným pohledem a pomyslel si něco o neskutečnosti toho, co jsou ze sebe ti mudlové schopni udělat. Pak mu ale hlavou bleskl nápad.

"Mohl byste mi říct, kde tady seženu nocleh, ubytování, nebo tak něco?" snažil se o alespoň trochu zdvořilý tón.

Opilý stařík se stále neměl k odpovědi a jen tupě zíral na blonďatého přespolního.

Dracovi docházela trpělivost. Byl opravdu hodně vysílený a hrozilo, že na něj každou chvílí přijdou znovu mdloby. Toužil jen po nerušeném spánku, aby mohl načerpat tolik potřebné síly a nic jiného ho teď nezajímalo.

"Jako místo, kde bych mohl přespat," prohlásil důrazně a veškerá snaha o zdvořilost byla tatam.

Upřel na starce ocelově modré oči, které držel otevřené už jen silou vůle a pokusil se o Nitrozpyt. Nepodařilo se mu do mysli toho směšného dědka ani nahlédnout, natož v ní najít požadovanou informaci. Sotva se mu dařilo držet při vědomí sebe sama, a tak pro něj bylo v tuto chvíli zhola nemožné dobývat se do myšlenek druhého člověka.

"Místo, kdy by jste mohl přespat?" dovtípil se konečně zaražený mudla.

"Zkuste se zeptat u mladý Wyattový, bydlí támhle na konci ulice. Má velkej dům, to víte no, a čas od času pronajme někomu pokoj, teda když je zájem." vyravil ze sebe konečně a mával rukou ve vzduchopráznu, což narušilo jeho beztak chatrnou stabilitu.

"Nashledanou," zavrčel Draco, zanechal za sebou vrávorajícího starce, který si nesrozumitelně žbrblal něco o svých mladých létech, a vydal se směrem k "mladý Wayttový" .

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

Cestou k domu, kam ho poslal stařec, napadlo Draca, jaké má štěstí, že jej Smrtijedi našli až poté, co si stačil směnit pěkných pár galeonů na mudlovské peníze, kterých měl teď plné kapsy. Ostatně, byla to, stejně jako s vkusem vybrané mudlovské oblečení a úkryt, v němž ho během chvíle našli, součást jeho přípravy na útěk. Na útěk, který se mu nakonec ani nepodařilo uskutečnit, jak si hořce pomyslel. Po chvíli přemítání nad hrozivou pomstou, jež v duchu přísahal Snapeovi, stanul před domem, kde jak doufal, dostane slušný nocleh. Upřímně řečeno, v tuto chvíli byl tak vysílený, že by byl ochoten svalit se třeba do škarpy, a to i navzdory svému vznešenému původu a čisté krvi, na které si vždy tak zakládal. Ano, ale pořád přece jen by asi dal přednost pohodlné posteli s čistým povlečením a tak se rozhodl zazvonit. Z domu, v němž se svítilo už před Dracovým příchodem, vyběhla žena, snad o pár let mladší než noční příchozí, který však tomuto faktu momentálně nevěnoval vůbec žádnou pozornost.

"Co si přejete?" Narozdíl od opilce si všechny zvědavé pohledy odpustila, za což k ní pocítil záchvěv pocitu ne nepodobnému vděčnosti.

"Slyšel jsem, že pronajímáte pokoje," pokusil se formulovat svou žádost co nejpřijatelněji a zároveň jít rovnou k věci, protože cítil, že mu hrozí usnout ve stoje, tady a hned, ale nechtěl svým spěchem a neurvalostí zaplašit sladkou vidinu spánku na prozatimě bezpečném útočišti. Dalo mu to dost práce, zvážíme-li to, že musel překonávat touhu mít všechno a okamžitě, kterou dostal do vínku spolu se svou přirozeností, a jež mu byla tolikrát vštěpována otcem, stejně jako hrdost na tuto vlastnost, pýchu na svou povahu, na své jméno. Zatracené jméno... Jméno Malfoy.

Copak může jméno, lépe řečeno krev, rodokmen a výchova skutečně ovlivnit moji pravou povahu? Bože, co to melu, jakou pravou povahu? My, moje rodina, ale hlavně JÁ, máme povahu založenou na jednom principu. Umět se přizpůsobit komukoliv a čemukoliv, díky čemuž dovedeme stát na straně silnějšího, tedy spíše dovedeme silnějšího přesvědčit o tom, že stojíme na jeho straně. A přitom nehnout ani brvou, ať se děje cokoliv, nedát najevo ani na okamžik svůj názor, a skrýt své pravé myšlenky. Malfoyové ovládali toto umění tak dobře, že se jim nakonec své opravdové myšlenky podařilo zastírat i před sebou samými, tak moc, že sami sobě zapřeli svoje názory, svoje vlastní sny a ideály, tak nekompromisně, že se jim veškerá svobodná vůle rozplynula v nedohlednu. A zůstala jen maska. Maska, která umožňuje přežít. Přežít, ale čemu? Sobě samému? Těžko.

To byl kámen úrazu. Draco se s touto rolí, do níž ho stavěl jeho otec nikdy tak zcela neztotožnil a to mu, jemu opravdovému JÁ, způsobovalo nesnesitelná muka. Byl nucen popírat svou skutečnou přirozenost a místo ní přijmout jinou. Myslel, že to přejde, že se rozdíly zahladí, jenže rozpor v jeho nitru mezi Malfoyem a jeho JÁ jen rostl.

Jeho myšlenky na staré bolesti způsobené tvrdou výchovou přerušil ženský hlas.

"To je pravda. Máte zájem? Na kolik dní se zdržíte? Platí se předem," dodala rychle nepříliš nenápadnou otázku na částku, jíž Draco v této chvíli disponuje, a zda bude mít vůbec na zaplacení.

Draco její narážku na finanční obnos, který má u sebe, pochopil velmi rychle.

"Peníze nejsou problém," ujistil ji stroze a v duchu bědoval nad tím, kam až to dopracoval, že jeho, Malfoye, někdo pokládá za bezprizorního žebráka. Zalovil rukou v kapse a vytáhl hrst zmuchlaných bankovek.

"Co myslíte, na kolik dní to bude stačit?" zeptal hrubě, se silným nádechem ironie, protože mu opět začínala docházet trpělivost. Zřejmě to byla buď ta velmi oslnivá suma, nebo tón jeho hlasu, který varoval ženu před dalším zbytečným vyptáváním. Beze slova mu vzala peníze z rukou, otočila se a pokynula mu, aby ji následoval do domu.

Vešli do ticha starého domu. Draco neměl náladu pozastavovat se nad jeho starobylým, zajisté velmi drahým zařízením a obdivovat komfortní vybavení. Tak rychle kráčel chodbou za tou ženskou. Vlastně už si ani nepamatoval její jméno. Wattová? Wattyová? Bylo mu to srdečně jedno.

Nezáleží na tom, kdo to je.

Nevěděl sice, jak se sem dostal, ale cítil, že široko daleko není po Smrtijedech ani stopy a toto vědomí mu umožnilo klesnout na postel, hned jak dostal klíč od pokoje a vešel dovnitř. Poddal se únavě a zavřel oči. Doposud mu ještě nikdy pouhý spánek nepůsobil takovou rozkoš.

Stála ve dveřích a sledovala ho. Vůbec si jí nevšímal. Sotva otevřel, svalil se na postel a v tu ránu o sobě nevěděl. Ani se nesvlékl, dokonce se ani nezul. Hlavu zabořenou do polštáře lemovaly prameny dlouhých světlých vlasů a celkový podivný dojem dokreslovalo hlasité chrápání.

Zarazila se.

Ne, počkat, on nevydal ani hlásku, žádné chrápání. Čekala bych, že bude chrápat, protože vypadal opravdu, ehm, řekněme unaveně, i když výstižnější by bylo použití výrazu na pokraji mdlob, ale on nechrápe. Spí tak hlubokým spánkem, že to snad hraničí komatem. Takže má za sebou asi hodně, hodně, ale opravdu hodně náročný den. A protože spí tak tvrdě, bude mít jistě mysl zcela uvolněnou...

Posadila se na pokraj pelesti, zavřela oči a soustředila se...

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4

Snape stál ve ztemnělé místnosti a mluvil tichým hlasem.

"Nevím, jak je to možné. Seslal jsem na něj kletbu Cruciatus. Vypadalo to, že o sobě neví. Ale pak se najednou přenesl pryč," odmlčel se na chvíli. "Nevím, kde je teď," přiznal šeptem.

Přiměl se k tomu, aby zvedl oči a podíval se na osobu s níž vedl nepříjemný dialog. Nebylo to nijak neobvyklé, málokdo se cítil dobře ve společnosti lorda Voldemorta. A už asi vůbec nikdo nebyl dvakrát šťastný, když s ním musel konverzovat. Lépe řečeno zpovídat se mu, a to většinou vleže mezi návaly bolesti, způsobené kletbou Cruciatus, která měla podpořit pravdomluvnost zpovídaného a připomenout mu jeho naprostou bezmocnost. Severus Snape byl však Voldemortovým věrným přívržencem, a to i v dobách, kdy to vypadalo, že je nadvládě Pána zla konec. Díky tomu měl dnes, když se Voldemort dostal znovu k moci, mezi Smrtijedy výsadní postavení. Pán zla si ho oblíbil natolik, že ho učinil svou pravou rukou. Mluvil s ním o samotě, nikoli v kruhu dalších Smrtijedů, jak bylo zvykem, a rozebíral s ním i závažnější otázky. To však ani zdaleka neznamenalo, že jeho dnešní selhání nebude potrestáno.

Lord Voldemort byl obrácen zády k místnosti a zamyšleně hleděl z okna do tmy. Ucítil na sobě Severusův pohled a otočil se na něj.

"Řekni mi Severusi, jak dlouho už žiješ s Narcissou?" Otázka jen zdánlivě nesouvisející s přechozím tématem Snapea zaskočila. Čekal různé reakce, ale zrovna tahle by ho ani ve snu nenapadla. Lord Voldemort nepatřil k lidem, s nimiž by probíral svůj osobní život. (Kdo zná Sevewruse aspoň trošku lépe, ví, že takoví lidé ve skutečnosti vůbec neexistují)

"Od té doby, co odešla od Lucia," odvětil s kamennou tváří.

"Odešla od Lucia? Nebo spíš přišla k tobě?"

Severus mlčel. Nehodlal se tu ospravedlňovat. On za rozpad manželství Malfoyových nenese žádnou odpovědnost a už vůbec není jeho příčinou.

Voldemort pokračoval dále. "Ano, vzpomínám si. Už to bude pět let. Zvláštní. Jako by to všechno začalo kvůli Dracovi, tuším. Nebo ne? Vypadalo to tak." Pán zla se podíval na Severuse. Byl tak zabrán do svých úvah o tom, kam tímto rozhovorem Voldemort míří, že mu opomněl přitkyvovat na jeho řečnickou otázku, jak smrtijedská etiketa velí. Lord Voldemort se rozhodl mu tuto nezdvořilost pro tentokráte velkoryse prominout a rozvíjel své úvahy dále.

"Jako by jeho vnitřní nevyrovnanost narůstala stále víc a víc ode dne, kdy nezvládl zabít toho mudlošmejdomila Brumbála. Dokončil sice Bradavice a našel si práci. Ale jako by to všechno dělal z donucení. Čtyři roky pracoval v Azkabanu a Lucius ho nutil donášet mi zprávy. Draco byl stále nablízku chyceným Smrtijedům. Dohlížel na to, co vypovídají před soudem na ministerstvu. Měl zabránit nežádoucímu úniku informací a zároveň ochránit naše věrné před smrtící náručí mozkomorů. Hlídal klidný spánek naší půvabné Belatrix, jejího manžela, znovu uvězněného Karkarova, -"

"Jistě, to vím," přerušil nervózně Snape Voldemortův výčet věrných, kteří neměli tolik štěstí, nebo rozumu a skončili za mřížemi.

Voldemort přimhouřil oči. "Draco musel znát taková tajemství, o nichž se jeho otci ani nezdálo. Ale chyběla mu vlastní iniciativa... A pak se jednoho dne strhla ta hádka mezi Dracem a Luciem. Draco už víc nechtěl snášet otcovu povýšenost a nadřazenost. Ano, v určitých směrech Lucia předčil, ale chyběla mu jeho chladnokrevnost a odhodlání. Škoda. Mohl z něj být skvělý Smrtijed."

"Ani ne před měsícem jste mu dal druhou šanci se jím stát. Kdyby byl splnil úkol -" namítnul Severus rozhořčeně.

"K tomu se ještě dostaneme," spočinul Voldemort nevlídným pohledem na Snapeovi. Nelíbilo se mu, že ho stále přerušuje. Snape pochopil a v gestu podřízenosti zmlknul.

"Takže hádka mezi Dracem a Luciem přerostla v dlouhodobý konflikt a následně vedla k definitivnímu rozvratu starobylé rodiny Malfoyových. Draco přerušil veškeré kontakty se svými rodiči. Narcissa se nejprve snažila Luciův hněv mírnit, ale dosáhla jen toho, že se jeho zloba obrátila proti ní. Tak odešla od Lucia. Nebo lépe řečenno utekla k tobě. Do roka a do dne se konala svatba. Ach, Severusi, netušil jsem, jaký se v tobě skrývá romantik. "

Voldemort si všiml, jak Severus semkl rty a zabořil pohled do země, zřejmě měl co dělat, aby se ovládl.

"Dívej se na mě laskavě, když s tebou mluvím! (jakákoliv podobnost tohoto výroku hlášce našich rodičů je zcela náhodná) " vyzval ho varovným tónem Pán zla a vychutnával si svoji převahu a jeho podřízenost.

Snape na něj upřel svoje černé neproniknutelné oči. Jako vždy se ani teď nepodařilo Voldemortovi vyčíst z jeho pohledu vůbec nic. To ho pokaždé dokázalo přivést k nepříčetnosti (i když jen v duchu, navenek si uchovával stále stejný lhostejný výraz), ale věděl, že je to zbytečné. Za ta léta se už stačil přesvědčit o Snapeově bezmezné věrnosti a tak mu jeho nenapadnutelnou nitrobranu toleroval. Ať si má své tajnosti, hlavně, že je poslušným služebníkem.

"Chtěl jsem tě jen varovat. Určitě máš Narcissu stejně jako já rád. Nesla by těžko další ztrátu milované osoby. Nerad bych z ní udělal vdovu. Nedej mi k tomu důvod," zašeptal a význam jeho slov nabyl nebezpečných rozměrů.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5

Soustředila se. Cítila, jak se jí zklidňuje dech, až dýchala stejně pomalu a hluboko jako ten nehybně spící světlovlasý muž.

Pohltily ji stříbrné paprsky. Ocitla se uprostřed ztemnělé místnosti. Viděla toho plavovlasého neznámého, jak spěšně míří k východu. Rychlou chůzí se blížil k velkým dvoukřídlým dveřím. Když už je měl na dosah, zastoupil mu cestu nějaký vysoký starší černovlasý muž se zakřiveným nosem. Jeho rty začaly škodolibě formovat slova.

"Draco, snaž se. Víš, jak to chodí. Zabij, nebo budeš zabit. Snad jsem tě neučil nadarmo, byla by tě škoda." V černých očích nebyla jediná známka pohnutí. Draco, jak ho černovlasý nazval, se ani neobtěžoval zpomalit, a kdyby starší muž neustoupil, byl by do něj vrazil. Jen když ho míjel ve dveřích, utrousil Draco zlobně: "Uhni mi z cesty, Snape. Nic ti nedlužím. Ani teď, ani jindy. To ty mi jednou všechno zaplatíš." Nedíval se na něj, ale věděl, že určitě pozvedl obočí, přesně tak, jak to vždycky dělával. Slyšel, jak za ním ještě Snape volá: "Ale chlapče, to bylo velmi Malfoyovské. Ty se nezapřeš, koluje ti to v žilách. Otec s tebou, zlom mu vaz!"

Zahlédla stříbřité světlo. Teď stála v nějaké chladné učebně zapáchající plísní a zatuchlinou jako nějaké sklepení. Byly tam stoly, kolem kterých postávaly starší děti a opatrně přilévaly nějaké odvary z bylin do kotlíků. Z jednoho takového se právě odloučil obláček barevné páry a vznesl se ke stropu, kde se rozprskl na tisíc malých zelených broučků. Nějaké dívky vypískly. Zaslechla povědomý káravý hlas. Otočila se a viděla, jak se ke skupince s pokrouceným kotlíkem blíží onen černovlasý muž, Snape. Pochopila, že to, co se zde odehrává, je nejspíš vyučování, snad rádoby ve středověkém stylu. Poté, co křivonosý profesor náležitě vyčinil provinilcům a uložil jim náhradní úkol, obrátil svou pozornost k chlapcům, kteří seděli v první lavici vzdáleni od ostatních. Psali jakýsi trest. Postavil se před ně. Oba chlapci se tvářili zaneprázdněně. Byli velmi zabráni do své práce, nebo se tak alespoň snažili vypadat. Snape přistoupil k jednomu z nich, k tmavovlasému klukovi s brýlemi a položil mu ruku na jeho pergamen. Pergamen? Ten kluk píše na pergamen? Překvapilo ji to. Opravdu. Středověk se vším všudy.

"Pane Pottere, to by stačilo. Snad to byl dostatečný trest, abyste se v mých hodinách příště neopovážil vyprovokovat někoho k tomu, aby po vás házel kosti skvorejšů." Profesor spočinul významným pohledem na vedle sedícím chlapci. Měl téměř bílé vlasy a ona v něm poznala Draca. Dělal, jakoby se ho narážka netýkala a zarputile, už po dvousetpadesátéosmé, opisoval tutéž větu jako součást trestu. Když černovlasý chlapec zmizel dozadu mezi ostatní studenty, sehnul se profesor k Dracovi.

"Ehm… Pane Malfoy… Právě jsem obdržel zprávu, že vašeho otce dnes ráno odvedli do Azkabanu. Myslel jsem, že byste to měl vědět."

Tichá slova projela Dracem jako tisíc ledových nožů. Po chvíli zvedl oči, ale už se v nich nezračila ani ta nejmenší stopa jakéhokoli rozrušení. Upřel pohled na Snapea, ale neřekl ani slovo.

Znovu se všude rozlilo stříbřité světlo. Před jejími zraky se začala odehrávat nová scéna. Zpovzdálí sledovala brzdící vlak, který právě přijížděl na nádraží, kde své potomky vyhlíželo nespočet rodičů. Mezi nimi i černovlasý profesor. Držel se za ruku s jakousi štíhlou blondýnou. Dveře vlaku se otevřely a po schůdcích, vláčeje za sebou svůj velký černý kufr, vystoupil Draco. Snad o rok, o dva starší než v předchozím výjevu. Neochotným krokem se loudal k oné dvojici. Jeho pohled zcela ignoroval muže se zahnutým nosem a utkvěl na blonďaté ženě.

"Matko! Co tu dělá?" vyčítavý tón se mísil s pohrdavým a panovačným odstínem hlasu. Žena po něm nejprve sekla pohledem, ale pak, vědoma si svého pochybení, sklopila oči. Slova se ujal Snape.

"Draco, já a tvá matka-"

Draco mu nehodlal proslov nikterak ulehčovat.

"Vy a moje matka co? Já to přece vím už dávno, že to spolu táhnete." Umlkl a očima střídavě zkoumal matku a pak zase toho odporného vetřelce.

"Draco!" Muž varovně zvedl hlas a přestal se snažit o přátelský výraz, což v jeho podání stejně vypadalo dost nevěrohodně.

"Proboha!" I Dracovo zděšení bylo v tomto okamžiku zcela upřímné. To, co mu právě došlo, ho nemile zaskočilo takovou měrou, že na okamžik ztratil výraz převahy a přestal ovládat svou tvář. "On u nás bydlí!"

Jeho matka, se nadechovala k obranné odpovědi, ale proud synových slov jí nedovolil cokoliv říci.

"Matko! Tys k nám nastěhovala toho podlejzavýho zrádce, kterej neměl ani dost odvahy na to, aby se veřejně hlásil k tomu, co za své smrtijedské kariéry napáchal?! To nemyslíš vážně! Ty se s ním pelešíš v Malfoy Manor? Otec by tě za to zabil!"

"Takhle s matkou mluvit nebudeš!" Černovlasý muž vytasil hůlku.

Záblesk stříbřitého světla jí zabránil vidět, co se dělo dál. Vracela se zpět. Ucítila pod dlaněmi jemný povrch koberce. Vyčerpaně otevřela oči. Opírala se zády o bok postele a pomalu si uvědomovala, co se dělo. Pak ji ale zarazilo to ticho. Hluboké oddychování jejího nocležníka se stávalo pozvolna sotva slyšitelným. Probouzel se. Rychle se zvedla ze země a tiše opustila pokoj.

Zpět na obsah