Index

Kapitola 1: Předmluva
Kapitola 2: 0: Prolog
Kapitola 3: 1: Podivné setkání
Kapitola 4: 2: Rušný den
Kapitola 5: 3: Mnoho a mnoho zpráv
Kapitola 6: 4: Území teror inkognita
Kapitola 7: 5: Obchod v Příčné
Kapitola 8: 6: Další záhada domu Blacků
Kapitola 9: První drabblová mezihra
Kapitola 10: 7: Porada Řádu
Kapitola 11: 8: Prázdniny jak mají být
Kapitola 12: 9: Patroni kolejí
Kapitola 13: 10: Prázdniny končí, školní rok začíná
Kapitola 14: 11: Noví kantoři, nové předměty
Kapitola 15: 12: Téměř bezcenné vzpomínky

Kapitola 1: Předmluva

Z nějakého prapodivného a mně nevysvětlitelného důvodu mi nejdou vkládat obrázky. Proto jsem si zřídila stránku na webové adrese http://www.ladyluna.estranky.cz/ na kterou hodlám vkládat obrázky a časem zřejmě i různá rozšíření textu.

V povídce budou napsány odkazy ve formě  | oč jde | link | .

A protože většina lidí čte povídky když se objeví na titulní stránce nebo když jim někdo pošle odkaz, dám i sem Shrnutí:

Bradavice existují více než tisíc let. V jejich impozantních zdech je ukryto mnoho tajemství, a to i temných...

Harry studuje šestý ročník a je upřímně rád, že lord Voldemort tento rok nesoustředí svou pozornost na jeho zlikvidování, ale na nalezení prastarého artefaktu Stříbrné paní - ženy, která je i pro kouzelníky obestřena záhadami. Snad je jen výmyslem, snad skutečně žila v době Bradavické čtyřky. Artefakt je považován za čistou legendu a nikdo nechápe, proč si lord Voldemort myslí, že skutečně existuje.

Ale klid Harry stejně nenachází. Pronásledují ho sny, které nemají s jeho úhlavním nepřítelem nic společného. Sny, které se natolik prolínají se skutečností, že se obává o svůj rozum.

Jeho přátelé v úpěnlivé snaze pomoci mu najdou několik vytržených stránek z deníku, na nichž je zaznamenán podobný případ, který se v Bradavicích odehrál v době, kdy tam studovali Harryho rodiče...

Zpět na obsah

Kapitola 2: 0: Prolog

 0: Prolog

Byla klidná noc. Na černém nebi jasně zářily hvězdy a dorůstající srpek měsíce. Mírný vítr si hrál s listy stromů. Na terase stála dívka a dívala se do dáli. Mlčela stejně jako svět okolo ní. Chvěla se chladem. Nebylo divu – byla jen spoře oděná do šatů z tak tenké látky, že i pavučina by hřála víc. Po nějaké době k ní přistoupila jakási postava a přehodila jí přes ramena bílý plášť. Dívka se sama pro sebe smutně usmála.

„Bude se mi po tom stýskat,“ řekla. Její hlas byl podivně melodický, jemný, zastřený. Nepůsobil jako zcela lidský.

„Po čem přesně? Napadá mě víc věcí.“ Tichý hlas zřejmě patřil mladému muži.

„Nech to být.“ Pozvedla ruku ke krku a pokusila se nahmatat řetízek, který tam nebyl. Už ne. Nechala ruku zase klesnout.                                                                                                                                      http://www.ladyluna.estranky.cz/fotoalbum/0_-prolog/chybejici-privesek/1

„Nemůžeme změnit to, co nám bylo určeno. To jsi přece řekla ty, ne já.“

„Já vím. Ale teď toho lituju. Lituju, že jsem to řekla. Lituju, že to chápu. Lituju, žes to pochopil ty.“ Poslední větu zašeptala.

Muž postoupil krok vpřed do světla měsíce a zezadu ji objal. Zabořil tvář ze strany do jejích vlasů a ona zvrátila svou hlavu dozadu a opřela ji o jeho rameno.

A tak tam spolu nehnutě stáli, oči zavřené – Ona, v bílém, s nádhernou zakloněnou tváří a se zlatou čelenkou v dlouhých vlasech, které pod měsíčními paprsky vypadaly zářivě bílé – On, v černém, se skloněnou tváří a s polodlouhými černými vlasy. Vypadali jako zosobnění světla a tmy.

Tuto noc naposledy. A přeci bylo mezi nimi nezrušitelné pouto. Pouto, které symbolizoval chybějící řetízek na dívčině šíji.

Zpět na obsah

Kapitola 3: 1: Podivné setkání

 1: Podivné setkání

„Siriusi,“ zašeptal černovlasý chlapec a vztáhl ruku k muži před sebou. Opatrně se ho dotkl, jako by se bál, že se rozplyne. „Siriusi,“ opakoval a oči se mu leskly slzami. Vrhl se muži okolo krku a žalostně se rozvzlykal. „Siriusi, já myslel, že jdi mrtvý! Myslel jsem, že jsem tě viděl zemřít! Mojí vinou... neměl jsem chodit na ministerstvo, neměl jsem věřit Kráturovi, tomu hnusnému, prolhanému skřetovi.“

„Klid, Harry, uklidni se,“ mírnil ho Sirius, kterého ten výlev citů přeci jenom trochu zaskočil.

Najednou se Harry zarazil: „Jenže tohle není skutečné, viď?“ pustil Siriuse. „Já jsem u Dusleyových a ne na mýtině uprostřed lesa,“ rozhlédl se po měsícem ozářené krajině.

„Poslouchej mě, Harry, prosím, nech mě mluvit, nemám moc času,“ pozvedl ruku Sirius. „Nejsem mrtvý, to zaprvé, oblouk je něco jako průchod mezi několika světy. A teď jsi ty v jednom a já v dalším. Zatím rozumíš?“ Harry přikývl. „Oni mi nemůžou jen tak dovolit návrat, alespoň ne po nějakou dobu. Jediné, co mohli udělat, je vytvořit tento telepatický sen, abych ti mohl říct pár věcí. Můžeš Ronovi a Hermioně říct o tom, že žiju a všechno, co se teď dozvíš, ale nesmíš jim prozradit nic o tomto snu, prostě jaktože to víš. Možná bude nejlepší, když jim ani neřekneš, že jsi se mnou mluvil, aby ses nějak nepodřekl. Úplně všechno smí vědět jenom Remus. Jinak nikomu ANI SLOVO!“

„Ani Brumbálovi?“ zeptal se Harry.

„Ne, nikomu. Nevím, proč je to zrovna takhle, ale když už spolu můžem mluvit, musíme splnit jejich podmínky. Prostě to tak je. Je ještě pár výjimek, co komu můžeš říct, ale o tom se budu zmiňovat postupně.“ Sirius kousek poodstoupil a vytáhl pergamen. „Mám to s sebou pro jistotu sepsané,“ oznámil Harrymu. „Když jsem se vrátil na Grimmauldovo náměstí, sepsal jsem závěť, ve které veškerý svůj majetek odkazuju tobě. Kouzelnická závěť je opatřena kouzlem, které rozpozná, je-li ten, kdo ji napsal, skutečně mrtvý. Já sice mrtvý nejsem, ale kouzla registrují jen náš svět a protože jsem v jiném světě, budu pokládán za mrtvého. Do několika dnů by mělo skončit dědické řízení, očekávám, že si ho Brumbál osobně vzal na starost. Brzy by za tebou měl přijít a oficiálně ti předat můj majetek. Předstírej překvapení, ale bezodkladně ho požádej, aby zabil Kráturu. Brumbál se tě možná bude snažit přesvědčit, že to není nutný a Hermiona ti vynadá, jen co se to dozví, ale musíš to udělat. Když Brumbál nebude chtít, vyhrožuj mu, že Kráturovi daruješ oblečení. To by mělo zabrat. Když to nezabere, požádej kohokoli jiného. Pokud se toho blechavce nezbavíš do týdne po převzetí dědictví, musíš mu skutečně dát oblečení.“

„A...ale,“ zakoktal se Harry: „to by přece zradil Řád! A tím bych i já prozradil Řád. Siriusi, to přece nemůžu.“

„Musíš, Harry,“ povzdechl si Sirius. „Potom to pochopíš, ale nemůžu ti to říct předem. Slib mi to, prosím.“

„A proč zrovna týden?!“

„Nevím.“ Sirius se odmlčel. „Harry,“ prohlásil pak rozhodně: „dokud mi to neslíbíš, tak nebudem pokračovat.“

„Dobře,“ zahuhlal Harry. „Slibuju.“ Přinejhorším ten slib poruším, pomyslel si sklesle. Na Siriovi bylo vidět, že ví, nač Harry myslí.

„V pořádku,“ pousmál se kupodivu. „Hlavně, že jsi mi to slíbil. Pokročíme dál. V domě si dělej, co chceš, jen můj pokoj nech prosímtě ve stejném stavu jako je. Teda jestli ho už Molly s tou uklízecí mánií nevyklidila. Pokud je všechno, jak bylo, je přes židli přehozený hábit. V jedné z jeho kapes by mělo být dvojče toho zrcátka, co jsem ti dal. Vem si ho a dej ho Remusovi, ať jste pořád v kontaktu.“

„To zní rozumně,“ souhlasil Harry.

„Potom se zeptej Molly, jestli v domě nebyly nějaké knihy. Pokud ji má sladká matička nevyhodila, měla by se tam někde povalovat knížka Magické způsoby cestování a jak je využít. Možná je tam něco o oblouku. Já totiž tak úplně nevím, kde to vlastně jsem. Krajina vypadá skoro jako naše, vlastně je o něco hezčí.“

„Pokusím se to najít,“ přislíbil Harry. „A co ti tví věznitelé, jak vypadají?“

„O nich nesmím mluvit,“ odvětil Sirius.

„Takže Krátura, zrcátko, kniha... Ještě něco?“

„Mohlo by se ti hodit jedno kouzlo. Zaklínadlo zní Ibeos.“

„A co dělá?“

Sirius se pousmál. „Zjisti si to,“ zněla odpověď. Kdysi se ho učili studenti poté, co složili OVCE. Jenže se přes sourozence dostávalo k mladším ročníkům, tak se s tím přestalo. To bylo za Pobertovského druhého ročníku. A ještě něco – pochybuju, že bude v Bradavické knihovně. Hlavně se na něj neptej učitelů, to by mohlo špatně dopadnout.“

„Jak to mám teda najít?“

„Právě na to se vztahuje výjimka. Popovídej si s Fredem a Georgem, ti by tohle kouzlo mohli znát. Taky by ti mohli poradit s posledním bodem našeho setkání.“

Sirius schoval pergamen a místo něj vylovil ze záhybu pláště jemně vyřezávanou krabičku z černého dřeva. Se slavnostním výrazem ji otevřel a podal Harrymu. Krabička byla vyložená černým sametem, na kterém trůnil nablýskaný medailonek s jemnou rytinou. Harry se nedokázal na rytinu soustředit, vždy, když se o to pokusil, mu oči samy sjely stranou. Kov, ze kterého byl medailonek vytvořen, nedokázal Harry identifikovat. Mohlo to být zlato stejně tak dobře jako stříbro. Nebo to mohlo klidně být něco úplně jiného.

„Je nádherný,“ připustil chlapec a pohlédl na svého kmotra. „Nevíš, z čeho je?“

„Nejsem si jistý, ale asi je to bílé zlato.“

„Aha.“ Harry opět sklopit zrak ke krabičce ve své ruce: „A na co mi to bude?“

„Snaž se ho nosit pořád u sebe. Je to klíč. Jediný svého druhu. Je dokázáno, že je magicky chráněný. V kapse svého hábitu ho vždy najde jen jeho dočasný majitel, tedy ty, nikdo jiný. A pokud by se ti náhodou podařilo zapnout si ho okolo krku, měl by být pro všechny kromě tebe nesundatelný.“

Harry se zamyslel: „Je dokázáno? To znamená co?“

Sirius se pousmál, očividně velmi spokojený, že se Harry zeptal. „Říká se, že na určitém místě dokáže přivolat nějakou bytost, ale nikdo neví kde a jakou. Také by měl být chráněn kouzlem, které se přenese i na toho, kdo ho nosí. A uvnitř je údajně nějaký záznam o životě a smrti. Možná ještě něco. Ale nic z toho není potvrzené.“

„To se říkalo i o Tajemné komnatě,“ zamumlal Harry.

„To je pravda.“

„A co s ním mají co dělat dvojčata? Co s nimi Oni plánují?“

„Oni nic. To napadlo mě a požádal jsem o dovolení, abys jim o něm mohl říct. Podmínka byla, že ti nepotvrzené informace řeknu, jen pokud se na ně zeptáš. Jsem rád, že jsem tě nepřecenil. Mohly by být důležité. Ale říkal jsem si, že se svým nadáním by ti ho třeba dvojčata pomohli otevřít, nebo zapnout.“

„A... a k čemu je to vlastně klíč?“

Sirius výmluvně pokrčil rameny. „Kdo ví. Dali mi ho Oni. Vědí, že je z našeho světa. Prý nastal čas, aby se vrátil tam, kam patří. Možná najdeš jeho právoplatného majitele,“ odmlčel se. Pak si povzdychnul. „Musím jít.“

„Počkej!“ vykřikl Harry. „Zůstaň! Máme si toho tolik co říct!“

„Nemůžu,“ zesmutněl Sirius. „Splnil jsem vše, co jsem musel,“ ustoupil dva kroky od Harryho. Ten se pokusil udělat krok vpřed, ale nohy jako by mu vrostly do země. Zoufale se díval na nejlepšího přítele svých rodičů a utápěl se v bezmoci z myšlenky, že se opět musí rozloučit. Náhle Tichošlápek tlumeně vykřikl. Bylo to zděšení i úleva zároveň. Přistoupil zpět ke svému kmotřenci. „Skoro bych zapomněl,“ vydechl úlevně. Vylovil odkudsi srolovaný pergamen s pečetí a položil ji chlapci k nohám. „Tohle najdeš krátce poté, co se vrátíš do kouzelnického světa. Zjisti, co tam je. Můžeš využít pomoc kohokoli,“ oznámil mu. Harry pohlédl na pečeť. Byl to erb, v jehož horní části byl srpek měsíce a pod ním vlnovka. Otevřel pusu, jeho rty formovaly otázku k Siriovi, ale když vzhlédl, zjistil, že je na pasece sám.

„Pamatuj, co jsem ti řekl,“ zašuměly stromy: „a možná se ještě shledáme.“

Zpět na obsah

Kapitola 4: 2: Rušný den

 2: Rušný den

Harry si sedl na postel a protřel si oči. Zjistil, že má tvář i polštář zmáčené slzami. Pohlédl na hodinky. Bylo sotva půl šesté. Ale nedokázal si lehnout zpátky do postele. Celou jeho mysl teď naplňoval podivný sen o Čmuchalovi. Tichounce vstal a prohledal nejdřív postel a potom její okolí. Nikde nebyla žádná krabička, žádný svitek, prostě žádná stopa po tom, že by uplynulá noc byla něco jiného než sen. Přesto usedl ke stolu a sepsal na pergamen vše, co si zapamatoval ze Siriova vyprávění. Pak položil brk a mlčky zíral na své dílo:

1. Kdo co smí vědět: Remus → vše
                                    Hermiona a Ron → vše kromě snu a Čmuchala
                                    Fred a Georg → medailon, Ibeos
                                    kdokoli → svitek
2. Zabít do týdne Kráturu, nebo mu dát oblečení
3. Zrcátko Remusovi
4. Kniha o magických způsobech cestování
5. Ibeos
6. medailonek = klíč → pokusit se ho otevřít, nebo si ho zapnout okolo krku
7. svitek zapečetěný znakem měsíce a vlny

Harry se zachmuřeně zadíval na pergamen. V mysli se mu objevovaly drobnosti, kterých si prve nepovšiml. Zavřel oči a opřel se o opěradlo. Po tváři mu stekla slza. Přál si, hrozně moc si přál, aby to byla pravda, ale to nebylo možné. Ve snu na sobě neměl pyžamo, ale kouzelnický hábit. Nemožné. Jaká magie by si dělala starosti s tím, co bude mít Harry na sobě?

 Vzpomínal dál.

Viděl před sebou svého kmotra v černém plášti z už napohled velmi kvalitní a drahé látky. Hábit, který pod ním několikrát zahlédl, byl zrovna takový. A hlavně jeho tvář, jeho tvář se tak hrozně změnila! Vlasy neměl delší než po linii čelistí, byly lesklé, upravené. Jaký to rozdíl proti dlouhému účesu, jenž se dělil do pramínků, které byly vždy jaksi neuspořádaně rozevláté okolo Siriovy hlavy. V tváři nebylo ani stopy po vyhublosti – pozůstatku po Azkabanu. Harry v ní viděl toho pohledného mladíka, který ve Snapeově myslánce skládal NKÚ. I oči se změnily. Zářily. Sice byl hluboko v nich stále onen závěs, za kterým stále ještě zůstávala část Siriova předazkabanského já, ale zářily.

Harry otřel slzu hřbetem ruky. Jak hrozně toužil po tom, aby byl sen pravdivý. Nejen proto, že v něm Sirius žil, ale i proto, že v něm byl o tolik bližší člověku, který byl nejlepším přítelem jeho rodičů. Ale čím dál tím víc si uvědomoval, že tento sen je jen jiná podoba téměř každonočního seriálu „Harry Potter a Siriova smrt na tisíc způsobů“. Pokusil se vzchopit. Jen jakýsi záchvěv nostalgie ho přinutil nezničit popsaný pergamen. Zahrabal jej tedy alespoň na dno svého kufru. Přitom mu pod ruku přišly učebnice. Vytáhl tedy své domácí úkoly a s hlubokým povzdechem si přitáhl esej pro profesora Kratinota.

Lopotil se s ní mnohem déle, než čekal. Ve skutečnosti ji ani po dvou hodinách nedotáhnul do konce. S dalším hlubokým povzdechem tedy odložil brk, zašrouboval lahvičku inkoustu, převlékl se a sešel do přízemí, kde začal potichu připravovat snídani.

Snídaně proběhla v živém rozhovoru Dursleyových. Harryho tohle léto v podstatě ignorovali. Výhružky několika členů Řádu na nádraží je přeci jenom poněkud poděsily. I Dudley měl nařízeno Harryho přehlížet, což mu šlo až na podiv dobře. Dokonce ztratila teta Petunie i odvahu Harryho komandovat a zadávat mu domácí práce. Příprav snídaní se Harry ujal sám od sebe, protože ho beztak stále budily sny o Siriovi.

Po snídani se Harry vrátil do svého pokoje. Nikam nechodil, neměl na to náladu a kromě toho nyní hodlal dbát na doporučení Řádu. „Kdybych je tak byl poslouchal dřív,“ pomyslel si bolestně. „Vždyť se to vůbec nemuselo stát.“ Sedl si k oknu a netečně se díval ven, dokud mu neklesla hlava.

Nevěděl, co se mu zdálo, bylo to něco o mluvící želatině a jablečném koláči... nebo že by o jablečné želatině a mluvícím koláči...? Každopádně ale věděl, CO ho probudilo. Záchvěv magie. Harry si protřel oči, vytáhl hůlku, potichu otevřel dveře, šel ke schodišti a...

„Dobré poledne, pane Pottere.“

Harryho ten tichý hlas k smrti vyděsil. Otočil se na obrtlíku, chystal se vyřknout zaklínadlo, ale na poslední chvíli se zarazil. Za ním stál, tedy spíše vznášel se, duch poměrně mladé ženy. I na ducha byla přehnaně bledá a do tváře jí spadaly dlouhé černé vlasy. Vypadala jako něco mezi příslušnicí rodiny Addamsovým a Malfoyů. http://www.ladyluna.estranky.cz/fotoalbum/2_-rusny-den/prizracna-zena/4

„Dovnitř, rychle,“ sykl tiše Harry a mávl rukou ke dveřím svého pokoje. Duch pozvedl obočí, ale poslechl. Harry rovněž vešel dovnitř, pečlivě zavřel dveře a hůlku si strčil do kapsy.

„Je nutné být tady?“ zeptala se přízračná žena a kriticky se dívala na nepořádek kolem sebe.

„To tedy je,“ oznámil jí Harry rezolutně. „Strýc s tetou by se zbláznili, kdyby vás tu viděli. Raději ani nemluvte moc nahlas. A kdo vůbec jste?“

„Jmenuji se Leojika.“

„Neobvyklé jméno.“

„To je sice pravda, ale já tu nejsem proto, abych s vámi diskutovala o jménech. Můj pravnuk mne požádal, abych vás navštívila a zjistila, je-li vše, jak má být.“

„Kdo je váš pravnuk?“ zeptal se Harry podezřívavě.

„To vás nemusí zajímat, pane Pottere,“ odpověděla žena studeně. „Snad vám postačí vědět, že je členem Řádu. Zaslechl, že vaše dopisy přátelům nevyznívají příliš radostně. Rozhodl se zjistit, jste-li skutečně v pořádku. Obával se, zda vás třeba někdo nenutí ty dopisy psát, nebo tak něco. Ale vidím, že je vše tak, jak má být.“

„A nějaký vzkaz pro mě nemáte? Třeba kdy se odtud dostanu?“

Poprvé za celou dobu se Leojika usmála: „Můžete si chystat kufr, pane Pottere. S největší pravděpodobností dnes nebo zítra večer. Chtějí vás přenést přenášedlem. Jsem tady, abych zjistila, je-li nutné, aby sem šla polovina Řádu.“

Teď už se usmíval i Harry. Poprvé za řadu dnů. Konečně vypadne z tohohle příšerného místa! „Díky.“

To Leojiku zjevně rozesmálo. „Mně neděkujte, to spíš panu Lupinovi a paní Weasleyové. Řekla bych, že se o to zasloužili nejvíc. No, a já raději půjdu, pane Pottere, abyste si mohl v klidu zabalit.“ Vyplula ven otevřeným oknem. Těsně za ním se zastavila. „Harry?“ oslovila chlapce. Její hlas byl jiný než předtím. Byla v něm jakási bolest a nenávist zároveň.

„Co je vám?“ zeptal se mladý kouzelník.

„Nedovol mu to, Harry. V minulé válce jsem toho viděla příliš mnoho. Příliš mnoho smrti a bolesti. Nedovol mu, aby pokryl zem další temnotou.“

A najednou byla pryč.

„Věřte mi, že udělám všechno, co bude v mých silách,“ řekl Harry do prázdna... a vlastně víc k sobě než k okolí. „Ale proč zrovna já?“ zeptal se směrem ke stěně. „Proč se toho zrovna ode mně tolik čeká? Co když všechny strašlivě zklamu. Jako Siriuse...“ Hlas se mu zlomil. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Pak se otočil a začal balit. Svou práci přerušil akorát přestávkou na oběd.

Okolo třetí hodiny odpolední byl hotov. Sice si nechal venku onen nedopsaný esej z Kouzelných formulí, ale nedokázal se na něj soustředit. Nakonec se rozhodl, že se půjde projít. Sice byl dobrovolně zavřený od začátku prázdnin, ale teď pocítil touhu protáhnout si trochu tělo. Jak jen mu chyběl famfrpál!

Bezcílně se toulal ulicemi. Vše bylo stále stejné, jen škola, do které Harry dřív chodil, měla novou bílou omítku. Jinak zůstalo všechno, jak bylo, jen trochu starší. Dětské hřiště, malé obchůdky i kdysi dávno vyhořelý a napůl zřícený dům na okraji Kvikálkova. Byl napůl zarostlý travinami a břečťanem. Od první třídy do dětí učitelé hučeli, že je tam nebezpečno a ať se domu vyhýbají. Přesto se tam Harry několikrát ukryl před Dudleyho partou. Zastavil se pod vzrostlým stromem deset metrů od zhroucené zdi a pohroužil se do nepříliš šťastných vzpomínek.

Ze zamyšlení ho vytrhly vyděšené dětské hlásky a tvrdý chlapecký smích. Zpoza rohu vyběhl asi desetiletý klučík následovaný stejně starou dívenkou. Nabrali směr ke zbořenině. Přestože Harrymu vadil strom ve výhledu, věděl, před čím utíkají. Dudley a jeho čtyři kumpáni. Zaťal pěsti. Dobře věděl, co ti parchanti dokážou. Sám by si s nimi nezačínal, ale nehodlal se dívat na to, jak zmlátí dvě děti. Postoupil několik kroků dopředu. Koutkem oka zahlédl, jak ti dva mizí za polorozpadlou zídkou. Teď k domu doběhla i dost udýchaná Dudleyho parta. Zastavili se sotva dva metry od Harryho. Dudley nápadně zblednul, ale toho si všiml jen Harry.

„Kde jsou ti mrňousové?!“ vyštěkl na Harryho Piers.

„Jací mrňousové?“ zeptal se Harry nevinně.

„Ty dobře víš koho máme na mysli,“ zapojil se do rozhovoru Malcolm. „Museli tě minout!“ dodal výhružně.

„Co jim chcete?“

„Urazili nás! A za to je stihne spravedlivý trest. Koukej vyklopit kde jsou, nebo to odneseš za ně,“ postoupil blíž k Harrymu Gordon.

„Já jsem žádný děti neviděl,“ trval mladý kouzelník na svém. „Zdřímnul jsem si tady pod stromem.“

„Jak chceš!“ zařval na něj Gordon polopříčetně. Jeho pěst vyletěla k Harryho bradě. Ten s pomocí svých famfrpálem získaných reflexů hbitě uskočil stranou a sahal po hůlce. Nebyla ale třeba. Ani ten skok stranou nebyl nutný. Gordonovu paži svírala ruka mnohem silnější, než byl on. Všichni překvapeně pohlédli na Dudleyho.

„Pusť mi tu ruku!“

„Jeho ne,“ zavrtěl Dudley hlavou. Na jeho tváři byl podivný výraz. Harry si uvědomil, že Dudleymu se nechce postavit se své vlastní partě, ale strach z Harryho magie byl silnější.

Dudleyho kumpáni si vyměnili nechápavé pohledy. Pod vlivem zcela neočekávané situace zmizela jejich krvelačnost stejně rychle jako sníh v parném létě. Teď se snažili vyrovnat se s podivným chováním svého vůdce.

„Dude, tohle je přece ten tvůj praštěnej bratranec! Mlátili sme ho celou základku...“ ozval se váhavý hlas Pierse.

„Kohokoli... ale ...jeho... ne,“ vypravil ze sebe Dudley těžce. Rychlý pohled na Harryho mu situaci moc neulehčil. Viděl, že má ruku za zády a dobře věděl, že v ní svírá hůlku.

„Ty ho bráníš?“ žasl Malcolm. Harrymu došlo, že je ještě tupější než Crabbe nebo Goyle. Nikdy by nevěřil, že je to možné, ale mýlit se je lidské.

„Jeho ne!“ opakoval Dudley a díval se na zem.

„Cejtíš se zdravej?“ Piers se díval na Dudleyho jako by čekal, že se mu každou chvíli objeví na kůži nějaká děsivá vyrážka.

„Hele, vazoune, to je nějakej tvůj fór, co?“ pokusil se zasmát Gordon, ale moc mu to nešlo. „Nebo si nám ňák změknul?“ Dudley se mu vzdorně zadíval do očí.

„Zmlátím kohokoli, ale on je výjimka.“

Piers se očividně chystal něco říct, ale jeho slova zanikla v praskotu a dětském zaječení ze zbořeniny. Pak se rozhostilo až strašidelné ticho. Dudleyho parta rázem zapomněla na Harryho i na Dudleyho chování. Zato všichni pochopili, že se tam ukrývala jejich kořist.

„To my ne!“ vyjeknul Gordon vyděšeně.

„Rychle pryč, než to na nás někdo hodí!“ navrhl Piers a aniž počkal na odpověď, rozeběhl se pryč. Jeho druhové ho bez zaváhání následovali.

Harry opatrně zamířil k domu. Hned jak obešel první zídku viděl, co se stalo. Několik posledních shnilých trámů, dříve tvořících podlahu prvního patra, už neudržely svou vlastní váhu, rozlomily se a spadly dolů, přímo na toho malého chlapce. Tedy... ne tak úplně. Chlapec stál na udusané hlíně vedle probořené podlahy, dívenka, zcela očividně jeho sestra – dvojče, stála pár metrů od něj. Oba upírali široce rozšířené oči na trám, který se chlapci vznášel asi metr nad hlavou. Oba zjevně nebyli schopni slova ani pohybu. I Harrymu pár vteřin trvalo, než se pohnul. Došel k chlapci a jediným rychlým pohybem ho vytáhl zpod levitujícího kusu dřeva. Jakmile tak učinil, trám dopadl s dutou ránou na zem.

„Který z vás dvou to byl?“ zeptal se Harry. Teprve teď dívenka propukla v pláč.

„P... prosím, neříkej to nikomu,“ vzlykala. „My n... nechceme, aby nás zkoumali! Dřív p... prý zavírali takové jako jsme my i do c... cirkusu.“

„Uklidni se, já to nikomu neřeknu.“ Harry nevěděl, jak ji utišit.

„S... slibuješ?“

„Slibuju,“ odvětil Harry pevně. „Akorát mi řekni, byla jsi to ty, nebo tvůj bratr?“

„Asi oba,“ hlesl chlapec tiše. „My ...oba... umíme divné věci. Už od mala. Máma a táta nás vždycky varovali, ať to skrýváme. Ale teď nám asi nezbývá, než ti věřit. Sice všichni říkají, že jsi nebezpečný chuligán, ale já si myslím, že to tak úplně není. Kryl jsi nás přece před tou partou. Jsi Harry Potter, ne? Já jsem Nathaniel Lake a tohle je Sally.“

„Kolik vám je?“ zeptal se Harry zamyšleně.

„Jednadvacátého srpna nám bude jedenáct,“ zněla odpověď.

„Už víte, kam půjdete na školu?“

„Asi do jedné internátní na jih od Londýna,“ vmísila se Sally do rozhovoru. Po pláči nebylo v jejím hlase už ani památky, jen začervenalé oči připomínaly nedávnou scénu.

„Asi?“

„Ona si máma ještě není jistá, kam nás pošle,“ vysvětloval Nathaniel. „Na téhle škole se dohodla s tátou, on tam totiž taky chodil, ale ten od nás na konci minulého léta odešel, tak si teď není jistá, jestli je ta škola dobrá.“

Harry vycítil, že se dotkl rodinného dramatu, tak rychle obrátil list a ještě nějakou dobu si s oběma povídal o normálních věcech. Když se začalo stmívat, rozloučil se slovy: „Tak se mějte a snad se ještě uvidíme... třeba v září,“ což doprovodil spikleneckým mrknutím.

Když vešel do domu číslo čtyři v Zobí ulici, naskytla se mu zajímavá podívaná. Otevřenými dveřmi viděl krb, před kterým se krčil Vernon Dursley (tedy do té míry, jak se jen může krčit někdo, kdo nemá velký poměr mezi svou výškou a šířkou). Petunie se (mnohem zdařileji) krčila za svým manželem. Před nimi stála světlovlasá žena ve světle modrém hábitu. Hůlku měla sice sklopenou, ale manželé Dursleyovi se i tak na nic jiného nedívali.

„Takže vy nevíte, kde je?“ říkala právě konverzačním tónem čarodějka.

„Ten kluk si dělá, co chce. Jak máme vědět, co dělá teď?“ odpověděl Vernon Dursley a v hlase se mu mísila nenávist se strachem.

„Nahoře není, ale kufr má sbalený,“ ohlašoval muž, který vešel do obýváku druhými dveřmi. Ten hlas Harry poznal, ale pro jistotu si připravil hůlku.

„Já jsem tady, profesore,“ vkročil do místnosti.

„Harry,“ vykřikl Lupin a vykročil k němu. „Jsi v pořádku?“

„Jsem,“ odpověděl Harry. „Zatím,“ dodal. „Chci říct... dokažte, že jste to skutečně vy.“

„Myslím, že ti to dokážu lépe já,“ prohlásila žena a otočila se.

„Tonks!“ poznal ji Harry konečně. Jmenovaná se jenom pousmála, zavřela oči a přebarvila své vlasy na barvu svého hábitu. Harry spokojeně kývl.

„No, myslím, že my dva půjdeme nahoru a počkáme na tebe,“ prohlásil Lupin. „Jistě se budeš chtít se svými příbuznými rozloučit.“

Sotva odešli, otočil se Harry na svou tetu a strýce, kteří na něj vrhali zlostné pohledy.

„Co tady dělají?!“ zasyčel strýc Vernon na Harryho.

„Omlouvám se. Nemůžu za to. Ale teď... slyšeli jste,“ rozhodil Harry rukama: „musím jít. Tak ahoj napřesrok.“

A zanechaje své opatrovníky dosud vyvedené z míry před krbem, vyběhl nahoru. Tam už čekal Lupin držící kufr (do kterého stihl přibalit Harryho nedokončený esej) a Tonksová držící pohrabáč, což bylo přenášedlo, jak si Harry ihned uvědomil.

„Tak na co čekáš?“ řekla přátelsky. „Popadni tu klec se sovou a mizíme. Teda...“ zašklebila se: „...pokud tady nechceš zůstat.“

Přenášedlo s nimi poněkud necitelně mrštilo do vstupní haly na Grimmauldově náměstí 12. Teprve tady si Harry uvědomil, jak rušný den zažil. Tak rušný, že si od Leoječiny návštěvy nevzpomněl na Siriuse.

Zpět na obsah

Kapitola 5: 3: Mnoho a mnoho zpráv

 3: Mnoho a mnoho zpráv

Harry si ani pořádně nepamatoval na prvních pár hodin po svém příjezdu do štábu Fénixova Řádu. Radostné setkání s Hermionou a Weasleyovými („Konečně jsi tady, Harry.“), kromě Freda a George, kteří měli dorazit až další den... opulentní večeře („Jen si přidej Harry, vypadáš ještě vyhubleji než minule.“)... odložení rozhovoru o akcích smrtijedů a Řádu na druhý den („Přes tu noc to ještě vydržíš, Harry, nemyslíš?“)... ubytování ve stejném pokoji jako loni (kde stále visel „prázdný“ obraz)...

„Harry, vstávej! Harry!“ Něčí ruce s ním lomcovaly.

„Ještě pět minut,“ zakňučel chlapec.

„No tak, Harry, probuď se!“

Jmenovaný velmi neochotně otevřel oči. Hned nato je vytřeštil a prudce se posadil. „Siriusi!“ vyhrkl.

„Ano, jsem to já, ale buď zticha, ať neprobudíš Rona a honem pojď, musím ti něco ukázat, rychle!“

„Dobře,“ zamumlal Harry, vstal a procházel domem svého nervózně se ohlížejícího kmotra. „Kde ses tu vlastně vzal? Nemáš být v krajině za obloukem?“

„Podařilo se mi uzavřít obchod, díky kterému jsem se odtamtud dostal. Za chvíli všechno pochopíš, ale teď buď zticha,“ šeptal Sirius naléhavě.

Společně sešli po schodech. U východových dveří se mladší z obou kouzelníků zarazil. „To půjdeme ven? Je my dva? Není to nebezpečné?“

„To, co ti chci ukázat je hned na náměstí.“ Sirius nečekal na Harryho odezvu, otevřel dveře a vyšel ven. Harry ho následoval.

http://www.ladyluna.estranky.cz/fotoalbum/3_-mnoho-a-mnoho-zprav/grimmauldovo-namesti/5

Venku ušli sotva pár kroků, když se ozvalo několikanásobné mohutné zapráskání. Siriuse a jeho kmotřence obklopili smrtijedi. Harry sáhl do kapsy pro svou hůlku, ale s hrůzou si uvědomil, že má na sobě pyžamo. Zoufale pohlédl na svého kmotra, který k jeho překvapení sice vypadal trochu smutně, ale vůbec ne vyděšeně nebo bojovně. Harry měl pocit, že se mu zastavilo srdce.

„Siriusi?“ co to má...“ nedopověděl.

„Promiň, Harry,“ hlesl Sirius. „To tohle je ten obchod, který jsem uzavřel. Pán zla mě dostal ven. Tohle je cena.“

„Jak jsi jen mohl! Ty! Po tom všem,“ lámal se Harrymu hlas.

„Nedokážeš si ani představit, jaké to tam bylo. I to nejhorší, co mi může můj nový pán udělat, bude jen slabým odvarem toho, co jsem zažil.“

„Ne! Tomu nevěřím! Buď jsi očarovaný, nebo mě jenom zkoušíš! Řekni ne! Řekni, že to není pravda! Řekni, že NE!!

„Harry,“ začal Sirius.

„NE! To NE! Tomu nevěřím!“

„Harry!“ křičel Sirius.

„NE, to NE, to NE, to NE!“

„Harry!“ Sirius mu dal políček. Harry zavřel oči.

„To NE!“

„Harry!“ Další políček. Harry otevřel oči a... a díval se přímo do vyděšené tváře Rona. V tom okamžiku vtrhla do pokoje Hermiona. Bylo už oblečená, stejně jako Ron, jak si Harry všiml. V závěsu za Hermionou přiběhl i Lupin.

„Co se tady děje?“ vyhrkla Hermiona.

„Jsi v pořádku, Harry?“ ptal se Lupin.

Jmenovaný roztřeseně přikývl. „Byl to jen sen. Naštěstí.“ Ostatní si vyměnili znepokojené pohledy. „Ne od Vol... (Ron vyjekl) ...chci říct od Vy-víte-koho. Tohle jsou jiné sny. O Siriovi. Mám je od konce roku. I když takovouhle noční můru jsem ještě neměl. Možná je to tím hnusným domem.“

Lupin si ho chvíli s vážným výrazem prohlížel. „Uvidíme po další noci. Obleč se a přijď dolů na snídani.“ Pak se usmál. „Už od časného rána v jídelně přešlapuje Hermiona, Ron, Ginny, Fred a George. Čeká se jen na tebe.“

„No jo, včera jste říkali, že nám řeknete něco o aktivitách Řádu i druhé strany,“ uvědomil si Harry. „Za pět minut jsem dole.“

*****

Harry polkl poslední sousto míchaných vajec a otočil se na Lupina. „Můžeme začít?“

Lupin se usmál. „Jistě, Harry. Ptej se mě na co chceš a já ti na něco možná i odpovím.“

„Téhle výsady si važ. My dva jsme dospělí, vyšlí ze školy, vyděláváme víc než mnozí z Řádu, ale jakmile se na něco zeptáme, slyšíme jen: Nejste členy Řádu. Cokoli vám řekneme, vás může přivést do nebezpečí,“ napodobil Fred hlas své matky.

„Ale do Řádu nás pochopitelně vzít nechtějí,“ řekl trpitelsky George.

„Jo, a mamka dokonce chce po Brumbálovi, aby nás vzal zpátky do školy,“ postěžoval si Fred. „Sice nám to už k ničemu nebude, ale ona na tom prostě trvá.“

„To stačí,“ zarazil je Lupin. „Na své rodiče si stěžujte později. Do Řádu byste mohli jít, kdybyste byli plnoletí, což jste, a kdybyste vyšli školu, což jste jaksi nevyšli, protože nemáte ukončený sedmý ročník. Proto bych očekával, že se do Bradavic budete chtít vrátit. A co se týče Harryho, Brumbál uznal, že musí mít základní přehled, protože kdyby určité věci věděl dřív, nikdy by nešel na ministerstvo. Vy ostatní jste tady jen proto, že by jste se to od Harryho stejně dozvěděli, ať si Molly myslí cokoliv, takže nemá cenu cosi Harrymu šeptat pod rouškou tajnosti.“

Po tomto prohlášení se rozhostilo ticho.

„Takže,“ zahájil Harry: „začneme od začátku. Přes prázdniny jsem neodebíral Denního věštce, ale předpokládám, že už všichni věří, že se vrátil. Co se děje na ministerstvu?“

„Popletal je sice stále předseda, ale moc dlouho se tam už neudrží. Po každém novém útoku se lidé čím dál tím víc dovolávají jeho odstoupení. Říkají, že kdyby upozornil veřejnost dřív, mohli se lépe připravit na obranu. V tomhle pravdu nemají, kdyby se jeho znovuzrození oficiálně oznámilo dříve, začaly by dříve i ty útoky. Ale na druhou stranu se tam snad dostane místo něj někdo lepší.“

„Kolik bylo útoků?“ zeptal se Harry tiše.

„Jen pár, ale zato hodně silných. Téměř vyhladili pokrevní linii McStayerů. Unikl jen jeden mladý pár, který byl v tu dobu utajeně v zahraničí. To naštěstí smrtijedi nevědí, protože jejich sídlo srovnali se zemí a netuší, že uvnitř nebyli všichni. Nikdo jiný takové štěstí neměl. Kromě Spareových.“

„Proto mamka nechtěla zůstat v Doupěti. Říkala, že když jsme tady vydrželi jedny prázdniny, přežijem tu i další,“ vmísila se do rozhovoru Ginny. „Všichni, na které zaútočili, totiž byli krvezrádci.“

„Ale nejsme tu od začátku prázdnin, jen sotva dva týdny,“ doplnil Ron. „A tady Hermiona přijela třicátého, stejným způsobem jako ty, akorát až po večeři.“

„A jak unikli Spareovi?“

„No,“ zaváhal Lupin: „všechny útoky ohlásil Voldemort... (všichni Weasleovi sebou škubli) ...až když odcházeli na akci samotnou. Ale před tímhle útokem přinesl nějaký smrtijed Voldemortovi... (další škubnutí) ...nějakou zprávu a ta malá chvíle stačila...“

„Snape,“ procedil Harry skrz zaťaté zuby.

„Profesor Snape, Harry. A dřív než na něj začneš nadávat, uvědom si, že Spareovi měli opravdu štěstí. Severus ani nestihl poslat celou zprávu. Naštěstí si to Moody dal dohromady a Spareovi byli přestěhováni na místo chráněné Fidelovým zaklínadlem, stejně jako předtím mladí McStayerovi. Je to jeden ostrůvek s několika domy, tajemství leží celkem na třech kouzelnících, aby to bylo skutečně bezpečné místo, když už tam přesouváme zachráněné.“ Tónem hlasu dal Lupin jasně najevo, že tuto kapitolu považuje za uzavřenou. Harry se podřídil.

„Co je s Umbridgeovou?“ vzpomněl si na další nenáviděnou členku profesorského sboru.

„Je v Azkabanu,“ řekl Fred.

„COŽE?!“ vyhrkli všichni kromě George a Lupina.

„Několik dní po tom, co opustila Bradavice, se v Děravém kotli hrozně opila.“ Ve Fredově hlase byla znát spokojenost. „Pustila si pusu na špacír. Podrobně všechno povyprávěla celý hospodě. O těch sadistickejch trestech, o tom, že ti lila do čaje veritasérum a dokonce i o tom, že na tebe poslala do Kvikálkova ty mozkomory. Prostě na sebe práskla úplně všechno. Teprve když usnula pod stolem, oznámil to Tom ministerstvu. Soud proběhl okamžitě. Dostala deset let.“

„Tolik?“ podivil se Ron. „Myslel jsem, že byla s Popletalem jedna ruka.“

„To byla, ale ten zmetek doufal, že díky tomu rozsudku si nakloní veřejnost. K jeho značnému rozčarování bylo odhlasováno utajení celého případu. Všem svědkům z hospody bylo důrazně doporučeno o tom nikde nemluvit,“ vysvětloval Fred ochotně.

„Jak jste se k tomu teda dostali vy?“

„Jednoduše, Hermiono. Byly jsme zrovna v Kotli, když si to tam ta baba přihastrošila. Ale řekl bych, že tady pro Lupina to taky nebyla žádná novinka,“ vrhl George významný pohled na Lupina.

„Řád,“ řekl Lupin prostě.

„A co Percy, už s vámi mluví? Po tom všem? Taky přece tý babizně věřil.“

Všichni z místnosti si vyměnili zachmuřené pohledy. „Nemluví,“ odpověděl George krátce. „Nedokáže tátovi odpustit, že mu řekl, co si o něm myslí a asi taky že měl ve všem pravdu. Odjel jako zástupce anglických kouzelníků do Austrálie.“

Harry vycítil, že je opět třeba otočit list. „Kdo je Leojika?“

„Kdo?“ nakrčil Lupin nechápavě čelo. Harry jim stručně popsal vzhled i návštěvu přízračné ženy. „Nemůžu ti pomoct, Harry, neznám ji. Ale je to... zvláštní... Řekla ti, že její pravnuk je členem Řádu... Navíc je divné, že by mě a Tonksové nic neřekli, když jsme pro tebe šli... Prostě... zvláštní. Zeptám se na to Brumbála.“

„Můžeš nám říct alespoň něco o akcích Řádu? Rozrůstá se vůbec?“

„Pochopitelně, že se rozrůstá, sice pomalu, ale rozrůstá. O akcích ti můžu říct jen tolik, že skončilo hlídkování přede dveřmi do oboru záhad,“ pousmál se smutně Lupin. „I když něco málo bych vám možná...“

„URČITĚ!“ vyhrkli všichni unisono.

„Dobrá zpráva je, že obři se nakonec rozhodli být nestranní. Prozatím. Je to dost křehké rozhodnutí, bude trvat, dokud budou mít stejného náčelníka. Nikdo si je nezajistí napořád. Obři se řídí podle rozhodnutí svého kmenového vůdce. Mohou stát ráno na jiné straně než večer. Špatná zpráva je, že mozkomoři už definitivně patří k Voldemortovi,“ oznamoval Lupin a nevšímal si dalšího trhnutí ve Weasleyovských řadách. „Umbridgeová se s nimi sotva setkala. Naštěstí odešli jen oni. Chci říct – neosvobodili žádné vězně.“

„Víc bys nemohl...?“ ptala se Hermiona.

„Ne.“

„Teď mě tak napadá,“ přimhouřila dívka podezřívavě oči. „Kde je Krátura? Jsem tu pět dní a ještě jsem ho ani nezahlídla.“

„Je zavřený v jednom pokoji. Přes dveře je páska s nápisem Krátura. Nepřehlédneš to. Musím tě důrazně varovat, aby ses k němu nepokoušela dostat. Jídlo i pití tam má a ven ho pustit nemůžem, protože už není vázán k Siriovi mlčenlivostí o věcech Řádu a zároveň, dokud neskončí dědické řízení, nemá nového pána, který by mu zakázal žvanit.“

„Ale skřítkové mají přece spoustu svých vlastních kouzel...“ ozval se Harry.

„Neboj, to víme.“

„A kdo vlastně zdědí Siriovy věci?“  přemýšlela Ginny nahlas.

„To nevím,“ pokrčil Lupin rameny. „To zařizuje Brumbál. I když... osobní tip bych měl,“ upřel oči na Harryho. Ten si vzpomněl na svůj sen na lesní pasece a pod Hermioniným rentgenovým pohledem se nervózně ošil. Ale dobře věděl, jak její pozornost obrátit jiným směrem.

„Nevíte někdo, kdy nám mají přijít výsledky NKÚ?“ zeptal se všeobecně. Jeho záměr vyšel beze zbytku.

„NKÚ!“ vyhrkla Hermiona. „Jak jsem se jen mohla zapomenout zeptat! Nevíš Lupine, kdy...?“

„Mohu ti odrecitovat akorát oficiální zprávu –  první týden v srpnu. Je čtvrtého.“

„To je divný, loni to chodilo podle příjmení,“ oznámil Fred.

„Jo, nám to přišlo poslední den,“ doplnil George.

„Takže nám to bude chodit postupně?“ zasténal Ron. „To je snad naschvál, ne? Abych měl větší agónii. Nejdřív přijdou dokonalé známky Hermioně, pak velmi slušné známky Harrymu a až pak ty moje.“

„Proto je to divný, Ronánku,“ vysvětloval jízlivě Fred. „Grangerové by to mělo přijít prvního nebo druhého.“

„Tak agónie se bát nemusíš,“ uklidňoval ho Lupin. „A na tebe nikdo nezapomněl, Hermiono. Vždyť přece víte, že sovy létají kvůli Fidelovu zaklínadlu za Brumbálem, tedy pokud odesílatel nezná adresu. Určitě vám to předá hromadně.“

„Kvůli vám se dozvím svoje výsledky později.“ Hermiona se na ně zlobně dívala, jako by byli oba osobně zodpovědní za své příjmení. Po chvíli se začala dvojčata smát, brzy se k nim přidala Ginny, pak Lupin, Ron, Harry a nakonec i sama Hermiona. Byla to hrozná úleva, pořádně se zasmát nějaké blbosti. Všem jako by se krví rozléval lektvar blaženosti. A také, jak si Harry později uvědomil, to byl jeho první opravdový smích od ministerstva. A Lupin na tom byl podle jeho odhadu stejně. Sirius byl konec konců jeho nejbližší přítel, jeden z pobertů.

Harry počkal, dokud smích neopadl. „Je ještě něco, co bych měl vědět?“

„Nó,“ protáhl Lupin: „už nic důležitého. Ale mám malý návrh. Co kdybyste mi vy všichni začali říkat Remusi?“ Chvíle užaslého ticha. „Připadám si hrozně starý, když mi říkáte Lupine. A váš profesor už asi nikdy nebudu.“

„Já jsem pro. Beztak ti už tak občas v duchu říkám,“ přiznal se s úsměvem Harry. „Kromě toho, kdyby žili moji rodiče, sotva bych ti říkal Lupine,“ dodal.

Jak se ukázalo, nikdo z přítomných neměl námitek. Poté ještě Ron Harryho spiklenecky informoval, že Bill chodí s Fleur Delacourovou, což, jak poznamenal, se dalo čekat od chvíle, kdy jí začal dívat lekce englištiny. Rozhovor se stočil ke Kratochvilným kouzelnickým kejklím.

Fred Harrymu vysvětlil, že většinu spodní části obchodu zaujímá krám a další značný prostor pak sklad zboží. Původně sice s Georgem bydleli v bytě v patře, ale ten teď pronajímají prodavačce, kterou přijali, protože se chtějí hlavně věnovat vymýšlení nových legrácek, i když stále v krámu prodávají a někdy tam i přespávají. Vývojovou laboratoř,  jak to Fred nazval, přesunuli nejprve do Doupěte a později do štábu Fénixova řádu, za což pomáhají s úklidem. K tomu George zachmuřeně podotkl, že největší problémy dělá při prodeji dodržování bezpečnostních stupňů. Po sérii nechápavých pohledů je seznámili s dvojným prodejním žebříčkem – podle věku a podle důvěryhodnosti.

„Však to pochopíte, až to uvidíte,“ zakončil svou řeč George, když dovnitř vešla paní Weasleyová.

Paní Weasleyová jim řekla, že ačkoliv jsou již uklizeny všechny pokoje kolem hlavního schodiště, dům je bohužel mnohem větší, než vypadá. (To o uklizení byla pravda. Všude byly v lustrech nové svíčky, přes obraz paní Blackové byl nový, velmi těžký závěs, ve vstupní hale byl navíc huňatý koberec na zmenšení hluku při padání stojanu a podobně, visely tu nové, barevné a veselé obrazy přírodních scenérií, nábytek byl přelakován, dokonce i schody byly kouzlem vráceny do neošlapaného stavu.) Jistě si prý již všimli, že ze tří podlaží (dům byl pětipatrový) vedou nenápadné chodby k dalšímu schodišti a do další části domu (Harry si všiml jen dvou – ze stejného patra, kde měli pokoj a z pátého patra, hned vedle místnosti s Klofanem.)

Až do oběda si tedy krátili čas tím, že uklízeli nejvrchnější chodbu. Do další části domu jim paní Weasleyová doporučila nechodit, dokud se to tam neprověří. Nikdo neměl námitek, neboť chodba pokrytá zeleným slizem jim na ukázku docela stačila. Kouzla se k Fredovu a Georgovu zklamání ukázala být jako neúčinná (dokud nebyl sliz v kýblu, pak stačilo Evanesco), takže se museli smířit s nabíráním slizu na lopatku a házení do kýble. Chvíli poté, co paní Weasleyová odešla, George se spikleneckým úsměvem jeden kýbl slizu kamsi odnesl.

Této práci unikla akorát Ginny, pomáhající s přípravou oběda, a Lupin, sepisující hlášení pro Řád.

*****

„Tak kde je zas ten Remus,“ rozčilovala se paní Weasleyová nad plným talířem u prázdného místa, když už všichni ostatní dojídali.

„Kdo tu bere mé jméno nadarmo?“ vešel s úsměvem Remus do dveří.

„My o vlku...“ zamumlal Fred.

Remusův úsměv se na chvíli o něco rozšířil. „Běž do svého pokoje,“ otočil se k Harrymu. „Někdo tě tam čeká.“

Ten někdo byl Brumbál. „Rád tě zase vidím, Harry,“ vítal ho. „Doufám, že se na mě už nezlobíš. Alespoň ne tolik.“

Jmenovaný poněkud zrozpačitěl, když si vzpomněl, jak v záchvatu vzteku ničil Brumbálovy věci.

„To je v pořádku, Harry,“ všiml si starý kouzelník rozpaků mladého kouzelníka. „Já vím dobře, jak ti bylo. Když vezmeš v úvahu můj věk, uvědomíš si, že už jsem byl na mnoha pohřbech. Ale o tom s tebou teď mluvit nechci. Říkal ti někdy Sirius něco o své závěti?“

V Harrym hrklo. „Ne.“

„Abych to zkrátil, jeho závěť je velmi jasná. Všechno odkazuje tobě. Ty hlavní věci tady vyjmenoval,“ pozvednul Brumbál pergamen. „Svůj trezor (podal Harrymu drobný zlatý klíček, podobný tomu, který už měl), dům, všechny věci v něm, Kráturu a i Klofana. Co se toho týče, měl bych drobný návrh.“

„Poslouchám.“

„Remus ti už řekl o tom ostrůvku, že?“ Harry přikývl. „Spareovi by se o něj určitě rádi postarali. Tady je pořád zavřený, po Siriově smrti skleslý, tam by ožil. Když tak o tom přemýšlím, je zvláštní, že dokud žil Sirius, Klofan nikdy nevypadal, že by trpěl nedostatkem pohybu, ale to je teď vedlejší. Souhlasíš s mým návrhem?“

„A víte určitě, že by se o něj postarali?“

„Určitě. Sami mají samici hypogryfa, proto mě to napadlo. Měl by i společnost svého druhu.“

Harry se krátce zamyslel. „Souhlasím,“ řekl nakonec. „Ale chtěl bych, aby tu ještě pár dní zůstal.“

„To není problém. Dáme ho k Spareovým až po tvém odjezdu do Bradavic. A o prázdninách ho klidně budeš moct navštívit. Dále, Sirius nikdy nebyl zbaven tvého poručnictví, přestože žiješ u Dursleyů. Tvým poručníkem jmenoval Remuse, v případě jeho smrti Tonksovou.“

„Proto se Remus tak usmíval, když přišel na oběd,“ zamumlal Harry spíš sám pro sebe. „To je vše?“ pozvedl oči k Bradavickému řediteli, který na něj pátravě hleděl přes skla svých typických půlměsícových brýlí.

„Vidím, že máš něco na srdci. Jen mluv!“

„Kdo je Leojika, pane?“

Brumbál se zachmuřil. „Mluvíš o Leojice Glormyové? Duchovi?“

„Asi ano, není to příliš obvyklé jméno, nemyslíte? A duchů zas tolik není.“

„Poslal ji za tebou a ona s tebou mluvila?“

„Mluvila se mnou, ale kdo ji poslal, to nevím. Říkala, že její pravnuk. Pane? Stalo se něco?“

„Snad ne, Harry, ale musím hned odejít něco zařídit. Tedy pokud už nic nepotřebuješ.“

„Ani ne.“

Brumbál mu podal dva svazky dopisů. „Tohle jsou vaše výsledky NKÚ a dopisy z Bradavic. Sice by jste je měli dostat o něco později, ale trochu jsem věci popohnal. Mimochodem,“ zastavil se ve dveřích: „oprav mě, jestli se mýlím, ale nevypadal jsi moc překvapeně, když jsem ti říkal, že jsi všechno zdědil.“

„Remus nám říkal, že si myslí, že to tak bude.“

„Ach tak. Pozdravuj ostatní.“

„Budu. Nashledanou.“

Brumbál vyšel z pokoje a přemístil se pryč. Harry si natáhl hábit (předtím byl kvůli uklízení oblečen po mudlovsku), zastrčil dopisy do kapes a sešel dolů.

„Zdravíme vás uctivě, pane domu,“ vítal ho s předstíranou podlézavostí George.

„A doufáme, že nás, ubohé dlužníky vaší šlechetnosti, nevyhodíte na mráz,“ přidal se Fred. Za jeho zády Ron vyprskl smíchy. Remus jim očividně všechny novinky ještě za tepla vypověděl.

„No, já nevím,“ předstíral Harry zamyšlenost. Po tom smíchu jako by prorazil nějakou bariéru, která mu od ministerstva bránila být veselý. „Když uvážím, že venku je i v noci dvacet stupňů, ztrácí vaše prosba na údernosti...“ to už se smáli všichni, včetně paní Weasleyové.

„Proč jsi se vlastně převlékl do hábitu?“ zajímala se Hermiona. „Vždyť přece víš, že ještě budeme uklízet to svinstvo tam nahoře v chodbě.“

„Protože, má drahá dočasná podnájemnice, je to velmi užitečný oděv. Je důstojný pro pana domácího, působí slavnostně, tedy rozhodně slavnostněji než džíny a hlavně...“ zaculil se: „...hlavně má velmi praktické a hlavně velké kapsy.“ S těmito slovy vytáhl na světlo světa tři dopisy.

„HARRY!“ vykřikla Hermiona a vyrvala mu dopisy. Dva položila na stůl, z třetího chvějícími se  prsty vytáhla pergamen a rozložila ho. „Mám všech deset NKÚ,“ oznámila po chvíli a klesla na nejbližší židli. Harry ji téměř nevnímal. Četl svůj vlastní dopis.

„To není možné,“ nevěřil Harry svým očím.

„Co není možné,“ vytrhl mu George dopis a rychle ho přelétl očima. „Gratuluju, máš víc NKÚ než my oba dohromady.“ Pak se zarazil. „Co znamená tohle? To tam Ron nemá.“

„Co?“ chtěl vědět Ron. Byl ještě bledý, ale oči mu svítily. Asi dopadl dobře.

„No, Harry má u astronomie známku M a v závorce P.“

„To mám taky,“ řekla Hermiona. „Až na to, že mám N, v závorce V.“

„O tom mi Artur říkal,“ poznamenala paní Weasleyová. „Ten zkoušející, co tam byl s vámi, napsal do záznamu o tom mumraji dole, když chtěli zatknout Hagrida. Podle něj to hodně ovlivnilo vaši pozornost, takže každému, kdo tam byl, přičetli několik bodů. U tebe a u Harryho to na rozdíl od Rona ovlivnilo známku,“ zakončila vyčerpávající výpověď.

„Ehm,“ odkašlal si Harry bezděky napodobující Umbridgeovou. „Já jsem nemluvil o astronomii, ale o lektvarech. Mám V, ale dobře vím, že to není možné, tak dobrý jsem prostě nebyl.“

Všichni na chvíli ztichli. Pak se ozval Ron. „Já nechápu, na co stěžuješ, Harry. Já mám z lektvarů M. Copak nejsi rád? Chceš přece být bystrozorem, ne? A na to lektvary potřebuješ.“

„To jo, ale já vím naprosto přesně nejméně o pěti chybách, které jsem udělal. Na V to nebylo.“

„To jsem si myslela o starodávných runách taky. Ale nakonec z nich mám V,“ namítla Hermiona.

Harry to vzal, přestože mu cosi našeptávalo, že je za tím Brumbálův vliv. „Trochu jsem věci popohnal...“ Těžko říct, jestli mohl svým vlivem zapůsobit na členy komise tak, aby zapsali lepší známky, než měli. Umínil si, že se ho na to někdy zeptá. Ale Ron má pravdu. Může studovat na bystrozora. Raději nebude nic moc řešit, jen se na to zeptá.

„Mimochodem, jaké máte známky?“ Přečetl jim svoje.

„Z obrany proti černý magii mám N, tam jsem zazmatkovala v praktické ukázce a z astronomie mám to N, v závorce V. Je to sice škoda, ale v nechci v astronomii pokračovat, takže je to nakonec jedno,“ dodala trochu zklamaně Hermiona.

„Beztak jsi zaručeně nejlepší z ročníku, jako vždycky,“ utěšoval ji Ron. „To já mám lektvarů emko, jak už jsem říkal, stejně jako z jasnovidectví, což se dalo čekat, z přeměňování a dějin čar a kouzel mám P a nad očekávání mám z astronomie, bylinkářství, kouzelných formulí, obraně proti černé magii a péče o kouzelné tvory. Ale za tu obranu vděčím jen tobě, kámo.“

„A my jsme na tom podobně,“ přihřál si rychle svou vlastní polívčičku Fred. „OVCE z obrany proti černé magii můžeme skládat z fleku a nic jiného už od školy nepotřebujeme.“

„Ale potřebujete,“ uzemnila ho paní Weasleyová. „Harry vás učil jen kouzla, která sám uměl, to znamená kouzla do pátého ročníku...“

„S tím bych tak docela nesouhlasil, Molly,“ vmísil se do debaty Remus. „Patronus nezvládnou ani mnozí už vyšlí frekventanti.“

„Ano, ale to je výjimka. Ostatní kouzla jsou nižší kategorie. A kromě toho si pořád stěžujete, že vás nechceme přijmout do Řádu. Tak dokažte, že o to stojíte!“

„No jo, mami, ale přece nepůjdeme do nižšího ročníku. Kromě toho máme tři čtvrtiny sedmáku za sebou, jenom bychom tam plýtvali svým talentem.“

„Třeba byste nemuseli opakovat celý rok.“

„Jo, to určitě,“ ušklíbl se George. „Víš ty co? Jestli nám nějakou takovou alternativu Brumbál nabídne bez jakéhokoliv tvého přičinění, nebo kohokoli jiného,“ pohlédl na Remuse: „slibuju, že se do školy vrátíme.“

Paní Weasleyová chvíli přemýšlela. „Tak dobře.“

„Abych nezapomněl,“ ozval se Harry. „Brumbál mi dal ještě tohle.“ Vytáhl druhý svazek dopisů a podal ho Hermioně.

„Dopisy ze školy,“ zjistila. Hodila Harrymu a Ronovi ty jejich. „A jsou tu i pro vás dva,“ pravila nezvykle škodolibě směrem k dvojčatům. George si od ní sebevědomě převzal dopisy. Místností se rozlehlo tiché šustění pergamenu.

Jak Harry zjistil, obsahoval nezvykle tlustý dopis tři části. Klasické vypsání učebnic, informace o tom, na jaký předmět je potřeba jaká úroveň NKÚ spojené s upozornění, že pro ověření dosažených výsledků si má každý student s sebou vzít dopis z ministerstva a ještě něco...

     Vážený pane Pottere,

s radostí vám oznamuji, že jste byl vybrán do funkce patron koleje. Podrobnosti vám budou sděleny v Bradavicích ředitelem/ředitelkou vaší koleje.

                                                                                                                   Minerva McGonagallová,

                                                              zástupkyně ředitele

To vypadalo velmi zajímavě. Ze zamyšlení ho vytrhl Fredův hlas. „Georgi, já tě asi zabiju.“

„Co se stalo?“ zajímala se Ginny.

„Georgi, ty blbče!“ Fred jen sténal a neodpovídal. Všichni z místnosti se na sebe střídavě dívali, jen George a Fred leželi tváří na stole.

Jakmile Harrymu došel důvod jejich zoufalství, začal se tiše smát. Viděl, že Hermiona je na tom stejně. Dvojčata si sama naběhla. Postupně pochopili i ostatní. Brumbál jim totiž poslal pozvánky k dostudování za takových podmínek, které po Georgově slibu nemohli odmítnout. Musí jen být na určitém počtu hodin, během svého pobytu dodržovat školní pravidla (alespoň v té míře, jak dodržovali pravidla v sedmi předchozích letech) a na konci roku budou s ostatními dělat OVCE. Jinak si mohou dělat, co chtějí, dokonce ani nemusí být v Bradavicích.

Harry od živě se bavící společnosti odtáhl Hermionu. „Poslyš,“ zeptal se tlumeně: „co je zač patron koleje? Nikdy předtím jsem o tom neslyšel.“

„Každé dva roky se z šestého ročníku vybírá jeden patron. Za každou kolej jeden. Většinou je to někdo, komu prefekti a vlastně i ostatní důvěřují a ke komu mají úctu. V sedmáku se z něj může stát primus. Kdo to je, to vědí jenom ti, co mají prefekturu a potom pochopitelně profesoři. Jak ses to dozvěděl ty, Harry?“ Pak jí oči zazářily poznáním. „Harry!“ vykřikla na celou místnost. „Ty jsi nový patron koleje?“

Všichni ztichli a obrátili se jejich směrem. „Dík, Hermiono,“ zavrčel Harry.

„Takže ty jsi opravdu patron koleje?“ ptal se Remus. Harry přikývl. „To byl i James. Pak se stal primusem.“ Harry se div nebouchl do čela. Brumbál mu přeci o jeho rodičích říkal, že Svého času byli primus a primuska. Harryho nikdy nenapadlo, jak je to možné, když věděl, že prefektský odznak dostal Remus. http://www.ladyluna.estranky.cz/clanky/3_-mnoho-a-mnoho-zprav/proc-je-harry-patron-koleje_

„Co je zač patron koleje?“ položila Ginny Hermioně stejnou otázku jako před chvílí Harry. Hermiona zopakovala svou odpověď, soudíc, že teď už je utajování zbytečné.

„Ale nesmíte to nikomu říct. Nemáte to vědět,“ zakončila důrazně a vrhla varovný pohled nejen na Ginny, ale hlavně na Freda a George.

„To už jsme pochopili, Hermiono.“ V Georgově hlase bylo stále patrné zklamaní. „Akorát mi vysvětli, na co ta funkce je, když o ní nikdo neví.“

„To sami nevíme, myslím, že mu to vysvětlí McGonagallová na začátku roku. Každopádně nám, jako prefektům, loni řekla, že za patronem máme jít, kdyby třeba došlo k útoku na Bradavice, nebo kdyby se něco stalo s Buclatou dámou a studenti se nemohli dostat ven z koleje.“

„Kromě toho,“ připojil se Ron: „ti teď Malfoy může vlézt na záda. Chci říct, že prefekti z ostatních kolejí sice neznají patrony ostatních, ale i když ti bude chtít odečítat body, počítadlo ho nebude poslouchat.“

„A kdo byl patron loni?“ chtěla vědět Ginny.

„Nesnaž se,“ odbyl ji Ron. „Ani o tom se nemá mluvit.“

Ronovo Tak se zeptej McGonagallky  zaniklo v pochvalném výkřiku paní Weasleyové.

O půl hodiny později se pokračovalo v drhnutí horní chodby.

Zpět na obsah

Kapitola 6: 4: Území teror inkognita

 4: Území teror inkognita

„Tak jdeme?“ přehlédla Tonksová skupinu skládající se z Harryho, Hermiony a čtyř nejmladších Weasleyových. Všichni přikývli. Bylo krátce po snídani, při které Harry jedl mlčky a snažil si vybavit, co se mu v noci zdálo tak děsivého, že nejen Rona, ale i sebe probudil svým křikem. Každopádně to bylo horší, než když byl u Dusleyových. Bylo to domem a vzpomínkami na Siriuse, Harry to dobře věděl. Uklízení bylo občas namáhavé a zdlouhavé, ale za to byl teď Harry vděčný. Alespoň přijde na jiné myšlenky, i kdyby to měly být myšlenky typu: Proč to svinstvo nejde dolů. Dnes bylo na programu vrchní patro druhé části domu. To, do kterého ústila ona chodba. Předešlý večer se tady krátce stavil Moody a prošel toto i jedno nižší podlaží s čidly černé a vražedné ochranné magie. Našel pár věcí, které ihned zlikvidoval. K uklízecí četě se přesto raději přidala Tonksová. Remus nebyl k nalezení, prý záležitost Řádu.

Hned za chodbou bylo odpočívadlo s třemi obrovskými zaprášenými vázami ve kterých byly suché kytky. Z odpočívadla vedly troje dveře do podobných podkrovních místností, v jaké byl i Klofan, jenom byly naprosto přeplněné nejrůznějším harampádím.

Ron tiše zasténal. „Tak tohle bude fakt lahůdka. To budem uklízet kolik dní!“

„Ale no tak, klídek, brácho,“ řekl George a se zájmem si prohlížel malířský stojan z prastarého třešňového dřeva zdobený vyřezávanými lebkami. „Myslím, že tu najdeme lecos užitečnýho. Vypadá to, že sem odkládali všechno, co se jim už jinam nehodilo. Ani nevíš, co všechno tady může být.“

„A to mě právě děsí,“ poznamenal Ron ponuře.

„Začneme tím levým skladištěm,“ přerušila je Tonksová, která očividně z nadcházející práce rovněž nebyla zrovna u vytržení. „Prostě všechno vynosíme tady na to odpočívadlo a teprve pak to projdeme a vyčistíme.“ Kouzlem posunula vázy ke zdi.

„A dejte bacha, ať to nedáváte hned na okraj schodiště,“ dodal Fred.

Pustili se do práce. Zjistili, že to ani zdaleka není tak hrozné, jak to vypadalo. Fred, George a Tonks vše nadlehčovali kouzly a tak měli brzy místnost vyklizenou. Kromě malířského stojanu tu bylo pět truhel, prázdné obrazové rámy, stojan ověšený klobouky proti nimž vypadal Moudrý klobouk jako výstřelek pařížské módní extravagance, do přehozu zabalené křeslo a cosi, co se značnými obtížemi identifikovali jako stojací zrcadlo obřích rozměrů. Bylo čímsi zapatlané tak hrozně, že nejenže nešly rozpoznat plastiky na rámu, ale měli problém určit, která strana je líc. Místnost sama měla na jedné straně zešikmenou střechu, v ní okno zapatlané stejně hrozně jako zrcadlo a navíc leštěnou podlahu ze světlého dřeva a neporušenou béžovou malbu, což zprvu všichni svorně považovali za iluzi, dokud Tonksová nevyzkoušela několik kouzel a neinformovala je, že to je jen velmi povedené a trvanlivé kouzlo, které zachovalo dřevo a omítku ve stejném stavu jako před lety. Ginny navrhla, aby místnost prozatím nechali prázdnou, protože, jak poznamenala, je to nejhezčí místnost v baráku, alespoň co viděla, a pokud vyčistí to okno, určitě by šla využít líp než jako skladiště. Návrh byl jednomyslně přijat a tak se dali do vyklízení prostředního skladišťátka, jen museli vynesené věci začít dávat i do spojovací chodby.

V této místnosti, jenž byla nejmenší z těch tří, bylo podobné okénko podobně špinavé, tři bedny bez vík plné rozbitého skla, asi deset kouzlem k sobě svázaných a vesměs polámaných košťat, obrovitá bedna, která málem neprošla dveřmi, vycpaná ovce, skříň a podivné koše ve kterých s úžasem poznali předchůdce famfrpálových branek. Stav místnosti byl pravým opakem té vedlejší – dřevo bylo natolik shnilé, že se na něj odvážili až po podpěrném kouzlu Tonksové a na šedé stěně byl obrovský flek podezřele připomínající krev. Z těch, co mohli kouzlit, nešel nikomu flek odstranit, tak se dohodli, že ho přenechají paní Weasleyové a vyklidí zatím i poslední pokoj.

Tady většinu místnosti zabírala skříň, která byla vzhledem ke svým rozměrům určitě skládaná na místě, protože dveřmi neměla šanci projít. Dále byla o stěnu opřena hromada moly prožraných kožešin, kdysi zřejmě předložek před krby, pevně srolovaný koberec, zdobená soví klec a nezbytné okénko. Pokoj samotný vypadal podobně jako ten, ve kterém byl ubytován Harry s Ronem.

„Myslela jsem, že vyklidíte nejdříve jen jeden pokoj,“ ozvalo se z chodby.

„My jsme chtěli, mami, ale jedné místnosti je na skladiště škoda a v druhé je na stěně flek, který jsme nedostali pryč, tak jsme chtěli počkat na tebe,“ vysvětlovala Ginny. To už k nim došla paní Weasleyová hůlkou před sebou postrkujíc obrovský tác s občerstvením.

„No dobře, tak tady máte něco k jídlu a já se na to podívám.“

Všichni si posedali na bedny a pustili se do obložených chlebů a čaje. Paní Weasleyová v několika vteřinách odstranila skvrnu ze zdi prostřední místnostmi a šla se podívat do té první.

„Musím říct, že mě dost překvapuje, že je tady tak zachovaná místnost, když si vzpomenu na všechny ostatní.“

„Myslím, že tam nějakou dobu bydlel někdo, kdo neměl rád domácí skřítky,“ ozvala se Hermiona. Ron obrátil oči v sloup. Hermiona po něm sekla pohledem a pokračovala. „Proč by tam jinak čaroval to kouzlo na udržení původního stavu? Je dost složité. Proč by ho jinak používal někdo, kdo má k dispozici skřítka?“

„Třeba prostě jen neměl rád, když ho skřítkové rušili při práci,“ zamyslel se Harry.

„Proč myslíš?“

„Protože tam byl malířský stojan a prázdné rámy. Vsadím se, že v jedné z těch beden budou plátna. Určitě tam bydlel nějaký malíř a když se zažral do své práce, vadilo mu, když ho skřítkové vyrušovali.“ Všichni připustili, že to zní docela pravděpodobně. „A teď,“ navázal Harry: „co uděláme s těma věcma?“

„Ale to přeci záleží na tobě, drahoušku,“ řekla paní Weasleyová laskavě.

„Na mně?!“

„Přece jsi všechno zdědil, Harry,“ vysvětlovala Hermiona. „Dříve o tom rozhodoval Sirius, teď je to na tobě.“

Čaj Harrymu zhořkl v ústech. „Neuvědomil jsem si to.“ Na všechny padla stísněnost.

„Je to takhle, Harry,“ řekla paní Weasleyová a pokládala prázdné šálky na tác. „Místnost se vyčistí, projdou se všechny věci, vrátí se tam to, co chceš, aby tam bylo. Všechno ostatní se snese do vstupní haly. Něco se vyhodí, něco se odnese na prodej, co se nevyhodí ani neprodá, ale momentálně to není kam dát, se dá do sklepa a udělá se soupis toho, co tam je. Myslím, že Sirius pokaždé prošel uklizený pokoj a sepsal i věci, které zůstaly. Problém je v tom, že všechny seznamy bral k sobě, ale já nevím, kde měl pokoj, asi je začarovaný. Stejně tak nemůžu najít spodní chodbu, vím, že tam je jen protože o tom mluvil.“ Vzala tác a odešla.

„Ty, Georgi, vyčisti tenhle pokoj,“ rozdělovala úkoly Tonksová: „Ty, Frede, zkus něco udělat s tím zrcadlem a já opravím podlahu toho prostředního. Vy ostatní proberte tyhle věci.“

Tady se nedalo celkem nic moc namítat. K hromadě na vyhození byly okamžitě přesunuty všechny skleněné střepy hned poté, co se ujistili, že tam není nic cenného. Za nimi byla bez zaváhaní přistrčena vycpaná ovce. Po štítivém probrání předložek našli dvě použitelné (kůži tygra a ledního medvěda, která byla zřejmě kouzlem bíle přibarvená), zbytek opět na vyhození. Klobouky se rozpadaly i po tom nejlehčím dotyku, jen stojan se rozhodli dole prohodit s tím z trollí nohy. To už se k nim připojil i George a vyhodil košťata kromě stařičké Duběnky.

„Myslíte, že by o ty koše měl zájem nějaký sběratel nebo famfrpálové muzeum?“ zeptal se Harry a přejížděl prsty po proutí.

„Určitě,“ potvrdil mu Ron. „A o to koště taky. Teda pokud si ho nechceš nechat, ale má jen sběratelskou hodnotu, na létání už fakt není.“

Harry přikývl a utvořil novou hromadu „na prodej.“ To už se k nim připojila i Tonksová a Fred, ten s nepořízenou.

„Necháme na mamce i to zrcadlo,“ ohlásil jednoduše. „Chtěl jsem se podívat do tý velký skříně, jestli třeba vevnitř nejsou nějaký další bedny nebo tak, ale nepodařilo se mi ji otevřít ani po alohomora.“

„K tomu budeš asi potřebovat tohle,“ poznamenala Hermiona a sundala z háčku na stěně kruh s klíči, kterého si nikdo jiný nevšiml.

Po chvíli už se dveře skříně s táhlým skřípotem otevřely. Vevnitř bylo několik oddělení. Harry přistoupil k tyči, na které viselo několik šatů. Vypadalo to, že je skříň ochránila před zubem času. Zkusmo jedny vyndal. Taneční šaty udělané z plíšků, které při sebemenším pohybu měnily barvu do všech odstínů modré. Dívky zalapaly po dechu. A že byly nádherné, to museli uznat i kluci, ač šatům vůbec nerozuměli.

„Hermiono?“ Harry se snažil porovnat šaty s její postavou. „Myslíš, že by ti byly?“

Hermiona pomalu přikývla. „Všiml sis, že si s sebou máme přivézt společenský hábit a maškarní kostým?“

Harry ztuhl. „Ne.“

Hermiona se jen zašklebila. „Potom si ty šaty zkusím, ale trvám na tom, že ti je zaplatím.“

„To není nutný.“

„Je.“

Harry se jí upřeně zahleděl do očí. „A nevíš, co bych s nima asi tak jinak dělal?“

„Přestaňte se hádat, vyřešíte to, až si je Hermiona zkusí, teď musíme probrat ty ostatní“ přerušila je Tonksová.

„Myslíte, že tam budou podobné?“ ptala se Ginny a neúspěšně se pokusila zatajit dychtivost v hlase.

„Jestli budou tvé velikosti, máš je mít,“ přislíbil jí Harry a obrátil se zpět ke skříni. Ukázalo se, že je plná nádherných šatů a hábitů a to i pánských.

„Asi jsi měl pravdu s tím malířem,“ zamyslela se Hermiona. „Tohle byla určitě šatna.“

„Jak to s sebou souvisí?“ sebral Ron Harrymu z úst nechápavou otázku.

„Myslím, že se tady vždycky převlíkli do toho, v čem byli malováni, ale to na normální nošení nebylo. Nepoznáváš tohle?“ strčila mu před nos tmavozelené šaty.

„Tý jo, ty má přece na sobě ta baba dole na obraze,“ vyhrkl Fred.

„Přesně tak.“

„Tuhle skříň bych zatím nechal být,“ ozval se George. „To ať projdou holky až budou mít čas. Vypadá to všechno zachovale, asi se nebude vyhazovat nic.“ Dívkám se sice moc nechtělo, ale byly kluky přehlasovány a tak se s povzdechem přesunuly k věcem na odpočívadle. Jediné doposud neprozkoumané věci byly bedny v prvního pokoje. A znovu se potvrdila Harryho myšlenka – byla tam trochu zpuchřelá čistá plátna, hromada již nepoužitelných potřeb na malování a desky s náčrtky, na něž se však bohužel kdysi zřejmě dostala voda, takže na nich stěží šlo něco rozeznat. Poslední bednu neotevřeli.

Uklízení jim šlo od ruky mnohem rychleji, než čekali. Bylo sotva k poledni, když Fred, George a Tonks snášeli pomocí hůlek vyřazené harampádí do spodního patra. Ginny chtěla po Hermioně cosi vysvětlit z Přeměňování, hladovec Ron šel zjistit, co bude s obědem a Harry se vymluvil na návštěvu Klofana.

Brumbál měl pravdu, hypogryf se velmi změnil. Paní Weasleyová už předtím Harrymu potvrdila, že se u něj střídají záchvaty zuřivosti, při kterých se div neproklove do vedlejší místnosti, s chvílemi, kdy jen leží u stěny a zírá před sebe. A kromě toho byla místnost značně zdemolována Klofanovým zobákem. Bylo to trochu zvláštní, ale dokud tu byl Sirius, nepůsobil Klofan nevyřáděným dojmem. Harryho kmotr se mu očividně věnoval mnohem více, než si ostatní mysleli.

Ukázalo se, že nyní se jedná o ten druhý případ. Když hypogryf uviděl svého novopečeného majitele, značně ožil, bohužel však po několika minutách upadl zpět do letargie. Chlapci se v něm nepodařil probudit zájem o cokoli, proto po chvíli s hlubokým povzdechem odešel. Vrátil se zpět ke skříni.

Všechny šaty v ní byly skutečně krásné. Harry se jimi probíral a vzpomenuv si na svůj slib, hledal nějaké, které by mohly padnout Ginny.

Harry se prudce otočil, rukou vytrhl z kapsy hůlku. Za ním nikdo nestál. Zpěv, který se k němu nesl, přicházel zezdola druhé části domu. Byl dívčí, ale zněl trochu podivně. A klavír, který tiše doprovázel pomalá smutná slova tklivou melodií, taky nezněl přirozeně.

Harry opatrně vykročil dolů po schodišti. Vrzalo, ale naštěstí nebylo prohnilé a působilo bezpečně. Koneckonců, Moody po něm taky sešel do nižšího patra, takže by mělo unést i Harryho.

Čtvrté patro. Zpěv však zněl nejspíš z druhého. Harry zaváhal. Tam to Moody neprozkoumal. Možná by měl přeci jen zavolat ostatní. Ale do té doby by zpěv mohl utichnout. Pokračoval tedy co nejopatrněji dále.

Třetí patro.

Zpěv vycházel zpoza nejbližších zavřených dveří. Harry opatrně stiskl kliku a otevřel.

Byl v knihovně. Kolem chlapce se táhly řady regálů se zaprášenými hřbety knih. Místnost byla mnohem větší, než by měla být, zřejmě byla upravená silnějšími variantami kouzel, která používali na ministerská auta. Všude bylo světlo vycházející odnikud, stejně jako na chodbě, uvědomil si Harry. Hned na zaprášeném stolku za dveřmi ležela otevřená kniha. To z ní se linul ten tajemný zpěv.

„Catherina dozpívala a zmlkla. Její oči se dívaly do dálky, jakoby do minulosti.“ „Proč? Proč takhle bloudíš?“ „Dick k ní přistoupil.“

Harry se sklonil a zaklapl knihu. Předčítání ustalo. Na deskách byl vyražen nápis Nezapomenutelná čarodějka. Očividně to byl nějaký kouzelnický román, který se sám předčítal s autentickými hlasy a zvuky. Šel za mluvící knihou! Harry vynadal sám sobě. Voldemortovi by očividně nedalo mnoho práce zase ho někam vylákat, když se vydal na průzkum nebezpečným domem a jeho jedinou motivací k takovému neuváženému činu byl hlas kouzelné knihy. Odešel z knihovny, Nezapomenutelnou čarodějku pod paží, a tiše vystoupal po schodech. Sotva se trochu vydýchal, zavolal ho Ron na oběd. Téměř bezmyšlenkovitě zamkl skříň a klíče strčil do kapsy.

„Jak jsi to mohl udělat! Uvědomuješ si, jak to bylo nebezpečné?! Mohlo se ti něco stát a my bychom vůbec nevěděli, kde jsi!“

Bylo krátce po obědě, Harry, Ron a Hermiona zůstali v jídelně sami. O původu Hermionina křiku jasně vypovídala kniha ležící na stole.

„Měl přece hůlku,“ namítl chabě Ron.

„Hůlku! On měl hůlku! A ty si myslíš, že by mu byla proti Voldemortovi něco platná?“

„Už se před ním párkrát zachránil!“

„Ale za jakou cenu?!“ Dívka se chytla za pusu a po chvíli provinilého tichu se podívala na Harryho. Ať ji vytočil sebevíc, tohle přeci jenom nechtěla. „Promiň,“ řekla přiškrceným hláskem. „Já... Harry!“ vykřikla zoufalým hlasem a vyběhla za utíkajícím kamarádem.

Ale Harry nechtěl, aby ho dohonila a omlouvala se mu. Vlastně ji ani z ničeho neobviňoval. Její poslední větu málem vyřkl současně s ní. Přesto ho rozhodila, chtěl být na chvíli sám. Schoval se za okraj závěsu přes obraz Siriovy matky a pozoroval, jak Hermiona vybíhá po schodech nahoru následovaná Ronem, který se však dost coural, očividně měl v plánu přijít až po přehlídce omluv a odpuštění. Když Ron přešel, Harry se trochu přitiskl ke stěně, aby obešel závěs nenápadnějším způsobem, protože se mu zdálo, že si toho prvního ukrytí paní Blacková všimla. Vykřikl zděšením, když propadl zdí na druhou stranu.

Dopadl do kamenné chodby, která se od ostatních místností domu odlišovala jen tím, že na jejím konci byla francouzská okna, kterým vnikalo dovnitř tolik světla, že držáky na pochodně z tepaného kovu na stěnách skutečně byly určeny spíše pro okrasu. Po levé straně nebyly žádné dveře, po pravé jedny jediné. Prudce vstal a otočil se. Za ním nebyla žádná zeď, jen průchod do první části domu. Stál těsně za linií, kde končil koberec vstupní haly a začínaly tmavé kameny utajované chodby. Viděl, jak Ron následovaný Hermionou sbíhá dolů po schodech.

„Harry?!“ slyšel volání svého kamaráda.

„Tady jsem,“ odpověděl.

„Myslíš, že se mu něco stalo?“ ptala se nervózně Hermiona.

„Jak to mám vědět? Ale je to divný, sem by se přeci nikdo neměl dostat...“

„Tady jsem,“ opakoval Harry zvýšeným hlasem.

„...ale třeba jenom šel do jídelny,“ řekl Ron.

„Rone, byli jsme jen o patro výš, viděli bychom ho, jak vchází do dveří. Kromě toho bych řekla, že to bylo z druhé strany,“ ukázala Hermiona neomylně správný směr. „Musel se schovat za závěs,“ dodala.

„K tý ježibabě?“ zapochyboval Ron.

Harryho pohled sklouzl ke stěně, kde byla železná závora se zámkem a začalo mu svítat. Stejný systém byl i na nástupišti 9 a tři čtvrtě. „Tady jsem,“ vkročil na koberec. Musel se usmát výrazům svých kamarádů. „Našel jsem třetí průchod.“

„Harry,“ vzpamatovala se konečně Hermiona. „Chtěla jsem se ti omluvit za...“

„Odpuštěno,“ přerušil ji unaveně Harry. „Alespoň jsem našel poslední průchod. Je docela čistý, žádný sliz jako nehoře nebo tak. Vlastně... vypadá, že byl donedávna používán,“ uvědomil si. „Myslím, že tam někde bude Siriova ložnice,“ odvrátil zrak.

„Co se týče těch tvých snů...“ začala Hermiona.

„Mám je skoro každou noc. Ale možná si je třeba prostě nepamatuju, jako ten dnešní.“

„No právě. Vyběhla jsem až do vašeho pokoje, kde jsem narazila na Remuse. Řekl mi, žes‘ tam vůbec nebyl, tak jsem běžela zpátky. Zavolal za mnou, že tě mám poslat za ním, prý našel způsob, jak ti ty sny ulehčit.“

„Já si uvědomuju, že ho nemáš rád, ale máš snad lepší nápad?“ Remus na Harryho upřel své klidné hnědé oči.

„Nejde o to, že ho nemám rád, ale o to, že mu nedůvěřuju. Nevěřím, že je na naší straně.“ Harry začal přecházet po pokoji. „Vlastně ani nevěřím, že je na straně Voldemorta,“ dodal víceméně pro sebe. „Spíš mi přijde, že dělá, co je nejlepší pro něj. Možná je to ještě horší, protože takhle nikdo nemůže odhadnout, co udělá.“

Remus zavrtěl hlavou. „Ujišťuju tě, že Severus je Řádu loajální. A za Siriuse nemůže. Hned jakmile jsi mu předal ten šifrovaný vzkaz, šel zjistit, jestli je Sirius tady.“

„Jo, já vím, říkal mi to Brumbál.“

„Profesor Brumbál, Harry. A možná by tě zajímalo, že se Severusem dosti otřáslo, když se dozvěděl, co se stalo na ministerstvu.“

„Skutečně?“ upřímně se podivil Harry. „Já bych řekl, že si to docela přál.“

„Nikdy jsi neslyšel fráze typu Jednou tě zabiju nebo Přál bych si, abys zemřel? Jen málokdo něco takového řekne a myslí to doslova. A co vím, tak zrovna tohle Severus Siriovi neříkal.“

„Myslel bych si, že budeš bránit spíše Tichošlápka,“ zamumlal Harry.

Remus se velmi smutně usmál. „V tvé přítomnosti? To přeci není nutné. A nebráním Severuse ve vztahu k Siriovi, jen se ti snažím vysvětlit, že je důvěryhodný. Znovu se tě ptám: Máš snad nějaký lepší nápad? Těm tvým snům nemůžeš čelit neustále.“

„Neexistuje nějaké kouzlo? Nebo nepomohla by myslánka?

„Kouzlo by se dalo použít tak na jednu dvě noci. A myslánka... nemáme náhodou opačný cíl, než aby sis to zafixoval dopodrobna?“

„Třeba to odmítne,“ zadoufal Harry.

„Už s tím souhlasil. Dnes po večeři bude porada Řádu, potom tě někdo zavolá do jídelny, Severus se tam zdrží.“

„Alohomora.“ Zámek tiše klapnul. Kingsley vzal za kliku a otevřel dveře dokořán. Za nimi bylo úzké schodiště. „Očividně je i sklep rozdělený na dvě části. Ten stavitel musel být šílenec.“

„Nebo génius,“ poznamenala Hermiona.

„Nebo,“ souhlasil Kingsley a zavřel dveře. „Tam vás přeci jen raději nebudu tahat, to by se Pošuk s Molly pohádali, kdo z nich mě přetrhne.“

Vykročili dál spodní průchozí chodbou k francouzským oknům. „To je krása,“ zašeptala Ginny. „Vidíte to taky?“ Stáli na křižovatce tvaru písmene T. Za nimi příchozí chodba, po obou stranách dlouhé chodby se spoustou dveří a před nimi, oddělená starobyle vypadajícími francouzskými okny... zahrada. Ale nádherná zahrada, plná zeleně, cestiček z bílého kamene, krásných soch a fontán.

Teprve po chvíli našel Ron řeč. „Kdyby jsi mi, Harry, před deseti minutama řekl, co tady bude, tak bych si myslel, že si ze mě děláš srandu.“

„Já o tom nevěděl,“ odvětil Harry. "Byl jsem jen v chodbě a slunce se opíralo do skla, na druhou stranu jsem vůbec neviděl.“ Přeletěl pohledem prosklenou stěnu. „Škoda, že tu nikde nejsou dveře.“

„Určitě na ně časem narazíme, ale teď bysme se měli rozhodnout, jestli půjdeme doleva nebo doprava,“ ozvala se v Kingsleym praktická stránka.

http://www.ladyluna.estranky.cz/fotoalbum/4_-uzemi-teror-inkognita/videli-asi-tohle/original/6

„Doleva jsou to jen jedny dveře,“ poznamenala Hermiona.

Harry, Ron ani Ginny k tomu neměli námitky, bohužel se však ukázalo, že jsou tyto i následující dvoje dveře zamčeny kouzlem, které nedokázal Kingsley zlomit. Jako útěchu našli naproti druhým dveřím vchod do zahrady. Bylo v ní příjemné teplo, Harry to odhadl na kouzelnický skleník, ale to nebylo to, co je tolik zaráželo. Šlo o to, že zahrada byla pečlivě udržovaná a ani jednoho z nich nenapadalo, kdo se o ní staral.

Po chvíli procházení a prohlížení jejich příjemný pocit z tohoto místa poněkud ochladl. Zjistili totiž, že sochy znázorňují členy rodiny Blacků, a to, co měli za kamenný altánek uprostřed, je ve skutečnosti hrobka. Ještě nepříjemnější bylo zjištění, že se občas mezi rostlinami něco mihne a kromě toho měli neodbytný pocit, že je něco pozoruje. Jako vrchol nemohli najít cestu nazpět, ať šli po jaké chtěli cestičce, vždy skončili uprostřed u hrobky. Jediný orientační bod bylo schodiště, které jim bohužel nebylo moc platné, protože bylo na opačné straně hřbitovní zahrady. Po krátké ostré diskuzi se k němu rozhodli jít a jen doufali, aby to je hlavní schodiště a oni budou moct projít do horních pater a dostat se do hlavní části domu. Kupodivu to navrhla Hermiona. Bylo na ní vidět, že je se sebeovládáním na hranici panikaření. Druhý návrh byl jít čistě jedním směrem a pak se podél francouzských oken dostat zpět ke vchodu, ale to zamítli velmi rychle, protože mezi místní flórou zahlédli pár nebezpečných rostlin, ďáblovým osidlem počínaje a jedovatými kaktusy konče. Přemístit se Kingsley rovněž razantně odmítal, protože je nechtěl nechat v zahradě samotné.

K jejich značné úlevě nebyl problém dostat se ke schodišti a tak už za pár minut stoupali nahoru. Ve třetím patře se Kingsley zarazil a prohlížel si stopy v prachu. Harry opět zahanbeně vyprávěl své malé osobní dobrodružství a bez okolků přiznal, že si za to nadával už tehdy, ale až teď, po ukázce toho bludiště dole, mu dochází, jakému nebezpečí se vystavil. Hermiona, které už otrnulo, se chtěla do knihovny podívat, ovšem Ginny se postavila proti s připomínkou Raddleova deníku. Kingsley musel Hermioně slíbit, že večer požádá Moodyho, aby prošel celý dům. Kromě toho už byli všichni notně utahaní z nuceně dlouhé procházky.

„Kingsley říkal,  že prý jste měli zajímavé odpoledne,“ poznamenal Fred u večeře.

„I tak se to dá říct, zvlášť když se někdo ulil,“ šlehla po něm Ginny pohledem.

„My jsme byli na Příčný, musíme zařídit, aby obchod dobře šlapal i když budem sem tam v Bradavicích,“ informoval je George a rezignovaně si povzdechnul.

„Ber to z tý lepší stránky, brácho. Budeme mít sice míň času na obchod v Příčný, ale můžem mít v Bradavicích něco jako dočasnou pobočku. A kromě toho – ty nejlepší věci nás napadly během vyučování,“ poukázal Fred na možné výhody, ale nevypadal zrovna nadšeně.

„Což je ale pravděpodobně jen díky tomu, že jsme trávili většinu dne na vyučování, ne že by tam bylo nějaké úchvatné myslitelské prostředí,“ konstatoval George. Hermiona si odkašlala. „Až na některé výjimky,“ navázal George plynně.

„Takže vám teď nebudeme tolik pomáhal,“ řekl Fred směrem ke své matce. „Ale tu zahradu bych rád viděl.“

„Vchod zezdola Alastor zapečetil a po schodech nechoďte, patra ještě nejsou prohlídnutá.“

Fred si nechal její oznámení projít hlavou. „Ale to se tam nedostaneme,“ uvědomil si.

„Přesně tak,“ řekla paní Weasleyová možná ostřeji než sama chtěla. „A tihle čtyři tam vůbec neměli chodit. Od Kingsleyho to bylo nezodpovědné.“

„Nemohl vědět, co tam je. A byl to můj nápad, říkal jsem si, že tam musel mít Sirius ložnici, takže je to donedávna používané a tudíž bezpečné,“ namítl Harry.

„Ale není,“ utnula paní Weasleyová rázně hovor. „A jezte rychleji, začínají přicházet členové Řádu na poradu. Ne, nejste zváni,“ vysvětlila si správně jejich pohledy. Pak jí tvář trochu změkla a očima sjela na Freda a George. „Pokud se najdou nějací ochotní členové s trochou volného času, půjdeme zítra do Příčné nakoupit do školy a podívat se konečně na ten váš zázrak.“

„Nó,“ protáhnul Harry: „musím říct, že mi tady to dost připomíná Snapeův kabinet.“ Jeho věta byla určena několika policím s rozličnými sklenicemi, které byly naplněné už napohled slizkými hmotami a v několika bylo dokonce cosi naloženo. On, Hermiona a čtyři mladší Weasleyovi totiž právě byli ve Vývojové laboratoři dvojčat.

„Když jsem se vracel pro zákusky, tak jsem ho zahlídl,“ ušklíbl se George. „Vypadal ještě umaštěněji než obvykle. A kromě toho mu asi nikdo neřekl, že prázdninové sluníčko má sloužit spíše k tomu, aby člověk získal zdravou barvu, ne naopak.“ Všichni se zasmáli, kromě Harryho.

„Co je?“ všimla si toho Ginny.

„Ále,“ mávnul Harry rukou a vypověděl jim o programu, který ho čeká po schůzi Řádu.

„Třeba to nebude tak zlé, jak si myslíš“ reagovala na to Hermiona.

„Tím jako myslíš, že mi dá skutečně něco na sny a ne jed?“ zeptal se Harry ironicky.

„Remus ti přece říkal...“

„On si to pamatuje, Hermiono,“ vložil se do hovoru Fred. „Ale já osobně si nedovedu představit Snapea, jak lituje Siriuse. A kromě toho jsme ho potkali v hale hned první týden prázdnin a choval se naprosto normálně.“

„Čímž chce říct, že projevil své upřímné přání, aby neměl nikdo z Nebelvíru z lektvarů NKÚ výbornou,“ doplnila Ginny.

„Nemůžeme mluvit o něčem jiném?“ zaúpěl tiše Harry. „Je mi už tak dost zle z představy, že s ním budu muset mluvit o samotě, nehledě na to, že chci v lektvarech pokračovat.“

„Ještě chvilinku to vydrž a dej si tohle,“ předložil před něj George s gestem varietního kouzelníka misku s kousky černé lékořice svinuté do šnečího (nebo hadího) tvaru. „Neboj, už je to vyzkoušené, naprosto bezpečné a účinky mizí po pěti minutách,“ dodal s úšklebkem, když viděl Harryho nedůvěřivý výraz.

Lékořice se Harrymu ve vteřině rozplynula na jazyku a zůstala po ní jen typická lehká příchuť. Cítil, jak ho cosi zatahalo za vlasy, které následovně ztěžkly. „Co se stalo?“ zeptal se opatrně a přejel pohledem své rozesmáté přátele. Fred beze slova otevřel dveře skříně, kde bylo zevnitř zavěšeno zrcadlo. „Er...“ To bylo jediné, co ze sebe Harry dokázal vypravit, když zíral na svůj odraz a koutky úst se mu pozvolna roztahovaly. Vlasy se mu protáhly na dvojnásobnou délku a ztěžkle mu visely kolem obličeje. Dodalo mu to tak snapeovský vzhled, až Harryho na zlomek vteřiny napadlo, jestli nejsou příbuzní, což byla pochopitelně myšlenka, která okamžitě zmizela beze stopy.

„Tak co tomu říkáš?“ ptal se nedočkavě Fred. „Síla, co?“

„Musím říct,“ vypravil ze sebe Harry: „že jestli to nepřejde, tak si s ním půjdu promluvit jen v turbanu. Umíte si představit, co by dělal, kdyby mě takhle viděl?“

„Neboj se,“ klidnil ho George. „Tyhle by už mohly jít do prodeje, ale chystáme je jako sadu cukrátek přivolávající určitý rys podoby každého z bradavických učitelů. Nechcete?“ nabídl ostatním tři další misky. Hermiona dostala jedlý pergamen, Ron tvrdý světlý bonbón a Ginny drobnou marcipánovou žábu. O vteřinu později měla Hermiona ulízané šedivé vlasy stažené do drdolu, Ron slušivý dlouhý plnovous a vlasy a Ginny vypoulené oči a dozadu stažené vlasy nahoře s velkou sametovou mašlí.

„Musím říct, že přeci jenom vypadám raději jako Snape, než jako Umbridgeová,“ ozval se Harry, když se dosyta nasmáli. „Je to sice hajzl, ale jsem na něj ochoten uznat alespoň jednu dobrou věc, a tou je, že u něj člověk nepíše školní tresty vlastní krví.“

„Ale tyhle žáby by tam vlastně neměly být, protože už není bradavickou profesorkou. A naštěstí nehrozí, že by se na tenhle post vrátila,“ řekla Hermiona způsobem, kterým víc než kdy předtím připomínala profesorku McGonagallovou.

„No, původně jsme jen hledali způsob, jak ji rozzuřit, ale tak, aby nám nemohla nic udělat oplátkou,“ vysvětloval George. „Ale jak jsme rozjížděli krám, neměli jsme moc času vymýšlet nové věci, jen jsme vytvářeli zásoby už vyzkoušeného a pořád jsme byli na Příčné. Nebýt toho, že jsme dva, tak jsme se ani pořádně nevyspali a i tak byl začátek namáhavější, než jsme si mysleli, že bude. Takže jsme se k tomu dostali až ke konci školního roku.“

„A sotva jsme to úspěšně dokončili a chystali se jí poslat zásilku grátis,“ navázal plynně Fred: „byla unesena kentaury a potom zmalomyslněla a pak odešla ze školy a my byli tak otřesení tím, co se stalo na ministerstvu, že se nám jí to nechtělo posílat, no, a krátce poté ji odvezli do Azkabanu, ale to už víte.“

„Do výroby toho marcipánu jsme vložili tolik námahy a času,“ převzal slovo opět George: „že se nám nechtělo je prodávat lidem, kteří nepochopí pointu, ale ani je vyhodit. Tak jsme zkusili vyrobit cukrátko, které by člověka připodobnilo ke Snapeovi, kterýho jsme taky nikdy zrovna nemilovali. A zjistili jsme, že jakmile jednou známe recept na základní hmotu, zbývá jen najít pár komponentů, kterýma připodobníme cukrovinky k úplně odlišným lidem. Pak nás napadlo, že se nemusíme omezit jen na ty, který nesnášíme a začali jsme s tou sadou Dobří profesoři z Bradavic. Ještě máme cukrová pera, která vás zmenší na Kratinotovu výšku, ty vám taky dají plnovous, i když ne tak impozantní jako Brumbálovy milované citrónové bonbóny, a griliášové hrudky...“

„Hagrid,“ hádala Hermiona.

„Přesně tak,“ potvrdil George.

„Teď děláme něco na Trelawneyovou,“ poznamenal Fred.“

V tu chvíli cosi zašustělo a Harry cítil, jak se mu vlasy odlehčily a na ramena a do klína mu spadlo trochu šedivého prášku.

„Prostě to sklep na podlahu,“ řekl mu k tomu George. „Tohle už v sobě žádnou magii nemá.“

„A co máte ještě nového?“ ptala se Ginny dychtivě.

„Uvidíš zítra,“ odbyl ji Fred. „Přece tě nemůžeme ošidit o ten úchvatný pocit obdivu, až to uvidíš na vlastní oči. A ty máš u nás otevřený účet, kámo,“ dodal k Harrymu a když ten začal protestovat, řekl: „Hele, přinejmenším tím dlužíme zboží do půl druhýho tisíce galeonů za tu cenu Poháru tří kouzelníků plus úroky, nehledě na to, že bydlíme v tvém domě. Ledaže by sis chtěl část vybrat tím, že ti něco vytvoříme namíru podle přání. A námitky nebereme.“

„Mamka na tom taky trvá,“ přidal se George. „Ale neboj, nepřikázala nám to, jen souhlasila, ale přišli jsme s tím my.“

„A jednu speciální věc pro vás máme teď hned,“ přešel Fred k jedné skříni.

„Jak speciální?“ přimhouřila Hermiona podezřívavě oči.

„Protože základní nastavení je pravděpodobně nezměnitelné, nebo to alespoň nedokážeme změnit, takže je to využitelné jen pro členy Řádu“ povzdychl si George.

Fred každému vyhrnul rukáv a nasadil na předloktí nenápadný náramek z plochých průhledných plošek až na jednu červenou. „Teď všichni stiskněte ten jaspis, můžete i přes látku, a vzpomeňte si na adresu tohohle domu,“ řekl a přejel prsty po své druhé ruce, stejně jako George. Oba zprůhledněli a zmizeli. Harry je napodobil. Obrysy místnosti a všech věcí v ní překryly obrysy jiné místnosti a jiných věcí. Jak se snažil Harry pozorovat dvě místa současně, zatočila se mu hlava. Chystal se zavřít oči, ale ve stejné chvíli spodní obrysy zmizely a Harry stál na roztřesených nohách v ložnici spiklenecky se usmívajících dvojčat. Sotva se vzpamatoval, objevil se vedle něj průhledný Ron následovaný Ginny a Hermionou.

„Nemůžu říct, že by zrovna tohle patřilo mezi mé oblíbené způsoby cestování,“ ozvala se v obličeji trochu zelená Ginny slabým hlasem.

„Já si myslím, že je to pořád lepší než cesta Záchraným autobusem,“ soudil Ron.

„Jak jste to udělali? Nikdy jsem nikde nečetla, že je možné vytvořit takovýto typ přenášedla. Vlastně je to asi nezákonné. Nemůžete z toho mít potíže?“ zajímalo Hermionu.

Fred zavrtěl hlavou. "Tohle nezaregistrují, to mi věř. A je to kouzlo vázané na osobu, myšlenku a předmět zároveň. Na takové zákony nejsou.“

„Protože donedávna ještě nebylo žádné spolehlivé vymyšleno,“ doplnil George s úsměvem.

„Počkej,“ zarazil ho Fred: „tohle přece taky není spolehlivé. Chci říct,“ obrátil se k Hermioně: „že využití kouzla samotného je bezchybné, ale potom, co jsme za myšlenku zaktivovali adresu hlavní štáb Fénixova řádu, nedokážeme ji vyměnit za jinou. Osoby se dají měnit těmi náramky, předmět je pouto mezi náramkem a tím na čem stojíte.“ Počkal až všichni sklopí oči k podlaze pod svýma nohama, kde ležely čtvercové destičky s různými symboly. „Každý z těch symbolů je vyrytý na křišťále protilehlém tomu jaspisu. A tu destičku může přemístit jen ten, kdo ji přemisťoval naposledy nebo ten, kdo má na ruce potřebný náramek. Problém je v tom, že když tu destičku vyneseš mimo dům, tak přestane fungovat. Jo, a Řád o tom ještě neví, tak jim to neříkejte, potřebujeme nejdřív ještě něco zařídit.“

„Vy jste géniové,“ řekl Harry pomalu. Dvojčata se zazubila a Ginny na něj vrhla pochybovačný pohled.

„Nechápeš, Ginny?“ zeptala se Hermiona měkce. „Tahle věc ti jednou může zachránit život. A už nebudem odkázaní na přemisťování, které navíc zatím ještě ani neumíme.“

Harryho v souvislosti s tím ještě něco napadlo. „Dá se tím vzít s sebou i jiná osoba?“

„Na to ti odpovíme během pár dnů. Zatím si je nechte a než odjedete do Bradavic, dáme vám zdokonalený model, tohle je vlastně jen výsledek prvních pokusů.“

O tři hodiny později scházel rozespalý Harry do jídelny, aby se setkal se Snapem, pardon, s profesorem Snapem. U jeho postele byla teď na podlaze destička od dvojčat. Nic dalšího nového jim už neukázali a za hodinku a půl je poslali pryč s doporučením, aby šli spát a připravili se na zítřejší zážitek na Příčné. Harry a Ron se tedy přesunuli do svého pokoje, kde si povídali o všem možném dokud je nepřemohl spánek. Paní Weasleyová měla co dělat, aby Harryho probudila bez kouzla, přestože Harry nemohl spát dlouho, protože mu pohled na hodinky ukázal, že se na ně díval naposledy před deseti minutami. Nabídla se mu, že se bude pohybovat někde okolo, ale Harry s díky odmítl. Nenáviděl teď sice Snapea snad ještě víc než před rokem, ale chtěl vypadat nad věcí.

Vinou rozespalosti se mu na jednom z několika posledních schodů zvrkla noha a natáhl se na podlahu jak dlouhý, tak široký. Málem sprostě zaklel, když si uvědomil, že se rozplácl k nohám muže v černém hábitu.

„Vskutku impozantní příchod, pane Pottere,“ ohrnul opovržlivě ret. „Je od vás sice milé, že mi ležíte u nohou, ale lepší by bylo, kdyby jste se zdvihl a šel do jídelny.“

„A k čemu myslíte, že jsem se chystal?!“ odsekl Harry.

Snape pozvedl obočí. „Prozatím jste neuděl jediný pohyb, který by vám pomohl vstát.“ Harry zrudnul a konečně se vrátil do vertikální polohy. „Nicméně pokud vám ta poloha vyhovovala, nemám nic proti tomu, aby jste se natáhl před krb.“ S těmito slovy se otočil k otevřeným dveřím do jídelny. Harry ho následoval a vše v něm vřelo. Podle Lupina byl otřesený. Pch! Spíš s otřesnými způsoby. „A pro příště,“ navázal Snape: „když si na vás někdo udělá čas, ho nenechte tak dlouho čekat.“

„Usnul jsem,“ zahuhlal Harry. „A kromě toho, čekal jste snad, že stepuju za dveřma a čekám na konec porady?“

„Nebuďte drzý, Pottere,“ řekl varovným hlasem Snape. „Z nás dvou jste to VY, kdo potřebuje pomoc a JÁ ten, kdo vám ji může poskytnout. Nehledě na to, že i mimo školu jsem váš profesor, nezapomínejte.“ Harry se přinutil mlčet. „Takže jak dlouho máte ty sny?“ zeptal se Snape.

„No, v podstatě od ministerstva. Pane.“

„O tom, co se tam dělo?“ Harry zavrtěl hlavou, protože se mu stáhlo hrdlo. „O vašem kmotrovi, předpokládám.“

„Ano, pane.“

„Stále ten samý?“

„Ne. Spíš je každý úplně jiný. Ale všechny si nepamatuju.“

Zdálo se, že to Snapea zaujalo. „Jak tedy víte, že se vám zdá o něm.“

„Nevím, pane. Předpokládám.“ Snape čekal. „No... totiž... třeba.... dneska se mi zdál sen, který si nepamatuju, ale... křičel jsem. Probudilo mě to. Rona taky.“ Harry si upřeně prohlížel nohu od stolu a připadal si ponížený.

„Zůstaňte tady, Pottere.“

Harry zdvihl oči hned jakmile uslyšel prásknutí označující přemístění. Byl rád, že se ho už Snape na nic nevyptával, přišlo mu nepatřičné s ním mluvit o něčem takovém. Posadil se ke stolu a tupě zíral na desku.

Krásný dům z bílého kamene. Ve vstupní hale se hemžilo docela hodně lidí. Harry sešel po schodech a vmísil se do veselého reje. Sotva se prodral doprostřed, zůstal šokovaně stát. Sotva čtyři metry od něj stála krásná žena s temně ryšavými vlasy oblečena v bílých šatech. a vedle ní přijímal rozzářený muž s velmi nepoddajnými černými vlasy gratulaci od veselého elegantního mladíka.

Další hlasité prásknutí Harryho probudilo. Dezorientovaně se na židli narovnal. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že si ho upřeně prohlíží jeho učitel lektvarů a co hůř, po tvářích mu stékají slzy. S rozpaky si je otřel a vzdorně se podíval na Snapea.

„Co se vám zdálo?“ Zvláštní, jak může být tak nevinná otázka nepříjemná, zvláště je-li vyřčena posměšně.

„O svatbě mých rodičů,“ odpověděl Harry a měl chuť vyskočit a zarýt nehty do té nezdravě bílé tváře.

Pocítil k učiteli nenadálý vděk, když to dál nekomentoval a podal mu pět malých lahviček se světle oranžovým průhledným lektvarem. „Před spaním jen jednu a nezvyšujte to ani když to nebude účinkovat, nebo se předávkujete. Za pět dní dejte po někom vědět, jestli to účinkuje. Dotazy?“

„Jak dlouho to budu muset brát?“ odvážil se Harry.

„Přinejmenším dokud se nevrátíte do Bradavic.“

„Děkuji, pane,“ přinutil se říct Harry.

„Poděkujte tomu svému milovanému vlkodlakovi.“ S těmito slovy vyšel Snape do vstupní haly. Harry neměl důvod zůstával v jídelně, proto ho následoval. Snape vzal z věšáku plášť a přehodil si ho přes ramena. Harry zamířil po schodech nahoru.

„Stůjte, Pottere.“ Harry se opatrně otočil. „Předpokládám, že tohle je vaše,“ kývnul Snape směrem k jakési věci, která ležela pod schody. Harry se vrátil a zdvihnul to. Jen nejasně si uvědomil tiché zabouchnutí vstupních dveří, protože se zapotácel a měl co dělat, aby znovu neupadl. V rukou držel krásně vyřezávanou krabičku z černého dřeva.

Zpět na obsah

Kapitola 7: 5: Obchod v Příčné

 5: Obchod v Příčné

Harry si ani nepamatoval, jak se dostal zpět do pokoje a do postele. V ruce křečovitě svíral dřevěnou krabičku a přestože ji neotevřel, zdálo se mu, jako by se mu do kůže vpalovala rytina na medailonku. V hlavě se mu míhalo mnoho myšlenek. Přinutil se roztřesenou rukou otevřít jednu z lahviček od Snapea a vypít její obsah. Upřímně si přál, aby se mu této noci nic nezdálo, protože měl pocit, že se mu i tak brzy rozskočí hlava. Lektvar chutnal po nezralém a velmi kyselém pomeranči. Chlapci se stáhla ústa trpkostí. Stočil se pod dekou do klubíčka snažil se uklidnit. Marně. Naštěstí ho milosrdně rychle přemohl spánek.

Ráno ho probudil Ron, když s ním prudce zatřásl. „No konečně, už jsem myslel, že tě neprobudím, kámo.“

Harry si protřel rukou oči. „Kolik je?“

„Deset.“

„Tolik?!“

„Mamka říkala, že tě máme nechat spát, že neví, jak dlouho se včera Snape zdržel. A taky ses dlouho pořádně nevyspal kvůli těm nočním můrám. Ale teď bys měl vstát a jít se najíst, za hodinu jdeme na Příčnou.“ Ronovy oči zářily vzrušením.

„No dobře, za chvíli jsem dole,“ zívl Harry. Když Ron odešel, posadil se a jeho pohled padl na noční stolek, kde leželo pět flakonků, z toho čtyři s průhledným oranžovým lektvarem. V jediném okamžiku z něj spadla malátná ospalost, která byla zřejmě pozůstatkem po lektvaru. Promítl se mu před očima celý předcházející večer a znovu se roztřásl při vzpomínce na nález dřevěné krabičky. Bleskově se oblékl a prohledal celou postel. Nikde nic. Vešel do koupelny, která byla přímo vedle jejich ložnice a strčil hlavu pod proud ledově studené vody. Na jednu stranu byl rád, že se dá všechno vysvětlit rozumně, to jest ospalostí a lektvarem, na druhou stranu na chvíli pocítil naději, že by byl Sirius přeci jen naživu. Kromě toho začínal pochybovat o svém zdravém rozumu. Vzpomínka na včerejšek byla tak hrozně živá, až měl Harry problém uvěřit, že se to nestalo.

„Harry, zlatíčko, co jsi to proboha dělal?!“ užasla paní Weasleyová, když viděla zmáčeného Harryho. Okamžitě pozvedla hůlku a vysušila Harrymu oblečení i vlasy.

„Potřeboval jsem se probrat,“ zamumlal Harry. „Ten lektvar od Snapea byl trochu silnější.“

„Pomohl ti ale, ne?“ zajímala se Hermiona opatrně.

„To ano,“ uznal Harry a snažil se zaplašit myšlenky na dřevěnou krabičku. Koneckonců, nevěděl jistě, jestli to bylo lektvarem.

                                         *****

V jedenáct hodin se všichni, to jest Harry, Ron, Hermiona, Ginny a paní Weasleyová, přepravili letaxovou sítí do Děravého kotle. Tam na ně čekali tři členové Řádu, z nichž Harry neznal ani jednoho. Byl to Aldo White, vysoký muž pronikavých modrých očí, velmi tmavých hnědých vlasů a nesmírně charismatického obličeje, pak Rosa Benignová, mateřsky vyhlížející žena dříve tmavých, nyní už stříbrem prokvetlých vlasů a nakonec Joseph McMohr, což byl malý, nesmírně tlustý pán, který díky své pleši připomínal spíše balónek a působil dojmem, že se v příštím okamžiku vznese a zmizí kdesi ve vesmírném prostoru. Po vzájemném představení se vykročili do Příčné.

Příčná se poněkud změnila od chvíle, kdy tudy Harry procházel poprvé. Tedy – krámky zůstaly vesměs stejné, ale změnilo se chování návštěvníků. Dříve tudy procházelo mnoho rozesmátých kouzelníků, povídali si mezi sebou a děti se jim pletli pod nohy. Teď ulicí rychlými kroky procházeli kouzelníci v sice jen mírně sníženém početním stavu, zato se však drželi ve skupinkách podobných té tvořené čtyřmi členy Řádu a čtyřmi bradavickými studenty. Spolu se dorozumívali téměř šepotem, na známé kolemjdoucí většinou jen kývli či tiše pozdravili. U výloh se nezastavovali. Tedy... kromě jediné.

Výloha Kratochvilných kouzelnických kejklí jako by ke zbytku ulice nepatřila. Zářila všemi barvami, ale i tak byla vyvedena velice umně a přestože tu byla široká ukázka nabízeného sortimentu, dařilo se jí nepůsobit přeplácaně. Do této výlohy nakukovali zákazníci všech věkových kategorií. Uvnitř to bylo podobné.

Krám byl rozdělen pultem na dvě části. Jedna část (skoro celá místnost) tvořila obchod samotný a za pultem byly troje průchody se závěsy, schody do patra, dvojčata, prodavačka honosící se mikádem z černých vlasů s růžovým pruhem a k Harryho překvapení i Lee Jordan.

„Co ty tu děláš?“ vyhrkl bez pozdravu.

Lee se vesele zašklebil. „Tak trochu tady pracuju.“

„Lee pracuje na půl úvazku u Grinngotů a kromě toho je štítem mezi námi a byrokracií,“ vrhl George legrační hraně vděčný pohled na Leeho. „Měli jsme sice na škole Obchodní zákony, ale, i když opomenu, že jsme ji nedokončili a neskládali zkoušky, má Lee mnohem větší cit pro drobné nuance v paragrafech. A taky nám doporučil tady Iris,“ kývnul k prodavačce.

„A kromě toho přišel na ten systém bezpečnostních bublin,“ dodal Fred. Teprve teď se Harry soustředil na nabízené zboží. Kolem každého druhu nabízeného sortimentu bylo cosi, co vypadalo jako různobarevné bubliny z mudlovských bublifuků, jen nebyly kulaté, ale tvarované tak, aby byly asi pět centimetrů nad zbožím. „I když to není vidět, jsou to dvě vrstvy na sobě,“ vysvětloval Fred. „Jedna rozlišuje zákazníky podle věku a druhá podle důvěryhodnosti.“

„A tu posuzujete jak?“ zajímalo Hermionu.

„Je to trochu obtížné,“ přiznal George. „A je to složité na vysvětlování. Prostě to postupuje od duhové, která propustí všechny, podle barevného spektra od červené přes žlutou a zelenou až k modré, za kterou jsou věci v podstatě jen vystavené a kdo je chce, musí tady zastihnout nás a my se rozhodneme, jestli mu to vyndáme.“ Pak ztišil hlas. „A některé věci jsou vzadu jen pro členy Řádu, ty nejsou vystavené vůbec, aby o nich Smrtijedi nevěděli.“

Mohlo se to zdát jako drzé vůči zákazníkům, ale nebylo to tak zlé. Většina bublin v obchodě byla duhová, tedy přístupná všem a zbytek se poměrně rovnoměrně rozdělil mezi červenou, žlutou a zelenou. Modrých bublin Harry napočítal jen pět.

Volně přístupné byly například Harrymu dobře známé bezhlavé klobouky, falešné hůlky, hrnek, který udržoval teplotu nápoje v okamžiku nalití, samobalící papír, samovázací mašle, deníky na heslo či maska, která slibovala dokonalý make-up k oblečení, jenž měl zrovna člověk na sobě. Červené byly záškolácké zákusky, přenosné okno či Weasleyovské velevýbušné velerachejtle. Žlutá barva chránila jednokouzlové hůlky a přenosné bažiny a praskliny v podlaze, zelená agresivní diář, který připomínal schůzky dost drasticky, a nožostřelce (sadu nožů, s kterými se při hodu vždy trefíte těsně vedle). Za modrou bariérou Harryho nejvíce zaujaly náramky, které po nasazení na něčí ruku oznámily, kolik hůlek má dotyčný u sebe. Jediné zboží, které mělo u různých druhů všechny možné barvy byly kanadské cukrovinky – duhové kanáří piškoty, červené chapadlové želé (slibovalo na pět minut místo prstů chapadýlka) a vlasové muffiny (přestanou růst vlasy až poté, co dosáhnou dvaceti metrů, což mělo být zhruba po patnácti minutách), žlutý rybí cukr (po rozpuštění v nápoji a následném vypití pětiminutový ocas hodící se spíš k mořské panně) a nakonec modré vlkodlačí oplatky (vyzkoušejte si na deset minut, jaké je to být vlkodlakem, jen pokousání od vás nebude mít tytéž účinky).

Po oné půlhodině, kterou i se svými přáteli strávil prohlížením zboží, si uvědomil, že do obchodu najednou přišlo tolik lidí, že tu přestává být k hnutí. S námahou se protlačil k pultu.

„Co se to děje?“ zeptal se trochu nervózně Leeho, protože dvojčata nikde neviděl.

„Bude se představovat nové zboží. Vždycky, když vymyslí něco nového, dají do výlohy a do Věštce upozornění,“ odpověděla za Leeho Iris.

„Lidi už si zvykli přicházet, i když nevědí, o co jde“ doplnil Lee. Docela rádi se v týhle napjatý atmosféře odreagujou.“

O chvíli později se zpoza jednoho závěsu vynořila dvojčata a vzorově a s názornými ukázkami představili potencionálním zákazníkům Přískřipky Poslušný psíček. Prodávali se v sadě po čtyřech. Fred na každý roh desek knihy přiskřípl jeden. Pak knihu vzal a pustil ji ve vzduchu kousek od sebe. Zůstala ve vzduchu. A když si pak dal Fred kolečko okolo krámu, kniha ho všude následovala na přibližně stejné úrovni, jen se vyhýbala regálům a lidem. George něco podobného ukázal s jedník přískřipkem na brku a třech na kalamáři. Oba sklidili uznalý potlesk a vzápětí museli čelit nenadálému náporu koupěchtivých. Harry se k nim chtěl přidat, ale odkudsi se vynořící Aldo White ho chytil za paži.

„Každý máte zamluvených dvacet sad,“ zakřičel, aby ho v tom rámusu Harry uslyšel a odtáhl ho za závěs, zpoza kterého předtím vyšla dvojčata. Teprve teď si Harry všiml, že všechny závěsy i schody do patra na sobě také mají bubliny, jen nenápadnější. Tam, kam White Harryho odtáhl byla světloulince fialová a ostatní tři byly šedé, jak si Harry všiml. Za závěsem byl hluk minimální, očividně byl magicky odstíněn. Byl tu malý stolek, k jedné zdi přiražená pohovka a pár židlí, zřejmě přičarovaných, na kterých sedělo ostatních šest členů „výpravy.“ Na okrajích byly regály se, jak Harry pochopil, zbožím pro členy Řádu.

V obchodě bylo příliš lidí, bylo nebezpečné se tam pokusit protlačit, tak zůstali ve skladu ještě asi půl hodiny, dokud dovnitř nevešel Fred.

„Prodali jsme všechno, co jsme měli připravený, kdo těch vašich, pochopitelně, a ještě to nebylo dost. Dokonce máme zapsáno před třista objednávek,“ hlásil s úsměvem od ucha k uchu. „A většina těch lidí už vypadla, můžete v klidu jít.“

„Ale já si tady chci nejdřív ještě něco koupit,“ protestovala Hermiona.

„Měli byste si  nejdřív koupit všechno ostatní jako knížky, hábity a tak a teprve co vám zbyde utratit tady,“ zasáhla paní Weasleyová.

Fred, přestože ho očividně Herminina slova potěšila, vypadal se slovy své matky srozuměn. „Ani se sem nemusíte vracet. Večer stačí říct a přineseme vám, co budete chtít.“

„Společně půjdeme jen pro to, u čeho chcete bezpodmínečně být,“ zakončila paní Weasleyová hlasem, který nepřipouštěl žádné debaty.

Ginny si chtěla vybrat sovu jako dárek za prefektský odznak. Hermiona chtěla hlavně do knihkupectví. Ron kupodivu taky – byla vydaná kniha o historii Kudleyských kanonýrů. Jen Harry necítil žádnou zvláštní nákupní horečku, i když v knihkupectví zalitoval, že se nevyrábějí mluvící učebnice.

(„Lehnul bych si na postel. Učebnice by mi sama něco vykládala...“ zasnil se.

„...A usnul bys,“ dodala Hermiona nikoli nepravdivě.)

Necítil se v Příčné nejlíp. Došlo mu, že ve skutečnosti nemusí být nikdo z nich u ničeho, snad kromě Kratochvilných kouzelnických kejklí. Pochopil, že se je jen ostatní snaží rozptýlit. A sebe možná taky. Harry stále více vnímal tísnivou náladu vládnoucí mezi kouzelnickou populací. Hermiona na tom byla podobně, zato Ron zřejmě vůbec nic nezaregistroval a živě se o čemsi dohadoval se svou matkou. Ginny si zase povídala s Rosou Benignovou a Josephem McMohrem a Hermiona jejich rozhovor pozorně poslouchala a sem tam něco dodala, aby se tísnivého pocitu zbavila. Harry se vůbec nesnažil zachytit nitě jejich hovorů. Byly mu srdečně ukradené a hlavně mu přišly jako prázdné tlachání. Aldo White taky mlčel. Vlastně ho Harry neslyšel nic říct kromě té jedné věty v obchodě. V Děravém kotli jim ho představila paní Weasleyová a on jim jen kývl na pozdrav. Neustále se díval do všech stínů,výloh a dveří. Každého kolemjdoucího přejel rengenovým pohledem. Kromě toho měl rozevlátý plášť, takže mu nebylo vidět nic jiného než hlava a Harryho napadlo, že celou dobu svírá v ruce hůlku. Pokud byl dobrý v boji, musel být pro Řád velkým přínosem.

Po nákupech se vrátili do Kouzelnických kejklí, měli v plánu vrátit se letaxem a v Děravém kotli nemohli dost dobře vyslovit adresu Řádu. Kromě několika školáků s rodiči byl nyní obchod prázdný, až na drobnou stařičkou čarodějku, která položila na pult jakousi bednu.

„Tohle patřilo mýmu synovi,“ říkala právě Georgi třaslavým hlasem. „Vymýšlel pořád podobný hračičky jako ty, co prodáváte. Ale to víte, pak se oženil, našel si jiný koníčky a tohle mi po něm zůstalo. Teď už to má, chudák, pár let za sebou a vnoučata po něm nejsou, nezajímá je to,“ povzdychla si. „A když jsem viděla váš obchod, řekla jsem si, že jsou to sice hrozně starý věci, ale možná byste mezi nima našli něco, co by se mohlo líbit i dneska.“

George hodil pohledem po bedně. „Co za to chcete?“

„Nic,“ zavrtěla stará paní hlavou. „Snad jen...“ zaváhala.

„Ano?“ naklonil se k ní George.

„Kdybyste z toho začali něco prodávat, mohli by jste to pojmenovat po synovi?“ zeptala se nesměle.

„Proč ne?“ usmál se George. „A tady máte ještě dejme tomu dva galeony, jako cestovný. A jak se váš syn jmenoval?“

„Gabriel Marten.“

Harry si všiml překvapeného výrazu na Georgově tváři. Když se rozhlédl kolem, všiml si, že z těch, kdo slyšeli stařenčina slova, nemá, kromě několika dětí, podobný výraz jen on a White. A Hermiona jen nakrčila čelo. Starou paní očividně jejich výrazy potěšily. „Uděláte to tedy?“

„J... jistě,“ zakoktal se George.

Stařičká čarodějka se usmála a přemístila se pryč. George o krok couvl a posadil se na židli. „Martenová,“ řekl nevěřícně. „U nás v odchodě.“

„A jsi jí dal dva galeony za snahu,“ připomněl mu pobaveně Fred, ale jeho obvyklý veselý úšklebek vypadal strojeně.

Harry si odkašlal. „Kdo byl Gabriel Marten?“ Benignová se na něj nevěřícně podívala. „Vyrůstal jsem mezi mudly,“ bránil se Harry. „Ty je znáš, Hermiono?“

„O Martenových jsem něco málo četla. Ale nic z nedávné historie.“

„Povíme vám to později,“ přerušila je paní Weasleyová.

George se konečně vzpamatoval. „Vyjděte nahoru, krb je hned za schodištěm. A Harry?“ podával mu krabici. „Vezmeš nám to s sebou, viď?“

Harry převzal věci Gabriela Martena, všichni podle Georgových pokynů vystoupili ke krbu. Tam se dozvěděli, že Rosa, Aldo a Joseph s nimi na ústředí nepůjdou.

„Pane White?“ obrátila se k němu Ginny s otázkou, ke které se očividně dlouho odhodlávala, tázaný v ní budil respekt. „V naší třídě je Leo White, není to nějaký váš příbuzný?“

„Syn.“

„Je vám hodně podobný.“

„Hm.“

Harry se v duchu usmál a vkročil do krbu. Aldo White očividně nepatřil mezi nejhovornější společníky.

Zpět na obsah

Kapitola 8: 6: Další záhada domu Blacků

 6: Další záhada domu Blacků

„Jen si umyjte ruce a hned pojďte na oběd,“ přikázala jim paní Weasleyová, když se očistili od popelu. „Mám už oběd hotový, jen ho ohřeju, do pěti minut je na stole.“

„Řeknete mi zatím něco o Martenových?“ otočil se Harry na své přátele. „Hermiono?“

„Říkala jsem, že toho moc nevím, jen to, co jsem si přečetla v...“

„Takže toho ví víc, než my dva,“ poznamenala Ginny polohlasně.

„Tentokrát opravdu ne,“ bránila se Hermiona. „Vím jen, že asi před třista lety založili manželé Edward a Edith Martenovi irskou kouzelnickou školu, které se říká Čtyřlístek, protože má v erbu dvě propletená E, jedno M, kunu a právě čtyřlístek. Je to velice malá škola na západě Jižního Irska. Velmi konzervativní. I v dnešní době je rozdělená na dvě koleje – dívčí a chlapeckou. Ani hodiny nemají společné. Proto tam ani nechodí všechny kouzelnické irské děti, jen sotva polovina, ostatní jsou v Bradavicích. Martenovi měli tři děti, dvě z nich odešly do Anglie, syn se později vrátil domů, ale jeho potomci žijí v Anglii dodnes, jak jsme se o tom dnes přesvědčili. Jo, a ještě si pamatuju, že jméno Martenů bylo na tom seznamu zvěromágů, který jsem našla ve třeťáku.“

„Zvěromágové jsou snad všichni z jejich rodu, ale ostatní budou asi zaregistrovaní na ministerstvu v Irsku,“ usoudila Ginny.

„Víc toho nevíš?“ ptal se Ron. Hermiona zavrtěla hlavou. „Tak to jsou to opravdu jen základy, ale ani já si zrovna tenhle příběh moc nepamatuju, je děsně složitej. Co ty?“ otočil se na sestru.

„Celkem ano, ale nerada bych něco vynechala. Bylo by lepší říct tátovi, aby přinesl z Doupěte Legendy.“

„Viděl jsem ho vlastně jen ten první večer,“ uvědomil si Harry. „On je v Doupěti?“

„Částečně. Občas je tady, sem tam zaskočí do Doupěte a simuluje obydlenost. Mamka z toho šílí.“ Z tónu, který Ginny použila, bylo poznat, že sdílí obavy své matky.

„Poslední dobou je ale nejvíc na ministerstvu, často tam i přespává, mají fůru práce, byl totiž povýšen, úplně jsem vám to zapomněl říct,“ vychrlil ze sebe Ron. „Je to v podstatě stejná práce, ale nedělá prohlídky kvůli mudlovským očarovaným výrobkům, ale hledá v domech zatčených nebezpečné a zakázané předměty. Obzvlášť si smlsnul na Malfoy Manor. Z věcí, který tam našli, by se slušně vybavil černokněžnický obchod.“

Jejich diskuzi přerušil oběd. Po obědě strávili hodnou chvíli psaním nákupních seznamů, protože jim paní Weasleyová slíbila, že se pro ně někdo zastaví a k večeru jim přinese objednané věci. Harry se na chvíli vypařil do pátého patra, aby se po chvíli vrátil s jednoduše střiženými šaty Ginnyny velikosti v temně rudé barvě. Našel také černý společenský hábit pro sebe. Od čtvrťáku dost vyrostl a ten starý mu byl sotva pod kolena. Pak je Hermiona donutila věnovat se domácím úkolům, takže Harry konečně dopsal ten esej z Kouzelných formulí, který jediný neměl hotový a Ron naopak dokončil první z úkolů. Harry tuto skutečnost odhadl na Ronovu naději, že mu Hermiona dá něco opsat, ale ta zarytě trvala na tom, že jim úkoly pouze zkontroluje. Proto byl Ron jediný, kdo neprotestoval, když je paní Weasleyová zavolala na další pomoc při úklidu. Páté patro bylo hotové (i když jen hodnoceno dle schopností nezletilých kouzelníků bez možnosti používání hůlky), a tak se přesunuli o patro níž (všech pět, protože je paní Weasleyová kategoricky odmítla nechat bez dozoru).

Ve čtvrtém patře byly dvoje dveře a prázdný rám obrazu. Levé dveře byly z černého dřeva a byly na nich stříbrné runy.

„Ta první runa znamená vymezení oblasti, ta druhá vize a ta třetí spánek,“ přečetla Hermiona první řádek.

„Oblast vizí spánku? To jako zjistíme, kdy budeme spát?“ Tentokrát po Ronovi nevrhla útrpný pohled jen Hermiona a Ginny, ale i paní Weasleyová a Harry.

„Ještě žes nešel na Runy,“ zamumlala si pro sebe Hermiona a vylovila z kapsy obyčejný mudlovský papír a tužku.

„Znamená to Místnost spánku,“ vysvětlila Ronovi jeho sestra a dívala se Hermioně přes rameno. Ta po chvíli soustředěného psaní a hojného škrtání podala papír ostatním:

Všichni se po sobě podívali. „Moc se mi to nelíbí,“ vyslovila Ginny myšlenku všech. „A vůbec nechápu, co to znamená. Raději bych tam nelezla.“

„Je to trochu zvláštní,“ souhlasila s ní její matka. „Ale byl tady Pošuk a zrovna ten by tady nenechal nic nebezpečného.“

„Tak nejdřív ty dveře otevřeme a podíváme se tam. Jestli to bude divný, můžem uklízet vedle a poslat sem Moodyho ještě jednou,“ navrhl Ron.

Nikdo nic nenamítal. Snová místnost byla malá, obložená černým dřevem přerušovaným jen třemi notně zaprášenými okny, kterými dovnitř pronikalo právě tolik světla, aby pokoj tonul v příšeří. Naproti dveřím byl velký krb, před ním do půlkruhu rozestavěných pět křesel a pod každým křeslem kobereček s nerozeznatelným vzorem.

„Tak fajn,“ řekl Ron pomalu. „Otázka zní: Jsme psychicky silní?“

„Otázka zní: Není bezpečnější způsob, jak to zjistit?“ poznamenala Ginny pochmurně.

„Přestaňte plašit,“ zarazila je paní Weasleyová. „Znova vám říkám, že Pošuk by tady nenechal nezabezpečenou místnost, která nás může zničit. Hermiono, drahoušku, nepochybuju o tom, že ty runy znáš, ale buď není ten výklad přesný, nebo už ta místnost dávnou nemá moc jako dříve.“

„Přesto si myslím, že by tam měl jít nejdřív Harry,“ řekla Hermiona zamyšleně.

„Er?“ zmohl se jmenovaný na nepříliš inteligentní odpověď.

„Jsi psychicky silný...“

„Proč mi teda nešla ta nitrobrana?“

„Kvůli Snapeovi,“ odpověděl Ron.

„...umíš vyčarovat fyzického patrona...“

„Vy od loňska taky, vlezte si tam sami!“

„Ty ho umíš od třeťáku,“ přidala se k nim Ginny, ač jí unikl smysl poznámky o nitrobraně.

„...a dokážeš se ubránit Imperiu,“ dokončila dívka rozhodně.

„A to nezvládá ani velká část bystrozorů,“ dodal Ron.

Na to nenapadl Harryho žádný dost úderný protest. Pohlédl zoufale na paní Weasleyovou, která ale měla na tváři pobavený výraz a očividně věřila svým posledním slovům. A tak přejel své přátele velmi ošklivým pohledem a vstoupil do Snové místnosti.

„Cítíš se nějak jinak?“ vyzvídal Ron.

„Ani ne,“ odvětil Harry po pravdě.

„Fajn.“ řekl Ron a prudce zabouchl dveře. Harry se k nim vrhl a rozčarovaně zjistil, že zevnitř není klika.

„Otevřete!“ zabušil na dřevo pěstí. „Tohle není vtipný!“

Nic se nestalo. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než čekat. Naštvaně si sedl do jednoho křesla. Odmítal udělat Ronovi tu radost, že by vztekle mlátil na dveře a řval nadávky. Tenhle jeho vtípek se mu ani trochu nelíbil a nechápal, proč ho v něm ostatní podporují. Vlastně... to bylo divné. Příliš nepravděpodobné...

I když vypadal normálně, běhal mu z tohohle pokoje mráz po zádech. Hlavně musí být ve střehu, ta místnost ho může zničit. Třeba tím, že ho nepustí ven. Nesmysl, šeptal mu jakýsi hlásek. Třeba ti pomůže. Pomůže? A jak asi? ptal se Harry sám sebe. No, možná bys měl zkusit usnout, když je to SNOVÁ místnost, poradil mu hlásek.

Harry tedy zavřel oči, zabořil se víc do křesla a snažil se uklidnit.

„Jsem zde, pane.“

Mladý kouzelník vyskočil z křesla, otevřel oči a vytřeštil je na vedlejší křeslo. „Ty?! Jak?!“ Opět si sedl. „Ne, to je jen nějaký druh magie, co?“ Vedle něj seděl Sirius. Ale ne ten Sirius z posledního snu u Dursleyových, ale onen zatrpkle a neupraveně vypadající muž, který se propadl obloukem na Odboru záhad.

„Ano, pane. Toto je pouze podoba toho, jenž zde pobýval naposledy. Tedy... posledního, jenž vlastnil silnou duši,“ řekl přízračný Sirius bezbarvě.

„A kdo tu byl úplně naposledy?“ zeptal se Harry v obavě o duševní zdraví Moodyho.

„Nemohu na sebe bráti podoby zničených, ale byl to skřítek.“

Krátura, blesklo Harrymu hlavou. Jen něco na tom nesedělo. „Je jediný skřítek, který sem mohl jít, a ten není ani mrtvý, ani šílený.“ No, i když... dodal v duchu.

„Nebylo mu vzato žití, ni zdravý rozum. Žití neberu nikdy. Rozum jen není-li co vzíti jiné, a to je vskutku velice ojedinělé.“

„Oč tedy přišel?“

„Nevím. Přišel o něco, co mu chybí, by byl pochopen.“

„A Sirius? Ten muž, kterému patřila tahle podoba?“

„I silnou duši sžírati může mnoho věcí. Doufal, že dostane Dar obroušení bolesti myšlenek.“

„A dostal?“ zadoufal Harry.

„Nesmím vám to říci, pane, to může jen on. Pokud pochopil, ovšem.“

„Pokud pochopil?“

„Mé Dary jsou jako zamčená skříňka. Chcete-li jej, musíte najít klíč a mít odvahu odemknout. Jsou silné duše, jenž na klíč přijdou za několik hodin. A jsou silné duše, jimž na to nestačí celé žití.“

„Kdy tady byl?“

„Je tomu dvěstě padesát devět dní.“

Tedy listopad, počítal rychle Harry. To znamená, že měl zhruba půl roku. Ale nezdálo se, že by se nějak výrazně změnil. Možná dostal jiný dar, než který chtěl. „Můžeš prozradit dary dané mrtvým?“

„Ne, pane.“

Škoda. „Vidí tě i slabé duše?“

„Ano, pane.“

„Jak tedy poznám, jestli jsem silná nebo slabá duše?“ zatrnulo Harrymu.

„Slabé duše se při zvuku mého hlasu hroutí v natolik mocných bolestech, že jim ta bolest něco sebere.“

„A jak se dává Dar?“ zajímal se chlapec s hlasem naplněným úlevou.

„Vstřebáte jej při následujícím snění, pane.“

„Proto se to tady jmenuje Snová místnost?“

„Špatný překlad, pane.“

To Harryho opět trochu vyděsilo. „Jak je správný překlad?“

„Místnost vizí a snů. Vize jsem já. Díky snům přichází Dary.“

„Ach tak.“ Chvíle zamyšleného ticha. „Co dáš mně?“

„To vám nemohu říci, pane. Opakuji, že klíč musíte nalézti sám.“

„A jak zjistím, že už jsem ho v sobě našel? Jak odliším vlastní nápad nebo vrozenou schopnost od tvého Daru?“

„To zvíte, až bude správný čas.“

„A když beru kvůli špatným snům lektvar, neovlivní to nějak?“

„Ne, pane. Dar nepřijde skrze sen. Ve snění se vám však uvolní podvědomí. To je to, co je třeba.“

„Dobře. Mimochodem, nevíš, jak mám otevřít ty blbý dveře?“

„Otevřou se, až zmizím.“

„To bude kdy?“

„Až se začnete bránit, pane.“

„Jo, a je tu ještě něco, co bych měl vědět dřív, než to udělám? Třeba jako že když sem půjdu ještě jednou, budu brán za slabou duši, nebo tak něco?“ napadlo Harryho.

„Vrátíte-li se, pak jen pro radu, nebudete-li vědět, jak dál. Druhý Dar však nezískáte.“

„A nějaká rada pro teď?“

„Jistě, pane. Mám několik univerzálních rad. Řkněte číslo od prvé do osmi.“

„Třeba šest, když jdu do šestého ročníku.“

„Nejsilnější omluva je ta, jenž není vyžádaná, očekávaná, někdy ani chtěná a ne vždy je za něco, za co odpovídáte vy.“

„Hm, dík,“ zamumlal Harry a lámal si hlavu s tím, co to asi má znamenat.

„Toť má povinnost, pane.“

Harry opět zavřel oči. Bránit se, to se snadno řekne, ale jak? Jako Imperiu? Neslyším ten hlas, neslyším ten hlas, neslyším ten hlas, nikdo tu není, jsem tu sám, nikdo tu není, jsem tu sám...

Mladý kouzelník pomalu otevřel oči. Byl v místnosti sám. Vstal a šel ke dveřím. Doufal, že přízrak mluvil pravdu. Dveře se prudce otevřely a Harry měl co dělat, aby uskočil a dveře ho nepřirazily na stěnu.

„Promiň.“

„Teď se omlouváš za to, že jsi je zavřel, nebo za to, že jsi je otevřel?“ Harry pro jistotu vyšel zpět na chodbu.

„To byl přece průvan, vždyťs‘ to viděl, ne?“ nadzvedl Ron nechápavě obočí.

„Ne, tys je zabouchl.“

Všichni kromě Harryho si vyměnili pohledy. „Opravdu to byl průvan, miláčku,“ tvrdila paní Weasleyová uklidňujícím hlasem.

„Možná mi to jen tak přišlo z mýho úhlu pohledu,“ znejistěl Harry. „Ale proč jste teda neotevřeli hned, když jsem bušil na dveře?“

„Ale vždyť Ron otevřel ty dveře hned jak se zabouchly,“ řekla Hermiona opatrně.

„Bylo to nejmíň čtvrt hodiny,“ odporoval Harry.

„Třeba se ti něco zdálo, když je to Snová místnost,“ ozvala se Ginny.

„Špatný překlad. Znamená to Místnost vizí a snů,“ zopakoval Harry slova přízraku. „Měl jsem vizi,“ dodal, když viděl jejich nedůvěřivé obličeje. „Nevím, jestli jsem si to nevymyslel, nebo jestli tenhle pokoj nemá lidi jen zmást, ale mluvil jsem s něčím, co byl se asi dalo pojmenovat zhmotnělá síla tý místnosti nebo tak nějak. Což mi připomíná jednu dost důležitou věc. Moody tam nebyl.“

„Říkal, že prošel vrchní dvě patra,“ řekla Ginny nepřirozeně vysokým a slabým hláskem.

„Za posledního tři čtvrtě roku tam byl akorát Sirius a Krátura. Sirius dostal dar, nevím jaký, Kráturu to zničilo. Prý mu bylo něco vzato, asi nějaká schopnost, nevím.“

„Je to skutečně nějaký divný,“ upřela na něj Hermiona omluvný pohled. „Promiň mi, že jsem tě tam nutila jít.“

„To nic, naštěstí mám silnou duši. Ale teď bych navrhoval jít do těch druhejch dveří.“

„Asi to tak bude lepší,“ souhlasila paní Weasleyová. „Jen nedokážu pochopit, proč Pošuk v tomhle pokoji nebyl. Vždyť říkal, že tady jsou dvě místnosti. Proč by do jedný nechodil?“

„Myslím, že na tohle bych věděla odpověď, prohlásila Ginny a přešla k prázdnému rámu. „Všimla jsem si toho, už když jsme sem přišli, protože mě dost udivilo, že je tady rám, ve kterym není ani plátno,“ dodala a odklopila rám od zdi podobným způsobem, jakým otvírala Buclatá dáma průchod do nebelvírské věže. Za rámem byla obrovská místnost, ve které bylo vyrovnáno na několik set stojanů na obrazy. Přes všechny byly bílé přehozy. „Nevím, jak je to možné, ale myslím si, že Snová místnost, vlastně Místnost vizí a snů, tady nebyla, když to tu Moody prohledával.“

„U všech kouzelníků,“ zbledla paní Weasleyová. „To by znamenalo, že jsem vás vystavila nebezpečí! Ó, Kirké, a to jsem o Kingsleyovi říkala, jak byl nezodpovědný, když vás vzal do spodního patra...“

http://www.ladyluna.estranky.cz/clanky/6_-dalsi-zahada-domu-blacku/prupovidky

 „Klid, mami,“ chlácholila ji Ginny. „Vždyť tohle jsi přece nemohla vědět.“

„Měla jsem se vyptat Pošuka, jak to tady vypadá...“

„Ne, Ginny má pravdu,“ zarazila ji Hermiona. „Nikoho z nás nenapadlo, že by se tu mohla objevit místnost navíc.“

„A třeba mi ten Dar v něčem pomůže,“ usmál se na ni Harry povzbudivě, ale hned se otočil a předstíral, že si prohlíží místnost. Už se neusmíval, poprvé za poměrně dlouhou dobu si vzpomněl na věštbu, kterou mu ukázal Brumbál na konci školního roku. „Ani jeden z nich nemůže žít, dokud druhý zůstává naživu.“ Jakoby to znova slyšel. Příliš myslel na svého kmotra, nějaká věštba mu mohla být ukradená (i když pochopitelně ne doslova, jak se o to snažili smrtijedi na ministerstvu), ale teď na něj znova dolehla tíha poznání, že...

„Harry?“ položila mu Hermiona ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“

„Jo, jistě, jen jsem se trochu zasnil.“

Hermiona si ho starostlivě přeměřila. „Jsi si jistý? Nemá to něco společnýho s tou místností vedle?“

„Popravdě? Ne.“

„Nechceš si jít lehnout?“

„Prosím tě, Hermiono, nech ho,“ zasáhl Ron a Harry k němu vyslal vděčný pohled. „Kdyby mu něco bylo, tak to řekne, nepotřebuje, abys ho ukládala.“ Tím si vysloužil další pohled, ale tentokrát od Hermiony a ten měl do vděčného daleko.

Z obrazárny odešli po pár minutách. Sundali z několika obrazů přehozy a velmi rychle zjistili, že na obrazech jsou bez výjimky tvrdě spící členové klanu Blacků. Z velké části byli velice mladí, někteří vlastně spíš děti, a na několika obrazech byly dokonce namalovány tytéž osoby, jen s rozdílným věkem. Všichni se shodli na tom, že do obrazárny se asi postupně přesunovaly obrazy těch, kteří měli novější portrét a jejich mladší malované já bylo uspáno kouzlem. Harry se rozhodl nechat obrazárnu tak, jak je. Koneckonců tu místnost nepotřeboval. Uklízet tam vlastně ani nebylo co a nechtělo se mu vyhazovat všechny ty obrazy, přestože ho jeho vnitřní hlásek přesvědčoval, že Sirius by to udělal. A vlastně ani sám mladý kouzelník nevěděl, proč se rozhodl právě takhle, ale neměl moc času nad tím přemýšlet, protože jim zbýval ještě poslední pokoj.

Svým způsobem byl velmi zvláštní. Ani tento pokoj nezažil radikální uklízecí manévry jako první část domu a páté patro druhé části. Stačilo ho jen klasicky uklidit jako každý strašlivě dlouho nepoužívaný pokoj a vyhodit minimum věcí. Po vyleštění oken strávili všichni hodnou chvíli s nosy přilepenými na skle. Odsud bylo jasně vidět, že ona příšerná zahrada, kde byli předešlý den, má ještě dvě části z výšky jasně ohraničené a všechny tři části jsou obehnány domem, takže zahrada byla v jakémsi nádvoří. Ale ostatní tři strany domu byly pouze přízemní. Harry využil zaujetí ostatních a vzal si z pokoje jednu věc. Ne, že by nemohl, ale nechtěl, aby věděli, že si myslí, že ji potřebuje.

http://www.ladyluna.estranky.cz/fotoalbum/6_-dalsi-zahada-domu-blacku/pohled-na-__nadvori__/7

Další překvapení je čekalo v jídelně. Poměrně nemilé, i když jsou horší věci než umaštěný učitel lektvarů stojící u stolu, na kterém bylo určitě přes sto flakónků. Paní Weasleyová si ztěžka povzdychla, když je viděla. Přistoupila ke Snapeovi a chvíli s ním mluvila, ale natolik tiše, že téma hovoru nikdo ze čtyř přítomných studentů neslyšel, protože zůstali stát u dveří. Harry upíral oči na lahvičky a snažil se rozpoznat lektvary.

„Pottere, pojďte sem,“ přerušil jeho zamyšlení Snape. Harry ho poslechl. „Jak účinkuje ten lektvar, který jsem vám včera večer dal?“ pronesl tónem, jako by mu dal jed a znechutilo ho pomyšlení, že neúčinkoval tak rychle, jak měl.

„No, celkem dobře, jen jsem se ráno nemohl probrat.“

Po Snapeově tváři přelétl nespokojený stín. „Zdálo se vám něco?“

„Myslím, že vůbec nic.“

Snapeovi se zatvářil ještě nespokojeněji. „Cítíte větší melancholii, znepokojenost nebo zlost než obvykle? A co paranoiu? Vy tři!“ vyštěkl ke dveřím a všichni jmenovaní sebou trhli. „Připadá vám nezvykle lítostivý, agresivní, paranoidní, nebo prostě jiný než předtím?“ Všichni čtyři zavrtěli hlavami. „Dobře, Pottere. Ten lektvar si můžete vzít ještě dnes večer, ale zítra už ne, rozumíte?! Ani další večery.“

„No, dobře. Pane,“ dodal, když správně rozluštil Snapeův pohled. „Ale proč, vždyť účinkoval, nic se mi nezdálo,“ odvážil se.

„No právě, Pottere,“ zavrčel Snape. „Neměl jste žádný sen a to je špatně. Normálně bych vás nechal dobrat tu dávku pěti lektvarů, ale to by jste v kombinaci se zítřkem nezvládl.“ Snape kývl na paní Weasleyovou a přemístil se pryč.

„Hermiono? Ty víš, proč je špatný, že jsem neměl žádný sen?“

„Ve snech se vyrovnáváme s různými událostmi. Nemusí se ti zdát přímo o nich. Klidně můžeš jít ve snu po mořské pláži a vyrovnat se tak se špatnou známkou. To proto se říká: „Ráno moudřejší večera.“ Přes noc si vše srovnáš a uklidníš se, i když o problému nepřemýšlíš. I mudlové vědí, že sny jsou důležité. Vědci zjistili, že pokud několik nocí za sebou nesníš, jsi agresivní nebo třeba plačtivý. Časem by z toho člověk třeba zabil a nebo pravděpodobně zešílel. Nebo obojí. Ten lektvar asi tvé sny blokuje. Všechny. Za sebe ti radím, aby jsi Snapea poslechl. Což mi připomíná... Paní Weasleyová, co se bude dít zítra?“

Paní Weasleyová si ztěžka sedla. „Chtěla jsem vám to říct až ráno, abyste klidně spali. Ale teď už je to jedno. Jen počkáme, až přijdou Fred a George, nechci to opakovat dvakrát. Zatím mi pomozte přendat ty lektvary do poliček,“ kývla k prázdné prosklené skříni u zdi, u které stála, když Harry mluvil se Snapem. Teprve teď si všimli, že na každou poličku připevnila cedulky s názvy lektvarů. „A ty, Rone, vezmi brk a zapisuj je, nevím, kolik jich je.“ Všichni ji poslechli.

Harry dorovnal lektvary Puto reddo a šel se na Ronův seznam podívat.

„Chystá se nějaký boj, že?“ zeptal se chmurně.

„Ano, chystá. Ale neplašte se, ani zdaleka se nepočítá, že tohle všechno bude zítra potřeba. Měl by to být spíš rozsáhlý než tvrdý boj. Ale včera se řešilo, že členové tyto lektvary doma nemívají a můžou nastat situace, kdy je nebezpečné jít ke svatému Mungovi. No zkrátka se rozhodlo, že by tady mělo alespoň něco málo být. Kromě Okohoje a Dokrvovacího lektvaru nic nepodléhá času a i ten Dokrvovacího účinkuje měsíc.“

„Něco málo?“ opakoval Ron s pohledem na zaplněnou skříň.

„Ale tohle nejsou zrovna základní lektvary,“ ozvala se Hermiona. „Zatím jsme se učili jen čtyři z nich. Takový Lektvar udržení stavu patří mezi nejobtížnější lektvary vůbec! A názvy Cutisový protijed a Puto reddo jsem v životě neslyšela.“

„Asi máš pravdu, zlatíčko“ souhlasila s ní opatrně paní Weasleyová. „Mně lektvary nikdy nešly, pořádně se v nich nevyznám.“ Nervózně se ošila. „O tom Cutisovém protijedu ale nikde nemluvte, ano? Ten je pro potřeby Řádu a nikdo nepovolaný by o něm neměl vědět.“

Ron, Hermiona a Ginny odešli opět psát úkoly, tentokrát do dívčího pokoje, aby nerušili Harryho. Ten se ještě chvíli zdržel dole. Rozhodl se něco zkusit.

„Paní Weasleyová? Nenašly se tady nějaké knihy?“

„Podívej se do tý skříně vedle gobelínu, něco tam je. Ale nečekej žádnou knihovnu, je to jen to, co se posbíralo po pokojích.“

Paní Weasleyová říkala pravdu. Knihy jako Genealogie kouzelnických rodů už byly vyhozené a ve skříni bylo jen pár jiných knížek. Prastarý Atlas nejznámějších kouzelnických rostlin, studie o původu sfing, kouzelnické dědické právo (Harryho u téhle knihy zamrazilo, protože tou se určitě řídil Sirius, když psal svou závěť), několik vytržených stránek z jakési knihy, kde Harry zahlídl jméno Martenovi a pět knížek o zvěromágství. Listy a knížky o změromágovství si Harry odnesl do pokoje.

Historie: Roku 1674 založili manželé Edward a Edith Martenovi v hrabství Mayo v Jižním Irsku Irský vzdělávací ústav pro magicky nadané děti. Tato Škola má v erbu dvě propletená E, mezi nimi v dolním indexu propletené M, nalevo od M čtyřlístek, napravo kunu. Téměř všichni Martenové jsou zvěromágové a mění se v kuny.
Tato škola byla již v době svého založení velmi konzervativní a do dnešní doby se vcelku nic v tomto ohledu nezměnilo. Je rozdělena na dvě části – dívčí a chlapeckou. Martenovi měli tři děti, Edith a o šest let mladší dvojčata Edwarda a Esther. Edward a Esther na sobě byli velmi závislí a těžce nesli své rozdělení při nástupu do školy. Proto ve svých čtrnácti letech utekli do Manchesteru ke vzdálené příbuzné. Dostudovali v Bradavicích v koleji Mrzimor.
Edward Marten se oženil hned po vychození školy a měl pět dětí. Esther Martenové zemřel snoubenec a ona jej následovala den poté. Edward Marten se po její smrti vrátil do Irska. Jeho manželka ho i s dětmi opustila a odjela zpět do Anglie. Jejich potomci stále v Anglii žijí.
V době návratu Edwarda Martena už jeho rodiče nežili, školu vedla jeho sestra Edith. Edward se k ní připojil a společně pozvedli školu na poměrně vysokou úroveň. Od té doby dodržují Martenovi podmínku ze závěti prvního Edwarda a Edith, takže ve škole jsou vždy dva ředitelé s těmito jmény.

Harry stránky zklamaně odložil. V podstatě všechno tohle už řekla Hermiona. A na dalších stránkách už nic zajímavého nebylo, jen hodnocení školy jako takové, jejího okolí, jídla, nabídky studijních předmětů a tak. Trochu se nudil, a tak si začal pročítat knihy o zvěromázích.

Vyrušil ho až nezaměnitelný děsivý jekot paní Blackové. Harry se zvedl a šel se podívat, co se děje. Ve vstupní hale George s viditelnou námahou zatahoval těžký závěs a Fred kouzlem zasazoval hlavní dveře.

„Co se stalo?“ ptal se Harry a koutkem oka zahlédl, jak Ginny, Ron a Hermiona scházejí po schodech.

„Ále,“ mávl Fred rukou. „Nakoupili jsme vám a přemístili jsme se sem, jenže jsem při přemisťování zapomněl na tu spoustu věcí a přemístil jsem se hned vedle dveří, takže je ty balíčky vyrazily a to probudilo tu ježibabu.“

„Máte všechno?“ zajímala se Hermiona.

„Jistě. A navíc nám dali v Krucáncích a Kaňourech zdarma jednu knížku, Významní kouzelníci 20.století (i ti méně známí), když jsme tam toho nakupovali tolik.“

Do vstupní haly nahlédla paní Weasleyová. „To jsem ráda, že jste tady všichni a nemusím vás shánět. Večeře je hotová.“

„Na zítřejší večer naplánoval Vy-víte-kdo dost rozsáhlou akci,“ začala paní Weasleyová, když ostatní převyprávěli Fredovi a Georgovi návštěvu Snapea s lektvary. „Bude to dohromady šest útoků.“

„Šest?!“ vydechla Ginny zděšeně. I ostatní to dost vyvedlo z míry.

„Bohužel. Brumbál má za to, že většina těch útoků je matoucí, ale neznáme pravý cíl. Víme jen tři místa útoků. Z toho jeden je určitě čistě matoucí.“ Paní Weasleyová se zhluboka nadechla. „Zaútočí na Doupě.“

„Cože? To snad ne! Víte to určitě? Jak dlouho to víš?“ Všichni začali mluvit jeden přes druhého. Paní Weasleyová počkala, až se uklidní.

„Chtěla jsem se tomuto vyhnout a tak jsem požádala Severuse, aby se netajil s tím, že v Doupěti ve skutečnosti nejsme. Bohužel se Vy-víte-kdo rozhodl zvýšit Severusovu důvěryhodnost v našich očích tím, že na Doupě zaútočí pár méně silných smrtijedů a on dostal za úkol nás informovat, ať si odneseme cennější věci, abysme mu byli vděční. Což taky mimochodem hned zítra ráno skutečně uděláme, váš otec už tam je a balí. Doufám, Harry, že ti nebude vadit, když tady někde složíme pár věcí,“ dodala.

„Myslím, že v tadytom domě už je toho tolik, že pár vašich věcí zas nehraje takový rozdíl,“ odvětil Harry trochu šokovaně. V Doupěti byl jen párkrát, ale měl ho rád, bylo to to nejpřátelštější a nejdomáctější prostředí, jaké znal.

„Co ty ostatní?“ zeptala se Ginny tiše.

„Jak jsem říkala, známe jen dva další cíly. Kdo to je, to vám neřeknu. Poblíž budou hlídkovat dvě skupiny členů Řádu. Nemůžeme je varovat, protože co kdyby se Vy-víte-kdo rozhodl zjistit, jestli Severus není ve skutečnosti na naší straně? V okamžiku útoku dostanou napadené do bezpečí. Další členové Řádu budou různě hlídkovat u domů těch, u kterých očekáváme útok. Já a Rosa Benignová, to je ta, co s námi byla dnes v Příčné, budeme tady a starat se o případné zraněné. Rosa je léčitelka. A to je všechno, co vám můžu říct.“ Paní Weasleyová vstala a přešla ke skříni s lektvary. „Ale mezi námi, připravte se ta špatné zprávy. Členové Řádu snad dopadnou dobře, ale ty tři rodiny, o kterých nevíme...“

...Dopadnou jako moje rodina a nikdo nemůže nic udělat, pomyslel si Harry zoufale. „A nedalo by se vyhlásit nějaké varování, aby si lidi dávali pozor?“

„To nepomůže. Jak bychom odůvodnili, že zrovna teď předpokládáme nějaké nebezpečí? A o moc lepší by to beztak nebylo. Lidi mají strach, sami nikam nechodí, zabezpečují své domy nejrůznějšími kouzly, ale to proti silnému útoku smrtijedů beztak dlouho neobstojí. Maximálně je kouzla upozorní na příchod cizích kouzelníků a tím jim dají možnost uprchnout, ale kdo ta kouzla ovládá, už je na svůj domov dal a kdo ne, ten to stejně neudělá. Ministerstvo sice zřídilo krizovou kancelář, kam můžou lidi posílat třeba i anonymní dopisy, bojí-li se pomsty, ale ta je zavalená stovkami hysterických dopisů. Kdyby se podle nich řídili, je stav akutního nebezpečí každý den.“

„Zkráceně řečeno, nedá se dělat nic,“ shrnul to George. Jeho matka přikývla. „Tak v tom případě navrhuju, abych se tady s Fredem přemístil do Doupěte. Pomůžeme tátovi. V kolik tam ráno půjdete vy?“

„V devět. To bude určitě bezpečné. Vrátíme se po obědě. Ale ty, Harry, tam nepůjdeš,“ řekla paní Weasleyová důrazně. „Co kdyby nás sledovali a rozhodli se zaútočit dřív?“ Harrymu se to moc nelíbilo, chtěl se rozloučit s tím domem, který už asi nikdy neuvidí, ale chápal riziko a nechtěl svou tvrdohlavostí ohrozit ostatní stejně jako v červnu, a tak přikývl.

„Zůstanu tu taky,“ pohlédla na něj Hermiona a Harrymu neunikl Ronův žárlivý pohled.

„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se Fred chmurně o pět minut později v pokoji Harryho a Rona.

„Že je to strašný, co chceš slyšet?“ odpověděla Hermiona otázkou. „Když pomyslím na to, že tam venku je pět rodin, které netuší, že se jim zítra večer celý život obrátí naruby, teda pokud ještě nějaký život budou mít, chce se mi křičet.“

„Asi tak,“ kývla hlavou Ginny. „Víte, i přes to, že mě Vy-víte-kdo málem zabil v Tajemný komnatě, i přes to, co se stalo taťkovi, i přes to, co se stalo Siriovi, i přes to všechno jsem si nikdy nepřipouštěla, jak je nebezpečí velký a že nikdo z nás neví, co bude zítra. Došlo mi to teprve když mamka řekla, že náš domov zničí smrtijedi.“

„Já jsem se radši ani neptal, kde bude zítra taťka,“ zabručel Ron.

„Tak na to je lepší ani nemyslet,“ řekl George a vstal z Ronovy postele. „Pojď, brácho, půjdem. Zatím se mějte.“ Oba se s hlasitým prásknutím přemístili.

Dívky odešly do svého pokoje a Harry s Ronem seděli na postelích a mlčky se dívali střídavě na sebe a do podlahy. Když už to Harry nemohl vydržet, vypil další odporně kyselý Snapeův lektvar a opět velice rychle usnul.

Když se druhý den ráno probudil, byl už Ron pryč. Harry se oblékl a sešel do jídelny, kde seděla Hermiona a nepřítomně jedla ovesnou kaši.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji Harry koženě.

„Dobrý,“ odpověděla Hermiona automaticky. „Nemáš nějaký nápad, co budeme dělat, než se vrátí? Nebo se tu zatím zblázním. Jen sedět a čekal je děsný.“

Harry pokrčil rameny a naložil si talíř míchaných vajec se šunkou. „Nic mě nenapadá. No, můžeme si prohlídnout ty koupený věci,“ dodal, když mu pohled padl na balíčky, které tady včera dvojčata položila a všichni na ně pak s úspěchem zapomněli.

„Tak jo,“ souhlasila dívka bez výraznějšího zájmu.

„Co třeba ta knížka, kterou dostali?“ napadlo Harryho.

„Četla jsem ji, ale před několika lety a tohle je aktualizované a rozšířené vydání, jsou tam i méně významní kouzelníci,“ trochu ožila Hermiona. Po chvíli hledání ji našla. „Zvláště na jednu aktualizaci jsem zvědavá,“ mumlala a rychle obracela stránky. „Tak čti,“ podala nakonec svému kamarádovi otevřenou knihu. „Mají toho nejmíň o polovinu víc, než před čtyřmi lety.“

Harry se překvapeně díval na heslo napsané na stránkách, které našla Hermiona. Znělo totiž Potter, Harry. Po chvíli však přeci jen začal číst.

Harry James Potter
*31.7.1980, Godricův důl, Herefordshire, Anglie

Rodiče: James Rodrigo Leonard Potter a Lilyan Catherine Potterová, rozená Evansová

„Tak to je jedna z nejpravdivějších věcí, které o tobě byly za poslední dobu zapsány,“ usoudila Hermiona.

„Hm,“ díval se Harry stále do knihy.

„Harry? Co se děje?“

„Ale nic. Já jen...“ povzdychl si. „Většinu toho, co je tady o mých rodičích, jsem nevěděl. A přitom jsou to úplný základy! Nevěděl jsem, v kterym hrabství leží Godricův důl, nevěděl jsem, že jsem se narodil přímo tam a ne třeba u Munga, nevěděl jsem, že maminčino jméno nebylo oficiálně zapsáno zdrobnělinou, ale původním tvarem. Každý o ní vždycky mluvil jen jako o Lily... Že jsem v životě neslyšel jejich další jména snad ani nemusím říkat. A ani jsem se nenamáhal se na to někdy zeptat! Dokonce ani na to, čím byli. Tátu teď už vím. Ale o mámě jen vím, že nebyla hráčkou famfrpálu ani bystrozorkou.“ Mladý kouzelník složil hlavu do dlaní a snažil se zadržet slzy, které se mu hrnuly do očí. Cítil, jak mu Hermiona položila ruku kolem ramen.

„To přece není tvoje vina. Vsadím se, že ani takový Ron neví, kde leží Godricův důl. A to nepoznal jiný svět než ten kouzelnický. A jestli chceš vědět, čím byla Lilyan Catherine Potterová, rozená Evansová, není nic snazšího, než se zeptat paní Weasleyové.“

V půl druhé odpoledne (oběd měli pochopitelně Harry s Hermionou starostlivě nachystaný od paní Weasleyové), vypadli postupně z krbu v přijímacím salonu čtyři nejmladší Weasleyovi nesoucí spoustu kufrů a o chvíli později se k nim přemístili jejich rodiče s několika rozložitými balíky. Harry i Hermiona u toho shodou okolností byli, protože krátce před tím sešli dolů, neboť se začínali o své přátele strachovat. Významní kouzelníci leželi úmyslně zapomenutí na dně Harryho kufru a Hermiona slíbila, že o tom drobném incidentu nikomu neřekne. Dopoledne pak dívka strávila ponořená do nových učebnic a Harry ji z nudy napodobil.

„Tak co?“ zeptal se Harry všeobecně. Všichni Weasleyovi se smutně usmáli.

„Zrušili jsme pár kouzel a nechali všechno volně přístupné,“ odpověděl pan Weasley. „Snad to nechají být, když zjistí, že tam nikdo není.“

„Nevím, jestli se tam ještě budu cítit bezpečně, dokud tady bude hrozba Vy-víte-koho,“ povzdychla si paní Weasleyová.

„Tady jste trvale vítáni,“ ujistil ji Harry.

„To je od tebe milé, ale nevím, jestli můžeme...“

„Pochopitelně, že můžete,“ přerušil ji Harry. Beztak nevím, co s tím domem budu dělat. A to je ještě třikrát větší, než jsem si myslel. A dokud je strážcem tajemství Brumbál, je to snad ještě bezpečnější místo, než Bradavice.“

„Tak dobře.“ Paní Weasleyová se otočila ke své rodině. „Ve čtvrtém patře je několik skoro prázdných pokojů, pojďte to tam dát.“

Fred s Georgem zasténali a zamumlali několik nadávek na téma schody. Hermiona stanula v čele průvodu ve funkci otvírač dveří a Harry šel na konci a posbíral pár věcí, které Weasleyovým upadly. Ve čtvrtém patře byl na konci chodby dveře s páskou a zářícím nápisem KRÁTURA. (Harry nevěděl, kde přesně Krátura je, protože se ho ani nesnažil najít.)

„Harry, nechtěl bys ho už pustit?“ ozvala se Hermiona s očima upřenýma na pásku.

„Ne!“ Hermiona se chystala něco říct, ale když viděla Harryho obličej, zavřela pusu a poněkud naštvaně odešla.

„Toho si nevšímej,“ poznamenal Ron. „Ještě nevzdala ten spožús.“

„Mám chuť jí ho věnovat,“ zabručel Harry.

„Nemysli na to,“ protáhl Fred. „Raději mi řekni, jestli jste nenašli včera při úklidu něco zajímavýho?“

„Ale jo, pojďte se podívat.“

„Ale ne do tý Místnosti vizí a snů,“ zpozorněla paní Weasleyová.

„Bez obav.“

„Tenhle dům mě pořád něčím překvapuje,“ prohlásil George. „Ale snad poprvé je to bezesporu příjemné překvapení. Harry, Rone, Ginny, přísahejte, že to tady bylo, že jste to na nás nenastražili.“

„Nechápu, že to tady Blackovi strpěli,“ prohlížel si místnost Fred. „Komnata v Nebelvírských barvách?! Co to ksakru znamená? To tady přece nemá co dělat!“

Stáli v onom pokoji mezi obrazárnou a Místností vizí a snů. Byl velký asi jako studentská ložnice v Bradavicích. Byla tu obrovitá manželská postel ze zlata s nebesy, čalouněním a lůžkovinami z tmavě červeného sametu. Ve stejné barvě byly i tapety a huňatý koberec s vysokým vlasem. Jediné, co nebylo červené, byly čtyři obrovské vázy z bílého zlaceného porcelánu, v každém rohu pokoje jedna, (ve kterých byly před úklidem suché zaprášené květiny) a starožitný dřevěný psací stůl (ovšem židle u něj už vypadala podobně jako postel).

„Síla co?“ prohodil Ron. „Jediný, co tomu chybí, je zlatě vyšitý lev na dece.“

„Přestěhuješ se sem, Harry?“ zajímal se George.

„Přemýšlel jsem o tom,“ přiznal Harry. „Ale je to možná až příliš agresivně vyhlížející pokoj. A hlavně je dost stranou. Čtvrtý patro, druhá část domu... Nehledě na to, že se musí projít přes pátý patro na druhý schodiště.“

„No jo, to je fakt,“ povzdychl si George. „Co je vedle?“

„Tam nemáme chodit, ještě tam nebyl Moody a na dveřích byl varovný nápis,“ oznamovala Ginny. „A zrovna v tomhle baráku, kde je na každým kroku něco nebezpečnýho, bych nebrala varování na lehkou váhu.“

„To říkáš teď,“ řekl Harry, který stál za ní, tak tiše, aby to slyšela jen ona.

„A na druhý straně je místnost s obrazy, chcete-li se seznámit s dalšími členy Blackovic rodiny,“ nenechala se Ginny vyrušit.

„Godric mě ochraňuj,“ otřásl se Fred.

„Bohatě mi stačí ta baba dole,“ přidal se George. „Půjdeme raději dělat na dalších Přískřipcích Poslušný psíček.“

„Proč nejdete do krámu?“ podivil se Ron.

„Trochu jsi ztratil přehled o čase, co?“ ušklíbl se George. „Je neděle.“

Jedli odpolední svačinu, když se ozvalo hlasité PRÁSK! ze vstupní haly a do jídelny vtrhl Bill Weasley. Ztěžka oddychoval, měl potrhaný zelený plášť a přes obličej hluboký šrám. Na několika místech hábitu prosakovaly tmavé skvrny. Krev.

„Bille, miláčku, co se ti stalo?“ spustila zděšeně paní Weasleyová. „Měl bys být s Fleur ve Francii. Nebo tam se ti to stalo?“

Bill konečně popadl dech. „Vrátili jsme se dřív. Přemístili jsme se do Doupěte. Napadli nás smrtijedi. Přemohli jsme je a spoutali. Fleur je hlídá. Nechoďte tam, je tam kouzlo,“ vychrlil ze sebe Bill.

Paní Weasleyová se zapotácela, když to slyšela. Ale rychle se vzchopila. „Arthure! ARTHURE!“

Její manžel se objevil ve dveřích. „Copak? Bille?! Co se...“

„Později,“ zarazila ho paní Weasleyová. „Teď hned dej vědět Brumbálovi, že útoky začaly dřív! Že už útočí! Ale do Doupěte ať nechodí, až budou mít chvíli ať přijdou sem.“ Pan Weasley na ni chvíli zíral, ale pak se vzpamatoval a přemístil se pryč. „A ty se posaď, potřebuješ ošetřit,“ vyzvala Billa. „A řekni nám, co se vlastně stalo.“

„Jak říkám, vrátili jsme se dřív,“ začal vyprávět Bill, zatímco jeho matka vytáhla z kapsy stejný desinfekční lektvar, jaký používala madam Pomfreyová a kapala mu ho do ran. „Doupě je vyklizené, kromě nábytku tam snad nezůstalo nic. Pak jsem zjistil, že skoro všechna ochranná kouzla jsou pryč. Vyšel jsem na zahradu a najednou se tam začali přemisťovat smrtijedi. Nejdřív se přede mě přemístili tři. Jednoho jsem omráčil a se zbylými bojoval, když se dva přemístili i za mě. Vypadalo to docela bledě, ale Fleur slyšela zvuky boje a když zjistila, co se děje, vyšla ven a začala zpívat nějakou vílí píseň nebo co. Všichni čtyři ztuhli a dívali se jen na ni. Naštěstí jsme spolu dost dlouho, takže to na mě neúčinkovalo. Vzal jsem jim hůlky a omráčil je. Pak jsme je spoutali a zavřeli do sklepa. Fleur to chtěla hlásit na ministerstvu, ale já jsem jí řekl, že mám lepší nápad, ale že musím na místo, kam se ona nedostane. Fleur vyčarovala informační kouzlo na narušení prostoru na dvacet metrů od domu, napojila ho i na mě a domluvili jsme se, že kdyby ucítila narušení, nebude si hrát na hrdinku, ale přemístí se na jedno místo u Lamanšského průlivu, které jsme použili na mezipřemístění a počká tam na mě.“

„Měli jste velké štěstí, hlavně ty,“ pousmála se paní Weasleyová konejšivě a léčila mu rány poklepáním hůlky. „Byly to jen škrábance, i když vypadaly hrozivě.“

„Bude hůř,“ řekla pomalu Hestie Jonesová, která společně s Rosou neslyšně stanula v průběhu Billova vyprávění ve dveřích. „Je zpátky už druhým rokem, má sílu a spoustu smrtijedů. Je to vidět. Rozhodl se v krátké době několikrát silně projevit. Je to šest týdnů.“

„Co je šest týdnů? Co se stalo před šesti týdny?“ nechápal Ron.

Sirius, blesklo Harrymu hlavou.

Hestie však přemýšlela v širším kontextu. „Začala válka.“

Zpět na obsah

Kapitola 9: První drabblová mezihra

 První drabblová mezihra

„Nebylo to tam, můj pane,“ hlesl.

„Určitě?!“

„Ano.“ Ucítil v hlavě cizí mysl a zazmítal se v křečích.

„Dobře, mluvíš pravdu. Ale ještě včera ráno to tam bylo. Dveřmi nikdo neprošel, letax nepoužili celé měsíce. Přenášedlová čidla se nespustila. Zkuste zachytit stopy po přemístění.“

Z kruhu pěti přihlížejících vystoupil další smrtijed a padl na kolena. „Můj pane, už jsem to udělal. Za poslední týden jediné přemístění a právě včera dopoledne.“

„Kam?“

„Na Obrtlou.“

„To může být klamná stopa. Možná to dali do banky. Někdo je musel vidět. Podívejte se na to.“ Gestem je propustil. Ozvalo se pět prásknutí označujících přemístění.

Zpět na obsah

Kapitola 10: 7: Porada Řádu

 7: Porada Řádu

Šest smrtijedských útoků bylo rychlých, silných a koordinovaných (jak se Harry později dozvěděl, mezi prvním a posledním útokem uběhlo pouhých pět minut). Na Grimmauldově náměstí bylo ošetřeno jen několik členů Řádu, ale vzhledem k vážnosti jejich zranění Harry soudil, že menší rány si buď léčí na místě, nebo je nechávají na později. Nejvážnější zranění měli Elfias Dóže, Emmelina Vanceová a Joseph McMohr. Byli v bezvědomí, proto je museli přemístit jejich kolegové. Elfias Dóže měl oči zakryté masivním obvazem, skrz který, i přes jeho tloušťku, prosakovala krev. Emmelina Vanceová měla přesekané krční tepny a rozpáraný hrudník. Zranění Josepha McMohra se dalo nejlépe popsat jako díra v břiše. To všechno Harry a ostatní pozorovali usazení u zábradlí v prvním patře, kam se přesunuli poté, co je paní Weasleyová vykázala z improvizované ošetřovny. Bylo to výhodné místo. Všichni členové se vždy přemisťovali do vstupní haly, kam z prvního patra dobře viděli, takže měli přehled o zraněných, ale zároveň jim vyhovovalo, že neviděli všechny nechutné podrobnosti jako barvu McMohrových střev. I tak byli bledí, zamlklí a zaražení, stejně jako všichni členové, které viděli. Podle Harryho odhadu musely útoky dopadnout špatně. Roli v tom určitě hrál i jejich dřívější začátek.

Po nějaké době se situace uklidnila. Paní Weasleyová zavolala Freda a George dovnitř. Ti po chvíli vyšli s tácy plnými jídla.

„Zjistili jsme cíl dalšího útoku,“ sdělil jim Fred, když zavřeli dveře od pracovny dvojčat. „Arasenovi.“ Harry na něj vrhl tázavý pohled. „Poměrně starý kouzelnický rod,“ dostalo se mu vysvětlení. Něco jako my, ale ne čistokrevný, ne že by mi na tom nějak záleželo,“ zdůraznil. „Naštěstí prý všichni přežili, i když přemoct smrtijedy jim pomohli až členové Řádu.“

„A to vám jen tak řekli?“ zatvářila se Hermiona nedůvěřivě.

„Ne. Tonksová vypadala trochu mimo a mluvila o tom i přes snahy mamky umlčet ji. Tuším, že s nima je nějak příbuzná,“ oznamoval George.

„Její teta si vzala Arasena,“ ozvala se Ginny.

„Aha,“ kývl Fred. „Každopádně jsme se dozvěděli ještě něco zajímavýho. Zítra bude porada Řádu.“

„Ty jsou přece docela často,“ zabručel Ron. „A po dnešku se dala čekat. Co je na ní tak zajímavýho?“

„Nebude tam Moody,“ řekl George slavnostně. Nastala chvíle nechápavého ticha. George podrážděně obrátil oči v sloup. „Jakmile se tam uklidilo, přesunuli porady do přijímací haly. Vybavujete si tu velkou skříň, co tam je? Je prázdná.“

„No jasně!“ vykřikl Harry. „Tam se všichni vejdeme. Schováme se tam a všechno uslyšíme. Moody je jediný, kdo by nás mohl skrz dřevo vidět!“

„Přesně tak, kámo,“ poklepal mu Fred na rameno.

„Co když budou tu skříň kontrolovat?“ namítla Hermiona k Harryho překvapení. Očekával od ní spíš celkový protest proti porušení pravidlům. Znovu si vzpomněl na Hestiina slova. Hermionu už válka změnila. Trochu.

„To by nám trochu pokazilo plány,“ připustil George. „Ale alespoň na nás nepřijdou, teda pokud všichni nosíte ty mizedla,“ chytl se za ruku v místě, kde Harry tušil křišťálový náramek.

Je krásný den, pomyslil si Harry, když, opíraje se o vycházkovou hůl, stoupal polní cestou do kopce. Slunce objímalo svět hřejivými paprsky, obloha byla bez mráčku, ptáci zpívali, všude vládl klid a mír. Došel k tepané bráně, kde ze země zvedl tři kytice červených a dvě kytice bílých květin, které tu pro něj kdosi přichystal.

To, kvůli čemu sem šel, bylo hned nalevo od brány.

Harry položil pod nápis rudou kytici a odraz vlastního obličeje, který zahlédl na leštěném černém kameni mu na chvíli připadal jako odraz obličeje jeho otce. Pak pohlédl na vedlejší nápis.

Sem položil druhou kytici. Ve zlatém nápisu se odrazila zeleň očí. Přešel k druhému hrobu.

Poslední rudá kytice byla položena. Když Harry vstával, otřel se o náhrobní kámen černými vlasy. Couvl pár kroků, aby dostal oba hroby do zorného pole. Musel kvůli tomu ustoupit až mezi dva protější hroby. Slunce ho, za tu chvíli co tam stál, spálilo tak, že mu zrudly uši. Mírný vánek vytvořil neuspořádaný účes. Stále držel dvě bílé kytice. Z jakéhosi popudu je položil k hrobům, mezi nimiž stál. Pak se vrátil na cestu. Chystal se k odchodu a zrakem letmo přejel přes náhrobní kameny neznámých hrobů. Když konečně pochopil, co to vlastně čte, zastavilo se mu srdce.

Vytřeštěně se díval na náhrobní kameny a srdce se mu svíralo. Ani si nevšiml, že slunce zakryly šedé mraky, jako ostatně celou oblohu. Ptáci utichli, rozhostilo se mrtvolné ticho. Ale i v ochromení tou bolestí jeho mozek podvědomě přemýšlel a strhával Harryho pozornost k něčemu jinému. Není mrtvý, jen spí. Zvláštní věta vzhledem k těm ostatním. Jakoby to něco naznačovalo. Možná... možná ho nezabil tenkrát. když... Kdy a jak vlastně své přátele zabil? Nemohl si vzpomenout.

Možná... možná Ron žil. Možná byl ten hrob prázdný, možná jen vypadal jako mrtvý, nebo si to všichni mysleli, jako o Pettigrewovi. Pochybná, ale alespoň nějaká naděje. To by pochopitelně znamenalo, že je ten hrob prázdný... Začal vát nepříjemně vlezavý studený vítr. Až doteď zelené listy na stromech žloutly a hnědly, vítr je trhal a unášel pryč. To by pochopitelně znamenalo, že je ten hrob prázdný...

Harry poklekl mezi hroby a pokoušel se odstrčit kámen kryjící „úložný prostor.“ Na první pohled se to zdálo být marnou snahou, neboť kamenný blok musel být nejméně třikrát těžší než Harry. Ale nad tím se mladý kouzelník ve svém zoufalství nezamýšlel a proto se ani nepodivil, když hrob poměrně snadno odkryl. Z otevřeného hrobu zavanul zatuchlý vzduch s pachem hřbitovní plesniviny. Spodní část rakve byla částečně pokrytá šedozeleným povlakem.

Ale to pořád nic neznamená, je to jen plesnivé dřevo, přesvědčoval se Harry. Přesto trochu zaváhal, než svou holí strčil do hlavové části víka rakve.

Když uviděl mrtvolu, těžce zalapal po dechu a zhroutil se stranou na chladnou zem. Tvář v rakvi byla napůl shnilá, oční důlky zely prázdnotou, na jedné tváři už se larvy prožraly kůží skrz a odhalily zuby. Kousek černého rubáše, který se také odkryl Harryho manipulací s víkem, byl obalený plesnivinou. Avšak i přes všechnu zrůdnost, kterou vryl zub času do podoby mrtvého, nebylo pochyb o jeho totožnosti. Jediná část těla, která i v tomto stádiu rozkladu zůstávala stejná, byly vlasy. Čupřina vlasů, jejichž ohnivě rudá barva doposud neztratila nic ze své sytosti.

„Ach, Rone,“ zašeptal Harry: „kéž bys jen spal.“

Na hřbitov rychle padala mlha, díky které se ještě více ochladilo. Z hrobu se začaly ozývat podivné zvuky – pár tupých úderů a zaškrábání. Harry se pomalu posadil. Vrhl do hrobu nepřítomný pohled. Víko bylo zcela na straně a mrtvola v rakvi seděla! Harrymu uvíznul vyděšený výkřik v hrdle. Začal se posouvat dozadu, dokud nenarazil na náhrobní kámen Siriova hrobu. Mezitím se mrtvý Ron postavil a neumělými pohyby se snažil dostat nahoru. Mladý kouzelník se zděšeně opíral o kámen za svými zády, dokud se i ten nezačal pohybovat! Konečně se Harry vyškrábal na nohy. Postavil se na hřbitovní cestu a zoufale se rozhlížel okolo. Co by měl asi člověk v podobné situaci dělat? Teprve teď si všiml husté mléčné mlhy, která zahalila hřbitov tak dokonale, že skrz ni viděl jen ty čtyři hroby, mezi kterými stál, a temný obrys, kterým byla pravděpodobně vstupní brána. Vlastně určitě, protože z té strany se ozývalo děsivě skřípání nenamazaných pantů. V nově otevřeném hrobě povstal mrtvý Sirius. Ale vypadal poněkud jinak než Ron. Jako by byl mrtvý jen krátce. Dalo by se říct, že u něj jediný rozdíl mezi součastnou a živou podobou spočíval ve křídově bílé barvě kůže. Siriovo svalstvo bylo v pořádku, proto se snadno vytáhl nahoru. Rychlým ohlédnutím Harry zjistil, že i Ron už to zvládl.

„Takhle pokoje nedojdu, když na tebe musím pořád dávat pozor. Vždycky se dostaneš do nějakého maléru,“ zachraplal Sirius. „Na cos myslel, když jsi ho rušil ve spánku?“ Harry jen bezhlesně otevřel ústa.

„Pojď spát. Donutím tě jít spát stejně, jako jsi ty donutil mě!“ zaskřehotal Ron.

Teprve teď Harry začal křičet.

Bylo sedm hodin ráno, když nevyspale seděli nad snídaní. Harry svým křikem probudil celý dům. Ječel ještě chvíli poté, co se jim podařilo ho vzbudit, protože prvního uviděl Rona. Ten sice vypadal naprosto živě a normálně, ale jelikož měl Harry ještě v živé paměti děsivou zombii, chvíli trvalo, než mu došlo, že to byla jen hodně ošklivá noční můra.

Když už černovlasý kouzelník nemohl vydržet pohledy ostatních, oznámil, že jde nakrmit Klofana a s úlevou zmizel. Na cestě po schodech ho ještě dostihlo volání paní Weasleyové, ať pak jde do třetího patra, že budou uklízet průchod.

Průchod v třetím patře se skrýval za zašlým korálkovým závěsem, na němž po několika čistících kouzlech paní Weasleyové rozeznali motiv čínského draka. Za závěsem byla tma, ale z hlouby chodby zářilo slabé narůžovělé světlo.

„Lumos,“ zamumlala paní Weasleyová a zvedla svou hůlku nad hlavu, aby všichni viděli, kam šlapou. I přes špatné osvětlení se jim šlo dobře, chodba byla zaprášená (na rozdíl od vrchní chodby plné zeleného slizu), ale jinak prázdná. Po pár metrech došli na místo, které svítilo. Celé. Na zdech, podlaze i stropě byla jen jakási zlatorůžově fosforeskující houba. A uprostřed chodby rostl malý zlatorůžový keřík, taktéž matně svítící. Působil dost kýčovitě.

„Co to je?“ zeptal se Ron s odporem v hlase.

„Vypadá to jako místo na tajné romantické schůzky. To by se Lockhartovi líbilo,“ zahihňala se Ginny a zamrkala na Harryho.

„Řekla bych, že vysvětlení je trochu prozaičtější,“ řekla Hermiona a dávala kusy houby do skleněné lahvičky, kterou vytáhla neznámo odkud. „Asi tady kdysi někdo vylil nápoj lásky a neuklidil to. Ale krásně to voní,“ přičichla k lahvičce. „Co myslíš?“ na rozdíl od Ginny zamrkala na Rona.

„Myslím, že bysme odsud měli vypadnou,“ odpověděl Ron. „Dřív, než to začne působit na všechny. Jen by mě zajímalo, co s tím budeme dělat. Teda jako jak to budeme uklízet.“

„Na tebe to nepůsobí, viď,“ zamyslel se Harry. „Na mě taky ne.“

„Ale ještě může,“ zavrkala Ginny a přitulila se k němu.

„Ginny!“ vykřikl Ron pohoršeně a očividně se chystal dodat ještě něco, na co ale zapomněl ve chvíli, kdy se k němu přitulila Hermiona.

„Myslím, že je to nějaký jednopohlavní lektvar, jestli něco takovýho existuje,“ odtáhl se Harry od Ginnyny ruky, která mu cuchala vlasy. „Hermiono, jsou nějaké nápoje lásky, které účinkují jen na jedno pohlaví?“

„Teď neruš,“ sykla na něj dívka a přistrkovala Ronovi lahvičku s houbou pod nos. „Čichni si taky, miláčku.“

„Měli bychom vypadnout dřív, než se to ještě zhorší,“ vyhrkl Harry, když se ohlédl po paní Weasleyové a zjistil, že si pomocí hůlky upravila hábit do velmi odvážné kreace hodící se spíše na módní přehlídku a teď si dopřává kouzelnou manikúru.

„Jasně.“ Ron sledoval Harryho pohled.

„To ne, Ronánku, vždyť tady je to tak romantické,“ zavrněla Hermiona a pokusila se Rona políbit. Ten se pokusil uhnout, ale uklouzl na houbách a spadnul na zem.

„Není ti nic?“ vrhl se k němu Harry. „Nemáš třeba něco s nohou?“ zdůraznil.

„Asi něco s kotníkem,“ zasténal Ron, ale potajmu na Harryho mrkl.

„Nějak to tady vyřešte,“ mávla paní Weasleyová blazeovaně rukou. „Já se půjdu upravit a pak vyrazím za vaším otcem.“ Důstojně se obrátila k odchodu.

Harry dostal nápad. „Ginny, lásko, udělalo by mi hroznou radost, kdybys společně s Hermionou podepřela Rona a pomohla mu sejít dolů. Udělala bys to pro mě, zlatíčko?“

„Jistě. Pro tebe cokoli, broučínku.“

Broučínku? opakoval si Harry v duchu nevěřícně. Jen silou vůle zahnal výraz, který se mu dral na tvář.

Hermiona přestala vzlykat. „Vím, jak ti pomoct,“ vykřikla vítězoslavně a vytáhla hůlku.

„Hermiono, ne!“ zaječeli Harry s Ronem unisono. „Budeš z toho mít problémy!“

„Pro tebe mi není líto žádné oběti,“ ujistila Hermiona Rona vznešeně.

Harry se okamžitě otočil na Ginny. „Miláčku, nepoužívej hůlku, dokud se nevrátím, ano?“ Vrhl významný pohled na Rona a rychle běžel pryč. Cestou k němu dolehl Ronův hlas taktéž mámící na Hermioně slib nekouzlení.

Cestou po schodech předehnal paní Weasleyovou, v jejíž chůzi byl jistý prvek běžný spíše v pohybu komtes.

Zastavil se až před krbem, kde naštěstí stále hořel oheň (i když už trochu skomíral) a natáhl se pro krabičku s letaxem. Jeho plán sice nepatřil mezi nejbezpečnější, ale neviděl jinou možnost. Na ústředí klidně nemusel nikdo přijít v následujících osmi hodinách a kdo ví, čeho by zatím byly ty tři schopny.

„Příčná ulice, Kratochvilné kouzelnické kejkle,“ ohlásil zeleným plamenům. Následovalo známé zahučení letaxu. O chvíli později ho krb nešetrně vyhodil na stejném místě, jakého před dvěma dny cestoval opačným směrem. Nezdržoval se oprašováním oblečení a pokud možno nenápadně nahlížel ze schodů dolů.

„Harry! Co tady děláš?!“ odtáhl ho trochu stranou, aby na něj nebylo z obchodu vidět.

To už nahoru došel i ten druhý. „Stalo se něco?“

„Nic životu nebezpečného,“ uklidňoval je Harry. „Jen jsou holky a vaše mamka pod vlivem nápoje lásky a my nevíme, co s nima máme dělat.“

„Dobrý, Harry?“ zkoumavě mu hleděl George do očí.

„Takhle se cítíte vždycky, když se přemisťujete?“ dostal ze sebe Harry s obtížemi.

Dvojčata se vesele zašklebila. „Když se přemisťuješ sám, není to tak špatný,“ vysvětloval mu Fred. „Ale bejt přemístěn někým jiným moc příjemný není, až se to budete učit, pochopíš proč. Teď nám řekni, kde jsou ostatní a co se vlastně stalo?“

„Vaše mamka se šla upravit, že se pak prý vypraví za vaším tátou, a holky s Ronem by měli být vedle. Nebo mu ještě pomáhají ze schodů, předstíral, že má něco s kotníkem,“ dodal, když uslyšel cosi shora. „Uklízeli jsme průchod v třetím patře, roste tam nějaká houba, o který Hermiona říkala, dřív než to na ní začalo taky působit, že tam asi někdo kdysi rozlil lektvar lásky. Ta houba ňák přejala jeho účinky, nebo co. Ale fungovalo to jen na ně, na mě ani Rona ne.“

To už se na poslední část schodů doploužil Ron z jedné strany podpírán Hermionou, z druhé strany Ginny, která, jakmile uviděla „svého miláčka,“ pustila Rona, seběhla ze schodů, přičemž křičela jakousi litanii, v které Harry rozeznal jenom Harry, má jediná lásko a vrhla se svému vyvolenému okolo krku natolik razantně, že bylo štěstí, že za ním stál Fred, jinak by ho srazila na zem. I tak Harrymu vyrazila dech. Začala ho zuřivě líbat.

George ji s námahou odtáhl. „Až doteď jsem si myslel, že se zbytečně strachuješ, ale tohle je fakt síla.“

Fred vytáhl hůlku. „Promiň, Ginny. Petrificus totalus.“

Harry konečně popadl dech. „Předtím se chovala mírněji, ne tak vlezle. Asi se časem zesilují účinky.“

To už k nim dokulhal i Ron s Hermionou. „Pomozte mu, prosím. Má něco s kotníkem,“ kvílela Hermiona plačtivě. Fred nasadil ušlechtilý výraz, zamával hůlkou a zamumlal několik nepřesvědčivých, pravděpodobně vymyšlených slov. Hermioně to tak nepřišlo, houba ji zbavila kritičnosti. „Díky!“ vrhla se Fredovi vděčně okolo krku. Tím se jí podařilo to, co předtím Ginny ne. Díky dominovému efektu na zemi skončila nejen ona a Fred, ale i Harry a George se ztuhlou Ginny.

„Věčnost je sice hezká věc, Hermiono,“ ozval se Fred přidušeně ze spodu hromady: „ale pro příště bych dal přednost díkům projeveným písemně.“

„Nebo vhodně zvolenému dárku.“ George vstal jako první. „Bohužel jsi nám nebezpečná. Petrificus totalus.“

„Myslím, že bychom měli...“ začal Ron, ale byl přerušen hlasitým PRÁSK! Před obraz paní Blackové se přemístil pan Weasley držící svou ženu v šatech s vysokým rozparkem a hlubokým výstřihem, které by vypadaly skutečně úchvatně, kdyby nebyly narychlo vytvořeny z obyčejného hábitu. Její účes se dal označit za dílo hodící se na kadeřnickou soutěž. Byla znehybněná, očividně nebyli Fred a George jediní, koho napadlo použít kouzlo úplného spoutání.

„FREDE! GEORGI!“ hulákal pan Weasley. „CO JSTE TU U MERLINOVY BRADY ZASE PROVÁDĚLI?! VY TESTUJETE SVOJE VÝROBKY NA SVÉ MATCE?!“

„Tohle jsme nebyli my, tati,“ bránil se Fred a snažil se dostat z valné hromady.

„Říká pravdu,“ podpořil ho Ron.

Pan Weasley se trochu uklidnil. „Tak co se tady stalo?“

„No, v třetím patře roste v průchodu cosi, co má na holky...“ (rychlý pohled na paní Weasleyovou) „...a ženy stejný vliv jako nápoj lásky,“ vysvětloval Harry.

„To zní zajímavě,“ ozvalo se od otevřených vstupních dveří. Stál tam Remus. Vypadal dost vyčerpaně. Harry si uvědomil, že byl úplněk.

„Remusi, jdeš právě včas.“ Panu Weasleyovi se očividně ulevilo.

Remus se unaveně usmál. „Dám to do pořádku.“

Pan Weasley se na něj vděčně podíval. „Musím se vrátit do práce. Molly se tam přemístila, když jsem byl sám, ale čím déle jsem pryč, tím je to nápadnější. Navíc potřebuju ještě něco zařídit pro Řád.“

„Klidně běž, Arthure.“

Pan Weasley opatrně položil svou ženu na měkký koberec, děkovně kývl na Remuse a přemístil se pryč. Remus se obrátil ke klukům, kteří už všichni stáli. „Takže co se tady vlastně stalo?“

„Jak ti je?“

„Strašně.“ Temné zachrčení. „Nemůžu uvěřit tomu, co jsem vyváděla.“

„Pamatuješ si všechno?“

„Bohužel.“

„Neber si to tak, Hermiono. Kdo to moh‘ tušit? A neboj, všichni slíbili, že to nikde nebudou vykládat, ani Řádu.“

„Díky.“ Chvíle ticha.“ Co to vlastně bylo za lektvar, který jste nám dali?“

„Z větší části Puto reddo.“

Hermiona nadzvedla mokrý ručník, který si až doteď držela na obličeji a nevěřícně se na svého kamaráda podívala. „Tím mi chceš říct, že Řád uchovává na ústředí protijedy na nápoj lásky?!“

„Spíš je to lektvar na uvolňování obracení trvalejších účinků způsobených kouzly a lektvary, nebo prostě něco na ten způsob. Remus šel za Snapem, to víš, ne?“

„Jo, to jo. A když se vrátil, nechal Freda a George, ať nás dají do různých pokojů. Byla jsem spoutaná, Harry, ne omráčená. Co se dělo dole?“

„Snape dal Remusovi nápoj lásky a řekl mu, ať ho smíchá se dvěma lektvarama Puto reddo a rozdělí to na šest dávek. Tu druhou máš mimochodem na stole. Vezmi si ji přesně v 11.50.“

„Po tomhle zážitku to budu hlídat s vteřinovkou. Proč ty samostatné pokoje?“

„Remus byl toho názoru, že byste nebyly moc nadšené, kdybyste se vzpamatovaly v přítomnosti toho, ke komu jste se... ke komu jste pojaly náklonnost. Takže já dostal na starost tebe, paní Weasleyovou Remus a Ginny Bill, který se tu mezitím objevil. Docela rychle jsme se shodli, že Fred ani George nebudou ti praví a Ron se trochu zdráhal.“

„Kde jsou ti tři teď?“

„Fred a George se vrátili do KKK. Ron čeká na mě a Billa. Budeme loupat tu houbu. Snape ji chce jako protihodnotu za nápoj lásky.“

„Remus vám nepomůže?“

„Je strašlivě vyčerpaný z úplňku. Jestli se teď pořádně nevyspí, bude rušit poradu chrápáním.“

Konečně se lehce zasmála, třebaže trochu nuceně. „Hm. Ne že bych tě vyhazovala, ale asi to s tím spaním není tak špatný nápad.“

„Nebudu tě rušit.“

„Harry?“ Tázaný se zastavil s rukou na klice. „Myslíš, že by se dal kousek té houby nenápadně poslat Pansy Parkinsonové?“

Houby bylo hodně, ale dobře se loupala. Byly jí plné čtyři pytle. Harry na Billa spiklenecky mrkl a dva pytle uschoval v nepoužívaném přístěnku. Hermiona mu vnukla jistý nápad. Bill jen obrátil oči ke stropu. Neřekl však nic.

Ukázalo se, že stromek je v květináči. Prozatím zůstal na svém místě.

Zbytek dne jim uběhl jako voda. Oběd byl vskutku opulentní. Večeře, na kterou se dostavila i dvojčata, zrovna tak. Očividně úplata za mlčenlivost. Stejně jako Hermionina náhlá ztráta odporu pomoci Ronovi s úkoly do školy a Harrymu ty jeho zkontrolovat. Harry ji z pochopitelných důvodů neseznámil se svým názorem, že události s „houbou lásky“ budou brzy odsunuty na vedlejší kolej díky poradě Řádu.

Slídivému zraku paní Weasleyové unikli o fous. Potichu za sebou skříň zavřeli a posadili se na zem (dno ve skříni chybělo). Museli se sice kvůli tomu na sebe trochu namačkat, ale to jim v tuto chvíli vůbec nevadilo. Fred pověsil na dveře rám přenosného okna (KKK). Vhledem do místnosti dovnitř vnikalo světlo, takže neseděli ve tmě. Po několika minutách čekání, které jim přišly jako celé hodiny, vešla unaveně vypadající Tonksová. Pomocí kouzel přesunula všechen nábytek ke stěnám a na jeho místo vyčarovala stůl ve tvaru podkovy, k němu asi dvacet židlí. Pak naproti stolové podkově vykouzlila obyčejný stůl a dvě židle. Sotva to dokončila, proletěly otevřenými dveřmi tři tácy s konvicemi a šálky popoháněné hůlkou paní Weasleyové (která je bez otálení začala rozmisťovat na stoly). Následovali ji členové Řádu, mezi nimiž Harry napočítal osm jemu neznámých tváří. Za tichého hovoru se posadili. Vesměs se tvářili dost chmurně. K samostatnému stolu si sedl Kingsley a pan Weasley.

„Brumbál nepřijde?“ otázala se jakási dívka s krátce střiženými světle hnědými vlasy.

„To je Tracy!“ zašeptal překvapeně George.

„Ne,“ odpověděl jí pan Weasley. „Je na ministerstvu a snaží se to tam dát trochu do kupy. Požádal mě, abych vedl dnešní poradu já a pak  mu ukázal svou vzpomínku. A abych předešel další otázce – Pošuk se teď snaží vytáhnout ty nejmenší podrobnosti z několika bystrozorů, kteří byli včera na zásazích. Díky jeho renomé mu toho řeknou mnohem víc, než co se objeví v hlášeních. Jak jste jistě pochopili, zastoupí ho tady Kingsley. Otázky?“

„Co přesně se snaží dát Brumbál do kupy?“ zajímal se Elfias Dóže.

„Jak asi víte, po útocích se kouzelníci začali dovolávat odstoupení ministra,“ ujal se slova Kingsley. „Popletal se svého postu držel zuby nehty, ale nakonec to před necelou hodinou vzdal a složil svoji funkci. Problém je v tom, že zvolení nového ministerského předsedy proběhne až zítra, takže na ministerstvu je teď všechno vzhůru nohama.“

„Nechce se Brumbál stát ministrem?“ zeptal se Remus svým klidným hlasem, na kterém byly patrné stopy únavy po předešlém úplňku.

„Ptal jsem se ho,“ řekl pan Weasley. „Prý by mu odpovědnost a průhlednost kroků příliš svazovala ruce v boji proti Vy-víte-komu. Chce se tam pokusit dosadit někoho inteligentního. Ale teď už bych navrhoval přejít k samotné poradě.“

Kingsley vzal z hromádky pergamů před sebou jeden list. „Začneme útokem na dům Weasleyových. Podle plánu tam neměl nikdo být, ale dopadlo to jinak. Bille, kdybys byl tak laskav a převyprávěl nám, co se stalo...“

„Díky, Bille,“ kývl Kingsley. „Druhý známý útok byl na Mountbattenovy. Irmo?“

Kingsley trochu zaváhal. „Ne že bych ti nevěřil, ale uvítal bych, kdyby nám to Dedalus potvrdil.“

„Je to pravda,“ vypískl Dedalus Kopál. „Spíš ještě vynechala, že když navrhla, abysme se nejdřív podívali, jak to vypadá jinde, a teprve potom ty smrtijedy odliftrovali na ministerstvo, začali nám prozrazovat cíle útoků a že prý je ale už určitě po všem a abysme je vzali pryč.“

Rozhostilo se rozpačité ticho, které přerušil až pan Weasley. „No dobře. Tím končí útoky se skutečně dobrým koncem. Další napadení byli Arasenovi. Sturgisi?“

Jmenovaný vstal. Azkaban ho trochu pocuchal, vypadal o pár let starší, než když ho viděli v létě. „Naší skupině dala avízo právě tady Irma. Přemístili jsme se tam, merlinužel přímo mezi Araseny a smrtijedy, což šeredně odnesla Emmelina, která stála přímo ve střetu několika kouzel. Před naším příchodem byly síly poměrně vyrovnané, ale když jsme se do boje přidali i my, dali se ti parchanti na ústup. Ještě předtím zasáhlo jedno kouzlo Joshe do břicha. Araseni jsou v pořádku.“ Sturgis se trochu ošil. „Všichni chtějí vstoupit do Řádu.“

„Tatík taky,“ ozvala se Tonksová. „A mamka by ráda pasivně, něco jako ty, Molly,“ dodala trochu omluvným tónem.

„Přiznám se, že rodokmen Arasenových neznám,“ řekl muž, kterého Harry znal, jen si nemohl vzpomenout odkud. „Kolik jich je a mají vůbec věk na přijetí?“

„Moji rodiče,“ vypočítávala Tonksová: „ale ti nejsou Araseni. Pak tatíkova sestra Theresa Arasenová s manželem, jejich tři děti – Neil, Rosalinda a Livia. Livia je nejmladší, má o rok míň než já. Neil už je ženatý a má půlroční dceru. I jeho manželka Jenny se chce přidat. Trochu plachá holka, ale jinak docela fajn.“

„Díky za vyčerpávající výčet,“ zarazil ji Kingsley. „Ale rodinný historky si vyprávějte později. O tom, jestli se přidají, beztak rozhodne až Brumbál, i když si myslím a doufám, že to dopadne dobře – byli by významnou posilou. Pro nás je teď důležitější stav Joshe a Emmeliny. Roso?“

„Josh bude v pořádku, jen si ještě týden poleží. Zato s Emmelinou je to špatný. Zatím sice žije, ale je pořád v bezvědomí. Nevypadá to moc nadějně.“

Pan Weasley si těžce povzdychl. „Snažte se přemisťovat do bezpeč...“

„To jsme udělali,“ skočila mu Tracy do řeči. „To přemisťování jsem vedla já – kdysi jsem tam byla s rodiči. Přemístili jsme se na místo dvě stě metrů od jejich domu. Jenomže boj jaksi probíhal právě tam.“

„Nikdo vám přece nic nedává za vinu. Pokročme dál. Poslední očekávaný útok. Na Amberovy. Tonks?“

„Tahle akce byla, až na Elfiase, v režii ministerských bystrozorů. Včetně mě. Elfias to ohlašoval. Přišli jsme skoro pozdě. Manželé Amberovi jsou mrtví, jejich dva synové u Munga, jejich dceru unesli.“ Toto prohlášení vzbudilo mezi přítomnými šum, ale Tonksová se nenechala vyrušit, ani nezvýšila svůj tichý hlas. „Zemřeli tam dva bystrozorové – Mustafa Alí a Owen Smith. Dobří chlapi. Několik dalších bylo lehčeji zraněno, už jsou naštěstí v pořádku.“

„Kolik je těm dětem?“ zeptal se Remus.

Pan Weasley se chvíli přehraboval v pergamenech před sebou. „Staršímu synovi, Jeremymu, je dvacet, mladšímu Davidovi sedm, dceři Anastasii bude osmnáct.“

„Ale proč by to děvče unášeli?“ vrtěla hlavou žena věkem blízká profesorce McGonagallové. „Severusi, neslyšel jsi o ní něco?“

„Deborah, doteď jsem neslyšel asi o tom, že ji unesli,“ protáhl Snape způsobem, jako by ho to těšilo. „Možná už je mrtvá.“

„Není,“ oponovala mu profesorka McGonagallová. „Jak sám dobře víš, měla jít do sedmého ročníku, takže patří do Seznamu a tam jako mrtvá není.“

„Ale nejspíš brzo bude,“ zahuhlal Snape.

„Poslední dva útoky se dají označit jako tragické,“ usměrnil Kingsley diskuzi. „Martenovi...“ (několik lidí v místnosti včetně těch ve skříni zalapalo po dechu) „...a Petersovi. Mrtví. Všichni.“

„Tím všichni doufám myslíte jen anglickou část větve Martenových,“ ujišťoval se mužský hlas. V nastalém hluku Harry nedokázal určit, komu patří.

„Jistě,“ řekl pan Weasley zachmuřeně. „Jenže i tak to zahrnuje šest lidí. Stará Marion Martenová, tu asi nikdo neznáte, teda neznali jste, žila dost samotářsky, ale její snacha Dottie se, dokud žil její manžel Gabriel, hodně společensky angažovala. Pak ještě Dotiiny děti Jillian, Jack a Irwin, bylo jim okolo třiceti. Co se týče Petersových, byli to manželé Elsie a Lambert, jejich čtrnáctiletá dcera motačka Cynthia a Lambertova mentálně postižená sestra Denise, o kterou se starali.“

Členové Řádu vypadali otřeseně. Aby ne – předchozí večer zemřelo čtrnáct lidí a patnáctá na tom byla bledě. Harryho jakoby s každým jménem někdo praštil po hlavě, i když za to nemohl on, ale Voldemort.

„Říkáš nám nezvykle mnoho informací o těch lidech,“ poznamenala profesorka McGonagallová.

Pan Weasley kývl. „Ano, chceme se totiž vás všech zeptat, jestli vás nenapadá, co měli společného. Proč zrovna oni? Doteď to bylo jasné, cíle byli krvezrádci, ale to včera přestalo platit. Elsie a Lambert Petersovi byli kouzelníci z mudlovských rodin, jejich dcera moták. Stella Mountbattenová má mudlovskou matku, Theresa Arasenová je z mudlovské rodiny, ale přivdaná do vlivné kouzelnické rodiny, Martenovi jsou „čistý“ rod, stejně jako moje rodina, ale tu nepočítejte, to byl matoucí útok. A co ta unesená osmnáctiletá školačka? Co mají cíle útoků společného? Tedy kromě toho, že nesympatizují s Vy-víte-kým. Napadá někoho něco?“

„Nic,“ zívl Snape.

„A ostatní?“

Snape pozvedl ruku v odmítavém gestu. „Nemyslel jsem nic, jako že mě nic nenapadá. Myslel jsem tím, že nemají nic společného.“

„Ale... podle čeho je teda vybral?“ zeptala se zmateně Deborah.

„To nevím. Vím jen, že pravým cílem byla jen jedna z těch rodin, Pán zla něco chce. Nějakou věc, která byla ještě včera ráno na svém místě, ale někdy před tím útokem ji majitel odnesl pryč. Zaslechl jsem pár vět z hovoru mezi Pánem zla a několika smrtijedy. Domov majitelů byl prohledán, to znamená, že to byli Petersovi, Martenovi, Amberovi nebo možná i Araseni, když se bojovalo dvěstě metrů od jejich domu,“ ulpěl nepříjemným pohledem na Tracy. „Nebyl to jeden matoucí útok a pět pravých, ale právě naopak.“

„To poněkud mění situaci,“ řekl Remus svým obvyklým rozvážným způsobem. „Lord Voldemort...“ (značná část členů Řádu se zatvářila bolestně, ačkoli si už od Brumbála museli na toto jméno alespoň zčásti zvyknout) „...nikdy nevynikal svým ohledem na ostatní, ale ani on jen tak nezabije čtrnáct lidí za cenu dvanácti smrtijedů kvůli nějaké maličkosti. Nevíš od smrtijedů ještě něco důležitého, Severusi?“

Jmenovaný si odfrkl. „Kromě toho, že Avery přinesl během posledních několika dnů Pánu zla snad všechny knihy o artefaktech, co vyštrachal ve své soukromé knihovně? Většina artefaktů tam popsaných zřejmě nikdy neexistovala jinde než na pergamenu, ale mohl tam narazit na něco užitečného, něco skutečného. A některý z cílů to musel mít.“

„Pochybuju, že to měli Araseni,“ zavrtěl hlavou Sturgis. „Jejich dům byl v naprostém pořádku a přítomní smrtijedi měli co dělat, aby se ubránili. Kdyby byl někdo vevnitř, určitě by jim přišel na pomoc. Když někomu chcete prohledat barák, je snazší ho nejdřív zabít.“

„U Petersových to oproti tomu vypadalo jak po výbuchu,“ zachrochtal Mungungus.

„U Martenových byly rozhodně stopy velmi tuhého boje, ale ne nějakého prohledávání,“ mínil Remus.

„Na druhou stranu,“ zamyslela se Rosa: „Marion Martenová včera navštívila Kratochvilné kouzelnické kejkle a nechala jim tam nějakou krabici, že prý podobný blbinky vymýšlel její syn. Třeba je mezi tím i ten artefakt, ani o tom nemusela vědět.“

„Podívám se na to,“ zareagoval Bill okamžitě (jak si Harry uvědomil – dříve než stačila něco říct jeho matka). „Myslím, že nebudou mít nic proti.“

„Zkus to, ale já sázím spíš na Amberovy,“ konstatovala Tonksová. „Když byli ti kluci v bezvědomí, už se o ně nezajímali, zato se očividně snažili něco vytáhnout z tý holky. Určitě ji unesli, aby ji přinutili říct, kde je ten artefakt schovaný.“

Opět v sále propukla čilá diskuze. Téměř všichni souhlasili s Tonksovou. Po chvíli si ale Snape několika gesty sjednal pozornost. „Nedává to smysl. Proč zrovna ji? Pokud skutečně vlastnili nějaký artefakt, pak ho měli její rodiče. Proč je zabili a nevyslýchali je? Nebo proč neunesli jejího staršího bratra? Už byl ze školy, určitě měl lepší přehled o tom, co se děje.“

„Byla dost stará na to, aby o všem věděla, ale ještě nedostudovala. Je asi slabší, než byli její rodiče a bratr,“ mínil Sturgis. „Nebo nezná pravou hodnotu artefaktu, a tak jim snáze řekne, kde je.“

„Neměli bysme se pokusit najít ho dřív?“ napadlo Hestii.

Snape se na ní podíval stejně pohrdavě, jako by byla obsahem Nevillova kotlíku. „A jak asi? Nevíme, o jaký artefakt jde. Nevíme, jestli ho skutečně měli Amberovi. Nevíme...“

„Uklidni se, Severusi,“ mírnil ho Remus.

Další pohrdavý pohled. „Já jsem klidný, Lupine. Jen říkám, že nemáme šanci.“

„Zatím skutečně ne,“ připustil Remus. „Ale až se probere Jeremy Amber, snad nám poví něco užitečného.“

„Až!“ zopakoval Snape, ale z jeho úst to znělo spíš jako Jestli.

„Prosím o klid,“ zvýšil hlas pan Weasley. „Mějte na paměti vážnost našeho shromáždění. Já osobně souhlasím s Remusem, že nejlepší bude počkat, až bude možné vyslechnout Jeremyho Ambera, takže tuto část debaty zakončeme. Má ještě někdo něco k těm útokům? Poznali jste nějakého smrtijeda nebo tak?“

„Já se chci zeptat, jestli budeme nějak hlídat napadené,“ přihlásila se o slovo Deborah.

Kingsley zavrtěl hlavou. „Weasleyovi jsou tady, Martenovy a Petersovy už nikdo hlídat nemusí, zbylí Amberovi jsou u Munga pod dozorem ministerských bystrozorů, Araseni se o sebe postarají sami a podle toho, co jsme dnes slyšeli, opravdu nemusíme mít o Mountbattenovy strach. Ještě někdo něco? Dungu?“ zeptal se, když se jmenovaný podivně zakýval.

„No... já... nejsem si jistý, ale... nechci vás zbytečně děsit... ale abyste si hlídali záda... myslím... že je u nich... jako u smrtijedů... Basil Rawn.“ Na přítomné měla tato zpráva rozdílné účinky. Někteří, jako třeba Remus, zneklidněli a vyměňovali si znepokojené pohledy. Asi třetina členů značně pobledla, paní Weasleyová dokonce vypadala, že se o ni pokoušejí mdloby. Snape nasadil výraz Co jste mysleli, vždyť se to dalo očekávat. Ostatní nechápavě pozorovali jejich reakce, až na Alda Whitea, jemuž se v obličeji nepohnul jediný sval a klidně si naléval do šálku čaj.

„Kdo je Basil Rawn?“ zeptal se podezřívavě onen muž, kterého Harry odkudsi znal.

Paní Weasleyová vstala. „Řekněte jim to, u toho já skutečně být nemusím, půjdu se podívat na děti.“ Vydala se ke dveřím. Nikdo se ji nepokusil zastavit.

„Pryč! Všichni!“ šeptl naléhavě Fred a sundával okno.

„Věčná škoda, že Moody normálně na porady chodí,“ povzdychl si Fred.

„Věčná škoda, že nás šla mamka zkontrolovat,“ zahučel George. „Vždyť to normálně nedělá, tak proč zrovna dneska?“

„Šla nás zkontrolovat, protože nechtěla poslouchat, co provádí Basil Rawn,“ zamyslel se Harry. „Vy někdo víte, co je zač?“ Všichni zavrtěli hlavami.

„Asi prostě nějaký šílenec, který se vyžívá v mučení lidí,“ usoudila Ginny. „Když už jsme u „kdo je kdo,“ co ta Tracy?“

„Tracy Pettishová. Je o rok starší než my dva. Mrzimorka,“ odpověděl Fred. „Vždycky jí lezlo na nervy, že ostatní koleje považují mrzimory tak trochu za blbce. Byla na poznámky v tomhle směru dost nedůtklivá. Však jste viděli, jak hned vzplála, když se jí taťka nechtěně dotknul, jak říkal to o tom přemisťování do bezpečné vzdálenosti. Chvíli jsme s ní chodili, ale nedalo se to vydržet, i když je jinak...“

„Moment,“ skočila mu Hermiona do řeči. „Chodili jsme?! To jako oba zároveň?“

George trochu zrozpačitěl. Sice jen trochu, ale Harry nikdy dvojčata rozpačitá neviděl. „Oficiálně jsem s ní chodil já, ale ve skutečnosti oba. Nikdy se to nedozvěděla. Alespoň myslím. Neříkejte jí to.“

„Jak jste jí to mohli udělat?“ pokusila se Hermiona o pohoršený tón, který jí však nešel, protože byla ráda, že je tu nový drb, který posune dopolední události opět trochu blíž k zapomnění. „To si vážně ničeho nevšimla?“

„Pokud ano, nikdy to nedala najevo. A my dva jsme si pochopitelně referovali, kde jsme byli...“

„...koho jsme potkali...“ doplnil Fred.

„...co jsme si říkali...“

„...a tak. Fungovalo to.“

„Nějaký čas.“

„Ale je fakt děsně nedůtklivá. Lezla nám tím na nervy, i když jsme na to byli dva.“

„Tak jsme se dohodli, že to skončíme.“

„Po dvou měsících.“

„Kdybych někdy chtěla chodit s klukem, co je z dvojčat, připomeňte mi někdo tuhle chvíli,“ žádala je Hermiona. „A teď mluvte o něčem jiném.“

Harry jí vyhověl. „Neznáte někoho toho chlápka s nagelovanými vlasy? Přišel mi hrozně povědomý, ale nevím, kde jsem ho viděl...“

Fred nadzvedl obočí. „To byl přece Roger Mauve. Učí v Bradavicích šesté a sedmé ročníky, jak reagovat mezi mudly.“

„Šestý ročník a sedmý ročník má další předměty?“ podivil se Ron.

„A jak si myslíš, že jsme se naučili přemisťovat?“

Harry vypnul a nechal je se dohadovat. Kdyby přišli na něco důležitého, beztak by mu to potom řekli. Přehrával si v duchu poslední část porady Řádu a paradoxně si přitom vzpomněl na Kráturu. Teprve po chvíli mu došlo proč. Teprve po chvíli mu došlo, co bylo Kráturovi vzato Místností vizí a snů.

Zpět na obsah

Kapitola 11: 8: Prázdniny jak mají být

 8: Prázdniny jak mají být

„Máte sbaleno?“

„Jo,“ kývl Ron.

„Tak všechno odneste dolů. Kromě sov, ty za vámi pošlou potom. A rychle, babička už na nás čeká.“

„Jistě, babička,“ povzdychnul si Ron. „Stejně to zní divně. Co když se přeřeknu a prozradím nás?“

„Zkus si to v hlavě oddělit,“ poradila mu Hermiona. „Říkej si: v hábitu je to profesorka McGonagallová, v mudlovském kostýmku naše babička.“

„I tak to nebude moc jednoduché,“ podotkl Harry s povzdechem. „Ale je-li to cena za to, že vypadneme z tohodle hnusnýho baráku, tak si snad dokážeme hrát na šest vnoučat s babičkou na výletě, ne?“

„Přeji vám krásné dopoledne a děkuji, že jste využili naše služby,“ odrecitoval Stan Silnička a vesele se na ně usmál. Pak se před ním zaklaply dveře a Záchranný autobus zmizel.

„Prof... babi? Kam teď?“ zajímala se Ginny.

„Půjdeme si dát oběd,“ odpověděla jí babička. „Ale nejdříve si přečtěte tohle.“ Podala každému kartičku vypadající jako mudlovské vizitky. Stálo na nich:

Harry zvedl hlavu. Cedule s nápisem Motýlek modrý motýlek mu visela přímo nad hlavou. Dvoukřídlé dveře ve tvaru motýla byly z černého kovu a modrého skla.

Profesorka McGonagallová se rozhlédla po ulici, jestli je někdo nemůže slyšet. Pak ztlumila hlas. „Vy čtyři – tohle je MUDLOVSKÝ motel, takže se snažte se nedivit a raději ani moc nemluvte.“

Zvládli to. Jakž takž. Na pultu motelu byl skutečně další vzkaz:

* půl míle = 800 m

U mol se s nimi profesorka McGonagallová rozloučila. „Neznám číslo mola,“ řekla jim. „Pohlídám vás z povzdálí, tvařte se, jako že se jdete podíval na lodě.“

Pobřežní racek se od ostatních lodí lišil na první pohled. Byla to asi pět yardů* dlouhá plachetnice štíhlé konstrukce s přídí vytvarovanou do podoby ptáka, jehož prodloužená křídla tvořila tělo lodi. Kdyby Harrymu někdo řekl, že je ta loď sto let stará, klidně by mu to i věřil. Na palubě seděla dívka v ostře červené sukni a otrhaném bílém tričku.

*5 yardů = 4,57m

Hermiona si odkašlala. „Promiňte, ale nejste Larissa Coastová?“

Dívka k ní obrátila tvář. Měla dětsky vyhlížející obličej (který ji pravděpodobně dělal mladší, než byla), úsměvem prozářené modré oči, světlé vlasy vyšisované sluníčkem stupňovitě sestříhané k ramenům, pleť naopak opálenou do světlehněda. Harry si byl jistý, že už ji někde viděl, ale nedokázal ji zařadit.

„Říkejte mi kapitánko Larisso nebo kapitánko Laro. Račte se nalodit a poslední ať odváže lano.“ V její řeči byl mírný cizí přízvuk, patrně americký.

Harry na lodi nikdy nebyl. Cítil se trochu nejistě na palubě rychle jedoucí lodi, jejíž příď rozrážela vlny s imponující silou. Ale brzy si zvykl. Ostatní na tom byli podobně. Dívali se k obzoru, kde byl maják. Až na Hermionu, která měla bílý obličej a křečovitě se držela boku lodi.

Harry se otočil k zádi, kde u kormidla stála kapitánka Larissa. „Nemohli bychom zpomalit?“ křikl na ni. „Hermioně to nedělá dobře.“

„Klidně, ale musíte mi pomoct napůl skasat hlavní plachtu,“ křikla na něj v odpověď. „Stoupněte si k támhletěm třem lanům a až řeknu teď, rovnoměrně tahejte dolů. Až dostanete ty kovový kroužky, co máte nad hlavou, k palubě, uzavřete je do těch kolíčků, co tam jsou.“

„Jakých?“ zapátral Ron, který svíral stejné lano jako Harry.

„Já je vidím. Až stáhnete ty kroužky, připevním je,“ uklidnila ho Ginny.

„Tak tři, čtyři, teď!“ zavelela kapitánka Larissa.

Fred, George a Harry s Ronem zatáhli. Zpočátku to šlo lehce, ale pak jim náhlý poryv větru lana málem vyrval. Prokluzující provazy jim spálily ruce. Přesto se jim s Ginnynou pomocí podařilo kroužky upevnit. Loď o něco zpomalila a hlavně se přestala tolik houpat. Kapitánka Larissa upevnila kormidlo několika smyčkami provazu.

„Docela vám to šlo. Ale spálili jste si ruce, co? To se napoprvý stane každý suchozemský kryse,“ zazubila se. „Něco tu na to mám.“ Vylovila z bedny u stěžně plechovou krabičku s nazelenalým gelem. Pod chladivým nánosem mizely spáleniny před očima.

„Co s těma plachtama děláš, když si vyjedeš sama?“ chtěl vědět Ron.

„Natočím loď, aby byla po větru bokem,“ odpověděla kapitánka Larissa.

„Kouzla nepoužíváš?“ ptala se Hermiona, které se do tváří vracela barva.

„Jen když není zbytí. Jsem zvyklá dělat všechno po mudlovsku. Beztak jsem mohla mimo školu poprvý kouzlit až minulý prázdniny, ale to z Alcatrazu dělal málokdo...“

„Z Alcatrazu?!“ skočila jí do řeči Hermiona. „To jako ve vězení v San Franciscu?“

„Kousek vod toho Alcatrazu, co máš na mysli, je malej ostrůvek, na kterym je kouzelnická škola, kam jsem chodila. Říká se jí Alcatraz už snad vod chvíle, kdy byla postavena. Mezi studentama se vždycky říkávalo, že je to kvůli podobnému režimu v obou institucích. A kromě toho dost našich duchů fakticky zařvalo ve zdech Alcatrazskýho vězení. Moc se vo tom neví, ale v jednom křídle tam byli kouzelníci. To proto se tam cítili i mudlovský vězni tak mizerně. A to tam ani nebyli mozkomorové. Amíci jim nikdy moc nevěřili, měli svoje metody. Ale pokud vás to zajímá, neptejte se mě a radši si vo tom sežeňte ňákou knížku.“

„Ještě jsi nám nevysvětlila, proč jsi loňský léto nečarovala,“ nadhodil George.

„Jeden z nepsaných Alcatrazských zákonů – solidarita vůči mladším. Sice pochopitelně neexistuje způsob, jak ho kontrolovat, ale přinejmenším mezi Piráty se skutečně důsledně dodržoval.“

„Piráti? To je jedna z kolejí?“ zajímala se Ginny.

„Oficiálně je Alcatraz rozdělený jen na ročníky. Ideál stavitelů zněl, že si maj být všichni mladí kouzelníci rovni. Ale studenti se časem sami rozdělili na šest klubů. Během prváku nebo někdy i druháku se k nim připojí všichni noví studenti. Ty kluby se jmenují Piráti, Delfíni, Lodivodi, Perly, Žraloci a Ježíci. My Piráti jsme dobrodruhové. Typickými znaky jsou toulání se po večerce, kanadské i normální žertíky...“

„Tak tam bysme patřili my dva,“ zamumlal Fred.

„...časté překračování školního řádu, uznávání jen těch autorit, které si sami vybereme. Ale zároveň i držíme pospolu, zakládáme si na své cti a hlavně dohlížíme na to, aby nikdo nepřekračoval nepsaný hranice a to se týká i ostatních klubů.

Perly jsou většinou trochu tupější, ale hezky vypadají. Většinou tam patřej holky, nicméně to rozhodně není pravidlem. Trávěj dny tím, že se čančaj a nenápadně vylepšují svoje školní uniformy. Na školních plesech jsou hvězdami parketu i večera. Zato některý z nich prolezou do vyššího ročníku, jen když ubrečej zkoušející.“

„Proboha. Co dělají, když školu vyjdou?“ vrtěla hlavou Hermiona.

„Kouzelnické zpěvačky, malířky, muzikantky, taky hodně dělají v diplomacii. Dovedou skvěle konverzovat a etiketu odříkají i pozpátku. O ostatních později. Vidíte támhleten maják?“ Všechny pohledy se stočily směrem, kterým ukazovala. Maják v dálce viděli od chvíle, kdy vypluli, ale vypadalo to, že je okolo rozeklané skály, na které stál, jen vodní plocha. „Z našeho pohledu je napravo od něj Ostrov Bílého racka.“ Oblast vedle majáku se zamlžila a vzápětí se jakoby odnikud vyloupl nevelký ostrov orámovaný ostrými skalisky přerušovanými malou pláží s zářivě bílým pískem. V bujné ostrovní zeleni Harry rozeznal veliké, bíle omítnuté sídlo. „Je to vod pevniny dál, než jste si mysleli, co? Než přistaneme, ještě vám stihnu popsat ostatní kluby. Pokavaď vo to pochopitelně stojíte.“ V poslední větě byla ukrytá otázka. Všichni horlivě přikyvovali. „Fajn, ale jděte na záď. Musím Racka vést, dál jsou útesy.“ Přesunuli se. „Znáte někdo rybu, která se jmenuje ježík?“

„Jo,“ odpověděla Hermiona jako jediná. „Vypadá jako normální ryba, která má na kůži položené ostny. Když ji někdo podráždí nebo napadne, nafoukne se do ostnaté koule.“

„Přesně tak. Členové klubu Ježíků jsou stejní. Trochu se jich dotkneš a je z nich ostnatá koule. Snadno se vyděsí. Jsou uzavření. Neježíkům řeknou sotva půl slova, zato hodně poslouchají. Díky tomu toho o lidech hodně vědí. Taky hodně čtou, většinou nemají s učením problémy. Jsou to pozorovatelé. Chodící studnice znalostí, z nichž jen část najdete v knihách. Ale dostanete to z nich, jen když se pokorně a hlavně přímo zeptáte. Sami moc aktivní fakt nejsou.

Lodivodi jsou rození vůdcové. Pokud si myslí, že je jejich nápad nejlepší, prosazují ho za každou cenu. Když ho neprosadí, neurazí se, ale čekají, až se za nimi přijde s prosíkem. Urazí se, když za nimi nikdo nepřijde. No, většinou mívají pravdu, uznávám. Maj analytický schopnosti a při vymýšlení nějakého plánu berou v potaz všechno. V jejich přítomnosti se všichni automaticky chovají umírněněji. Lodivodi nemají smysl pro humor ani společenský akce. Pokud se zrovna nic neřeší, nevyhledávají společnost. Raději zalezou někam do kouta a utápěj se v sebelítosti.

Žraloci jdou za svým cílem a neberou ohledy. Jsou to dravci. Cílevědomí, dovedou tvrdě dřít, mají pevnou vůli. Když jim budete stát v cestě, převálcujou vás, to jo, ale to je pro ně jen prostředek, ne cíl samotný.

Delfíni jsou jejich pravý opak. Záchranáři. Veselí, vesměs vtipní, přátelští, společenští. Vždycky je můžete požádat o pomoc. Ale nesmí jít o tajemství, protože všechno vyžvaní. Mají tendenci pro kolektiv zapomínat na jedince. Nemají ambice, životem spíš jen tak proplouvají.“ Dívka se odmlčela.

„Tak, jak to říkáš, to zní nacvičeně,“ poznamenala Ginny.

Kapitánka Larissa se ušklíbla. „Je to nacvičené. Všichni to prvákům opakují do zblbnutí, dokud si jeden klub nevyberou a nepřidají se k němu.“ Prudce stočila kormidlo. Všichni na palubě kromě ní málem popadali. Bok lodi jemně narazil do mola. Kapitánka Larissa vyskočila ven (Harry si při té příležitosti všimnul, že je bosa) a nacvičeným pohybem uvázala lano. „Račte se vylodit. Ostrov Bílého racka vás vítá.“

Teplota tu byla znatelně vyšší než na pláži s molem číslo 17. Ostrov pravděpodobně pokrývalo nějaké kouzlo.

Zaida Maisonová, hospodyně, je ubytovala ve třech pokojích se starobyle vyhlížející obdobou francouzských oken (a pochopitelně i dveří) do pečlivě udržované zahrady, o kterou se staral Adam Cliff, strýc kapitánky Larissy. Toho však viděli jen z dálky, když čímsi zaléval mírně přichcíplý citroník. Jeho manželka Kirsten, typicky bledá světlovlasá Švédka, jim doporučila ho nerušit. Nebyla jediná cizinka v domě.

„Arry!“ ozval se radostný výkřik, když se ze zahrady vrátili do domu. Žena s dlouhými, stříbřitě zářícími vlasy objala Harryho a políbila ho. „Rrráda tě sase vidím.“

„Ahoj, Fleur,“ pozdravili ji všichni včetně Harryho.

„Ahoj. I vás rrráda vidím.“ Věnovala jim oslnivý úsměv. „Bill mi o vás šíkal. Přřřinesl vaše savasadla. Už musel jít, ale prrý se sítra vrrátí. Chce se vás na něco septat. A sliboval mi, še s vámi bude lekrrace. Sama se tady trrochu nudím. Larra je věčně na morši, Garrry v majáku, Kirrsten má moc prráce, Adam se nestarrá o nic krromě sachrrady, i když je skutečně nádcherrná, usnávám. Saida vidí smysl šivota v leštění podlah, madam Cliffová je zkostnatělá, Sparreovi otrrávení z toho, še můšou být jenom tady, a McStaynerrovi střřřídavě plačí nad mrrtvou rrrodinou a střřřídavě spolu cukrrují.“

Harry se snažil zorientovat ve vodopádu Fleuřiných slov. Očividně se na ostrově nejen nudila, ale ani si neměla s kým popovídat. „Co je zač Garry? A ti Spareovi a McStaynerovi, kde jsou?“

„Garrry se starrá o maják. Tuším, še je brratrr Adama. Sparreovi a McStaynerrovi jsou v drruhém patřřře.“ (Sídlo mělo tři patra.) „Ale skorro je nepotkáte. I jídlo jim nosí domácí skřřřítkové.“

Jako by ho tím přivolala, objevil se skřítek před nimi. „Paní Zaida vám vzkazuje, že se podává svačina,“ zapištěl.

Po jídle se pod velením kapitánky Larissy vydali na prohlídku ostrova. Fleur se k nim připojila a bez přestání mluvila, což začalo po určité době všem, kromě Rona, lézt na nervy. (Ginny později poznamenala, že jestli se to bude opakovat každý den, tak se vrací na Ústředí.) Snažili se to však nedávat najevo.

Dobrou třetinu neskalnatého prostoru zabíralo sídlo s rozlehlými zahradami, na které byl Adam právem pyšný. Na další třetině rostl tropický les, kam jim kapitánka Larissa doporučila nechodit se slovy: Nic moc zajímavýho tam není, jsou tam jen neškodný zvířata a rostliny jsou všechny i v zahradě, kde se na ně může člověk mrknout bez hryzání komárů a noh rozdrásaných do krve ostrou trávou. Prohlídku zakončili na pláži, z které to bylo do sídla pět minut chůze po dlážděné cestě, a vykoupáním, neboli bitvou všech proti všem, ve které bylo cílem stáhnou ostatní pod hladinu i v oblečení. Ne, Fleur už se opravdu nemusela bát nudy.

Hermiona vložila dopis zpět do obálky. Stmívalo se, byli v pokoji dvojčat zabezpečeném proti odposlouchávání. Dopis, který právě Hermiona nahlas přečetla, byl od Billa. Fleur jim ho předala spolu s aktuálním výtiskem Denního Věštce a přáním dobré noci. Bill jim poslal stručný výčet útoků i mrtvých. Pochopitelně chyběly všechny podrobnosti, o kterých se doslechli ve skříni. Domysleli si, že jim dal ten seznam pouze proto, aby uvedl na pravou míru články ve Věštci. Redakce byla podle všeho zavalená hysterickými dopisy od údajných očitých svědků, ačkoli ve skutečnosti jich bylo minimum – zasahující bystrozorové a členové Řádu. Určitým tragickým způsobem bylo až úsměvné, co všechno jsou lidé schopni si vsugerovat. Co však mladým kouzelníkům značně nadzvedlo mandle, byly domněnky, že útok na Arasenovy vedl Sirius. Harry se stěží ovládal. Ministerstvo očividně nemělo v plánu někdy jméno jeho kmotra očistit. Jak sklesle podotkla Hermiona, proč by mělo? Sirius svou nevinnu dokázat jaksi nemohl a ministerstvo neuzná, že dvanáct let věznilo nevinného, dokud nebudou mít Pettigrewa na stříbrném podnose. Ve svém rozhořčení Harry stěží zaznamenal patrně jedinou dobrou zprávu ve Věštci – novou ministryní se stala madam Bonesová. Byl však nucen svou náladu přemoci, neboť se chystali projít obsah bedny od Marion Martenové dříve, než pro ni následující den přijde Bill. Nejdřív ale do bedny hodili detektor vražedné magie. Nezareagoval.

„Dámy a pánové, prvními vylosovanými se stávají...“ Fred dramaticky zalovil v bedně: „...papuče v téměř zmijozelských barvách, které by určitě slušely Snapeovi,“ vylovil světlezelené papuče s růžovými bambulkami. Při předestřené představě se všichni upřímně zasmáli. Další cesta papučí vedla na podlahu a následně na Fredovy nohy. Po obutí se Fred zakymácel a málem upadl. Papuče se vznášely asi palec* nad podlahou a níž neklesly, ani když Fred chodil.

*1 palec = 2,5cm

„Tak fajn,“ stoupl si k bedně pro změnu George. „Dále bysme tu měli jeden pokroucený pytel.“ Dotyčný pytel vyhlížel dost používaně a byl zavázaný šňůrkou s kovovým leskem. George se po šňůrce natáhl, aby ji rozvázal, ale v tu chvíli se pytel vymrštil, dopadl na podlahu a šňůrka se zformovala do kovové obruče (s přibližně jeden yard velikým průměrem), na které byl přichycen pytel. George se nad obruč nahnul. „Wingardium leviosa,“ mávnul nedbale hůlkou. Z pytle vyplul sud, o kterém by jste přísahali, že se tam nemohl vejít. Wingardium leviosa se ozvalo ještě dvakrát. Na podlaze pokoje stály tři sudy podle tíhy čímsi naplněné. George na jeden z nich zaklepal. „Zajímalo by mě, co v nich je.“

*1 yard = 0,91m

„Přitiskni k němu vodorovně hůlku a řekni Detect contens,“ poradila mu Hermiona. Fred to zkusil několikrát, než se mu kouzlo podařilo. Z jeho hůlky vytryskly dva průzračné zářivé provazy, jeden omotal sud a druhý se po chvíli vznášení ve vzduchu smotal do neforemného nápisu Irská whiskey 1946. Fred to zopakoval i s ostatními sudy. Vznikly nápisy Sussexské skřítčí víno 1946 a Francouzské víno Riesling Glintzberg 1946.

„Tohle se mi začíná líbit,“ poznamenal Fred s úšklebkem. „Co kdybychom přestali a jeden sud narazili a...“

„Jen pokračujte,“ usadila ho Ginny. „Pochybuju, že Vy-víte-kdo zorganizoval ten útok proto, aby získal papuče s růžovými bambulkami, třebaže se vznášejí, nebo aby se opil do bezvědomí.“

„Kam se jen poděla naše malá plachá sestřička?“ povzdychl si George naoko lítostivě.

„Zkazili jsme ji,“ ochotně mu napověděl Fred.

Dále bedna vydala několik lahviček s již neidentifikovatelnými obsahy, svazek rodinných fotek a dopisů, medailonek ve tvaru srdce a nakonec pergameny, některé i zapečetěné, s poznámkami, nápady a nákresy na výrobu několika zajímavých věciček. Hned první z návodů Fredovi a Georgovi rozzářily oči. Okamžitě všechny písemnosti sbalili a odmítli do nich dát ostatním nahlédnout.

Ron usnul, sotva se jeho hlava dotkla polštáře, ale Harrymu se to nedařilo. Nakonec s povzdechem vstal a vyplížil se z pokoje. Bezmyšlenkovitě se procházel zahradou, kde ho k smrti vyděsila kapitánka Larissa.

„Nemůžeš spát?“ ozvalo se mu těsně vedle ucha.

Harry leknutím nadskočil. Ohlédl se po dívce, která se vesele zubila. „Jak vidíš,“ zamumlal.

„Hm. Já jdu dát na Racka spravenou vlajku.“

To v Harrym přeci jen vzbudilo trochu zájmu. „Vlajku? Jak vypadá?“

Kapitánka Larissa rozbalila balíček, který nesla. Svit poúplňkového měsíce ozářil bílého letícího racka na rudém poli. Harry sklouzl očima z vlajky na oblečení kapitánky Lary. „Přesně tak,“ potvrdila mu dívka sledující jeho pohled a pobídla ho do kroku. „Rudá a bílá, to jsou naše barvy. Barvy ostrova. Jsem kapitánka, tak jdu příkladem. I když Kirsten říká, že to prej žeru až moc.“

„Nejde se k molu tou druhou cestou?“ všiml si Harry, že jdou jinudy než odpoledne.

„Molo je jen přístaviště. Mezi skalami na kraji pláže je malá zátočinka. Přístav. Občas tu bývaj dost děsný bouřky. Loď uvázanou jen u mola by vlny zničily. Takhle se lámou vo skály kolem přístavu.“

Prošli zahradní brankou a pak mezi skalami. Kromě Pobřežního racka tu kotvily ještě čtyři další lodě. Harry se na ně zeptal.

„Veslice bývaj ve všech přístavech jako univerzální plavidlo do mělčin,“ dostalo se mu odpovědi, zatímco kapitánka Larissa připevňovala vlajku ke stěžňovému lanku. „Támhleta bílá jachta patří Kirsten a Adamovi,“ mávla dívka k nejmodernější z lodí. „Dostali ji coby svatební dar, ale už ji moc nepoužívají. Tu vznešeně vypadají vobludnost se stříškou využívá madam. A ten vor, to byl jen pokus, jestli ho dokážu udělat. Vypadá sice solidně, ale ani já sama bych mu moc nevěřila. Mezi ním a veslicí je jedno prázdný místo patřící Křídlu. To je taková minilodička, div ne jen široký prkno, na kterym je vobrovská plachta, která se nestahuje, ale sklápí i se stěžněm. Jméno Křídlo k tomu docela sedí. Je děsně rychlý a děsně nebezpečný. Garry se na něm dopravuje na maják, po souši se tam může dostat jen při odlivu.“ Kapitánka Larissa vyzkoušela, jestli je vlajka dobře upevněná a pak se otočila k Harrymu. „Mám taky jednu votázku. Nemůžeš spát, netváříš se moc šťastně, i když jsi ještě po večeři vtipkoval a bavil se. Takže co se stalo?“ Upřela na něj své modré oči a opět tak Harrymu někoho připomněla.

„Já... no... ty jsi v Řádu, viď?“

Kapitánka Larissa přikývla. „Jo, já jo. Jen tak mimochodem jediná z vostrova. Ostatní sice o Řádu vědí, kromě Fleur, ale jsem v něm jen já.“

„Takže víš... o Siriovi.“

„Tvůj kmotr.“

„A víš i, co se s ním stalo.“

„Je mi to líto, jestli ti to pomůže.“

„Jde o to, že... On Ústředí nenáviděl. Užíral se v tom proklatym baráku, který mu připomínal všechno, na co chtěl zapomenout. Navíc v něm byl často jen s Kráturou, hnusným skřetem, s kterým mají vaši skřítci společný jen jméno.“

Kapitánce Larisse přeběhl po tváři úsměv. „Měla jsem přednášku od Hermiony na téma otroctví.“

http://www.ladyluna.estranky.cz/stranka/8_-prazdniny-jak-maji-byt

„Sirius toužil po svobodě, chtěl slunce, přírodu, všechno, co nemohl mít dvanáct let v Azkabanu. Místo toho byl zavřený v domě, z kterého nemohl vystrčit špičku nosu. A přitom... tenhle ostrov je... opravdu nádherný. Když měl Brumbál tu možnost, proč ho nenechal žít tady?“

„Ale Harry, on tu žil.“ Harry se na ni pochybovačně podíval. „Opravdu tu žil. Předloni. Když utekl z Azkabanu, a s pomocí vás tří i z Bradavic, přišel sem. Máš pravdu, když říkáš, že chtěl svobodu a slunce. Ale chtěl i bojovat, být užitečný, v neposlední řadě tě chránit. Vyčítal si, že přesvědčil tvoje rodiče, aby strážcem tajemství ustanovili Pettigrewa. Když jsi byl přinucen zúčastnit se Poháru, nemohl tu vydržet. Jak sám nejlíp víš, nakonec odešel, aby ti byl nablízku. A když se obnovil Řád, dal přednost být v centru dění, aby mohl vždy vyrazit do boje. Stalo se mu to osudným, ale to je teď vedlejší. Měl trvalou nabídku bydlet tady. Odmítal. Tobě se může zdát, že by byl šťastnější tady, mezi námi – myslím si to i já. On to viděl jinak. Byla to jeho volba.“

Harry se na ni díval s mírným překvapením. Tohle skutečně netušil. Nemohl uvěřit, že Sirius odmítl žít tady. „Asi jsi ho znala líp než já,“ řekl sklesle.

Kapitánka Larissa zavrtěla hlavou. „Pochybuju. Říkám jen, co jsem na něm viděla, dokud žil krátce tady. Když sem přišel, byl z toho tady nadšený, skoro nebyl v domě, i v noci spával v zahradě, nemoh‘ se toho nabažit. Ale později začal na dlouhý hodiny sedávat na skalách nebo nahoře v majáku a mluvil s málokým. Tvoji účast v Poháru mu seslalo samo nebe. Měl cíl. Jinak žil jen pro pomstu. A i kdyby byli zabiti všichni smrtijedi i Voldemort, nejsem si jistá, jestli by dokázal žít normálním způsobem. Azkaban ho nezlomil úplně, ale část jeho duše jo.“

„To už nezjistíme,“ hlesl Harry smutně. „To on tě naučil říkat Voldemort?“

„V Americe je to běžný. O Voldemortovi tam sice nemaj iluze, ale je pro ně spíš jak zlej sen na vobzoru. Jména se nebojej, protože hrůzu z něho nikdy nezakusili tak, jako britové.“

Harry se pokusil usmát. „Tak to se tam někdy musím podívat. Možná by to bylo příjemně osvěžující.“

„Netěš se. Sice budou říkat Voldemort, ale fanouškové se tam budou chovat mnohem otravněji než v Británii, na to vem jed.“ Larisse při té představě zazářily v očích zlomyslné jiskřičky. „Měli bysme jít spát. Prý vás sem poslali kvůlivá tvejm snům nebo co, moc jsem to nepochopila.“

„Vysvětlím ti to jindy.“

„Ok.“

Druhý den dopoledne přišel Bill. Vyslechl si, co bylo v krabici, optal se Harryho, co se mu zdálo, a když s uspokojením kvitoval úspěch v tomto ohledu, vypařil se kamsi s Fleur. Z ostrova odešel až po obědě. Při odchodu předal Harrymu dopis od Remuse.

„Dal bych ti ho dřív,“ řekl Harrymu. „Ale nemusím být u všeho,“ kývl směrem k Hermioně.

„Co tím myslel?“ ptala se podezřívavě Hermiona, hned jak se Bill přemístil pryč.

„Než jsme odešli z Ústředí, o něco jsem Rema požádal,“ řekl Harry nepřítomně a rychle četl Remův dlouhý dopis. Když konečně zvedl hlavu, zaregistroval, že všichni v místnosti, to jest Hermiona, Ron a Ginny, na něj netrpělivě zírají se zvědavostí ve tvářích.

„Tak co?“ pobídla ho Hermiona. „O cos ho požádal? A proč se na mě Bill tak divně podíval?“

„Chtěl jsem po něm, aby zabil Kráturu.“

Ostatní se po sobě překvapeně podívali. Pak se překvapení z Hermioniných očí vytratilo a nahradil jej vztek. „TY JSI POŽÁDAL REMUSE, ABY ZABIL KRÁTURU?! JAK JSI... JAK JSI MOHL?!“

„Nechtělo se mi čekat, až mi vrazí nůž do zad,“ odpověděl Harry nejchladnějším tónem jakým dokázal.

„Hermiona se pokusila uklidnit několika hlubokými nádechy. „To myslíš vážně, nebo jsi jen hledal záminku?“ zeptala se kousavě. „Jsi proti němu zaujatý, protože ti lhal, když ses ho ptal na Siriuse!“

„Tak to máš teda sakra pravdu! Měl bych mu za to snad děkovat?!“

„Ale na tohle právo nemáš! Kdyby mi to někdo vyprávěl, řeknu, že se jednalo o Malfoye, ne o tebe! Doufám, že Remus má víc rozumu než ty a nestane se vrahem!“

„Je to naprosto legální!“

„Kouzelnický barbarský zákony o otroctví jsou mi ukradený!“ křičela na něj dívka zlobně. „Morálně to vražda byla, je a vždycky bude! Remus by určitě nezavraždil bezbrannýho skřítka.“

„Už to udělal.“

„Tak to jsem se v něm moc spletla a v tobě taky,“ procedila Hermiona skrz zaťaté zuby a odkráčela z místnosti, přičemž práskla dveřmi.

„Tak to se ti fakt povedlo,“ otočila se na Harryho Ginny.

„Ty taky?“

„Myslela jsem tím, žes‘ jí to měl říct opatrněji.“

„Jo, to vím. Ale když mě to zas tak dožralo...“

„A za sebe si myslím, že by to Remus neudělal, pokud bys‘ mu nepředložil nějakej neotřesitelnej argument proč,“ zapojil se do diskuze Ron.

„To v Místnosti vizí a snů mi řeklo spoustu věcí, ale moc jsem toho nepochopil. Mezi jiným mi to prozradilo, že tam byl Krátura, ale nebyl „silné duše,“ a tak  mu bylo něco vzato. Něco, co mu chybí, aby byl ostatními pochopen. Došlo mi, že se zbavil pouta oddanosti svému pánu. Jinak by i přes všechnu svou nenávist nebyl schopen zradit Siriuse. Nemělo to nic společného s jeho loajalitou k Siriusovým smrtijedským sestřenkám. Chtěl se mu prostě pomstít. A skřítka, který není oddaný, nikdy kouzelníci nepochopí. Ostatní skřítci už vůbec ne. Jediné štěstí je, že to tajil i před Malfoyovými. Asi si nebyl jistý. jestli by ho nezabili. Nebo se s tím ještě on sám nedokázal úplně vyrovnat. Každopádně nevyžvanil nic, o čem mu Sirius zakázal mluvit. Když jsem tohle všechno řekl Remusovi, moc mi nevěřil. Nicméně jsem na něm vydoloval slib, že se na něj podívá. Prý existují nějaká kouzla, kterými se dá zjistit, ke komu je skřítek vázán. Díkybohu za ním nešel sám. Krátura na ně zaútočil, sotva otevřeli dveře.“ Harry hodil Remův dopis na stůl. „Píše, že nebyl vázán k nikomu. Museli ho zabít, nejen aby nezradil Řád, ale hlavně aby nezačal zabíjet členy. Zešílel. A ještě něco. Zabili ho za pět minut dvanáct. Svýma skřítčíma kouzlama prohlodával ochranou bariéru, kterou tam vyčarovali. Zítra by se dostal ven.“

Ginny dopis sebrala. „Myslím, že půjdu za Hermionou a vysvětlím jí to. Ale nadšená nebude ani tak, s tím počítej.“

O den později přivezly kapitánka Larissa a první důstojník Kirsten na ostrov Klofana. Ubytovali ho ve stáji u sídla, kde byli dva postarší obtloustlí poníci (honosící se příhodnými jmény Maxík a Kulička) a hypogryfí samice Spareových Jiskra. Klofan na přesídlení k radosti všech mírně reagoval.

Ač se Harry snažil, nedokázal pochopit, jak tady mohl být Sirius nešťastný. Tady, na pláži s bílým pískem, poblíž majáku s nerudným strážcem Garrym – bratrem Adama. Na Ostrově Bílého racka, hnízdišti převzácných racků se sněhobílým peřím, které se používalo do několika vysoce účinných léčivých a několika vysoce nebezpečných (a zakázaných) lektvarů. (Párkrát se vydali sbírat pírka zachycená na skalách). Na místě, kde byly dny naplněné smíchem a zábavou. Okolní svět, Voldemort, smrtijedi, Řád... to vše zde bledlo na pozadí her v azurově modré vodě, opalování se na pláži a létání na koštěti. Klofan se pomalu začínal vracet ke svému původnímu já. Ani Spareovi už se nedokázali držet ve své ulitě otrávenosti.

Trvalo pár dní, než Harry svého kmotra alespoň částečně pochopil. To když v jednom z těch něžných zlatavých dnů přišla zpráva o smrti Emmeliny Vanceové.

Ostrov i své přátele Harry opustil večer osmnáctého srpna v doprovodu Kirsten a Adama na jejich lodi Severská skála. Podle doprovodního dopisu z Bradavic měl být tentokrát na nádraží devět a tři čtvrtě již následující den. Měli v plánu se Temží doplavit až do Londýna. Kirsten tvrdila, že se mu noční plavba lodí bude líbit a v zájmu svého nápadu dokonce dokopala svého manžela ke spolupráci. No, po pravdě řečeno Adam přiznal, že se na plavbu docela těší. Ač zahradník, na lodi byl jako doma, kapitánka Larissa mu říkala kormidelníku. Z jejich žertem hádavého rozhovoru vyplynulo, že se s Kirsten kdysi seznámil, když mu za bouřky omylem narazila do lodi. Na vlajkovém stožáru Severské skály visely dvě vlajky – bílý letící racek na rudém poli a osmicípá bílá hvězda na poli tmavomodrém.

Zpět na obsah

Kapitola 12: 9: Patroni kolejí

9: Patroni kolejí 

Na nádraží devět a tři čtvrtě dorazil Harry s doprovodem poslední, patroni ostatních tří kolejí už přešlapovali na peróně. Profesor Kratiknot tam byl také. Měl u sebe přenášedlo, kterým se všichni i se svými zavazadly dostali do Bradavic. Stejně jako tiché nástupiště, i vylidněný hrad působil zvláštně. Podle profesorových pokynů se patroni odebrali do kabinetů ředitelů svých kolejí.

„Dobré ráno, paní profesorko.“

„Dobré ráno, pane Pottere. Posaďte se. Předpokládám, že vám již vaši přátelé o patronech něco řekli.“

„Jen že je ze šestého nebo sedmého ročníku, a že za ním mají chodit prefekti, když se stane něco... závažného. A že se může stát primusem.“

„Ani slečna Grangerová neví vše, pane Pottere. Takže to vezmeme od začátku. Patronem se může stát vždy jen jeden člen koleje ze čtvrtého ročníku do šestého. Zůstane jím do svého odchodu ze školy. Prefekti mu musí důvěřovat. Ostatní aspekty výběru vědět nemusíte. Patrony znají pouze ředitelé kolejí plus samozřejmě ředitel školy, i když v loňském roce jsme to tak úplně nedodrželi.“ Přes tvář jí přejel dost netypický úšklebek a Harry pochopil, že mluví o Umbridgeové. „Dále o vás vědí ostatní patroni, všichni prefekti Nebelvíru, a pokud je některý z primusů z Nebelvíru, což letos není, tak i ten. Jinak to i před svými ostatními přáteli držte prosím v tajnosti. Žádný z prefektů vám nemůže odečíst body. Primus jen je-li z Nebelvíru, což, jak opakuji, letos není. To ovšem neznamená, že hodíte za hlavu školní řád,“ řekla varovně. „Jedinou úlitbou pro vás bude, že budete smět chodit po chodbách i po večerce, ale jen v případě, že budete schopen přede mnou své chování obhájit.“

„Tomu nerozumím.“

„Patron chrání kolej a její členy. Máte týden na to, abyste pochopil. Zasvětí vás ostatní patroni. Já vám jen později řeknu to, co se týká pouze Nebelvírské koleje.“ Vstala. „Pojďte za mnou.“

Vedla ho školou do chodby, kde byl chrlič hlídající ředitelnu, ale na opačný konec, kde byly sochy dvou postav v pláštích s kápěmi. Profesorka McGonagallová na ně ukázala. „Nevpustí nikoho kromě patronů...“

„Nebo ohrožených osob v patronově doprovodu,“ dodala profesorka Prýtová objevivší se za nimi v doprovodu baculaté dívky s brýlemi a dvěma světlými copy. „Prostě jim řekněte Přeji si vstoupit a podejte jim ruku.“

„Přeji si vstoupit,“ řekl Harry. Jedna ze soch k němu natáhla ruku. Harry ji uchopil. Ruka ho pevně sevřela a vtáhla pod kamenný plášť sochy.

Stál v pokoji připomínající zmenšenou nebelvírskou společenskou místnost, jen výzdoba byla trochu jiná. Zařízení bylo umně sladěno ze všech kolejních barev. Ohlédl se. Za ním stály dvě sochy vypadající stejně jako ty, které ho pustily dovnitř, jen byly menší.

„Takže bysme se měli vzájemně představit,“ zahájil hřmotný kluk, spíše již mladý muž. Všichni patroni seděli u krbu na čtyřech křeslech v barvách jednotlivých kolejí. (Harry z nich znal jen Sally-Anne Perksovou. Byla to dívka s tmavohnědými vlasy, která byla ve stejném ročníku, ale ve Zmijozelu. Na její tváři byl sice málokdy k vidění jiný výraz než výhružný či podezřívavý, přesto s ní moc studentů žádné spory nevedlo. Zastávala jednoduché motto, jenž lze vyjádřit větou Dej mi pokoj a ani já si tě nebudu všímat.) Nad krbem visel obraz ženy s dlouhými hnědými vlasy a pichlavýma hnědýma očima. „Já jsem Gerald Jones z Havraspáru. Nyní v sedmáku, patron od páťáku.“

„Sally-Anne Perksová, Zmijozel. Jdu do šesťáku, patronka jsem od loňska. Říkejte mi Alison. Za těmito zdmi si totiž patroni tradičně říkají jmény.“

„Harry Potter, Nebelvír. Jdu do šesťáku, patron jsem teprve od letoška.“

„Sheila Gilreonová, čtvrťačka Mrzimoru. Taky jsem nová.“

http://www.ladyluna.estranky.cz/fotoalbum/9_-patroni-koleji/patroni/9

„A já jsem Kastodianka,“ ozvala se žena na obraze. „Něco jako poradkyně, ochránkyně, záznamník a tak.“

 http://www.ladyluna.estranky.cz/fotoalbum/9_-patroni-koleji/kastodianka/10

„Pozor na ni, většinou dává jen přímé odpovědi,“ řekl varovně Gerald.

„Přímé odpovědi?“ zeptal se Harry nechápavě.

„Odpoví vám jen a jen na to, na co se jí zeptáte. Dám vám příklad. Zeptáte se jí, jestli je v hlavní síni někdo z profesorského sboru nebo ze studentů. Buď vám řekne, že neví, nebo vám dá odpověď dejme tomu takovou, že tam nikdo není. Půjdete do síně, bude tam Filch. Chápete? Ona sice ví, že z nějakého důvodu potřebujete, aby tam nikdo nebyl, ale na Filche vás neupozorní, protože jste se ptali jen na profesorský sbor a studenty.“

Kastodianka se spokojeně usmála. „Alespoň si procvičujete mozek.“

„No dobře, ale co vlastně patroni dělají?“ předešla Sheila Harryho v otázce.

„Naší prioritou je ochrana Bradavic,“ ujal se Gerald opět slova. „Posloucháme, jaké má kdo názory, dáváme pozor, co kdo dělá. Hrad musí být co nejbezpečnější. Někdy musí studenty ochránit i před jejich rodiči. Bohužel jsme loni trochu zklamali. Věnovali jsme pozornost dětem smrtijedů a včas jsme si neuvědomili, že dočasně větší nebezpečí představuje ministerstvo. Když byla Umbridka prohlášena za ředitelku, byli jsme dokonce de facto v ilegalitě.

Probíráme a dá se říct i pomlouváme všechny bradavické studenty. Po loňsku navrhuju přidat i profesory.“ Harry si vzpomněl na Quirrela, Locharta a Skrka mladšího. Napadlo ho, že pozor na profesory měli dávat patroni už dřív, ale nechal si to pro sebe.

„Co se řekne v těchto zdech, mělo by v nich i zůstat,“ přidala se ke Geraldovi Kastodianka. „To, co vyžvaníte sami, nijak neovlivníme. Ale pokud by na vás někdo zkoušel veritasérum nebo nitrozpyt, to je něco jako čtení myšlenek, jsem schopna uchránit tu část vaší mysli, která se týká patronů.“

„A co uděláme, když se o někom shodnem, že je nebezpečný?“ upřímně se zajímal Harry.

„Nějakou dobu ho sledujeme, poptáváme se, pak to oznámíme výše. Buď ředitelům svých kolejí, nebo, když zjistíme něco vážného, co hodně spěchá, přímo Brumbálovi. Divil by ses, kolik plánů se dá překazit dobře načasovaným školním trestem.“ Gerald trhnul rameny. „Hele, tohle všechno se děsně špatně vysvětluje. Proto jsme tady týden. Povyprávíme vám pár patronských příhod a vy to z toho časem sami pochopíte. Teď se ubytujte, prohlídněte si to tady, můžete něco zkusit dostat z Kastodianky a po obědě vás provedeme Bradavicema, jak je ještě neznáte.“

„Kde se máme ubytovat?“ zeptal se Harry. „Na koleji asi ne, co?“

Gerald ukázal na troje dveře naproti krbu. „Za těma dveřma vpravo je šest pokojů. Věci už tam máte. Pochopitelně tady potom přes rok nebydlíme, nanejvýš tady máme pár kousků oblečení. Můžete si tam nechávat zápisky, který nesmí vidět nikdo jiný ze školy a tak. Za prostředníma dveřma je koupelna, za těma vlevo malá knihovna.“

Čtyři z obytných pokojů měly na dveřích kolejní erby, zbylé dvoje dveře měly erb Bradavic. Pokojík sám (alespoň ten Harryho) byl malý, s postelí podobnou jako v kolejní věži, jen bez nebes, psacím stolem, židlí a malou skříní. Útulný ráz místnosti vtiskovala huňatá předložka před postelí.

Ubytování Harrymu moc dlouho netrvalo. Z koleje byl zvyklý mít většinu věcí nastálo v kufru a nechtělo se mu na tom nic měnit. Proto jen poházel po pokoji pár drobností a kusů oblečení, aby dal najevo, že tu někdo bydlí. Přitom narazil na jeden zapomenutý list pergamenu.

Musel se na chvíli posadit. Vytřeštěně zíral na pergamen. Na sen samotný si občas vzpomněl, ale ne na tento zápis. A když ho teď viděl, začal věřit, že sen byl skutečný.

...Zabít do týdne Kráturu, nebo mu dát oblečení... Řád by nikdy nepřipustil, aby Krátura dostal svobodu. Kdyby se tak stalo, byli by přinuceni ho zabít. S ohledem na informace obsažené v Remusově dopisu Harry pochopil, že to bylo nutné. ...Zabít DO TÝDNE Kráturu, nebo mu dát oblečení... Od „snu“ do Kráturovy smrti uběhlo sedm dní. Stačilo pár hodin navíc a Krátura by utekl.

...Medailonek... nebyl jen pouhopouhý výmysl lektvarem omámené mysli. Buď ho Harry v rozespání někam dal a zapomněl na něj, nebo je zašantročený někde v pokoji na Ústředí.

A ...svitek zapečetěný znakem měsíce a vlny... už Harry viděl. Ale ač se snažil sebevíc, nedokázal si vybavit, kde to bylo.

„Dva,“ odpověděla Alison bezbarvě. „Dva ze skřítků totiž nejsou vázáni k řediteli Bradavic jako k funkci, ale k Brumbálovi jako k fyzické osobě. Je to tak bezpečnější. A i tak na ně dohlíží Kastodianka, když jsou tady někde. Do našich čtyř ložnic přístup nemají.“

„Ty mě tady nevidíš moc ráda, co?“ zeptal se jí Harry bez obalu.

„Neber si to osobně.“ Pak se chystala znovu věnovat svému talíři, ale nakonec si povzdechla a snad poprvé za celý den se na Harryho skutečně podívala. „Nemá to nic společného s tím, že jsi Nebelvířan. Nebo Mrzimorka,“ dodala, když jí zrak sjel na Sheilu. „Víte, jak se vybírá nový patron?“ Na odpověď nečekala. „Každý patron si sám vybere svého nástupce. Někoho, kdo není prefekt, případně kdo už se prefektem nikdy nestane. Někoho, komu věří. Komu věří i ostatní. Někoho, o kom ví, že nezradí školu. Což nebyl špatný systém po celá staletí. Jenže není bezchybný. Když se minule dostal Vy-víte-kdo k moci, jeden z patronů zradil. Nemyslím si, že bysme vám měli umožnit přístup do naší knihovničky dříve, než vám začneme věřit i my. Ale tuhle hádku...“

„Diskuzi,“ opravil ji Gerald.

„...vyhrál tady pan Tradice Je Tradice, I Když Je Víc Nebezpečno.“

„Co je v té knihovně?“ Sheila ve své zvědavosti vypadala ještě o pár let mladší, než byla.

„Skoro všechno jsou kroniky kolejí. Bohužel je tam zapsaná každá blbost. Na druhou stranu, když máte tu trpělivost a věnujete nesčetně hodin volna, narazíte tam na zajímavé věci. Přečíst ale dokážete jen zápisy patřící vaší koleji.“

„My budeme psát vlastní?“ ptal se Harry.

„Ne, píšou se samy. Jak vlastně dlouho?“ Poslední otázka zjevně patřila Kastodiance.

„Od doby, co začali fungovat patroni.“

„V letech?“

„Čtyřista padesát osm.“

Harry od sebe odstrčil prázdný talíř. „Já nezradím.“

„Já taky ne,“ pospíšila si s odpovědí Sheila.

„Vědomě určitě ne,“ řekla Alison nepříjemným hlasem. „Ale ty, Harry, máš za sebou spoustu eskapád, při podobných by jsi nás mohl nechtěně prozradit. A ty, Sheilo, mluvíš ze spaní.“

„Nemá smysl to řešit,“ vložil se do věci Gerald. „Už je rozhodnuto. Teď pojďte na malou procházku.“

Malou procházkou Gerald myslel následujících sedm hodin, kdy je naněkolikrát protáhli celou školou, i těmi částmi, kam se moc nechodilo. A také tajnými chodbami a místnostmi. K Harryho nepříliš logické radosti všechny znal z Pobertova plánku. Na plánku jich dokonce bylo o několik navíc. Rozhodl se jim o nich neříkat. Snad později. Až mu Alison bude důvěřovat, možná jí to oplatí.

Druhý den strávil Harry s profesorkou McGonagallovou v nebelvírské věži. Vešli do ní tajným průchodem, který byl ve stěně pro případ zablokování Buclaté dámy. Prozradila mu, jak se dostat do dívčí části věže. Potom se Harry seznámil s mechanizmem, který odhalil ve stěnách ložnic průchody, čímž utvořil dva průchozí kruhy z dívčích a klučičích pokojů. A nakonec, jako zlatý hřeb, se ukázalo, že z věže vede úniková cesta. Dlouhá zaprášená kamenná skluzavka vedoucí až pod úroveň země, kde se napojovala na chodbu ústící těsně u okraje školních pozemků na půli cesty mezi Zapovězeným lesem a Prasinkami. Harrymu dost připomněla skluzavku do Tajemné komnaty, přestože tady chyběl sliz, na konci nebyly žádné kostřičky a pochopitelně ani bazilišek.

Alespoň měl spoustu času přemýšlet nad „snem.“ Pokusil se najít v patronské knihovničce knihu o magických způsobech cestování, marně. Velká bradavická knihovna byla přes prázdniny zapečetěná. Pak si udělal v pokojíčku nepředstavitelný nepořádek, když po něm rozházel všechny své věci, jak se snažil najít krabičku s medailonkem. Také marně. Musela zůstat v ložnici na Ústředí. (Ve volném čase se Harry modlil k jakémukoli bohu, který byl zrovna v náladě poslouchat, aby tu krabičku nevytrousil na Ostrově Bílého racka.) A na Ústředí byla pravděpodobně i ta kniha a Oboustranné zrcátko v Siriově pokoji. Černovlasý kouzelník by ještě před pár dny nevěřil, že se nebude moct dočkat návratu do té černokněžnické obludnosti. Vlastně tam teoreticky byl i svitek zapečetěný znakem měsíčního srpku a vlny. Tedy pokud mu paměť dobře sloužila. Skoro se mu až zastavilo srdce, když si uvědomil, jak blízko mu byl. A taky si v duchu pořádně vynadal, že mu to nedošlo dřív. Mohl Tichošlápkův návrat (alespoň doufal, že se vrátí, přestože si nevzpomínal, že by mu kmotr něco takového přislíbil) o něco urychlit.

Zpět na obsah

Kapitola 13: 10: Prázdniny končí, školní rok začíná

 10: Prázdniny končí, školní rok začíná

 Harrymu se na okamžik zastavilo srdce. V salonu stála Bellatrix Lestrangeová a prohlížela si rodokmen rodu Blacků. Teprve když už Harry držel v ruce hůlku, došlo mu, že to není možné.

„Ehm... Dobrý den,“ pozdravil nejistě.

Žena se ani neohlédla. „Ahoj. Naše Nympfadora mi říkala, že jsi už přijel, Harry. Smím ti říkat Harry?“

„Smíte,“ zamumlal Harry.

„Smíš,“ opravila ho. „Byla bych ráda, kdybys mi říkal teto Andromedo. Nebo teto Andy, chceš-li. Koneckonců, předpokládám, že jsme přes tvého otce velmi vzdálení příbuzní.“ To Harryho trochu vyvedlo z míry. „Ale pokud se Potterovi někdy pokrevně spříznili s Blackovými, bylo to nejblíže ve středověku,“ uklidnila ho Andromeda, jakoby věděla, nač Harry myslí. „Stejně jako Araseni,“ dodala spíše sama pro sebe a konečně se otočila k Harrymu.

Byla to velice krásná žena. Obličej s černýma očima jí rámovaly tytéž dlouhé černé vlasy, jako její sestře Bellatrix. Ale byly jako vlasy Bellatrixiny mladší podobenky z Brumbálovy myslánky – husté, lesklé a už napohled opečovávané. Z goblénu Harry věděl, že nemůže být víc jak o tři roky mladší než Bellatrix (Andromedino jméno i datum narození bylo sice vypáleno, ale mezi Bellatrix a Narcissou byly čtyři roky), hádal by jí však sotva třicet let. Nebylo to jen tím, že se jejích rysů nikdy nedotkl zhoubný vliv Azkabanu, ale celým úsměvem prosvětleným obličejem, který po ní podědila její dcera. Byla to prostě žena rozkvetlá ke kráse a lásce.

„Můžu se zeptat, kolik vám... ti bylo, když...“ mávl rukou směrem ke goblénu.

„Sedmnáct,“ odpověděla Andromeda bez stopy hořkosti v hlase. „Bylo to ke konci posledních zimních prázdnin. O půl roku později jsem se vdala. Z mých příbuzných, a to ještě tajně, přišla jen matka a Sirius. Měla jsem ho moc ráda. Jeden z mála normálních příbuzných.“

„On říkal totéž o tobě,“ prozradil jí Harry.

Andromedin zrak na krátký okamžik sklouzl zpět na goblén. „Děkuju,“ řekla tiše a Harry si nebyl jistý, jestli to patřilo jemu nebo Siriusovi.

„Věřila jsi, že zabil Pettigrewa?“ Tiše si vynadal ve stejnou chvíli, kdy se zeptal, ale musel se zeptat. Musel.

„Ne. Snažila jsem se na ministerstvu prosadit soud.“ Povzdychla si. „Nepodařilo se mi to. Pochop, Harry, nikdo mi nevěřil. Byla jsem ...jsem... sestra Bellatrix Lestrangeové, usvědčené smrtijedky, fanatičky. Švagrovou smrtijeda Rudolfuse Lestranga, švagrovou Luciuse Malfoye, podezřelého ze smrtijedství. Později byl sice očištěn, ale myslím, že víš, kde je pravda. Navíc Siriův bratr, můj bratranec, Regulus byl taky smrtijed.“ Smutně se usmála. „Byla jsem tak šťastná, když jsem slyšela o Řádu a že je Siri v pořádku. Měla jsem se přidat už dřív. Ale odhodlala jsem se až po útoku na Araseny, to jsou moji příbuzní přes švagrovou. I tak asi nikdy nepůjdu do boje. Nejsem si jistá, že bych byla schopna bojovat s Bellou. I po tom všem.“ Potřásla hlavou. „No, myslím, že máš lepší věci na práci, než poslouchat stesky ženy, která by mohla být tvou matkou. Tví přátelé jsou nahoře a nemůžou se tě dočkat. Jen ještě nevědí, žes přijel, čekali tě okolo oběda.“ Mladý kouzelník pochopil, že je jemně vystrkován ze dveří. „A Harry, až se vrátíš do Bradavic, pozdravuj ode mě Kastodianku.“ Jmenovaný se na ni užasle podíval. Andromedina tvář se rozzářila okouzlujícím úsměvem. Teď vypadala ještě o dalších pět let mladší. „Byl jsi v Bradavicích předposlední týden prázdnin. Já bývala taky patronkou. Havraspáru.“

„Tak co, jaký to bylo?“ vyzvídala Ginny, když se všech šest přátel uchýlilo do pokoje Freda a George, který byl největší ze zabydlených.

„Lepší než u Dursleyových, horší než na Ostrově,“ shrnul to pravdivě Harry do jedné věty. „Jen ty Bradavice mi přišly bez studentů hrozně zvláštní, takový tichý.“

„A co ostatní patroni?“ ptala se Hermiona. „Je tam za Zmijozel někdo alespoň trochu normální?“

Harry se při vzpomínce na Alisonin jemný, ale nacvičený úsměv ušklíbl. „No, po krku jsme si sice nevyjížděli, ale o nějakým spřátelením se rozhodně mluvit nedá. Spíš bych to nazval klidem zbraní. Zmijozel se hold nezapře.“

„To si umím představit,“ ucedil George. „Jaký pán...“ Harryho přátelům přejely přes tváře výrazy příliš si navzájem podobné na to, aby to byla náhoda. (Tedy... Hermiona se na tu chvíli odvrátila, aby jí nikdo do obličeje neviděl.) Zřejmě si během jeho nepřítomnosti připsali další bod na dlouhý seznam nevyřízených účtů se Snapem, ale Harry se jich nechtěl vyptávat. Buď mu to řeknou sami, nebo se později zeptá Rona.

„Povídej dál,“ vyzval ho Fred.

„Vlastně není co. Buď vám to nemůžu říct, nebo je to nezáživný. Většinu času jsme strávili učením se, kde je jaká tajná chodba. V tom byste vy dva excelovali,“ mrkl na dvojčata. „Raději mi povězte, co je nového tady.“

„Řád má o osm členů víc. Tonksovi a Araseni,“ prozradil mu s nádechem senzace v hlase Ron.

„Proč se jim vlastně říká Araseni a ne Arasenovi?“

Ron pokrčil rameny. „Některým starým kouzelnickým rodům se hold říká jinak, než ostatním. Neřeš to.“

„Andromeda Tonksová nám pomáhá s úklidem Ústředí,“ přerušila Ginny svého bratra. „Zná to tady.“

Harry se narovnal. „A neříkala něco o Místnosti vizí a snů?“

Všichni se zatvářili znepokojeně. „To patro je uzavřené,“ řekla váhavě Hermiona. „Ta místnost zmizela. Zase.“

„Jak může pokoj jen tak zmizet?“

„Jak může jen tak zmizet Komnata nejvyšší potřeby?“ opáčila dívka. „Ale zato je pročištěné třetí patro. Ta knihovna je úžasná,“ zasnila se.

„Hermiona se tam napůl přestěhovala,“ zašeptal Harrymu Ron tak nahlas, že to slyšeli všichni.

Jeho kamarádka mu věnovala zdrcující pohled. „Taky by ti neuškodilo přečíst si nějakou knížku, Ronalde.“

„Ve škole se načtu ažaž,“ odbyl ji.

Harry se usmál. „Ani nevíte, jak mi tohle chybělo.“

„Nám jsi zase chyběl ty, Harry,“ zamrkal na něj Fred.

„Protože bez tebe jsme jim nechtěli dát vylepšené modely mizedel,“ doplnil George. „Sundejte si je.“ Všichni uposlechli. George pozdvihl hůlku a cosi ležérně pronesl. Kameny slabě zazářily a popraskaly, znak na křišťálu protilehlém jaspisu se přerušil.

V témže okamžiku zazářily nové náramky, které vylovil Fred ze zásuvky stolu. Začal jim je rozdávat. „Zkontrolujte si potom, jestli máte náramky se stejným znakem a pak si to ňák proházejte.“

„Můžete s tím dostat na Ústředí jednu osobu, a to i takovou, která nezná tajemství,“ sdělil jim George ztišeným hlasem. „Ale bude tady dost zmatená a bude se jí točit hlava. Před přenosem se vás musí držet, nebo vy jí. Bude to fungovat, jen když ji s sebou vezmete ze svobodné vůle, aby jste se mohli vytrhnout věznitelům, nebo jak to mám říct. Svobodná vůle vám zaručí i to, že si je budete moct sundat jen vy sami a ne pod Imperiem. Chápete?“

Všichni kývli. „Řádu o tom neříkejte,“ navázal Fred stejně tichým hlasem, jaký použil jeho bratr. „Sami si určitě uvědomujete, co by tohle znamenalo. Nemůžeme to dát Řádu. Buď by nás donutili ty náramky zničit, nebo by se daly všem členům. Jenomže kdyby byl mezi nimi zrádce, mohl by sem dostat třeba i samotnýho Vy-víte-koho. Vám věříme. Vy se k tomu bastardovi nikdy nepřidáte.“

„Jste si jistí, že se tím dá přenýst i někdo, kdo nezná tajemství?“ starala se Ginny.

George kývnul. „Zkoušeli jsme to na tetě Andromedě. Slíbila, že o tom neřekne živý duši.“

Za Harryho nepřítomnosti se s úklidem Ústřední značně pohnulo. V třetím patře byly pouze dvě obrovské, kouzly mnohonásobně zvětšené, místnosti. Knihovna, kterou už Harry navštívil, a honosně vyzdobený slavnostní sál s tanečním parketem, pódiem a stoly po stranách. Sál byl již celý uklizený (podle Ronových poznámek tam bylo pavučin, že by se tam cítila Aragogova rodina jako doma), knihovna se čistila na etapy. Kromě klasického úklidu totiž bylo nutné vyndat knihy z polic, vydrhnout polici, očistit jednotlivě každou knihu a zas je narovnat zpátky. Byla to nesmírně zdlouhavá a jednotvárná práce, u které nikdo dlouho nevydržel, kromě Hermiony. Ta si ale navíc knihami listovala, takže jí úklid jedné police pro změnu trval dvakrát déle než ostatním. Harry byl docela rád, že při jeho návratu už zbývalo uklidit jen posledních pár regálů, takže se této práci téměř vyhnul. Navíc mu neobyčejně zvedl náladu nález knihy Magické způsoby cestování a jak je využít. Jen propašovat ji z knihovny do ložnice bylo poněkud obtížné. Nakonec pro ni raději zašel uprostřed noci. Na poslední chvíli – hned další den Moody vytvořil hranice kolem většiny regálů, jenž obsahovaly: „Knihy, které by v Bradavicích patřily do Oddělení s omezeným přístupem, pokud by tam ovšem vůbec byly.“ Polici, v níž Harry našel Magické způsoby cestovaní, to zahrnovalo taky.

Medailonek nenašel, ač se snažil sebevíc. Zato měl zapečetěný svitek. Byl mezi těmi listinami z krabice od Marion Martenové. Dostat ho od Freda a George nebylo nijak obtížné. Vyžádal si ho jako část jejich dluhu vůči Harrymu s tím, že jim vysvětlí, na co ho potřeboval, až bude moct. Zaklínadlo Ibeos prý neznali.

Otevřel svitek hned, jakmile se ocitl v ložnici sám. Byl prázdný. Naprosto prázdný. To černovlasého kouzelníka poněkud zklamalo. Pak si vzpomněl na Pobertův plánek. Ten se na pergamenu objevil jen po vyslovení hesla. Mimo školu se Harry neodvažoval kouzlit. No nic, ty čtyři dny to vydržím, pomyslel si.

„Poslyš, Harry, nevíš, kam se daly klíče, kterýma jsme otevřeli tu skříň s šatama nahoře v podkroví?“ zeptala se ho Hermiona u večeře.

„Nó... Nejsou zpátky na tom věšáku na zdi?“

„Právě že ne. Hledali jsme je, kde se dalo, ale nakonec jsme to vzdali.“

„Myslel bych si, že se víc budeš věnovat knihovně než šatům,“ popíchl ji Harry.

Věnovala mu útrpný pohled. „O to nejde. Byl to přece celý kruh s klíči. Nepodařilo se nám otevřít dveře ve druhém patře, dveře ve spodním patře ani dveře do sklepa. Jiné klíče než ty nahoře se nenašly.“

„Tak se na to vykašlem,“ navrhl jim Ron z druhé strany stolu s nadějí v hlase. „Celý prázdniny strávený uklízením... Koho to u Merlina vlastně napadlo?“

„Celý prázdniny ne,“ opravila ho Ginny. „První týden jsme byli v doupěti a minulý dva týdny na Ostrově...“ začala se dusit.

„Nemáš tak hltat a ještě mluvit,“ napomenula ji paní Weasleyová. „Už seš jak Ron.“

Ginny se na ni podívala uslzenýma očima. „Já nehltám,“ odpověděla uraženě, sotva popadla dech. „Bylo to jako by mi někdo sevřel krk a pokusil se mě uškrtit...“

„Fidelovo zaklínadlo,“ vysvětlila jí Hermiona.

O pár dní později seděli ve vlaku. Fred a George tam byli s nimi. Cesta Bradavickým expresem byla prý jedna z mála věcí, na které se těšili. Všichni starší nebelvírští je uvítali bouřlivým jásotem. Mnoho studentů Havraspáru a Mrzimoru se také přidalo. Fred a George byli náležitě oblíbení. To, že jeli opět do Bradavic, pro mnoho studentů znamenalo předzvěst mnohem zábavnějšího roku, než jaký očekávali. Dokonce i na tvářích některých zmijozelů zahlédl Harry kradmý úsměv.

Do kupé, kde všichni seděli (až na Ginny, ta se přidala ke svým kamarádkám), se první polovinu cesty dveře takříkajíc netrhly, jak tam chodili studenti osobně přivítat dvojici rošťáků zpět.

Tentokrát už Harryho testrálové nevyděsili. Jen u nasedání do kočárů byl trochu zmatek, tak nejel s Ronem a Hermionou, ale s Nevillem, Susan Bonesovou a Lenkou Střelenkou. Všichni tři se zajímali, jestli budou i letos schůzky Brumbálovy armády. Harry jim zdráhavě odpověděl, že si to ještě rozmyslí, ale neví, jestli to bude mít smysl, když už Umbridgeová odešla. Neville a Susan ho začali přesvědčovat, aby v tom pokračoval (Luna si zasněně četla Jinotaj). Z vodopádu argumentů Harryho vysvobodil až příjezd do majestátního Bradavického hradu.

U učitelského stolu byla tři prázdná místa. Hagridovo (přestože prvňáky převážel opět on), místo učitele obrany proti černé magii a ještě jedno místo na kraji stolu vedle profesora Paynea, který vyučoval studium mudlů (po jeho druhém boku seděl Roger Mauve). Harry se začal s ostatními tiše dohadovat, kde asi ti tři jsou. Přerušil je příchod profesorky McGonagallové s prvňáky. Hluk v síni utichl, Moudrý klobouk se rozezpíval.

Škola magie a čar,
co sluje Bradavice,
tě vítá mezi svými zdmi,
jenž stojí let tisíce.

Tak pojď blíž! Nemusíš se bát,
má krása každému sluší,
já nové žáky mám moc rád,
rád hledím do jejich duší.

Potlesk byl stejně jako předchozí rok proložen šepotem. Klobouk opět připojil ke klasické uváděcí písni varování.

„Aibellová, Delie.“ Ke klobouku vykročila obtloustlá dívka se zplihlými hnědými vlasy. Trvalo to jen pár vteřin...

„HAVRASPÁR!“ Havraspárští se roztleskali.

„Algol, Sylvestr.“ Tentokrát se od čekajících prváků oddělil... albín. Skutečný albín s alabastrovou pletí, bílými vlasy, ne šedými, ale opravdu bílými, a načervenalýma očima. Když si sedal na stoličku, byl by ve Velké síni slyšet spadnuvší špendlík. Moudrý klobouk se rozhodoval strašně dlouho.

„ZMIJOZEL!“

„Vzhledem se tam docela hodí,“ zabručel Seamus, když se zmijozelský stůl trochu váhavě roztleskal.

„Brownie, Emil.“

„Za to, jak vypadá, přece nemůže,“ zastal se novopečeného zmijozela jeden páťák, kterého Harry neznal jménem.

„NEBELVÍR!“

Seamusova odpověď zanikla v potlesku.

„Changová, Li.“

Harry překvapeně pozdvihl hlavu. Vůbec netušil, že má Cho mladší sestru. Téměř proti své vůli začal u havraspárského stolu hledat svou bývalou přítelkyni.

„HAVRASPÁR!“

Když ji uviděl, nadšeně tleskala. Vedle ní seděla Marietta s širokou páskou přes čelo. Moderní mudlovská čelenka se k hábitu vůbec nehodila. „Práskačka Marietta se ještě nezbavila tvého uřknutí,“ poznamenal k Hermioně s hlasem přetékajícím uspokojením, zatímco se Feis, Wasat stal prvním novým žákem Mrzimoru.

Další a další prváci byli zařazováni do kolejí, až se ozvalo:

„Lake, Nathaniel.“

„NEBELVÍR!“

Tentokrát tleskal Harry skutečně zaníceně, zatímco vážně se tvářící hoch důstojně kráčel ke stolu.

„Lakeová, Sarah.“ Trvalo to téměř třikrát déle než u jejího bratra.

„ZMIJOZEL!“

Sally* udělala několik kroků ke zmijozelským, pak se zmateně ohlédla směrem k nebelvírským. Teď si Harry povšiml, že vstává Nathaniel a chystá se jít k ní. Nebyl jediný, kdo si toho všiml. Zdvihla se Alison a havraspárský primus. Havraspár udělal pár rychlých kroků k Nathanielovi, chytil ho za paži a cosi mu tiše říkal. Alison udělala na druhé straně síně v podstatě totéž. Zamračený Nathaniel si sedl zpět na své místo, Alison odtáhla Sally k zmijozelským. Cestou se k nim připojil i Lawless, Myrddin, který vypadal trochu rozmrzelý, že se musel o pozornost během Zařazování dělit se Sally.

Zbytek Zařazování od dalšího zmijozela Perdtea, Ignatiuse až po mrzimora Zosmu, Gregoryho proběhl poklidně.

Když profesorka McGonagallová odnesla Moudrý klobouk, Brumbál povstal a na všechny se zářivě usmál. „Vítám v Bradavicích všechny studenty i profesory. Chci vám říct jen jednu větu: Dobrou chuť!“ Posadil se. Velkou síní se rozlehl ohlušující potlesk.

„Tahle řeč se mi líbila,“ poznamenal Ron a natáhl se po smažených kuřecích křidýlkách. „Krátká, ale výstižná a milá.“

Po večeři Brumbál opět povstal. „Chtěl bych upozornit všechny studenty, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázán. Dále mě náš školník pan Filch požádal, abych vás upozornil, že použití přenosných bažin a puklin v podlaze z Kratochvilných kouzelnických kejklí není v prostorách Bradavic povoleno. Pro zájemce je celý seznam zakázaných předmětů k dispozici v kanceláři pana Filche. Čítá několik set položek. A než dorazí náš drahý Hagrid a dovede dvě nové profesorky, zazpíváme si bradavickou hymnu.“ Z Brumbálovy hůlky vyklouzly čtyři stuhy v červené, zelené, modré a žluté barvě. Každá z nich vytvořila tři řádky textu hymny.

Během zpěvu se otevřely dveře u učitelského stolu, vešel Hagrid a za ním ještě někdo, koho Hagrid zakrýval.

„Jak vidíte, nové posily profesorského sboru jsou již zde. Profesorka Vixenová se uvolila přijmout místo učitele principů kouzel a základů přírodní magie.“ Zpoza Hagrida vyšla krásná mladá žena s temně rusými vlasy do pasu. „Další novou profesorku,“ pokračoval Brumbál, když potlesk opadl: „již vy starší znáte. Bude učit obranu proti černé magii. Pevně věřím, že bude lepší i oblíbenější než její předchůdkyně.“

„To zaručeně, ať bude jakákoliv,“ prohlásil na celou síň Terry Boot a mnoho studentů mu souhlasně přizvukovalo.

Brumbál se opět usmál. „Přivítejte prosím zpět v Bradavicích slečnu Fleur Delacourovou.“

Zpět na obsah

Kapitola 14: 11: Noví kantoři, nové předměty

11: Noví kantoři, nové předměty

„První ročníky za mnou!“ Ginny se ujala svých prefektských povinností. Druhého prefekta Harry nikde neviděl.

„Šesťáci do učebny přeměňování!“ hulákal Ron z druhé strany.

„Co se bude dít?“ ptala se ho Levandule.

„Nevím, prý něco kvůli novým předmětům.“

„To taky mohlo počkat na ráno,“ brblal Seamus.

„Hele, kámo, já si to nevymyslel. Stěžuj si McGonagallce.“

Profesorka McGonagallová už v učebně čekala. „Tady máte seznam kurzů přípravy na OVCE a požadované známky. Je u toho rozvrh. Až půjdete na první hodiny, vezměte s sebou dopis z ministerstva, aby se vyučující přesvědčil, že jste dosáhli požadované známky Náležité kouzelnické úrovně. Dále jsou v šestém a sedmém ročníku nové předměty. Vyučují se i v době po večeři.“ Všichni zasténali. Profesorka si jich nevšímala a pokračovala: „Těch předmětů je patnáct, povinně si vyberte minimálně tři. První dva týdny se můžete jít na hodiny jen nezávazně podívat.“ Hermiona se přihlásila. „Ano, slečno Grangerová?“

„Kolik si těch předmětů můžeme vzít nejvíc?“

„Kolik budete stíhat. A pozor, některé se vzájemně kříží, ale těch je jen pár. Většinou si jich studenti berou tak šest.

„Skládají se z nich zkoušky?“ zajímala se Levandule.

„OVCE ne. Jen klasické zkoušky z předmětu na konci ročníku. A pokud budete chtít, u osmi předmětů můžete složit zkoušky na ministerstvu. Například u přemisťování nebo léčitelství je to nezbytně nutné, pokud chcete obojí pravidelně používat.“

„Kdo je vlastně druhým prefektem? Když jste odváděli prvňáky, tak jsem ho neviděl.“

„Leo White.“

„To je syn...“

„Jo.“

„A co ostatní?“

„Za Havraspár Richard Sommers a Judith Braeschová, za Mrzimor Maurice McBorges a Jane Appleová, všichni docela v pohodě. Ovšem pak je tu ještě Zmijozel.“

„Je to hodně zlý?“

„Ermine Sniffy je slizký nadutec, něco jako Malfoy, ale mnohem tupější. Nechápu, jak může být zrovna on prefektem! To Patricia Pallidová je alespoň skutečně inteligentní. Ale ta zas asi v dětství spolkla pravítko a nos má pěkně nahoru. Jo, je to docela dost zlý. Kromě toho jsou... HARRY, TOHLE JE KAPITÁNSKÝ ODZNAK?!“

„Jo.“

„Kdys‘ ho dostal?“

„Asi tak... před deseti minutama.“

„Kdy bude konkurz?“

„Ve čtvrtek od šesti. Zrovna píšu upozornění.“

„Měl by ses raději věnovat výběru nových předmětů,“ vmísila se do hovoru Hermiona. „Začíná se už zítra.“

„No jo, já vím. Ginny, připíchla bys prosím tohle na nástěnku?“

Ginny odběhla a Harry se konečně soustředil na pergamen, který dostali od profesorky McGonagallové.

1. Artefakrologie (6.ročník; 6.-7.ročník) – White, Brumbál, Snape, McGonagallová, Kratiknot, Prýtová

- vyučování začíná až poslední týden října

2. Diplomacie a mezinárodní kouzelnické vztahy (6.-7.ročník) – Adviser

- možnost získání akreditace od ministerstva

3. Druhy magií a jejich používání (6.ročník; 6.-7.ročník) – White

4. Kouzelnické reakce mezi mudly (6.ročník; 6-7.ročník) – Mauve

- praktická cvičení

5. Kouzelnické hry a sporty (6.-7.ročník) – Hoochová

- upozornění: nejedná se o famfrpál!

- možnost získání akreditace od ministerstva

6. Léčitelství (6.ročník, 6.-7.ročník) – Pomfreyová

- pro používání na jiné než soukromé bázi nutnost získání akreditace od ministerstva

7. Magická citlivost (6.-7.ročník) – White

- rozeznávání stop magie

8. Magické stavitelství (6.-7.ročník) – Beige

- vyučování začíná až poslední týden října

- možnost získání akreditace od ministerstva

9. Obchodní zákony (6.-7.ročník) – Glormy

- pro používání na jiné než soukromé bázi nutnost získání akreditace od ministerstva

10. Osobnější techniky boje (6.ročník; 6.-7.ročník) – Ruffian, Ruffianová

11. Principy kouzel (6.ročník; 6.-7.ročník) – Vixenová

12. Předmětová magie (6.-7.ročník) – Savage

- magie v předmětech, výroba magických předmětů

- možnost získání akreditace od ministerstva

13. Přemisťování (6.ročník; 6.-7.ročník) – Resite

- pro používání nutnost získání akreditace od ministerstva

14. Všední život v kouzelnickém světě (6.ročník; 6.-7.ročník) – Cinnamon

15. Základy přírodní magie (6.-7.ročník) – Vixenová

- možnost získání akreditace od ministerstva

„To je teda něco,“ stěžoval si Ron při pohledu na rozvrh. „Těšil jsem se, že budeme mít trochu volnýho času navíc, a místo toho máme patnáct nových předmětů. A navíc i v sobotu a po večeři! Kdy máme jako cvičit famfrpál?“

„To se nějak udělá,“ utěšoval ho trochu nepřítomně Harry a vyškrtl 2., 4. a 9. předmět. V tu chvíli mu zmizely i z rozvrhu. „Alespoň budeme mít ve famfrpálu jednu výhodu.“

„Jakou?“

„Zkus používat hlavu, Rone,“ obrátila Hermiona oči ke stropu.

„Odkdy se TY vyznáš ve famfrpálu?“

„Jen mi stačí dát si dvě dohromady.“

„A co ti vyšlo?“

„Že se vrátili Fred a George.“

„Přesně tak,“ přikývl Harry. „Ti odrážeči, co po nich nastoupili loni, byli absolutně nemožní. Vždyť jeden z nich se omráčil vlastní holí, proboha! Ale jestli se vrátí do mužstva Fred a George, vrátí se i naše silná sestava. Ze střelců sice zůstala jen Katie Bellová, ale myslím, že ty, Ginn, se do týmu dostaneš, když budeš chtít. Jsi dobrá.“

„Fakt?“ začervenala se Ginny.

„Fakt. Vlastně nám stačí jen najít někoho alespoň trochu schopnýho na pozici třetího střelce a ostatní koleje zblednou strachy.“

„Nechcete se bavit o něčem jiným, než famfrpálu?“ navrhla Hermiona.

„To je všeobecné přání, nebo tím někam míříš?“

„Chci se jen zeptat Ginny, jestli se něco řešilo s těma Lakeovýma. Všimla jsem si, že je po večeři Willi někam odváděl.“

„Willi?“ zapátral Ron.

„Ten primus z Havraspáru.“

„Myslím, že je vedl k Brumbálovi. Nechtěli se rozdělit.“

„A co chtěj? Aby je přeřadili do jiné koleje, nebo rovnou na jinou školu?“ zapojil se do hovoru George.

„Vy dva nevíte, že cizí hovory se neodposlouchávaj?“ sekla po něm sestra pohledem.

„A kdopak si to u nás kupoval ultradlouhé uši?“

Ginny se raději vrátila k původnímu tématu. „Asi jen do jiné koleje, ale pochybuju, že jim to Brumbál dovolí. Kdyby si každý mohl vybrat, kam chce jít, nač by pak byl Moudrý klobouk?“

„Myslím, že beztak rozděluje studenty do kolejí hodně podle toho, kam chtějí,“ namítla Hermiona. „Mě samotnou chtěl původně zařadit jinam. Do Havraspáru. Ale nakonec jsem ho přesvědčila, že Nebelvír bude lepší.“

Harry se rozhodl pomlčet o své alternativní koleji. „Jenže podle mého názoru bylo největší přání Sally dostat se za svým bratrem. Proč tebe poslechl a ji ne?“

Ron potřásl hlavou. „Nechte to bejt. Tohle beztak nikdy nevyřešíme, leda bysme se zeptali přímo Moudrýho klobouku.“

„Náhodou jim docela rozumím,“ začal rozvážně Fred: „Když si představím, že já bych byl zařazen do Nebelvíru a George do Zmijozelu...“

„Nebo naopak,“ přerušil ho bratr.

„...Vadilo by mi i rozdělení třeba Nebelvír/Havraspár, kde jsou vzájemný vztahy docela slušný, natož Zmijozel.“

„O tom ti dva ještě nic nevědí. Jsou z mudlovské rodiny, z Kvikálkova, znám je.“

Buclatá dáma se odklonila a dovnitř prolezl Nathaniel Lake následovaný profesorkou McGonagallovou.

„Pane Weasley,“ řekla profesorka k Ronovi: „postarejte se tady o pana Lakea, ano?“

„Ano, paní profesorko.“

Ředitelka koleje zase odešla. Ron odvedl mlčícího, smutně se tvářícího Nathaniela do ložnice prváků.

„Takže přeřazení se nekoná,“ komentoval Fred zjevnou skutečnost, když se vzdálili z doslechu. „To se dalo čekat. No nic, my si půjdeme lehnout, zítra máme vyučování hned od první hodiny.“ Bolestně se zašklebil.

Harry se zvednul. „Půjdu taky. Jsem nějaký utahaný, ani nevím proč.“

Usnul dřív, než do ložnice přišel Ron.

V pondělí měl první hodinu až po obědě. Rozhodl se, že dopoledne využije k pročtení Magických způsobů cestování.

Zběžně očima přelétal listy, dokud nenarazil na kapitolu Přírodní portály.

Dalších pět stránek bylo vytržených. Podle obsahu to byla kapitola Světelné dráhy, o nichž Harry sice v životě neslyšel, ale i tak mu dost zkazily náladu, protože někdo z rodu Blacků je očividně považoval za natolik zajímavé, že si informace o nich z knihy vytrhl. Pak ale mladého kouzelníka napadl někdo, kdo by mu o portálech mohl říct víc. Kastodianka.

„Právě jsem se dočetl, že v Bradavickém jezeře je vodní portál.“

„Hm,“ reagovala Kastodianka.

„Co mi k tomu řekneš?“

„Že je to možné.“

„Takže ty nevíš, jestli tam je?“

„Vím.“

Harry se zarazil. „Co konkrétně jsi myslela tím, že je to možné?“

„Je možné, žes o tom četl.“

Kastodianka se tvářila pobaveně, Harry protočil panenky vzhůru. Dává jen přímé odpovědi, zkus to jinak, řekl si. „Je v Bradavickém jezeře portál?“

„Ne.“

„Víš to určitě?“

„Ano.“

„Takže tahle knížka je na nic,“ povzdechl si Harry nahlas a sedl si do křesla. „Jo, pozdravuje tě Andromeda Tonksová. Za svobodna Blacková.“

„Děkuji. Že ji pozdravuji též. “

První předmět, který Harry měl, byly lektvary. V učebně čekalo znatelně méně studentů než v předchozích ročnících, a to i přes to, že předměty na OVCE studovaly všechny koleje společně. Z Nebelvíru tu byla kromě Harryho jen Hermiona, z Mrzimoru Hannah Abbottová, z Havraspáru Mandy Brocklehurstová, Sean Weaving a další dva, které Harry neznal jménem, ze Zmijozelu Blaise Zabini a pochopitelně Malfoy.

„Na hodinu, pane.“

„Vaše výsledky NKÚ. Hned!“ Přelétl podaný pergamen očima. Harry měl dojem, že ho více než výborná z lektvarů zajímají známky z ostatních předmětů. Koneckonců, takový student, který by měl tu drzost a odvahu šílence, aby přišel na Snapeovu hodinu s tvrzením, že má výbornou, i když by to nebyla pravda, se v Bradavicích dal jen těžko nalézt. Snapea nechávala na pokoji i dvojčata. „Ještěže tu není i Longbottom,“ řekl jen, když Harrymu pergamen vrátil. „Vy ostatní položte svoje výsledky na lavici, zkontroluji je během hodiny. A teď se rozdělte do tří skupin. Do konce hodiny bude mít každá skupina výluh z dračíku jižního nebo horského, výluh z březových listů a tetradílčí destilát z dvou dílů brutnáku, osmi dílů maralu a osmi dílů dračíku jižního nebo horského, ale nesmí to být ten, z kterého budete dělat výluh. A ať je to použitelné, za týden s tím budeme pracovat. Pokud to zkazíte teď, nemáte šanci udělat správný lektvar. Ano, pane Halsey?“

„Tetradílčí destilace přece trvá déle než je dvouhodinovka lektvarů, pane profesore,“ odvážil se namítnout havraspárský student, který byl nucen přidat se ke zmijozelským a nevypadal, že by se mu to nějak zvlášť líbilo.

„Proto jste ve skupině. Musíte to stihnout. Máte výborné NKÚ z lektvarů, tak používejte i hlavu, nejenom našprtané pasáže z učebnic.“

K Harrymu a Hermioně se připojila Hannah. Hermiona tak nějak přirozeně převzala vedení. Hannah neprotestovala a Harry už vůbec ne. Ani jeden z nich netušil, narozdíl od Hermiony, jak se vůbec tetradílčí destilace provádí, natož jak se dá zkrátit. Poprvé, ale určitě ne naposledy, se Harry sám sebe ptal, jestli byl dobrý nápad pokračovat v lektvarech. Chtěl být bystrozorem, to ano (tedy ne že by po tom nějak moc prahl, ale lepší varianta ho nenapadala), jenomže má na to, aby zvládl lektvary?

V učebně profesora Whitea byli snad všichni šesťáci, nebo to tak alespoň Harrymu připadalo. Předmět vzbudil ve studentech všech kolejí značný zájem. Jistou roli v tom zřejmě sehrála i skutečnost, že to byl první z volitelných předmětů, který měli.

Stolky byly uspořádané do čtyř obloukovitých řad na čtyřech širokých schodech, aby všichni studenti na Whitea dobře viděli. Nebo, jak Harryho napadlo, když si vzpomenul na Whiteův rentgenový pohled, aby dobře viděl on na ně.

Společně s Ronem a Hermionou se usadili na konci první řady vedle Nevilla. Na protější straně seděla druhá známá trojice bradavických šesťáků – Malfoy, Crabbe a Goyle. Vedle nich pak Nott a Alison, která byla díky své nekonfliktnosti všeobecně považovaná za dobrý štít mezi zmijozely a ostatními kolejemi.

Přesně v určený čas klaply dveře a vstoupivší White přejel třídu chladným pohledem. Všichni okamžitě ztichli a se zájmem si prohlíželi nového profesora. Nyní, když nestál na slunečním světle, vypadaly jeho vlasy jako černé, což v kombinaci s černým hábitem a bledou pletí vyvolávalo v Harrym i ostatních pocit nepříjemné podobnosti se Snapem.

„Dobrý večer. Jmenuji se Aldo White. Jak všichni víte, dnes se jen seznámíte s předmětem druhy magií a jejich používání. Příští týden již začneme s výukou. Jak jste doufám pochopili z názvu předmětu, budeme se zabývat různými druhy magie, například magií bílou, černou, hvězdnou a podobně, kromě zelené magie, kterou učí kolegyně Vixenová pod názvem Základy přírodní magie, a předmětovou magií, kterou učí kolega Savage. Dále by jste měli časem všichni zvládnou několik kouzel bez vertikálního projevu, tedy bez hlasitého vyslovení zaklínadla, další kouzla bez pohybu hůlky, ti nejnadanější z vás zvládnou něco málo i zcela bez hůlky.“

„To nejde,“ zašeptal kdosi ze zadní řady, ale v tichu, které nastalo po Whiteově prohlášení, byl i šepot dobře slyšet.

Všichni napjatě očekávali, jak profesor zareaguje. Ten s okázalým gestem vylovil z kapsy hůlku a položil ji na stůl. Pak teatrálně mávl rukou. „Accio hůlka.“

Studenti zalapali po dechu. Ozval se spontánní potlesk. „Tohle,“ řekl White nevzrušeným tónem, když si vsunul hůlku zpět do kapsy: „vám může v bitvě zachránit život. Obyčejné přivolávací kouzlo. Ale převážná většina z vás to do konce sedmého ročníku nezvládne, to vám říkám předem, na rovinu. Ať pak nejste zklamaní. Má zatím někdo nějaký dotaz?“

Harryho už ani neudivilo, když jako první vystřelila nahoru ruka Hermiony. „Pane profesore? Když jste říkal, že se budeme zabývat například bílou nebo černou magií, tím jste myslel... že se je budeme učit prakticky, nebo jen teorii?“

„Hermiona Grangerová, předpokládám?“ White se usmál. Byl to první úsměv, který na jeho tváři Harry viděl, ale usmívaly se jen rty. Oči zůstaly nehybné. „Popis od kolegy Snapea byl zoufale přesný. Ale abych odpověděl na vaši otázku – jak který druh. Třeba ty, které jste jmenovala, se budeme učit i prakticky.“

„My se budeme učit černou magii?“ zopakovala Padma Patilová ohromeně. „To se Brumbál nebojí, že nás to svede ke špatné straně?“

„Máte pravdu, zřejmě by se toho obával, kdyby mu to někdo řekl.“ Znovu se usmál. Tentokrát skutečně, ale i tak se na něm Harrymu zdálo něco v nepořádku.

„Nebojíte se, že mu to někdo řekne? Pane?“ přihlásil se o slovo Malfoy.

„Ani pan ředitel by mne nepřinutil změnit osnovy. Vysvětlím vám, proč to učím. Prošel jsem pár bitvami. Je smutné dívat se, jak mladí nadaní kouzelníci umírají jen proto, že je nikdo nepřipravil na sílu, proti které můžou stát. V podstatě obojí,“ střelil pohledem kamsi do zadních lavic a zřejmě tak reagoval na nějakou studentskou poznámku. „Nikoho nenutím, aby na mé hodiny chodil. Až se za vámi dnes zavřou dveře, už se sem nikdy nemusíte vrátit. K tomu koneckonců tyto informační hodiny slouží. Další dotazy? Ne? Dobře, přejdeme dál. Velmi nepříjemná je skutečnost, že se večeře podává před touto dvouhodinovkou. Studenti potom pospávají, nepředstavují si přednášenou látku, ale jahody se šlehačkou, při praktických cvičeních se jim dělá špatně. Proto na večeře chodit nebudete. Přijdete sem, tady budete mít připraveno něco málo k jídlu, abyste se pro změnu dvě hodiny nezabývali stavem svého žaludku, a po vyučování vám dám přinést pořádnou večeři. Má-li někdo nějaké protesty, támhle jsou dveře. Když už jsem zmínil ta praktická cvičení, máte tři možnosti. Buď nejdříve probereme látku plánovanou na letošek a na konci školního roku věnujeme zbytek času na praxi. Nebo tu zůstanete o půl hodiny nebo hodinu déle – nepovinně. Máte dva týdny na rozmyšlenou. Až tu bude stálá sestava, budeme hlasovat. Dotazy?“

Ruku zdvihl jeden havraspár. „Co se budeme učit na těch praktických cvičeních? I něco navíc?“

„Ano, například vázání kouzel. Pokud totiž na sebe navážete v jedno dlouhé zaklínadlo například čtyři druhy štítů, bude vám vyvolávání trvat stejně dlouho, jako by jste vyčarovávali tři štíty zvlášť. A tak dále. Ještě nějaký dotaz? Nikdo? Kdyby jste něco potřebovali, za těmito dveřmi jsou moje osobní komnaty, jak jistě víte. Ale věřte mi, že si nepřejete, abyste tam někdy vkročili bez vyzvání. Nashledanou za týden.“

„Uběhla sotva polovina první hodiny,“ odvážila se říct Hermiona.

„Tak co mu říkáte?“ zeptal se Seamus, když se skupinka mírně zadýchaných nebelvírských šesťáků zastavila u Buclaté dámy.

„Je na něm něco divnýho,“ odpověděl Dean. „Myslím, že byl k Hermioně jen normálně jedovatý, nebude takový zmetek jako Snape, ale o samotě bych s ním být nechtěl. Je na něm něco... já nevím, jak to říct... prostě neobvyklýho, chápete mě?“

Všichni neurčitě souhlasně zabručeli. „Ale je docela hezký,“ ozvala se ostýchavě Levandule.

„Jen docela?“ zasnila se Parvati. „Je to nejhezčí učitel, který je v Bradavicích.“

„Tak to já fakt nedokážu posoudit,“ zasmál se Dean.

„Tak dočkám se toho hesla, nebo si tady hodláte povídat celou noc?“ vyštěkla na ně Buclatá dáma.

„Pardon,“ trhl sebou Neville. „Rezavý klíč.“

„Nemůžu uvěřit tomu, že se budeme učit černou magii,“ řekla Hermiona nesouhlasně, když prolezla otvorem ve zdi. „Neměli bysme to přeci jen říct Brumbálovi?“

„Á, vítejte, šesťáci,“ zavolal na ně Fred, když si jich všiml. „Pojďte sem. Jakpak se vám líbila první hodina s Whitem?“

„Jak víš...“

„Hlavně podle vašich výrazů,“ přerušil bratra George. „Jak to probíhalo?“

Vylíčili jim to. „Proslov pořád stejný, jen s drobnýma obměnama,“ konstatoval to Fred. „Budou nakonec chodit skoro všichni, Brumbálovi to neřekne nikdo, stejně si myslím, že o tom ví, k Whiteovi budete cítit respekt, někteří se ho budou trochu bát, přestože vám neudělá ani setinu toho, co ten slizkej parchant ze sklepení.“

„Hlasujte pro hodinu navíc,“ poradil jim George. „Náš ročník byl na začátku líný, takže nás potom mrzelo celý dva roky, že jsme si dali jen půl hodiny. Fakt to stojí za to.“

„Opravdu učí černou magii?“ ptala se Hermiona úzkostlivě.

„Jen minimální základy, neboj.“

„Vemte si všechny jeho předměty,“ doporučil jim George. „Nebudete litovat.“

„Poslyšte,“ začala Parvati medově: „nechcete nám říct něco málo i o těch ostatních profesorech?“

„Klidně,“ pokrčil rameny George. „Dejte nám seznam.“

Ron vytáhl z kapsy zmuchlaný pergamen a okázale ignoroval Hermionin káravý pohled.

„Na přemisťování půjdete všichni tak jako tak...“

„Hoochovou a Pomfreyovou znáte...“

„Ruffianovi jsou trochu sadističtí, ale ke všem stejně...“

„Kouzelnický reakce jsou ztráta času...“

„Glormy je podobnej Vektorový...“

„Savage je děsně náladovej a nevypočitatelnej...“

„Beige je prima chlap, zato ten předmět, co učí, je dost obtížnej...“

„Ostatní profesory neznáme, ale ještě loni učil přírodní magii jeden stařičkej šaman a ostatní jeho hodiny děsně vychvalovali.“

„Každopádně bych všem z mudlovských rodin doporučil všední kouzelnický život.“

„To je asi tak všechno, co vám k tomu můžeme říct,“ podal George pergamen zpátky Ronovi. „A my pomalu půjdem.“

Teprve teď si Harry všiml, že oba mají baťohy. „Kdy se vrátíte?“

„Ve čtvrtek. Chceme být u konkurzu. Doufám, že s náma počítáš do týmu.“

„Jasně, pokud vám nebude vadit, že budete muset být v Bradavicích o to dýl.“

„Ale Harry, vždyť famfrpál je to jediný, po čem se nám v krámě stýskalo.“

„Jak se vlastně dostanete pryč?“ zajímala se Levandule.

„Musíme za hranice školních pozemků a pak se přemístíme. Původně jsme mysleli, že to sfouknem letaxem, ale cestování krbama je teď omezený.“

„Takže se musíme, my chudáčkové, vláčet až skoro do Prasinek,“ povzdychl si George, ale potajmu se na trio ušklíbl a přejel si dlaní po paži na místě, kde měl mizedlo. „Tak se mějte a hezky se učte.“

„Provokatére,“ zahuhlal Seamus nenaloženě.

Druhý den přinesla sova Harrymu útržek pergamenu.

Sotva si nebelvírský patron krátký vzkaz přečetl, pergamen se vzňal bílým plamenem a ve vteřině shořel. Nezůstal po něm ani popel.

Mít Scarlett Vixenová kratší vlasy a zeleň očí trochu jasnější, vypadala by téměř jako Lily Evansová-Potterová. I tak si ji Harry prvních deset minut hodiny pečlivě prohlížel. Příjemný hlas nové profesorky ho však časem ukolébal do stavu mírné ospalosti. Předmět principy kouzel byl děsivě nudný. Sice zdaleka ne tak, jako dějiny čar a kouzel, ale stačil na skelný pohled v očích dobré poloviny přítomných studentů. Nehledě na to, že Harry absolutně nechápal, o čem Vixenová vlastně mluví. Odešel i s Ronem po skončení první hodiny a jedenáctku přeškrtl hned za dveřmi tak důrazně, že pergamen málem protrhl.

Na kouzelných formulích a obraně proti černé magii si jen opakovali látku minulých ročníků. (Což následovalo i v ostatních předmětech pokračujících na OVCE.) Fleur působila trochu nejistě, ale studenti se neobvykle chovali přímo vzorově, kupodivu včetně zmijozelských, ačkoli možná to nebyla tolik zásluha Fleuřiných učitelských schopností, jako spíš špetky její vílí krve.

Zkusil se jít s Ronem podívat i na dvouhodinovku her, ale ani to ho moc nezaujalo. Famfrpál byl prostě jenom jeden.

Krátce před osmou hodinou se nechal sochou vtáhnout do prostor patronů. Ostatní tři už tam byli. Gerald mu podal pergamen. „Tady máš jména všech prváků. Pokus se s nima trochu seznámit, a kdyby se třeba chovali podezřele, tak nám to musíš říct. Schůzky budou tady touhle dobou každý týden. Ujistil jsem se, že nikomu z nás se to nebude křížit s rozvrhem.“

„Ten pergamen nech tady,“ doplnila Geraldova slova Alison. „Kdyby to někdo našel, vzbudilo by to nepříjemné otázky.“

„Vlastně už by tu jeden problém byl,“ poznamenala Alison zachmuřeně.

„Nech mě hádat,“ zvedl Harry oči od pergamenu. „Lakeovi?“

„Přesně tak. Nevím, jak její bratr, ale Sally bude mít časem dost potíže, jestli na něm bude pořád tolik závislá. V neděli přišla na kolej celá ubrečená, když se jí jeden kluk snažil vysvětlit, že teď bude její rodina kolej, ne bratr, dostala hysterický záchvat, v pondělí dokázala na Erminovi, ERMINOVI SNIFFY, vymámit slib, že jí sežene rozvrh Nebelvíru. Dneska už ho měla a dala si záležet na tom, aby každou volnou minutu strávila s bratrem. Ta holka je zmijozelka tělem i duší, o čemž svědčí i fakt, že ji Ermine neroztrhal na malé kousky při první zmínce o Nebelvíru, ale pokud to takhle půjde dál, zmijozelové ji vyčlení ze svého středu, budou se obávat vynášení informací o zmijozelských aktivitách.“

„Zmijozelských aktivitách?“ opakoval Harry.

„Nepředstavuj si pod tím nic zvláštního, patří tam třeba taktika famfrpálu. Ve Zmijozelu je všeobecně známá. U vás ne?“

„Vlastně ani nevím,“ uvědomil si Harry. „Neměl jsem nikdy potřebu se o to zajímat, jsem v týmu od prváku.“

Alison si odfrkla. „Já vím. Nadržování Nebelvíru.“ Poprvé ji Harry viděl tvářit se skutečně nepřátelsky.

„Nechci vám kazit dojímavou chvilku při vzpomínání na prvák,“ zarazil je trochu kousavě Gerald: „ale odbíháte od tématu. Tý holce dáme týden, ne, spíš čtrnáct dní, ať si zvykne. Řešit to budem až pak, bude-li ještě co. Harry, Sheilo, prostě se pokuste seznámit se s prváky, můžete i s ostatníma ročníkama, a nashledanou za týden. Alison, na slovíčko.“ Chytl zamračenou tmavovlásku za rameno a odtáhl ji do svého pokoje.

„Proč jen musí být zmijozelové tak nenávistní,“ povzdechla si Sheila. „Kdyby šlo o Malfoye, neřekla by ani popel, to se vsaď.“

„Popravdě řečeno, trochu má možná pravdu,“ připustil Harry neochotně. „Ale zrovna oni sami nemají nadržujícího ředitele koleje, vůbec ne.“

Na hodinu přemisťování se studenti dostavili do sklepení na opačné části hradu, než byla učebna lektvarů. Byla tam obrovská místnost plná kamenných sloupků. Ve výšce, kde by mohlo začínat další patro, se tiskl ke stěně úzký ochoz se zábradlím a třemi točitými schodišti vedoucími dolů. Na tento ochoz vedly vstupní dveře. Studenti se snažili natěsnat na ochoz, ale skřehotavý hlas je zarazil.

„Dolů, musíte dolů.“

Zblízka bylo vidět, že mezi sloupky jsou tenké blanky připomínající Harrymu bubliny z mudlovského bublifuku, který občas Dursleyovi koupili Dudleymu.

„Vítám vás na první hodině přemisťování. Jmenuju se Shane Resite.“ Na ochozu stál drobný muž roztržitého vzhledu. Prostředkem hlavy se mu táhla pleš a po stranách mu na všechny strany trčely bílé vlasy. „Jeden po druhém procházejte blánami, dokud nenarazíte na nějakou, kde se vám neudělá špatně. A žádný: „Jo, dobrý, tady je mi jen trochu divně.“ Musíte být stejně v pohodě, jako kdybyste prošli skrz dveře. Může vám to být i trochu příjemný, to je ta nejlepší varianta, ale žádnou extázi, prosím, to byste si za pár hodin šeredně odnesli. Až narazíte na správnou blánu, zapamatujte si znak na příslušných sloupech a můžete odcházet. Ale pozor, nespěchejte! Výběr správného znaku je důležitý.“

Studenti se trochu váhavě rozešli k blánám. Ta první, u které se Harry zastavil, měla na okrajních sloupech slunce. Zhluboka se nadechl a prošel blánou. Na zlomek sekundy jakoby byly všude okolo něho zářivé paprsky. Až moc zářivé. Za okamžik už klečel na studené kamenné zemi za blánou a protíral si slzící oči, které ho pálily ještě hodnou chvíli poté. Znak slunce očividně není pro něho.

Přestal počítat blány, kterými prošel, přestal si podrobně prohlížet znaky na sloupech. Našel blánu zachycující dojem mlžného polštáře přitisknutého na obličej, i blánu s dojmem pádu vesmírem, tedy způsoby, jakými se přemisťovali Fred a George. Ostatní studenti průběžně odcházeli, už tu zůstávali jen Harry a dalších šest studentů. Konečně našel vyhovující blánu přinášející pocit, jakoby ho ovíjely přátelské zelené plameny. Sloupy nesly znak svislé vlnovky.

Manžele Ruffianovy by Harry nikdy nepřiřadil k sobě. Glen Ruffian byl pravý hromotluk, zarputile a tvrdě se tvářící obr, v jakého zřejmě časem vyrostou Crabbe s Goylem. Jeho manželka Brenda byla oproti tomu křehounká ženuška působící dojmem, že ji při první vichřici vítr odvane kamsi do neznáma. Jízlivý úsměv a ostrý pohled v šikmých očích se k její jemné tváři vůbec nehodil. Časem však musel Harry svůj první dojem poopravit. Manželé si navzájem dokončovali věty, nasadili stejný zlomyslný výraz, společnými silami uštědřili studentům trénink na zesílení svalů, po němž někteří slabší jedinci sotva chodili, na závěr předvedli efektní vzorový šermířský souboj a vůbec byli perfektně sehraní.

Přibližně desetiminutová schůzka zájemců o předmět magická citlivost se výrazně podobala úvodu druhů magií. White jim řekl, že se „naučí poznat kouzlo i přes zeď,“ což nikdo nepochopil. Dále je informoval, že někteří studenti pro tento předmět prostě nebudou mít ani špetku potřebného nadání, nicméně ty pozná tak po dvou, třech dvouhodinovkách a pak je z výuky de facto vyhodí. Leč studenti odešli nezastrašeni, neboť z hodin se zajímavým profesorem si slibovali mnohé.

Předmětová magie s Markem Savagem Harryho nijak nenadchla. Možná to bylo i tím, že byl celé dvě hodiny myšlenkami jinde – na nebelvírském konkurzu do famfrpálového mužstva, který proběhl krátce poté.

Když Harry došel na hřiště, už tam postávalo asi dvacet nebelvířanů s košťaty snažících se pohledem odhadnout své soupeře. Do určené hodiny se přišouralo ještě několik zájemců o post a s nimi spousta čumilů.

Novopečený nebelvírský kapitán vylezl na lavičku a sjednal si pozornost. „Takže, jak jistě víte, potřebujeme dva střelce. Zájemci ať se srovnají do řady. Jeden po druhém poletíte k protějším brankovým tyčím, tam mezi nimi uděláte slalom, okolo poslední tyče se otočíte a uděláte slalom ještě na druhou stranu. Pak poletíte zpátky. V polovině hřiště vám Katie přihraje camrál, musíte ho chytit, poletíte s ním k nám a pokusíte se dát branku.“

Většina kandidátů na koště nasedala sebevědomě a sesedala schlíple. Slalom dělal potíže téměř všem, ale nakonec ho zvládli, i když pomaleji, než by si Harry i oni sami představovali. Pravým kamenem úrazu se však ukázalo být chytání camrálu. Někteří začali kousek před Katie zuřivě brzdit, jiní nedokázali míč chytit, ani když ho po nich Katie opakovaně házela tak přesně, že je praštil do hrudi. S mířením to také nebylo nejlepší.

Ginny byla zdaleka nejlepší. Všichni přihlížející v čele s Harrym jednomyslně uznali, že si místo střelkyně zaslouží. Problém byl ovšem s druhým střelcem. Další tři nejlepší kandidáti byli zhruba na stejné úrovni. Stejně mizerné. Harry stranou svolal tým na poradu.

„Tak co jim říkáte?“

„Jedním slovem slabota,“ odpověděl upřímně Fred.

„Jeden horší než druhý,“ přizvukoval mu George. „Fakt nevím na koho z nich ukázat, ale počítám, že to vyjde nastejno.“

„Hlavně ne Forlona. Je ve stejném ročníku jako já a je děsný flákač. Až ho přejde počáteční nadšení, je klidně schopný úmyslně vynechat trénink,“ varovala Harryho Ginny.

„Takže nám zbývají dva. Ta holka sice dobře lítá a umí i jakžtakž chytat, ale na házení má hrozně slabý ruce. Ten druhý kluk háže i chytá dobře, ale očividně si na koštěti není jistý, bojí se lítat rychle a hlídá si spíš vzdálenost od země než míč,“ přemýšlela nahlas Katie.

„Tak je spojte,“ ozval se za nimi zlomyslný hlásek. „Přivažte je k sobě a tvrďte, že jsou siamská dvojčata. Vona ať řídí koště a von ať se postará o camrál.“ O brankovou tyč za nimi se opíral drobný kluk.

„Tohle je porada jen pro členy týmu,“ vyštěkl na něj Ron.

„Já tu stojím celou dobu. Nemůžu za to, že jste přišli zrovna sem.“

„Nech ho, Rone. Koho bys vybral ty?“ otočila se na nezvaného Ginny.

„Souhlasím s tvým bráchou. Je fuk, kterýho vyberete, protože vyhrajeme minimálně zápas nad Zmijozelem, vzhledem k tomu, že jejich tým popadá smíchy z košťat, až jednoho z těch expertů uvidí v akci.“

„Ty si myslíš, že bys to dokázal líp?“ ušklíbl se Ron.

Kluk chvilku uvažoval. „Myslím, že jo. Lítání mi celkem šlo. A s míčem to taky celkem umím.“

„Tak proč ses nepřihlásil?“

„Vsadim se, že v koleji je víc lidí, co by to zvládli líp, ale nepřihlásili se.“

„Ptám se, proč ses nepřihlásil ty!“

Harry varovně sevřel kamarádovi paži. Kluk trochu zrudnul a zaujatě si prohlížel špičku boty. „Nemám koště,“ přiznal nakonec tiše. To Harryho zaujalo.

„Nemáš teď, nebos‘ neměl nikdy?“

„Nikdy.“

„V jakém jsi ročníku?“

„Druhym.“

Černovlasý kouzelník horečnatě uvažoval. „Takže jsi lítal jen loni na vyučování? A přesto si myslíš, že bys to zvládl lépe než támhleti dva?“ Kluk jenom kývl. „Jak se jmenuješ?“

„Martin Besom.“

Harry mlčel a prohlížel si chlapce před sebou. Drobná postava, krátké hnědé vlasy, vystouplá brada a nenápadné brýle. Vlastně byl celý poměrně nenápadný, jakých v Bradavicích pobíhá víc. Ale jestli létal loni poprvé a je dobrý... V duchu si za ten nápad předem vynadal, zhluboka se nadechl a k překvapení všech natáhl k Martinovi ruku se svým drahocenným Kulovým bleskem (konkurz sledoval z ptačí perspektivy). „Jestli stojíš o post střelce, alespoň to zkus. Uvidíme, co umíš.“

Pak se všichni vrátili zpět na své pozice. Nebelvířany proběhla tichá vlna překvapení, když zjistili, že nastupuje další kandidát, a to s koštětem kapitána. „Připrav se na přivolávací kouzlo,“ řekl Harry tiše Hermioně. „Ať nepřijdu o další koště.“

„Jestli si myslíš, že spadne...“ začala nesouhlasně dívka.

„Neboj, na konkurz sem Hoochová dala kouzlo zachytávající padající hráče. Když se prudce nelítá až k trávníku, je to bezpečný.“

Kouzel nebylo potřeba. Ani protipadajícího, ani přivolávacího. Martin hladce prolétl kolem brankových tyčí, bez problémů zachytil Katiinu přihrávku a jen střela se mu nepovedla – camrál se odrazil od obruče. Nebelvírský famfrpálový tým byl kompletní.

„No jo, ale co koště?“ namítal Martin.

„O to se nestarej,“ ozval se George dřív, než stačil Harry otevřít ústa. „Na košťata hráčů dává škola dotaci, to je taková odměna, že tomu věnuješ volný čas. Kromě toho si tady s Fredem plánujeme pořídit nová košťata, takže ti ho při tý příležitosti koupíme. Vydrž týden a máš ho mít.“

Po večeři se Harry vytratil do knihovny.

„Co ty tady?“ uvítala ho hned za dveřmi Hermiona s knihou o runách v ruce. „Pokud vím, tak žádný úkol nemáš, zatím, a že by sis šel jen tak něco přečíst? To pochybuju.“

„Nemusíš být hned tak jedovatá,“ ohradil se Harry, přestože si všiml žertovných ohníčků v kamarádčiných očích. Naklonil se k ní a zašeptal: „Jako patron se potřebuju nenápadně seznámit s prváky. Napadlo mě, že knihovna na to bude dobrá.“

„Jednu jsem viděla u obrany, ostatní u lektvarů. Tvářili se dost zoufale.“

„Hm, díky,“ kývnul na ni Harry a bez zaváhání zamířil k oddělení knih týkajících se obrany proti černé magii. Na židli tam balancovala dívenka malá i na prvačku a snažila se vytáhnout knihu z horní police, na kterou i se židlí sotva dosáhla. Harry k ní přistoupil a knížku jí podal.

„Děku...“ otočila se k němu. Vytřeštila na něj oči. „Ty jsi Harry Potter!“

„Jo, já vím,“ souhlasil Harry pobaveně. „A ty jsi...?“

„Jmenuju se Verena, Verena Veledaová, ale hodně lidí mi říká Vera,“ vychrlilo ze sebe děvče.

„Co hledáš, Vero?“

„Jedno kouzlo, o kterém se zmínila profesorka Delacourová,“ odpověděla Verena a stále si prohlížela Harryho tak upřeně, až mu to začalo být nepříjemné. „Vždycky ukáže na sever. Říkala jsem si, že by se mohlo hodit.“

„Snad se nechystáš do Zapovězeného lesa?“

„Ne, to ne.“ Neznělo to moc přesvědčivě. Harry pocítil, že by se měl zachovat jako pravý patron starající se o bezpečnost mladších.

„Ukaž mi cestu najdeš v knížce Fajn finty pro fikané frajery. A co se Lesa týče, je mi jasný, že když tam budeš chtít jít, tak tam půjdeš. Ale alespoň tam běž s někým. Les je nebezpečný místo. Když potkáte kentaury, buďte uctiví, až uvidíte obra, nenápadně a tiše odejděte, narazíte-li na obrovskýho pavouka, zdrhejte.“

„Ale prý tam žijou i jednorožci,“ namítla Verena toužebně. „Určitě jsou nádherní, vždycky jsem chtěla nějakýho vidět, dokonce mám jednorožčí žíni v hůlce.“

„Tak zkus poprosit Hagrida, aby ti nějakýho ukázal. To je nejbezpečnější způsob, jaký můžeš najít.“

„Nevyhodí mě? Vypadá tak divoce...“

„Jsi nebelvírka nebo ne? Máš být odvážná.“ Pak se nad ní slitoval. „Pojď půjdu tam s tebou.“

Když odcházeli z knihovny, nevyhnutelně míjeli Hermionu. „Kam jdete?“

„Za Hagridem.“

„Skvělý nápad,“ sklapla dívka knížku. „Minutku na mě počkejte.“

O chvíli později už seděli v chatrči Hagrida, který jim naléval čaj do obrovských šálků.

„Tak jednorožce, hm. To sou celkem milý zvířata, ale jinak né moc zajímavý. Nechápu, co na nich vy holky máte. Aspoň každej třetí rok vleze skupinka prvaček do Lesa a vobyčejně si to šeredně vodnesou.“

„Ukážeš jí nějakýho?“ chtěl vědět Harry.

„Ale jo, to neni problém. Zrovinka teď tady mám jednoho chudáka s rozřízlou nohou vod větve. Na zraněnýho jednorožce je moc smutnej pohled, ale přijďte v sobotu v osum večer, to ho budu pouštět zpátky. A klidně si přiveď kamarádky, Vero. Budu pak mít lepší spaní.

Páteční přírodní magie byla  výrazně záživnější než úterní principy kouzel. Tedy pro Harryho. Pro Hermionu to bylo přesně naopak, pro Rona nastejno.

Vyučovalo se ve stejné učebně, v jaké měl loni Firenze hodiny jasnovidectví. Studenti leželi na zeleném mechu a poslouchali měkký hlas profesorky Vixenové, který jim vyprávěl o šamanismu, což je druh magie, která nevyužívá ke kouzlům vnitřní sílu kouzelníka, ale například vnitřní sílu stromů. Byly to dvě báječně odpočinkové hodiny, které Harry považoval za příjemné ukončení dne.

Jen jedno drobné nepříjemné překvapení se konalo. Když studenti odcházeli, Vixenová zastavila Malfoye. „Můžu vás na minutku zdržet?“

„Ovšem,“ souhlasil nepříliš nadšeně Malfoy.

„Víte, vaše podoba a tak... Nejste náhodou syn Narcissy Blackové?“

„Narcissy Malfoyové. Jsem. Proč?“ Bledý zmijozel trochu znervózněl.

„Malfoyové? Ach ano, váš otec bude Lucius, že mám pravdu? Jistě, i jemu jste velice podobný, teď si to uvědomuji. Víte, byla jsem dlouho v cizině a poněkud jsem ztratila povědomost o tom všem. Jak se jmenujete, chlapče?“

„Draco,“ odpověděl s bolestným šklebem „chlapec“ vědomý si úšklebků okolo procházejících studentů.

„Až budete psát domů, byl by jste tak laskav a pozdravoval ode mě svou matku?“

„Jistě.“

„Děkuji.“

„Tak běž, chlapče,“ slyšel za sebou Harry Nottův hlas, když stoupal po schodech.

„Myslím, že „chlapec“ Malfoyovi nějakou dobu zůstane,“ řekl Ron spokojeně.

„Alespoň si vyzkouší druhou stranu,“ mínil Harry. „Třeba pak bude snesitelnější.“

„Na to nespoléhej, kámo.“

„Mě by spíš zajímalo, odkud se znají Narcissa Malfoyová a Scarlett Vixenová. Nemůže být třeba...“ Hermiona ztišila hlas: „...smrtijedka?“

„Pochybuju,“ zamítl její nápad Harry. „Když byla za hranicemi tolik let, že neví o svatbě Narcissy a Luciuse, natož o narození Draca, jak by mohla být smrtijedka?“

„Může se tím krýt,“ napadlo Rona.

„Ne, Harry má asi pravdu,“ uznala Hermiona. „Tohle se dá celkem snadno vypátrat. Patřila by k nim ledaže by byla v Albánii, ale ani to by nevysvětlovalo, jak se zná s Malfoyovou. Třeba byly spolužačky.“

„Vixenová mi přišla mladší.“

„Možná. Ale zkusím si najít nějakou starou ročenku.“

Clement Cinnamon byl usměvavý čtyřicátník se světlehnědými už mírně prošedivělými vlasy. Jeho hábit měl nezvyklou barvu – trochu narezlou hnědou, jako má skořice.

„Dobré dopoledne, mládeži,“ uvítal studenty na hodině. „Jsem profesor Cinnamon, ale můžete mi říkat Clemente, nemám rád formálnost. Mým úkolem je seznámit vás s drobnostmi kouzelníky běžně používanými v každodenním životě, ale vám neznámými. Pokud jste o prázdninách strávili pár dní u svých kouzelnických přátel, je možné, že jste se již s některými setkali. Začneme tématem, které asi zaujme spíše dívky. Kouzelníci kladou velký důraz na květomluvu. Mudlové ji sice znají také, ale kromě několika nadšenců se jí mimo tlachání na večírcích nevěnují. Také výklad jednotlivých květin se v různých pramenech liší.

Význam se ztrácí pouze darujete-li někomu jeho oblíbenou květinu, ať je jakákoliv, nebo jedná-li se o rostlinu, kterou jste sami vypěstovali.“

„Hlavně že nemá rád formálnost,“ poznamenal kdosi.

Clement Cinnamon se usmál. „Nemám ji rád, ale to neznamená, že se v ní nevyznám. Například na plesech a velkých večírcích můžete na šatech nebo ve vlasech dospělých svobodných dívek vidět květ mandloně. Značí, že je dotyčná pro tento večer zadaná a je velmi netaktní se pokoušet o cokoli kromě přátelského tance. Zdůrazňuji dospělých svobodných. Vdané dávají svůj stav najevo prstýnkem, na nedospělých dívkách působí květ mandloně stejně nepatřičně jako maminčina rtěnka na pětileté holčičce. Popravdě platí všeobecné pravidlo, že nezletilí stojí mimo významy květomluvy, ale to pro vás přestane platit během tohoto školního roku nebo následujících letních prázdnin, tak raději mému předmětu věnujte trochu času...“

„Jaký to bylo?“ zajímal se u oběda Ron. Z jeho hlasu čišela spokojenost, že on v sobotu žádný předmět nemá.

„Zajímavý,“ odvětila Hermiona uvážlivě. „Asi se bez toho neobejdem. Dneska jsme brali květomluvu. Vůbec jsem netušila, že je pro kouzelníky důležitá.“

„Děláš si srandu?!“ vytřeštil na ni Ron nevěřícně oči. „Vy ji fakt neznáte?“

„A kde bychom se ji asi tak naučili?“ obrátil se k němu Dean. „Mudlové na ni kašlou! Jak jsme mohli tušit, že v tomhle světě můžeš někoho smrtelně urazit jen tím, že mu dáš nevhodný kus zelený větve s květem?“ dodal uštěpačně.

Ronova odpověď zanikla v třeskotu vybuchlého Nevillova talíře. Kus zlata zasáhl Nevilla do hlavy a srazil ho k zemi. Předtím ho ještě stihly pořezat drobnější úlomky. Jeho i nejbližší okolo sedící nebelvířany. Ke stolu ihned přispěchala  profesorka McGonagallová.

„Co se tady stalo?“ ptala se ještě za chůze.

„Nic vážného, paní profesorko,“ odpověděl nevzrušeně Neville. „Mám novou hůlku a ještě jsem se s ní tak úplně nesžil. Pan Ollivander říkal, že na kouzlení s tou starou tátovou, co jsem měl, bylo potřeba vynakládat hodně síly, ale tahle je lehčí. Prý mi má sedět líp než tamta, ale pořád si nemůžu zvyknout na to, že na kouzlo stačí míň.“

„Dobře, pane Longbottome, ale příště raději cvičte někde o samotě. Teď běžte na ošetřovnu.“

Večerní „vypouštění jednorožce“ dopadlo nadmíru dobře. Přišli skoro všichni prváci z Nebelvíru a nádavkem i několik z jiných kolejí. Například Sally Lakeová nebo albín Sylvestr Algol, který ale stál stranou ostatních a za celou dobu ho Harry neslyšel říct jediné slovo. Zato nebelvírské prvačky štěbetaly natolik, až je museli tišit. Krása jednorožce je dostala do povznesené nálady, v níž se zapomněly ostýchat mluvit s šesťáky a Harry se o nich za ten jediný večer dozvěděl víc, než čekal. Cestou do hradu mu navíc části rozhovorů reprodukovali i Ron s Hermionou, ale ještě víc zajímal nebelvírského patrona názor Hermiony na jednotlivé studenty. Narozdíl od něj se totiž očividně vyznala v duši dívek nejen stejného věku. Asi na to prostě měla přirozený talent.

Po návratu na kolej Ron cosi hledal a přehrabával se v kufru. Najednou se narovnal a prohlížel si nějakou věc.

„Kde se to tady vzalo? To není moje.“

„Co?“ odhrnul Harry jeden ze závěsů visících kolem jeho postele..

„Nevím. Chytej.“

Harry obratně zachytil drobný hranatý předmět jednou rukou. Bylo to mnohem jednodušší, než chytit zlatonku. Chvíli mlčel.

„Harry?“ nevydržel to po chvíli Ron.

„Cože?“ trhl sebou Harry. „Jo... no... je to moje. Ale netuším, jak se to dostalo k tobě do kufru. Asi jak jsme narychlo balili před odjezdem na Ostrov.“

„Asi,“ souhlasil unaveně Ron. „Tak dobrou noc.“

„Dobrou.“ Černovlasý kouzelník nepřítomně zatáhl závěs, lehl si a nevnímající oči upřel na strop. Ron mu hodil krásně vyřezávanou krabičku z černého dřeva.

http://www.ladyluna.estranky.cz/fotoalbum/11_-novi-kantori_-nove-predmety/rozvrhy/16

Zpět na obsah

Kapitola 15: 12: Téměř bezcenné vzpomínky

12: Téměř bezcenné vzpomínky

 V pondělí strávil Harry celé dopoledne nad prázdným pergamenem, který dostal od Freda a George. Zkusil všechny písmo odhalující postupy, které znal. Několik zaklínadel, fráze použité Snapem na Pobertův plánek v třetím ročníku, nahřívání pergamenu, odhalovací prášek z KKK... Vše bezúspěšně. Během lektvarů vůbec nedával pozor. Naštěstí si toho Snape nevšiml, protože obklopil pracovní stoly jednotlivých skupin paravány, aby nemohli při vaření složitého lektvaru z polotovarů připravených minulý týden odkoukávat pracovní postupy ostatních.

Ze zamyšlenosti ho vytrhla až dvouhodinovka druhů magií. Ve Whiteově učebně byl na každém místě položen talíř se dvěma sendviči a hrnek s čajem. Čistým čajem, bez mléka.

„Uvědomujete si,“ zašeptal Ron přátelům: „že večeříme u jednoho stolu s Malfoyem?“

Harry se po jmenovaném ohlédl. Se vznešeným výrazem upíjel z hrnku čaj. „Co na mě tak civíš, Pottere?!“ vyjel na něj, když si všiml jeho pohledu.

„To, že se někdo podívá na tu světovou stranu, kde zrovna oxiduješ, ještě neznamená, že civí na tebe. Nevíš, co bych z toho asi tak měl, Malfoyi?“ odsekl Harry a za nic na světě by nepřiznal, že se na něj skutečně díval.

„To mi řekni ty, Pottere. Civěl jsi na mě! Že by jsi se snad snažil odkoukat trochu etikety při jídle? Protože, jak vidím,“ sjel znechuceně očima z Harryho na Rona, který se ládoval sendvičem takovým způsobem, že lítaly drobečky na všechny strany: „od svých kamarádíčků se toho asi moc nenaučíš, co?“

V tom okamžiku se otevřely dveře do kabinetu a vstoupil White. Neměl na sobě hábit, jen černou košili a kalhoty. „Dobrý večer. Crabbe, zavřete dveře do chodby. Pottere a Malfoyi, za každou větu z vaší dětinské hádky strhávám vašim kolejím jeden bod. Tedy šest Zmijozelu a šest Nebelvíru.“ Dětinské hádky. Harry sklopil oči k zemi. White měl pravdu. Malfoy si sice začal, ale poslední věta, kterou mu řekl on sám, byla v podstatě hozenou rukavicí.

„Dnes začneme nepromíjenými kletbami. Sice je podle všeho znáte z obrany proti černé magii, ale zkušenosti se znalostmi studentů mne naučily nespoléhat se na to. Takže kdo nám o některé z nich něco poví?“ Přihlásila se většina studentů. „Longbottome?“

„Cruciatus, kletba bolesti. Dokáže způsobit i šílenství. Za její používání je většinou doživotí v Azkabanu,“ odpověděl Neville tiše, ale zdaleka nebyl tak bledý jako tenkrát na hodině falešného Moodyho. Brumbálova armáda, útěk Lestrangeových a události na ministerstvu ho dost posílily.

„Bod pro Nebelvír. Jen bych vás trochu opravil – Crucius samo nemůže přivodit šílenství. Je to kouzlo těla. Šílenství nastane, je-li zároveň použito i kouzlo psychické. Znáte indikaci? Zaklínadlo?“ vysvětlil, když se Neville zatvářil zmateně.

„Crucio.“

„Další bod. A znáte podmínku, kterou musí sesílatel splňovat, aby se mu podařilo kouzlo správně seslat?“ Neville zavrtěl hlavou. White očima přelétl zbytek třídy. „Někdo jiný?“ Nikdo se nehlásil. Ani Hermiona. Nakonec tedy váhavě pozvedl ruku Harry. „Pottere?“

„Musí chtít způsobit bolest,“ hlesl Harry. „Musí toužit slyšet křičet oběť bolestí.“

„Bod pro Nebelvír. Je dokonce známo, že noví smrtijedi museli v rámci přijímacího obřadu prokázat schopnost seslat Cruciatus, nejčastěji na malé dítě.“ Několik studentů se zatvářilo otřeseně. „Jak víte, proti tomuto zaklínadlu neexistuje žádný štít ani protikouzlo. Z historie nicméně známe několik málo jedinců, kteří dokázali bolesti vzdorovat snad jakousi silou vůle. Ovšem jak to dokázali, to merlinužel nikdo neví. Pokud někdo vyšle toto kouzlo na vás, uděláte nejlépe, když prostě uskočíte. Indikace musí být vyslovena nahlas a zřetelně, což vám dá vteřinovou šanci se připravit. Není to moc, ale lepší než nic. Kdybyste třeba někdy našli oběť smrtijedů, poznáte, že byla vystavena Cruciatu, podle charakteristických jizviček ve tvaru půlměsíců,“ začal si White rozepínal knoflíčky na košili: „které se zasaženému Cruciatem vytvoří na hrudi nebo na zádech.“

Při posledních slovech si do poloviny rozhalil košili. Na bledé kůži měl kolem deseti načervenalých půlměsíčků. Ve třídě by byl slyšet spadnout špendlík. Dokonce i zmijozelským zmizely z tváří významné úšklebky, které si vyměňovali, když White začal mluvit o nepromíjených. White si toho nevšímal, zapínal si košili a klidně mluvil dál.

„V bitvě je Cruciatus v podstatě k ničemu. Pokud jste dostatečně bezcitní, bolest protivníka zastaví, většinou i upustí hůlku. Ale museli byste někoho mučit mnoho hodin, což v bitvě ani nejde, aby nebyl schopen hned po skončení kouzla opět uchopit hůlku a bojovat. Nebo by to muselo být dítě. A zatímco se někde uprostřed bitevního pole soustředíte na sesílání a udržování kletby bolesti, může vás někdo další poměrně snadno odzbrojit, omráčit nebo zabít. Kdo mi řekne další kletbu, která se nepromíjí?“

Probrali zbylé dvě kletby. White pokaždé zdůrazňoval při seslání nutnost touhy zabít či ovládat.

„A teď se konečně dostáváme k důvodu, proč si tato kouzla opakujeme. Ví někdo z vás, proč se nepromíjí právě Crucio, Imperio a Avada, ačkoli existuje spousta dalších zaklínadel, která způsobí vážná poranění, smrt, bolest, nebo si pohrají s lidskou psychikou? Malfoy?“

„Patří do černé magie.“

„Bod pro Zmijozel.“

Hermiona zvedla ruku. „Ale pane profesore, vždyť třeba kouzlo Furmen potestas může vyslané nesprávným kouzelníkem také snadno způsobit smrt, patří do černé magie, a přesto se soudí pouze pokud smrt opravdu způsobí, nejen pouhé použití.“

„To není pravá černá magie, pouze se jí tak zvykově říká. Proto, abych vás nemátl, budu toto značení také používat. Pravé černé magii, do které patří kletby, jenž se nepromíjejí, budeme říkat temná magie.“

„Pane? A kam teda patří Furmen potestas?“

„Říká se jí šedá, základní nebo obecná. Předpokládám, že všechna kouzla, která jste se v Bradavicích naučili, jsou šedá. Jsou silná, ale na temnou magii, nebo naopak světlou magii nemají. Je v nich velká síla. Můžete s nimi dosáhnout i věcí, které by zbytek světa pokládal za přinejmenším podivné.“

„Jako že třeba někdo zná naše jména, i když nás nikdy neučil?“ odvážila se Levandule.

Na Whiteově tváři se daly těžko odhadnout nějaké emoce, ale Harry by přísahal, že teď se zatvářil pobaveně.

„Je mi líto, že vás musím zklamat, slečno Brownová, ale to je čistě šedé kouzlo v lavicích. Každý, kdo stojí na stupínku, vidí nad hlavami sedících studentů jejich jména. Ale sílu temné magie si dokáže plně představit jen ten, kdo ji viděl. Ať už se jí chce vyhnout nebo ji použít. Chtěl bych, aby každý z vás nepromíjené viděl. Všechny nepromíjené.“

Terry Boot zvedl ruku. „My už jsme je viděli, pane profesore. Ve čtvrťáku.“

„Na nějakých drobných zvířatech, že? Ne na lidech.“

Terry pobledl. „A...ano. Na zvětšených pavoucích. Ale Imperius zkoušel na nás.“

„Je tady někdo, kdo neviděl Imperio na člověku?“ rozhlédl se White. „Dobře, Imperio vynecháme. Ale co se týká zbylých dvou kleteb, i ty byste měli vidět. Tohle je ještě stále nezávazná výuka, takže do toho nikoho nebudu nutit.“

„Jak nám je chcete ukázat?“ zeptala se vyděšeně Susan Bonesová.

„Ukážu vám své upravené vzpomínky. Jsou upravené, takže uvidíte jen aktéry, ale nepoznáte tváře. Jsou zeslabené, takže to vámi tolik neotřese. A jsou to jen vzpomínky, takže vás nepoznamenají například viděním testrálů a tak.“ White zamával hůlkou. Na tabuli se objevil seznam latinských slov. „Tohle si všichni opište. Ti z první řady, kteří se odváží shlédnout mé vzpomínky, ať mě nyní následují vedle.“ Odvážilo se všech devět.

Vedlejší místnost byla vypolstrovaná, na bocích do tvaru obřích schodů, zřejmě aby si na ně mohli studenti sedat, uprostřed se táhlo pódium podobné tomu, které bylo před lety v Soubojnickém klubu. Harryho jen udivilo, proč se tehdy vlastně nevyužila tato místnost. Byla na souboje mnohem vhodnější, než tenkrát ta narychlo upravená učebna. I když, jak tak o tom přemýšlel, on by taky nepustil někoho jako Lockharta do své učebny.

Následovali Whitea k jednomu konci pódia, kde byla položená myslánka. White pozvedl ruku s hůlkou. Objevilo se úzké lanko a volnými smyčkami kolem pasu svázalo studenty do řady.

„Zjistil jsem, že studenti různých kolejí se neradi drží za ruce,“ vysvětlil profesor. „A je to nejlehčí způsob, jak udržet v myslánce, to je ta kamenná miska, víc jak tři, co s ní neumějí zacházet, zároveň.“ Chytl volný konec provazu a druhou rukou se natáhl k hladině vzpomínek, jenž měly k Harryho překvapení nazlátlou barvu. Neměl však moc času přemýšlet o důvodu, neboť lano uvázané okolo jeho pasu sebou škublo a vtáhlo ho za profesorem do myslánky.

Zdaleka to nebylo tak hrozné, jak se obával. Něco jiného je dívat se, jak se zelený paprsek noří do hrudi člověka, kterého znáte, a něco jiného je dívat se, jak zasáhne tělo bez tváře, hlasu, viditelných emocí. Je rozdíl mezi tím, když vysloví slovo „Crucio“ štěrbinovitá ústa pod červenýma očima s dychtivým výrazem, a tím, když je zašeptá hlas bez identity.

Ostatní to viděli jinak. Okusili hrůzu, šok a bezmoc. Tedy, zmijozelové se tvářili nezúčastněně, ale zvláště na Pansy Parkinsonové bylo vidět, kolik ji bezvýrazná maska stojí sil a jak pod ní bojuje s hysterií. Ti z první řady to vlastně měli nejlepší, protože před vstupem do jámy lvové neviděli obličeje vycházejících. A přesto – vejít odmítlo jen pár dívek z Mrzimoru a jedna z Havraspáru. Těžko říct, proč tam šli ostatní. Snad ze solidarity jako Harry (který tam jít nemusel, protože už viděl použití všech nepromíjených na vlastní oči), snad ze studijních důvodů jako Hermiona, morbidní zvědavosti jako Malfoy, nebo prostě z touhy prokázat odvahu sami sobě jako Neville či ostatním jako Ron.

„Vypadáš, že se tě to dotklo nejmíň ze všech,“ poznamenala k Harrymu Hermiona nahlas, když se vrátila poslední bledá řada.

Harry na ni chvíli zíral a snažil se rozluštit její významný pohled. Pak pomalu a naprosto upřímně odpověděl: „Víš, White říkal naprostou pravdu. Ty vzpomínky jsou hodně upravené. Ve skutečnosti je to mnohokrát horší.“

„Dotklo se tě to nejmíň... Je to mnohokrát horší...“ parafrázoval Ron o hodinu později v nebelvírské věži. „O co vám u Merlina šlo? Aby se všichni složili?!“

„On to vůbec nepochopil,“ povzdychla si Hermiona.

„Co jsem nepochopil?“

„Bylo tam sedm zmijozelů. Vsadím se, že čtyři z nich mají stopro naplánováno stát se smrtijedy jako tatíčci,“ vysvětloval Harry. „Ale vždyť oni vlastně ani nevědí, co to znamená být Voldemortův zabiják... Měl by ses odnaučit sebou trhat pokaždý, když někdo řekne jeho jméno... Je to mizivá šance, ale White je tím, co dělá, možná dokáže odradit. My s Hermionou jsme se mu jen pokusili trošku pomoct.“

„To proto učí White černou magii, Rone. Je vážně na naší straně, jen se nesoustředí na snižování počtu smrtijedů, ale na to, aby se přidávalo míň nových.“

„Co když ne? Co když chce naopak budoucí smrtijedy připravit, aby necouvli, až dostanou první úkol?“

I to je možné,“ připustila Hermiona. „Ale přeci jen je v Řádu. Když nechceš věřit Fénixům, tak komu?“

Před půlnocí se Harry pod neviditelným pláštěm vyplížil z věže. Proklínal sám sebe, že se nedonutil zůstat v posteli, ale nutně potřeboval mluvit s Whitem. Jen doufal, že učitel překousne tak pozdní návštěvu.

Pět minut se odhodlával zaklepat na dveře kabinetu.

„Dále.“

Harry nesměle vstoupil. Místnost vypadala stejně neosobně jako White sám. Masivní vyřezávaný stůl a skříně z tmavého dřeva působící starobyle i na kouzelnický svět, za stolem jednoduchá židle strohá ještě víc než ty, které byly u lavic v učebnách, před stolem křesla sic bohatě čalouněná, přesto napohled tvrdá, nikde žádný obraz, fotografie, soška, nic takového. Interiér polidšťovala jen zakrslá rostlinka v květináči na stole a kroky tlumící huňatý koberec s několika centimetry dlouhým vlasem. Nad stolem se vznášela koule slabě zářící modrým světlem, díky kterému tonul pokoj v modravém příšeří jako pod vodní hladinou.

White stál u okna a pozoroval cosi venku. „Posaď se, Harry, hned se ti budu věnovat.“

Harry ho váhavě poslechl. Tiše seděl a připadal si dost nesvůj. „Jak víte, že jsem to já?“ vyhrkl jakmile se White otočil.

„Čekal jsem tě. Vlastně jsem tě čekal už s Hermionou.“

„Ona tady byla?“

„Odešla před půlhodinou. Večerní světlo!“ Koule se rozzářila žlutým světlem stejným jako vydává lucerna, jen o něco jasnějším. „Jsi tady sám, takže odhaduji, že jsi přišel kvůli jiné záležitosti, než ona. Takže co potřebuješ?“

„Naučit se zacházet s myslánkou.“ Harry položil na stůl kamennou misku s runami. „Našel jsem ji na Grimmauldově náměstí. V tom červeném pokoji, jestli jste o něm slyšel.“

„Řekni mi kolikrát a za jakých okolností už ses s myslánkou setkal.“

Harry trochu zrozpačitěl. „No, byl jsem sám v Brumbálově pracovně... dveře skříně byly nedovřené...“

„Viděls‘ alespoň něco zajímavého?“

„Ano, tři staré soudní procesy z doby po pádu Voldemorta.“

„A ještě?“

„Brumbál mi v červnu něco ukazoval.“

„A ještě?“

„To je všechno.“

„Opravdu? Zaváhal jsi.“

„No dobře, byl jsem v myslánce ještě jednou, ale slíbil jsem, že to nikomu neřeknu,“ odpověděl Harry s nepříjemným pocitem bezmoci, že není schopen ten incident Whiteovi zatajit.

„Řekl jsi, že jsi viděl soudy. Předpokládám, že se týkaly smrtijedů. Ty byly vesměs hodně nepříjemné. Přesto se mi zdá, že tě nezasáhly natolik, jako tato tajná vzpomínka. Viděl jsi něco, co se dotklo tebe osobně, že?“

„Viděl jsem, jak táta udělal něco... čemu bych nevěřil, kdybych to neviděl na vlastní oči.,“ zašeptal Harry bolestně. „Mluvil jsem o tom s Remusem a S... Siriusem,“ dodal nesouvisle. „Sirius mi řekl, že jim bylo patnáct a byli idioti. Že v patnácti je idiot každý. Ale já bych to neudělal ani v patnácti ani jindy. Myslím, že z našeho ročníku by to sedělo akorát tak na Malfoye.“

„Patnáct... Pátý ročník... To byla vzpomínka Severuse, že?“

Harry prudce zvedl hlavu. „Jak to víte?“

„Byl jsem sice níž, ale dobře si je pamatuju. Byli dost podobní dvojčatům Weasleyovým.“

„Ne, tohle by oni neudělali...“

„Harry, nevím sice, co jsi viděl, ale věř mi, že Weasleyovi mají na svědomí spoustu nehezkých žertíků. Vyrostli z nich o dost rychleji než tvůj otec a ostatní, proto si na ně moc nepamatuješ, ale jejich první tři ročníky byly pro některé studenty děsivé, zvláště ten druhý. Teprve potom se přeorientovali na většinou nevinné žertíky. Dále bys měl vědět o myslánkách jedno – zachytávají situaci z pohledu pamětníka. Obraz a slova bývají téměř stoprocentně taková, jako ve skutečnosti, ale zabarvení slov, celková nálada a například pocit ponížení ze vzpomínek přímo čiší tak, jak je cítil pamětník.“

„Prosím vás, neříkejte profesoru Snapeovi, že víte, že jsem byl v jeho myslánce.“

„O to se nemusíš bát.“

„A naučíte mě s ní zacházet? Občas mám pocit, že mi praskne hlava, na co všechno myslím. Nebo se něco snažím vybavit a nedokážu to. V tom by mi myslánka pomohla, ne?“

White se opřel a chvíli si bezvýrazně Harryho prohlížel. „Ano, teoreticky. Jenomže jsi na něco takového dost mladý. Zažil jsi toho sice víc než jiní za celý život, já vím, ale tvá mysl se ještě formuje, což je proces, který končí mezi devatenácti a dvaadvaceti. Pokud nemáš zformovanou mysl ani neovládáš nitrobranu nebo červenou magii, může se snadno stát, že si vzpomínky definitivně vymažeš z hlavy.“

„To by mohla být i výhoda,“ zamumlal Harry.

„Utváří tě každá vzpomínka. Něco vymažeš a už to nebudeš ty. Máš co zapomínat, ale tohle není řešení. Tak mě napadá... Odkud víš, že si pro seslání Crucia potřebuješ vychutnávat bolest?“

„Řekla mi to Bellatrix Lestrangeová loni na ministerstvu. Já... pokusil jsem se na ni Crucio seslat po... potom, co Sirius propadl obloukem, ale jen jsem ji srazil na zem.“

„Počkej chvíli tady. A na tu kytku nesahej, jestli nechceš mít zelenou ruku, zabavil jsem ji jednomu ze studentů.“

White odešel, zřejmě do svých soukromých komnat. Dveře, které k nim vedly, nebyly v dřevěném obložení téměř vidět. Harry využil profesorovy nepřítomnosti a vyhlédl z okna. Ale ať už tam bylo při jeho příchodu cokoli zajímavého, teď už výhled obsahoval jen trávník a vzdálenější Les.

„Tady bych pro tebe něco měl,“ řekl White, když se vrátil a podal Harrymu lahvičku naplněnou nazlátlými upravenými myšlenkami. „Jsou upravené jen minimálně, abys neviděl mne. Do myslánky je prostě přelij. Vydrží pět shlédnutí. Slib mi ale, že se na ně podíváš až zítra a teď půjdeš spát.“

„Slibuji, pane.“

Jako nejbezpečnější místo pro shlédnutí Whiteových vzpomínek přišla Harrymu Komnata nejvyšší potřeby. Proto se do ní po snídani vytratil. Ponořil se do nazlátlé tekutiny.

Na setmělé pasece proti sobě stály dvě skupiny kouzelníků. Ti vepředu (na obou stranách) udržovali obří jednolité štíty, přes které Harry viděl jen siluety. O podobném kouzle nikdy neslyšel. Zpoza štítů létala nejrůznější kouzla mladému pozorovateli známá i neznámá. Pak jeden kouzelník vyslal paprsek Avady. Protivníci rychle uskočili do stran, čímž se soustředění těch vepředu přerušilo, štít zhasnul a zmizel. Siluety se vyjasnily, Harry rozpoznal bystrozorské stejnokroje. Na nechráněné bystrozory však druhá strana kupodivu nezaútočila. Siluety za štítem se obracely a vysílaly zaklínadla na úplně jinou stranu, než by kdo čekal. Harry se rychle přesunul tak, aby viděl za štít (stál asi dvacet metrů od boje). Byli tam smrtijedi. Podle všeho je část bystrozorů pod vedením Moodyho obešla a vpadla jim do zad. Štít po chvíli zmizel, smrtijedi byli obklíčeni. Ze začátku se drželi, ale pak jich několik zpanikařilo, což se přeneslo i na většinu ostatních. Začali se houfně přemisťovat pryč, dokud na pasece nezůstali jen čtyři ležící. Bystrozoři je spoutali a sundali jim masky. Pak jeden z bystrozorů rozsvítil hůlku a jiný fotografoval zatčené. Ten, který svítil byl... James Potter.

Myšlenky zavířily, scéna se změnila. Vánoční ples v Bradavicích. Harry u stolu zahlédl Petra Pettigrewa s jakousi hnědovláskou. Vypadal starší než ve Snapeově vzpomínce. Harry ho odhadl na šestý nebo sedmý ročník. Červíček měl dětský obličej, který určování jeho věku výrazně ztěžoval. Černovlasý kouzelník však nechal být Červíčka Červíčkem, protože se mu při pohledu na něj zatínaly pěsti, a raději hledal v sále ostatní poberty. Jamese a Remuse našel rychle. Primusové a prefekti zahajovali ples valčíkem se členy profesorského sboru. James tančil s profesorkou McGonagallovou, Remus s madame Pomfreyovou. Našel i svoji matku, jak tančí s Brumbálem. Ne, našel dívku, která se stane jeho matkou. Valčík skončil, Brumbál s dvornou úklonou předal Lilyinu ruku Jamesovi. Parket se zaplnil ostatními studenty, Harry měl ale i tak ze svého místa na Lily a Jamese dobrý výhled. Ti dva si sotva všímali okolí, viseli na sobě očima a vypadali šťastně, tak šťastně...

Vzpomínka skončila. V té další se Harry ocitl v nevelkém sále. Bylo v něm několik řad židlí, vepředu mluvnický stolek a u něj o pár let starší Lily ve stejném hábitu, jako měli léčitelé u svatého Munga.

„Agatha Tidyová, Týdeník čarodějek. Paní Potterová, myslíte si, že se tento váš objev může stát základem trvalého léku proti lykantropii?“

„Je to možné,“ přisvědčila Lily klidně. „Určitě se bude náš další výzkum ubírat tímto směrem, ovšem nemohu vám nic zaručit, jak jistě pochopíte.“

„A kolik lidí na něm pracovalo?“

„Včetně mě jedenáct.“

„Jim Pushy, Denní věštec. Bude pro vlkodlaky povinné užít tento lektvar?“

„To je otázka spíše pro ministerstvo kouzel, o tom my nerozhodujeme.“

„Proslýchá se, že se nyní mohou beztrestně přihlásit i ti vlkodlaci, kteří se i přes zákon prozatím nenechali registrovat, je to pravda?“

„V zájmu větší bezpečnosti ostatních kouzelníků i mudlů v to doufáme, ale i to je v kompetenci ministerstva.“

Sál plný novinářů zmizel v nazlátlém víru. Další vzpomínka začínala hned u vstupu na famfrpálový stadion v Bradavicích. Podle barev se měl uskutečnit zápas Nebelvír versus Havraspár. Harry se trochu váhavě rozhlédl po proudícím zástupu živě se bavících studentů. Nebyl si úplně jist, kam má jít. Vzpomínka koneckonců patřila Whiteovi. Ačkoli ho Harry neviděl, byla pořád vázaná na něj. Nevěděl, do jaké koleje White chodil a na jakou tribunu si tedy sedal. Narozdíl od předchozích vzpomínek tady hrozilo vážné nebezpečí, že se od něj příliš vzdálí. Sice netušil, co by se v tom případě dělo, instinkt mu však napovídal, že by se mu to určitě nelíbilo. Rozhodně ale nemohl zůstat stát u vchodu, a tak se vydal na nebelvírskou tribunu.

Pět let s neviditelným pláštěm se ukázalo být dobrou průpravou na proplétání se davem. Sice do něj ostatní pochopitelně nevráželi, ale procházeli jím, jenomže to byl stejně nepříjemný pocit jako dotknout se ducha.

Na tribuně, už bez počátečního překvapení, našel Poberty vyjma Dvanácteráka. Vypadali na čtvrtý ročník. Tváře jim hořely vzrušením, když se tísnili mezi dvěma tyčemi s napnutou nebelvírskou vlajkou se řvoucím lvem.

Hromotlucký nebelvírský kapitán si potřásl rukou s havraspárskou kapitánkou. Postarší rozhodčí vypustil míče.

„Poslední utkání sezony právě začalo!“ zahřměl komentátor hlubokým hlasem. „Camrál má Cleopatra Fisová a letí k nebelvírské brance. Dnes se rozhodne... Výborná klička, Cleo! ...o celkovém prvním, druhém a třetím místě. Á, Fisovou zastavil potlouk mistrně odpálený nebelvírským kapitánem. Vypadá to, že je Fisová zraněná, ano, havraspárská kapitánka žádá o pětiminutovou pauzu. A to se sotva začalo hrát, dámy a pánové, vypadá to na napínavý zápas. Mezitím vám ještě připomenu, že jen body z dnešního zápasu rozhodnou o umístění Havraspáru, Nebelvíru a Mrzimoru, prozatím může vyhrát každý z nich, šance jsou vyrovnané. Zmijozel letos do boje o famfrpálový pohár příliš nezasáhl, jejich tým se nesrovnal s odchodem dvou vynikajících střelců a brankáře. Bez kvalitního brankáře jejich skóre nezachránila ani výborná chytačka Vixenová, loňský to objev kapitána Malfoye...“

Harry nadskočil. Scarlett Vixenová byla zmijozelskou chytačkou! Stočil pohled ke zmijozelské tribuně, ale na tu dálku neměl šanci rozpoznat něčí tvář. Zápas znovu začal. Byl skutečně dost tvrdý, přestože se v něm kupodivu objevilo jen velmi málo faulů, Harrymu však přišel pohodovější než ty, které hrál on. Bylo znát, o kolik se za ty roky zdokonalila závodní košťata. I tak obdivoval letové schopnosti hráčů obou družstev. Sice kvůli nižší rychlosti letu nepotřebovali třeba brankáři a střelci takový postřeh, ale museli být hbitější, aby se stihli vyhnout potloukům.

Harry se nechal strhnout atmosférou a jásal s nebelvírskými, ačkoli ho nikdo nemohl slyšet. Hra už trvala asi půl hodiny. Najednou se oba chytači řítili k zemi. Neproměnili se sice v šmouhy jako hráči létající na Kulových blescích, přesto letěli úctyhodnou rychlostí. Kousek nad trávníkem James vyrovnal let, zatímco havraspárský chytač skončil na zemi. Naštěstí to celkem slušně ubrzdil, ale i tak to musela být značná rána. Harry se v první chvíli domníval, že šlo o Vronského fintu, dokud si neuvědomil, že James natahuje ruku a...

„POTTER CHYTIL ZLATONKU! Nebelvírský chytač ve fantastickém manévru chytil zlatou a ukončil tím hru se skórem 180:40! Famfrpálový pohár získal Nebelvír!“ křičel komentátor přes řvoucí stadion. „Prosím vítězný tým, aby slétl před profesorskou tribunu. Na druhé místo obsadil Mrzimor, o pár bodů následuje Havraspár a Zmijozel, letos s velkým odstupem, skončil na místě čtvrtém!“ Remus zapomněl na veškerou důstojnost, vytrhl ze země jednu z tyčí vlajky, jakýsi další nebelvířan vytrhl druhou, skákali, mávali onou vlajkou a cosi nesrozumitelného řvali. Petr se objímal se Siriusem, taktéž oba ječeli. Opodál nepokrytě slzelo několik dívek včetně Lily...

Zlatý vír Harryho prudce vyhodil z myslánky na kamennou podlahu Komnaty. Mladý kouzelník zůstal ležet na zemi a prudce oddechoval. On nikdy nezažil ten proud vybičovaných emocí jaký byl cítit ze vzpomínky. Jako hráč to prožíval úplně jinak, při hře ostatních kolejí nikdy neseděl na tribuně vítězů a na mistrovství seděl v upjaté nejvyšší lóži, kde to nebylo takové. V tuhle chvíli nedokázal ani na Pettigrowa myslet jako na nepřítele, když viděl na jeho obličeji to neskrývané štěstí. Ale šlo tam i o víc. O zjevnou lásku jeho rodičů na plese, odvahu jeho otce při bystrozorském zásahu a o skutečnost, že se jeho matka podílela na vynálezu lektvaru, který alespoň částečně ulevil vlkodlakům z jejich údělu.

Stoupl si a opatrně vzal myslánku do rukou. Ron mohl o Whiteovi říkat, co chtěl, ale Harry cítil, že je jeho dlužníkem. Protože když opouštěl Komnatu, ve které ukryl myslánku do skříňky s patentovaným nerozkouzlitelným zámkem, který se otevřel jen pod dotykem Harryho dlaně, cítil se šťastnější než za celý předchozí rok.

Zpět na obsah