Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3

Kapitola 1: Kapitola 1

Dívčin pohled po chvíli padl na malý, hranatý balíček, kterého si předtím nevšimnula. S výrazem největší zvědavosti z něj doslova ztrhala balící papír a z krabičky vytáhla skleněnou kuličku.     

,,Co to jako….“ Než stačila svoji udivenou otázku dopovědět, všimla si, že k balíčku je připojen i krátký dopis.    

Sotva jí padl zrak na úhledné, zakroucené písmo, znala jeho autora. Tenhle prapodivný dárek jí  poslal její strýc.    

Nejdražší Roxy,    

 Přeji Ti vše nejlepší k dnešním šestnáctým narozeninám. Ta pro tebe jistě neznámá věc, kterou právě držíš v ruce, se nazývá Koule z Edenu nebo také Verdad. Zajisté neuvěřitelně zajímavá věcička. Nikdo ve skutečnosti netuší, k čemu je vlastně dobrá, i když mnozí prohlašují opak. Většině slouží jako těžítko, ale já pevně věřím, že ty se jedním z  nich nestaneš. Máš v sobě potenciál tuhle záhadu vyřešit. V žádném případě ve snaze o rozluštění jejího tajemství nepolevuj a neustále ji měj při sobě. Sem si jistý, že se ti jednou bude hodit, ať už slouží k čemukoliv.     

     Bylo by zbytečné, připomínat ti, že se nemáš venku zdržovat po setmění. Tyto slova máš v hlavě vyrytá snad navždy, i když se jimi ne vždy řídíš. Měj se neustále na pozoru, neboť v této zrádné době není nikde bezpečno. Pokud vše půjde, tak jak má, brzy se uvidíme se.    

    S láskou tvůj strýček Richard

,Pokud vše půjde, tak jak má…´ zopakovala si v duchu slova, která si před několika vteřinami přečetla.    

Přimhouřila oči a kouli, kterou pevně svírala, protočila v ruce, aby si ji mohla lépe prohlédnout ze všech stran.     

Vzápětí by si za tento svůj čin nejradši jednu vrazila. Hladný materiál se jí mezi zpocenými prsty    

prosmekl a její narozeninový dárek se řítil k zemi. Ještě po ní chňapnula, ale marně. Koule dopadla na podlahu. Pevně zavřela oči a s hrůzou očekávala zvuk tříštícího se skla. Nic. Znovu je otevřela a k jejímu překvapení koule ležela na zemi bez jediné známky poškození. Sotva pohnula rukou, koule se sama od sebe odrazila a přistála jí v natažené dlani.    

 ,,Jaktože…“ nechápala.              

Znovu si přečetla část dopisu, kde se strýc zmiňuje o svém prapodivném dárku. Nic co by jí pomohlo.      

Lehla si na postel, Verdad položila před sebe a tupě se zadívala do jejího středu. Těžko říct, kolik uběhlo času, ale najednou jí víčka začala těžknout a vzápětí upadla do sladkého spánku.

Trhnula sebou.

,,To tady nenecháte člověka ani chvilku v klidu přemýšlet?!“ křikla do hluku, který k ní doléhal otevřeným oknem ze zahrady.

Jejich soused se patrně dal do zvelebování trávníku.

Vzápětí rachot způsobený sekačkou přestal. Její slova zřejmě doletěla tam, kam neměla.

,,Říkala si něco?“ zaburácel mírně obézní muž s přehazovačkou a pleškou na temenu hlavy.

,,Ne, nic,“ zalhala.

,,To bych ti taky radil. Nechtěj, abych si zase musel jít stěžovat tvým rodičům,“ ozval se znovu.

Tím považoval debatu za uzavřenou, protože se znovu začal věnovat své práci.

Roxy ukázala směrem k oknu vztyčený prostředníček, strčila si Verdad do kapsy a vyběhla z pokoje.

Ani si nestačila všimnout, že budík na nočním stolku ukazuje už 16:30, takže netušila, že poslední 2 hodiny prospala. A už vůbec nemohla vědět, že se jí zdálo o tajemné dívce. O dívce, která v jejím životě jednou bude hrát velkou roli.

S dusotem seběhla ze schodů.

„Někam jdeš, miláčku?“ ozvala se tlumeně její matka z kuchyně.

,,Jenom se projít.“

,,Dobře. Ale vrať se do osmi.“

„Pokusím se.“

„Žádný pokusím se!“

„Jasně mami,“ odvětila mírně neochotně a odešla.

Bezcílně bloumala po prázdných ulicích. Všichni obyvatelé městečka byli za těchto parných dnů raději schovaní v domech, takže jí nikdo nevyrušoval. Aniž si to uvědomila, nohy ji automaticky donesly na staré dětské hřiště.

Spíš ze zvyku se rozhlédla. Jak tušila, široko daleko nebylo ani živáčka. Sedla si na houpačku, která vytvářela aspoň nějakou iluzi zdánlivé stability, a z kapsy u kalhot vytáhla Verdad. V tu chvíli by přísahala, že se v jejím středu něco modře zablýskalo. Upřela zrak přímo do koule. Ta jí vzápětí  vypadla z ruky a zmizela někde v trávě. Ve stejném okamžiku neslyšně dopadla na zem. Oči zavřené, na tváři nepřítomný výraz.

Pomalu otevřela oči a zamžourala do tmy. Ležela na zemi bez jediné potuchy, jak se tam ocitla. Přetočila se na záda a zaskučela, když jí tělem projela vlna bolesti způsobená několika hodinovým povalováním se na tvrdém povrchu. Vzápětí zaskučela znovu, když její pokus posadit se zmařila houpačka, ze které předtím spadla. Rukou si promnula místo na čele, kam se uhodila a pod prsty ucítil teplou tekutinu.

,Do hajzlu!‘ zaklela.

S námahou se vydrápala na ochablé nohy a až teď jí došlo, že se Verdad při jejím pádu musela zakutálet někam do trávy. Přimhouřila oči a rozhlédla se po okolí. Trvalo několik vteřin, než si uvědomila, že tahle metoda asi nebude mít valný úspěch. Proto si klekla na všechny čtyři a rukama šmátrala ve tmě, doufaje, že mimo stébla zalitá rosou nahmatá i hladký povrch koule.

Po několika minutách jí z jeho hledání vyrušil zvuk tříštícího se skla následovaný rachotem padajících popelnic. Bleskově vyskočila na nohy a v tu chvíli jí bolest v celém těle jakoby zázrakem přešla. Možná proto, že na její místo nastoupil strach. Pomalými kroky zamířila k uličce vedoucí z hřiště, ve které se nepochybně nacházel strůjce hluku. Nehodlala tady strávit ani jednu další minutu aniž by věděla, kdo nebo co to způsobilo.

Opatrně došla až k lampě, která na celou uličku vrhala chabé světlo a jí v tu chvíli poskytovala alespoň nějaký výhled. Vydechla si, když se ujistil, že kromě bílé kočky sedící na plotě kousek od ní tam nikdo není.

,,To se dělá, takhle mě vyděsit, co?“ prohodila směrem ke kočce a pohladila ji po hlavě.

V duchu se sama sobě nadávala, že se z ní stala paranoička.

Jenže v tu chvíli za sebou zaslechla něco vzdáleně připomínající kroky. Prudce otočila hlavou, až jí křuplo za krkem. Leknutím nadskočila.

„Snad ses nelekla?“ zeptal se jí s pobaveným úšklebkem černovlasý mladík.

„Haha, strašně vtipný,“ odvděčila se mu sarkasmem a prosmekla se kolem něj.

Bleskově ji chytil za ruku, aby ji zabránil odejít. „Roxy.“

Podíval se na ni z výšky těma svýma božsky modrýma očima a jí i ten chabý náznak vzteku přešel.

Pokrčil obočí, když si všiml pramínku krve, který jí stékal po tváři. „Co si zase vyváděla?“

Mimoděk si sáhla na ránu na čele. „Praštila jsem se.“

„Odvedu tě domů.“

„Jesse, nic to není, nepotřebuju eskortu“ vzdorovala mu.

Když zachytila jeho pevný pohled, věděla, že nemá šanci ho přesvědčit.

„Tak fajn,“ souhlasila nakonec.

Potom se ruku v ruce vydali vstříc potemnělým ulicím.

 By Kate Kreuk

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

Roxy byla šťastná, že může s Jessem strávit aspoň takovou krátkou chvilku než ji doprovodí. Celou cestu hovořili o všem možném a bylo jim spolu moc příjemně. Oba k sobě navzájem cítili něco, co nikdy dřív k nikomu jinému necítili, ale o svých citech neměli navzájem ani ponětí.

 Když se pomalu blížili k cíli cesty, Roxy, i když se to sama sobě bála přiznat, bylo líto, že se musí rozloučit.

„Tak jsme tu. Asi bych měla jít domů, tak někdy příště…ahoj“, řekla Roxy a pomalým krokem se vzdalovala.

Ale Jesse ji chytil za ruku a chtěl jí něco říct, ale pokaždé, když se jí zadíval do jejích krásných hlubokých očí, zapomněl na všechno ostatní a užíval si ten slastný okamžik. V tom se stalo něco, o čem se Roxy nikdy nezdálo. Jesse se jí líbil a ona cítila, že je to oboustranné.

Jesse ji přemlouval, aby ještě zůstala. Roxy ale moc dobře věděla, že by měla jít domů. I tak bylo dost pozdě. Ale rozhodla se, že zůstane s Jessem  a pak bude čelit následujícímu výslechu od své matky.

I když je Roxy na svůj věk velmi inteligentní a vyspělá, má stejný problém jako většina jejich vrstevníků – rodiče. Snaží se s nimi vycházet a taky se jí to daří. Avšak pochopitelně jsou i momenty, kdy je nemůže vystát.

Pomalu začalo pršet a Roxy s Jessem se nemohli rozloučit. Seděli na lavičce před domem a pořád si měli o čem povídat. Když ale déšť zesílil, Roxy se rozhodla jít domů.

Pořád musela myslet na ten pohled, když ji Jesse nechtěl pustit a přemluvil ji, ať ještě zůstane. Skoro se bála podívat se mu do očí, protože věděla, že v tu chvíli by udělala i tu nejbláznivější věc na světě.

„Už opravdu půjdu“, řekla Roxy a vstala.

„Bylo mi s tebou moc hezky.“

A vtom se to stalo. Jesse ji chytil za ruku, když se chystala k odchodu. „Myslíš, že tě nechám takhle odejít?“

Roxy nechápala, co tím myslí. Vše jí došlo, když upřela pohled do jeho krásných očí. Nahnul hlavu mírně na stranu a vlepil jí pusu. Roxy byla mírně v rozpacích a nevěděla, co dělat. Sice párkrát přemýšlela, jaké by to bylo, ale teď, když se to stalo, neměla nejmenší ponětí jak se zachovat.

„Vůbec nevím, co na to říct“, přiznala upřímně.

„To nevadí. Ale měla by jsi asi jít domů, ať o tebe nemají starost.“

„Máš pravdu. Tak někdy příště a dobrou noc“, popřála a opatrně se vydala ke dveřím, aby neupadla.

„Dobrou“, odvětil Jesse a vydal se temnou ulicí směrem k domovu.

Oba měli hlavu plnou nejrůznějších myšlenek a nevěděli, co si o tom všem mají myslet.

Roxy se skoro bála zazvonit. Přišla pozdě a navíc byla celá špinavá a na tváři měla zaschlou krev. Po chvíli váhání vší silou zmáčkla zvonek.

„Kde proboha vězíš?“ To byla první věta, jakou uslyšela z úst své drahé matky.

„Venku, kde jinde“, odvětila stroze a namířila si to přímo ke svému pokoji, aby se vyhnula zbytečně dlouhému vyslýchání.

„Vrať se.“

„A je to tady“, pomyslela si a neochotně se posadila na pohovku.

Matka dlouho neotálela se svými otázkami: „Kde jsi byla? A s kým vůbec? A proč si tak špinavá?“. Roxy věděla, že tomu se nevyhne.

„Chceš odpovědět na každou otázku zvlášť nebo na všechny dohromady?“.

„Nebuď drzá a raději odpověz“.

„Byla jsem venku. S Jessem. A…“.

Roxy ani nestačila doříct co se jí přihodilo, že je tak zablácená a její matka se zaměřila na toho pro ni tajemného hocha. „Kdo to je? Odkud ho znáš? Vždyť já ani nevím s kým se kamarádíš.“

„Ale mami, je to jen kamarád. Moc ho neznám, ale je sympatický a moc milý“.

Do rozhovoru se zapojil ještě Roxyn otčím: „Kamarád taky rád“, řekl s úsměvem na tváři a pokračoval ve čtení. Na věc se vždy díval s nadhledem a proto ho také Roxy měla tak ráda. A tomu co pronesl se musela smát, ale její matce to příliš vtipné nepřišlo.

„Tak řekneš mi konečně co jsi dělala tak dlouho venku?“, řekla rázně.

„Byla jsem s Jessem“.

„Tak to jsi mě vážně uklidnila“.

„Mami, kolikrát ti mám říkat, že je to kamarád a je na mě moc milý. Nemusíš mít vůbec strach.“

„Já vím, ale…“.

„Ale co?“

„Mám o tebe jen starost. Máš dát vědět, že přijdeš později“.

„Já vím. Už se to nestane. Promiň.“

„Neomlouvej se, ale ať se to neopakuje.“

Obě tím považovaly jejich rozhovor za ukončený. Roxy vstala a šla po schodech do pokoje. Ale vtom si její milovaná maminka všimla těch špinavých stop na oblečení.

„A co znamená to oblečení?“

„Spadla jsem“, řekla a pokračovala v cestě do svého pokoje.

„Tak se převlékni a přijď dolů k večeři“.

Roxy se divila, že se víc nevyptávala, ale na druhou stranu byla ráda.

Konečně se dostala po tak náročném dni do svého pokoje. První ze sebe musela sundat oblečení a pak si lehla na postel. Před očima se jí pořád přehrával dnešní večer s Jessem.

„Co to mělo znamenat? Opravdu se mu líbím nebo jsem jen další na jeho seznamu?“. Kladla si spoustu otázek a netušila, co bude dál. Jediné, co s jistotou věděla je to, že se asi zamilovala. Nikdy takový pocit necítila.

Položila hlavu na polštář a zachumlala se pod peřinu. Vzpomněla si na první okamžik, kdy potkala Jesseho. A samozřejmě na dnešní příhodu s houpačkou. Vtom ji najednou něco blesklo hlavou. Verdad!

„Sakra! Co teď?“

Netušila co dělat. Nejraději by se rozběhla a vrátila se na to místo, kde ho ztratila. Ale došla k závěru, že by to nebyl nejlepší nápad. Vrátí se tam zítra ráno. A možná potká i Jesseho…

Bylo pozdě a Roxy pořád ležela v posteli a přemýšlela. Úplně zapomněla na večeři, kterou měla nachystanou na stole. Byla ponořená ve svých myšlenkách tak hluboko, že ani volání na ni nepomáhala.

„Můžu dál?“, ozvalo se za dveřmi.

Podle hlasu Roxy poznala, že je to máma a proto s odpovědí neváhala: „Jen pojď.“

„Roxy, zlatíčko, stalo se něco?“

„Ale ne, nic. Všechno je v pořádku. Jen jsem unavená.“

„Tak si lehni a prospi se. Kdyby jsi něco potřebovala tak jsem dole. Dobrou noc.“

„Dobrou“, odpověděla Roxy a znovu se probírala zážitky z celého dne dokud neusnula.

By Kamísek 

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

Zachumlala se do bundy a zrychlila krok. Ve vzduchu byl zase cítit déšť. Minula několik lidí, kteří chvatem mířili do práce. Ušklíbla se. Ona se už dva týdny flákala doma a nemusela dělat nic. Vůbec nic. Stejně jako všichni její vrstevníci měla letní prázdniny. Dva dlouhé měsíce volna. Při té myšlence jí přepadla mírná melancholie. Vzpomněla si, jak se svou partou vždycky vyváděla kdejakou tu lumpárnu. To byly časy. Jenže teď bylo všechno jinak. Asi před dvěma měsíci se přestěhovali sem, do zapadákova v jižní Anglii. A co ji snad štvalo ještě víc než ponuré počasí byly místní teenageři. Chovali se k ní jako k cizince, která narušila jejich osobní prostor. A prakticky jí i byla. Proto celé dny vysedávala doma nebo bezcílně bloumala po ulicích městečka. Rodiče jí to neustále vyčítali. Prý si má najít nějaké kamarády a začlenit se do společnosti. Při těch slovech se vždycky hořce pousmála. To by se s ní nejdřív někdo musel chtít bavit. Říkali o ní, že je divná. A svým způsobem měli i pravdu. To ji vytáčelo ještě víc. Dřív bylo všechno jinak. Dřív byla stejná jako všichni ostatní. Dřív byla… normální. Jenže teď… Vztekle odkopla kámen ze silnice. Nechtěla na to myslet. Přesto se její myšlenky neustále ubíraly tím směrem.

Když dorazila na dětské hřiště zamířila rovnou ke staré houpačce. Jaké bylo její překvapení, když na ní byla pohodlně uvelebená bílá kočka.

„Ahoj. My se známe, viď?“ promluvila k ní a podrbala jí na hlavě.

Kočka spokojeně zapředla.

Až teď si uvědomila, že tohle je vlastně strůjce včerejších událostí. Jejího něco jako rande s Jessem. Zasněně se usmála. Jesse. On byl její jediné světlo v téhle temné díře. Byl něco jako…bůh. Tak silný, pohledný, starostlivý. Tak dokonalý. Měla pocit, že jí dokáže přede vším ochránit, že s ním je vždycky v bezpečí. Ale ani zdaleka tomu tak nebylo.

Zatřepala hlavou, aby se vrátila zpátky do reality. Přece jenom sem nepřišla snít.

„Tak co, kde mám začít hledat?“ obrátila se znovu na kočku.

Vzápětí se tomu musela zasmát. Baví se s kočkou, ach ta úroveň. Když na ni ale její bílá společnice upřela velké, chytré jantarové oči, přeběhl jí mráz po zádech. Chvilku se na kočku nedůvěřivě dívala, ale potom nad svou paranoiou mávla rukou. Nechala kočku kočkou a rozhlédla se kolem, jestli někde v orosené trávě nezahlédne skleněnou kuličku. To byl ostatně důvod, proč sem přišla. Chtěla ji najít. Musela ji najít. A to co nejdřív, protože slíbila mámě, že jí pomůže s obědem.

Klekla si na všechny čtyři a vzápětí svého činu litovala, protože kolena i ruce se jí okamžitě zabořily do mokré hlíny. No jo, včera přece pršelo. V tuhle chvíli to hodila za hlavu. Bude mít dost času vymyslet vhodnou výmluvu pro mamku po cestě domů.

Spíš naslepo šmátrala ve vysoké trávě. Už by to tady taky někdo mohl posekat. Jak tak její prsty bloudily mezi mokrými stébly, narazily na něco horkého. Okamžitě ruku stáhla. Pokrčila obočí a postavila se. Z kalhot si oprašovala nečistoty, ale v půlce pohybu se zarazila. Šokovaně zírala na zem kousek od ní. Tráva zázračně zmizela a na jejím místě se objevil rozpálený nápis. ,Díky.´

Tep se jí zrychlil a žaludek stáhl. Tohle nebylo normální, určitě ne.

Otočila se o sto osmdesát stupňů, když za sebou uslyšela…něco neidentifikovatelného. Nelíbilo se jí to. Ani trochu. Opakovala se situace ze včerejšího večera. Jenže to se k její úlevě ukázalo, že za všechno mohl Jesse a toulavá kočka. Tentokrát nějak podvědomě věděla, že to tak není.

Přesto s naivitou zavolala: „Jesse, tohle není sranda!“

Doufala, že zpoza rohu vyjde vysmátý mladík. Nic. Místo toho následoval další strach nahánějící zvuk.

Pohled jí padl na houpačku. Kočka už tam nebyla, asi měla lepší věci na práci. A Roxy se jí ani moc nedivila. Její nápad se jí vlastně docela zalíbil. Odejít. Proč ne, může prostě odejít. Otočila se směrem k brance z hřiště a vzápětí by se v ní krve nedořezalo.

Před ní stál…někdo. Někdo v dlouhé černé kápi. I když to v té chvíli nebylo zrovna dvakrát vhodné, Roxy okamžitě uchvátil jasně modrý kámen omotaný stříbrem, který osobě visel na krku. To jediné z ní taky bylo vidět.

Tvář jí sice zahaloval stín z kápi, ale podle hlasu jasně poznala, že je to žena. Spíš holka.

„Ještě jednou ti musím poděkovat. Nemáš ani tušení, jak moc si mi usnadnila práci.“

„Co po mě chcete?“ svoji otázku skoro vykřikla.

„Už nic. Mám to, pro co sem si přišla.“

Nechápala, co ta osoba myslí. Co má? Vždyť jí přece nic nedala. O nic nepřišla. Rozhodla se to ignorovat a radši se zeptat na něco podstatnějšího.

„A kdo sakra jste?“

„Nikdo, koho by ses měla bát. Aspoň pro zatím.“

Roxy radši o krok ustoupila. „Pro zatím? Jak pro zatím?“

„To víš. Na tomhle světě jsou fakt zlí chlapíci, kterým moc nesedíš. Když se na to ale podíváš z druhé straně. Někdo dost mocnej nad tebou drží ochranou ruku. Ale tak to nebude napořád. Někdo musí vyhrát.“

Najednou ji ovládl vztek. „A vy nepochybně budete ta, která se postará o tom, aby vyhráli ti špatní.“

Osoba pod kápí se hlasitě rozesmála. „Já? To ani v nejmenším. Nejsem na ničí straně. Jsem tak hodná jak jen můžu být a tak zlá, jak chci být.“

Její smích v Roxy vzbudil odvahu. „To je blbost. Musíte být na něcí straně.“

„Ale nemusím. Dělám jen to, co chci. To je můj dar.“

 „Jak…“ nedovolila jí domluvit.

„Přestaň klást otázky, na které ti nemůžu dát odpověď. Jsou věci, na které musíš přijít sama.“

Roxy jí věnovala dlouhý pohled. I když neviděla její tvář, něco na ní jí připadalo podivně povědomé.

„Měla bys jít. Momentálně to tu pro tebe není bezpečné.“

Ani se nemusela moc rozmýšlet a okamžitě zamířila pryč. Ještě se párkrát ohlédla a když zatáčela za roh, postava v kápi pořád stála uprostřed hřiště. Roxy nevěděla, co si o jejich setkání myslet. Její tělo zaplavovaly smíšené pocity. Na jednu stranu jí něco v jejím hlase uklidňovalo, ale na tu druhou… Tak nějak z ní cítila, že by mohla být pěkně nebezpečná. Jako kočka, který vytasí drápy. Jedno ale věděla jistě. Nechtěla by ji mít za nepřítele, to v žádném případě. Teď se jenom vynořuje otázka, jak to dopadne. Na čí straně vlastně je? Nikdo nemůžu být naprosto nestranný, vždycky má k jedné straně blíž a ta ji dřív nebo později strhne. Ona jenom doufala, že to bude ta její.

Sledovala, jak odchází. Když zašla za roh, usmála se. Zajímavá holka. S tou ještě budou problémy, o tom ani v nejmenším nepochybovala.

„Máš to?“ ozval se jí za zády drsný hlas.

„Ovšem,“ obrátila se k němu, „Pochybovals o mě?“

Zakroutil hlavou. „Ani v nejmenším.“

Natáhl ruku. Její váhání ho překvapilo. Nakonec mu přece jenom do dlaně vložila skleněnou kuličku.

Přeměřil si ji pohledem. „Stalo se něco?“

„Mělo by?“

„Nevím. Připadá mi, že…“

Napřímila se, takže částečně odkryla svoji tvář. Tvář mladé, asi osmnáctileté dívky. Obličej jí lemovalo několik pramínků stříbrnobílých vlasů a její jantarové oči mu daly jasně najevo, aby přestal mluvit.

„Měl bys zmizet, než si to rozmyslím.“

 Rozhořčeně spolkl několik otázek, které ho svrběly na jazyku. „Ještě se uvidíme.“

„Bohužel.“

Sotva to to vyslovila, zmizel.

Odfrkla si. Nesnášela ho. Ale práce je práce. Za to je konec konců placená.

Zvedla hlavu k potemnělému nebi a zahleděla se někam do toho nejčernějšího mraku. Když ji na tvář spadla první kapka, pevně semknula oči. Doufala, že déšť smyje její vinu.

Zpět na obsah