Index
Kapitola 1: Naděje umírá poslední
Kapitola 2: Noční překvapení a události
Kapitola 3: Věci viditelné a neznámé
Kapitola 4: Pochybnosti a úplněk
Kapitola 5: Něco se mění, něco zůstáva při starém
Kapitola 6: Půl hodina pravdy
Kapitola 7: Otázky bez odpovědi
Kapitola 8: Návrat hajného a smíření
Kapitola 9: Ztracená
Kapitola 10: Sen nebo skutečnost...
Kapitola 11: Všichni mají tajemství a všichni nemůžou spát
Kapitola 12: Zvědavost, pýcha a jistý detail
Kapitola 13: In artiuculo mortis
Kapitola 14: U stolu se nedusit aneb honba za pergamenem
Kapitola 15: Testrálové versus kentauři
Kapitola 16: Trochu vyšinutá noc
Kapitola 17: Zatím, co jsi spal
Kapitola 18: S novým profesorem staré konflikty
Kapitola 19: Válka, která začíná pro všechny
Kapitola 20: Probuzení do tmy
Kapitola 21: Zpátky do starých kolejí
Kapitola 22: Jako jedno tělo, jedna duše
Kapitola 23: Čtyři minuty ve známé budoucnosti
Kapitola 24: Svátky klidu a míru
Kapitola 25: Knihy kam se podíváš
Kapitola 26: Plesová horečka
Kapitola 27: Záblesky... naděje?
Kapitola 28: Když se zvěsti stávají pravdivými
Kapitola 29: Deja-vu: začátek konce
Kapitola 30: Rozhodni se teď, čtyři roky předstírej
Kapitola 31: Cena za vědění
Kapitola 32: OVCE
Kapitola 33: Zrádce
Kapitola 34: Na konci čekej pochopení, úlevu, třeba i schopnost smát se, ale zázraky ne
Kapitola 35: Poslední souboj v první válce
Kapitola 1: Naděje umírá poslední
Několik lidi závěrečného sedmého ročníku se vyhrnulo z učebny Přeměňování. Byl začátek nového školního roku. Hodina s profesorkou McGonagallovou byla ten den poslední, jenže po vyčerpávajícím dnu nabitého učení se pocit úlevy a radosti před víkendem jaksi nedostavil. Dostali totiž takové množství domácích úloh, které museli stihnout všechny do pondělka, že si nejspíš ani nevšimnou, že nějaký víkend nastal. A právě profesorka McGonagallová se stala nejneoblíbenější učitelkou na škole, když jim oznámila, kolik je toho hned přes první víkend čeká.
Přesto tu byl ovšem člověk, který neztrácel optimismus.
„Hej! Hej, Evansová! James Potter právě doběhl Lily Evansovou, krásnou dívku s rudými dlouhými vlasy a zářivě zelenýma očima a teď jí pochodoval za zády, i když ona na jeho oslovení nereagovala. „Moje krásná, okouzlující přítelkyně Evansová, právě jsi byla pozvána na rande se mnou.“ Zazubil se James s knížkami v podpaží.
Lily spolu s kamarádkou Adriane Buttlerovou, hnědovláskou s vlnitými vlasy splývajícíma na ramena a s očima také zelenýma, ale o hodně tmavšíma než ty Lilyiny, se zastavila a pohlédla Jamesovi do očí.
„Můj milý, arogantní idiote Pottere, právě jsi byl odmítnut.“ Znovu se otočila a odkráčela. Adriane však zůstala čelem k Jamesovi.
„Blahopřeji, Pottere, začátek roku a ty už jsi Lily zase dokázal, jak nesnesitelný umíš být.“ Ušklíbla se na něj.
„No tak co kdybys se mnou na to rande šla ty?“ nadhodil James a Adriane zvedla tázavě obočí. „Možná bych tak probudil v Evansové – žárlivost…“
Adriane se zasmála, ale když uviděla Jamesův výraz, okamžitě přestala. „Myslím, že ne, Pottere.“
„Když mě budete všechny odmítat… Asi si vezmu Siriuse.“ Rozhodil James bezradně ruce.
„Ale no tak, naděje umírá poslední, ne? I když… docela byste se s Blackem k sobě hodili.“ mrkla na něj Adriane, když už odcházela za Lily a Nellou Mitchellovou, další spolužačkou, které čekaly na Adriane a obě se něčemu smály.
James se na Adrianenina záda kysele zašklebil a odkráčel na druhou stranu chodby.
„Čemu jste se smály?“ ptala se Adriane kamarádek, když šlapaly schody k Nebelrvírské společenské místnosti.
„Hloupostem, jako vždycky. O čem jsi s Potterem mluvila? Ne, že by mě to nějak zvlášť zajímalo, však to znáte - “
„Jistě, Lily, jak by nás mohlo napadnout, že by tě Potter mohl zajímat, viď?“ pohlédla na Lily. „Pokud mu už nekývneš na to rande, zblázní se.“
„Ať se třeba postaví na hlavu, pitomec.“ Rozčilovala se Lily. „Proč ze všech kluků na světě musím zrovna s ním chodit do stejné třídy?!“
„No ale nejsi sama,“ poznamenala Nella pobaveně. „Ovšem je fakt, že jsi jediná, koho už skoro šest let zve na rande. Vytrvalost má, to se musí nechat.“
Lily šlehla po blondýnce s modrýma očima varovným pohledem a ta se okamžitě zatvářila vážně.
„V tom má Nella pravdu, Lily, kdo jiný než Potter, tě na rande pozval víckrát než dvě stě sedmkrát?“ upozornila ji Adriane.
„Ty to snad počítáš?“ podivila se Lily.
„Teď jsem měla na mysli jen loňský rok.“ Otočila se na ní Adriane, Lily jen zamrkala a Nela se začala znovu smát. „Kolikrát tě pozval od doby, co tě poprvé spatřil? To číslo si popravdě nedokážu ani představit.“
„No myslím, že by to tady s Lily zřejmě asi švihlo, co?“ smála se Nella.
„Ha ha! Vy dvě jste se fakt hledaly, že jo.“ Okomentovala je Lily.
„Jasně.“ Řekla Nela a chytly se s Adriane kolem ramen a začaly se puberťácky chechtat. Lily nad nimi jen zavrtěla hlavou.
James, Sirius Black, Remus Lupin a Peter Pettigrew se z ložnic vydali do Velké síně na večeři.
„Lidi, já mám hlad jako vlk.“ Ozval se Remus.
„No, od tebe to sedí, Reme.“ Ušklíbl se Sirius. „Brzy bude úplněk.“
„Jo, to máš pravdu.“ Odvětil na rozdíl od Siriuse Remus chmurně.
„Ale no tak, vždyť budeme s tebou. Alespoň bude zase nějaká sranda, ne?“ zastal se Siriuse James, posadil se na lavici a natáhl se pro jídlo.
„Minule nám na to zase někdo přišel… víte, napadlo mě, že by možná bylo lepší, kdybyste –„ pokračoval starostlivě Remus.
„Ani to nedokončuj, Remusi,“ zarazil ho nekompromisně James. „Na to zapoměň. Budeme chodit s tebou jako vždycky a hotovo.“
„Prosím tě, Remusi, mluvíš, jako bychom to podnikali poprvé. Dobře víš, že jsme do toho šli společně, ne? Nikdo nás už nenachytá.“ Mínil přesvědčeně Sirius a snažil se nabodnout vzpouzející osmažený kulatý brambor na vidličku.
„Jasně. Naděje umírá poslední, Náměsíčníku.“ Ozval se taky Petr.
Při těch slovech se James nechtěně pobryndal dýňovou šťávou. Vrhl na Červíčka pohled, jako by mu Petr schválně zakvrdlal pohárem před nosem a to, že má teď jeho obsah na hábitu byla jeho vina a Petr se zatvářil ublíženě.
„Není ti nic, Jamesi?“ staral se Remus.
„Ne.“ odsekl James a začal pomocí hůlky šťávu z látky odstraňovat.
Sirius, který už víc nevěnoval pozornost jejich rozhoru, netrpělivě namířil vidličkou na oválný kousek brambory a zuřivě se rozmáchl, ale vidlička jen o bramboru škrtla a ta se s překvapivou rychlostí rozletěla vpřed. James, který seděl naproti Siriusovi, byl přinucen sklopit hlavu, a brambor mu tak prosvištěl skrz vzpouzející vlasy na temeni. Bramborová kulička letěla dál k Zmijozelskému stolu a tam se srazila s čelem Luciuse Malfoye, který se do její dráhy bezděčně naklonil.
Celá síň jako by to viděla, na okamžik ztuhla. Po třech vteřinách ticha, všichni upírajíc zrak od Siriuse k Malfoyovi, propukli v hurónský smích – kromě Zmijozelských. Zato Pobertové nemohli nabrat do plic vzduch. Červíček se dusil kusem chleba, byl rudý a kašlal. James, Sirius a Remus smíchy doslova brečeli a mlátili pěstí do stolu. Sirius měl hlavu položenou o ruku, která spočívala na stole a namáhavě lapal po dechu. Pohlédl Jamesovi do očí a pak oba znovu vyprskli smíchy.
Malfoy vstal z místa, na nůž nabodl kus nebelvírské brambory, přesel k Siriusovi a i s nožem kousek jídla zabodl Siriusovi před talíř.
Smích v síni okamžitě utichl.
„Něco jsi ztratil, Blacku.“ Zavrčel tiše na Siriuse a v očích mu nebezpečně zajiskřilo.
„Děkuji, Malfoyi, až zase něco vytratím, určitě ti dám vědět.“ Řekl chladně Sirius.
Malfoyovi se zúžily panenky. „Varuju tě, Blacku.“
„Dej si odchod, Malfoyi.“ Vložil se do toho James.
Lucius se už nadechoval, když se jim za zády ozval ostrý hlas.
„Pane Malfoy, jste velice laskavý, že jste tu oblohu panu Blackovi vrátil zpět, ale byla bych ráda, kdyby jste se vrátil na své místo.“ Řekla profesorka McGonagallová varovně.
Malfoyovi to nemusela říkat dvakrát. Otočil se na podpatku a nadutě odešel.
„Pane Blacku, ještě jednou se to bude opakovat a máte školní trest, jasné?“ spražila ho pohledem.
„Ale já jsem to přece neudělal schválně!“ bránil se rozhořčeně Sirius. „byla to náhoda!“
„Ano jistě, kdyby jste tohle neříkal vždy, možná bych vám to pro jednou i věřila.“ Ukončila debatu a odešla zpět k Čestnému stolu.
James tam pohlédl a zjistil, že profesor Brumbál vypadá velice nadšeně a energeticky se o něčem rozprávěl s profesorem Kratiknotem. James si byl naprosto jistý, že se Siriusovým vtipným, avšak bezděčným kouskem pobavil.
Lily, Adriane, Nella, Lea Durexová a Nataly Farellova šly z večeře do Nebelvírské ložnice ve velice veselé náladě. Samozřejmě za to mohl Black. Smály se až do nebelvírské věže.
„A jak potom – jak tam přisel – ten – Mal-Malfoy,“ lapala Lea po dechu.
„Někdy se jim to fakt podaří.“ Přidala se Nella.
„Myslím, ale že tentokrát to vážně byla náhoda.“ Poznamenala Adriane. „Jé, moment, asi jsem tam nechala knížku z formulí, ještě se tam vrátím,“ rozpomněla se najednou. „Běžte klidně dál, já už nahoru trefím sama.“ Ušklíbla se.
„Dobře, budeme všichni jako obvykle.“ Mrkla na ni Nataly.
Adriane seběhla schody a už z dálky viděla svou učebnici Kouzelných formulí. Vzala ji, otočila se a vydala se zpět, když uslyšela své jméno.
„Buttlerová!“
Otočila se. Stál před ní Severus Snape a pomalu se k ní přibližoval. Najednou ale Adriane necítila, při pohledu na něj potřebu smát se. Vypadal tak trochu zlověstně.
„Co chceš? Na tebe nemám absolutně náladu."
Snapeovi se zajiskřilo v očích.
„Co je?“ zeptala se znovu chladně.
„Jak se mají sestřičky?“ ignoroval její otázku.
Adriane vyvalila oči. „Zrovna v tuhle chvíli milionkrát líp než já.“ Odsekla Adriane. Znovu se otočila a chtěla odejít, když jí chytil za paži.
„Hej!“
„Nechceš mi
"Na tobě, Buttlerová, je něco velice zvláštního."
"Víš co, Snapee, jdi se pomazlit s něčím hodně jedovatým. Třeba taková zmije by byla to pravé, když už jí máš ve znaku, ne?“ zaprskala Adriane Snapeovi do obličeje.
Snape má vynímečný talent na odhalování cizích tajemství. Adriane věděla o jedné noci, kdy na to málem doplatil. Věděla také, že nebýt Jamese Pottera byl by mrtvý. Byla jediná, kdo o tom věděl, kromě Blacka, Lupina, Pettigrewa a Brumbála, a právě od něj dostala přísný zákaz o tom kdy k někomu povědět.
Na druhou stranu, ale by jí teď nikdo surově nedržel za paži.
„Neměla by jsi tady správně být, nemám pravdu?" zasyčel Snape tiše, až to nahánělo strach.
Najednou se v Adriane vzedmula vlnu vzteku. Jako by ji tělem projelo něco, co Snapea donutilo ji rychle pustit a o několik kroků odstoupit. Mnul si teď zápěstí a dlaň a tvářil se, jako by Adriane viděl poprvé.
„Varuju tě, Snapee, ještě jednou…“
„A co?“ nahodil Snape zpět svou posměšnou masku.
A najednou se tam objevil Black.
„Hele, Srabusi, přestaň tady dotírat a vypadni." Vybalila na něj a mávl rokou směrem k Zmijozelské koleji.
Snape si ho změřil pohrdavým pohledem a odfrkl si. Ještě jednou sjel pohledem i Adriane a odešel.
Sirius stál na posledním schodu širokého schodiště. Adriane se ještě dívala za Snapem a v obličeji se jí zračil vztek. Sirius se opřel o zábradlí a zkoumavě si Adriane prohlížel. Ta si jeho pozornosti všimla až teď, ale neotočila se k němu čelem.
„Co to bylo?" zeptal se Sirius a nespouštěl z ní oči.
Zpět na obsah
Kapitola 2: Noční překvapení a události
Lily se převalovala v posteli. Bylo asi už půl jedenácté večer a Adriane se stále nevracela. S Nellou, Leou a Nataly zkoušely dělat nějaké úkoly na pondělí, ale brzy to vzdaly. Ve Společenské místnosti už skoro nikdo nezbyl.Tak se vydaly do ložnic a okamžitě zalehly do měkkých peřin. Všechny tři už spaly jak zařezané, jen Lily se usnout nedařilo. Byla sice šíleně unavená, ale oči se jí nezavíraly. Když se otáčela snad už po sté na druhou stranu postele, rovnou vstala a postavila se před ní.
Oblékla si přes její noční prádlo: tričko a kraťasy, jen školní košili a vydala se do společenské místnosti.
Sešla po točitém schodišti, vedoucím od dívčích ložnic do společenské místnosti a zjistila, že tam nikdo není. Oheň v krbu už plápolal z posledních sil, ale ještě vydával teplo. Místnost v jeho slabém, potemnělém osvětlení vypadala příjemně. Na zdech se odrážely stíny křesel, pohodlných židlí i kulatých stolků a vlnily podle plamínků.
Chabé osvětlení ohně a skomírající plamínky v Lily konečně začaly vyvolávat ospalost. Schoulila se do jednoho z křesel a zahleděla se do ohně. V zelených očích jí začaly tancovat malé plamínky, zapletené do zbývajících kousků dřeva. Položila hlavu na opěradlo. Po chvíli odtrhla pohled od krbu a spatřila na vedlejším stolku dva něčí sešity. Někdo je tam asi zapomněl, když se snažil splnit nějakou z úloh z Astronomie jako Lily, Nella a Lea.
Lily se pro ně natáhla a zjistila, že jsou Pottera, Lupina a Pettigrewa. Prolistovala sešit Pettigrewa. Psal drobným písmem. Došla na poslední stránku, kam Pettigrew dnes došel. Byla tam nakreslená mapka s hvězdami do půlky stránky a pod ní byly zápisky. Poslední dva řádky byly přeškrtané. Lily čistě ze zájmu otevřela sešit Lupina, také na konec zápisků. Lupinovo písmo, na rozdíl od Pettigrewa, rozhodně působilo sebevědoměji. A jak čekala, Lupin přesně jako Pettigrew má poslední dva popsané řádky přeškrtané. Lily bylo jasné, že od něj Pettigrew určitě opisoval. Moc se s ním nebavila a už vůbec se nehádala jako s Potterem, ale po sedmi letech, co s ním Lily chodila do stejné třídy stačilo na to, aby si všimla, že Pettigrew má menší nadání než jeho tři kamarádi.
Už chtěla sešity vrátit na místo, když jí z dlaní jeden sešit vypadl na zem před křeslo a rozevřel se na místě, kde byly strany uhlazené, aby se listy nepřevracely. Lily se naklonila, sebrala ho a už podle písma jí bylo jasné, že je to Potterův sešit. Zavřela ho, ale sekundu před tím, se jí před očima mihla dvě tiskací ozdobně orámovaná písmena. Nepatrně se zamračila a sešit znovu rozevřela. Nalistovala příslušnou stránku a viděla, že se nemýlila. Z Potterova sešitu na ní vykukovaly její vlastní iniciály.
L.E.
Vytřeštila na ně oči jako by je teď ani nepoznávala. To nemusí znamenat mě… Třeba je to někdo jiný. Ale ať přemýšlela jak chtěla, na nikoho s iniciály L.E ve své paměti nenarazila. Otočila ještě další stránky, ale nic tam už nebylo. Sešit zavřela. Znovu se zahleděla do ohně. Poté se opět podívala na papírovou desku sešitu. Poklekla k ohni, aby na sešit dorazilo víc světla, ale na nic zvláštního nenarazila. Už jen ze zvědavosti ho otočila na zadní stranu desek. V levém rohu nahoře, bylo úplně neznatelně mrňavými písmenky napsáno: Lily.
Posadila se zpět na křeslo. Všechny tři sešity položila zpět na stůl a narovnala se. Nevěděla, jak si to má vysvětlit. Potter je vážně veselá kopa, pomyslela si. Proč si zrovna on píše na sešit moje jméno bez žádného vtipného doplňku, který by mu byl podobný? Musí mě přece nesnášet, za těch bezpočet urážek, co jsem mu kdy řekla.
Lily se zvedla, zívla a koukla na hodiny na stěně. Bylo jedenáct a Lily se chystala jít zpátky do ložnice, když v tom se portrét prudce otevřel.
(O hodinu dřív)
„Tak jak jsi to udělala?“ dorážel Sirius na zaraženou Adriane.
„Cože? Co jak jsem udělala?“
„Jak Snape uhnul.“
Adriane se podívala směrem, kde Snape zmizel za rohem chodby a zase zpět na Siriuse. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš.“ Vypadlo z ní nakonec.
„Tak ty nemáš… Snad já nemám, ne? Skoro to vypadalo jako by od tebe Snape dostal ránu proudem nebo se spálil nebo tak něco. Tak mi řekni, jak jsi to udělala. Pokud to tedy není nějaké přísné tajemství.“
Adriane se zamračila. Znovu pohlédla do Siriusových tamvých modrých očí. „Já to porstě nevím.“ Shýbla a začala sbírat poznámky na pergamenech, které jí vyletěly z knihy kouzelných formulí. Sirius sešel ze schodu a pomohl jí.
„Co tady vůbec děláš?“ Ptala se teď Adriane Siriuse. „Proč nejsi s ostatními?“
„Chtěl jsem, ale když jsme se vraceli do Společenské místnosti, zavolala si mě McGonagallová k sobě do kabinetu.“
Adriane na něj pobaveně pohlédla. „Nedostal jsi snad trest za to s tím Malfoyem, že ne?“
„Ne, ale poučovala mě.“ Usmál se Sirius.
„Poučovala?“ zvedla tázavě Adriane obočí.
„O základech slušného chování u stolu a požívání příborů.“ Ušklíbl se. „A abychom se začali chovat jako dospělí lidé, ale kvůli tomu si nás zve k sobě každý rok a každý rok je jí to k ničemu.“
„Jo, to je vidět. A to tě pustila až teď?“ Adriane se podívala na hodinky. „Je už dost hodin.“
„Nebyl jsem tam tak dlouho asi jen půl hodiny, ale ještě jsem se coural. Pak jsem tady zaslechl Snapea a šel jsem sem.“
Adriane se postavila a vzala Siriusovi pergameny, co sebral ze země. „Dík.“
„Ale ty tady na mě asi nečekáš, až tě vyrvu ze spárů Snapea, co?“ Sirius se na Adriane podíval jako by si myslel opak.
„To opravdu nečekám.“ Ujistila ho trochu úsečně. „Navíc bych mohla klidně tvrdit, že z těch ,Snapeových spárů´ jsem vyrvala sama.“
Sirius se stále pobaveně šklebil a mírně podrážděného tónu v Adrianině hlasu si nevšímal. „Chytrá, odvážná… kde jsi byla celý můj život?“
„Snažila jsem se před tebou schovat.“ oznámila.
Přesně takhle Blacka znala. Zřejmě si myslel, že jeho poslední věta zněla jako vtipná nabídka, ale Adriane takovéhle jeho chování moc nelákalo.
Stáli proti sobě a dívali se na sebe. Sirius se šklebil od ucha k uchu, zato Adriane by byla ráda, kdyby Sirius už neotevřel ústa.
„Promiňte – hmm, neruším?“ ozval se dívčí nesmělý hlas.
Adriane a Sirius otočili hlavu ke schodišti, kde stála dívka ze třetího ročníku. Byla vysoká, tmavě hnědé vlasy jí padaly na ramena až k pažím a hnědé oči visely na Siriusovi.
„Ale samozřejmě, že ne.“ Ujistil třeťačku Sirius s jeho typickým laškovným úsměvem. Adriane protočila oči.
„Já – k tobě jsem nemluvila,“ řekla dívka omámeně a stále neuhla pohledem od Siriuse. Po vteřině se dívka zatvářila, jako by si chtěla nafackovat.
„Tak proč na něj tak civíš?“ zeptala se Adriane věcně, dívka sebou trhla a podívala se na ní.
„Jen tak,“ zamumlala, že ji skoro nebylo slyšet a natáhla se kolem Siriuse k Adriane. „To mi dal profesor Brumbál, mám ti to předat.“ Řekla a vrazila jí do ruky kus srolovaného pergamenu ovázaného rudou stuhou.
Třeťačka poodstoupila stranou a znovu se zaujatě zahleděla na Siriuse. Když se však na ní podíval taky, pohled rychle odvrátila. Adriane to nebrala na vědomí a pergamen rozrolovala
Milá Adriane,
Byl bych ti moc vděčný, kdybys
byla tak laskavá a přišla ve středu
ke mně do pracovny v osm hodin
večer. Mám pro tebe pár věcí, které
bys určitě ráda věděla a já bych tě
s nimi rád seznámil.
Předpokládám, že vchod do mé
pracovny je ti dobře známý.
Heslo zní: Medový ráj.
Děkuji
Albus Brumbál
Adriane se rozhlédla. Sirius se díval na ní a dívka tak mohla neohroženě zírat na Siriuse.
„Děkuju,“ ušklíbla se na dívku. Ta sebou znovu cukla a pak odběhla pryč. Nepochybně to pro ní byl zážitek, být na dosah ruky proslulému Siriusovi Blackovi, bývalému rekordmanu v sukničkářství v Bradavicích.
Adriane znovu obrátila pozornost k pergamenu, s žádostí ředitele, aby se k němu dostavila. Ale proč? Nevypadalo to, že by jí chtěl kárat nebo promlouvat do duše. Navíc přece nic neudělala – zatím. S čím ji tedy chce Brumbál seznámit? A proč až takhle pozdě? Z proudu myšlenek jí vytrhl Sirius.
„Měli bychom už jít, nevím jak ty, ale já se už strašně těším do postele.“ Ozval se a vykročil směrem ke schodišti. Adriane ho následovala.
„Jsi nějak tichá.“ Poznamenal Sirius, když byli dvě patra od cíle. „Na tu holku se nezlob, nemůže za to.“ Dodal a posvítil si na Adriane hůlkou, kterou si oba svítili na cestu. Adriane ho jen přeletěla pohrdavým pohledem.
„Pro tvou informaci, Blacku, nežárlím na tebe.“ Řekla jízlivě. „Už ti to říkám snad po sté. A mám dojem, že tu někdo už skoro rok tvrdí, že z flirtování dávno vyrostl - “
„Pšš,“ Otočil se na Adriane. „To poslední, co by mi dnes ještě chybělo, by bylo setkání –“ ani nedořekl a před nimi se od někud od země ozvalo nevinné zamňoukání.
Adriane a Sirius strnuli na místě.
„S Norissovou,“ povzdechl si šeptem Sirius.
Paní Norissová, Filchova stará ošklivá kočka se k nim pomalu blížila a určitě už stačila informovat svého příšerného páníčka.
„Kša,“ zkusila to Adriane, i když věděla líp než kdokoli jiný, že je to k ničemu.
Její poslední setkání s touhle příšernou kočkou nedopadlo zrovna podle jejích představ. A především podle představ Filchových. S Leou a Nataly se v noci po půlnoci potloukaly po hradě. Byly tenkrát ve velice veselé náladě a vsadily se kdo dřív dorazí do společenské místnosti. Lea od Vstupní síně, Adriane od Tančícího trolla a Nataly od schodů, vedoucí k Astronomické věži. Když byla Adriane v půlce cesty, něco jí pod nohama zamňoukalo. Zkoprněla na místě a kočka začala prskat. Adriane se rozeběhla po chodbě a kočka s hlasitým mňoukáním pádila za ní. Už v dálce slyšela rychlé kroky školníka, který se za ní řítil podle zvuků, co vydávala Norissová . Adriane v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než že se otočila a paní Norissovou nakopla. Sen mnoha studentů tady… říkala si tenkrát a pak utíkala, co jí nohy stačily. Druhý den si jí pozval profesor Brumbál do pracovny, kde na ní čekal nejen ředitel, ale i rozzuřený školník, který v náručí pevně svíral svou kočku.
„Asi bychom měli přidat do kroku, co říkáš?“ ptal se Sirius a okamžitě se oba rozeběhli, Norissová samozřejmě za nimi.
„Nemohla bys – zase - tamto – odrazit jí…“ lapal Sirius v běhu po dechu.
„Cože? To si jako – myslíš, že vím – jak – to přivolat, ty chytrej?“
„Ne, já myslel to… co jsi udělala před tím Snapeovi.“
„Tak mi ještě řekni, jak to - mám udělat, ty chytráku.“
„Tak to setři dech a přidej do kroku…“ dodal Sirius, když se na chvíli otočil a viděl za nimi už i Fliche.
Rozeběhli se ještě rychleji a už z dálky křičela Adriane heslo na Buclatou dámu. Ta se pomalu probírala a když viděla dvě řítící se postavy a za nimi radostně poskakujícího školníka Filche s jeho svítilnou, zaječela a předklonila se. Vletěli dovnitř a celí udýchaní se opřeli o kolena.
Oba čekali, že bude společenská místnost v jedenáct prázdná. Když se narovnali, zjistili, že na ně valí oči dva jediní lidé v celé místnosti.
Otočená ke schodům k dívčím ložnicím na ně nechápavě zírala Lily a ze schodů z chlapeckých pokojů civěl James.
Lily se zřejmě přesně v tu chvíli chystala do ložnice a James právě ložnice přicházel. Lily a James si sebe všimli až teď. Adriane se svalila do nejbližšího křesla a oddechovala se zavřenýma očima.
„Co vy tady děláte – sami dva v jedné místno-sti?“ ptal se jich Sirius, který ještě lapal po dechu.
„My jsme se tu potkali až teď.“ podotkla Lily a na Jamese se nepodívala.
„Což je škoda, Evansová.“ Poznamenal vážně James.
Lily cítila na sobě Potterův pohled a s ne příliš velkou radostí si uvědomovala, že jí je horko. James sešel ze schodů a vzal tři sešity, které tady zapomněli.
„Nemohl jsem usnout a pak jsem si vzpomněl, že jsem tady nechal ty sešity. Náměsíčník a Červíček šli spát dřív než já, protože jsem na tebe čekal.“ Odpověděl James na Siriusův tázavý pohled, lpící na sešitech.
„Aha,“ pokýval Sirius hlavou. „No tak jsem tady. Půjdeme? Jediné, co chci vidět, je moje postel.“ Otočil se na Adriane, která právě otevřela oči a ušklíbl se..„Dobrou.“ Pak se vydal ke schodištím a vzápětí zmizel.
Adriane se zvedla z křesla a zamířila k Lily.
„Kde jste spolu byli tak dlouho?“ ptal se jí James. V obličeji se mu rozlil široký úsměv. Hned bylo jasné,
na co myslí.
„Zdrhali Filchově kočce.“ Odpověděla s úsměvem Adriane. Obrátila se k Lily, mrkla na ni a společně se vydaly do postele.
„Dobrou.“ Zavolala ještě Adriane na Jamese ze schodiště do ložnic. Prudce se otočil a rychle vyběhl do ložnice. Chtěl se ještě na něco zeptat Siriuse, ale našel už svého kamaráda spícího v posteli a napůl vysvlečeného z hábitu.
Znovu se usmál, sundal si brýle a zalehl taky.
Zpět na obsah
Kapitola 3: Věci viditelné a neznámé
„Během víkendu se sedmé ročníky prakticky nehnuly od sešitů a učebnic. Venku zářily poslední teplé paprsky slunce a všichni upřímně litovali, že povinnost k učení, je ke knihám táhne jako jakýsi neviditelný magnet. Nejhorší ze všeho bylo, že většina lidí si z toho všeho, co se museli naučit na pondělí, nepamatovalo zhola nic. Trčeli v nebelvírské místnosti skoro od rána do večera, kromě snídaní, obědů a večeří a snažili se dělat si výpisky a nacpat nesčetně informací do hlavy.
Když James, Sirius, Remus a Petr dopsali poslední pojednání na lektvary pro profesora Křiklana, vyčerpaně se všichni sesypali do křesel celí unavení, aby druhý den v pondělí zjistili, že jim profesor uložil na příští týden dvakrát tak dlouhý esej o uzdravovacím a dokrvovacím lektvaru.
„Nebo ne, rozmyslel jsem si to,“ řekl profesor Křiklan poté, co si začali studenti s nesouhlasným mručením zapisovat úkol. Hned k učiteli všichni s nadějí v očích vzhlédli „Připíšete mi tam ještě všechny druhy lektvarů proti otrávení a ke každému mi napíšete, v čem se jejich účinek liší od ostatních protijedů.“ Oznámil jim s úsměvem. Třída jen sborově zasténala.
Profesoři se doopravdy činili. Ovšem ten, kdo to nesl nejhůře, byl nejspíš Petr Pettigrew. Jeho tři společníci mu se vším sice pomáhali, ale ani jeden z nich mu nemohl s určitostí tvrdit, že projde u OVCE bez újmy a nebude muset dělat opravovancí reparát.
„Tak se přece trochu snaž, Červíčku!“ doléhal na něj Sirius, který začínal ztrácet trpělivost a ukazoval mu dolévací kouzlo, které měli za úkol se naučit neverbálně a které dělalo Petrovi obrovské potíže. „Když s tou hůlkou budeš zacházet jako se sekyrou, můžeš se jít rovnou zahrabat.“
„Já vím, já vím!“ kývla Červíček zoufale hlavou a soustředěně mířil svou hůlkou na skleněný džbán z poloviny plný vody. Vyslovil v duchu zaklínadlo, švihl hůlkou a džbán vystartoval proti zdi u krbu. Tam se sklo roztříštilo a voda rozcákala na všechny strany.
„No bravo, Petře, ještě chvíli a už budeš umět Vingardium Leviosa,“ poznamenal pobaveně James. „Teď už toho nech, stejně musíme jít za chvíli na hodinu.“
Dolů z ložnic sešla Lily, Nella, Lea a Nataly. James okamžitě zbystřil.
„A jéje.“ Uslyšel po pravé straně, kde stál Sirius, otrávený hlas.
Nevěděl proč, ale měl takový pocit, že se něco změnilo. Nedá se tak úplně říct, že k lepšímu, ale rozhodně ne k horšímu. Spíš jako by si dala Evansová s těmi urážkami pauzu. James by byl velice rád, kdyby to byla pauza vydržela minimálně několik dnů. Jamesovi se zdálo, že se ho snaží ignorovat, i když po něm občas hodila pohrdavý pohled. I když to zrovna nebylo to, co by si nejvíc přál, bral to jako veliký pokrok.
Lily se zákonitě posadila s ostatními o jeden stolek dál od Jamese a zdálo se, že si ani neuvědomila jeho přítomnost. Opřela se na židli a s přiloženými dlaněmi na tvářích si protírala oči. Bylo ještě brzy ráno, a tak celá společenská místnost vypadala ještě ospale.
Zatímco Lily zírala z okna na modrou oblohu, ze schodů se s přivřenýma očima potácela zívající Adriane. Došla pomalou chůzí ke svým kamarádkám, praštila s sebou na židli vedle Nelly, položila ruce na stůl a hlava jí na ně okamžitě spadla. Po chvíli hlavu mírně nadzvedla. Opět zívla, až se jí oči zalily slzami.
„Chci víkend,“ pronesla prostě a hlava jí znovu klesla obličejem na paže.
„Kdybys v noci nepředváděla běžícího Filche s lucernou, jak jsi vyprávěla po tom výletu s Blackem – “ Adriane hlavu prudce zvedla a vrhla po Nataly vyčítavý pohled. „ - mohla jsi být vyspalá, alespoň jako my.“ Dořekla neohroženě a také zívla.
„A že zrovna od tebe to sedí, když jsi pak nadšeně vyprávěla, když jsi loni utíkala od té astronomické věže, jak jsi se snažila vyděsit Norissovou a začala jsi na ní štěkat!“ Bránila se popuzeně Adriane. „A buď tak laskavá, Naty, a neříkej tomu výlet s Blackem. Nebylo to nic plánovaného.“
„Nechte toho, prosím vás.“ Zarazila Lea Nataly, která se už nadechovala k odpovědi. „Strašně mi třeští hlava.“
Nataly protočila oči ke stropu.
Po dopoledním vyučování se všichni hladově vrhli do Velké síně na oběd. Pak už je čekaly jen dvě hodiny: bylinkářství a dějiny čar a kouzel.
Lily, Nataly a Adriane přišly k obědu jako poslední, a tak zbylo místo na kraji dlouhého stolu, hned u dveří, kde seděli všichni čtyři Pobertové. Byli zabraní do nějakého rozhovoru, ale přítomnosti tří spolužaček si všimli.
„Ahoj, Evansová.“ Okamžitě James obrátil pozornost k ní.
„No nazdar, Pottere.“ Řekla otráveně. Protože Nataly a Adriane se posadily naproti Jamesovi, kde seděli Sirius a Petr a vedle nich už místo nezbylo, sedla si Lily na místo nedaleko Pottera.
Dala si velice záležet, aby od něj seděla nejdál, jak mohla.
„Ale, Evansová, já přece nekoušu,“ usmál se na Lily.
Nabodla si z tácu na nůž kus masa a dala si ho na talíř. „Já ano.“ Řekla úplně klidně.
James se ohlédl před sebe na Siriuse, který se ušklíbl. Věděl, co má James na mysli. Lily nemohla vědět, že u stolu vážně sedí někdo, kdo umí kousat opravdu dobře.
„Nepotkala jsi cestou Filche, Buttlerová?“ předklonil se Sirius, aby přes Petra viděl na Adriane.
„Potkala,“ zahučela mrzutě. „pořád na mě cení zuby. Myslím, že pak řeknu rovnou Brumbálovi, aby toho Filch nechal… Proč?“
„Jen tak,“ pokrčil Sirius rameny.
„Asi by mě rád konečně osobně nachytal při porušení řádu.“ mínila Adriane.
„Třeba jako potloukání se v jedenáct večer po hradě s –„ začala Nataly
Adriane bouchla dlaní do stolu a s vražedným pohledem se Nataly vpíjela do očí. „Děkuji, Nataly.“ Nataly se ušklíbla, zahleděla se do svého talíře a nacpala si pusu rýžovým nákypem k prasknutí.
„Hele, kdy jsi vlastně přišel v pátek, jak jsi byl u McGonagallové, Siriusi?“ ozval se Remus.
„Později.“ Odpověděl jendoduše. „Ty už jsi spal.“
„Neříkej? Vážně? Já myslel hodiny.“
„No asi v jedenáct.“
Nataly, která právě zapíjela obrovské množství rýžového nákypu, si o něco víc lokla dýňové šťávy a začala kuckat. Chytila se za hrdlo a namáhavě polkla. Pak se najednou rozesmála.
„Víc nenápadněji jsi odpovědět nemohl, viď, Blacku.“ Smála se Nataly.
Remus se podíval na Siriuse, pak na Adriane a po tváři se mu objevil výraz pochopení. Usmál se. Adriane si toho všimla a v klidu odložila příbor.
„Je tady snad něco k smíchu?“ zeptala se vážně a narovnala se.
James, Lily, Remus a Petr se začali taky smát, když viděli Nataly, jak se po Adrianiných slovech kroutí v křeči smíchu z lavice dolů. Adriane, aniž by se na ní podívala, ji popadla za hábit a odtáhla ji od země zpět na lavici.
„No, takže jsme se zasmáli.“ Řekla Adriane suše, když se ostatní trochu uklidnili.
Velká síň už se vyprazdňovala a postupně všichni odcházeli na odpolední vyučování. Šum, který tam vládl při příchodu se stále umírňoval, až tam zbylo u každého stolu několik lidí.
A pak se to stalo znovu. Petr, který seděl vedle Adriane, ji požádal, aby mu podala džbán s dýňovou šťávou. Aby na sebe upoutal její pozornost, poplácal jí rukou po rameni. V okamžiku, kdy se jí na vteřinu dotkl, se Petr prudce odrazil od Adriane, jako by mu něco narazilo do hrudi a nekontrolovaně vrazil do Siriuse. Tomu z ruky vyletěl pohár a překvapeně hleděl na Červíčka, který na něm teď polovinou těla ležel.
Mezi nimi nastala chvíle hlubokého ticha, akorát Siriusův pohár se ještě kutálel po podlaze a vydával cinkavé zvuky. Červíček se na Adriane díval vysloveně vyděšeně, když nad ním momentálně stála, mířila na něj hůlkou a v očích se jí zračil čirý vztek.
Pak ten výraz změkl, až se úplně vytratil. Adriane vypadala dokonale zmateně. Sklonila pomalu hůlku a rozhlédla se po ostatních. Všichni na ní nechápavě zírali – James, Lily, Nataly… Sirius…. Ten ji ale sledoval přivřenýma očima. Adriane bylo jasné, na co myslel. Sirius byl jediný, kdo tohle už jednou viděl. Až na tu hůlku. Nikdo jiný si toho zřejmě nevšiml, což Adriane naprosto vyhovovalo.
„Jsi v pořádku?“ ptala se Lily starostlivě Adriane.
„To se jako ptá jí?“ Řekl podrážděně Červíček a namáhavě se posadil. Teď ovšem stál od Adriane na bezpečnou vzdálenost.
„Adriane, jsi strašně bílá.“ Lily si Červíčka nevšímala a vstala. Přešla k ní a chytila jí za ruku. Měla je najednou hrozně studené a lepily se jí potem.
Adriane zavrtěla hlavou a otočila se k Petrovi. „Pettigrew, promiň, já - jsem nechtěla… vážně v tom nehledej nic osobního.“ Omlouvala se a Lea se začala smát.
„Jo, to je v pohodě,“ ujistil ji spěšně Petr. „Fakt. Já to přežiju.“
James a Remus nevydali ani hlásku, jen zkoprněle přihlíželi.
„Adriane,“ ozvala se Nataly. „Jdi do pokoje, nevypadáš úplně fit.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Adriane. „To přejde. Vážně.“
„No.. každopádně je čas jít, lidi.“ Podíval se Remus na hodinky. „Měli bychom vyrazit.“
Všichni se dívali na Adriane, jako by čekali, až z ní vypadne rozhodnutí, jestli se na hodinu bylinkářství dostaví nebo ne.
„Tak jdeme, ne?“ pokrčila Adriane rameny.
Celou dobu, co měli ještě poslední hodiny učení, se Červíček držel od Adriane nejdál, co to šlo. Ona se už naproti němu chovala jako by se nic nestalo a vesele se bavila s Leou, když se přesouvali do učebny dějin. Veselost holek ale rychle přešla v obrovskou nudu, když hodina s profesorem Binnsem začala. Mluvil svým obvyklým monologem a všichni se zdáli být svým způsobem tupí. Nikdo profesorovi nevěnoval sebemenší pozornost a jemu to bylo jako vždy jedno.
Lily bez mrknutí sledovala ducha, který se vznášel pár centimetrů nad zemí a mluvil dál a dál. Vlastně ho vůbec neslyšela. Tohle všechno, co vykládal, věděla z minulého roku. Začala se cítit ospale a těšila se až s ostatními vyrazí ven na prosluněné pozemky. Opřela se o židli, protáhla ruce za opěradlo a mírně zaklonila hlavu. Zívla a zavřela oči.
Dlouhé vlasy se jí přehouply přes židli a jejich lesk udeřily do očí Jamese, který seděl nedaleko za ní v druhé řadě a houpal se na dvou nohách své židle. Lily oči otevřela. Ucítila na sobě něčí pohled a ohlédla se po Jamesovi. Ten na ní stále zíral, ale teď se nijak nesnažil se předvádět. Prostě se na ní díval, a nepohnul se mu v obličeji jediný sval.
Lily si toho všimla a vzpomněla si na dvě písmenka v Potterově sešitu astronomie. Musela se nad tím usmát, ale pak si uvědomila, že se pořád dívá Potterovi do očí a okamžitě se otočila zpět k Binnsovi. Zřejmě si to uvědomil i James protože se na své židli nebezpečně zakymácel a ohromeně ji nechal spustit na všechny čtyři.
„Čemu se směješ? Počkat,“ Adriane se pootočila na stranu, kam se před chvílí dívala Lily. Spatřila Jamese, který měl široce rozevřené oči, zíral před sebe a celkově se tvářil jakoby právě něčemu nemohl uvěřit. Adriane se usmála.
„Co je?“ vyjela Lily tiše, protože tušila, z čeho Adrianin úsměv plyne.
„Nic.“ Řekla prostě Adriane, ale úsměv se jí z tváře nevytratil.
Lily se zúžily zorničky. Otočila se na svou sousedku celým tělem a pozorně si jí prohlížela.
„Usmívala jsem se, prot –„
„Já vím, proč jsi se usmívala, Lily.“ Skočila jí do řeči Adriane klidně.
„Ne, to tedy nevíš!“ Lily zvýšila hlas.
„Nerozčiluj se. Nemáš se přece –„
„Nemám – se – co, Adriane?“ procedila Lily skrze zaťaté zuby a v očích jí zajiskřilo.
„Ehm – vlastně…“ Adriane trochu znejistěla. Zazvonilo. „Jde se.“ Adriane bleskově sbalila věci z lavice a už byla u dveří.
Odpoledne byli venku snad všichni, kterým už skončilo vyučování a teď si užívali na čerstvém vzduchu. Několik lidí se koupalo v jezeře a hráli si tam s míčem. Jiní se váleli na břehu u jezera na trávě a vesele se smáli a povídali. To byl příklad Lily, Adriane, Nelly, Ley a Nataly. O několik metrů dál se povalovali Pobertové, ve stínu nízkého stromu. James samozřejmě seděl tak, aby dobře viděl na Lily a neodradilo ho ani, když si z něj už kvůli tomu dělal Sirius srandu.
Adriane po večeři zbývalo něco málo přes půl hodiny na to, aby se dostavila v osm k profesoru Brumbálovi. Byla zvědavá, co jí ředitel může chtít, že si jí zve k sobě do pracovny. Vyšla z ložnice, kam si hodila věci a sešla zpět do společenské místnosti.
„Takže jdeš?“ Ozvalo se jí za zády.
Adriane se ohlédla a spatřila Siriuse.
„Ano,“ pokývala hlavou. Pak se ušklíbla. „Copak, chceš snad jít se mnou se zase proběhnout po chodbách?“
„Ne, díky. Myslím, že Filchovi a Norissové vyhovuje, když prcháš po chodbě v noci sama.“ Odpověděl s úsměvem.
„Aha, tak to děkuju.“
„Však ty víš, jak se bránit.“
Adriane se zamračila a Siriusovi došel zřejmě až teď druhý význam té věty. Podívala se na hodinky. „No, já už musím jít.“ Sirius přikývl.
„Tak zatím a pozdravuj Brumbála.“ Mrkl na ni, když se Adriane v běhu k portrétu ještě otočila.
Adriane stála před velkými dveřmi Brumbálovy pracovny. Zaklepala a opřela se do nich. Pracovna vypadala pořád stejně jako vždy. Na všech stěnách byly obrazy různých portrétů předešlých ředitelů, kteří teď už pomalu podřimovali a někteří už spali. Jen dva nebo tři zvedli hlavu, aby se podívali, kdo přišel. Pod schody seděl na svém místě Brumbálův Fawkes Fénix a přívětivě na Adriane zamrkal. O přední hranu svého pracovního stolu se opíral profesor Brumbál a hleděl na ní.
„Jsem rád, že jsi dorazila,“ usmál se. „Ale nějak se ti sem nechtělo, viď?“ Brumbál ukázal na dveře, za kterými Adrianie chvíli stála než vešla.
Ta se jen pousmála. „No – nějak jsem nevěděla co –„
„Chápu,“ řekl Brumbál pořád s úsměvem, otočil se a posadil se za svůj stůl do vysokého křesla. Pak pokynul Adriane, aby se posadila na židli proti němu. Když to udělala, pokračoval. „Nevěděla jsi, co po tobě budu chtít. Ale nemusíš si dělat starosti, dnes to nebude náročné.“
„Náročné, pane?“
„Vlastně bych dnes potřeboval vědět pár věcí od tebe.“ Brumbál se opřel lokty o desku stolu a zadíval se na Adriane přes špičky prstů.
„Na co?“ Adriane se začala cítit netrpělivě. Brumbál už se chystal k odpovědi, když si Adriane na něco vzpomněla.
„Promiňte, ale ještě než začnete s tím, proč jsem tady, chtěla bych vás požádat o jednu malou… laskavost.“
Brumbál se zatvářil velice pozorně a gestem ruky ji pobídl, aby pokračovala. „Totiž, já – mám takový malicherný problém s panem Filchem, on –“
„Ach ano, jistě že.“ Zarazil ji náhle ředitel a opět se mu na tváři rozlil úsměv. „Obávám se, že ještě tak úplně nezapomněl na tvé poměrně surové jednání s jeho kočkou, paní Norissovou, na konci minulého školního roku. Hned, jak našeho školníka potkám, domluvím mu, aby tě přestal obtěžovat.“
Adriane překvapeně zamrkala. „Ale jak – jak jste to… Vždyť jste mi sám říkal, že do mě nevidíte…“
„Což mě někdy velice mrzí, Adriane, ano.“ Pohlédl na ní Brumbál přes obroučky svých půlměsícových brýlí. „Nikdy nevím, když něco provedeš, jestli mluvíš pravdu nebo si ze mě děláš srandu.“
„Proto si ji z vás nikdy nedělám, pane profesore.“ Ubezpečila ho Adriane a ušklíbla se.
„Vážně? A jak si mám tedy vysvětlit, že jsi mi ve třetím ročníku po hodině, co vás učil profesor Kratiknot tvrdila, že o metr a půl vyrostl úplně sám?“ zeptal se Brumbál a zvedl obočí.
„Ehm – vlastně, od té doby si ji z vás nedělám, pane.“ Zamumlala Adriane a věnovala pozornost Fawkesovi.
„Pan Filch už mě totiž stačil informovat o vaší noční procházce s panem Blackem. Ale zpět k věci,“ Řekl, když viděl, jak Adriane v obličeji škubly svaly a už se chystala protestovat, ale pak Brumbál vstal a přešel k Fénixovi. Pohladil ho po jeho krásném peří a stál teď k Adriane zády. Neviděla mu tedy do obličeje, ale přísahala by, že se právě tváří vážně.
„Řekni, Adriane, co všechno už jsi slyšela o člověku jménem Tom Raddle?“ zeptal se tiše.
„Myslím, že jsem to jméno v životě neslyšela.“
Brumbál si povzdechl. „Ale ano, Adriane, slyšela jsi ho. A nejen jednou,“ konečně se otočil. Veselé jiskry v jeho modrých očích se zcela vytratily. „Slyšíš ho poslední měsíce velice často.“
„Ne, pane, nemám ponětí, kdo by mohl být –„
„Lord Voldemort.“ Řekl prostě Brumbál a Adriane na něj vyvalila oči.
Nastala chvíle ticha.
„Co prosím?“ ohromeně vyjekla po chvíli nechápavého ticha.
„Tom Raddle, je lord Voldemort.“
„Aha,“ hlesla, kývla hlavou, ale význam téhle novinky jí došel jaksi zpomaleně. Takže to ten vrah měl opravdové jméno? „No ano, lorda Voldemorta znám.“
Kdo by ho neznal? Vraždy, které spáchal během několika týdnů, se nedaly přeslechnout ani přehlédnout bez povšimnutí. Adriane si vzpomněla na hrůzostrašné články, které se plnily vraždami a umučením lidí, kteří měli žít a radovat se ze života dál jako ostatní. Její nálada klesla pod bod mrazu.
„Proč se na něj ptáte?“ tohle téma se jí moc nezamlouvalo. „Vždyť ho neznám o nic víc než kdo jiný.“
„Protože tě bude později zajímat a bude lepší, když budeš předem vědět, co je zač.“
„Kdy, později?“ Adriane vůbec nechápala, kam tím vším míří. Neuměla si představit dobrý důvod, proč by jí měl někdy zajímat tenhle člověk.
„V budoucnu, Adriane. Ta tvá bude velice… jiná. Vlastně už přítomnost začíná být zajímavá, nemyslíš?“ Adriane to už nevydržela a znovu se ušklíbla. Buďto je ona úplně negramotní nebo se profesor neumí vyjádřit, aby to dávalo smysl. „Dobrá, tak mi tedy konečně řekni, co o něm víš.“
„No – četla jsem o něm v novinách, jako všichni. Je to vrah a prý už téměř nevypadá lidsky. Zabijí zřejmě pro potěšení nebo pro svůj vlastní prospěch a verbuje muže a ženy do svých služeb a když odmítnou nechá je zabít. Jeho nejvěrnější stoupenci si říkají Smrtijedi a dělají za něj špinavou práci o které si myslí, že jí není on sám hoden… nebo tak nějak to tam psali.“
Brumbál se usmál. „Výborně. Takhle je to dokonale shrnuto.“ Brumbál kýval hlavou. „Ano, to je Tom Raddle, nebo-li slavný lord Voldemort.“ Vypadal spíš, jako by si to říkal pro sebe.
„Proč jste to chtěl vědět, pane?“ zeptala se Adriane.
„To se dozvíš, ale ne dnes. Ještě bych se tě chtěl zeptat na poslední otázku.“ Pohlédl na ní. Ač věděla, že jí Brumbál do hlavy nevidí, i když proč, také nevěděla, připadalo jí, že jeho oči se o to neustále pokoušejí znovu a znovu. Přesně jako teď. „Jakpak se cítíš poslední dobou, znovu ve společnosti tolika lidí?“
To už bylo moc. Zatímco Adriane pozorovala ředitele, trochu zmatená z jeho další nesmyslné otázky, Brumbál se díval úplně klidně. Uplynulo asi dalších pět vteřin, než se Adriane už naplno rozesmála.
„Absolutně nechápu, proč se na to všechno ptáte, pane.“ Smála se.
Brumbál se také usmál. „Já ano, tak mi prosím odpověz.“
Zase si hleděli do očí a pak ji něco napadlo. Už podruhé za ten večer si vzpomněla na Snapea a Pettigrewa. Bylo to ono, co měl Brumbál na mysli? Ale jak by o tom mohl vědět? Adriane namáhavě polkla. Znovu si vybavila nedávnou událost u oběda. Znovu se podívala do Brumbálovi tváře a Adriane si byla v jednu vteřinu vážně jistá, že do ní Brumbál přece jen vidí.
„Proč se na mě tak díváte?“ zeptala se mírně opatrně.
„Protože chci vědět, jestli mluvíš pravdu, Adriane, u některých lidí k tomu nepotřebuji ani Nitrobranu.“
Brumbálově tónu zaznělo něco podobného netrpělivosti. Adriane to však nepřesvědčilo a stále svůj pohled na Brumbála nezměnila. On jí koneckonců tady pokládá otázky, podle ní naprosto zbytečné a nevysvětlí jí zhola nic.
„Slečno Buttlerová, prosím, odpovězte na mou otázku.“ Nasadil Brumbál úřední tón.
Adriane se podívala jinam. Možná by jí profesor Brumbál řekl, co se to s ní děje, ale nechtělo se jí o tom mluvit. Bude ráda, když se to už nebude opakovat a nikomu neublíží, jak se to málem stalo u Pettigrewa. A toho docílí jedině, když bude dělat, že se nic nestalo.
„Docela to ujde, pane.“ než to dořekla, opět k němu vzhlédla.
Brumbál se široce usmál. „Dobrá, Adriane, jak myslíš. Můžeš jít.“ Znovu se posadil do křesla za stolem. Jak to jako myslel: ,Jak myslíš?´
„Ano, to je vše.“ Dodal, když viděl Adrianin výraz. „Dobrou noc.“ Usmál se a chopil se brku v inkoustu.
Adriane pochopila, že si nepřeje, aby se dál na něco vyptávala a tak se otočila a chytila za kliku. „Dobrou noc.“ A zavřela za sebou dveře.
Zpět na obsah
Kapitola 4: Pochybnosti a úplněk
Několik málo zmijozelských posledního ročníku, sedělo v zadní straně společenské místnosti a veselá nálada tam zrovna nevládla. Mezi Malfoyem, Averym, sourozenci Carrowovými a Nottem seděli i Snape. Všichni mlčeli, nikdo se na nikoho nedíval a zírali do neznáma.
Snape sledoval temnou zeď naproti sobě a ani nemrkl. Přemýšlel, jaké to bude, až doopravdy udělá to, na co se připravoval už dlouhou dobu a už se tak stalo. I když si přísahal, že díky tomuto kroku se mu konečně podaří se pomstít všem, kteří ho odsuzovali a ponižovali po celá léta, teď ho přepadly pochyby, jestli udělal dobře. Kdykoli se mu do mysli zařízla myšlenka, která mu připomněla vážnost toho rozhodnutí, začal dokonce pochybovat o tom, zda si to vše důkladně promyslel. Jenže on už věděl dávno před tím, že tudy povede jeho cesta, že to byl jeho osud. Určitě to takhle mělo být a on tomu udělal průchod. Bezděčně si promnul levé předloktí.
Pak si znovu vzpomněl na jednu krátkou chvíli, kdy promlouval s Adriane Buttlerovou. Ta holka nebyla jako oni, jako ostatní čarodějky. Byla odlišná. Neřekl by přímo vyjímečná, ale přesto se domníval, že je jiná. V nižších ročnících dělala věci, na které by se nikdo v jejím věku nezmohl a Snapeovi rozhodně neunikl fakt, že je zvládla bez hůlky. Pak ale jako by si to buď uvědomila nebo ji to prostě opustilo. Přestože se ale na jejím chování po dlouhé roky neobjevilo nic zvláštního, nemohl se Snape zbavit toho stejného dojmu. A před několika dny se mu to znovu potvrdilo. Pocítil to na vlastní kůži. Rozhodl se ale, že se o ní zajímat nebude. Koneckonců, s jistými Nebelvírskými měl už tak dost problémů.
Problémy… opět se jeho myšlenky stočily k Panovi zla. Polkl s neuvěřitelným úsilím, při vzpomínce na setkání s ním. Nevěděl, za jak dlouho si je k sobě zase zavolá, ale už teď z toho měl hrůzu. Jenže tak to přece chtěl a má, nemůže už couvnout i kdyby chtěl a musí se s smířit s tím, že pro svého pána bude i zabíjet. Háček byl však v tom, že on se nechtěl na nikoho vázat. Nechtěl nikomu patřit, ale Pán zla byl jediný, kdo mu mohl dopomoci k síle, úspěchu a pomstě.
Snapeovi na začátku prázdnin přišel dopis. Na místě, kde měl být napsaný odesílatel, bylo ale jen jakési motto:
Polední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt.
Potom tady ve škole zjistil, že to samé obdrželi i Malfoy, Crabbe, Goyle, Nott, Avery i Carrowovi. Možná i někdo další, ale o nich nevěděl. A ani ho to nezajímalo, každému záleželo hlavně na sobě samému. V dopisu stálo, že mají čas se rozhodnout do začátku školního roku. Snape si byl ale naprosto jistý, že kdyby odmítli, špatně by dopadli. Tak jak to Pán zla a jeho služebníci mají ve zvyku. Znal bezpočet případů, kdy to takhle dopadlo. Snapeovi přišlo velice nepravděpodobné, že by Pán zla nechal žít někoho, kdo nad jeho nabídkou vyjádřil nesouhlas… Ber nebo zemři.
Malfoy naproti tomu přemýšlel o něčem jiném. Neměl žádné pochyby, věděl jisto jistě, že udělal naprosto správnou věc. Věřil, že to byl jeho osud, sloužit svému pánovi nejvěrněji, jak umí. Opovrhoval všemi, kdo už si v tuto chvíli může říkat Smrtijed, pochybovali o své síle a vůli sloužit Pánovi zla. Chtěl dosáhnout toho nejvyššího cíle, chtěl aby mu lord Voldemort bezmezně důvěřoval a on byl jeho nejvěrnějším služebníkem. Chtěl mu to dokázat hned, jakmile to bude možné.
Měl plno nápadů, ale jeden zatím nepravděpodobnější než druhý. Neodvážil by se ještě zatím Pánovi zla něco navrhovat, ale věděl, co by ho mohlo alespoň potěšit. Jeho mistr hledá více přívrženců, které by mohl zapojit do svých velkých plánů, a kteří mu pomohou dosáhnout jeho cílů.
Lucius v tu chvíli neviděl jinou možnost, jak se na začátek zavděčit svému pánovi, než že mu sežene další lidi. Ne, že by za ním chtěl dolézat, jako všichni ostatní prahnoucí po jeho moci. Chtěl se lišit, ale nějak si přece jeho náklonnost a důvěru získat musí. Proč to tedy odkládat? Věděl dokonce o několika lidech, kteří by se mohli nechat zviklat a unést představami a hodlal s tím začít, jak to bude možné.
„Petře, přestaň kecat nesmysly a hni sebou sakra!“ křičel James, počkal až zmizí hlouček zmijozelských, kteří se s posměšným chichotem vzdalovali a už přehazoval přes Remuse, Siriuse a sebe neviditelný plášť. Petr ale stále stál na místě a vypadal, že každou chvílí omdlí. „Nemáme už čas! Snad vidíš jak vypadá, tak DĚLEJ!“
Petrovi se z tváře vytratila barva a v obličeji se mu zračil šok. Pomalu se podíval na své tři kamarády a ani se nepohnul. Jeho hrudník rychle nadskakoval, jak přerývavě dýchal.
„Petře, čemu jsi na tom nerozuměl?!“ Ozval se odkudsi Jamesův rozčilený a netrpělivý hlas. Petr vypadal z jeho tónu a slov vyplašený ještě mnohem víc než předtím, ale stejně se nehnul. „Děláš si ze mě srandu, Pettigrew?!… KOUKEJ HNOUT TÍM SVÝM ZADKEM A LASKAVĚ POJĎ KE MĚ!“
Červíček se neochotně přiloudal za rozložitý sloup u schodiště u Vstupní síně a pak cítil, jak ho někdo ze vzduchu před ním prudce vtáhl pod plášť, pod nímž se znovu objevili James a Sirius, podpírající Remuse. Ten byl bledý jako stěna a jeho modré oči, jako by zvláštně zesvětlaly. .
Byl totiž úplněk a Remus měl vážně na mále. Vlastně s ním i všichni tři. Remus nevypadal vůbec dobře a každou chvilinku byl bledší a bledší. Na Petrovi bylo až příliš vidět, že se mu to vůbec nelíbí. Tohle totiž bylo snad poprvé, co se tak strašlivě zpozdili, aby Remuse odvedli do bezpečí.
Vyběhli z hradu na školní pozemky a na tvářích je zaštípal noční vzduch. Jakmile vykročili pod noční, jasnou oblohu, odhalil se jim nad hlavou zářivý měsíc. Remus se v tu chvíli začal neovladatelně třást. Červíček to postřehl a než ho James nebo Sirius stačili zarazit nebo cokoli udělat, proměnil se v šedivou krysu a vyběhl zpod pláště. Nebylo by moudré na něj volat. Viděli jen, jak běžel směrem k vrbě Mlátičce, dokud ho tma nepohltila.
„Co to sakra dělá?“ vztekal se James. „Nechápu, čeho se bojí, pitomec!“
„Já myslím, že to bude tím probouzející se vlkodlakem vedle nás.“ zašeptal Sirius.
„Vždyť je to Remus, proboha a tohle neděláme poprvé, tak co ho to popadlo?!“ prskal James. „Už tak jsme se zdrželi jen kvůli němu a ještě bude dělat problémy!“
„Prosím tě, Jamesi, tohle probereme až bude po všem, teď se musíme postarat, aby jsme už nic nezbabrali a Remus byl v pořádku!“
James věděl, že má Sirius pravdu. Nadhodil si Remusovu paži o něco výš a spěchali k vrbě Mlátičce.
Jenže když ke stromu došli, byl energeticky živý a v pohybu. Jakmile se k němu přiblížili, začal je svými větvemi odhánět a zuřivě s sebou mávaly kolem sebe.
„No to je vážně super!“ rozkřikl se zase James. „Až ho najdu, roztrhnu ho jako hada, smrada jednoho!“ pohlédl na Remuse. Potřebovali hodně rychle nějaké řešení. „Jak se tam teď máme bez Petříčka asi dostat?“
James pohlédl na Siriuse. Byl zamračený a horečně přemýšlel. Pak si přejel dlaní tvář a rozhlédl se kolem.
„Tady zůstat nemůžeme, to nepřipadá v úvahu,“ věděl stejně jako James, že moc času už není. „Petr už se dneska neukáže, takže se nedostaneme ani do chýše. Půjdeme do lesa, Jamesi, tam se proměníme a pohlídáme ho tam.“
James přikývl a ihned se vydali k Zapovězenému lesu. Bylo to jediné řešení, které je napadlo.
Když byli několik metrů od prvních stromů, začal Remus přerývavě dýchat, oči mu nabily nepřirozenou žlutavou barvu a zorničky se mu stáhly jako kočce. Rychle vklouzli do stínů stromu. James z nich shodil neviditelný plášť a zastrčil si ho hluboko do kapsy hábitu a v okamžiku, kdy on a Sirius Remuse pustili, klesl Remus na zem, podpírajíc se lokty.
James se změnil v jelena s velikým parožím a Sirius v černého ohromného psa. Oba tiše postávali kolem bezvládně ležícího kamaráda, každý z jedné strany. Po dlouhé chvíli ticha, kdy kolem skučel jen mírný vítr a nikde se nic nehýbalo, najednou Remus vydal zvuk, který se nápadně podobal vytí. Pak se jeho tělo pomalu začalo měnit a už se nepodobalo lidskému. Remus, proměněný ve vlkodlaka, se postavil na nohy. Znovu mocně zavyl a zlostně pohlédl na své společníky. Ani jelen ani pes se však nehnuli z místa, ale ani se mu nedívali do očí. Hleděli jeden na druhého. Vlkodlak se chystal na skok po psovi, na kterého se otočil, přikrčil se a odrazil od země. Sirius si jeho rychlého útoku nevšiml včas. Neuskočil dost rychle na to, aby ho vlkodlak nestihl nabrat a prudce odhodit. Sirius se sesul po kmeni silného stromu a tiše zakňučel bolestí. Jelen k němu okamžitě přiklusal. Vlkodlak však neváhal i vyrazit za ním. Jelen se otočil a sklonil hlavu tak, aby na vlkodlaka namířil paroží. Nabral ho na něj odhodil pryč. Tentokrát se ze země sbíral Remus, znovu se podíval na jelena, který se teď skláněl ke psovi. Zvedl se a opět využil situace, kdy se na něj ani jeden nedíval. Pomalu, tiše se přibližoval a když byl dostatečně blízko na to, aby k nim doskočil, přikrčil se a chystal se zase skočit.
Sirius přes Jamesovy parohy uviděl vlkodlaka, který se nebezpečně krčil k zemi. Jenže v tom se odněkud poblíž nich ozvalo další vlkodlačí vytí. Zaznamenal to i jelen a pes. Všichni tři ztuhli a Sirius nastražil uši. Přece není nikde na pozemkách školy, ani v Zapovězeném lese další vlkodlak? To by si přece všimli dřív a pamatovali. Potom se ozvalo zašustění listí a zakřupání větviček. Najednou vše utichlo tak rychle, jak to přišlo. Remus neváhal a okamžitě se obrátil směrem za hlasem, zřejmě svého druha. Černý pes a jelen se okamžitě a co nejtišeji rozeběhli za ním.
Sirius kulhal, měl dole na noze velikou, hlubokou tržnou ránu, která hodně krvácela. Přesto se pohyboval hbitě a rychle, jak potřeboval. Byl si vědom, že nebýt toho, Remus by jemu i Jamesovi mohl hodně ublížit a on by na tom teď byl mnohem hůř než s kulhavou nohou.
Dlouhou dobu se nedělo nic, než jen sledování Remuse, který už absolutně ztratil zájem je oba zabít. Chtěl teď hlavně najít svého druha, ale jeho hlas se už neozval. Ani šum listí nebo větví.
James a Sirius si trochu oddechli, když se zase všechno probíhalo jako vždy. Hlídali Remuse, aby se nikomu nic nestalo, tak to mělo být. Až na Červíčka, který se teď buď někde toulal nebo se vrátil do hradu.
Proháněli se lesem skoro až do rána. Když síla měsíce slábla, slábla s ním i současná Remusova schránka vlkodlaka. Zastavil se a znovu se v křeči svalil na zem, dýchal nepřirozeně rychle a ležel obličejem k zemi. James a Sirius se proměnil ze zvířecí podoby zpět a přikročili k němu. Remus se také začal měnit zase na svou podobu. Muselo ho to ale strašně bolet, zatínal prsty do země a vydával bolestivé povzdechy. Když Remus úplně procitl, James a Sirius si přidřepli až k němu a pomohli mu vstát. Remusovi oči byly zase normálně modré a zorničky kulaté.
„Tak to máš zase za sebou,“ řekl tiše James a položil mu ruku na roztřesené rameno. „Je to nespravedlivé, že tím musí trpět člověk jako ty.“
„Ale no tak,“ usmál se slabě Remus. „Nedělej z toho zase dojemnou scénu, Jamesi.“
Sirius mu oprášil hlínu z potrhaného hábitu. Remus se na něj podíval a pohled mu sklouzl k jeho noze na lýtko. Sklonil hlavu k zemi a zavřel oči. Vždy ho píchlo u srdce, když viděl, že svým přátelům ublížil. Sirius si toho všiml.
„To nic není, Remusi,“ ujistil ho úsečně Sirius. „Už jsem ti dávno řekl, aby sis nic po takovéhle noci nevyčítal.“ Remus jen pokýval pomalu hlavou.
„Měli bychom už jít a zkusit se trochu vyspat.“ Nabídl James a otočili se ke kraji lesa.
Protože nebyli od něj daleko, za chvíli byli už na pozemcích, odkud viděli hrad. Vydali se spěšně k němu.
„Kde je Červíček?“ otázal se Remus a ohédl se kolem sebe.
James si při zmínce na něj zkousl ret. „Zdrhnul, parchant jeden mrňavej!“
„Cože?“ Remus se zatvářil zmateně. „Jak – zdrhnul?“
„Prostě se vyděsil tak, až utekl.“ upřesnil Sirius.
„To jsem dnes vypadal tak děsivě?“
James se zamračil. „No,“ Remus povytáhl obočí. „Ne, vypadal jsi stejně hrozivě jako vždycky, ale teď mám takový dojem… Vypadal divně už když jsme ho našli, Siriusi, něco ho vystrašilo předtím, než jsme tam přišli my.“
„Tak to bych rád věděl, co by ho mohlo vyděsit v tu chvíli víc než člověk, který se zanedlouho promění v hladového vlkodlaka.“ Ušklíbl se Remus.
„Máš hlad?“ pohlédl na něj Sirius a také se šklebil. „Možná to nevíš, ale dneska se ti nepodařilo nic zakousnout.“
„Díky bohu,“ zamumlal Remus. „Ale hlad mám.“
„Možná by nebylo na škodu si udělat snídani o něco dřív.“ Mínil James a mrkl na své přátele.
Když mířili k Vstupní síni, napadala Siriuse ještě jedna otázka: „Reme, nevzpomínáš si náhodou, jestli jsi neviděl v tom lese ještě jednoho vlkodlaka?“
„Co prosím?“ vyvalil na něj Remus oči.
„Něco tam zavylo, přesně jako hlas vlkodlaka. Dost blízko nás a dá se tak trochu říct, že mě a Jamesovi to zachránilo život.“ Remus se stále tvářil ohromeně. Pak se Sirius ušklíbl. „Chystal jsi se totiž dát si půlnoční svačinku.“
„Em – no vidím, že mě z toho něco vyrušilo,“ usmál se Remus, ale potom zvážněl. „Nevzpomínám si skoro na nic, co jsem dělal, takže i kdybych něco nebo někoho viděl, tak bych si to teď stejně nevybavil.“
„No to nevadí,“ ozval se James. „Pojďte, už tam budeme.“
Když vstoupili do hradu, James přes ně přehodil zase plášť a vydali se ke kuchyni. Tam si nabrali několik opečených slanin, protože skřítkové byli už v plné práci přípravy na snídani. Přinutili je vzít si i obložené chleby osmažené ve vajíčku a plno dalšího jídla, které by jim snad vystačilo na celý den, což Jamesovi nedělalo žádný problém a bral nadšeně vše, co mu škřítkové nastrkali do rukou a kapes.
Všichni tři tak vycházeli z kuchyně obloženi jídlem, což vyhovovalo hlavně Remusovi.
Vycházeli z chodby, za kterou se skrývala kuchyň, když naproti nim, právě přicházeli ze školních pozemků tři další postavy.
Všichni se zastavili, stáli naproti sobě, asi tak tři metry od sebe a koukali na sebe. Bylo vidět, že ani jedna trojice absolutně nestála ani v nejmenším o to, aby se s někým v tuhle ranní hodinu, kdy venku ještě byla tma, s někým setkala. Nechtěli nikomu nic vysvětlovat. A James, Sirius a Remus k tomu měli velice dobrý důvod. James si v tu chvíli v duchu začal nadávat, že se spoléhal na hodiny a nepoužil zase neviditelný plášť. Pak se ale zaměřil na tři siluety.
V tom s sebou James trhnul. Najednou mu došlo, kdo je jeden z té trojice. „Petře! Ty všiváku!“ Poznal ho podle postavy. Malý a zavalitý, zbylé dvě, které byly štíhlé a vyšší než Petr, vypadaly, že patří dívkám. Nasvědčovaly tomu i delší vlasy. James hodil jídlo, které držel, Siriusovi do beztak už tak narvané náruče a rázně k Petrovi vykročil. Remus se ho ještě pokusil zachytit za rukáv, ale nestihl to.
To už byl James u Petra, chytil ho za límec hábitu a surově ho narazil na zeď za ním, až se Petrovi nohy několik milimetrů odlepily od podlahy. Sirius, Remus a další dvě dívčí postavy, se za nimi rychle přihnali.
„Ty jedna proradná kryso! Jak to, že jsi zdrhnul, co?! Kvůli tobě jsme museli zůstat na pozemcích v Za –“
„Jamesi!“ zarazil ho varovně Sirius.
„Pottere?“ ozvaly se zároveň dva známé dívčí hlasy. „Black.“ Řekly po vteřině obě znovu.
James, Sirius i Remus se na ně otočili.
„Lupin.“ Řekla už jen jedna.
„Durexová a Buttlerová?“ ptal se Siriusův zaražený hlas.
„Brumbál,“ ozval se za nimi hlas a všichni se vylekaně otočili.
O jeden sloup, blízko schodiště, byl opřený profesor Brumbál a hleděl na ně přes své brýle. James spustil Petra ze zdi a ten se hned prohnul až k zemi, když se mu podlomila kolena. Sirius s Remusem se rychle snažili ukrýt tuny jídla, kterým měli narvané kapsy a které svírali v náručí. Docílili však jen toho, že většina slanin, pečiva a všeho ostatního skončila na podlaze. „Koukám, že si tady dali sedmé ročníky takový menší sraz. Nebo snad plánovali ranní piknik?“ optal se a pohled mu sklouzl na jídlo pod Siriusem a Remusem.
Nastalo ticho, kdy se ani jeden nedívali na ředitele. Petr se začal sbírat ze země, mnul si krk a nenápadně se vzdaloval od Jamese pro případ, že by ho chtěl zase škrtit. Tma mezitím začala pomalu ustupovat a dovnitř se vkrádalo matné, sluneční světlo.
„No, podle toho, jak jste se tady začali tak náhodně poznávat, usuzuji, že to plánované nebylo,“ ostatní se zatvářili rozpačitě, nevěděli, jestli mají Brumbálův poznatek brát jako poznámku nebo otázku.
„Ano, pane,“ řekl nakonec tiše Remus, když nikdo nepromluvil a Brumbál nepokračoval.
„Jen tak pro pořádek, nemusíte mi všichni tak namáhavě vysvětlovat, proč jste tady,“ řekl profesor. Nikdo ale nehnul jediným svalem. „protože to vím.“
Teď se jeho pohled stočil na Leu a Adriane. Lea od něj naopak oči odvrátila a pohled se jí poněkud podrážděně zapíchl do zdi. Adriane se váhavě usmála, jako by jí tahle celá situace najednou přišla vtipná.
„Docela bych uvítal, kdybych vás všechny viděl pokud možno v trochu rozumnější hodinu a lepším zdravotním rozpoložení.“ Podíval se na Remuse, chvíli si ho pozorně prohlížel a pak znovu pohlédl na Adriane a nakonec na Siriusovo lýtko. „Vy tři by jste možná měli jít na ošetřovnu. Dobré ráno.“ Vykročil od schodiště a prošel kolem Remuse a Siriuse. Zamířil do chodby, ze které James, Sirius a Remus vyšli, tedy do kuchyně.
Lea, Adriane a Petr sledovali Siriuse a Remuse. Přestože nebylo ještě dost dobře vidět jako u denního světla, stačilo to na to, aby se mohli navzájem prohlédnout. Sirius měl ránu na pravém lýtku a ošklivě mu krvácela. Remus měl všude potrhaný hábit, sedřenou kůži na straně čela a škrábance na tvářích.
Naopak James, Sirius a Remus si prohlédli Adriane. Ta měla roztržené levé obočí tak hluboko, že jí z něj ztékal pramínek krve po tváři dolů, až na krk a od oblasti, kde měla klíční kost až k paži se jí táhl krvavý šrám. V těch místech měla také natrhlý hábit, který se nasakoval krví z rány. Vlasy měla zacuchané a celkově vypadala dost unaveně.
„Co se ti stalo?“ zeptal se nechápavě James.
„To se zeptejte tedy Ley,“ řekla suše Adriane a vrhla po ní vyčítavý pohled.
„Vždyť víš, že jsem to neudělala schválně!“ řekla Lea napůl omluvně a napůl netrpělivě.
„Vy jste se snad popraly nebo co?“ ozval se Remus a bedlivě si Adriane prohlížel.
„Ne, jen tady slečnu Durexovou z nějakého důvodu naštvalo, že pan Nigel Tapping z pátého ročníku Havraspáru neskáče tak, jak ona píská. Pak si vylévá vztek a shazuje na mě železné brnění s tím ostrým hrotem a nabroušeným mečem ve třetím patře!“ zasyčela Adriane a propalovala Leu pohledem.
Lea se mu snažila vyhnout, a proto se na ní nedívala. Pak se jí rty roztáhly do úsměvu, což samozřejmě Adriane pobouřilo ještě víc.
„Ani tě ale přitom rámusu, když to brnění padalo, neslyšel Filch. Kdybych tam nebyla, tak bys už určitě visela vzhůru nohama v jeho kabinetu.“
„Kdybys tam nebyla, Leo, tak bych teď nevypadala, jako po boji s drakem!“ odsekla naboušeně Adriane.
„Tohle ti udělalo brnění?“ zeptal se Sirius a tvářil se poměrně pochybovačně.
Adriane se naježila a zabodla pohled do Siriusových modrých očí. Ten se jak na povedl okamžitě ušklíbl.
„Blacku,“ začala Adriane už doopravdy naštvaně. „vypadám snad, že si dělám srandu? Za prvé, je mi úplně jedno jestli mi věříš nebo ne. Za druhé, jestli si vážně myslíš, že je to taková kravina, aby se to mohlo stát, pojď se mnou do třetího patra a já ti velice ráda názorně předvedu, jak lehce to brnění umí na člověka padat. A za třetí, nech si ty dotěrné otázky, já se tě taky neptám, jak jsi přišel k tomu bebíčku, co máš na noze.“
Z jejího hlasu, při vyslovení posledních slov sršela ironie. Sirius se už nesmál a jeden druhého teď provrtávali ledovým pohledem. Siriuse dopálilo, jakým tónem se zmínila o jeho zranění a nejraději by jí hned a tady řekl, že mu to způsobil vlkodlak a že to rozhodně žádné pitomé „bebíčko“ není.
„Tak co, to tady budeme až do večera?“ ozval se James, když se nic už nedělo a každý sledoval Adriane a Siriuse, jak na sebe rozčileně hledí.
James se rozhlédl kolem a spatřil Petra. Znovu k němu zamířil, opět ho chytil za hábit a prudce předstrčil před sebe. Pohledem mu naznačil, aby šel před ním. Červíček se neopovážil odporovat a poslušně šel.
Cestou nikdo nepromluvil. Remusovi se honili hlavou myšlenky, které byly zamířeny na Leu a Adriane. Nechápal, proč šly z hradu ven a kde našly Petra. Pohlédl na Siriuse a Jamese a i oni vypadali zamyšleně. Když dorazili do společenské místnosti, nikdo tam ještě nebyl. Všichni spali. James, Sirius, Remus a Petr se vydali do svých ložnic a Adriane s Leou do dívčích. Ignorovali se, ani se nerozloučili, když mizeli po schodech nahoru.
Lea zalehla do postele dřív než Adriane a ulehčeně si oddechla. Tomu Tappingovi to ještě spočítá, ten se bude divit. Tohle jí ještě žádný kluk na škole neudělal. Zřejmě to považoval za dobrý vtip, tupec. Ale co by měla čekat od takových puberťáků v pátém ročníku?
Přibližně před hodinou a půl, seděla na místě, kde se s ním měla sejít. Po tom jeho pitomým vtípku nešla zpět do věže, ale seděla tam. Nechtělo se jí jít do postele. Měla náladu něco podniknout a pak jako na zavolanou, se tam objevila Adriane. Prý se jí zdála noční můraa nemohla pak usnout. Adriane věděla, kde se má s Nigelem sejít. Řekla jí to sama Lea. Proto se Adriane za ní vydala a věděla naprosto jistě, kam jít. Lea chtěla rozsvítit hůlku, ale Adriane ji zadržela. Nechtěla světlo, protože to podle ní přitahuje Norissovou. Lea věděla, jaké měla Adriane s Norissovou a Filchem v poslední době problémy, takže jí vyhověla, i když vůbec v té tmě neviděla kamarádce do obličeje.
Lea si stěžovala na Nigela a popisovala, jak jí napálil a že jí chtěl jen sbalit a nechat plavat. V tu chvíli, kdy se zase do Ley vracel pocit vzteku, míjely těžké kovové brnění a ani nevěděla jak se to stalo a najednou padalo na Adriane. Lea vykřikla a chtěla tomu ještě nějak zabránit, ale bylo pozdě. Brnění s třeskotem dopadlo na zem a někde pod ním i Adriane. Snažila se vyhrabat se z něj, Lea rozsvítila svou hůlku, bez ohledu na Filche a začala vytahovat Adriane z trosek brnění. Když si na ní Lea posvítila, málem jí trefil šlak. Z obočí jí tekla krev a hábit u klíční kosti k paži měla roztržený a pod ním byl vidět hluboký šrám.
Adriane jí ujistila že je to v pořádku. K Leině překvapení vypadala, že bolest, kterou musela cítit ani moc nevnímá. Pak se na Leu obořila a začala jí vyčítat, že se nechává klukama tak lehce unést. Na tu poznámku se urazila Lea, ale protože věděla, co jí způsobila, raději se snažila to nějak urovnat.
Adriane pak navrhla, že by se mohly projít po pozemcích na čerstvý vzduch a pak teprve zkusit jít si ještě lehnout. Lea chvíli přemýšlela, že by Adriane zavedla spíš na ošetřovnu a zburcovala madame Pomfrayovou. To ale Adriane zatrhla hned, jakmile to Lea vyslovila nahlas a tvrdila, že to nic není a jestli jí bude přesvědčovat, tak že na ošetřovnu bude muset jít Lea.
Chodily venku přes půl hodiny, kolem jezera, Hagridovy hájenky a když byly u vrby Mlátičky, v bezpečné vzdálenosti, Adriane se najednou zastavila.
Potom Adriane vytáhla hůlku a namířila s ní na něco v trávě. V zápětí se do vzduchu kousek od nich vznesla šedivá, zmítající se a s vyděšeným pískotem, krysa.
„Tak už nám tady běhají i krysy, Leo, vidíš?“ řekla Adriane podivně posměšným tónem.
„No, jistě, krysy jsou přece všude,“ zamračila se Lea. „proč by neměly být i tady?“ Adriane se na ni podívala se zvednutým obočím. „Adriane, co to děláš?“
Lea teď vůbec nechápala Adrianenino počínání. Šedivou krysu si pomocí hůlky přitáhla blíž, skoro až k obličeji. Zdálo se, že si ji bedlivě prohlíží a krysa, čím déle ji Adriane měla v dosahu, tím víc vypadala nervóznější. Kroutila s sebou na všechny strany, hlasitě pískala a snažila se utéct.
Adriane se postavila zády k Lee, takže Lea neviděla, co dělá, ale přesto se jí zdálo, že s tou krysou mluví. Sice tiše, že by to Lea chvílemi ani nepostřehla. Pak se Adriane otočila, nechala spustit krysu na zem a pokynula Lee, aby se otočily k hradu a pomalu k němu vykročily.
Ušly sotva několik kroků, když uslyšely na sebe někoho volat. Otočily se a Lea spatřila svého spolužáka, Petra Pettigrewa, jak je dobíhá. Úplně ohromeny, se ho Lea a Adriane začaly vyptávat, co tady dělá. Pettigrew mumlal něco o úplňku a zvláštních okolnostech, na co mu Lea neskočila, ale nechala ho být. Neuniklo jí ani, jak Pettigrew bůhvíproč vyděšeně hledí na Adriane. Raději se ale na nic neptala.
Došli do Vstupní síně, kde na ně čekala společnost. Potter, Black, který z nějakého důvodu kulhal a Lupin, který vypadal ještě hůř než Adriane a Black dohromady – po fyzické stránce.
Lea si přehrávala události, které se staly za poslední tři hodiny a ležela absolutně vyřízená po dnešní noci a brzkém ránu. Uslyšela Adrianein pravidelný dech a uvědomila si, že už spí. Po krátké chvilce usnula i Lea, ale za necelou hodinu a půl jí zazvoní budík a bude muset zase vstávat.
Zpět na obsah
Kapitola 5: Něco se mění, něco zůstáva při starém
James a Malfoy se propalovali se nenávistným pohledem. Sirius stál Jamesovi po boku a vedle Malfoye byl Snape. Čtveřice stála naproti sobě a mířila hůlkami na sebe hůlkami: James na Malfoye a Sirius na Snapea.
Venku před hradem se pomalu tvořil kruh studentů, kteří sledovali, jak se na sebe dvojice chystají zaútočit.
„Tak tohle bylo naposledy, Malfoyi,“ řekl tiše James, i když Malfoy byl od něj vzdálený dost daleko, James si byl jistý, že ho slyšel.
„Myslíš?“ zasmál se posměšně Malfoy. „Kdy to bude naposledy, Pottere, si povíme za jindy.“
„Co tím chceš jako říct?“ vyjel na něj Sirius a nepřestával mířit na Snapea.
„Do toho ti nic není.“ Zavrčel Malfoy.
„No, tak vzhledem k tomu, co jsi tady ty a Srabus právě předvedli, bych řekl, že je nám do toho hodně.“ Zasyčel na něj James.
„Co ty bys řekl a co ne, Pottere, je každému úplně jedno.“ Ozval se chladně Snape.
„Ále, Srabus umí taky mluvit.“ Ušklíbl se posměšně Sirius.
„Ještě jednou něco podobného uděláš, Malfoyi, a –“
„Mluvíš do větru, Pottere. Na to není nikdo zvědavý. Nepleť se do cizích věcí a radši si jdi vyleštit na famfrpál ten svůj smeták –“
„NE!“
Z kruhu vyběhla Lily a postavila se Jamesovi před hůlku a zatvářila se přesně jako profesorka McGonagallová.
„Evansová!“ zaječel James a prudce strhl na stranu hůlku, ze které užuž chtěl vylétnout paprsek „Zbláznila ses?!“
„Nenech se přece zbytečně vyprovokovat!“ naježila se Lily a výhružně se mu zavrtala do hnědých očí.
James se k ní naklonil tak, že od jejího obličeje ho dělily jen centimetry a Lily automaticky o krok ustoupila. „Evansová, koukej mi uhnout a to hodně rychle.“ Zašeptal pomstychtivě.
„Budeš z toho mít jen další malér!“ nadávala mu Lily.
„Od kdy zrovna tobě na mě záleží?“
Lilyin naléhavý pohled vystřídal lhostejný. „Jestli si to vysvětluješ jinak, tak jsi na omylu. Já se ti jen snažím vysvětlit, že se nemusíš nutně chovat jako Malfoy. Ovšem pokud jsi stejný idiot jako on, pak už není co – „ Lily nedořekla, protože ji najednou James chytil pevně za paže a strhnul ji s sebou na zem. Oba tvrdě dopadli do trávy.
„Dobrý?“ uslyšela Jamesův hlas tak blízko sebe, až jí z toho zamrazilo. Neviděla mu ale dost dobře do tváře, protože měla vlasy přehozené přes obličej. Pak se v ní vzedmula vlna neuvěřitelného vzteku, tak mocného, jaký v ní vždy dokázal vyvolat jedině Potter. Co si to dovoluje? Najednou s ní třísknout o zem?! Konečně se po dlouhé době zase dostavila Lily Evansová, která Pottera nemohla vystát a teď toho okamžitě využije!
Lily si rychlým pohybem odhodila dlouhé rudé vlasy na záda a prudce se posadila. Samotnou ji překvapilo, jak ráda zase cítí ten vztek, kdy by Pottera nejraději roztrhla na dva kusy.
„Tak, teď mě dobře poslouchej, já –„ začala Lily vztekle.
James ale jakmile viděl, že je Lily v pořádku, bleskově vyskočil a Lily sotva stačila zahlédnout rozcuchané uhlově černé vlasy.
S ohromeným výrazem se otočila a viděla, jak Potter švihl hůlkou opět proti Malfoyovi a ten už letěl vzduchem, až narazil také na tvrdou zem. Lily vyskočila na nohy, absolutně nechápala, co se stalo. James znovu zamířil svou hůlkou na ležícího Malfoye, ale Snape proti němu použil odzbrojovací kouzlo a Jamesovi vylétla hůlka z ruky. James se na něj otočil a zahlédl Snapeův zlomyslný úšklebek. Vzápětí však zmizel, když zaútočil Sirius a Snape vyletěl do vzduchu za kotník.
James se však neobrátil k Snapeovi, aby si hůlku sebral ze země, kde teď ležela. Vůbec nezměnil směr a každým krokem se přibližoval k Malfoyovi, který stále ještě ležel na zemi a šmátral rukou kolem sebe a snažil se najít svou hůlku. Bohužel pro něj si toho všiml i Sirius a už druhá hůlka mu poslušně vzlétla přímo do dlaně.
James dorazil k Luciusovi. Jeho zářivě blonďaté dlouhé vlasy se rozhodily po trávě a modré oči vyhrožovaly Jamesovi pohledem. James se k němu prudce sklonil, chytil ho za límce košile a pěstí ho udeřil do obličeje takovou silou, že Malfoy znovu padl zády na zem.
„Tak vstávej, ty hrdino!“ zařval James.
Znovu ho popadl za košili a James opět chvíli vypadal, že ho znovu udeří, ale po obrovském přemáhání, které na něm bylo hodně viditelné, s ním mrštil zpět do trávy, přičemž si Malfoy vyrazil dech.
„Tak vstaň!“ vyzval ho James. „Vstaň a uvidíme, jak si povedeš bez hůlky! VSTÁVEJ! ÚTOČIT DO ZAD TI JDE VÝBORNĚ, TAK SE PŘEDVEĎ TEĎ!“
Lidé kolem ani nedutali, všichni napjatě sledovali Jamese a Malfoye.
Zatímco James vydechoval, Malfoy se začal sbírat ze země. Pomalu se postavil, vztyčil hlavu a pohlédl na Pottera. Malfoyova ústa se protáhla do ošklivého úšklebku. Utřel si hřbetem ruky krev ze rtu a v téměř stejném okamžiku uštědřil Potterovi taky ránu pěstí přímo do nosu. James ale neupadl a po chvilce cítil, jak mu krev naplnila nos.
Následně se strhla prudká rvačka, kdy se oba svalili do trávy a jeden přes druhého se převalovali.
„Dost! Dost!“ křičel někdo. „DOST!“
Byla to profesorka McGonagallová a byla minimálně rozzuřená jako James. On a Malfoy se stále prali a příchodu učitelky si ani nevšimli. Teprve, až je od sebe její hůlka odtrhla.
„Takže, pánové,“ zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Pak na ně znovu pohlédla a propálila je očima. „každému z vás odečítám třicet bodů a uděluji na týden školní trest – včetně víkendu! V nejmenším mě nezajímá, kdo s tou rvačkou začal. Ani se nepokoušejte v tuto chvíli jakkoli projevovat, Pottere!“ Zakřičela na něj.
Z očí jí sršely blesky, přesto na ní James hleděl rozčileně a vypadal, že se taktak drží, aby své připomínky udržel za zuby. Připadalo mu to nespravedlivé a kdyby to nebyla McGonagallová, všechno by jí vyčetl. Jenže to už by byl v tuhle chvíli na cestě k ředitelně.
„Studenti sedmého ročníku a chováte se jako malé děti! Prát se – co si myslíte?!“ rozčilovala se profesorka a James nasupeně přešlápl. „Ovšem naneštěstí pro vás, pane Malfoyi, jsem velice dobře viděla co jste provedl slečně Evansové a varuji vás,“ zaryla se do Malfoye zlostným pohledem. „jestli se to bude ještě jedinkrát opakovat, osobně se postarám o důsledky, které na vás dopadnou a ujišťuji vás, že příjemné vám nebudou.“ Potom se otočila na Jamese. „A vy, pane Pottere, se laskavě alespoň pokuste udržet své emoce na uzdě.“ Otočila se a byla pryč.
James si už Malfoye nevšímal a zamířil nejprve ke své hůlce, ležící na trávě a pak k Siriusovi. Ten mezitím nechal spustit Snapea ze vzduchu a dal si záležet, aby s sebou Snape pořádně praštil o zem.
Ostatní studenti, kteří postávali v kruhu kolem středu dění se začali pomalu rozcházet a se zájmem komentovali, co před nimi právě odehrálo.
Venku tam zbylo už jen pár lidí. James, Sirius, Remus, Petr, Lily a Nella. James zamířil ihned k Petrovi, který vypadal, že každým okamžikem omdlí a podpíral ho Remus. U Lily, kousek dál od nich, postávala Nella a ujišťovala se, jestli je Lily v pořádku.
„Petře, řekni nám, co ti chtěli.“ Vyzval ho James a pohlédl mu přímo do očí.
„Já – oni chtěli vědět – „ James se zatvářil pochybovačně. „No –„
„Vždyť víš, že ti můžeme pomoct, když si ale budeš vymýšlet, máš smůlu.“ Oval se Remus.
„Není nic, s čím byste mi mohli pomoci,“ zamumlal Petr směrem k zemi. „Nebudou už mě otravovat.“
Sirius, který stále kulhal, přišel k nim a rozesmál se. „To jsi optimista, jestli si fakt myslíš, že tě Malfoy se Snapeem a ostatníma nechá jen tak být. Nebuď směšný, Petře, nestyď se a řekni nám, co –“
„Nic se nestalo, jasný?“ zarazil ho popuzeně Petr.
„No jak myslíš.“ Řekl James netečně. „Tak ho nenuďte, je to jeho problém. Vždyť my jsme vlastně taky museli předevčírem v noci řešit jistou krizi sami, že ano, Petře.“ James se k Petrovi choval chladně od doby, co byl úplněk. Přesto ho ale před Malfoyem a Snapeem bránil.
„Nello, nic mi není vážně.“ Ujišťovala Lily Nellu, která se na Lily pořád starostlivě dívala. „Akorát mi Potter vyrazil dech.“
„No ještě si stěžuj,“ vyhrkla Nella překvapeným tónem. „vždyť tě chtěl jen ochránit. Měla bys mu jít aspoň poděkovat.“
„Tobě přeskočilo, ne?“ naježila se znovu Lily.
Bylo jasné, že kdyby to udělal někdo jiný než Potter, Lily by mu šla bez okolků a řečí poděkovat sama. Jenže to byl Potter. Ten, s kým se nesnášela celých šest let, skoro od prvního setkání… Potterovy neustálé pokusy a přemlouvání, aby s ním šla na rande, už fungovaly něco jako předzvěst hlučné hádky. Nikdy je ale nebrala vážně, a šíleně jí štvalo, když se holky kolem ní začaly pochechtávat a vrhaly na ni významné pohledy, ze kterých jasně vyplývalo, že si myslí, že ji James Potter uhání.
„Lily, nech toho. Potter se už nechová tak strašně jako dřív.“
„To chceš jako říct, že dospěl nebo co? Potter? Ty jsi vážně blázen!“
„To ne, ale už mi nepřipadá tak arogantní.“
„Proboha, Nello, jako by jsi ho neznala! Je to Potter! Ten zůstane arogantní do smrti!“
„To přece neznamená, že by jsi mu nemohla poděkovat.“
„No jistě a rovnou bych ho k tomu mohla pozvat na rande já, ne?!“
„No konečně! Beru!“ ozval se jim za zády James. „Takže kdy a v kolik?“
„Pottere, klid, myslím, že máš školní trest, ne?“ Řekla Lily ironicky.
„To sice jo, ale po něm už mám volno až do rána.“ Mrkl na ni James.
Lily se od něj odvrátila a chystala se odejít, když jí James chytil za rukáv. „Ježiš, co zase?!“ vyjela Lily a okamžitě se vytrhla z Jamesova sevření.
„Tahle bude asi tvoje.“ Řekl a podával jí hůlku.
Lily si prohrábla kapsy hábitu. „Hm,“ zahučela a hůlku si od Jamese vzala. „Díky.“ James se usmál a odešel zpět ke kamarádům.
Lily zůstala stát na místě a oči stále upřené na Jamesova záda.
„Není ti horko?“ ozvala náhle Nella vedle ní. Když na ni Lily pohlédla, spatřila na její tváři šibalský úsměv.
„Proč jako?“ zeptala se Lily.
„Jseš rudá jako rak.“ Oznámila jí Nella a vzápětí se rozchechtala. Lilyin pobouřený pohled ignorovala.
„To ty taky, když potkáš Filche.“ Řekla Lily chladně a zamířila na oběd do Velké síně. Nella se okamžitě smát přestala a zatvářila se jakoby nevěděla, jestli se teď nemá urazit.
„Co jsi tím jako chtěla říct?“ rozběhla se k Lily. „Že se mi líbí Filch nebo co?!“ Nella školníkovo jméno vyslovila s odporem. „No jasně, chápu, chceš mě naštvat, viď? Jenže já, na rozdíl od tebe, neplácám hlouposti!“
Na lvicích u kolejního stolu na oběd už sedělo plno lidí a Velká síň byla zaplněna hovorem, smíchem a zvuku dopadajících vidliček a nožů na talíř.
Lily s Nellou si přisedly k Adriane, Lee a Nataly, které byly zabrané do nějakého rozhovoru.
„Malfoy dostal docela nakládačku, co?“ zašišlala skrz bramborovou kaši Lea. „Potter je docela od rány.“
„Jo a ještě nám tady chrání naši Lily.“ Řekla Adriane a zvedla oči od talíře k Lily, která seděla naproti ní.
„Haha.“ Ušklíbla se ironicky Lily.
„A hele kdo sem jde.“ Řekla Nataly. „My o vlku a vlk…“
Právě se k nim přibližovali všichni čtyři Pobertové. Červíček ale vypadal, že každý jeho krok ho stojí nesmírné úsilí. Jakmile je spatřily Lily a Adriane, zahleděly se opět do svého talíře a oči už nezvedly.
„Můžeme si přisednout?“ optal se James.
„Ne.“ Řekly svorně Lily a Adriane.
Jenže kluci na povolení nečekali a seděli dřív, než se ozvaly. Červíček se na lavici vrtěl jako by seděl na trní a bylo vidět, že by nejraději odtamtud zmizel. Sedl si co nejdál od Adriane to šlo a ani jednou se na ní nepodíval. Těžko říct, jestli to bylo tím, co mu Adriane řekla té noci, kdy byl proměněný v krysu nebo to, kdy ho nedávno od sebe odrazila a dokonce na něj zcela bezdůvodně vytáhla hůlku.
Vedle Adriane seděl Sirius a bylo vidět, že ani jeden z toho nemá valnou radost. Sirius a Adriane na sebe byli pořád naštvaní, že jeden druhému zlehčovali zranění. James si obsadil místo z druhé strany Adriane, a tak seděl naproti Lily. Ta proto ještě nezvedla oči od jídla na talíři.
„Tak co dělá rameno, Adriane?“ zeptal se Remus, zřejmě jen proto, aby nestála řeč.
„Dobrý.“ Podala Adriane vyčerpávající odpověď. Zase bylo ticho. „No, em, a co ty? Jak se cítíš celkově?“ Remus se na Adriane podíval. „Já…totiž, předevčírem ráno jsi vypadal na umření… Tak nějak ztrhaně, ale to bylo asi tím – úplňkem.“
„Červíček se zakuckal a Nataly ho udeřila do zad, aby mohl dýchat. James, Remus a Sirius se teď pozorně dívali na Adriane, která se najednou zatvářila jako by si nejraději nafackovala.
U stolu znovu zavládlo hluboké ticho, pro Adriane nekonečné. Lily, Lea, Nella a Nataly samozřejmě nemohly tušit druhý význam té věty. Přesto všechny, kromě Lily, která stále věnovala pozornost jedině kusu masa na hromadě bramborové kaše, zaraženě těkaly očima mezi Adriane a Poberty.
Asi po necelých dvou minutách se Adriane rozhodla znovu pustit do jídla a prolomila ticho.
„Občas působí na lidi, četla jsem to v jedněch mudlovských novinách. Sestru Angelinu to taky vytáhlo z postele a tady Lee se tu noc zrovna moc nedařilo, že ne, Leo?“ utkvěla na Lee výhružným pohledem a vyzývala jí, aby jí pomohla a zapojila se do rozhovoru.
„Jo,“ vyhrkla po chvilce, když ji to došlo. „jo, jasně, jasně, to víš, že jo! Na kluky to ale určitě musí působit trochu jinak, protože dělají při úplňku blbý vtipy, které teda rozhodně nejsou…“ pak se náhle zarazila a zahleděla se směrem havraspárskému stolu.
Vyskočila z lavice, oběhla stůl a vydala se směrem k nějakému studentovi, kterého bez jakýchkoli okolků mu vlepila facku, až to zadunělo. Všichni, kteří to viděli, se začali smát. Lea Nigelovi Tappingovi ještě něco řekla a vydala se zpět k Nebelvírským a posadila se.
„Tak, ten už se snad o úplňcích bude chovat rozumně.“ Řekla spokojeně a taky se zase pustila do jídla. „Poslyš, Pottere, prý jsi dostal s Malfoyem školní trest od McGonagallové.“
„Jo,“ přikývl James a pohlédl zamračeně k Čestnému stolu na ředitelku své koleje. „Jenže já na rozdíl od něj skoro nic neudělal.“
„Ne, jen jsi Malfoye zmlátil.“ Připojil se Sirius s úsměvem.
„To proto, že si to zasloužil. V životě jsem neviděl většího zbabělce.“ Mluvil chladně a nípal se vidličkou v talíři. „Útočit do zad… co si vůbec myslí, parchant?“
„Co jste to říkal, pane Pottere?“
James na okamžik strnul, pak pevně zavřel oči a zhluboka si povzdechl, potom se otočil na profesorku McGonagallovou.
„Vůbec nic, paní profesorko.“
„Přišla jsem vám oznámit kdy a kde si odpykáte svůj trest. Dnes je pondělí a váš trest bude trvat odedneška do neděle. Budete uklízet přístěnky na košťata, ale to neznamená, že je opřete o stěnu, Pottere. Uklidíte to tam, že se to bude blýskat. Musím podotknout, že náš školník není zrovna pořádný. Sedm pater na sedm dní. Každý den vycídíte všechny přístěnky v jednom patře a to od půl sedmé. Do kolika hodin vám to bude trvat je mi jedno, ale předpokládám, že se budete snažit, aby to bylo co nejrychleji.“
James pouze přikývl.
„Pan Filch také nabídl svou kočku, která na vás bude dohlížet. V případě, že se budete používat kouzla, nahlásí to panu Filchovi a ten to poví mě.“ Přimhouřila na Jamese oči. „Říkám vám to jen pro případ, že by vás něco takového náhodou napadlo, rozuměl jste mi?“
„Ano, paní profesorko.“ Přikývl apaticky James znovu.
Profesorka McGonagallová se otočila a zamířila k Malfoyovi.
„Doufám, že Malfoy bude uklízet záchody.“ Prohodil Sirius kysele a díval se za profesorkou. „Zvlášť bych mu dal vydrhnout záchodové potrubí, to by si užil, frajer.“
Byl už večer a všichni se buď bavili ve společenské místnosti nebo nahoře ve svých ložnicích. Z těch dívčích právě scházely Nataly s Nellou. Lea momentálně nebyla k nalezení. Nella a Nataly se rozhlédly po místnosti. Na jedné straně seděli Pobertové kromě Pottera, který si odpykával trest a na druhé straně místnosti, přimáčknuté u zdi, byly Lily a Adriane a bavily se s Alex Watersovou, studentkou šestého ročníku. Byla to brunetka s fialovými proužky, krátkýma zarovnanýma vlasama, dlouhýma jen ke krku a konečky vlasů se jí točily směrem ven. Měla ofinu, která jí spadala těsně nad černé oči. Byla štíhlá a středně vysoká, hezká a hrozně milá.
„Proč tady vysedáváte jako byste plánovaly vraždu?“ zeptala se Nataly. „Takhle zastrčené, v koutě tak veliké místnosti?“
„Nataly, nech si ty své chytré řeči, ano? Mám toho dneska už dost.“ Řekla unaveně Lily.
Nataly si jí nevšímala a pohlédla na Alex. „Jak je? Taky vás teď profesoři tak bombardují úkolama?“
„Bombardují je slabé slovo. Ale to ty bys měla vědět, šestým ročníkem jsi přece už prošla.“ Mrkla na ni Alex a usmála se.
„No… prošla – když tomu tak chceš říkat.“ Nataly se chytla za bradu a dělala, že přemýšlí.
Ona a Nella se taky posadily na zbylá křesla vedle Lily a Alex.
„Co to píšeš?“ zeptala se Nella Adriane, která byla do něčeho zabraná a skláněla se nad pergamenem. Zdálo se, že je příliš nevnímá.
„Nic, něco z obrany černé magie.“ Zahuhlala Adriane.
„Ona nepíše, ale opisuje,“ poznamenala Lily. „Tohle je totiž moje.“ Ukázala na sešit ležící před Adrianeniným pergamenem.
„No jo, když tady šprtka byla jediná ve třídě, kdo to měl správně.“ Řekla Adriane klidným hlasem, aniž by k někomu zvedla oči.
„To není pravda,“ opáčila Nella zamračeně. „dobře to měl i Lupin, Black a -“
Adriane se zasekla uprostřed nějakého slova, konečně od pergamenu oči odtrhla pohlédla na Nellu a zvedla obočí.
„ – Potter.“ Dokončila větu Nella, už o hodně tišeji.
„A to si myslíš, že půjdu já prosit o domácí úkol Blacka?“ řekla skoro dotčeně. „Tobě snad přeskočilo.“
„No,“ ušklíbla se Nella a pohlédla na Lily. „jako bych to dneska už jednou slyšela.“
„Tak to na tom asi něco bude, nemyslíš?“ zaprskala Adriane.
Nella na to už neodpověděla. Věděla, že je Adriane poslední dobou v mžiku naštvaná, když se někdo okolo ní zmíní o Blackovi. Nelle teď až moc připomínala Lily, která soptila, když promluvila o Potterovi. Ne, že by se Adriane a Sirius měli obzvlášť v lásce, taky se hádali, ale byli mezi nimi vzácné světlé chvilky, kdy se spolu dokázali bavit normálně. Tak daleko se Lily a James ještě nedostali. Black ale zase nezve Adriane na rande, kdykoli ji potká. To je ale koneckonců taktika Pottera.
Společenská místnost se začala vyprazdňovat, až v ní zbyly jen holky. Alex už šla do postele a Adriane s Nataly taky.
Lily zívla Lily a prohrábla si vlasy. „Kolik je vlastně hodin? Asi tak dvanáct, ne?“
„Blbost, to bylo před dvěmi hodinami.“ Konstatovala Nella.
Portrét Buclaté dámy se otevřel. Dovnitř vešel James Potter a podpíral Leu, která se zřejmě vracela z – flámu.
„To tady nikdo už není?“ ptal se James a rozhlížel se kolem dokola, zatímco Nella se okamžitě zvedla a spěchala převzít kymácející se Leu od Jamese.
„No možná nás nevidíš, ale někdo tady ještě je.“ Poznamenala Lily. „Co třeba si občas vyčistit brýle?“
„Zase vtipná, Evansová, že jo?“ odpálil James, který ještě pomohl Nelle dopravit Leu ke křeslu. „Ale ještě jsi mi neodpověděla na mou otázku.“
„Jakou otázku?“ zamrkala Lily a podívala se na Nellu, která právě nutila Leu, aby zůstala sedět v křesle.
„No co to rande, na které jsi mě pozvala?“ řekl James a vykročil směrem k Lily. „Ptal jsem se tě, kdy a kde.“
Lily se na něj chvíli mlčky dívala, jestli to myslí vážně. „Až naprší a uschne.“ Oznámila suše a otočila se směrem k ložnicím. Přesně v tu chvíli potemnělou místností projelo zářivé světlo a venku zahřmělo.
Lea něco nesrozumitelně zabrblala, prudce vyrazila z křesla a rozběhla se po místnosti vrávoravým krokem.
„Leo! Až s sebou někde třískneš, tak za mnou nechoď! Počkej!“ křičela Nella, pobíhala za Leou a snažila se jí chytit.
Znovu se zablesklo a po vteřině se ozvalo bubnování prudkých, velkých kapek, které dopadaly na parapety oken. Lily si zkousla ret, stála a dívala se do okna naproti ní, do temné noci a ze skel se odrážela její tvář. Za sebou po chvíli spatřila i Jamese, který k ní přistoupil a tak se točila.
„Teda, Evansová, ty máš pech.“ James měl hlavu nakloněnou na stranu, ale ve tváři neměl známky posměchu nebo úšklebku.
„Leo, co to děláš?! Pusť tu lampu, slyšíš mě?! Leo! Tohle není Ben Rich, tak pusť tu lampu, kruci!“
„No, každopádně než uschne, mám asi času dost, že ano, Lily? “ Řekl James tiše.
Lily přešlápla na noze a dlouhé vlasy si zahrnula za ucho. Poměrně ji zaskočil Jamesův tón hlasu. Nevzpomínala si, že by s ní takhle mluvil. Teď to, co řekl dokonce vyznělo, jako by mu to snad už bylo líto nebo jako by ji chtěl přemluvit. Přemlouval ji sice pokaždé, aby s ním šla, ale vždy to znělo tak jako by mu měla padnout k nohám a děkovat. Teď to bylo jiné. Co se to s ním najednou děje?! A on jí vážně řekl jménem?
„Leo! Bacha, schody…! Leo? Jsi v pořádku?! Říkala jsem ti o nich.“
„Ty jsi mi řekl jménem.“
„Já vím.“
„Odkdy mi říkáš jménem?“
„Ať je to křeslo zpátky na zemi, Leo! Už dost! Pusť to křeslo ze vzduchu…! Ne! Bacha na ně! Ještě jsou tu lidi…! Jsi normální?! Máš tady kilometr místa a ty ho položíš na krb?!
„A odkdy mě ty zveš na rande?“
„Ale já jsme tě přece na žádné rande nezvala! Jen jsem to plácla. Nemyslela jsem to vážně!“
„Fajn, tak až to myslet vážně budeš, tak řekni.“
„Já to ale neřeknu.“
„Když neřekneš, neřekneš, ale já myslím, že řekneš. Já tě nutit nebudu.“
„LEO! Proboha, to je studený! ZŮSTAŇ SEDĚT, BUĎ TAK HODNÁ…! Ne, nikam!… POUTA NA TEBE!“
Lily se užuž nadechovala k odpovědi Jamesovi než uslyšela řev Nelly. Ona i James se po nich ohlédli. Nella byla mokrá od hlavy až k patě, což měla asi na svědomí opilá Lea, která teď byla v pololeže svázaná v křesle a poslušně se ani nesnažila provazy uvolnit. Dívala se na Lily a Jamese jako by jí teprve teď došlo, že tam jsou taky. Zamrkala a přivřela oči, aby mohla zaostřit zrak.
„Jé, ahoj,“ zasmála se najednou vesele. „neruším?“ A významně mrkla na Jamese. Pak se podívala před sebe na Nellu. „Víš, že jsi mokrá?“
Nelle se zaklížily oči. Zavřela je, zaklonila hlavu, opřela ji o opěradlo křesla a už se nepohnula.
„Neříkej.“ Zasyčela jen Nella a přistoupila k ní. Nechala provazy odstranit a křeslo z římsy krbu spustit pomocí hůlky na místo, kam patří. „Ta holka se mi snad zdá. Kdyby ta voda byla aspoň teplá. Já myslela, že šla na rande a ona se šla ztřískat.“
„Řekl bych, že jí spíš ztřískal ten kluk, co se s ním táhla po chodbě.“ Poznamenal James a podíval se na spící Leu. „Bylo jí slyšet snad až do kuchyně. Divím se, že jí nechytil Filch dřív než já.“
„Kde jsi jí potkal?“ zeptala se Nella.
„Tady, kousek od portrétu. Nemohla si vzpomenout na heslo. Seděla na schodech a zírala naštvaně na Buclatou dámu. Prý se jí zdálo, že přibrala, a tak se jí na to zeptala a Buclatá dáma se urazila. Byla na mol – Durexová.“
„Byla? Ona je na mol!“ ohlédla se Nella na kamarádku. „Hele, Lily, já jí odvedu nějak do postele a ty se prosím postarej o ty věci tady, ano?“
„Jo, jasně.“ Odpověděla Lily.
„Díky,“ Nella se podívala ještě na Jamese a pak se usmála. „a nezabijte se tady.“
James zase pomohl Nelle zvednout Leu z křesla. Nella si její paži nadhodila přes krk a chytila ji za pas. Lea se trochu probrala a šourala se s Nellinou podporou do schodů, do kterých před chvilkou narazila.
„Chceš… chceš říct vtip, Nello?“ ptala se Lea a šlapala si na jazyk.
„No radši ne.“ odpověděla Nella, jako by mluvila s psychicky narušenou.
„Plave ryba v rosolu,“ nedala se odradit Lea. „a říká: To je hustý.“
„No,“ protočila Nella oči ke stropu a zavrtěla hlavou, když se Lea rozřechtala. „tak to byla přímo bomba.“
„Viď, že jo…“ Lea se náhle zastavila, vrávorala na místě a mračila se. „Ten mi řek ten pitomec Tapping. To ale nebylo vůbec vtipný!“
„No tak to nebylo vtipný, ale pojď už!“ Nella už zřejmě ztrácela trpělivost, popadla ji za ruce a táhla dál po schodech bez ohledu na to, že jí Lea ve svém stavu vůbec nestíhala.
Lily se otočila ke stolku a složila kouzelnické šachy, se kterými si krátily s Nellou chvíli. Pak se znovu otočila k Jamesovi, ten už byl skoro u schodů do chlapeckých ložnic.
„Poslyš ještě, ehm - Pottere,“ James se otočil a Lily si rozverně nadhodila šachy v podpaží, až to v nich zarachotilo. „chci ti jen ještě - poděkovat za to, co se stalo dopoledne před obědem venku s tím Malfoyem… eh – takže…“
„Jo, to je dobrý.“ Přisvědčil James. „S tím si nelam hlavu. Tohle už asi neudělá znovu.“
Lily kývla hlavou. I přes to, že tam moc světla nebylo, viděla jasně Jamesův zaujatý pohled. Dívali se beze slov sobě do očí a Lily se na chvíli najednou nešlo od nich odvrátit.
Pak se rozhlédla kolem sebe, aby se nějak zaměstnala a popadla dvě volně ležící knihy, vedle ní na stolku. James se k ní ale najednou rozešel a zastavil se přímo před ní.
„Co to děláš?“ Lily chtěla, aby to znělo varovně, ale vlastně to jen zašeptala.
„Dovolíš?“ řekl taky tiše James a natáhl ruku k Lilyině, která držela knihy. „Ty knihy jsou moje.“ Stál tak blízko Lily, až cítila jeho dech. Lily se konečně pohnula a kousek poodstoupila. Natáhla k Jamesovi ruku s knihami. „Děkuju.“
„Tak zatím – Jamesi.“ Řekla Lily a zvlášť pečlivě vyslovila jeho jméno. Vyběhla po schodech.
James se s úsměvem vydal po svých.
Ráno v holčičích ložnici začal hlasitě zvonit budík.
„CO?! Co?! Co se děje? Bože! Moje hlava!“ Lea ze své postele prudce vyskočila se zvoněním budíku a skoro ve stejnou chvilku se chytila za hlavu. Pak se začala rozhlížet po ložnici. „Jak jsem se sem dostala?“
„No s těží,“ řekla Nella rozespale a posadila se. „nebýt Potterova trestu, asi bys ještě teď seděla venku před Buclatou dámou a snažila by ses jí ulichotit řečmi, že nepřibrala ani deko.“
Lea na Nellu jen zmateně zírala, pak zavrtěla hlavou. „Cože? Kde, že bych teď seděla?“
Nella se podívala na Lily. "Má okno." řekla Lily a usmála se. Nella přikývla.
Zpět na obsah
Kapitola 6: Půl hodina pravdy
Adriane vyslovila heslo pro vstup do Brumbálovy pracovny. Kamenný chrlič uskočil stranou a Adriane prošla. Chrlič ji vynesl nahoru a ona vstoupila do menší místnosti. Postavila se před velké dveře a zaklepala. Když se ozval pokyn, aby šla dovnitř, zabrala za kliku a dveře otevřela.
„Dobrý večer, pane profesore.“ Pozdravila Adriane.
„Dobrý, Adriane.“ Usmál se Brumbál vlídně. „Prosím, posaď se.“
Adriane se posadila už na tak známou židli naproti Brumbálovi. Ten zřejmě už čekal předem, protože neměl rozdělanou žádnou práci kolem sebe jako tomu bylo minule. Tvářil se jako by se rozmýšlel, kde začít.
„Inu, Adriane,“ začal Brumbál. „několikrát jsem už slíbil, že ti jednou vysvětlím pár věcí, které by jsi měla vědět.“
Adriane přikývla a začínala se jí zmocňovat zvědavost. Brumbál jí prakticky nikdy nic, co chtěla vědět, nevysvětlil. Vždy se jen ptal. Odpovídal většinou jen na otázky typu: jak se máte?
„Určitě si vzpomínáš, jak jsi se poprvé setkala s naším, pro tebe zatím neznámým, kouzelnickým světem.“
„Ano, jistě,“ přitakala Adriane.
Vzpomínala si na to moc dobře. Brumbál měl pravdu; Adriane do svých desíti let neměla tušení o existenci ještě jiného světa – kouzelnického světa. Vyrůstala jen se svými staršími sestrami: Juliette a Angelinou. Sestry jsou to jediné, co má. Jejich matka, Samantha, zemřela, když byla Adriane příliš malá na to, aby si ji pořádně pamatovala. Přesto si vybavovala její tvář, ale jen matně. A jejich otec, Michael, s nimi nežil. Ne že mezi sebou měli nějaký nepřátelský vztah, ale není to zase tak dlouho, co se na tom dohodli. Zkrátka jejich otec i ony se shodli, že on půjde vlastní cestou. Nebydlel s nimi od doby, co byly Adriane tři roky, a tak se o Juliette a Angelinu a nejmenší Adriane musela postarat babička. Jenže i ta je opustila a zemřela, když Adriane bylo skoro deset let, Juliette sedmnáct a Angelině patnáct. Měly ale plno přítel, a tak to zvládaly dobře, i když ztráty nesly těžce. Postupem času všechny zjistily, že ovládají jisté „věci navíc“. Dokázaly hýbat věcmi, aniž by se jich dotkly a jejich schopnosti se rozrůstaly. Od té doby je ovšem navštěvovaly i bytosti, které nebyly zrovna přátelské a ony se s novým životem musely naučit žít.
Jenže Adriane byla ještě dítě a sestry ji musely chránit před bouřlivými vpády nezvaných hostů do domu. Adrianenina moc ale překvapivě rostla, čím dál rychleji.
Pár dní po Adrianeniných desátých narozeninách, přišel pozdě večer starý muž spolu s nějakou ženou. Oba byli zvláštně oblečeni, v takových dlouhých hábitech.
Na podobné a ještě výstřednější věci už byly však sestry zvyklé, takže je to ani moc nevyvedlo z míry. Adriane si už nevzpomínala na jméno té ženy, ale ten starý muž byl samozřejmě Albus Brumbál. Řekl jim, že Adriane patří i do jejich světa kouzelníků a čarodějek a že by byl rád, kdyby ji nechaly její sestry, aby se jela učit do školy, kam jezdí všichni, kdo mají stejné schopnosti jako ona.
Po delším vysvětlování okolností se dohodli, že Adriane do školy čar a kouzel v Bradavicích pojede a bude se tam učit po sedm let. Bylo to i lepší pro její bezpečí.
„Taky si nepochybně vzpomínáš, jak jsi se v prvním a druhém ročníku snažila ze mě vymámit jisté odpovědi na otázky, které tě v tu dobu zatěžovaly.“ Řekl profesor Brumbál a hleděl rozhodně Adriane do očí.
„Ano, pane,“ Adriane se zamračila. Kdysi doopravdy prahla vědět jisté osobní věci, ale po několika neúspěchách to vzdala. Chtěla, aby jí pomohl i Brumbál, ale ten s omluvami odmítal. „Tenkrát jsem se vás několikrát ptala, proč jen já dokážu kouzlit s hůlkou a moje sestry ne, proč jsem vůbec tady, mezi vámi a proč, když nikdo z mých předků nikdy nestudoval na téhle škole, protože neměli tyhle schopnosti, jsem zrovna já vyjímka.“
Brumbál pokýval hlavou, ale nic neřekl a pohled sklopil na desku svého velkého stolu. Neměl moc ve zvyku mlčet dlouho, když chtěl říct něco důležitého.
„Profesore?“ zahleděla se na něj Adriane upřeně.
Brumbál k ní zvedl opět své modré oči. „Chci ti odpovědět na tvé dřívější otázky.“
Adriane se rozbušilo srdce. Tak se přece dočká pravdy! Konečně bude vědět, co je na ní jiného než na jejích sestrách!
Potom se Adriane zatvářila zmateně. „Ale… proč až teď? Proč jste mi to teda neřekl hned, před těmi pěti lety?“
„Protože se věci změnily.“
„Co se změnilo?“ doléhala Adriane.
„Především jsi se změnila ty.“ Řekl Brumbál. „Jsi už starší a já jsem velice pečlivě uvažoval, kdy ti to řeknu.“
„No dobře,“ Adriane už byla netrpělivá. „Co mi kdy řeknete?“
„Pravdu o tobě a tvé rodině.“ Řekl Brumbál a předklonil se ze svého opěradla.
Adriane překvapeně zamrkala. „Co, prosím?… Já přece pravdu o své rodině znám.“
„Ne celou.“
„Ne celou?“ opakovala Adriane. „Jak velmi dobře víte, moje rodina není zase tak rozsáhlá, aby skrývala tajemství, kromě toho, že není mudlovská.“
„To je pravda,“ přikývl Brumbál. „přesto ale nevíš všechno.“
Adriane se rozhodla mlčet a nechala prostor profesorovi, aby jí řekl vše, co měl na srdci.
„Se svými sestrami žiješ celý život a máš je jistě moc ráda,“ řekl Brumbál a konečně se dostával k věci. „a věřím, že se nic nezmění tím, co se teď dozvíš.“ Adriane na okamžik otevřela ústa, ale pak je zase rychle zavřela. „Vyrůstala jsi v tom, že Samantha Buttlerová je tvá matka a Michael Chase tvůj otec. Pravda je ovšem taková, že Michael Chase – tvůj otec není.“
Adriane nepohla jediným svalem v těle. Připadalo jí jako by do ní uhodil blesk. Kdyby to Brumbál neřekl s takovou vážností v hlase, myslela by, že si z ní utahuje. Ale z jeho hlasu i z jeho pohledu jí bylo jasné, že mluví naprosto vážně.
„Cože?“ řekla, aniž by pohnula rty a vpíjela se Brumbálovi do očí.
„Je mi to líto, Adriane, že jsem ti tak dlouho odmítal říct takovouhle věc –„
Adriane vyskočila na nohy. „Já přece mám otce! Můj otec JE Michael! Sice s námi nikdy nežil, ale já ho znám! Znám ho od narození a mám ho… Já vím, že je to můj otec!“
„Je mi líto, Adriane,“ řekl lítostivě Brumbál. „Bohužel mám pravdu já.„
„Přece mi po sedmnácti letech jen tak neoznámíte, že to není můj táta! Úplně jako by se nechumelilo!“ křičela Adriane. „Nemáte důkaz!“
Brumbál pohlédl na okamžik na Fénixe, který tiše zapípal na svém bidýlku. Pak opět ředitel pohlédl na dívku před ním.
„Já mám důkaz, Adriane,“ chvíli se odmlčel a potom řekl: „jsi jím ty. Tvé schopnosti kouzlit. Tvůj pravý otec byl kouzelník.“
Adriane na něj vyvalila zelené oči. Po chvilce jí to došlo… Jestli je to tedy pravda, potom své kouzelnické schopnosti musela zdědit… Zdědila je po svém otci. Najednou to všechno do sebe perfektně zapadalo. Po svém biologickém otci tedy zdědila kouzlení s hůlkou a tím pádem sem patřila! A po matce zase to, co ji dělalo jinou v tomto světě. Jenže to se zatím neprojevovalo… Na tom teď ale nezáleželo…
A pak došla Adriane ještě jedna věc. Věc, která ji zasáhla jako šíp a která ji donutila se opět posadit na židli.
Oči se ji zaplnily slzami. „Takže – takže, to znamená,“ pohlédla se skleněnýma očima na Brumbála. „znamená to, že moje sestry jsou jen – poloviční?“ při vyslovení posledního slova jí hlas vyskočil nezvykle vysoko.
„Mnohdy na tom nezáleží, Adriane…“ snažil se ji utěšit Brumbál.
„ALE MĚ NA TOM ZROVNA TEĎ ZÁLEŽÍ!“ zařvala Adriane z plných plic, zase se prudce postavila, až se židle za ní skácela k zemi.
Začala přecházet sem a tam a zuřivě si otřela rukávem slzu z tváře . Brumbál ji jen sledoval. Ve tváři se jí teď spíš zračil vztek než trpkost.
„Kdo je můj pravý otec?“ vypálila na Brumbála.
„Jmenoval se Christian Wayne a jak už jsem řekl, byl to kouz –„
„Proč o něm mluvíte v minulém čase?!“ nenechala ho domluvit Adriane.
„Protože je mrtvý.“ Adriane se zastavila a pozorně se na Brumbála zadívala.
„Proč?“
„Zabili ho.“ Řekl potichu Brumbál.
Adriane přivřela oči. „Kdo ho zabil?“ řekla už měkčím hlasem.
„To nevím.“ Odpověděl Brumbál. „Snažil jsem se to zjistit, ale jsem si jistý, že to byl jeden ze Smrtijedů.“
„Co?!“ vyjekla znovu. „Nějaký Smrtijed mi zabil otce? Kdy?“
„Dávno,“ řekl pochmurně profesor. „když lord Voldemort teprve začínal sbírat moc. Je to už hodně dlouho. Nedá se už ani zjistit, který ze Smrtijedů, mezi jeho řadami, to spáchal.“
„Jak je to dlouho, co jste se to dozvěděl?“
„Přes dva a půl roku.“
Adriane i Brumbál se odmlčeli. Adriane měla pocit, že se jí zbořil celý svět. Měla strašnou chuť křičet, vybít si na někom zlost a brečet – z lítosti i ze vzteku. Zvědavost, která ji spalovala před tím, než jí tohle Brumbál řekl, byla tatam. Adriane znovu začala štrádovat z konce pracovny na druhý. Tíha, kterou tak náhle pocítila v žaludku každou vteřinu rostla, až měla pocit, že se každým krokem blíží k zemi.
„Adriane,“ ozval se znovu Brumbál, kterého ona slyšela jakoby z dálky, pod návalem myšlenek. „Já vím, jak se teď musíš cítit.“
Brumbál nemá ani tušení, jakou bouři v Adriane vyvolal. Tohle by nepochopil nikdo, kdo by si tím sám neprošel.
„Chci vědět, proč mi to sestry neřekly.“
„Nevěděly o tom. Stejně tak jako ty.“
„Chci s nimi mluvit! Hned!“ zastavila se a pohlédla do Brumbálovi staré tváře.
Chvíli ji pozorně sledoval. „Dobrá,“ přikývl Brumbál.
„Cože?“ škubla hlavou Adriane.
„Řekl jsem, dobrá. Už jsou stejně na cestě sem.“ Odpověděl Brumbál a díval se do dívčiny nevěřícné tváře.
„Ale – ale to se přece…“ nedořekla. V místnosti před pracovnou se ozvalo zaklepání.
Adriane nečekala na pokyn ředitele, vyrazila rovnou vstříc dveřím a prudce dveře rozevřela dokořán. Za nimi stály dvě ženské, štíhlé postavy, které patřily Adrianeniným sestrám.
Angelina měla dlouhé, černé vlasy a hnědé oči. Naproti tomu nejstarší sestra, Juliette, měla vlasy hnědé, krátké a rovné a oči také hnědé, jako Angelina.
Adriane na ně chvíli zírala a pak ustoupila, aby mohly projít. Juliette a Angelina vešly. Brumbál jim přičaroval dvě další židle, ale ony se neposadily. Ohlédly se po Adriane, která byla stále u dveří, i když je už zavřela a stále s rukou za zády držela kliku.
„Adriane,“ promluvila první Angelina. „Nic se přece nemění. Pořád jsme sestry. Zůstane to tak navždy.“
Adriane si odfrkla. „Takže to už asi víte o něco dýl než já, že ano?“ obrátila znovu pohled na Brumbála.
„Víme to ode dne, kdy jsi odjela letos v září sem do Bradavic.“ Odpověděla Juliette, přistoupila k Adriane a jemně ji chytila za paže.
„No bezva!“ řekla hlasitě Adriane se sarkasmem v hlase. „Tak co takhle, kdyby jste mi radši napsaly to, že nejsem vaše úplná sestra, místo toho, že Angelina předevčírem připálila štrúdl?!“
„Pro nás to je taky rána, myslíš snad, že ne?“ ozvala se taky Angelina na obhajobu.
Nejmladší sestra neodpověděla ani se nezatvářila pochybovačně. Jen v ní vřela krev.
„Adriane, prosím, vždyť takhle žije spořádaně mnoho rodin po celém světě,“ snažila se svou sestru uklidnit Juliette, která ji stále svírala za paže. „Proč bychom tak nemohly fungovat i my? Pro nás s Angelinou se nic nezmění a měnit nikdy nebude a ty to přece víš. Krom toho tě má Michael – „
„VY TO NECHÁPETE, ŽE NE?!“ rozkřikla se Adriane, pustila dveře a setřásla ze sebe teplé ruce své sestry. „JÁ JSEM SIROTEK! UŽ TŘI ROKY JSEM SIROTEK A TO UŽ NIKDY NIKDO NEZMĚNÍ! TAK NA MĚ TEĎ NECHOĎTE S MICHAELEM, KTERÉHO JSEM POVAŽOVALA ZA MÉHO – NAŠEHO OTCE!“
Bylo ticho. Juliette měla oči plné slz a Angelina Adriane pozorovala. I Brumbál přihlížel rodinné krizi, která se před ním odehrávala.
„Mám toho dost.“ Adriane se chtěla otočit a odejít, když jí prudká vlna bolesti v hlavě donutila se za ni okamžitě chytit a předklonit se.
„Adriane!“ vykřikly svorně Angelina i Juliette. Brumbál vstal ze svého křesla a rychle přešel místnost k sestrám.
„Co je ti?!“ slyšela Adriane říkat vylekaně Juliette.
„Podívej se na mě,“ uslyšela Brumbálův hlas blízko sebe. „Adriane, podívej se na mě!“
Pokusila se vzhlédnout k němu, ale nešlo to. Jako kdyby se všichni, Juliette, Angelina i Brumbál vzdalovali, už neslyšela nikoho z nich. Šíleně se jí točila hlava a najednou se jí zatmělo před očima… Zase jí v hlavě projela vlna palčivé bolesti a Adriane s sebou trhla pod jejím tlakem. A najednou pod sebou ucítila zem. Přísahala by, že měla otevřené oči dokořán, ale neviděla nic jiného než černočernou tmu. Křečovitě svírala svou hlavu a potom – všechno přestalo tak rychle, jako to přišlo…
Bolest v hlavě odeznívala a všechny smysly se Adriane vracely zpět. Slyšela a viděla sestry i profesora Brumbála. Všichni se nad ní skláněli a Juliette s Angelinou měly ve tváři vyděšený výraz. Uvědomila si, že leží na zádech na podlaze pracovny.
„Slyšíš mě?“ zeptal se Brumbál a také si jí se starostmi prohlížel.
„Ano,“ řekla Adriane a atoupla. Vzala si od Juliette sklenici vody, kterou kdesi vzala a několikrát si lokla.
„Co to s ní bylo?“ otočila se Angelina na Brumbála.
„To nevím," zakroutil Brumbál hlavou a odvedl Adriane na židli. „Ale ještě dnes se dostavíš k madame Pomfreyové.“
„Ale to ne – „
„O tom nemíním diskutovat.“ Řekl Brumbál poněkud rezolutně.
Náhlá bolest, kterou před chvíli cítila, však nedokázala zahnat vztek, který ji spaloval uvnitř.
Juliette a Angelina si každá z jedné strany přisedly k Adriane a stále ji starostlivě sledovaly. Adriane to ale nevnímala a na nikoho se nedívala. Cítila, že by byla správná věc, kdyby sestrám přiznala, že mají pravdu a že vůbec nezáleží na tom, jestli jsou vlastní nebo nevlastní… Jenže ona to jednoduše cítila jinak. Připadala si jako odstrčená, jako by se jí její život otřásal v základech, protože ten základ byly právě její sestry. Nevlastní sestry.
Možná, protože to Juliette a Angelina vědí dva měsíce, se s tím už dokázaly smířit a překonat šok a po něm si vlastně uvědomily, že to všechno, co spolu prožily, nemůže jejich sesterskou lásku nijak ohrozit. Snad to čekaly i od Adriane, jenže ta se to dozvěděla před půl hodinou.
Její reakce byla přece pochopitelná. Takovéhle příběhy lidí, kteří se najednou dozvěděli, že jejich rodiče nejsou pravými, viděla jedině v nějaké potrhlé telenovele v televizi.
„Podle všeho, jste naprosto v pořádku.“ Říkala madame Pomfrayová a vzala ještě Adriane, která seděla na ošetřovně na prvním lehátku, za zápěstí a měřila jí tep.
„To tep taky měříte bez kouzel?“ ptala se Angelina a zvědavě sledovala madame Pomfreyovou.
„Jistě, že ano,“ odpověděla ošetřovatelka. „k tomu žádné kouzlo nepotřebujeme, jen vědomosti.“
„No víte,“ ozvala se i Juliette. „ona teď bude mít Adriane tep asi trochu rychlejší než obvykle.“
„Proč?“ zeptala se madame Pomfreyová.
„To se radši ani neptejte,“ řekla Adriane příkře a Juliette s Angelinou se na sebe podívaly.
„Jak jsem řekla,“ pustila Adrianenino zápěstí a přešla ke stolku s pomůckami. „jste v úplně zdravá. Žádné příznaky nějaké nemoci nemáte. Vůbec mě nic nenapadá, co by mohlo způsobovat takové bolesti hlavy.“ Znovu se na ni podezřívavě podívala. „Možná by nebylo na škodu, kdyby jste tady zůstala alespoň do zítřka, kdyby se to ještě objevilo a já bych–„
„Ne.“ řekla Adriane a seskočila z lehátka. „Chci jít do postele a to do své. Tady nezůstanu ani náhodou.“
„Adriane, jestli se ti to zase vrátí…“ řekla prosebným tónem Angelina.
Adriane se však na ni nepodívala a oblékla si hábit. „Já to zvládnu.“ Řekla a pak se otočila na madame Pomfrayovou. „Děkuju vám, madame Pomfreyová.“
„Nemáte za co, slečno Buttlerová.“ Řekla a stále si ji prohlížela jakoby čekala, že sebou Adriane každou chvíli praští.
Adriane se rozešla ke dveřím a její sestry, které se s madame Pomfreyovou také rozloučily, ji následovaly. Rozevřela dveře z ošetřovny, beze slova zamířila směrem k Nebelvírské věži a na své sestry se neohlédla.
Adriane,“ řekla Juliette. Adriane se zastavila na místě a potom se otočila. Zjistila, že už za ní nejdou, že zůstaly stát několik metrů za ní a obě na ní hleděly.
„Já jdu do své koleje,“ řekla Adriane. Přesně tak, jak tady všechny tři stály, si to představovala: Juliette s Angelinou stály sobě po boku na jedné straně a Adriane sama na druhé.
Angelina přistoupila s Juliette k ní, jako by věděly, na co myslí a objaly ji.
„My musíme jít, Adriane. Věř, že se z naší strany nic nezmění, přece nás znáš.“ Řekla taky Angelina. „Budu se těšit na Vánoce.“
„Nechceme ztratit sestru, jen kvůli krvi,“ přidala se Juliette. „Společně jsme ztratily všechny naše příbuzné; mamku, babičku… Přece nechceš, abychom se rozpadly i my, po tom všem. Zkus to přenést přes srdce, Adriane, prosím.“
„Nejde to tak lehce.“ Ohradila se Adriane.
„Já vím, ale tady,“ řekla Juliette a položila ji ruku na hruď. „jsi pořád naše sestra, přestože poloviční.“
„Máte ještě zajít za Brumbálem?“ zeptala se Adriane.
„Ano, žádal nás o to.“ Přitakala Angelina.
„Tak mu ještě řekněte, že jsem v pořádku.“
Angelina ji pozorovala. „Zlobíš se na nás, protože jsme ti to neřekly.“
„Překvapivě.“ Zaprskala Adriane a opět cítila, jak se v ní probouzí vztek.
„Nesměly jsme ti to říct,“ řekla naléhavě Juliette. „Brumbál ti to chtěl říct sám.“
„A od kdy se Brumbál míchá do mé rodiny a zakazuje vám, aby jste se mnou mluvily o tak důležitých věcech?!“ neudržela se Adriane a zase zvýšila hlas.
„Brumbál ví o naší rodině hodně. Kdyby nebylo jeho, nikdo z nás by se to nikdy nedozvěděl a žily bychom ve lži.“ Snažila se ji přesvědčit Angelina.
„A to mu snad dává právo, aby mi to řekl, kdy se mu to hodí?! Měl mi to říct hned, jak jsem se ho ptala poprvé a vůbec takovéhle věci by mi neměl říkat ředitel mé školy, ale moje vlastní – „ Adriane se zarazila. „ – moje sestry!“
Nastalo ticho.
„Dobře, tak my půjdeme,“ řekla Juliette. „Jen přemýšlej o tom, co jsem ti řekla.“ Ona i Angelina objaly Adriane, políbily ji na tvář a vydaly se směrem k Brumbálově pracovně.
Sirius se toulal po chodbách pod Jamesovým neviditelným pláštěm a hledal Petra. Od večeře ho nemohli najít. Někam se vypařil a nikomu nic neřekl. Siriusovi jeho podivné chování nedělalo tak veliké vrásky, jako Remusovi a Jamesovi. Přesto si chtěl protáhnout tělo a tak se nabídl, že projde hrad a poohlédne se po Petrovi a také kvůli dotírajícím holkám pátého ročníku. Od oběda na něj mrkají a smějí se, kdykoli kolem některé jen projde. Měl toho už celkem dost a bylo mu příjemnější se courat tady než snášet dnešní přehnané podivné holčičí rozmary. Dokonce by teď už radši potkal školníka, než nějakou páťačku. Přemýšlel, kde by tak Petr mohl být. Už přes hodinu se toulal chodbami a nenašel ani náznak stopy toho, že by se někde Petr zdržel.
Právě mířil na okraj dlouhé chodby v šestém patře. Zahnul za roh a v tom do něj někdo vrazil v takové rychlosti, že viděl místo člověka jen černou šmouhu po hábitu. Vylekal se nejprve, že to byl vážně Filch, ale když zapadl za roh a vystrčil hlavu zjistil, že to je Adriane, ale neviděl jí do očí. Potom si uvědomil, že z ní teče voda a je mokrá na kost. Seděla na zemi, podpírala se rukama o zem a zaraženě civěla před sebe. Sirius se neubránil úsměvu.
Adriane potom vstala a rukou pročísla vzduch před sebou, aby se ujistila, že tam nic není. Sirius se znovu zaklonil za roh chodby, shodil ze sebe plášť, schoval ho do kapsy hábitu a vystoupil před Adriane.
„Buttlerová?“ Dělal Sirius překvapeného a pohlédl ji do očí. „Co děláš na té zemi?“
„No, tak tys mi ještě chyběl.“ zamumlala nevrle Adriane, zvedla se, obešla Siriuse a zamířila ke schodišti.
„Co se ti stalo, že se tak tváříš?“ doběhl ji Sirius a úplně zapomněl na Petra.
„Co je ti do toho?“ odbila ho Adriane.
„Jen bych chtěl vědět, proč jsi tak promočená, že za sebou necháváš ten potok. Tys byla na astronomické věži, že jo? Všiml jsem si, že lilo jak z konve.“ ptal se dál Sirius.
„Jo a dej mi pokoj.“ zavrčela Adriane. Vůbec neměla na jeho vtipné poznámky náladu.
„Fajn,“ řekl Sirius naštvaně, ale stále šel za ní. „Doprošovat se tě nebudu.“
„Jdi se vycpat!“
„Trhni si nohou!“
„Tak proč jdeš pořád za mnou?“ štěkla Adriane.
„No zkus hádat! Jdu do věže!“
Najednou se Adriane zarazila a Sirius taky. Nevraživě se na ni podíval. „Co zas?“
Adriane zase pocítila nebezpečné tepání ve spáncích. Srdce se jí rozbušilo a celá strnulá očekávala další vlnu ostré bolesti v hlavě… která se nedostavila. Tepání po chvilce pominulo a Adriane se uvolnila. Sirius si stoupl před ní a zahleděl se jí do tváře.
„Co je to s tebou?“ zamračil se.
“Rodinné problémy.“ Odvětila prostě.
„Fakt?! Tak o´to znám!“
„Ano, já vím.“
Adriane znovu vykročila ke schodišti, když se z něj vynořil Remus.
„Přesně vás dva hledám.“ Řekl a vyběhl schody. „Siriusi, kde trčíš tak dlouho? Adriane, mám ti vyřídit od Lily, že by s tebou ráda mluvila.“
„Už jdu.“ Řekla a prošla kolem Siriuse a Remuse a sešla po schodišti dolů.
Sirius se na ni zamyšleně díval, dokud mu nezmizela z dohledu. „Petra jsem ještě nenašel.“ otočil se potom na Remuse.
„Petr se vrátil tak deset minut po tom, co jsi odešel a dlouho jsi se nevracel.“ Řekl mu Remus. „A mimo to jsem měl teď dojem, že jsi ho zrovna horlivě nehledal.“ Ušklíbl se a šel zpět ke schodišti.
„Protože mě to nebavilo!“ křikl Sirius na Remuse.
Remus jen přikývl hlavou. „Jasně, že jo, tak už pojď, než tady bude Filch. Já jsem totiž na rozdíl od tebe prefekt.“
„Kde byl?“ ptal se Sirius a ignoroval Remusovu poznámku.
„Prý na astronomické věži.“ Odpověděl Remus.
Sirius se na něj překvapeně podíval. „Na astronomické věži?“ opakoval.
„Ano, co je na tom divného? Zřejmě jsi tam asi nebyl, když jsi ho nenašel, nebo ne?“
„Ne, to jsem teda nebyl.“ Sirius se zamyslel. Věděl, že Petr lže. Adriane by se určitě zmínila i přes svoji špatnou náladu, že tam byl ještě někdo další a když by to byl Petr, Sirius o tom nepochyboval, že by něco řekla. A krom toho si byl jistý, že Petr by byl stejně promočený na kost, jako byla ona.
Zpět na obsah
Kapitola 7: Otázky bez odpovědi
James dokončil svůj trest za to, jak se popral skoro před týdnem s Malfoyem. Nevěděl, co měl celý ten týden za druh trestu Malfoy a ani ho to nezajímalo. Byl rád, že už zase může trávit večery tak, jak chce on.
Jak mohl za celých těch sedm dní zjistit, Filch zřejmě jenom dělá, že uklízí. Nebo alespoň uklízí jen tam, kde musí, protože takový svinčík, jako byl v těch přístěnkách, James v životě neviděl. Kromě brouků a pavouků, kteří byli všude, kam se podíval, prolezlo sem tam i něco dlouhého, chlupatého a bez nohou. James by si býval myslel, že to jsou hadi, až na ty chlupy. Většina přípravků na úklid byly vylité ze svých nádob a vytekly na podlahu. Protože James nesměl používat kouzla, musel to drhnout kusem hadru a potom to začalo šíleně páchnout. Navíc byly všude poházená košťata s mopy a lopatky se smetákem a kýble. V pátém patře, když James přístěnek otevřel, vyvalilo se na něj nejrůznější harampádí studentů, které jim kdysi patřily a které jim Filch zabavil. Zřejmě se mu nechtělo chodit až do kabinetu, kde toho měl několikrát tolik, a tak to prostě hodil do nejbližšího místa, které „patřilo“ jemu a kam studenti zaručeně nechodili - pokud to nedostali rozkazem a nemuseli tam za trest uklízet.
Taky tam narazil na nějakou hmotu, a když už si James myslel, že jí dostal z povrchu dolů, ihned se obnovila a co víc, začala se rozlézat dál. James toho měl po půl hodině plné zuby a vytáhl na ní hůlku. Okamžitě se mu však za zády před dveřmi ozvalo zamňoukání, což bylo ze všeho nejhorší. Pani Norissová – kočka, co byla všemi na škole nenáviděna. Samozřejmě kromě jejího majitele Filche a Brumbála, který jen předstíral, že mu nevadí a ze zdvořilosti ji občas pozdravil, když ji potkal.
Teď bylo asi deset hodin večer a James se právě loudal chodbou ke kabinetu profesorky McGonagallové, aby jí řekl, že už má všechno uklizené a hotové. Včera při večeři za ním totiž přišla a řekla, aby jí oznámil, až skončí se svou prací. Už se nemohl dočkat, až bude moci zalehnout do peřin. Bylo příšerné počasí a celý den pršelo. James si ho dnes užil ažaž, protože měli trening na famfrpál a James našel Zlatonku až po dvou hodinách. Všichni byli promočení na kost z těžkých řetězců kapek z šedavé oblohy. Potom šel rovnou do sedmého patra dokončit svůj trest.
Od kabinetu profesorky McGonagallové ho dělily už jen dvě chodby a James přemýšlel, jestli bude ve Společenské místnosti ještě Lily, až se vrátí. Po pondělním nočním rozhovoru, co James přivedl do společenské místnosti opilou Leu, se Jamesovi podařilo s Lily po dlouhé době promluvit tak, aniž by to slyšela polovina hradu. Rozbušilo se mu srdce pokaždé, když ji uviděl a když ona jeho pohled zachytila. Nezdálo se však, že by se něco závratně změnilo, spíš jako by si Lily za to nadávala. Jamesovi to ale vůbec nevadilo, naopak mu to připadalo vtipné a díky tomu i věděl, že se Lilyin, zatvrzele nenávistný vztah k němu, pomalu mění. Přestal ji zvát na schůzky a Sirius se vždycky smál, když viděl, jak Lily čeká na Jamesovu otázku, když se k ní James přiblížil, aby ho mohla tradičně odpálkovat.
Byl od dveří kabinetu už jen kousek, když uslyšel i druhý hlas, který se bavil s profesorkou McGonagallovou. Byl to hlas profesora Brumbála. Dveře byly zavřené, přesto James slyšel, co říkají. Už měl ruku na klice, když se zastavil a zaposlouchal.
„ …přece nedává smysl, Albusi. Já osobně jsem si ničeho nevšimla… Ví o tom vůbec? “ Říkala právě profesorka zmateným tónem.
„Myslím, že tuší, ale je na to ještě brzy. Postupem času se to bude zhoršovat a pomalu přijde na to, co to znamená.“ Řekl profesor Brumbál.
„Ale nepřijde na to, proč.“ Profesorka nebo Brumbál se zřejmě zvedli z křesla, protože bylo slyšet zavrzání židle.
James absolutně nechápal o čem a o kom to mluví, ale připadal si hloupě, když poslouchal za dveřmi, a tak se znovu chopil kliky, jenže…
„A co Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit?“ ozval se znovu hlas profesorky McGonagallové a James se zarazil. „Co když se to nějak dozví a bude…“
„To nesmí, Minervo.“ Řekl Brumbál vážně. „Nechci ani pomyslet, co by se stalo. Lord Voldemort nabil svou moc do takové míry, jako nikdo jiný před ním a kdyby tohle věděl, ohrozil by mnohem víc, než si kdokoli z nás dokáže představit...“ teď začal někdo chodit sem a tam po místnosti a Jamesovi bylo jasné, že to musí být Brumbál, protože tohle dělal často. Věděl to podle Pobertova plánku. „ Tohle nás asi úplně nezachrání od jeho vraždění, ale možná to pomůže hlavně těm, kteří za to budou bojovat a že to zachrání několik lidských životů… Řekl jsem vám to, protože vám věřím, že se to nikdo další už nedozví a protože patří do vaší koleje.“
„Ano, samozřejmě,“ přitakala hned profesorka. „na mě se můžete spolehnout. Jinak si stejně myslím, že by mi tohle nikdo moc neuvěřil… Jestli to ale bude trvat tak dlouho, jak vy myslíte, bude mít těžký život… I těch několik let na sebe bude muset dávat velice dobrý pozor.“
„Ano, to bude.“ Potom bylo chvíli ticho a pak Brumbál nasadil povzbudivý tón. „Ale no tak, Minervo, ještě to není tak zlé. Má ještě plno času.“
„Ale jak dlouho než si to uvědomí? Měsíce? Týdny?“ ptala se profesorka.
„Možná to vypadá, ale není ještě v takovém nebezpečí a už vůbec ne tady. Momentálně nemůže být na bezpečnějším místě než v Bradavicích. A navíc to bude snazší, když si to uvědomí, co nejdřív.“
„Ano,“ řekla profesorka McGonagallová o trochu klidněji. „máte pravdu, ale přesto bych –„
„Dobrý večer.“ Řekl James
James už slyšel dost. Stejně absolutně nechápal, o čem ti dva mluví a vůbec si připadal provinile, že špehoval za dveřmi profesorku přeměňování a ředitele školy. Navíc právě teď dokončil svůj týdenní trest a určitě netoužil po dalším. Takže už potřetí vzal za kliku, zaklepal a tentokrát se do dveří opřel.
„Ále, pan Potter,“ otočil se na něj Brumbál, když James vešel a zavíral za sebou dveře. „Tak už máš hotovo?“
„Ano, pane.“
„Vypadáš ztrhaně, Jamesi.“ Oznámil mu profesor s úsměvem.
„No – on je pan Filch trochu… nepořádný.“ Řekl James a Brumbál se rozesmál.
Slyšel jsem samozřejmě, proč jsi ten trest dostal." přikývl Brumbál. "Musím říct, že už jsi dostal trest za mnohem vtipnější porušení řádu než zmlátit pana Malfoye.“
„On si to zasloužil.“ bránil se James.
„Ano, to je oprávněný důvod, aby jste jeden z druhého vymlátili duši, chápu.“ Brumbál mu nedával kázání ani nemluvil káravým tónem. O to se ostatně vždy postarala profesorka McGonagallová.
James se usmál a podíval se na ní. Seděla na židli za svým stolem.
„Dobrá, Pottere,“ promluvila. „jestli máte vše hotovo, můžete jít. Vím, že je to zbytečné říkat, ale chci aby jste se už konečně zamyslel nad svým chováním. Tohle můžete vyřídit i svým přátelům.“ Profesorka zvedla jedno obočí. „ Při nejhorším jim to neuškodí.“
„Ano, paní profesorko,“ přikývl James. „Nashledanou.“
Profesorka pokývala hlavou.
„Dobrou noc, Jamesi.“ Rozloučil se i Brumbál.
James se otočil ke dveřím a vyšel na chodbu. Potom zamířil do nebelvírské věže.
Zatímco James šel po temných chodbách hradu, ve společenské místnosti bylo ještě plno lidí. V neděli večer to bylo normální. Všichni se snažili ještě si užít poslední hodiny volného dne, než začne znovu učení. Většina ale až teď dodělávala domácí úkoly, které dostali během minulého týdne.
„Cože?! Co jsi to řekl, ty smrade mrňavej?! Pojď sem! POJĎ SEM!“ Křičela Lea a honila nějakého druháka po celé místnosti, který před ní utíkal tak rychle, jak jen mohl. „Já tě varuju, ty škvrně! Stůj!“
Chlapec doběhl ke křeslu Adriane ze opěradlo a Lea se postavila z druhé strany, k Adriane čelem. Protože tropili takový rámus, brzy upoutali pozornost celé společenské místnosti a ta je se zájmem sledovala. Jedině Adriane, která se teď stala živou překážkou před tím, aby se Lea na druháka nevrhla, si četla v knize, která jí ležela v klíně a snažila se je nevnímat.
„Ani – se – nehni.“ Zavrčela Lea a rozzuřeně hleděla na chlapce s černýma vlasama a modrýma očima.. „Co to mělo znamenat?!“
„Já jsem jen vyřídil, co jsem měl!“ zaječel kluk.
Lee se zúžily zorničky. "A co takhle mi povědět, kdo ti řekl, abys mi tohle vyřídil?!“
Chvíli bylo ticho, než se druhák odhodlal. „Nigel Tapping.“ Hlesl chlapec.
„COŽE?!“ Lea se pokusila ohnat se rukama po klukovi naproti ní, ale ten uskočil. „JÁ TĚ ZABIJU!“ Zařvala Lea.
„Proč mě?!“ řekl dotčeným tónem. „Já přece za nic nemůžu! Tapping mi řekl, že tě chce jenom naštvat. Hlavně za to, jak jsi mu při obědě dala facku před celou Velkou síní a aby sis uvědomila, že jsi – „ zarazil se a když viděl výraz v Leině tváři, dodal: „ – že moc často měníš kluky! Prý ti chtěl udělit lekci… A – „ chlapec zaváhal.
„A – co?“ zasyčela Lea přičemž sotva hýbala rty.
„A taky – taky mě varoval, že se možná budeš chovat jako fúrie.“
„FÚRIE?!"
„TAK DOST!“ tentokrát to byla Adriane. Zaklapla knížku, které už stejně nevěnovala sebemenší pozornost a vyskočila z křesla. „To stačilo. Kdyby jste na sebe řvali aspoň někde, kde vás nebude slyšet! Jestli se chcete zabít, tak to laskavě udělejte tam, kde mi z vás nebude třeštit hlava!“
Několik lidí se váhavě uchechtlo. Lea, Adriane a chlapec na sebe střídavě hleděli. Potom Adriane hodila knihu na stolek před Lily a Nataly, přešla přes místnost a odešla do ložnice, kde už byla Nella.
„Co se jí stalo?“ ptala zaraženě Lea a pohlédla na své kamarádky.
„Co by,“ ujala se slova Nataly. „zítra je přece podělí.“
Adriane vpadla do pokoje a svalila se zády na svou postel. Připadala si strašně unavená a chtěla by jít co nejdřív spát. Nella si četla v posteli nějakou mudlovskou knížku.
„Co že jsi přišla sama a tak brzy?“ zeptala a se Nella podívala se na ni.
„Lea si hraje na mstitelku a zabrala si na to celou společenskou místnost.“ Řekla Adriane se zavřenýma očima.
„Proč?“ zamračila se Nella a zaklapla knížku.
Adriane se posadila. „Protože jí její bývalý nazval sukničkářkou a fúrií a teď se snaží zabít nějakého chudáka za to, že jí to měl vyřídit.“
„No jo, celá Lea.“ Pokrčila rameny. „Adriane? Co je?“
Adriane se rukama chytila za spánky a znovu pevně zavřela oči. Pocítila prudkou píchavou bolest na stranách hlavy. Opřela se lokty o stehna a pochvíli oči otevřela.
„Pořád tě bolí ta hlava?“ ptala se starostlivým tónem Nella.
Adriane pokývala hlavou a nechala dlaně z hlavy zpustit dolů. „Jo, vůbec nevím, čím to může být.“
„Možná bys sis s tím měla zajít k madame Pomfreyové.“ Mínila Nella a s obavami si kamarádku prohlížela.
„Vždycky to po chvilce přejde. To nebude tak zlé.“ Zamítla Nellin nápad Adriane. Prostě ošetřovny nesnášela.
„Jak to můžeš vědět? Právě tohle by měla posoudit ona.“ Bedlivě Adriane sledovala.
„Nello, vždyť je to jen bolest hlavy. To přejde.“
„Jo, až na to, že to už trvá několik dní.“ Nedala se odbít Nella.
Adriane se usmála. „K Pomfreyové půjdu jedině tehdy, až budu na umření.“ Vstala, převlékla se do pyžama a zalezla si pod peřinu. Celou tu dobu z ní Nella nezpustila.
„Jsi neuvěřitelně tvrdohlavá, abys věděla.“ Ulevila si alespoň Nella a Adriane se rozesmála.
„Ty zase moc pesimistická.“
Nella se zašklebila a dveře do ložnice se zase otevřely. Vešla do nich Lily a byla celá zadýchaná. Zřejmě vyběhla schody v rychlosti.
„Někam spěcháš?“ obrátila Nella svou pozornost k Lily.
„Právě sem.“ Řekla Lily a taky padla na svou postel.
„Copak? Dorazil Potter z toho jeho posledního trestu?“ Ušklíbla se Adriane
„Přesně tak.“ Přitakala Lily lhostejným tónem.
Nella a Adriane si vyměnily pohledy a usmály se. Lily se na ně podezřívavě podívala a na okamžik vypadala jako by chtěla něco říct. Pak si to ale rozmyslela, zavrtěla hlavou a přetáhla si peřinu přes hlavu.
„Cože? Ale co tím chtěl říct?“ ptal se Remus a nechápavě na Jamese zíral. „Zní to, jako by byl někdo v nebezpečí…“
„Někdo nebo všichni,“ pokrčil rameny James. „ale tomu se teď v tuhle dobu, co se děje venku, nemůžeme divit. Všem nám hrozí nebezpečí.“
„To jo, ale my jsme na hradě, jak říkal Brumbál. Sem si netroufne Voldemort ani náhodou, natož pak nějaký jeho Smrtijed.“ Mínil Sirius a nevšímal si Červíčka, naproti sobě na posteli, jak se otřásl při vyslovení Voldemortova jména.
„Jak to říkal?“ zeptal se Jamese Remus. „Že kdyby na to přišel právě Voldemort, tak by to byl konec všeho?“
„Ano, tak nějak.“ Přikývl James.
„Jenže co se nesmí dozvědět?“ ptal se sám sebe Remus a zadíval se z okna do noci. „Co dalšího by ještě Voldemortovi pomohlo získat větší moc, než má teď? Myslíte, že to Brumbál ví přesně, co to je? Jestli to zase není jeden z těch jeho geniálních nápadů nebo myšlenek… které jsou ovšem většinou pravdivé.“
„Nevím, ale myslím, že to věděl určitě.“ Řekl James a snažil se pečlivě rozpomenout na všechno, co slyšel.
„No, podle toho, jak znám Brumbála, tak na to, co měl na mysli, nepřijdeme ani omylem.“ Řekl Sirius a došel k oknu, do kterého stále nepřítomně zíral Remus a nalil si do sklenice vodu.
„To asi vážně nehrozí,“ ozval se Remus, ale stále neodtrhl oči od okna. „myslím, že mluvil takhle opatrně možná právě proto, že – „
„ – že jsem tam měl přijít já.“ Dořekl za něj James.
„A měl zase pravdu, že jo.“ Ušklíbl se Sirius. Došel se sklenicí zpět do postele a pohlédl na Červíčka, který doposud nepromluvil. „Hele, Petře, co je s tebou? Poslední dobou vůbec nemluvíš.“
Červíček sebou trhl a vylekaně se na Siriuse podíval. „Mě? Mě nic není… vážně. Jsem v pohodě.“
„Lžeš, Petře.“ Oznámil mu James.
„Proč bych měl lhát?“ snažil se bránit Petr.
„To bys nám měl říct ty.“ Řekl James a zvedl obočí. „Něco tě snad trápí? Proč nám to neřekneš a tajíš to, jak se dá? Víš, Petře, i když moc ukecaný nejsi, ještě před několika dny jsi řekl víc, než dvě věty denně.“
„Já nic netajím! A to jediné, co mě momentálně trápí je to, že vy tady vyslovujete jméno Vy-víte-koho jako by to byl obyčejný člověk, jako my!“ řekl podrážděně Petr.
„Ale to proto, že on je obyčejný člověk jako my. Nebo alespoň byl a to, že je teď o kapku silnější, než Merlin z něj ještě nedělá boha, Červíčku. Takže promiň jestli ti vadí to, že věci nazýváme pravými jmény a neskáčeme tak, jak si pan lord píská.“ Promluvil Sirius pevným hlasem.
„To je pravda, Petře.“ Přikývl Remus na znamení souhlasu.
„Rogersi, ta věc, co právě teď držíte ve své pravé ruce je hůlka, ne šavle,“ informovala svého studenta profesorka McGonagallová. „Tak dělejte to, co jsem vám před chvílí ukazovala.“
Měli právě druhou pondělní hodinu přeměňování a profesorka byla dnes po ránu přísnější, než obvykle. Vyžadovala, aby se studenti naučili perfektně kouzlo, které jim ten den předvede a zvlášť to prý platí pro sedmé ročníky.
„Podívej, Siriusi,“ zašeptal James a na klíně měl rozložené čerstvé noviny. Protože ve třídě vznikl hluk, jak se žáci snažili provést kouzlo správně, vzájemně si pomáhali a profesorka McGonagallová se rozčilovala nad dalším studentem, nebyl Jamesův tichý hlas slyšet a nemusel se bát, že ho bude čekat večer nový trest. „Dnes v noci, z neděle na podělí, bylo spatřena nad dalšími třemi domy, poblíž Londýna, Znamení zla: Veliká zelená lebka, z jejíchž úst jí vylézá dlouhý zelený had. Přívrženci Vy-víte-koho, zvaní Smrtijedi, jej používají, –„
„Jako bychom nevěděli, jak se ti vrahouni nazývají.“ odfrkl si Sirius.
„ – když vyvraždí obyvatelé téhož domu. Jména rodin nočních obětí jsou Gloverovi, Bantleyovi a Ladgerovi. Všechny rodiny byly poměrně mladí lidé, kteří měli děti. Děti dvou rodin byli mladší, než jedenácti let a zahynuly spolu s rodiči. Jedna rodina má své dítě ještě ve škole čar a kouzel v Bradavicích… “
James se na Siriuse ponuře podíval a jemu bylo jasné, na co James myslí.
„Elizabeth Bantleyová,“ řekl tiše Sirius a díval se na Jamese, jako by chtěl, aby mu řekl, že se mýlí. „Mrzimor.“
„Ano,“ přikývl James.
Sirius si přejel dlaní obličej. „Tohle je šílenost…“
James se znovu zahleděl do novin. „Nebyla tady už vlastně ani na snídani. Jela domů.“
„A během jediné noci se z ní stal sirotek,“ zakroutil hlavou nevěřícně Sirius. „Tyhle zprávy už chodí prakticky denně, jenže vždycky je ve škole poprask, když se to týká nějakého člověka tady.“
„Jo, to se nedivím.“ James se na Siriuse znovu podíval. „Je ti jasné, že to, co tady předvádí dneska McGonagallová, není jen tak?“
„Napadlo mě to.“ Sirius pohlédl na profesorku, která právě stála nad jednou dívkou a trochu netrpělivě ji sledovala. Když dívka s ukázkou kouzla skončila, profesorka zalomila rukama a sama jí ukázala, jak kouzlo provést správně. „Nikdy takhle nevyvádí. Je sice trochu od rány, ale aby na nás takhle naléhala… to nikdy profesoři nedělali.“
„A nedělali to ani u loňských sedmáků,“ řekl James.“ „A já se vsadím, že je to kvůli Voldemortovi. Před pár měsíci se ještě alespoň snažil on a Smrtijedi trochu všechny ty vraždy uchovat v tajnosti. Snažili se, aby hned vina nepadala na ně, což bylo samozřejmě k ničemu, protože každý věděl, kdo má ty hrůzy na svědomí."
Najednou se ozvala hlasitá rána, jako by něco vybuchlo a James se Siriusem se po zdroji rány ohlédli.
Celá třída ztichla a ohlédla se na Nellu a Nataly. Nella byla v obličeji až po hrudník zlitá nějakou tmavě zelenomodrou hmotou, která se táhla jako kšandy. Nataly vedle ní držela hůlku a vyděšeně na svou sousedku hleděla. Natalyn pohár, který měli přeměňovat, byl roztavený na desce stolu a většina jeho obsahu zřejmě skončila na Nelle.
Ve třídě bylo stále hrobové ticho. Nella seděla vzpřímená na své židli jako svíčka. Pomalu zvedla ruku a otřela si ústa a oči. První, kdo vydal nějaký zvuk, byla Adriane. Propukla v nezvladatelný záchvat smíchu, při pohledu na Nellu, ze které se ta hmota táhla jako sliz a Nataly, která ji s omluvným výrazem váhavě podávala kapesník. Pak se s provinilým pohledem obrátila na profesorku McGonagallovou. Ta byla poblíž Jamesovi a Siriusovi a jen nad studentkami zavrtěla pomalu hlavou a povzdechla si.
Nella vyplivla i to, co měla v ústech a Adriane s sebou praštila na desku stolu a hýkala smíchy, stejně už jako celá třída. Na pažích měla Adriane čelem opřenou hlavu a zdálo se, že nebyla schopna slova.
Profesorka McGonagallová přešla k lavici Nelly a Nataly. „Slečno Farellová,“ začala a Adriane zvedla hlavu a vydala jakýsi chraptivý zvuk, jako by se snažila něco říct Lily, sedící vedle ní. Když zjistila, že to nejde, mávla rukou a znovu jí padla hlava na paže a chechtala se dál. „Můžete mi říct, jak jste dokázala z obyčejné vody,“ ukázala profesorka do poháru Nelly. „udělat toto?“ ukázala na táhlou hmotu, pod kterou se skrýval Nellyin obličej.
Adriane zaskočila slina a začala se dusit a Nataly, která už se také začínala smát, zakroutila hlavou.
„No, jsem ráda, že se bavíte,“ otočila se z Nataly na Adriane. „že, slečno Buttlerová?“
„Já – „ nadechla se Adriane, ale znovu se rozkašlala.
„Tak,“ rozhlédla se po třídě profesorka. „myslím, že nikdo z vás na tom není o moc líp, než slečna Farellová, takže laskavě pokračujte. Před koncem hodiny se na každého z vás ještě podívám a jestli se nebudete pořádně snažit, nasolím vám takové známky, že se budete divit.“ Profesorka se otočila k lavici vedle Nelly a Nataly, kde seděla Adriane a Lily. Adriane bylo v mžiku dobře a už se nesmála, při pohledu na ní. „Slečno Buttlerová,“ oalovila ji ještě jednou profesorka a naklonila se k ní. „máte dnes večer něco v sedm hodin?“
„Ne,“ odpověděla Adriane.
„Dobře, takže se v sedm dostavíte do pracovny profesora Brumbála.“ Oznámila jí a narovnala se.
Adriane překvapeně zvedla obočí. „Už zase?“
„Ano, už zase.“ Řekla úsečně profesorka.
„Aha,“ zamumlala zmateně Adriane. „No, dobře. Budu tam.“
Profesorka odešla a Adriane s Lily se na sebe překvapeně podívaly.
„Co ti může zase chtít?“ ptala se zvědavě Lily a Adriane jen pokrčila rameny.
Zpět na obsah
Kapitola 8: Návrat hajného a smíření
Několik následujících dní se celkem nic zajímavého nestalo. Všechny pohltilo učení, které teď zvládal doopravdy jen někdo. Akorát Pobertové dostali opět další trest, když naschvál vypustili bubáka ze skříně v učebně kouzelných formulí a se zájmem zjišťovali, z čeho mají jejich spolužáci největší strach.
Po chodbách hradu se tak proháněli draci, mozkomorové, šílený zabiják s motorovou pilou z mudlovských filmů, zlí duchové, přízraky, Smrtka v černém plášti s kosou, profesorka McGonagallová a dokonce i tyranosaurus. Opravdový chaos ale zavládl ve chvíli, kdy se bubák setkal tváří v tvář jedné dívce a proměnil se v zamaskovaného Smrtijeda. Všichni okamžitě začali prchat pryč, než konečně dorazil profesor Kratiknot a bubáka zničil. Pobertové si poté protrpěli dvacet, velice nepříjemných minut v kabinetu profesorky McGonagallové.
Trest měli od pondělí do pátku a po dvojicích. James s Remusem a Sirius s Petrem, což Siriusovi dalo možnost si s Petrem promluvit.
„Petře,“ oslovil ho, když srovnávali lektvary profesora Křiklana ve sklepení podle abecedy a účinku. Vzhledem k tomu, že se tahle učebna používala jen k učení a moc se tady dole neuklízelo, jediné, co bylo na správném místě byly lavice a katedra. „Remus mi řekl, že když jsem tě hledal po hradě, byl jsi v astronomické věži.“
Petr, který po místnosti ve skříních hledal dokrvovací lektvar, se zastavil a otočil se na Siriuse. „No, ano. Byl jsem se tam podívat.“ Řekl a opět se otočil ke skříni.
Sirius zvedl obočí. „Od kdy ty chodíš na věž? Myslel jsem, že máš z výšek strach.“ Podotkl.
„Nebyl jsem na kraji.“ Zamumlal Petr.
Sirius se na něj zahleděl na Petrova záda.
„Jistě, že ne. Tys tam totiž nebyl vůbec, Petře.“
Petr se znovu otočil a nasadil přesvědčivý výraz. Přesto na něm byla víc vidět začínající nervozita. „Proč bych tam jako neměl být? Kde jinde bych byl?“ ptal se Siriuse a díval se do seznamu lektvarů, který držel v ruce. Nečetl, díval se stále na stejné místo.
„Proč bys tam neměl být? Protože ti unikla jistá skutečnost a to ta, že tu noc pršelo.“ Vysvětloval mu Sirius a vpíjel se mu do očí. „Potkal jsem totiž Buttlerovou, když jsem tě hledal. Byla tak zmoklá, že z ní tekla voda.“ Sirius postoupil blíž k Petrovi. „Adriane tam totiž opravdu byla. A protože patříš k nám, pochybuji, že by tam zůstala s tebou tak dlouho, aby stihla tak zmoknout. Myslím, že jakmile by tě viděla, okamžitě by odešla… A co je nejzajímavější je to, že ty jsi mokrý nebyl vůbec.“ Červíček se na něj stále nepodíval, ale zbledl. „Nebyl jsi tam, Petře. A to, kde jinde by jsi měl být, bys mi měl říct spíš ty.“
Petr stále mlčel a tak Sirius pokračoval.
„Petře, věř mi nebo ne, ale je na tobě vidět, když lžeš. Nebudu tě už přemlouvat, abys ses svěřil s tím, co tě už skoro celý měsíc trápí. Stejně mám pocit, že bys odmítl, ale přemýšlej, jestli děláš dobře.“ Sirius se ale nakonec přece jen musel zeptat. „Kde jsi byl?“
„Řekneš to ostatním, Tichošlápku?“ zeptal se místo odpovědi Červíček.
Sirius svraštil čelo a zamyšleně se na něj díval a po chvíli promluvil. „Ne, neřeknu. Protože by to nemělo smysl. Když nestojíš o naši pomoc, potom nemá cenu ti ji pořád nabízet.“
Sirius ten rozhovor ukončil a znovu se dal do práce. Červíček stál za ním a ve tváři měl úzkostlivý výraz. Potom sklopil hlavu k zemi a také se otočil a pokračoval.
Pobertové měli pocit, že už pomalu, ale jistě vycídili každý kout hradu, a že doslova zastali funkci školníka Filche. Protože měli Pobertové se svým trestem práce až nad hlavu, byli k překavapení všech po večerech unavení. To ovšem trvalo jen dočasně, čímž skončil klid hlavně Adriane a Lily.
Adriane v posledních dnech nevypadala moc zdravě. Přestože se ze začátku snažila bolesti hlavy utajit, pod záminkou, že tím nechce ostatní otravovat, teď už předstírání, že se nic neděje, nebyla schopna. Bolesti ji zřejmě přepadávaly mnohem častěji, než obvykle a mnohem intenzivěji. Několikrát už dokázala Lily, Nellu, Leu a Nataly vyděsit do takové míry, že ji chtěli násilím nebo kouzlem přimět, aby šla k madame Pomfrayové. Adriane je však značně tvrdohlavá a ani výhružky jí nepřesvědčily.
„Adriane, já tě varuju,“ vyhrožovala jí Lea. „jestli do minuty nebudeš na oštřovně, přísahám, že to řeknu Brumbálovi.“
„Leo,“ rozhodila Adriane netrpělivě ruce. „Brumbál má teď tolik prblémů, že neví, kam dřív skočit a ty ho chceš ještě zatěžovat mnou?“
„Jistě, že ano!“ Vyvalila Lea oči a s nevěřícným výrazem se otočila na Lily. „Myslím si, že by ho to rozhodně zajímalo a určitě by ti pomohl. Jenže tobě zjevně připadá moc složité za ním zajít a vysvětlit mu to.“
„Koukni, veknu teď zrovna nevládne klid a pohoda. Pokud sis nevšimla, Leo, je na svobodě taková partička zabijáckých čarodějů, kteří si dali působivé jméno ,Smrtijedi´ a co je na tom nejlepší, je sympatický černokněžník, který je vede a učí, jak správně mučit a zabíjet lidi! Kdyby na to náhodou nějaký ze Smrtijedů neměl talent, tak ho nejspíš Voldemort použije jako názornou ukázku pro ty více schopnější. Z toho, Leo, soudím, že má Brumbál právě teď práce ažaž se zachraňováním starého, dobrého, kouzelnického světa! A potom přijdeš ty a chceš po mě, abych za ním šla s něčím tak trapně primitvním, jako je bolení hlavy!“ vychrlila ze sebe sarkasticky jedním dechem Adriane.
Lea se zatvářila, jako by jí Adriane právě smrtelně urazila. „Otáčíš to tak, aby to vypadalo jako, že je to prkotina, ale sama dobře víš, že tohle už není normální!“ křičela Lea za Adriane, která už byla v půlce chodby a jen mávla rukou, jako že jí slyší. „A NEŘÍKEJ PŘEDE MNOU JEHO JMÉNO!“ zařvala ještě Lea, zakabonila se a vydala se svižně na opačnou stranu chodby.
Bohužel, Adriane měla pravdu. Svět venku, se díky Smrtijedům a lordu Voldemortovu zcela změnil k nepoznání. Mnozí studenti si nemohli nevšimnout, že občas zmizí nějaký profesor a neobjeví se třeba přes víkend nebo na jídle. Nikdy se však ještě nestalo, aby se to nějak křížilo s učením, což by studenti bez pochyby přivítali s větší radostí, kdyby profesor místo u Čestného stolu, chyběl za katedrou.
Jeden ze zmizelých případů byl i Hagrid, který se vrátil teprve včera. Proto se ho Pobertové rozhodli navštívit.
„Jak byl vlastně dlouho pryč?“ ptal se Petr svých společníků.
„Hodně. Myslím, že byl pryč necelý měsíc.“ Řekl Sirius. „Celkem by mě zajímalo, co dělal takovou dobu.“
„Pochybuji, že nám to řekne. Víš přece, jak si tohle hlídá.“ Mínil pochybným tónem Remus.
„Jenže Hagrid má jistý zlozvyk,“ připomněl jim James. „že někdy řekne věci dřív, než si uvědomí, že by je říkat neměl.“ Řekl a zašklebil se.
Kráčeli vedle sebe v deštivém počasí a nad pozemky se začínalo stmívat. Vzduch byl vlhký. Tráva a půda pod jejich nohama byla měkká, díky vodě, která jí byla nasátá. Pláště jim ve větru vanuly, než došli k Hagridově hájence, ze které se z komína mírně kouřilo. Zaklepali.
„No, to je dost!“ zaradoval se Hagrid, když otevřel dveře a s úsměvem je přivítal. Měl na sobě spratkový kabát a jeho černé vlasy a vousy byly jako vždy rozježené. „Už jsem myslel, že jste na mě zapomněli.“
„To by přece ani nešlo, Hagride.“ Ujistil ho Sirius a posadili se do velkých křesel. Hagrid jim vařil čaj.
„Tak povidejte, co je novýho! Jak se všichni máte?“ ptal se vzrušeně Hagrid a otočil se k nim s šálkama a knovicí čaje.
„Ujde to,“ odpověděl Remus. „Ale myslím, že jsem první prefekt, co kdy dokázal za dvou funkci nafasovat tolik školních trestů.“
„A to ještě nepočítáš ty, které jsi dostal před pátým ročníkem.“ Podotkl James. „No ale, Hagride, tady není celkem nic nového. To spíš ty bys nám měl vyprávět, co jsi podnikal mimo Bradavice.“
„Já nic nepodnikal.“ Vypálil hned Hagrid a shoval obrovský obličej ve velikém korbelu s čajem. James, Sirius, Remus a Petr se na sebe podívali. Přesně tohle čekali.
Jenže Jamese nutila zvědavost, aby se ptal dál. „Ale no tak, přece nám nechceš namluvit, že jsi byl přes tři neděle na Tahiti.“
„To ne, byl jsem v Londýně.“ Řekl Hagrid úsečně.
James se zašklebil.
„Jamesi, nech toho!“ řekl Hagrid varovným. „Nic ti neřeknu! Slibil jsem to Brumbálovi.“
„Co jsi mu slíbil?“ zapojil se taky Remus.
„Ty by jsi chtěl vědět, viď?“ ušklíbl se Hagrid vědoucně.
„Že to neřekneš nám?“
„Že to neřeknu nikomu.“
„My nejsme nikdo.“
„No právě.“
„My ti taky říkáme o všem, co děláme.“
„To jsi nemyslel vážně, že ne, Jamesi?“
„No…“
„Ty jen chceš na nás udělat dojem, viď, Hagride? Ve skutečnosti jsi byl určitě shánět pár nějakých lidožravých, hladových a obludných potvor.“ řekl Sirius a vstal z křesla. Začal se procházet kolem, rozhlížel se po celé místnosti a koukl pod postel a stůl. „Tak kde je máš? Když nejsou tak velcí, že je ani nenajdu, nejspíš jde o nějakou prkotinu.“ Potom se narovnal a pohlédl na Hagrida, který se s pohoršeným výrazem ve tváři na něj díval, jako by si o něm právě myslel to nejhorší.
„Cože?! Prkotina?! Prkotina?!“ štěkal Hagrid a rozčileně na Siriuse hleděl. „Jaký obludný, hladový potvory?! Vo čem to mluvíš?! Na nějaký lidožravý potvory jsem si nevzpomněl ani ve snu! Nemáš ani páru, co jsme dělali! Nasazovali jsem krk, kamaráde! A to několikrát! Dvakrát jsem zachránil život Burrowsovi, protože ten blbec nepoznal starýho Malfoye! Sice je novej, ale přece Smrtijeda v masce, by dneska poznalo i mimino! Pche! Prej prkotina! Abys věděl, ty Einsteine, tak Fénixův řád není žádná pr – ko – „ Hagrid se vyděšeně rozhlédl po všech čtyřech. Potom se dlaní praštil do čela. Vychrlil to ze sebe v návalu vzteku tak rychle, že si neuvědomil, kolik toho vyzradil. Až po zmínce v poslední větě mu to začínalo pomalu docházet.
„Kdo je Einstein?“ ptal se Sirius zvědavě.
„Hagride,“ Remus Siriuse ignoroval. „co je to Fénixův – „
„Nic!“ vykřikl Hagrid okamžitě. „Nic to není, nechte toho!“
„Ale, Hagride, to znamená, že bojujete proti Smrtijedům a Voldemortovi?“ zeptal se James nadšeně. „Hagride, to je úžasné! A já si myslel, že se necháváme zabíjet bez pomsty.“ Jamsovy hnědé oči jasně zaplály. „Takže jste založili nějaký Fénixův řád? Kdo je v jeho čele? Moment – to bude určitě Brumbál, že ano? A jak funguje? Kdo všechno v něm je? Kdy se vlastně – „
„Tak dost.“ Řekl Hagrid, který si po celou dobu, co ze sebe James chrlil otázky, jen zmučeně protíral oči. „Tady, díky Siriusovi, jsem vám stejnak už řek to nejdůležitější.“ Vrhl na Siriuse chladný pohled. „Tohle se neměl dozvědět žádnej žák! Opovažte se někde někomu vytrubovat tyhle věci, jasný?! Jinak budu v obrovskym maléru a budu za to vděčnej jenom vám čtyřem! Takže budu hned vědět, kdo to vykecal!“
„Jistěže to nebudeme vykládat každému na potkání, Hagride, o to se nemusíš bát.“ Ujišťoval ho Remus. „Jen bych chtěl vědět, proč to nesmí vědět žádní studenti a jestli o tom řádu ví i Smrtijedi a Voldemort?“
„Kristepane!“ zaskučel Hagrid hlasitě, až všichni naskočily. Hagrid doběhl spěšně k oknu, prudce rozhrnul závěsy a podíval se do šera ven. Potom je zatáhl a otočil se. „Nevyslovujte to jméno! Kolikrát vám to mám ještě řikat?“
„Dobře, nebudeme ho před tebou vyslovovat,“ řekl James. „ale jen když odpovíš na Remusovu otázku.“
„Ne.“ odmítl rezolutně Hagrid a posadil se zpět do svého křesla. „Myslím, že jste se tak dozvěděli už víc, než dost.“
„Pak si tedy budeš muset zvyknout na Volde –„
„Tak jo! Jo!“ ustoupil nakonec Hagrid a s nedůvěřivým výrazem na ně hleděl. „Studenti se to nesmí, alespoň prozatím, dozvědět, protože už i bez toho má Vy-víte-kdo mezi námi dost svých špehů.“
„Přece si nemyslíte, že by nějací studenti odtud pomáhali vrahům?“ ptal se zamračeně Sirius. „Pokud ovšem –„
„ – pokud nemáte na mysli Zmijozelské.“ Dokončil za něj Remus.
„Ano,“ přisvědčil Hagrid. „Máme jistý podezření, že současný Smrtijedi, který dřív ve velký většině chodili do Zmijozelu, jsou v jeho službách a teď k tomu nabádají i svoje děti, který jsou už věkově a vědomostně trochu schopný. Chápete teda, že kdyby se tady po škole rozkřiklo o tom, co dělá a chystá Fénixův řád, vedlo by to spíš ke zmarnýmu konci, než k vítěznýmu. A to si nemůžeme dovolit.“
„Proč?“ ptal se Sirius, když viděl, že Hagrid se smířil s tím, že se jich jen tak nezbaví.
„Protože je nás ještě strašně málo. Smrtijedů je skoro třikrát víc.“
„Takže o tom vašem řádu ještě Smrtiedi a Ty-víš-kdo neví?“ zeptal se James.
„No, popravdě si myslim, že je to jenom votázka času.“ Řekl Hagrid ponuře. „Trochu jim zatápíme a oni brzy přijdou na to, k čemu náš spolek slouží. Potom to teprve bude pravá válka.“
„Jak sháníte lidi? Z ministerstva?“ promluvil poprvé Petr, který napjatě polsouchal, stejně jako James, Sirius a Remus.
„Ano, ale sháníme je, kde se dá.“
Pak bylo znovu ticho a každý se ponořil do svých myělenek.
„Kdy do něj budeme moci vstoupit taky?“
Hagrid se na něj vyděšeně podíval. „Blázníš?“
„Vůbec ne.“ přidal se Sirius na Jamesovu stranu.
„Až tady složíme OVCE a skončíme náš sedmý rok v Bradavicích, budeme se chtít k řádu přidat a bojovat za spravedlnost.“ Řekl i Remus. Hagrid a Červíček na ně zírali s děsem v očích.
„To se vopovažte.“ Hlesl Hagrid rádoby varovným tónem. „Nemáte dost zkušeností! To přece není jen taková věc, pro kterou se rozhodnete ze vteřiny na vteřinu!“
„Hagride, za půl roku se už naučíme úplně všechno, co umí ostatní čelnové toho řádu. A co se týče zkušeností, kde jinde bychom je teď v tuhle dobu měli sehnat, než v bitvách, kterých bude určitě dostatek? Taky si myslím, že Smrtijedi tady mezi stundety určitě taky hledají své budoucí spojence, takže to bude aspoň trochu vyrvovnané.“ řekl James vážně. „Sám jsi před chvílí říkal, že nemáte dostatek lidí.“
„Ale tim jsem nechtěl říct, že chci, aby jste se nechali zabít!“ zavyl Hagrid.
James se na Hagrida usmál. Obr mu ale jeho úsměv neopětoval a zpod vousů a vlasů na něj hleděly černé, znepokojené oči.
„Neměl jsem vám nic řikat! Já to věděl. Já to věděl!“ nadával si Hagrid.
„Měli bychom už jít,“ řekl Remus a ohlédl se po okně. „Určitě už se setmělo.“
„Jo, to by jste měli.“ Přikývl rozhodně Hagrid. „Ať nemáte další průšvih.“
Všichni čtyři se zvedli a položili své prázdné šálky na Hagridův stůl. Přešli místnost kolem ohně a zastavili se u dveří. „Tak se měj, Hagride.“ Řekl Sirius.
„Jo jo, vy taky. A dávejte na sebe pozor, jasný?“ ujišťoval se Hagrid.
„Neměj obavy.“ Řekl James.
„Dobrou noc.“ Rozloučil se Remus.
„Nashle.“ Řekl ještě Petr mezi dveřmi. Zavřeli za sebou a šli potemnělými pozemky směrem k hradu
Byla středa a sedmé ročníky měli za sebou přeměňování, obranu proti černé magii, bylnikářství a kouzelné formule. Před nimi byla už jen dvouhodinovka lektvarů s profesorem Křiklanem. Teď ale měli půl hodiny volno, a tak šli James, Sirius a Remus do Velké síně na oběd. Petr s nimi nebyl, protože trval na svém, že se potřebuje ještě s něčím poradit s profesorem Kratiknotem a že ve sklepení bude o chvilku později. Jediný, kdo mu na to neskočil byl Sirius.
Protože ho to znepokojilo, chtěl už říct Jamesovi a Siriusovi o tom, že Petr nebyl na astronimické věži toho dne, kdy ho šel Sirius hledat. Jenže se kousek za nimi ozvalo potutelné zahihňání. Sirius zavřel oči, načež ty své James protočil.
„Siriusi, už zase?“ říkal James a otočil hlavu na Siriuse vedle sebe. „Myslel jsem, že toho ty tvé amantky už konečně za ty roky nechaly.“
„Ale, Jamesi, když ony jsou tady každý rok nové!“ zazoufal si Sirius.
„Omyl, Siriusi,“ opravil ho James. „nové jsou tu jen prvačky a těm je jedenáct, takže na ty to neházej. A neděj, že ti ta jejich pozornost vadí.“
„Cože? Myslíš, že jseš vtipnej?“ naježil se Sirius. “Ani ve snu!“
(„A podívejte se na ten sexy zadek.“ Říkala jedna z dívek za Siriusem zasněně.)
Sirius, který neměl hábit, protože ho Červíček neúmyslně podpálil kouzlem, které se na formulích učili, se lichotně usmál. „No, když má člověk dobrou náladu.. komu by to vadilo?“ řekl a narovnal si límce košile.
James a Remus se rozsmáli. „Takže ani ve snu, jo?“ popichoval ho Remus.
Po obědě se vydali na hodinu lektavrů. Trojice se s ostatními lidmi loudali chodbami v podzemí, až dorazili do učebny lektvarů. Petr už tam byl a stál jako vždy u Pobertova stolu, úplně vzadu v pravém rohu učebny.
Když se všichni postavili nad svůj kotlík a zazvonilo, přišel i profesor Křiklan. Vypadal, že měl neobyčejně dobrou náladu.
„Tak, na začátku bych chtěl některým z vás oznámit, že znovu otevírám Křikův klub.“ Možná věnoval Kříklan chvilku ticha tomu, že čekal, že třída začne jásat a provolávat jeho jméno, ale rozhodně ho nerozhodilo, když se tak nestalo. „Časem dám vědět lidem, kteří už můj klub v minulosti navštívili.“ Pohledem ulpěl na Lily a usmál se na ni. „Teď se ale budeme věnovat učivu a zábavu necháme na potom. Tak tedy, rozhodl jsem se, že si zopakujete protijedy ze -“
Třída zasténala tak hlasitě, že se další slova profesora Křiklana ztratila z doslechu.
„ – ze třetího ročníku.“ Dořekl profesor s trpělivým úsměvem. „Budu chtít, aby jste mi každý z vás, do konce dvou hodin, připravili dva protijedy. A pokud možno – účinné. Tak se do toho dejte.“
Protijedy jim absolutně nešly. Většina třídy se dala loudavě do práce s nešťastnými obličeji, kromě Lily, Adriane, Nelly, Ley a Nataly, které byly o dva stoly od Pobertů, se okamžitě pustily do přípravy prvního lektvaru a kromě Pobertů. Ti prozměnu jen stály nad stoly a rozhlíželi se kolem sebe. James, Sirius a Remus byli v lektvarech velice dobří – až na protijedy. Petrovi šli lektvary docela dobře také, ale ve většině za to vděčil hlavně Siriusovi.
Po čtvrt hodině, kdy se místnost zaplnila nejrůznějšíma páchnoucíma kouřema, se profesor Křiklan začak procházet kolem studentů a nahlížel do jejich kotlíků.
Petrův kotlík začal tak bublat, až obsah v něm začal nebezpečně šplouchat ven. James, Sirius ani Remus na tom však nebyli o nic lépe. Ať se snažili jak chtěli, pokaždé něco v lektvaru chybělo a přidali to tam pozdě.
„Výborně, Lily,“ pochválil ji profesor a přešel k Nelle. „Ano, dobře, slečno Mitchelová, velice dobře.“ Křiklan se nadklonil k Nellyinýmu kotlíku a přičichl. „Protijed po hadím uštknutí, jistě.“ Usmál se ještě a odešel k další lavici.
Okomentoval ještě další lektvary, ne však už tak pochvalně. Až nakonec došel k Pobertům.
„Ale, ale, co to tady máme?“ řekl profesor, když dorazil až k nim a pozorně si prohlédl výtvory Jamese, Siriuse a Remuse. Na Petra se ani nepodíval. „Vám protijedy nejdou, že?“ usmál se široce Křiklan. „Velice dobře si na to pamatuji. Vedli jste s nimy doslova bitvu. No, je na čase vás je konečně naučit. U OVCE je budete potřebovat.“ Řekl a rozhlédl se po třídě. „Myslím, že vám jen prospěje, když u tohoto stolu stráví celý zbytek dnešní výuky slečna Evansová.“
Celá třída ztichla a zahleděla se na Lily a Jamese. Po chvilce se začali studenti ušklíbat. Všichni věděli, jak se Lily Evansová a James Potter mají v lásce. Nejšokovanější však byli právě oni dva.
Lily se zasekla nad svým lektvarem v okamžiku, když uslyšela své jméno. Stála ztuhle nad stolem a po třech vteřinách se pomalu otočila na stůl za sebou. James stále nesebral odvahu podívat se Lily do očí. Věděl, že se na něj dívá. Cítil to. A stejně tak až moc dobře věděl, že z toho Lily neskáče radostí do stropu. Potom se ale podíval před sebe a musel se široce usmát. Lily s Jamesem seděla za celých sedm let jen jednou. Ve druhém ročníku a skončilo to tím, že od ní James vyfasoval legendární první facku.
James si prohrábl vlasy a pohlédl na profesora vedle něj. „Dobře, to by možná mohlo pomoci.“
„Ani náhodou!“ křikla Lily vysokým, jí nepodobným hlasem. Vyčítavě na profesora lektvarů hleděla a zase se vrátila pohledem k Jamesovi. „K němu? Ne!“
„Ale no tak, Lily, nebuďte taková netykavka.“ Přemlouval jí Křiklan.
„Já přece nejsem netykavka!“ naježila se Lily a v očích se jí nebezpečně zablýsklo.
„To si vážně myslíte?“ Usmál se na ni mile profesor. „Lily, nedívejte se na mě tak. Přece vám nic neudělá, když pomůžete svým spolužákům.“
„Tak mě nechte jít k Hopkinsovi!“ zaúpěla Lily. „Tomu nejdou lektvary vůbec!“
„Jenže pan Hopkins je na tom momentálně s protijedy dvakrát líp než pan Potter.“ Namítl Křiklan. „No tak, Lily, přece neodmítnete spolupráci s tak atraktivním, mladým mužem.“ Mrkl na ni Křiklan. Potom se ohlédl se zamyšleným výrazem na Jamese a zase zpět na Lily. „Mimochodem, nezvažovali jste vy dva, že by jste si spolu někdy vyšli?“
Holky vedle Lily se rozřehtaly a Lily po nich šlehla zlostným pohledem. Švihnutím hůlky nechala zmizet svůj lektvar a začala vztekle házet přísady do kotlíku.
„Výborně,“ pochvaloval si Křiklan. „Takže se vyměníte s panem Blackem.“
V tu chvíli ztuhla Adriane, která měla místo vedle Lily a úsměv jí u tváře zmizel jako mávnutím proutkem. S nevěřícným výrazem se podívala na Křiklana a na Siriuse. Ten jen zamrkal a podíval se na Jamese, který se mu šklebil. Třída se potutelně smála a sledovala nadšené chování svých spolužáků. Sirius si pomalu sbíral své věci.
„To ne.“ zaprotestovala hned Adriane a chytila Lily za předloktí. „Ne, pane profesore! Já to taky neumím! Podívejte!“ vykřikla naléhavě a praštila špičkou hůlky do hrany svého kotlíku, který následkem toho bouchnul. „Lily tady potřebuju, aby mi radila!“ třída se znovu rozesmála.
„Adriane, co to s vámy dneska je? Vy jste protijedy přece vždy ovládala výborně.“ Řekl Křiklan.
„To proto, že byla Lily vedle mě!“ zaprskala Adriane na profesora.
„Ale no tak, berte to jako příkaz od profesora. Prostě Lily půjde ke stolu Jamese, Remuse a pana Pettigrewa a pomůže jim tam. Sirius bude také tak laskavý a přesune se vedle slečny Mitchelové a Adriane na místo Lily.“ řekl Křiklan a díval se na ně. Jenže nikdo se ani nepohl. Lily a Adriane se na Křiklana dívaly vysloveně nenávistným pohledem a James se Siriusem se tvářili nejistě. Sirius a Lily v rukách už drželi své věci, ale nikdo se k ničemu neměl. Všichni sledovali profesora, jako čekali až zařve: Start!
„Je tak složité se vyměnit?“ zeptal se po chvíli profesor Lily a Siriuse.
Adriane se stále křečovitě držela Lily. Ta se jí ale vyškubla: „Vidíš to? Nemáš se mi smát.“ Řekla Lily sarkasticky a s kamennou tváří prošla kolem Siriuse.
„Lily…“ zaúpěla varovně Adriane šeptem. „Opovaž se někam – Lily!“
Zpět na obsah
Kapitola 9: Ztracená
Lily došla k Jamesovi, Remusovi a Petrovi. Praštila svými věcmi do stolu, vztekle se na Jamese podívala, dala si ruce v bok a váhu těla přenesla na jednu nohu.
„Tak co nechápeš, Pottere?“ zeptala se ho chladně strohým hlasem.
„Spíš bych chtěl pochopit tebe,“ ušklíbl se a se zájmem si její postoj prohlížel. Potom se usmál a znovu se jí zahleděl do zelených očí. „Slyšela jsi Křiklana, ne? Myslí si, že by jsme se k sobě hodili.“
„Nikam s tebou nejdu.“ Řekla Lily ledově
„Vidíš to?“ řekl vesele James. „ Už i oba víme, na co ten druhý myslí!“
„Remusi,“ pohlédla na něj a na Petra přes Jamese. „pomůžu vám s tím.“
Lily obešla Jamese a postavila se mezi Červíčka a Moonyho, vzala Remusův kotlík a dala se do práce. James a Petr ji napodobovali.
Dva stoly před Lily, se právě vztekala Adriane. Její místo bylo na kraji stolu a hned vedle byl Sirius a za ním Nella. Za Nellou byla Lea s Nataly, které jakoby dělaly, že k nim nepatří.
„No jasně, ten nejchytřejší je tady pan Black, že jo?! Až na to, že neumí protijedy!“ syčela Adriane na Siriuse
„A zrovna ty jsi ta, která má co říkat!“ vrčel Sirius.
„Pokud si myslíš, že protijedy nezvládám, tak se mýlíš! Nejsem totiž tak tupá, jako ty.“ Vmetla mu bez okolků do tváře a Sirius se vztekle nadechoval, ale Adriane ho ještě předběhla. „Ten kotlík jsem nechala bouchnout schválně!“
„Možná bych ti měl připomenout, díky komu jsi loni prolezla u zkoušek u černé magie.“ Řekl Sirius jedovatě a ledově na ní hleděl.
Adriane chvíli mlčela a nepřívětivý Siriusův pohled mu vřele opětovala. „Už nemáš argumenty, co? Oba víme, že sis to u mě žehlil za tu obří oliheň.“
„Náhodou to byla sranda.“
„Pěkně blbá. Ale víš co? Teď aspoň vím, že až tě budu chtít zabít, mám použít jed.“
„Nech si ty svoje blbý vtipy.“
„Tak si to tady ukuchti sám a dej mi pokoj ty, i ten tvůj sexy zadek!“ zaprskala sarkasticky Adriane.
Sirius na ní překvapeně podíval. „To jsi řekla ty?“
Adriane se kysele zašklebila. „Hele, Blacku, já vydržím hodně, ale na tohle bych fakt žaludek neměla… Byla jsem za tou skupinkou tvých obdivovatelek a vysloveně jsem se za ně styděla za to, co o tobě prohlašovaly.“
Sirius se na ní dlouze podíval a po chvíli se usmál. „Žárlíš, viď?“ Přes výraz v Adrianeniny tváři, neohroženě pokračoval dál. „Jenže svou šanci jsi už promarnila, Buttlerová.“
Adriane vypadala, že Siriuse každým okamžikem uhodí. Potom si ale sebrala všechny své věci, naházela je do kotlíku, ten čapla a otočila se na Siriuse. „Pitomče.“ Vmetla mu do tváře, odpochodovala a švihla svými věcmi na stůl vedle Nataly a na Siriuse, který se šklebil, se už ani nepodívala.
Sirius se podíval prosebným pohledem na Nellu, která byla teď po jeho boku. Nella jen nad nimi zavrtěla nechápavě hlavou a chopila se Siriusova kotlíku.
Lily zatím už dodělávala lektvar Remuse a Petra. Jamese nechávala samotného a v duchu se usmívala nad tím, jak se snaží napodobovat lektvar, který připravovala Remusovi. Protože James už neřekl nic, čím by Lily vyprovokoval, jediná hádka, která se tlumeně rozléhala po místnosti, byla mezi Adriane a Siriusem.
Remus stál teď vedle Petra, takže Lily byla vedle Jamese, ne však tak blízko. Dávala si na to pozor. Lily se koutkem oka podívala do Jamesova kotlíku. Musela uznat, že i když to od ní jen odkoukává, není to tak špatné. Přeskočila pohledem od kotlíku k jeho obličeji a znovu viděla tu tvář, která jí přitahovala. Téměř šest let viděla jen arogantního frajírka, který si pořád prohraboval vlasy a s absolutní jistotou jí zval na schůzky, přestože věděl, že odmítne a jak jí to vytáčí. Jenže když pomine jejich poslední hodinu, tak prohrabávání vlasů a jeho dotěrné otázky omezil. Třeba doufal, že si toho právě Lily všimne…
Lily by zajímalo, proč. Nikdy nebrala vážně jeho „lichotivé“ narážky na její adresu. Přesto věděla, že se za poslední měsíce něco změnilo. Už k němu necítila takový odpor a nevraživost. Snažila se ale své emoce udržet na uzdě. Pravda ale byla, že to bylo čím dál těžší. Na jednu stranu Lily poněkud rozčilovalo, že se Potter najednou už nechová jako náfuka, protože to teď vypadá, že ta špatná je ona. Za chvíli to bude každý brát tak, že Potter je vlastně chudák, že ho Lily pokaždé odkopla, když se snažil s ní sblížit…
Sblížit? Proboha, to přece Potter nikdy nechtěl!
Tak proč jí tohle napadlo? Možná, že ten kdo se chce sblížit je ona…
Ne! To není! To se jí fakt vůbec nechce!
Proč se jí tedy třesou kolena, kdykoli se k ní Potter nepřiblíží víc, než na několik centimetrů? Protože se jí líbí…
Blbost! Třesou se jí, protože by ho vzteky nejraději nakopla!
Obyčejné výmluvy…
Čistá pravda.
A co ty oříškové oči? Jeho oči, od kterých se tak těžko odtrhává…
Síla zvyku – od Blacka se taky těžko odtrhává, když na ní zírá jako sůva z nudlí.
Lily se usmála nad absurditou svých vlastních myšlenek. Už se chová jako blázen… a v duchu se přemlouvá, že Pottera nesnáší… směšné – na to se přece přemlouvat nemusí.
Znovu se otočila k jeho kotlíku a přistoupila k němu. „Počkej.“ Řekla Jamesovým směrem. Zamíchala jeho lektvar a sklonila se k němu blíž. James z ní nespustil oči. Lily si toho všimla a okamžitě se rychle narovnala.
„Není to tak špatné na to, že jsi to po mě okukoval.“ Uznala jeho práci.
„Proto jsi přece tady, ne? Jen by nebylo na škodu, kdybys mi pomohla s tím druhým lektvarem…“ zahleděl se jí do očí James. „Okukovat nestačí.“
Lily ho chvíli pochybovačně sledovala, jako by každou chvíli čekala něco nemravného, ale potom kývla hlavou.
Předstoupila před celý stůl a dala se do práce. James stál o kousek dál, vedle Lily a pozoroval ji.
„Pottere, aspoň se dívej, co dělám, když už u tebe musím být.“ Řekla Lily před Jamesem na oko podrážděně.
„Bez obav, Evansová,“ usmál se James a přikývl. „já se dívám, co děláš, i když o tom ty někdy nevíš.“
Remus se zasmál, ale Lily po nich šlehla pohoršeným pohledem. Rozhodla se to ale přejít bez poznámky a znovu věnovala pozornost lektvaru, který začal mírně bublat.
„Ten prevít jeden, nafoukanej! Co si o sobě vůbec myslí? Arogantní blbec je to!“ vztekala se Adriane v jejich ložnici. Nella, Lea a Lily si skládaly sešity a uklízely kolem sebe a své postele. Jenom Adriane okolo dělala neuvěřitelný binec. Kolem jejího nočního stolku a postele se válely pergameny, čisté i popsané a brašna s učebnicemi. Adriane ležela břichem na posteli a mlátila pěstmi do peřin. „A ještě si myslí, že já – JÁ – něco prohlašuju o jeho – o jeho… zadní části těla!“ dořekla Adriane, vztekle oddechovala a nechala padnout svou hlavu do peřiny.
„Nesmíš se nechat tak vytočit.“ Poradila jí Lily.
Adriane hlavu prudce zvedla a ohlédla se po Lily. „No ještě se ho zastávej!“ vyjela na ní.
„Nezastávám, jen se ti pokouším šetřit nervy.“ Pokrčila rameny Lily.
„O moje nervy se bát nemusíš. Ty už jsou stejně v p – v pytli! Ostatně, když už jsme u těch nervů, začínám mít dojem, že ty tvé už povolily taky. Potter se ti dostal pod kůži, co? “ ušklíbla se Adriane, posadila se a otočila se na Leu dřív, než se k tomu stačila s navztekaným výrazem Lily vyjádřit. „Kde je Nataly?“
„Vůbec nevím. Nejspíš se někde toulá s tím blonďákem.“ Odpověděla Lea.
Adriane se zamračila. „Nataly je zásadně proti blonďákům.“
Nella pokrčila rameny. „Já vím. Většinou se jí líbí kluci typu jako je Potter nebo Black…“ řekla Nella zamyšleně, když se ale znovu vrátila pohledem k Adriane a potom na Lily, odkašlala si. „a nebo Lupin.“
„Pro mě za mě,“ řekla po chvíli Adriane lhostejně. „Jdu ji najít.“
„Proč?“ zajímala se Nella.
„Protože proto.“ odvětila prostě a vyběhla vstříc dveřím.
„Při takové náladě si dávej pozor na Filche.“ ušklíbla se Nella, když Adriane už byla mezi dveřmi.
Adriane byla ve třetím patře a cestou pokukovala ven z oken, kde se začínaly stahovat černé mraky. Nebylo tak pozdě, ale šero, které padalo i na školní chodby, tomu napovídalo. Ve škole na chodbách nikdo nebyl. Všichni byli u sebe ve společenské místnosti nebo v ložnici.
Adriane zakručelo v břiše. Už se nemohla dočkat večeře, přestože to znamenalo se opět potkat s tím sexy zadkem. Když si na to vzpomněla, zakabonila se. Jak je možné, že se Black pokaždé chová tak jinak… Kdyby ho neznala skoro šest a půl roku, řekla by, že je to schizofrenik. Jednou je to pohodový kluk, se kterým se dá popovídat a který určitě dokáže pomoci každému, kdo by jeho pomoc potřeboval. Jindy podle Adriane zase nafoukaný, arogantní frajer, který si myslí, že je největší objev pod Sluncem. Tahle stránka Adriane neuvěřitelně štvala a Black to věděl.
Taky jí nesmírně dopalovaly ty jeho amantky. Měl jich na škole snad stovky a Adriane neznala jedinou holku, které by se Sirius Black nelíbil. On a Adriane měli od druhého až do pátého ročníku dobu, kdy se k sobě chovali podobně jako Lily s Jamesem: vysloveně se nesnášeli. Sirius dělal, že Adriane uhání, i když jí nikdy na rande nepozval, ale jiných jistých nápadů, co by mohli dělat, si užila ažaž. Jenže v tu dobu byl Black strašný sukničkář a svým vzhledem dokázal okouzlit každou dívku na škole. Dokonce i její spolubydlící, kromě Lily, měly každá střídavé období, kdy o něm mluvily jako by to byla nějaká hollywoodská hvězda. Adriane strašně štvalo, jak básnily o jeho nádherných tmavě modrých, hlubokých očích, pevné postavě, elegantnímu vzhledu a příjemném pohledu. Adriane při těch slovech málem vyletěla z kůže. Kor když to bylo dennodenně.
Naštěstí se její spolužačky a kamarádky vzpamatovaly a všimly si také jeho povahy. Když se to tak vezme kolem, je Adriane tak nějak jedna z mála dívek na škole, které Blackově vzhledu nepodlehly.
Pravda ale také je, že si asi tak v pátém ročníku přestal zapisovat rekordy a odpustil si chození se čtyřmi dívkami za čtrnáct dní - omezil to na tři a půl. Adriane neví přesný důvod toho, proč toho sukničkaření nechal natrvalo, ale věděla, že to tak dlouho kluk jako on nemůže vydržet a brzy si zase někoho sežene. V jeho případě to nebude tak těžké. Občas sem tam s nějakou chvíli byl, ale trochu to vypadalo, jako by to dělal, jen aby se neřeklo a moc dlouho ve vztahu nevydržel. To mu ostatně zůstalo z předešlých let.
Adriane se najednou zatočila hlava tak silně, že se musela opřít o zeď.
„No bezva, to už tady dlouho nebylo.“ Řekla si tiše a stále se opírala o zeď. Pak se jí ale začalo trochu špatně dýchat, jako kdyby jí naskočil knedlík v krku a přepadla ji veliká únava. Oči se jí zavíraly samy a v puse měla sucho.
Po chvíli to ale znovu samo zmizelo. Adriane stála v pátém patře uprostřed chodby a pomalu otevřela oči, když se hlava točit přestala. Dýchala opět normálně a po únavě ani stopy.
Nevěděla, co to s ní je, ale trochu ji znepokojovalo, že to trvá už pár měsíců. Od doby, co jí začala pobolívat hlava uplynulo bezmála skoro čtvrt roku a bolesti se pořád stupňovaly, místo toho, aby zmizely.
Lea měla pravdu. Už to nebylo normální, ale Adriane nepůjde za Brumbálem, aby si u něj stěžovala jako nějaká malá holčička, že jí bolí tady a tady. Sám říkal, toho večera, kdy jí oznámil, že není dcera Michaela Chase, že je už dospělá a silnější. Vypadala by před ním jako blázen a hypochondr. Koneckonců, byla přece u madame Pomfrayové a ta jí řekla, že jí nic není.
„Adriane?“ ozvalo se za ní.
„Nataly,“ otočila se Adriane a hleděla na svou kamarádku. „taky dost, že se objevíš.“
„Mám už strašný hlad,“ řekla zbědovaně Nataly a položila si ruku na břicho. „Nepůjdeme už k Velké síni a nepočkáme tam na jídlo?“
Adriane pokrčila rameny. „Můžeme, taky už mám pořádný hlad. Tak, co ten blonďák? Od kdy ty chodíš na rande s blonďáky?“
„Já nebyla s blonďákem, ani na rande.“ Opravila ji Nataly. „Ale s Kratiknotem.“
Adriane zvedla obočí. „Moc jsem nezvládla ty kouzla, co jsme dělali minule.“ Vysvětlila Nataly.
Šly dolů k Velké síni a už byly u druhého poschodí, když se ozvaly hlasy. Jeden tichý, chladný jako led a druhý vyděšený.
„No tak mu neodporuj, Červíčku.“ Řekl ten chladný hlas. „Mimochodem, máš překrásnou přezdívku.“ Dodal směšně.
„Já – já nechci… nemůžu se – se…“
„Nemůžeš se co? Teď už ti to může být jedno… Víš, co tě čeká, jestli se na tebe rozzlobí…“ řekl chladný hlas ještě tišeji a nebezpečněji.
Adriane a Nataly se po sobě podívaly a pak se rozeběhly vstříc hlasům. Zahnuly za roh a uviděly Luciuse Malfoye, jak se jednou rukou opírá o zeď, na které byl namáčknutý Petr Pettigrew a druhou má podivně zkřivenou u kapsy ve svém hábitu, kde má nepochybně přichystanou hůlku. Malfoy i Petr se po nich podívali. Malfoyovi se na rtech objevil posměšný úšklebek, ale Petr se na ně díval, jako by je prosil o pomoc. Byl bledý jako stěna a zdálo se, že není schopen se ani pohnout.
V Adriane vzplál neuvěřitelně silný plamen horoucího vzteku, při pohledu na Malfoye. Ten si toho všiml a směšný úsměv se trochu zmírnil. Adriane pomalu přistoupila blíž k nim. Nataly také popošla kupředu.
„Ale, ale, Buttlerová a Farellová “ zašeptal Malfoy a sundal ruku ze zdi, která bránila Červíčkovi v odchodu. „Nebelvírští se jdou mstít?“
„To si tedy piš, že budou, pokud ho hned nepustíš.“ Zavrčela varovně Adriane a propalovala ho chladným pohledem.
Malfoy se však znovu ušklíbl. „Myslíš, že jsi schopná mě porazit?“
Teď se ušklíbla Adriane. „A ty si vážně myslíš, že je z tebe něco víc, když jsi Smrtijed?“ Petr se ještě víc přikrčil ke zdi a vypadal, že mu každou chvíli vypoví nohy službu. Adriane se smát přestala. Cítila, jak jí plameny rostoucího vzteku olizují hrtan. Netušila přesně, kde se takový vztek v ní vzal, ale věděla, že Malfoy je toho příčinou. „Myslíš si, že se tě bojím? Jsi srab, Malfoyi.“ Řekla ledově klidným hlasem, zatímco Petr a Nataly zalapali po dechu.
Malfoyovi se zúžily zorničky a otočil se čelem k Adriane. Sledovali bystře jeden druhého a probodávali se pohledem. Adriane jen čekala, kdy ji stále rostoucí vlna zuřivosti zahltí natolik, že se po Malfoyovi vrhne.
„Adriane,“ zašeptala Nataly tiše. Adriane ji skoro ani neslyšela, přes šumot, který slyšela v uších, ale její hlas po chvíli k ní dorazil. Potom si Adriane uvědomila, že jí opět tepe ve spáncích, a to nebezpečně silně. Tak silně, že se tepání začínalo pomalu měnit ve známé bolesti. Jenže vztek, který teď cítila to vyrovnával. Bolest nevnímala. Soustředila se jen na vztek, který se v ní tak najednou objevil.
Ostře jí bodlo v hlavě, ale Adriane se ani nehla. Pořád se s Malfoyem měřili pohledem.
A potom během vteřiny – dřív než by to někdo postřehl – měli oba v ruce hůlky.
„Lokomotor mortis!“ zařval Malfoy.
„Reducto!“ vypálila ve stejnou chvíli i Adriane.
Adriane i Malfoy se do sebe strefili přesně ve stejnou chvíli a oba odletěli několik metrů daleko. Adriane z dálky slyšela křičet Nataly, v hlavě jí tepalo jako o život a projížděla jí nesnesitelná bolest. Ale jako by nic nevnímala. Vstala a opět mířila na Malfoye, který už se zvedal také.
„Relashio!“ vyslal proti Adriane další kouzlo, ta ho ale mávnutím hůlky odklonila a okamžitě znovu namířila na něj.
„Impedimenta!“ teď odklonil paprsek Malfoy.
INCENDIO! Řekla v duchu Adriane dřív, než Malfoy stačil znovu napřímit hůlku. Paprsek znovu odhodil Malfoye na zeď za ním. Praštil se přitom silně do hlavy a sesul se po zdi. Adriane se rozešla a s hůlkou před sebou mu mířila na prsa.
Bylo jí strašně špatně. Znovu se jí točila hlava, do které, jako by se jí zabodávaly nože, bylo jí na zvracení a srdce neuvěřitelně rychle bušilo, že ho cítila až v krku. Přesto ale šla dál s pevně sevřenou hůlkou v ruce, která se jí začínala potit. Jenže Malfoy najednou otevřel prudce oči a…
„CRUCIO!“ zahřměl a strefil se kouzlem Adriane přímo do hrudi.
Ke vší bolesti, která jí nesnesitelně sužovala se přidala ještě kletba mučení. Adriane viděla, jak se k ní paprsek blíží a zabořil se jí do těla. Jako ve zpomaleném filmu dopadla na zem a tělo měla v jednom ohni. Jako by se jí do každičké části kůže zabodával rozžhavený hrot nože a tělo se jí zmítalo v křeči. Připadalo jí to jako věčnost. Jenže bolest ve spáncích začínala předčívat kletbu. Adriane nevěděla, jestli kletba přestává účinkovat nebo se ostrá bolest hlavy stupňovala tak prudce, že to bylo horší, než mučení. Byla si ale jistá, že k sobě to nepatřilo.
Kletba doopravdy začínala doznívat, ale zato nevolnost byla ještě horší. V dálce slyšela řev. Otevřela oči ale neviděla nic, než tmu. Znovu nemohla popadnout dech. Cítila, jak jí začíná brnit celé tělo. Polilo jí horko a znovu jí projela tělem vlna palčivé bolesti, tma jí úplně pohltila…
A pak se to stalo… Bolest jako by nikdy nebyla, natož před několika vteřinami. Svět se s ní točil a před očima jí v zářivě bílém světle proběhly jakési obrazy – něco jako útržky života. Nebyly Adrianeniny. Nevěděla komu patří, nikdy z těch lidí nikoho neviděla. Útržky se tak rychle měnily, že nebyl čas si je ani prohlédnout. Všechny ale měly jedno společné, jak si Adriane po chvíli uvědomila: Lidé v těch záblescích trpěli… neradovali se, nesmáli, nebavili. Adriane všude viděla jen pláč, vztek, smutek a – zlo.
Trvalo dlouho, nebo se to možná Adriane jen zdálo, než se země přestala točit a útržky života cizích lidí zmizely. Adriane zase cítila své tělo. Ležela na zádech na něčem hodně studeném. Necítila žádné škubání ve spáncích, bolesti ani nevolnost, ale začínala jí být příšerná zima a roztřásla se. Cítila, že už je při sobě, ale reakce měla nějak zpomalené.
Ovanul ji ledový vítr a konečně otevřela pomalu oči. Viděla rozmazaně, zamrkala a snažila se zaostřit. Když se jí to podařilo, zamračila se. Byla tma, noc. Strašná zima a – hvězdy? Ona se vážně dívala na hvězdy? Je doopravdy venku. Rukou, kterou měla položenou podél těla, zajela pod sněhovou pokrývku. Pomalu se posadila a s ohromeným výrazem se rozhlédla kolem.
Byla venku, v noci a v zimě. Jak se tohle mohlo stát? Vždyť sotva před pěti minutami byla v Bradavicích, měla hrozný hlad a bojovala s Malfoyem a teď je někde na konci světa… A tohle přece na svědomí mít Malfoy nemůže… Šmátrala rukama kolem sebe a snažila se najít hůlku. Jenže tam nebyla.
„Lumos,“ řekla slabým hlasem Adriane. Nic nikde se nerozsvítilo. „To ne. Ne, ne, ne, ne, ne, kde jsi?“
Hůlka tam prostě nebyla. Adriane se najednou cítila ohrožená. Postavila se na nohy. Stála v nějaké ulici, kde téměř vedle sebe stály domy v řadě na obou stranách. Muselo být pod nulou a Adriane měla jen bradavický hábit. Třásla se jako osika. Přitáhla si hábit ke krku a přešla ze sněhu na kraj silnice. Když tam došla, všimla si ještě jednoho domu. Byl úplně na konci ulice a stál čelem k postraním domům. Byl o něco větší, než ostatní.
Nikde nikdo nebyl. Okolo Adriane bylo jen ticho a tma. Co si má teď počít? Tahle ulice vypadala, jako by ji nikdo neobýval už hezky dlouho. Některé z domů sice byly trochu obyvatelné, ale většina byla na spadnutí. Určitě v té ulici nikdo nebydlel. Nanejvýš tak bezdomovci. Adriane se úzkostlivě stáhl žaludek. Jak se má vrátit zpět? Proč je tady? Otočila se dozadu, kde ulice ústila ven. Ve tmě nebylo nic vidět, ale rozešla se tím směrem, kde čekala, že bude silnice. Zkusí se alespoň podívat, kde to vlastně je. Rozeběhla se a srdce ji zase divoce bušilo. Ke všemu u sebe neměla ani hůlku. Vůbec to nechápala, ale ani nechtěla. Jediné co chtěla, bylo se odtamtud dostat zpět do Bradavic.
Už byla skoro venku. Skutečně tam byla hlavní silnice a dokonce sem tam projelo i auto. Adriane se s nadějí rozběhla ještě rychleji. Jenže když už byla kousek od silnice, kde ulice končila úplně, do něčeho tvrdého narazila. Nedovolilo jí to projít a odmrštilo jí to vysoko do vzduchu.
Adriane dopadla do rozrostlého křoví. Chvíli zůstala ležet a opět se dívala na oblohu. Potom rychle vstala, setřásla ze sebe sníh a zaraženě se zahleděla na místo, odkud přiletěla. Sebrala ze země kámen a vší silou ho hodila ven z ulice. Kámen prolítl bez problému ven a kutálel se dál po silnici.
Adriane zůstala stát na místě a zamyšleně se dívala před sebe. Nechtělo to, aby se z té ulice dostala ven? Proč? Přece tady nezůstane do smrti. Potom ale něco kolem ní proběhlo. Polekaně se po tom ohlédla a zjistila, že je to zajíc. Posadil se doprostřed silnice. Adriane měla ve tváři nevěřícný výraz. Odkdy nežijí zajíci v lesích, ale mezi lidmi? Vyrazila mu vstříc a zdálo se, že si jí vůbec nevšímá. Přibližovala se blíž, až od něj byla pár kroků. Nebyla si jistá, jestli si je vůbec vědom toho, že v té ulici je ještě někdo. Už si začínala myslet, že je to tak, když zajíc strnul, zavětřil a utekl pryč tak rychle, že Adriane nestačila ani mrknout a ztratil se jí ve tmě.
Rozhlédla se okolo a zoufale rozhodila ruce, když najednou dostala pocit, že jí někdo sleduje. Prudce se otočila a hleděla do očí svému patronovi, který měl podobu tygra, a který od ní byl vzdálený ani ne metr. Vyzařovalo z něj příjemné světlo. Přiklekla si k němu a vztáhla k němu ruku.
„Alespoň, že ty jsi tady taky.“ Poznamenala tiše. „Ale proč?“
Tygr obešel Adriane a zamířil dopředu. Adriane se znovu napřímila a hleděla na tygra. Ten se zastavil a otočil na ní hlavu, pohlédl na ní a potom se znovu rozešel.
„Mám jít za tebou?“ ptala se ho a následovala svého patrona. Tygr šel směrem k opuštěnému domu, teď přímo naproti Adriane. Blížili se k němu. Dům se zdál být také opuštěný, i když byl asi v nejlepším stavu ze všech domů tady. Tygr se zastavil a otočil se celým tělem k Adriane.
„Co je?“ nechápala to a už toho začínala mít plné zuby. „Hele, kdybys mi raději dal najevo, jak se dostat z tohohle místa, byla bych ti vážně moc vděčná – počkej! Kam jdeš? Kam – „ Tygr se rozeběhl k cestě, která vedla kolem jednoho domu a zmizel. Kolem Adriane znovu zavládla tma.
„No bezva, tak to ti vážně děkuju.“ Řekla Adriane naštvaně.
Potom se ale ozvala hlučná rána, až leknutím nadskočila. Automaticky jí ruka zajela do kapsy hábitu, ale hůlku nenahmatala. Adriane zaklekla a schovala se za polorozpadlou popelnici.
„Tady se nám bude povídat lépe.“ Řekl směšný, nezvykle vysoký chladný hlas, až z něj Adriane vstaly všechny chlupy na těle. „Ale copak? Nelíbí se ti tady, Blaire? Tady přece bydlíš, ne?“ vysoký hlas byl ještě ledovější, nebezpečnější a tiší. „Ano, vím, že nemáš rodinu… Možná, že už to ani nestihneš.“ Ledový hlas se krutě rozesmál.
Adriane se krčila za popelnicí a začínala se jí zmocňovat panika a děs. Musí se z toho hrozného místa nějak dostat. Ti dva, co byli pár metrů před ní, se chovali divně. Možná byli opilí, ale Adriane absolutně nezajímali. Zase ale nepovažovala za příliš dobrý nápad, aby jí spatřili. Hlavně podle tónu, který ten vysoký hlas mluvil. Jen se modlila, aby zmizeli dřív, než ona za tou popelnicí zmrzne.
Na to se však zřejmě nechystali. „Tak co? Řekneš mi konečně, jestli pro mě zařídíš tu maličkost?“ zeptal se vysoký hlas, jako by dával najevo, že jestli dotyčný odmítne, nic hezkého ho nečeká.
„Já – já… Tohle po mě přece nemůžete – ááááá!“ Muž začal tak křičet, že to Adriane rvalo uši. Přiložila si k nim ruce a ještě víc se přikrčila ke chladné zemi. Bylo jí jasné, že ten muž, co křičí, byl právě zasažen kletbou Cruciatus. Začala jí děsit představa, že ten majitel vysokého hlasu bude nejspíš nějaký Smrtijed.
„Mě nebudeš říkat, co můžu a co ne.“ zašeptal klidně hlas. „Nebudeš rozkazovat lordu Voldemortovi.“
Adriane se vydral z úst výkřik dřív, než to stačila zarazit. Rychle si přiložila dlaň k ústům a vyděšeně se podívala za sebe. Víc, než kdy jindy si přála, aby tam někdo prošel. Nikdo tam však nebyl. Strach se jí rozléval po těle rychle, jako jed. Lord Voldemort? A ona myslela naivně na Smrtijeda! Co by teď dala za to, aby s ní byl Black nebo Potter, kdokoli.
„Ne – nechtěl jsem vás – ura-zit, pane.“ Zaskučel Blaire.
„Chci, abys mi zařídil bezpečné útočiště na Ministerstvu kouzel.“ Adriane slyšela, jak se k ní blíží kroky lorda Voldemorta. Pevně zavřela oči a obličej se jí stáhl, jako by se chtěla rozplakat. Kolena měla až pod bradou. Voldemort se zastavil pár kroků před popelnicí. „Co záleží na tom, že o mě všude rozhlašují, jak jsem mocný, když se musím schovávat? Co záleží na tom, že ovládám nejčernější a nejmocnější magii, jakou kdy kdo zažil, když se na mě vypsala směšná odměna, jako na nějakého prašivého zlodějíčka? Chci mít ministerstvo kouzel pod dohledem. Poté budu teprve doopravdy mocný. Nejmocnější kouzelník této doby… Mocnější, než samotný Albus Brumbál…“
„Nikdy…“ zachroptěl najednou Blaire vzpurně.
„Cože?“ řekl ostře Voldemort a zřejmě se otočil k němu. „Jak sis dovolil –„
„Já nikdy nepodvedu své vlastní – vlastní lidi a nikdy nepomohu takové spodině, jako jsi ty a tví lidé… Ty nikdy nebudeš mocnější, než Albus Brumbál.“
Nastalo ticho. Adriane při Blairových slovech otevřela oči. Nevěděla, kde se v něm najednou vzala taková odvaha, ale bylo jisté, že po těchto větách toho už příliš neřekne. Voldemort stále mlčel a Blaire těžce oddechoval.
Adriane se odhodlala koutkem oka vykouknout zpoza popelnice. Voldemort byl vysoký a štíhlý. Měl hábit až na zem a v pravé, bělostné ruce s dlouhými hubenými prsty svíral svou hůlku. Blaire byl postarší muž, který měl krátké, hnědé vlasy. Měl menší postavu a právě se ztěžka zvedal ze země. Narovnal se a podíval se Voldemortovi do očí. V těch jeho se zračila bolest a strach, zároveň ale i odhodlání vydržet až do konce.
„K čemu ti pomáhat, když mě stejně zabiješ, až ti dopomůžu k tvému cíli?“
„Za tuhle drzost zaplatíš.“ Oznámil mu Voldemort hlasem, věštící smrt.
Blaire polkl. „Já vím.“ Zašeptal.
Oba teď svírali pevně své hůlky. Adriane si tiše klekla na kolena, a protože byla za zády Voldemortovi, neviděl ji on ani Blaire. Adriane otočila hlavu a znovu spatřila zajíce, sedícího na silnici. Najednou se na ni podíval, jako by o ní věděl pořád. Nelekl se, prostě ji jen dlouze pozoroval. Po chvíli se ale jeho pohled stočil jinam a on odběhl pryč. V tu chvíli věděla, že teď to přijde. Adriane se vyřítila ze svého úkrytu.
„Avada ke –„ začal Voldemort.
„NE!“ zařvala Adriane a řítila se k Voldemortovi. Zpět na obsah
Kapitola 10: Sen nebo skutečnost...
Adriane se vyřítila k Voldemortovi. Ten sotva stačil otočit hůlku jejím směrem a Adriane už byla u něj. Chtěla do něj vrazit, aby ztratil rovnováhu a zabránilo mu to v úmyslu je zabít. Připravovala se na tvrdý náraz, který se však nedostavil. Místo toho, aby se s Voldemortem srazila, Adriane proletěla skrz něho, jako by to byl duch.
Zaryla se rukama do sněhu a chvíli se nikdo ani nepohnul. Potom se Adriane prudce otočila čelem k Voldemortovi.Hleděla na něj s očima plnýma strachu. Voldemort se zatvářil, jako by poslední vteřiny byly jen halucinace. Teď se mu po zohaveném obličeji rozlil zlý úsměv, při pohledu na dívku, která ležela na zemi ve sněhu a s děsem v očích k němu vzhlížela.
Adriane nechápala sama sebe. Co to jen, proboha, udělala? Ona teď leží u nohou samotnému lordu Voldemortovi! Nejobávanějšímu černokněžníkovi za poslední rok! Krutému vrahovi, který se jí momentálně směje do obličeje – vrahovi, který zabil tolik lidí… Pohlédl na ni, přímo do očí a Adriane prostoupila hrůza. Načervenalé oči ve tmě zářily a zavrtávaly se do Adriane. Blaire chvíli také zmateně sledoval dívku, která mu zachránila život – prozatím, ale potom znovu dával pozor na Voldemorta, který o něj teď dočista ztratil zájem.
„Ale, ale,“ zašeptal Voldemort a jeho vysoká postava se začala přibližovat k Adriane, ležící na zemi. Ta se také začala pomalu sunout dozadu od něj, co nejdál, když se Voldemort každým krokem k ní přibližoval. Ani jeden z druhého nezpustil oči. „Kdo jsi? Nějaká hrdinka nevinných? Čarodějka?“
Adriane se nezmohla na slovo. Byla obklopena takovou hrůzou, že měla pocit, že bude každým okamžikem zvracet. Když se Voldemort pořád nebezpečně přibližoval, jen neznatelně pokývala hlavou.
Voldemort se zastavil. „Nemáš hůlku?“ optal se chladně, spíš pro sebe a vzápětí se rozesmál šíleným smíchem. „Ty se odvážíš předstoupit přede mě, s úmyslem ublížit, mi bez hůlky?“ smál se jí Voldemort, ale Adriane rozhodně do smíchu nebylo. Zatímco šok z toho, co se stalo, pomalu ustupoval, strach se naopak rozšiřoval.
„Kde jsi se tady vzala?“ ptal se dál a jeho hlas byl náhle ostrý jako břitva.
„Nevím,“ šeptla Adriane. Vůbec se jí nelíbila pozice, ve které byla. Měla neodbytný dojem, že když tahle leží Voldemortovi u nohou a on se na ní dívá ze své výšky, dává mu to jakýsi pocit, že nad ní má naprostou kontrolou. Ovšem s tou hůlkou, kterou drží Voldemort v ruce, by to nemělo být ani tak překvapivé.
„Takže slečna neví. Tenhle také na začátku nevěděl.“ Kývl hlavou směrem k Blairovi. „Ach, promiňte, já vás vlastně ještě nepředstavil, že ne?“ řekl s předstíraným omluvným tónem. „Tohle je pan Wulfric Blaire, pracuje na Ministerstvu kouzel – úchvatné místo, že, pane Blaire? Zvlášť mě pro mě by bylo ideální.“ Rozesmál se vlastnímu vtipu. Potom se opět otočil k Adriane a pohlédl na její školní hábit. „No a tohle bude zjevně ještě studentka v Bradavicích. Jenže vaše ctěné jméno bohužel neznám…“
Voldemort byl zřejmě ve velice dobré náladě. „A jak se zdá, momentálně se mi ho nechystáte prozradit, ale já to chápu – diskrétnost je důležitá. Zvlášť když mě neznáte.“ Adriane z Voldemortova smíchu vstávaly chlupy v zátylku. Ke všemu se začala znovu klepat zimou, protože byla pořád ještě ponořená ve vrstvě sněhu. „Ale dost zábavy,“ řekl sladkým hlasem, jako by se tam oba váleli smíchy na zemi s ním. Voldemort přistoupil k Blairovi. „Je na čase se konečně dohodnout. Tady, díky tvé zachránkyni, jsem ochotný dát ti ještě jednu šanci. Dobře si rozmysli, Blaire, jak s ní naložíš.“
Blaire se podíval na Adriane ponurým pohledem, jakoby se omlouval a potom řekl Voldemortovi: „Nestanu se zrádcem dobra ani tvým služebníkem.“
„Šašku,“ odfrkl si Voldemort. „myslíš si snad, že si nenajdu někoho jiného, kdo rád splní můj příkaz? Kdo nebude tak hloupý, aby se kvůli takové primitivní věci nechal zabít?“ vztekal se Voldemort. „Avada kedavra!“
Vyšlehl zelený záblesk a tělo Wulfirca Blaira padlo mrtvé k zemi, téměř Adriane k nohám. Ta zděšeně hleděla na Blaira, ještě před vteřinou živého. Jestliže si myslela, že hůř už jí být nemůže, šeredně se mýlila. Pohled do Blairových hnědých, otevřených a nyní prázdných očí bylo snad to nejhorší, co dnes zažila. Dobrou minutu nepohnula jediným svalem v těle, jen oči se jí zaleskly.
„Teď je řada na tobě.“ Otočil se se spokojeným výrazem ve tváři Voldemort na Adriane, která ho však ignorovala a stále neodtrhla zrak od mrtvého. „Ale no tak, takových ještě bude, neměj strach.“ Ušklíbl se Voldemort.
Adriane se na něj konečně podívala, ale v očích se jí už nezračil strach a děs, ale odhodlání a odpor. „Nic vám neudělal.“
Řekla chladně a tiše Voldemortovi. Netušila, co se v ní pohnulo, ale tenhle hrozivý čin, který teď Voldemort předvedl před jejíma očima, jako by jí probral.
„Ale ano,“ namítl Voldemort a se zájmem sledoval Adriane, jak se pomalu zvedá ze sněhu a nespouští z něj oči. „neuposlechl mě. Lordu Voldemortovi se odporovat nebude.“ řekl opět ledovým hlasem, ze kterého tuhla krev v žilách. „Dostal na výběr a vybral si sám.“
„Volba mezi smrtí a smrtí není žádný výběr.“ Řekla také chladně Adriane, i když se jí pořád klepala kolena. Z čeho, těžko říct. Podnětů k tomu měla víc, než dost. Voldemort si ji změřil pohledem od hlavy až k patě. „Ty musíš chodit do Nebelvíru.“ Konstatoval posměšně Voldemort. „Odvaha z tebe najednou jen čiší. A když jsi schopná se přede mě postavit bez obrany a hůlky, musíš být mimořádně statečná… nebo mimořádně naivní… Ale líbíš se mi, postavit se mi takhle by nedokázalo mnoho lidí. Máš kuráž.“ Od kohokoli jiného na světě by to znělo lichotivě a příjemně, ale ne, když to vycházelo z Voldemortových úst a jeho posměšného tónu. Říkal to, jako by to byly zbytečnosti. Jako by tyhle vlastnosti mohl mít každý, kdyby chtěl – jako kdyby se to dalo koupit.
„Od kdy vy znáte lidské vlastnosti? Jeden by řekl, že ani nevíte, jak se opravdový člověk chová, protože vy člověk nejste. Vy znáte maximálně tak nenávist a krutost. Nemáte city.“ Adriane věděla, že si zahrává, a že z téhle situace vyvázne jedině, když se stane zázrak nebo se probudí. První i druhá varianta je ovšem velice nepravděpodobná. Jenže jestli má teď a tady zemřít, tak ať se to stane důstojně. Nechce umřít u takové stvůry, jakou je Voldemort, aniž by věděl, co si o něm myslí a jak je jí odporný. Nechce zemřít jednoduše, jako nějaké zvíře. Jako slaboch…
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Voldemort stroze.
„Adriane Buttlerová.“ Řekla příkrým, ledově klidným hlasem, jenže uvnitř se stále prala s bojácností a smrtelným strachem. Věděla ale, že když udrží za každou cenu rozhovor, neublíží jí – pro teď. „A vy?“
Voldemortovi se zúžily zorničky a ruka s hůlkou se mu zachvěla přicházejícím vztekem. Adriane však opovržlivě pokračovala dál. „Ne, moment, budu hádat… Že by – Tom Raddle?“
Teď překročila hranici Voldemortovy trpělivosti. Poznala to ve chvíli, kdy Voldemortova pravá ruka s hůlkou vystřelila proti ní. Nestačila ani mrknout, dokonce ani neslyšela ty dvě slova a už proti ní vyletělo ostré, zelené světlo.
Stejně ale jako u pokusu srazit Voldemorta na zem, se nedostavil ani účinek kleteb a kouzel. Zelený paprsek prolétl Adriane hrudí, ale nezlomil jí jediný vlas na hlavě. Oboum protivníkům se na tvářích zračily ohromené a vyděšené výrazy. Zatímco se Adriane vyděsila k smrti před tím, než by do ní měl paprsek uhodit, Voldemorta šokovalo až potom, co jí prolétl skrz a on zjistil, že jeho oběť stále stojí na nohách. Po chvilce překvapení na obou stranách se Voldemort znovu chopil hůlky a zkusil to ještě jednou. K jeho zděšení ale zjistil, že jí z nějakého důvodu nelze zabít.
Adriane se neuvěřitelně ulevilo, jako by jí ze srdce spadl tunový balvan. Potom se rozesmála tak, jako se smál předtím Voldemort jí. Nebylo jí do smíchu po tom všem, ale chtěla, aby i on zakusil, co prožívají jeho oběti. Jak se zdálo, Voldemorta vůbec nezajímalo, jestli je smích upřímný nebo ne a rozlítil ho ještě víc.
„Tak si poslužte,“ vybídla ho, když znovu namířil soustředivě hůlku na její srdce a rozpřáhla paže do stran. „Mimochodem, co jste to říkal? Že jste silnější kouzelník, než Albus Brumbál? To myslíte vážně? Když nedokážete zabít ani nějakou směšnou hrdinku nevinných?“ Adriane už to chtěla mít všechno za sebou a pak to konečně přišlo.
Zatímco Voldemort zběsile řval a metal po ní jednu kletbu za druhou, Adriane projela bolest ve spáncích. Srdce se jí rozbušilo ještě rychleji a následovala další ostrá vlna pronikavé bolesti. Všechno kolem ní se rozmazalo: Voldemort, domy, stromy, sníh, mrtvé tělo Wulfrica Blaira, celá ulice – vše bylo pryč… Teď se skutečně usmála a to i přes stoupající bolesti a nevolnost. Hlava se jí točila a upadla, cítila pod sebou opět ledovou zem… Uviděla bílé světlo – vracela se zpět.
„Co jsi to udělal? Ty jsi na ní vyslal zakázanou kletbu, Malfoyi! Tak za tohle tě odtud vyrazí, na to vem jed!“ řvala Nataly na Malfoye. Klečela u Adriane, bezvládně ležící na zemi a kolem nich se začali shromažďovat studenti, kteří se chystali jít na večeři. Malfoy stál tam, kde se před chvíli zvedl a s klidnou maskou na tváři se díval na Adriane. Potom se otočil a odešel. „Kam jdeš?! Myslíš, že ti za tohle dají školní trest, ty parchante?! Myslíš, že utečeš Brumbálovi?!“ Nataly se rozhlédla po lidech, stojících v kruhu kolem ní, Adriane a Petra, který se stále ještě nepohnul a vyděšeně se díval na Adriane. „CO TADY TAK VŠICHNI STOJÍTE?! BUĎTO PŘESTAŇTE TAK CIVĚT A VYPADNĚTE, A NEBO MI NĚKDO POJĎTE POMOCT!“ křičela Nataly a potom se ohlédla po Petrovi. „Pettigrew, dojdi pro někoho z profesorů… DĚLEJ!“
Petr jako probuzený ze snu se rozeběhl ke schodišti. Davem se k Nataly prodrala Alex Watersová. Dívala se vyděšeně na Adriane a rychle k ní přiklekla z druhé strany naproti Nataly.
„Co se jí stalo?“ ptala se starostlivým, tichým hlasem.
„Malfoy… bojovali spolu. Použil zakázanou kletbu a potom se Adriane zhroutila k zemi.“ Vysvětlovala Nataly. „Bylo to zvláštní… Musíme jí nějak dostat na ošetřovnu.“
„Enervate,“ řekla Alex a mířila na Adriane hůlkou. Nic se však nestalo, Adriane se neprobrala.
„To už jsem zkoušela,“ řekla Nataly a bezradně zakroutila hlavou. „Zkoušela jsem všechno, ale nic na ni nepůsobí.“
„Klid, madame Pomfreyová si s ní určitě poradí,“ povzbuzovala ji Alex.
Ze studentů okolo se vynořilo několik lidí. Byli to Petr, hned v závěsu za ním profesor Křiklan s profesorkou McGonagallovou, James, Sirius, Remus a Lily s Nellou. Všichni si přiklekli k Nataly a Alex.
„Pan Pettigrew mi pověděl, co se stalo. Naštěstí jsme zrovna šli do Velké síně, tak nás nehledal dlouho.“ Řekla profesorka McGonagallová a prohlížela si Adriane, která stále nejevila známky života. „Dýchá velice nepravidelně. Bude muset na ošetřovnu.“
„Paní profesorko,“ ozvala se tiše Lily, která byla bílá jako stěna. „není to nic vážného, že ne?“
„Doufám. Nejsem léčitelka, takže nevím, ale okamžitě jí musíme dostat k madame Pomfreyové.“ Řekla profesorka, postavila se na nohy a švihla hůlkou. Vedle se okamžitě objevila nosítka. Ohlédla po Křiklanovi a potom na Siriuse a Remuse. „Vy dva mi přivedete pana Malfoye a s panem profesorem si s ním promluvíme.“ Řekla příkrým tónem.
„Ano, jistě,“ přisvědčil hned Křiklan a chopil se hůlkou nosítek s Adriane. „Rozejděte se, prosím.“ Řekl ke studentům, aby mohli projít.
S profesory šli i James, Petr, Nataly, Lily, Nella a Alex. Došli k ošetřovně a okamžitě k nim přicupitala madame Pomfreyová. Položili ji na postel a ostatní se kolem ní shromáždili.
„Poppy,“ oslovila ji profesorka McGonagallová. „bude v pořádku?“
Madame Pomfreyová běhala kolem Adriane s různými lektvary a potom ji šáhla na čelo. „Má horečku.“ Oznámila jim a běžela pro mokré obklady, které potom položila Adriane na čelo. „Co se jí vlastně stalo, Minervo?“ zeptala se stále otočená k Adriane.
„Nebyla jsem u toho. Radši ať nám to popíše slečna Farellová.“ Pohlédla profesorka na bledou Nataly.
„No… ona – šly jsme do Velké síně, když jsme narazili na Malfoye a Pettigrewa a Adriane s Malfoyem se začali hádat, aby Pettigrewa nechal na pokoji a potom na sebe začali vysílat kletby. Malfoy potom vyletěl do vzduchu a praštil se do hlavy o stěnu a spadl na zem, tak – tak si Adriane myslela, že je v bezvědomí, jenže nebyl… a on na ní potom vyslal – „ Nataly krátce zaváhala. „ – vyslal na ní jednu z Kleteb, které se nepromíjejí.“
„Která z těch kleteb to byla?“ optal se Křiklan.
„Cruciatus.“ Šeptla Nataly a Lily s Nellou zalapaly po dechu.
Nastalo ticho. Profesorka McGonagallová stáhla rty do úzké čárky, jak to dělala pokaždé, když ji něco nadmíru rozčílilo a vrhala po Křiklanovi nevraživé pohledy. Madame Pomfreyová se starala o Adriane, která se začínala potit a zároveň třást, jako by jí byla zima. Po tomto příznaku začala madame Pomfrayová Jamese, Petra, Lily, Nataly, Nellu a Alex vyhazovat z ošetřovny pryč, aby Adriane nerozptylovali. Okamžitě se zpustila lavina protestů, že nikam nepůjdou a Nataly se protestně chytila za pelesti Adrianeniny postele. „Poppy, nech tady alespoň její spolubydlící.“ Zastala se dívek profesorka McGonagallová. „možná, že až se slečna Buttlerová probere, bude je chtít vidět.“
Madame Pomfreyová se tvářila velice odmítavě, a téměř s nechutí přikývla. V ošetřovně tedy zůstala jen Lily, Nataly a Nella. James odešel s Petrem a Alex do nebelvírské věže a profesorka McGonagallová šla za profesorem Brumbálem, aby mu oznámila, co se stalo.
Sirius a Remus mířili k zmijozelské společenské místnosti, protože je nenapadlo jiné místo, kam by Malfoy teď šel. Siriuse tak rozčílilo, co Malfoy udělal, že celou cestu s Remusem nepromluvil a hnal se k zmijozelu ke sklepení. Když byli sotva pár kroků od chodby, která zahýbala k zmijozelské místnosti, zjistili, že Malfoy tam opravdu je. Byl už skoro u průchodu, a tak Sirius s Remusem vykročili z tmavého koutu za ním.
„Nazdar, Malfoyi.“ Pozdravil ho ledově Sirius a mířil na něj hůlkou. „Copak takový překvapený výraz? Divíš se, že jsem tě nejdřív zavolal, než jsem na tebe zaútočil? No to víš, to my vychovaní lidí děláváme.
„Ani to nezkoušej,“ řekl varovně Remus a také proti němu vztyčil svou hůlku, když Malfoyova ruka zajela do kapsy hábitu.
Chvíli tam stáli a dívali se na sebe. Potom opět promluvil Sirius. „Začínáš mě štvát, Malfoy.“ Oznámil mu. „Jak je možné, že takový aristokratický student Zmijozelu, ctnostný, čistokrevný a obětavý jako ty, útočí jen na dívky?“ říkal sarkasticky Sirius a ušklíbl se. „Nejdřív Evansová, teď Buttlerová – jak statečné.“ Vysmíval se a se zálibou sledoval, jak Malfoy začíná rudnou vzteky. „Ale neboj se, teď ti dám možnost, napravit si trochu tvou reputaci, z nejneoblíbenějšího a zperoxidovaného maminčina mazánka, na slabocha.“
Malfoy i Sirius už se chystali na sebe zaútočit, když se do toho opět vložil Remus. Stoupl si mezi ně, ale hůlkou stále mířil na Malfoye. „Tak dost,“ potom se otočil k Siriusovi, který se tvářil pomstychtivě. „kvůli tomu tady nejsme, abys Malfoye donesl McGonagallové polomrtvého, Siriusi.“
„Však on by se bránil. Možná, že by mi dokonce předvedl, jak se dělá odzbrojující kouzlo!“ odsekl Sirius a vztekle hleděl na Malfoye. Ten znovu napřímil hůlku, ale Remus si ji přivolal.
„Půjdeš s námi k profesorce McGonagallové, Malfoyi,“ otočil se na něj. „moc ráda by si s tebou promluvila.“
„Nikam nejdu,“ řekl posměšně Malfoy. „a už vůbec ne, když mi to řekne vy dva.“ Malfoy se otočil a chtěl projít do své společenské místnosti, když ho zasáhlo Siriusovo kouzlo a on visel za kotník vzhůru nohama. „Okamžitě mě pusťte dolů!“ zařval Malfoy.
Sirius si ale tenhle pohled vychutnával a s falešným, lítostivým výrazem ve tváři popošel blíž k Malfoyovi. „Ale, ale, podívejme. Někdo se tady neumí ani pořádně oběsit. No jo, Malfoyi, ten Pán zla ti dává do kožichu, viď? Kdo by se ti mohl divit, že už se ti nechce chodit po zemi?“ Šklebil se Sirius. Ani Remus se neubránil úsměvu. Malfoye do takovéhle pozice nedostal jen tak někdo. Možná, že by to ostatní dokázali, ale báli se ho. Lucius Malfoy byl mezi studenty velice známý svým krutým chováním a odplatami. Jenže nebyl tak krutý, aby zastrašil i Siriuse, Jamese a Remuse.
„Dobrá,“ řekl Sirius po chvíli, když se nasytil Malfoyova zesměšnění. „škoda, že tady není James… Ale nevadí, přece se nevidíme naposledy, že ne, Malfoyi? Zítra k tobě přidáme Srabuse a pověsíme vás nad váš slavný zmijozelský stůl místo těch vašich překrásných zelených vlajek… moment – „ zarazil se Sirius a se zapálením pohlédl na Remuse. „Remusi - já jsem génius… to vůbec není špatný nápad!“
Remus se usmál, švihl hůlkou a nechal Malfoye bezohledně sletět na tvrdou zem. „Ano, to jsi, ale už si musíme pospíšit. Ty vstávej, taková výška to zase nebyla.“ Prohodil směrem k Malfoyovi na podlaze. Remus a Sirius ho chytili, vytáhli na nohy a předhodili dopředu před sebe, aby na něj viděli. Sirius na něj nepřestával mířit hůlkou. „Půjdeme na ošetřovnu. McGonagallová bude nejspíš u Adriane.“ Řekl ještě Remus a vydali se ke schodům.
Na ošetřovně bylo ticho. Adriane ležela v místnosti sama, akorát kolem sebe měla své kamarádky. Po nějaké chvíli, kdy odešli profesorka McGonagallová a Křiklan, se k nim přidala i Lea. Měla přijít na večeři o něco později a sejít se tam s ostatními, jenže místa, která patřila jejím spolubydlícím, byla prázdná až moc dlouho. Potom ji jedna dívka z Havraspáru řekla, co se stalo a Lea okamžitě běžela na ošetřovnu.Tam se dobrých deset minut hádala s madame Pomfreyovou, aby ji vpustila dovnitř.
Když jí Lea začala vyhrožovat, že sem přivede zpět profesorku McGonagallovou, aby jí dosvědčila, že ona je jedna z Adrianeniných spolubydlících, a že profesorku kvůli tomu bude muset tahat od profesora Brumbála přes celý hrad, když řediteli vysvětluje tak důležitou událost, aby madame Pomfreyová ráčila připustit, že má Lea pravdu. Po opravdu sáhodlouhým proslovu, který vedla Lea a ve kterém ošetřovatelce podrobně vysvětlovala, o jakou prkotinu se tu sní dohaduje, jí měla nakonec madame Pomfreyová dost. Otevřela dveře ošetřovny, nechala Leu vejít a zabouchla za ní tak prudce, že byl zázrak, že se Adriane neprobrala.
Nataly Lee vysvětlila vše, co se stalo. Lea se tak rozčílila, že se chtěla vydat hledat Malfoye na vlastní pěst, ale ostatní se jí snažily zadržet. Nechtěla to vzdát, dokud jí Lily nepohrozila, že zpět sem k Adriane ji už madame Pomfreyová určitě nepustí. Po chvíli váhání to Leu přesvědčilo a posadila se zpět na své místo.
Teď se tiše bavili o tom, jestli se její stav zlepší alespoň do večera. Když v tom sebou začala Adriane mírně škubat. Všechny čtyři vyskočily na nohy a bedlivě ji sledovaly. Také madame Pomfreyová vystřelila k její posteli.
Adriane najednou začala otáčet hlavou ze strany na stranu a víčka se jí chvěla. Potom prudce otevřela oči a vyděšený pohled jí ulpěl na stropu ošetřovny, než se začala rychle rozhlížet po lidech okolo ní. Zprvu se zdálo, že je nepoznává. Bleskově se posadila, ale madame Pomfreyová ji okamžitě zatlačila zpět do postele.
„Pusťte mě!“ zachraptila slabě Adriane. „On ho zabil! Zabil ho! Kde je! Musím ho najít! Kde…“ naříkala a vzpírala se madame Pomfreyové, která jí násilím nalila do krku Zklidňující lektvar. Adriane se po něm zřejmě pořádně zatočila hlava a praštila sebou zpět do polštáře. Nepřestávala však mumlat jakási jména, kterým už teď nebylo rozumět.
„Madame Pomfreyová?“ zeptala se nejistě Nella.
„Klid,“ usmála se na ni. „bude v pořádku. Když se probrala už takhle brzy, neměl by v tom být žádný problém… Ten lektvar ji neuspí,“ předběhla ošetřovatelka otázku Nataly, která se zmateným výrazem ukazovala na lahvičku s lektvarem a potom na Adriane. „Nepotřebujeme, aby spala, ale aby se uklidnila. Nejspíš se jí jen něco zlého zdálo.“
Adriane opravdu nespala. Měla sice zavřená víčka, ale lehce pomrkávala a přerývavě dýchala. Vypadalo to, že začíná ostatní vnímat, ale je ještě slabá.
Madame Pomfreyová se pokusila opět dívky vyhodit z ošetřovny. Jenže v tu chvíli dovnitř vešli profesorka McGonagallová s profesorem Brumbálem. Holky se toho okamžitě chytily a začaly Brumbálovi horlivě vysvětlovat, co se stalo a že tady zůstanou, i kdyby je odtamtud chtěla vyhodit samotná Adriane. Když profesor Brumbál řekl, že nikam chodit nemusí, madame Pomfreyová doopravdy vypadala, že na ředitele začne každou chvíli křičet. Brumbál se na ni ale jen laskavě usmál a přešel s profesorkou McGonagallovou k Adrianenině posteli. Zahleděl se na ni se svraštěným čelem. Adriane pod jeho pohledem naklonila hlavu směrem k Brumbálovi, jako by vycítila, že ji pozoruje.
„Adriane,“ řekl tiše Brumbál. „Slyšíš mě? Podívej se na mě.“
Adriane pootevřela oči. Všechno kolem viděla rozmazaně, ale vysokou postavu s dlouhými, stříbrnými vlasy a plnovousem, prostě nešlo přehlédnout. Zamrkala, aby mohla zaostřit zrak, až docela jasně uviděla modré oči, za půlměsícovými brýlemi. Pomalu se jí sjednocovala známá tvář Albuse Brumbála, která se na ní vlídně usmívala.
„Děláš každému jen samé starosti, Adriane.“ Poznamenal Brumbál a Adriane se musela pousmát také. „Jak je ti?“
„Jen – trochu mě bolí - hlava.“ Odpověděla a pomalu se posadila. Potom se ohlédla po ostatních, kteří kolem ní na ní s vážnými výrazy hleděli. Adriane se zatvářila nejistě a zamračila se. „Co je? Co se vlastně stalo?“
Ne, že by si nepamatovala, co prožila… pokud se tomu tedy dá tak říkat. Nebyla si teď úplně jistá, tím jestli se nezbláznila nebo se jí to doopravdy jen zdálo. Ovšem první pocit, který jí pohltil, když se probírala z bezvědomí, byla nevěřitelná úleva. V duchu prosila boha, aby nic takového v životě neviděla ve skutečnosti.
Jenže si nemohla vybavit, co se stalo před tím, než se dostala – do té ulice. Nataly na ní hleděla, jako by nevěřila vlastním očím.
„Copak ty si to nepamatuješ?“ ptala se ohromeně. „Ty si nepamatuješ, že na tebe Malfoy použil Cruciatus?“
Teď na Nataly vyvalila oči Adriane. „Cože udělal?“
„Chcete nám snad říct, že si nevzpomínáte, jak vás pan Malfoy mučil?“ ptala se zamračeně profesorka McGonagallová.
„No – tak trochu, ano.“ Odpověděla nejistě Adriane. „Totiž, předtím, než mě tedy Malfoy mučil, mi nebylo moc dobře… Možná – možná, že se mi to vybaví později. Teď v tom mám ještě trochu zmatek.“
„Ano, jistě,“ přikývl Brumbál. „to je pochopitelné.“
Madame Pomfreyová vrazila Adriane do ruky další lahvičku lektvaru a s rázným pohledem a se založenýma rukama čekala, až ho Adriane vypije. Adriane se do něj s obavami zahleděla a opatrně si prohlížela jeho tmavě modrou barvu. Moc dobře si pamatovala chuť toho předešlého Zklidňujícího lektvaru, který jí dávala ošetřovatelka před několika minutami, než se konečně pořádně probrala.
„Na tvém místě bych moc nepřemýšlel, jak se asi budeš cítit po vyprázdnění té lahvičky a ten lektvar bych vypil, co nejrychleji.“ Ušklíbl se Brumbál a v očích mu vesele zajiskřilo. „Lektvar na dodání energie je obzvlášť chutný.“
Adriane se a něj krátce podívala a jedním dechem lahvičku vyprázdnila. Když s odporem spolkla lok neobyčejně hořkého nápoje, chvíli vypadala, že ho vyzvrátí zpět.
„Fuj…“ řekla znechuceně Adriane, když měla nehorší část za sebou a odporem se zašklebila
Madame Pomfreyová jí zatlačila znovu do postele, lahvičku jí sebrala z ruky a s nabroušeným výrazem odešla ke svému stolu. Adriane ještě slyšela, jak si pro sebe mumlá: „Člověk jim chce pomoci a ještě si budou stěžovat.“ Potom se náhle prudce otočila a s nekompromisním výrazem na tváři hleděla na dívky kolem Adriane. „A ven.“ Ukázala na dveře. „Už víte, jak slečně Buttlerové je! Potřebuje klid!“
Když už se Lily, Nella, Nataly a Lea neochotně loučily s Adriane, vrazili do ošetřovny další lidé: Sirius s Remusem, kteří před sebou vedli Malfoye. Ten vypadal, že ho absolutně nezajímá, proč je tady. Všichni se k nim otočili. Adriane se opět prudce posadila a uviděla, jak madame Pomfreyová spráskla ruce.
„Prokristovy rány!“ zaklela, hleděla na další tři příchozí a pravá ruka jí vystřelila ke dveřím, ze kterých právě přišli. „Ven!“
„Ne, Poppy, to je v pořádku,“ ozvala se profesorka McGonagallová a neodtrhla oči od lhostejného obličeje Luciuse Malfoye. „sama jsem řekla, aby mi Black s Lupinem přivedli pana Malfoye. Myslím, že nám má co vysvětlovat.“
Adriane hleděla do Malfoyových šedých očí, kde se zračil jen chlad. Také se na ni podíval, ale Adriane mu pohledem neuhla. Když se sobě dívali z očí do očí, Adriane pocítila někde v břiše podivné píchnutí. Kdyby mohla, zaklela by ho, jak nelépe by uměla. Pohled do těch nelítostných očí v ní opět probouzel vztek. A pak si vzpomněla… Jak na ni mohla zapomenout?
Otočila se na Nataly. „Kde mám hůlku?“
Všichni se teď podívali ze trojice na Adriane.
„Tady,“ řekla Nataly a vytáhla z kapsy Adrianeninu hůlku a podala jí ji. Jenže madame Pomfreyová byla rychlejší.
„Teď rozhodně nepotřebujete hůlku, slečno Buttlerová.“ Zavrčela a její hůlku vzala Nataly z dlaně dřív, než se jí Adriane stačila dotknout. „Jediné, co potřebujete je klid!“ řekla a vrhla vyčítavý pohled po Brumbálovi a McGonagallové.
Adriane ale nešlo o to, aby Malfoye uřkla. Jen chtěla mít svou hůlku u sebe. Přestože jí ji ale madame Pomfreyová zabavila, i tak byla ráda, že ví, kde je.
„Takže,“ začala ledovým hlasem profesorka McGonagallová, otočená na Malfoye. „nepředpokládám, že k tomu, co jste udělal, máte nějaký zvlášť dobrý důvod, přesto bych vše ráda slyšela od vás. Chci, abyste mi řekl, co vás vedlo k tak ohavnému činu, pane Malfoyi.“
„Měli jsme s Buttlerovou menší konflikt, paní profesorko.“ Malfoy si zřejmě myslel, že tato odpověď postačí, protože nepokračoval.
Profesorce se zlostně zableskly oči. „Jaký – konflikt?“ Malfoy už se netvářil tak, jak tam přišel, když slyšel tón, s kterým s ním profesorka mluví. Adriane věděla, že ho to bezpochyby uráželo, ale neodvážil se to před ní dát jakkoli najevo.
„V klidu jsme se bavili s Pettigrewem, když tam vrazily ony dvě,“ ukázal na Adriane a Nataly, která začala vzteky rudnout. „a Buttlerová mě potom napadla a – „
„Lháři!“ vykřikla Nataly a rozzuřeně na Malfoye hleděla. „Držel jsi Pettigrewa, aby nemohl odejít, i když chtěl! Držel jsi ho a dělal mu díru do hlavy nějakými řečmi, že se mu z toho klepala kolena, tak aspoň jednou nelži!“
„Jaké pochybné řeči?“ ptal se Brumbál Malfoye se zdviženým obočím.
„Osobní.“ Řekl chladně Malfoy a podíval se na Adriane.
„Přibližte to.“ Řekla varovně profesorka přeměňování a hlas se jí třásl zlostí.
„Nikomu jsem nic neudělal.“ Začal se bránit Malfoy, aniž by změnil barvu hlasu. „Ani nevykládal něco, čím bych Pettigrewa vyděsil. Ostatně to ale není zase tak těžké, že? Bavili jsme se o všedních věcech a potom se tam právě objevily ony dvě. Buttlerová mě provokovala – „
„To jsem tedy neprovokovala, Malfoyi! Chtěla jsem, abys Petra pustil a ty jsi se místo toho posmíval, že jsem se ho zastala a bránila ho před tebou, když nic neudělal!“
„No jistě, Buttlerová,“ ušklíbl se Malfoy. „ty jsi taková hrdinka nevinných.“
Adriane ztuhla. Nemohla hnout jediným svalem a z plic se jí vytratil dech. Zůstala ztuhle zírat na Malfoye. Náhoda… pomyslela si.
„Buttlerová, co je ti?“ ozval se Sirius, který z ní nezpustil oči.
„Mě? Nic…mi není.“ Řekla skoro nepřítomně Adriane a pomalu se podívala z Malfoye na Brumbála, který si ji zkoumavě prohlížel přes obroučky svých brýlí.
Adriane zamrkala. Najednou jí bylo chladno, a tak si k sobě přitáhla peřinu výš.
„Pane Malfoyi,“ řekl chladně Brumbál a otočil se k němu. „nyní se můžete už přes hodinu považovat za vyloučeného z Bradavic.“ Malfoyův pohled se v tu ránu změnil… Že by snad poprvé v nich Adriane zahlédla opravdový strach? „Neslýchaně hrubě jste porušil nejen školní řád, ale i zákon vyhrazený Ministerstvem kouzel. Kletba Cruciatus, jak jistě velmi dobře víte, se nepromíjí -“
Adriane cosi přimělo, aby se podívala z okna. Když to udělala, zjistila, že sněží. Obvykle z toho měla radost a příjemný pocit, že se blíží Vánoce a zima, kterou měla ráda, ale tentokrát ten pocit nedorazil.
„ – a můžete být rád, že neskončíte v Azkabanu.“ Ukončil svou řeč Brumbál.
V ošetřovně nastalo ticho. Adriane skoro jakoby nevnímala, ale nikdo si toho zatím nevšiml, což jí vůbec nevadilo. Všichni byli zabráni do vlastních myšlenek. Brumbál právě vyhodil Luciuse Malfoye z posledního ročníku – to bude ve škole žhavá novinka. Brumbál ještě něco povídal, ale Adriane ho neslyšela. Její pohled přilákalo cosi za dveřmi ošetřovny. Cítila, že tam ještě někdo je a pocítila velikou touhu vědět, kdo.
Potom to ale doopravdy spařila a zalilo jí horko a nevěřitelná úzkost. Zpoza dveří na ní hleděl tygr – její patron. Vyzařovalo z něj světlo, jako vždy. Tygr na ní hleděl, jako kdyby jí vysloveně chtěl říct to, čeho se Adriane děsila: že to byla pravda – skutečnost. Sledovala jak pohodil hlavou, pomalu se otočil a odešel pryč z pracovny madame Pomfreyové. V tu chvíli se v Adriane něco pohnulo.
„Ne!“ vykřikla hlasitě.
Všichni se na ni podívali. Adriane si uvědomila, že stojí na nohách. Madame Pomfreyová už spěchala k ní a povalila ji zpět do postele.
„Tak to by stačilo! Už ji, proboha, nechte být!“ křičela téměř histercky madame Pomfreyová, jako by přesně čekala na to, až tohle Adriane udělá a ona bude mít záminku je vyhodit všechny do jednoho. „ Má za sebou těžký den a ještě jí stresujte takovými věcmi, jako je vyhazov pana – „
„Nevyhazujte ho.“ Řekla polohlasně Adriane. Pohledy všech se na ni opět upřely, tentokrát značně překvapeně. „On to nebyl. Nemůže za to“
„Jak to myslíš, Adriane?“ ptal se Brumbál a přistoupil k ní. „Slečna Farellová viděla, jak na tebe seslal kletbu Cruciatus.“
„Ne,“ zavrtěla rázně hlavou, znovu se posadila a dívala se do očí Brumbálovi. „on to nebyl, neudělal to. Ta kletba nebyla účinná. Trefila mě, ale nic mi neudělala nebo jsem to alespoň necítila. Nechtěl mi ublížit,“ Adriane pohlédla na Malfoye, který ji pozorně sledoval přivřenýma očima. „jen mě chtěl vystrašit, abych z něj měla respekt, který k němu absolutně nemám a mít nebudu. Není to tak, Malfoyi?“
Malfoy se na ni upřeně díval a po chvíli přikývl. „Ano, jistě, že je to tak.“
„Vy nechováte v této místnosti respekt k hodně lidem, slečno Buttlerová.“ Řekla jízlivě madame Pomfreyová a opět jí zatlačila na hrudník, což donutilo Adriane si lehnout.
„Překvapujete mě, slečno Buttlerová.“ Nechápala profesorka McGonagallová náhlou změnu Adrianenina chování.
Adriane pokrčila rameny. „Vylučte ho podmínečně,“ navrhla a pohlédla na Brumbála.
„To už je za napadení slečny Evansové.“ Podotkla profesorka.
„Tak nevím, podle mě je ale nespravedlivé, abyste ho vyhodili když jsem proti němu já vyslala víc kouzel, než on na mě. Zase mi ale na něm nezáleží, abych se ho zastávala stůj, co stůj. Já bez problému přenesu přes srdce, že nám Malfoy nebude otravovat život, ale jak jsem řekla,“ znovu pohlédla na Malfoye. „nic mi neudělal.“
„Z čeho jste tedy ztratila vědomí? Neříkejte mi, že z nějakého primitivního kouzla.“ Řekla profesorka, která jí očividně moc nevěřila, ale zdála se být o trochu klidnější.
„Přece jsem říkala, že mi nebylo moc dobře, než jsme se s Malfoyem potkaly.“ Řekla Adriane a pohlédla opět na Brumbála. Ten se už dlouho k ničemu nevyjádřil a Adriane to značně znervózňovalo. Zase se jí vpíjel do očí a zase měla ten pocit, že se snaží dozvědět pravdu.
Adriane samozřejmě lhala. Kletba Cruciatus vyslaná Malfoyem byla neomylná a zaručeně úmyslná. Zasáhla Adriane a moc dobře si teď už pamatovala její spolehlivý účinek. Jenže Malfoy za všechno jednou zaplatí, tím si byla jistá. Jestli se jí podaří Brumbála přesvědčit, aby ho nevyhodil, bude jí Malfoy zavázaný.
Proč ho nenechala vyloučit? Protože si nejprve myslela, že ten sen na ní seslal Malfoy schválně. Po tom, co se probudila a uviděla ho, jí to přišlo jako nejdůvěryhodnější vysvětlení. Jenže o opaku jí přesvědčil její patron, který se už podruhé objevil, aniž by si ho Adriane kouzlem přivolala.
Adriane byla v takových chvílích vážně ráda, že jí Brumbál do hlavy nevidí, i když se bezpochyby snaží.
„Dobrá tedy,“ řekl konečně Brumbál. „Pane Malfoyi, máte slečně Buttlerové zač děkovat. Varuji vás ale už podruhé a naposledy: chování, jakým vy trpíte, já ve své škole tolerovat nebudu a ujišťuji vás, že jestli uděláte jen jeden jediný přestupek školního řádu, třeba že jen přijdete pozdě na vyučování, okamžitě vás ze školy vyloučím, je vám to jasné?“
„Ano, pane.“ Odpověděl Malfoy bezvýrazně.
„Teď už ale všichni pojďme,“ otočil se na madame Pomfreyovou. „Adriane si potřebuje určitě ještě odpočinout.“
Všichni se s Adriane rozloučili a odešli. Poslední u ní zůstal jen Brumbál a madame Pomfreyová čekala ve dveřích s představou, že je řediteli podrží a odejde, jenže Brumbál nevypadal, že by se okamžitě chystal odejít a když to postřehla i ošetřovatelka, jen si zkousla ret a zavřela.
„Adriane, proč mám pořád pocit, že tě něco trápí?“ zeptal se a opřel se rukama o opěradlo jedné z židlí nejblíž Adriane, která se očima zavrtala do zdi naproti sobě. „Myslíš, že jsem si nevšiml těch vyděšených výrazů, které se na tvém obličeji párkrát mihly? Ano – přesně takové mám na mysli.“
Brumbál se usmíval, ale Adriane vážně dostala strach. Strach z toho podivného snu… měla ve všem zmatek, nevěděla, co si o tom vlastně myslet. Možná, že jí přeskočilo, z těch nevolností a bolení hlavy… upřímně – radši by přijala diagnózu, že je šílená, než něco ještě mnohem horšího. Chtěla se ale aspoň dozvědět něco, co by ji mohlo buď uklidnit nebo přiblížit ke skutečnosti… k pravdě.
„Chtěla bych se vás na něco zeptat, pane profesore.“ Řekla a vzhlédla k němu.
„Jistěže, ptej se.“ Přikývl Brumbál a pozorně se na ni zahleděl.
Adriane ještě krátce zaváhala, než se opět nadechla a mluvila. „Znáte někoho, kdo se jmenuje Wulfric Blaire?“
„No ovšem, že ano.“ Řekl Brumbál a kdyby Adriane stála, podlomily by se jí nohy. „Je to vlivný muž na Ministerstvu kouzel. Něco jako ministrova pravá ruka. Je to sice jen asistent, ale velice schopný. Pan ministr si ho cení.“ Brumbál se opět vpíjel Adriane do očí. „Proč se na něj ptáš?“
„Na - Ministerstvu kouzel jste řekl?“ řekla téměř bez dechu Adriane. Brumbál přikývl a zřejmě čekal teď on na svou odpověď. „Četla jsem o něm… pár věcí v novinách… Jen mě zajímalo, jestli se s ním znáte také. To je ale vlastně jasné, že ano… ehm – promiňte, byl to hloupý dotaz.“
„Vůbec ne,“ usmál se zase ředitel. „ale myslím, že už budu muset jít také, jinak mě madame Pomfreyová ukřižuje.“ Řekl a ukázal ke dveřím, za nimiž bylo vidět, jak ošetřovatelka pochoduje sem a tam.
„Dobře, pane, dobrou noc.“ Rozloučila se Adriane.
„Dobrou, Adriane,“ Brumbál pustil opěradlo židle a obešel postel. „zkusím ještě madame Pomfreyovou přesvědčit, aby tě odtud pustila co nejdříve – pokud to ovšem přežiji. Vím, jak nesnášíš ošetřovny.“ Mrkl na ni.
„Děkuji,“ usmála se Adriane.
Jen, co se za Brumbálem zabouchly dveře, vešla madame Pomfreyová s unaveným výrazem a nalila jí vodu do sklenice. Popřála jí také dobrou noc a zhasla. Místnost i Adriane pohltila tma.
Adriane se otočila na bok, zády ke dveřím a deku si přitáhla pod bradu. Byla to tedy pravda… Wulfric Blaire… zvláštní, proč se mi zdálo, že ho Voldemort zabil… Zdálo?… Bylo to tak skutečné. Cítila jsem přece zimu, bolest – i když ne od něj, ně od člověka… S takovými myšlenkami Adriane usínala. Ucítila znovu únavu, která se jí rozlévala po těle a začala jí tlačit na víčka, až usnula bezesným spánkem – naštěstí.
Zpět na obsah
Kapitola 11: Všichni mají tajemství a všichni nemůžou spát
Venku začala opravdová zima. Přestože byl listopad, všechno bylo pokryté zářivě bílou vrstvou sněhu, až z toho přecházel zrak a bolely oči. To ovšem vůbec nevadilo lidem, kteří venku jeden druhého vyvalovali ve sněhu a házeli po sobě sněhové koule.
Čas venku trávili po vyučování skoro všichni, nejčastěji však zůstávali uvnitř hradu Lily s Nellou, Nataly a Leou, které denně chodily za Adriane, stále ležící už čtvrtý den na ošetřovně. K nespokojenosti Lily tam zůstávali občas i Pobertové a také studenti z pátého a šestého ročníku, kteří měli tolik naložených domácích úkolů, že byli vůbec rádi, když si vyhradili čas na jídlo a spánek.
Zvláštní bylo, že místo Červíčka se teď častěji ztrácel z dosahu Remus. Sice ne tak často, ale stačilo to na to, aby si toho ostatní všimli.
Adriane trpěla depresí, protože už čtvrtý den ležela na ošetřovně a madame Pomfreyová jí dovolovala akorát dojít si na záchod. Bylo jasné, že Brumbál se svou žádostí, aby ošetřovatelka pustila Adriane co nejdřív, pokud se její stav nezhorší, zrovna dvakrát nepochodil. Adriane dokázala hodiny ležet a zírat skoro bez mrknutí do stropu. Dokonce i když za ní někdo přišel, už se ani nezjímala o to, kdo to je a co jí chce a jen přikyvovala hlavou nebo občas zamručela, jako že poslouchá. Tomu všemu říkala Adriane alergie na ošetřovny, protože jí to ničilo její pověst vytrvalé a energetické holky. Madame Pomfreyová tomu říkala rekonvalescence. Adriane to strašně rozčilovalo, protože si byla naprosto jistá, že je už absolutně zdravá víc než tři dny, během nichž jí za poslední měsíce nebylo líp.
Od pátého ročníku nahoru také zavládlo nadšení, když na nástěnce ve společenských místností uviděli oznámení o návštěvě do Prasinek. Všichni se těšili se, že se konečně odreagují od toho moření za učebnicemi a pergamenem.
„Tohle není fér! Proč se tam jede až po Vánocích? Vždycky se do Prasinek jezdilo před nimy kvůli dárkům! Akorát nás natěší a my budeme muset čekat!“ rozčiloval se James.
„Jamesi, copak to není jasné, že je to kvůli –„ řekl Remus.
„ – Voldemortovi? Jo, jasně, že je, ale přece není tak pitomý, aby se objevil v Prasinkách, když po něm pasou bystrozoři v celé Británii. Nebo si snad myslíš, že si Voldemort vyjde k Taškářovi, nakoupí tam pár dárečku svým milým Smrtijedkům a bude tam provolávat veselé Vánoce všem?“
Jamesův sarkastický tón Remuse odradil v pokračování rozhovoru, jen protočil oči a rozhlédl se po společenské místnosti. Sirius si jejich dohadování ani nevšiml a seděl v křesle a s nepřítomným výrazem koukal do ohně.
„Tichošlápku, co je ti?“ zajímal se James.
„Nic,“ odpověděl automaticky Sirius, aniž by se na ně podíval.
„Prosím tě, Siriusi, to že jsi si spletl profesorku McGonagallovou s paní Norissovou neznamená konec světa.“ Chlácholil ho s úšklebkem James.
„To není kvůli tomu,“ řekl podrážděně Sirius. “a vůbec, odkdy loví McGonagallová myši? Tohle byla Norissová.“
„Sám jsi viděl, jak se potom proměnila v McGonagallovou.“ Nenechal se James, ale když viděl výraz v Siriusově tváři, nechal toho. „Dobře… byla to Norissová.“
Bylo kolem desíti večer a ve společenské místnosti bylo stále poměrně živo. U okna jako vždy seděla parta holek, dnes však o jednu míň. Ta ležela nudou polomrtvá na ošetřovně.
„Lily? Lily!“ zařičela jí do ucha Nataly. „Vnímáš mě vůbec?“
„Co? Jo. Promiň.“ Zabrblala a nastavila k Nataly soustředěnou tvář. „Co jsi říkala?“
Nataly si zkousla ret. „Nic.“ Řekla a stále ji pozorně sledovala. Potom se jí rozzářily oči.
„Co je zase?“ vyjela Lily, když na ní opět stočila pohled a zjistila, že se usmívá od ucha k uchu.
„Kdopak to tam sedí, viď?“ usmívala se Nataly a významně se na ní zašklebila.
„Cože?“ nechápala Lily.
„Ale no tak, vždyť je ti to vidět na očích.“ Zářila Nataly, ale Lily se na ní dívala, jako by si myslela, že jí přeskočilo.
Pak ale se jí zřejmě rozsvítilo a okamžitě se zatvářila naštvaně a přísně. „Mě nic vidět na očích není!“ zaprotestovala a podívala se po Lee a Nelle, které se usmívaly snad ještě víc, než Nataly. „Co to s vámy je?!“
„S námy nic,“ řekla Lea. „to spíš s tebou.“
„Se mnou? Ale já přece –„ začala Lily, když jí Nella skočila do řeči.
„Lily, vždyť na tobě všechny vidíme, jak jsi do –„
„Jak – jsem – co – do – koho?“ zavrčela nebezpečně Lily a probodávala Nellu pohledem.
„Ehm – no… totiž – já nechtěla říct přímo – do… no –„ Čím víc se Nella snažila udělat z toho normální větu, tím víc stoupal Lilyin vztek.
Ony s vážně myslí, že se mi líbí! Ne, ony si vážně myslí, že jsi do něj zamilovaná… Což je úplně absurdní! Fakt? Ani nevím…
„Prostě,“ vložila se do Nellyina složitého mumlání Nataly. „že jsi zabouchnutá do Pottera.“
Nastalo hrobové ticho. Dokonce i pár hlav nebližších lidí se otočilo jejich směrem, jestli se náhodou nepřeslechly. Nella zavřela na vteřinu oči, jako by právě teď čekala nehorší výbuch emocí, které se v Lily jistojistě hromadily nesmírnou rychlostí. Nataly se také tvářila zaraženě a provinile zároveň. Do očí Lily se nepodívala. A Lea jen seděla v křesle a prohlížela si svoje nehty na pravé ruce, jako by vůbec nic nikdo neřekl.
Nataly se nahnula k Nelle, sedící vedle ní a zašeptala: „Já jsem to fakt řekla?“ Když Nella přikývla, Nataly se opět narovnala.
V Lily vřela krev zlostí. Zároveň si ale uvědomovala, že se začíná červenat. Potom si všimla, že se Lea rádoby neznatelně posouvá ze svého křesla pryč, směrem k dívčím ložnicím.
„Seď.“ Zasyčela na ni a Lea okamžitě vklouzla zpět na celé křeslo. „Takže zabouchnutá, říkáte, jo?“
Lily to zřejmě nechtěla říct tak tvrdě, ale chtěla, aby jí vzaly vážně, tak se rozhodla, že jim to ukáže i prakticky. „A udělala by holka klukovi, do kterého je zamilovaná, tohle?“
Lily vyskočila prudce na nohy a rázným krokem přešla místnost ke krbu. James, který v tu chvíli také stál, se na ní s překvapením podíval a ruka mu okamžitě zajela do vlasů. Když to spatřila Lily, šla k němu ještě jistějším krokem. O vteřinu později se Jamesovi zatmělo před očima.
Lily mu vlepila pořádnou facku a na síle opravdu nešetřila. Společenská místnost byla takovými podobnými akcemi u nich dvou už tak zvyklá, že se začala rovnou smát.
„Co jsem zase udělal?“ ptal se dotčeně James a sundal ruku ze své pravé tváře.
Lily chvíli vypadala, že neví, jak by přesně odpověděla. „No – ještě se ptej!“ vyjela na něj ostře. „Kdo se má pořád dívat, jak… jak si čechráš ty vlasy!“
Sirius a Remus se rozesmáli, ale když po nich James šlehl pohledem, oba toho okamžitě nechali a nasadili vážnou tvář. Lily se otočila na podpatku a odkráčela zpět ke svému místu. Tam sjela očima své kamarádky, které na ní zíraly s otevřenou pusou, sebrala své věci ze stolu a se slovy: „Jdu spát.“ Odešla.
James, Sirius, Remus a Petr byli už byli v ložnicích. Siriusova špatná nálada se jaksi přenesla na Jamese, který mlátil vším, co mu pod ruku přišlo. Pořád si pro sebe mumlal něco, jako: „Už toho mám vážně dost… To si jako myslí, že si přijde a vrazí mi facku jen tak z trucu nebo co? Když jsem na ní poslal Protivu, aby se šel podívat do dívčích koupelen, tak to aspoň stálo za to, ale tohle… tohle je už moc!“ brblal si a vztekle si rozestýlal postel, až kolem něj poletovalo několik pírek.
Remus, který ho slyšel se usmíval a zavrtěl nad ním jen hlavou. James se na něj otočil. „Nemysli si, že tě nevidím! Ohromná zábava, že jo Remusi?!“ vyštěkl cynicky.
James ze sebe svlékl oblečení, ani se nenamáhal oblékat si pyžamo a ve spodním prádle zalezl do postele. Hodil na noční stolek brýle, zařval: „Dobrou.“ a prudce zatáhl závěsy okolo své postele.
Remus se stále pobaveně šklebil, ale Sirius opět vypadal tak trochu nepřítomně. Také se svlékl a zalehnul. Po chvíli ho Remus i Petr následovali. Po chvíli všichni usnuli.
Když do ložnice přišly i Nataly, Nella a Lea, Lily kolem sebe měla zatáhnuté závěsy. Všechny tři se na sebe zašklebily. Bylo jim jasné, že spánek Lily jen předstírala, ale nechaly jí být. Holky na sebe jen mrkly.
„Ale on stejně vypadá dobře.“ Nechala se slyšet Nella. „Přes ten hábit to není tak vidět, ale ta postava…“
„Jo, to má z toho famfrpálu.“ Přidala se Lea.
„I když je s tím prohrabáváním vlasů už trochu trapný, tak mu to sluší, jak je má rozčepýřené.“ Řekla na oko zasněně Nataly.
„Jo, jo,“ vzdychla Lea, která se šklebila od ucha k uchu. Nataly a Nella se smíchy prohýbaly až k zemi, ale dávaly dobrý pozor, aby jim z úst nepronikla jediná hláska a Lily to nepostřehla. „kdyby tak mě pozval na rande…“
Za závěsy Lilyiny postele se něco neklidně zavrtělo a Nella se zhroutila v záchvatu smíchu na zem. Aby jí nebylo vůbec slyšet, zakousla se do peřiny na své posteli.
„Víš, co by bylo docela zajímavé?“ ptala se hýkavým hlasem Nataly holek. „Potter v boxerkách!“
Při poslední větě Nataly vyskočil hlas nepřirozeně vysoko, jak se snažila potlačit smích a všechny tři to už nevydržely a propukly v hurónský smích. Lily prudce rozhrnula závěsy své postele a bylo vidět, že už hodnou chvíli seděla a napjatě je poslouchala. Teď shlížela dolů na podlahu, kde se v neovladatelném záchvatu smíchu válely Nataly a Lea a o kousek dál Nella, zakousnutá do peřiny a držící se za své břicho.
„Čeho jste tím jako chtěly dosáhnout?“ zeptala se povzneseně Lily, jako by jim tónem chtěla dát najevo, že jí jejich divadlo absolutně nezajímalo.
„Přece, abys - přestala Pottera… Pottera m-mlátit pro nic za - za nic.“ Vysvětlila jí namáhavě Nataly.
„Nemlátím ho pro nic za nic, zaslouží si to, i když nic nedělá.“ Namítla hned Lily.
„Třeba ti zrovna tohle dneska vadilo, ne?“ zeptala se Lea. „Že nic nedělá, že si tě nevšímá a ty jsi –„
Lily popadla polštář a mrštila jím vší silou po Lee.
Sirius strnule sledoval měsíční paprsek, který se dostal přes škvíru mezi jeho závěsy a zářil teď na stropu Siriusovi postele. Bylo už několik minut po jedné hodině a po ložnici se rozléhaly spokojené oddechování jeho spolubydlících.
Siriusovi už delší dobu vrtal hlavou jistý nápad. Nebyl si však jistý, jestli je to úplně správné, ale kdy se on nad něčím takovým rozmýšlel?
Už od odpoledne měl nutkání zajít na ošetřovnu za Adriane. Jen se podívat, jak se jí vede. Ležela tam už čtyři dny a skoro nic nového nevěděl. Ne, že by ho to nějak zvlášť zajímalo, jak si pořád dokola opakoval, ale prostě byl jen zvědavý. Navíc spolu v poslední době nevycházeli zrovna dobře a přece tím, že se na ní půjde podívat, nic nezkazí.
Sirius zavřel oči, aby konečně mohl usnout, ale nedařilo se mu to. Pak ho napadlo, že kdyby za Adriane šel zítra nebo jindy, vysloužil by si jen posměšné poznámky od Jamese a Remuse a potom ho to ťuklo.
Sirius se posadil. Přece jen nemohl usnout a věděl, kde má James svůj neviditelný plášť. Věděl, že to Jamesovi vadit nebude, protože se o něj často střídali, když někdo potřeboval jít pro jídlo nebo něco takového. Třeba, jak nedávno hledal Červíčka a potkal přitom právě Adriane. Nebo spíš se s ní srazil.
Sirius vyskočil z postele a potichu se přikradl k posteli Jamese.
„Díky, Dvanácteráku.“ Zašeptal směrem k závěsům, ušklíbl se a vzal si neviditelný plášť.
Sirius šel po hradě potichu, jako myška. Jednou měl pocit, že potkal paní Norissovou, ale naštěstí si ho ani nevšimla.
Došel ke dveřím ošetřovny, kolem pracovny madame Pomfreyové. Opatrně otevřel dveře do místnosti s lehátky, kde ležela Adriane.
Přestože tam kromě Adriane nikdo jiný nebyl, Sirius si plášť nesundal. Adriane ležela hned na prvním lůžku od dveří u oken a Sirius zamířil k ní.
Měsíc svítil jasně a jeho mdlé, bílé světlo pronikalo skrz okna dovnitř a pokračovalo přes Adrianeninu postel. Tenkou přikrývku měla shrnutou po boky a přes ní přehozené obě ruce. Na sobě měla jen nějaké černé tílko na ramínka, přes které se rýsovalo štíhlé a pevné tělo. Sirius se zahleděl svýma tmavýma, modrýma očima na její tvář, která od něj byla mírně odkloněná. Vlasy měla rozhozené po polštáři a plné rty trochu pootevřené. Sirius ji sledoval chvíli s překvapením a najednou vůbec nelitoval toho, že se sem vydal tak pozdě v noci.
Ještě nějakou chvílí se na ní jen tak díval, jak spí, když otočila hlavu k němu. Sirius bezděčně o krok ustoupil. Víčka se jí zachvěla a následně potom oči pootevřela. Musela nějak vycítit Siriusovu přítomnost, a že jí někdo pozoruje.
Sirius stál kousek před ní a ani se nepohl. Adriane se klížily oči a snažila se zaostřit. Rozhlédla se po ošetřovně a hlava jí opět padla na polštář, ale oči nezavřela. Jenže nikoho vidět nemohla.
Sirius se ve vteřině rozhodl, že se jí ukáže. Jenže Adriane uklidněná, že tam nikdo není zase zavřela oči přesně ve chvíli, kdy ze sebe Sirius rychle strhl neviditelný plášť.
„Buttlerová?“
O vteřinu později se po ošetřovně rozeřval dívčí hlas.
„Ááááá!“
Adriane se na půl zvedla z leže a přitáhla si přikrývku až pod bradu. Zmateně a vyděšeně hleděla na původce toho hlasu, co řekl její jméno, ale zase tam nikdo nebyl. Sirius si totiž plášť znovu přetáhl přes sebe, když Adriane vykřikla, protože mu bylo jasné, že za moment dorazí madame Pomfreyová.
„Blacku?“ zeptala se nejistě Adriane.
„Jo, jsem tady.“ Odpověděl jí tiše. „Ale teď –„
„Co tady –„
„Co se děje?“ Madame Pomfreyová opravdu přiklusala do ošetřovny a nesla si s sebou rozsvícenou lampu. „Stalo se vám něco?“
„Ne! Vůbec ne! Jen – jen se mi zdál sen – ošklivý sen…“zavolala směrem k ošetřovatelce Adriane.
Madame Pomfreyová jen zakroutila hlavou. „Ty vaše sny mě jednou přivedou do hrobu, slečno Buttlerová.“ Řekla a otočila se k odchodu.
„Promiňte.“ Špitla Adriane.
Když kroky madame Pomfreyové odezněly, Sirius ze sebe opět stáhl neviditelný plášť a Adriane se mohla začít konečně pořádně rozčilovat.
„Co to má znamenat, Blacku? Zase nějaká pitomá sranda od tebe a Pottera? Už mě to vážně unavuje… Unavuje! Vidíš to! Máš vůbec ponětí, kolik musí být hodin?! Okamžitě zmiz!“
„Uklidni se,“ řekl pohotově Sirius a usmál se na ní. To Adriane naštvalo ještě víc a už se nadechovala k dalším výčitkám, ale Sirius jí ke slovu nepustil. „tohle není žádná sázka, klid. Prostě jsem chtěl jen vědět, jak ti je.“
„Teď! V noci!“ zaprskala Adriane.
„Ano, nemohl jsem usnout.“ Pokrčil rameny Sirius.
„A protože náš pan Black nemůže spinkat, tak musí budit mě nebo co?“
„Hele jestli se chceš hádat, tak to já zase půjdu,“ řekl kysele Sirius. „mám toho dneska dost od Evansové a Jamese. Tak se měj.“
Sirius se otočil a rázně vykročil ke dveřím, když na něj Adriane zavolala. Sirius se téměř s uraženým výrazem vrátil zpět k Adriane.
„Tak promiň, no, ale kdo by se nenaštval, kdyby ho někdo probral takovým způsobem, jako ty mě a v tuhle dobu.“ Snažila se teď uklidnit Adriane jeho. „Co jsi říkal o Lily a Potterovi?“
„Dneska mu Evansová vlepila facku – zase.“ Řekl nezáživně Sirius.
„Proč?“
„Těžko říct. Nejdřív to vypadalo, že úplně přesně neví, proč a potom to svedla na jeho prohrabávání vlasů.“ Odpověděl Sirius.
„Že si prohrabává vlasy? Za nic jiného?“ zamračila se Adriane, ale potom se zahleděla na Siriuse pozorněji. „Myslíš, že vypadám nemocně?“
„No, jak se to vezme.“ Ušklíbl se Sirius. „Ne,“ dodal hned, když ho Adriane sjela ledovým pohledem a nasadil vážnou tvář. „vůbec ne. Asi už chceš odtud vypadnout, co?“
„Ani nevíš, jak moc.“ Řekla skoro zoufale Adriane a nenávistně se rozhlédla po místnosti. „Kdyby tady aspoň někdo byl, ale oni musí být všichni zdraví.“
„Kdyby tady byl Malfoy, tak by sis to rychle rozmyslela.“ Namítl Sirius a Adriane se pousmála. „Proč jsi ho nenechala vyhodit?“
„Co?“ nechápala zprvu Adriane. „Jo… prostě nenechala… Měla jsem k tomu své důvody.“
„Můžu vědět jaké?“
„Ne.“
„Fajn.“
„Tohle mi děláš schválně?“
„Co?“
„Že se zajímáš o mé starosti.“
„Nezajímám se o tvé starosti.“
„Ale ano, zajímáš, jinak bys tady nebyl.“
„Nejsem tady kvůli tvým starostím, ale kvůli tobě.“ Po téhle Siriusově větě bylo chvíli ticho. Tohle Siriuse bavilo, dostávat Adriane do rozpaků a chvíli se zdálo, že v nich opravdu je. Nebyla jako ostatní, které mu podlehly hned, jakmile je pozdravil, jak to dělal o pár let zpět.
Ale Adriane se zřejmě rozhodla, že si to osobně brát nebude, i když bezpochyby věděla, jak to bylo míněné.
„Ty jsi tak strašně promiskuitní, že to ani není možné.“
Sirius se narovnal. „Prosím?“
„Jsi promiskuitní.“ Zopakovala mu sladce s úsměvem Adriane, že dosáhla svého a opět Blacka urazila. Tentokrát úmyslně.
„To tedy nejsem! Možná jsem byl sukničkář, ale rozhodně nejsem – „
„Jsi promiskuitní.“ Řekla opět a spokojeně se zájmem, stále v leže, sledovala, jak si dal Sirius ruce v bok.
Nespala ani Lily. Rozhovor jejích kamarádek se jí přemítal v hlavě stále dokola. Věděla, že to byl úmysl ji vyprovokovat, ale bezděčně si musela představovat Pottera v tom světle, ve kterém si ho malovaly.
Přemýšlela dlouho a usnout se jí nedařilo, tak se rozhodla, že si bude ještě chvíli číst jednu mudlovskou knihu. Rozsvítila hůlkou a začala ji hledat, jenže nebyla nikde kolem. Potom si ale vzpomněla, že ji půjčila Lee. Vykročila tedy z postele a zamířila k její. Jen co ale pohlédla tím směrem, zarazila se. Závěsy byly roztažené a postel Ley byla prázdná. Nebyla ustlaná, peřiny na ní měla různě přemotané a přeházené.
Nechtěla se jí hrabat v jejích věcech a tak se otočila ke dveřím z ložnice a doufala, že na Leu narazí někde cestou.
Lily sešla dolů po schodech a uviděla jakousi postavu za křeslem, jak přikládá do krbu.
„Co tady, prosím tě, děláš tak pozdě? A řekni mi kde –„ Lily polkla. „Ne…“
„Ale jo,“
„Už zase?“
„Já jsem tady byl první, Evansová.“
„Tak to abych zase šla.“
„Posluž si.“
Lily se zarazila. Takhle s ní Potter dlouho nemluvil. Vlastně nikdy, co si pamatovala. Vždycky jeho řeči podtrhoval sarkasmus nebo ironie, ale teď to znělo vysloveně naštvaně.
„Něco se ti stalo?“ řekla Lily lhostejným tónem.
„Přesně, naštvala mě jedna histerka, která mě fackuje, protože si tím nejspíš léčí své mindráky.“ Řekl nevrle James a vhodil do ohně další kus dřeva.
Lily se podrbala na krku. „Promiň.“
James i ona strnuli. James se na ní pomalu z křesla otočil s nevěřícným výrazem. Z Lily to slovo vypadlo úplně samo a tak rychle, že si ani neuvědomila, že ho řekla. Teď se teprve cítila doopravdy v úzkých. V životě se Potterovi neomluvila tak upřímným hlasem.
„V pohodě.“ Řekl pohotově James a jeho nálada se jako mávnutím proutku zlepšila. Vykročil z křesla před Lily a sáhl po některé knize, ležící na stolku.
A v tu chvíli utrpěla Lily další šok. James totiž měl na sobě jen – boxerky. Lily na něj chvíli s otevřenou pusou hleděla. V ne příliš jasném světle viděla jeho pevnou hruď a paže. Lily si přejela dlaní obličej a musela se usmát. Kdyby tak věděly její spící kámošky, že zrovna ona právě teď vidí Pottera v takovém - oblečení… ?
„Něco k smíchu?“ ptal se James a pozorně ji sledoval. Potom se podíval na sebe. „No jo… nečekal jsem, že sem někdo ještě teď přijde.“
„To jsme dva.“ Řekla Lily.
„Nesedneš si?“ nabídl James Lily křeslo vedle sebe. „Mám tady i máslový ležák, ale… jen jednu láhev.“
Neznělo to nuceně nebo nějak s postraním úmyslem, ale prostě jako normální nabídka. Tak Lily přešla pár kroků a sedla si. Chvíli bylo ticho a Lily se nedokázala ubránit a pořád po Jamesovi pokukovala a v duchu si za to nadávala.
„Koho jsi vlastně hledala?“ prolomil ticho James.
„Leu.“ Odpověděla. „Proč jsi tu ty?“
„Nemohl jsem usnout a navíc v ložnici zbyl jen Petr.“ Lily tázavě zvedla obočí a tak pokračoval. „Nevím kde je Sirius ani Remus, ale aspoň jednou by se mohli obtěžovat a říct mi, kam jdou uprostřed noci.“ Řekl, napil se z láhve ležáku a podal ji Lily.
„Jo, přesně tohle teď dělá Lea.“ Přikývla Lily, vzala si od Jamese láhev a napila se.
„Taky se toulá někde po hradě?“ zajímal se James.
„Ano, ale však jí znáš,“ ušklíbla se. „kdyby McGonagallová věděla, s kolika klukama za týden v noci chodí po hradu, dostala by trest do konce roku.“
Lily natáhla ruku s ležákem k Jamesovi a ten se jí chopil. Nebylo by na tom nic divného a Lily by se nezvýšil tep, kdyby se přitom James nedotkl Lilyiných prstů. Na chvíli se jeden na druhého zahleděl zhluboka do očí. Lily cítila, jak jí v krku naskočil knedlík a srdce se jí rozbušilo, při pohledu do jeho oříškově hnědých očí. V duchu si přála, aby ta chvíle trvala, co nejdéle. Viděla, že Jamese tahle situace mírně zaskočila, ale pohledu se nebránil. Až po dobré půl minutě se na ní usmál.
„Ehm - dáš mi tu láhev?“ zeptal se tiše.
„Jo, jo – jasně. Promiň.“
Opět se oba zarazili. Lily jen cukla hlavou, potom zavřela oči a rychle a krátce zavrtěla hlavou. James se rozesmál.
„No a, co tresty?“ zeptala se Lily a zahleděla se do ohně. „Co se stalo, že jste ho už neměli celých čtrnáct dní?“
„Neboj se, Tichošlápka už napadlo něco, čím to zaručeně doženeme.“ Řekl tajemně James.
„Stejně ale nechápu, proč to děláte… mohli by jste přece trávit večery mnohem příjemněji, než uklízením přístěnků a tak podobně.“ Lily se stále dívala do ohně, ale cítila na sobě Jamesův pohled. Nevěděla proč, ale najednou jí to bylo příjemné.
„To bychom mohli, ale většina věcí, proč jsme byli potrestáni, nebyly úmyslné. A potom taky proto, aby byla nějaká sranda.“ Řekl James a upřeně se na Lily díval.
Lily se ale teď mírně zamračila. „Podle toho, co vám jako sranda připadá. Třeba Snape.“ Lily se odtrhla od ohně a podívala se Jamesovi do očí. „Šikanovat ho vtipné není vůbec.“
James na to hned nic neřekl. Napil se máslového ležáku a znovu ho podal Lily. „Vždycky jsi se ho zastávala. Popravdě, nikdy jsem nepochopil, proč. Je to přece jen Zmijozelský a čisté úmysly rozhodně nemá a tebe jednou nazval Mudl – no… však víš, jak.“
„Ano, ale to přece neznamená, že ho musíte tak zesměšňovat a ponižovat.“ Namítla Lily. „Třeba jak jsi mu…“
„ …chtěl stáhnout kalhoty v pátém ročníku, když jsem tě chtěl pomstít? Neříkej, že by to nebylo vtipné, i když by to bylo jeho ponížení. No, zkus si to jen představit.“ Pobídl jí James.
Lily se napila z láhve a doopravdy si to představila, jak Snape visí vzhůru nohama a… Jen co sklonila láhev od úst, vyprskla smíchy, sotva lok stačila spolknout.
„No vidíš, a pak že jsme zkažení jen já, Sirius a Remus.“ Usmál se James. „A někdy i Petr.“
„Jak víš, že jsem si bez kalhot představovala Snapea a ne tebe?“ usadila ho Lily s úšklebkem. James na chvíli strnul a pak se znovu usmál.
„Protože mě si bez kalhot představovat nemusíš,“ zazubil se. „já jsem bez kalhot přímo teď a tady.“
Potom Lilyina tvář trochu posmutněla. „Za půl roku tady končíme.“
„Ano,“ přikývl James, také ne příliš nadšeně. „ale podle mě to nebude to nejhorší, co nás potká v budoucnosti.“ Lily se na něj podívala s naprosto chápajícím pohledem.
„Já vím, nejhorší to bude za těmito zdmi. Bez jejich ochrany…venku čekají Smrtijedi a…“ Lily to jméno chtěla říct, ale nikdy se jí do toho nechtělo, když nutně nemusela, ale rozhodně se ho nebála.
„A Voldemort.“ Dořekl za ní James.
„Ano.“ Ještě se napila z láhve a usmála se. Potom vstala a láhev dala Jamesovi. „Budeš tady čekat na Blacka a Lupina?“
„Možná. Nevím, podle toho, kdy se uráčejí přijít.“ Odpověděl James a také se postavil.
„Když tu ještě budeš a s nimi přijde i Lea, tak jí řekni, ať mě zbudí, abych jí mohla zabít.“ Řekla Lily a v očích jí zajiskřilo. „Někam si zahrabala mojí knížku.“
„To já jí ještě poděkuju.“ James se k ní zvedl oči a přistoupil ke stolku, aby tam položil prázdnou láhev s máslovým ležákem, čímž byl k Lily blíž. „Kdyby tu knížku nezahrabala, asi by jsi nepřišla sem dolů.“
Lily polkla a zamrkala. Zmohla se jen na:
„Eh –“
„Jasně,“ rozesmál se James. „úplně chápu, promiň.“
„Jo, takže já – já půjdu do kostele – totiž, postele.“ Zakoktala Lily. Vůbec se nepoznávala. Tohle, že je Lily Evansová? Takhle ona mluví s Jamesem Potterem? Protivníkem od prvního ročníku tady? Ale už je to tak a Lily to vůbec nevadí. Naopka se jí to docela zalíbilo…
„Tak dobou noc.“ Popřál jí James.
„Dobrou noc.“ Odvětila, otočila se a vyběhla po schodech nahoru. Tam za sebou zabouchla dveře, div to Nellu nebo Nataly nevzbudilo, vklouzla do postele, zatáhla závěsy a s rozzářeným úsměvem sebou švihla do polštáře. Téměř okamžitě usnula.
James se dole ve společenské místnosti také usmíval. Přiložil ještě naposledy do krbu, zasedl do křesla a rukou zalovil někde pod ním. Potom zpod něj vytáhl další láhev máslového ležáku, zakvrdlal s jejím obsahem a ušklíbl se. Nenačal ji, úplně mu stačilo to, kolik toho vypil s Lily. Tahle druhá láhev pod tím křesem tam byla jako reserva. Bylo to jejich místo – Pobertů, a tak věděl, že „jediná“ láhev, kterou s Lily vypili, jediná nebyla.
James ji zastrčil zase zpět pod křeslo a postavil se před otevírající se portrét Buclaté dámy, ze kterého vystoupili dvě postavy.“
Zpět na obsah
Kapitola 12: Zvědavost, pýcha a jistý detail
James se díval do tváře Remusovi a po jeho boku stála Lea. Drželi se za ruce a hleděli na Jamese stejně ohromeně, jako on na ně.
„No… páni.“ Vydechl jen James.
„Lily, co to s tebou je? Já se vrátím z ošetřovny a ty záříš, jako sluníčko!“ dorážela Adriane na Lily při hodině bylinkářství.
„Právě proto mám tak dobrou náladu.“ řekla prostě Lily a potom se zamračila na květináč, který stál před ní. „Tohle není ta pravá velikost.“ Řekla si spíš pro sebe.
Lily se rozešla na druhou stranu skleníku, kde byly zásoby květináčů. Adriane se ale nenechala jen tak odbít. Popadla svůj květináč, aniž by věděla proč a s rozhodným výrazem kráčela za Lily.
„Myslíš, že jsem slepá? Tohle nadšení není kvůli mně! Abys věděla, tak to úplně bije do očí! Ne ne, kdepak, takhle šťastná jsi kvůli něčemu jinému… Skončila snad válka?!“
Skoro u konce míjely Jamese, otočeného k práci a spokojeně se usmíval. Adriane neunikl popuzený výraz v Siriusově tváři. Sirius byl jednou rukou opřený o stůl, druhou měl vyzývavě založenou na boku a provokativně na Jamese hleděl, jako by mu chtěl něco vyčíst z tváře.
„Ty sis šlehnul, nelži, Jamesi, já to na tobě poznám.“
„Jestli si myslíš, že se dá šlehnout máslovým ležákem…“
„Myslíš, že jsi vtipnej?“ vyjel netrpělivě Sirius.
„Vtipné…“ zarazil se James. „To jsem ti chtěl připomenout, už žádné pošťuchování Snapea.“ Na to zvedli hlavu Remus i Petr naproti nim.
„Fajn, žádný problém,“ prohlásil Sirius. „Žádné pošťuchování, jasně. Ono to stejně zabírá moc času a nejlepší je ho rovnou nacpat do záchodu nebo pod katedru McGonaga – „
„Tichošlápku, žádné cpaní Snapea do záchodů, do katedry, do sklepa, ani do kufru. Nebudeš ho přivazovat k židli, ani v noci k vrbě Mlátičce – ani když se nehýbe. Nelepit ho ke kotlíku a do vlasů nedávat indiánské pero a na záda mu přitom lepit Pozor, kráčím do věčných lovišť.“
Sirius na něj jen vyjeveně zíral. „Ale to s tím perem byl přece tvůj nápad.“ Křikl dotčeně Sirius.
„Nevidíš tady někde ten květináč? Potřebuju o jedno číslo větší.“ Ptala se nevzrušeně Lily Adriane, stojící za ní.
„Mohla bys aspoň předstírat, že tě zajímá, co po tobě chci?“ odpověděla otázkou Adriane.
„Ne,“ řekla Lily s úsměvem. „Musí tu být ještě jeden.“
Lily se znovu začala probírat květináči a Adriane si zkousla ret. „Lily, proč mi prostě neřekneš, co se ti stalo tak úžasného? Nebo ti za to nestojím?“ začala Adriane hrát uraženou.
Lily se otočila. „Dobře, já jsem se v – Adriane! Ty máš ten květináč celou dobu u sebe? To mi to nemůžeš říct?“ Lily popadla květináč, který Adriane držela v náručí a chvatně se vrátila na své místo. Adriane jen rozhodila ruce.
„Víš co? Tak si to nech.“ Řekl už bez zájmu Sirius a otočil se ke stolu.
„Dobře, nechám,“ přikývl spokojeně James. „A kde jsi byl ty v noci?“
„Co je ti do toho?" odsekl kysele a James jen pokrčil rameny „A proč se nezeptáš Remuse, kde byl?“ zeptal se jízlivě Sirius.
„Protože to vím.“ Odpověděl jednoduše James.
Remus sebou tak škubl, že omylem nožem přeřízl jednu dýmějovou hlízu, která přes stůl potřísnila Siriusův hábit. Několik lidí poblíž se zasmálo.
Oči Remuse, Siriuse i Petra se upíraly na Jamese. Remus vypadal, že po Jamesovi každou chvíli skočí. James však na něj jen mrkl.
„Když ti řeknu, kdo byl u mě v noci na návštěvě, řekneš mi to konečně?“ zkoušela to ještě Adriane.
„Myslíš jako jinou návštěvu, než madame Pomfreyovou?“ ujišťovala se Lily. Adriane přikývla a ušklíbla se. „No.. dobře.“
„Black. A teď ty.“ Vyhrkla Adriane a pozorně se naklonila blíž k Lily, aby něco nepřeslechla.
Ale Lily nevypadala, že by se chystala něco prozradit. Jen na Adriane visela očima. „Co jsi to řekla?“
„Cože?“ nechápala Adriane.
„Řekla jsi, že u tebe byl dnes v noci Black? Co u tebe vůbec dělal?“
„Hele neodváděj pozornost jinam!“ okřikla ji stroze Adriane, ale to už Lily bedlivě sledovala Leu.
„Ty to nechápeš.“ Zašeptala Lily a naklonila se k Adriane.
„Ovšem, že to nechápu, když to z tebe lámu už půl hodiny.“
„V noci jsem hledala Leu, kvůli té knize a nebyla v ložnici. Tak jsem šla dolů do místnosti a byl tam Potter a já – „
„Potter?!“ křikla hlasitě Adriane, otočila se na něj a pozorně se na Jamese zahleděla.
„Pšt!“ zasyčela Lily, jenže to už se Jamesova pozornost stočila jejich směrem, když nepochybně zaslechl své jméno. Adriane sledovala, jak se pohledy Lily a Jamese setkaly. Nechápavě přeskakovala očima z jednoho na druhého. Ani jeden ji však vůbec nevnímal. Nejdřív se Adriane tvářila, jako by do ní uhodil blesk, když jí to došlo, ale potom se jí tvář rozzářila.
„No konečně!“ zvolala Adriane vesele a chytila Lily za ramena. „Tak proto! Já jsem si říkala, že ze mě takovou radost mít nemůžeš.“ Smála se.
Co? Co, konečně?“ ptala se jí zmateně Lily.
„Jak, co?“ šťouchla do ní prstem a významně mrkla. „Noc, oheň v krbu, jen vy dva sami v celé společenské místnosti…“ Potter jen ve spodním prádle – vyplynulo Lily na mysl…
„Ne,“ zaprotestovala Lily. „Já s Potterem nic nemám a mít nebudu!“
Adriane se jen škodolibě usmívala. „Vsadíme se?“
„Klidně.“ Vypálila ze sebe Lily.
„Dobře, takže… co takhle – o přání?“
„Cože?“ zarazila se Lily.
„No o jedno přání, které ta druhá nebude moct odmítnout.“
„No tak jo,“ přikývla pomalu Lily a prohlížela si Adriane, jako by měla nějaký úraz.
„Proč na mě tak koukáš?“ zamračila se.
„Protože od tebe bych čekala něco víc – nevkusného.“ Řekla Lily.
„Nevkusného?“ zopakovala skoro dotčeně Adriane.
„Stejně nemáš šanci. Vždyť já z Pottera šílím, jen co ho ráno vidím.“
„No právě,“ usmála se Adriane.
„Nech toho. Teď mě poslouchej, jestli chceš vědět, kde se courá skoro každou noc Lea.“ Když Adriane přikývla, Lily pokračovala a nahnula se k ní ještě blíž. „Už mi to totiž všechno došlo. Tedy, myslím, že to tak aspoň je, protože by to dávalo rozum. Takže, pokud vím, tak mimo naši věž byli tři lidé.“
Lily zmlkla a čekala, jestli to náhodou Adriane nedojde samo. Ta na ni však jen hladově visela očima, takže pokračovala. „Lupin, Black a Lea. Když říkáš, že byl Black u tebe, tak kde potom byli Lupin a Lea?“
Adriane ještě chvíli nechápavě koukala, než jí svitlo, ale potom se zamračila. „Počkej, třeba ale spolu nikde nebyli… Znáš Leu, vždyť ta to střídá, jako ponožky. Neví, kam dřív skočit, když je už teď v poledním ročníku a vůbec, umíš si představit, že by Lupin a Lea spolu někdy vycházeli? S tak rozdílnými povahami?“
„Proč by ne? Remus je z Pottera a Blacka asi nejrozumnější. Líp si Lea vybrat nemohla a navíc je Lupin hezký kluk a k Lee se hodí. Nejspíš je jediný, který ji dokáže trochu v té přelétavosti zklidnit… Stále nevěříš? Tak se koukni,“ kývla Lily hlavou k Lee. Ta se právě teď podívala na Remuse, usmála se na něj a on jí úsměv oplatil. I hned potom se zase zabral do rozhovoru mezi Jamesem a Siriusem. „Znáš to,“ pokrčila Lily rameny. „protiklady se přitahují.“
Adriane se ještě chvíli nevěřícně tvářila, ale potom se usmála. „Myslím, že máme večer co probírat.“
Lily se zasmála. „To si piš. A ty se tomu také nevyhneš.“
„Čemu?“
„Ty a Black.“ Řekla Lily a sklopila oči k rostlině pod ní. Adriane na ní chvíli koukala a přemýšlela, jak by jí nejlíp odsekla, ale když jí nic nenapadlo, jen si pohrdavě odfrkla.
„Tak tohle mi chybělo nejvíc,“ řekla Adriane, sedla si do svého oblíbeného křesla u okna a pohladila opěradla. Když se Nataly rozesmála, zašklebila se na ni.
„Neříkej, že by jsi se radši učila a mořila s úkolama.“ Řekla Nella a posadila se naproti Lily. „Co já bych za to dala, kdybych se mohla čtyři dny válet a neučit se.“
„A chodil za tebou na návštěvy Sirius Black.“ Dodala Lily a pohlédla na Adriane.
„Cože?“ ptala se nechápavě Nella. „Za tebou chodil Black?“
„Ne, byl u mě jen dnes v noci.“ zasyčela Adriane a vztekle se dívala na Lily, která se usmívala od ucha k uchu. „Koukám, že Lily má dneska dobrou náladu, co? Čím to asi bude… že by Jamesem Potterem, se kterým – „
Lily úsměv zmrzl na rtech. „Adriane…“
„ – popíjí máslový ležák a ještě když je Potter jen ve – „
„Adriane, to stačí!“
Lily byla rudá jako rajče a Nataly, Nella a Lea se pochechtávaly a zvědavýma očima přeskakovaly od Adriane k Lily. Teď jejich pohledy natrvalo ulpěly na Lily. Ta sebrala sešit ze stolu a připlácla si ho na obličej. Po chvilce jeho hranu trochu posunula dolů, aby viděla na kamarádky, které měly do dělat, aby se nerozchechtaly naplno.
„Nemám ti zase přinést nějakou peřinu, aby ses měla do čeho zakousnout?“ zasyčela jedovatě Lily na Leu. „Zrovna ty se směj! Ty, která se tajně plíží uprostřed noci z ložnice a s Lupinem se courá po hradě a – a dělá bůhvíco!“
Teď se pro změnu pohledy stočily na Leu, která převzala snad ještě sytější odstín nachově rudé, než která zdobila obličej Lily. Lea na ní nevěřícně třeštila oči. Zdálo se, že pod pohledy svých přítelkyň se jaksi zmenšuje.
„Leo,“ zašeptala ohromeně Nataly. „je to pravda?“
„Ehm… no – možná jenom malinko – trochu…“
„Výborně, jsem ráda, že tady za blbce nejsem jen já a všechno jsme si vysvětlily.“ tleskla Adriane. „takže pokud vím, nikdo další už žádného milence netají, než Lily a Lea A JÁ SI DOJDU PRO SEŠITY!“ začala Adriane křičet, aby přeřvala protestující hlasy Ley a Lily. Zvedla se z křesla a zamířila ke schodům do ložnice.
Adriane stála už jednou nohou na prvním schodě, když se zarazila. Dívky ji ze svých míst pořád sledovaly a náhlou změnu zpozorovaly. Adriane se pomalu otočila na Leu, potom se podívala na Remuse, pak znovu na Leu a rázným krokem se k ní rozešla. Když k ní došla, popadla jí za límec hábitu a táhla ke schodům.
„Co děláš?“ vyjekla překvapeně Lea.
„Potřebuju výpisky a ty mi je určitě dáš.“ Zabrblala rychle. „Nic se neděje! Vážně! Ještě se stavíme!“ křičela Adriane od schodů s nepřesvědčivě uklidňujícím úsměvem na kamarádky u okna, které se za nimy jen zmateně dívaly.
Adriane strčila Leu do ložnice a zabouchla za sebou dveře.
„Co blbneš?“ zírala Lea na Adriane. Ta přešla místnost.
„Jak dlouho s Lupinem jsi?“
„Předvčírem to bylo čtrnáct dní, proč?“
„Chci se na něco důležitého zeptat…“ Adriane váhavě vzhlédla z podlahy k Lee, která se na ni vyčkávavě dívala se zvednutým obočím, ale nic neřekla. „No, jde o to, že – totiž… chtěla bych vědět… Víš, že byl před týdnem úplněk?“
Lea zamrkala. „Cože?“
„No… byl úplněk.“ Zopakovala Adriane. „Před týdnem.“
„A to mě vláčíš sem nahoru jen proto,abych ti řekla, jestli vím, kdy byl naposledy úplněk?“
Adriane přešlapovala z jedné nohy na druhou. „Svým způsobem, ano.“
„Poslyš, ty jsi z té ošetřovny ještě odcházet neměla.“ Podotkla Lea a chystala se odejít. Adriane však vystřelila vpřed a postavila se před dveře.
„Neber všechno tak doslova.“ Zašklebila se na Leu. „Jen chci vědět, jestli ti nepřišlo divné jeho chování nebo tak.“
„Ne.“
„Vůbec? Ani před tím týdnem?“
„Co máš pořád s tím úplňkem?“ zeptala se Lea, na Adriane až moc lhostejným tónem. „Skoro děláš, jako by byl Remus vlkodlak nebo co.“
Lea se zasmála a Adriane zkameněla a odstoupila od dveří.
„Ehm – „ zahučela Adriane. Nevěděla, co by jí na tohle řekla, protože to Lea myslela ironicky. Lhát jí nechtěla, ale zase si říkala, že Remus na takovou věc má právo, aby jí to řekl sám. „No…ono – to… eh -„
„Adriane?“
„Poměrně těžko se to vysvětluje…“ soukala ze sebe s těží Adriane.
„Adriane?“
„Co?“
„Jdeš?“
Adriane se na Leu zaraženě podívala. Zdálo se, že Leu její rozpaky nijak netrápily a jejího složitého mumlání si nevšímala. Držela dveře otevřené a čekala, až jimi Adriane projde.
„Máš ho ráda?“ optala se náhle Adriane, už na trochu přirozenou otázku.
Lea se zasněně usmála. „Moc.“
„To žasnu,“ ušklíbla se i Adriane.
„Ale tohle je jiné,“ Lea se přišoupla blíž k Adriane a v obličeji se jí zračil šťastný výraz a začala živelně vysvětlovat. „vůbec nevím, co se ve mě hnulo, ale tohle jsem ještě ke klukovi necítila, Adriane. Však víš, kolik jsem jich… no stihla vystřídat a teď, jako by nikdy nic jiného nebylo. Přišlo to najednou samo, chápeš to? Po tolika letech, kdy jsme se bavili úplně normálně a najednou to přeskočilo a já… já jsem šťastná, Adriane.“ Lea Adriane chytila za ruku. „Přesto všechno, co se děje tam venku, mám pocit, že jsem nejšťastnější člověk na světě. Je to zvláštní pocit. Jenže mám strach. Tady v Bradavicích je všechno tak jednoduché, protože tady žijeme jedině učením a primitivními problémy, jako je nepotkat cestou do Velké síně Filche nebo Protivu. Tady je to všechno růžové, ale venku je jen tma… černočerná tma. Nic víc.“
Lea už se netvářila šťastně, ale posmutněle a lítostivě. Adriane se na ni povzbudivě usmála.
„Nesmíš být taková pesimistka, Leo,“ doporučila jí. „všechno černé nebude, uvidíš. Proti té tmě budeme bojovat. Podívej se na Brumbála. Vzdává snad on někdy něco? Povede nás. Až tady my skončíme, budeme se snažit do té tmy venku vnést alespoň trochu světla, ano? Ale na to teď honem rychle zapomeň! Brzy budou Vánoce a koukej si užívat!“
„To si piš, že budu.“ Ušklíbla se náhle Lea.
„Tak jdeme.“ Pobídla ji Adriane a otevřela dveře. Sešly do společenské místnosti, která byla, až na pár skupinek lidí ze sedmého a šestého ročníku, vylidněná.
„Tak, kde máš ty sešity, Adriane?“ zajímala se Nella.
„Nahoře, teď už to nechám být.“ Odvětila Adriane a pohlédla ke krbu, kde ještě seděli Pobertové. Adriane by se docela hodilo, kdyby tam byl Remus sám... Nedalo jí to. Otočila se na ostatní holky.
„Hned se vrátím.“
„Kam zase – „ začala Lea, ale to už byla Adriane nohou. Došla k Pobertům, postavila se před ně a střídavě na ně hleděla.
„Co je?“ ozval se první James.
„Mohla bych mluvit s Remusem?“ Adriane se pohledem zastavila u něj. Cítila na sobě pohledy ostatních Pobertů i kamarádek na druhé straně místnosti.
„Tak mluv.“ Pobídl ji zamračeně Remus. Když Adriane nic neřekla, dodal: „Před nimi se nemusíš bát mluvit. Jestli se něco týká mě, pak už vědí o všem.“
Při té zmínce se Sirius kysele zašklebil. Adriane došlo, že mu Remus o jeho vztahu s Leou řekl teprve nedávno.
„No, jak chceš,“ pokrčila rameny Adriane. „Možná ale nejde tolik o to, co všechno vědí oni, jako o to, kolik toho vím já. Ale dobře. Dovolíš?“ Adriane se posadila dřív, než jí Sirius stačil odpovědět a sedla si vedle něj, kde bylo jediné volné místo. „Vím o tobě a Lee. A vím také o tom, že jsi se jí zapomněl zmínit o jistém… hm – detailu.“
„Co máš přesně na mysli?“ zeptal se James hlasem, jako by tušil, o jaký detail jde.
„Ten, že je Remus vlkodlak.“ Poslední slovo zašeptala a následně potom ztratil Remus barvu. Byl bledý jako stěna a James, Sirius a Petr zůstali na Adriane zírat.
„No, co je no,“ prohodila, jako by jim právě oznámila, co je dnes za den. „Vím to. Už dlouho.“
„A proč nevím já, že to víš ty?“ zeptal se Remus opatrně.
„Ehm… protože nám to nepřipadalo – „
„Nám?!“ ozval se hlasitě Sirius ohromeně.
„Ne! Totiž, já myslela sebe a Brumbála.“
„Aha.“ Oddychl si Remus a bylo vidět, že se mu ulevilo. „A jak dlouho to tedy víš?“
„V šestém ročníku, v říjnu. Byla jsem venku a vy jste se nějak opozdili… nestihli jste to a – no…“
„Jo, to si pamatuju.“ Přikývl James.
„Takže, ty jsi neřekla nikomu, že – „ nedopověděl Remus.
„Ne,“ zhrozila se Adriane. „To bych neudělala. Ale Lea se to dozvědět musí.“
„Já vím, už jsem se jí to snažil říct, ale vždycky mě něco přerušilo nebo se něco stalo.“ Remus se na Adriane prosebně zahleděl.
„Neboj,“ usmála se na něj. „tohle nechám na tobě, ale chci mít jistotu, že to Lee řekneš. Nic ve zlém, Remusi, ale nechci, aby se jí náhodou něco stalo a ona ani nevěděla, co. Bude lepší hlavně pro tebe, když jí to řekneš, co nejdříve, protože jestli se to dozví od někoho jiného a příliš pozdě, bylo by to na ní příliš velké sousto… Asi to v případě Ley možná bude znít divně, ale má tě vážně ráda, tak si to nezkaž. Lea je dobrá holka, pochopí to. Jsem si jistá, že to její vztah k tobě neovlivní. Jde jen o vzájemnou důvěru.“ Adriane se zvedla k odchodu.
„Děkuju.“ řekl upřímně Remus.
„Za nic,“ usmála se znovu a otočila se na Siriuse. „Mimochodem, Blacku, v tom pyžamu ti to seklo.“ Řekla mu škodolibě a odkráčela se spokojeným výrazem k hloučku dívek u okna.
„Siriusi,“ začal James.
„Neptej se, Jamesi.“ Zavrčel nebezpečně Sirius.
Jamesovi to však nedalo. „Jak ví, jaké máš pyžamo?“
„Co se furt staráš? Ptám se snad pořád já na Evansovou?“ odbil ho Sirius a James s Remusem se na sebe zašklebili.
„Co ti udělala, že jsi tak protivný?“ vyzvídal i Remus.
„To bys neuhodl,“ zavrtěl hlavou a založil si ruce v bok. Pohlédl na Jamese a Remuse, kteří s očekáváním poslouchali. „Řekla, že jsem promiskuitní.“
James se rozesmál tak hlasitě, že se po něm několik lidí zvědavě ohlédlo. „Jako by to nebyla – nebyla pravda.“ Chechtal se James.
„Taky, že není,“ bránil se popuzeně Sirius. „Možná, že jsem byl, ale nikdo nemůže říct, že jsem i teď.“ Sirius se díval na Dvanácteráka, který se neovladatelně smál a tak se otočil na Remuse, který se také usmíval a pohledem byla zavrtaný do podlahy. „No fajn! Jen počkejte, já jí ještě ukážu. Ta se bude divit.“ Po pár vteřinách se Sirius usmál také a v očích se mu zablesklo.
„Co chceš dělat?“ ozval se Petr¨.
„Když může provokovat ona, budu i já.“ Ušklíbl se spokojeně.
Zpět na obsah
Kapitola 13: In artiuculo mortis
Adriane se řítila přes chodby hradu ke kamennému chrliči bez ohledu na hodiny, kterých bylo na návštěvu ředitele už poměrně hodně. Řekla heslo a vrazila do první menší místnosti. Užuž se chystala bez ohlášení vběhnout i do pracovny, když se zasekla a zabušila na velké dveře. Po vteřině, co se ozval hlas, aby vstoupila, stála Adriane v pracovně Brumbála a hleděla mu do očí.
Profesor se netvářil nijak překvapeně, ale se zájmem se na ni pozorně díval. „Co se stalo, Adriane?“
„Wulfric Blaire.“ Hlas se jí třásl a byla bledá, jako stěna. Brumbál se však jen opřel o vysoké křeslo a překřížil své prsty, přes které se na Adriane díval. „Je mrtvý!“
„Ano, já vím.“ Přikývl. „Bohužel se přesně neví, kdo to byl a jestli to byli Smrtijedi nebo – „
„Voldemort!“ zakřičela Adriane. „Byl to Voldemort. Viděla jsem, jak ho zabil!“
Brumbál nepohl jediným svalem v obličeji, vstal a přešel na druhou stranu stolu. Opřel se o něj. „Nechceš si sednout?“
„Ne.“ odmítla ho rázně Adriane. „Chci vědět, jestli jste to věděl! Věděl jste, že se mi něco takového stane?“ zeptala se. „Odpovězte!“
„Ne tak úplně.“
„To znamená co?“
„Že jsem nevěděl přesně, co uvidíš.“
Adriane upřela své zelené oči do Brumbálových modrých. „Vy jste – jak víte, že – uvidím? Copak vypadám jako nějaká pošahaná jasnovidka?“
„Sedni si, prosím.“ Vybídl ji znovu Brumbál. Díval se na ni tak dlouho, až sebou hodila na židli vedle Brumbála. „Děkuji. Popiš mi, co přesně jsi viděla.“
„Takovou… zapadlou ulici. Byly v ní domy a byl tam už… sníh a taky jsem neměla s sebou hůlku. Chtěla jsem odtamtud vyjít ven, jenže mě nějaká stěna na konci té ulice odhodila zpět. Potom – objevil se tam můj patron a dovedl mě až k poslednímu domu.“ Vyprávěla už trochu klidněji a nespouštěla z Brumbála oči. „Tam… přemístili se tam oni dva – Voldemort s Blairem. Vysmíval se Blairovi a chtěl ho zabít, když mu nevyhověl s jeho přáním – „
„O jaké přání šlo?“ skočil jí do řeči Brumbál.
„Chtěl, aby mu Blair nějak zajistil vedení Ministerstva kouzel, aby ho měl Voldemort pod kontrolou. Vztekal se, že nemůže být pořádně mocný, když po něm jdou bystrozoři a – a připadá si moc slabý, když není silnější než… vy a nedá si pokoj dokud silnější nebude.“
„Co jsi dělala ty?“ zeptal se ředitel vlídným, klidným hlasem.
„Zeptala jsem se ho, jestli to myslí vážně.“
Brumbál chvíli vypadal, že měl nutkání se usmát, ale uchoval vážnou tvář. „Ne, Adriane, myslel jsem, co jsi udělala, když ti došlo, že chce pana Blaira zabít.“
„Zabránila jsem mu v tom,“ Adriane polkla. „Chtěla jsem ho srazit na zem, ale – nešlo to… jako by byl duch. Nemohla jsem se ho dotknout.“
„Protože jsi tam tak úplně nebyla.“ Vysvětlil Brumbál a znovu se posadil do svého křesla. „Svým způsobem to byl doopravdy jen sen, ale podobá se mu jen zdánlivě. Nepochybuji, že se tě zabít pokusil také, že ano?“ Adriane přikývla. „A kletba tě netrefila. Stejně tak, jako jsi se ho nemohla dotknout ty. Nedotkla bys ses ani Wulfrica Blaira. Nemohla jsi se dotknout nikoho, protože bys ovlivnila děj věcí budoucích.“
„Ale pane, přece o to by mělo jít, ne?“ ptala se nechápavě Adriane.
„Jistě, ale ne v té vizi.“
„ A jak tedy?“
„Zkus přemýšlet.“ Doporučil jí Brumbál a Adriane se zamyslela.
„Měla jsem to změnit teď.“ vypadlo z ní nakonec.
Profesor Brumbál přikývl. Přešel místnost a zahleděl se z okna. Nepromluvil. Adriane by zajímalo, na co myslí.
„Profesore Brumbále, nebude se to už opakovat, že ne?“
„To nevím.“ Odpověděl hned. „Ale popravdě mám dojem, že to musíš v sobě cítit.“
„Jak to myslíte?“
„Nenapadlo tě, proč se to stalo zrovna tobě?“ otočil se na ni od okna.
Adriane ho pozorně sledovala. „Napadlo… hned, jakmile jsem se probudila.“
„A k jakému závěru jsi dospěla?“
„Že je to ta schopnost, co mi chyběla.“ Řekla tiše Adriane. „Schopnost, kterou jsem měla zdědit po matce.“
„Přesně tak.“ Usmál se Brumbál.
„Ale já potřebuju vědět víc… chci! Vím, že víte – „
„Adriane, nemůžu ti nic víc povědět.“ Řekl teď naléhavě Brumbál. „Tohle musíš pochopit. Všechny věci mají svůj čas a průběh.“
„Asi takový, jako měl Blaire?“ vystřelilo z ní nerozvážně. Možná si všimla, jakým tónem to vyznělo, protože dodala: „Pane?“ Brumbál se opět šel posadit naproti Adriane. „Já nechci vidět umírat lidi, pane.“
„Tak jim zabraň umřít, Adriane.“ Řekl Brumbál. „Proto to vidíš, abys jim pomohla. Pan Blaire měl bohužel tu smůlu, že byl první, koho jsi viděla a nevěděla jsi, co to přesně znamená, ale nemůžeš zabránit těmto vizím. Vyhledají si tě samy. Pamatuj ale, že vyjímka potvrzuje pravidlo.“
„Prosím?“
Brumbál se chopil brku a začal na kus prázdného pergamenu psát úhledným písmem nějaké krátké věty. „Myslím, že jsi už slyšela o kouzlu zvaném In artiuculo mortis?“ řekl a nevšímal si, jak na něj Adriane vyvalila oči.
„Ale to přece – nejde.“ Zamumlala Adriane. „Možná si nevzpomínáte, ale já jsem na to nenarazila na –„
„Moc dobře si vzpomínám, Adriane.“ Ujistil ji Brumbál s náhlým úsměvem. „Vím, že jsi na In artiuculo mortis narazila v knihovně v oddělení s omezeným přístupem ve čtvrtém ročníku. Když tě sem pan Filch dotáhl proti tvojí vůli ve dvě ráno v noci, tvrdila jsi mi, že jsi náměsíčná. V životě jsem od někoho jako ty, neslyšel tak hloupou výmluvu. Proto si to pamatuji.“
Adriane se chvíli cítila dotčeně, protože na tu hloupou výmluvu ji navedla Lea, které to vždycky prošlo.
„Vem si tohle.“ Řekl ředitel a podal jí kousek pergamenu. Adriane si ho převzala a přečetla si ho.
Stálo na něm:
Slyš ta slova, co tě nesou,
ta krutá ohně znamení.
V budoucnosti sejdeme se zase,
v jiném prostoru a čase.
„Absolutně nechápu, co tím chcete říct?“ zavrtěla hlavou Adriane.
„To mě nepřekvapuje. Ale jak už jsem jednou řekl, všechno má svůj čas a radím ti, abys tohle nosila pořád při sobě, protože nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit.“ Ukázal na pergamen v ruce Adriane. „Musím tě však varovat, musíš si být naprosto jistá okamžikem, kdy ti bude jasné, že je čas to kouzlo použít. Možná, že tě potká pár situací, kdy tě bude lákat jej použít, ale nikdy ho nepoužij k osobnímu prospěchu, je to jasné?“
Adriane jen němě přikývla. Tvářila se, že by jí jedině prospělo, kdyby jí to Brumbál vysvětlil úplně od začátku. Pak si ale ještě na něco vzpomněla.
„Pane, může to všechno mít něco společného s tím, co se mi stalo naposledy před dvěma měsíci? Víte, co mám na mysli… To, jak jsem omylem málem napadla Petra Pettigrewa a ani jsem nevěděla, proč.“
„Je to možné, ale jsi si jistá, že to byl určitě omyl? Běž už spát, je docela pozdě.“ Řekl Brumbál a znovu se usmál. Adriane pochopila, že ji nevyhání, ale sama už se chtěla vrátit. Stejně skoro nic nepochopila. Nebo ještě líp, vůbec nic. Kdo by také pochopil, z těch jeho náznaků, místo celé a jasné pravdy.
„Dobře, profesore,“ řekla a vstala. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Adriane.“
Už se držela za kliku Brumbálových dveří, když se znovu otočila. „Pane Profesore, já jsem ho mohla zachránit, je to tak?“ Zeptala se ho pochmurně. „Mělo mi to dojít hned, jakmile jsem spatřila svého patrona tady, ihned po tom, co jsem se probudila.“
„Řekni, Adriane, kdybys věděla, kdy přesně zapadne Slunce, hlídala bys hodiny, abys to zjistila?“
Adriane se dívala Brumbálovi přímo do očí a potom se usmála. „Ne, pane.“ Řekla a odešla z pracovny.
Jak se dozvěděla o smrti Wulfrica Blaira? Ráno při snídani jí sova doručila noviny, které měla předplacené. Jenže dřív, než se do nich stačila podívat a vůbec si prohlédnout titulní stránku, Nataly jí je vytrhla z rukou a začala horlivě číst o nějaké zpívající kapele, která právě začínala a dívky kouzelnického světa z jejich vizáže a image byly unesené – přesně jako byla Nataly.
Celý den se noviny Adriane jako nějakým kouzlem vyhýbaly. Pokaždé, když měla čas si je přečíst, něco do toho zasáhlo. Až když konečně šla s ostatními večer na večeři do Velké síně, sedla si, nandala si na talíř kopec bramborové kaše s masem a začala jíst, si k nim přisedli nějací třeťáci a vzrušeně se bavili o novinkách, které dnešní den přinesl. Když jeden kluk, na druhé straně nebelvírského stolu naproti Adriane, rozbalil dnešní noviny, zamrkala na ní tvář Wulfrica Blaira. Vypadal šťastný a veselý a mával na ní. Adriane se zarazila s vidličkou, na níž měla bramborovou kaši, kousek od jejích úst. S hlavou mírně skloněnou k talíři, bez mrknutí sledovala několik vteřin fotku Blaira, než přeskočila pohledem k titulku nad fotografií, který hlásal: Wulfric Blair, vysoko postavený úředník Ministerstva kouzel – mrtev.
Adriane vypadla vidlička z ruky a s rachotem dopadla na zem. Několik lidí se po ní ohlédlo, ale ani v nejmenším to nevnímala. Vrhla se přes stůl k chlapci, který vyděšeně zakřičel, a vytrhla mu noviny z rukou. Lily, Lea, Nella i Nataly ji zaraženě sledovaly. Kdyby si toho Adriane všímala a rozhlédla se kolem sebe, zjistila by, že ji pozoruje přes třicet lidí. Včetně Pobertů.
Ale Adriane se už neposadila. Ve stoje si článek vedle Blairovy fotografie a zdálo se, že každou vteřinu s každým slovem bledne. Nakonec noviny mrštila na stůl k chlapci, kterému je vzala a beze slova vyběhla z Velké síně.
„Co to s ní zase je?“ zakroutila nechápavě hlavou Nataly a zamračeně se dívala na místo, kde Adriane viděla naposledy.
„Že tě vůbec tyhle její šílenosti ještě dokáží za ty roky vyvést z míry, Naty.“ Konstatovala klidně Nella a opět se pustila do jídla před sebou. „Navíc si myslím, že k tomu jejímu chování teď ještě přispívá Black.“
Lily se ušklíbla. „Ani se jí nedivím. Chudák. Myslí si, že na ní nevidíme, jak se v ní vaří krev, když Blacka jen vidí.“
Všechny tři holky se zasmály a dál to neprobíraly. Jenže Adriane měla vážně co dělat, aby po Blackovi neskočila, kdykoli ho spatřila, protože se z něj stal starý známý Sirius Black – sukničkář. Pár dní potom, co ho vyhodila z ošetřovny, protože se pomalu, ale jistě dostávali k věcem, o kterých se Adriane bavila doopravdy jen s hodně blízkými přáteli a Black její zase tak důvěrný přítel nebyl. Když jednou šla do sklepení k učebně lektvarů, protože si jí zavolal profesor Křiklan, aby s ní něco probral ohledně toho jeho slavného klubu, potkala ho na chodbě s dívkou, která z něj byla úplně unešená a majetnicky si ho držela kolem pasu. Black ovšem také nezůstával pozadu a jeho pravá ruka objímala její rameno. Adriane to přešla bez poznámky a nevěnovala jim víc pozornost.
Předevčírem se vracela s Nellou pro učebnice do nebelvírské věže a když byla sotva pár metrů od portrétu, vynořil se z něj samozřejmě Sirius, ruku v ruce s páťačkou. Adriane doslova cítila Blackův pohled na sobě, dokud se neminuli.
A včera, před začátkem hodiny kouzelných formulí, si to přiklusala další jiná slečna a jakmile uviděla Siriuse, který okamžitě zamířil k ní před učebnu, vrhla se mu kolem krku a začala ho vášnivě líbat. To s Adriane už doopravdy zamávalo. Došla ke dveřím, před kterými oni dva stáli v těsném objetí a švihla s dveřmi takovou silou, až se zachvěly v pantech a několik lidí se po ní vylekaně ohlédlo. Se spokojeným pohledem a s úsměvem se Adriane vrátila na místo. Otočila se na Lily, která na ni překvapeně a zaraženě zírala a tak jí na vysvětlenou jen řekla: „Průvan.“
Teď to však Adriane netrápilo… Trápily ji jiné problémy, než Blackova puberta. Brumbál ji sice dokázal trochu uklidnit, jenže nikdo nedokáže uhasit ten pocit, že by Blaira přece jen možná dokázala uvědomit, kdyby nebyla tak subjektivní… kdyby se nesnažila na ten zážitek zapomenout a raději by jednala. Stačilo přece, aby šla za Brumbálem a jen pro jistotu, i když tomu nevěřila, se mu svěřila… Jenže taková už je Adriane – ostatně jako její sestry. No… tak aspoň něco máme ještě společného… pomyslela si. Stále se loudala chodbami od ředitelovy pracovny a přemýšlela o těchto věcech. Čím víc nad tím přemýšlela, tím víc si byla jistá, že je to ta schopnost, o které jí jednou povídala maminka, když byla malá. O schopnosti, která si jí sama najde a která je jí předpovězena už dlouho.
Těšila se na ní… dřív… teď, když ví, o co jde, by se jí nejraději vzdala, což samozřejmě nejde a ani nemůže.
Potom Adriane uslyšela další hlasy. Bylo jí to fuk… alespoň do chvíle, než se ozval ještě jeden hlas, dívčí a upištěný, který zakřičel: „Siriusi!“
Adriane pevně zavřela oči a krátce zavrtěla hlavou. Na to měla zrovna teď náladu. Opět potkat Blacka s nějakou jeho amantkou. Jenže…
„Nevíš kolik je hodin?“ optala ještě jedna dívka. Ten hlas Adriane poznala. Patřil Lee.
„Něco po sedmé.“ Odpověděl Remus. „Ještě je čas.“
„To bych taky řekla, zlatíško.“ Zacvrlikala sladce dívka, zřejmě u Siriuse.
Adriane stála na místě a tak se zaposlouchala, že si ani nevšimla, že se hlasy přibližují.
„Adriane?“ zvolala Lea. Držela se za ruku s Remusem.
Vedle nich byl Sirius s nějakou dívkou, kterou Adriane neznala. Okamžitě ale k ní pocítila vlnu nesympatie. Blonďatá, vysoká a modrooká dívka se na ní pozorně zahleděla a změřila si jí pohledem. Potom, co zjevně usoudila, že by jí Adriane byla svým vzhledem schopna konkurovat, se k Siriusovi přimáčkla ještě víc, až se zdálo, že jsou z nich siamská dvojčata.
„Hm… co tady děláš?“ ptala se dál Lea, když viděla výraz v Adrianenině obličeji, když se podívala na Blacka. „Myslela jsem, že po večeři na mě budete čekat ve společenské místnosti.“
Blondýnce se zableskly oči a pohlédly na Siriuse. „Ona je z Nebelvíru?“ potom se opět podívala chladně na Adriane, která namáhavě polkla a tváře se jí propadly, když si je zkousla, což nikdy nevěstilo nic dobrého.
Sirius ale vypadal, že ho zdejší situace nevyvedla z míry. „Ano, je.“ Usmál se na blondýnku. Ta se podívala na hodinky na jejím zápěstí a otočila se s lítostivým výrazem na Siriuse čelem k němu.
„Musím jít, zlatíško, ale budu na tebe myslet, slibuji.“ Zavrněla Siriusovi sladce do ucha, políbila ho na tvář i na ústa. Adriane se zkřivila tvář odporem a protočila oči v sloup.
Sirius blondýnce nic neřekl, jen se na ní opět usmál a ona, ještě než odpochodovala, stihla Adriane sjet varovným pohledem.
Adriane se chtěla otočit a odejít, ale nemohla se pohnout. Když v tom se tam nejdou objevila McGonagallová.
„Copak tady všichni děláte?“ zeptala se, když je spatřila a zamířila k nim. „No, ještě máte chvíli před večerkou, ale jsem ráda, že jsem vás tady zastihla, pane Lupine.“
„Mě, paní profesorko?“
„Ano, potřebuji, aby jste šel ještě se mnou ohledně vaší funkce prefekta.“ Přikývla profesorka. „Budou nějaké změny a slečna Ravenová je už přítomna. Omlouvám se, že jsem vás o tom neinformovala dřív, ale měla na práci pár důležitých věcí.“
„Dobře, to nevadí. Můžeme jít hned.“ Řekl Remus. Rozloučil se s přáteli a odešel s profesorkou k jejímu kabinetu.
Teď tam stáli už jen tři: Adriane, Sirius a Lea, která se začala mírně nervózně dívat z jednoho na druhého. Bylo to o to horší, když mezi nimi panovalo naprosté ticho.
Až se nakonec Adriane hnula. Chtěla zamířit k Lee, ale Sirius ji chytil za předloktí, když kolem něj procházela. Adriane se na něj tvrdě podívala a v očích se jí nebezpečně zablýsklo. „Pusť mě.“
„Durexová, buď tak hodná a nech nás o samotě.“
Udělej to a zabiju tě, Leo.“
Sirius z Adriane nezpustil oči, stále ji držel za předloktí a Adriane varovně hleděla na Leu.
„Durexová,“ otočil se na Leu i Sirius. „prosím. Snad si nemyslíš, že se o sebe Buttlerová nedokáže postarat.“
„Fajn, lidi,“ pomalu přikývla Lea. Jediné, co ji tam drželo, byla jen Adriane, která se jí vpíjela do očí.
„Leo, ne… opovaž se – LEO!“ zařvala Adriane, ale Lea už byla pryč. Zmizela za rohem chodby. „Tak hele ty – ty – zlatíško!“ prskla na Siriuse, vytrhla se mu z jeho sevření a otočila se k němu čelem. „Co si vůbec myslíš, že – „
„Žárlíš, viď?“
Adriane se zatvářila nanejvýš pohoršeně a narovnala se do celé své výšky. „Na tebe? Nikdy!“ štěkla.
„Ale nepovídej,“ řekl klidně Sirius a hleděl jí přímo do očí. „Myslíš, že nevím, jak se na mě vražedně díváš, když si myslíš, že nedávám pozor? Jak Piersová ztratila na celý den své přednosti? Jak mlátíš dveřmi od kouzelných formulí a tvrdíš, že jde do učebny průvan?“
„Takže, Blacku,“ nadechla se Adriane a založila si ruce na hrudi. „jestli sis toho ještě nevšiml, tak vražedně se tebe dívám odjakživa. Piersové jsem chtěla jedině ulevit, aby tě náhodou těmi svými přednostmi neudusila,“ Sirius se pobaveně ušklíbl. „a je snad něco špatného na zavírání dveří před průvanem?“
„Vůbec ne. A nebylo by na tom ani nic divného, kdybych před těmi dveřmi nestál já s Conorovou.“
„Kdo by se taky chtěl dívat, jak se tam muckáš s takovou cuchtou?!“
Sirius přimhouřil oči a vpíjel se Adrianeniných. Potom se usmál.
„Čemu se jako směješ?“ vyjela na něj zostra Adriane.
„Sluší ti to, když se vztekáš.“ Řekl úplně klidně Sirius.
Adriane v tu chvíli nenapadalo nic, čím by Blacka patřičně odpálkovala a jen se na něj podrážděně dívala. Pak zvedla pravou ruku a vztyčila ukazováček, který mířil na Siriusovi hruď. „Blacku, mě těmi svými řečmi jen tak nesbalíš.“ Ušklíbla se.
Jenže ta sotva metrová vzdálenost, která mezi nimi byla, se začala velice rychle krátit… zásluhou Siriuse.
„Co-co to děláš?“ Adrianenin hlas nezněl náhle tak jistě. „O-okamžitě stůj, Blacku.“
Sirius však neuposlechl. Každým krokem byl blíž k Adriane, která začala couvat dozadu a stále na něj ukazovala prstem.
„Jestli se okamžitě nezastavíš tak – tak –„
„Tak, co?“ usmál se Sirius. „Co mi uděláš?“
„No… mě už něco napadne, neboj.“ snažila se Adriane nabrat zpět ztracenou rovnováhu.
„Tak nevyhrožuj, když nevíš.“ Řekl potichu Sirius a lehce se usmíval.
„Blacku, stůj,“ zavrčela už vážně Adriane. „Já tě varuju.“
Jenže Adriane došla pozpátku až ke zdi a vrazila do ní zádama. Sirius se už nesmál. Díval se na Adriane s úplně normálním výrazem a došel k ní tak blízko, že se Adrianenin ukazováček zabodl do jeho hrudi. Jakmile si to uvědomila, ruku rychle spustila dolů. Cítila na tváři Siriusův dech a tep se jí zvýšil. Její osobnost, jako by se rozdvojila. Jedna polovina chtěla, aby Black pokračoval a druhá ho chtěla nakopnout – a to vážně vší silou. Sirius byl od Adriane sotva několik centimetrů. Adriane byla o něco menší, než Sirius, a tak k ní sklonil hlavu.
Tohle dělá s každou! Tak sakra něco udělej! Nebo si to necháš líbit? Po šesti letech? A ty ho teď necháš, aby si prostě přišel a… aby -
„Blacku,“ Adriane z nějakého důvodu nešlo mluvit pořádně nahlas. Hlavu měla trochu sklopenou k zemi, aby to aspoň trochu Blacka zadrželo. „Blacku - jestli – jestli… Hned toho nech - já – Blacku! Jestli toho hned nenecháš, tak s tebou už v životě nepromluvím jediné slovo!“
„To mi za to docela stojí.“ Řekl trochu chraptivým hlasem.
Adriane se na jazyk drala slova, ale zadrhla se jí někde v krku. A potom na pažích ucítila ruce, které ji jemně stiskly. Jako by všechno bylo proti ní… Jako by jí všechno říkalo, aby se toho nebála… dokonce se jí zdálo, že i ta tmavá chodba, ve které stáli, byla teď ještě víc potemnělá, aby je náhodou příliš světla nerušilo.
Adriane cítila, jak jí pulzuje v hrdle. Podívala se Siriusovi do jeho tmavých, hlubokých očí a tentokrát je viděla tak zblízka, jako nikdy dřív. Pozvedla hlavu a Siriusova ústa se začala pomalu přibližovat k Adrianeniným.
Adriane neucukla, i když to měla nepochybně v úmyslu a Sirius ji políbil… Adriane uvnitř panikařila, ale napovrch to rozhodně nevypadalo. Stáli tam v těsném objetí a líbali se asi přes půl minuty, než Adriane prudce otevřela oči. Zjistila, že její ruce spočívají na Siriusových zádech. Vůbec si nepamatovala, že by s nimi hýbala.
Potom, jako by konečně procitla a vrátil se jí zdravý rozum, prudce od sebe Siriuse odstrčila a udělala několik kroků stranou. Sirius se chvíli tvářil, jako by nemohl uvěřit tomu, co se stalo.
„Ty – TY!“ Začala nadávat Adriane a lapala po dechu. Když se jí to podařilo, nadechla se. „NEJMÍŇ DO SMRTI TĚ NECHCI VIDĚT!“ zařvala a odkráčela rychlou chůzí do nebelvírské věže.
Vletěla do společenské místnosti a stejně rychlými kroky se vydala k dívčím ložnicím.
„Buttlerová, nevíš, co se stalo se Siriusem?“ zeptal se James, když ho Adriane míjela.
„Ne! Ale doufám, že ho to hodně bolí!“ zapištěla nepřirozeným, vysokým hlasem na Jamese. Ten se na ni jen zaraženě podíval.
Adriane prudce otevřela dveře, vpadla do ložnice a práskla za sebou dveřmi. V menší místnosti byly jen Lily a –
„LEO!“ Zařvala Adriane. „TAK TI STRAŠNĚ DĚKUJU! UJIŠTUJU TĚ, ŽE HORŠÍ VĚC MI UŽ V ŽIVOTĚ NIKDY NIKDO NEPROVEDE!! TENTOKRÁT JSI FAKT ZABODOVALA, LEO!“
„Co se stalo?“ ptala se překvapeně Lily a sledovala Adriane, jak rázně přešla místnost ke své posteli.
„BLACK!“ Zaječela Adriane a prudce se otočila k Lily. „ON MĚ POLÍBIL! MĚ! PARCHANT! CO SI O SOBĚ VŮBEC MYSLÍ? ALE TEN AŤ SE TĚŠÍ! TEN AŤ SE JEŠTĚ TĚŠÍ!“
„Adriane!“
Adriane strhla jednu půlku závěsů ze své postele a začala ji cupovat na kousky a nadávala do toho: „PREVÍT – JEDEN – ZATRA-CENEJ! PO TAKOVÉ DOBĚ! CO SI VŮBEC MYSLÍ? JEŠTĚ BYCH MU MOHLA ZAČÍT ŘÍKAT ZLATÍŠKO, ABY TO BYLO SE VŠÍM VŠUDY! PROMISKUITNÍ – TUPEC - JE TO!“
Lily k ní vylekaně přiskočila a snažila se jí rozervaný závěs sebrat. Docílila však jen toho, že se opět roztrhl na další dvě půlky a Adriane zůstala v ruce ta menší.
„Adriane, uklidni se!“ domlouvala jí Lily. Ani jedna z nich si nevšimla, že mezi Adrianeniným běsněním, dorazily do ložnice i zbývající dvě obyvatelky: Nella a Nataly. Obě zděšeně sledovaly Adrianenin záchvat vzteku a Lily, která se jí snažila utišit.
Adriane mrštila kusem látky, který držela ještě v ruce, o zem a posadila se na postel za ní.
„Já ho – TAK NESNÁŠÍM!“ zavyla a zabořila se obličejem do peřin.
„Hlavně už nic netrhej, prosím tě.“ Řekla jí opatrně Lily.
„Mám toho dost! Nejdřív ten Blair, Brumbál mi nikdy nemůže říct nic na rovinu a pak ještě příjde ten… ten – „
„Black?“ Zeptala se tiše Nataly, aby to jméno Adriane slyšela co nejméně.
„Jo! A začne… začne – !„ Adriane se opět postavila prudce na nohy a začala se rozhlížet kolem, jako by hledala ještě něco, co by mohla rozflákat a čím by si svou zlost vybila.
„Ale no tak,“ utěšovala ji Lily a na obličeji se jí začal, po mírném šoku z jejího chování, rýsovat úsměv. „to přece není zase tak něco strašného, abys kvůli tomu tak vyváděla – „
„NENÍ?! NENÍ?! NO TAK SCHVÁLNĚ! UVIDÍME, JAK SE BUDEŠ CHOVAT TY, AŽ SE NA TEBE VRHNE POTTER!“
„Adriane, znáš přece Blacka.“ Připojila se i Nella a Nataly přistoupila také blíž k ní. Lea jim mezitím pověděla o všem, o co se tam jednalo. „Prostě ho to k tobě táhlo. Jsi – byla jsi snad jediná, kromě Lily, která mu odolávala a neměla potřebu se zařadit do fronty Blackových fanynek. Prostě jsi byla něco jako zakázané ovoce.“
„JASNĚ! A TEĎ UŽ BUDE PÁN SPOKOJENÝ? KDYŽ UŽ JSEM V JEHO SEZNAMU TAKY?!“ křičela dál Adriane a hůlka v kapse jejího hábitu začala vysílat zlatavé jiskry. Adriane poskočila dopředu a rychle hůlku vytáhla. Hodila ji na postel. „A ZA TOHLE TAKY MŮŽE BLACK – “
„Adriane, to stačilo.“ Řekla Lily a sledovala, jak se Adriane vzpírá sama sobě, aby zase nezačala hlasitě vyjadřovat, co měla na jazyku. Místo toho se jí do očí začaly hrnout opravdové slzy vzteku.
„Když já jsem mu nenatáhla ani jednu jedinou facku…“ zapištěla Adriane mrzutě a znovu se svalila na postel. Holky kolem ní se už všechny šklebily od ucha k uchu.
„Tak to se neboj, na to budeš mít ještě příležitostí víc, než dost.“ Usmála se na ni Lily.
„Pojďte ještě dolů,“ ozvala se Nataly. „není tolik hodin, abychom už šly spát.“
„Ano, to je dobrý nápad,“ řekla Nella. „Adriane se tam aspoň odreaguje.“
„Já?!“ nabrala opět normální hlas. „Já tam tedy nejdu! Vždyť tam bude Black!“
„A to si jako myslíš, že pro něj budeš do června neviditelná nebo co?“ řekla netrpělivě Lily, chytila ji za ruku a odtáhla ke dveřím.
Adriane šla ze schodů první a za ní šly ostatní holky. Když došla dolu, k poslednímu schodu, zarazila se na něm tak prudce, až do ní Lea, která šla za ní, vrazila a nebezpečně zavrávorala. Lily ji chytila.
Lea zvědavě vykoukla zpoza stěny a zjistila, že zřejmě v téměř stejný okamžik, kdy Adriane vystrčila nos z chodbičky, se Black vynořil z portrétu. Krátce za ním vylezl i Remus.
„Teda holka, ty máš ale pech.“ Poznamenala tiše Lea, ale jako by jí Adriane vůbec nevnímala. Stála jako zkamenělá a Sirius na druhé straně místnosti také. Koukali jeden na druhého a ani jeden se nepohnul.
„Tak co je?“ křikla ze zadu Nella. „Vždyť jsme tady naskládané jako sardinky, tak se hněte.“
„Počkej,“ zvýšila Lea hlas, aby jí Nella slyšela. „teď se Adriane rozhoduje, jestli Blacka zabije hned nebo až se nebude dívat Remus.“ Ten totiž stál po boku Siriuse a zmateně se také díval na Adriane.
Ta však najednou zamířila do křesel u okna, jako by nikdo kromě Remuse do společenské místnosti nepřišel. Lea, Nataly, Lily a Nella ji následovaly. Ani jedna se nezapomněla podívat směrem k portrétu.
Remus se nahnul pomalu k Siriusovi. „Poslyš, Tichošlápku, myslím, že kdyby Adriane dokázala zabíjet pohledem, asi by jsi byl teď už po smrti.“
„Holky.“ Odfrkl si Sirius a zamířil k Jamesovi, který pro změnu sledoval skupinku holek u okna. Respektive jednu z holek a příchodu Siriuse a Remuse si skoro nevšiml.
„Kde je Petr?“ zeptal se Sirius Jamese, ale odpovědi se mu nedostalo. Sirius zamrkal a nahnul se blíž k Jamesovi. „Kde – je – Petr?!“
„Co? Petr? Spí.“
Zatímco se Pobertové dali do řeči, polovina holek u okna seděla v křesle a koukala do neznáma: Lea, Lily a Adriane. Přišla se k nim podívat i Alex a tak se s ní ostatní dívky rozpovídaly.
Adriane už byla docela klidná. Vztek na Blacka ji zcela opustil. Teď ji však sužoval vztek na sebe samu, protože si začala vybavovat, že Black tak úplně není jediný viník, jak se jí zprvu zdálo. Rozhodla se, že už to řešit nebude. Zapomene na to a doufala, že to samé udělá i Black. Poté se zapojila do rozhovoru mezi dívkami před ní.Zpět na obsah
Kapitola 14: U stolu se nedusit aneb honba za pergamenem
Sedmým ročníkům učení začínalo doopravdy čím dál více zasahovat do volného času, během kterého měli dříve právo se válet a přejídat se sladkostmi v teplých společenských místnostech, dělat blbosti a bavit se. Učitelé jim začali po menší přestávce vážně zatápět a to dost, pro studenty, přehnaným způsobem. Úkolů dostávali dvakrát tolik, dvakrát delší a hned na další hodinu, což v překladu znamenalo, ve většině předmětů přímo na druhý den.
Ještě horší to měly famfrpálové týmy, které ke všemu ještě musely trénovat a to poslední dobou v nepříjemných venkovních podmínkách.
Nedostatkem volného času už opět trpěli i Pobertové, kteří dostali další školní trest, tentokrát znovu prodloužený na víkend. Při večeři ve Velké síni, kdy se u stolů scházelo nejvíce studentů (často skoro všichni, kromě několika opozdilců), kteří se nedočkavě a vyhladověle posadili za stůl své koleje. Chystali se vrhnout ihned na jídlo na stole, kam se mělo přenést z kuchyně. U tří stolů tomu tak bylo – u Mrzimoru, Havraspáru a Nebelvíru. Zmijozelští jen nechápavě hleděli před sebe na prázdný stůl, kde měli být hory jídla. Neviděli však nic jiného, než desku tmavě hnědého, dřevěného stolu. Studenti Zmijozelu se potom začali poměrně zděšeně ohlížet kolem sebe na ostatní stoly, které se podlamovaly pod váhou večeře a bezradně se zahleděli k Čestnému stolu.
Profesor Brumbál se jen vědoucně pousmál a otočil se na profesorku McGonagallovou, která seděla po jeho pravé ruce. Ta vyskočila a zamířila bez rozmýšlení k k nebelvírskému stolu – přesněji řečeno, k Pobertům. Ti se vší silou snažili udržet si vážnou tvář. Nípali se příborem v jídle a hlavu měli skloněnou skoro až k talíři, aby zamaskovali své široké úsměvy.
Po hlučné přednášce o slušném chování od profesorky McGonagallové, se, jak jinak, ukázalo, že se Potter, Black, Lupin i Pettigrew domluvili s domácími skřítky dole v kuchyni. Co jim za to prokázali za laskavost Pobertové, prý už radši ani vědět nechtěla a zakázala jim vstup do kuchyně ke skřítkům, čímž ranila především Jamese.
James to měl vůbec nejhorší, co se týkalo času, který mohl trávit podle svého. Měl plno úkolů, které jeho spolužáci zvládali s těží i bez famfrpálu a týdenního školního trestu, za který si ale samozřejmě mohl sám.
Byli tu ale i lidé, kterým škola nedokázala zkazit optimistický pohled na svět. Například Remus s Leou. Zamračené jste je mohli vidět jedině, když si četli zprávy v novinách, které se především týkali Smrtijedů a Voldemorta.
Nataly, Nelle i Lee však přišla podivná i Lily. Usmívala se i mnohem častěji, přestože se stále více zavírala v ložnici a opakovala si učení už na OVCE. Občas i mezi holkami padla řeč na Pottera nebo Blacka. Zatímco se Adriane vždy podařeně vytratila a objevila se, až si byla zaručeně jistá, že se téma stočilo jinam, se vrátila, tak Lily působila mnohem klidněji. Nikoho nepropalovala pohledem a nevrhala varovné obličeje. Na druhou se ale netvářila nadšeně, jenže otrávený výraz, který se jí při té příležitosti, když mluvili o Potterovi, pokaždé objevil na tváři, působil celkem nepřesvědčivě. Žádná z nich už nevěděla, co si myslet, protože pošťuchování s Potterem nemělo konce. Nebylo sice už tak drsné a neslyšel je celý hrad, ale přesto, hlavně v Lily, přežíval zlozvyk a s Jamesem se provokovala vesele dál.
Další, kdo se opět nevyhnul krušným chvílím, byla i Adriane. Kromě toho, že se mračila všude, kde se nacházel Black, se jí opět začaly vracet staré známé bolesti hlavy. Nebyla to intenzivní a prudká bolest, jako dřív, ale rozhodně příjemné jí to nebylo. Hlavně jí to začalo nahánět strach.
Adriane s Lily a Nellou zběsile utíkaly přes chodby do učebny přeměňování. Když k ní dorazily, Nella prudce otevřela dveře a následně si oddechla. Profesorka McGonagallová tam ještě nebyla. Zato Adriane za Lily uslyšela kroky, směřující k nim. Když budou mít štěstí, bude to Filch, pomyslela si v tu chvíli Adriane a strčila do Lily.
Nella zaplula do lavice k Nataly a Lily s Adriane zamířily k předposlední lavici v prostřední řadě. Jenže Adrianenina brašna se pod tíhou učebnic a domácích úkolů roztrhla a její obsah se vysypal na zem. Adriane sprostě zaklela a začala rychle věci sbírat do náruče.
„To je dobré,“ křikla na Lily, která se chtěla vrátit a pomoci jí. „Tohle ještě zvládnu.“
Lily se tedy šla posadit na své místo. Netrvalo ani pár vteřin a do učebny vešla profesorka McGonagallová. Skoro v tomtéž okamžiku se Adriane zvedla s plnou náručí knih a pergamenů. Otočila se a chtěla se posadit na své místo k Lily, když zjistila, že je obsazené.
Tázavě hleděla na Pottera, který se na ni šklebil. Pohlédla na Lily, která jen bezmocně pokrčila rameny, strčila do Jamese a kývla hlavou k Adriane.
Jako kdyby nemohla použít pusu, řekla si v duchu Adriane.
„Hele, Pottere, odpal,“ mávla Adriane dlaní vzhůru. „možná sis toho za ty roky nevšiml, ale tady sedím já.“
„Buttlerová.“ Ozvalo se tlumeně za ní. S otráveným obličejem se otočila na Blacka, který seděl přes uličku, momentálně od Jamese. „Sedni si sem.“
Adriane se na něj podívala, jako by spadl z višně. „Myslím, že ne.“
„Slečno Buttlerová,“ ozvala se profesorka, která netrpělivě pokukovala po Adriane. „budete tak laskavá a sednete si někam dřív, než skončí hodina?“
„Promiňte,“ omluvila se Adriane a rozhlédla se po třídě. Uviděla volné místo u Petra Pettigrewa, protože Remus seděl s Leou. Co na tom, že se jí Pettigrew stranil a ona měla pocit, že se jí trochu bojí. Pořád to pro ni bylo lepší, než sedět s Blackem.
Užuž chtěla udělat krok k němu, když jí někdo popadl za hábit a ona dosedla na židli – vedle Blacka.
„Výborně.“ Pochválila ji profesorka s mírně sarkastickým hlasem. Takže… „
Profesorka začala vykládat dnešní učivo a povídala něco o domácích pracích. Adriane ji však nevnímala.
„Co to zase děláš?“ vyjela hrubě na Siriuse.
„Víc nahlas by to nešlo? Podívej se, jakou má McGonagallová náladu.“ Kývl hlavou k učitelce.
„A co je mi do toho, jakou má náladu? Mě stačí, že vím, jakou náladu mám já.“ zavrčela Adriane. „Momentálně se pohybuje mezi bodem nula a mínus dvacet pět!“
„Co to má znamenat, Pottere?“ ptala se zamračeně Lily.
„Co máš na mysli, Evansová?“ Lily podrážděně přimhouřila oči. „Požádal mě o to Sirius, tak to se mnou zkus aspoň jednu hodinu vydržet.“
„Kdyby jen jednu.“ Odfrkla si potichu Lily a otočila se na profesorku McGonagallovou.
„Ještě řekni, že ti to vadí.“ Provokoval ji James.
„Vypadám snad šťastně?“
„Blacku, vážně si myslíš, že ti tohle spolknu?“
„Ale vždyť já to myslím vážně!“
„Jo, jasně! Ale mě je to úplně jedno. Já ti prostě nebudu dělat poskoka, jako ostatní! Nebudu za tebou běhat, kdykoli si vzpomeneš! Nebudu se na tebe lepit, jako ta blondýna ten večer, kdy jsi – kdy – to -„
„Vím, co myslíš.“
„Nemusíš mi to ulehčovat!
„Ale já po tobě nic takového nechci! Nechci, aby ses na mě lepila…“ Sirius se zasekl a zamyslel se.
„Blacku!“
„Hele, Evansová, já si tohle nevymyslel. Myslíš, že mě baví, být takhle na ráně McGonagallové?“
„Vždyť normálně sedíš o metr dál, kde na tebe vidí také, tak jaký v tom je rozdíl? Ale nemusíš se snažit, Pottere – na rande s tebou nejdu!“
„Evansová, jednou přijde den, kdy ještě ráda pozveš ty mě.“
Lily se ironicky rozesmála. „Jo, to je asi tak pravděpodobné, jako to, že se Pettigrew stane ministrem kouzel.“
„Zřejmě se s tebou dá mluvit jedině, když jdeš po půlnoci do společenské místnosti a je ti líto, když jsem na tebe naštvaný.“
„A ty zřejmě nedáš pokoj, dokud ti někdo nevlepí facku.“
„No nevím… jediný kdo mě fackuje jsi ty.“
„Velice bych ocenila, kdyby jste laskavě dávali pozor v mé hodině, Pottere a slečno Evansová.“ Ozvala se Profesorka McGonagallová. Potom se otočila i na Siriuse s Adriane. „To samé platí i pro vás dva. Jistě moc dobře víte, že si potrpím na klid v hodinách a jestli to vy nebudete respektovat, zbytek hodiny budete trávit na chodbě… Nebo v kabinetu pana Filche.“ Dodala, když viděla nezájem v Adrianenině tváři. Filch na Adriane zabíral prakticky vždycky. Stejně jako teď.
Adriane už ani nedutla… než opět začal Sirius dorážet.
„Buttlerová, přece se nic hrozného nestalo.“ Naklonil se k ní, ale neotočil na ní hlavu a nezpouštěl oči z profesorky. Přesto se Adriane možná bezděčně poposunula na okraj židle, na které už tak seděla jen na půl. „No tak jsme si dali takovou menší pusu no a co je na tom?“
Adriane se šokovaným obličejem pomalu podívala Siriusovi do tváře. „Co je – na – ? Děláš si srandu, Blacku?!“
„No popravdě,“ Sirius se tvářil, jako by teď nevěděl jistě, jestli to chce říct. „Trochu… myslel jsem si, že budeš trochu víc – „
„Trochu víc – co?“ zavrčela varovně Adriane.
„ – trochu víc ráznější, než že odejdeš pryč.“
„Aha,“ kývla hlavou Adriane a chladně na Siriuse hleděla. „Myslíš ráznější – asi jako takhle?“
Adriane vrazila Siriusovi takovou facku, až to spíš připomínalo pěstí. Sirius to takhle nepředvídaně nečekal a následkem leknutí a rány, přepadl přes židli na zem.
Celá třída se rozesmála a natahovala krky, aby na Siriuse na zemi líp viděla. James také překvapeně shlížel na Siriuse a Lily se na Adriane pyšně usmívala.
„To má ode mě.“ Řekla, poplácala se po hrudi a ohlédla se po Lee, Nelle a Nataly. Když se na ní podíval James, který to přeslechnout nemohl, usmála se ještě víc.
„Tak to by stačilo.“ Zchladila je profesorka McGonagallová. „Slečna Buttlerová se projde po chodbě a i kdyby si náhodou vzpomněla, jak se má chovat, tak vracet se nebude.“
Profesorka ukázala hůlkou na dveře. Adriane se zvedla a prošla třídou ke dveřím. Siriuse se mezitím začal sbírat ze země zpět na židli.
„A takové chování si vyprošuji! Prát se a ještě ke všemu, když jste dívka! Ještě jednou vás uvidím dělat něco nepříslušného, buďte si jistá, že budu informovat profesora Brumbála!“ volala ještě za Adriane, když opouštěla učebnu.
Po zbytek dne se pro změnu nepodíval zase Sirius na Adriane, i když jí to nijak nevadilo. Byla už naprosto spokojená a újmu, kterou Siriusovi způsobila, jí přinesla klid na duši a pocit, že jsou si vyrovnáni. Po zbytek dne se jen usmívala a začala dokonce být i milá na Jamese, protože zprvu za všechno obviňovala jeho.
Zato on a Lily se zase tvářili kysele – hlavně na sebe. Jak už ale bývalo zvykem, tahle nálada Jamese přešla mnohem dřív, než Lily.
Na večeři se však místa zaplnila dřív, než tam došly Lily, Adriane, Nella a Nataly. Lea už tam seděla, protože do Velké síně šla s Remusem a ostatními Poberty.
Holky se tedy posadili na kraj kolejního stolu. Adriane, která seděla na krajíčku lavice, a Sirius dělali, že se nevidí. Lea, okamžitě jakmile spatřila Adriane, se k ní rozeběhla a nacpala se mezi ní a Nataly, takže Adriane se už přidržovala rukama stolu, aby se na lavici vůbec udržela.
Naložili si na talíř jídlo a pustili se do něj. Bavili se o všem, co je napadlo, kromě toho, co se dělo dnes. Jediní, kdo se debaty příliš neúčastnil, byli: Sirius, Lily, Adriane a Petr.
Vždycky po individuálních intervalech se zdálo, že se Lea k Adriane naklání, ale jakmile si toho všiml někdo jiný, hned se narovnala jako svíčka a bavila se s ostatními. Zvědavě po Lee pokukovala Nataly, vedle které se Lea nacpala.
Adriane se naklonila pro džbán s dýňovou šťávou a zase zpět ke svému poháru, Lea se opět pootočila směrem k ní. Adriane už to přestávalo bavit. Lea to udělala to snad už po sté a pořád z ní nic nevypadlo. Adriane položila džbán a tázavě se na Leu podívala.
„Nechceš mi něco říct?“
„Já?“ zabodla si Lea ukazováček do hrudi. „Vůbec nic.“
„Aha.“ Kývla hlavou Adriane a dál si nabírala jídlo na vidličku. „No tak jo, no.“
„Nebo,“ Lea se znovu přiklonila k Adriane a ztlumila hlas, že jí slyšela jen ona. „vlastně bych ti něco říct chtěla.“
„A co to bude, že s tím děláš takové tajnosti?“
„Jde o Remuse.“
Lea zjevně čekala, jestli to Adriane už pochopí, aby to ona vůbec musela říkat nahlas. Jenže Adriane nesvitlo. „Vím, že Remusovi nesvědčí úplněk.“
Adriane se zasekla a ohromeně se na Leu podívala. Potom se ohlédla i po ostatních, jestli je někdo neposlouchá. „Dobře, a co jsi udělala, když jsi se to dozvěděla?“
„Víš, Adriane,“ Lea se bezděčně podrbala na zátylku. „já to vím už celkem dlouho?“
Adriane držela v jedné ruce a nůž a v druhé rukojeť poháru a nevěřícně na Leu zírala. „Jak – kdy… věděla jsi to, když jsme spolu mluvily v ložnici?“
„Ano.“
Adriane pomalu položila pohár na stůl, podívala se na Remuse a zamračila se. „Ale jak jsi se to tedy dozvěděla?“
„No, vzpomínáš si, jak jsme ještě letos na konci září byly spolu venku?“ Lea mluvila tak potichu, že jí Adriane musela každé třetí slovo odezírat z úst. „Měla jsem tu noc sraz s Tapingem, ty jsi měla ten dlouhý šrám na rameni od toho, jak jsem na tebe omylem shodila to brnění a šly jsme se k ránu projít k jezeru – tu noc byl úplněk.“
„Moment – ty jsi na to přišla tu noc? Ale… jak?“
„Remus vypadal šíleně. Když jsme se potkali ve vstupní síni. My dvě, Pettigrew, Remus, Potter a Black, došlo by to každému. Potter s Blackem byli všude možně poškrábaní a Remus vypadal na omdlení. Navíc jsem je viděla před tím, než odešli ven. Potkala jsem Pettigrewa, jak se s ním baví Malfoy a několik Zmijozelských, dělali si z něj srandu nebo co a Potter s Blackem ho hledali a vedli Remuse – vypadal divně… nemocně – „
„Hele, vy dvě,“ šťouchla do Ley Nataly. „co si to tam šuškáte?“
„Pšt!“ zasyčela Adriane. „Neruš, Lea mi vypráví o Remusovi. Je to síla, pak vám to řeknu.“
„Adriane!“
„Je stydlivá.“ Mrkla na Nataly Adriane.
Podařilo se jí to. Nataly se zašklebila a znovu se zapojila k ostatním.
„Tak dál.“ Kývla Adriane k Lee, která na ni chvíli rozpačitě zahlížela.
„Tak – Remus.. on – prostě ho Potter s Blackem někam odvedli, ale potom jako by se mi vypařili. Nechala jsem to být.“
„A?“
„Prostě mi to došlo, Adriane.“
„Nevadí ti to?“ pohlédla Lee přímo do očí.
„Ne,“ usmála se Lea, „Věděla jsem to dost dlouho na to, abych se s tím vyrovnala.“
Adriane se spokojeně usmála a dala se do zbytku jídla na talíři. Vycítila však na, že na ni Lea pořád kouká. Adriane položila příbor, pohlédla před sebe a potom se otočila znovu k Lee. „Co ještě?“
„Ehm – Adriane, já… vím ještě něco…“
„Co?“
„To ty jsi zabránila Remusovi, aby něco udělal Potterovi a Blackovi, když byl přeměněný.“
Adriane zaskočilo a začala se doopravdy dusit. Sklouzla z kraje lavice a kašlala. Lea ji rychle zachytila, než stačila dopadnout na zem, ale Adriane se zadrhl za roh lavice hábit a roztrhla si ho. Nataly ji začala bouchat do zad, až se Adriane ulevilo. Potom s nechutí odstrčila talíř a schovala tvář do dlaní.
„To jsi mi to musela říkat v tak nevhodnou chvíli?“ osopila se na Leu Adriane ve společenské místnosti. Seděli na svých místech a čekaly, až k nim dorazí i Lily, Nella a Nataly.
„Prostě jsem to nemohla vydržet.“ Vysvětlovala Lea.
„Říkala jsi, že to napadlo prvního Lupina?“
Lea přikývla. „Když jsem mu o tom řekla, že to vím, že je vlkodlak, nejdřív se mu ulevilo, protože se mi to právě chystal říct. Já mu řekla o tom, jak jsi se mi to snažila říct ty a se dostala řeč i na tu noc v září. Řekl mi, proč nemohli jít do Chroptící chýše – kvůli Petrovi. Nemohli ho najít. A právě Petr jim potom utekl a tak nemohli projít skrz vrbu Mlátičku. Museli se schovat do lesa a tam tu noc nějak přežít. Ale ty tohle všechno víš, že ano?“ Lea se na Adriane pozorně zahleděla.
„Ano.“ Přikývla pomalu.
„Takže jsi byla doopravdy v tom lese. Když chtěl ten vlkodlak napadnout Jamese se Siriusem, napodobila jsi vlkodlačí vytí a Remus – on běžel k tobě?!“
„Ano,“ řekla znovu Adriane. Lee to zřejmě došlo až teď, podle toho, jak vyděšeně se tvářila. „Ale jsem v pořádku, nevidíš?“
„To – to brnění!“ zaskučela Lea a vyskočila na nohy. „Nahrála jsi to na mě!“
„Eh –„
„Proto jsi nechtěla, abych rozsvěcela hůlku! Nebylo to kvůli tomu, že jsi se bála, aby tě neviděl Filch! Nechtěla jsi, abych tě viděla tak zřízenou dřív, než jsi očarovala to brnění a nechala jsi ho na sebe spadnout tak, aby to vypadalo, že jsem to ve vzteku udělala já! A ty jsi měla výmluvu, z čeho jsi tak sedřená a zakrvácená!“
„Leo, ale já jsem přece – „
„Vůbec jsi nebyla poškrábaná všude možně po těle a obličeji od toho brnění! A ta hluboká rána na rameni – to – to byl – Remus?!“
„Ne! To byl vlkodlak.“ Adriane se už taky postavila a chytila Leu za ruku, protože se chtěla vydat k Pobertům, kteří se u krbu něčemu vesele smáli. „Remus mi nic neudělal! V tomhle musíš dělat rozdíl, Leo! V tom vlkodlakovi Remus není, když se v něj přemění. Vlkodlaci se nechovají, jako lidé! Nemají přátelé, nemají city a klidně by ublížili – zabili by - kohokoliv! Ani Remus bohužel není vyjímka. To mu nesmíš dávat za vinu!“
Lea se uklidnila a posadila se. „Jo, já vím.“
„Neříkej mu to.“ Požádala ji Adriane. „Akorát by mu to ublížilo a cítil by se provinile, že se mi něco stalo. Stačí, když viděl Pottera s Blackem, jak jsou zřízení.“
„Dobře.“ Přikývla Lea. „Ale proč jsi nikomu nic neřekla?“
„Copak ty by jsi se něčím takovým chlubila? Že tě podrápal v našem lese vlkodlak?“
„No... možná, že ne.“
„No vidíš.“
Bylo chvíli ticho, než se opět podívala na Adriane tím svým pohledem, jako že jí Adriane neřekla všechno. „A co to bylo s tou krysou?“
„Co?“
„S Pettigrewem. Vím i to, že se stali všichni čtyři zvěromági.“
„No a co?“
„Něco jsi Pettigrewovi říkala. U toho jezera. Co to bylo?“
„Jsi hrozně zvědavá.“ Sdělila ji nevrle Adriane. Lea se však nenechala jen tak odbít. „Jak už tedy víš, Pettigrew se přeměňuje v krysu – vlastně je jí čím dál víc podobný – mohl způsobit veliké problémy tím, že se na Pottera, Blacka a především Remuse vykašlal a nesplnil svůj úkol, aby mohli projít přes vrbu Mlátičku. Po tom, co jim utekl, jsem ho hledala a chtěla, aby vrbu šel znehybnit, ale nemohla jsem ho najít. A potom jsem viděla Pottera s Blackem na kraji Zapovězeného lesa, jak v něm mizí a vydala se jsem za nimi.
Neviděli mě. Ani jeden z nich. Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem tam taky. Sledovala jsem je z bezpečné dálky a potom jsem viděla, jak se vlkodlak chystá skočit na jednoho z nich, tak jsem ho nalákala k sobě a podařilo se mi to. Chvíli mě honil po lese, ale ztratila jsem se mu. Kam šel potom, už nevím.
A když už bylo skoro ráno, nemohla jsem jen tak přijít do ložnice, aby jste se ráno probudily a trefil vás ze mě šlak, jak vypadám. Promiň, Leo. Byla jsem strašně unavená a bolelo mě celé tělo. Nenapadlo mě v tu chvíli nic jiného, než využít tvého vzteku na Tapinga. Našla jsem tě v té chodbě, jak jsi mi říkala, že s ním máš sraz. Doufala jsem, že tam budeš a ano – máš pravdu, to brnění jsem na sebe opravdu nechala spadnout já. Potom jsem chtěla najít toho Pettigrewa a tak jsem navrhla, abychom se šly projít k jezeru. A opravdu jsme ho našly. Zoufale se mi snažil utéct a byl v šoku, že jsem ho poznala, přestože byl proměněný. Byla jsem na něj neuvěřitelně naštvaná a tak jsem mu říkala, že jestli tohle udělá ještě jednou, tak to řeknu Brumbálovi a ten s ním zatočí. Taky jsem mu vyhrožovala, že jestli řekne Potterovi, Blackovi nebo Lupinovi, že vím o jejich zvěromagii, tak s ním zatočím já. “
Lea jen zakroutila hlavou a usmála se. „Jak to, že za námi ale přišel, když jsme šly zpět do hradu? To jsi mu taky řekla?“
„Ano,“ přitakala Adriane. „Ještě jsem mu řekla, ať se promění zpět do lidské podoby a doběhne nás, až budeme dostatečně daleko, aby ti to nepřišlo podezřelé.“
„No, teď je to už jedno.“
„To je.“ Usmála se Adriane.
Jako načasovaně, Lily, Nella i Nataly seběhly ze schodů a zasedly do svých křesel k Lee a Adriane.
„Tak jsi se Blackovi pomstila, co?“ prohodila Lily směrem k Adriane. Holky se na ni začaly šklebit.
„Nechte to už být.“ Zamumlala Adriane a usmála se taky.
Seděly a mluvily nerušeně skoro do jedenácti hodin. I společenská místnost se už začala dávno vyprazdňovat a jako vždy tam nejdéle zůstávaly spíš vyšší ročníky. Jen Pobertové už chyběli také. Rozhovory pětice holek probíhala dál, když Adriane vyděšeně vyskočila z křesla a Lily, která na ni právě mluvila, se také vylekaně postavila a Adriane ji okamžitě chytila za předloktí.
„Musím se vrátit!“ řekla vyděšeně Adriane.
„Cože? Kam se chceš – kam jdeme?!“ Adriane Lily táhla k portrétů a vůbec nevnímala udivené pohledy dívek v křeslech a lidí kolem sebe. „Adriane, víš vůbec kolik je hodin? Jestli nás chytí Filch, předhodí nás Brumbálovi – v lepším případě!“
„Brumbál!“ Adriane se za portrétem zarazila a zřejmě se zamyslela. Potom ale zavrtěla hlavou. „Ne. Teď už ne. A co by mi na to vůbec řekl? Myslel by si, že jsem úplně nemožná.“
„O čem to mluvíš?“ ptala se Lily podrážděným hlasem. „Mohla bys mi aspoň říct, kam tak chvátáš?“
„Do Velké síně.“
„Do Velké síně? Teď?! Ty jsi blázen!“
„Tohle je důležité.“ Adriane se znovu prudce zastavila a prohlédla si Lily, jako by se divila, co tam dělá. „Já jsem chtěla, abys šla se mnou?“
„Ne!“
„Aha, no jestli chceš nemusíš jít se mnou.“ Řekla, ale pohled, kterým se na Lily dívala, napovídal, že by byla radši, kdyby po hradě nešla sama.
„Jdu s tebou.“ Rozhodla po chvíli Lily a rozběhla se s Adriane do Velké síně.
„Co vůbec hledáš?“ ptala se Lily, když do ní vstupovaly.
„Ten pergamen.“ Odpověděla zadýchaně a rozeběhla se ještě rychleji, když uviděla místo, kde seděla při večeři.
„Jaký pergamen?“zavolala na Adriane a běžela za ní.
„Tiše! Vážně nepotřebujeme, aby nás tady našel Filch.“
„Tak jaký pergamen?“ nenechala se odbít Lily. Adriane se sehnula k lavici u nebelvírského stolu. Lily stála nad ní.
„Lumos,“ řekla Adriane a hůlka se jí rozsvítila. „Dostala jsem ho od Brumbála. Je na něm kouzlo, které, podle něj, budu jednou potřebovat. Měla jsem ho nosit pořád u sebe a dneska mi musel někde tady vypadnout, když jsem si roztrhla ten hábit.“
„Dnes? Při té večeři, jak jsi se dusila?“
„Nedusila jsem se! Jen jsem se zakuckala!“
„Tak nemluv a hledej, ať můžeme jít.“ Zamávala Lily hůlkou, kterou shora držela Adriane, také rozsvícenou.
Byly tam už přes deset minut. Lily začala Adriane pobízet k rychlosti, protože začínala být nervózní a Adriane stále klečela na zemi a hledala pergamen, když…
„Ehm – Adriane?“
„Přestaň, Lily! Snažím se.“
„No ale – „
„Počkej!“ Zasyčela Adriane.
„Ale je tady – „
„Lily, ticho!“
„Adriane!“
„MÁM HO!“
„Slečno Buttlerová?“
Adriane ztuhla. Byl to hlas profesorky McGonagallové. Pomalu se na ní otočila a uviděla matnou, vysokou siluetu s kloboukem a dlouhým hábitem profesorky, jak stojí kousek za velkými dveřmi, vedoucí do Velké síně. Adriane po několika vteřinách vylezla po čtyřech zpod stolu a postavila se na nohy. V ruce držela kousek pergamenu, který si pečlivě zastrčila do kapsy nového hábitu.
„Vy máte dnes nějaký zvláštní den, slečno.“ Konstatovala popuzeně profesorka McGonagallová a šla k nim blíž. „Smím vědět, co tady vy a slečna Evansová děláte v tuhle hodinu?“
„No… my jsme – chtěly jen…“
„ - něco najít, co Adriane ztratila.“ Dořekla Lily místo koktání Adriane. Ta jen přikývla.
„A to jste s tím nemohly počkat do rána?“
„Myslím, že by to nebylo moudré, paní profesorko…“ skoro zašeptala Adriane a profesorka už byla tak blízko, že se jí Adriane i Lily dívaly do očí.
„Tak v tom případě by také bylo moudré o vaší opakované nekázni ke školnímu řádu, zvláště, co se týče o časovém limitu, kdy je sedmým ročníkům dovoleno se večer pohybovat po hradě, informovat ředitele.“
Potom se ale před vstupem do Velké síně ozvaly další hlasy.
„Dávej pozor na ten stojan.“ Řekl jeden hlas.
„Ty hlavně dávej bacha, aby ti něco nespadlo.“ Odsekl druhý.
„Pane,“ ozval se ještě další, mnohem pisklavější hlásek. „copak to bude všechno? Pane, kde jste? Já vás nevidím.“
„Tady, Norrty.“
„Nemůžeme riskovat, že nás s tím někdo načape, ale stejně ti děkujeme.“
„Sirius Black nemá za co děkovat.“ Zapištěl šťastně hlásek. „Norrty to dělá pro vás rád.“
„Siriusi, dávej pozor na tu šunku.“
„Co se staráš? Stejně je moje.“
„Pokud ji potáhneš do věže po zemi, tak si tím můžeš být jistý.“
„Norrty už můžeš jít a pozdravuj ostatní.“ Řekl hlas Siriuse.
„Norrtyho moc mrzí, že vám profesorka McGonagallová zakázala chodit do kuchyně.“ Řekl Norrty už trochu posmutněle. „Za ten vtip u zmijozelského stolu mohl především Norrty.“
„Ty za nic nemůžeš.“ Zaprotestoval James. „Do toho jsme tě navezli my.“
„Jenže Norrty přesvědčil přes polovinu kuchyně, aby ho splnily.“
„Nevadí, Norrty, hlavně nikomu neříkej, že jsme tady byli – hlavně ne těm, které jsi nepřesvědčil.“ Řekl Sirius. „Musíme už jít. Nerad bych, aby nás tady našel Filch nebo hůř, McGonagallová.“
„Jo,“ přitakal James. „roztrhla by nás na dva kusy.“
„Vážně si myslíte, že jen na dva?“ ozval se hlas za nimi profesorky McGonagallové, která se během rozhovoru mezi Jamesem, Siriusem s domácím skřítkem Norrtym, pomalu a tiše rozešla ven z Velké síně k hlasům. Lily a Adriane, kterým pokynula, aby šly za ní, ji následovaly.
Sirius se lekl a na zem mu popadalo jídlo, které držel v náručí. James se prudce otočil, uklouzl po toastu, který spadl Siriusovi a tvrdě dopadl na zem.
„Profesorko?“ ptal se překvapeně Sirius a vytáhl Jamese na nohy, který hned, jakmile stál, začal rychle strkat do kapsy hábitu neviditelný plášť.
„Ano, pane Blacku.“ Prskala profesorka a podívala se na skřítka. „Norrty, jdi zpět do kuchyně, prosím.“
„Promiňte, pánové měli jen hlad…“ zaskučel omluvně skřítek.
„Ano, to jistě.“ Přikývla rázně profesorka. „Ale buď tak laskavý a jdi si lehnout.“ Skřítek se všem uklonil a rychle zaplul do kuchyně. Profesorka McGonagallová se otočila na své žáky. „Zase vy čtyři! Co to s vámi dnes je?! A vám, pánové, jsem jasně zakázala vstup do kuchyně! Co jste na tom nepochopili?! Mám vás všech plné zuby! Takže,“ profesorka se otočila na Adriane. „Vy, slečno, už jednou jsem vás dnes varovala, že si o vás promluvím s profesorem Brumbálem. Vaše chování v poslední době je příšerné. Pro vaši informaci, mi už o vás nejednou povídal pan Filch, kolikrát jste se v nekřesťanskou hodinu ocitla mimo svou ložnici. Přesně jako dnes.“
„Ale já jsem přece jen – „
„Slečna Evansová, jak se zdá, nemá dost rozumu, aby vám tyto vycházky takhle pozdě vymluvila a ještě ke všemu se jich účastní spolu s vámi. Do vás bych to neřekla, Lily.“
Adriane se kysele zašklebila a profesorka se otočila i k Jamesovi a Siriusovi, aby viděla na všechny. „Nehledě na to, že vám dvou“ ukázala na dva Poberty. „skončil trest teprve předvčírem, zítra vám čtyřem oznámím, o jaký trest se bude jednat nyní. Ano, slečno Buttlerová, trest a nekoukejte na mě, jako byste nevěděla za co. Myslím, že nebude od věci, když jej strávíte pospolu. A teď OKAMŽITĚ DO POSTELE!“ zakřičela profesorka a Adriane, Lily, James a Sirius se spěšně vydali ke kamenným schodům.
„Tak, Adriane, to ti pěkně děkuju.“ Zavrčela Lily na Adriane po jejím boku. "Ještě dneska mi povíš všechno, co ti Brumbál předím řekl - a bez řečí!"Zpět na obsah
Kapitola 15: Testrálové versus kentauři
„Takže ty jsi to vážně viděla? No… tak to je něco.“ Mluvila Nella k Adriane.
Holky seděly u sebe v ložnici a Lily donutila Adriane, aby jim podrobně popsala všechno, co se týkalo Blaira a co jí k tomu řekl Brumbál. Když s proslovem Adriane skočila, Lily, Nella, Nataly i Lea na ni zíraly z otevřenou pusou.
„Ale no tak, nechte toho.“ Zchladila je Adriane. „Hodiny jasnovidectví jsem přece ignorovala stejně, jako dějiny, takže to určitě nebude nic – „
„Vždyť jsi viděla, jak zemřel člověk a světe div se – týden na to opravdu umřel!“ zaprotestovala Lea.
„Dost, to stačí.“ Zamávala Adriane rukou ve vzduchu, odstrčila z kraje své postele Nataly, která tam seděla, začala si rozestýlat peřiny a prohlásila: „Bolí mě hlava. Jdu spát. Dobrou noc.“
Všechny čtyři dívky jen nevrle sledovaly, jak si Adriane kolem sebe zatáhla závěsy a už k nim nepromluvila.
„Lže, jako když tiskne,“ řekla skálopevně rozhodnutá Nataly. „Myslím s tou hlavou. Už se vymlouvá. Jako kdybychom po ní chtěly – něco…něco – jako kluci…“
„Nataly, já tě slyším!“ ozvalo se varovně za závěsy Adrianeniny postele.
„Tak máte to jídlo? Umírám hlady.“
„Tady máš,“ James hodil Remusovi toasty a topinky. „Ale já jsem chtěl to kuře, co jsme měli k obědu.“
„Ještě si stěžuj.“ Okřikl ho podrážděně Sirius. „Buď rád, že jsme přinesli vůbec něco.“
„Proč?“
„Nachytala nás McGonagallová.“
„Vy jste snad neměli plášť?“
„V tu chvíli ne. Ještě za námi přišel Norrty.“
„Co vám řekla McGonagallová?“
„Máme školní trest!“ prskl Sirius a naštvaně sebou švihl na postel.
„Už zase?“ zamračil se Remus.
„Přesnější by bylo: pořád.“ řekl jízlivě James.
„No, ty zrovna nevypadáš, že by tě to nějak sebralo, Jamesi.“ Podotkl Remus a podíval se na Siriuse.
„To proto, že ho máme spolu s Evansovou.“ Odpověděl Sirius na jeho tázavý pohled.
„S Lily? Ona má trest? Jak se to, proboha, stalo?“
„Spíš za to bude moct Buttlerová.“ Prohodil James a pohlédl na Siriuse.
„Aha – no, tak to už se nedivím.“ Přikývl Remus.
Po poslední hodině přeměňování si profesorka McGonagallová zavolala Adriane, Lily, Jamese a Siriuse k sobě ke katedře.
„Takže,“ začala profesorka a sjela je všechny chladným pohledem. „dohodla jsem se s Hagridem, že si svůj dnešní trest odpykáte u něj. V sedm večer. O co konrétně půjde, se dozvíte až od něj. Můžete jít.“
Nikdo se ale ani nepohnul a nevěřícně na profesorku koukali.
„Něco jste snad nepochopili?“ otázala se profesorka a zvedla obočí. Poté se tedy otočili a odešli z učebny.
Všichni čtyři byli určitě rádi, že s nimi bude Hagrid. Neměli teď moc času na to, aby za ním zašli a popovídali si. Jenže také všichni a především Pobertové, moc dobře věděli, jakou má Hagrid slabost pro kouzlené tvory. Již několikrát měli tu čest strávit pár trestů s ním a shodli se, že bezpečnější je i Chroptící chýše za úplňku.
Skoro celé odpoledne se Lily i Adriane tvářily pochmurně a byly protivné na každého, kdo s jejich večerním programem nesoucítil a dělal si srandu z toho, že zrovna tihle čtyři spolu budou muset přetrpět celý trest. Ve velice dobré náladě byla Nataly, která se s Alex bavila především na úkor Lily. Ta po nich jen vrhala vražedné pohledy.
Ve tři čtvrtě na sedm sešli dolů z ložnic Pobertové. Lily a Adriane se k nim otočily čelem. James se Siriusem se prozatím rozloučili s Remusem a Petrem a zamířili k dívkám.
„Můžeme jít?“ zeptal se James.
„Ano,“ přikývla Adriane. „hlavně, ať je to už za námi.“
Cestou k Hagridovi se bavili docela normálně. Jako kdyby mezi Jamesem a Lily celých šest let nevládla nevraživost (především u Lily) a provokování a jako kdyby Adriane včera nevrazila Siriusovi takou facku, ze které se mu zatmělo před očima.
Všichni čtyři zasténali, když vyšli z hradu ven na chladný vzduch. Venku byla pořádná zima. Sněžilo a foukal studený vítr.
„Ještě, že je zítra víkend.“ Řekl James. „Nikdo mě nedostane z postele – nebo od krbu.“
„Nápodobně.“ Ujistila ho Adriane.
Když došli k Hagridově hájence, už stál před ní a čekal na ně ve svém spratkovém kabátu a obrovskou černobílou šálou, omotanou kolem krku. Jeho černé, rozježené vlasy a vousy vlály ve větru, který na nich za sebou nechával také vločky sněhu. Hagrid se široce usmál, když se před něj všichni čtyři postavili a nadhodil si na rameni kuši. Z toho jasně vyplývalo, že Hagridovi nebudou pomáhat uklízet mu vyteplenou hájenku.
„Ahoj, Hagride,“ oslovil ho Sirius první a hleděl na kuši. „kam chceš jít s tou kuší?“
„No kam asi?“ zakroutil Hagrid hlavou.
Potom ale kolem něj začala pobíhat černá doga, na kterou se stočila pozornost ostatních. Vypadala mladě, ale byla vysoká a tlapy měla velké, jako medvědí.
„Hagride, od kdy máš psa?“ zeptala se Adriane.
„Už čtrnáct dní,“ usmál se Hagrid a poplácal dogu po hřbetu. „Skoro vůbec jste nevylezli z hradu, tak se nedivte, že jste jí ještě neviděli.“
„Jak se jmenuje?“
„Nanny.“ Hagrid se kysele zašklebil. „Je jí teprve rok, ale už je na tohle jméno naučená. Chtěl jsem jí pojmenovat jinak, ale teď je to už stejně jedno.“
„Je milá.“ Poznamenala s úsměvem Lily, když k ní Nanny přišla s máváním dlouhého ocasu a vrazila jí hlavu do klína, aby jí Lily mohla drbat za ušima. „Poslyš, Hagride, tahle, že by ti měla pomáhat v lese?“
„No dovol.“ Ohradil se dotčeně Hagrid. „Je to přece doga! Mladá, hbitá a plná života! Sice to není lovecká rasa, ale zlá bejt umí, to zase vona jo.“
„A není náhodou ještě moc mladá?“ ptal se dál i James. „Myslím, jestli ti spíš nekouše boty nebo si nechce jen hrát a – „
„A to si podle tebe mám pořídit psa, kterýmu je sto padesát let nebo co?“ řekl popuzeně Hagrid. „ Abys věděl, tak ne. Nekouše mi boty a v lese jí to jde! Měla totiž u předchozího majitele krušený chvíle a tvrdej výcvik, takže poslouchá na slovo. No jenom se koukněte: Nanny! K noze!“ zavelel Hagrid a plácnul se ze strany do stehna. Nanny ho však ani v nejmenším nevnímala a jen spokojeně mručela, když jí Lily stále drbala za ušima. „Nanny! Ke mně!“
„Možná, že tě poslouchá jen v lese.“ Mínil Sirius.
„Blbost! Jak se asi má na mě soustředit, když jí Lily rozptyluje!“ okřikl ho Hagrid. „Nanny! Poď si pro piškotek!“
Nanny se odtrhla od Lilyiných rukou a přiběhla k Hagridovi, který jí dal piškot a pyšně ji poplácal po hlavě. „A tohle jsem ji naučil já.“
Čtveřice se po sobě podívala a zašklebili se.
„Čemu se smějete? Uvidíme, jak se budete smát za několik hodin.“ Řekl Hagrid.
„Několik?“ zarazil se James a po úsměvu na jeho tváři už nebylo ani stopy. „To znamená přesně kolik?“
„No podle toho, jak se budete snažit.“
„Tak nám řekni o co jde.“ Pobídla ho Adriane.
„Co to tady smrdí?“ zeptala se zamračeně Lily.
Hagrid se pousmál. „Výborně. První, kdo si to uvědomil.“ Pochválil ji. „Takže, lidičky, abychom se konečně dostali k tomu, proč jste tady.“
Hagrid šel někam za domek a sebral ze země nějaký obrovský kus něčeho. Došel k nim a když na to něco dopadlo světlo z hájovny, ostatní zjistili, že je to veliký kus masa – asi z kozy.
„Testrálové?“ vyhrkli všichni svorně kromě Adriane.
„Přesně tak.“ Usmál se nadšeně Hagrid.
„Šprti.“ Odfrkla si pro sebe Adriane.
„Je jich tady někde v lese celkem jedenáct. Mám už je docela pod dohledem. Nechali se vochočit lehce, sice mi ze začátku moc nevěřili, ale už si na mě zvykli. Jenže se nějak pohodli s kentaurama a asi tři nebo čtyři jsou poraněný. Stačí, když mi je pomůžete najít a já si je pak nechám chvilku tady, vošetřim je a pak zase pustim zpátky do lesa.“
Lily, Adriane, Sirius a James na Hagrida nevěřícně zírali.
„Co je vám?“ zeptal se také zaraženě Hagrid, když spatřil jejich výrazy.
„Ty chceš, abychom s tebou šli do toho lesa?“ řekla vytřeštěně Lily. „Hagride, to nemyslíš vážně! Kdyby ti testrálové byli někde poblíž ke kraji, tak prosím, ale vždyť můžou být hodně hluboko v lese!“
„No, to nejspíš budou…“ zamyslel se Hagrid. „Ty stopy po boji jsem našel dost daleko… Ale no tak, Lily, vždyť jste kouzelníci! Aspoň budete mít vo trochu praxe navíc, než vostatní, no. Vy to zvládnete! Navíc vo tom ví i profesorka McGonagallová, ta by vás určitě nenechala jít do něčeho nebezpečnýho.“ Jenže na jejich tvářích bylo vidět, že je nepřesvědčil. „Hele, je to váš trest, tak co naděláte? Nic. A profesorka mi taky řekla, že vy čtyři jste jedni z jejích nejlepších studentů na škole, tak mi tady nevykládejte, že se vo sebe neumíte postarat!“
Tahle lichotka už zabrala.
„Dobře, tak tam tedy půjdeme.“ Prohlásil James a ostatní přikývli.
„Pche, jako by jste si ještě mohl vybírat.“ Odfrkl si Hagrid, otočil se a zamířil ke kraji lesa. Čtveřice vytáhla hůlky a následně potom se jim rozzářily jasným světlem. „Takže, kdo z vás ví, že je uvidí?“
„Já.“ Zvedla ruku Adriane.
„Já taky.“ Řekl i Sirius
„Dobře, tak se rozdělíme. Adriane půjde s Jamesem a Sirius s Lily. Já si vezmu Nanny. Rozdělte někdo to maso na tři části. Nemusíte s sebou táhnout tři kila masa, testrálové mají dost citlivý čich, takže se nemusíte bát, že vás jen s kouskem nezaregistrují. I když si teď nejsem moc jistej, jestli se vůbec sami objeví, ale za pokus to stojí.“
Ujal se toho Sirius. Pomocí kapesního nože od velkého kusu, snad ze čtvrtiny kozy, oddělil tři kousky masa. První podal Jamesovi, druhý Hagridovi a poslední si vzal sám.
„Tak do toho!“ zvolal Hagrid povzbudivě a jako první vykročil vpřed.
Dvojice ho následovaly. Šli ještě všichni spolu na místo, kde by se měli podle Hagrida rozdělit. Sirius, Adriane, Lily a James šli vedle sebe a Hagrid šel s Nanny před nimi a vedl je stále dál do lesa. Po velice krátké chvíli se jim z dohledu ztratil měsíc, který zahalily husté stromy a svými větvemi, listím a jehličím, zabránily měsíčním paprskům prostoupit až k nim. Jediné světlo, které se v jejich okolí vyskytovalo, vyzařovalo ze čtyř hůlek a Hagridovy velké svítilny. Hagrid také držel svou kuši připravenou k útoku.
Šli už snad přes půl hodiny a Lily cítila, jak jí naběhla husina. Čím šla dál do temného lesa a neviděla bez hůlky už ani na krok, cítila stále větší úzkost, která jí prostupovala po celém těle. Možná, že nahlas by to asi nepřiznala, ale byla ráda, že vedle ní jde James. Neuměla si to vysvětlit, ale jako by si v jeho přítomnosti příliš nepřipouštěla všechno, co by se jim mohlo takhle daleko v lese stát. Pomáhalo jí to jít dál s větší jistotou. Potom ale do ní mírně vrazila Adriane, která šla vedle ní. Zřejmě zavrávorala a Lily se po ní ohlédla. Adriane jedou rukou stále mířila hůlkou vpřed, ale volnou dlaní si tiskla na spánek.
V okamžiku, kdy se Lily nadechla, aby se Adriane zeptala, co jí je, Lily zakopla o kořen stromu a prudce sebou švihla o zem. Slyšela, jak se kroky ostatních zastavily a ohlédli se po ní. Přiběhla k ní Nanny a začala jí strkat studný čumák do vlasů. James jí chytil za ruku a vytáhl jí na nohy.
„V pořádku?“ zeptal se a starostlivě si ji prohlížel.
Lily pokývala hlavou a začala ze sebe oklepávat sníh a jehličí. „Díky.“ Zamumlala k Jamesovi, který se jen usmál.
„Hagride?“ ozval se Sirius, který stál o trochu dál, než ostatní a něco si prohlížel. „Tady něco je.“
Hagrid k němu došel a ostatní ho následovali. Na koncích zasněžených větví se do sněhu vpila nějaká tekutina, která nápadně připomínala krev a o kousek výš byl do kmenu stromu zabodnutý jakýsi hrot něčeho ostrého.
„Vypadá to jako šíp.“ Poznamenal James.
„Ano,“ přikývl Hagrid zamračeně a vytáhl ze stromu přelomený šíp. „Je jednoho z kentaurů. Docela určitě trefili nějakého testrála, protože tohle vypadá jako jeho krev.“ Ukázal na tekutinu na větvích. „Pokud žije, musíme se alespoň pokusit ho najít, jenže počítám, že jich tady bude víc. Kentauři jsou na mě teď docela naštvaný, že jsem je sem přived. Budou si ale muset zvyknout.“
„Ale proč jim ti kentauři tak vadí?“ zeptala se Lily.
„Protože testrálové, díky svým schopnostem, vzhledu a vlastnostem – jako že je můžou vidět jen ti, který už viděli někoho umírat, jsou nechtěný. Právě proto, že jsou spojovaný se smrtí, jsou tady něco jako vyhnanci a za to můžou kentauři. Ty tvrděj, že jim testrálové překážej ve věštění tý jejich budoucnosti, což je samozřejmě úplná kravina. Kentaurům prostě vadí, že maj v lese takový tvory, ale to si vopravdu budou muset zvykat, panáčci. Tomuhle bude konec! To vám povidám!“ Rozčiloval se Hagrid a jednou rukou mířil na krev na větvích a druhou jim mával šípem před obličeji. „Takový nádherný zvířata si zasloužej mnohem víc uznání a nebudou je tady takhle potupně zabíjet! Já si s nima ještě popovidám! Ty uviděj!“
„Myslíš ty kentaury?“ optal se Sirius.
„Jasně, že jo! No – takže, musíme sebou trochu hejbnout, tolik času zase nemáme. Tady se rozdělíme. Jak už jsem řek: Adriane s Jamesem a Lily se Siriusem. Hlavně na sebe dávejte pozor. Dvakrát bezpečný to tady zrovna neni. A když na něco zajímavýho narazíte, vyšlete do vzduchu buď blesk nebo jiskry, to je jedno – hlavně, aby jsme to viděli. Všechno je všem jasný, co maj dělat?“ Hagrid si jednoho po druhém prohlížel, až se zastavil u Adriane. „Není ti nic?“
„Mě?“ prskla Adriane. „No, myslíš kromě toho, že jsem několik kilometrů hluboko v lese, do kterého je vstup zakázaný a že budeme hledat polomrtvého testrála, kterého ještě navíc uvidím jen já a po kterým, dost možná, půjde celý kmen pomstychtivých kentaurů?“
Chvíli bylo ticho, až když se ozval Sirius. „Na tom něco je, Hagride.“
Hagrid chvíli vypadal, že to na něj udělalo dojem, ale potom prudce zatřepal hlavou. „Heleťte se, nikdo z vás čtyř by tady teď nebyl, kdybyste dodržovali školní řád. Kdybyste se vo půlnoci nepotloukali po hradě a kdybyste se nenechali načapat profesorkou McGonagallovou. Tak si teď nestěžujte!“
„McGonagallová na nás musela být pěkně naštvaná, když nás klidně nechá jít až sem.“ Řekl James a rozhlédl s kolem.
„To si teda pište, že je.“ Ujistil ho Hagrid. „Nebo tim chtěla třeba říct, že když už jste v poslednim ročníku, tak byste si ty tresty měli pořádně užít.“
„Vážně ti moc děkujeme, že ji v tom podporuješ.“ Řekla Lily jízlivě.
„Nemůžu jí přece lhát!“ ohradil se Hagrid. „A nechte už toho! Stejně vás to čeká! Nesmíme už ztrácet čas, tak se do toho dáme, ať to máme co nejdřív za sebou. Doufám, že máte hodinky. Když nikdo nic nenajde, v deset hodin se sejdeme tady a já vás dovedu zpátky do hradu, jasný? Tak hodně štěstí.“
Hagrid pískl na Nanny, která k němu okamžitě přiklusala. Čtveřice se na sebe ještě podívala a potom se Lily se Siriusem vydali opačným směrem, než James s Adriane. Hagrid a Nanny pokračovali v cestě před sebou.
Adriane a James se vydali napravo od Hagrida. Rozsvícené hůlky drželi stále napřažené před sebou a oba se vysloveně klepali zimou. Zvláštní bylo, že za celou dobu nic neslyšeli. Žádného tvora ani nic jiného. Tak trochu to znervózňovalo. James i Adriane se snažili jít vedle sebe, ale rozrostlé stromy jim to někde příliš neumožňovali.
Najednou se Adriane prudce zastavila a otočila se za sebe. Hůlku také otočila tím směrem a rozhlížela se okolo.
„Co je?“ reagoval na to hned James. „Vidíš něco?“
„Ne…“ zahuhlala Adriane, ale stále zírala na jedno místo. „Ne. Nic tam není.“ Otočila se zpět k Jamesovi, ale jen co udělala krok, ozvalo se trhání látky. Adriane se zatrhl hábit v dlouhé, ostré větvi, vyčuhující z kmene.
„Sakra!“ zaklela Adriane a naštvaně nohou ostrou větvičku ukopla.
„Klid.“ Radil jí James. „Tohle asi nebude nejhorší, co se ti dneska může stát, nemyslíš?“
„Hm.“ Zahučela vydala se dál. James jí doběhl. Adriane se na něj podívala a usmála, ale James si toho všiml.
„Čemu se směješ?“
„Ničemu.“
„Připadá ti tady snad něco k smíchu?“
„Vůbec ne.“
„Tak čemu se směješ?“
Adriane mlčela.
„Buttlerová!“
„Zvláštní, že už si neprohrabáváš vlasy, viď?“
„Co?“
„Že už s Blackem, Lupinem a Pettigrewem nezesměšňuješ Snapea.“
„Ale my jsme – „
„Že už Lily nezveš na rande…“
Teď bylo ticho. James zarytě sledoval Adrianenin úsměv.
„Bacha, Pottere, strom.“ Mávla Adriane nevzrušeně hůlkou ke stromu před Jamesem. Bylo ale pozdě. James do něj vrazil a teď si mnul čelo a podrážděně na Adriane hleděl.
„Proč tohle říkáš?“ vytkl jí popuzeně.
„Jsi do ní zabouchnutý, že jo?“ Vybalila na něj bez okolků Adriane a zkoumavě se na něj podívala.
James se zastavil a sledoval Adriane, která se také zastavila, pobouřeným pohledem. „Vůbec nechápu, o čem to mluvíš.“ Řekl místo odpovědi a znovu se rozešel.
„Takže je to jasné.“ Přikývla sama sobě s úsměvem.
„Co je jako jasné? Do nikoho zabouchnutý nejsem!“
„Proč lžeš, prosím tě?“ zakroutila hlavou. „Myslíš, že to není vidět?“
„Vysvětli mi, proč se o tomhle chceš bavit zrovna teď a tady?“
„Protože jindy a jinde jsi přilepený k Blackovi a Lupinovi.“
James se zřejmě rozhodl ji ignorovat.
„Mohla bych ti pomoc.“ Řekla takovým tajemným tónem, že nebylo divu, že se v Jamesovi začala vařit krev.
Adriane zřejmě potom pochopila, že takhle to nepůjde. Už od té doby, co Lily na začátku roku s Jamesem snad poprvé zkusila mluvit normálně bez křiku a facek, jí bylo jasné, že se v Lily něco hnulo. Všimla si taky, že se jí nálada k Potterovi mění, jako na houpačce. Jednou jí nevadí, ale nepřiznává to a jindy by ho nakopla – to dává najevo ale pořád. Jenže už to, že občas dokáže Jamese snášet, je u Lily zázrak… zázrak, kterému Adriane začala říkat láska.
„Pottere, dokážu si dát dvě a dvě dohromady.“ Jamesovo „Vážně?“ ignorovala. „Neříkám ti to všechno, abych tě potupila nebo nějak ponížila, chápeš to? Prostě jen chci, aby byla Lily šťastná.“
„Evansová mě nesnáší. Nesnáší mě šest let, tak proč by teď měla přestat?“
„Protože se po šesti letech konečně snažíš. Přece to musíš vidět sám, jak se teď k tobě chová.“
„Jen proto, že jednou se mnou mluvila ve společenské jako normální člověk neznamená, že by… mě mohla… „
„Mít ráda?“ usmála se Adriane.
„Vystát!“
„Ty, že by sis nevěřil?“
„Něco není tak snadné, jak se zdá, Adriane.“ James se na ni varovně podíval a Adriane bylo jasné, že mu to jméno vyklouzlo dřív, než si to stačil uvědomit.
„No, jak vidím, tak něco přece jen je lehčí, než vypadá, že Jamesi?“ ušklíbla se. Když James nic neřekl, mluvila dál. „Ty sis toho vážně ještě nevšiml? Vždyť to bije do očí!“
„Co bije do očí?“
„Lily!“
„Co Lily?“
„Pane Bože! Kluci…“ zazoufala si Adriane. „Konečně si tě všimla. Ne jako arogantního pitomce, který si jen prohrabává vlasy, chlubí se Zlatonkou, kterou si „štípne“ jen tak pro zábavu a který ji otravuje schůzkami, ale jako kluka, který jí věnuje pozornost. Jsem si jistá, že se jí – tak trochu…“
„Co?“ vyhrkl náhle nedočkavě James.
„No… že se jí možná trochu – jestli se někdy dozví, že jsem ti tohle řekla, tak mě zabije – „
„Co možná trochu?“ James to chtěl zřejmě slyšet přímo od ní.
„Líbíš.“ Vyklopila konečně a sledovala, jak se James široce usmál.
„To jako vážně?“ žasl James a zdálo se, že se právě stala Adriane jeho nejlepší kamarádkou.
„Jo.“ Usmála se Adriane. „Hlavně si to zase nezpackej. Nejlepší bude, když budeš dělat, že jsem ti nic neřekla. Jestli se budeš chovat jako ten idiot Black, tak – „
„Sirius to nemyslel špatně.“ Zastal se hned James Tichošlápka.
„Ne, jen musí vyzkoušet všechno – nebo líp, všechny.“ Řekla chladně Adriane.
„Sám mi potom řekl, že to udělat vlastně nechtěl, ale že ho to prostě…“ teď váhal James, jestli to má doříct.
„No tak co? Co ho to prostě?“ dorážela Adriane. „Hele, já jsem ti taky řekla o – „
„ …k tobě táhne.“ Řekl a podíval se na ni. „Že ho to k tobě táhne.“
Adriane se zarazila. „Cos to řekl?“
„Slyšela jsi.“
„Asi špatně.“
James pokrčil rameny.
„Tak to tedy ne, Pottere! Tohle není odpověď!“ vztekala se Adriane a bezděčně namířila na Jamese hůlkou. Ten se usmál. „Jestli mi teď hned neřekneš, co jsi tím myslel, tak přísahám, že – že – „
„Že co?“ dorážel směle James, postavil se k Adriane čelem a zahleděl se do jejích zelených očích.
Adriane se vztekle nadechovala k odpovědi, když jí hlavou projelo ostré píchnutí. V leknutí upustila hůlkou a rukama se chytila za spánky.
„Co je ti?“ ptal se James a sebral její hůlku ze země.
Adriane měla obličej stažený bolestí a oči pevně zavřené. „To ne…“ šeptala potichu, že to James sotva sylšel.
„Co ne? Buttlerová, co je?“ chytil ji za ruce a ona prudce otevřela oči, které okamžitě stočila doleva a vyděšeně se na něco dívala.
James se tam podíval také a v zářivém světle hůlek spatřil zajíce. Seděl mírně natočený k nim a jako by se chvíli díval jejich směrem.
„Vidíš ho?“ zeptala se tiše Adriane.
„Jistě, že ano.“ Ujistil ji nechápavě James.
„Co ten tady dělá?“ ptala se ztuhlá Adriane, která z něj nespouštěla oči.
„Cože? Ty ho snad znáš?“ James vypadal víc a víc zmatenější. Adriane se na něj podívala. „Odkud ho můžeš asi znát?“ zavrtěl hlavou James a zajíc odběhl. „To je přece pitomost.“
Adriane si byla naprosto jistá, že to byl tentýž zajíc, kterého viděla v té ulici – v ulici, kde Voldemort zabil Blaira. Úplně jí to vyrazilo dech. Zajíc byl už pryč a James donutil Adriane, aby šli dál. Jenže ona už nebyla schopná myslet, na nic jiného. Všechno se jí to připomnělo a ještě ke všemu se jí zvýšil tep, kdykoli jí škublo ve spánku. Mohla to být náhoda?
„Nevíš, jak jsme daleko?“ zeptala se Adriane Jamese.
„Vůbec ne.“ řekl James a vytáhl kousek masa z kapsy. „Myslím, že to stejně nepomáhá.“
„Jamesi?“ James se na Adriane podíval. Potom ale ukázala rukou před sebe.
„Kde přesně?“
„Támhle, leží na zemi a nehýbe se.“
Adriane došla k testrálovi, nehybně ležící na zemi a James šel za ní, přestože nemohl vidět nic, jen prohloubeninu ve sněhu. Adriane si k testrálovi klekla a kolena se jí zabořila do sněhu. Pohladila ho po kostnaté hlavě. Testrál vydal potichu jakýsi slabý mručivý zvuk a pootevřel bílé oči.
„To chraptěl on?“
„Ano.“ Řekla Adriane. Vzala Jamesovu ruku a položila ji na tělo testrála. „Nemá žádné zranění, ale nevypadá dobře. Něco se mu určitě stalo. Měli bychom dát vědět Hagridovi.“
„To by myslím nebylo moudré.“ Ozvalo se jim za zády a oba vylekaně vyskočili od zvířete na nohy.
Byl to jeden kentaur, který stál několik metrů od nich a zřejmě už hodnou chvíli je pozoroval. Byl veliký, měl zrzavé vlasy a koňskými kopyty netrpělivě dupal do země. V ruce měl luk s šípem a pozorně si je prohlížel.
„Co tady chcete? Tohle je naše obydlí.“ Řekl jim chladně.
„Jsme tady s Hagridem. Nepřišli jsme vám nic udělat, jen chceme pomoci tomu testrálovi.“ Sdělil mu opatrně James. On i Adriane pevně sevřeli v dlaních hůlky.
„Vy nám nechcete nic udělat?“ zasmál se ledově kentaur. „Ten testrál je náš.“ Prohlásil poté, také sevřel luk a v očích se mu zablesklo.
„Nech je být, Ronane.“ Řekl jiný, přicházející kentaur. Kolem Adriane a Jamese se začali objevovat další a další pololidská a polokoňská těla. „Jsou to ještě mláďata.“
„Mláďata? Koukni se na ně. Jsou skoro dospělí.“ Protestoval Ronan.
Druhý kentaur vystoupil až na světlo k Jamesovi a Adriane a jeho jasně modré oči zazářily. „Nech je být.“
„Firenzi,“ zavrčel nebezpečně Ronan. „tihle dva chtějí odnést támhle toho testrála, kterého jsme dneska s Altronem tak pracně uštvali a ty tady – „
„Uštvali?“ vyhrkla překvapivě ostře Adriane. „Vy jste ho uštvali?“
„Nepleť se do toho, mladá dámo!“ okřikl ji Ronan.
„Fulgar vestis!“ Adriane zvedla prudce hůlku k temné obloze, kterou, po jejím kouzlu, pročísl světle modrý, zářivý blesk. Doufala, že tak upoutá pozornost ostatních v lese. Především tu Hagridovu.
„Neuvěřitelná, ta drzost lidská!“ rozčílil se Ronan a ráznými, dunivými kroky se hnal k Adriane. Ta o několik kroků ustoupila a James předstoupil před ní.
Ronana však opět zastavil Firenze. „Ne, Ronane! Nesmíš jim ublížit! Počkej!“ Firenze předhonil Ronana a stál kousek od Jamese, který stál před Adriane a pevně hleděl do Ronanových černých očí. Firenze se na něj podíval také. „James Potter.“
„Firenzi.“ Řekl James.
„Opět se setkáváme.“ Firenze mu podal ruku. James ji přijal. „Teď tě prosím, odstup, nikomu neublížíme.“
James chvíli váhal, ale potom poodstoupil a pohlédl na Adriane. Ta na něj kývla a podívala se na Firenze, který k ní přišel ještě blíž a prohlížel si jí.
„To je ona, Ronane.“ Řekl a Adriane si s Jamesem vyměnila zmatený pohled.
„Ne… To přece – „ začal Ronan.
„Ale ano,“ přesvědčoval ho Firenze. Poté promluvil přímo k Adriane. „My dva se už přece známe, Adriane Buttlerová.“
„Eh – vážně?“ ptala se nechápavě Adriane.
„Ano. Již několikrát jsem tě zde mohl vidět. O tobě, Jamesi Pottere, ani nemluvím.“ Kývl hlavou k Jamesovi.
„Promiňte,“ řekla Adriane. „ale já si na vás opravdu nevzpomínám.“
„Vážně ne?“ usmál se Firenze. Ronan a několik dalších kentaurů kolem jen tiše a nevrle přihlíželi, jak se s nimi Firenze v klidu vybavuje. „Nebylo to ani tak dávno, co jsem tě tady v lese viděl. Myslím, že jsi utíkala před vlkodlakem – to bylo mimochodem velice neuvážené, nalákat ho na sebe.“
Adriane vytřeštila oči a pomalu se otočila na Jamese, který se na ni teď zamračeně díval a bylo vidět, že mu to v hlavě šrotuje.
„No – eh… já jsem vás ani neviděla…“ soukala ze sebe, ale potom zavřela oči a nepatrně se zakymácela.
Bylo chvíli ticho a všichni ji sledovali, než znovu promluvil Firenze: „Vím z čeho máš strach, Adriane. Všechno je napsáno ve hvězdách. Pamatuj ale, že budoucnost je vždy nejistá. Někdo má moc ji změnit, jenže musí být připravený.“ Adriane měla stále pevně zavřené oči a začala přerývavě dýchat. „Vím, co tě trápí.“ opět upustila hůlku, James k Adriane přiskočil a nechápavě vzhlédl k Firenzemu. „Vím, co se nedávno stalo.“ Pokračoval Firenze. „A vím i to, co se teprve stane.“
Jen, co to dořekl, Adriane omdlela a padla k zemi. James se k ní rychle sklonil a v dálce se ozvali další kroky. James doufal, že budou Hagrida nebo Lily se Siriusem.
Zpět na obsah
Kapitola 16: Trochu vyšinutá noc
„Enervate!“ zamířil James na Adriane hůlkou, ale neprobrala se. „Co se jí stalo?“ obrátil se na Firenze a Ronana. „Co jsi s ní udělal?“ vykřikl k Ronanovi. Ten jen varovně zadupal kopyty.
„Bude v pořádku, Jamesi Pottere.“ Řekl mu Firenze. „Nemusíš se bát.“
„Nemusím se bát?!“ zakřičel James. „Vždyť se vůbec nehýbe!“
„Jamesi? Tak pozor, přece! Nechte nás projít!“
James se prudce otočil a uviděl tři postavy, jak se k němu tlačí přes zástup kentaurů. První šla Nanny a za ní Lily se Siriusem. Oba vypadali velice ztrhaně a unaveně. Lily měla šrám na tváři a ve vlasech zamotané jehličí. Sirius měl hodně početných trhlin v hábitu.
„Ronane! Firenzi! Co to tady všichni... ?“ Hagrid si konečně všiml i Adriane, ležící na zemi. „Jamesi, co se jí stalo?“
„Já nevím, prostě se jí asi udělalo špatně a potom se najednou skácela k zemi.“ Zavrtěl hlavou nechápavě James. Lily rychle přiběhla, klekla si k Adriane vedle Jamese a starostlivě si ji prohlížela.
„Vypadá jako předtím.“ Poznamenala tiše.
„Myslíš, když byla na ošetřovně?“ pohlédl na Lily James
„Ano.“ Přikývla Lily a sáhla Adriane na čelo, které jen hořelo. „Má horečku.“
„Tady?!“ vykřikl Hagrid. „Venku v lese, obklopená sněhem?“ Adriane sebou začala mírně škubat a Hagrid se rozešel směrem k nim. „Pojďte, musíme ji nějak oživit. Musí bejt aspoň při vědomí, aby mohla dojít do hradu.“
„Copak bys ji nemohl nést?“ zeptal se Sirius, který si k Adriane také klekl z druhé strany od Lily a zamračeně se na ni díval.
„A co ten testrál, Siriusi? Myslíš, že tady toho chudáka nechám? Tamty tři, co jste potkali vy, na tom asi nebudou tak zle, jak jsem si myslel, když vás takhle prohnali. Jenže tenhle vypadá na umření, tak si nemyslete, že ho tady nechám na pospas… na pospas.“ Hagrid chtěl zřejmě říct, na pospas komu, tedy kentaurům, ale protože ho sledovala tak čtvrtina stáda, raději od toho upustil.
„Toho testrála si nikam neodneseš, Hagride. Je náš.“ Prohlásil jeden už starý kentaur, který vypadal velice naštvaně. Stál vedle Ronana a zlostně zahlížel nejdříve na studenty kolem Adriane a po tom, co mluvil Hagrid, se jeho chladný pohled stočil právě na něj.
„Tak to ti teda garantuju, Kronosi, že si ho vodtud vodvedu!“ zavrčel Hagrid a napřímil se, když starší kentaur vztekle zadupal kopyty. „Vy si snad myslíte, že mi můžete něco takovýho zakazovat? Ani náhodou! Testrálové jsou taky jen zvířata a nikomu nic nedělaj, tak je necháte hezky na pokoji nebo si promluvim s Brumbálem!“
„A ty si myslíš, Hagride, že nám něco rozkazovat můžeš? Nám kentaurům? Že na sebe necháme jen tak žalovat Albusu Brumbálovi?“ promluvil vztekle Ronan. „To jste vy, typičtí lidé! Myslíte si, jakou nad námi tvory nemáte moc! Jak se nad nás směle povyšujete a zacházíte s námi, jako bychom neměli vlastní zásady přežití a vlastní rozum a myšlení! Možná, že ostatní tvorové v tomto lese, jako jsou oni,“ pohodil Ronan hlavou k ležícímu testrálovi. „si takovou potupu nechají líbit. My však ne! Nebudeme se řídit podle lidských zákonů, které my považujeme za nepodstatné a nad které jsme my povzneseni! Nebudeme se podřizovat lidské ješitnosti a pýše!“
„Ty tady zrovna mluv vo pýše!“ rozkřičel se na něj Hagrid. „Tvrdim snad já, že jsem nad vaši kulturu povznesenej?! Ne, proč? Protože mám špetku vychování!“
Na tyto Hagridova slova už zareagovalo více kentaurů, kteří nespokojeně zachřestili šípy a přistoupili blíž do kruhu.
„Nehrajte to na mě!“ pokračoval beze strachu dál Hagrid. Jak se zdálo, dočista ztratil zájem o všechny, kteří se tam s ním ještě nacházeli, včetně Adriane, která začala něco tak nesrozumitelně mumlat, že jí nikdo nerozumněl a Hagrid byl pevně rozhodnut si prosadit svou. „Já vás znám všechny do jednoho a jedinej z vás, kdo za něco stojí je támhle Firenze!“ Následovala další nevole ve stále užším kruhu kentaurů, kteří se kolem Hagrida a ostatních začali nebezpečně přibližovat. To ovšem nezabránilo Hagridovi v tom, aby je neměl důvod naštvat ještě víc „Na rozdíl od vás všech, totiž dokáže dovopravdy pomoct! Měli byste si z něj vzít příklad!“
„Nemáš ani ponětí, jak moc si zahráváš.“ Upozornil ho ledově jiný, mladší kentaur, který měl dlouhé, tmavé vlasy.
„Vážně, Arkture?“ vyprskl Hagrid. „A co mi asi tak uděláte? Předpovíte mi smrt, co? Zřejmě zemřu rukou kentaura, jak to tak vypadá, že jo?“
„Vysmíváš se našemu daru?!“ nafoukl se Kronos a z očí mu šlehaly blesky. „Jak se jen opovažuješ?!“
„Hele, to jediný, co vede k týhle pitomý hádce, jsou ty testrálové a já vás je prostě nenechám uštvat a mordovat, jako by byli nějaký paraziti! Prostě se s tim smiřte a hotovo! Vymalováno! Nehodlám se vo tom pořád bavit dokola!“
„Ti testrálové z toho lesa odejdou, Hagride.“ Vzepřel se mu Arktur. „Buď je odvedeš ty po dobrém nebo se jich zbavíme my sami a navždy.“
„ZKUSTE TO!“ zařval Hagrid na Arktura z plných plic. „Jen to zkuste a uvidíme, koho se v tomhle lese navždycky zbavíme! Já vám řikám, že ty testrálové tady zůstanou!“
„Jak se opovažuješ nám tahle vyhrožovat, Hagride!“ zařval neméně vztekle Ronan a luk s připraveným šípem se mu v ruce zachvěl. „Překračuješ hranice, které jsme vymezili pouze tobě! Varuji tě, Hagride!“
„Jo tak hranice pouze pro mě jo? Tak ty si můžete strčit víte kam!“ Hagrid se vážně zdál být vztekem celý bez sebe. Kentauři však vypadali, že jestli toho dráždění Hagrid okamžitě nenechá, co chvilku po něm skočí. „A nehrajte si na nějaký mstitele v lese! Možná jste si toho nevšimli, ale neni jenom váš! Všichni věděj, že se jenom vymlouváte, že když jsou tady testrálové, že nemůžete věštit tu vaší budoucnost pořád! Koho to zajímá, jestli se – „
„NEEE!“ zakřičela náhle Adriane a prudce se posadila. Hádka utichla, jako mávnutím proutku a všechna pozornost se stočila na ní.
Adriane spíš vypadala, že je jakoby v nějakém transu nebo amoku. Chytila za hábit prvního člověka, který k ní byl nejblíž, což byl v tu chvíli Sirius a lesklýma, vyděšenýma očima se vpíjela do Siriusových.
„Nesmí…“ zašeptala slabým hlasem a přitáhla si Siriuse blíž k obličeji. „Nesmí tam jít… zabránit – jí v tom… Musí zůstat tady… Zabije ji…“
Sirius, Lily, James i Hagrid na ni nechápavě zírali. Adriane se však pořád dívala Siriusovi do očí, ani nemrkla a do jejích očí se jí začaly drát slzy.
„Kdo?“ zeptal se Sirius. „Kam? Kdo musí zůstat tady?“
„Alex…“ řekla, že jí to skoro museli vyčíst z úst. „On… on jí zabije – kvůli mně…“
Všichni na ni vyvalili oči ještě víc. Adriane ale potom pustila Siriusův hábit a klesla zpět do sněhu. Sirius ji ale zvedl a opřel si ji o hruď.
„Ehm – Hagride…?“ ozval se po krátké chvíli hrobového ticha James, který se postavil a poněkud nedůvěřivě se rozhlížel kolem sebe. „Nemyslíš, že je čas jít?“
„Správně!“ odkýval to rozhodně Hagrid a vypadal, že je přinejmenším pořád stejně naštvaný, jako kentauři.
Hagrid si vůbec nevšímal, o kolik míň místa jim zbylo v prostoru mezi kentaury, a zamířil rovnou k testrálovi, stále nehybně ležícímu na zemi.
„Vždyť je to ještě mládě!“ křikl Hagrid provokativně k rozhněvaným kentaurům. Pohladil ho od hlavy po těle a testrál unaveně znovu pootevřel oči a vydal slabé zakvílení. Hagrid ho zvedl do náruče a otočil se směrem ke čtveřici na zemi.
„Je Adriane schopná jít, Siriusi?“ zeptal se ho Hagrid a Sirius pokrčil rameny. „No uvidíme, ale je nejvyšší čas vyrazit.“
Všichni se zvedli. Adriane se za Siriusovi a Lilyiny pomoci postavila na nohy, ale když jí Sirius zkusil na vteřinu pustit, znovu nebezpečně zavrávorala.
„Půjde to, Hagride, neměj obavy.“ Vypravila ze sebe s mírným úsměvem, když jí opět Sirius zachytil. Hagrid jí úsměv trochu křečovitě oplatil a Adriane se ušklíbla na Siriuse, který jí podpíral, jako aby věděl, že ona už o sobě ví.
Hagrid pískl na Nanny, která k němu okamžitě přiběhla a skupinka i s mladým testrálem udělala několik kroků kupředu, když se přerušovaný kruh kentaurů doplnil. Najednou kolem nich stálo celé stádo bradavických kentaurů, jen jeden byl uprostřed kruhu spolu s Hagridem, u kterého byli testrál a Nanny, Lily, Jamesem a Siriusem s Adriane – byl to Firenze. Hajný se studenty se zastavili a rozhlíželi se kolem dokola. Jak ale bylo jasné, kentauři nenechali ani decimetr pro jejich možný útěk.
„Nikam s tím testrálem nepůjdete, Hagride.“ Oznámil mu zřejmě nejstarší z nich Kronos, příkrým a nekompromisním tónem. „Nepustíme tě s ním odejít.“
„A víš, že je mi úplně jedno, jestli mě vy pustíte nebo nepustíte?“ zasyčel na něj Hagrid. „Já nejsem žádná vaše služka, abych vás poslouchal na slovo a koukejte mi hned uhnout!“
„Kronosi,“ promluvil konečně i Firenze. „nech je odejít. Tihle jsou ještě mladí a Hagrid je přece náš dobrý přítel. Kolikrát už nám pomohl z úzkých a vy mu za to takhle oplácíte? Všichni víme, co je venku za pozemky tohoto hradu a brzy to poznají i naši přátelé.“ Ukázal Firenze na skupinku lidí vedle sebe. „Budou mít mnohem víc a podstatnějších věcí na starosti, než mají dosud. Vždyť se v těchto zlých časech dohadujete o něčem tak primitivním, jako jestli si odnesou testrála nebo ne, jako by na tom závisel život všech zdejších kentaurů. Oni nemají v úmyslu ublížit nám, neubližujme tedy ani my jim.“
„Jsi příliš zlidštělý, Firenzi.“ Oznámil mu Kronos. „Nemáš o tom jasný úsudek.
„Mé úsudky jsou mnohem jasnější, než vás všech.“ Prohlásil klidným hlasem Firenze. „Prosím tě, jako přítele, Kronosi, nech je v klidu odejít.“
Většina všech párů očí teď hleděly na Kronose. Ten se na Firenze mračil a vůbec nevypadal, že by se mu Firenzův nápad zamlouval. Mezi všemi vládlo absolutní ticho, po kterém se mělo zřejmě rozhodnout.
Hagrid stále držel testrála v náručí, ale nedal najevo ani náznak povolujících svalů z testrálovy váhy. Přestože to bylo podle Hagrida mládě, musel být pořádně těžký. James s Lily stáli vedle sebe a Sirius stále podpíral Adriane, která ještě nabírala síly a Siriuse se držela jen jednou rukou jeho ramena a vypadala, že je do něčeho tak hluboce zamyšlená, že ani nevnímá napjatou situaci kolem sebe. Nanny stála v čele celé menší skupiny a už hodnou chvíli zaujímala bojovný postoj: byla přikrčená, srst na hřbetě měla naježenou, s ocasem kmitala velice pomalu ze strany na stranu a začínala na kentaury cenit zuby. Už chybělo jen vrčení.
„Ne.“ řekl rozhodně Kronos a v následujících chvílích se několik kentaurů, kteří stáli v prvních řadách a nejblíž, namířilo na Hagrida, Jamese, Lily, Siriuse a až do té chvíle duchem nepřítomnou Adriane.
Okamžitě zavládl zmatek, jak se pětice rozprchla na všechny strany, aby se vyhnuli několika šípům, neomylně mířené na ně. Hagrid taktak udržel balanc, jak poodskočil s testrálem z místa. James popadl Lily za ruku, přitáhl ji k sobě a uskočili do strany. Sirius naopak Adriane, která jakoby se právě probudila ze snu a absolutně nechápala, co se děje, od sebe prudce odstrčil a šípy proletěly vzduchem mezi nimi.
Kentauři začali pobíhat kolem s připravenými šípy v lucích a čtyři studenti vytáhli hůlky. Nanny se ohnala po Ronanovi, ale ten ji surově odhodil několik metrů daleko.
„Tak a končim s tebou!“ zařval rozzuřeně na Ronana Hagrid a spěchal k Nanny, která se však opět pokoušela postavit na nohy.
Vzduchem proletělo ještě několik šípů, ale jako zázrakem se jim vyhýbaly… až na jeden. Když James zakopl, hůlka mu vyletěla z ruky. Bleskově se postavil a skočil pro ni, jenže si v okamžiku nepozornosti nevšiml, že ho sleduje jeden z kentaurů. V další vteřině se Jamesovi zabodl ostrý šíp kousek nad kotníkem a James opět padal prudce s křikem k zemi.
„TAK DOST!“ Zařval Firenze i Hagrid.
Všechno, jakoby se zastavilo. Všichni se nejdřív podívali na ty dva a potom na Jamese, který seděl na zemi a držel se za pravou nohu.
„TIMHLE JSTE U MĚ SKONČILI VŠICHNI! NA DOBRO! TO SI PAMATUJTE!“ řval dál Hagrid, až z toho upustil testrála. „Co si vo sobě vůbec myslíte, vy bando nafoukaných sadistů?! Vopovaž se ještě pohnout, Arkture! Mám vás všech plný zuby! Lily! Pomoz Jamesovi! Odcházíme! Jestli se někdo z vás ještě pohne, bude to to poslední, co udělá! A myslim, to smrtelně vážně!“ Takhle rozzuřeného Hagrida snad ještě ani neviděli. Kentauři se ani nehnuli a jen poloobra nevrle sledovali, jak zvedá zpět do náruče testrála. „Jestli ještě uvidim jedinýho testrála, kterej bude mít sebemenší zranění, pak se teda těšte! Nanny, jdeme!“
James si vytrhl hrot šípu z nohy a zkřivil tvář bolestí.
„Jamesi?“ zeptal se Sirius, aby se dozvěděl, jak na tom je.
„Dobrý.“ Odpověděl jen.
„Určitě?“ ujišťovala se Lily. Když James přikývl, Lily ho uchopila za paži a pomohla mu se postavit. James chvíli nabíral rovnováhu a potom s pomocí Lily došel několik roků k Siriusovi a Adriane.
Hagrid zavolal na černou dogu, která trochu kulhavě přiběhla k pánovi a s jejím vrčením se prodírali skrz zástup kentaurů. Jejich pohled se tázavě stočil na Kronose, aby jim řekl, co mají dělat. Kronos se měřil pohledem s Firenzem a po chvíli zvedl ruku.
Všem se ulevilo – kromě stáda kentaurů. Bylo jasné, že zvednutá Kronosova ruka znamenala neútočit. Hagrid postrčil do Siriuse, aby šel rychleji. Naposledy se podívali na Firenze, který se přidal ke svému stádu a kývl na ně hlavou. Adriane, přidržující se Siriuse a Lily, která podpírala Jamese se rozešli směrem k hradu.
Kentauři už z povzdálí sledovali, jak se jim vzdalují. V jejich čele stál Kronos a za ním stáli Ronan, Arktur a Firenze.
„Blacku, jdi pomoci Lily.“ Pobídla ho Adriane, kterou Sirius stále podpíral a nepřesvědčivě se na ni podíval.
„Víš, to určitě?“
Adriane sice ještě nešla jistým krokem, protože se jí skoro pořád točila hlava, ale nechtěla, aby se Lily táhla s Jamesem sama, když jí už bylo líp.
Zastavili se tedy a Sirius Adriane pustil. Ta se chvíli opírala o postraní strom. Potom ale udělala několik roků vpřed a kývla na Siriuse, aby šel k Lily a Jamesovi.
„Ukaž,“ řekl Sirius Lily. „Pomůžu ti. Buttlerové už je líp.“
„Vážně?“ podivila se. „Vždyť jde, jako opilá.“
Sirius se usmál a dal si Jamesovu ruku za krk. James se na Siriuse trochu podrážděně a vyčítavě podíval. Siriusovi to došlo hned, že je to proto, že si James mohl užívat Lilyiny přítomnosti bez řevu a facek a hlavně bez někoho dalšího. Ze předu taky Sirius slyšel, jak si pro sebe Adriane mumlá něco jako:
„Nesnáším zajíce! Kam se na ně hrabou černé kočky?!“
Konečně vyšli ven z lesa a uviděli vytoužený bradavický hrad a Hagridovu hájenku. Hagrid a Nanny k ní okamžitě zamířili a ostatní šli za nimi, aby se rozloučili. Hagrid otevřel dveře domku a opatrně testrála položil na zem na podestlané deky nejspíš pro Nanny.
„Jak je vám dvěma?“ ptal se Hagrid Jamese a Adriane, když se otočil k nim ke dveřím.
„Dobře.“ Odpověděla Adriane a James přikývl.
„No, přesto bych byl klidnější, kdybyste si došli na ošetřovnu.“ Namítl Hagrid a podíval se Jamesovu nohu. „Tohle si ty kentauři ještě vypijou.“
„Tak, děkujeme, Hagride, za příjemný školní trest.“ Řekl Sirius s úsměvem. „Určitě na něj budeme dlouho vzpomínat.“
„Tak vo tom nepochybuju.“ Zašklebil se Hagrid taky. „Tak se mějte a zase někdy přijďte.“
Když došli do hradu, kde už bylo normální světlo, nechal Sirius svou hůlkou zahojit Jamesovu ránu na noze a potom James odmítal jít ještě na ošetřovnu, i když ho k tomu všichni přemlouvali.
„No konečně, kde jste takovou – co se stalo?“ Remus s Petrem byli několik metrů od portrétu Buclaté dámy, protože tam James a ostatní byli už dlouho, tak se rozhodli vydat se jim naproti. „Vypadáte hrozně.“
„Díky, Remusi.“ Poděkoval mu James. „Zato ty jsi vypadal skvěle, když jsi naposledy vylezl z lesa, viď?“
Remus zbledl a koutkem oka se podíval po Lily. Ta je ale zrovna moc nevnímala a zamířila přímo do společenské místnosti za portrétem. Řekla heslo a za ní prolezli do místnosti ostatní. Skoro nikdo už v ní nebyl.
Jen, co do společenské místnosti Lily vstoupila, zarazila se. Když za ní ostatní prošli, Adriane, James a Sirius na Lily nechápavě hleděli, až do té chvíle, než si všimli jisté dívky, na kterou Lily hleděla a která právě mizela do schodů k dívčím ložnicím spolu s jejími kamarádkami. Remus s Petrem však vůbec netušili o co jde.
Adriane se pomalu rozešla k prvním volným místům, které bylo k ní nejblíž. Ostatní šli za ní a posadili se okolo.
„To byla Alex.“ Řekl James a díval se na Adriane.
„Jo,“ kývla hlavou. „já vím.“
Chvíli bylo ticho, než promluvil Sirius: „Kam ji máme zabránit jít?“
„Cože?“
„To jsi řekla. Že ji někam nesmíme pustit. Že musí zůstat tady, protože jí někdo zabije, kvůli tobě.“ Doplnil Siriuse James.
„No… něco se mi zdálo.“ Zamumlala Adriane.
„Takže ty, aby se ti něco zdálo, musíš omdlít?“ ptal se James
„Proč jim to neřekneš?“ ptala se zamračeně Lily.
„Co jako?“ zeptal se Sirius.
„Můžu vědět, o čem se tady bavíte?“ ozval se i Remus.
„Nemusíš se přece bát.“ Mluvila dál Lily a Remuse si nevšímala.
Jediný, kdo o nic, co se stalo a děje nejevil zájem, byl Červíček. Vypadal pohuble, ztrápeně a že by byl nejradši, kdyby si šel lehnout.
„Čeho se nemusí bát?“ ptal se nechápavě Sirius.
„Co je ti do toho, Blacku?“ vyjela Adriane na Siriuse.
„Adriane, jestli chceš –“
„Byl to sen, Lily.“ Zasyčela Adriane na Lily a zvedla se z pohovky, ale Lily ji stáhla za rukáv zpět k sobě.
„To tedy nebyl.“ Namítla příkře Lily. „Podívej se, jestli to bylo to, co si myslím, že bylo, tak by se ti přece mohla hodit jejich pomoc! Kor když to je Alex.“
„Hele, já nepotřebuju pomoc.“ Řekla jízlivě Adriane. „Zvládnu to sama! Ještě dokážu přesvědčit někoho, aby nešel do Prasinek!“
„Do Prasinek?“ zopakoval James. „Proč by neměla Watersová jít do Prasinek?“
„Protože proto!“ podala Adriane jasné vysvětlení a James se Siriusem protočili oči. Opět se zvedla a opět ji Lily stáhla za hábit zpátky.
„Nejde o to přesvědčování.“ Přemlouvala ji dál Lily. „Jde o její život, Adriane!“
„Ale tohle není věc, Lily, kterou můžu vyprávět každému! To, že jsem to řekla vám přece ještě neznamená, že to budu vykládat komukoliv!“
„To ani netvrdím!“ Adriane a Lily na sebe začínaly postupně křičet a Pobertové je jen zaraženě sledovali. „Ale vidíš, že kdybych s tebou včera nešla do Velké síně najít ten tvůj slavný pergamen, tak bych to ještě nevěděla ani já!
„No to je toho, že Lilynka dostala trest!“ zakřičela Adriane a znovu vyskočila na nohy, ale zřejmě ne proto, aby odešla, ale aby se jí na Lily líp křičelo. „Příště si dám pozor, než tě o něco požádám!“
„Požádáš?! Požádáš?!“ Lily se také prudce zvedla z pohovky a dívala se rozzlobeně na Adriane. „Ty jsi nežádala! Prostě jsi měl popadla a vytáhla odtud! Obě víme, že jsi chtěla, abych šla s tebou! Tak jsem šla! A zatímco ty jsi pod nebelvírským stolem lezeš po čtyřech, tak nás tam nachytá McGonagallová – jak překvapivé, že?! Potom se tam objeví ještě tihle dva,“ mávla Lily rukou k Jamesovi a Siriusovi, kteří se na sebe pohoršeně podívali, jako by se navzájem neznali. „a máme ten pitomej trest s nima! A abych si ho taky pořádně užila, tak musel být zrovna v Zapovězeným lese, kde jsem se protlačovala mezi stromy a hledala polomrtvý testrály! Jenže až na to, že většina ještě polomrtvých nebyla a bylo vážně zajímavé utíkat před něčím, co jsem ani neviděla! Ale nic se nemůže rovnat rozzuřeným kentaurům, že jo?! To je potom to pravý „vzrůšo“, co?! A TO VŠECHNO JENOM KVŮLI TOMU TVÝMU BLBÝMU PERGAMENU!“
Když Lily poslední větu vysloveně zařvala, Adriane na ni chvíli vztekle zahlížela, jako by přesně nevěděla, kde s nadávkami začít. Pobertové se začali pobaveně šklebit. Nepoznávali ani jednu ze svých spolužaček. Dvě z pětice kamarádek, které v jejich ročníku všechny vždycky stály pevně při sobě a ve většině případů byly schopné se nějak dohodnout, na sebe tady před nimi řvaly, jako by byly na hradě sami. Pobertové se vlastně divili, že ještě nepřiběhla profesorka McGonagallová a znovu je neposlala do Zapovězeného lesa.
„Kvůli blbýmu pergamenu?!“ zakřičela Adriane a vztekem roztřesenou rukou bezděčně vytáhla kus popsaného pergamenu na světlo, aniž by z Lily spustila oči a zamávala jím Lily před rozčileným, zrudlým obličejem. „KVŮLI MÝMU BLBÝMU PERGAMENU?! NEMYSLÍŠ SNAD, ŽE KDYŽ MI HO DAL BRUMBÁL, TAK ZASE AŽ TAK BLBEJ NEBUDE?! COPAK JÁ MŮŽU ZA TO, ŽE JSI NIKDY NEVIDĚLA NĚKOHO UMŘÍT?! UPŘÍMNĚ, TŘEBA TO UŽ NEBUDE DLOUHO TRVAT A DOČKÁŠ SE!“
„JO?!“ Zasmála se sarkasticky Lily. „TŘEBA TAKOVÉHO BLAIRA JSEM MOHLA VIDĚT ZEMŘÍT, ŽE JO?! JENŽE TO BY ADRIANKA NESMĚLA BÝT TAK SUBJEKTIVNÍ A NAIVNÍ A MUSELA BY MI TO ŘÍCT, KDYŽ TO VĚDĚLA!“
„JÁ BYCH CHTĚLA VIDĚT TEBE V MÉ KŮŽI, TY – TY – „
„TY, CO?“ dorážela Lily a pohodila dlouhými, zrzavými a lesklými vlasy, což přilákalo Jamesovu pozornost.
„TY CHYTRÁ!“
„JO, TO BY ASI ALEX POMOHLO, KDYBYCH BYLA VE TVÉ KŮŽI!“ Zaječela Lily. „MOŽNÁ BYCH BRALA OHLED TAKY NA NÍ!“
„TÍM CHCEŠ ŘÍCT JAKO CO?“ Adriane zřejmě nevědomě zmačkala pergamen, který držela v ruce, mrštila s ním o zem a zamířila prstem na Lily. „ŽE SE STARÁM VÍC O SEBE, NEŽ I NÍ?! ŽE NECHCI, ABY ALEX ŽILA? – A VŮBEC – TY NEMÁŠ ANI PONĚTÍ, CO JSEM PŘED HODINOU VIDĚLA! NEUMÍŠ SI TO ANI PŘEDSTAVIT, VIDĚT UMÍRAT ČLOVĚKA, KDYŽ VÍŠ, ŽE JEŠTĚ ŽIJE A TEPRVE HO TO ČEKÁ! KDYŽ VÍŠ, ŽE JESTLI NĚCO NEUDLÁŠ, TAK DOOPRAVDY ZEMŘE! KDYŽ JE TO ČLOVĚK, KTERÉHO KE VŠEMU JEŠTĚ ZNÁŠ, ALE NESMÍŠ UDĚLAT NĚCO HNED NA MÍSTĚ A MUSÍŠ ČEKAT, AŽ TA CHVÍLE PŘÍJDE! KDYŽ VÍŠ, ŽE JÍ BUDOU MUČIT TAK DLOUHO, DOKUD NEŘEKNE VŠECHNO, CO CHTĚJÍ VĚDĚT A POTOM JÍ CHLADNOKREVNĚ ZABIJÍ! TOHLE UŽ NENÍ JAKO U BLAIRA, KTERÉHO NIKDO Z NÁS NEZNAL! A TO NEJHORŠÍ JE, ŽE - “ Adriane přeskočil hlas. Ztichla a ohlédla se kolem sebe po zemi.
Lily za dobu, co na ní Adriane řvala, trochu povolila a všechno to, co na ní vychrlila, s Lily otřáslo. Adriane vypadala, že si chce nafackovat, pořád ale zatvrzele hleděla na Lily.
„Slyš ta slova, co tě nesou, ta krutá ohně znamení. V budoucnosti sejdeme se zase, v jiném prostoru a čase… ?“ přečetl zmateně James po chvíli a ve společenské místnosti nastalo hrobové ticho, jakoby tam nikdo nebyl.
„Výborně, Lily,“ řekla Adriane. „to se ti povedlo.“
„Ne, Adriane.“ Zakroutila Lily pomalu hlavou a hleděla kamarádce přímo do očí. „Všechno jsem myslela vážně.“
Obě se ještě chvíli na sebe dívaly.
„Co to mělo všechno znamenat?“ ptal se James. „To, co jsi tady teď říkala.“ James ukázal na pergamen. „Tohle, co to je?“
„Tys to věděla dřív, než se to stalo?“ zeptal se zaraženě i Remus a Adriane si schovala tvář do dlaní. „O Blairovi? Že zemře? Že ho zabijí Smrtije – „
„Voldemort!“ Vybafla zpod rukou. „Voldemort ho zabil.“
Bylo opět ticho. Lily přeletěla pohledem po Pobertech. Ve všech tvářích se mísily výrazy zmatení a nevěřícnosti, jako by to každému z nich sice už došlo, akorát o tom žádný ještě nevěděl. Jenže ani Remus, Sirius nebo James neměli ve tváři tak zvláštní výraz, jako měl Petr. Lily se na něj zadívala pozorněji. Petr se od Adriane neodtrhl pohledem ani nemrkal a jeho oči z nějakého důvodu zářily štěstím.
Potom ale znovu promluvil Remus: „Adriane, má to všechno znamenat, že ty vidíš, co se teprve stane?“
Adriane pomalu přikývla. „Ale asi jen vraždy.“ Zamumlala spod dlaní na obličeji.
„Adriane,“ oslovila ji opět Lily, už vlídnějším tónem. „co jsi to nedořekla? Co je to nejhorší?“
Adriane se pochmurně usmála a potom sundala z tváře ruce. „Že za to budu moct já.“ Všichni se dívali na ní, že si vůbec nikdo nevšiml, jak je Pettigrew našponovaný, aby mu nic neuniklo a hltal doslova každé Adrianenino slovo.
Remus se opět nadechoval k otázce, když se ze schodiště od dívčích ložnic ozval snad všem známý hlas.
„VIDÍM HO, LEO! UŽ HO VIDÍM!“ Křičela Nataly a jen co to dořekla, vyletěla ze schodiště hlavou napřed a jako by po něčem skočila, dopadla tvrdě na zem a sevřela ruce kolem něčeho, co skupinka u křesel s pohovkou neviděla.
Právě oni, její spolužáci, na ni zírali, jako kdyby spadla z Marsu. Možná nejen proto, jakým divným a nerozumným způsobem vpadla do společenské místnosti, ale i proto, že je vyrušila v docela důležitém rozhovoru.
„LEO! MÁM HO! MÁM HO! PŘIVEĎ NELLU A ROZDĚLÍME SI HO – TEDA, AŽ HO UPEČEME, SAMOZŘEJMĚ!“ Řvala dál Nataly do schodiště, ze kterého se začaly ozývat další kroky.
„Nataly?“ oslovila ji Lily a Nataly, která si jich do té chvíle nevšimla, vyděšeně vykřikla a cukla sebou. Tím bezděčným, prudkým pohybem zřejmě upustila to něco, co držela v dlaních, protože vyskočila na všechny čtyři a začala běhat po místnosti po rukou a kolenou a zběsile po něčem chňapala rukou.
Lily a ostatní ji opět nechápavě sledovali, jak se snaží něco polapit, když v tom ze schodiště vyběhla Lea.
„Leo, co to s ní je?“ ptal se jí Remus, okamžitě jak je spatřila.
„No, tak trochu jsme si krátily dlouhou chvíli,“ řekla Lea a pochybně sledovala Nataly, která teď zkoušela prolézt pod velice nízkým stolkem. „a vymýšlely kouzla… no a pak se to nějak zvrtlo…“
„Jak – zvrtlo?“ ptala se zamračeně Lily.
„Prostě zvrtlo… tak nějak jsem trefila Nataly…“ kývla trochu provinile k dívce na zemi.
„Jak jsi jí mohla trefit kletbou, kterou teprve vymýšlíš?“ zeptal se užasle Sirius.
„No jak vidíš, Blacku, tak velice snadno.“ Odsekla Lea.
„Co to vlastně dělá?“ zeptala se i Adriane.
„Chytá… kuře…“ odpověděla Lea.
„Cože?“ vyvalila Adriane oči na Leu.
„Myslí si, že je tam kuře a chce ho chytit! Prostě má halucinace! Co je na tom tak divného?“ řekla podrážděně Lea a rozhodila ruce.
„Stůj už, kruci!“ zakřičela opět Nataly na imaginární kuře. „Nebudu tady za tebou utíkat až do rána! Vidíš támhleten krb?! Vidíš ho, ty pískle jedno?! Tak tam skončíš tak či tak! Tak proč to oddalovat?! STŮJ!“
„Jo, jasně,“ přikývla Lily. „co by na tom asi tak mohlo být divného, že?“
Nataly se postavila na nohy a začala pobíhat po místnosti, dokud se nezarazila a nezačala pomaloučku a potichu, co to jen šlo, našlapovat na špičky, s očima upřenýma na neviditelný cíl. Potom se zastavila úplně a o vteřinu později opět skočila po zemi. Podle jejího navztekaného výrazu nebylo pochyb, že kuře neulovila.
Adriane se znovu otočila k Lee. „A kde je Nella?“
Lea se začala škrábat v zátylku. „Tak ta si převléká peřiny.“
„Cože dělá?“ zeptal se James.
„Převléká peřiny.“ Řekla Lea věcně.
„Proč?“
„Protože jí vedle hlavy spadl pavouk.“
„Pavouk?“
„Mrtvý.“
„Mrtvý pavouk?“
„Malý, mrtvý pavouk s nožičkama nahoru.“ Shrnula to Lea a dala si ruce v bok a zakroutila hlavou, jako by na tom bylo něco k nepochopení. „Vždyť víte, že pavouky nesnáší, takže začala vyšilovat. S řevem vyskočila z postele a začala se oklepávat. Běhala kolem toho mrňavého pavoučka snad půl hodiny, až se z toho skoro rozbrečela, tak jsem ho z toho polštáře vyhodila z okna a ona okamžitě ten polštář popadla a začala z něj i z deky rvát povlečení.“
Ostatní na ni chvíli vyjeveně hleděli a zřejmě zkoumali, jestli si z nich Lea neutahuje.
„Tu jsi taky trefila nějakým kouzlem?“ ptal se Sirius.
„A to bylo před tím, než začala Nataly honit to kuře nebo až potom?“ zeptal i se Remus.
„To to převléká ručně?“ zeptal se hned na to James. „Slyšela někdy něco o kouzlech a hůlce?“
Když kolem nich přeběhla Nataly, opět po čtyřech, vytáhla hůlku Lily, zamířila s ní na Nataly a pronesla: „Finite incantatem!“
Nataly se zarazila v půlce cesty, jako by se probudila. Rozhlédla se kolem, až na nich ulpěla očima. S napůl ublíženým a nechápavým výrazem vyskočila rychle na nohy, jako by se bála, aby ji v takové pozici náhodou nezahlédli. Ušklíbla se a máchla rukou ve vzduchu. Pak se ale zarazila a natočila hlavu. „Necítíte tady něco jako… „
„ …kuře?“ dořekli za ni svorně a rozesmáli se.
Jen Červíček ne - chyběl… Chyba byla, že si toho tentokrát zase nikdo nevšiml… ostatně, jako vždy…
Zpět na obsah
Kapitola 17: Zatím, co jsi spal
Červíček běžel temnými chodbami hradu s bušícím srdcem. V chlapeckých umývárnách ve třetím patře na něj bude čekat Snape s Malfoyem. Měli to domluvené už od včerejška. Čekal, že bude tentokrát těžší dostat se tam, protože shodou okolností se měli v tuhle dobu už vracet James se Siriusem a druhou dívčí polovinou z trestu. Petr už byl jako na trní, když po desáté hodině ještě nebyli na hradě. Bál se, že na sebe narazí někde uprostřed cesty, až půjdou do Nebelvírské místnosti.
Naštěstí pro Červíčka, dorazili všichni čtyři ještě s rezervou několika minut. Petr sám vlastně ještě měl čas, šel brzy a Snape s Malfoyem tam nejspíš ještě nebudou. Jenže se dozvěděl něco, co možná změní celou jeho zoufalou situaci... něco, co jim prostě musel říct - a především jemu...
Všichni si myslí, že za nic nestojí, že si nedokáže dát dvě a dvě dohromady a že je úplně hloupý na to, aby se před ním snažili něco tajit. Ale o to teď nešlo - alespoň zatím ne - nikdo si ho nevšímal, nikdo by do něj neřekl, co podniká, nikdo si nemůže připadat víc neviditelný, než on. Pro všechny je jen nepodstatný budižkničemu, který nemá absolutně žádný potenciál být schopný kouzelník. Všichni v něm vidí jen stín svých tří přátel: Pottera, Blacka a Lupina. Petra to už nebavilo. Snažil si zvyknout na urážky a posměch především od Zmijozelských, ale nešlo to. Nebo spíš nechtěl. Přes šest let žil a přátelil se s oblíbenými a pohlednými žáky. Jamesovi, Siriusovi ani Remusovi nechyběl smysl pro humor, kterému se zasmál snad každý a profesoři byli s jejich studiemi nadmíru spokojeni. A on? Jen jejich věčný ocásek.
Všechno se ale změnilo během několika minut, kdy si ho vyhledal Lucius Malfoy. Bohužel, s tím přišel přesně v den, kdy byl úplněk a Remus se měl každou chvíli přeměnit ve vlkodlaka. Malfoy mu nabízel šance, které prý přicházejí jednou za život. Povídal, že je mu ho líto a že on, Malfoy, mu pomůže změnit celý jeho dosavadní život - k lepšímu. Že Červíčkovi služby budou velice přínosné a podle toho bude také štědře odměněn. Malfoy umí mluvit. Červíčka nemusel přemlouvat dlouho. Ukázal mu obraz života, který chtěl Červíček vždycky mít - být mocný, oblíbený... něco v životě dokázat a hlavně - nebát se.
Petr v záplavě emocí z Malfoyova mluvení souhlasil skoro ihned. Po chvilce, kdy ho Lucius s ještě několika Zmijozelskými opustili pod kamennými schody k němu přiběhli zbylí tři Pobertové a chtěli, aby jim pomohl s Remusem, ale Petr měl potíže s pohybem, protože si uvědomoval, co udělal... s čím souhlasil... že právě změnil směr cesty svého života a své budoucnosti. Co nevěděl bylo, že tímto jeho rozhodnutím ovlivní budoucnost i lidem, na kterých mu alespoň trochu záleželo.
Petr došel na smluvené místo a čekal. Malfoy se Snapeem tady doopravdy ještě nebyli. Nečekal však dlouho a ozvaly se kroky, směřující k němu.
,,Ale, podívej se, Severusi," ušklíbl se s obvyklým, chladným hlasem Lucius Malfoy. ,,tady Červíček se nás nemohl dočkat." Snape sjel Červíčka černýma očima a zatvářil se lhostejně. ,,Měli bychom si tyto setkání zdokumentovat, aby se Červíček necítil věčně tak ukřivděný, když se o něm pořád tvrdí, že se nehne od zadku těch tří šašků."
Červíčka však dnes v noci nemohlo nic urazit ani ponížit. Kdyby věděli, co ví on... To Červíček má teď navrch. Malfoy vešel do umývárny jako první. Za ním vešli i Snape a Petr
,,K věci, Malfoyi." pobídl ho Snape, který se znuděně opřel o zeď. ,,Nebudu tady celou noc."
,,No, Červíčku, jak jistě víš, blíží se Vánoční prázdniny. Jak jsem vyrozuměl z dopisů mého otce, Pán zla by si s námi rád promluvil osobně." Malfoy se na Červíčka zahleděl pozorněji. Petr se sice zachvěl, při představě, stát před samotným Pánem zla, ale Malfoy zřejmě u Červíčka čekal o něco větší záchvěv strachu. Trochu svraštil obočí, ale pokračoval. ,,Protože tohle bude do konce kalendářního roku poslední setkání mezi námi, řeknu ti to ihned. Tři dny po Štědrém večeru se dostavíš do Londýna k hlavní bráně nádraží King´s Cross. Sejdeme se tam v osm hodin." Malfoy se k Petrovi nahnul a výhružně se na něj podíval. ,,Červíčku, jestli tam nebudeš, najdeme tě a domu poputuješ po kouskách, je ti jasné, co tím chci říct?"
,,Naprosto, Luciusi." zamumlal Červíček.
Potom se Červíček podíval na Snapea. Ten stál pořád opřený o zeď umývárny se založenýma ruku na prsou a vpíjel se Červíčkovi do očí. Červíček věděl, o co se pokouší, ale neuměl se bránit a než stačil pohledem uhnout, tak už...
,,Ještě něco jsi nám chtěl říct, Červíčku?" zeptal se chladně Snape a zlomyslně se usmál. Červíček věděl, že Snape Nitrozpyt neovládá příliš dlouho, ale zřejmě to stačilo na to, aby se přece jen něco dozvěděl.
Červíček mlčel. Nebyl si nejdříve úplně jistý, jestli by bylo správné, říkat jim to. Znal Zmijozelskou povahu, chtivost a závist jim nebyla cizí. Na druhou stranu ale zase měl potřebu povědět jim to. Možná proto, aby ho tak nepodceňovali a stoupl v jejich očích.
,,Červíčku," oslovil ho znovu Snape. ,,dá se v tobě číst jako v otevřené knize. Něco jsi nám chtěl říct, předpokládám."
,,Máš pravdu, Severusi." řekl potichu Červíček, ale do očí se už nepodíval ani jednomu. ,,Náhodou jsem se doslechl něco, co by... ho možná - mohlo zajímat..."
Malfoy se pohrdavě rozesmál. ,,Červíčku, vážně si myslíš, že hned při první schůzce s Pánem zla si budeš moc ty dovolit mu něco - "
,,Buttlerová vidí budoucnost!" vybalil na ně teď už nedočkavě Červíček a s očekáváním sledoval jejich reakce.
Oba vypadali poněkud zaskočeně, než se Malfoy znovu rozesmál tím svým smíchem. „Tak to tam radši nechoď, Červíčku.“ Smál se mu.
„Ale já jsem to slyšel!“ bránil se Petr.
„On nelže, Luciusi.“ Řekl příkře Snape, který stále hleděl Petrovi přímo do očí.
Malfoyovi zmizel úšklebek ze rtů a chladně Červíčka probodl očima. „Mluv.“ Řekl Malfoy poručnickým hlasem. „Co všechno o tom víš?“
„Díky Bohu, že ten den už končí.“ Povzdechl si James, hodil na kufr učebnice, které si přinesl, hůlku na noční stolek a plácnul sebou do postele.
„To mi povídej.“ Přitakal Sirius a rozestýlal si peřiny. „Ten trest byl snad ještě horší, než před rokem s Malfoyem a Srabusem.“
„Náhodou, bez Srabuse by tam byla šílená nuda.“ Zamumlal James unaveně.
„Jo, to potom bez McGonagallové a Brumbála v jeho pracovně taky.“ Poznamenal s úšklebkem Remus.
Zatímco James, na kterého zřejmě přišla únava, ležel na posteli a ani se už nepohnul, Sirius se pokoušel vymotat z hábitu a Remus už byl v pyžamu. Pak se Remus zatvářil zmateně a pohlédl k posteli vedle té jeho, která patřila Petrovi a která už měla kolem sebe zatáhnuté závěsy. Remus k nim přešel a nakoukl za ně. Když se znovu rozhlédl po místnosti, vypadal zaraženě.
„Kde je?“ zeptal se Siriuse, který na něj nechápavě pohlédl.
„Kdo?“
„Tvoje hlava, Siriusi.“ Zatvářil se vyčítavě Remus. „Kde je Petr? Myslel jsem, že šel už dávno spát.“
Sirius pohlédl k Červíčkově posteli a potom pokrčil rameny. „Nevím, možná že je ještě u těch páťáků dole ve společenské, které jsme potkali cestou sem.“
Remus se ještě chvíli mračil, ale potom zalezl do postele
„Popravdě řečeno, vůbec ty páťáky nechápu. Jak dneska nemůže někdo spát? A ještě jde v tuhle hodinu do společenké místnosti.“ Zakroutil hlavou Sirius.
„To bude tím, že oni před hodinou neutíkali před stádem rozzuřených kentaurů, Siriusi.“ Oznámil mu s úsměvem Remus.
„Za ten jejich vztek může Hagrid, Remusi.“ Namítl Sirius a také už si vlezl do postele a posadil se, aby ještě viděl na Remuse. „Kdyby tam na ně půl hodiny neřval, možná by nás nechali normálně odejít, že jo, Jamesi? I s tím jedním testrálem. Jamesi?“ Sirius se ohlédl po kamarádovi, který jejich debatu už dávno nevnímal a spal. Sirius nad ním zavrtěl hlavou. „Ten taky nic nevydrží.“
Remus se usmál a oba ulehli a téměř okamžitě také usnuli.
„Ty jsi to udělala na všech?“ žasla Lily nad Nellou, která už seděla na své posteli a její arachnofobický záchvat se zdál být zažehnaný. „Páni… co dokáže udělat takový jeden pavouček.“
„Nech toho, Lily.“ Zamračila se Nella. „Co když prolezl i vaše postele? Tak jsem je převlékla všechny, no. Můžeš být jedině ráda.“
„Hele, Nello, tady jsi zapomněla zapnout knoflík.“ Ukázala s úšklebkem Nataly na Leynu deku. Nella na ni jen vyplázla jazyk a zahrabala se do postele.
Všechny holky, kromě Nelly, se do postele teprve chystaly. Lily, Lea, Adriane i Nataly se před několika minutami vrátily ze společenké místnosti a vyprávěly Nelle, co se tam dělo. Při zmínce o Natalynym neviditelném kuřeti, které chtěla opéct v krbu, Nella dostala záchvat smíchu a upřímně litovala, že u toho nebyla.
Lily si vynadala ze školní brašny učebnice a sešity s brkem a inkoustem, položila je na noční stolek a připravila si učení na druhý den. Potom si sundala hábit a dala ho na opěradlo židle.
„Hele, Adriane,“ otočila se Lily od židle k dívce naproti ní, která si prohlížela Leyiny zápisky z obrany proti černé magii. „mohla bys mi půjčit ten pergamen od Brumbála? Chtěla bych se na něj podívat.“
„Jistě,“ přikývla Adriane. Odtrhla se od zápisků, zaklapla sešit a hodina ho Lee.
Lily se mezitím znovu otočila a sundala si uvolněnou nebelvírskou kravatu. Najednou se za ní ozvalo něco, jako vyklepávání deky. Lily tomu nevěnovala pozornost, dokud se hluk nezvyšoval, tak se otočila na Adriane a zůstala na ni tázavě hledět. Adriane před sebou držela svůj hábit vzhůru nohama a nebylo pochyb, že z něj chtěla něco vyklepat. Lily s Leou se na ni nechápavě dívaly, ale to už Adriane nejspíš svitlo, protože na chvíli jako by ztuhla a potom se s nesmírně provinilým výrazem podívala na Lily.
„Adriane, co je?“ zeptala se varovně Lily, tušící nějaký problém. Adriane ještě jednou prohrábla všechny kapsy hábitu, opět ho proklepla ve vzduchu a odhodila na postel. „Ne…“ vydechla Lily a vyvalila na Adriane oči.
„Lily… prosím…“ zahuhlala Adriane.
„Jak můžeš být tak nezodpovědná!“ osopila se na ni Lily.
„Co je zase?“ zeptala se Lea, která nic nepochopila.
„Ona ho zase ztratila! Zase – ho – ztratila!“ ukázala Lily na Adriane. „Ale mě je to jedno! Je to tvoje starost! Já už kvůli tomu nebudu porušovat řád a pobíhat v noci po hradě!“
„Lily, ty to ale nechápeš.“ Přešla Adriane k Lily. „Já jsem ho neztratila, já vím kde je, ale… tak nějak – spíš jsem na něj jen zapomněla…“
Lily se na ní chvíli mračila. „A kde tedy je? Jestli jsi ho nechala dole ve společ – “ Lily se zarazila a znovu na Adriane vytřeštila oči. „Ježíši…“
„No právě.“
„Tak, co je?“ dožadovala se odpovědi i Nella.
„To jsi neudělala, že ne?“ chtěla se Lily ujistit, že si z ní kamarádka střílí. „Nenechala jsi ho Potterovi, že ne?“
„No – eh… vlastně…“
V ložnici nastalo ticho, dokud se Lea, Nella a Nataly nezačaly hlasitě smát.
„No jasně, že nechala!“ mávla vesele Nataly rukou k Adriane. „Potter potom, když odcházeli, si bral nějaké sešity a pergameny s sebou do ložnice. Nejspíš se mu tak omylem ztratil i ten tvůj.“
„Jo, to má Nataly pravdu.“ Kývla na to i Lea. „Těch pergamenů moc neměl, ale myslím, že si je strkal do hábitu.
Chvíli bylo zase ticho, než se trojice holek opět rozchechtala.
„Tak to by stačilo.“ Lily se znovu odvrátila od Adriane a dál ze sebe sundávala školní uniformu. „Měla by ses nad sebou už vážně zamyslet. To byl nápad, tobě něco takového svěřit. Teď si to hezky vyžehli sama. Já už o žádné testrály a kentaury vážně nestojím.“
Lea, Nella i Nataly se stále chechtaly, ale Adriane se tvářila vážně vyděšeně. „Lily, tohle bys mi neudělala.“ Řekla prosebně a zasedla na její postel. „Přece víš, že ho potřebuju! Musím ho mít u sebe! Pořád! Co když ho budu potřebovat dnes v noci a on se bude válet někde v Potterově kapse?“
„Blbost! Dneska už to máš za sebou – to s tou Alex…“ zamumlala Lily.
„Jak tohle můžeš vědět?!“ snažila se jí zviklat. „Co když ne? Co když zrovna tohle jí pomůže zachránit?!“
Se skleničkou v ruce Lily zamířila k oknu pro džbánek s vodou. Adriane se zvedla z postele a chodila za Lily. „Já vím, že je to taky moje vina, ale uvědom si laskavě, kdo mě donutil, abych ten pergamen vůbec vyndávala?“
„No ještě řekni, že je to moje vina!“ zaprskala Lily a znovu šla ke své posteli. V závěsu za ní i Adriane.
„A co chceš tedy dělat?“ zeptala se Adriane Lea, která se už uklidnila.
Adriane se zastavila a pohlédla na ní. „Já ten pergamen musím mít. Brumbál mi řekl, abych ho měla pořád u sebe.“ Zamířila ke své posteli a opřela se o ní. „Já k nim prostě musím.“
„Ty chceš teď jít do ložnice Pottera a ostatních?“ zeptala se trochu ohromeně Nataly.
„Ano.“ Řekla Adriane.
„Dobře, pokud chceš, půjdu s tebou.“ Řekla Lea a šibalsky na Adriane mrkla. „Nemůžu si přece nechat ujít příležitost, vidět teď Remuse.“
„Výborně, děkuju.“ Kývla vděčně Adriane na Leu. „A Lily půjde taky.“
„Tak to tedy ne!“ zaprotestovala ihned zrzka a zalezla v sukni a školní košili do peřin. „To ani náhodou!“
„Lily, tohle budeš muset žehlit se mnou.“ Usmála se na ní sladce.
„Adriane Buttlerová! Já ti říkám, že tohle prostě neudělám! Ten pergamen mi už přinesl potíží víc, než dost!“
„No tak.“ Přistoupila Adriane k její posteli. „Přece bys mě nenechala ve štychu, ne?“
„Nechala!“ prskla Lily a chytila se pelestí postele. „A ráda! Jde s tebou Lea, copak ti to nestačí?“
„Čím víc očí, tím líp. Klidně s námi půjdou i Nella a Nataly a nebudou z toho dělat takové drama, že jo?“ ohlédla se Adriane na dvě kamarádky, které teď dělaly, že si v posteli čtou nějakou děsně napínavou knížku a že si jich vůbec nevšímají. „Myslíš si snad, že mě láká představa lést do ložnice Blackovi?“
„No, asi jo!“
„Vstávej!“ Naježila se Adriane
„Nikdy!“
„Leo?“ otočila se Adriane na dívku naproti. „Pomůžeš mi?“
„Jistě.“ Řeka Lea a zamířila k Lilyině posteli.
„Nemůžu uvěřit, že to dělám. Tohle vám nezapomenu – ani jedné, to si teda pište.“
„Pssst!“ zasyčely na Lily Lea a Adriane.
„Vždyť je po půlnoci.“ Zašeptala zřetelně Lily. „Kdo by kromě nás tady ještě mohl strašit?“
Byly právě asi tak v polovině cesty na schodech u chlapeckých ložnic. Byla tam dokonalá tma, což jim úplně vyhovovalo. Ve společenské místnosti už naštěstí nikdo nebyl, takže se nemusely vymlouvat na nějaké nesmysly.
„Tohle je prostě sen. Jen se mi to zdá. Klid, Lily, ty bys přece nikdy nešla do pokoje Pottera.“
„Ticho, Lily!“ sykla Lea.
„Pane bože. Jestli na tohle někdy přijde, tak mě radši zabijte.“
„Lily!“ otočila se na ní už netrpělivě Adriane. „Přestaň už mlít ty blbosti. Já nevím, kdo mě před chvílí tam dole přesvědčoval, abych jim všechno pověděla! Tak když s nimi tak sympatizuješ, nemůže ti přece vadit navštívit je, ne?“
„Sympatizuju?“ zasyčela jedovatě Lily. „Řekla jsem to, protože jsem ti chtěla pomoct! Ty si totiž jenom myslíš, že to všechno budeš schopná zvládnout sama! A ukaž mi tedy někoho jiného, koho dobře znáš a kdo by byl aspoň trochu schopný ti pomoct, protože v našem ročníku jsou nejlpší!“ Lea i Adriane se na ni ohromeně podívaly a Lily, která si jejich výrazy domyslela, protože v té tmě je nemohla dost dobře vidět, zrudla. „Samozřejmě až po nás.“ Dodala potom, jako že je to samozřejmost.
Lea jako jediná byla u Pobertů v ložnici. Samozřejmě díky Remusovi. Vyběhly ještě několik schodů, když se Lea, která šla první, zastavila před jistými dveřmi.
„Jsme tady. Nechcete si třeba střihnout, která z vás bude mít tu čest zaklepat první?“ ušklíbla se Lea a snažila se rozpoznat výrazy svých kamarádek. Nadšeně se zrovna netvářily, to bylo jisté.
„Klepat nebudeme, Leo.“ Řekla Adriane stroze a schválně dělala, že vtip vzala vážně.
„Já – možná bude lepší, když zůstanu tady a budu hlídat.“ Navrhla Lily.
„A koho bys asi tak chtěla hlídat, Lily?“ zeptala se Adriane jízlivě. „V tuhle dobu už všichni spí.“
„Kromě nás, jak jinak.“ Zahučela Lily podrážděně.
Lea zamířila hůlkou na kliku a zašeptala: „Alohomora.“ Dveře potichu cvakly a pootevřely se. Lea se zazubila, zatlačila dlaní do dveří a ty se pod tlakem její ruky ještě víc rozevřely.
Dívky vešly postupně do místnosti a Adriane, která šla poslední, dveře opatrně a potichu zavřela. Závěsy na oknech nebyly zatažené, takže už tam nebyla taková tma jako v těsné chodbičce se schody. V této ložnici byly jen čtyři postele a jen jedna měla kolem sebe zatáhnuté závěsy. Adriane se modlila, aby nebyla Jamesova.
„Támhleto je Remusova postel.“ Zašeptala Lea, že jí skoro nebylo slyšet a zamířila k němu. „Ty ostatní si nepamatuju.“
Lily se šla podívat k posteli se zataženými závěsy a Adriane pozorovala zbylé dvě naproti. Lea si klekla k Remusovi, který byl otočený na boku směrem ke dveřím a začala ho hladit po vlasech.
„Prosím tě, Leo, hlavně ať ho nevzbudíš.“ Ozval se tichý hlas Lily.
Lily už se chystala poodhrnout závěs postele, u které stála, když uslyšela své jméno. „Lily, pojď sem. Tam leží Pettigrew.“ Přivolala si ji tiše Adriane k sobě.
Lily se postavila vedle Adrianeniny matné postavy, před mezeru mezi dvěma postelemi. Lily se podívala na postel, u které stála blíž ona. Kluk, který v ní ležel, měl přes sebe ledabyle přehozenou peřinu a na nočním stolku byly položené brýle a vedle nich hůlka.
„Tady je.“ Ukázala na Jamese Lily.
„Skvěle.“ Usmála se Adriane, která si zase prohlížela věci okolo Siriuse. „Tak vezmeme ten pergamen a rychle odtud.“
„Díky bohu, že aspoň v tomhle s tebou můžu souhlasit.“ Zašeptala Lily a ustoupila o krok dál, aby pustila Adriane před sebe.
Adriane přistoupila blíž k Jamesovýmu nočnímu stolku. Jenže si nevšimla kufru, který ležel na zemi a který trochu vyčuhoval zpod Jamesovi postele. Samozřejmě o něj zakopla a na zem popadaly nějaké knihy, které na něm ležely.
Lily, Adriane i Lea, při bouchnutí knih o zem ztuhly. Naštěstí se ani jeden úplně neprobudil, jen Sirius se přetočil na pravý bok, takže čelem k Jamesovi, který škubl hlavou.
Po několika vteřinách, kdy se ani jediná nepohla ani o milimetr, konečně uvolnily svaly a Adriane se pozorně zahleděla na věci, které ležely na Jamsovým nočním stolku. Kromě hůlky tam byla i lampička, nějaké knížky a inkoust s brkem. Celkově tam měl naházené jedno na druhém – jednoduše binec.
Lily mezitím přešla zase k Siriusovi. Chvíli ho pozorovala a potom se také otočila k věcem na nočnímu stolku. Neprobírala se jimi, jen se dívala.
„Lily.“ Oslovila ji dívka u vedlejší postele. „Já mám problém.“
„Tak, co je zase? Není tam?“
„Lily,“ otočila se na ní kamarádka. „on má ten hábit na sobě.“
Z druhé strany místnosti se ozvalo uchichtnutí. „Tak to máte fakt problém.“
„Je normální, spát v uniformě?“ ptala se pořád šeptem, i když teď už zesíleným, Adriane.
„Možná tak usnul.“ Navrhla Lea. „Po tom vašem trestu se není čemu divit.“
„Já jsem na něm byla taky a spím snad kvůli tomu?“ vztekala se Adriane a rozhodila ruce.
„Adriane, James nemůže za to, že jsi nepozorná a nezodpovědná.“ Namítla Lea, která stále klečela u Remuse.
„Ah, no jistě,“ zasyčela na ni Adriane. „Jako bych to už jednou slyšela.“ Potom se otočila na Lily. „Pojď sem.“
„Proč?“ ptala se opatrně Lily.
„Lily!“ prskla tiše i na ní. „Já přece nebudu Potterovi šahat na… do hábitu!“
„Proč bys nemohla?“ odporovala jí Lily nejistě. „Vždyť je jedno, kdo mu – kdo ten pergamen vyndá. Hlavně, že bude venku.“
„Hele, Lily, tvoje jméno je vyryté na jeho nočním stolku tak hluboko, že je zřetelně vidět i ve tmě! Takže tam koukej jít a vyndat z něj nějak můj pergamen nebo tě tam k němu osobně dovleču!“
„Mé jméno? Vážně?“ šeptla Lily a oči se jí zableskly. Pak se ale do nich znovu vrátila ta stará známá zatvrzelost. „Ne.“
„Lily, prosím tě, jdi tam nebo se z toho už dneska zblázním.“ Ozvala se opět Lea, která si držela dlaň na čele a vypadala, že toho jejich dohadování má plné zuby.
Lily se tedy pomalu dala do pohybu a s bušícím srdcem se rozešla k Jamesově posteli. Pohlédla na něj a chvíli to opět vypadalo, že se otočí a bude holkám dál odporovat. Podívala se na Adriane, která se na ní přísně zatvářila a znovu se tady koukla na Jamese.
Nesnažil si ani sundat brýle. Lily to viděla úplně živě. Prostě zalehl do postele a usnul. Vypadá tak klidně, pomyslela si. Vůbec ne jako to střevo, které denně potkávám. Lily se podívala na desku nočního stolku a opravdu tam bylo matně vidět její jméno. Vzpomněla si, jak jednou našla ve společenské místnosti Potterovu učebnici nebo sešit, ve kterém byly napsané iniciály L.E. Lily se proti své vůli musela usmát. Znovu pohlédla na Jamese. Teď si vzpomněla na další nedávnou noc, kdy se s ním potkala také ve společenské místnosti a jak dobře se jí s ním povídalo. Kdyby takový byl pořád… Jenže se z toho vyspí a je zase ten starý Potter. Kdo by to s ním měl vydržet? Přece se mi nemůže divit, že jsem –
„Lily, můžeš mi říct, na co čekáš? Až tě osvítí duch svatý nebo co? Koukej sebou hnout, ať už jsme pryč!“ uslyšela za sebou netrpělivý Adrianenin hlas.
Lily se tedy zahleděla na jeho hábit. Pomalu vzala do ruky jednu stranu hábitu a druhou rukou zašmátrala v kapse. Adriane i Lea, která teď přešla od Remuse blíž k nim a stála přibližně uprostřed místnosti, ji pozorně sledovaly. V první kapse zřejmě nic nebylo, protože Lily ruku vynadala a otočila se k holkám.
„To mu mám jako šahat i do – do kalhot?“ ptala se trochu rozpačitě.
„Když nebude v hábitu, tak samozřejmě, že ano.“ Zašeptala Adriane. „Když už jsme tady…“ Když se Lily znovu otočila k Jamesovi, Adriane a Lea se na sebe zašklebily.
„Ne, ne, ne, ne, ne, ne! Tohle nedělej!“ syčela na Jamese Lily, protože se začal otáčet na bok k oknům, čímž způsobil, že se k němu Lily musela víc přitisknout, protože měla svou ruku v jeho náprsní kapse a Jamese by určitě vzbudilo, kdyby ji teď hned rychle vyndala.
„No…“ zavrčela Lily na kamarádky. „Tak teď mi řekněte, co mám dělat.“ Lilyina ruka byla zalehnuta Jamesovým tělem, že se nemohla ani pohnout.
Než však stačila jedna z nich něco říct, uslyšely tlumené kroky po schodech nahoru. Adriane, Lily i Lea začaly panikařit.
„Schovat!“ vybafla automaticky Lea už nahlas a rozběhla se k Remusově posteli.
„Počkej!“ zavolala na ní Adriane. „Vždyť tady už všichni jsou. Nikdo tady nechybí.“
Bylo zvláštní, jak najednou obě mluvily plným hlasem, aniž by se snažily ho nějak ztišit. Zdálo se však, že ani jednoho z kluků to ještě nerušilo.
„A co když jde někdo na návštěvu?“ namítla Lea.
„Teď?“ zapochybovala Adriane.
„No, co se divíš!“ štěkla Lea. „My jsme tady teď taky!“
Opět se ani jedna nehla a koukaly navzájem po sobě, zatímco kroky se nebezpečně přibližovaly k ložnici.
„Moment!“ ozvala se Lily jediná šeptem. „Myslím, že něco mám – ty pergameny!“
Dívky se na ní podívaly a kroky najednou ustaly přesně, když byly slyšet nejblíž u jejich dveří. Adriane s Leou se na sebe podívaly vysloveně vyděšeně. Lea poté skočila k Remusově posteli, přitiskla se k ní a prudkým trhnutím přes sebe přetáhla závěs. Ve stejném okamžiku, kdy Lily vytrhla svou ruku s pergameny zpod Jamesovy hrudi, Adriane opět zakopla o jeho kufr a tentokrát s takovou vervou, že sletěla na zem, se opravdu otevřely dveře do ložnice a někdo do ní vešel.
Ten někdo však už nemusel křičet, že tady někdo je, aby se tři kluci s leknutím vzbudili, protože Lea, Lily a Adriane, při pokusech se ukrýt, způsobily takový rámus, že by to vzbudilo i mrtvého. Poté se v ložnici rozsvítily dvě hůlky.
„Evansová?!“ zakřičel James.
„Leo!“ ozvalo se od postele, kde ležel Remus.
„Adriane!“ zařvala Lily. Ohlédla se za sebe, ale nikoho neviděla. „Adriane! Leo! Kde je? Před chvílí tady byla?“
„Petře?“ oslovil příchozího konečně Remus. „Kde jsi byl celou dobu?“
„Nechtěla bys odtamtud vylést?“ to byl Sirius. Právě teď byl skloněný z postele a mluvil k Adriane, která ležela pod ní.
„Ne!“ ozvala se příkrá odpověď.
„Tak ti mám pomoct?“
„Ne!“ křikla znovu a lokti se začala odpichovat od podlahy, dokud nevylezla ven a opět se nepostavila na nohy.
V ložnici se rozsvítily tři lampičky a odkryly tak celé postavy tří děvčat. Lea stále postávala u Remuse, Adriane u Siriuse a Lily držel James za předloktí, jak jí chytil, když se s leknutím probral.
„Co tady děláte?“ zeptal se Remus a pohlédl na Leu.
„No… my jsme – něco hledaly.“ Odpověděla Lea.
Mezitím ze sebe Lily setřepala Jamesovu ruku a začala se přebírat několika málo pergameny, dokud nenarazila na ten, který tohle všechno zavinil. Uchopila ho druhou rukou a ty ostatní vrátila Jamesovi. Otočila se na Adriane a připlácla jí její pergamen na hruď.
„To je naposledy, kdy jsem ti s něčím takovým pomohla.“ Řekla a zamířila ke dveřím. Adriane se na pergamen, který už svírala v ruce, s úlevou podívala.
„My, asi už půjdeme.“ Oznámila zlehka Lea, jako by je nenačapali v půl jedné v klučičích ložnicích.
„Vážně?“ řekl s úšklebkem Sirius a pohlédl na Adriane. „A jak dlouho jste se vůbec zdržely?“
„To nestojí za řeč.“ Mávla Adriane rukou a křečovitě mu úšklebek vrátila.
Dřív, než stačil ještě jeden něco říct, vyběhly Lily s Adriane z ložnice a po vteřině je následovala i Lea.
„Dej to sem!“ rozkázala Lily a pro změnu vytrhla pergamen Adriane z ruky.
„Co chceš dělat?“ ptala se Lea a ona, Adriane, Nella a Nataly se posadily na Lilyinu postel.
Lily položila popsanou část pergamenu nahoru a vytáhla hůlku. „Aparecium!“
Na spodní části pergamenu, kde bylo pod textem místo, se začalo objevovat. Nejdříve se objevily jakési černé plameny, které později protnul nachově rudý znak ve tvaru blesku a nakonec se vše uzavřelo do kruhu.
Všech pět dívek na to vyvalilo oči.
„Viděly jste někdy něco takového?“ ptala se ohromeně Nella.
Dívky zakroutily hlavami, aniž by se od znaku odtrhly pohledem.
„Ne.“ Zamumlala Nataly. „Počkat, to není všechno?“
Nebylo. Vedle znaku se sama začala ještě psát písmena, která nakonec vydala konečný nápis: To last near FutureZpět na obsah
Kapitola 18: S novým profesorem staré konflikty
Druhý den ráno, ve středu, měly sedmé ročníky první dvě hodiny obranu proti černé magii vyjímečně od sedmi hodin. Jak se dalo předpokládat, Lily a spol. zaspaly. Do noci probíraly noční výlet do Potterovy ložnice a zvláštní znak z Brumbálova pergamenu a usnuly někdy po druhé hodině ranní.
Takže, zatímco jejich spolužáci už usedali do lavic, pět holek teprve bleskovou rychlostí upalovalo k učebně o pár pater níž a hádalo se, která za jejich zaspání nese největší vinu. Stihly vletět do třídy přesně v okamžiku, kdy profesor usedal za katedru. Nataly, která běžela jako první prostřední uličkou, se zarazila a ostatní čtyři dívky do ní vrazily. Zahleděly se ke katedře, ze které na ně káravě vzhlížela zcela neznámá, zato velice pohledná tvář. Vzhledem k tomu, že profesorka Carnerová nebyla žádná fúrie, která by nebyla ochotná pochopit jedno zaspání, tenhle nový učitel vypadal na přesný opak.
„Dobré ráno.“ Řekl chladně mladý muž, kterému mohlo být něco přes třicet. Byl poměrně vysoký a štíhlý. Mírně vystouplé lícní kosti dodávaly jeho obličeji pohledné, mužné rysy. Měl krátké černé vlasy a tmavé, hnědé oči, které se vpíjely do dívek několik metrů před ním. Muž se zvedl ze židle, obešel katedru a zastavil před ní. „Co takhle se omluvit?“
„Promiňte,“ ujala se toho Nataly, která byla pořád v popředí dívek. „my jsme omylem zaspaly, profesore – pane profesore.“
Muž si ji pohrdavě změřil pohledem a tiše si odfrkl. „Profesor Landes.“
Tak nejspíš znělo jeho jméno – příjmení. Holky nevěděly, co mají dělat. Jestli se mají jít posadit nebo ne, tak zůstaly stát na místě. Třída přeskakovala pohledem od nich k novému profesorovi. Dívkám ani neuniklo, jak se většina jejich spolužáků tváří. Po nadšení tam nebylo ani stopy, zato se v jejich obličejích zračil nesouhlas, podráždění a zatrpklost.
„Ehm… pane profesore,“ ozvala se nejistě Lea. „můžu se zeptat, kde je profesorka Carne – „
„Nebudu to tady opakovat stokrát, slečno.“ Řekl ledovým hlasem Landes a sjel Leu pohledem, až jí zatrnulo. „Kdybyste se obtěžovala přijít včas na mou hodinu, věděla byste, že zde podala výpověď. Otevřete si své učebnice na straně dvěstětřicetsedm. A abych ještě nezapomněl,“ otočil se od katedry k dívkám, které urychleně začaly zaujímat svá místa v lavicích, „za každou z vás strhávám Nebelvíru pět bodů.“
Dívky se po sobě podívaly a Nataly s Nellou se na profesorova záda kysele zašklebily.
„Ale, pane profesore,“ ozvala se opatrně Lily. „my jindy vždy chodíme na všechny hodiny včas, tohle byl omyl a zmeškaly jsme jen necelých… pět – minut... Přece se stane, že - že člověk - zaspí.“
Landesovy tmavé, hnědé oči se zavrtaly do Lily, zatímco ona mluvila a při každém slově její hlas ztrácel na jistotě. Landes se k ní pomalu přibližoval s kamenným výrazem ve tváři. Když došel k lavici, u které Lily s Adriane seděly, opřel se o ní dlaněmi a stále nezpustil oči z Lily. Ta se v okamžiku, kdy se Landes sklonil a opřel o lavici, narovnala na židli a trochu vystrašeně se na něj dívala.
„Že člověk zaspí?“ zopakoval po ní její poslední slova a ušklíbl se. „Jeden snad. Vám připadá normální, že zaspí hned pět lidí najednou, slečno Evansová?“ Lily na něj vyvalila oči a Landes se od ní s odfrknutím odvrátil. „Vás, slečno, přehlédnout nelze. Každý můj nynější kolega si vás velice pochvaluje. Zejména profesor Křiklan. Doufám, že vaše úspěchy v obraně proti černé magii budou přinejmenším takové jako v lektvarech, jak mě Horacio Křiklan s nadšením informoval.“
Landes to řekl takovým posměšným tónem, ze kterého bylo jasně cítit, že podle něj Lily nemá šanci. A právě proto se Lily s šokovaným a pohoršeným výrazem podívala po Adriane vedle ní.
„Mimochodem, mluvila jste bez dovolení.“ Otočil se k ní opět Landes. „Strhávám dalších deset bodů pro Nebelvír.“
Lily vypadala, že by po něm nejradši něco hodila. Nebyla zvyklá, aby jí takhle někdo ponižoval a mluvil s ní takovým tónem, jako nový profesor.
„Copak vám řekla něco urážlivého?“ vložil se do toho James. „Jen chtěla vysvětlit, proč se – „
„Dávejte si na mě pozor, mladý pane Pottere.“ Zavrčel na něj nebezpečně Landes. „Vím o vás i panu Blackovi a předem vás oba upozorňuji, že vaše neokázalosti v hodinách vážně trpět nebudu.“ Landes se otočil k druhé řadě studentů u okna. „Stejně tak i vás, slečno Durexová a Buttlerová. Jistí profesoři mě na vás konkrétně varovali.“ spražil je Landes pohledem.
Všichni zbytek první hodiny na profesora vrhali vražedné pohledy, kterými mu chtěli dát alespoň najevo, jak ohromně jim je nesympatický. Landese to však na srdci zřejmě příliš netížilo a během následující půl hodiny bez obav sebral Nebelvíru dalších patnáct bodů.
„ …takže se můžete snažit, jak chcete, ale protivník vás odhalí a zlomí dřív, než si to vy sami uvědomíte. V každé sebeúzkostlivější a svízelnější situaci se snažte zachovat chladnou hlavu. Pokud se nechcete nechat zabít, útočení ve vzteku nebo jiných citových výlevů není zrovna ten správný postup, jak soupeře zneškodnit, protože to je přesně to, o co se bude snažit.“ Dokončil svůj výklad Landes a pohlédl na třídu od své katedry. „Na příští hodinu chci od všech podrobný esej o dnešním učivu a seznam, na kterém bude každý námět z obrany proti černé magii od třetího ročníku výš. Ke každému chci stručné, ale vystihující vysvětlení.“ Třída na něj jen nevěřícně vyvalila oči. „Omluvy typu: Na tohle jsem zrovna chyběl – neberu. Nashledanou.“
Nikdo ze třídy se ani nepohnul, jen Landes si začal sklízet učebnice pro sedmé ročníky ze stolu. Všichni na něj koukali, jako by přemýšleli, zda on a celé tyhle dvě hodiny nejsou jen nějaký špatný vtip profesora Brumbála před Vánocemi. Landes si toho po chvilce všiml a šlehnul tázavým pohledem po studentech.
„Em – pane…“ reagovala na to tentokrát první Adriane. „ona ještě nekončí hodina. Totiž, chci říct, že ještě nezvo - “
„Slečno Butllerová, mám dojem, že jsem tuto třídu zaměstnal úkoly na dva týdny dopředu. Ale máte na to čtyři dny.“ Oznámil jí jízlivě. „Jestli vám to přijde málo, stačí jen ceknout a rád vám přidám.“
Adriane se opřela o židli a pozornost do konce hodiny už věnovala svému kalamáři.
Z Daniela Landese byli po skončení středečního vyučování přešlí téměř všichni, kdo ten den měli v rozvrhu obranu proti černé magii. To znamenalo sedmé, šesté a čtvrté ročníky převážně z Nebelvíru nebo Zmijozelu. Zatímco Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští truchlili, Zmijozelští se jim vysmívali a Landese si pochvalovali, jak mohli. Byla to totiž jediná kolej, která měla v kolejních hodinách ještě nějaké body.
Večer byli všichni svolaní na večeři do Velké síně, kde profesor Brumbál nového vyučujícího konečně představil a tak se všichni dozvěděli, jak zní Landesovo celé jméno a že místo obrany proti černé magii nejspíš zastoupí až do konce školního roku. Profesor Brumbál po tomto výroku zkazil chuť k jídlu téměř všem. Nevšímal si ani jak nadšených pohledů od jednoho jediného stolu, tak i skleslých a nešťastných od zbývajících tří. Většině studentům ani neuniklo, jak se tvářili profesoři McGonagallová, Prýtová a Kratiknot, při pohledu na hodiny s body svých kolejí.
Když Brumbál dokončil svůj projev na přivítanou, většina Velké síně profesora Landese přivítala s méně než vlažným potleskem, jen od Zmijozelského stolu se ozýval nadšený křik, pískot a bouchání pohárů a příborů do stolu.
Například James už stačil dojít k názoru, že je to bezpodmínečný Smrtijed. Jakmile James domněnku vyslovil nahlas, začal se Červíček z nějakého důvodu dusit, když mu zaskočil jablkový koláč v krku a Velkou síň urychleně opustil, že si prý musí odskočit.
Když dovečeřeli, všechny trochu překvapilo, že si Brumbál znovu zjednal klid a ještě by chtěl něco říct. Mluvil o tom, co všem vrtalo hlavou hned od začátku. Proč podala profesorka Carnerová tak najednou tu výpověď. Dozvěděli se totiž, že za to můžou Smrtijedi, kteří zavraždili její sestru. Ta prý pracovala na vyšším místu na ministerstvu kouzel a zemřela nejspíš kvůli podobné věci jako Blair. Spolu se sestrou profesorky Carnerové, zemřel také její kolega jistý Michael MacDowell.
Profesor Brumbál mluvil velice vážným a ponurým tónem a zároveň všechny vyzval, aby si dávali dobrý pozor na to, s kým se oni sami i jejich rodiny stýkají, protože Smrtijedi se vydávají za nové přátele lidí, kteří potřebují v této době nějakou ochranu a podvodem je donutí k spolupráci.
Z večeře odcházeli studenti značně rozladěni a snad ani nevěděli, jestli se do konce roku dozvědí nějakou horší zprávu, než byla tahle a fakt, že obranu proti černé magii je bude učit takový nesnesitelný učitel.
„Myslíš, že jsme mohli dopadnout hůř?“ ptala se Lily Nataly a sklesle zírala někam do neznáma.
„Ani omylem.“ Zavrtěla pomalu hlavou Lily, která pro změnu koukala do ohně v krbu a nemohla se od plamenů odtrhnout pohledem.
Opět se pomalu blížila půlnoc a ve společenské místnosti u okna seděla známá pětice dívek. Možná přesnější pojem pro „seděla“, by bylo lepší ležela. Všech pět totiž bylo úplně a doslova mimo. Stejně jako zbytek většiny jejich třídy a několik statečných studentů čtvrtého a šestého ročníku, kteří vydrželi až do teď… dělali totiž úkol zadaný již populárním a nenáviděným profesorem Landesem.
„Proč zrovna teď?“ ptala se apaticky Nella. „Teď, když máme OVCE?“
„A já si ze začátku o něm myslela, jaký to není kus.“ Zahuhlala zkroušeně Adriane a s ukřivděným pohledem si prohlížela sáhodlouhý esej sahající skoro až k zemi, jako by ho v životě neviděla.
„Nebudu to tady opakovat stokrát slečno! Strhávám Nebelvíru dalších deset bodů.“ Napodobovala škodolibě Lea Landesův hlas a protočila oči. „Hovado.“ Ulevila si.
Všude kolem nich se povalovaly zmuchlané pergameny, brky a sešity s knížkami. Absolutně zmožené a vyčerpané z dlouhých hodin strávených nad všemi těmi věcmi, se povalovaly v křeslech, když do místnosti z portrétu vtrhli čtyři kluci.
„Ne…“ zaskučely nesrozumitelně Lily i Adriane najednou, když viděly, že Pobertové zamířili neomylně k nim.
„Měly byste se tvářit trochu víc nadšeně, ne?“ řekl zamračeně Sirius.
„Ne.“ Zněla Lilyina odpověď. „Co to děláte?“
„Na našich místech je obsazeno, Lily.“ Řekl s úsměvem James.
„Odkdy mi říkáš Lily?“ trhla sebou a zdálo se, že jí to trochu probralo.
„Od té doby, kdy mi tajně chodíš do ložnice a ošaháváš mě.“ Usmál se James ještě víc.
„Pottere!“ křikla už v pohotovostní poloze Lily, ze které najednou únava okamžitě opadla. „To byl její nápad.“
Adriane, která děj kolem sebe zase skoro vůbec nevnímala, sebou najednou cukla a výhružně se zadívala na Lily, jejíž ukazováček směřoval přímo na ní.
„Lily, já tě varuju,“ zahučela a vpíjela se jí do očí. „jestli toho nenecháš, tak jim řeknu o tom, jak jsi si nevěděla rady s Potterovými kalhotami.“
Lily zrudla, opřela se o křeslo a pevně zavřela oči. Adriane se podívala na Leu a ta se začala šklebit a mrkla na ni. Remus, který se vmáčkl k Lee na její křeslo, se na ni tázavě podíval.
„Problém… s mými kalhotami…?“ ptal se James rádoby nenápadně.
„Nech to být.“ Obrátila Adriane a znovu opřela hlavu o křeslo a zavřela oči.
„Kde jsi ty vůbec byl, že jsi přišel tak pozdě?“ otočila se na Petra Lea.
„V sovinci.“ Odpověděl trochu roztřeseně Petr. „Něco se stalo s mou tetou… je v nemocnici, tak jsem poslal rychle… sovu.“
„Aha.“ Kývla Lea. „No, pěkně jsi nás vyděsil.“
Krátce potom odešel Červíček do chlapeckých ložnic a čtvrté a skoro i šesté ročníky už také zmizely.
„Ahoj, lidi.“ Pozdravila je vesele Alex a vyrušila tak dohadování mezi Nataly, Jamesem, Siriusem a Leou ohledně famfrpálu. „Jak se vede?“
„Zrovna teď, nic moc.“ Odvětila Lily a vrhla znechucený pohled po pergamenech na stole a na zemi.
„No jasně.“ Zamračila se i Alex a posadila se na Nellyno opěradlo. „Ten nový profesor. Měli jsme ho jen jednu hodinu a strhl nám dohromady snad třicet bodů za úplně pitomosti.“
„To nám povídej.“ Zavrčela Nataly. „S holkama jsme chvíli zaspaly a vůbec jsme nečekaly, že tam bude on. Takže za první dojem, který jsme na něj udělaly během minuty, nám strhnul dvacet pět bodů.“
„Parchant jeden.“ Odfrkla si Alex. „A to si představte, že Cameronová, Toddová a Chalsomová se do něj i přes tu příšernou povahu zabouchly.“ Zakroutila pohoršeně hlavou. „Jako neříkám, že není hezký, ale já bych ho nejradši nakopla.“
James, Sirius a Remus se na Alex, když se zmínila o jeho vzhledu, nevěřícně podívali.
„Není ti nic?“ zeptala se trochu zmateně Alex, když jí padl zrak na Adriane v polosedu naproti ní.
Adriane se na Alex totiž dívala, jako by jí měla vidět naposledy v životě. Lily sjela Adriane káravým pohledem a následně na to Adriane zavrtěla hlavou. „Vůbec nic.“
„No a co říkáte na ty Prasinky?“ povídala dál Alex a mávla rukou k nástěnce na zdi blízko u portrétu. „Mě se tedy dost ulevilo, proto – „
„Co je s Prasinkami?“ vypálila Adriane a prudce si sedla. Na to, že před chvílí vypadala k smrti unavená, byla teď docela aktivní.
„No…“ Alex se na ní zaraženě podívala. „Copak vy jste se nebyli kouknout na nástěnku? Už to tady visí od sedmi.“ Všichni na ni teď pozorně, a pro Alex s nepochopitelným napětím, hleděli a čekali, co z ní nakonec vypadne. „Přece, že jejich návštěvu zase přesunuli.“
Alex sledovala, jak si Adriane úlevou oddychla a znovu se ulehčeně opřela o křeslo.
„Aha…“ zabrblala potom Adriane. „A na kdy až? Někdy v únoru?“
„V únoru?“ zopakovala Alex a ohromeně na Adriane zírala. „Nezbláznila ses? Kdepak v únoru, ještě to tak… V příštím týdnu.“ Teď si ale nevšímala vyjevených výrazů všech, kdo kolem ní seděli. Ani Adriane, které se muselo udělat mdlo. Alex hleděla spokojeně z okna a pokračovala: „Jsem vážně ráda, že to posunuli zpátky. Hlavně kvůli Vánocům, protože jsem chtěla koupit rodičům něco od Taškářů a z Medového ráje. V mudlovských obchodech to není ono.“ Pohlédla zpět na lidi kolem sebe a mírně se zamračila. „Co je?“
Lily, Lea, Remus, Nella, Sirius, James i Nataly se podívali na Adriane, která se zřejmě nemohla ani pohnout. S šokovaným výrazem se zarytě se dívala do zdi na druhé straně místnosti a čekala, až tuhle čerstvou informaci její mozek vstřebá a smíří se s ní.
„Kolik – kolik dní?“ soukala ze se Adriane.
„Co kolik dní?“ nechápala jí Alex.
„Kdy, příští týden?“
„V úterý.“
„V úterý…“ Zopakovala Adriane slabým hlasem, jako by to byl den konce světa
„Ano, v úterý. Prý je to kvůli bezpečnosti, proto to není o víkendu jako obvykle… Adriane, měla by sis jít lehnout.“ Doporučila jí starostlivě Alex. „Vypadáš – divně.“
„Divně…“ šeptla Adriane. „Jo… to asi vypadám.“
Alex absolutně nevěděla, co řekla tak hrozného, že to všechny vykolejilo a zvedla se z opěradla. „No, víte, co?“ usmála se na ně. „Lehnout si teď půjdu hlavně já, protože máme zítra obranu.“ Ušklíbla se kysele, kývla na pozdrav a odběhla do ložnic.
Jakmile jim zmizela z dohledu v točitém schodišti k dívčím ložnicím, Lily se okamžitě pustila do Adriane.
„Nesmí tam jít! Vždyť jí tam… to! Adriane, tomu musíme nějak zabránit!“
„Já to vím!“ ohradila se. „Ale jak? To jí mám říct: Hele, Alex, sorry, ale do Prasinek prostě nepůjdeš, protože tě tam očekává Voldemort?!“
„Adriane!“ okřikla jí Nella.
„Co je?!“
„Neříkej mu jménem!“
„Voldemort! Voldemort! Voldemort!“ Zaprskala Adriane hlasitě na Nellu a několik zbývajících lidí poblíž nich se po ní popuzeně a vyděšeně ohlédlo.
„Proč jí to říkat takhle natvrdo?“ vložil se do toho James. „Stačí jí prostě něco říct, co jí přesvědčí zůstat tady.“
„A to je co?“ ptala se Lea.
„Myslíš, že když jí řeknu, že jí tam chce někdo zmučit, že to pro ní nebude dost pádný důvod nejít tam?“ zeptala se sarkasticky Adriane.
„Ne, já myslím, že ti tohle jednoduše neuvěří.“ Pokrčil rameny James.
„Proč by ne?“ řekla Lily. „Vždyť s Blairem měla pravdu.“
„Jo a Wathersová to ví?“
„Proč by si měla myslet, že jí Adriane lže?!“ naježila se Lily.
„No promiň, ale mě kdyby někdo řekl, že mě chce někdo mučit a zabít, asi bych mu hned tak neuvěřil.“ Řekl James.
„Samozřejmě, že ne! Tebe by to totiž ani nikdo varovat nechtěl!“ usadila ho Lily.
„To říkáš teď.“ Ušklíbl se.
„A taky, že budu!“
„Víš, ty naštěstí tu budoucnost nevidíš.“
„Adriane!“ křikla Lily a podívala na ní. „Že bys mu neradila?!“
„Adriane!“ křikl schválně i James a vážně se na ni zahleděl. „Že bys mi zachránila život?!“
Opět se na ni ostatní pobaveně podívali. Adriane se podívala na Lily, která na ní výhružně hleděla. Adriane polkla a přeskočila pohledem k Jamesovi, který se začínal šklebit.
„Eh…“ podívala se před sebe. „No – já, asi bych ti život zachránila, ale neradila bych ti.“
Zdálo se, že byli s její odpovědí spokojení, protože se oba začali vítězoslavně culit.
„Já nevím jak vy, ale já toho mám dneska po krk. Jdu spát.“ zvedla se z křesla Nataly a pohlédla na Nellu. „Jdeš?“
„Ano, jistě.“ Řekla Nella, také vstala a protřela si oči. „S tou Alex do vyřešíme, neboj se.“ Otočila se na Adriane, která se ale zvedla taky.
„Jasně.“ Kývla. „Nic jiného nám stejně nezbývá.“
Zvedla se i Lea s Remusem. Lea, Adriane, Nataly a Nella se rozhlédly po zemi kolem sebe a ve stejný okamžik se všechny čtyři podívaly na Lily, která jediná z dívek ještě seděla. Lily se na ně pohrdavě podívala.
„Zapomeňte na to.“ Zakroutila hlavou. „Já to už uklízet nebudu… Kam jdete? Kam – Leo! Okamžitě se vrať a – Leo!“ křičela Lily na Leu, která se před schodištěm k jejím ložnicím ještě políbila na rozloučenou s Remusem a rychle upalovala za ostatníma holkama.
Remus s úsměvem mávl Lily na pozdrav a také už šel rovnou ke schodům do chlapeckých ložnic. Vypařili se i James se Siriusem. Najednou se Lily ve společenské místnosti ocitla sama, kromě poslední, malé klučičí skupinky v koutě místnosti.
Lily se sehnula a posbírala sešity s učebnicemi a položila je na stůl. Potom sesbírala zmuchlané a přeškrtané pergameny a s plnou náručí odpadků došla ke krbu, kam je hodila. Chvíli se dívala, jak hoří a potom se podívala na nástěnku vedle krbu.
Přešla k ní a opravdu na ní viselo menší oznámení, které hlásalo, že návštěva kouzelnické vesnice Prasinek, se znovu přesouvá zpět z 15. ledna na 9. prosince v úterý. Lily sklopila oči k zemi.
„Dopadne to dobře.“ Ozvalo se za ní a Lily se vylekaně otočila. Když zjistila, kdo to je, otočila se zase zpět k nástěnce. Samozřejmě to byl James.
„Jak to můžeš vědět?“ ptala se Lily.
„Máš o ní strach, to je pochopitelné.“ řekl James, který stál Lily za zády a také se díval na nové oznámení. „Když si Buttlerová nechá poradit, přesvědčíme Alex. Něco vymyslíme.“
„Tady na hradě je všechno tak jiné, neskutečné.“ Řekla Lily. „Jako by nebyli žádní Smrtijedi, všechny ty šílené vraždy a… Voldemort… Teď, díky těm Adrianeniným vidění, se to víc dostává i sem, mezi nás. Teď je na řadě Alex,“ Lily se podívala Jamesovi do očí. „a kdo bude další?“
„My máme člověka, který ví, co se chystá Voldemort nebo Smrtiejdi udělat ještě dřív, než to napadne je samotné.“ Řekl James vážným hlasem. „Všechno není tak zlé, jak se zdá být, Lily.“ Lily se po Jamesovi ohlédla a jemu bylo hned jasné na co myslí a usmál se. „S tím ošaháváním jsem si dělal srandu. Vlastně jsem byl rád.“
„Rád?“ zopakovala Lily a tázavě se na něj zahleděla. „Byl jsi rád, že jsem se s Adriane a Lou vloupala k vám do ložnice a že jsem… tě… oša-hávala…?“
James se zasmál. „Každopádně to bylo milejší, než když na mě křičíš a fackuješ mě.“
„Můžu se na něco… zeptat?“
„Jistě.“
„Ale když nebudeš chtít, nemusíš odpovídat!“
„Dobře.“
„Vážně, pokud nebudeš, tak já to opravdu pochopím.“
„Tak se ptej.“
„Můžeš potom třeba říct, že je to soukromé nebo prostě tak něco a já už – „
„Lily!“
„ – budu zticha a nic neřeknu…“
„Lily, klidně –„
„Pročmášnanočnímstolkuvyrytémojejméno?!“
Lily to ze sebe vypálila bleskovou rychlostí, že z toho James musel pochytit jen první a poslední písmeno. Chvíli bylo ticho, než James zaraženě zamrkal. „Cože?“
„Proč – proč máš-na-svém-nočním – stolkuvyrytéméjméno?“
James se začal culit. Zřejmě ho Lilyiny rozpaky těšily. „Proč mám na svém nočním stolku vyryté tvé jméno?“ řekl srozumitelně a Lily s pohledem pevně upřeným na něco za Jamesem přikývla. „No, já myslím, že to mluví samo za sebe, ne?“
Lily na něj pohlédla. „Já… to… já jsem asi natvrdlá nebo co…“
„Už se nechci hádat, Lily.“ Usmál se James na Lily, které začínalo být nepříjemné teplo. „Ber to tak, že ti nabízím něco jako mír.“
„Eh – něco jako mír?“ zopakovala Lily.
„Ano.“
„Aha… no… tak jo, ale jen když – „
„HELE, VY DVA! UŽ JSEM NA TO PŘIŠLA! MÁME PLÁN!“ křičela Adriane a ze schodiště se valily čtyři Lilyiny spolubydlící. „Vlastně na to přišla Nataly, ale já jsem… jsem – nerušíme?“
Lily a James se na sebe podívali a Lily okamžitě od Jamese odskočila a šla k Adriane.
„Co se stalo, že jsi u něj stála sotva dvacet centimetrů?“ žasla Adriane a Lea k nim hned přiběhla a poslouchala.
„Dej pokoj.“ Zasyčela Lily.
„Na co jste přišly?“ zeptal se James a posadil se do volného křesla, ke kterému on a ostatní Pobertové sedávali.
„Není to nic světoborného, ale myslím, že to zabere.“ Prosazovala nápad Nataly. Ona, Lea, Adriane a Nella právě sdělovaly Lily a Jamesovi jejich plán, který vymysleli, zatímco byla Lily ještě dole ve společenské místnosti.
„Ano, Lea je dobrá herečka.“ Kývla Lily a Lea se na ni zakřenila.
„Jen počkejte.“ Mrkla na ně Lea. „Zahraju to tak, že bych přesvědčila i Brumbála.“
Zpět na obsah
Kapitola 19: Válka, která začíná pro všechny
Čas plynul jako voda a zatímco se většina studentů nedočkavě těšila na úterý, kdy konečně na necelý den opustí zdi Bradavic, pětičlenná skupinka dívek ze sedmého ročníku z toho byla jako na trní.
„Jak někdo může tvrdit, že Vánoce jsou svátky klidu a míru?!“ vztekala se Nataly. „Všude jen samé starosti! Stres! Žádný klid! A kde mají ten svůj mír? To bych vážně ráda věděla! Z novin se to mírem jen hemží, až na ty Smrtijedy a Vol – Vol -“
„Voldemorta.“ Dořekla za ní Lily.
„Ano!“
„Klid, Nataly.“ Domlouvala jí Nella, která vrhla po Lily vyčítavý pohled. „Jsi jen nervózní z těch Prasinek.“
„No nepovídej, Nello!“ vyprskla na ní. „Vážně?! No to jsem ráda, že jsi mi to řekla! Mě by to totiž samotnou nenapadlo!“
Nella ji spražila pohledem a dál si hleděla jídla, které před ní leželo. Byla neděle po dopoledni a Velkou síní se rozléhaly hlasy studentů. Nebylo tam už tolik narváno, protože čas, kdy se chodilo naobědvat nejvíce studentů, už minul. Téměř vedle Lily, Nataly, Nelly, Adriane a Ley seděli prváci, z nichž se asi tak polovina přetahovala o dnešní noviny a ta druhá se skoro prala o džbánek s dýňovou šťávou. U Čestného stolu ještě zbylo pár profesorů, mezi kterými nechyběl profesor Landes, po kterém dívky u zmijezelského stolu vrhaly zamilované pohledy.
„Nemohli byste toho řvaní už nechat?!“ osopila se Adriane na prváky, kteří se na ni vyděšeně podívali a jednomu chlapci vypadl z ruky největší kus novin, který si pro sebe urval. Adriane třískla pažemi do stolu a schovala si do nich hlavu. „Smradi mrňavý, uřvaný.“ Ozvalo se ještě od ní tlumeně.
Netrvalo dlouho a prváci se urychleně odebrali pokračovat ve svých rozepřích jinde. Nataly šťouchla prstem do Adriane, která na to pozvedla hlavu.
„Nebolí tě zase náhodou ta hlava?“ ptala se jí Nataly.“
„A koho by z nich nebolela?“ ohradila se Adriane. „Jsou uřvaní, až hrůza. To já v prvním ročníku taková nebyla… Co je?“ zeptala se, když viděla výraz v jejich obličejích. „No nebyla!“
„Už bys měl jít, Siriusi.“ Radil mu James, když s ním šel Sirius po kamenných schodech dolů. James měl mít právě tréning a mířil ven z hradu k famfrpálovému hřišti.
„Tobě se to mluví, když tam tentokrát nemusíš.“ Řekl jízlivě Sirius.
„Když on z tebe má vždycky takovou radost.“ Provokoval ho James. „Ale no tak, když to stihnu, přijdu se tam podívat.“
„Nemusíš se obtěžovat.“ Ušklíbl se Sirius. „Nepůjdu tam. Přece to není povinné jako lektvary, ne?“
„To ne.“ Pokrčil rameny James a vyšli ven z hradu.
„Hold se dnes bude muset Křiklan na tom jeho Vánočním večírku beze mě nějak obejít.“ Řekl Sirius a zastavil se. „A ty taky. V téhle zimě s tebou nikam nejdu.
„No, dobře.“ Zastavil se i James a zazubil se. „Tak se vrať, abys tady náhodou nezmrznul.“
„Tak se uvidíme později.“ Rozloučil se Sirius, otočil se a šel zpět do hradu.
Nella a Nataly seděly ve společenské místnosti na svých obvyklých místech. Adriane tam byla taky, ale jak se zdálo, usnula.
„Měly bychom už zajít do té knihovny.“ Říkala právě Nella. „Landes nás stáhne z kůže, jestli to nebudeme mít všechno.“
„Tak jí vzbuď a půjdeme.“ Kývla Nataly hlavou k Adriane, která v křesle ležela a nohy měla natáhnuté na protější židli.
Nella k Adriane přešla a zatřásla jí paží. „Tak vstávat. Musíme dodělat tu obranu… Adriane!“
„CO!… Co je?“ trhla sebou a pozvedla se z křesla.
„Jde se do knihovny.“ Oznámila ji Nataly.
„Ne, nejde.“ Odporovala a zase se opřela o opěradlo křesla. Když viděla, jak se na ni Nataly podívala, dodala: „Hele, já nejsem žádná knihomolka. Nevykašlala jsem se na Křikalana, abych s váma lámala časový rekordy v knihovně.“
„Tohle nejsou rekordy v knihovně.“ Řekla Nella. „Musíme tam kvůli Landesovi.“
„Fajn, tak tam jděte a já si to večer opíšu.“ Řekla nevzrušeně Adriane a začetla se do novin, ležících na stole.
„Tebe chci vidět u OVCE.“ Dráždila ji Nataly.
„Jistě, uvidíme se tam všichni.“ Ušklíbla se Adriane. „Ale no tak, Nataly, tohle otravování na učení je přece práce Lily. Navíc jsem to skoro včera dodělala už všechno. Chybí mi jen Karkulinky, Bludníčci a Vlkodlaci.“
„Tak to chybí celý půlrok třetího ročníku.“ Oplatila jí úšklebek Nataly a s Nellou se vydaly k portrétu.
Jen co v něm zmizely, vystoupil z něj Petr, kterému okamžitě padl zrak na Adriane, sedící teď samotnou. Ta jeho pohled na sobě za chvíli ucítila a pohlédla na něj také. Na kratičkou chviličku, než Petr urychleně zrak odtrhl, měla pocit, že se na ní dívá nějak podivně. Zamračila se a sledovala jeho nervózní chůzi, která směřovala přímo do chlapeckých ložnic. Jenže než tam stačil dojít, z portrétu se vynořil Sirius a zavolal na něj. Petr se poněkud neochotně otočil a došoural se zpět k portrétu za Siriusem. Sirius pohlédl k oknu a potom s Petrem zamířil k ložnicím. Adriane se zase začetla do novin.
„Ahoj.“ Pozdravil ji po deseti minutách známý hlas a Adriane sklopila noviny. „Něco bych pro vás měl.“
„Vás?“ podivila se Adriane. „Vždyť jsem tady sama.
„Ano, všiml jsem si.“ Přikývl Sirius sedl si na křeslo vedle Adriane. „Až pozítří nastane ta chvíle, kdy bude muset Lea splnit svou úlohu, myslím, že by se vám mohlo hodit tohle.“
Sirius vytáhl z kapsy kalhot dvě zrcátka. Když se na ně Adriane podívala, na tváři se jí objevil nevěřícný výraz.
„Zrcátka?“ zavrčela na Siriuse. „Blacku, myslíš, že jsi vtipný?“
„Samozřejmě, že ano… ale tohle si nech vysvětlit.“ Zarazil ji, když se chystala mu odseknout. „Tyhle nejsou na parádu. Používáme je s Jamesem, když máme tresty. Každý má jedno a když do něj vyslovíš jméno toho, kdo má zrovna u sebe druhou část zrcátka, objeví se tam a můžeš s ním mluvit.“
„Aha…“ přikývla Adriane a zrcátka si od něj převzala. „No… tak díky.“
„Myslel jsem, že by to mohlo pomoct.“ Pokrčil rameny Sirius.
„Jo, jasně… děkuju.“ Řekla a zastrčila si je do hábitu. „Dám pozor, aby mi někde nevypadly.“
Sirius se usmál a vstal.
„Počkej,“ zarazila ho. „co je to s Pettigrewem? Nějak divně se na mě díval.“
„Ten se teď tak dívá na každého.“ Mávl nad tím rukou Sirius. „Asi je toho na něj poslední dobou moc. Ta jeho teta, co je u Munga a OVCE…“
Adriane kývla, na znamení pochopení a Sirius poté odešel zpět do své ložnice. Adriane nad tím ještě chvíli přemýšlela, ale potom pokrčila rameny a znovu se začetla.
Pár minut na to, se do společenské místnosti dostavili Lily z Křiklanova večírku a úplně otrávená a Lea s Remusem.
Všichni stáli na nádvoří a čekali až je Filch zkontroluje a nechá projít. Bylo kolem druhé hodiny a všem bylo řečeno, aby se vrátili zpět do Bradavic nejpozději do pěti.
Pobertové stáli spolu se čtyřmi šesťačkami úplně vzadu, jako poslední. Až na Červíčka, kterému nebylo dobře a zůstal v ložnici a nikam jít nechtěl.
Tohle byla jejich část plánu. James, Sirius a Remus se měli připojit k Alex, Kate Eisnerové, Victorii Phillipsové a Emily Murrayové hned, jakmile vykročí ze společenské místnosti. Alex byla jediná z dívek, která s nimi byla schopná mluvit bez rozpaků, možná to bylo tím, že byla jedna z mála, která nikdy nepodlehla Siriusově vzhledu, i když se o to on mnohokrát dřív pokoušel. Victorie a Emily mohly na Siriusovi oči nechat a Kate vypadala, že si nemůže vybrat mezi Sirusem a Jamesem. Všechny tři z toho také byl právem přepadlé, že si vybrali Pobertové zrovna je.
Adriane, Lily, Lea, Nella i Nataly čekaly docela mimo. Stály za rohem v chodbě, aby je nikdo neviděl a čekaly, až všichni do posledního projdou přes Filche. Jedno zrcátko od Siriuse dostala samozřejmě Lea a druhé bylo nakonec svěřeno Nelle, protože Lily, Nataly, Lea a Adriane by se mezi sebou nedohodly.
Když byli Pobertové a Alex s kamarádkami na řadě jako poslední a Filch je nechal projít, sedmačky vystartovaly z úkrytu a rychle utíkaly ke školníkovi.
„Promiňte! Promiňte!“ křičela Lea. „Pane Filchi, pardon, trochu jsme se zdržely.“ Řekla a ukázala na své jméno na Filchově seznamu.
„Zatracený parchanti,“ mumlal si pro sebe rozčileně Filch. „ani včas to přijít neumí. Jděte!“ křikl na ně, když si zkontroloval, že jsou tam všechny napsané.
Rozeběhly se a mířily přímo ke skupince lidí, kteří šli až úplně posední a kteří se sice pomalu a nenápadně, ale jistě, čím dál víc zdalovali od ostatních vepředu.
„Ahoj,“ pozdravila Lily, když je doběhly. „mohly bychom se na chvíli připojit?“
„Jistě.“ Řekla vesele Alex.
Victorie, Emily a Kate už tak nadšeně nevypadaly. Pobertové se už začaly spíš věnovat pětici dívek, ale jak se zdálo, Kate se jen tak nedala. Vtěsnala se mezi Siriuse a Jamese a na oba se usmála. Zatímco Lily s Adriane si vyměnily překvapené pohledy a znovu je zabodly do Kate a Lea se uculila na Remuse.
Chvíli si ještě povídaly, než se Nataly otočila na Alex, po jejímž boku šla také Lea.
„No, tak my se půjdeme kouknout dopředu za ostatními.“ Oznámila a pohlédla na Adriane, která přikývla.
„Dobře.“ Usmála se Alex.
„My půjdeme taky.“ Připojil se James. „Musíme okouknout Snapea.“ Na to se Kate zatvářila poměrně zklamaně.
„Poslyšte,“ upozornila na sebe Lea, když se ostatní už chystali šesťačky opustit. „já tady s nimi ještě chvílí pobudu. Dlouho jsem nemluvila tadyhle s Kate, že jo?“ popadla Kate za hábit a vytáhla ji k sobě od boku Jamese.
„A nebude se ti po nás stýstkat?“ zazubila se Nella.
„Jen po Remusovi.“ Ušklíbla se na ni. „Běžte, pak vás doběhnu.“
„Ať ti to netrvá.“ Řekl Remus.
„Bez obav.“ Usjitila ho Lea, objala ho a Pobertové s holkama zamířili k dalším skupinkám před nimi.
Mezi Leou a Alex se strhla sněhová bitka. Nejdřív po sobě házely jen sněhové koule, ale když Lee jednu Alex nacpala až hluboko za hábit, Lea ji strhla na zem a vyválela ve sněhu od hlavy až k patě. Lea na Alex ležela a cpala jí studený sníh všude, kam se dalo. Jenže když Lea vstala a Alex se mezitím snažila vyhrabat z hory sněhu na vzduch, Lea si zvrkla kotník, jak rychle od Alex utíkala, aby jí nechytila a letěla k zemi také. Alex i další tři dívky se smály, ale přestaly, jakmile viděly, že Lee do smíchu vůbec není a drží se za nohu.
„Leo?“ přiběhla k ní Alex a vytáhla na nohy. „Jsi v pořádku?“
„Alex, já nemám hůlku!“ křikla panicky Lea, vyskočila na nohy, jako by jí nic nebylo a začala se prohrabávat sněhem všude, kde ležela, když ji Alex napadla.
„Není tady…“ zamumlala Victorie.
Lea se otočila na Alex. „Nveadilo by ti, kdyby ses se mnou vrátila? Prosím. Musím jí najít hned.“
„Jistě, že ano… Co se dá dělat…“ Přikývla Alex a pohlédla na své kamarádky. „Možná už to ale nestihneme do Prasinek. Koupíte ty věci za mě, prosím? Dám vám peníze.“
„Jasně.“ Souhlasila Emily. „Tak nám to napiš a my ti to přineseme, pokud už zůstaneš na hradě.“
„Díky.“
„Možná jsi jí zapomněla v ložnici nebo tak.“ Přemýšlela Alex nahlas.
„Možná… ehm – Alex, promiň, že jsem ti tu návštěvu zkazila.“
„To nevadí.“ Usmála se Alex. „Stejně mi šlo hlavně o ty dárky pro rodinu… Aspoň ti budu moct něco ukázat, pokud to stihneme.“
„Co mi chceš ukázat?“
„Uvidíš.“ Mrkla na ni tajemně.
„Au!“ vykřikla Nella a rychle z hábitu vytáhla zrcátko, které začalo najednou pálit. „Leo!“
„Ahoj,“ ušklíbla se na ni ze zrcátka.
„Lea?!“ křikla Adriane a vyškubla Nelle zrcátko z ruky. „Tak, co? Kde jste?“
„V pořádku, jsme na hradě.“ Řekla zřejmě s úsměvem Lea. „Teď jsem v umývárnách.“
„Aha…“ kývla Lily, která stála vedle Adriane. „A kde je Alex?“
„Poslala jsem ji do věže, abych s vámi mohla mluvit. Za chvíli už budu muset vyrazit.“
„A jak to šlo?“ ptala se Nella.
„Dobře,“ odpověděla Lea. „ztatila jsem totiž hůlku a tak jsem ani nemusela nic hrát.“
„Nemůžeš najít hůlku?“ vyvalila oči Nataly. „Nevypadla ti někde cestou do Prasinek?“
„Ne, dívaly jsme se pořádně.“
„Počkej…“ zamračila se Lily. „Mylsím, že jsem viděla jednu hůlku ve společenské místnosti. Než jsme odcházely, nějaká ležela na stole u schodiště do našich ložnic.“
„Vážně?“ zajásala ulehčeně Lea.
„Ano, nejspíš bude tvá.“ Řekla Lily. „Netušila jsem, že by mohla patřit tobě. Myslela jsem, že si jí tam někdo jen odložil.“
„Tak to abys radši šla,“ mínila Nataly. „protože jestli tam Alex dorazí dřív a najde jí, určitě se za tebou vrátí a bude se chtít vrátit do Prasinek.“
„Dobře, tak já jdu.“
„A děkuju, Leo.“ Řekla ještě Adriane.
„Nemáš vůbec za co.“ Odpověděla. „Remus tam není?“
„Ne.“ Zakroutila Lily hlavou. „Rozdělili jsme se skoro hned, jak jsi zůstala s Alex.
„Aha. No, tak se mějte.“ Rozloučila se.
Stály před hostincem U Tří košťat sami. Byla hrozná zima, sněžilo a foukal ledový vítr, nebylo tedy divu, že venku nikdo nebyl.
„Tak se pojďte ohřát.“ Zamířila Nataly ke dveřím podniku.
Vstoupily dovnitř, kde bylo narváno k prasknutí. Paní Trousdaleová, baculatá žena s dlouhými, vyčesanými a zrzavými vlasy, běhala sem a tam a roznášela pití hostem. Pomáhala jí ještě jistá dívka, která byla starší, než dívky ze sedmého ročníku, jen o pár let. A která právě převrhla tři láhve máslového ležáku.
„Rosmerto!“ zakřičela na ní paní Trousdaleová, která teď stála nedaleko ní. „Co si jen počnu, až to tady jednou budeš vést celé ty?!“
„Budeš se válet v penězích, mamko.“ Ušklíbla se Rosmerta a hůlkou dala všechno do pořádku.
Čtveřice dívek se protlačila zástupem u pultu a šly do rohu hledat volné místo. Pokud tam nějaké zbylo.
„Super, takže můžeme jít?“ ptala se Alex Ley, když seděly ve společenské místnosti. Hůlka, která ležela podle Lily na stole u schodů, naštěstí doopravdy patřila Lee. Ta právě na Alex zvedla tázavě hlavu.
„Kam chceš jít?“ zeptala se trochu zhrozeně.
„Přece jsem ti chtěla něco ukázat, nevzpomínáš?“ připomněla jí Alex. „Mluvila jsem o tom, když jsme šly sem.“
„Aha.“ Řekla s úlevou a Alex se na ni zkoumavě podívala. „Tak jdeme. Kde to vlastně je?“
„Uvidíš.“
Nešly příliš dlouho a když se Alex najednou zastavila, Lea se na ni tázavě podívala.
„Co tady má být?“
„Ona.“ Kývla Alex hlavou k soše za zády Ley.
„Jednooká čarodějnice?“ ptala se nechápavě Lea, když se otočila.
To už Alex vytáhla hůlku a zamířila s ní na čarodějnici. „Dissendium.“ Pronesla Alex a socha se začala otevírat. Alex vyskočila na podstavec a mávla na Leu.
„Tohle je chodba?“ ptala se, když byla nahoře a nahlédla dovnitř.
„Ano.“ Odvětila a vešla dovnitř. „Ale pojď rychle. Byla bych nerada, kdyby nás tady načapal Filch.“
„Počkej….“ Snažila se ji Lea zarazit, ale to už jí šesťačka vtáhla dovnitř a otvor se zavřel. „Neblbni přece! Kam to vůbec vede?!“
„Neboj, přímo do Prasinek, do sklepa Medového ráje.“ Řekla rozzářeně Alex. Kdyby v chodbě bylo světlo, uviděla by, jak vyděšeně se na ni Lea tváří. „Co je? Nic na to neřekneš?“
„Eh… do Prasinek? Ty… ty se chceš vrátit do Prasinek?“
„Ano! Lumos!“ řekla a Alexina hůlka se rozzářila. „Leo, co je? Jsi nějaká bledá?“
„To je tím svělem…“
„Aha… tak pojď. Už je plno hodin.“
„No, možná právě proto bychom se už nemusely trmácet takovou cestu až do Prasinek, ne?“ zkusila to Lea, ale Alex se zdála být pevně rozhodnuta.
„Leo, prosím. Za necelou hodinu tak jsme.“
„Alex, já nevím jestli…“
„Venku být nemusíme. Holky stejně budou určitě v Medovým ráji a chci se tam podívat… prosím, Leo.“
„Ne!“ zavrtěla rázně hlavou. „Nemůžu.“
„Proč?“ zeptala se Alex nechápavě, ale Lea mlčela. „Hele, já jsem s tebou šla také zpátky. Můžeme se zase vrátit touhle cestou, je kratší. A konec řečí! Jde se.“
Lea se ale ani o píď se nehla a křičela na Alex, že nikam nejde a doufala, že jí to odradí, jenže Alex jí už nepřesvědčovala a šla tajnou chodbou do Medového ráje. Navíc Lea neměla ani zrcátko, aby mohla dát vědět Nelle. Nechala ho v ložnici.
„Sakra!“ zaklela Lea a vytáhla a rozsvítila svou hůlkou. „Alex! Nevystrčíš nos na ulici, je ti to jasné?! Alex, počkej na mě!“
O hodinu a půl později se Lily, Adriane, Nella a Nataly prodraly ke dveřím hostince a vykročily do zimy . Bylo už šero a začínalo se pomalu stmívat, protože slunce už zapadalo a obloha byla zatažená mraky, což na světle dvakrát nepřidávalo. Rozhlédly se po ulici, na které nikdo, kromě nich, opět nebyl a zamířily směrem k Chroptící chýši.
„Díky bohu, za čerstvý vzduch.“ Řekla Nataly . „Tam už se nedalo vůbec dýchat.“
„A divíš se?“ otočila se na ní Lily. „Jsou tam narvané snad celé Bradavice.“
„Kromě Alex, naštěstí.“ Ozvala se Nella.
„Ano.“ Přikývla Lily. „No a co budeme dělat? Už se začíná smívat, za chvíli budou čtyři a do pěti musíme být v Bradavicích.“
„Tak už pomalu půjdeme?“ navrhla Nella a ostatní dívky pokrčily rameny a přikývly. „Stejně je strašná zima.“
Udělaly několik kroků zpět, když se Adriane zarazila a něco ji donutilo ohlédnout se k lesu. Nic tam však nebylo. Nebo se nestihla kouknout.
„Adriane, co je?“ oslovila ji Nataly, když se ona i Nella s Lily zastavily a pohlédly na ni.
Adriane neodpověděla hned. Rozhlížela se trochu zamračeně kolem. „Já nevím. Mám takový divný pocit… Myslím, že se to mělo stát tady…“
„Co se tady mělo… myslíš Alex?“ ptala se Lily a Adriane přikývla.
Když mezi nimi nastalo ticho, jako by bylo všechno ostatní cítit důkladněji a slyšet hlasitěji: svištění poměrně silného větru, šustění jehličí na borovicích v lese a mraky se snad ještě více zatáhly, čímž světlo víc potemnělo. Ke všemu se udělala nezvyklou rychlostí mlha a znovu začalo sněžit. Teď už se začaly nejistě rozhlížet i Lily, Nataly a Nella.
„Měly bychom jít.“ Nadhodila po několika vteřinách Lily.
„Jdeme.“ Chytila se toho Nataly a všechny se rozeběhly zpátky do ulice ke Třem košťatům. Tam aspoň nebudou tak samotné a bez nikoho.
Adriane cítila, jak jí začalo bít srdce jako splašené. Připadalo jí, že jí skáče až do krku. Měla zvláštní, úzkostlivý pocit, ale neměla ale potuchy, proč vlastně. Cítila, jak se jí naježily všechny chlupy na těle a ve spáncích jí projela bolest. Absolutně nechápala, co se zase děje… Budoucnost přece změnila…
Na vysvětlení však nemusela čekat zase až tak dlouho. Najednou všechny čtyři sletěly střemhlavě k zemi, jako by jim někdo podtrhl koberec pod nohama.
„Co – co to sakra bylo?“ vyplivla Nella sníh a pohlédla na dívky, ležící vedle sebe.
Všem začala být zima, až se roztřásly a od úst jim šla pára, jak přerývavě dýchaly. Adriane polkla a s jistým tušením se obrátila na záda. Ostatním dívkám to určitě došlo také a pomalu se stejně jako Adriane obrátily na záda. Z oblohy slétávala hnusná těla, v černém plášti a kápí a mířila přímo k dívkám, stále v šoku ležícím na studené zemi. Mozkomorové.
„PRYČ!“ zařvala Lily a všechny se bleskově postavily na nohy a tryskem bežely, co mohly, k hostinci. Už jim chybělo několik metrů, ale stále v běhu nepolevovaly. Mozkomorové se k nim blížili závratnou rychlostí. Nella se konečně s vypětím sil pověsila za velkou kliku Tří košťat vtrhla dovnitř jako vichřice, jenže Adriane, která běžela hned za ní jako druhá, se dveře samy zabouchly před nosem a něco jí odhodilo od nich pryč. Nataly a Lily stály před dveřmi a chvíli na ně bezradně hleděly, ale pak se od nich odvrátily a doběhly zpět k Adriane, opět ležící na zemi ve sněhu v uličce. To už ale u nich byli mozkomorové a ihned začali dělat svou práci. Sály z dívek všechny radostné pocity a štěstí.
„Expecto patronum!“ namířila na jednoho z mozkomorů Lily, ale vyskočil jí z hůlky jen obláček, kterého mozkomora jen zdržel. Stejně tak to zkusily i Adriane s Nataly, ale přímého patrona na poprvé nevyčarovaly.
Na to Lily, Nataly a Adriane zamířily na tří ze čtyř mozkomorů a zakřičely zaklínadlo z plna hrdla.
„EXPECTO PATRONUM!“
Všem třem se to tentokrát podařilo. Lily z hůlky vylétla nádherná laň a okamžitě odhodila nejbližšího mozkomora. Natalyin patronus v podobě ledního medvěda se už vrhl na dalšího mozkomora a Adrianenin tygr také. Nakonec se jim podařilo mozkomory odehnat a Adriane, Lily i Nataly se sesuly do ušlapaného sněhu a těžce oddechovaly…
„Bravo.“ Ozval se nějaký hlas z mlhy kolem nich. Ani jedna ještě nikoho neviděla právě díky husté mlze a šeru. „Taková pohotovost se musí ocenit.“
Lily, Adriane a Nataly se po sobě nejistě podívaly a postavily se na nohy s hůlkami v pohotovostní poloze před sebou. Podle hlasu to byl muž, ale posměšný tón naznačoval, že zrovna přátelský nebude. Adriane se klepala kolena. Mozkomory nesnášela. Ostatně, kdo ano? Po pár vteřinách se konečně začala z mlhy rýsovat postava. Tři dívky do těch míst mířily hůlkami a snažily se rozpoznat, kdo by to mohl být. Jenže pak se z mlhy začaly vynořovat ještě další dvě postavy, které šly v patách první z nich. Ta na ně nejspíš předtím mluvila.
„Nedůvěřivý, podívej se, Nathanieli.“ Řekl další hlubší hlas chladně s ironií v hlase.
Mlha najednou začala sama ustupovat tak rychle, jak se objevila a odkryla všechny, kdo se v ní schovával. Následně potom Adriane, Lily i Nataly zalapaly po dechu. Před nimi stály postavy v dlouhých pláštích s maskou na hlavě. Adriane se zachvěla hůlka v ruce, když před sebou spatřila tři Smrtijedy.
„Chcete si hrát jako dospělé, co?“ zašklebil se ten s hlubším hlasem. „Tak dobrá.“ Řekl a prudkým pohybem proti nim napřímil svou hůlku.
„Počkej!“ zarazil ho první hlas, nejspíš Nathaniel, který stál uprostřed. „Máme jasné rozkazy!“
„No a co?“ oponoval mu jízlivě druhý Smrtijed. „Dyť jsou tady dvě navíc.“
„Jsi v Prasinkách, Drozdove! Zkus občas zapnout mozek!“ okřikl ho Nathaniel a sklonil mu ruku s připravenou hůlkou dolů. Poté se otočil k dívkám, které pomalu a nenápadně couvaly dozadu, zatímco se dohadovali. „Kampak jdete? Musíme si přece vyjasnit pár věcí, když už jsme se tady tak sešli, ne?“
Ani jedna se však nezastavila a dál mířily hůlkami na Smrtijedy, kteří se k nim začali pomalu přibližovat.
„Tak jakpak se vede, slečno Buttlerová.“ Mluvil dál Nathaniel a Adriane se překvapením zastavila. Po ní to udělali všichni. Lily i Nataly a i Smrtijedi zůstali na místě. „Musím říct, že je to pro mě překvapení… Myslel jsem, že dívku jako vy, budou střežit jako oko v hlavě… s vašimi – schopnostmi.“
Adriane po překonání dalšího šoku najednou všechno došlo a Lily, jak se zdálo, také, protože se na Adriane vyděšeně podívala. „Tak to jste myslel špatně.“ Řekla Adriane chladně směrem k Nathanielovi.
Smrtijed si ji chvíli měřil pohledem, než znovu promluvil. „Vlastně jsem se ještě nepředstavil.“ Řekl ironicky a mávnul si svou dlouhou hůlkou před maskou na jeho obličeji, která hned na to zmizela a odkryla se tak Smrtijedova tvář.
Adriane, Lily ani Nataly nemohly uvěřit tomu, co uviděly… koho spatřily…
„Proboha… Landes…“ vyplynulo Lily ohromeně z úst. Měla jednoznačně pravdu. Pohledné rysy, černé krátké vlasy… i v tom šeru se dal poznat bez problémů.
„Ále,“ ušklíbl se Smrtijed. „tak já už jsem tak slavný?“
„Tohle není pravda…“ zamumlala Nataly. „Vy nejste… nemůžete být - Smrtijed… “
„Brumbál by vás nikdy vědomě – Brumbál by nikdy neohrozil studenty!“ přidala se Adriane.
„Vážně hrozně rád bych si s vámi popovídal,“ řekl Landes známým sarkastickým hlasem. „ale bohužel jsme tady služebně. To znamená, že tady Adriane Buttlerová bude tak hodná a půjde s námi – řekněme – na menší návštěvu.“
„To tedy nepůjde.“ Odsekla zostra Lily a Adriane na ní otočila hlavu a prosebným pohledem jí dala najevo, aby situaci ještě víc nezhoršila. Jenže Lily se zdála být doopravdy naštvaná. To koneckonců byla prostě Lily. „Adriane nikam nepůjde a vy… vy, profesore, si to slíznete u Brumbála!“
„Jaký profesor? A já, že bych si měl něco slízávat u toho starého blázna?“ rozesmál se Landes. „Přesto bohužel budu muset trvat na svém.“ Řekl, když se dosmál posměšným, ledovým smíchem a pozorně se zahleděl na Adriane. „Vážně jsem ani nedoufal v takové štěstí, že vás tu zastihneme osobně, slečno Buttlerová. Myslel jsem spíš, že se mezi tolika studenty najede někdo, kdo by byl ochotný nám o vás povědět víc, ale není třeba…“ Landes se k ní začal pomalu přibližovat. „Pán zla bude mít radost. Velice rád by se s vámi seznámil.“
„Vy jste blázen!“ zakřičela na něj Adriane. Ruka s hůlkou se jí začala doopravdy třást a srdce ji bušilo šílenou rychlostí, ale věděla, že musejí něco vymyslet. „Jste v Prasinkách! Jak se tady vůbec můžete ukázat?! Co nevidět někdo odtamtud vyjde“ kývla k hostinci „a dřív, než mrknete, budete všichni se sedět v Azkabanu!“
„Obávám se, že nebudeme.“ Namítl Landes a ošklivě se ušklíbl. „Myslíte, že by jsme sem šli, aniž bychom se pojistili? Ty dveře jsme zablokovali my a dřív, než se někomu podaří kouzlo zrušit…“
„Tak proč se tady s námi vybavujete?“ zeptala se Adriane. „Kazíte si tím svou reputaci. Proč mě prostě nepopadnete a neodvláčíte mě k tomu vašemu Pánovi zla? K Voldemortovi.“
„Jak se opovažuješ, říkat mu jménem?!“ zasyčel na ní Drozdov.
„Neříkám mu jménem.“ Řekla Adraine a snažila se, aby to vyznělo klidně. „Kdyby ano, řekla bych Tom Raddle.“
Drozdov vztekle švihl hůlkou a Adriane odhodil fialový paprsek o několik metrů dál. Lily a Nataly už se chystaly mu to oplatit, ale Landes a třetí, neznámý Smrtijed, byly rychlejší. Zatímco Nataly, narazila zády do jediného kontejneru, který tam stál, Lily dopadla na zem kousek od Adriane. Všechny tři se zvedly ze země, stouply si vedle sebe a namířily hůlky na Smrtijedy, kteří se z místa zatím nehnuli.
„Nemáte tušení, co dokážeme.“ Varoval je Landes ledovým hlasem. „S námi se nemůžete měřit. Na to je vás moc málo.“
Adriane, Lily a Nataly se najednou zatvářily odhodlaně, čehož si Landes nejspíš všiml, protože se na ně upřeně zahleděl. Tři dívky se s napřaženými hůlkami rozešly vpřed a Smrtijedi stále stáli na místě a vyčkávavě je sledovali. Několik metrů od nich se všechny tři zastavily.
„A kdo říká, že jsou sami?“ Pronesl najednou známý hlas za zády Smrtijedy a Landes se otočil.
„Nazdárek, profesore.“ Pozdravil Sirius.
V další vteřině trefilo překvapeného Landese kouzlo vyslané Lily a tentokrát to byl on, kdo letěl vzduchem. Následně potom, co bolestivě dopadl na zem, se strhla prudká bitva. Vzduchem se křížily paprsky a nejrůznější kletby. Lily, Nataly, Adriane i Pobertové byli nuceni od sebe odskočit, aby je kouzla netrefila. Adriane se teď skrývala za menším kontejnerem, do kterého předtím narazila Nataly a zděšeně sledovala zelený paprsek, který kolem kontejneru prosvištěl. Přerývavě oddechovala a v ruce pevně svírala hůlku. Ohlédla se znovu na dveře Tří košťat a viděla, jak se chvějí v pantech. Nepochybně jak se někdo pokoušel je otevřít.
„REDUCTO!“ zamířila na dveře hůlkou, ale nic se s nimi nestalo. Jen se znovu zachvěly. Adriane se postavila a opět proti nim namířila hůlkou. „BOMBARDO MAXI – „
Adriane nedořekla, protože po ní ze zadu skočil Smrtijed. Podle smíchu to byl Drozdov. Adriane vyletěla při pádu hůlka z ruky a odkutálela se. Adriane se snažila ze sebe Drozdova setřást, otočila se na záda a strhla mu masku z tváře. Měl na tváři dlouhou jizvu a měl černé oči, výraz šílence a jeho ústa se na ni výsměšně usmála. Drozdov Adriane sevřel pod krkem.
„Drozdove!“ zařval Landes, který právě vyslal rudý paprsek na Remuse. „Přestaň ji škrtit a přemísti se s ní!“
Adriane se vytrácel z plic všechen vzduch a už se nemohla nadechnout. Ucítila, jak jí sevřel levou ruku a chystal se na přemístění. Adriane ho pravou rukou prudce udeřila do obličeje. To však Drozdova jen zbrzdilo, ale neodradilo úplně. Tak ho Adriane praštila znovu. Náhle však sebou cuknul a zůstal bezmocně viset ve vzduchu za kotník. Poděkovat za to mohl Siriusovi. Adriane se chytila za krk, sípala a lapala po dechu, ale okamžitě skočila po své hůlce a Drozdova omráčila. Hned potom uslyšela výkřik Nataly a ohlédla se po ní. Se zděšením zjistila, že zatímco ji Drozdov škrtil, Lily ležela bezvládně na zemi a James se k ní právě snažil dostat. Jenže další rudý paprsek ho trefil do zad od Smrtijeda, který měl ještě masku na tváři a James se skácel k zemi nedaleko Lily. Sirius to viděl také a okamžitě na zakuklence vyslal kletbu, ale to samé udělal i on. Oba se jí vyhnuli. Adriane se rozběhla k Siriusovi, aby mu pomohla. Jenže Landes se zase připojil k tomu maskovanému a oba na Adriane a Siriuse vyslali kouzla, která je oba trefila.
Sirius i Adriane přistáli na střeše nějaké staré, nízké a schátralé kůlny, která však jejich náhlou váhu nevydržela a okamžitě se s nimi s praskotem propadla na zem.
Pak nastalo ticho. Žádné výkřiky ani kouzla… jen to ticho. Z trosky zdevastované kůlny se vynořil letitý prach a Adriane a Sirius leželi někde pod těmi prkny. Dva Smrtijedi se k rozbourané kůlně blížili s vítězoslavným výrazem a stále s připravenými hůlkami. S jedním však nepočítali.
Dveře Tří košťat explodovaly a rozmetaly se na kousky. S hůlkou tam venku na ně ještě mířil Remus, který teď chladně zahlížel na Smrtijedy nedaleko pohřebného Siriuse a Adriane. Už se začal z omráčení probírat i Drozdov.
Z hostince vyběhlo několik lidí a někteří drželi v rukou hůlky. Zřejmě na vyražení těch dveří bylo potřeba více hůlek a Remus jim pomohl zvenku.
Všichni, kdo stáli venku, nevěřícně hleděli na Smrtijedy a okamžitě všichni znovu pozvedli hůlky. Jenže to už se ozvala prásknutí a všichni tři zmizeli.
Lea přiběhla k Remusovi, který padl vysíleně na zem a těžce oddychoval. Nella s ostatními běžela k Lily a Jamesovi a Alex také ještě s dalšími lidmi běžela k zhroucené kůlně a začali odhazovat prasklé a shnilé dřevo. Po chvíli z trosek vytáhli oba dva a začali je křísit z bezvědomí.
První se probrala Adriane, které se ihned Alex vrhla kolem krku a následně i Siriusovi, který už také otevřel oči. „Vím všechno.“ Zašeptala tiše. „Děkuju vám.“
Adriane a Sirius se za pomoci postavili na nohy a Adriane se na Alex nuceně usmála. Myslela jen na jedno: Všechno bylo jinak, než si myslela…
Potom rychle běželi k Lily, Jamesovi a Remusovi. Lily už byla také při vědomí, ale měla zlomený kotník. Jen James byl ještě v bezvědomí a Lily s Remusem a Nataly se nad ním skláněli. Zpět na obsah
Kapitola 20: Probuzení do tmy
„Ne! Zakazuji vám to! Všem! Každou chvíli tady bude profesor Brumbál a to úplně stačí! Ani náhodou!“
„Ale, madame Pomfreyová! Vy to nechápete! My tu musíme zůstat, dokud se nevzbudí!“
„Podívejte se, slečno Buttlerová, pan Potter teď potřebuje především klid.“
„Až se vzbudí, tak je stejně bude chtít vidět!“ namítla Lily.
„Vy se vůbec nehýbejte!“ okřikla ji ošetřovatelka.
„Madame Pomfreyová,“ ozval se i Sirius. „dovolte nám aspoň tady zůstat, než se vzbudí. My nikoho rušit nebudeme.“
„Od vás to sedí, pane Blacku.“ Sjela ho ostrým pohledem.
„Bude chtít vědět, co s námi je! A taky, co se vlastně stalo a kdo mu to řekne?! Vy?!“ pustila se do hádky i Lea.
„A vy to snad víte?“ zamračila se na ni ošetřovatelka.
„Ne, ale polovina z nás, co tady stojí, byla tam venku a všechno viděla!“ zastala se Ley Nataly, která ležela na protějším lehátku.
„Nevidím, že zrovna vy byste stála, slečno Farellová.“ Usadila ji madame Pomfreyová.
„To proto, že jste mě zastrčila do postele a já ani nevím proč!“ oponovala jí Nataly.
„Proboha!“ spráskla ruce ošetřovatelka. „Co jste to za děti?! Vždyť jste dopadla na šutr! Je přece přirozené, že když si rozbijete hlavu o kámen, nechám si vás tady alespoň přes noc!“
„S Adriane a Siriusem se propadla kůlna a necháte je klidně na pokoji!“ vztekala se Nataly a Sirius s Adriane na ní vrhli vyčítavý pohled.
Madame Pomfreyová se na ně otočila a nebezpečně se jí zablýsklo v očích. „To jste mi neřekli.“
„Vždyť nám nic není!“ rozhodila Adriane ruce.
„Dnes ne, ale zítra můžete umřít!“
„No fajn! Tak to aspoň naštvu Voldemorta!“ odsekla drze Adriane a madame Pomfreyové vyletěly ruce k ústům a celkově vůbec vypadala, že jí trefí šlak.
„Co se stalo?“ ozval se od dveří hlas, který patřil Brumbálovi. V jeho tváři se zračil vážný výraz, když mu padl zrak na Jamese v bezvědomí.
„Napadli nás Smrtijedi.“ Řekl Sirius.
Brumbál ho chvíli pozoroval a pak přelétl pohledem po všech, kteří leželi na lehátkách. Nakonec ulpěl na okamžik pohledem na Adriane a bylo jasné, že mu všechno došlo.
„Všichni, kdo se s nimi střetli půjdou ke mně do pracovny.“
„Ale, pane, nešlo by to později? Chtěli bychom zůstat u Jamese.“ Ošetřovatelka Remuse propálila pohledem. „Až se probere, tak bude chtít všechno vědět a my jsme ho chtěli ujistit, že jsme všichni v pořádku.“
„Ano, ovšem že.“ Přikývl zdvořile Brumbál.
„Albusi!“ křikla madame Pomfreyová a přísně zabodla oči do ředitele. „Musím silně protestovat!“
„Slečno Evancová!“ řekla profesorka McGonagallová, která právě vešla se starostlivým výrazem do ošetřovny. „Pan Potter? Co se vám stalo?!“
„Všechno si vysvětlíme v mé pracovně, Minervo.“ Odpověděl Brumbál. „Napadli je Smrtijedi.“
„Cože?!“ Naježila se profesorka a zděšeně si prohlížela poškrábané a odřené rány na tvářích svých studentů. „Proč je Potter v bezvědomí?!“
„Protože se do něj strefila kletba, po které ho nejde probudit.“ Řekla madame Pomfreyová uraženě, když se na ní profesorka tázavě podívala „Je jakoby v kómatu. Snažím se najít nějaký lektvar, který by mu pomohl… Albusi, oni odmítají opustit tuto místnost! Pro Kristovy rány! Co to zase děláte?“
Náhle se pozornost stočila na dalšího nově příchozího. Všech pět dívek i Sirius s Remusem, přičemž se Nataly vymrštila postele, okamžitě vytáhli hůlky a zamířili jimi na Landese, který překvapeně sledoval jejich hůlky namířené na jeho hruď. Sedm studentů se se vzteklým výrazem v poškrábaných tvářích postavilo vedle sebe bok po boku a nedůvěřivě si ho měřili pohledem.
„Co to děláte?!“ zakřičela znovu madame Pomfreyová. „Tady je ošetřovna! Vzpamatujte se!“
„To se nám právě stalo před necelou hodinou, madame Pomfreyová.“ Zahučela Adriane a nesputila oči z profesora. Vztek, který se v ní probudil okamžitě, jakmile toho člověka spatřila, jí znovu rozpumpoval krev v těle. Nejinak na tom určitě byli i ostatní.
„Jak to myslíš?“ zamračil se Brumbál. Zřejmě takovou jejich náhlou reakci na svého nového profesora nečekal.
„Jak – jak se vůbec – tady…“ nejvíc to nejspíš zamávalo s Lily. Napůl seděla a napůl stála opřená o pelesti postele a dělalo jí problém, mluvit souvisle v záplavě vzteku. „Vy prevíte!“
„Lily!“ oslovil ji káravě Brumbál. „Skloňte ty hůlky.“
„Je to lhář!“ zakřičel Sirius a na Brumbálova slova nikdo nereagoval a všichni dál mířili Landesovi na srdce.
„Byl tam, v Prasiknách“ řekla hlasitě i Nataly. „Jen se ho zeptejte, pro koho pracuje! Pro koho špehuje!“
„O čem to mluvíte?“ užasl Landes, ale z očí se mu neztrácel ten chlad, kterým na ně hleděl.
„O čem mluvíme?!“ křikl na něj nevěřícně Sirius. „Co je s vámi, vy hrdino?! Snad jste tu maličkost profesoru Brumbálovi nezapomněl říct!“
„Kdepak máte Drozdova?“ dorážela i Adriane. „Možná bych vám měla poděkovat, že jste mu řekl, aby mě přestal škrtit!“
„O co tady jde?“ otočil se na Landese profesor Brumbál.
„Já vůbec – „ začal Landes.
„Je to Smrtijed!“ zakřičela vztekle Adriane. „To on, ten jeho poskok Drozdov a nějaký další zakuklenec za tohle všechno můžou! To on může za to, že ti tři tady musí ležet!“
„Poslali na nás mozkomory a to oni strhli celý ten souboj!“ mluvila i Nataly. „Málem nás všechny zabili!“
„Jen se ho zeptejte, madame Pomfreyová, jak probudit Jamese z toho kómatu!“ obrátila se na ošetřovatelku Lily a snad celá řada lidí, stojících vedle sebe se po Lily koutkem oka podívala, když vyslovila Jamesovo jméno. Překvapení však před Landesem najevo nedal nikdo. „Určitě bude vědět, co na to zabírá!“
Tato všechna slova zůstala viset ve vzduchu. Profesor Brumbál, Landes, madame Pomfreyová a profesorka McGonagallová přeskakovali pohledem od rozrušených studentů k Landesovi, na kterého stále vytrvale mířili.
„Danieli, co to má znamenat?“ zeptal se Landese znovu Brumbál a v očích se mu zablýsklo.
„Já absolutně nechápu – „
„Jaký Daniel?!“ nenechala ho domluvit tentokrát Lily.
„Co, prosím?“ pohlédl na ní Landes tázavě.
„Máme dojem, že ještě před hodinou jste se jmenoval Nathaniel.“ Zasyčela Lily.
„Cože?“ vyvalil Landes oči.
„Proč to zapíráte?“ zamračila se Adriane. „Ten Drozdov, na vás přece pořád volal Nathanieli… jak jste si mohl myslet, že se na to nepřijde?“
Poprvé mohli vidět Landesův výraz, ve kterém se neskrýval ten chlad a ironické výrazy. Byl bledý jako stěna a pomalu pohlédl do očí Brumbálovi.
„To… je nedorozumění.“ Vypadlo z něj nakonec.
Sedm studentů nemohlo uvěřit vlastním uším.
„Nedorozumění?“ zopakoval Sirius. „Profesore Brumbále! Je to lhář! Vždyť tady máte dohromady osm svědků a přes polovina z nich s ním před chvíli bojovala o život!“
„Přece mu neskočíte na takovou pitomou výmluvu!“ přidala se i Adriane. „To je směšné! Moc dobře vím, kdo mě chtěl předhodit Voldemortovi!“
„Musíte ho okamžitě poslat do Azkabanu! „ říkala i Lily.
„Zpletli jste se!“ ohradil se konečně Landes.
Celá řada lidí vedle sebe, od Lily až po Remuse, na něj zírala, jako by spadl z višně.
„Že jsme se zpletli?“ opakoval po něm vyjeveně Remus. „Copak si vážně myslíte, že jsme tak – „
„Je to můj bratr!“
„Cože?“ zavrtěla po chvíli nechápavě hlavou Adriane.
„Kdo?“ zeptala se Nataly.
„Nathaniel.“ Odpověděl Landes. „Je to mé dvojče… Já jsem… nevěděl jsme, že se přidal ke Smrtijedům…“
Všech sedm na něj hledělo a snažilo se zjistit, jestli se nechce jen vykroutit. Jenže Daniel Landes se zdál být doopravdy vyvedený z míry a to u jeho povahy zřejmě bylo velice vyjímečné. Ani jeden ale ještě nesklonil hůlku.
„Je něco, čím se od sebe lišíte?“ ptala se nadále Lily chladně.
„Ne.“ Odpověděl Landes. „Ne, ve fyzické podobě, ale třese se mu od mala pravá ruka.“
„Nevšimla jsem si.“ Podotkla Nataly.
„Je to levák.“ Vzpomněla si Adriane. „Hůlku držel v levé ruce.“
„Ano,“ Přikývl Landes a pohlédl na ni. „já jsem pravák… Nevěděl jsem o tom.“
Opět zavládlo ticho. Za okny ošetřovny byla už dávno černá tma a proháněla se tam sněhová vichřice. V místnosti zaplněné lidmi, byl ten silný vítr moc dobře slyšet. Po těch několika vteřinách ticha, sklonil první hůlku Remus a po něm všichni ostatní. Okamžitě, jakmile tak učinili, přiskočila k Lily madame Pomfreyová a násilím ji nacpala zpátky do postele.
„Je přesně šest hodin.“ Řekl Brumbál a zvedl oči od hodinek. „Chtěl bych vás požádat, abyste vy všichni, kromě zraněných, do sedmi dorazili do mé pracovny. Profesorka McGonagallová a profesor Landes půjdou se mnou ihned.“ Brumbál se otočil a zamířil s profesory ke dveřím. „A Poppy, prosím, nech je tady. Jsou mladí a tvrdohlaví, neposlechnou tě, věř mi, znám je. Ušetříš si mnoho křičení a nervů.“
Poté všichni tři opustili ošetřovnu a madame Pomfreyová také uraženě odkráčela od lůžek do své kanceláře. „Do sedmi, ať jste pryč.“ Zasyčela na ně prudce zabouchla dveře kanceláře.
„Cítíš v ní už nějaký cit?“ zeptala se Nella Lily na její nohu, když si všichni stoupili okolo postelí Lily a Jamese, kteří leželi vedle sebe nejblíž k pracovně madame Pomfreyové.
„Trochu to šimrá, takže ano.“ Pokrčila rameny Lily. „Zvláštní. Vážně to bolelo, jako kdyby to bylo zlomené a přitom mi ten kotník – umřel…“
„Ještěže ho madame Pomfreyová umí vzkřísit.“ Podotkla s úsměvem Nataly z postele naproti Lily.
„No, je mi jasné, že tě hned tak nepustí.“ Mínila Nella. „Ale Potter nevypadá, že by se měl k životu.“
„Jen počkej.“ Zvedl k ní oči Sirius. „Madame Pomfreyová do něj nalila tolik Životabudícího lektvaru, že v příštích několika měsících bude tak hyperaktivní jako nikdy v životě.“
Seděli tam a povídali, ale James stále spal – nebo co to dělal. Když odbilo tři čtvrtě na sedm, z pracovny vyběhla rázným krokem madame Pomfreyová a stále uraženým tónem, na ně zakřičela: „Ven!“ Nedobrovolně se tedy odebrali z ošetřovny, když se s Lily a Nataly rozloučili a vydali se k Brumbálovi.
Potkali se tam ještě s Landesem, který se na ně už zase díval pohledem, ze kterého bylo všem jasné, že se strháváním Nebelvírských bodů přestat nehodlá a tak se na něj mračili všichni dál. Museli Brumbálovi, Landesovi, profesorce McGonagallové i Křiklanovi, který tam dorazit také, podrobně vyprávět, co se přesně odehrálo. Brumbál po jejich dovyprávění naznačil Adriane, aby se od školy příliš nevzdalovala. Všechny pak strašně zajímalo, co se s tím chystá ředitel udělat, ale neřekl jim vůbec nic, než to, aby si šli lehnout.
„Tady je takové ticho, když tu Lily není.“ Řekla Nella k Adriane, která seděla na své posteli a nad něčím přemýšlela.
„To ano.“ Pohlédla na Nellu. „Ale užijme si to, protože pak nás bude nutit se učit a nebude mlít o ničem jiným, než o OVCE.“
„Jo.“ usmála se Nella. „Nevíš, kdy přijde Lea?“ Adriane zavrtěla hlavou. „Doufám, že je už chytí Filch.“
„Proč?“ zeptala se Adriane.
„Aby v těch svých romantických vycházkách s Remusem měli také nějaké vzrůšo.“
„Vzrůšo.“ Zasmála se Adriane. „Oni ho dneska měli málo, viď, Nello.“
„Prosím tě,“ zaťukala si Nella na čelo. „na Filche žádní Smrtijedi nemají.“ Adriane se ušklíbla a Nella vyndala z kapsy hábitu zrcátko a pohlédla na Adriane. „Lea to druhé zrcátko nechala tady.“
„Proč? Mohla je obě dát rovnou Remusovi.“ Zakroutila hlavou nechápavě.
„Však jí znáš.“ Ušklíbla se Nella. Adriane se zakoukala do peřiny před sebou, pak ale oči zvedla zpět k Nelle, která stále držela v ruce zrcátko. „Měly bychom jim ho dát hned, kdyby ho potřebovali.“
„A proč se díváš na mě?“
„Protože chci, abys tam šla ty.“
„A proč?“ vykulila na ní oči. „Jen jdi ty. Mě už dneska musí mít Black plné zuby.“
„Proč, prosím tě.“ Zavrtěla nechápavě Nella hlavou. „Adriane, prosím… mě už se nikam nechce…“
„Ani by mi to tentokrát tolik nevadilo, ale jsem k smrti unavená, Nello.“ Adriane si lehla ze sedu na záda. „Přece to vydržejí jednou bez svých zrcátek, ne?“
„A co když bude chtít Sirius dát jedno to zrcátko Jamesovi, když je teď na ošetřovně?“ odporovala Nella.
„Možná ti to uniklo, ale James je momentálně na půl mrtvý.“
„To je přehnané.“
„A i kdyby se už probudil, bude mít oči jen pro Lily a na nějaké pitomé zrcátko se vykašle.“
„Ale nevykašle!“ namítla Nella a udělala na Adriane psí oči. „No tak. Já navíc ani nevím, kde mají pokoj. Vždyť tam ani nemusí nikdo být. Možná jsou všichni na ošetřovně…“
Adriane už chvíli vypadala, že se zvedne a poslechne jí, jenže se místo toho zachumlala do polštáře a s rázným: „Ne.“ zavřela oči. Nella se zvedla ze své postele a přiklekla si k Adriane.
„Myslím, že bys měla jim něco říct.“
Adriane otevřela oči a vpila se do Nellyných, která s úsměvem pozvedla ruku s dvěma zrcátky. Adriane se posadila a trochu vyčítavým pohledem si od Nelly zrcátka vzala.
„Za chvilku jsem zpátky.“ Řekla Adriane ještě, než zmizela ve dveřích.
Seběhla spěšně po schodech do stále poměrně zaplněné společenské místnosti. Vyběhla rychle do ložnice Pobertů a zaťukala na dveře. Když se ozvalo, že je otevřeno, vstoupila dovnitř.
Sirius, který ležel na posteli a četl si nějakou knížku, se zatvářil překvapeně, když uviděl Adriane, jak za sebou zavírá dveře a trochu zaraženě se rozhlíží po pokoji.
„Ahoj, on tady není Pettigrew?“
„Je, spí.“ Řekl a kývl hlavou k posteli se zataženými závěsy.
„Aha.“
„Nechtěla jsi něco?“ zeptal se Sirius, když se Adriane k ničemu neměla.
„Ano!“ ožila hned a vykročila k Siriusovi. „Ty zrcátka. Nella chtěla, abych je vrátila hned. Chtěla to mít z krku.“ Řekla a položila zrcátka Siriusovi na noční stolek.
„Nella chtěla…“ ušklíbl se a pohlédl na Adriane, která ho sjela varovným pohledem.
„Ano, Nella chtěla.“ Pak se pousmála taky. „Tak děkuju.“
„Stejně to asi moc nepomohlo, co?“
„Ale jo… aspoň chvíli jsme byly v klidu a myslely si, že je všechno v pořádku.“
„Dobře.“
„Děkuju.“
„Za nic. Možná je zítra odnesu k Jamesovi, kdyby se náhodou už probudil, abych o tom věděl.“
„Jo…“
Adriane si zastrčila ruce do kapes a Sirius zaklapl knihu. „Nechceš se posadit?“
„Eh – „ zahučela Adriane. „ no, čeká na mě Nella – v pokoji.“
„Aha.“ Kývl Sirius, zvedl se z postele a postavil se před Adriane. „Zase se něco stalo?“
„Ne!“ vyhrkla zděšeně Adriane a zadívala se z okna. „To už bych nepřežila.“
„Tak proč se tak tváříš?“
„Jak se tvářím?“
„Tak ztrápeně.“
„Netvářím se ztrápeně.“
„Ale ano, tváříš.“
„Nene.“
Sirius naklonil hlavu na stranu. „Nech toho.“ Adriane se na něj podívala a pak si sedla na postel. „Tak co je?“
„Myslíš kromě toho, že jsem nic nepochopila a vy jste kvůli tomu mohli zemřít?“ zeptala se s pohledem upřeným do kolen. „Jinak nic nového. A samozřejmě je také trochu znepokojivé, že obranu proti černé magii nás učí člověk, jehož bratr je Smrtijed.“
Sirius ji chvíli pozoroval beze slov. „Co tím myslíš, že jsi nic nepochopila?“
„To vidění.“ Zamumlala Adriane. „Vyložila jsem si ho úplně špatně. Došlo mi to až dnes v Prasinkách, když na mě mluvil Landes – ten Nathaniel.“ Dodala, když viděla, že se v tom Sirius trochu ztrácí.
„Pořád nechápu, co by mělo být – „
„V nebezpečí nebyla původně Alex,“ zvedla k němu oči. „ale já.“ Sirius viděl, jak se jí zaleskly oči, než je znovu sklopila k zemi a posadil se vedle ní. „Kvůli mé blbosti vás mohli zabít… A James od toho neměl daleko.“
„Mohli přece zabít i tebe.“ Namítl Sirius.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „já pro ně budu spíš cennější živá, než mrtvá. Pro Voldemorta určitě.“
„Ale – říkala jsi přece, že Alex nakonec zabili… nechápu to.“
„V tom vidění jsem viděla, jak jeden Smrtijed říká, že za to Alex může poděkovat mě a že si myslel, že nejsme zase takové kamarádky, aby za mě položila život. Také jsem tomu nerozuměla, ale dával jasně najevo, že za to, kdyby jí zabil, bych mohla já, protože mě chtěla chránit… Nenapadlo mě, proč… nepřemýšlela jsem nad tím. Chtěla jsem hlavně, aby do Prasinek nešla.“
„To ale pořád nedává smysl…“
„Naopak, Siriusi, je to jednoduché.“ Zahleděla se mu mdlém světle do tváře. „Prostě to někdo vyzradil… Někdo se to nějak doslechl a hned to běžel říct Voldemortovi.“
„Ale – „ nadechl se Sirius ohromeně a od Červíčkovi postele se ozval šustot peřin, jak se převalil na druhou stranu.
„I těm Smrtijedům to došlo dřív, než mě.“ Zasmála se hořce Adriane. „Nebylo divu, že byl Landes tak překvapený, že jsem tam byla přímo já. Museli přepokládat, že ať uvidím cokoli, budu se radši skrývat tady… Mysleli si, že mi dojde, že jim jde o ty moje vidění a že bych je měla v Prasinkách očekávat, jestli tam přijdu.“
„To je pitomost!“ odporoval nevěřícně Sirius, „Kdo by se to mohl dozvědět? Nikde o tom nikdo z nás nemluvil a kdyby nás slyšel někdo z Nebelvíru tu noc po trestu… nevěřím, že by toho byl někdo z naší koleje schopný.“
„Já nevím, jak se to dozvěděli.“ Pokrčila Adriane rameny. „Každopádně jsem to nečekala…“
Adriane vstala a přejela si rukama po obličeji. Sirius se také opět postavil a Adriane s k němu otočila čelem.
„Místo toho, aby to pomohlo lidem, kteří Voldemortovi překáží, to spíš jen uškodí.“ Adriane se znovu leskly oči a Sirius k ní přistoupil blíž. „To jsem nechtěla…“
„Koukni, Adriane, ber to z té lepší stránky.“ Usmál se na ní. „Viděla jsi Wathersovou, jak jí Smrtijedi mučí a díky toěm tvým viděním jsme jí byli schopní toho ušetřit. Co na tom, že jsme se trochu procvičili v souboji se Smrtijedy? Náhodou jsme ještě dopadli dořbře. Až odtud v červnu odjedeme, budou tyhle bitvy téměř na denním pořádku, pokud se přidáme k Brumbálovi, jako že určitě ano. Nemůžeš za to – koho by napadalo, že se to Smrtiejdi tak rychle dozví?“ Sirius viděl, že Adriane úplně nepřesvědčil. „Madame Pomfreyová z toho Jamese i Lily vyseká.“ Pak se náhle Adriane z ničeho nic ušklíbla. „No vidíš, to je lepší… co je?“
„Zvláštní, jak si najednou všichni říkáme jménem, viď?“
„A pak, že válka lidem jen škodí.“ Zasmál se Sirius.
„Vlastně jsem vám chtěla hlavně poděkovat – za všechno.“ Řekla Adriane a když už řekla nahlas, co jí tížilo, najednou si uvědomila, jak je zase Sirius blízko. Nebyla si ale jistá, jestli si je toho momentálně vědom. „Kdyby – kdyby jste tam nepřišli v – včas…“
„To je samozřejmost.“ Řekl Sirius. „Vy byste nás přece taky nenechaly ve štychu, kdyby po nás pásli Smrtijedi.“
„Ne!“ zakroutila rozhodně Adriane hlavou. Pak nastalo to známé ticho a možná se to Adriane jen zdálo, ale měla pocit, že je Sirius čím dál, tím blíž. Opět se jí začal mírně zvyšovat tep, ale domyslela si, že to bude těch nervů a únavy. „No!“ zvolala nahlas, až se od sebe odtrhli pohledem. „Jdu si lehnout. Dneska toho bylo dost. Tak zítra.“
A než stačil Sirius mrknout, zabouchly se za brunetou dveře, do kterých o pár vteřin později vešel rozzářeně Remus.
„Co se šklebíš?“ zeptal se Remuse Sirius a podezřele si ho změřil pohledem.
„Co tady dělala Adriane?“
„Vrátila mi zrcátka.“
„Aha.“
„Co je?“ zavrčel Sirius.
„Nic…“ zamumlal Remus a prošel kolem Tichošlápka ke své posteli a pak se na něj znovu otočil. „James se probral.“
„James se probral!“ vletěla do dívčí ložnice Lea s rozzářeným úsměvem. „Kde je Adriane?“
Nella se zašklebila, když Lee úsměv povadl. „Každou chvíli by měla dorazit, ale povídej! Vy jste byli ještě na ošetřovně? To vás madame Pomfreyová nevyhodila? A jak je mu?“
„No, madame Pomfreyová se asi smířila dneska už se vším…“ Lea se zamyslela. „Musím říct, že vypadala dost vyčerpaně… no nevím. Každopádně nalila Jamesovi do krku ještě nějaký lektvar, po kterém se začal sám od sebe probouzet. Sice si nejdřív myslel, že je pořád v Prasinkách, ale to se dalo předpokládat. Pak se na všechny a na všechno ptal a když mu Nataly vyprávěla, co se dělo, když tam přišel Landes, začal na něj strašně nadávat. Prostě nezavřel pusu a mlel tak dlouho, až ho madame Pomfreyová zase neuspala lektvarem…“
„Tak to měla Lily asi radost, co?“ zeptala se Nella.
„Člověče… a víš, že měla?“ pohlédla na ni Lea trochu překvapeně a přešla ke své posteli.
„Ále… tak už jsi tady taky?“ řekla Adriane, když vešla do ložnice a zavírala dveře.
„James se už probudil.“ Vyhrkla na ni hned Lea.
„Vážně?!“ vyvalila na Leu Adriane oči.
„Jo… a kde jsi byla ty?“
„K čemu potřebuješ vědět, ke jsem byla?“ Zabrblala Adriane a už za chůze ke své posteli ze sebe sundávala oblečení. „Důležité přece je, kde jsem teď, ne?“
Lea se otočila na Nellu.
„U Siriuse.“ Vyklopila to Nella bez okolků a Adriane zůstala s jednou rukou vysvléknutou z hábitu nečinně stát a děkovně hleděla na Nellu.
„Ale podívejme se, kdopak tady randí.“ Zazubila se provoktivně Lea.
„Jaké randění!“ namířila Adriane na Leu ukazováčkem. „Ty mi zrovna něco vykládej.“
Lea se dál neohroženě culila a Adriane zalehla do postele.
„Jak se nám to tady vybarvuje, viď, Nello…“ pokračovala dál Lea. „Evansová a Potter… Buttlerová a Black…“
Na tyto slova se Adriane posadila, vrhla po Lee poslední ignorantský úšklebek a zatáhla závěsy.Zpět na obsah
Kapitola 21: Zpátky do starých kolejí
James se začal pomalu probouzet do slunečného rána. Cítil se, jako by ho převálcoval parní stroj. Posadil se, vzal si ze stolku vedle lůžka své brýle a nasadil si je. Věděl, že byl už vzhůru, ale jen díky několika litrům lektvarů, které do něj madame Pomfreyová nalila. Bylo mu trochu špatně od žaludku a mírně se mu točila hlava. Pohlédl na lehátko po své pravé straně a spatřil Lily. Byla otočená na boku čelem k němu, dlouhé, zrzavé vlasy měla rozpuštěné a rozhozené po polštáři, přikrývku shrnutou a jednu nohu přes ní přehozenou. James najednou vůbec nelitoval, že je na ošetřovně, kterou zrovna dvakrát nemusel.
„Ále, tak pan Potter je už vzhůru.“ Řekla madame Pomfreyová, když otevřela dveře ošetřovny a vešla dovnitř. „Musím podotknout, že vám to tentokrát docela trvalo.“
„Co je s ní?“ zeptal se hned James. „Jak jsme tu dlouho? A kde je Nataly? Co se stalo s - “
„Klid, pane Pottere.“ Zarazila ho ošetřovatelka a pokládala na lehátka čisté prádlo. „Všichni jsou v pořádku. Slečna Evancová je již v rekonvalescenci. Po usilovném hledání protijedu na kletbu od jednoho z těch Smrtijedů počítám, že by mohla ošetřovnu opustit nejpozději pozítří. Slečna Farellová je pryč přes dva dny. Je v pořádku stejně jako ostatní vaši přátelé.“
„Aha,“ přikývl pomalu James a ještě jednou se podíval vedle sebe na noční stolek a uviděl jedno ze dvou zrcátek. James se ušklíbl a vzal ho do ruky. Už se chystal se do něj podívat a promluvit, ale nestihl to.
„ZDÁÁÁR!“ zařval někdo z druhé strany zrcátka, až James nadskočil a zrcátko mu vyletělo z rukou. S nevěřitelným rachotem dopadlo na podlahu ošetřovny, kde ještě dlouho po tom řinčelo a následkem toho se s prudkým trhnutím probudila i Lily, která se podrážděně se rozhlédla po ošetřovně.
„Tak už ses vychrápal?! To je dost!“ ptal se vesele Sirius, který držel v jedné ruce druhou část zrcátka a s Remusem vešli rozjařeně na ošetřovnu.
„To od vás bylo naprosto nevkusné, pane Blacku.“ Spražila ho madame Pomfreyová káravým pohledem. „Ke všemu ani ještě nejsou návštěvní hodiny.“
„Nebojte, madame Pomfreyová, za chvíli bude snídaně.“ Ujistil ji Remus. „Nezdržíme se dlouho.“
Madame Pomfreyová si dva příchozí pozorně přeměřila pohledem, než krátce přikývla a dál se věnovala prádlu na lehátkách.
Sirius přešel k podlaze, kde leželo zrcátko a zvedl ho.
„Tak, jak ti je?“ zajímal se Remus.
„Nic moc.“ Zafuněl James a plácl sebou zpět do peřin. Koutkem oka zašilhal k Lily a viděl, jak dělá, že jí v nejmenším nezajímá, že se její spolužák skoro po týdnu probral k životu.
„Kdy myslíš, že tě pustí?“
„Netuším. Kdy je Štědrý den?“ optal se James.
„Za šest dní.“ Odpověděl Sirius.
„Ani náhodou.“ Zavrtěl James po chvíli rázně hlavou. „Tady teda nebudu.“
„Jasně, že ne,“ mrkl na něj šibalsky Sirius. „to nějak vymyslíme, ale myslím, že by tě už mohla do té doby pustit sama, ne?“ Kývl hlavou k madame Pomfreyové
Od vedlejší postele se ozvalo bouchnutí, když Lilyina knížka spadla na zem. Natahovala se pro ní a Sirius s Remusem se na Lily otočili.
„Co je?“ vzhlédla k nim, když nikdo nic neříkal a dívali se na ni.
„Taky tě rádi vidíme, Lily.“ Podotkl Remus s úsměvem.
„Vždyť jste tady byli včera.“ Řekla Lily. „Jste tady každý den.“
„Jak milé.“ Ušklíbl se kysele Sirius na Remuse. „Copak nejsi ráda, že je James už v pořádku?“ James náhle pocítil potřebu Siriusovi důkladně šlápnout na nohu.
„Jistě, že ano.“ Prohodila Lily, ale na Jamese se nepodívala.
Sirius se ale zjevně nezdál být s její odpovědí zcela spokojený. „A to je všechno? Víš, já jsem čekal něco jako – „
„Siriusi, nech toho.“ Poradil mu Remus, když spatřil výraz v Jamesovi tváři.
„Proč?“
„Prostě proto!“
„To není žádná odpověď!“
„Mám dojem, že jste chtěli jít na snídani, pánové?“ ozvala se madame Pomfreyová, která se už vracela z protější strany ošetřovny.
Po krátkém dohadování nakonec uznal především Sirius, že se s ošetřovatelkou nemá cenu dál přít a s Remusem se s nimi rozloučil a odešli.
Zatímco madame Pomfreyová ještě důkladně cídila ošetřovnu, James a Lily dělali, že jsou v ošetřovně každý sám. Lily si znovu začala číst a James upřeně sledoval zeď naproti němu a myšlenkami byl jinde.
Lily vnímala každý zvuk, každé zašustění větru za okny a každé cinknutí skleničky s nějakým léčitelským lektvarem, který zrovna madame Pomfreyová urovnávala nebo doplňovala. Vše měl podle ní na svědomí James, i když o tom nevěděl. Celá momentální situace jí přišla jako ta známá trapná chvilka ticha mezi dvěma lidmi, než se konečně něco stane. Pak najednou na sobě ucítila pohled jeho pohled, a tak otočila stránku, přestože ji ještě neměla dočtenou jen aby se zaměstnala.
Jen co madame Pomfreyová zmizela za dveřmi své pracovny, James okamžitě spustil.
„Myslel jsem, že jsme se na něčem dohodli.“
Lily k němu nezáživně otočila hlavu od knížky. „Na čem?“
„Na čem?“ James se posadil. „Před těma Prasinkama jsme si řekli, že už se nebudeme provokovat.“
„Ale já tě přece neprovokuju.“ Bránila se Lily.
„Ale ignoruješ mě.“ Namítl James pevným hlasem.
„Já?“ podivila se Lily. „Totiž – tobě to přece může být úplně jedno, jestli si tě všímám nebo ne.“ Téměř si připlácla stránky knížky až k obličeji, když ucítila, jak jí do hlavy proudí krev.
„Upřímně, Lily,“ řekl James. „vypadalo to snad někdy, že bych promarnil jediný okamžik, když jsi mi věnovala chvilku pozornosti?“
„Upřímně, Jamesi, kolikrát jsi z těch okamžiků nevyužil k příležitosti mě pozvat na rande?“ zchladila ho Lily, stále s knihou několik centimetrů od špičky jejího nosu.
„To teď zrovna úplně přece nevím, ale jeden byl určitě.“
„Aha,“ řekla sarkasticky Lily a kývla hlavou.
„A co tě na těch pozváních vlastně tak strašně pobuřovalo?“ zamračil se na ni James, skrz desky mudlovské knížky. Ta se Lily zachvěla v rukou a další vteřinu na to se Lilyiny jasně zelené oči přísně zapíchly do Jamesových hnědých.
„Co mě na tom vlastně tak pobuřovalo?“ zopakovala po něm nevěřícně. „Myslíš si snad, že jsem měla být štěstím bez sebe, že mě pan Potter pozval na rande? Milionkrát?!“
„No, tak hlavně, že sis udělala aspoň tu radost a všech milion pozvání odmítla.“ odsekl James a podíval se opět na zeď před sebou. Lily zúžila oči a bedlivě ho sledovala.
„A ty se mi divíš?“ zahučela směrem k němu. „Po všech těch příšerných, absurdních hádkách, naschválů jeden druhému, provokací a já nevím, co ještě dalšího?“
„Hádky? Naschvály? Jako bych všechno dělal jen já tobě! Nikdy ty mě! A co ty facky?“
„Přece jsem se ti za tu poslední už omluvila!“ řekla trochu varovným hlasem Lily.
„Neudělala bys to, kdybys tu noc nepřišla dolů, do společenské místnosti.“
„A co když ano?“ zeptala se Lily najednou úplně jiným, o něco vstřícnějším hlasem.
James se na ní znovu podíval. „Sama už to musíš chápat.“
„Co musím chápat?“ zamrkala Lily zmateně.
„Souvislosti.“ Lily ale na něj jen nechápavě zírala. „Mezi – mnou a tebou.“
Lily se dívala Jamesovi přímo do očí a bylo téměř slyšet, jak jí v hlavě šrotují kolečka, která se zdráhala pochopit myšlený význam jeho slov. Lily si začala po chvíli vybavovat ty „souvislosti“. Sešit popsaný jejími iniciály, její křesní jméno vyryté do nočního stolku vedle Jamesovi postele a mnoho dalšího z předminulých let… Už se jí na tváři začínal objevovat výraz pochopení a usmíření, když se do ošetřovny vyřítila celá skupina lidí. Nechyběla v ní Adriane, Lea, Nataly, Nella, celý famfrpálový nebelvírský tým, Gordon a O´Dwyer z Havraspáru, kteří hráli v odrážeče ve famfrpálu za svou kolej a hned za nimi šla Alex.
Zatímco se Lilyiny spolubydlící s Alex nejdříve pozdravily s Jamesem a pak se obrátily k Lily, všichni kluci se okamžitě nahrnuli k Jamesově posteli, uštědřovali mu několik přátelských ran do zad a začali klábosit a rozčileně komentovali nedávné události v Prasinkách, které se po hradě roznesly bleskovou rychlostí, až se dostali – jak jinak – k famfrpálu.
„Tak jak se vede?“ ptala se Nella Lily.
Ta pokrčila rameny. „Madame Pomfreyová mi včera říkala, že mě pustí o něco dřív.“
„Výborně,“ usmála se Nataly. „a Jamese pustí kdy?“
„To ještě nevím.“ Lily donutil Natalyn tón, aby se na ní zamračila a stále ještě rozevřenou knihu, které už nevěnovala pozornost, měla položenou na klíně. „Proč?“
„No… tak znáš to… drby.“ Ušklíbla se malinko křečovitě Nataly, ale Lily si ji nepřestala podezřívavě měřit pohledem.
„Tak ven s tím.“ Vyzvala je nakonec a mluvila skoro šeptem, aby je neslyšeli lidi kolem Jamese. „Co si asi myslíte? Potter a Evancová celou noc sami na ošetřovně… páni…“ Adriane se rozesmála.
„Takže se už hádat nebudete? Nebude ti to chybět?“ ptala se Nella.
„Blázníš? Ani nápad.“ Máchla Lily rukama s knížkou ve vzduchu. „Za celou tu dobu se vsadím, že všichni uvítají trochu klidu. Kde je vůbec madame Pomfreyová? V životě by mě nenapadlo, že by byla schopná sem nechat jí dohromady tolik lidí…“
„Taky že o tom ještě neví.“ Oznámila jí Lea. „Někam šla.“
Když odcházel z ošetřovny Jamesův famfrpálový tým i s dvěma havraspárskými odrážeči na první hodiny, vběhla do místnosti trojčlenná skupinka dívek šestého ročníku Nebelvíru a za nimi ještě dvě z pátého z Mrzimoru. Nebelvírské byly spolužačky Alex: Victorie Phillipsová, Kate Eisnerová a Emilly Murrayová. Mrzimorské dívky znala Lily od vidění. Každopádně se jí příliš nezamlouval fakt, že se všech pět holek přišpendlilo k Jamesově posteli ze všech stran. Taky si stačila koutkem oka všimnout Jamesova podivného prudkého pohybu směrem k jeho rozježeným vlasům a okamžitě se v ní vzbouřila vlna nevole.
Pozornost všech přítomných se ihned stočila k mladším dívkám. Vzrušeně štěbetaly, významně na Jamese mrkaly a hlasitě se smály. Když se po chvíli Viktorie osmělila si půlkou těla sednout na Jamesovu postel, okamžitě se na ní nacpaly všechny. James se zdál být trochu zaskočený úbytkem místa i přívalem lichotek, kterými ho dívky zasypávaly.
Alex, Nataly, Adriane, Nella a Lea se podívaly na Lily, která měla ve tváři kamenný výraz a sjela pobouřeným pohledem každou z nich, až se nakonec zastavila pohledem u Jamese. Ten vypadal, že se začíná dobře bavit. Když se mu holky posadily na postel, musel se z lehu posadit a nohy dát do tureckého sedu.
„A nemohl bys mi někdy dát takovou malou lekci v létání?“ zamrkala na něj svůdně Kate a naklonila hlavu na stranu, aby na Jamese udělala ještě větší dojem.
„Eh… no, totiž – já – „
„Jestli chceš, můžu ti po obědě přinést výpisky z hodin, abys měl alespoň co dělat.“ Říkala právě jedna z mrzimorských děvčat, která měla dlouhé černé vlasy, výraznou, černou oční linku a dost rozepnutých knoflíků košile. Seděla naproti nejblíž Jamesovi a nahnula se k němu.
„No… možná…“ zakoktal James a nevěděl, kam s očima.
„Nechtěl bys přinést něco koupeného z Medového ráje?“
„Na výpisky zapomeň! Nejlepší bude, když tě to doučím sama! Jsme přece oba ve stejné koleji!“
„Víš, vážně se těším na další famfrpálový zápas… s kým vlastně budeme hrát?“
„Kde jsi naučil tak skvěle létat?“
„Možná bychom se mohli domluvit, na nějakém večeru ve společenské místnosti až tam nebude přelidněno a pomůžu ti dohnat to učení.“
V tu chvíli, kdy to Kate dořekla se ozvalo jakési hlasité prásknutí a všichni se ohlédli na Lily. Propalovala Kate pohledem a po chvíli Jamesovi došlo, že prásknutí způsobilo, když Lily vztekle zaklapla onu knížku.
„Co kdybych chvíli doučovala já tebe?“ zasyčela na ni jedovatě Lily. „Možná bych ti při tom stihla upravit make-up.“
Polovina přítomných lidí, což byla převážně skupinka dívek na Jamesově posteli, na Lily ohromeně a zmateně vyvalila oči – nejvíc z holek na ní ale třeštila oči Kate. To však nebylo nic proti tomu, jak se tvářil James. Druhá polovina lidí se šklebila od ucha k uchu.
Ještě několik vteřin se nikdo nepohnul ani nepromluvil, než se dovnitř vřítila udýchaná madame Pomfreyová. Každého si pečlivě prohlédla, až zůstala pohledem u dívek naskládaných na Jamesově posteli. Jako na povel se všechny postavily zpět na zem vedle sebe.
„Copak jste tady všichni poprvé?“ zavrčela na ně udýchaně. „Na návštěvy můžou maximálně tři lidé najednou! Tak ať jste všichni pryč! Nechte je ještě odpočinout. Člověk se na chvilku ztratí a už je to tady vzhůru nohama!“
Všech pět dívek se dotčeně otočilo a zamířilo ke dveřím. Když míjely postel Lily, Kate se jí obloukem i pohledem vyhnula. Po nich odešly i ostatní, až na ošetřovně opět zůstali Lily s Jamesem sami.
Lily se na Jamese úsečně podívala a viděla, jak se sám pro sebe nenápadně culí.. „Puberťačky…“ rozhodil ruce James, když se podíval Lily do očí a raději se rychle rozhodl změnit téma: „Pamatuješ si na všechno z těch Prasinek?“
„Skoro.“ Odpověděla Lily a zamračila se. „Všechno se to stalo tak rychle…“
„Pamatuješ si na toho, kdo z těch tří Smrtijedů tě trefil tou kletbou?“
„Nevím to jistě, ale myslím, že to byl ten zakuklený…“ v Lilyiným obličeji bylo vidět, že se snaží rozpomenout na detaily. „Tu kletbu si museli Smrtijedi vymyslet. Ani nevím jestli byla verbální nebo ne. To kouzlo bylo podobné jako petrifficus totalus, až na to, že znehybňovalo jen určitou část těla a že bylo upravené tak, aby buď trvalo co nejdéle nebo navždy… A ty?“
James zavrtěl hlavou. „Vůbec nevím, čím mě kdo trefil. Jsem rád, že žiju.“
„To tvoje fanynky nepochybně taky.“ Utrousila suše Lily a James se na ni zvědavě zahleděl.
„Snad bys nežár – „
„Samozřejmě, že ne!“ ujistila ho rozčileně Lily. „Jsou to přece puberťačky, ne?“
„Jo.“ Souhlasil ihned James, aby Lily uklidnil. „Jistě, že ano.“
Nebylo pochyb, že se všechno toho večera před několika málo dny mezi Lily, Poberty, Adriane a ostatními změnilo. Když Lily, James a Nataly leželi na ošetřovně, Sirius, Remus, Adriane, Nella a Lea už sice sedávali u stejných stolků ve společenské místnosti, ale většinu času nikdo z nich nepromluvil. Prostě tam jen v tichosti seděli a s pohledem upřeným do plamenů v krbu se topili v proudu vlastních myšlenek. Večer po návštěvě Prasinek, když se ještě v šoku dobelhali absolutně vysíleni z ošetřovny do společenské místnosti, narvané k prasknutí všemi nebelvírskými studenty, kteří už se vše doslechli, zabořili se do křesel a s nikým nepromluvili skoro jediné slovo. Odmítali uvěřit, že se něco takového stalo. Po všech těch úzkostlivých školních, přísných opatření stejně málem mohli přijít o život. Až když seděli v měkkých křeslech, na ně všechno dopadlo mnohem reálněji. Uvědomili si, že tři jejich blízcí přátelé leží na ošetřovně a o jednom z nich stále nemají přesnou představu, jak na tom vlastně je.
A dokonce i teď, když mezi sebou měli zdravou Nataly, Lily byla už pár dní v pořádku a James už se konečně probral k vědomí, je sužoval divný pocit. Možná si uvědomili, že se ta válka týká i jich… možná si uvědomili, že to, že jsou obehnáni bradavickými zdmi, není zase taková výhra, jak se domnívali… Jediná věc, která tomu všemu nějak pomohla byla, že je profesor Landes přestal zasypávat sarkastickými a ironickými poznámkami, což však neplatilo na zbytek nebelvírské, mrzimorké ani havraspárské koleje.
Nejvíc mimo však stále zůstávala Adriane. Děsila ji přestava, že mezi sebou má špeha a zrádce, který ji prodal Voldemortovi. Měla strach. Když se o tom svěřila Siriusovi ještě tu noc, sama viděla, že je na pochybách. Den na to ji to také připadalo, že to prostě není možné… že to by nikdo z nebelvírských neudělal. Jenže žádné jiné vysvětlení nebylo a ona teď nebyla v bezpečí ani před známými a kamarády její koleje. Nehledě na strach z vlastní mysli, kdy čekala, až jí něco opět přenese do neznámých míst, aby viděla Voldemorta, jak vraždí, jí v posledních dnech, když byla mezi více lidmi, popadaly nevysvětlitelné záchvaty vzteku. Nejhorší to asi bylo, když Adriane spolu s Nataly, Nellou a Leou míjely hlouček zmijozelských, včele s Malfoyem, Averym a Snapem. Snape utrousil nějakou směšnou poznámku mířenou zřejmě k vzhledu Adriane a Nataly, protože obě byly strašně potlučené a v obličeji se jim stále táhly dlouhé šrámy. Kdyby si Adriane nebyla jistá, že tu poznámku skoro neslyšela přes hluk ostatních studentů, nedivila by se kletbám, řevu a zlosti, kterou Snapea zasypala.
Lily opustila ošetřovnu pár dní před začátkem vánočních prázdnin. Stále ještě trochu kulhala, ale to nebránilo jejímu nadšení z opuštění ošetřovny. James z ní odešel dva dny po Lily a následující den měly prázdniny začít.
„Jestli odtud odjedeš, tak – tak si mě nepřej!“ křičela už Lea na Lily, když jí Lily nevěnovala absolutně žádnou pozornost a dál se probírala knihami v regálech. „Lily já – „
„Nataly, prosím, podej mi ta Pokročilá kouzla přeměňovací.“ Otočila se Lily na Nataly, která seděla u okna obložená knihami. „Musejí být někde u tebe.“
„Ty to asi nechápeš!“ vyjela na ni Lea a vytrhla ji knihu z rukou. „Tohle je poslední rok, kdy můžeme prožít Vánoce společně a ty chceš jet domů?“
„Musím si pročistit hlavu a začít se konečně učit na OVCE, Leo.“ Bránila se Lily.
„Jako by ses neučila šest let tady! Na NKÚ jsi taky nemusela jezdit domů!“ nevzdávala to Lea. „Lily, prosím! Všichni tady zůstáváme. Dokonce i Nella a Adriane taky – „
„Adriane je na tom jinak.“ Skočila jí Lily do řeči a posadila se zády k regálu knih o přeměňování. „Její sestry přijedou sem. Kdyby jí Brumbál nezakázal odjezd domů – „
„ – stejně by tady zůstala.“ Lea se výhružně otočila na Adriane. „Zůstala bys tady, že jo?“
„Jasně.“ Zabručela nevzrušeně Adriane, která také byla začtená v knize a mračila se do ní.
Lea se se zdviženým obočím znovu podívala na Lily. „Lily? Věděla jsi, že tady zůstává i James?“
„Samozřejmě.“ Přikývla Lily. „Říkal mi to… A co má být?“
„Leo, tak jí nech.“ Ozvala se směrem k Lea Nataly. „Ať si jede… o hodně přijde.“
„O co přijdu?“ zeptala se hned Lily zvědavě.
„O hodně.“
„Nataly, já jsem to – „
„Lily,“ oslovila ji Adriane netrpělivým tónem když se odtrhla od čtení. „určitě nechceš mít dotíravou Leu a uraženou Nataly na krku až do června, že ano?“
„Ne, ale – „
„Svět se nezboří, když jednou nepojedeš domů na Vánoční prázdniny, že ne?“
„Ne, ale já – „
„Dovolí ti tvoji rodiče, abys tady zůstala?“
„Jistě…“
„Je ti jasné, že s námi bude větší zábava, než s tvou milou sestřičkou Petunií?“
„Ano! A já taky – „
„A chceš snad zklamat Jamese Pottera?“
„Ne, ale vy nechá – cože?“
„Výborně,“ usmála se Adriane na Leu a pak se znovu zahleděla do knížky. „Takže Lily zůstává.“
Lily chvíli vypadala zmateně a trochu popuzeně na Adriane zahlížela, ale pak svolila a slíbila, že zůstane. Všechny čtyři už trávily skoro čtyři hodiny v knihovně a sháněly informace a odpovědi k tématům na OVCE, které jim rozdala profesorka McGonagallová. Bylo už plno hodin a taky bylo vidět, jak to Nataly, Adriane i Leu nudí k smrti. Jen Lily byla zase ve svém živlu. Po všech těch starostech okolo to vypadalo, jako by jí knihovna připomněla, proč je vlastně v Bradavicích. A teď, po tom incidentu v Prasinkách pracovala ještě intenzivněji, než předtím, což se ani jedné z jejích spolubydlících vůbec nezamlouvalo. Její zapálenost totiž dopadala i na ně. Útěchou jim mohl být fakt, že nejsou jediné. Většinu Havraspárských byste nenašli nikde jinde, než v knihovně.
„Adriane,“ zamumlala Lea a dívala se zamračeně do jedné z mnoha knih, kterými byla zabarikádovaná ze všech stran. „ukaž mi ten tvůj pergamen.“
„Na co?“ vzhlédla k ní Adriane. Když Lea neodpověděla a dál zkoumala něco v knize, podívaly se na ní i Lily a Nataly.
„Půjč mi ho.“
Adriane vstala, vytáhla z kapsy kousek přeloženého pergamenu a podala ho Lee. „Co tam máš?“
„Podívej se na tohle.“ Řekla Lea potichu a přetočila knížku k Adriane a ona, Lily i Nataly k ní přistoupily.
Levá stránka byla popsaná textem a ne pravé byl obrázek – znak, který byl Adriane povědomý.
„Aparecium.“ Ťukla Lea na Adrianenin pergamen hůlkou, na němž se okamžitě začal objevovat stejný znak, jako by stoupal z mlhy. Černé plameny s bleskem uzavřený v kruhu. Všechny čtyř stály těsně u sebe a třeštily na to nechápavě oči.
Adriane nejistě projela text napsaný na druhé straně. „Umíte někdo latinsky?“
„Vypadá to, že je to z oddělení s omezeným přístupem…“ mínila Lily, listovala knihou a když se dostala na poslední prázdný list, poklepala na nějakou malou značku. „Je to tak, tahle knížka sem nepatří. Co to má ale společného,“ Lily se na Adriane podívala, jako by se Lily právě dozvěděla nějaké obrovské tajemství, které jí Adriane zamlčela. „s tebou?“
„Jak to mám asi vědět?“ obořila se na její pohled Adriane. „Brumbál to určitě ví.“ Zabručela nespokojeně.
„Tak tu knížku ukaž.“ Pobídla ji Nataly. „Třeba se něco dozvíme.“
Adriane však zakroutila hlavou. „Neřekne mi nic. Znáte ho, až mi bude chtít zase něco prozradit, zavolá si mě. Nikdy nic neříká člověku jen proto, že to chce vědět – což je ohromná – AU!“ Adriane se na vteřinu prohnala spánkem taková bolest, až se prohnula v pase. Hned na to se ale zas narovnala a už vysloveně naštvaně si mnula stany hlavy. „Zatraceně! Už mě to fakt nebaví! Už toho mám dost!“ Adriane sebou hodila na stůl, ze kterého předtím vstala a hlavou a rameny se opřela o regál za ní.
„Co takhle Aspirin?“ zeptala se Nella, která právě dorazila ze sovince.
„Aspirin?“ zopakovala po ní nechápavě Lea. „Co to má být?“
„Přece si nemyslíš, že jí pomůže něco tak primitivního jako je Aspirin?“ říkala pochybně Lily. „Když ani lektvary madame Pomfreyové – „
„To byl vtip, Lily,“ poučila ji Nella. „ ale občas by ses divila, co mudlové nevynaleznou a pomůže to i kouzelníkům.“
„Já, že bych se měla něčemu takovému divit?“ zvedla Lily obočí. „Já jsem totiž, Nello, taky z mudlovské rodiny.“
„Tak jak to dopadlo s tvou mamkou?“ ptala se Lea a Adriane, která se ještě tvářila nerudně a levou ruku si stále tiskla ke spánku, se natáhla k Lily, sebrala jí knihu se znakem z rukou a strčila si ji pod hábit, kde se jí vytvořila nápadná boule. „Už je v klidu?“
Nella se zatvářila tak nešťastně, že se Adriane přestala tvářit podrážděně. „No… víte, ona… je mi to vážně líto – zkoušela jsem všechno, ale – „ Nella vzhlédla ke kamarádkám, které na ní jen zaraženě zíraly a čekaly, až se vymotá ze složitého koktání. „Prostě – mamka chce odjet.“
Nella zřejmě čekala, že tím bylo řečeno vše, ale ztuhlé obličeje kamarádek se nezměnily.
„Kam odjed?“ zeptala se tiše Lily.
„Ze země.“ Nastalo hrobové ticho. „Musím odjed s ní.“
„To nemyslíš vážně.“ Hlesla nevěřícně Nataly a ani nemrkla. „To přece nemůžeš.“
„Kdy?“ zeptala se Lily.
„Po vánočních prázdninách…“ chvíli ještě mezi nimi bylo ticho, než se začaly hýbat. Prostě už to musely vzít jako uzavřenou a hotovou věc. Lily, Nella a Nataly už vyšly do nebelvírské věže. Adriane ale spočívala v polosedu na stole a na proti ní Lea, která byla ještě pořád také zabořená v knihách.
„Jak může odejít?“ zahučela koženě Adriane. Zřejmě k vzteku na její nepovolující bolesti v hlavě jí tohle naštvalo a zkazilo náladu ještě víc „Jak jí může její matka nutit, aby odsud odešla? Vždyť má mít za chvíli OVCE!“
„Nesmíš jí to brát za zlé, Adriane.“ Řekla Lea. „Za to všechno můžou ty Prasinky. Pro její mamku to musela být poslední kapka. Nezapomínej, že to Nella už naznačovala dřív, od té doby, co se z novin její mamka dozvěděla, že Voldemortovy činny už zasahují i mezi řady studentů.“
Lea se vyhrabala z kupy knih, přešla úzkou uličkou k Adriane a vztáhla k ní ruce, aby se jí chytila a Lea jí vytáhla na nohy. Adriane se jí tedy chytla a v tom okamžiku, kdy se Ley dotkla, jakoby jimi oběma projela nějaká vlna. Adriane se opět míhaly před zavřenýma očima útržky života, které nepatřily jí, ani Lee.
Uviděla zapadlou vesničku v šeru, která nevypadala příliš vábně, ale pořád líp, než ta, kde byl zabit Wulfric Blaire. Běhaly tam děti, vesele výskaly a vzájemně na sebe mávaly. Pak vše ale utichlo, když mezi ně na plácek mezi domy vystoupila postava zahalená pláštěm. Obraz se rozplynul a teď viděla místnost, kde se koukala přímo na neznámou oběť, kterou mučili nějací dva Smrtijedi, kteří si to očividně vychutnávali. Pak do místnosti vešel Pán zla ještě s jedním Smrtijedem. Dva mučitelé od bezbranné ženy na povel odskočili a Voldemort pokynul Smrtijedovi za jeho zády, který trochu roztřeseně pozvedl na zmučenou ženu hůlku, z níž vyšlehl zelený záblesk. Přestože Adriane viděla vteřinu před zeleným světlem ženu křičet, neslyšela ji. Opět se vše začalo měnil a Adriane spatřila nějakou ženu s mužem a mezi nimi malou blonďatou holčičku, držící u sebe panenku tak těsně, že se zdálo, že jí přirostla k hrudi. Celá rodinka pomalu a vyděšeně couvala v mdlém světle před vysokým, zahaleným útočníkem… co se stalo pak, se Adriane nedozvěděla.
Otevřela oči a uviděla na smrt bledý, vyděšený obličej Ley. Pochopila, že se jí musela Lea vytrhnout záměrně a že musela vidět to samé jako ona.
„Co – co to bylo?“ zahučela roztřeseně. Adriane věděla, že to Lee vysvětlovat nemusí, že ví naprosto jistě, co to je. „Tohle – tohle tedy vídáš…? Takhle to všechno vidíš?“
„Ne,“ zavrtěla Adriane hlavou. „tohle teď mívám jen poslední dobou. Jsou to jen chvilkové útržky. Jindy, jako to bylo v případě Alex a Blaira, jsem přímo tam na tom místě a cítím… slyším…“
„To je – strašné!“ Lee se zkřivila tvář odporem.
„No, vítej v klubu, Leo.“ Povzdechla si chmurně Adriane.
„Co tady ještě děláte?!“ vyštěkl na ně za jejich zády ječivý, ženský hlas, až nadskočily. Byla to madame Pinceová, která na ně začala křičet, aby hned opustily knihovnu a hnala je ven. „V tuhle hodinu už byste měly být v posteli!“
Když vyšly na chodby hradu, rozešly se beze slov do společenské místnosti. Adriane, které se podařilo před madame Pinceovou utajit bouli v jejím hábitu, na Leyiným nepřítomným obličeji viděla, jak si to znovu v duchu přehrává. Po několika hodinách strávených v knihovně neměla ani sílu ani náladu pátrat po tom, jak bylo možné, že to viděla i Lea v okamžiku, kdy se jí dotkla.
Ve stejný okamžik ve společenské místnosti Lily vztekle zahlížela na Jamese. Ona stála u schodů do dívčích ložnic a on u krbu. Oba se na sebe dívali přes všechny ty stolky, židle a křesla, které vyprázdněnou společenskou místnost zaplňovaly. Poslední obyvatele nebelvírské věže místnost opustili hned, jak začala mezi Jamesem a Lily hádka.
Lily Jamesovi hleděla přímo do hnědých očí přes celou místnost a cítila, jak jí bubnuje v hrdle. Pak se chtěla konečně od těch očí odtrhnout a vyběhnout nahoru za Nataly. Tak se prudce otočila ke schodům za jejími zády a už vyskočila na první schod.
„Lily, počkej!“
Lily se otočila za Jamesovým hlasem a viděla, jak se proplétá mezi stolky a křesly, které mu nyní stály v cestě k ní. Lily se na prvním schodě vytáhla do celé své výšky a tázavě se na něj podívala, když James přeskočil poslední židli. Zpět na obsah
Kapitola 22: Jako jedno tělo, jedna duše
Zatímco se Adriane s Leou pomalu loudaly po hradě z knihovny, Sirius s Remusem se schovaní pod neviditelným pláštěm tiše kradli z kuchyně, vyprovázeni domácími skřítky.
„No, není to milé?“ ptal se šeptem spokojeně Sirius Remuse. „Dáš jim kousek oblečení a oni tě zavalí jídlem.“
„James to ale dělá schválně. Když může chodit na treningy, proč by si nemohl dojít pro jídlo?“
„Pozor, Remusi, padá ti to.“ Upozornil Lupina Sirius na vrcholek jídla, které se mu nebezpečně zakymácelo.
„Jsme už na ten plášť moc velcí.“ Stěžoval si dál Remus a jen taktak nabral s jídlem rovnováhu. „Měli jsme jít normálně na večeři. James by to bez nás určitě na treningu vydržel.“
„Aspoň ses proletěl a zahrál sis, ne?“
„A taky roztrhl.“ Zahučel Remus. „Podívej se na ten hábit.“ A kývl hlavou k bohu svého hábitu, kde se táhla dlouhá trhlina až k nahoru k hrudi. „To ten zatracenej Potlouk. Letěl ke mně, i když jsem už byl skoro na zemi a seskočil jsem z koštěte.“
„Tak buď rád, že tě netrefil.“ Řekl Sirius a náhle se zastavil. Plášť jim jim na okamžik odhalil nohy, když šel Remus pořád dál.
„Co děláš?“ vyjekl Lupin. „Pojď přece, umírám hlady!“ Sirius se ale ani nepohnul. „Siriusi, jestli tě tady načape McGonagallová, zakroutí ti dneska už krkem!“
„Tobě taky. Ty jsi tady prefekt.“ Ušklíbl se Sirius a Remus chtěl něco odseknout, ale Sirius ho zarazil. „Počkej! Mám dojem, že jde Filch.“
„Máš dojem? Ty sis nevzal plánek?“ zeptal se Remus kousavě. „Na co proboha myslíš?!“
Filch to nebyl. Byla to paní Norissová, kterou zřejmě přilákala vůně kuřecího masa a dalšího jídla. Chvíli kroužila kolem a Sirius Lupina potichu pobídl, aby šli dál, jak nejtišeji dovedli. Hluk nenadělali, ale vypelichaná kočka dál čenichala za jídlem a šla za nimi, aniž by je viděla.
„Copak jí Filch nedává nažrat?“ zavrčel tiše Sirius.
Remus mu chtěl něco říct, ale v tu nepravou chvíli mu vypadla z protrženého hábitu hůlka z kapsy a dopadla na Remusovu botu, odkud se vykutálela bez hluku ven z prostoru neviditelného pláště. Sirius s Remusem zkameněli. Kočka na hůlku, která se před ní zčistajasna objevila, upřela žluté oči. Pak trochu popošli k hůlce a Sirius přes ní přehodil plášť, takže kočce hůlka zase záhadně zmizela z očí. Remus se značným úsilím, aby mu nepopadalo jídlo, sehnul a hůlku zvedl.
Paní Norissová jim však ukázala, že pitomá rozhodně není. Máchla před sebou packou, a protože Sirius a Remus stáli těsně vedle ní, zavadila drápky o jejich plášť, který se okamžitě posunul a odkryl Siriusovi kus nohy. Kočka na ní zaprskala a oba už jak o závod prchali chodbou pryč s paní Norissovou v těsném závěsu. Už se blížili ke konci chodby a Sirius s Remusem doufali, že za ní zahnout a tu příšernou kočku setřesou. Jenže to by nemohla mít několikanásobně vyvinutější čich než lidi a oni by nesměli s sebou tahat tuny jídla až do nebelvírské věže. Paní Norissová naprosto jistě zabočila tam, kam oni.
„Tak – tohle – nám – moc – nevyš-šlo.“ Sípěl Remus v běhu po další dlouhé chodbě.
„Nemluvit – bě – běhat!“ vydechl jen Sirius a upalovali dál. Přibližovali se k dalšímu rohu, kde se chodba rozdvojovala. Jedna vedla do Nebelvíru a druhá ke schodišti se zkratkami. Sirius i Remus se bezradně zarazili a rozhodovali se, kterou to bude rychlejší.
„Tak dělej!“ pobídl Remus Siriuse. „Už je skoro tady!“
Otočili se tedy k rohu chodby ke schodišti, když zaslechli jiné hlasy.
„… říkám ti – zapomeň – na to… “ křičel jeden také udýchaný, podivně vysoký, ale známý hlas.
„Tady je – poslední pří–přístěnek!“ zaječel druhý. „Tak se rozhodni!“
„Nebudeme ho mlátit jeho vlastními košťaty, Adriane!“
„Stejně je nepoužívá!“ odsekla vztekle.
Sirius s Remusem se na sebe podívali a oběma bylo jasné, že Lea s Adriane, obě s rozsvícenýma hůlkama, utíkají pro změnu před Filchem. Sirius se ohlédl přes rameno a viděl kočku, jak jí chybí k nim jen pár metrů. Adriane a Lea kolem nich proletěly takovou rychlostí, že si ani nevšimly paní Norissové. Sirius a Remus se rozeběhli za nimi.
Běželi chodbou vedoucí k nebelvírské věži: Lea s Adriane první, neviditelní Sirius a Remus, za nimi v patách kočka Norissová a konečně i Filch, který pohledem na zježený ocas její milované kočky, jako by dostal novou energii a s nadšeným a rozrušeným výrazem šťastně utíkal, jak mohl, za Adriane a Leou s rozsvícenou lucernou v ruce.
Dvojice dívek zabočila do další chodby. Ale pak, jako by do nich někdo vrazil, prolétly najednou dveřmi do jedné z učeben.
„Co – co – to…?“ ptala se uříceně Lea, ale Sirius s Remusem přes obě přehodili plášť. Leu i Adriane málem trefil šlak, když se najednou dívaly na centimetry do tváře Siriusovi a Remusovi. Ti je hned přikrčili k zemi a sami si dřepli.
„Co to – proč z vás páchne kuře?“ nakrčila Lea nos a čuchla k Remusovi.“
„Ještě před chvíli jsme byli obalení jídlem z kuchyně.“ Vysvětlil Sirius.
Vteřinu na to se dveře rozletěly dokořán a vešel do nich Filch následován paní Norissovou. Čtveřice pod pláštěm se k sobě přitáhla ještě víc. Lee a Remusovi to zřejmě problém nedělalo, ale Adriane se Siriusem se začali cítit trochu rozpačitě, když je vzdálenost dělila na několik centimetrů, aby plášť stačil na všechny. Mezitím Filch vrazil do dveří a energeticky se rozhlížel kolem sebe. Adriane ta blízkost Siriuse připomněla jednu chvíli před dvěma měsíci na opuštěné chodbě a oči zapíchla nekompromisně do Filchovy, teď už značně zklamané, staré a vrásčité tváře.
Nikdo z těch čtyř ani nedýchal a tak Filch po nějaké chvíli, neúspěšného prohledání učebnu opustil s nesmírně lítostivým a zklamaným výrazem. Paní Norissová chvíli větřila, ale pak to také vzdala a otočila se za svým pánem.
První, kdo se z pláště vyprostil, byla Adriane. Postavila se na nohy, přešla ke dveřím a vystrčila z nich hlavu.
„Je pryč.“ Sdělila svým společníkům.
„Ten chlap s tou kočkou je zlej sen.“ Hudrovala Lea.
„Pojďte odtud.“ Zašeptal Remus. „Možná bychom se měli aspoň pokusit jít pod tím pláštěm. Asi nám budou vidět nohy, ale to v té tmě snad nikdo nepozná. Jestli někde čeká Filch – „
„Já to bez toho pláště klidně risknu.“ Ozvala se hned Adriane.
„Filch si na tobě pořádně smlsne, jestli tě chytí.“ Namítla Lea.
„Uteču mu,“ pronesla klidně Adriane. „třeba potkám cestou ještě jeden přístěnek s košťaty.“
Mezitím se Lily tyčila nad Jamesem v prázdné společenské místnosti.
„Ty to nechápeš, Lily,“ Řekl tiše James. „zasloužili si to. Všichni Zmijozelští si to zaslouží.“
„Takové zesměšnění, pohrdání a ponížení – myslíš, že tě to dělá lepším člověkem než je ta parta Zmijozelských?“ oponovala mu Lily hlasitě.
„Oplácím stejnou mincí.“ Řekl James tiše.
„A co tím získáš?“
„Jak, co získám? Tady je to kdo z koho, Lily. Pokud sis ještě nevšimla, Snape, Malfoy a další jsou určitě už Smrtijedi!“
Lily si Jamese chvíli popuzeně prohlížela než z ní vypadlo: „Myslíš snad, že jsem úplně blbá?“ James zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že jsem si všimla! Jak bych to mohla přehlédnout? Tady teď ale nejde o to, že se – jde přece o vás! Hlavně o tebe a Siriuse! Jste pořád jako malí! Věčně v maléru! Nevím, co přesně Avery, Mulciber, Fraser a Snape zase udělali, ale rozhodně jste se neměli nechat vyprovokovat!“
„Neudělali jsme jim přece nic tak hrozného!“ bránil se už taky rozčileně James.
„Ne!“ rozhodila Lily ruce do stran. „Až na to, že jste je zase nacpali do záchodového potrubí! A ještě po hlavě!“
„A to je tam máme rvát nohama napřed nebo co? A vůbec, měli tam Ufňukanou Uršulu! Sami tam nebyli a nic se jim nestalo – „
„Jistě, že ne! Až do té doby než jste po sobě začali metat kletby!“ vřískla Lily. „A to nemluvím konkrétně o Snapeovi! Jste na něj s Blackem vysazení! Šikanujete ho jen pro vlastní potěšení!“
Teď se James zatvářil doopravdy naštvaně a na to Lily zareagovala založením rukama na prsou. „Koukám, že už jsi zapomněla, jak tě nazval mudlovskou šmejdkou…“
„To už je dávno.“ Šeptla Lily.
„Pro mě ne.“ Chvíli bylo ticho, když si navzájem hleděli do očí, jako by soutěžili, kdo to vydrží déle. „Dneska si ti čtyři mysleli, že je nikdo neslyšel, jak se baví o mudlorozených tady na hradě. Všechna ta zmijozelská verbeš jsou jen špinaví, nafoukaní frajírci, kteří si myslí, že když v sobě mají kapku čisté krve, dělá je to něčím významným! Jejich představy o vládě jsou stejné jako ty Voldemortovy. Nezáleží jim na životě ostatních, a aby dosáhli špetky moci, jsou ochotni zabíjet! Otevři konečně oči, Lily, tyhle lidi si nezaslouží, aby ses jich zastávala!“
Lily se ale dál tvářila nepřístupně a pořád držela ruce zapletené na prsou. „Svět není černobílý, Jamesi. Že je někdo ve Zmijozelu nemusí ještě naprosto jistě znamenat, že je ten člověk hned špína a přidá se k Voldemortovi!“
James si pro sebe odfrkl. „Tohle nemá cenu.“ Zahučel, otočil se a zamířil ke chlapeckým ložnicím. Lily spustila ruce dolů a seskočila z první schůdku chodbičky.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavrčela Jamesovi na záda.
„Zkus hádat.“ Zněla odpověď.
V Lily všechno vřelo. Neuvěřitelně ji naštvalo, jak opět James se Siriusem ponížili především Snapea před půlkou školy. Věděla, že Snapeovi už není dvanáct a že si to už nenechá líbit. Zvlášť teď, když se všude šušká, že se přidal k Voldemortovi. Teď má opět James i Sirius od profesorky McGonagallové další prodloužený trest za ublížení na zdraví a profesorka také odebrala Nebelvíru i Zmijozelu čtyřicet bodů za zdemolování toalety a skoro půlky chodby, když po sobě začali vysílat kletby.
James teď pochodoval ke schodišti k jeho ložnici a Lily se mu držela v patách.
„Ještě jsme nedomluvili!“ Lily téměř dýchala Jamesovi na krk.
„Ale jo, domluvili.“ Řekl James a dál pokračoval a Lily v těsném závěsu za ním.
„Nedomluvili.“ Oponovala Lily.
„Ať ti na to řeknu cokoli, stejně se budeš hádat dál.“ namítl James. „Já už na to prostě nemám nervy.“
„Ale chudinka náš Jamie,“ zašišlala provokativně Lily a už za ním vystupovala po prvních schodech do ložnice. „On nemá nervy na tu otravnou Evansovou…“
James se najednou otočil tak rychle, že to Lily nečekala a málem do Jamese vrazila. K jejímu překvapení se usmíval.
„To za mnou půjdeš až do ložnice?“ otázal se hlasem, jako by žádná hádka vůbec nebyla. Lily to poměrně zaskočilo a udělala jeden krok zpět na schod pod ní.
„Vypadám snad jako Kate Einserová?“ pronesla povýšeně.
„To rozhodně ne.“ Zakroutil James hlavou a Lily, přestože v uličce byla tma jako v pytli, cítila, že se do ní James vpíjí očima.
„Co je?“ zeptala se Lily podezřívavě.
„Asi tady nebudeme stát do smrti, co říkáš?“ odpověděl James otázkou, protáhl se v těsné uličce kolem Lily a seběhl zpět dolů do prostornější místnosti. Z nějakého důvodu ho rozčilení zcela opustilo a rozhodl se vrátit zpět.
Lily docházelo, že hádka je zažehnaná a nevěděla, jestli jí to je líto nebo ne. Otočila se tedy taky a pomalu sešla dolů za Jamesem. Sundával si právě hábit, protože stál u svého obvyklého místa u krbu, ze kterého nepochybně sálalo velké teplo. Hábit ledabyle odhodil na křeslo, kam sedával Červíček a zahleděl se na Lily, dosud stojící ve stínu chodby se schody.
Lily se dívala na cokoli, jen ne na něj. Už v sobě opět pociťovala ten známý pocit, když se na ní takhle dlouho díval, ale teď si nebyla jistá, jestli jí srdce tluče takovou rychlostí díky rozčilení, kterého se jí před chvílí dostalo nebo z náhlé změny situace.
„Takže už máš sbaleno?“ zeptal se náhle James.
„Cože?“
„Říkala jsi, že jedeš na prázdniny domů…“
„Jo tak – no, já tady nakonec zůstávám.“ Ze všech možných okamžiků a situací, v jakých by s Jamesem mohla být, jí přišla takhle, na oznámení, že tady zůstává, ze všech nejhorší.
„Proč tak náhle?“ ptal se dál James.
„Protože mě k tomu přemluvily.“ Řekla Lily. „Myslím Leu, Adriane a Nataly.“
„Aha,“ kývl James. „A nevadí ti to?“
„Co mi nemá vadit?“
„No, že tu budeš muset přetrpět Vánoce se mnou.“ James naklonil hlavu na stranu a Lily najednou nevěděla, jak přesně by měla odpovědět.
Roztržitě zvedla ruku a začala si žmoulat kus hábitu a následující slova jakoby vysílala ke kousku látky. „No… ne, možná je to pořád lepší než je trpět v přítomnosti mé sestry.“
Opět se v místnosti rozhostilo ticho. Lily by dala cokoli na světě, aby někdo sešel dolů z některých ložnic nebo aby někdo naopak vešel do společenské místnosti a dal jí záminku odejít. Pak si konečně vzpomněla na Leu a Adriane, které se přece také chystaly z knihovny odejít hned po nich. Tak kde jsou takovou dobu? Zrovna v případě Adriane a Ley bylo velice nepravděpodobné, že by ty dvě byly ochotné zůstat v knihovně o pouhou vteřinu dýl než bylo nutné. Lily bezděčně zabloudila pohledem k portrétu a když se podívala zpět na Jamese, zjistila, že se opírá zády o jedno křeslo, které stálo nanejvíc dva metry od ní.
„Lily,“ začal James a pohled stočil k zemi, čímž se Lily aspoň trochu ulevilo. „Já nevím, jak bych – totiž…“ Jamesovi zřejmě dělalo problém formulovat své myšlenky do slov. „Vím, že jsme se k sobě chovali vždycky trochu – trochu protivně jeden k druhému a to všechno bude teď znít díky tomu divně, ale já prostě nemůžu odejít na konci června, aniž bych to nijak nevysvětlil.“
Lily nevěděla jistě, co má čekat. Zato James zvedl pohled z koberce a znovu se podíval Lily zpříma do očí.
„Nevysvětlil co?“ nechápala Lily a přešlápla na druhou nohu.
James teď sám vypadal, že neví, co přesně by chtěl říct nebo kde začít. „Vzpomínáš si na to brnění ve třetím patře, jak po tobě skočilo a vyděsilo tě k smrti?“ zeptal se po několika vteřinách ticha.
„No… ano,“ řekla Lily a mezi obočím jí naskočila vráska, když se rozpomínala. „To ale bylo ve druhém ročníku.“
James přikývl. „Očaroval ho Sirius.“ Lily zvedla obočí. „Nápad to byl – můj.“
James mluvil hlasem, jako by spáchal nějaký strašlivý zločin, ze který bude muset nést doživotní následky. „Před dvěma lety, jak na vás Protiva lil ty litry vody, když jste měly s Leou bílá trička – víš, to nebyl Protiva…“
Teď Lily zvedla jen levé obočí a poněkud podrážděně se na Jamese podívala. Nic však raději neříkala.
„A – loni v těch – sprchách – „
„Stačí.“ Zarazila ho Lily.
„To ale není všechno.“ Upozornil jí James.
„To je mi jasné, přesto si jsem jistá, že se mi bude líp spát, když to vědět nebudu.“
„Dobře,“ přikývl James a bylo vidět, že se mu poměrně ulevilo.
Lily se musela usmát a zakroutila nad tím hlavou. „Je to stejně zvláštní, že jo?“ James se na ni tázavě podíval. „No, myslím, to, že jsme dřív nepřežili den, aniž by jsme se aspoň jednou nepohádali… možná až na poslední půl hodinu..“
„No, mě to teda vyhovuje.“ Konstatoval James.
„To mě taky, ale kdo by to čekal, že zrovna my – my…“
„Dva?“ pomohl jí James.
„Ano,“ přikývla Lily. Pak prošla kolem Jamese ke stolu, kde měla ona, Lea a Adriane sešity a učebnice. Nataly a Nella už si své zřejmě odnesly a tak Lily začala sbírat sešity, které ležely všude kolem a skládala je na sebe. Dělala to jen proto, aby se nějak zabavila. „Měla bych to odnést nahoru do pokoje,“ řekla směrem k Jamesovi, který jen mlčky přikývl a dál pokládala knížky jednu na druhou.
Jak se dalo předpokládat, když Lily vzala horu sešitů do náruče a stačila udělat několik kroků směrem k dívčím ložnicím, víc jak polovina věcí popadala na zem. Lily se sehnula a začala je házet na hromadu vedle zbytku učebnic. James si klekl vedle ní a pomohl jí. Když Lily neopatrně zvedla sešit Ley a vysypalo se z něj plno volných výstřižků zřejmě z novin a několik popsaných pergamenů, které si zřejmě psali s Remusem, to Lily vzdala a přestala sbírat a cokoli dělat a klekla si na zem.
James zvedl oči a pohlédl na Lily s rukama plnýma sešitů a Leyiných pergamenů. A pak, v těch několika dlouhých vteřinách, když si s Jamesem znovu pohlédli do očí, snad konečně všechno pochopila. Jako by všechno bylo jiné. Jako by to všechno z ní spadlo. Necítila stud, když se mu dívala tak dlouho do očí. Necítila potřebu mu vmést nějakou vtipnou poznámku do obličeje, jak to dřív dělávala ani se necítila, že dělá něco, čemu by on nerozuměl. Věděla, že teď dobře ví, co se jí honí hlavou, co cítí a to samé viděla i v Jamesových očích. Najednou nepotřebovali slova, aby si rozuměli. Lily zapomněla na šest let nepřetržitých provokací, hádek a rozčilování. Dá se snad říct, že si Lily poprvé připustila, že jí k Jamesovi něco táhne? Teď, když se mu dívala hluboko do očí, pochopila už konečně, co James cítí k ní?
A přes to všechno, přes všechen ten náhlý příval potlačovaných emocí Lily zjistila, že se nemůže pohnout. Seděla jako přikovaná, neschopna odtrhnout od Jamese oči. Spontánnost, která tenhle okamžik v reálném pohledu jistě doprovázela, Lily nevnímala a jak se zdálo, ani James, který byl k Lily najednou nějak příliš blízko.
Lily nevěděla proč, ale kdyby teď někdo přišel do společenské místnosti, asi by mu zakroutila krkem. Teď, když si byli oba tak blízcí nejen fyzicky ale i duševně . Teď, když všechno pochopila… když si uvědomila, že celá ta léta Jamesova pošťuchování nebylo proto, aby jí vytočil, ale aby si ho všimla – což se nepochybně stalo, i když jinak než si to James představoval…
A pak, když byl James tak blízko, že už se nic nedalo vzít zpátky, se zastavil sotva několik milimetrů od Lilyiny tváře. Celou tu dobu ze sebe nezpustili oči, až teď, když k němu se Lily mírně naklonila a James jí políbil.
Jako by to ani nebyla pravda, zavřela Lily oči. Její pravá ruka zajela Jamesovi do vlasů, aniž by se o tom Lily jakkoli rozmýšlela. Někde daleko v hlavě slyšela vyhrožující hlásek, který zněl až hystericky a Lily, jakoby ho tím chtěla umlčet, se k Jamesovi, který ji už i tak objímal, víc přitiskla.
Několik posledních schodů bránilo posledním čtyřem nebelvírským, aby se dostali přes Buclatou dámu do postele. Mezi Leou, Siriusem a Remusem se krčila i Adriane, kterou pod plášť vedle Siriuse nacpali násilím. Občas si byli jistí, že jim plášť musí odkrývat nohy, přestože šli skrčení, jak jen to šlo. Na školníka ani na Norissovou naštěstí nenarazili, ale po celou tu cestu z učebny, kde se schovávali si dávali dobrý pozor na každém rohu. Všude byla příšerná tma a o to bylo horší, když si nemohli posvítit na cestu hůlkou, aniž by při ostrém světle neprobudili některé obrazy a jejich křik nepřivolal Filche.
„Musíme jít všichni nastejno!“ zasyčela na společníky Lea a zatáhla Siriuse za hábit zpátky, když už se chtěl vrhnout na schody, které vteřinu nato odpluly někam jinam.
„No, nepovídej! Vážně?“ zašklebil se Sirius. „Tak pojďte tudy.“ Přešli jedno schodiště na pravé straně a vydali se rovnou k portrétu Buclaté dámy. „Co to s sebou vůbec pořád taháš?“
„Knížku.“ Odpověděla stručně Adriane a vytáhla knihu zpod hábitu. „Teď už je zbytečné ji schovávat.“
Adriane se podívala dolů na chodbu, ze které vyšli na schodiště a uviděla matné světlo, které se houpalo ze strany na stranu.
„Ajaj,“ hlesla Lea, která se do těch míst dívala taky.
„To je Filch!“ křikl Remus a všichni okamžitě vzali nohy na ramena.
„Mě z toho Filche jednou trefí šlak!“ zastěžovala si Adriane.
„Ale prosím tě, to říkáš už do prvního ročníku.“ Podotkla Lea.
Bleskovou rychlostí vyběhli schody. Sirius z nich plášť strhl, protože stejně každý běžel jinak. Všichni se zarazili před Buclatou dámou, která tvrdě spala.
„Fortes fortuna adiuvat!“ vychrlila Lea heslo na Buclatou dámu. Ta sebou však jen nepatrně škubla a zachrápala.
„Fortes fortuna adiuvat!“ zakřičel i Sirius.
„Co?! Kdo jste?!“ Zaječela na ně náhle, když se s trhnutím probrala. „Jo tak… Dámy a pánové si udělali výlet a teď by rádi dovnitř, co? ANI NÁHODOU! JEN SI TĚĎ PORAĎTE PĚKNĚ SAMI A MĚ KOUKEJTE NECHAT – „
„FORTES FORTUNA ADIUVAT!“ zařvali všichni čtyři na Buclatou dámu, která se zakabonila a se zjevnou neochotou je vpustila dovnitř.
Když prolézali portrétem, Sirius si ještě tiše rozčileně cosi mumlal. A pak, když se všichni dostali do společenské místnosti, zůstali stát jako by zkameněli. Uprostřed místnosti viděli Jamese a Lily v objetí a zdálo se, že čtveřici příliš nevnímají a věnují se jen sami sobě. Asi až po pěti neuvěřitelně dlouhých vteřinách si James i Lily uvědomili jejich přítomnost a oba k nim vzhlédli.
Vzhledem k neobvyklé situaci, ve které se Lea, Remus, Sirius a Adriane ocitli, nastalo v místnosti ticho, jaké nikdo z nich snad ještě nezažil. Čtveřice u portrétu nevěřícně třeštila oči na dvojici na zemi stále ještě v obětí. Ticho prolomila až Adrianenina kniha, která s hlasitým žuchnutím dopadla na zem, když Adriane vypadla z rukou.
Lily s Jamesem se postavili na nohy a posadili se do křesel u krbu naproti dokonale zmateným tvářím svých přátel, kteří se stále ještě nehnuli z místa.
„Neposadíte se?“ zeptal se James do ticha.
Čtveřice udělala první rozpačitý krok než se všichni odhodlali dobelhat se až ke křeslům.
„Můžu vědět, co se tu přesně - přesně dělo, zatímco jsme byli pryč?“ zeptal se Sirius věcným tónem.
„Vyjasňovali jsme si pár věcí.“ Odvětila Lily
„Vyjasňovali si věci.“ Zopakoval Sirius spíš sám sobě. Že vstoupí do společenské místnosti a uvidí tam Lily a Jamese se líbat, to zřejmě bylo i na něj moc.
„No,“ ozvala se Lea. „je vidět, že jste si toho vyjasnili celkem hodně.“ Lily pokrčila rameny, přikývla a ušklíbla se.
Opět mezi nimi zavládlo na chvíli ticho. Sirius rýpal prstem do křesla a tvářil se, že o něčem přemýšlí, Lea si začala prohlížet nehty a Adriane si žmoulala kus rukávu.
„Tak, asi bychom měli jít spát, co vy na to?“ pronesl do ticha Remus a obrátil se pohledem na Siriuse, Adriane a Leu, kteří hned na to vyskočili a až nápadně ulehčeně přikyvovali. Remus s Leou se políbili na rozloučenou a poměrně urychleně se vydali každý svou cestou.
„No, tak my se uvidíme nahoře, Lily. Dobrou, Jamesi.“ Řekla Adriane a s Leou vyběhla do svých ložnic, zatímco Remus se Siriusem do chlapeckých.
James a Lily se také postavili a pohlédli na sebe.
„Zdá se, že to s nimi poměrně otřáslo.“ Poznamenal James. Lily přikývla a následně se oba hlasitě rozesmáli. James ji chytil za ruce a Lily se na něj usmála.
„Nemáš ponětí, jak jsem na to dlouho čekal.“
„Možná ano.“ Řekla Lily. „Jen jsem to hned nepoznala.“
„Kate Eisnerová bude zklamaná.“ Podotkl James a ušklíbl se na Lily.
„Dobře jí tak.“ Odbila to. „Hlavně abys nebyl zklamaný ty.“
„Jak bych mohl.“ Usmíval se dál James a znovu se k Lily naklonil.
V tu chvíli se z uličky vyřítila Adriane se slovy: „Nenechte se rušit! Já se nedívám! Já - jen jsem si tady zapomněla tu knížku.“ Seběhla skoro až k portrétu k místu, kde jí kniha vypadla z rukou, sebrala ji a běžela zpět. „Jen pokračujte! Jako bych tu nebyla!“ křikla ještě, než vběhla do uličky.Zpět na obsah
Kapitola 23: Čtyři minuty ve známé budoucnosti
Když se druhý den ráno v poslední vyučující den dostavili Lily a James s Adriane, Remusem a ostatními do učebny přeměňování, celá jejich třída najednou znehybněla a pozorně první dva příchozí sledovala. Někteří na ně nevěřícně třeštili oči, jiní hvízdali a mrkali - především na Jamese, jako by si mysleli, že konečně „ulovil svou kost“ - a někteří se tvářili, jako přesně nevěděli, co si mají myslet. Po několika vteřinách se Lily s Jamesem pohnuli z místa a uvolnili vstup lidem za sebou. Jak se ukázalo, všichni zjevně čekali a sledovali Lily a Jamese ze zvědavosti, jestli si spolu sednou do lavice. Když si ale Lily sedla vedle Adriane a James vedle Siriuse, znovu si všichni hleděli svých věcí.
„Jak to mohli tak rychle zjistit?“ vyslovila nahlas Adriane otázku, která se zračila v Lilyině trochu zaražené tváři.
Bylo jasné, že jakmile se to dozví někdo ze studentů, netrvá většinou ani půl hodiny a ví to celá škola, včetně učitelského sboru. Nejvíc nadšený byl Horacio Křiklan, který při lektvarech neustále chodil jen kolem stolu Lily a Jamese, kde mimo jiné byli i ostatní Pobertové, Lea, Adriane, Nella a Nataly. Ty však Křiklan celou hodinu nezvykle okázale ignoroval, stejně jako zbytek třídy. Lily a Jemes si tak mohli celý den připadat jako pod drobnohledem.
Když začaly vánoční prázdniny, byl hrad vylidněný. Nejvíc studentů zůstávalo právě ze sedmých ročníků ze všech kolejí, až na Zmijozel. Tam nezůstal snad žádný student, pokud nutně nemusel.
V předvečer Štědrého dne do hradu dorazily Adrianeniny sestry: Angelina a Juliette. Přestože Adriane věděla, že její sestry o Vánocích budou v Bradavicích, když vešly přímo do nebelvírské věže, byla Adriane stejně zaražená jako všichni ve společenské místnosti.
Bylo už kolem osmé večer a několik málo lidí sedělo na svých oblíbených místech v nebelvírské věži a povídalo si. Adriane si už začínala myslet, že Angelina s Juliette přijedou až druhý den, když se portrét otevřel a dovnitř vešly dvě mladé ženy. Možná, že by to ani nepřekvapilo ty, kteří věděli, že přijdou, kdyby obě Adrianeniny sestry nevypadaly, jako by jim ještě před chvíli šlo o život.
Veškerá pozornost v místnosti se stočila k příchozím. Adriane se zvedla ze svého křesla a prošla vyprázdněnou společenskou místností k sestrám.
„No vypadá to tady dobře.“ Pokusila se Angelina odlákat řečí pozornost od jejich vzhledu a přelétla pohledem po místnosti.
„Co se vám to stalo?“ zeptala se Adriane a zaraženě si prohlížela Juliettino místy potrhané oblečení.
„Taky tě ráda vidím, ségra.“ Řekla Juliette sarkasticky s úsměvem, políbila Adriane na tvář a zamířila k místu, odkud Adriane vstala.
„Tak co?“ otočila se Adriane na Angelinu, která si odhrnula rozcuchané a na jasnou brunteu podivně zčernalé vlasy, vzala Adriane kolem ramen a rozešla se s ní za Juliette. Ta už se bavila s Lily a ostatními. Neznala akorát Poberty, kteří nikdy neměli tu čest přijet na prázdniny k Buttlerovým, takže se seznámili až teď.
„Měly jsme schůzku s Černou stranou.“ Mávla Angelina rukou, jako by to nestálo za řeč, ale Adriane se na ni podívala jako matka, která se právě chystá pořádně vynadat své pětileté dceři. „Vím, co si myslíš, Adriane, ale mělo to proběhnout v míru. Žádná jejich ani naše magie, žádné souboje.“
„A koukám, že vám to vyšlo, co?“ prskla Adriane. „Stejně jako vždycky.“
„Náhodou.“ Ušklíbla se Angelina. „Dostali na frak.“
„To jste se ani trochu neponaučily?“ nadávala dál Adriane. „Úplně vidím náš dům. Jako vždy všechno rozcupované na kousky! Jak je na tom můj pokoj?“
„Špatně, je na padrť.“
Adriane se zarazila a sjela sestru výhružným pohledem. „Nedělej si legraci.“
„Nedělá.“ Přidala se k Angelině i Juliette. „Všechno se to shromáždilo u nás. Téměř všichni z Černé strany, nestranní i ostatní dobré a ty zkorumpované čarodějky. Bohužel, zvlášť tvůj pokoj jsme svými těly nechránily, Adriane.“ Šklebila se na ni Juliette. „Buď ráda, že jsi na Vánoce tady. Tvůj pokoj uklidíme, až se vrátíme domů, neboj.“
„Chceš říct, že jste daly do kupy celý dům až na můj pokoj?“ žasla Adriane.
„Tak nějak.“ Kývla Juliette.
„Jak tahle z nás může být nejstarší?!“ obrátila se znovu na Angelinu, jako by to byla její vina, že se narodila až po Juliette.
„Nechceš toho nechat? Nevidíš nás skoro půl roku, přišly jsme za tebou rovnou z boje a ty se ani nezeptáš, jestli jsme v pořádku?“
„No a jste v pořádku?“ zeptala se prkenně Adriane.
„Radši nám řekněte, jak to vypadá v Londýně.“ Vložila se do sesterského dohadování Lily, která seděla na opěradle na Jamesově křesle. „Ví o vás vůbec Voldemort a Smrtijedi?“
„Ne.“ zakroutila hlavou Angelina. „Tahle válka kouzelníků a čarodějek se nás nemá týkat. Stejně tak jako se nemají týkat naši protivníci vašeho světa.“
„Ale co když se o sobě navzájem dozví a spojí se?“ zeptal se Sirius.
„To nejde.“ Odpověděla Juliette. „Právě kvůli tomu se navzájem nevidí a nemůžou spolu komunikovat. Funguje to nějak podobně jako vaše ochrana proti mudlům, aby neodhalili váš svět. Stejně by se všichni ti zlí akorát pozabíjeli. Což by nám ale mohlo ušetřit práci.“
„A můj pokoj.“ Zahučela Adriane a také si konečně sedla vedle Angeliny, protože jí Juliette zasedla místo.
„Adriane nám psala o těch Prasinkách.“ Řekla Angelina teď zamračeně a Adriane měla pocit, že jí žaludek najednou váží nejmíň dvacet kilo. Až teď si uvědomila, jak málo toho její sestry vědí o všem, co se děje. „Je to neuvěřitelné, na co všechno si troufnou. Všechno to vydírání a vraždy a jako by to nestačilo, ještě budou unášet studenty. Člověku se z toho dělá zle.“
„Nic z toho by se nestalo, kdyby nebylo Voldemorta.“ Řekl James. „Všichni ti, co se stali Smrtijedy jen potřebovali někoho, kdo by je vedl.“
„Vy dvě jste ve Fénixově řádu?“ zeptal se Sirius a Juliette s Angelinou na něj ohromeně pohlédly.
„Jak o něm víte?“ žasla Juliette, ale Sirius si jen vyměnil pobavený pohled s Jamesem. „No… nedá se to tak úplně říct. Spíš ne, ale když můžeme, tak Brumbálovi pomůžeme.“
Pak se Angelina otočila na Adriane. „Kde budeme spát?“
„Je tu jedna nepoužívaná ložnice úplně až nahoře. Tam můžete přespat.“ Odpověděla.
„Můžeme se tam jít podívat?“ ptala se dál Angelina.
„Můžeš nás tam zavést.“ Podotkla i Juliette.
Adriane se zvedla a s jejími sestrami zamířila k dívčím ložnicím. Ještě v uličce Adriane slyšela, jak Juliette zašeptala, že s ní potřebují mluvit. A protože byla Adriane stejného názoru, zatáhla je do své ložnice, kterou právě míjely.
„Všechno se to zhoršuje.“ Vybafla na sestry, které v první vteřině vůbec nepochopily, o čem mluví. „Všechno je to horší a horší. Ty vidiny jsou častější a čím dál živější! Jak se je mám naučit zastavit?!“
„Nemůžeš je zastavit, Adriane. Nemůžeš se jich prostě zbavit.“ Zakroutila hlavou Angelina.
„Tak nějak ovládat nebo pozdržet, než budu sama!“ rozhodila ruce a pohlédla přes tmou zalitou místnost na sestry. „Tohle už se prostě nedá vydržet! Zešílím z toho! Přestane to vůbec někdy?“
„Dokud je na světě zlo, tak ne.“ Řekla Juliette.
„No to je vážně super.“ Zaprskala. „To vy jste přece pořád tvrdily, že dobro nemůže existovat bez zla! Že dobro a zlo tvoří světovou rovnováhu! A pokud si vzpomínám, tak máma tyhle věci nikdy neměla – „
„To, že ti o nich neříkala neznamená, že je neměla.“ Namítla Angelina. „Jenže asi její záblesky nebyly tak časté a silné, jak mluvíš o těch svých.“
„A to je možné jak?“ zeptala se Adriane. „Voldemortem?“
„Nejspíš ano.“ Pokrčila Angelina rameny. „Nevzpomínám si, že by v době, kdy jsme byly všechny malé, měla mamka nějaké zvláštní problémy se zlem.“
„Ale… to už muselo zemřít plno lidí, ne?“ Zeptala se Juliette. „Jestli kvůli tomu nesmíš ani z hradu odjed domů na Vánoce a pořád vidíš jen ty vraždy, jak jsi psala, tak – „
„Ne, ono – ty útržky už vídám denně.“ Zarazila ji Adriane. „Ne vždy tam zabíjejí lidi… někdy je jen ponižují, mučí, vysmívají se jim… jestli je pak zabijí, už nevím.“
„Pak to tedy dokážeš zastavit sama, ne?“
„Neskončí to samo, bez mé vůle.“ Adriane vzdechla a posadila se na Natalyinu postel. „Nic nechápu… doufala jsem, že vy něco víte. Přes poštu je to na nic.“
„Co se v tobě děje musíš vědět sama nejlíp ty. S tím ti nikdo pomoct nemůže.“ Řekla Angelina a klekla si k Adriane.
„Jenže jak to mám vědět? Potkám na chodbě Averyho a začnu ho mlátit a klidně ho zakleju a je mi fuk, že mi k tomu ani nestačil dát důvod. Prostě mě něco popadne a dřív než si to mozek uvědomí, tělo už mi nejde zastavit – tak mi povězte, jestli jsem normální. Takhle se přece chová cvok.“
Pak se Adriane najednou prudce postavila na nohy, až Angelina vylekaně vyskočila. „Co je?“
„Rozsviť.“ Poprosila Adriane Juliette, která zvedla dlaň vzhůru. Vyletělo z jí ní několik zářivých plynových koulí, které se zachytily u stropu, kde vytvořily široký kruh. Vyzařovaly zářivě bílé světlo, které se okamžitě rozlilo po pokoji. „Tohle by vám mohlo něco říct.“
Adriane podala Angelině kus už poměrně pomačkaného pergamenu. Angelina i Juliette si ho přečetly, ale výraz pochopení se jim ve tvářích neobjevil, což v Adriane uhasilo i poslední záchvěv naděje, že se něco konkrétního dozví.
„Co to má být?“ vzhlédla k Adriane Juliette. „Nějaké kouzlo? Myslela jsem, že vy tady nepoužíváte veršová kouzla.“
„Pokud vím, tak časté to není. Tohle je In artiuculo mortis. Kouzlo, které se nepoužilo řadu desetiletí – možná víc. Nevím k čemu to mám, nevím co a kdy s tím mám udělat a nevím, proč to můžu použít jen jednou a –“
„Víš ty vůbec něco?“ zarazila ji Juliette a Adriane do ní zapíchla vyčítavý pohled. „Tak jinak. Co kdybys nám řekla spíš to, co víš?“
„Koukni, o tomhle kouzlu jsem četla, když mi bylo třináct a potají jsem se ve dvě ráno prohrabávala knížkami z Oddělení s omezeným přístupem. Za ty roky se mi všechno vykouřilo z hlavy… Když je to v těch verších, myslela jsem, že byste to mohly znát vy.“
„No je mi líto, Adriane,“ pokrčila rameny Angelina. „v životě jsem to neviděla.“
„Ale vždyť vy používáte veršová kouzla!“ nevzdávala se Adriane. „A tohle musí být pěkně staré! Třeba je o něm zmínka někde v historii našich generací nebo tak někde!“
„Tak jestli chceš pátrat po zmínce toho kouzla v celé historii naší rodiny, tak to máš do konce života co dělat.“ Podotkla Juliette.
„Skvěle. Asi už to začíná být nuda,“ řekla Adriane nevrle a vytáhla hůlku, s kterou klepla na nepopsané místo pergamenu. „má cenu se vás ptát na tohle?“
Když se pod textem začala objevovat další písmenka, obě sestry se na sebe podívaly a po chvilce k Adriane zvedly omluvné pohledy.
„Kde jsi to vůbec sehnala?“ zeptala se Angelina.
„Dal mi to Brumbál.“ Zahučela Adriane koženě. „Jenže ten, kdyby mi to chtěl vysvětlit, nejspíš by to už dávno udělal, ne?“
„Ale nuda to rozhodně není.“ Pronesla Juliette. „Jen nechápu, proč si tu knížku, kde jsi to kouzlo našla, neseženeš v té knihovně a nepřečteš si to znovu.“
„No a to je na tom to nejlepší.“ Ušklíbla se na Juliette Adriane výrazem, který přetékal ironií. „Já tu knížku mám na svým nočním stole, Juliette.“
„Tak v čem je problém?“ zeptala se nechápavě.
„Je v latině.“ Zašeptala dramaticky Adriane a Angelina s Juliette na ní dál zíraly.
„Od kdy umíš latinsky?“ Zabrblala Angelina.
„Neumím.“
„A jak jsi jí teda před těmi čtyřmi lety přečetla?“ zeptala se Juliette a Adriane pokrčila rameny. „Chceš říct, že jsi ve třinácti uměla latinsky?“
Angelina se otočila na Juliette. „No a čemu se divíš? Vždyť ty jsi v jedenácti proměnila máminu oblíbenou kabelku v nočník.“
„A nepřej si vědět, na co jsem ho potřebovala.“ Varovala ji Juliette.
O dvě hodiny později seděly Adriane a Nataly v ložnici samy. Angelina s Juliette byly přes půl hodiny v Brumbálově pracovně, Nella byla bůhvíkde se svým mrzimorským přítelem a Lea s Lily pořád dole ve společenské místnosti s Remusem a Jamesem.
Adriane seděla na posteli a na klíně listovala latinskou knihou. Po čtvrt hodině jí zaklapla, položila zpět na stolek a lehla si do ustlané postele.
„Adriane?“ ozvala se Nataly naproti ní. „Co to bylo s tou Leou?“
„S Leou?“ opakovala zamračeně. „Já nevím, ničeho jsem si nevšimla.“
„Ne, já myslím to, jak něco viděla, když se tě chytila.“ Vysvětlila Nataly a Adriane se opět posadila. „Říkala to, když jsi byla s Angelinou a Juliette tady.“
„Myslíš, že má cenu se mě na něco ptát, Nataly? Nevím o nic víc, než jsem věděla před půl rokem.“ Zahučela mrzutě Adriane, znovu se položila a protřela si dlaněmi tvář.
„To ti sestry nic neřekly?“ divila se Nataly.
„Říkají, že ničemu nerozumí. Ani té větě pod těmi verši, ani tomu znaku… Té knize nerozumím, sestry nic nevědí – pověz mi, kde mám hledat odpovědi?“
„Tak si zkus vzpomenout, co jsi v té knížce četla.“ Navrhla Nataly.
„To je nemožné. Jak si mám pamatovat něco, co jsem četla před čtyřmi lety a čemu jsem nevěnovala ani moc pozornosti? Tu knížku jsem z toho regálu vytáhla z nudy.“
Pak ani jedna z nich nic neřekla, než se Adriane najednou zvedla, popadla knihu a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?“ vyhrkla Nataly překvapeně.
„Pro povolení.“ Řekla Adriane a zabouchly se za ní dveře.
Když Adriane scházela do společenské místnosti, potakala cestou Leu s Nellou.
„Moment,“ zarazila se Adriane. „kde je Lily? Jestli je ještě s Jamesem, tak to tam nejdu!“ zhrozila se, když si vzpomněla nedávné a poměrně trapné vyrušení ve chvíli, kdy se vracela pro knížku, kterou teď držela v ruce.
„Ne, buď v klidu,“ uculila se Lea. „měla by každou chvíli jít nahoru taky, ale kam jdeš ty?“
„Nikam, já se taky za chvíli vrátím.“ Řekla Adriane a seběhla až dolů.
V celé místnosti už byla poloviční tma, protože oheň v krbu dohasínal a nikdo se už neobtěžoval do něj přiložit. Přesto ale mohla Adriane usoudit, že tam byla právě už jen Lily, James a Sirius. Rozešla se tedy k nim a snažila se rozeznat kdo je kdo. Nebylo to nakonec ale až tak obtížné. Lily seděla Jamesovi na klíně a Sirius se zdál, že spí. Hlavou a zády se opíral o jedno opěradlo křesla a nohy měl přehozené přes druhé.
„Někam jdeš?“ chtěl vědět James.
„To jste ho tak nudili, že usnul?“ zeptala místo odpovědi Adriane, která se dívala na Siriuse.
„Ne,“ zavrtěl hlavou James. „chystal se jít si lehnout, co jsi odešla se sestrami, ale nakonec se z toho křesla ani nepohnul. Myslím, že to bude tím trestem. McGonagallová ho dneska proháněla z jednoho konce hadu na druhý.“ Ušklíbl se James.
„No moc se nesměj. Zítra to čeká tebe, pokud vím.“ Usadila ho Lily.
Portrét se znovu otevřel a dovnitř vešly Adrianeniny sestry, které ihned zamířily ke čtveřici.
„Zdržíme se tady do středy.“ Oznámila Angelina Adriane. „Takže – tvůj milovaný pokoj bude muset tři dny počkat.“
Adriane se usmála a zamířila k portrétu.
„Ty někam jdeš?“ otočila se za ní Juliette. „Kdyby tě to zajímalo, sestřičko, potkaly jsme Filche. Díky tobě už si nás pamatuje a musím říct, že platonickou láskou k nám zrovna nehoří.“
Zatímco se James rozesmál, Adriane sledovala, jak si Juliette založila ruce na prsou a káravě na ní hleděla. Adriane tohle Juliettino snažení vyčíst jí školní problémy přišlo nesmírně komické. Nepochybně proto, že Juliette se chovala jako nejstarší sestra jen v nebezpečí a u ní nebezpečí znamenalo jen v případě, kdy jí nebo sestrám šlo o život. Jinak byla stále na úrovni puberťačky asi jako Adriane. Ta se na Juliette jen zašklebila a znovu se otočila k portrétu.
„Celá po tobě!“ slyšela ještě Juliette, jak obviňuje Angelinu.
Adriane šla k chrliči, který chránil Brumbálovu pracovnu. Celou tu dobu si říkala, že jít s tím za Brumbálem, by byla už doopravdy známka zoufalství a neúspěchu, ale co si nalhávat? Adriane nenapadlo nic. Dokonce ani nějaký chabý nápad, který by stejně hned zavrhla, se nedostavil. Říkala si, že když za Brumbálem půjde, aby jí pomohl, bude si o ní myslet, že je neschopná a nesamostatná. Jenže před chvílí, když ležela v posteli v ložnici s Nataly a přemýšlela o tom, ji najednou naplnil pocit, že je ta správná chvíle, aby s tou nevědomostí konečně skončila – i v případě, že půjde za ředitelem. Ať jí třeba jen naznačí, ať jí jen ukáže směr, ať si pak už hledá sama, ale ať jí ukáže, kudy se těm jejím vizím přiblížit k pochopení. Když nemá nikoho, kdo by jí poskytl nějakou informaci, jak to má sama vědět?
Adriane se zastavila před chrličem a vyslovila heslo. Chrlič odskočil a v tu chvíli, kdy se jí odkryly schody do ředitelny, ztratila Adriane tu jistotu, že tam chce jít. Pohlédla na knihu v podpaží a vyběhla schody nahoru. Zaklepala na dveře Brumbálovy pracovny a otevřela je.
Brumbál se zarazil na malém schodišti, které bylo vedle fénixova bidla a se zvednutým obočím se k Adriane otočil čelem.
„Dobrý večer.“
„Adriane, co se děje?“ ptal se a sešel dolů ze schodiště. „Před chvílí odtud odešly tvé sestry.“
„Já vím.“ Kývla. „Přišla jsem vás požádat, abyste mi dal povolení do Oddělení s omezeným přístupem… pokud byste by tak hodný, pane profesore.“ Dodala, protože opět ztrácela na jistotě, když se na ní Brumbál zahleděl svým obvyklým pohledem.
„Já žasnu, Adriane.“ Řekl Brumbál.
„Proč, pane?“
„Ty ses přišla zeptat.“ Odpověděl pobaveně Brumbál a posadil se za stůl.
„Kdykoliv se jdu zeptat profesorky McGonagallové, nikdy mi ho nechce dát. Navíc, teď už určitě spí a já bych za ní v tuhle hodinu šla nerada.“
„Je milé, že za mnou ano.“ Řekl Brumbál stále vesele, ale Adriane se začala cítit trapně. „Inu, Adriane, předpokládám, že tahle kniha je odtamtud, že ano?“
„Já nevím… pane… možná, že… že,“ Adriane se odmlčela, Brumbál předklonil hlavu a pohlédl na ni přes obroučky svých brýlí. „Ano, pane. Je z toho oddělení, ale našly jsme jí v normálním přístupném regále. Někdo si ji prohlížel a – já bych jí ráda vrátila.“
„Teď?“
„No teď bych chtěla jen to povolení, pane.“ Usmála se Adriane.
Brumbál si ji chvíli prohlížel a pak se opřel o křeslo. „Nepochybně jdeš na to chytře,“ uznal. „jen by mě zajímalo, co tam chceš najít.“
„Já – vůbec nic… jen si – „
„Adriane.“
„Chci vědět pravdu!“ řekla Adriane. „Chci vědět, proč jste mi dal ten pergamen, co s ním mám dělat. Co má znamenat To last near future a ten znak, co jste tam zakryl a proč jste mi to rovnou všechno neřekl hned!“
„Protože to sám nevím.“ Řekl prostě Brumbál.
Adriane na Brumbála vyvalila oči. On to neví? To je ta odpověď, po které prahla? Že Brumbál neví, proč jí to dal?
„Aha,“ zahučela zaraženě. „tak jak to mám potom vědět já?“
„Už jsem ti to říkal. Přijde okamžik, kdy to sama poznáš.“
„A jak mám tedy poznat ten okamžik?“
„Neboj se,“ ujistil ji. „ten poznáš určitě.“
„Ale vy musíte vědět něco, co – „
„ – ty teď ještě vědět nepotřebuješ.“ Dořekl za ní profesor. „Vím, že tě to musí rozčilovat, ale už tak máš hlavu plnou věcí, které – „
„ - nechápu.“ Dokončila teď Adriane mírně vyčítavým tónem.
„A proto chceš vědět další věci, které nepochopíš?“
„Přece byste mi je pomohl vysvětlit, ne?“ zahleděla se Adriane na Brumbálovu vrásčitou tvář. „Když se mě to týká, tak potřebuju vědět a pochopit! Právě díky tomu, že nevím, zemřel Blaire! A jestli, až vyjdu z těch dveří, rozbolí mě hlava a znovu něco uvidím, opět někdo zemře… Co když by to, co byste mi teď mohl říct, by zachránilo něčí život?“
„Nic z toho, co bych ti teď řekl, by ten osud neovlivnilo, Adriane.“ Zakroutil hlavou Brumbál, který zvedl hlavu od pergamenu před sebou. „Co ti můžu říct je, že tvá nová schopnost, kterou jsi měla zdědit po matce, byla už jednou předpověděna.“
„Jak předpověděna?“ Adriane opět ztrácela trpělivost.“ Jako věštba nebo co?“
„Ne tak úplně. Předpovědi se obvykle méně blíží pravdě, než věštby.“
„Tak jak jste to myslel?“
„Vezmi si to.“ Pobídl ji Brumbál a natahoval k Adriane ruku s pergamenem, na kterém byl vzkaz pro madame Pinceovou a povolení do omezenější části knihovny. „Všechno ti bude vysvětleno, až sama pochopíš alespoň část z toho.“
„Co z čeho?“ naléhala Adriane schválně dál.
„Jsou věci, které prostě nejdou jen tak povědět. Některé věci musíš pochopit sama, aby ses v budoucnosti rozhodla správně.“ Řekl Brumbál a Adriane měla pocit, že každou chvíli vyletí z kůže. Bylo to čím dál víc zamotané, než aby tomu bylo naopak. „A věř mi, že to už nebude trvat tak dlouho. Musíš být jen trpělivá… a na trpělivost by ses ty měla zaměřit zvlášť, Adriane.“
Přestože Adriane Brumbál vůbec nepomohl, kývla a v ruce svírala další pergamen. „Dobře, pane profesore. Takže se prostě nemám ptát, dokud to něco neuvidím?“
„Tak nějak.“ Usmál se Brumbál.
„Děkuju za to povolení.“ Mávla s pergamenem ve vzduchu a Brumbál přikývl.
„Jen to neříkej profesorce McGonagallové, prosím.“
Adriane se na něj od dveří otočila, v jeho modrých očí spatřila ty známé pobavené jiskry a musela se znovu usmát „Naschle, profesore.“
Když Adriane šla po chodbách zpět do nebelvírské věže, vůbec už se jí nechtělo do knihovny projít tam knihy, které by se jí mohly hodit. Úplně jí na to přela chuť. Bylo to pořád dokola - kdykoli se rozhodla, že zajde za Brumbálem pro vysvětlení, vždycky od něj odcházela s ještě větší dírou v hlavě, s víc věcí na přemýšlení, o kterých byla přesvědčená, že je bez něj nemá šanci pochopit. Bylo to tak vždycky a určitě bude.
Adriane se pomalu ploužila do Nebelvíru a ani si nedělala starosti o školníka nebo jeho kočku. Když šla z ředitelny, nemůže jí Filch nechat za něco pověsit u sebe v kabinetu, ani předhodit do Zapovězeného lesa.
Když otevírala portrét, předpokládala, že tam už nikdo nebude. Také to tak i vypadalo, ale byla tam už taková tma, že i kdyby tam někdo byl, stejně by ho neviděla. Nebyly to snad ani tři vteřiny, co do místnosti vstoupila a Adriane si najednou připadala, jako by jí někdo před očima zatáhl černé rolety. Ať měla oči rozevřené a otáčela hlavou, jak chtěla, už nezahlédla ani měsíční světlo, které do potemnělé místnosti okny proudilo z jasné oblohy.
Adriane stála jako kus kamene a čekala, až se ta černočerná tma přežene. Když se tak v nejbližších vteřinách nestalo, začínala panikařit. Hlavou jí neprojelo sebemenší zabolení. Nic jí nebolelo. To prostě jen tak oslepla? Jakmile jí na mysl přišla tahle myšlenka, už myslela, že začne doopravdy křičet, ale zjistila, že jí nejde se ani pohnout – ani vydat sebemenší hlásku a pak jakoby jí otupěla mysl.
Svět se s ní zatočil a ona stála opět ve společenské místnosti, ale ve dne a plné lidí. Viděla, mohla se hýbat a snad i mluvit, ale kde se tam vzala? Stála skoro až vzadu u oken. Nechápavě se rozhlédla po celé místnosti, která byla vyzdobená barvami Nelebvíru a lidé vypadali, jako by něco oslavovali. Křičeli, smáli se a ťukali si s láhvemi máslového ležáku. Když se portrét otevřel a dovnitř někdo vešel, dav v místnosti vítězně zaryčel ještě víc. Snad všichni zvedli své hůlky ke stropu a ze všech vystřelily zlaté jiskry. Několik lidí se prodralo kolem Adriane k příchozím, ale nikdo se na ni ani nepodíval. Otočila se tedy taky, aby viděla ty, co způsobili tolik povyku. Pohlédla směrem k portrétu a spatřila sebe samu, jak zbytek lidí, se kterými přišla, nechává napospas davu a s radostným výrazem se blíží k ní, až prošla skrz Adriane, kterou zřejmě nikdo neviděl, jako by byla duch. Teď však neviditelná Adriane doopravdy zavřískla, okamžitě si začala prohmatávat tělo a bleskově se otočila za svým druhým já, které se objímalo se zbytkem jejich třídy.
Adriane se zděšeně otočila zase na druhou stranu a uviděla Siriuse, který se také s úsměvem hnal za Adriane u Kelly Parkmanové. Neviditelná Adriane mu okamžitě uhnula z cesty a sledovala, jak ta viditelná mu skočila kolem krku a Sirius jí objal a políbil. Teď teprve Adriane doopravdy spadla čelist. S šokem sledovala sebe samu, jak si to nechává líbit, než se k nim přihnali i Nataly, Lea s Remusem a James s Lily, kteří se také drželi kolem pasu.
„Já jsem ti říkal, že to vyhrajeme!“ hulákal Sirius na Jamese. „Ty abys nechytil Zlatonku, ty cvoku!“ Křičel do všeobecného veselí a uštědřil Jamesovi ránu do ramene. James se na něj zašklebil a místo odpovědi políbil Lily. Adriane se znovu obrátila na budoucí Adriane a pohled jí okamžitě utkvěl na její ruce, která svírala tu Siriusovu a pocítila touhu sama sebe profackovat. Dřív ale, než se stačilo stát něco dalšího, ta budoucí Adriane zkameněla. Z ničeho nic přesně tak jako ona nejspíš před několika měsíci místního času. A nic z toho, co se během těch tří nebo čtyř minut, co byla tam, stalo, nic Adriane nemohlo vyděsit víc, než tohle. Její budoucí já, které ještě před několika pouhými vteřinami zářilo štěstím a úsměvy, mělo úplně ztuhlou a nepřítomnou tvář a oči jí celé zčernaly. Po bělmu a zelené duhovce nebylo ani vidu a zorničku v té černotě ani najít nešlo. Na vteřinu měla Adriane pocit, že se zčernalých očích budoucí Adriane mihl odraz toho znaku z pergamenu od Brumbála, jakoby jí ho někdo držel před obličejem.
Tak co je to s tebou?! Vzbuď se! Slyšíš mě, vzbuď se! Ozýval se Adriane, zmožené hrůzou, v hlavě známý hlas. Pak se jí všechno rozmazalo. Zmizela oslava, zmizela budoucí Adriane a všichni s ní.
Jako by se probudila ze vzkříšení, Adriane prudce nasála do plic vzduch a otevřela oči. Spatřila tři rozsvícené hůlky, ale neviděla, komu patří, protože jí všechny svítily do obličeje.
„Už je normální?“ ptal se ustrašený hlas.
„Vypadá to tak.“ Mínil druhý vážným tónem. „Adriane?“
„Jak-jaký mám oči?“ měla hlas tak roztřesený, že se divila, že vůbec může mluvit.
„Teď už v pořádku,“ odpověděl starostlivě Remus.
„Myslím, že dojdu pro její sestry.“ Ozval se hlas Nelly.
Zpět na obsah
Kapitola 24: Svátky klidu a míru
„Adriane, pověz mi, co jsi viděla!“
„Co to s vámi je?!“
„Sirius Black tě tady viděl, jak stojíš jako socha, ve tváři otupělý výraz a oči celé zčernalé! Proč se proboha ptáš, co je s námi?! Musíš nám říct, co jsi viděla!“ naléhala Juliette a chytila sestru za paže. „Musíme to vědět! Proč nám to nechceš najednou říct?!“
„Protože tam byli skoro všichni, kdo teď stojí tady!“ Adriane nechtěla zbytečně připravit Jamese a ostatní o to překvapení a pocit z vítězství ve finále famfrpálu.
„Fajn!“ prskla rozčileně Angelina. „Tak mi aspoň řekni, jestli tam někdo zemřel.“
Všichni čtyři Pobertové i dívky stočili pohled na Adriane, která seděla v křesle a hleděla mlčky do tváře sestry.
„Ne.“ Hlesla do ticha a oči stále upřené do sestřiných. „Neumřel.“
„Adriane, prosím,“ ozvala se také tiše Juliette a prosebně na sestru hleděla. „když nám povíš, co jsi – „
„Něco víte, je to tak?“ přerušila ji Adriane a vstala z křesla. „Proč jste mi lhaly?“
Adriane přeskakovala pohledem z jedné na druhou a sledovala, jak se Angelininy oči náhle zaleskly.
„Protože všechno souvisí se vším.“ Řekla Juliette. „Adriane, řekni nám, co jsi viděla a přísahám, že ti povíme všechno, co budeš chtít vědět… o čem nevíš, ale teď je důležité – „
„Nemůžu vám to říct…“ zarazila ji Adriane a pohlédla na okamžik na Leu. „ale můžu vám to ukázat.“
Adriane natáhla jednu ruku ke každé sestře a čekala, až se jí chytí. Angelina s Juliette se zdály být trochu zmatené, ale pak se dotkly sestřiny dlaně. Všechny tři zavřely oči a chvíli se jedna ani nepohnula. Nehnuly ani svalem v obličeji, než se všechny najednou probraly.
„Kdy se to má stát?“ chtěla vědět Angelina, zatímco Juliette se bezděčně zadívala na Siriuse, jako by si prohlížela někoho, koho roky neviděla.
„Jak to mám asi vědět?“ zahučela Adriane.
„Vypadalo to někdy na jaře.“ Mínila Juliette.
„Tak víte něco o tom pergamenu?“ zeptala se Adriane, vytáhla ho z habitu a zamávala jím sestrami před tváří. Chvíli bylo ticho.
„Nemělo to jít tak rychle.“ Pronesla Angelina a pohlédla na Juliette.
„Co nemělo jít rychle?“ ptala se Adriane.
„Ta slepota…“ odpověděla Juliette. „Tenhle druh vidění budoucnosti… Ty černé oči.“
„Co vás na těch očích tak vyděsilo? Vždyť to netrvalo dlouho!“ Adrianenin hlas už zase zněl rozhořčeně. Štvalo ji, že se musí pořád vyptávat a tahat ze sester jednu odpověď za druhou jako z chlupaté deky. „Přiletěly jste sem ze shora, jako bych umírala!“
Angelina si s Juliette zase vyměnila ponurý pohled. „Tohle totiž – zabilo mamku.“
„Prosím?“ zeptala se Adriane vyjeveně.
„Jen pár týdnů před tím, než umřela, nastala vždy na několik minut chvíle, kdy přestala cokoli dělat. Oči jí celé zčernaly a viděla budoucnost. Jedna její přítelkyně jí říkala, že se jí rozvinují schopnosti a že sílí. Jenže silná moc se musí pevně ovládat a hlavně vědět, co kdy udělat správně… nebo neudělat.“ Říkala Juliette. „Přesně jako teď ty, neviděla budoucnost cizích lidí, ale jen svoji vlastní nebo těch, které znala a na kterých jí záleželo.“
Adriane polkla. „Proč to nevím? Jak to, že jste mi to – „
„Nevyděsilo by tě to snad?“ vložila se do toho Angelina.
„Nevydě – co to plácáš?“ obořila se na ni vztekle Adriane. „Říkaly jste mi, že mámu, a všechny ostatní s ní, zabila Černá strana!“
„To je taky pravda!“ ohradila se Angelina. „Ale nezemřela by, kdyby něco neviděla a nezměnila! A babička jí viděla a bylo to to, co se před chvílí stalo tobě! Mamka musela vidět, jak Černí zvítězili! Jak si postupně podmaňují svět, ovládají ho a zahlcují zlem!“
„Takže nás chtěla chránit?!“ zeptala se Adriane. „To se obětovala nebo…“
„Myslím, že v té její vizi původně vůbec nešlo o život jí… Ale změnila tu budoucnost úplně celou. Podle babičky k té bitvě, kde zemřelo tolik čarodějek, vůbec dojít nemělo. Tuhle budoucnost měnit nesměla.“
„Chceš snad říct – neměla, ne?“ zvedla Adriane obočí.
„Ne.“ Zakroutila hlavou Juliette. „Nesměla. Díky tomu, že jí změnila, umřela.“
„To je nesmysl!“ protestovala Adriane. „Vždyť kolikrát tu budoucnost měnila a i já jsem jí změnila a – „
„Jenže předtím, než jsi ji viděla, abys ji mohla změnit, jsi neoslepla, že ne?“ zeptala se Angelina. „Teď to bylo poprvé.“
„Takže mi chceš říct, že je za pár týdnů po mě?“ ušklíbla se sarkasticky Adriane a obě sestry do ní zapíchly rozčilený pohled.
Jak to tak vypadalo, sestry Battlerovy úplně zapomněly na skupinku lidí kolem sebe, kteří nechápavě a zaraženě přeskakovali pohledem od jedné k druhé. Do jejich rozhovoru, který se už pomalu stupňoval na hádku, se nezapojili.
„Myslíš si, že je to legrace?!“ vyjela na ní Juliette. „Vůbec nemáš ponětí, o čem vtipkuješ!“
„A koho je to asi chyba?!“
„Byla jsi na to mladá!“ vřískla vztekle Juliette. „Ta schopnost se v tobě ještě neprojevovala!“
„Jasně!“ zaječela i Adriane. „A to je rozhodně důvod, proč mi neříct, že mě ta schopnost, stejně jako mámu, za chvíli zabije!“
„Tak dost.“ Řekla Angelina klidným hlasem a otočila se na Adriane. „Chceš slyšet všechno? Tak poslouchej a nepřerušuj. Vztekat se a řvát můžeš potom.“ Adriane si založila ruce na prsou a prudce se posadila zpátky do křesla. Hleděla však na Angelinu. „Nevíme proč, ale když ti předtím, než uvidíš budoucnost zčernají oči, nesmíš nic změnit. Je to něco jako nějaká kletba na tu schopnost nebo tak něco. Podle babičky mamka viděla vítězství Černé strany a jejich metody v životě, které ji musely tak vyděsit, že nebyla schopná se s tím smířit.“ Angelina se překvapivě otočila k Lily a ostatním. „Nejspíš byl tehdy jejich vůdce někdo tak silný, jako u vás teď ten Voldemort.
Ten znak, co máš zakrytý na tom pergamenu, jsme jednou viděly v zápiscích, které mamka s babičkou psaly. Nebylo ale k němu nic napsané. Myyslím, že to nějak muselo souviset s tímhle viděním a tak ho viděla i mamka… Dodneška od té doby jsme ho ale neviděly, ale byly jsme si s Juliette jisté, že až se ti ta schopnost vžije, zase se objeví. Ani nevíme, co znamená… A máma, jak vidíš, tu budoucnost přeci jen změnila, když měla nastat. Těžko říct, jestli udělala dobře… Spíš ne.“
„To když uvidím, že Voldemort zabijí někoho, koho znám nebo mě a já to změním – to jako po pár dnech umřu stejně? To má být ta kletba?“ ptala se zamračeně Adriane.
„Ne, to slovo: kletba - to byla jen metafora.“ zakroutila Angelina hlavou. „Vůbec to neznamená, že musíš jistě umřu. Jen je to obrovské riziko, že tím způsobíš víc neštěstí, zkázy, víc smrti, než by bývalo bylo původně. Máma měla ale smůlu, že šlo o velkou bitvu, na kterou nikdo nebyl připravený a nikdo ji nečekal.“
„Někdy je lepší nechat věci být tak, jak jsou a jak se mají stát.“ řekla Juliette a pohlédla z okna společenské místnosti, spoře osvětlené zářivými koulemi. „Dokonce i za cenu, že musíš někoho nebo něco obětovat.“
Angelina se sklonila a vzala Adrianeniny ruce do dlaní. „Adriane, až se to stane znovu.. bylo by lepší kdybys u těchto vidění nic neměnila… I kdyby byl v úzkých ten, koho znáš.“ Adriane se teď dívala do sestřiných vážných očí a po chvíli přikývla.
Zítra měl být Štědrý den. Od noci se venku proháněl vítr, který s sebou nesl i další sníh. Sněhová vánice pokračovala i během rána, když se bradavický hrad začal probouzet. Ráno do dívčí ložnice hlučně vletěly Juliette s Angelinou a začaly spící holky bez milosti budit.
„Vstávat!“ zakřičela Angelina. „Žádné vyvalování!“
„Ne - ne – NECH toho!“ Protestovala Lea a přetahovala se s Juliette o deku a polštář. Zbylé holky, které se už zvedaly z postelí sami, je sledovaly a smály se Lee, jak se beznadějně snaží dostat svůj majetek zpátky. „Dej – to – sem!“ zahudrovala Lea a konečně vytrhla polštář Juliette z rukou.
„Moment,“ zarazila se Nella, když shodila nohy z postele. „Kde jsou dárky?“
„Dole.“ Odpověděla Angelina
„Jak to?“ zeptala se Lily. „Vždycky bývají tady vedle postelí.“
„Je vás v celé věži pět a půl.“ Konstatovala Angelina. „Není to jedno?“
Když všechny sešly ze schodiště, byla celá společenská místnost vyzdobená vánočními řetězy, které se táhly po zdech, krbu až k oknům. Nechyběly velké červené, zlaté, modré i stříbrné koule a všechno možné. Všemu uprostřed místnosti kraloval velký vánoční strom, posázený nablýskanými ozdobami převážně v barvách Nebelvíru. Výzdoba byla každý rok trochu jinačí, přesto však nejvíc dech vyrazila sestrám Adriane.
„Myslím, že tam budete mít dárky taky.“ Mínila Adriane a otočila se na ně.
„Tohle je prostě nádhera.“ Řekla Angelina a prošla společenskou místnost.
Po chvílí dolů sešlo ještě pár lidí. Někteří se ihned vrhli na dárky pod stromem a jiní si nejprve sedli do svých obvyklých míst a uzívaně si protírali oči. Jedni z těch byli i tři Pobertové, kteří kývli hlavami na pozdrav ke spolku spolužaček. Lily a Lea okamžitě zamířili k nim a tak Battlerovým, Nataly a Nelle nezbylo nic jiného, než se k nim přidat.
„To je ta-takový klid, když tady ne-není Červíček.“ Zíval James.
„Proč?“ zajímala se Nataly.
„Protože v jednom kuse pořád kňourá.“ Mávl rukou Remus. „Musí mít nějaké zlé sny nebo co.“
„Ale že je má teď pořád, co?“ přidal se i James.
„Tak proč se ho nezeptáte, co se mu stalo?“ ptala se dál Nataly, zatímco si ostatní sedly kolem.
„Zkoušeli jsme to, ale nechce nám nic říct.“ Řekl Sirius, který se okamžitě zaměřil na zabalené dárky pod stromečkem. Za tu chvíli, kdy si je rozebrali ostatní, jich už z kupy poměrně dost ubylo. Pak se Sirius otočil na Jamese. „Doufám, že nechceš jít nejdřív na snídani.“
Nastala krátká chvíle ticha, kdy se po sobě všichni podívali a o vteřinu později se vrhli bleskovou rychlostí ke stromečku. Jen Angelina s Juliette vypadaly mírně zmateně. Během pár minut si stačili dárky rozebrat a rozbalit. Nella dostala plnou krabici všelijakých mudlovských sladkostí od rodičů i věci od Taškáře, které jí při poslední nezdárné návštěvě Prasinek zaujaly. Vypadalo to, že tenhle rok dostala nejvíc věcí ona. Nepochybně proto, že odjíždí s rodinou mimo zemi. Lily dostala tolik knížek, že by to normálnímu člověku vystačilo na několik let. Lily však naschly všechny do jedné. James jí dal nefalšovaný náramek na ruku. Všechny totiž překvapilo, že náramek doopravdy jen plní účel ozdobení a není v tom žádný kanadský žert, jak tomu vylo v případě Siriuse a Remuse. Když se Remus dotkl svého dárku od něj, chvíli vypadal jako by jím projel elektrický proud a Sirius jako by se popral. Adriane byla od Lily kromě řetízku a náušnic obdařena i rozvrhem učiva na OVCE, který Lily nezapomněla přidat k dárku nikomu. Dokonce ani Siriusovi, který začal okamžitě prohlašovat, že lepší dárek mu nikdo z nich dát nemohl.
Každý si přišel na své a jakmile byly dárky rozdány, celá skupinka se hladově vrhla na snídani do Velké síně. Cestou tam se Adrianeniny sestry v hradě ztratily, protože se zdržely s profesorkou McGonagallovou, kterou potkaly cestou.
Velká síň byla také vyzdobena tradiční výzdobou, stejně jako celý hrad. Ve Velké síni stály ještě větší a vyšší vánoční stromy, než byl ten ve společenské místnosti a ze začarovaného stropu, jako každý rok, sněžilo.
Celá Velká síň prakticky zela prázdnotou. Těch několik málo lidí, co zůstalo, by se klidně vešlo za půlku jednoho z kolejních stolů. Všechny však zůstávaly na svých místech.
Během následujících dní se nic moc nedělo. Všichni byli v dobré náladě. Jako by se nic zvláštního nestalo ani vpředvečer Štědrého dne. Když to počasí dovolovalo, blbli všichni před hradem ve sněhu nebo u jezera dokud se celí promrzlí a zmáčení sněhem nevrátili do společenských místností.
Hodně to tam oživovaly Angelina s Juliette, než odjely domů. Naučily například kouzelnické studenty za dlouhé noci, kdy se nikomu nechtělo jít spát, jak se hraje mudlovská hra Flaška. To se zalíbilo především Siriusovi a Lee. Když se hrálo na obyčejné pusy a flaška se už potřetí otočila od Adriane k Siriusovi, začala si právě Adriane myslet, že to dělá Juliette schválně. Její schopnost přeměňovat a ovládat věci pouhou myslí jí totiž neopustila z dětství, jak Angelina vyprávěla o tom, když Juliette v jedenácti letech přeměnila kabelu v nočník.
Ať se taky Adriane snažila předstírat, jak chtěla, že jí absolutně netěší, že její sestry druhý den odjíždí, bylo to na ní poměrně vidět.
„Prokristapána, Juliette!“ vykřikla na sestru Adriane a zaklapla učebnici bylinkářství. „Nech už toho!“
„A můžeš mi říct, co se ti na něm nelíbí?“ chtěla vědět Juliette.
„Co je ti do toho?!“ vyštěkla na ni.
„Ty nejsi normální, Adriane!“ oznámila jí Juliette. „Zatímco ty tady ohrnuješ nos, ostatní holky by za něj daly určitě bůhvíco!“
Adriane se zatvářila, jakoby právě žvýkala šťovík. „No právě.“
„Juliette, musíme jít.“ Přiběhla k nim Angelina. „Rebeca má problém. Navštívil jí Sungar.“
Juliette okamžitě vyskočila.
„Moment!“ vyhrkla Adriane a také se postavila. „Kdo je Sungar… a Rebeca?“
„Přece čarodějka!“ křikla Angelina a začala pobíhat po společenské místnosti a sbírat své věci. „Předevčírem po té bitvě jsme jí nechaly u nás v domě s Emmou. Sungar po ní šel… Juliette! Dojdi nahoru pro tašku, je v ní už všechno!“
Juliette vyběhla do ložnice a do společenské místnosti právě dorazila Lily, James. Sirius a Remus. Sledovali Angelinu jak pobíhá po místnosti, sbírá věci a hází je do další tašky.
„Co se děje?“ zeptal se Remus..
„Jedeme domů“ řekla Angelina, aniž by se na příchozí podívala.
„Už? Proč?“
V tom se ze schodiště vyřítila se sportovní taškou na rameni Juliette. „Tak jdeme.“
„To už jsi tady?“ vyvalila na ni oči Adriane. „Vždyť máte ložnici až úplně nahoře.“
„Dávej na sebe pozor!“ Řekla místo odpovědi Juliette, když běžela kolem Adriane.
„Jo a pamatuj si, co jsme si řekly.“ Dodala Angelina a na vteřinu ji objala. „Mějte se!“ Portrét se otevřel obě sestry v něm zmizely.
Lily, James, Sirius a Remus se tázavě ohlédli na Adriane. Ta pořád stála poměrně zaraženě vedle křesla, ze kterého vstala. Pak jen rozhodila ruce a opět se posadila.
„Taky vidíte všechno dvakrát?“ Zamumlala mírně nesrozumitelně Nataly.
„Čtyřikrát.“ Informoval jí James.
Remus, James, Sirius a všech pět dívek sedělo bezvládně na zemi v potemnělé ložnici Pobertů.
Lily se chtěla postavit, ale nohy se jí tak podlamovaly, že se musela chytit Siriusovy postele. „Na co – na co si stěžujete…? Já už nevidím nic…“
„To neříkej ani v legraci.“ Ozval se hlas Adriane.
„Kolik je asi hodin?“ zeptal se Sirius.
„Tak jedna?“
„Dvě.“
V ložnici se na chvíli rozhostilo ticho.
„Mám nápad.“ Zamumlala Lea a postavila se na všechny čtyři. „Půjdeme za McGonagallovou.“ Řekla a už nejistě přelézala místnost. Zbytek lidí jí jen nezúčastněně sledoval.
„Proč?“ zeptal se Sirius, když už byla Lea skoro u dveří.
„Protože bude sranda.“
Remus ji chytil za kotník, když lezla kolem něj a přitáhnul ji k sobě. „Ještě by kvůli tobě Nellu vyhodili v poslední den, kdy sem chodí.“
„Jo.“ Kývla na to Nella.
„No na to, že je to rozlučka to tady žije, co?“ konstatovala Lily.
„Tak žilo to tady,“ řekla Nella. „Celých šest let…“
Opět na chvíli nastalo ticho, než se Remus zeptal: „Kam že to odjíždíte?“
„Do Francie.“ Zahučela Nella. „Vypadá to, že ten zbylý půlrok dokončím v Krásnohůlkách.“
„No potěš pánbůh.“ Řekla Lily, která se nějakým zázrakem dostala k posteli Jamese, kde si sedla. „Tak to jsi určitě štěstím bez sebe, viď?“
„Hm.“ Zahučela opět dutě Nella. Pak se ale zamračila. „Měly bychom jít konečně spát. Jinak zítra nevstanem.“
„Tak jdem.“ Řekla Nataly, vstala ze země a vrávoravě se belhala ke dveřím, než se jí zatočila hlava a padla do Červíčkovy postele. „Nebo radši ne.“
„Lily, máš tady hůlku.“ Řekla Nella a ukázala na zem blízko Jamese, který ji sebral. „Lily?“ Ta ale už ležela a jak se zdálo, už i spala.
James zavrtěl hlavou. „Je tohle možný? Lily Evansová spí dobrovolně v mojí posteli.“
Adriane už se taky vrávoravě blížila k nejbližší posteli a bez obav si zalezla pod deku. Pak zvedla hlavu. „Koho je to postel?“
„Moje,“ řekl Sirius nepatrně zaraženě.
Adriane chvíli vypadala, jako by se rozmýšlela, zda zvládne ještě vstát a zalést do jiné, pak ale hlavu opět položila. „A mě už je to všechno jedno.“ Řekla a přitáhla si deku pod krk.
„Co je, Siriusi,“ ušklíbl se na něj James. „vypadáš nějak zaraženě.“
„A ty se mi divíš?“ zakroutil Sirius hlavou. „Mám v posteli Blattlerovou…“
„A já Evansovou.“
„Ale vy už spolu chodíte.“ Namítl Sirius. „Ale… já jí ráno úplně vidím. Bude vyvádět, že je to moje vina. Vsaď se.“
James pokrčil rameny a otočil se k Lily. Nataly s Nellou se mezitím uvelebily v Červíčkově posteli, ani se nepřikryly a už spaly. Jen Remus s Leou ještě byli vedle sebe a stále seděli na zemi.
James se postavil k posteli a chvíli Lily pozoroval. Stále nemohl uvěřit, že spolu chodí. Přišlo mu to úplně absurdní. Vůbec si nepřipadal, že by se nějak mimořádně změnil. Pořád přece dostává od profesorů napomenutí a tresty. Pořád vymýšlí se Siriusem a Remusem všelijaké vtípky a hovadiny. Jediná věc, kterou si snad opravdu odpustil, bylo pošťuchování se Snapeem. Ze začátku se s tím smiřoval vážně ztěžka, stejně jako Sirius, ale nastal právě tady ten zlom, kdy začala Lily na Jamese měnit názor? Po všech těch letech hádání, skoro až nenávisti… James si byl jeden čas opravdu jistý, že je na něj Lily alergická. Kdykoli, kdy se na něj totiž podívala, bylo na ní vidět, že měla zkažený celý den. A teď tu stál, díval se na Lily, která klidně spala v jeho posteli s dlouhými vlasy, rozhozenými po polštáři. V posledních dnech byl tak šťastný jako snad nikdy v životě. Měl Lily opravdu rád a teď, za těch pár dní, už si nedokázal představit, že by to bylo jinak.
„Hele, ty Romeo,“ vytrhl ho ze zamyšlení Sirius, který se přes Jamese nemohl dostat ke svému kufru u strany postele. „hni se nebo mi tam hoď ty knížky s hábitem. Na stůl už se mi to nevejde.“ Pak se znovu otočil k Adriane, spící v jeho posteli.
„Siriusi, jestli chceš, tak já si klidně k Adriane lehnu.“ Pronesla Lea.
„Ne! Ne, to nebude potřeba.“ Ujistil ji Sirius, odhodil uvolněnou kravatu a lehl si. „Navíc, s Remusem fakt spát nebudu.“
Když do postele zalehli i Lea s Remusem a James k Lily, nastalo v ložnici konečně ticho.
První se vzbudila Lily. Ihned před sebou spatřila Jamese. Zajela mu rukou do neposedných vlasů a rozcuchala je ještě víc. Dřív jí to nehorázně rozčilovalo, ale teď se jí to na něm začínalo líbit.
Lily zvedla hlavu a okamžitě v ní pocítila ostrou bolest, a tak ji radši zase sklopila k polštáři. Po chvilce jí zvedla pomaleji a rozhlédla se kolem sebe. Všude byl jednoduše binec: na podlaze prázdné láhve od Medoviny a Ohnivé whisky, závěsy na oknech zčernalé a ohořelé závěsy a oblečení všech poházeno všude a na všem.
A pak si Lily najednou vzpomněla a bleskovou rychlostí vyskočila z postele. Zavadila přitom o Jamesovu horu věcí na nočním stolku, které s rámusem popadaly na zem a okamžitě vzbudily všechny ostatní v ložnici.
„Zaspali jsme!“ zakřičela Lily.
„Co-co-cože?“ zazíval Sirius.
„Proboha…“ zašeptala ochromeně Adriane s očima visela na Siriusovi vedle sebe.
„Tak vstávejte! Dělejte!“ Lily začala pobíhat po ložnici a hledat svoje kusy oblečení. „Dneska už se vracejí ostatní studenti! A hned ráno jsme měli dorazit dolů do Velké síně, protože nám Brumbál chtěl něco říct!“ Všichni jí jen nechápavě sledovali. „TAK VSTÁVAT!“ Ještě pořád se ale tvářili zaraženě a Lily si dala ruce v bok. „Měli jsme tam být před dvaceti minutami.“
Rovnou už si s sebou vzali učebnice na hodiny, protože zpět do věže už by to nestihli. Cestou také potkali ještě několik opozdilců, kteří se také do Velké síně nedostavili včas. Bylo ale už jisté, že hrad zase plný studentů. Nakonec se tam dostali, když snídaně mizela ze stolů a profesor Brumbál vstával z křesla.
„Nejdříve mi dovolte znovu vás přivítat opět zde, v Bradavicích. Doufám, že jste si doma o Vánocích odpočinuli a nabrali síly. Zvlášť páté a sedmé ročníky. Jsou tu jisté záležitosti, které bych vám rád sdělil hned:
První věcí jsou zkoušky právě pátých a sedmých ročníků. Zkoušky NKÚ se budou konat až začátkem června, přesto doporučuji se na ně důkladně připravit. Zkoušky na OVCE budou sedmé ročníky skládat od 15.dubna. do 9.května. Každá kolej bude průběžně zkoušena během zkouškového období. Bude mít vyhrazené dny, kdy je jaká zkouška čeká. Více informací se vám dostane později.
K tomu se také vztahuje další věc a tou je ples, jako rozlučka pro sedmé ročníky… Ano, vím, jaké nadšení k této akci chováte, přesto jí hodlám uskutečnit a to 20.února. Po úvodu se můžete bavit, jak budete chtít. Podmínkou ale je, že každý bude mít partnera.
A ta poslední, doufám, že už pro více lidí potěšující zpráva: finálový zápas famfrpálu. Poslední zápas mezi Havraspárem a Mrzimorem vyhrál Havraspár, takže ten se utká s Nebelvírem 31.března. A teď, pokud vím, vás už nečeká nic lepšího, než učení – můžete jít.“
Brumbál se usmál a posadil se. Většina studentů se začala rozcházet, jen ti nejšokovanější stále zůstali sedět na místech.
Ke třem Pobertům, Lily, Adriane a ostatním si přisedla Alex, ještě s Jane Doyleovou a Brianem Baxleyim, kteří byli také ze sedmého ročníku Nebelvíru. Všichni tři nesli na tácu jídlo, které zachránili před zmizením.
„Ahoj,“ pozdravila vesele blonďatá Jane a energeticky položila toasty, slaninu a chleba na stůl. „Všimli jsme si, že jste chyběli, tak jsme vám vzali nějakou snídani… Teda – ty ale vypadáš zdravě.“ Oznámila Nataly, která se na jídlo znechuceně podívala.
„A dýňovou šťávu.“ Dodala s úsměvem Alex.
„Vy se neposadíte?“ ptala se Lea, než do sebe začala lít šťávu.
„Ne,“ zakroutil hlavou Brian. „Musíme už do věže pro učebnice. Tak zatím.“ Trojice se zase otočila a zamířila od stolu pryč.
„Hej, Baxley!“ zakřičel James ještě. „Nezapomeň na tréning!“ Brian jen zvedl ruku, že Jamese slyší.
Zatímco se začali bavit o nastávajícím finále famfrpálu, Adriane zajímalo něco zcela jiného. A to jedna dívčí uchichotaná skupinka, která stála jen pár metrů od nich a poněkud stydlivě sledovala Siriuse. Adriane bylo jasné, že se ho chystají přesvědčit, aby šel s jednou nich na ples - tak to ale bylo rok co rok, když se taková podobná akce konala - Sirius Black byl vždycky zadaný většinou jen několik málo hodin po vyhlášení.
Hlouček dívek se pořád dohadoval a Adriane už to začínalo jít na nervy. Jak se ale zdálo, nikdo jiný vedle ní si jich ještě nevšiml. Dokonce ani Lily, kterou famfrpál nikdy příliš nezajímal, ještě štěbetavé hlasy nevnímala.
„A proč tam mám jít první já?“
„Kdyby tam byl aspoň sám…“
„Tak tam půjdeme všechny najednou, ne?“
Adriane zavadila rukávem o kus chleba, co jí zbyl a spadl na zem a jen co sklonila hlavu pod stůl, před očima se jí snad ani ne na vteřinu prohnala tma a spatřila záblesk nějakého domu. Adriane se zarazila s rukou pořád nataženou před sebe. Byla to taková rychlost, že si ten dům už teď nemohla vybavit. Byla si jen jistá, že ho nezná. A bůhví proč si najednou vzpomněla na poslední vidění před týdnem, když tam ještě byly její sestry.
„Adriane,“ ozval se hlas Remuse, který seděl vedle ní. „můžeš mi říct, co tam dole děláš?“
To už ale byla zase narovnaná a zadívala se na Siriuse. Ten, když si toho všiml, odložil pohár se šťávou a zaraženě jí pohled oplácel. Adriane se na moment podívala ke skupince dívek, které teď byly blíž a blíž.
„Siriusi, nešel bys na ten ples – se mnou?“ zeptala se jako by nic a začala se nípat vidličkou v jídle. Přesto ale nespustila oči ze Siriuse.
James, Lily, Remus, Lea, Nella a Nataly zmlkli. Stejně tak jako celá skupikna holek, která předtím štěbetala jedna přes druhou.
„Je ti dobře?“ zeptal se Sirius nevěřícně, naklonil se trochu blíž a Adriane se zatvářila jako by nic neslyšela. „No jasně, že jo… proč ne.“ odkýval to pak.
Adriane kývla taky a zase dál věnovala pozornost vidličce a slanině. Po chvíli si ale uvědomila, že se na ní pořád všichni dívají a tak hlavu zvedla a zkoumavě je přelétla pohledem. „Co je? Vždyť už jsme spolu i spali, ne?“ pak zachytila pohled Lily. „V posteli, Evansová!“ Zpět na obsah
Kapitola 25: Knihy kam se podíváš
V dívčí ložnici sedmaček to bez Nelly zelo prázdnotou. Přestože Nella byla skoro měsíc pryč, špatná nálada se zbylých kamarádek držela jako klíště. Pořád jim to připadalo jako by odjela včera. Sice si psaly, ale přece jen to sově nějakou dobu trvalo, než dorazila s dopisem z Francie do Anglie a naopak.
Adriane dokonce ještě ani nešla do té knihovny. Jak ironické, že přes šest let tam chodila tajně a když si poprvé vyprosila povolení přímo od ředitele, nikam se jí nechtělo. Občas se divila, že si Lily, která se od doby, co se Brumbál zmínil o termínu na OVCE, zahrabala knihami, našla čas a rýpala do Adriane, aby se tam konečně zastavila.
Jenže Adriane teď po těch věcech, které toužila vědět, už nijak moc neprahla. Ani nevěděla přesně proč, ale úplně jí na to přešla chuť. Celý půlrok se jí nikdo nenamáhal nic vysvětlit, tak proč by to teď najednou mělo být všechno hned? Trápily jí věci, co jí řekly sestry o Vánocích. Vlastně už ani nevěděla, jak a proč přesně zemřela její matka a silně pochybovala, že se to někdy dozví. Babička už nežije a Angelina, Juliette a ona na to byly v té době moc malé. Co bylo zvláštní, poslední dobou se jí ani už neukazovala žádná vidění. Adriane nevěděla, jestli má být ráda nebo ne.
„Měla bys to někomu říct,“ radila jí Lea.
„Za Brumbálem nejdu.“ Reagovala okamžitě Adriane. „Popravdě – vůbec mi to nechybí.“
„Mohlo by to pomoct hodně lidem.“
„To už tady bylo, Leo.“
Lea si přesedla na postel Nataly a lehla si. „A co když za to může to, jak ti předtím zčernaly ty oči?“ Adriane znovu zvedla hlavu od zápisků a pohlédla na Leu. „Ještě mi nechceš říct, co se tam dělo?“
Adriane otočila stránku. „Neboj se, zanedlouho se to dozvíš.“
Další nevysvětlitelná věc bylo Červíčkovo chování. Kromě toho, že po prázdninách vypadal jakoby mu doma nedali najíst, se snažil být co nejblíž Adriane, Lily, Nataly i Lee. Nejdřív se mu Pobertové smáli, že se konečně zamiloval, ale později už to vedlo ke sporům.Teď už se Červíček snažil být víc nenápadnější, takže se svých tří přátel stranil čím dál víc.
Čas plynul neuvěřitelně rychle. Nástěnky ve společenských místnostech se zaplnily informacemi o chystaných akcích, takže se už pomalu nemluvilo o ničem jiném, než o plesu nebo famfrpálu. Na začátku února tam přibylo i oznámení o NKÚ a OVCE.
Byla neděle večer a většina Nebelvírských seděla dole ve společenské místnosti. Mezi nimi i Lily, Adriane, Lea, Nataly a Pobertové mimo Jamese.
„Kdy se vůbec už měli vrátit?“ ptala se Lea.
„Před hodinou.“ Odpověděla Lily. „Mám dojem, že když ten zápas nevyhrají, James se oběsí.“
„Tak to nehrozí.“ Zahučela sotva slyšitelně Adriane, která listovala učebnicí bylinkářství.
„Cože?“ otočila se na ni Lily.
„Říkám, že to zvládnou.“ Lily se na Adriane, která uhnula pohledem, podezřele zadívala. „Určitě by to měli zvládnout.“
„A ty bys měla jít do té knihovny.“
Adriane obrátila oči vsloup, zaklapla učebnici a vstala. „Fajn.“ Řekla otráveně a zamířila k portrétu.
„Adriane,“ křikla Lily varovně. „kam jdeš?“
„No do knihovny, ne?“
„Ne!“ zavrtěla Lily hlavou, Adriane si jí však nevšímala. „Já myslela, třeba zítra! Ne, když je skoro deset večer! Pinceová tě zadupe do země, i když budeš mít to POVOLENÍ! “ Adriane ale už zmizela za portrétem. „Já tu holku nechápu. Proč je tak tvrdohlavá?“
„Měl bys jí na tom plese trochu srovnat, Siriusi.“ Prohodila Lea. „a vlastně bys měl začít hned.“
Adriane otevřela dveře do knihovny, jak nejtišeji dovedla. Bylo jí fuk, že jestli jí tady někdo načape v tuhle hodinu, povolení je jí prakticky k ničemu. Přešla regály s knihami k dalším dveřím, které vedly do omezené části. Rozhlédla se kolem a vytáhla hůlku. Zašeptala zaklínadlo a dveře se s cvaknutím pootevřely. Adriane hůlku rozsvítila, ale přehodila přes ní kus rukávu hábitu, aby její záři trochu zmírnila.
Když tady teď stála, vůbec netušila, co vlastně chce hledat. Úplně jí všechno vypadlo z hlavy. Pak si najednou uvědomila, že s sebou po celou tu dobu z věže až sem táhne tu učebnici bylinkářství. Zastrčila si ji tedy do hábitu, protože se si byla jistá, že kdyby ji někam odložila, zaručeně by ji tady nechala.
Zašla tedy do prvního regálu s knihami. Nebyla tam skoro rok a půl. Tohle oddělení nikdy nedokázala prozkoumat celé. Ne přímo knihu po knize, ale určitě tam bylo hodně věcí, které by se hodilo a zaujalo. Většinou ji ale vyrušil Filch nebo Norissová, takže se snažila odtamtud co nejrychleji zmizet. Tentokrát jí to ale bylo doopravdy jedno, možná to bylo tím, že tam už ani ne za půl roku končí.
Pozvedla hůlku o něco výš k regálu. Některé názvy knih se ale daly přečíst jen s těží, protože byly už tak staré, že se písmenka začala od hřbetu odlupovat.
„Záhady a mystérie... Ze zvěromagie na Smrtonoše a vlkodlaky… Blbosti…“ šeptala si Adriane a prstem projížděla hřbety knih. „Kde je něco s viděním budoucnosti?“ Adriane vykoukla z uličky po ostatních regálech. Prošla asi tak doprostřed hlavní chodbičkou, když jí do očí praštila celkem zachovalá, velká kniha. „Nevysvětlené otázky budoucnosti po celá desetiletí i staletí…“ okamžitě po ní skočila a vytáhla jí z poličky. Kniha ale byla i přes svůj viditelně velký svazek těžší, než Adriane čekala a jakmile její desky opustily pevnou oporu poličky, prohnula se s knihou Adriane až k zemi.
„No páni…“ zafuněla Adriane a ztěžka se narovnala. „Desetiletí a staletí? Spíš od dob Merlina…“ Položila ji na výčnělek z regálu a kniha se k němu přisála, jako by se ho už nikdy nehodlala pustit. Adriane se na knihu zamračila. Znovu ji uchopila a zabrala, zjistila ale, že to opravdu nejde. Nešla ani rozevřít. Pak Adriane zavrtěla hlavou. „Na to mám tak určitě čas.“
Udělala několik kroků dál. Nenašla ale nic, co by svým názvem naznačovalo něco, co by se jí hodilo. Po necelé půlhodině bloudění po oddělení se rozhodla, že to nechá na někdy jindy. Když bude mít štěstí a nepotká nikoho cestou zpět, bude to povolení moct použít s vědomím madame Pinceové.
Zabočila znovu do uličky s objemnou knihou, přisátou k desce dřeva a znovu se jí pokusila zvednout. Knížka však dál držela jako přibitá. Adriane popuzeně vytáhla hůlku a výhružně ji na knihu namířila.
„Diffindo.“ Zašeptala. Kniha ji však neposlechla. Adriane hůlku sklonila, zkousla si ret a založila si ruce na prsou. Asi by nebyl nejlepší nápad jí tu nechávat takhle položenou. Když sem zabloudí madame Pinceová a uvidí ji, bude jí hned jasné, že tu někdo byl. „To v sobě máš magnety nebo co?“ zahučela nevrle Adriane a vší silou se jí snažila od dřevěného výběžku oddělit. Po opětovných neúspěchách knihu už chytila doopravdy naštvaně a surově s ní za horní desky trhla.
„No – „ zafuněla. „ták… Co je tohle za pitomý kouzlo…? Povol už!“ ozvalo se křupnutí a Adriane i s deskou knihy v rukách vrazila zády do regálu za ní, ze kterého s hlučnou ozvěnou vypadlo několik knih.
Adriane stála chvíli jako zkamenělá. „Ups.“ Zahučela a sklonila oči k desce knihy.
„Co tady, prosím tě, děláš?“ ozval se najednou hlas Siriuse a sledoval, jak Adriane vylekaně nadskočila. Vedle Siriuse stál i James a škodolibě se na Adriane culil.
„Jsi tady v tak nekřesťanskou hodinu, že by tě Pinceová klidně nechala stáhnout z kůže, kdyby tě tu našla a ty tady děláš rámus, že by to vzbudilo za chvíli i mrtvýho.“
Adriane se jen kysele zašklebila a přešla zpět ke zbytku knihy u dřevěného výběžku.
„Kdyby tohle viděla Lily, myslím, že by madame Pinceovou předběhla.“ Mínil Sirius, když se podíval na zmrzačenou knihu.
„Ta knížka si za to může sama.“ Obhájila se Adriane.
„No jo, Siriusi!“ pošťuchoval dál James. „Copak nevíš, že si ta knížka urvala tu přední desku sama?“
„Dejte mi pokoj.“ Zahučela znovu Adriane a už jim nevěnovala pozornost. „Běžte pryč. Stejně mi tady s ničím nepomůžete.“
„No to je fakt, udělat tady z toho skládku na smetí zvládneš během pár minut opravdu sama.“
„Ven.“ Zasyčela Adriane. „Moment!“ zarazila ještě Jamese, který se už otáčel. „Dejte mi ten váš plášť. Prosím.“
„Neviditelný? Nemáme ho tady,“ zavrtěl hlavou Sirius. „Potkal jsem Jamese cestou sem, když šel z tréningu.“
Adriane se zamračila. „Proč jsi šel sem?“ Sirius se zatvářil, jako by přemýšlel, proč tam vlastně chtěl jít. „No to je fuk.“ Mávla pak rukou a znovu přejela očima po desce, co jí zůstala v rukou. Otočila ji a posvítila na ni hůlkou. Byla tam slova všelijakých jazyků, napsaná protáhlým elegantním rukopisem, který samozřejmě nepoznávala. Krom toho tam byla i nějaká slova napsaná v runách. Nakonec se Adrianeniny oči zarazily na jiných slovech – anglických: „Budoucnosti nikdo živý neujde… jen v okamžiku smrti.“
„Cože?“ zeptali se svorně James i Sirius.
Adriane ale vypadala, jako by jí právě teď někdo vymyl mozek. Jako by vůbec své dva společníky neviděla, se zadívala do tmy za jejich zády. „Budoucnosti – nikdo… v okamžiku smrti….“ Kdyby tam byl ještě někdo a viděl tuhle situaci, asi by mu přišla celkem komická. Adriane, která otupěle zírala do tmy a James se Siriusem, kteří se na sebe nejprve zmateně podívali a pak se znovu otočili k Buttlerové, ani jednomu nebylo ale příliš vidět do tváře, takže James ani Sirius neviděli, jak se Adriane oči rozšířily.
„Tam přece všechno končí… i budoucnost - v okamžiku smrti.“ Uvažovala nahlas dál. „Budoucnost každého končí v okamžiku smrti… In artiuculo mortis.“
„In arti – to je přece na tom tvým pergamenu, ne?“ ptal se překvapeně James a díval se na Adriane, jako by se podle jejího výrazu bál, jestli nezešílela.
„Ano… In artiuculo mortis je v překladu v okamžiku smrti… To last near future – k poslední blízké budoucnosti – „
„Chápeš jí?“ otočil se Sirius na Jamese.
„Jak – jak to mám ale poznat, až – „ Adriane se otočila zpátky ke knize a k odtrhnuté desce.
„Až, co?“ chtěl vědět Sirius.
„Musím jí dostat nahoru.“ Oznámila Adriane místo odpovědi.
Sirius sledoval, jak Adriane bezradně stojí nad knihou a přemýšlí. „No – co kdybys začala tím, že bys jí nejdřív zvedla?“
Adriane se na něj sarkasticky ušklíbla, ale chytila Nevysvětlené otázky budoucnosti po celá desetiletí i staletí a překvapeně knihu zvedla do vzduchu jakoby nikdy žádný odpor nekladla.
„Výborně.“ Pochválil jí Sirius. „A teď už radši půjdeme.“
„Co je to za salát?“ zamračila se Lily na rádoby knihu, kterou Adriane položila do volného křesla. „Nevysvětlené otázky budoucnosti po celá desetiletí i staletí? Tu neznám.“
Lea se na Lily mile usmála. „Lily, ani ty nejsi tak dokonalá, abys znala každou knížku, kterou Adriane přitáhne z omezené části knihovny.“
„Važ slova, Leo.“ Upozornila ji stejně sladce Lily „Víš přece, kolik toho ode mě chceš z těch kouzelných formulí.“
„Jak bylo na tréningu?“ změnila téma Nataly a pohlédla na Jamese, který se zatvářil doslova zoufale.
„Hrůza.“ Zahučel a posadil se do pohovky. „Všichni střelci i odrážeči trefili až na podruhý, a o Farleyovi ani nemluvím… chytil jen osm branek z deseti!“
„A to je hrůza?“ zeptal se Remus. „Buď rád, že máš někoho, kdo vůbec umí chytat.“
„Vážně díky, Remusi.“
„Lidi, já jdu do postele.“ Řekla Adriane, zvedla se a zívla. „Tak dobrou.“
„Moment!“ křikla Lily. „A s tímhle se ti bude tahat kdo?“ řekla a ukázala na knihu v křesle.
Adriane ještě jednou zívla, než se znovu dobelhala ke skupince lidí a knížku zvedla do náruče. „Už jsem se lekla, že bys jí třeba přinesla nahoru za mě.“
„Jasně,“ kývla Lily na Adrianenina vzdalující se záda. „jako by nestačilo, že za vás tady celý ten binec vždycky uklízím nakonec já.“
„Proč jsme se vlastně nezeptali, jestli tam něco našla?“ otočila se Nataly na ostatní, když už byla Adriane pryč. „V té knihovně myslím.“
„A našla?“ zeptala se Lea Siriuse.
„No přece tu knihu.“
„A co je v té knize?“
„Asi to, co hledala…“
Nastalo chvíli ticho, kdy se většina lidí dívala na Siriuse.
„Asi bychom si měli jít lehnout všichni.“ Pronesl pak do ticha James.
Adriane za sebou zavřela dveře od ložnice a posadila se na postel. Knihu stále měla u sebe a teď si ji položila do klína. Přejela rukou po zaprášeném hřbetu a vytáhla hůlku.
„Reparo.“ Zamířila s ní na porušenou část mezi hřbetem a utrženou deskou knihy. Téměř okamžitě se kniha zase sjednotila.
Adriane nalistovala na první popsanou stranu a zjistila, že je celá z většiny napsaná přímo ručně – stejným elegantním písmem. První kapitola v podstatě pojednávala hlavně o významu slova budoucnost jako takovém, jenže většinu z toho Adriane stěží pochopila. Psalo se tam, že budoucnost se rodí z přítomnosti a že je jen na nás, jakou si ji uděláme. To však odporovalo Adrianeniným vidění. Díky nim přece už minimálně několik dní napřed věděla, co se má komu stát. V její hlavě už byla něčí budoucnost napsaná a Adriane ji viděla.
Prolistovala stránkami dál, až došla někam doprostřed. Bylo to celé něco jako filozofie o budoucnosti. Nejvíc ale Adriane zaujala část o vidění do ní. Často to bylo spojováno s jasnovidci, ale Adriane by o sobě dokázala říct cokoli, jen ne, že je jasnovidec. Což taky nebyla, ať se tomu její schopnost podobala, jak chtěla. Nedokázala přece zakvrdlat čajovými lístky nebo zírat do koule zaplněné mlhou a vyčíst z toho, co se stane za pět minut. Vůbec to nedokázala ovládnout. Když viděla to pořekadlo, co bylo napsané hned na té přední desce ze zadu, myslela si, že konečně našla něco, co potřebovala.
Otočila další stránku, ve které se psalo o různých pokusů a způsobů odhalení budoucnosti před dávnými lety.
Mnoho velkých kouzelníků a čarodějek uchvátila budoucnost sama o sobě. Po dlouhá léta bylo věštění budoucnosti jakýmsi trendem. Kdo neměl předpoklad věštit, jako by ani nežil. Ta doba je však už dávno pryč a na světě zůstalo velice málo kouzelníků, obdařených touto mocí… Budoucnost už sama o sobě je významná, přesto se víc pozornosti vždy dostalo tomu, kdo ji dokáže změnit, aniž by přesně věděl, jak. (Toto byl většinou důvod, proč se mudlové ve středověku snažili upálit čarodějky, ačkoli svého záměru se dočkali jen v mizivém čísle. Ovšem ale tím, že mudlové čarodějky „lovili“ podle jejich chování a sledování, jestli neudělají něco neočekávaného a neodhalí se, tak už v tom měli takový zmatek, že nedokázali rozeznat rozdíl mezi čarodějkou a normální ženou. Což je vzhledem k mudlovské nevinné ženě poněkud mrzuté.) S budoucností ale není dobré si zahrávat. Stejně jako můžete narušit minulost cestováním v čase, jde to stejně jednoduše…
Adriane zavrtěla hlavou a znovu otočila list, kde na ní vykoukl větším písmem nápis: IN ARTIUCULO MORTIS. Málem se jí zastavilo srdce a hltavým pohledem přejela po stránce očima, jestli tam nenarazí na blesk s ohněm v kruhu, jako se jí ukazuje na pergamenu. Nic takového tam ale nebylo.
In artiuculo mortis, v překladu – V okamžiku smrti – je jedním z úkazů, o kterých se nikdy neobjevilo nic konkrétního. Z jistých poměrně dávných zdrojů ale víme, že se pod těmito slovy skrývá veršové kouzlo, které se používá jedině na okamžik daný budoucností. Ona sama si totiž vybere chvíli, kdy se toto kouzlo má provést a to může udělat jen ten, komu je to určeno. Za celou psanou historii se ale takových jedinců příliš neukázalo nebo se o nich neví. Je to jedna z fází schopnosti vidění budoucnosti, kdy ten, kdo má tuto schopnost, o ní neví dokud se nezačnou myšlenkové pochody rozcházet s tělesnými…
Myšlenkové a tělesné pochody? Ptala se v duchu Adriane a mračila se do knihy. Vlastně si už ale ani nevzpomínala, kdy přesně si to všechno začala uvědomovat ona.
…a přestane občas rozumět vlastním činům. Jeden z nevysvětlitelných úkazů se objevil kolem roku 1865, kdy jistá Anabella Gomleyová tvrdila, že ví o něčem, co má postihnout kouzelnické společenství a je nutné tomu předejít. Nikdy se však nepřišlo na to, jestli všechno, co tvrdila, byla pravda, protože během několika málo následujících měsíců, během nichž ji vyšetřovali, zemřela.
Tyto úkazy jedince provází ve většině případů jen v jednom jistém období života. Ukončí se téměř hned po tom, co se ukáže jeho celá hlavní podstata tohoto vidění.
Je velice nepravděpodobné, že se člověk s těmito schopnostmi rodí každý třetí den. Tento typ vidění se nedá naučit ani vynutit, tudíž se podle všeho nedá ani odstranit.
Adriane zírala do knihy jakoby v životě neviděla písmenka. Knihu pak zaklapla. Anabella Gomleyová zemřela, protože byla stará, nemocná nebo protože sloužila jako pokusný králík? Tím, že ten jedinec občas nerozuměl vlastním činům, mysleli třeba to, co se stávalo na začátku roku Adriane? Jak málem zaklela Pettigrewa? Pokud ano, mohli sem aspoň připsat, co to způsobuje. Z celého toho odstavce totiž Adriane nepochytila skoro nic kloudného.
Knihu položila na noční stolek a natáhla se na posteli. Zavřela oči. Že by objevila Ameriku, si zrovna nepřipadala. Rozhodně čekala od té knihy víc, než pouhé dva odstavce. Sice už aspoň věděla něco víc o In artiuculo mortis, ale stejně pořád víc otázek zůstávalo, než se vyřešilo. Budoucnost sama si vybere daný okamžik… to bylo jako co? Adriane znovu zavrtěla hlavou. Rozhodla se, že to nechá na okolnostech. Stejně pokaždé, když už měla pocit, že se něčemu blíží, nebylo to tak, jak vypadalo. Nechá to na náhodě. Už žádné zbytečné pídění se po nesmyslech. Buď na to přijde nebo ne… Na co se pořád nervovat… Adriane už měla pocit, že usne, ale najednou se jí před očima znovu bleskly obrysy neznámého domu a v tu ránu byly zase pryč.
Adriane s bušícím srdcem vylekaně vyskočila z postele a přesně v ten okamžik do ložnice vletěly rozveselené Lily, Lea a Nataly. Lily, která tam vlítla jako první se na Adriane zaraženě podívala.
„Co je ti? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“
Adriane se opřela o hranu nočního stolku. „No… duch to zrovna nebyl…“
„Našla jsi něco v té knize?“ ptala se Lea a zavírala dveře.
„Jo,“ kývla Adriane. „že jsem jedinec, který se nedokáže ovládat, protože se mu rozcházejí tělesné a myšlenkové pochody.“
„Aha…“ zahučela poměrně zaraženě Lea. „tak to na tom nejsi zrovna nejlíp, co?“
„Tady to je,“ řekla Adriane, která už listovala v knize a donesla ji na postel Ley. „tak si to přečtěte. Já osobně už si s tím nehodlám lámat hlavu.“
„Jak se těšíš na ples, Siriusi?“ zeptal se James, když měli první hodinu dějiny. „Hele, nedělej, že spíš.“
„Když prokecáš celou noc, tak se nediv, že spím teď.“ Zamumlal Sirius odněkud ze spodu paží.
„Tak těšíš se nebo ne?“ nenechal se odbít James a šťouchl ho do žeber.
„Jasně, že jo.“
„Vždyť tě vždycky plesy otravovaly.“
„Proč by mě otravovaly?“
„Pokaždé jsi přece tvrdil, jak je strašně unavující trávit celý večer s jednou jedinou holkou.“
„To se ti to řeční, když už s Evansovou chodíš, viď?“ odsekl Sirius a hlavu už zvedl. „To by mě zajímalo, jak to spolu dlouho vydržíte.“
„Na věky věků, kamaráde.“ Odvětil zasněně James, až se Sirius ironicky zašklebil.
„Aha.“ Kývl Sirius hlavou.
„Čemu se směješ?“ chtěl vědět James, ale Sirius si jen zakryl dlaněmi tvář a smál se dál.
„Jestli vám to nevadí, už zvonilo.“ Oznámila jim Lily, která stála nad Siriusem. „Máme teď přeměňování.“
„Prevít, jeden, co si vůbec myslí? Frajírek nafoukanej! Jeho bratříček je Smrtijed a tady si bude vyskakovat?“ Lea rozčileně popadla mísu s hranolkama a přemíru si je nasypala na talíř. „Odebere Nebelvíu pomalu milion bodů jen za to, že řeknu svůj názor! Jak mu vůbec Brumbál může dovolit tady učit!“ chňapla po kuřecím stehnu a hodila ho na talíř, až z něj několik hranolků vyletělo na stůl. „Vždyť je proti nám zaujatý! Všichni to vidí! Vypráví o boji proti Smrtijedům, přestože má jen krůček k tomu stát se jedním z nich! Copak jsem řekla něco, co by nebyla pravda? Nebo něco tak urážlivého?!“
„No… já myslím, Leo,“ ozval se opatrně Remus. „že ptát se Landese, jestli je na svého bratra pyšný, nebyl zrovna nejlepší nápad.“
„To je přece úplně normální otázka!“ vztekala se dál Lea. „Je to učitel, jehož bratr vraždí! A zrovna dvakrát mile se k nám nechová! Tak co bych se ho nemohla zeptat…?! Pošle mě za dveře jako nějakýho malýho fakana a ještě mi chce napařit trest! Neuvěřitelný! Být Brumbálem, vyrazím ho na –“ Na co by ho vyrazila, už Lea nedořekla, protože jí Lily nacpala do pusy dva velké měsíčky pomeranče. „Co - co so deváš?“ zakuckala se Lea, která to nečekala a chytila se za krk.
„Jde sem McGonagallová.“ Zašeptala Lily.
„Slečno Durexová,“ začala profesorka McGonagallová, když došla až k nim a spražila Leu, která stále zápasila s pomerančem v krku, káravým pohledem. „Mám dojem, že teď po obědě máte hodinu volna, takže až dojíte, dostavíte se do kabinetu profesora Landese. Bude tam na vás čekat.“ Profesorka se na Leu zamračila ještě víc, když Lea konečně polkla a ihned začala ulehčeně přikyvovat. „Vyprošuji si takové chování žáků mé koleje, jako jste dnes předvedla v obraně proti černé magii vůči profesoru Landesovi. Na to, že jste v sedmém ročníku, už byste měla mít alespoň špetku rozumu… A příště se tak necpěte.“
Profesorka se pak otočila na Adriane se stejným mrazivým pohledem a Adriane se zatvářila zmateně. „Vy jste nejspíš včera něco ztratila, slečno Buttlerová.“
V Adriane hrklo, aniž by si byla vědoma, co si kde zapomněla. Ale už jen z pohledu profesorčiných očí jí bylo jasné, že se rozhodně McGonagallová nemýlí.
„Já?“ zeptala se Adriane nevinně. „Já si nějak nevzpomínám, že bych někde – něco…“
„Slečna si nevzpomíná.“ Přikývla profesorka a zalovila někde v hábitu. „A že do jisté části knihovny je vstup omezen se vám z paměti samozřejmě vypařilo také.“
Adriane se zavrtala pohledem do Leyinýho přeplněného talíře. „Já jsem přece dostala povolení… proč bych tam chodila – tajně…?“
„To opravdu netuším, ale tohle jste tam vytratila.“ Zavrčela profesorka a hodila před Adriane na stůl učenici bylinkářství. „ Pokud ještě potřebujete oživit paměť, bylo to v oddělení Budoucnosti. Poděkujte profesoru Brumbálovi, že vám za to neudělím další trest.“
Profesorka šlehla očima ještě po Lee a pak nasupeně odkráčela z Velké síně. Adriane se ohlédla po řediteli, který si právě naléval do poháru šťávu a na okamžik zachytila jeho pobavený pohled. Nechápavě se zase otočila ke stolu a zvedla svojí učebnici. „A já si říkala, kde je…“ musela jí z hábitu vypadnout, když narazila zády do toho regálu za ní.
„Teda, Buttlerová,“ zavrtěl hlavou James. „taková amatérská chyba.“Zpět na obsah
Kapitola 26: Plesová horečka
„Za týden je ples a já nemám nic! Vůbec NIC!“
„Proboha, Leo, přestaň šílet,“ uklidňovala ji Lily. Lea však dál prohrabávala svůj kufr a vyhazovala z něj všechno, na co dosáhla. „Nejsi tady přece jediná, kdo ještě nic nemá.“
Lea se od kufru otočila na Lily, stojící za svojí postelí. „A to mě má jako uklidnit?“
Pak do ložnice vešla Nataly ověnčená balíčkama, oblákama a peřím. Lily, Adriane, která seděla na posteli s velkou knihou na klíně, a dokonce i Lea se k ní zvědavě otočily.
„Vypadáš jak přerostlá sova, Nataly.“ Informovala jí věcně Lea a hned se zase otočila ke kufru a dál z něj vyhazovala věci.
Nataly se na Leynina záda kysele zašklebila. „Ty sovy se na mě vrhly všechny najednou. Vůbec nechápu, kde se vzalo tolik příbuzenstva…“
„Máš narozky, ne?“ pokrčila rameny Adriane. „A ke všemu jsi teď už plnoletá… Takže si ty dary užívej, protože příští rok už jich zase rapidně ubude.“
„Kdyby neubylo, vůbec by to nevadilo.“ Řekla Nataly, položila balíčky na svoji postel a začala rozbalovat.
Chvíli bylo ticho a bylo slyšet jen trhání papírů z Natalyniných dárků.
„Tak co?“ otočila se pak Lily na Adriane, která byla zase začtená v Nevysvětlitelných otázkách po celá desetiletí i staletí. „Něco nového?“
Adriane knížku zaklapla. „No nic moc… V celku je docela zajímavý, jenže je to napsaný pro hyperchytrý hlavy, což já zrovna nejsem.“
„Tak mi ji ukaž.“ Nabídla se Lily, ale pak se trochu zarazila. „Teda – nemyslela jsem tím, že jsem… eh – hyperchytrá… ale - “
„Prosím tebe, na.“ Zavrtěla hlavou Adriane a napřáhla ruce s knihou. „Je těžká, bacha na to.“
Lily si sedla naproti Adriane a začala knihou listovat.
Lea už se přestala přehrabovat ve věcech a se zakaboněným výrazem seděla na posteli a sledovala Nataly, jak zápasí nespočtem balicích papírů. Pak do pokoje vletěla Alex.
„Rychle! VSTAŇTE Z TĚCH POSTELÍ, LIDI! Je tady madame Malkinová! Čeká na vás dole ve společenské místnosti.“ Zadrmolila rychle a zase práskla dveřmi.
Všechny čtyři hleděly na zavřené dveře. První zareagovala Lea, která se beze slova vyřítila z ložnice za Alex. Za ní bleskově vstaly i Lily, Adriane a Nataly.
Když vešly do místnosti, spatřily celou svojí třídu, jak se kolem nich točí madame Malkinová s nějakými její dalšími pomocnicemi a ukazuje jim společenské hábity.
„No díky bohu, že jste taky dorazily,“ spráskla ruce madame Malkinová a už táhla Nataly za ruku do chumlu lidí. „Většina vašich spolužáků už jsou hotoví, zbýváte mi jen vy a ještě pár děvčat. A taky pan Pettigrew… nevíte, kde by mohl být?“ otočila se znenadání na Adriane, která zavrtěla hlavou. „No tak to má smůlu. Do půlnoci tady kvůli němu trčet nebudu. Už toho mám dneska nad hlavu.“
„To oblékáte celý hrad?“ zděsila se Lily.
„Jistě, že ne, slečno, to bych tady strávila měsíc…“ odvětila madame Malkinová. „Oblékám jen sedmé ročníky. Je to přece ples především závěrečných ročníků… Vy, Nebelvírští, jste poslední.“
Madame Malkinová si postavila do řady Lily, Adriane, Leu, Nataly a ještě další dvě dívky ze sedmého ročníku, Kristen Chandlerovou a Terry Burtonovou. Poprvé za celý den se až teď Lea zatvářila uklidněně.
Trvalo to víc než dvě hodiny, než si všichni do jednoho z Nebelvírských vybrali své kostýmy na ples. Za tu dobu se už setmělo. Nataly byla všude poškrábaná a popíchaná od špendlíků, protože madame Malkinová na pár minut pověřila Adriane, aby jí občas někde něco přidržela a ona si mohla někam odběhnout. Jenže Adriane rozptyloval Sirius. Od doby, co na něj při jídle z nenadání vybafla, jestli s ní nepůjde na ples, toho zrovna moc spolu nenamluvili. Většinou to byly krátké a jednoduché debaty během hodin. Když si Adriane vzpomněla na ten okamžik, kdy se ho zeptala, připadala si jako totální blbec. Musel to být nějaký vteřinový zkrat nebo tak něco. Každopádně Siriusovi to zjevně nevadilo, tak to nechala být. Sirius si nejspíš všiml i jejich minimální konverzace a zřejmě se rozhodl, že nastal čas navrhnout téma hovoru, ať už se bude mluvit o čemkoli. Adriane totiž neunikl fakt, kam se Sirius na okamžik zahleděl, když se před ním předkláněla pro špendlík jedna z pomocnic madame Malkinové, která měla poměrně krátkou sukni a mudlovské tričko bez rukávů.
„Zmetek jeden,“ zavrčela tiše Adriane, když se Sirius právě uculil na Jamese.
„Au!“ zavýskla pro změnu Nataly a sjela Adriane vyčítavým pohledem. „Adriane, to už je posté! Píchej si do něčeho jiného.“
„Neboj se, brzy zapíchnu jeho.“ zahučela Adriane a ignorovala Leyino uchichtnutí.
„Jenom si z tebe dělá srandu.“ Pronesla s úsměvem Lily. „Nesmíš být hned nervní.“
„Já, že jsem nervní?!“ narovnala se Adriane a výhružně namířila na Lily jehlu, kterou vytáhla z Natalyiných šatů. „Jak bych asi já mohla být nevrní z Blacka, prosím tě?! Nemluv hlouposti!“
„No promiň,“ ohradila se Lily a ušklíbla se. „já myslela, že jsi ho pozvala na ples, protože ti konečně došlo, že se ti líbí.“
„AU! Kruci, Adriane, jdi ode mě!“ vřískla Nataly a odehnala Adrianeninu ruku pryč.
„Poslouchej, Evansová, ty jsi zase nějak moc chytrá.“ Nasadila Adriane lhostejný hlas a sama si šla stoupnout na sníženou židličku vedle Nataly. „Není to ještě tak dávno, co jsi nahoře v pokoji chodila ty, jak lev v kleci, a nadávala na Kate Eisnerovou, že ti balí Jamese na ošetřovně!“
„To ale taky byla pravda.“ Pokrčila Lily rameny a zamračila se. „Chtěla ho doučovat bůhví jaké zvrácenosti.“
„Jo a to ty ho neučíš, že ne.“ Dorážela dál Adriane.
„Samozřejmě, že ne,“ ozvala se Lea. „to přece učí James Lily.“
„Moc vtipné.“ Mávla Lily rukou, když se ostatní rozesmály.
Nějaká mladá žena tiše a pomalu kráčela temnou ulicí. Jen sem tam u některého z domů zářily na vstupních schodech vydlabané dýně. Pod nohama ženy křupal štěrk. Byla oblečená zvláštně a celá v černém: černé, nejspíš kožené kalhoty, černé upnuté tričko jen na ramínka a kolem krku uvázaný černý dlouhý plášť. Na to, že byl zjevně konec října, na sobě měla lehké oblečení. Nezdálo se ale, že by dávala zimu najevo. Naopak, vypadalo to, že šla bez jakýchkoli emocí úplně klidně stále vpřed. Poměrně silný vítr jí cuchal dlouhé vlasy a plášť za ní vlál.
Šla stále dopředu. Blížila se k jediné funkční lampě v celé ulici. Když prošla kolem ní a světlo jí dopadlo na obličej, sklopila hlavu k zemi. Vítr jí však vlasy odfoukl z obličeje a tak kdyby tam někdo byl a viděl ji, mohl by spatřit tvář, na které bylo jasně vidět, že poslední roky se na mladé ženě značně podepsaly. Ztrápená, avšak chladná tvář určitě nemohla odpovídat věku tak mladé ženy.
Najednou se zastavila a zahleděla se na jedno místo. Odhodlaně se rozhlédla kolem sebe, jako by někoho vyzývala, aby se právě v tu chvíli objevil. Rukou zajela do zadní kapsy kalhot a vytáhla hůlku. Otočila se celým tělem tam, kam právě teď hleděla a namířila jí pevně před sebe. Nikde však ale nebylo nic, na co by mohla zaútočit. Kolem byl jen slyšet stále sílící hukot větru. Přivřela před ním oči. Stála tam tak s namířenou hůlkou snad pár minut, než se jí hůlka konečně začala v ruce chvět. Jako by najednou ztrácela tu pevnou jistotu. S hůlkou pak k zemi sklonila i hlavu. Znovu se otočila a zadívala se před sebe, pak hlavu zvedla a pohlédla na měsíc, zářící z jasné noční oblohy… První náznak emocí, když se ženě oči zaleskly slzami.
„Ssslečna Buttlerová,“ zasyčel pomalu ledový hlas a Adriane sebou cukla. „Co jsem právě říkal?“
Adriane se zmateně ohlédla na Nataly, sedící vedle ní a pak znovu před sebe. „Slečna Buttlerová, pane profesore.“
Pár lidí se před Landesm poněkud křečovitě usmálo, ale Landesovi se zúžily zorničky, které se do Adriane vpíjely z deseticentimetrové vzdálenosti.
„Mám téhle třídy plné zuby.“ Zaprskal nebezpečně a ohlédl se po Lee vedle Remuse, která právě nadšeně mrkala na Adriane a se zvednutým placem jí naznačovala gratulaci. Když si všimla, že jí Landes nenávistně propaluje pohledem, ruku spustila dolů a otočila se ke katedře čelem. Bylo ale značně vidět, jak v sobě dusí smích. „Nemyslete si, že vám nemůžu udělit trest do konce měsíce, slečno Durexová.“
Landes se znovu otočil od katedry k Adriane a chladně k ní promluvil. „V mých hodinách rozhodně nesnesu hodně věcí, Buttlerová, ale spaní je vrchol ledovce. Nebudu vám trpět takovéhle manýry. Nejsem tu od toho, abych vám přál dobrou noc a sladké sny, ale abych něco dotlačil do těch vašich tupých mozků…“
Landes dál chrlil výčitky a pohledem většinou upřeným na Leu, Adriane nebo Poberty, ale Adriane byla myslí opět úplně jinde. Jak to, že si nikdo nevšiml, že se to stalo znovu? Nebo doopravdy usnula a nikdo nemohl vidět, jestli jí oči černaly? A nemohl to být přece jen sen? Adriane si krátce přejela dlaněmi tvář.
„TAK DOST!“ zahřměl Landes, když viděl Adrianenin absolutní nezájem. „Vy,“ ukázal prstem na Adriane. „a vy!“ namířil teď na Leu, která měla obličej schovaný v pažích na lavici. Adriane ji silně podezřívala, že se směje od ucha k uchu. Landes zamířil k ní a dlaněmi se opřel o polovinu Leyiny lavice. Lea to zřejmě vycítila a hlavu nadzvedla. Jakmile zjistila, jak je Landes blízko, prudce se vymrštila na židli od profesora co nejdál. Ten se teď na ní škodolibě usmíval. „Koukám, že tresty jsou pro vás málo, že ano, slečno… „Na jakou, nepochybně pro vás vtipnou, otázku, se zeptáte nyní?“
Ozvalo se řinčení.
„Zvoní.“ Šeptla potichu Lea.
Adriane během dne usoudila, že to byl doopravdy jen sen. Stát se to přece může. Spíš se jí moc nechtělo věřit, že by jen tak usnula na hodině obrany. Sice poslední dobou usínala až pozdě v noci, ale zase tak unavená, aby si dovolila usnout zrovna před Landesem, se ráno rozhodně necítila. Pak to ale pustila z hlavy. Alespoň do té doby, dokud druhý den večer neseděla sama ve společenské místnosti.
Nechtělo se jí vůbec spát. Všude byla tma, ani v krbu neplál oheň a Adriane přepadla melancholická nálada. Seděla ve svém obvyklém křesle, s nohama přehozenýma přes opěradlo a připadala si, že za tenhle jediný rok strašlivě zestárla. Dřív neměla žádné starosti… její největší starostí byl maximálně tak Filch. Teď měla strach, protože byla zmatená – znervózňovalo jí, že necítí pevnou půdu pod nohama. Všechno dávalo smysl jen z poloviny a něco ani to ne. Věděla ale jistě, že to všechno má jistý skrytý význam. Něco, co je toho všeho podmětem. Otázka jen byla, co to je… Až na to přijde, cítila, že tím by mělo skončit všechno. Zoufale si přála nebýt ten jedinec, kterého popisovala ta kniha. Nechtěla tu schopnosti mít napořád. Nestojí to za to. Lidé budou stejně umírat dál, i kdyby se Adriane Buttlerová třeba přetrhla… ať už budoucnost vidět bude nebo ne…
„No co tady děláš tak pozdě a sama?“ ozval se hlas Jamese někde u portrétu.
Adriane jen líně otočila tím směrem hlavu a pokrčila rameny. Čekala, že vyjde ze stínu u vchodu, ale když se James neobjevil, posadila se.
„To už blbu?“ zeptala se sama sebe a rozhlížela se kolem. Vteřinu na to se však naproti ní objevila v křesle prohloubenina a tak se Adriane zase opřela.
„Tak to netuším, každopádně ale vypadáš dost sklesle.“ řekl James, shodil ze sebe neviditelný plášť a rozsvítil hůlku.
„To už jsi byl zase v kuchyni?“ ptala se Adriane s pohledem upřeným na jídlo v balíčcích po kapsách Jamesova hábitu.
„No jo, to víš.“ kývl James a začal jídlo vytahovat na stolek. „Remus je hladový ještě dva dny po úplňku… Lily už spí?“
Adriane pokrčila rameny. „Asi jo. Nevím.“ James si sundal brýle, zaklonil hlavu a protřel si dlaněmi obličej. „Kolik plánujete dětí?“ zeptala se náhle ještě Adriane a zašklebila se.
James hlavu zvedl „Cože?“
„No co,“ culila se dál. „už se nemůžu dočkat, až budu teta.“
James se usmál a zakroutil hlavou. „Umíš si mě představit s dítětem?“
Adriane proběhly hlavou největší Jamesovy triumfy silně odporující školnímu řádu a náhle se začala smát. James se na ní trochu vyčítavě podíval.
„Docela jo,“ přikývla pak. „ale ještě před rokem by to nepřipadalo v úvahu.“
„Moc děkuju,“ ušklíbl se James. „Ještě před rokem bylo všechno jinak…“
„To jo,“ souhlasila Adriane. „Vzpomínáš si, jak chtěl Protiva ve třetím ročníku Lily protáhnout krbem v jasnovidecké učebně?“
James se rozesmál. „Lily si myslela, že jsem mu to poradil já… Nebo jak pod tebou před dvěma lety křupla ta podlaha ve staré učebně dějin a propadla jsi se do Filchova přístěnku.“
„Všude tam bylo uhlí,“ smála se Adriane.
„Vylezla jsi ven úplně černá.“ Vrtěl hlavou James, ale smál se taky. „Lekla se tě i McGonagallová.“
„A jak jste nechali zmizet celou večeři u Zmijozelského stolu…“
„Nebo jak jste chodily s Nellou a Nataly po hradě v tom mudlovském flotbalovém dresu.“
„Fotbalovém.“ Opravila ho rozesmátě Adriane.
James se protáhl a jak se na něj Adriane dívala, najednou jí popadl příšerný pocit. Úsměv jí z tváře zmizel. Měla pocit, že jí žaludek ztěžkl nejmíň o tunu a konečky prstů jí začaly okamžitě chladnout. Zírala na Jamese, jako by jí právě oznámil, že mu zbývá týden života. James se mezitím zase narovnal a pohlédl na Adriane, která se rychle zvedla.
„Co je?“ zeptal se James.
„Nic, zněla odpověď.
James se na Adriane, která si teď zakryla tvář dlaněmi, podezřele zahleděl. Adriane ruce sundala, ale jen co to udělala, tmavá místnost i s Jamesem, ozářeným světlem z jeho hůlky, na vteřinu zmizela a Adriane viděla sebe samu, jak sedí ve tmě na nějaké cestě. Vteřinový záblesk zase zmizel, ale James už také stál a bez mrknutí hleděl Adriane do očí.
„Co je?“ zeptala se teď ona.
James chvíli nic neřekl. „Já jen… měl jsem pocit, že jsem ti v očích viděl…“
„Co?“
James udělal krok zpátky a zatvářil se klidněji. „Ale nic. To asi dělá to světlo.“
„Fajn, tak já si půjdu lehnout.“ Řekla Adriane a kývla na Jamese. „Dobrou noc.“
„Já taky. Dobrou.“
„Budu pozdravovat Lily.“ Zavolala ještě Adriane od schodiště.
„A já Siriuse.“ Křikl James taky už na cestě do ložnice.
„Nataly, hejbni sebou!“ Volala Lily ze dveří ložnice do chodbičky se schody, po které se řítila Nataly. „Máme na to všechno půl hodiny!“
„Vždyť už jsem tady.“ vyhrkla zadýchaná Nataly.
„Kdybys nás nenutila sedět takovou dobu v té knihovně, stíhaly bychom to v pohodě.“ Stěžovala si Lea.
„U OVCE mi za to ještě poděkuješ.“ Ohradila se Lily.
„Ale ne, když za hodinu začíná ples.“ Odsekla Lea.
Vzhledem k tomu, že společenská místnost byla narvaná k prasknutí, holky se jen s těží procpaly ke schodišti do ložnic. Teď v té jejich vládl vyloženě zmatek. Přeřvávala jedna druhou, běhaly od dveří k oknům a sháněly své věci, rozházené po pokoji.
„STOP!“ Křikla se Lea po chvíli a ostatní tři kamarádky se zastavily taky. „Asi to bude lepší… v klidu.“
O dvacet minut později už byly všechny téměř hotové, i když to byla neuvěřitelná rychlost. Jedné, co chybělo, bylo dolíčení a šperky. Nataly měla dlouhé, černé šaty až na zem. Bez ramínek, okolo pasu byl na šatech přišitý široký růžovobílý pás ve tvaru kytek a od něj se až k zemi rozšiřoval rozparek zalátovaný tou samou barvou jako pás. Lea měla šaty světle modré, ale byly dlouhé jen nad kolena. Vázané v zadu na krk a od pasu dolů se a rozšiřovaly a mírně krepovaly. Adriane si vybrala červenočerné šaty. Také nebyly na ramínka, ale na korzet, od kterého se od pasu rozšiřovaly a látky byly pomuchlaně naskládané v postupu za sebou dolů. Lilyiny nazelenalé šaty měly jen jedno širší ramínko, délku měly nejdelší – na zem, kde se vzadu ještě táhly jako vlečka. Tyhle šaty se rozšiřovaly velice mírně a přímo od hrudníku. Byly šité podél Lilyiny postavy a od loktům k zápěstí je ještě doplňovaly rozšiřující se návleky.
Každá k daným šatům dostala samozřejmě i boty na podpatcích, na které nejvíc nadávala Adriane. Jednu chvíli si vážně hodlala vzít tenisky a prohlašovala, že bude alespoň originální. Lea jí je ale násilím z nohou během minuty sundala a schovala.
Líčení se vybíralo také podle šatů. Takže zatímco Lily s Leou byly nalíčené jako z pohádky, k Adriane a Nataly nešlo nic než převážně tmavší barvy a to byla hlavně černá, která stejně z většiny vládla jejich šatům.
Dole, ve společenské místnosti, už čekala většina všech Nebelvírských. Když dolů sešly Lily, Adriane, Lea a Nataly, ani jedna nikde Jamese, Siriuse a Remuse neviděla. Byla tam doslova hlava na hlavě.
„No to nevadí,“ zakřičela Lily přes halas v místnosti ke kamarádkám. „tak zůstaneme tady na schodech, dokud se nevyjde ven.“
„Hlavně si někde nepřišlápni tu vlečku.“ Varovala ji Lea s úšklebkem.
Asi za deset minut do přecpané společenské místnosti vešla profesorka McGonagallová a pokynula studentům, aby se postupně začali přesouvat ven a šli všichni do Vstupní síně. Lily, Adriane, Lea a Nataly se tak mohly konečně odlepit od zdi v chodbičce. Prošly skoro jako poslední z Nebelvírských ze společenské místnosti.
James, Sirius a Remus stáli asi v polovině schodiště od portrétu.
„Kde je zase Červíček?“ rozhlížel se kolem sebe James.
„Sehnal si vůbec někoho?“ zeptal se Remus. „Jestli sem vůbec přijde.“
„Mě by spíš zajímalo, kde je Buttlerová.“ Řekl Sirius a také se rozhlížel.
Zástup lidí se začal sunout dolů, směrem ke Vstupní síni a tak šance lidí, kteří se chtěli pro někoho nebo něco vrátit, byly ve vlně tlačícího se davu značně mizivé. Jako čtyři prameny se ve Vstupní síni spojily čtyři koleje. Skrz svou kolej se protlačovala profesorka McGonagallová.
„No sláva! Tady jste!“ křikla Lea a v těsném závěsu za ní s Adriane a Lily se procpala ke třem Pobertům. „Neumíte si představit, co to je, dostat se sem.“
„Páni,“ usmál se James na Lily, která si mu hned stoupla po boku.
„Jo,“ kývla na to Lily taky s úsměvem. „tebe by člověk taky stěží poznal.“
Lupin se ihned ujal Ley a dal se s ní do řeči a Adriane, která stála za nimi a byla z obou stran přimáčknutá mezi dvěma nebelvírskými z pátého ročníku, k sobě za ruku přitáhl Sirius.
„Sluší ti to.“ Oznámil jí.
Adriane se ušklíbla. „To mám štěstí, že to tentokrát říkáš mě.“
„Sarkastická, jako vždy.“
„Jak jinak.“
Sirius se na ní otočil, ušklíbl se taky a zavrtěl hlavou. „Jsi cvok.“
Mezitím se profesorka McGonagallová probojovala až dopředu do čela všech studentů před vstupní bránu do Velké síně. Rozpřáhla ruce a v síni se postupně zjednal klid.
„Poslouchejte mě. Studenti, kteří stojí přibližně naproti mně, se rozestoupí a udělají uprostřed síně volné místo pro sedmé ročníky všech kolejí. Ty si stoupnou se svými partnery do zástupu po dvojicích za sebou. Až se dveře Velké síně otevřou, všichni, kromě sedmých ročníků, vejdou do ní se rozestoupí kolem celé síně. Sedmé ročníky budou dnešní ples zahajovat a až odsud ostatní studenti odejdou, počkají tu na mě.“
Pak profesorka zmizela a Vstupní síň se opět dala do pohybu. Třetí až šesté ročníky se stahovaly dozadu a pouštěly před sebe zbývající studenty závěrečných ročníků.
„Kde je vlastně Nataly?“ zeptal se Remus.
„Asi někde vzadu.“ Odpověděla Adriane. „Jde s Gregem O´nealem z Mrzimoru.“
Když už vše bylo, jak profesorka McGonagallová požadovala, otevřela se brána do Velké síně a všichni mimo nejstarších studentů se do ní začaly hrnout. Už ze Vstupní síně bylo vidět, že rozlehlá místnost naproti nim je celá předělaná: slavnostní a dlouhé kolejní stoly byly přesunuty ke zdím hradu. Pak se profesorka McGonagallová objevila znovu i s dalšími třemi profesory zastupující své koleje.
„Teď bych poprosila zbývající sedmý ročník, aby prošel do Velké síně postupně za svým ředitelem své koleje. První půjde Havraspár v čele s profesorem Hooperem, po něm Nebelvír se mnou, jako třetí půjde Mrzimor s profesorkou Prýtovou a poslední Zmijozel, jehož povede profesor Slughorn… Je všem vše jasné?“
Když se ozvalo souhlasné zamručení, otočila se profesorka k profesorovi Hooperovi. Mezitím se sedmáci znovu začali formovat do zástupu podle toho, jak půjdou za sebou. Široké dveře Velké síně se znovu rozevřely dokořán, kapela, která stála místo Čestného stolu začala hrát, a profesor Hooper se svou kolejí vykročil vpřed. Profesorka McGonagallová pak kývla na skupinku Nebelvírských.
„Obávám se, že teď se mě budeš muset chytit pevněji.“ Otočil se Sirius na Adriane, která se ušklíbla, těsně před tím, než vykročili za Havraspárem.Zpět na obsah
Kapitola 27: Záblesky... naděje?
Sedmé ročníky procházeli ze Vstupní do Velké síně, jak jim profesorka McGonagallová řekla, za doprovodu bradavické školní hymny. Všichni ostatní studenti byli rozestoupeni po Velké síni a sledovali zástupy dvojic sedmých ročníků. Hudební skupina, které patřilo celé pódium, čekala, až se sedmáci rozestoupí po síni, aby pak mohla začít znovu hrát. Lily s Jamesem, Adriane se Siriusem, Lea s Remusem a Nataly s Gregem O´nealem stáli blízko sebe. Červíček zatím nebyl nikde vidět.
„Umíš tancovat?“ zeptala se trochu nejistě Lea Remuse. „Já totiž moc ne.“
„No vidím, jak se ti do toho chce… Není to nic těžkého.“ Ujistil ji. „Ale ty ruce musíš dát sem.“
Ve Velké síni bylo ticho, pak ale začala kapela na podiu hrát první tóny a taneční dvojice se daly do pohybu. Zbytek studentů zatím jen přihlíželo v pozadí.
Po chvíli se k sedmým ročníkům připojili i profesorské dvojice, jako byl profesor Brumbál s profesorkou Prýtovou, McGonagallová s profesorem Kratiknotem, což vyhlíželo obzvlášť komicky nebo Křiklan s profesorkou Travisovou, která učila létání. Přehlédnout se nedal Hagrid, který si u stolu s občerstvením a nápoji povídal se několika studenty Nebelvíru šestého ročníku. Nenápadný nebyl ani Argus Filch, jak drží v ruce packu paní Norissové a mírně se pohybuje do tónů muziky.
Pak už se na tančení plochu vrhli snad všichni.
Krátce na to však do Adriane vrazila Viktorie Phillipsová, jedna z dívek, která hodlala ulovit Siriuse na ples pro sebe.
„Ježiši, promiň.“ vypískla falešně Viktorie a dramaticky si zakryla dlaní ústa.
Adriane se nadechovala, aby jí něco řekla, ale Viktorie už byla pryč. Když ale po několika vteřinách do Adriane neohrabaně narazila další dívka, sedmačka tentokrát ze Zmijozelu, zatvářila se Adriane už naštvaně.
„Jestli je to tady už pro tebe těsné, můžeme jít o síň dál.“ Šklebil se Sirius.
„Ani náhodou.“ Zamítla to okamžitě.
Odtančili se asi tři klasické tance, než na řadu přišla trochu dobovější hudba. Tu studenti přivítali mnohem vřeleji.
Po půl hodině se k jednomu ze stolů zhroutili udýchaní Pobertové, Lily, Adriane, Lea a Nataly s Gregem. Ti dva však za chvilku někam zmizeli.
„Něco k pití by teď neuškodilo.“ Pronesl James.
„Skočím pro máslový ležák.“ Ozvala se Adriane a vyběhla k občerstvení. Jen co ale zmizela, otočil se James na Siriuse a šibalsky se na něj ušklíbl.
Sirius se nechápavě zamračil. „Co je?“
„V životě by mě nenapadlo, že ty a Adriane Buttlerová spolu skončíte na plese.“
„No hlavně že všem bylo určitě hned od prváku jasné, že ty a Lily Evansová skončíte ještě dál.“ Vrátil mu úder Sirius, čímž si vysloužil pobouřený pohled od Lily. James na rozdíl od ní zůstával v klidu a otočil se na Remuse.
„Poslyš, kdo je vlastně ten O´neal, se kterým je tady Nataly?“
Remus pokrčil rameny. „Že by její nový kluk?“ řekl a pohlédl na Leu, vedle sebe. Ta se ohlédla přes rameno, směrem, kterým Nataly zmizela.
„Asi ano.“ Přikývla pak. „Poměrně dlouho je už taková veselejší.“
Zatímco Adriane čekala ve frontě na pití, přiběhla k ní Alex.
Ahoj,“ pozdravila. „taky dost, že jsme se tu našly.“
Adriane se otočila a vyvalila na Alex oči. Vypadala úplně jinak, než byla Adriane zvyklá... tak trochu elegantně a přesto rebelsky. Fialové proužky v černých vlasech, které měla také kouzlem prodloužené pomalu až k pasu, změnily barvu na světlejší modrou. Ta jí ostatně ladila i k šatům, které byly ještě o málo kratší, než ty Leyiny.
„No pane jo.“ Vymáčkla se Adriane. „Sluší ti to.“
„Díky.“ Ušklíbla se Alex a mávla rukou. „Tobě taky. Ale řeknu ti, chodit v těhlech botách je nelidké.“
Adriane sklopila oči k Alexiným nohám, kam ukazovala. „No kozačky, co se divíš.“ Uculila se Adriane škodolibě. „Aspoň nejsem sama… chtěla jsem si vzít normální boty, ale Lea mi je někam schovala.“
Alex se zasmála. „No tak s těmi ošoupanými teniskami, co nosíš, a v těhlech šatech bys vůbec nevypadala dohromady jako cvok.“
„Rozhodně bych měla o milion puchýřů míň.“ Ohradila se už zamračeně Adriane. Mezitím se už dostala ke stolu a tak pobrala několik lahví máslového ležáku a otočila se zase na Alex. „Nepůjdeš se mnou na chvíli k nám? Kde máš vůbec toho svého tanečníka?“
„Je teď s Emily a Joeym u našeho stolu. Půjdu na chvíli s tebou.“ Řekla Alex a vzala ještě dvě láhve ležáku a chlazené minerální vody.
„Super.“ Kývla Adriane a s Alex se otočila a vydala ke stolu.
Obě se na chvíli v půlce cesty zarazily a sledovaly školníka Filche, jako by pochybovaly o jeho duševním zdraví, když jim se svou kočkou v náručí protančil přes cestu. Pak Adriane zavrtěla hlavou a pokračovaly obě dál.
„No a co Black?“ zavedla Alex téma. „Ne, že by mě nějak překvapilo, že jsi ho sem pozvala, ale…“
„Ještě ty začínej,“ zahučela nevrle Adriane. „už teď toho lituju… vůbec nemáš ponětí, kolik už musím mít na sobě modřin, od těch jeho bláznivých ctitelek.“ Alex se znovu rozesmála a Adriane po ní vrhla nespokojený pohled. „To vůbec není vtipné! Ta tvoje spolužačka Phillipsová mi dupla na nohu jako slon! A to nepočítám to, jak do mě na začátku vrazila…“
„Vždyť jsi s tím musela počítat,“ řekla Alex. „Už od toho oběda, co jsi se ho zeptala na ten ples, kolovaly fámy, že ´Buttlerová jede po Blackovi´.“
Adriane zvedla obočí a znovu zavrtěla hlavou. „Vždyť je to jen ples… Tak když už dokolovaly, tak teď už mi to je jedno.“
„No to už sice dokolovaly, ale teď se veřejně tvrdí, že s ním chodíš.“ Pokrčila rameny Alex a Adriane na ní otočila hlavu tak rychle, až jí ruplo za krkem.
Když došly ke stolu, postavily na něj láhve s pitím a posadily se. Alex všechny přeletěla pohledem.
„Kde máte Pettigrewa?“ zeptala se s pohledem upřeným na Jamese, který pokrčil rameny.
„Nevíme.“ Odvětil a natáhl se ke stolku pro máslový ležák. „Asi nesehnal nikoho na ples, tak se na to vykašlal.“
Alex kývla hlavou a v tu chvíli se po Velké síni rozezněly tóny známého ploužáku. Než stačil kdokoli mrknout, byli James s Lily a Remus s Leou na taneční ploše.
Alex se otočila k Adriane a Siriusovi. „Omluvte mě, jdu hledat svého partnera.“ Zašklebila se a byla pryč.
Sirius pohlédl na Adriane. „Nepůjdeme taky?“
Adriane však vypadala, že váhá a s pohledem upřeným do sklenice s vodou, řekla: „Myslí si, že spolu něco máme.“
Sirius se zvedl a s nabídnutou rukou čekal na Adriane. „Tak ať.“
„Není ti toho Petra líto?“ zeptala se Lily Jamese, opřená hlavou o jeho rameno.
„Proč?“ ptal se teď James a ještě jednou přeletěl pohledem dvojice před sebou. „Protože si nenašel nikoho sem?“
„Nevypadá poslední dobou příliš spokojeně…“ mínila Lily.
„A já snad ano?“ ptal se dál James. „Mám na krku nejdůležitější zkoušku za celých sedm let tady a stačí, abych udělal jen jednu chybu a všechno může jít do kopru.“
„Ale, prosím tě,“ zavrtěla hlavou Lily. „Třeba to nebude zase tak strašné – jsi chytrý, ty OVCE zvládneš.“
Na to James zvedl hlavu a podíval se na Lily, která udělala to samé. „Já měl ale na mysli famfrpál.“
„Bojíš se, aby se ty drby nestaly pravdivými?“ ptal se Sirius.
„Proč?“ odpověděla Adriane otázkou.
„No že ode mě stojíš tak daleko.“ Konstatoval Sirius a bez řečí ji přitáhl blíž k sobě. Adriane chvíli vypadala, že by k tomu něco ráda dodala, ale protože byla Velká síň potemnělá, Sirius její výraz zřetelně neviděl. Nutno dodat, že mu to nejspíš docela i vyhovovalo. „Je na čase se poznat trochu detailněji, ne?“
Adriane zvedla obočí. „Vážně?“
„Ano.“
„Myslíš, že se za těch sedm let neznáme dost detailně?“
„Myslím, že zdaleka ne.“ Z jeho hlasu bylo Adriane jasné, že se usmívá.
„Zapomeň.“ Zněla konečná odpověď.
„Když se tě na něco zeptám a ty tleskneš, bude to znamenat ne, bereš?“
„No né… já se tě můžu pustit?“
„Na vteřinu.“
„Nějaký bonus k tomu?“
„Můžeš se ptát i ty mě.“ Zašklebil se znovu Sirius.
„Neuvěřitelný.“ Ulevila si Adriane.
„Já vím.“
„Už jste o sobě řekli Lily?“ ptala se o pár metrů dál Lea.
„Ne.“ Zavrtěl hlavou Remus. „Zatím James ještě nechtěl.“
„A na co čeká?“ nechápala Lea. „Až mu naprší a uschne?“
„Třeba si to nechává jako překvapení k zásnubám.“ Navrhl Remus.
„Zásnuby?!“ vřískla Lea hlasitě a napůl se od Remuse odtáhla, aby na něj viděla.
„Klid, Leo, to byl jen vtip.“
„Aha,“ zahučela zaraženě. „No nechci nevidět, jak se bude Lily tvářit, až zjistí, že James má parohy.“
„Já zase nechci vidět, jak se bude tvářit, až zjistí, že se celých sedm let baví s vlkodlakem.“ Řekl potichu.
„Remusi,“ zavrčela ostře Lea a probodla Remuse pohledem. „nech toho.“
„Když jsi zíral na pozadí té pomocnice madame Malkinové, bylo to proto, že jsi mě chtěl naštvat?“ ptala se Adriane, ale Sirius neudělal nic.
„Lituješ, že jsi se mnou na plese?“ zněla otázka Siriuse.
Adriane chvíli váhala, po chvíli udělala něco, co mělo znamenat tlesknutí.
„To kouzlo ve čtvrtém ročníku, po kterém polovina hradu zarostla břečťanem a za které mě McGonagallová poslala k Brumbálovi, jste vyslali vy s Potterem, že ano?“ Sirius se usmál a opět netleskl. „Já to věděla!“
„Byla´s na mě naštvaná hodně, když jsem tě před půlrokem políbil tenkrát na té chodbě?“
Tentokrát neudělala nic Adriane..
„Všechny ty holky, kterými ses teď nedávno nechal obskakovat…“ Sirius otočil hlavu a podíval se Adriane do očí. Tu opouštěla v tu chvíli jistota v téhle „hře“ pokračovat. Nejen proto, že se právě pohybovala ve jasnějším světle než Sirius, ale taky protože na ní znovu dolehl tentýž úzkostlivý pocit, který jí přepadl, když ho na ples zvala. „To byla jen – „
„Provokace.“ Doplnil za ní Sirius.
Písnička s kapelou dohrála a Velkou síní se rozlilo světlo z očarovaných svíček ve vzduchu. Adriane v tu chvíli nepříjemně škublo v břiše. Otočila se ale se Siriusem k Jamesovi a Lily, kteří se k nim pomalu blížili.
Adriane se zatmělo před očima a zároveň zableskl obrys opět neznámého domu. Smůla byla, že přesně v tu chvíli se na ní Sirius podíval. Když Adriane na vteřinu pevně zavřela oči, znovu je otevřela a podívala se na Siriuse, spatřila jeho ohromený výraz.
„Co je?“ zeptala se opatrně Adriane.
Sirius zamrkal. „Nic, jen se ti právě očima prohnalo něco černého.“
Adriane se poněkud křečovitě pousmála. „Vážně…? Očima?“ Sirius krátce přikývl, ale nespustil z ní oči. „Černého? Co to mohlo být…“
„Neviděli jste tu už Nataly s tím O´nealem?“ ptala se Lily, když k nim s Jamesem došli, a rozhlížela se kolem. Sirius i Adriane se na ní podívali, ale odpovídat nemuseli, protože Nataly slyšeli už z dálky.
„Jamesi! JAMESI!“ křičela a proplétala se mezi lidmi, kteří si jí kupodivu ani moc nevšímali, s Gregem O´nealem v patách. „Našli jsme Pettigrewa! V učebně pod astronomickou věží! Vypadal doslova zoufale, div že tam skoro neomdlel… Chce s tebou mluvit.“ Nataly se pak otočila k Adriane. „A s tebou taky.“
Adriane, James a Sirius s Lily, kteří se nenechali odbít, běželi ke staré učebně, kde na ně měl Červíček čekat. Nataly, Greg O´neal a Lea s Remusem zůstali ve Velké síni. Když však došli ke zmíněné učebně, čekalo na ně překvapení.
Adriane užuž chtěla dveře otevřít, když jí James zarazil s rukou na klice, aby neotvírala a naklonil se ke dveřím.
„Říkal jsem ti, Červíčku, abys to na mě nezkoušel.“ Říkal právě chladný hlas, který James i ostatní ihned poznali. „Jednou sis vybral, tak si teď si sníš, co sis nadrobil.“
„Ale – ale já – „
„Žádné ale není, Pettigrew.“ Zavrčel na něj Lucius Malfoy, značně nebezpečnějším tónem. „Varuji tě, Červíčku, jestli jen cekneš, víš, co by tě čekalo… měl by ses na co těšit.“
„Já myslím, že se spíš těší, až odsud vypadneš ty, Malfoyi.“ Řekl chladně James, který dveře prudce otevřel a během vteřiny byl uvnitř učebny. Stejně tak i Adriane, Lily a Sirius.
Červíček seděl opřený zády o zeď, asi tak v polovině učebny a nad ním se výhružně tyčila Malfoyova vysoká postava. Petr jako jediný ze všech přítomných měl na sobě obyčejný školní hábit. V obličeji byl úplně bílý a klepaly se mu ruce. Přesto se zdál být poměrně překvapený, kolik lidí do učebny najednou vtrhlo.
„Ale,“ zasyčel ironicky Malfoy a otočil se k Jamesovi. „Potter obět zasahuje.“
„Nejradši bych zasáhnul tebe,“ zašklebil se na něj posměšně James. „vypadni odsud. Tady nemáš co dělat.“
„Na tvým místě bych si nevyskakoval, Pottere.“ Zasyčel jedovatě Malfoy.
„Jamesi,“ ozval se Sirius sarkastickým hlasem. „jak si to, prosím tě, představuješ? Copak nevíš, že tady Malfoy má mezi námi teď navrh? Vždyť to je přece nás všech velký sen – nechat se komandovat samotným Voldemortem.“
Při posledním Sirusově slově Červíček snad zbledl ještě víc, až se zdálo, že prosvítá.
Malfoy chtěl něco říct, ale Sirius se otočil na Petra. „Něco jsi chtěl Jamesovi a Adriane říct, Červíčku?“
Jenže Červíček vypadal, že se na podlaze učebny pořád zmenšuje, prsty žmoulal kus hábitu a přeskakoval očima od Adriane, Jamese až po Malfoye. Ten se do něj vyloženě vpíjel očima. Když se Červíčkův pohled definitivně zasekl právě na Malfoyovi, otočil se na něj znovu James.
„Dovolíš, Malfoyi?“ řekl a natáhl ruku ke dveřím. „Zřejmě sis toho nevšiml, ale s tím svým hadem sem jaksi nezapadáš.“
Malfoy se s ním chvíli měřil pohledem, než si odfrkl a znovu se pohrdavě a varovně zároveň podíval na Červíčka, schouleného na zemi. „To bych rád věděl, kterou z těch vašich slavných statečných nebelvírských povah má tady tenhle chcípáček.“
Na to James sáhl po hůlce. Malfoy chtěl udělat to samé, ale zbytek Nebelvírských byl rychlejší.
„Ale, ale,“ zavrtěl James káravě hlavou. „copak takhle se mluví v aristokratické rodině, Malfoyi?“
Malfoy se znovu ohlédl po Červíčkovi, odstrčil od sebe Jamesovu a Adrianeninu hůlku a s dalším pohrdavým odfrknutím z místnosti odešel.
Nebelvírští hůlky schovali, jakmile ze dveří zmizel lem Malfoyova společenského hábitu.
„Tak povídej, Pettigrew.““ Otočila se na něj hned Adriane. „Co jsi to chtěl říct?“
Červíček však už vůbec nevypadal, že by měl něco důležitého na srdci, s čím by se chtěl svěřit. „Ale nic… jen jsem – vás hledal, tak jsem… chtěl – „
„Tak dost, Petře.“ Zarazil ho Sirius zamračeně, přešel k němu, chytil ho za hábit a vytáhl na nohy. „Vstávej… Tak to vysyp, co se děje?“
Petr se ale do očí Siriusovi nepodíval. „Nic.“
„Nic,“ zopakoval Sirius. „myslíš, že jsme padlí na hlavu, Červíčku? Myslíš, že jsem já zapomněl na tu astronomickou věž? Podívej se na sebe! Už pomalu od začátku školního roku mizíš po večerech z ložnice, skoro nejíš, už vůbec nemluvíš, když už tak lžeš a paktuješ se se Zmijozelskými… co to má znamenat?“
„Já se s nimi nepaktuju!“ ohradil se Červíček. „Prostě – prostě Malfoyovi mají dohodnutou nějakou věc s mými rodiči, tak se přezemě domlouvají, to je celé!“
„A to se domlouvají půl roku?“ dorážel dál Sirius. „To tedy musí být něco extra, viď?“
„Já nevím, o co jde!“
„Tohle nemá cenu.“ rozčílil se Sirius. „Jdu ven.“
James a Adriane vyšli za ním ven. Lily už také byla u dveří, když se na Červíčka ještě otočila.
„Víš, nechci se ti do ničeho nějak míchat nebo radit, ale – měl by sis dát pozor na Malfoyovy řeči… Když si totiž pozor nedáš, dokáže tě snadno přesvědči o jeho pravdě.“ Řekla Lily klidně, ale Červíček se na ní díval, jako by čekal, že po něm každou chvíli skočí, jako tenkrát Adriane u nebelvírského stolu. „Malfoy umí moc dobře mluvit.“
„Jestli v něčem jede s Malfoyem a ten teď na něj tlačí,“ říkal James na cestě zpět do Velké síně. „je v docela slušným maléru.“
„On ti to stejně neřekne, Jamesi,“ mínila Lily. „Sirius říkal něco o astronomické věži - co to bylo?“
„Já nevím,“ zavrtěl hlavou James. „asi ho potkal někde jinde a slíbil Petrovi, že nikomu neřekne, že tam nebyl…“
„Ani tobě a Remusovi ne?“ zapochybovala Adriane a James pokrčil rameny.
„Kde vůbec je?“ zeptal se James. „Sirius.“
„Říkal, že jde na vzduch.“ Odpověděla Adriane.
„Zrovna teď… když s ním chci mluvit.“ James se otočil na Adriane. „Ty víš, kde je?“
„Ano,“ přikývla. „měl by být někde kousek od Vstupní síně venku. Řekl mi to, když jsme čekali na Lily.“
„Skoč pro něj, prosím.“
Adriane si tedy vzala od Jamese jeho plášť a odběhla chodbou, kterou právě míjeli, směrem ven z hradu. James s Lily pokračovali dál do Velké síně za ostatními.
Adriane se proplétala kolem zamilovaných dvojic a najednou jí došlo, co asi Nataly s O´nealem dělali přes polovinu hradu dál, než měli správně být a jak našli Červíčka. Siriuse teď však nikde neviděla. Prošla tedy dál, ven z hradu, až uviděla obrys postavy s delšími vlasy a zamířila k ní. Vzhledem k tomu, že byl stále ještě únor, Adriane se už teď těšila, až bude v teple ve Velké síni.
„Nechtěl by ses vrátit zpátky?“ promluvila na něj ještě dřív, než k němu přímo došla. „James by s tebou rád mluvil.“
„Ano,“ kývl Sirius. „půjdu.“
Adriane naklonila hlavu. „Děje se něco?“
Sirius se na ní konečně podíval. „Že se ptáš zrovna ty.“ Zašklebil se.
Adriane však zavrtěla hlavou. „Já už jsem si zvykla, že se mnou furt něco je, ale vidět tebe se takhle chmurně tvářit… to je vzácnost.“
„Co když Petra Malfoy a ostatní doopravdy namočili do nějkých těch svých akcích se Smrtijedy?“ zeptal se Sirius a vyndal ruce z kapes.
„To ne,“ pochybovala Adriane. „to by vám přece řekl, kdyby ho Malfoy nebo Snape nutili do něčeho, co nechce.“
„Petr je tichý. Většinou, když má problém, tak si ho raději snaží vyřešit sám, než aby tím ostatní otravoval.“ Sirius se znovu podíval Adriane do tváře. „Vzpomínáš si, jak jsi říkala, že si jsi skoro jistá, že tě někdo prásknul Nathanieli Landesovi?“
„No jistě,“ zamračila se Adriane. „Jak bych na tu noc mohla zapomenout.“
„Tenkrát jsi mě přesvědčovala, že to musí být někdo z Nebelvírských…“
„A ty myslíš, že je to Pettigrew, viď?“ pohlédla na Siriuse značně nepřesvědčivě. „Siriusi, neblázni. Toho by Červíček nebyl schopný… už jen díky své povaze.“
Chvíli bylo ticho, než se znovu Adriane otočila na Siriuse. „Jdeme dovnitř… je tu strašná zima.“
„Moment ještě,“ řekl Sirius a chytil Adriane za předloktí.
Jak přibývalo hodin, ubývalo ve Velké síni studentů. První až třetí ročníky měly nařízeno kolem jedenácté hodiny opustit síň. Zbytek si mohl dělat co chtěl, ovšem s tím, že skupina přestávala hrát o půlnoci.
Teď bylo právě půl dvanácté a po taneční ploše se líně pohybovalo ještě pár jedinců, kterým zbily síly.
Lily, James a ostatní seděli ještě na svém místě u stolu a James stále čekal, až Adriane přivede Siriuse zpět.
„Tak kde jsou?“ ptal se James a zívl.
„Co kdybychom šli do společenské místnosti?“ nabídl Remus. „Mám takový dojem, že už nepřijdou – nejspíš už jsou tam. A aspoň si můžeme promluvit taky s Červíčkem.“Zpět na obsah
Kapitola 28: Když se zvěsti stávají pravdivými
Od plesu uběhly přes dva týdny a než se kdokoli nadál, byla téměř polovina března tady. Samozřejmě jak jinak, začaly sedmé ročníky šílet z blížích se OVCE. Co však většinu lidí v tomto směru překvapilo, bylo chování Lily. Její přátelé čekali, že čím víc se budou OVCE blížit, tím víc bude Lily zabarikádovaná v ložnici nespočtem knih a kompletně zralá na infarkt. Opak byl ale překvapivě pravdou. Učila se přiměřeně, netahala každý metr s sebou nějakou knihu, nechodila za ostatními a nedomlouvala jim, aby se učili taky. Jinými slovy byla normální.
Naproti tomu Lea se divně chovat začala. Zatímco byl James na tréningu famfrpálu, Lily a Remus šli s ním a Sirius také nebyl k nalezení, zůstala večer ve společenské místnosti jen Adriane. Lea měla původně jít s Lily a Remusem na tribunu, ale bůhví proč se během deseti minut vrátila zpět do věže. Adriane se ten večer dokázala po dlouhých dnech konečně trochu soustředit na učení a hodlala toho využít. Seděla v křesle u krbu, na překřížených nohou měla rozloženou učebnici přeměňování a kouzelných formulí a učila se. Neustálého Leyino pobíhání sem tam, převážně kolem ní, si ani nevšimla, což Leu poměrně rozlaďovalo. Zřejmě se jí chystala něco říct a nemohla se k tomu dokopat.
Lea teď stála o stolek dál, kousala si nehet a hleděla na Adriane jako by přiblížení k ní znamenalo okamžitou smrt. Lea se přesunula ke křeslu vedle Adriane, posadila se, otočila se čelem k ní a bez mrknutí se na ní pověsila pohledem. Adriane až teď, když to vycítila, na Leu pohlédla na vteřinu koutkem oka, aniž by jen cukla hlavou.
Lea seskočila z křesla a přidřepla si k opěradlu Adrianeninýho křesla. „Adriane?“
„Hm?“ zahučela Adriane nepřítomně.
„Em…“ začala Lea a rýpala prstem do opěradla. „víš… já bych něco potřebovala.“
„Jo?“ zeptala se Adriane stejným dutým tónem.
„Rozhodně ale nechci, aby sis myslela, že tě chci nějak využívat…“ ujišťovala ji Lea spěšně.
„Aha,“ kývla stále s nepřítomným výrazem Adriane.
„Jenže, abys chápala, tak je to pro mě velice důležitá věc.“ Pokračovala Lea. „Vlastně mi jde doslova o život.“ Adriane konečně zvedla k Lee oči. „No… o reputaci teda určitě.“
„Vážně?“ zeptala se Adriane se zdviženým obočím.
„Ano.“ Kývla Lea a klekla si a začala pro změnu žmoulat kus rukávu Adriane, která opět stočila pohled do knihy, ale Lea pokrčovala. „Mě je to doopravdy blbý to připomínat – vím, jak jsi na to háklivá a já bych tě opravdu nerada využila, když vím, že tě to teď furt trápí a radši děláš, že o ničem nevíš, ale já…“
„Leo, prosím tě, už se vymáčkni.“ Skočila jí do složitého vysvětlování Adriane. „Když budu moct, pomůžu. O co jde?“
„No když já nepochybuju, že ty moct budeš, tady jde ale o to, jestli ty budeš taky chtít.“
Adriane se zatvářila nechápavě. „Ven s tím.“
„No.. já – já bych potřebovala… vědět-něco-o-famfprálu?“ vypálila ze sebe Lea a Adriane zvedla tázavě obočí. „Jestli něco nevíš o… famfrpálu.“
„O famfrpálu?“ opakovala Adriane zaraženě. „No samozřejmě, že ano. Kdo by něvěděl. Přece jen ale bude lepší, když zajdeš za Jamesem, ne? Zas takový expert na to - “
Lea však zavrtěla hlavou. „Ne, ty mi nerozumíš. Já potřebuju vědět, jestli… jestli vyhraje-me.“ Lea se na Adriane teď dívala s domněním, že po ní Adriane určitě chvíli co chvíli skočí. Adriane se ale místo toho začínala postupně mračit, což bylo znamení, že jí došlo, co po ní Lea ve skutečnosti potřebuje.
„Jak bych to asi já mohla vědět, Leo?“ zeptala se Adriane podezřívavým tónem a pozorně si ji měřila.
„No – no však víš, jak máš… ty… ty – víš, co.“
Adriane zaklapla knihu. „Vypadám snad jako nějaká věštírna nebo co?“
„Ne!“ zavrtěla rychle hlavou Lea. „To rozhodně ne. Jen… Adriane, já to potřebuju vědět! Ty to víš, je to tak?“
„Proč si to myslíš?“
„Protože jsem tě párkrát slyšela, jak jsi si občas něco řekla pro sebe, třeba aby se Lily nebála, že by to James náhodou prohrál.“
Adriane se na Leu chvíli mlčky dívala. „Fajn, a proč bych ti to měla říkat? Teda - kdybych to věděla, samozřejmě.“
„Protože… protože jsem se – vadila… se zmijozelskou Hopkinsonovou.“ Zamumlala Lea do země.
„Cože jsi udělala?“ vyvalila na ni oči Adriane.
„Vsadila se.“ Špitla Lea.
„A to jen z toho úsudku, že já bych mohla vědět, jak to dopadne?“ zděsila se Adriane.
„Ne,“ zavrtěla Lea opět hlavou. „já Jamesovi věřím… taky.“
„O co jsi se vsadila?“ zeptala se Adriane hlasem, jako by ani nechtěla slyšet odpověď. Vždycky když už se Lea byla ochotná vsadit, protože jí k sázce dohnat, je umění, muselo to stát za to.
„Myslíš, když prohraju?“ skoro zašeptala Lea a Adriane přikývla. „Ani se neptej.“
„Tak o co?“
„No… že se… pokusím,“ Lea přestala mluvit a Adiane opět zvedla obočí. „sbalit Landese.“
Nastala chvíle ticha, kdy se Adriane nepohl slav v těle a jen zírala na svou kamarádku. Po chvíli ale propukla v hurónský smích.
„Čemu se jako směješ?“ sjela ji pohledem Lea.
„Proboha.“ uklidňovala se Adriane. „Škoda, že se to nest… NE!“
Lea v tu chvíli, kdy Adriane řekla druhou větu, na ní vítězoslavně ukázala prstem. „Já to věděla! Já to věděla!“
Adriane mířila k astronomické věži. Kamkoli se totiž ve společenské místnosti hnula, Lea za ní chodila a chvíli žadonila a chvíli na ní křičela, aby jí řekla všechno, co ví. Adriane to teď přišlo k smíchu. Kdyby byla Lea z mudlovského světa, měla by se stát herečkou. Její pohybové kreace, většinou v jejích vypjatých situacích, jí k tomu předurčovaly.
Adriane už šplhala po schodech vedoucí k věži. Vždycky se tam nejlíp uklidňovalo. Tenhle rok, ač se to zdálo zvláštní, tam byla jen jednou a to v den, kdy se dozvěděla, že Angelina a Juliette nejsou její vlastní sestry. Vůbec jí nevadilo, že šla do nebelvírské věže zmoklá jako slepice a nechávala za sebou potok.
Teď tam Adriane nešla, že by jí Lea nějak zvlášť rozčílila nebo vyvedla z míry, ale chtěla si v hlavě urovnat všechno, co se jí v ní prohánělo. To neustálé měnění vidění budoucnosti způsobovalo chaos.
Vyšla nahoru a stála chvíli uprostřed na vrcholku věže. Nebyla ani nijak velká zima, jen foukal silnější vítr. Adriane by se vůbec nedivila, kdyby jí v tuhle chvíli před očima zase něco problesklo. Většinou si to vybíralo dramatické okamžiky. Pak si Adriane uvědomila, že kdyby to opravdu náhodou přišlo, tak by velice nerada přepadla přes tu hradbu kolem věže. Udělala proto několik kroků dozadu, než narazila zády do zdi a sesunula se po ní dolů.
Nevěděla proč, ale cítila v kostech, že se něco stane. Vždycky jí přepadl takový pocit, jako mívají lidé, když stojí před nějakou volbou a ani ne vteřinu předtím, co se rozhodou, vědí, sami od sebe, jestli udělali dobře nebo ne. Bohužel někdy to nejde vzít zpět a přesně ten pochmurný pocit doléhal na Adriane i právě teď. Dlaně si přiložila na obličej a prsty si mnula oči. Pak přestala a slyšela jen hvizd větru… Dokud ho někdo nechtěl překřičet.
„Co tu děláš?!“
Adriane vyskočila na nohy a ruka jí okamžitě zamířila do hábitu. Pak si ale uvědomila, že ten hlas zná, ten někdo je neviditelný a když jsou všichni Pobertové možná ještě na famfrpálovém hřišti nebo už v nebelvírské věži…
„Co tu děláš ty?“ chtěla vědět Adriane a znovu se opřela o stěnu.
„Přemýšlím.“
„Vážně?“
Sirius ani nemusel mít neviditelný plášť, aby Adriane jistě nevěděla, jak se zatvářil.
„Proč nejsi s ostatními?“ zeptal se místo odpovědi Sirius a škádlivou otázku ignoroval.
„Učila jsem se.“
Chvíli bylo ticho a Adriane začalo znervózňovat, že na Siriuse nevidí. „Co kdybys mi udělal laskavost a sundal si ten plášť? Je dost divný mluvit do vzduchu.“
„Tak já jsem pro tebe vzduch?“ zeptal se Sirius jízlivě. „Tak to teda dík no.“
Adriane vycítila známky Siriusova chování, které se u něj projevovaly před časem a zatvářila se na vteřinu zaraženě. „Víš, nechci se tě nějak dotknout, ale zrovna teď se z mého pohledu vzduchu podobáš velice nápadně.“
Sirius plášť shodil a Adriane na něj vyvalila oči. „Co se ti stalo?“
„No jo… Červíček odhodil hůlku, tak mi bylo blbý na něj vytahovat svojí.“ odvětil věcně Sirius s dlouhou a zřetelnou tržnou ránou na pravé tváři.
„Ty – ty ses pral s Červíčkem?“ zeptala se užasle Adriane, která se v tom začínala značně ztrácet. „Tohle ti udělal… Pettigrew?“
Sirius zvedl jedno obočí. „Ne,“ řekl cynicky. „najednou se tam objevil Snape.“
Na Adriane bylo vidět, že se v ní hromadí milion otázek, ale nevěděla, kterou vyslovit první a tak Sirius zvedl ruku. „Vůbec se mě neptej.“
„Tím jako myslíš, že se Snape zastal Červíčka?“ neodradilo to Adriane.
„To bych ani neřekl,“ zavrtěl hlavou Sirius. „ale hledal jsem Petra, aby mi konečně řekl, co se s ním děje, jako když nám chtěl něco sdělit o plesu. Skoro už mi to chtěl říct, jenže vteřinu na to se tam objevil ten blbec Snape a bylo vymalováno. Zakazoval Petrovi cokoli vyslovit a dělal na něj výhružný ksichty… Červíček se určitě do něčeho s nimi zamotal a teď mu zakazují jít s pravdou ven.“
„Měl bys ho nechat být.“ Mínila Adriane.
„Cože?“
„No nechat ho, nehledat ho a nepáčit z něj, co s ním je. Prostě ho nech. Když ti to chtít říct bude, prostě to řekne. Když podle něj bude potřebovat pomoc, řekne vám nebo Brumbálovi, přirozeně.“ Pokrčila Adriane rameny.
„Ty si děláš srandu, ne?“ žasl tentokrát Sirius.
„Proč jako?“ zeptala se Adriane mírně varovným tónem.
„Ty si vážně myslíš, že Petr Pettigrew bude mít tolik odvahy a půjde se vyzpovídat Brumbálovi na kobereček, že se chtěl paktovat s budoucími Smrtijedy?“ zvedl Sirius obočí. „Promiň, vlastně – že se paktuje.“
Adriane popuzeně zabubnovalo v hrdle, když slyšela Siriusův cynický, ironický, sarkastický a směšný tón. „Kdyby v sobě neměl aspoň špetku cti nebo odvahy jít se přiznat, nebyl v Nebelvíru.“ Odsekla Adriane.
„Že zrovna ty se ho zastáváš.“ Namítl Sirius a Adriane tázavě zvedla obočí. „Nezdálo se mi, že bys zrovna ty k němu chovala nějakou zvláštní náklonnost.“
Adriane se zasmála. „Ale zato k tobě jí chovám až moc, že?“
„Taky jsem si všiml.“ Vrátil zpět Sirius ironicky.
Nastalo další hluboké ticho, přerušované jen sílícím větrem. Najednou se z oblohy začaly snášet pomalu, ale jistě kapky vody. Vzhledem k tomu, že ještě ani ne před čtrnácti dny sněžilo celou noc, bývalo by to Adriane asi postřehla, že prší, kdyby se po dlouhé době neměřila se Siriususem pobouřeným pohledem.
„Tím jsem myslel, že je to čím dál horší.“ Pronesl do ticha Sirius.
„Já jsem to pochopila!“ vybafla Adriane rozčileně.
„Že to nevypadalo.“
„Co ty si myslíš?!“
„To ani nechtěj vědět.“
„Pravda.“ Zahučela Adriane suše. „Vlastně bude úplně nejlepší, když si zase navlečeš ten plášť, zmizíš mi z očí a dáš mi pokoj.“
„To neříkej dvakrát.“ Varoval ji Sirius a po tváři se mu rozlil úšklebek, což Adriane nepochopila.
„Klidně řeknu.“
„Tak už toho nech, Buttlerová,“ culil se dál Sirius. „už jsme spolu přece něco zažili, ne?“
„Cože? A tohle má být způsob, jak si mě usmířit, jo? Připomínat mi všechny ty naschvály, co jste mi kdy, a zvlášť ty, provedli?“
„Ale já si tě přece nechci usmiřovat.“ Zakroutil hlavou Sirius a udělal krok vpřed. „Ty jen potřebuješ postrčit.“
„Jak – postrčit?“ zavrčela Adriane potichu.
„Odhodlat se.“ Zněla Siriusova jednoduchá odpověď.
Adriane nevycházela z úžasu. „Myslíš odhodlat se a konečně tě pořádně nakopnout?“
Sirius se však jen znovu usmál a spíš pro sebe zakroutil pomalu hlavou, kterou měl teď skloněnou.
Mezitím začalo bez okolků pršet a Adriane pomalu docházelo všechno, kam Sirius míří.
„Jistě, chápu,“ kývla hlavou. „Za chvíli tady ve škole končíme a Sirius Black si chce přeci jen udržet reputaci na památku pro další generace a ještě jednou si pořádně užít, že jo.“
Ani nevěděla jak, ale najednou byl Sirius u ní. „Ne.“ Řekl Sirius. „Tentokrát to Sirius Black myslí jinak.“
Adriane opět mezi něj a sebe strčila ukazováček. „Tak jestli tohle má být to tvoje postrčení, tak je dost mizerný.“
„Já osobně bych se divil, kdybys tvrdila opak.“ Odvětil Sirius.
Adriane však stále a vytrvale držela ukazováček jako by přes něj podle ní Sirius neměl šanci přejít. Sirius však Adrianeninu zvednutou ruku stlačil svou dlaní dolů a sevřel. Adriane se jen zmohla na chabé nesouhlasné zavrtění hlavou.
„Stejně se to o nás všude už všude štěbetá.“ Řekl ještě Sirius tiše na minimální vzdálenost od Adriane. Ta však měla momentálně v krku příliš velký knedlík, který přes sebe odmítal propustit jediné slovo.
Zahřmělo a začalo nepokrytě lít jako z konve. Adriane cítila, jak jí do rozpuštěných vlasů bubnují kapky a přepadá jí husí kůže. Jen bylo těžko poznat, jestli ze studeného deště, větru nebo Siriuse, neustále se blížícího.
Do společenské místnosti došla Adriane značně rozladěná. Po došourání se ke svému obvyklému místu u krbu, kde už nechyběl nikdo včetně Červíčka, zapadla do křesla a už se ani nepohnula. Až po chvíli, kdy jí všichni pozorovali, se k ní naklonila Lea.
„Adriane?“
„Hm.“ Zahučela dutě.
„Proč jsi zase tak mokrá?“ chtěla Lea vědět a Adriane se na ní jen podivně zadívala. Pak se ohlédla někam po své pravici, kde ze sebe stáhl plášť Sirius, také promočený na kost.
V místě, kde seděli, opět nastalo ticho. To prolomil James.
„A já se jí chtěl zeptat, jestli neví, kde Sirius je…“ řekl a začínal se pomalu šklebit, na rozdíl od šokovaných tváří ostatních přísedících, kterým to zjevně teprve docházelo, to vypadalo značně podivně. „Mimochodem, Tichošlápku, tohle už mi dej.“ Ukázal James na promočený neviditelný plášť a vzal si ho od Siriuse.
Znovu bylo ticho. Seděli skoro bez pohnutí a jakoby všichni čekali, až někdo zařve: Teď! a smršť otázek, visících ve vzduchu, se může spustit. To se však nestalo.
„Takže… takže to jako – to,“ chroptěla Nataly a přeskakovala od svých zmoklých dvou spolužáků nenápadným pohledem. „vy opravdu… spolu – to… víte, co…“
Lily se na Nataly otočila s chápavým úsměvem. „Chodí, Nataly – to je to slovo, které ze sebe páčíš, ne? Vždyť to bylo jasné, už celý rok dopředu…konečně to vyšlo na světlo! Říkala jsem vám, že to tak dopadne.“
Adriane náhle ožila. „Vážně?“ zašklebila se na Lily. „A věděla jsi taky to, že chodíš s jelenem?“
Už po třetí se mezi nimi rozhostilo další hluboké ticho. Teď se oči přítomných stočily na Jamese, kterému až příliš nápadně ztvrdl úsměv na tváři.
„S jelenem?“ zopakovala a pohlédla na Jamese, jako by jí ho právě teď představili. „Co ty máš společného s jelenem?“
„Jo a Remus je vlkodlak,“ pokračovala dál nepokrytě Adriane. „to je překvápko, co? Ale neboj, ještě mám pár es v rukávu. Když už má vyjít pravda najevo, tak ať už to stojí za to, ne? Třeba se nemusíš bát, že ten famfrpál James nevyhraje a Leo, tys to vlastně chtěla strašně moc vědět, viď? Tak aspoň už nemusíš balit Landese.“ Remus stočil zamračený a napůl šokovaný pohled na Leu. „Jo, chodím s Blackem – odjakživa jsem měla ráda velké psy. A co ty , Pettigrew, prásknul jsi mě Vodemortovi, co?“ Červíček s sebou škubl až se zdálo, že ho to zabolelo. „Ale jistěže ne, to byl vtip. To si jen myslí můj nynější přítel.“
Na Adriane všichni zírali, jestli jí nepřeskočilo. Adriane však vstala z křesla a otočila se k nim čelem, aby viděla na všechny i na ostatní v místnosti, kteří také svou pozornost stočili k ní a zmlkli.
„A víte co? Proč by se měl člověk snažit vůbec něco tutlat? Stejně to vypadá, že zanedlouho natáhnu bačkory – vždyť stačí, aby mi zčernaly oči. Mám to dokonce i napsaný tady,“ zašátrala v kapse a vytáhla pomuchlaný pergamen. „V okamžiku smrti… jak optimistické, když uvážíte, že tohle už s sebou tahám tři čtvrtě roku. Kdo by měnil? Tady Lea už si na mě sází… řeknu ti, Leo, není fér, že Hopkinsonová ve zmijozelské koleji nemá nikoho, kdo by viděl dopředu, kdo vyhraje, kdo ne… kdo umře, kdo ne… Jak vzrušující, vidět umírat lidi. Jak užitečná schopnost… jak úžasný pocit, být nejspíš jedna z prostředků na Voldemortově seznamu, se kterou by si rád podmanil svět!“
A znovu se jí před očima mihl nějaký obrys něčeho, jenže tak rychle, že ani nevěděla, co to bylo. A pak se zarazila. Jako by se probrala z transu, se dívala před sebe na šokované, nechápavé a vyvalené tváře Nebelvírksých i svých přátel.
Adriane otevřela oči. Cítila, jak jí brní přeležená noha a posadila se. Byla ve společenské místnosti, usnula v křesle a když se podívala kolem sebe, uviděla ještě další čtyři obsazená křesla. Podle skomírajícího světla, vycházejícího z ohně usoudila, že to museli být Lily s Jamesem, Nataly a Sirius.
Adriane si protřela oči a zamyslela se nad snem. Takže co teď věděla jistě, bylo, že jestliže někdy chtěla před většinou lidí vyjít s pravdou ven, je absolutní hovadina. V první chvíli si ale vůbec nemohla vybavit, jak se vlastně z astronomické věže dostala.
„Měli bychom je vzbudit.“ Ozval se najednou James, který byl vtěsnaný u Lily na pohovce, zívl a pomalu si sedal. „Asi by nám ráno moc nepoděkovali…“
„To ne,“ řekla Adriane. „Lea s Remusem… ti asi budou –“
„ – nahoře, ano.“ Usmál se James, protáhl se a podíval na Siriuse. „Abys věděla, nikoho jste nepřekvapili.“
Adriane se zašklebila. „Jistě, teď se mi o tom zdálo. Jen se mi to nějak nechce vybavit… ta chvíle, kdy jste se to dozvěděli.“
„To bylo hned.“ Mávl rukou James.
„Tak to je dobře. Jen – tak náhodou – neřekla jsem Lily, že jsi ty a Sirius zvěromág?“
„Ne,“ zavrtěl James hlavou a trochu se zamračil.
„A neříkala jsem celé společenské místnosti o vidění budoucnosti, že ne?“
James zamrkal. „Ne – tys něco pila?“
Teď zavrtěla hlavou Adriane. „Jen už pomalu nevím, co je sen a co skutečnost.“ Pohlédla na spícího Siriuse. „Nevíš kolik je hodin?“
„Asi něco po třetí.“ Zkoumal ve tmě James čas na hodinkách. „Je to tady dost nepohodlné, co?“
„No na postel to rozhodně nemá.“
„Tak je probudíme?“
Když Adriane kývla, šel James probudit Lily a hned vedle ní ležela i Nataly. Adriane mezitím přešla k Siriusovi. Bylo zvláštní, jak se teď poměry k němu změnily, když si měli být bližší. Sirius se ale probral hned, jakmile se Adriane dotkla jeho paže. Když se všichni tři s námahou zvedli, šli naprosto každý jinam, jako by celou noc proflámovali. Zatímco Lily mířila do ložnicím ke klukům, šel Sirius naopak k dívčím a Nataly šla úplně mimo, směrem k portrétu. Když se Lily probrala natolik, aby zjistila, kam chce jít, rozloučila se s Jamesem, který vyběhl schody k sobě do ložnice, chytila Nataly a odkráčela s ní nahoru.
Sirius zazíval. „Kolik je ho-hodin?“
„Čtvrt na čtyři.“ Odvětila Adriane a šmátrala rukama po hábitu. Chvíli na to se rozešla ke křeslu, kde usnula a něco tam hledala.
„Co děláš?“ zajímal se Sirius.
„Nemám… nemůžu najít – „
„ – hůlku?“ řekl Sirius a Adriane se na něj otočila, přestože neviděla víc než jeho siluetu a jak mává na ní nejspíš její hůlkou.
Adriane se narovnala a ušklíbla. „Bude teď zas něco jako: Co za ní dostanu… nebo tak něco?“
„Možná,“ usmál se i Sirius. „ale je to na tobě. Řekni a dám ti jí bez řečí.“
„No… hele, já bych jen nerada byla něco jako nějaká polapená kořist, která přeci jen na konci podlehla. Všichni víme, jaký jsi byl ty a jaká já, když jsi to střídal jak ponožky – „
„Já vím, co myslíš,“ kývl Sirius. „Nemusíš se bát. Jak jsem řekl už na věži – teď to myslím jinak, než dřív.“ Řekl Sirius, přistoupil k Adriane a natáhl k ní ruku s její hůlkou. „Uvidíš, že kopačky dáš nakonec ty mě.“
Adriane nejprve uchopila hůlku, ale pak přejela prsty k Siriusově ruce. „Tak to asi budu první.“ Chytila ho za hábit, stáhla k sobě a přepadli přes opěradlo pohovky, kde předtím spala Lily s Nataly.
„Budeš, pokud mi je někdy dáš.“ kývl Sirius, ušklíbl se a opřel se loktem nad Adrianeniným ramenem. Sklonil k ní hlavu níž a Adriane, poprvé sama bez všelijakých protestů, řečí a výhružek, Siriuse políbila.
Že Buttlerová s Blackem chodí už oficiálně před celým hradem kupodivu už nikoho moc nepřekvapilo. Jen si Adriane občas vysloužila pohoršené a nepřátelské pohledy většinou od bývalých dívek Siriuse, ale už si toho ani nijak moc nevšímala. Musela ale uznat, že Sirius se doopravdy choval jako normální kluk. Jednu chvíli si dokonce říkala, jestli se mu náhodou už nestalo to, co zřejmě Remusovi a v menším množství i Jamesovi, a nedospěl. Ovšem, když právě s Jamesem nechal Sirius dočasně zazdít vchod do zmijizelské místnosti, kam se řítil Snape s Averym, upalující před děsivou grimasou Filche, začala o tom znovu pochybovat Adriane i Lily.
Všechno se zdálo teď až moc ideální a jednoduché. Najednou se noviny přestaly hemžit počty Smrtijedy zabitých lidí nebo unesených. Ti alespoň trochu znalí se domnívali, že za to možná všichni vděčí Brumbálovu Fénixovu řádu. Adriane přešly všechny příznaky ohlašující nějaké vidiny, bylo jí ale jasné, že je to dočasné. Sedmáci teď žili jen výhledem na volný týden, vyhrazený na opakování učiva na OVCE, kdy jim bylo slíbeno, že nedostanou jediný úkol navíc.
Lily s Jamesem za sebou měli snad první hádku, o které se ostatní dozvěděli. Jak jinak, druhý den v sobotu nebyl ani jeden k nalezení. James a jeho famfrpálové družstvo mělo teď tréningy snad každý druhý den. Jamesův návrh, aby trénovali denně prý tým zavrhl ještě dřív, než James stačil dokončit větu. Vzhledem k tomu, že Havraspár má silný tým, James nebyl vůbec tak klidný jako většina jeho spoluhráčů.
Adriane si užívala dny, ve kterých si teď mohla připadat jako dřív a Sirius tomu jen přispíval. Byla teď bez starostí, bez zvlášť velkého strachu… bylo to zvláštní, ale nejspíš už se naučila dopředu vnímat ty stavy, když má něco vidět z budoucnosti. Například tyhle poslední dny si byla neoblomně jistá, že se nic nestane – nic neuvidí a díky tomu byla i klidnější. Naproti tomu ale cítila, že zase tak všechno perfektní není, že je něco špatně. Nebo alespoň bude... Něco jako ticho před bouří.Zpět na obsah
Kapitola 29: Deja-vu: začátek konce
„Přijde ti tohle normální?!“ vztekala se Adriane, jednou rukou si k bradě tiskla kapesník a druhou odháněla Siriuse. „Jak jsi s takovou čůzou mohl chodit?!“
„No trochu hysterčila, to je fakt.“ Připustil Sirius, zatímco se James, Remus, Lily, Nataly i Lea nepokrytě smáli.
„Trochu? Trochu!“ nadávala dál Adriane. „Přijde ke mně, fiflena mrňavá – „
„ – je jen o rok mladší.“ Podotkla Lea.
„ – a klidně se na mě vrhne jak nějaká hyena!“ Dorazili už ke schodům, na kterých Adriane nezapomněla vztekle a hlasitě dupat. „A ty se moc nesměj,“ otočila se na Jamese a zapíchla do něj rozčilený pohled. „tebe chci zítra vidět na hřišti, když je ti dneska tak do smíchu.“
„Tak už se přestaň vztekat,“ domlouvala ji Lily. „Prostě se jí to dotklo. Představ si to: poslední Siriusova dívka a když se vrátí z domova do školy, zjistí, že – „
„No chudinka malinká,“ zaprskala Adriane. „ono se jí to dotklo – páni, aby nám z toho neumřela! Ale to, že mi sedřela kůži v obličeji, to je přece maličkost! Hlavně – že jí – se to – dotklo! “
„Vždyť je to jenom brada…“
„A ta snad není v obličeji?!“ odsekla suše Ariane.
Prolezli skrz portrét do společenské místnosti a všichni, kromě Adriane, která hned zapadla do křesla, vyběhli do ložnic. Sirius se pak k Adriane vrátil.
Ta k němu zvedla oči. „Už v pohodě.“ Informovala ho.
„Tak to je dobře.“ Usmál se Sirius, ale zkoumavě si ji prohlížel.
Adriane si toho pohledu všimla a odhodila kus látky s ledem na protější křeslo. „Co je?“
„No jen, že poslední dny vypadáš nějak nervózně.“ Odvětil Sirius zamračeně.
„No jo,“ vzdechla Adriane a stoupla si na nohy. „to z toho všeho, co nás čeká. To přejde.“
„Ahoj!“ zavolala Alex a skočila mezi Siriuse a Adriane. „Nejdete už na večeři?“
„Ano.“ Kývl Sirius. „Ještě počkáme ale na ostatní.“
Zatímco se Alex začala zajímat, jak Adriane přišla k té odřené bradě, nahoře v chlapecké ložnici právě Lily beze slova sledovala Jamese.
„Ty jsi zvěromág?“ zeptala se Lily tónem, který nevěstil nic dobrého.
„Ano,“ kývl James.
„Jelen.“ Řekla stejným hlasem Lily.
„Ano,“ řekl znovu James a poškrábal se za krkem. Opět nastalo ticho, když Lily nic neřekla.
„Sirius je pes.“ James to znovu odkýval. „Červíček je – „
„ – krysa.“ Dořekl James. „Lily, já jsem si jen nebyl jistý, kdy a jak ti to říct.“
„Jistě a proto je nejlepší to na mě vybalit tady nahoře! Prostě jen tak z fleku, jako bys mi říkal, co je dnes za den.““ Řekla kousavě Lily. James se chtěl nejspíš ohradit, ale Lily ho předběhla. „Nic neříkej, prosím tě, jdeme, ať na nás nečekají. Teď už nemá cenu se rozčilovat.“
„Tak to bylo celkem v klidu.“ Řekl Remus směrem k Jamesovi.
„Moment,“ zarazil ji James a Lily se na něj otočila už skoro od dveří. „na Remuse se nezeptáš?“ Remus zapíchl do Jamese vyčítavý pohled. „No co? Alespoň už bude venku všechno, ne? Tak co?“ otočil se James zase na Lily.
„Ne, nezeptám,“ odpověděla Lily. „vím už dávno, že je Remus vlkodlak.“ Zašklebila se a seběhla dolů za ostatními.
Remus se opět otočil na Jamese. „Proč kdykoli se chystáme někomu o mě říct, to ten dotyčný už ví?“
Na večeři seděla čtveřice holek s Poberty kromě Jamese. Ten toho ani moc nesnědl, sehnal všechny členy týmu k sobě a ještě se nimi o něčem radil.
„Co ten bude dělat bez famfpálu, až tady skončíme?“ zakroutil hlavou Remus.
„Podle mě bude stejně hrát dál.“ Mínila Nataly. „Bude ho to určitě bavit i když už nebude hrát závodně.“
„Adriane, co se v tom tak nípeš?“ zeptala se Lea. „Vypadáš, jako bys měla zítra umřít.“
Adriane se na ni zašklebila. „Taky nějak nemám moc hlad.“
Co se mělo zítra stát, věděla tentokrát jedině ona. Neřekla to nikomu na škole, jen sestry to vědí. Možná, že udělala špatně, když o tom nikomu neřekla, říkala si ale, že se to týká spíš jí.
Když se bradavický hrad druhý den probral, počasí na finálový zápas rozhodně ideální nebylo. To byl taky důvod, proč Adriane stála ráno v ložnici u okna a zamračeně se dívala ven. Ostatní dívky ještě spaly.
Takhle to být nemělo, říkala si v duchu Adriane, stále zamračeně z okna. Počasí rozhodně nevypadalo, že by se vůbec do konce dne vybralo do jasné oblohy, natož do začátku zápasu. Jasně si pamatovala ostré jarní sluneční světlo, které proudilo do oken nebelvírské věže, když se před několika málo měsíci ocitla v tomto dnu. Pochybovala však, že by dneska slunce třeba jen zahlédla, díky obloze potažené šedivými a tmavými mraky.
„To už jsi vzhůru?“ zamumlala Lily ospale. „Páni, to je hnusně.“
Lily se posadila a také se podívala ven z oken. Ani jí, silný vichr, klácející se stromy ze strany na stranu, prudký liják doprovázený malými kroupy a nekompromisně zatažená obloha, nepřipadalo jako dobré podmínky pro hraní famfrpálu.
„Tak to bude mít James radost.“ Podotkla i Lea, která se už také vyhrabávala z peřiny.
Adriane doposud nic neřekla, ani se neotočila od okna. „Jo, už ho vidím, jak dole ve společenské místnosti chodí jako lev v kleci a nadává.“
Adriane měla pravdu. James byl zamračený, posedával z místa na místo, komukoli, kdo se odvážil s ním promluvit, buď okamžitě něco odsekl nebo vůbec neodpověděl. Zato péroval své mužstvo. Střelci, David Hooper, Kelly Grayová a Jane Doyleová, odrážeči, Michael Sizemore a Ian Baning a brankář, Brian Baxley, na rozdíl od něj seděli všichni tiše v koutě vedle krbu.
„V tomhle máme něco hrát?!“ rozčiloval se právě James, když holky scházely ze schodů. a paží namířil k oknu. „Co takhle ještě tsunami, zemětřesení a nějaký tornádo?! To by nebylo?! V takovým počasí ven přece nikdo nevystrčí ani nohu, natož koště!“
„Poslyš, tak jak to teda bude?“ otočila se Lea na Adriane a v tváři se Lee zračila čirá pochybnost, jako by jí ji Adriane chtěla způsobit schválně.
Adriane pokrčila rameny. Sama už si nebyla tak jistá a upřímně jí vůbec Leyina sázka nezajímala. „Uvidíme přece.“
Na obědě už Jamese zlost přešla a vyměnila se s pochmurností a nervózitou. Takže seděl sice u stolu, ale jídla se ani nedotkl. Jen do sebe lil dýňovou šťávu. Zbytek týmu na tom však nebyl o nic lépe.
„Jamesi, no tak,“ dloubla do něj Lily, sedící vedle něj. „podívej se k Havraspáru, na Maca Badhama. Vypadá bledší dokonce víc než ty.“
James jen zakýval hlavou, ale na havraspárského kapitána nepohlédl.
Kolem druhé hodiny se famfrpálová mužstva odebrala do šaten a všichni ostatní se začali pomalu přesouvat na tribuny. Nebo se o to alespoň pokoušeli. Vítr byl opravdu silný, jako by schválně chtěl hráčům famfrpálu podmínky co nejvíc ztížit.
Zatímco se Lily, Nataly, Sirius, Remus a Petr bezstarostně bavili, Lea a Adriane se tvářily zakaboněně. Zatímco Leu zřejmě děsila představa, že by sázku prohrála, Adriane sžírala nejistota. Na druhou stranu jí ale zableskla naděje, že se také nemusí ničeho bát.
Dvou ztichlých kamarádek, ucouraných za Lily, Siriusem a ostatními, si všiml až Remus.
„Vy dvě se tváříte, jako byste šly na pohřeb.“ Konstatoval Remus a vzal Leu kolem ramen. Ta se na něj jen pousmála a pohlédla na Adriane, zahleděnou do promoklé země.
„Hele,“ křikla Nataly zepředu. „nevíte, jak se jmenuje ten komentátor, co to letos vzal za Bowa?“
„Samuel Barrett.“ Ozval se Sirius. „Je to čtvrťák taky z Nebelvíru. Říkal mi to James, než se šel převléct... No komentování mu jde. Je to taky číslo.“
„Jo, není to ten, co mu McGonagallová chtěla komentování na tenhle zápas zatrhnout?“ zeptal se Remus a Sirius přikývl.
Za takových dvacet minut se dostali studenti na tribunu, tentokrát vyblýskaná na jedné straně červenozlatou uprostřed s velkým lvem a na protější modrobronzovou s orlem. Fanoušci, fandící své koleji, byli také vybaveni různými vlajkami, slogany nebo jinými doplňky. Nechyběly však ale ani deštníky, pláštěnky a přehozené kapuce přes hlavu. Byli ale i takoví, kterým prudký liják nevadil vůbec a skandovali jméno své koleje bez jakékoli ochrany před deštěm.
Netrvalo dlouho a vchod u kabiny Havraspárských se odkryl. Téměř okamžitě z něj šílenou rychlostí vyletělo sedm modrožlutých šmouh a letošní nováček u mikrofonu, Samuel Barrett, hned spustil.
„A začíná nám letos finálový zápas Nebelvír proti Havratspáru!“ zakřičel Samuel a tribuny začaly řičet ještě víc. „Už tu máme havraspárský tým, který vede kapitán Mac Badham, dále účinkují: Cole Marrwell, Bonnie Rowlová, Caroline Bihanová, Jack Lumet, Sandra Blackelyová a chytač týmu John Sandres!
A nebelvírský tým! James Potter, kapitán mužstva a nepřekonatelný chytač – „ nebelvírští řvali, jak nejvíc mohli. „ – Brian Baxley, Kelly Parkmanová, David Hopper, Jane Doyleová, Ian Baning a Michael Sizemore!“
Dohromady modročervené skvrny ve vzduchu, obletěly čestné kolečko, než si kapitáni týmů dole na zemi podali ruce a znovu se vznesli do vzduchu. Každý zaujal svou pozici.
Samuel Barrett skoro nebyl slyšet, přes všeobecný halas a příšerné počasí. „A ZÁPAS ZAČÍNÁ! CAMRÁL JE VE VZDUCHU A OKAMŽITĚ SE HO MOCNÍ HAVRAPSÁRŠTÍ – NE, TEĎ UŽ NEBELVÍRŠTÍ! Camrál má David Hooper a nahrává Kelly Parkmanové, ta se řítí vpřed, ale za zády má Cola Marrwella! Parkmanová se snaží kličkovat a daří se jí to! Blíží se k brance – ALE NE! ATTACKOVANÁ MARRWELLEM A CAMRÁL PADÁ. Chytá ho Caroline Bihanová a otáčí směr na nebelvírského Briana Baxleyho! BIHANOVÁ STŘÍLÍ, ALE BAXLEY – VÝBORNÝ ZÁKROK! Nevidíte někdo chytače?“
James ani John Sanders totiž nebyli k nalezení mezi clonou vody a hrou, která brala stále rychlejší obrátky.
„Michael Sizemore se právě brilantně vyhnul dobře mířenému potlouku od Badhama, ALE POZOR! BONNIE ROWLOVÁ STŘÍLÍ BRANKU A JE TO 10:0 PRO NEB –VRASPÁR JSEM CHTĚL ŘÍCT…“
Za dalších deset minut vedl Havraspár o 20 bodů.
„ …A BAXLEY CHYTÁ! No tak, lidi, seberte se! Nebelvírské na hřišti myslím…Tomuhle říkáte hra? Minule to tak bylo taky! Ale to byl zápas se Zmijozelem, to se není čemu divit, že ano…“
Z tribun ze Zmijozelské strany se ozvalo rozčilený pokřik.
„A JANE DOYLEOVÁ DÁVÁ GÓL! 10:30 PRO HAVRASPÁR! VIDÍTE, ŽE TO JDE! STAČÍ SE ZMÍNIT O ZMIJOZELSKÝCH A HNED TO S NÁMI VYPA – „
„Držte se laskavě zápasu, pane Barrette.“ Zasyčel nebezpečně jedovatě Landesův přerušovaný hlas.
„Promiňte,“ řekl bez zájmu Samuel a dál pokračoval podstatně hlasitěji. „NA HAVRASPÁRSKÉHO BRANKAŘE TEĎ MÍŘÍ HOOPER – A PROMĚNUJE!“ Tribuny nebelvírských opět zařičely. „20:30 STÁLE JEŠTĚ PRO HAVRASPÁR! A CAMRÁL PŘEBÍRÁ MARRWELL, ALE VYRAZIL MU HO POTLOUK BANINGA! CAMRÁL MÁ TEĎ PARKMANOVÁ – HOOPER – DOYLEOVÁ A LETÍ VPŘED – ZTRÁCÍ – LUMET – ROWLOVÁ – SIZEMORE – HOOPER – BIHANOVÁ AJAJAJ, teď se málem srazila se Sandersem A VIDÍM POTTERA! POTTER LETÍ ŠÍLENĚ RYCHLE A ZA NÍM SE SNAŽÍ SANDRES! POTTER OBRACÍ KOŠTĚ STŘEMHLAV DOLŮ… Jak v tom lijáku může něco vidět?“
Během čtvrt hodiny hry už začali vést nebelvírští 60:30.
„JÁ NEVÍM JAK VY, ALE NA MĚ UŽ NENÍ NIT SU – BAXLEYHO TREFIL POTLOUK PŘÍMO DO HLAVY A PADÁ Z KOŠTĚTE! SIZEMORE SE ŘÍTÍ K NĚMU, ALE HRA JEDE DÁL A DOYLEOVÁ OPĚT SKÓRUJE A JE TO 70:30…! POTTER SE ŘÍTÍ ČELEM KE MNĚ A ZŘEJMĚ ZAHLÉDL ZLATONKU! NO MÁ NA ČASE - ALE SANDRES NEZŮSTÁVÁ POZADU…“
Každý stočil pozornost především na bitvu mezi chytači. Jamesova pravá ruka byla natažená před ním a o kousek dál se zablýskalo něco zlatého.
„TAK TO NE, TOHLE SE NESMÍ! NECH HO BÝT TY PREVÍTE! SLYŠÍŠ MĚ? TY POČKEJ AŽ TĚ POTKÁM NA ZEMI, TY SMRADE –„
„Barrette!“ ozval se tentokrát hlas profesorky McGonagallové.
„ – NEZPLETL SIS NÁHODOU KOLEJ? TYS MĚL BÝT VE ZMIJOZELU!“ Nadával dál neohroženě Samuel na Sanderse, který se zachytil Jamesovy nohy, čímž James na chvíli ztratil rovnováhu a málem mu z dohledu zmizela i Zlatonka. „JAMES ALE LETÍ DÁL A UJÍŽDÍ TOMU MAGOROVI…“
„Barrette, já vás varuji!“ zakřičela na něj profesorka znovu.
„Ano, jistě, promiňte – tomu pofidérnímu volovi…“
„BARRETTE!“
„A JAMES POTTER CHYTIL ZLATONKU! NEBELVÍR VYHRÁVÁ!“
Jakoby všichni zapomněli na své starosti, nastávající zkoušky a v euforii vyběhli na famfrpálové hřiště. Tedy kromě Zmijozelských, kteří tam byli stejně jen ze zvědavosti nebo nudy a pár nabručených Havraspárských.
Nebelvírští zahodili přebytečné věci, kterými se chránili před deštěm a snažili se dostat k sedmi hráčům. Ty už však spočívali na ramenou svých fanoušků jako vítězové.
„Jamesi! JAMESI!“ Byl slyšet řev Remuse a Siriuse, ale dostat se k němu nemohli.“
„To nevadí, počkáme na něj támhle.“ Řekl Remus a ukázal směrem k šatnám.
A pak, jako když někdo mávne kouzelným proutkem, přestalo pršet. Nanejvýš tak poprchávalo z vyždímaných mraků, které značně nabily bělostnější odstín. Vichr se vytratil stejně rychle, jako přišel. Všichni ale byli v takovém nadšení, že si náhlé změny k lepšímu snad nikdo nevšiml.
Remus, Lea, Sirius a Lily se procpali do nebelvírských šaten. Adriane a Nataly se totiž někde mezitím ztratily v davu.
Jak se ukázalo, rozdělil se i famfrpálový tým, protože Adriane narazila v proudu lidí, valících se už do hradu, na Jane Doyleovou a Iana Baninga, se kterými nakonec došla až k nebelvírské věži. O tom, kde je Nataly, Sirius nebo Lily netušila vůbec nic. Když už ale byli u portrétu, ukázalo se, že James, Sirius, Lily, Remus, Lea a zbytek nebelvírského mužstva šel celý pochod do nebelvírské věže za nimi. Adriane stačila jen zahlídnout kus zářivě rudých vlasů Lily, než jí někdo nacpal do portrétu, takže neměla čas na sebe ani upozornit.
Když vešla do místnosti, nestačila žasnout, přestože to už vlastně jednou viděla. To jí však v tuhle chvíli nedošlo, úplně na všechny tyhle věci v jediném momentu zapomněla. Celá místnost vyzdobená do nebelvírských barev a různých fandících věcí, obrovský transparent, na kterém byla dvě poslední slova Samuela Barretta: NEBELVÍR VÍTĚZÍ! a smršť zlatých jisker, sršících snad ze všech vztyčených hůlek ke stropu.
Několik málo sekund, co dovnitř vešla Adriane a za ní dva hráči, se narvaná společenská místnost opěr rozeřvala a nepřestala, dokud portrét nepřekročil poslední z hráčů famfrpálu.
Adriane teď zahlédla střelkyni Kelly Parkmanovou, u které stála i Alex a okamžitě se k nim rozeběhla. Čím víc lidí jí ale uhnulo, aby mohla projít, tím víc se přibližovala k oknům a konečně si ho všimla. Slunečního, zářivého světla a podstatně jasnější oblohy. Najednou Adriane ztuhla a zatvářila, jako by si chtěla nafackovat.
„Adriane,“ zavřískla vesele Alex a vyjeveného výrazu v Adrianenině tváři ignorovala. „kam jsi se ztratila? Chvíli jsem tě viděla venku, ale najednou jsi zmizela.“
„Jo, no to víš,“ zahuhlala Adriane. „byla tam strašná tlačenice.“
Adriane se otočila za sebe a uviděla Siriuse, jak jí jde vstříc s úsměvem na tváři. Adriane se k němu otočila čelem a Sirius jí chytil za ruku, objal a políbil. Za moment se tam přihnali i Nataly, Remus s Leou a James, držící za pas Lily. Všichni vypadali šťastně, ale na Jamese neměl nikdo. Vypadal, jako by mu spadl tunový kámen ze srdce.
„Já jsem ti říkal, že to vyhrajeme!“ zakřičel Sirius a Adriane se na něj podívala vysloveně vyděšeně – už to jednou slyšela. „Ty, abys nechytil Zlatonku, ty cvoku!“ Řekl ještě a přátelsky plácl Jamese do ramene.
Sotva to dořekl, popadla Adriane Siriuse pevněji za ruku a protlačovala ho do chodbičky se schody. Zatímco se Sirius zaraženě vyptával, Adriane ještě koutkem oka spatřila Jamese, jak políbil Lily a Adriane ještě přidala. Šla za nimi ještě Nataly, které si Adriane zatím nevšimla.
Adriane ale začínala ztrácet sluch, všechno znělo jako ze vzdálené ozvěny. Cítila, jak na ní jde úzkost, tep se jí zrychluje a v hrdle jí nebezpečně bubnuje. Adriane vyskočila na první schody do chlapeckých ložnic a zapadla do stínu. Až teď si všimla Nataly. Okamžitě jí a Siriuse chytila za límce hábitu, přitáhla si je oba blíž.
„Ať mě nikdo nevidí.“ Zchraptěla a následně potom jí něco přinutilo zavřít oči a ihned zase otevřít. Jediný rozdíl byl, že ztuhlé tváře Siriuse a Nataly a denní světlo, už neviděla. Zpět na obsah
Kapitola 30: Rozhodni se teď, čtyři roky předstírej
Adriane otevřela oči a prudce se nadechla. Na chvíli měla pořád dojem, že má oči stále zavřené, ale pak si uvědomila, že se dívá na noční oblohu. Ležela na zemi na zádech, ale zima jí nebyla, venku bylo naopak teplo jako v létě.
Až teď krátce mrkla a začala dýchat mělčeji. Pootočila hlavu a první, co si uvědomila bylo, že leží přímo uprostřed silnice, posypané malými kamínky. Celé okolí byla celkem malá vesnička s několika domy, momentálně pohlcená tmou. Adriane se nadzvedla, podepřela se lokty o zem a se zavřenýma očima se posadila. Otevřela oči a první, co jí do nich uhodilo, byl polorozpadlý dům a následně se jí před očima zableskl rozzářený blesk v kruhu, zahlcený plameny. Adriane sebou vylekaně škubla, ale to už zase před sebou viděla jen zříceninu domu, který tak často poslední dobou vídala. Pak si všimla, že jsou všechny svítilny a lampy, tyčící se všude kolem silnice z obou stran, zhasnuté. Ani jediná nesvítila.
Adriane se postavila na nohy. Hleděla na ten zdevastovaný dům s propadlou střechou. Proč ho tak často vídala a čím je tak důležitý? Ráda by to věděla. Udělala tedy několik váhavých pomalých kroků směrem k němu. Přešla nakonec mírně za okraj silnice na trávník, za kterým už bylo plotní ohrazení a předzahrádka zchátralého domu. Adriane připadalo, jako by kolem ní něco prolétávalo. Zašátrala rukou v kapse hábitu a našla hůlku. S úžasem ji vytáhla ven a s viditelným ulehčením na ní hleděla. Teď se jen modlila, aby tady fungovala. Namířila jí na dům.
„Lumos.“ Zašeptala a z hůlky vytrysklo zářivé světlo.
Všude okolo bylo plno prachu, který byl díky světelnému paprsku vidět. Létal ve vzduchu a šlo to od toho domu. Adriane hůlku zamračeně sklonila a zhasla.
Ten dům zchátral nedávno, uvědomila si Adriane. Bylo to jasné: je tu přece kvůli němu, ne? Měla by se k němu přiblížit aspoň jak to půjde a zjistit, proč je pro ní tak důležitý. Nevěděla, jestli je tady viditelná nebo ne, ale minule ji přeci neviděl nikdo a nikdo jí nemohl ublížit. Nemělo by se jí pak nic stát ani kdyby ještě něco z toho domu odpadlo. K čemu tu pak ale potřebuje hůlku?
Adriane se ještě rozhlédla kolem sebe, jestli někdo není poblíž, ale nikde nebyla ani noha. Přešla pomalu k plotu a hůlku pro jistotu vůbec nedávala z ruky. Šla podél dřevěného plotu k vrátkům, kde chtěla vzít za kliku, zjistila ale, že vrátka mají zámek odlomený. Najednou Adriane ztuhla a zahltila ji taková hrůza, jako snad ještě nikdy v životě. Stála tam, v té tmě, a nevěřícně zírala na pozlacený štítek se jmény majitelů domu.
LILY A JAMES
POTTEROVI
Adriane měla pocit, že spolkla cihlu a žaludek jí ztěžkl o deset kilo. „To ne!“ šeptla do noci. Bylo jí jedno jestli jí někdo uslyší, i kdyby to byl sám Voldemort. Rozrazila vrátka takovou silou, že zůstaly viset už jen na jednom ze tří pantů.
Adriane úplně zapomněla, že to je ještě jen vize v budoucnosti, přestože byla pravda, že tady je něco jinak. Letěla k troskám domu jak šílená. Přes předzahrádku nasadila to nejrychlejší tempo, jakého byla schopná a nezastavila se ani před vyvrácenými vstupními dveřmi. Nevšímala si vůbec všeho možného zaklíněného mezi uličkou, která sloužila podobně jako menší veranda. Přeskakovala všechno, co potkala, jen s vidinou najít oba živé. Kus zadní stěny botníku, příliš vysoko zaklíněný mezi zdmi, ale nepřeskočila a s Adrianeninou vahou se prolomil a Adriane sama tvrdě dopadla hlavou na zem. Náhle ucítila, jak jí něco teplého stéká na straně čela přes spánek. Šáhla si na ránu a sykla bolestí. Pohlédla na červené prsty, potřísněné krví. Na moment jí v chumlu myšlenek probleskl fakt, že zde by jí téct krev neměla.
Během vteřiny však znovu stála na nohou a opět přeskočila další překážku… Jenže pak Adriane na zlomek sekundy ztuhla znovu.
„JAMESI!“ Zařvala a padla na všechny čtyři. Doplazila se k Jamesovi, bezvládně ležícímu na zemi, zasypanému prachem a obklopenému rozmláceným nábytkem. „JAMESI! CO TO DĚLÁŠ?! TADY NEMŮŽEŠ TAKHLE LEŽET! VSTÁVEJ!“ Adriane pevně chytila Jamesovu ruku, rozhozenou od těla a vší silou zatáhla. „NO TAK SE PROBER! TOHLE PŘECE NEMŮŽEŠ!“
Jenže James se ani nepohnul, zato Adriane se zdála smyslů zbavená. Odmítala si cokoli připustit. Třeba i jen to, aby tady nechala Jamese v bezvědomí.
„JAMESI, NECH TOHO… PROSÍM!“ Adriane už začínaly přeskakovat hlasivky a začala se třást po celém těle. Jako by se jí i samo tělo snažilo říct, že už to nejde. „Jamesi, prosím…prosím tě, vstaň…“
Adriane z Jamese nespustila oči, ve kterých hořelo odhodlání, ale naděje zhasínala. Nechala Jamesovu ruku klesnout na zem, ale nepustila se ho. Seděla u něj a hleděla mu do prázdné tváře. Oči měl zavřené, rty pootevřené a brýle nakřivo. Nevpadal ale o moc starší. Byl jen vyšší a měl trochu delší vlasy než je Adriane zvyklá. Kousek od Jamesovy druhé ruky ležela jeho hůlka.
„Jamesi, tohle přeci nemůžeš…“ zašeptala Adriane a dýchala mu do tváře. Pohlédla pak na svou ruku a až teď jí došlo, že se ho může dotknout. Popadla Jamese za košili a zatřásla s ním. „Vstávej!“ zasyčela na něj, jako by ho naštvaným tónem chtěla přimět ke vzkříšení. James ale už reagovat nebude a Adriane ho pomalu položila zpět na zem. Do očí se jí začaly hrnout slzy.
„Jamesi, ne! Přece tady nemůžeš nechat –“ Adriane se rozšířily oči děsem a stoupla si na rozklepané nohy. „LILY?! LILY!“
Adriane se znovu rozběhla po zbořeném domě. „LILY!“ Hlavou se jí prohánělo všechno možné.
Nechápala, kde všichni jsou. Kde jsou všichni lidé, kteří v téhle vesnici s nimi bydleli? Proč nejsou tady a nesnaží se Adriane pomoci? Nejsou přece slepí, aby neviděli zničený dům, kde se nejspíš něco muselo někomu stát, tak proč tu nikdo není?
Adriane prohledala kuchyň, obývák. Volala stále hlasitěji na Lily, ale nikdo jí neodpovídal. Vydala se tedy poslední cestou, která jí zbývala a tou bylo schodiště. Blížila se k části, kde byla propadlá střecha. Když vyběhla schody, zastavila se. Hned první dveře od schodiště na pravé straně byly rozmetané na kousky. Adriane nikdy nezažila takový strach, jako měla teď, při pomyšlení vejít do té místnosti. Stála na posledním schodě, drtila hůlku v propocené ruce a dívala se do zdi naproti sobě. Neuvědomovala si, jak jí bolí celé tělo z nevolnosti, rána na hlavě a rozklepaná od hlavy až k patě.
Už teď věděla, že Jamesovo mrtvé tělo uvidí ve snech do smrti…
Adriane udělala krok vpřed a otočila se k místnosti čelem. Hůlka jí vypadla z ruky. „Lily…“ zachraptěla Adriane a padla Lily k nohám. „Proboha, to ne…“ zachrčela zoufale Adriane a dlaně si přitiskla na ústa, aby nezačala nahlas plakat. Připadalo jí, že jí duše vypadla z těla. Nikdy by jí nenapadlo, že by ze všech lidí, minimálně v celé zemi, spatřila zrovna tyhle dva takhle.
Adriane se začal zvedat žaludek. Vůbec to ale nevnímala. Momentálně měla pocit, že se jí zbořil svět jako domeček z karet. Ta bolest poblíž srdce se s tím nemohla dát srovnat. Lily byla dospělá. Byla ještě hezčí než jak jí Adriane zná normálně. A byla mrtvá…
Adriane se přesunula k její hlavě a zahleděla se do Lilyiných zelených, ale už prázdných, otevřených očí. Adriane potom natáhla ruku, víčka jí zavřela a vzala do dlaní Lilylinu ruku.
„Nedovolím to, Lily.“ Řekla Adriane tiše. „Přísahám, že nic z toho se nestane.“
„Raději nic neslibuj, Adriane.“
Adriane, na smrt vyděšená, od Lily odskočila a vrazila do prolomené postele. Už se ale nesnažila postavit se. Jen ochromeně hleděla do tváře své matky, neschopná slova.
Nebylo to poprvé, co matku viděla, přestože už zemřela. Jednou při obrovském náporu Černé strany, když Adriane ještě chodila do normální školy, se sestry ocitly v úzkých natolik, že sami bez pomoci by se z toho ven nedostaly. Když bylo po všem, měly sestry pocit, že matku na okamžik zahlédly.
„Mami?“
Samantha Buttlerová stála tam, kde se Adriane ještě před minutou rozmýšlela a sbírala odvahu. „Moc ráda tě vidím.“
Adriane si setřela tváře od slz a zakroutila nevěřícně hlavou. Samantha naproti tomu hlavu naklonila a s úsměvem si dceru prohlížela. „Jsem moc ráda, že jsi v pořádku,“ kývla hnědovlasá mladá žena a náhle se jí oči také na chvíli zaleskly.
Adriane se na ženu podívala. „Tohle je snad jen sen?“ zeptala se se sotva slyšitelnou nadějí v hlase.
„Proč by to byl sen, Adriane?“ zamračila se nepatrně Samantha, výraz klidu jí však z tváře nezmizel.
Adriane se konečně vrávoravě a nejistě postavila, zahnala další vnitřní pocit beznaděje, když pohledem přeletěla Lily a rozpřáhla ruce do stran. „Tohle všechno… James… Lily… a ty - ty jsi duch?“
„Tvá myšlenka.“ usmála se matka. „A tohle,“ rozhlédla se kolem. „to je ta chvíle, na kterou čekáš.“
„Na jejich smrt?!“ Adriane přeskočil hlas a zdál se teď nepřirozeně vysoký. „A jaká chvíle?“
Samantha se podívala na zem, kde ležela Lily a v obličeji se jí objevil lítostivý výraz. „Je jim to určeno.“
„No tak to tedy není.“ Zakroutila Adriane nekompromisně hlavou. „Jsou to moji přátelé. Znám je od desíti let! Nehodlám je nechat zemřít, když tomu můžu – „
„A co když nemůžeš zabránit všemu?“ zeptala s Samantha dcery. „Co když není určeno změnit všechno jen tobě?“
V Adriane se to pralo. Rána, kterou teď dostala, zastínila veškeré pocity z přítomnosti své matky. Přišlo jí neúctyhodné se nad tělem Lily rozmlouvat. „Proč tu teď jsi?“ zeptala se, pohlédla přímo do matčiných zelených očí a snažila se vystrnadit z mysli pohled na Lily a Jamese, který před sebou stále viděla. „Proč jsi se mnou nebyla všude jinde, proč až tady?“
„Protože sis to přála až teď, Adriane,“ usmála se znovu. „Máš mě tady.“ Řekla a ukázala prstem na spánek.
„Takže to jsem se jako zbláznila?“
„Ale ne, chceš prostě najít odpovědi a vysvětlení. Ty víš, že já jsem si prošla tím samým… Také jsem stála před volbou, kdysi dávno a také mi u poslední vize bylo razeno. Ale neposlechla jsem.“
„Co jsi viděla ty, mami?“ zeptala se Adriane na otázku, která jí tížila už dlouho.
Samantha se smutně zamračila. „Vás, Adriane. Tebe, Angelinu i Juliette. Vůdci Černé strany vás zabili, protože jste pro ně představovaly příliš velkou hrozbu. Měla jsem si vybrat mezi vámi nebo světem do jednoho zbaveným Černých… Tak zněla rada pro mě: Zemřou-li tři sestry, tvé dcery, zachráněni budou ostatní. A já neuposlechla, Adriane. Nedokázala jsem to přenést přes srdce – která matka by dokázala – a změnila jsem budoucnost, určenou osudem… a odkázala tak k záhubě sebe i desítky nevinných.“
Adriane sklopila hlavu k zemi a nic neříkala. Nedalo jí to a přeskočila pohledem na Lilyino tělo. V duchu si říkala, že není všechno ztraceno. „A myslíš si, žes udělala dobře, když jsi to změnila?“
„Ano i ne.“ Řekla hořce Samantha. „Díky tomu, že jsem to změnila, zemřelo příliš mnoho lidí, zabitých Černými. A Černá strana díky tomu zase přežila a vy tři s nimi stále svádíte válku. Kdybych to nezměnila, nebyla by už žádná Černá strana… ale nebyly byste ani vy.“
Adriane si znovu klekla k Lily. „Nenechám je zemřít… Nikdo mě nedonutí to neudělat.“
Samantha přešla k Adriane a stoupla si jí za záda. „Adriane… je mi to strašně líto… nesmíš ale znovu udělat to, co já.“
„Co neudělat? Nezachránit ty, na kterých mi záleží?“
„Nechat zemřít nevinné lidi.“ řekla Samantha naléhavým tónem.
„Nemáš ani ponětí, kolik nevinných lidí už zemřelo Voldemortovou vinou.“ Hlesla Adriane. „A oni dva jsou určitě jedněmi z nich.“
„A o to právě jde.“ řekla tiše její matka. „Vím, kdo Voldemort je. A zase jde o něj.“
Adriane vstala a pohlédla matce do už navždy mladé tváře. „Ne, jde o Lily a Jamese.“
„Jsi zaslepená bolestí, Adriane. Nemůžeš teď mluvit objektivně, když víš, co se stane – „
„Nestane se to!“ řekla silněji a rozhořčeně Adriane. „Já to prostě ne – „
„Nemůžeš to změnit…“ zašeptala Samantha na rozdíl od dcery.
„Ale ano! Můžu a taky že to udělám.“ Adriane se rozhlédla po pokoji. „Jak se mám dostat zpět? Už jsem toho viděla dost.“ Otočila se na matku, která na ní hleděla s pochmurným pohledem.
„Obávám se, že všechno jsi neviděla. A zdaleka nevíš všechno.“
„Copak je tu mrtvých víc?“ zhrozila se Adriane s pomyšlením, že tu byl náhodou někdo další známý ještě ze školy.
„Ne,“ zakroutila hlavou Samantha. „Naopak. Podívej se támhle.“
Samantha kývla hlavou za Adrianenina záda a Adriane se otočila za sebe. Samantha pak pomalu zvedla pravou ruku dlaní vzhůru a kusy rozmláceného nábytku a střechy, které ležely přibližně uprostřed ložnice, se zvedly do vzduchu, odpluly stranou a popadaly na sebe až u protější stěny.
Adriane stočila pohled zpět k místu, kam kývala její matka a nevěřila vlastním očím. U stěny byla malá ohrazená postýlka, ve které sedělo dítě. Přibližně roční dítě, s čerstvou jizvou přes čelo, Lilyinýma očima a na které Adriane bez mrknutí zírala.
„To je Harry, Adriane.“ řekla její matka a přešla k postýlce. Pak se znovu otočila směrem ke zkamenělé dceři, opět otočila ruku dlaní vzůru a Adrianenina hůlka, doposud ležící na prahu místnosti u rozcápaných dveří, poslušně vzlétla a přistála v nastavené Samanthině dlani.
Adriane bušilo srdce jako splašené. Byl zázrak, že na toho malého chlapce nic nespadlo. Nechápala ani, jak vydržel být takovou dobu potichu, že si ho Adriane absolutně nevšimla. Bůhvíco ale ten chlapec před chvíli prožil za hrůzy. Hlavou Adriane proudila jediná myšlenka. „Oni – oni mají - totiž měli… nebo budou mít -“
„Miminko, ano.“ Řekla Samantha a pozorně Adriane sledovala. „Myslím, že podle jisté předpovědi, velice dávné, by ses ho měla snažit chránit.“
„Já?“ vyvalila na matku oči. „Já ale přece…“
Adriane nechápala nic. Nedokázala se v přítomnosti Lilyina těla na nic soustředit, ale to, že teď ví o jejím a Jamesovým synovi, jí ještě víc utvrdilo v jejím názoru.
„Promiň mi, mami,“ pohlédla pak na ni. „ale ať se mi teď chystáš říct cokoli dalšího, já to takhle nehodlám nechat.Nemůžu a nechci… nikdy bych si to neodpustila. Lily s Jamesem si Harryho ochrání sami.“
„Měla bys jít k Harrymu blíž.“ Poradila jí matka a hodila jí vzduchem hůlku. „Sám Harry je i klíč, jak se dostaneš vědomím zpátky do své doby.“ Doplnila ještě, když viděla Adrianenin nejistý výraz.
Adriane tedy udělala pár kroků, kterými přešla místnost, zastavila se vedle matky hned u postýlky a pohlédla na chlapce, na jeho zářivě zelené oči a jasně rudou jizvu na čele. Chlapec se neobratně postavil na nohy, přidržoval se malými prsty ohrádky a s očima upřenýma na hůlku v Adrianenině ruce se usmál a ukázal na ni.
Adriane už to nevydržela a oči se jí znovu zahrnuly slzami, které si tentokrát rychle proklestily cestu ven. „Harry Potter.“ Zašeptala Adriane. „Nevíš, co tě dneska potkalo, viď… Vypadá, že bude podobný Jamesovi – už podle těch vlasů… a oči po Lily…“
Harry stále šmátral rukou ve vzduchu z ohrádky, ve snaze marně polapit Adrianeninu hůlku Pro tu jedinou měl teď oči. Adriane zvedla levou ruku a dotkla se té Harryho. Jakmile to ale udělala, znovu na vteřinu ve tmě spatřila jako v ohni vykreslený znak s bleskem a plameny. Adriane vyjekla a něco ji srazilo na kolena, takže si teď s Harrym hleděli z očí do očí. Zaraženě se zastavila na chvilku opět na Harryho nové jizvě ve tvaru blesku a v tu chvíli ji začalo něco silně pálit na bočních žebrech. Rychle zašátrala volnou rukou do hábitu do míst, kde to cítila a vytáhla pomačkaný pergamen od Brumbála.
Vytřeštila na něj oči. Kouzlo, které tam bylo veršovaně napsané, teď zářilo ohňovým písmem, včetně znaku dole pod ním, který nebyl normálně vidět. Adriane měla poslední možnost přečíst si slova na pergamenu, než sám od sebe vzplál jasným plamenem a zmizel.
„To – to udělal on?“ otočila se vyjeveně po pár vteřinách na matku. Zjevně měla na mysli Harryho.
„Kdepak.“ Odvětila. „To udělalo to kouzlo samo. Ale o tom ti Albus Brumbál jistě už vyprávěl.“
Adriane neměla vůbec náladu teď vyprávět Brumbálovu vlastnost vysvětlování. Věděla ale, co to znamenalo. Její matka měla pravdu… tohle byl ta chvíle, o které Brumbál mluvil.
Znovu natáhla ruku k Harrymu a jak čekala, nestalo se už nic, když sevřela jeho malou ruku do své. Dívala se na něj a úplně mu propadla. Harry teď nešikovně přešlápl a spadl na zadek. Přišlo mu to k smíchu. Držel se Adrianeniny ruky, smál se a Adriane bylo čím dál víc do breku. Teď už věděla jistě i to, že to není obyčejné vidění… až nebezpečně se to přibližuje skutečnosti.
„Je asi teď těžké soustředit se na má slova, ale prosím, snaž se.“ Promluvila Samantha a otočila se ke klečící Adriane, která stále věnovala pozornost Harrymu. „Dnes se tady píše datum 31.10.1981. Před čtyřmi lety Lily Evansová a James Potter ukončili školu v Bradavicích, stejně jako ty. A před rokem a čtvrt se jim narodil syn Harry.
Lily s Jamesem pomáhali Fénixovu řádu. Byla vyřknuta jistá věštba, která se nejmenně týkala Harryho Pottera a lorda Voldemorta, a o které se sám Pán zla dozvěděl, díky svým stoupencům. Věštba říká, že jedině toto dítě, bude mít moc zbavit svět Pána zla. Proto se lord Voldemort vydal dnes večer sem, aby zabil chlapce, který by ho měl zprovodit ze světa. Jak je ale vidět,“ pokračovala Samantha a obešla postýlku z druhé strany. „Harry Potter přežije a kletba, jež ho měla zabít, se sama obrátí proti vrahovi… díky Harryho matce.“
Adriane poprvé vzhlédla na Samanthu. „Díky Lily? Ale jak to? Vždyť Lily je… je – už ho nemohla přece ochránit.“
„Právě díky tomu Harry přežil.“ Odkývla Samantha. „Obětovala se, Adriane.“
Nastala chvíle ticha, kdy Adriane pomalu docházely souvislosti a němě hleděla do očí matky. Potom velice pomalu zakroutila hlavou a znovu pohlédla na Lily. „Ne… já – to prostě nejde…“
Samantha se smutně podívala na svou dceru. „Jestliže ty, Adriane, do tohoto večera v budoucnosti jakkoli zasáhneš – třeba jen o něm promluvíš – věz, že zemře nejen Lily a James, ale i jejich syn a zároveň jediná naděje všech lidí, že se kdy zbaví lorda Voldemorta.“
Adriane se už divila, jak to, že jí z těch hrozných událostí, které poslední hodinu zažívá, tahle informace už nesklátila. Kolik toho ještě bude muset vydržet, kolik se toho ještě dozví a kolik ran ještě utrpí, než bude konečně konec? „Ne…“ zakroutila Adriane hlavou. Prostě nemůže nechat Lily a Jamese zemřít. „Na něco přijdu… třeba porazíme Voldemorta a Smrtijedy dřív, než – „
„Copak to nechápeš?“ skočila jí Smanatha naléhavě do řeči. „Podívej se na Harryho – obrátil smrtící kletbu proti Voldemortovi a ten to přežil! Nezbylo z něj sice skoro nic, ale přežil to, i když bídně…! Proč myslíš, Adriane, že se tady můžeš všeho dotýkat? Že máš rozraženou hlavu o kus dřeva? Že se můžeš dotknout Lily, Jamese i Harryho? A že máš hůlku? Klidně sem může někdo přijít a může si na první pohled myslet, žes to udělala ty. Prostě tě uvidí… Všechno je tu skutečné, protože se to skutečným stát má!
Jestli v tento den James a Lily nezemřou pro svého syna a Harry Potter neobrátí vražednou kletbu proti Voldemortovi, Voldemort přežije a ty tím změníš tolik let lidských životů, že si to ani neumíš představit… Lidé, kteří by žili, zemřeli by… Děti, které by se měly narodit, se nenarodí… Všichni, koho budeš znát a milovat, už nebudou.“ Samantha se vrátila zpět k Adriane, dotkla se jejího ramena a Adriane, kterou ty slova bodala jako ostře nabroušené nože, v křeči sklonila hlavu. „Harry má ze všech lidí naději, že lorda Voldemorta jednoho dne zastaví, protože je to jeho osud – a ty bys mu ho neměla brát, Adriane. Posadíš tím sama Voldemorta na trůn… Teď čekají lidé v celé Británii čtyři nejčernější roky života… A až jim dojdou síly, poté zahltí zemi úplné zlo, jestliže na světě žádný Harry Potter nebude.“
Harrymu se konečně podařilo v Adrianeniným nestřeženém okamžiku ukořistit její hůlku a začal s ní mávat ve vzduchu. Adriane věděla, že slova její matky rozhodly za ní, už jen tím, že jí dostaly do váhání. Věděla, že tak pádné argumenty, aby přesvědčila matku o své pravdě, nemá a ani mít nemůže – protože Samantha pravdu měla.
„Adriane,“ oslovila ji matka a sklonila se k ní. „vím, jak se teď musíš cítit… prošla jsem si skoro tím samým. Nedivím se, že se snažíš vymyslet jiné řešení, než obětovat své přátele, ale nejdůležitější je, aby žil Harry… a ten přežije jedině v případě, že Lily a James pro něj zemřou.“
Bylo zvláštní, že i když byla Adriane v budoucnosti, musela se rozhodnout už teď, jak se zachová, až tenhle den teprve přijde.
Měla v hlavě zmatek. Když zabrání Voldemortovi zabít Lily a Jamese a řekne jim o tom třeba hned, jak bude moct, zemře později díky tomu mnoho dalších lidí, protože Harry Potter neobrátí smrtící kletbu proti Voldemortovi a toho pak už nikdo nezastaví. Když se stane to, co teď Adriane vidí tady, je jasné, že Pán zla nebude mít cestu za svými cíly volnou. Lidé, kteří by zemřeli, budou žít a Harrry Potter bude mít šanci lorda Voldemorta zničit…
„Zabiju mu rodiče.“ Šeptla Adriane.
„Ne – „
„Ale jo!“ Adriane vstala od Harryho. Cítila, jak se žal, který jí obklopoval ze všech stran, mění na vztek. „Proč se tohle musí stát mě?! Proč zrovna já?! Kdyby tohle viděl někdo, kdo je nezná, bylo by mu to úplně fuk a udělal by, co bys řekla a bez řečí! Jak po mě můžete něco takovýho chtít?! JAK PO MĚ MŮŽETE CHTÍT, ABYCH JE NECHALA ZABÍT, KDYŽ O TOM TEĎ VÍM!“
Adriane znovu padla na kolena a schovala tvář do dlaní. Samantha se otočila od Harryho a přešla k Adriane. „Nejsi vrah.“
„Nejsem teď o nic lepší než Voldemort!“ zakřičela vysokým hlasem. „Nechám je zemřít! A přitom – přitom o tom budu vědět! Jak takový člověk může mít čisté svědomí?!“
„Omlouvám se, Adriane.“ řekla tiše Smanatha, jemně chytila Adriane za paže, pomohla jí postavit se a objala ji. „Měla jsem ti o tomhle říct hned všechno, ale… byla jsi příliš malá, když jsem měla příležitost.“
Adriane se cítila strašně stísněně a věděla, že tak působí Lilyino tělo. Připadala si, jako by za to, že tady leží, mohla ona a bála se na ní pohlednout.
„Udělám všechno proto, abych se téhle věci zbavila.“ Adriane, které se z očí neztrácely slzy, se odtáhla od matky. „V životě už tohle nechci zažít.“
Smanatha kývla. „Za chvíli si ale přijedou pro Harryho, Adriane… je čas.“
Adriane se naposledy otočila k Lilynýmu tělu, na konci druhé strany místnosti. Chtěla k ní jít, ale pak si všimla vlastního odrazu na prasklém zrcadle na stěně za Lily. Oči vypadaly nějak divně. Na tu dálku to nebylo tak poznat, ale Adriane si uvědomila, že zřejmě i teď má oči celé zčernalé, ale tady přes ně vidí. Vůbec jí to ale netížilo. Přešla k Lily. Nevěděla ale co říct nebo udělat, a tak pohlédla na matku.
„Sbohem, Adriane,“ usmála se na ní. „teď už to zvládneš sama.“
„Počkat!“ zavolala ještě na matku. „Kdo je zradil?“
„Prosím?“
„Kdo zradil Jamese a Lily a šel je udat Voldemortovi?“
Smanatha na dceru jen chmurně pohlédla. „Pomstou nic nevyřešíš, Adriane.“
Adriane ani nestačila ani mrknout a Samantha zmizela. Adriane pevně zavřela oči a otočila hlavu zpět k Lily. Pomyslela ještě na Jamese, který ležel o patro níž a kterému už taky bylo jedno, že Adriane tomu všemu nezabrání. Znovu jí pohltil ten svíravý pocit u žaludku. Sklonila se k Lily a políbila jí na čelo.
Z Adrianeniny hůlky vyletělo několik jisker, jak s ní Harry stále mával ve vzduchu. Harry překvapeně uskočil a hůlku upustil. Ta se vykutálela z jeho postýlky a Adriane se postavila. Došla k hůlce a zvedla ji ze země. Harry se znovu vrávoravě postavil na nohy, rukama se přidržoval prkenné ohrádky a díval se nahoru na Adriane. Ta se k němu sklonila a znovu ho chytila za malou ručku.
„Harry,“ zašeptala a Harry na ní upřel zelené oči. „kdybys tak věděl… Nebudeš ale sám. Třeba se ještě potkáme, uvidíš…“
Adriane věděla, co má teď udělat, i když úplně nechápala, proč. Držel ji tam už jen Harryho pohled. Přestože se ještě před chvílí smál, bylo vidět, že se mu stalo něco, co si už navždy ponese s sebou. A pak Adriane vyslovila ty slova, která se jí za tu dobu už vryla do paměti:
„Slyš ta slova, co tě nesou,
Ta krutá ohně znamení…“ Přesně mezi Harrym a Adriane se začalo objevovat zářivě bílé světlo, které neustále rostlo, když Adriane pokračovala dál.
„V budoucnosti, sejdeme se zase,
V jiném prostoru…“ Adriane se naposledy podívala Harrymu do očí. „ …a čase.“ A jen co dořekla poslední slovo, bílé světlo jako by explodovalo a odtrhlo Adriane od Harryho. Adriane se Harry ztratil úplně z očí a ona měla pocit, jako by byla ve středu tornáda. Jako by kolem ní všechno lítalo, v záplavě toho zářivého světla a všude kolem uší jí svištěl snad vzduch…
Až najednou všechno přestalo a ucítila, že na něčem leží. Nešlo jí ale ani pohnout se. Zdálo se jí, že všechny její smysly ještě zůstaly u Harryho v roce 1981 – nic neviděla, kromě černočerné tmy, nedokázala nic nahmatat a v uších jí stále hučelo. Na chvíli měla dokonce pocit, že ani nedýchá, protože nebyla schopná jakkoli se pohnout. Až po chvíli začala jako z dálky vnímat hlasy.
„ …nechtěla, aby jí někdo viděl, Červíček to prý slyšel taky.“ Řekl jeden hlas.
„Ale kdybychom zavolali McGonagallovou nebo Brumbála, tak – „
„ - jí pošlou na ošetřovnu a madame Pomfreyová jí z postele do konce roku nepustí.“
„Ale vždyť už to trvá strašně dlouho!“ řekl další hlas. „Takovou dobu ještě mimo nebyla!“
„Fajn, tak počkáme ještě chvíli a pak někdo skočí pro McGongallovou.“ Rozhodl někdo přímo vedle Adriane.
Pak nastalo hluboké ticho. Nikdo ani nepípl a Adriane pocítila, jako by se do ní začal vlévat život. Šustění z uší zmizelo, vzduch jí naplnil plíce a černá stěna před očima pomalu mizela.
„Adriane!“ zakřičel někdo a následně se všichni nahromadili k ní, když se malinko pohnula.
„Žiješ, čoveče? Jsi strašně bledá.“
„Co se stalo, že to trvalo takovou dobu?“
„Nechte jí vydechnout,“ řekl káravý hlas, který patřil zřejmě Lily. „podívejte se na ní, jak vypadá.“
Adriane se konečně vrátil zrak úplně a první, co spatřila byly tváře Pobertů a jejích kamarádek. Zastavila se však jen na dvou tvářích. Lily byla snad bledší, než Adriane a James zamračený. Z pravé strany na ní hleděl starostlivě Sirius.
Bylo ticho, které prolomil až James.
„Teď je ta chvíle, kdy bys měla něco říct, Adriane.“ řekl a usmál se. Adriane ale zavřela oči. Stáhl se jí žaludek, že zase měla pocit, že bude zvracet.
„Hele lidi, nevypadá dobře,“ konstatoval ustaraně Remus.
„Jak je ti?“ ptala se Nataly, která se nahýbala přes Leu a Jamese. Adriane se jen zmohla na přikývnutí. Po chvíli ale už trochu nabila barvu a uvědomila si, že leží v ložnici Pobertů, zřejmě na Jamesově posteli, která byla ke dveřím nejblíž.
„Možná bychom jí měli nechat na chvíli vydechnout a nechat jí samotnou... Je tu dost lidí.“ Mínila Lily a ostatní přikývli a začali se zvedat.
I Lily se zvedla, ale Adriane ji bleskově chytila za zápěstí. „Musím s tebou – mluvit…“ napůl zašeptala, napůl zachraptěla a ohlédla se po ostatních, otočených už k východu z ložnice.
„Dobře,“ přikývl James. „budeme dole.“
Jakmile se za nimi zavřeli dveře, Lily spustila.
„Adriane, co se stalo? Příšerně jsi tady sebou škubala a skoro pořád něco šeptala… A proč brečíš?“
Stačilo, aby se Adriane na Lily jen podívala a viděla ji v duchu před sebou, jak bezvládně leží v hromadě třísek a prachu z jejich budoucího domu.
„Mohla bys mi, prosím, pak – „
„Adriane, proč brečíš?“ nenechala se odbít Lily. Klekla si k ní a pozorně se jí zahleděla do očí. „Mě to přece můžeš říct, ne?“
Adriane pohledem uhnula. Jak paradoxní… zrovna Lily nesměla vědět nic… „Byla tam mamka.“ Řekla Adriane a doufala, že to Lily bude stačit.
A nejspíš stačilo, protože Lilyin výraz povolil a pohlédla na Adriane posmutněle. „Aha…“
„Lily, mohla bys mi pak donést tu knihu? Víš, kterou myslím…“ Poprosila Adriane.
„Jistě,“ přikývla Lily. „A… to je všechno, co jsi chtěla?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Adriane. „Vzpomínáš si… vzpomínáš, jak jsme se jednou letos o bylinkářství dohadovaly, jestli budeš s Jamesem nebo ne?“
„Ano,“ usmála se Lily. „Vsadily jsme se o laskavost… A tak nějak jsi vyhrála...“ Dodala Lily už jen tak mimochodem.
„Kdo by to čekal, viď?“ řekla Adriane.
Lily se ušklíbla. „Co mám tedy udělat?“
Adriane se takhle mizerně v životě ještě necítila. Dobře věděla, že kdyby o tom všem Lily nebo Jamesovi řekla, neváhali by ani vteřinu a podpořili by jí. Zrovna teď jí to ale moc nepomáhalo. „Dělejte, jako by se nikdy nic nestalo. Žádná budoucnost. Nikdy se mě, prosím, už neptejte, co jsem teď viděla. Až půjdeš dolů, Lily, řekni to i ostatním…“
Lily se zamračila, ale přikývla. „Dobře. Řeknu to i ostatním, ale… proč?“
„V životě už o tom nechci slyšet… Končím s touhle schopností a zbavím se jí, i kdyby mě to mělo stát já nevím co.“
„Ale – v té knize se přece psalo, že se té schopnosti nejde zba - „
„Ta kniha nemluví o mě.“ Řekla Adriane hořče. „Alespoň pár věcí jsem pochopila.“
„A… co chceš tedy dělat?“ ptala se dál Lily zmateně.
„Půjdu za Brumbálem.“ Odpověděla Adriane. „Hned, jak mi bude líp.“ Zpět na obsah
Kapitola 31: Cena za vědění
Adriane nečekala na Lily, až se k ní vrátí zpět, k Jamesově posteli, s knihou, pro kterou ji poslala. Když se za Lily zavřely dveře, myslela Adriane, že zešílí. Nevydržela být v jedné místnosti sama se sebou. Pochodovala sem tam a připadalo jí, že musí každou chvíli vybouchnout z obrovského návalu myšlenek, které jí proudily hlavou. Neustále ji pronásledovaly útržky z budoucnosti jako fotografie, které jí někdo strká před nos.
Po chvíli se najednou zastavila a otočila se čelem ke dvečím. Nevolnosti v oblasti žaludku už ani nevnímala.
Sešla schody dolů, do společenské místnosti a všichni čtyři Pobertové, Lea, Nataly a Lily, která se právě chystala k ní vyběhnout schody nahoru s knihou v podpaží, se zarazili a zůstali na ní starostlivě hledět.
„To už chceš jít?“ zeptala se pak Lily a nejistě si jí prohlížela, jako by Adriane měla každou chvíli omdlít. „Není to ještě – „
„Je mi fajn.“ Přerušila ji Adriane netrpělivě, vzala knihu Lily z podpaží a usmála se. „Musím za ním jít.“
Lily nakonec kývla a pustila Adriane dál. Cestou k portrétu se ještě střetla s pohledem Siriuse. Nechtěla nic rozebírat, chtěla jen vidět toho jednoho muže, který to všechno musí okamžitě vědět.
Adriane na nic nečekala. Přeběhla ten kus hradu k Brumbálově pracovně tak rychle, jako by jí šlo o život. Jestliže se někdy rozmýšlela půlhodiny před jeho chrličem nad tím, jestli má vstoupit nebo ne, aby to nevypadalo trapně, teď zakřičela heslo už z dálky a vletěla tam jako namydlený blesk.
Přehodila si knihu pod paži a zabouchala na velké dveře, vzala za kliku a vešla chvatně dovnitř. Jenže v kanceláři nebyl nikdo a navíc byla celá potemnělá. Až teď si Adriane vzpomněla na čas a kolik je asi hodin, protože venku už byla hustá tma. Tohle ale počkat nemohlo, i kdyby byly dvě ráno. Brumbál musí být někde tady, kde jinde by byl? Nevěděla ale, jak na sebe upozornit. Přešla tedy zatím k Brumbálově pracovním stolu a knihu poměrně neomaleným způsobem na něj hodila.
„Kdo jsi?“ ozvalo se najednou Adriane za zády, když zřejmě ten zvuk někoho probudil. Rychle se otočila, ale v šeru nepoznala, kdo to mluvil. Napadlo jí, že to bude někdo z portrétů na stěně – na ty si však vzpomněla poněkud pozdě.
„Em… Adriane Buttlerová,“ řekla nejistě do temna. „Potřebovala bych naléhavě mluvit s profesorem Brumb – „
„Všichni s ním potřebují mluvit naléhavě,“ odsekl jiný, chladný hlas. „Proč si myslíš, že zrovna na tebe, která tedy mlátí knížkami o jeho stůl, bude mít teď o půlnoci náladu, mladá dámo?“
„Musí mě čekat, že přijdu už dávno.“ Řekla Adriane. „Věděl to už dopředu. Určitě i bude vědět, proč jsem tady, až mě uvidí.“
„To si myslíš, že jsi tak důležitá nebo co?“ pronesl směšně a povznešeně hlas. „Proboha, ta dnešní mládež je ale pakáž.“
„No zato vy asi máte dojem, že jste hvězda, že jo.“ Zase se vracela stará Adriane, ale rozhodně se tak necítila. Neměla náladu se teď hádat s nějakým –
„Phineas Nigellus,“ ozval se známý, Brumbálův klidný hlas odshora ze schodiště. „příjemný na všechny, jako vždy.“
„Tu drzou holku bych na vašem místě hned vyrazil, Brumbále“ Upozornil ho Nigellus uraženě a zatáhl v obrazu závěs.
„Neber ho vážně, Adriane, on je jen – „
„Profesore, musím s vámi nutně mluvit!“ skočila mu do řeči Adriane a vyběhla několik schodů k řediteli. „Já vím, že už je asi hodně hodin, omlouvám se, ale nějak jsem teď ztratila pojem o čase, protože já jsem – „
„Klid.“ Zvedl ruku Brumbál a zastavil tak i Adrianenin nával k němu nahoru. „Sejdi dolů, prosím. Jdu za tebou.“
Adriane se tedy zase otočila a sešla dolů, kde na ní otočil hlavu vzbuzený Fawkes. Adriane ale nespustila oči z Brumbála. Ten mezitím mávl hůlkou a okolní svíčky, rozestavěné po celé místnosti, se rozzářily, Brumbál prošel kolem ní, posadil se za svůj stůl a pohledem se zarazil u staré knihy na druhé straně jeho stolu, kde s ní Adriane třískla.
„Nedáš si šálek čaje?“ zeptal se Brumbál přesně v okamžiku, kdy už se Adriane nadechovala a chtěla něco říct. „Donesl jsem si ho ještě z večeře. Posaď se u mě, prosím.“
Adriane se však tvářila značně zaraženě a zakroutila hlavou. „Pane p – „
„A sušenky?“ usmál se Brumbál. „Nebudu tě ale tahat za nos – jsou od Hagrida…“
Adriane zavrtěla prudce hlavou. „Ne, nic nechci, pane, ale vy mě musíte vyslechnout, proto – „
„Neměla bys tak spěchat, Adriane. A posaď se už.“ Povzdechl si Brumbál a opřel se. Adriane se na něj zamračila, ale posadila se. „Není to úplně z blízké budoucnosti, je to tak?“
Adriane jen nespokojeně zavrtěla hlavou. „Ne, není, ale to přece ještě neznamená, že bychom nemohli nic… třeba díky tomu můžeme ještě něco udělat!“ Brumbál však nevypadal, že by se u něj tenhle nápad nějak zvlášť uchytil. Naklonil hlavu na stranu a pozorně si Adriane prohlížel. „Proč jste mi neřekl, že tahle kniha se mě vůbec netýká? Proč jste mi dal to povolení, když hledat v knihovně cokoli bylo úplně zbytečné?“
„Copak by sis to nechala vymluvit?“ zvedl Brumbál obočí. „ Stejně by ses mi sem dobývala dál a chtěla by sis to ověřit sama… V čem jsi poznala, že je to něco jiného?“
„V té knize se sice píše o In artiuculo mortis, není tam nic o dědičnosti té schopnosti vidění. Popisuje se to tam jako vrozený talent, který se shodou náhod objeví až v pozdějším věku - dokud se nic neděje. Tohle kouzlo patří sem, do kouzelnického světa. Proto mé sestry nevěděly, co to znamená – nikdy o tom neslyšely, když v tomhle prostředí nežily… myslela jsem si, že je to spojené i s tou schopností po matce, ale vy jste mi to kouzlo dal, protože jste věděl, že uvidím něco, co bude určitě patřit kouzelnickému světu, je to tak?“
„Ano,“ přikývl Brumbál s úsměvem. „je to ale celkem logické, když uvážíš, že jsi celou dobu vídala jedině kouzelníky nebo čarodějky, nemyslíš? Žiješ v naší společnosti už dlouho, takže sis na to už zvykla a patříš také sem. Bylo to jasné tedy už od první vidiny.“
„Takže jste jakoby tím In artiuculo mortis spojil tu mojí schopnost a to kouzlo do jednoho?“ zeptala se Adriane.
„Tak nějak.“ Přikývl Brumbál.
„Proč jste mi to neřekl?“ dožadovala se Adriane a znovu se zamračila. „Tohle bych přece pochopila hned.“
„Nejde o to, co kdy pochopíš, Adriane,“ předklonil se Brumbál. „jde o ty další věci, související s tím. Co tě napadlo okamžitě, jakmile sis tu nesouvislost uvědomila?“
Adrianenin žaludek se propadnul až pod židli na podlahu Brumbálovy pracovny. „Jde to hned?“ zeptala se naléhavě. „Jde hned se toho zbavit?! V té knize psali, že ta schopnost nejde vynutit, ale ani se jí vzdát. Já to ale přece udělat můžu, když tu schopnost mám zděděnou, ne?“
„Teoreticky by ses jí mohla vzdát, ano, ale v tom by ti musely pomoci sestry a – „Brumbál předklonil mírně hlavu, aby mu v pohledu na Adriane nepřekážely půlměsícové brýle. „hlavně si musíš být jistá.“
„To já jsem.“ Reagovala Adriane okamžitě. „V životě jsem si nebyla ničím jistější – „
„Určitě? Pomysli na všechny ty lidi, kterým by to zachránilo život.“
„Nebo na ty, kterým ne.“ Ujelo Adriane a Brumbálovi naskočila nepatrná vráska mezi obočím.
„Adriane,“ pohlédl na ni rentgenovým pohledem a Adriane se automaticky zavrtala očima někam jinam. „co se ti to vlastně stalo?“
Adriane jakoby najednou ztratila tu motivaci, která ji sem dohnala. A asi to bylo vidět.
„Co jsi viděla?“ ptal se dál Brumbál. „Nic se snad nestane, když mi to povíš.“
Adriane ještě chvíli mlčky hleděla na ředitelův stůl. „Jednou jste mi řekl, že vyjímka potvrzuje pravidlo.“ Řekla nakonec tiše a pohlédla do Brumbálovi tváře.
Ten chvíli nehnutě seděl a ani nemrkl. Jen se zamračeně díval dál na studentku, sedící naproti němu. Pak se zamyšleně opřel. „Ach tak… Můžu se zeptat – máš u sebe ten pergamen, co jsem ti tehdy dal s tím kouzlem?“
Adriane kývla a zajela rukou do boční kapsy, kde pergamen nosila. Šmátrala rukou v hábitu a pak najednou bolestivě zasykla a překvapeně vyskočila ze židle. Začala ze sebe před profesorem chvatně shazovat hábit a vytřeštila oči na místo, kde bývala kapsa. Vůbec si toho doteď nevšimla. Nejen, že byl pergamen pryč, ale kapsa, ve které ho nosila, a kus košile pod ní, byly prohořelé. Vyjeveně pohlédla na Brumbála.
„Je pryč.“ Pípla Adriane šokovaně.
Brumbál jen pokýval hlavou. „Už mi nemusíš nic vysvětlovat.“
„Ale…“ řekla ztuhle Adriane. „co když chci?“
„Nesmíš.“ Adriane se však chystala protestovat, tak Brumbál pokračoval. „Tady je další odpověď na tvou otázku. Ptala ses mě, k čemu jsem ti ten pergamen dal, i když jsem to já sám netušil. Vidíš, že jsem mluvil pravdu – nevěděl jsem to, ale teď to víš ty. Znáš důvod, proč jsi ho potřebovala, je to tak?“
„No ano ale… tohle…“ Adriane byla mimo. Dobře si pamatovala, jak jí pergamen v domě Potterových začal bolestivě pálit na žebrech a jak shořel, ale – to se to dělo i ve skutečnosti? A tak jí napadla v tu chvíli jediná otázka: „To jsem začala hořet i tady?“
„Ne, Adriane,“ usmál se Brumbál. „ ale propálilo se ti to tam v té vidině a protože to byla prakticky jediná věc, která měla význam jak tady v současnosti, tak i v budoucnosti, stalo se s tím zde to samé, co se s tím stalo tam. Ten pergamen, stejně jako tvá mysl, je věc, kterou nemůžeš oddělit, ať už by ses dostala do minulosti nebo budoucnosti Jen sis toho nevšimla.“ Adriane se však nezatvářila, že by z toho byla chytřejší a dál si mnula pohmožděné místo na žebrech. „To znamená, že kdybys pergamen třeba natrhla tam, bude natrhnutý pak i tady.“
„Moment… jak jste teď poznal, že se mi zrovna tam s tím něco stalo? Tedy až na to, že mám prohořelou košili.“
„Vědomosti, Adriane.“ poučil ji Brumbál. „Bylo mi jasné, že když tam pergamen nebude, už se něco stalo.“
Adriane se však zatvářila ustaraně. „Proč to nechcete slyšet?“ Brumbál zvedl tázavě obočí. „Proč nechcete slyšet, co se stane? Věděl jste, že uvidím něco, u čeho bych měla udělat vyjímku, použít to kouzlo, tak proč teď nesmím – „
„Protože bys to tím ovlivnila, kdybys to komukoli prozradila.“
Adriane žasla. „Vy sám jste mi přece řekl, když jsem vídala například Blaira, že jsem se nemohla ničeho dotknout, protože bych tím mohla ten děj tam změnit a skončilo by to ještě hůř… tak teď když jsem se tam mohla dotýkat čehokoli a – kohokoli… znamená to, že doopravdy nesmím nic udělat?“
Brumbál si znovu povzdychl. „Jednou jedna žena kdysi tvrdila, že vídá umírat lidi, které někdo vraždí nebo jim ubližuje. Viděla ale i normální věci – nebyly to jen vraždy. Diky ale jejím, pro lidi značně pesimistickým a tragickým, vidění, jí ostatní začali brát jako vyvrhelku. Když předpověděla zrození muže, který nezná slitování a ponoří celou zemi do tmy, strachu a zla, začali ji pokládat za duševně chorou. Na chvíli ji tedy přehlíželi a mysleli s o ní, že je blázen, tak ta žena začala pokřikovat tyto svá varování všude, kudy chodila. Netrvalo dlouho a díky stížnostem okolních lidí skončila v rukou odborníků – jak jinak než cvokařů.“
Adriane se sotva poznatelně v obličeji zarazila při Brumbálově posledním slově. Popravdě, nebyla moc zvyklá, když zrovna ředitel mluvil lajtským způsobem.
„Po čase v péči těchto doktorů zemřela.“ Pokračoval Brumbál. „Dodnes se však neví jak, protože se o to nikdo už nikdy nezajímal. Ta žena upadla v zapomnění jako psychicky narušená… nikoho nenapadlo, že třeba měla pravdu. My dnes však víme, že ji skutečně měla.“ Brumbál pohlédl Adriane do očí. „Víš o kom mluvím?“
Adriane přikývla. „Jmenovala se Amanda Gomleyová, že ano? Četla jsem to v té knize… předpověděla tedy narození lorda Voldemorta?“
„Ano,“ řekl chmurně Brumbál. „věděla o Tomu Raddleovi ještě dřív, než se stačili narodit jeho rodiče.“
„Co ještě říkala?“ zeptala se Adriane. „Nějak – mám pocit, že jste kdysi mluvil také o nějaké věštbě, která by se měla týkat – mě. Předpověděla ji také ona?“
„To ani není úplná věštba, Ardiane. Není to tak pravděpodobné, že by se to stát mělo. Může se to totiž vlivem čehokoli nebo kohokoli změnit.“ Naklonil hlavu Brumbál. „Nic to pro ni neznamenalo, jen si to někam zapsala, jako spoustu dalších vizí. Díky tomu o tom teď víme, i když momentálně víc jak dva už nebudeme.“
„Ale – jak to?“ zamračila se Adriane. „Vždyť moje matka mi o tom před chví… totiž, chci říct, že mamka o ní asi věděla taky.“
„To těžko.“ Nesouhlasil Brumbál. „Možná, že věděla jen něco o té její schopnosti, ale nezapomínej, že ona o našem světě nevěděla – tedy do chvíle, kdy se neseznámila s tvým otcem. Tvá matka v tom vidění, co jsi teď měla, toho věděla víc než by za živa tušila. “
Adriane pochopila, že před Brumbálem si teď asi nemusí připadat jako blázen, když bude tvrdit, že jí něco matka říkala sotva před hodinou, přestože je mrtvá několik let.
„V tom vidění je skutečné všechno i nic. To, že tam byla zrovna tvá matka, bylo proto, že sis jí tam přála ty.“
„Ano, to – mi tam říkala taky.“ Přikývla Adriane nejistě. Okamžitě si ale vzpomněla na řetězec událostí, které se tam staly. Brumbál jí však znovu předběhl.
„Ale zpět k Amandě.“ Řekl, když už se Adriane nadechovala. „Je tu ještě ta předpověď, o které jsem ti už taky jednou říkal. Týká se tebe a toho, co jsi před chvílí viděla. Tvá matka tuhle Amandinu vizi znala nejspíš celou a seznámila mě s ní. Říkalo se v tam, že právě tuhle schopnost bys měla po ní převzít ty a že všechny ty vidiny budoucnosti se vztahují jen k jediné – hlavní.“
„Takže všechno to, co bylo, navazuje na tuhle poslední vidinu?“
„Je to něco jako hlavní bod, ano. Jde ale hlavně o pochopení.“ Brumbál vstal, přešel k oknu a zahleděl se už do husté tmy, s rukama za zády. „Nesmíš udělat chybu. O tom ta předpověď je – musíš přemýšlet s chladnou hlavou, ať už jsi viděla cokoli, Adriane. A nevím sice proč, ale mám takový pocit, že to se ti zrovna nedávno příliš nedařilo.“ Brumbál se napůl otočil od okna a pohlédl na Adriane, která měla hlavu skloněnou s pohledem upřeným do klína. „Zřejmě jsi viděla něco, co tě ranilo a poměrně rozrušilo.“
„Jestli udělám, co po mě chtěla matka, co chcete vy a ta – ta předpověď – “ Adriane pohlédla do tváře profesora, napůl zakryté stínem. „ – bude ze mě bezmála vrah… a zrádce.“
„Silně pochybuji.“ usmál se Brumbál klidně. „Jsou ale věci, za které je nutné přinést nějakou oběť, Adriane. Nic nejde jednoduše a všechno má své pro a proti.“ řekl Brumbál tiše. „Bohužel… už to tak bývá. Jestli se ale nepletu, bývá také za tou obětí dobrá věc, je to tak?“
Adriane zaťala nehty do dlaní a zavřela oči, aby se jí do nich přestaly tlačit slzy a přikývla. „Já vím, co mám udělat. Já jen,“ znovu pohlédla na Brumbála. „nehodlám to ale v tom případě nechat jen tak… Matka mi říkala o nějaké další věštbě, která ale ještě nebyla vyřknuta. Nemá s Amandou Gomleyovou nic společného. Řekla, že se v ní mluvilo o Voldemortovi, ale tentokrát se netýkala jen jeho. Mluvila také o někom, kdo bude moct – „
„Počkej,“ zarazil ji Brumbál. „Myslím, že není dobrý nápad říkat mi – „
„ – udělat něco dobrého pro svět a co se Jemu moc líbit nebude.“ Nenechala se Adriane odbít. „Říkala, že to bude Voldemorta velice zajímat a nějak se o té věštbě dozví a díky svým stoupencům, bude vědět, za kým by…“ Teď se zarazila sama. „bude vědět, co vědět potřeboval.“
Brumbál chvíli nic neřekl. „Nebudu se to raději snažit pochopit, ale jen mi řekni, kam tím míříš?“
„Chci vědět, kdo to bude,“ řekla Adriane a na to, že ještě před chvílí měla v očích slzy, se jí v nich teď mstivě zablesklo. „Já chci vědět, kdo bude zrádce… který z jeho stoupenců, poběží po vyslechnutí té věštby k němu a všechno mu vyklopí.“
Brumbál se na ní chvíli díval a pak přešel zpět ke svému křeslu, kde se posadil. „Adriane, víš, že pomstou se nikdy nic nevyřeší.“
„A co s tím?!“ Adriane naopak ze židle vyskočila. „Proč mi tohle každý říká?! Pomsta vyřeší víc, než slova a oni si jí sakra zaslouží! Voldemort si už teď myslí, že je nepřemožitelný a co teprve v té době, kde jsem byla?! Pomsta tam bude jediná věc, kterou se budeme moct ochránit! Jediná věc, na kterou tu noc budu čekat, když už nic jinýho udělat nemůžu!“
„Přesně takhle bys mluvit neměla – „
„ALE JÁ MUSÍM! KDYBYSTE MOHL VIDĚT – KDYBYCH VÁM TO SMĚLA UKÁZAT, POCHOPIL BYSTE!“ Adriane ani nedocházelo, jakým tónem začala v brumbálově pracovně křičet. Stála za opěradlem židle a vztekle se dívala do Brumbálových modrých očích. Brumbál však dál nehnutě seděl v křesle a ve tváři neměl svraštěný jediný sval.
„Každý máme svůj osud, Adriane,“ řekl potom. „ale cestu, kterou půj2deme, si volíme sami.“
„OSUD?“ Zahulákala dál Adriane. „CESTU? A ŽE ZROVNA JÁ MÁM VÝBĚRŮ HABADĚJ, ŽE ANO? UŽ NĚKOLIKRÁT SESTRY ŘEŠILY, JESTLI SE TOHO ČAROVÁNÍ NEZVDAT – JEŠTĚ KDYŽ JSEM BYLA MALÁ! NEOTRAVOVALA BY NÁS ŽÁDNÁ ČERNÁ STRANA! ŽILA BYCH NORMÁLNĚ! NEVĚDĚLA BYCH O ŽÁDNÝM KOUZELNICKÝM SVĚTĚ! ŽÁDNÁ VIDĚNÍ! ŽÁDNÍ SMRTIJEDI A ŽÁDNÝ VOLDEMORT!“
„A žádná Lily Evansová, Lea Durexová… Sirius Black ani James Potter,“ namítl klidně Brumbál a Adriane ztuhla. Cítila jak jí vztek smíchaný se smutkem proudí v žilách jako jed. „Už jsem jednou řekl, že vše má své klady i zápory.“
Pak nastalo v pracovně ticho, kdy jeden na druhého bez mrknutí hleděl. Jen s tím rozdílem, že na rozdíl od Adriane, která křečovitě svírala horní opěradlo židle a vypadala, že každou chvílí začne chrlit lávu, Brumbál neměl daleko k povzbudivému úsměvu.
„Takže vy mi to taky neřeknete.“ Oznámila mu suše spíš, než by se ptala.
„Obávám se, Adriane, že pokud ta věštba, o které jsi mluvila a která tě tak rozčílila, doopravdy jednou doputuje ke mně a já se dozvím ta jména, po kterých už teď ty tak prahneš, aby ses pomstila – tak ne.“ Zakroutil Brumbál krátce hlavou. „Nepovím.“
Adrane pustila opěradlo židle a narovnala se do celé své výšky. Nadechla se a otočila se zády k Brumbálovi. Možná, že to tak nechtěla, ale působilo to jako trucování.
„Fajn,“ řekla úsečně a škubla rameny. „tak jo. Necháme je prostě běhat venku, aby když tak zase mohli nechat svého pána vyvraždit nějakou další rodinu.“
„To stačí, Adriane.“ řekl Brumbál a Adriane to přimělo se k němu zase otočit. „Neříkám, že je necháme bez důsledků za to, co dělají a co se teprve udělat chystají, ale jestliže já ty jisté viníky znát budu, řeknu ti, o koho jde a ty je pak chladnokrevně zabiješ, pak už opravdu vrahem budeš, jako jsou jimi oni.“
„Kdo říká, že je zabiju chladnokrevně?“ zeptala se Adriane, ale Brumbál jako by to neslyšel.
„Jak jsem řekl,“ opřel se ředitel znovu o křeslo. „nebylo by moudré ti v tomto ohledu vyjít vstříc, Adriane.“ Ta ale vypadala, že je jí upřímně jedno, jestli je to moudré nebo ne. „Nikdy nenech smutek přerůst ve vztek, protože pak se ho už nezbavíš.“
Až teď Adrianenin výraz změkl.
„Měl bych tě ještě varovat, Adriane. Je dost možné, že až definitivně za dva měsíce opustíš Bradavice, stane se z tebe lovecká kořist, soudě podle toho, jaký zájem o tebe projevil Nathaniel Landes v Prasinkách.“ Řekl Brumbál. „Takže bych byl rád, kdybychom měli tebe a raději i tvé přátele nějakou dobu na očích.“
Adriane pokrčila rameny a přikývla. Sebrala ze země hábit a ještě jednou se podívala na profesora. „Takže… tohle je konec?“
„Podle toho, co přesně myslíš.“ Usmál se Brumbál.
„No ty vidiny… strach z toho, co se stane. Pergamen je pryč… ta budoucnost, kterou změnit nesmím, jsem už viděla a to všechno, co se celou dobu dělo – je to pryč?“
„Ne tak docela,“ řekl Brumbál. „nemyslím si sice, že teď ještě nějaké vize mít budeš, ale sama dobře víš, že to nejtěžší je pořád v budoucnosti, pořád před tebou a koneckoneců – i před námi všemi. A pak také záleží na tobě. Jestliže se opravdu rozhodneš se té schopnosti vzdát, tak pak už tedy ano, pak už po všem bude.“
Adriane zakývala hlavou a až se tomu sama divila, pocítila ospalost. Pohlédla na Brumbála, který na ní chápavě kývl.
„Běž, jistě už na tebe čekají. Jen ještě,“ Brumbálovi najednou zahrály v očích ty živé jiskry. „víš jistě, že nechceš žádnou Hagridovu hrudku? Musím tentokrát uznat, že se mu celkem povedly… jen kdybych ještě na jejich rozlomení nepotřeboval kladivo…“
Adriane se ušklíbla a Brumbál si se zájmem prohlížel jednu velkou Hagridovu sušenku. Pak zase vzhlédl k ní a usmál se taky. „Dobrou noc.“
Když Adriane vešla do společenské místnosti, na první pohled si myslela, že v ní už nikdo není. Pak se ale z jednoho křesla blízko portrétu zvedl Sirius.
„Ahoj,“ řekl tiše, že skoro šeptal a přešel k Adriane. „tak, co?“
Adriane kývla hlavou. „Dobrý… kde jsou všichni?“
„No už je po jedný ráno. Dohodli jsme se, že tu počkám já… všichni byli takoví bez nálady. Pořádně jsi nás vyděsila.“
Adriane přešla k nejbližší pohovce a svalila se na ní. Natáhla ruku do vzduchu Sirius se jí chytil a posadil se na zem, Adriane k hlavě.
„Ani mě neřekneš, co se stalo?“ zeptal se Sirius. „Co jsi to viděla?“
„Není zbytečné se ptát, Siriusi?“ odpověděla otázkou a pootočila hlavu na stranu, aby viděla Siriusovi do tváře, přestože byla všude tma. „Stejně není o co stát… Když se stane něco hrozného, je těžké s tím žít dál – horší, vědět to dopředu.“
„Dobrá, nebudu se ptát. Já ale jen nechápu, proč se tváříš tak – jako by tě někdo donutil se s něčím smířit.“ Zamračil se Sirius. „Zase jsi viděla někoho umírat, viď?“
„Ne,“ řekla Adriane. „přišla jsem tam pozdě.“
„No… to přece nevadí, ne? Pořád to můžeš změnit.“
Adriane se znovu podívala do stropu. „Nic už měnit nebudu, Siriusi, už totiž ani to nesmím. K čemu mi to vidění je, když nemůžu prosadit svou vůli…? Jakmile se vrátím domů k Angelině a Juliette a zbaví mě téhle – téhle úchvatné schopnosti, budu mít zase svůj život.“
„Ale – to už nebudeš moct – „
„Ne,“ pohlédla do Siriusových ustaraných očí. „nebudu.“
Je to téměř jako když se vzbudíte ze zlého snu. Máte pocit, že se stalo něco strašného, co od základů zatřáslo s celým vašim světem. Jenže pak zjistíte, že se s tím nedá nic dělat, že už se to stalo a vy jste to už viděli - „zažili“… To jsou první pocity, když se probudíte... Než si uvědomíte, že to byl jen obyčejný sen a všechno je vlastně v pořádku.
Přesně tohle Adriane uvnitř sžíralo. Ten poslední pocit úlevy se ale jaksi nedostavoval a bylo jí jasné, že ani nedostaví. To je totiž ten rozdíl, který jí brání si třeba jen na moment myslet, že to bylo celé jen sen – jen neškodná noční můra… Ona se ale neprobudila ze snu a úleva jí už nikde nečeká. Zpět na obsah
Kapitola 32: OVCE
Následujících čtrnáct dnů bylo zatím nejhorších v Adrianeniným životě. Ale vzhledem k tomu, že OVCE byly za dveřmi, nikoho to nějak zvlášť netížilo ani zajímalo, za což byla Adriane vděčná. Každý sedmák měl dost práce sám se sebou. Zatímco totiž všichni studenti závěrečných ročníků posledních deset dní proleželi dnem i nocí v knihách s nemizícími kruhy pod očima a vybírali si tak své OVCEovské volno, Adriane vypadala minimálně na umření.
Vzhledem k tomu, že se celých sedm let prakticky od Lily a vlastně i od Jamese, který byl většinu času v patách Evansové, neodtrhla, působilo by to na konci posledního roku divně, kdyby se od nich úmyslně stranila. Jenže právě to si přála ze všeho nejvíc. Nevidět je. Mít nějakou, i když chabou, záminku, proč by svému vlastnímu svědomí mohla oponovat. Mít výmluvu, že se s nimi prostě nemá čas sejít, aby udělala to, co by podle sebe považovala za nejlepší, ale co udělat nemůže. Takže to všechno mělo za následek, že Adriane chodila jako tělo bez duše, věčně zamyšlená a když už to vypadalo, že začne vnímat lidi okolo, tak se u toho tvářila jakoby jí u toho někdo mučil.
„Co to s tebou prosím tě je?“ chtěl vědět Sirius, když se vraceli z oběda, počkal až na konec houfu spolužáků a zatáhl Adriane do výklenku okna. „Jestli je to pořád to vidění… jsou to přece už dva týdny a když jsi přišla od Brumbála vypadala jsi líp, tak proč – „
„Není to to vidění.“ zalhala Adriane.
„Tak co teda?“ chtěl vědět Sirius, ale Adrane byla ticho. „Neříkej mi, že jsi tak nervózní ze zkoušek.“
„A proč by ne?“ vyjela na něj Adriane náhle. „Podívej se na Grahamma! Předevčírem se chtěl jít oběsit do sovince!“
„Ty si myslíš, že je to kvůli OVCE?“ naklonil Sirius pochybovačně hlavu.
„A čím asi jiným.“
„Je z mudlovské rodiny.“
„No to je.“
„A taky je Zmijozel.“
„A?“
„Víš jakou musel dostávat čočku?“ ušklíbl se Sirius. „Úplně ho chápu – kdo by se nechtěl jít oběsit, po sedmi letech ve stejné koleji s takovou verbeží jako ten blb Snape nebo Malfoy…“
„Co kdybys těch řečí nechal a radši se taky něco začal učit?“ řekla Adriane a zamávala Siriusovi před nosem knihou, kterou držela v ruce a ze které se při obědě učila.
Adriane pak vyšla z výklenku.
„Proč bych se měl učit?“ zeptal se zcela vážně Sirius, který ji doběhl. „Všechno to mám v –„
„ – v hlavě, jo jasně.“ Kývla Adriane.
Sirius se znovu zastavil a zachytil Adriane za ruku, která se následkem toho bezděčně zarazila a tázavě se na Siriuse podívala.
„Víš co?“ otázal se Sirius a zvedl obočí. „S tímhle chováním mi už pěkně lezeš na nervy, takže jdeme ven a provětráme ti krovky.“
„Cože mi provětráte?“ vykulila Adriane oči.
„Protáhnout nohy.“
„Aha,“ rozjasnil se na chvíli Adriane obličej. „Myslím, že ne – půjdu nahoru a – „
„To mě vůbec nezajímá.“ Prohlásil Sirius a už táhnul Adriane za ruku ven z hradu.
Následující ráno bylo pro závěrečné ročníky asi jedno z nejnervoznějších, přestože byla neděle a OVCE měly oficiálně začít až zítra.
Všichni měli jít normálně dolů do Velké síně jako obvykle se nasnídat. Rozdíl nastal až poté, co se všechny ročníky kromě sedmých rozešly.
Zahajování OVCE tak začínalo ve Velké síni, ve které mělo i celé probíhat, když profesor Brumbál vstal ze svého místa uprostřed Čestného stolu a přejel pohledem zřídka zaplněnou síň. U každého kolejního stolu bylo nezvykle málo studentů, když se veškerá pozornost profesorů stočila jen na ně.
„Takže,“ začal profesor Brumbál svůj proslov s úsměvem, který mu ze studentů pod ním opětoval jen málokdo. „máte před sebou poslední zkoušku zde na škole, předem vám ale říkám, že není čeho se bát.“ Několik studentů si pro sebe nedůvěřivě odfrklo. „Letošní OVCE tedy budou probíhat následovně: zkoušky budou rozděleny podle kolejí. Každé kolejní třídě je vyhrazeno pět dnů, během nichž se studenti jedné koleje odzkouší, víkendy jsou samozřejmě volné. Zkoušky jsou stejně jako u NKÚ rozdělené na teoretické-písemné a praktické části. Studenti v celé kolejní třídě se rozdělí na dvě části podle abecedy, první skupina bude první den skládat zkoušky písemné a druhý den praktické. To samé platí pro druhou část třídy, které připadne den třetí a čtvrtý. Pátý den se vyhlásí celkové výsledky kompletně odzkoušené třídy, tedy zároveň i koleje. Někdo něčemu nerozumí?“
Brumbál znovu přelétl pohledem celou Velkou síň, ale nikdo ruku nezvedl ani se neozval.
„Dobrá tedy,“ pokračoval dál. „takže kolej, která bude jako první zkoušená, je Havraspár, za ní Mrzimor, následuje Nebelvír a poslední týden patří Zmijozelu. O celém principu zkoušení a dalších konkrétních okolnostech budete průběžně a včas informování našimi profesory nebo zkoušejícími z komise. Zkoušky OVCE začínají pro Havraspárské sedmé ročníky již zítra, přesné rozřazení do dvou skupin vám sdělí váš ředitel nebo ředitelka koleje. Zbývající tři třídy budou nadále pokračovat v procvičování s profesory, aby se nenudili Vyjímkou bude den, kdy profesoři budou muset zasednou na písemné testy. Přeji hodně štěstí a úspěchu všem.“
Někteří studenti pokývali hlavami, jiní bez vlaného nadšení krátce zatleskali a Brumbál se posadil a dal se do řeči s profesorem Křiklanem.
Někdo se pak začal zvedat od stolu a někdo, třeba jako Lily, zůstali šokovaně zírat na Brumbála.
„Něco se ti nezdá, Lily?“ otočila se na ní Nataly.
„On… přece to nemůže myslet vážně!“ vypískla Lily a zvlášť pohlédla na všechny přátelé, sedící kolem ní.
„Co myslíš?“ zeptal se Sirius.
„Copak jsi ho neslyšel?“ obořila se na něj nevěřícně. „Jsme až třetí! Třetí!“
James protočil oči k polozataženému stropu hradu a ještě si nalil dýňovou šťávu. „Vždyť to máš jedno, aspoň budeš mít víc času si to všechno ještě jednou pročíst.“
„Ještě jednou pročíst?“ opakovala po něm Lily, jako by jí nejdřív ani nedocházel význam těch slov, až se z toho Nataly rozesmála. Když se však na ni Lily podívala, Nataly okamžitě přestala a zatvářila se smrtelně vážně a popuzeně. To zase rozesmálo Leu. „Vy si ze všeho děláte legraci, ale počkejte, až se tady budou havraspárští promenádovat, že už to mají všichni za sebou a nás to bude pořád ještě – „
„Buď ráda, že první není Zmijozel, Lily.“ Pronesl Remus, který jezdil z nudy hůlkou po stole. „Ti by se pak teprve povyšovali a posmívali.“
„Jakoby to nedělali i tak.“ Dohadovala se Lily dál. Pak se ohlédla po Adriane. „Co ty na to?“
„Cože?“ zvedla Adriane oči zavrtané od stolní desky.
„Normálně bys se mnou přece souhlasila, ne? Ty vždycky nesnášíš čekání.“ přivřela Lily oči, nejspíš ve snaze, dostat na svou stranu aspoň jednoho člověka.
„V čem bych – jo, jistě, určitě bych souhlasila.“ Přikývla Adriane, když viděla, jak se Lily při prvních slovech zatvářila.
Lily však měla částečně pravdu. Po prvním zkouškovým týdnu, kdy prošla OVCE celá první závěrečná třída, vypadali studenti Havraspáru jakoby jim ze srdce spadl obrovský kámen a svým veselým a rozjařeným chováním doháněli zbylé tři koleje k šílenství. Zejména nejhůř na tom byl teď Mrzimor, jehož studenti sedmých ročníků téměř přestali s kýmkoli komunikovat.
Havraspárští, sršící radostí, že mají veškeré zkoušení v Bradavicích za sebou, už měli volno až do konce roku a nebýt přísného opatření proti Smrtijedům, mohli by i do Prasinek. Volno samozřejmě čekalo i Mrzimorské a po nich zbývající dvě koleje, až budou mít OVCE za sebou.
Jak tomu bylo i u NKÚ, především na praktické zkoušení studentů nebyli povoláni profesoři Bradavic, ale zkušební komise. Ta se skládala z dosti postarších kouzelníků a čarodějek, kteří se tu objevovali vždy dvakrát ročně: když zkoušeli pátý ročník z NKÚ a sedmý, tedy z OVCE. Zřejmě se ale také rozdělovali a střídali, protože během čtyř zkoušejících dnů je už pak neviděli všechny pohromadě, vždy jen až ten pátý den se zase sešli, aby vyhlásili výsledky dotyčných absolventů.
Minul další týden, který pro Mrzimorské představoval jen napětí, zkoušení a netrpělivé očekávání. V pátek, po vyhlášení jejich výsledků, si profesorka McGonagallová svolala do učebny přeměňování celý svůj závěrečný ročník, aby jim oznámila, kdo byl jak rozřazen.
„Takže mě poslouchejte pozorně. Nebudu to celé opakovat znovu, pane Pottere“ začala profesorka McGonagallová s vyčítavým pohledem na bavícího se Jamese a vzala ze stolu pergamen, ze kterého začala předčítat. „Do první skupiny, jejíž zkoušecí dny jsou pondělí a úterý, patří následující studenti Nebelvíru: Amy Amersonová, Jack Anthon, Loren Bombleyová, Ian Baning, Brian Baxley, Sirius Black, Adriane Buttlerová, Luciana Cunninghamová, Jane Doyleová, Leonica Durexová, Lily Evansová, Nataly Farellová, Malcome Grant a David Hooper.
Do druhé skupiny, jejíž zkoušecí dny jsou středa, čtvrtek, patří tito studenti Nebelvíru: Remus Lupin, Gina Montreyová, Nancy Norwallová, Kelly Parkmanová, Petr Pettigrew, James Potter, Michael Sizemore, Monica Swannová, Evan Tampling, William Waldberbelger a Andrew Zoldic.
Jak všichni už víte, v pátý den, pátek, se všichni dozvíte výsledky svých OVCE. Zkušební komise se bude skládat z množství členů, podle počtu zkoušených studentů. Protože je vás ve všech čtyřech tříd přibližně stejný počet, rozdělili se zkoušející také na dvě poloviny. Každá připadne k jedné skupině. Bude tu ale jen na praktické vyučování, na teoretické-písemné zkoušení dohlédnou u Čestného stolu bradavičtí profesoři.
Předměty, ze kterých budete prověřeni, jsou přeměňování, obrana proti černé magii, lektvary, bylinkářství, kouzelné formule, dějiny čar a kouzel a pouze v písemné podobě astronomie. Připravte se, že oba dva dny budou vyčerpávající a zkoušky budou probíhat tak dlouho, dokud se nestihne vše do poslední maličkosti.“ Profesorka se rozhlédla po třídě. „Nějaké dotazy?“
Zdálo se, že je všem všechno jasné, proto po chvíli profesorka McGonagallová nechala třídu jít.
Když Lily, James, Adriane a Sirius opustili učebnu, zamířili ven z hradu na už slunečné školní pozemky. Teď už se tam vyvalovali i spokojení vysmátí Mrzimorští, bavili se mezi sebou a vyprávěli si, co u zkoušek zažili.
Čtveřice si sedla do stínu stromu nedaleko jezera, kde obvykle Pobertové sedávali.
„Jenom klid lidi, za chvíli je to tady a pak všichni máme od zkoušek nadosmrti pokoj.“ Konstatoval James, jako by se všichni čtyři hystericky hádali ohledně zkoušek.
„Aby nás pak ale nečekalo něco horšího.“ Poznamenal Sirius a Adriane se znenadání stáhlo hrdlo.
Nikdo z nich potom už dlouhou dobu nepromluvil. Lehli si na záda a kolem bylo jen slyšet tichý hovor několika dalších lidí od školy, šplouchání vody a šustění listů po větru.
Adriane najednou ucítila, jak jí Sirius chytá za ruku a znovu si vzpomněla na jeho poslední slova. Aby nás nečekalo něco horšího. Znovu ji to přivedlo k nepříjemným vzpomínkám, kterým se už řadu dní bez výsledku snažila vyhnout. Stačil jediný pohled na Lily nebo na Jamese… stačilo slyšet na vteřinu hlas jednoho z nich...
A pak náhle ucítila silnou touhu být někým úplně jiným, být v jiném těle s jiným vědomím a vzpomínkami – být někým, kdo nezná ji ani její přátele. Vzpomněla si na matku. Cítila to samé také ona, když viděla, jak Juliette, Angelina a Adriane umíraly? Opět měla sto chutí se sbalit hned teď, odejít domů za sestrami, ať ji už zbaví té věci, co jí momentálně dělá ze života peklo, odprostit se odsud… od přátel, se kterými sedm let vyrůstala, se kterými tu teď leží, které nechá zemřít… kteří jí věří a v životě by je nenapadlo, že by Adriane něco neudělala – kdyby věděla dopředu… že by se z prvního pohledu zachovala jako zrádce… jako vrah…
A pak jí na několik vteřin přepadla směsice různých pocitů, které však jakoby za jednoho říkaly, aby hodila všechny zábrany za hlavu, všechno, co jí brání to udělat, všechny nebezpečné následky, kterých by se pak díky své povaze dopustila… ať se to klidně stane… hlavně, že budou naživu… s tím ostatním pak už něco uděláme – napravíme její chybu… všichni společně, proti Němu…
„Lily!“ Adriane popadl vteřinový zkrat a vyletěla do sedu tak prudce, až sebou Sirius škubl. Sekundu před tím, projelo Adriane tělem něco, co jí prostě donutilo přesvědčit se a všechno říct – teď hned a tady, pod tímhle stromem. Jenže ten odhodlaný a přesvědčivý pocit z Adriane vyprchal snad ještě rychleji, než se dostavil. Teď seděla vzpružená vedle Siriuse na jedné straně a Lily s Jamesem na druhé a prudká změna vnitřní jistoty, která zase okamžitě vyprchala, se jí musela odrážet i v obličeji.
„Co je?“ zareagovala Lily po chviličce, kdy Adriane vykřikla její jméno. „Stalo se něco?“ Adriane polkla a nasadila uklidněný výraz, na který jí Lily ani moc neskočila. „Zase jsi něco – „
„Lily!“ tentokrát ji Adriane okřikla pobouřeným hlasem.
„Dobře, promiň, promiň,“ omlouvala se Lily, která už taky seděla. Stejně jako James a Sirius. „Vím, co jsem slíbila…můžeš mi ale snad říct - „
„Musíme zajít ještě do knihovny…! Přece…“ skočila jí opět do řeči naléhavým tónem. „Chtěla jsi mi tam v úterý ukázat ještě něco o těch lektvarech.“
Lily se zamračila. „Pokud si dobře vzpomínám, zabouchla jsi mi dveře ložnice před nosem, když jsem ti to nabízela.“
„To byl jen reflex.“ Ušklíbla se křečovitě Adriane a zvedla se.
Sirius s Jamesem jen němě přihlíželi dívčí debatě a tvářili se u toho naprosto zmateně. Lily pak pomalu napodobila Adriane, postavila se na nohy a otočila se směrem k hradu ve chvíli, kdy se k nim blížili ruku v ruce Remus s Leou.
„Trapný,“ ohodnotila něco Lea s úšklebkem, když už byli skoro u nich. „Trapný, jak lehce se vás dá najít.“
„Někam se chystáte?“ otočil se Remus na Adriane.
„Ještě do knihovny – něco dopilovat.“ Odvětila a pohlédla na Lily.
„Tak to se tam potkáte s Nataly,“ oznámila Lea. „Taky tam ještě něco luští… myslím ale, že jí to už k ničemu nebude. Mozek má tak zahlcený informacemi, že jí dělá potíže dělat i chodit... zdá se mi taková spomalená…“
Lea s Remusem zaujali místa po Lily a Adriane, které už byly na cestě do hradu. Opět mlčely a Adriane za to byla ráda. Její mozek byl totiž zahlcený taky, ne však učením, nýbrž faktem, který jí před chvíli v trávě a ve stínu nízkého stromu konečně došel, a o kterém už teď věděla, že to pro ní bude další velký problém.
Nastalo pondělí. Když se ráno probudila Lily, spustilo to doslova řetězovou reakci. Vyletěla z peřin a v tak trochu maniakálním stavu začala pobíhat kolem postele, shromažďovat kolem sebe knihy a v úmyslu rychle si ještě něco vštípit do mysli v nich začala horečně listovat. Došla vždy jen do poloviny knihy, když jí zahodila netrpělivě do peřin a skočila po další.
Adriane, Lea a Nataly byly tím pádem okamžitě vzhůru a k nervozitě, kterou okamžitě pocítily, jim pohled na krajně rozrušenou Lily moc odvahy nedodal. Spíš naopak, Lilyino vyvádění způsobil pocit, že pokud taky každou chvíli neotevřou nějakou učebnici, u zkoušek prostě neprojdou.
Naproti tomu ložnice Pobertů působila klidnějším dojmem. Jediný, kdo bude zkoušený první dva dny má být z Pobertů jen Sirius. Ten to však bral s klidem, že vedle Lily by ostatním připadal, jako by se Sirius chystal na obyčejný den. Ve skutečnosti se ale nedokázal ani on obránit před vtíravou nejistotou a byl o něco popudlivější a vznětlivější než normálně. Na to doplatil Červíček, který měl ten den neobyčejně starostlivou náladu a neustále se Siriuse ptal na různé věci, které se zřejmě v OVCE vyskytnou a jestli si je Sirius určitě jistý, že zná všechny odpovědi, když se neučil tolik, kolik by bylo potřeba. Po několika málo minutách toho měl Sirius dost, švihl hůlkou a Petrovy vlastní závěsy kolem postele se k němu rozletěly, obmotaly ho kolem dokola od paty až pod nos taky silně, že nebyl s to vydat jedinou hlásku a švihly s ním zpět do postele. Pettigrew teď velice silně připomínal mumii, které někdo nedofáčoval polovinu hlavy. Vyvalenýma modrýma očima přeskakoval od nabručeného Siriuse, stále ležícího Remuse a chechtajícího Jamese, který z toho chytil nehorázný záchvat smíchu.
Když pak asi o půlhodiny později Adriane vstoupila za profesorkou McGonagallovou do Velké síně spolu s ostatními z první skupiny, připadalo jí, že se vrátila v čase o dva roky zpět: dlouhé kolejní stoly byly odklizené stranou a ve volném prostranství byly místo nich blíž k Čestnému stolu zase malé, kulaté a asi na dva metry od sebe vzdálené stolky s jednou židlí. Jediné, co bylo jiné, byla výzdoba. Ve vzduchu visely zlatorudé vlajky Nebelvíru střídavě s vlajkou Bradavic, která o mnoho zvětšená visela i za Čestným stolem na zdi hradu za Brumbálovými zády.
Na stolcích byl připraven pergamen a vedle něj ležel brk s kalamářem plným inkoustu na horní straně stolku. Adriane jen trochu zarazila délka připravených pergamenů. Nevypadaly delší, než na víc jak patnáct otázek.
Už s naprosto uzemněným nervózním výrazem vzhlédla k Čestnému stolu, kde se nacházeli všichni profesoři na svých místech, stejně jako když se koná nějaká slavnost a uprostřed stolu se na ředitelském křesle nacházel Brumbál. Jeho povzbudivý nepatrný úsměv a klidný výraz v Adriane neměnil představu, že se i z jejích obvykle oblíbených učitelů momentálně stali soudci. Potom si Adriane všimla Daniela Landese, jeho nezaměnitelně pohledné, avšak arogantní rysy nešlo mezi řadou profesorů přehlédnout stejně jako zářivě bílý plnovous Brumbála.
„Prosím, usedněte každý za stolek.“ Vyzvala je profesorka McGonagallová, stojící na místě, kde se pokládá na začátku roku stolička s Moudrým kloboukem a pozvedla ruku před sebe.
Čtrnáct nebelvírských usedlo na židle za stolky a čekalo, až dá profesorka povel a budou moc otočit pergamen s otázkami stranou nahoru.
Adriane se rozhlédla kolem sebe. Vybrala si stolek, který k ní byl nejblíž. Ostatně, měla ve zvyku sedět v posledních řadách, stejně jako Sirius, který byl dva stolky nalevo od ní. Držel pergamen v ruce, stejně jako všichni ostatní, aby ho mohl co nejrychleji otočit k sobě. Adriane si ale po chvíli všimla, že oči má sklopené už teď do otočeného pergamenu, neparně nadzvednutého a bylo jí hned jasné, že se snaží rozluštit převrácená písmena. Přeletěla pohledem spolužáky před sebou, aby se poohlédla po Lily, Lee nebo Nataly. Všechny tři seděly každá jinde. Lea napravo od Adriane, Lily uprostřed před ní a Nataly stolek před famfrpálovým odražečem, Ianem Baningem, také nalevo jako Sirius.
Poté promluvila profesorka McGonagallová.
„Protože v testech je obsaženo téměř veškeré učivo za sedm let studia v Bradavicích, otázek tím pádem není málo a předmětů, ze kterých budete za okamžik prověřováni je také dost. Je to tedy další věc, která bude rozdělena, protože do oběda by se zkouška nestihla. To znamená, že následující tři a půl hodiny budou patřit předmětům: přeměňování, obraně proti černé magii a lektvarům. Po obědě, v jednu hodinu, přijde na řadu zbytek předmětů: bylinkářství, kouzelné formule, dějiny a astronomie.
Na vyplnění jedné otázky máte zhruba čtyři minuty, celkový čas teoretické-písemné zkoušky OVCE jsou tři a půl hodiny. Čas na druhou část zkoušky, díky připočítané astronomii, bude o hodinu delší.“ Informovala je profesorka McGonagallová, pořád na stejném místě. „Pracujte v tichosti a samostatně. Předem upozorňuji, že všechny kouzelné i nekouzelné podvody budou okamžitě odhaleny. Můžete začít. Hodně štěstí.“
Profesorka se otočila na podpatku a zamířila na volné místo Čestného stolu po Brumbálově pravici, zatímco se Velkou síní rozlehl šustot otáčení pergamenů.
Jak Adriane čekala, na pergamenu nebylo dokonce víc, jak deset otázek z přeměňování. Zvedla oči a viděla, že pár spolužáků to taky zmátlo, nikdo ale nic neřekl a dal se do psaní.
Otázky byly opravdu až od dob prvních dnů prvního ročníku, že si Adriane ani nepamatovala, že se o tom někdy něco učila a některá kouzla jí už připadala k životu tak potřebná a přirozená, že jí překvapilo, že se o tom musela nejdřív vůbec učit. Jak později zjistila, pergamen rozhodně krátký nebyl. Nebo aspoň nekončil směšnými deseti otázkami. Jakmile se Adriane dostala k deváté, předposlední otázce, veškeré písmo jakoby se posunulo nahoru za okraj pergamenu a zezdola tam vklouzly nové otázky. Byl to podobný princip jako mají závěrečné titulky v mudlovských filmech.
Čas od času Adriane zvedla oči k Čestnému stolu a v duchu nadávala, proč musí před nimi sedět úplně všichni profesoři jako na zahajování nového roku. Někteří si však dělali svou práci nebo si neslyšitelně šeptali nad rozevřenými novinami.
Po přeměňování přišla na řadu obrana proti černé magii, po ní popisování a postup přípravy lektvarů – šlo to po sobě přesně tak, jak říkala profesorka McGonagallová. Když už byla Adriane asi tak v polovině otázek u účinků a postupů lektvarů, myslela, že jí prostě exploduje hlava. Snažila se psát rychle a napsat ke všemu co nejvíc. Byla sice nucená vynechat pár otázek, u kterých nedokázala napsat ani čárku, protože si na něco vůbec nemohla vzpomenout, že by o ní kdy slyšela nebo se o ní kdy učila. Počet však nezodpovězených otázek, které za sebou nechala, byl zanedbatelný – alespoň v to doufala.
Už tam museli sedět přes tři hodiny, ale ještě nikdo neodložil svůj brk. Po asi deseti minutách, to byla Lily, která brk položila první na lavici a opřela se zády o židli. Adriane viděla, jak zraky některých profesorů spočinuli na okamžik na ní.
Po Lily už začalo studentů přibývat, až nakonec byli hotoví všichni a profesorka mávla hůlkou a okamžitě se k ní rozletělo čtrnáct pergamenů. Pak je nechala odejít a o chvíli později, se do Velké síně, která už zase vypadala jako dřív, nahrnuly studenti na oběd.
Odpolední a zároveň poslední část písemných testů si všichni zkoušející studenti připadali jako v Jiříkovým vidění. Do Velké síně napochodovali s nesmírně znechuceným výrazem a nikdo se už ani nenamáhal zbytečně nervovat nebo se rozčilovat, protože jak zjistili, bylo naprosto k ničemu.
Díky astronomii byly tentokrát předměty čtyři a měli tak i o hodinu víc času. V síni bylo během zkoušení ticho, rušené jen škrábáním brků. Když pak čtrnáct nebelvírských Velkou síň po víc, jak čtyřech hodinách opouštěli, valná většina z nich odcházela s přáním ji už v životě nespatřit. Ani snad nikdo z nich už nešel později na večeři, která měla být hned po půlhodině, co se písemné zkoušky ukončily.
Adriane se s Lily, Leou a Nataly odploužila do ložnice, kde se každá svalila na postel a se smíšenými pocity zíraly do stropu. Adriane si den předtím říkala, jaké to bude, až bude mít dnešní den za sebou. Že by to byla úleva se říct rozhodně nedalo, spíš se už proti své vůli vracela k otázkám, na které neodpověděla nebo si u nich nebyla na sto procent jistá.
„Mám toho dost.“ Shrnula to asi po čtvrt hodině naprostého ticha Lea a ostatní jen souhlasně zamručely.
Další den už zdaleka nebyl tak stresující jako ten první. Všem to totiž už bylo skoro jedno. Jediný znepokojivý fakt byl, že je neměli zkoušet jejich profesoři, ale ta komise. Pochyby se však vytratily ve chvíli, kdy se každý dozvěděl, kdo koho dostane a zjistil, jak přísný zkoušející je.
Praktické zkoušky se konaly také ve Velké síni, ale s tím, že to teď byli profesoři z komise, kdo seděli za tentokrát hranatými stolky a za Čestným stolem seděl jen profesor Brumbál a profesorka McGonagallová. Adriane si domyslela, že normálně tu zřejmě bývají tři: ředitel, zástupkyně ředitele a ředitel zkoušející koleje.
Na stolech, které byly dál od sebe než při pondělních zkouškách, měli profesoři k dispozici nějaké informace o dotyčných studentech, kteří k nim připadli a pergamen s brkem a kalamářem na zápisky.
Adriane si prohlížela členy zkušební komisi a značně se jí ulevilo, když poznala profesory, kteří ji zkoušeli u NKÚ. Znala například profesorku Murchbanksovou, malou a už starou ženu s vlídným, avšak přísným výrazem ve tváři. Nebo profesora Candleyho, který Adriane zkoušel v pátém ročníku z obrany proti černé magii. Byl hodný a už také ve svých letech, měl velké, modré oči, tmavě šedivý knírek a prošedivělé vlasy. Naproti tomu ty už plešatý profesor Tofty neměl. Adriane si vzpomínala, že ten z černé magie i z kouzelných formulích zkoušel u NKÚ Jamese. Adriane napadlo, jestli bude tato komise zasedat ještě v letech, kdy tady budou studovat jejich děti a automaticky před sebou v duchu spatřila malého chlapce v postýlce, se zelenýma očima, černými vlásky a čerstvou krvavou jizvou přes čelo…
„Adriane Buttlerová,“ ozvalo se Velkou síní odněkud z leva a Adriane se tak přetrhla nit myšlenek znovu u Harryho Pottera, jako už tolikrát za poslední dobu.
Až teď si uvědomila, že si je profesoři z komise k sobě volají podle abecedy ke stolům. Adriane, trochu jakoby se právě probudila, vykročila z řady spolužáků a pak uviděla, jak na ni mává právě profesor Candley, aby šla k němu a s povzbudivým úsměvem. Znovu pocítila náhlou vlnu úlevy.
Praktické OVCE netrvaly tak nelidsky dlouho jako písemné předešlého dne. Profesor z komise zkoušel svého studenta najednou, bez střídání jiných jeho kolegů jako tomu bylo u NKÚ. Předměty šly zase v pořadí, v nímž skládali teoretické testy. Na jeden předmět měl zkoušející minimálně patnáct až dvacet otázek nebo úkolů. Když to profesor Candley oznámil Adriane, když jí seznamoval s průběhem zkoušení jako to udělala včera profesorka McGonagallová, než začali písemné testy, myslela, že tam omdlí.
„Ale no tak, slečno Buttlerová,“ pobídl jí profesor Candley povzbudivě, když zvedl oči od pergamenu před sebou a spatřil Adrianenin nešťastný výraz. Ten se na ní objevil ve chvíli, kdy si v duchu spočítala, že by tady měla pokud možno bez chyby předvést na 120 kouzel. „Těch otázek nemusí být přesně tolik, na kolik právě v tuhle chvíli, zdá se, myslíte.“
Adriane se nuceně pousmála a snažila se nevnímat tíhu žaludku, která se ustálila na několika seti kilogramů. Ani si už nevšímala, kdo byl vedle ní. Postřehla ale, že Sirius byl u profesora Toftyho nalevo, když se ozval tlumený výbušný zvuk a následně se oba něčemu krátce zasmáli.
Nataly byla u profesorky Murchbanksové a Lea s Lily u nějakých zkoušejících, jejichž jména Adriane zapomněla, pamatovala si je jen od vidění.
Praktické zkoušení trvalo bez mála dvě a půl hodiny. Oproti písemným testům to bylo vysvobození. Skončili ještě před obědem a upřímně litovali všechny, koho dvoudenní kolotoč čekal už další den – s vyjímkou zmijozelských, samozřejmě.
Lily si jak jinak nadávala za úplné nicotnosti, ale protože Adriane, Lea i Nataly na to byly už natolik zvyklé, prostě si toho nevšímaly. Zato James, který dřív neměl příležitost ani dovoleno při nějakých větších zkouškách Lily utěšovat, ji teď přesvědčoval, že si určitě vedla výborně a Lily mu to energeticky a tvrdohlavě vyvracela.
Středeční ráno bylo hlasité překvapivě v ložnici Pobertů. Zatímco totiž sedmáci první skupiny sbírali síly, vzkřišovali se, ulevovali nervům a s úlevou vyspávali v postelích do oběda, Červíček se ráno odmítal oddělit od postele, čímž komplikoval život Jamesovi a Remusovi, kteří ho tam nechtěli nechat.
Petr hlasitě vykřikoval, že je mu zle, že prostě nikam nepůjde a že do Velké síně by ve svém stavu stejně vůbec nedošel. James s Remusem ho rozčileně táhli z postele a jmenovali mu všechno, co se mu může stát, když se na OVCE nedostaví. Tím Petra ale vyděsili ještě víc a snažil se zatáhnout jim před nosem závěsy, jako by to byla neoblomná zeď, přes kterou se James ani Remus nedostanou. Halasný spor nakonec vyřešil zlenivělý Sirius ještě v peřinách, když vytáhl hůlku a Červíčka prostě od postele oddělil pomocí kouzel.
Adriane, Lily, Lea, Nataly a Sirius strávili celý den venku na slunci u jezera. Jak bylo zřejmé, Jamese, Remuse a Petra viděli jen při obědě a až večer. Celá druhá skupina vypadala už dopoledne stejně zplundrovaně jako oni v pondělí. Červíček dokonce s Jamesem, Siriusem i Remusem přestal mluvit úplně, zřejmě kvůli tomu rannímu výstupu. Ve čtvrtek, po praktických zkouškách, vyletěli studenti z Velké síně před obědem jako jeden velký namydlený blesk a s ohlušujícím pokřikem se s radostným výrazem rozprchli na školní pozemky.
James se zdál být spokojený stejně jako Remus. Jejich pravým opakem byl Pettigrew, který se odklidil rovnou po zkouškách do věže.
V pátek se všichni měli opět dostavit do Velké síně, kde byli znovu všichni bradaviční profesoři i členové zkušební komise za prodlouženým Čestným stolem. Studenti seděli normálně u svého kolejního stolu.
Profesorka Murchbanksová vyhlašovala výsledky. Trvalo to sotva pár minut, než všem pověděla, jak dopadli, poděkovala jim a rozloučila se s nimi.
Prošli všichni – včetně Červíčka, který tomu odmítal uvěřit, o to větší ale byla jeho radost. Lily prošla jako jedna z nejlepších z letošních absolventů, stejně jako Sirius a James. Adriane, Lea ani Nataly si taky ale nemusely na nic stěžovat.
„Jak by asi dopadla tady Nella?“ zavzpomínala Nataly, když seděli toho dne večer u krbu ve společenské místnosti.
„Je to možný?“ zeptala se Lea,. „Že už to je fakt za námi?“
„Teď už zbývá se jen zaměřit na to, co budeme dělat dál.“ Přikývl Remus.
Chvíli bylo ticho, než promluvil James. „No já nevím, jak vy, ale mě napadá jediná věc, Fénixův řád.“
„Přesně,“ přidal se Sirius. „Dokud tady bude Voldemort, nikdo z nás asi nebude mít moc na výběr, co bude chtít dělat.“
„Brumbál s tím ale asi takhle hned po skončení školy nebude souhlasit.“ Namítla tiše Adriane, přikloněná k Siriusovi.
„Brumbál nám přece nemůže nic zakazovat,“ řekl James. „jsme plnoletí.“
„Ale bez zkušeností.“ Nedala se odbít Adriane.
„Ty se snad chceš dívat, jak Voldemort – „
„Ovšem, že ne,“ obořila se jízlivě na Jamese Adriane a nadzvedla se ze Siriusova obětí. „jen ti říkám, že to nebude tak lehké.“
„Nic nebude lehké.“ Řekla po chvíl Lily. Zpět na obsah
Kapitola 33: Zrádce
Mít OVCE za sebou znamenalo mít o dva měsíce delší prázdniny, vyvalovat se při slunečním počasí někde venku a lenošit.
Jamese však, jak se ukázalo, úplně zahltila představa stát se členem Brumbálova Fénixova řádu. Vypadalo to, že si to vybral jako cíl, kterého chce po definitivním odchodu z Bradavic dosáhnout, ať už s tím Brumbál souhlasit bude nebo ne. Na to stále vytrvale upozorňovala Adriane, která vycítila, jak moc po tom James prahne. Zároveň jí ale bylo jasné, že tím se otevírá celá kapitola jeho a Lilyina života, která bude mít po několika málo letech velice rázný a rychlý konec.
„Neměl bys nad tím pořád tak uvažovat,“ opakovala mu jízlivě Adriane, když seděli u oběda a James už nejmíň posté hlasitě přemýšlel, jak se na Fénixův řád zkusit zeptat Brumbála.
„To říkáš teď,“ ušklíbl se na ni svým typickým Potterovským výrazem. „vsadím se, že až mě Brumbál k sobě přijme, budeš tam coby dup taky.“
„Jo, tak to určitě.“ Zahuhlala Adriane skrz lžíci s polévkou v ústech. „Akorát naděláš problémy Hagridovi.“
„Proč?“ opáčil James.
„Přece jste mu slíbili, že nikomu nepovíte, že vám to všechno o řádu prozradil on.“
„Ale on to neprozradil,“ opravil ji Remus. „Sirius ho vyprovokoval a Hagrid se ve vzteku prořekl.“
„Proboha, vždyť je to to samé!“ třískla Adriane lžící o stůl, až Lily naproti ní vylekaně nadskočila. Adriane si jí však nevšímala a znovu se otočila na Jamese. „Já tě nechápu! Ty prostě chceš za každou cenu – snad…“
James čekal, co z ní vypadne, ale Adriane ze sebe to poslední klíčové slovo nevyloudila, tak se jen s Jamesem měřila rozčileným pohledem. Když pak Adriane usoudila, že ztratila nejsilnější okamžik, kdy by Jamese slovy přesvědčila o své pravdě, s pobouřeným výrazem si k sobě přitáhla talíř s kuřecím stehnem a bramborovými knedlíky. James se poté usmál tak spokojeně a vítězoslavně, že měla Adriane sto chutí dát mu do zubů. Byla na něj naštvaná, přestože si uvědomovala, že k tomu nemá právo. Zároveň ale podvědomě upřednostňovala případnou záchranu Jamese a Lily a tím by docílila jedině tak, že by je držela od Fénixova řádu co nejdál. Protože si už ale nevzpomínala na den, kdy by s Jamesem mluvila jinak než v hádkách o Řádu, bylo jí jasné, že to nevede k ničemu. Přesto to jako James nevzdávala a stejně jako James si stále mlela svojí.
Na to, že neměli oproti ostatním studentům sedmáci skoro co na práci než se jen vyvalovat a slunit, utekl zbývající čas až nepřirozeně rychle. Byli ale rádi, že si můžou čas krátit podle sebe.
U Jamese, Siriuse a Remuse to bylo celkem jasné, o jaký druh zábavy šlo. Teď, když se už doopravdy rapidně blížil konec jejich slavného pobertovského působení na škole, snažili se dělat co nejvíc vtípků a to hlavně na účet školníka Filche. Po několika dnech už ale zazářili jen James se Siriusem, protože Remusovi bylo po tom, co se paní Norissová vrátila ke školníkovi bez jediného chlupu na těle, profesorkou McGonagallovou pohrozeno, že úplný konec roku ještě není a prý, i když do něj zbývá něco přes měsíc, tak to neznamená, že se s ním jeho prefektský odznak nemůže rozloučit o něco dřív.
Asi o týden později, co byl Remus nucen rebelantství zanechat, přišli James a Sirius s novým plánem za dívčí čtveřicí, že potřebují naléhavě s něčím pomoct. Adriane už automaticky nasadila rozhořčený výraz s jistotou, že James bude znovu vykládat plány ohledně Fénixova řádu, ale James rezolutně zvedl ruku před sebe, čímž se mu podařilo zarazit nával výčitek, které se už určitě draly Adriane na jazyk. Ta se pak už zatvářila naprosto lhostejně.
Sirius a zvlášť James vynaložili značnou dávku úsilí, aby přemluvili Lily k jednomu z jejich posledních kanadských žertů, neomylně a znovu namířený na školníka Filche. Sirius nakonec Lily urazil, když jí nazval nudnou, zrzavou knihomolko a zatímco si Lily dala ruce v bok, James vypadal, že neví, jestli se má na Siriuse začít zlobit nebo se rozesmát. Siriusova slova však zapůsobila líp, než veškeré Jamesovo zdlouhavé přemlouvání. Lily pak najednou souhlasila odhodlaněji než třeba Lea nebo Adriane, které v dodržování školního řádu také moc proslavené nebyly.
Druhý den odpoledne byl Lily a Nataly odpuštěn trest. Mohly za to ale poděkovat profesoru Brumbálovi, který usoudil, že zrovna tyto dvě se prohřešků dopouštěly jednou za uherský rok. V případě Lily ani to ne.
Naproti tomu oba dva Pobertové, Adriane i Lea si v pracovně ředitele pobyli o něco déle. Jamesův a Siriusův vtip málem přišel draho i Alex, kterou naverbovali James a Sirius taky, protože pro uskutečnění svého plánu potřebovali lidí sedm, a jelikož s Remusem počítat nemohli, našli si ještě ji. Protože ale byla Alex dole v přízemí, stačila utéct ven na pozemky.
James a Sirius totiž hloubali, čím by ještě svou školu uctili a Sirius přišel na fakt, že když za sedm let už vymysleli slušnou sbírku všemožných kanadských žertů, tak mají právo si konečně vzít příklad z profesorů… ovšem naopak. Tak oba začali vzpomínat na ty nespočty trestů, co za ty kousky sklidili a Jamesovi se do paměti vryla únava a náladovost, kterými trpěl po uklízení školníkových neobyčejně zanesených přístěncích s úklidovými potřebami. James vteřinu nato dospěl k závěru, že teď, když ze školy odchází, už ho to mrzet nebude a je načase vrátit přístěnky všechny do jednoho do svého původního stavu.
A jak James řekl, tak se druhý den stalo.
„Neuvěřitelné…“ kroutil Brumbál hlavou, s rukama založenýma na hrudi a opřený o zadní hranu svého pracovního stolu. „neuvěřitelné, jak neúnavní a vynalézaví jste – zejména vy dva.“
Brumbál překvapivě ukázal na Jamese a Siriuse, kteří se neudrželi a museli se na sebe pobaveně zašklebit, když se profesor otočil zády, aby přešel k židli za stolem. „Ovšem, jsem rád, že to berete s humorem.“ Dodal ředitel, když ani jeden nestačil nasadit zpět provinilou tvář.
„Nevěděli jsme, že to profesorku McGonagallovou tak rozčílí.“ Prohlásil nevinně Sirius. „A Filch…“
„Pana Filche nepopiratelně rozhněvalo, když se paní Norissová vrátila ke svému pánovi jako oškubaná slepice,“ přikývl vážně Brumbál. „vymyslet si ale závod, kdo nejrychleji zdecimuje jeho přístěnky…“ Brumbál znovu zakroutil hlavou nad ztřeštěnými nápady Pobertů. „kdybyste to provedli jen vy dva, možná že by to náš školník ještě nějak přenesl přes srdce a vy byste tu teď všichni takhle nestáli, ale všechny přístěnky v hradu… Je mi ale jasné, že nějaké nadávání nebo domlouvání je ve vašich čtyřech případech naprosto zbytečné, proto se nebudu ani namáhat.“ Brumbál se předklonil a konečně se v jeho starém obličeji objevily pobavené rysy a v očích jiskřičky. „Mohu se ale zeptat, kolik ještě podobných kousků od vás můžeme do konce čekat, pánové?“
„Už žádný, pane profesore,“ odpověděl sice zdvořile, ale ne zcela upřímně James, kterému to bylo až příliš jasně vidět na očích. Proto Brumbál jen vědoucně a nevěrohodně přikývl.
Po několika minutách je profesor Brumbál nechal odejít s tím, že Adriane a Nataly si svou část trestu odpykají někdy zítra. U Jamese a Siriuse však už byl problém zařadit jejich další trest, protože poslední dobou čas netrávili ničím jiným, než pomáháním učitelům nebo cíděním hradu.
Nataly s Adriane nedělala stejnou práci a ani ji neměla ve stejném časovém rozmezí. Zatímco Nataly musela s něčím pomáhat profesorce Prýtové ve sklenících, Adriane se měla večer dostavit k profesoru Landesovi.
Když jí to profesorka McGonagallová oznámila u večeře, zatvářila se Adriane tak znechuceně a ublíženě, že po ní profesorka střelila neobyčejně varovným pohledem, který Adriane odradil se k tomu jakkoli vlastním názorem vyjadřovat a jen pokorně přikývla.
Jak Adriane čekala, nebyl to u Landese žádný med. Neuplynula minuta, aniž by si nevzpomněla na jeho bratra, Nathaniela, a pokaždé okamžitě pocítila čerstvou vlnu vzteku. A Landes, přestože měl oči neustále sklopené do pergamenu a něco brkem psal, to na ní zjevně poznal.
„Slečno Buttlerová, můžete na mě vrhat pohledy sebevíc vzteklé nebo uražené, věřte mi ale, že až mi dojde trpělivost, nic hezkého vás za to nečeká.“ Zasyčel jedovatě profesor .
„A co třeba? Zapíchnete mě tím brkem?“ vyletělo z Adriane než se stačila zarazit a pak zatvářila, jakoby to byl omyl, že to řekla nahlas.
Nastalo mezi nimi ticho a Adriane se snažila nasadit zpět vyrovnaný výraz, aby to nebylo ještě horší. Ale Landes, který se nadzvedl ze židle a se vzteklým pohledem, zabodnutým do Adriane, jí to dvakrát neulehčoval.
„Pra-cuj-te.“ zasyčel na ni jedovatě. „Ať jste už co nejdřív pryč!“
Adriane chvíli vypadala, že by k tomu ještě něco ráda dodala, ale vražedný pohled, který k ní vysílal a obzvlášť nebezpečný tón jeho hlasu, jí v tom bránil.
„Ještě něco?“ zeptal se Landes, jehož tón se nezměnil, když Adriane, která byla mezi nutkáním mu něco říct a pochybami, aby díky tomu po ní Landes doopravdy neskočil, se k ničemu neměla.
„Ne.“ Odsekla a otočila se znovu ke krabicím zápisů. „To by mě zajímalo, jak se chová k bratříčkovi.“ Zamumlala si pro sebe a následně na to se místností rozlehla rána, až Adriane nadskočila. Landes zřejmě její tichá slova zaslechl a ve vzteku něčím práskl do stolu.
Když se znovu otočila k profesorovi, Adriane z jeho výrazu usuzovala, že z ní teď udělá minimálně jednu z těch krabic za ní.
„Jak bych se k němu choval?“ zopakoval Landes téměř šeptem a opřel se dlaněmi o desku stolu. „Nejspíš bychom se navzájem pozabíjeli, když to tak potřebujete vědět.“ Ušklíbl se. „Je mi jasné, že vám setkání s mým bratrem v Prasinkách dosud leží v žaludku a vaši zahořklost nemám za zlé.“ Landes střelil po Adriane pohledem, který jasně říkal, aby si jeho slova nijak nespojovala s lítosti. „Vzhledem ale k tomu, že on je na straně Smrtijedů, zatímco já jsem tady u Albuse Brumbála, který mi očividně věří, je snad naprosto zřejmé, na čí straně jsem já, nemyslíte, slečno Buttlerová?“
„Profesor Brumbál je přece známý svou důvěřivostí.“ Vyletělo z ní zase nerozmyšleně.
„Co tím chcete říct?“ zeptal se Landes kousavě.
„Profesor… Brumbál by byl schopný odpustit i vašemu bratrovi, kdyby chtěl přijít sem s nabídkou tady učit a…“ Adriane se na chvíli zarazila, když pohlédla na Landese a užuž chtěla od dokončení věty upustit. Na mysl jí ale náhle vyskočil Landesem strhnutý počet bodů Nebelvíru za absurdnosti. „a kdyby se chtěl před profesorem Brumbálem - za své ehm - prohřešky ospravedlnit – přijal by ho.“
Landesovy zorničky se teď dokonale stáhly v úzké štěrbiny. „Chcete snad říct, že jsem špeh?!“ Teď Adriane pochopila, že měla být raději zticha.
„Já – „
„Ven!“
„Ale – já – moje…“
„Řekl jsem VEN!“ Zaryčel Landes a výhružně vykročil zpoza stolu tak rychle, až Adriane udělala krok zpět. „Díky bohu, že už se po prázdninách nevrátíte, VEN!“
„Ale profesore… já nemůžu - můj trest – „
Landes švihl hůlkou. Spisy, rozházené všude kolem po stole, co Adriane musela vytřídit, se najednou vznesly do vzduchu a zapadaly do krabic zřejmě podle abecedy, protože se ve vzduchu ještě řadily než do krabic zapadal jeden spis za druhým.
„Je hotový.“ Oznámil jí suše Landes a znovu zasedl za stůl ke své práci, Adriane však byla v rozpacích.
„Ale – „
„Vám se odsud snad nechce!“ žasl Landes a znovu na Adriane pohlédl.
„Ty spisy měly být roztříděné. Některé se měly… vyhodit a… a ne – ne… seřadit…“
Landes vypadal tak hrozivě, že se Adriane raději rozloučila a zabouchla za sebou dveře jeho pracovny.
Když dorazila do společenské místnosti, bylo skoro půl deváté. Adriane zamířila k přátelům u krbu.
„Nejsi tady nějak brzo?“ zeptal se Sirius, když si Adriane sedla vedle něj na pohovku. „To jsem myslel, že tě tam bude dusit aspoň do desíti.“
„No, možná, že by i dusil…“ připustila Adriane. „kdybych ho nevyprovokovala do takové míry, že ten trest za mě neudělal on a nevyhodil mě odtamtud.“
Asi hodinu si ještě povídali, až nakonec byla Adriane první, která odešla do postele a po ní skoro hned Nataly. Když však Nataly dorazila nahoru, Adriane ji už skoro neslyšela. Byla ten den utahaná a nevěděla ani z čeho, když tři čtvrtiny trestu za ní udělal Landes a celý den jen blbla venku s ostatními.
Adriane najednou začala mít ve spánku pocit krajní nevolnosti, nešlo jí ale se z toho probudit. Cítila, jak se v peřinách mele sem tam, až jí nakonec hlavou projela šílená bolest. Ta ji probrala dokonale. Vyletěla do sedu a chvíli se zmateně rozhlížela kolem. Všechny její spolubydlící už zjevně byly v posteli taky. Nahmatala na nočním stolku hůlku, rozsvítila jí a pohlédla na hodinky. Bylo teprve krátce po jedenácté.
Tak se Adriane znovu položila a zavřela oči. Po chvíli jí opět přemohl spánek, zdaleka však ne tak klidný jako předtím.
Začala mít sny. Hromadily se jeden přes druhý a jen některý dával smysl. Tu běžela přes famfrpálové hřiště, tu seděla před profesorem Candleym…. Seděla se sestrami v parku a u nohou jim šplouchala nějaká voda – byly u jezera. Sirius běžel k ní… ale neviděla mu do obličeje. Z ničeho nic jí napadlo vyčarovat Patrona, ale když jí z hůlky nevyskočil její tygr, ale zajíc… někde ho už viděla… Najednou jela v noci v dešti v kočáru, který táhli testrálové ke hradu a Lily, co seděla naproti ní, pořád něco psala na pergamen a její písmo rozžehnutě zářilo jasným plamenem. Adriane si uvědomila, že ani jí nevidí do obličeje – přesto nějak věděla, že je to Lily. Pak Lily ten pergamen zvedla a otočila ho písmem k Adriane. Celý pergamen stále zářil tím ohňovým písmem a od shora až dolů byl popsaný jediným slovem: Zrádce!. Adriane šokovaně zvedla oči od pergamenu k Lily, ale náhle tam Lily neseděla – byl to někdo jiný, jenže ho prostě neviděla – jako by seděl zahalený v tmavém stínu okolní tmy a černého kočáru.
Obraz se rychle změnil a Adriane jakoby byla z těla venku a jen zdálky cítila vracící se nevolnost. Najednou stála v nějaké uličce. Z obou stran byly postavené domy a ona stála skoro až u posledního – tak hrůzně známého. Byl ale den a ze dveří od domu Potterových někdo vyběhl ven. Malá, obtloustlá postava, ale Adriane ji ještě nepoznala. Šla blíž, byl to přece dům Lily a Jamese, mohla se na ně jít podívat.
Pettigrew zřejmě ale Adriane nezaregistroval. Šel přímo k ní, přesto se na ní nepodíval. Adriane zůstala zaraženě stát. Hleděla mu do obličeje a nechápala, co se mu mohlo stát tak strašlivého, že se tvářil tak zbědovaně. Když se Pettigrew stále blížil k Adriane a ještě pořád k ní nevzhlédl, chtěla na něj konečně promluvit, aby do ní nevrazil. Jenže dřív než stačila jen zvednout ruku, Petr jí prostě proplul jakoby byla duch.
Adriane to vyrazilo dech. Tohle už mělo přece skončit… Adriane ale okamžitě poznala, že tohle už není jako sen. Je to mnohem skutečnější. Odmítala si to však připustit, otočila se za odcházejícím starším Pettigrewem a řvala za ním jeho jméno tak hlasitě a dlouho, že kdyby tam opravdu byla, slyšela by jí celá vesnice. Jestli je to zase to vidění, jak je ale možné, že jí tentokrát zase není vidět? To se stávala vždy jen když jí zčernaly oči a to se snad nestalo… Adriane to přestala řešit a s pohledem stále upřeným na Pettigrewova záda se k němu rozběhla. Jenže to nestihla.
Jakoby Adriane někdo posunul přímo před dům Potterových a ke všemu zhasl světlo. Všude byla tma a na schodech okolních domů byly dohasínající vydlabané dýně do halloweenských strašidelných obličejů. Adriane se stáhlo hrdlo, když si uvědomila, že u Potterových už došlo k nejhoršímu. Místo, kde se Voldemort pokusil zabýt malého Harryho, byla rozmetaná na kusy. To, co ale měla vidět, byl očividně Petr Pettigrew, který se vyvalil z roští a byl zadýchaný, jako by právě uběhl několik mil. Byl vyděšený, měl z něčeho hrozný strach. Pohlédl před sebe a uviděl zplundrovaný dům Potterových, v jejichž sutinách možná dosud ležela mrtvá těla Jamese i Lily. Pettigrewovy oči se rozšířily děsem, když tu spoušť spatřil. Adriane si byla jistá, že se v další vteřině rozeběhne do jejich trosek a bude se snažit ještě Jamese v předsíni a Lily v ložnici přimět k životu. A možná, že to bude Petr, kdo odnese Harryho z toho domu do bezpečí… že to bude on, o kom mluvila její matka, když v tom domě „byla“ Adriane taky a varovala ji: „Za chvíli si přijedou pro Harryho, Adriane… je čas jít.“
Jenže to se nestalo. Pettigrew zůstal stát na místě s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy zíral na dům před sebou a ani se nehnul. Adriane nechápavě zamrkala. Petr konečně udělal několik váhavých kroků kupředu, vypadal u toho ale, že za krátko omdlí.
A pak se stala jiná věc: nějakým způsobem se tam, kousek od Adriane, objevil Hagrid. V ruce držel něco dlouhého, co připomínalo deštník. Adriane poskočilo srdce radostí a nadějí, přestože už nebyla za potřebí. Ohlédla se za sebe a Pettigrew – byl pryč. Zmizel… Proč? Nebo tu ještě pořád někde byl, když se Adriane nepřesunula jinam ani se neprobrala? Ale proč by se schovával před Hagridem?
Hagrid se celý třásl a jak se zdálo, plakal. Když se poprvé podíval na zničený dům, rozeštkal se ještě usilovněji, zvedl něco jako ubrus a vysmrkal se. Téměř okamžitě však zamířil těžkými kroky k vrátkům domu a s funěním vešel dovnitř.
Adriane byla jako přikovaná k zemi. Věděla přesně, na co Hagrid v domě hned v předsíni narazí a zamrazilo ji..
Chtěla by vědět, kde je Pettigrew. Zajela rukou do hábitu a ani ji nepřekvapilo, když tam hůlka nebyla. Jediný případ, kdy tady v tom jejím světě hůlku měla, byl shodou okolností právě tady.
Adriane nevěděla, co si počít. Stála tam, před tím domem, na který má ty nejhorší vzpomínky a to si ještě není ani jistá, jestli ten dům doopravdy existuje. Pettigrew nebyl nikde vidět, Hagrid byl v tom domě a jí nezbylo nic než čekat, kdy se bude moct vrátit.
A pak, chvíli na to, co začala nervózně pochodovat z místa na místo, se Hagrid z toho domu vyřítil. Bylo slyšet, že Hagrid stále pláče, ale snažil se mezi vzlyky mluvit k něčemu, co měl položené v náručí. Hagrid vynesl Harryho Pottera z postýlky, kde si možná Harry ještě pamatoval zářivě bílé světlo z Adrianenina kouzla. Adriane zahltila touha Harryho spatřit ještě jednou. Rozešla se tedy k obrovské Hagridově postavě. Už z dálky viděla, že Hagrid drží opatrně v náručí něco, co je pro něj velké asi jako vlašský ořech. Přesto Harryho poloobr držel víc než opatrně.
A ještě než Adriane došla k Hagridovi, ozval se šílený řev. Otočila hlavu za zdrojem tak rychle, až jí luplo za krkem a na chvíli nevěřila vlastním očím, když spatřila velkou motorku – ovšem motorku ve vzduchu. Blížila se k nim a nakonec jí s neuvěřitelným rámusem jezdec vypnul. Adriane se málem zastavilo srdce, když v člověku, který z motorky sesedl, rozpoznala Siriuse. Vypadal ještě pohledněji a hlavně dospěleji a vlasy měl o něco delší.
Sirius byl úplně rozklepaný a v obličeji bledý jako křída. Zahleděl se na dům a s Hagridem, který stál s Harrym o pár metrů dál, se nepozdravil. Pak Siriusovi padl zrak na malý vrtící se uzlíček v Hagridově náručí. Přešel pomalu k němu a Adriane si pospíšila blíž k nim a zastavila se za Siriusovou motorkou
„Hagride…“ promluvil Sirius zničeným hlasem. „viděl - viděl jsi je?“
Hagrid přikývl hlavou s vlasatou hřívou. „Jo, Siriusi, viděl… někdo je bude muset –„ Hagridovi se zlomil hlas a znovu se rozplakal.
„Nebreč, Hagride,“ řekl Sirius sklesle a tiše, že ho Hagrid snad ani neslyšel. I když tam Adriane nebyla úplně, přímo cítila, jaký smutek z nich vyzařuje.
„Je mi to strašlivě líto, Siriusi.“ Zachroptěl Hagrid. „Tako-takový kamarádi jste s Ja-Jamesem byli a-a Lily… a pak-přijde- ten –vra-vrahoun…
„Já vím.“ Sirius si krátce promnul levé oko a pak se znovu podíval na Hagrida. „Dej mi Harryho, Hagride. Jsem jeho kmotr, postarám se o něj.“
Hagrid však zavrtěl nesouhlasně sklopenou hlavou. „Ne, to nej-de, promiň, kamaráde…“
„Hagride – „
„Má-mám rozkazy od Brumbála, Siriusi.“ Dodal Hagrid na vysvětlenou mezi vzlyky. „Chce, a-aby Harry bydlel u svých příbuz-zných, u tety a stre-strejčka, víš.“
„Ale Potterovi už…“ zamračil se Sirius. „Počkej, ty myslíš rodinu Lily? Máš na mysli tu Lilyinu nesnesitelnou sestru, Hagride? To přece nemyslíš vážně! Bude na něj jako na psa, po tom, co jsem od Lily slyšel, jaká je! A ještě ke všemu, když už má svoje dítě! U mě mu bude líp, Hagride, tak mi ho přece dej!“
„Nemůžu ti-ti ho dát.“ Trval na svém Hagrid a stále tiše vzlykal. „Brumbál chce mít Ha-harryho tam. Má k tomu n-nejspíš nějaký svý důvody a tečka!“
Sirius na obra ještě chvíli vzdorně hleděl, ale pak přikývl. „Dobře… ať je po tvém… Tak si aspoň vezmi moji motorku.“ řekl Sirius smutně a odvrátil se od domu, Hagrida i Harryho k motorce za nimi. Pak se Sirius zahleděl naproti sobě, takže to vypadalo, že hledí na Adriane. „Já už ji nebudu potřebovat.“
„Ale – v-vždyť tu motorku máš nejradši na svě-světě,“ nechápal Hagrid. „Přece si ji nemů – „
„Ber ji, Hagride“ otočil se chmurně znovu k němu a pohlédl na Harryho. „On je to jediné, co mi po nich zbylo, tak si ji vezmi a odvez ho s Brumbálem do bezpečí. Je teď moc důležité, aby žil.“
Sirius se otočil, zamířil z uličky pryč a nechal za sebou Hagrida a svého kmotřence i s motorkou.
Pak si Adriane všimla, že kolem ní prosvištěla malá krysa a nestačila ani mrknout a už stála někde jinde. Tentokrát tam byl Pettigrew znovu ve své podobě a znovu před někým zběsile utíkal. Byl teď schovaný v nějakém koutě z domů asi v nějakém městě, držel se za bok a sípavě lapal po dechu. Adriane se při pohledu na něj v duchu ptala, co se ním stalo a pak se z dalšího zastíněného místa z uličky vyřítil opět bledý Sirius. Ten naproti svému příteli vypadal, jako by se právě chystal k vraždě. Adriane trochu udivilo, když zařval jako smyslů zbavený právě Petrovo jméno. Petr vylekaně nadskočil a běžel pryč. Adriane se držela Pettigrewovi v patách a Sirius, jak se zdálo, taky.
Jenže Sirius byl o hodně rychlejší než Petr. Doběhli do volného prostranství nějakého malého náměstíčka, kde bylo plno lidí. Petr, který si zřejmě myslel, že přítomnost tolika mudlů Siriuse zkrotí, značně zpomalil.Jenže se zmýlil. Sirius po něm skočil, chytil ho za kus hábitu, přitáhl k sobě a hůlku mu zapíchl do oblečení v oblasti srdce. Několik lidí od nich s leknutím odskočilo, takže skrz neviditelnou Adriane proplouval kde kdo. Ta už si toho ale nevšímala. Stála na dva metry od Petra, kousek za Siriusem, hleděla mu do k smrti vyděšených očí a srdce se jí nevěřícně rozbušilo. Začínalo jí konečně svítat.
„Ty jedna hnusná, proradná kryso!“ zahřměl Sirius, na centimetry vzdálený od Petrova obličeje a všichni lidi se střídavě dívali na ně a na kus dřeva, kterým ten jede mířil na prsa druhému.
„To bude jen nějaké divadlo.“ Zašeptal nejistě nějaký muž, blízko Adriane, směrem k nějaké dívce.
„COS TO PROVEDL?! CO?!“ řval na Petra z plných plic Sirius. „JE MI Z TEBE ZLE!“
„J-j-já – já – „
„Zabiju tě za ně, Petře.“ Zašeptal k němu nenávistně Sirius, odmrštil ho od sebe s náznakem štítivosti takovou silou, až Petr tvrdě přistál na dlážděné silnici. „Braň se,“ vyzval ho vztekle Sirius a znovu na něj namířil hůlku. „bude to to poslední, co v životě uděláš.“
Červíček rozechvěle vstal a vytáhl svou hůlku. Všichni, kdo do teď stáli poblíž, udělali několik dalších kroků zpět, když se Červíček postavil naproti Siriusovi, nezamířil ale. Hleděli si do očí
Adriane se z místa ještě nehnula. Byla totiž tak ztuhlá hrůzou, že jí to ani nenapadlo. Stála zkameněle za Siriusem, s očima pořád upřenýma na Červíčka. Stále nemohla uvěřit, že by to byl doopravdy on. Najednou se ale Petr netvářil zbědovaně, ale odhodlaně. Jakoby by konečně dostal povel, provést plán, který ho zachrání nejen od pomstychtivého Siriuse. Až teď Červíček pozvedl hůlku.
A přesně v tom jediném okamžiku, kdy Adriane chtěla všechno vidět do konce, se děj kolem ní roztočil jako kolotoč. Znovu viděla Pettigrewa, jako před chvílí, jak opouští jejich dům a jeho nešťastný výraz… Jak se Pettigrew stává Strážce tajemství Potterových… Zrazuje… A pak najednou Adriane seděla zase v tom kočáře s testrály, vznášel se před ní ten pergamen se zářícím ohňovým písmem a opakujícím se slovem: Zrádce! Zrádce! Zrádce!… Adriane už podruhé vzhlédla na postavu před sebou, která se začala předklánět ze stínu a s ošklivým úšklebkem se jí do obličeje vysmíval Petr Petiigrew…
Otevřela oči. Srdce jí s neuvěřitelnou zuřivostí bušilo do žeber a cítila, jak jí polil ledový pot. Hleděla do stropu postele a do očí se jí začaly nekompromisně tlačit slzy čirého vzteku. Najednou jí tělem projela taková vlna nenávisti, zaměřená jen na jednoho jediného člověka, jakou ještě v životě nepoznala. Tělo jako by se šokem odmítalo pohnout a v oční sítnici měla dosud vypálená ohňová slova z pergamenu a tma, která obklopovala celou místnosti, ten dojem ještě umocňovala. To jedno, neustále opakující se slovo, bylo napsáno Lilyiným rukopisem… teď si na to vzpomněla. Viděla ho pořád před sebou.
Adriane se vymrštila z postele tak rychle, že se jí na několik vteřin zatmělo před očima. Znovu se jí v té tmě mihl výsměšný škleb Pettigrewa. Vztek rozzuřeně zabubnoval Adriane v břiše a v pyžamu vyrazila z ložnice ven. Slyšela, jak na ní Lily, Nataly i Lea volají, nereagovala ale na to. Bezmyšlenkovitě se hnala do ložnice Pobertů.
„Kde je?“ zaryčela vztekle, když rozrazila dveře jejich pokoje. Všichni, kdo v ložnici byli, ještě před vteřinou spali. Teď však James, Sirius a Remus vylekaně a nechápavě hleděli na Adriane, která se vrhla k posteli Červíčka. Roztrhla od sebe závěsy, ale postel byla prázdná. Otočila se k Siriusovi. „Kde je?“
„No – říkal, že se někde zdrží. Šel ven -“
Sirius se ani nestačil zeptat, co se stalo a Adriane s rozzuřenou grimasou vyletěla z ložnice. Na schodišti se málem srazila s Lily, která odhodlaně běžela za ní.
„Co tě to popadlo?“ ptala se nechápavě Lily. „Kam jdeš?“
„Ven.“ Odsekla Adriane a běžela dál.
„Teď?“ vyvalila Lily oči a zastavila se až ve společenské místnosti, kde zůstala zmateně stát, zatímco Adriane rozrazila portrét, až Lily uslyšela vyděšený jekot Buclaté dámy.
Adriane s hůlkou v ruce běžela po chodbách hradu ven a ječivých nadávek Buclaté dámy, které se za ní nesly ozvěnou snad po celém hradě, si absolutně nevšímala. Nemusela ale chodit daleko. Za jedním rohem ve čtvrtém patře se Pettigrew, který si na cestu svítil hůlkou, vynořil sám. Zřejmě se vracel do Nebelvírské věže.
Když ho Adriane uviděla, měla dojem, že vidí rudě. Jako by jí veškerá krev v těle zamrzla a srdce na chvíli zastavilo, když spatřila toho, kdo to celé zavinil… zaviní. Vnitřnosti jí sežehl takový zuřivý vztek, jaký ještě nezažila. Vzteky roztřesenou rukou namířila na Petra, který na ni vytřeštil oči a přirazila ho na zeď končící chodby za ním.
„Co - co to - ?“ zahuhlal s očima upřenýma na hůlku.
„Je mi jedno, co.. co se stane potom,“ zašeptala taky rozechvělým hlasem. Dokonce jí dělalo problém, mluvit souvisle. „Prostě se to nestane… nebudeš mít – mít šanci… to udělat, Pettigrew.“
„O čem to – „
„Hnusnej zrádče!“ zavřískla Adriane, jejíž ozvěna se nesla dál po chodbě.
„A-adriane,“ zakoktal taky Petr, který nepřestával třeštil oči chvíli na hůlku u jeho nosu a chvíli na Adrianenin rozzuřený výraz. „Tobě snad přeskočilo…“
Adriane se zasmála extrémně vysokým, mrazivým hlasem. „Mě?! MĚ?!
„Co se tady děje?“ ozval se další hlas. Adriane sebou škubla a ruka s hůlkou se jí rozklepala ještě víc. Byl to Brumbál.
„Profesore!“ vykřikl Červíček jakoby ho Brumbál právě vysvobozoval od mučení. „Něco se s ní zase stalo! Objevila se tu a vyjela po mě z ničeho nic!“
„Z ničeho nic!“ Adriane nezvladatelně přeskočil hlas, který byl náhle na dívku nezvykle hrubý. „PRO NIC ZA NIC! JÁ TI KLIDNĚ ŘEKNU PROČ, TY HNUSNEJ PODRAZÁKU!“
„Tak dost.“ ozval se Brumbál a Adriane trhla hlavou k řediteli. V ředitelově pohledu na Petra poznala, že něco pochopil. Mávl hůlkou na Adriane. Nic to s ní však neudělalo a jen se na profesora zamračila. „Ty si dobře promysli, co budeš říkat, až zase budeš moct mluvit.“
Adriane se mezi všemi možnými přívaly záporných pocitů, které se jí odrážely v obličeji, podařilo zatvářit nechápavě. Otevřela ústa a chtěla něco říct, jenže nevydala ani hlásku, přestože nebylo pochyb, když namířila ruku s hůlkou na Petra, že ho chce z něčeho nařknout. Z úst, ze kterých se zřejmě na Červíčka chrlily všemožné nadávky, však nevyšel jediný tón. V tu chvíli tam dorazili James, Sirius a Remus.
Jestliže v Adriane doteď zbyly nějaké zábrany, upustila od nich v okamžiku, kdy se její pohled střetl s Jamesovým.
„Ona nemůže mluvit.“ Oznámil James Brumbálovi celkem zbytečně, když ho Adriane chytila za hábit a táhla k Petrovi. Postavila Jamese sotva na centimetry od Červíčka, stále bledšího a kdyby mohla mluvit, zřejmě by na Jamese řvala, co má udělat. Adriane mu posunky naznačovala, aby se Petrovi pozorně zahleděl do očí. Byla za každou cenu rozhodnutá, mu všechno říct. Když ale ztratila schopnost mluvit, šlo jí to těžce. Kolem Adriane nebyl jediný člověk, který by pochopil, co chce říct. Brumbál Adrianenino složité naznačování se zájmem sledoval.
„Pane Pettigrew,“ otočil se pak k Červíčkovi, přimáčknutém stále ještě na zdi, když Adriane konečně k profesorovi vzhlédla, opřela se zády o zeď a s napůl vzteklým a napůl uraženým výrazem rozhodila ruce. „vy jděte do své ložnice a jestli vás tři můžu poprosit, abyste ho doprovodili.“ Adriane se po řediteli vyčítavě ohlédla. „Slečně Buttlerové budu muset něco důležitého zopakovat. Za nedlouho se k vám přidá.“
Zpět na obsah
Kapitola 34: Na konci čekej pochopení, úlevu, třeba i schopnost smát se, ale zázraky ne
Když všichni čtyři Pobertové zmizeli ve tmě na druhém konci chodby, Brumbálovi z pozvednuté dlaně jakoby vyskočily plamínky, takže místo, kde stáli, zalilo světlo. Adriane stále nebyla schopná ze sebe vyloudit jedinou hlásku.
„Tak co?“ zeptal se jí Brumbál a pohlédl na Adriane přes okraj svých brýlí. „Už jsi se uklidnila?“
Adriane, ještě opřená o zeď, přikývla, přesto jí stále vztekle bubnovalo v hrdle. Brumbál na ní namířil hůlkou a Adriane měla pocit, jako by jí něco zaseklého v krku, co předtím vůbec necítila, spadlo dolů. Okamžitě ale spustila znovu.
„Vím, že mi teď začnete všechno vyčítat, ale nemáte ponětí, jak dobrý jsem k tomu měla - „ Brumbál však zvedl ruku. Adriane se zahleděla na podlahu a jako by se probrala z posedlosti, si náhle uvědomovala, jaký zmatek způsobila a co všechno mohla svou pomstychtivostí provést. Znovu pohlédla na Brumbála. „Zlobíte se, že ano?“
„Ach, Adriane,“ povzdechl si Brumbál. „kdybych měl spočítat, kolikrát bych se s tebou a tvými přáteli měl rozčilovat za vaše nerozvážnosti…“ zakroutil hlavou. „Vím, že se to řekne lehce, ale je nutné, abys ovládala své rozhořčení. Máš v takových situacích příliš horkou hlavu. Už dříve jsem si všiml, jak snadno propadneš emocím, kdykoli se ti něco nelíbí. Už jednou jsem ti říkal, že se musíš naučit být trpělivá, Adriane, protože teď jsou pro tebe klidné a pohotové vlastnosti jedny z nejdůležitějších, jaké budeš potřebovat. Nemusí to totiž vždy dopadnout tak, že zrovna půjdu od profesora Landese a potkám tady tebe, jak se chystáš zavraždit pana Pettigrewa.“
Nastala chvíle ticha. Jakmile si ale Adriane zase na všechno vzpomněla, opět pocítila záchvěv neuvěřitelného vzteku. A pak jí došla další věc… Nathaniel Landes v Prasinkách. Petr Pettigrew se o tom jejím vidění dozvěděl spolu s ostatními. Bylo to tehdy, když se o tom všem poprvé zmiňovala Jamesovi, Siriusovi a Remusovi. Viděla to v duchu jasně jako promítající se film… Seděl tam tenkrát i Petr a pak rychle zmizel někam pryč… Vracel se teprve, až když Adriane vytáhla Lily s Leou do ložnice Pobertů pro její pergamen od Brumbála, který si s sebou nahoru omylem odnesl James… Znovu jí něco zuřivě zaryčelo někde v břiše.
„Musíš si pamatovat, že se ještě nic nestalo.“ Ozval se potom Brumbál. „Ať už uvidíš cokoli, nemůžeš přece okamžitě začít jednat, jakoby už někdo udělal to, co tě tak strašně rozzuřilo. A to nemluvím o tom, jak moc tímhle chováním napovídáš mě.“
„Promiňte,“ utrousila Adriane nezáměrně suše. Další věc, která jí před chviličkou došla, že to byl přece jen Červíček, kdo ji udal Voldemortovi, v ní nabíral další vlnu vzteku a rozhořčení. „Už se to nebude opakovat, slibuju.“
Co má ale říct všem, kteří viděli její zběsilé chování a určitě na ní ve společenské místnosti teď čekají a budou se dožadovat vysvětlení?
„Nemá smysl všechno rozebírat znovu, všechno už víš. A víš také, jakou máš na celé té věci zodpovědnost.“ řekl Brumbál, vpil se do ní modrýma očima a Adriane měla pocit, že teprve teď dochází profesor k tomu hlavnímu. „Je ale doopravdy nutné, aby se některé věci změnily a některé by měly zůstat tak, jak jsou a jak budou. Nepochybně víš, co mám na mysli. Nechci ti samozřejmě něco přikazovat nebo tě k něčemu nutit, dobře si ale rozmysli své počínání v dalších dnech… Co by bylo nejlepší hned od začátku nejen pro ostatní, ale i pro tebe samotnou.“
Adriane velice dobře věděla, na co ředitel opatrně naráží. Jí samotné to bylo jasné už několik dní, nechtěla si to ale připustit.
Brumbál přes obroučky svých brýlí stále pozoroval a čekal na Adrianeninu reakci, které se podle pohledu dožadoval.
A pak Adriane zahltila vlna naprostého prázdna, když si představila život bez přátel. Žádná útěcha se nedostavila, žádná náhražka, dokonce ani v podobě sester ne. Nic a nikdo přece nemůže nahradit přátelství téměř od dětství a Sirius... Měla-li však být k sobě upřímná, věděla už tehdy od samého začátku, kdy viděla, jak dopadnou Lily s Jamesem, že k tomu nakonec dojde, protože ona by to čtyři roky držet v tajnosti prostě nevydržela. Nakonec by to vyzradila. Tak, jako chtěla pod tím stromem u jezera, tak jako když neustále a neúnavně od rána do večera přemlouvala Jamese, aby zapomněl na Fénixův řád a všechno to nebezpečí okolo něj, tak jako právě před chvílí, kdy v záchvatu zuřivosti upustila od vší obezřetnosti a jediná věc, která jí zabránila neříct Jamesovi o jeho a Lilyiným osudu, byl Brumbál a následná ztráta hlasu. Konečně se na Brumbála znovu podívala.
„Chápu to.“ Přikývla, ale cítila v sobě vzdor. Jedna věc byla vědět a přemýšlet o tom. Druhá, někomu říkat, že to udělá určitě a hned, jakmile to půjde. „Mám jen… budu moct vídat aspoň vás a… třeba vám s něčím pomoct, když budete potřebovat jako Angelina s Juliette?“
Brumbál se usmál svým obvyklým energetickým úsměvem, až to Adriane trochu překvapilo, mezi těmi všemi jejími pesimistickými vyhlídkami po ukončení školy. „ Jistě, že ano… A slyšel jsem, jak jsi pana Pottera přesvědčovala ohledně Fénixova řádu.“
Adriane ztuhla.
„Ano, ano,“ kýval Brumbál hlavou a v očích se mu něco pobaveně zalesklo. „posledních čtrnáct dní jsem tě s Jamesem neviděl se hádat o ničem jiném. Musím říct, že hodnotit, kdo z vás dvou je paličatější, by bylo poměrně těžké.“
„My – my o tom Řádu… nevíme tak dlouho…“ soukala ze sebe namáhavě Adriane a Brumbál se na ní podíval tak, že si byla naprosto jistá, že teď jí do hlavy viděl určitě. Nic ale neříkal „Vy se… ani nezeptáte – „
„Hagrid za mnou jednou přišel a když padla řeč na Fénixův řád…“ usmál se znovu Brumbál. „Bylo na něm vidět, že mi nechtěl říct, jak to na něj pan Black chytře nastražil, ale zřejmě přede mnou nerad něco skrývá.“
„Teď mi řeknete, že je to další důvod, proč mám odejít, že ano? Když Jamese schválně navádím, aby to nedělal.“ zpochmurněla zase Adriane. Vlastně ani nechápala, proč se na to ptá, když je to ona, kdo zná odpověď ze všech nejlíp.
Brumbál naklonil hlavu na stranu. „Měl bych?“
Následující čtrnáct dní Adriane strávila tak, že Jamese, Siriuse, Remuse, Lily, Nataly a Leu přesvědčovala, že sice měla vidění, jak si všichni byli jistí (právem), ale že si to omylem spletla se snem, o čem jí později přesvědčil Brumbál. Kupodivu tomu nakonec po nezvykle složitém vysvětlování a dost dlouhé době uvěřili, že to bude nějaký doznělek z (údajně) poslední vidiny.
Nad tím už Adriane přemýšlela taky. Jestliže to bylo něco jako doznívání té hlavní vidiny, pak by bylo možné, že se vlastnosti všech forem vidin seskupily. Bylo jí celkem jasné už dřív, že to hned tak nezmizí, stejně jako to pomalu přicházelo. Navíc, nebyla ještě u sester, kde se toho zbavit hodlala za každou cenu, a nebyla tak zatím příležitost s tím něco udělat. Teď se prostě dozvěděla, co se stane potom. Život přece půjde dál a Adriane by dál viděla podobné věci, kdyby chtěla. Přesto si všimla, že už se nikdo nikdy víc za jedinou debatu po tom, co jim vysvětlila to údajné snové vidění, nezmínil o její nežádoucí schopnosti. Bylo jí jasné, že o to poprosila ostatní Lily, která dala Adriane slib. Tak měla Adriane konečně chvíli klid.
Ten však skončil okamžitě, jakmile druhý den večer seděli u krbu i s Petrem Pettigrewem, což byla pro Adriane neobyčejně těžko stravitelná hodinka. Musela vynaložit značné úsilí, aby po něm neskočila na místě a přede všemi. Proto, když se někdy Červíček objevil nablízku, klidila se Adriane raději daleko od něj. Nedokázala se na něj podívat normálně. V očích se jí zračil jen vztek a Červíček to nepochybně vycítil.
Petr, ač to bylo zvláštní, se Adriane už nevyhýbal a nevrhal po ní ty bázlivé pohledy, kdy ho zase uřkne, jako tomu bylo kdysi na začátku roku, když ještě netušila, co všechno se na ní tento rok valí. Adriane měla dokonce děsivý pocit, že Červíček očekává její omluvu. A zřejmě tomu tak i bylo, protože všichni ostatní měli nabulíkovanou stejnou verzi a určitě muselo napadnout každého, že by byla slušnost se Petrovi omluvit za to, jak ho ten večer vyděsila k smrti… Adriane jim to po krátké době viděla na očích všem.
Seděli tam, na svých místech u krbu, Pobertové, Lily, Nataly, Lea i Adriane, a bylo mezi nimi naprosté ticho. Nikdo neřekl ani ň a o to víc si byla Adriane jistá, že tu nesmyslnou omluvu pro Pettigrewa za ty dny od ní ostatní určitě čekají jako projev aspoň nějaké lítosti nad svým chováním.
Jenže to logicky nepřipadalo v úvahu! To by Adriane prostě nepřekousla. Už tak by se v ní krve nedořezali, když Pettigrewa jen vidí a ani kdyby jí smrtí vyhrožovali, prostě se mu neomluví! Bylo by to absurdní. Možná, že to s jejich verzí, kterou jim vnukla, k sobě neladí, ale s tou Adrianeninou to ladí zatraceně dobře. Nemohla se přece teď, když viděla, čeho je Pettigrew schopen, prostě zvednout, podat mu ruku a omluvit se zrádci… To by bylo jako chválit Smrtijedy za věrnost k Voldemortovi.
Adriane si představila, co by s Červíčkem udělali ostatní, kdyby prostě a jednoduše věděli aspoň to, co Červíček už provedl. Že za veškeré újmy na jejich zdraví, které utrpěli v Prasinkách od Smrtijedů, by mohli poděkovat jen a jen jemu. Říct jim o tom, že Červíček se už před tolika měsíci přidával ke Smrtijedům, že díky němu mohla zemřít Alex a že se z ní po ukončení studia stane štvanec, by sice Adriane mohla, jenže by to opět vedlo ke změti otázkám, které se nebezpečně blížily k tomu, co nesměla říct a Adriane si nebyla vůbec jistá, jestli by kličkování mezi odpověďmi ustála s čistým svědomím.
Znovu se jí sevřelo hrdlo, když si vzpomněla na svůj poslední rozhovor s Brumbálem na chodbě. Adriane se podívala na Siriuse naproti ní, jako by na něj ukázala neviditelná ruka, aby jí tak naznačila první krok. Pohlédl na ní taky. Na okamžik před sebou viděla Siriuse, samou zuřivostí chystajícího se k boji s Petrem, ve kterém by ho Sirius porazil dřív než by Pettigrew stačil mrknout.
S těžkým srdcem si uvědomila, že nemá absolutně žádnou cenu to jakkoli protahovat. Za pár dní končí školní rok a odkládala to už dost dlouho. Znovu se na Siriuse podívala a snažila se mu pohledem dát najevo, že s ním chce mluvit. Pak se zvedla do okolního ticha a promluvila směrem k Siriusovi.
„Půjdu se k vám nahoru kouknout, jestli jsem tam něco nenechala,“ řekla a jako naschvál se Pettigrew zvedl a odešel ven k portrétu s tím, že se hned vrátí. Jako kdyby si řekl, že sedět u ostatních nemá cenu, pokud u nich nebude Adriane a nebude ji moct provokovat svou přítomností. Adriane se zachvěly rty při pohledu na Pettigrewova záda, pak ale ještě dodala: „Všude se mi něco válí. Musím už balit… nestihla bych to.“
Ostatní přikývli a Sirius se zvedl taky. „Půjdu s tebou.“
Adriane se otočila a vyrazila k ložnici Pobertů. Ani když už byli se Siriusem sami v uličce se schody, nepromluvila ona ani Sirius, který jí šel v patách. Adriane vešla do už dobře známé ložnice a teprve až když Sirius za sebou zabouchl dveře a vyčkávavě se na ní otočil, se chystala něco říct.
Najednou jí to ale nešlo. Mezi proudem myšlenek, kde by měla začít, ji vyvstaly na mysl vzpomínky. Pohlédla na jeho postel… poprvé v ní oba spali společně, když se loučili s Nellou a všichni se tak nestydatě opili. Adriane sice usnula poměrně malátná, ale dobře si pamatovala, jak jí držel za ruku. Co tu noc ale dělali James s Lily nechtěla ani vědět… A byla to ona, Siriusova postel, pod kterou bleskově zahučela, když nechtěla být s Lily a Leou odhalená, při akcí s pergamenem…
„Nechtěla jsi mi něco říct?“ ozval se Sirius, když viděl, jak Adriane zasekle civí na jeho postel. Kdyby nebyl v Adrianenině tváři takový zvláštní výraz, býval by se i ušklíbl. Adriane se na něj podívala.
…když před Filchem zběsile utíkali pod Jamesovým neviditelným pláštěm, pod který jí nacpali Remus, Sirius a Lea násilím, protože ona se v těsné blízkosti Siriuse v té době cítila rozpačitě… Jak se s ním srazila začátkem roku na cestě k astronomické věži po tom, co jí Brumbál oznámil, že je nevlastní sestra… Jak byla protivná na všechny jeho amantky… Jak mu práskala dveřmi před nosem, když si vedl dámské návštěvy před třídu a ona s ním za to nemluvila… Jak jí přímo tady přesvědčoval, že nikdo z Nebelvírských nemohl vyzradit její tajemství… Jak jí políbil na chodbě… na astronomické věži… Až teď jí došlo, jak bylo všechno lehčí, když se nehádali a byl vždy tady, stejně jako třeba Lea, Lily nebo Nataly a dřív i Nella.
„Adriane,“ ozval se znovu Sirius a zatvářil s znepokojeně.
„Ne, to nic,“ ušklíbla se dokonce a pohodila hlavou. „Zapomeň na dojemný scény. Ale asi ti budu muset něco říct dřív než ostatním…“ znovu se zatvářila trochu sklesle. Ostatní se to možná nedozví od ní. „Až odsud za týden odejdeme, já už nebudu moct – vás vídat…“
Zatímco se ona zatvářila, že se jí ulevilo, když to konečně někomu řekla, Sirius se tvářil pořád stejně, jako by Adriane stále mluvila. Po chvíli si toho všimla taky a zaraženě zamrkala. Řekla to sice poměrně stručně, ale přece dost jasně.
„Snad k tomu ještě něco dodáš?“ podivil se Sirius.
Adriane se zatvářila ještě nechápavěji. „Ehm – a, co třeba?“
„Co třeba? Třeba nějaké časové rozmezí, ne? Jak dlouho.“
„Siriusi, já – ne, nic dodat… není co dodat.“
Nastala chvíle, kdy na sebe prostě civěli, až Sirius ticho prolomil. „Ty… jako –„
Adriane rychle přikyvovala, aby to nemusel říkat nahlas a Siriusovi v obličeji škubl sval, jako by se chtěl nad tím faktem rozesmát. „Děláš si srandu?“ Adriane polkla. „Ty – chceš jako od nás zmizet nebo co?“
„Nechci, já musím.“
„Aha,“ zaduněl Sirius, obešel Adriane a postavil se u své postele. Stáli teď zády k sobě. „Ty musíš. Zase to vidění, že jo? Ale pochopitelně, mi to neřekneš – nebo ne vlastně – ty nesmíš.“
V Siriusově hlase zazněla jasná zahořklost a Adriane se otočila. Obešla Siriusovu postel z druhé strany, takže si zase stáli tváří v tvář.
„Promiň,“ utrousil. „vlastně jsi říkala, žádné dojemné scény, viď.“
Sirius to Adriane neulehčoval, ba naopak. Na jednu stranu to chápala a na druhou jí to rozčilovalo. Přece to nedělá schválně. „Nemusíš se bát, že důvod mého odchodu se nikdy nedozvíš.“ Řekla tiše a vyrovnaně zamračenému Siriusovi, který se na ní nedíval. „Možná, že to zní jako bych ti naschvál nechtěla všechno říct a že bych ti – nevěřila nebo něco podobného, můžeš být ale šťastný, když nevíš… že se všechno dozvíš v pravou chvíli, tak jak to má být… Já za to, že to vím už teď, zaplatím přátelstvím s vámi všemi... i tebou.“
Sirius odtrhl pohled od okna, proti kterému stál a do kterého zatvrzele zíral. Mračit se však nepřestal. „Co provedl?“
„Cože?“
„Co provedl Červíček?“ Upřesnil Sirius a vpil do Adriane očima. Ta si jen chmurně oddechla a Sirius přikývl. „Jistě, nemusíš nic říkat.“
„Copak to nechápeš?“ vrhla na Siriuse už taky zamračený pohled a chytila se ozdobně vyřezávané podpěry stropu postele s nebesy. „Představ si, že bys byl v mé kůži.“
„A ty se zase zkus vžít do té mé.“ Odsekl Sirius. „Nakonec je to vážně pravda, co? Jsi to ty, kdo dává kopačky první.“
„O toh – o tohohle přece nejde!“ Adriane nevěřila vlastním uším. „Jak si můžeš myslet, že to chci udělat, protože už nechci být s tebou?“ Pak si Adriane zkousla ret. „Nebo ti jde o to, že to neuděláš ty první?“
„Já bych to - nechci to udělat, na rozdíl od tebe.“ Zavrčel Sirius poslední slova a Adriane se musela nevěřícně zasmát.
„To snad není pravda.“ Zakroutila jen hlavou. Adriane značně docházela trpělivost. „Není to ode mě úplně fér, já to vím, ale od tebe zase není fér tvůj postoj. Nedělám to z nudy nebo abych tě naštvala, Siriusi.“ Chvílí počkala, jestli na to něco neřekne. „Fajn, tak buď uražený. Zřejmě to bude asi jediné řešení, jak ve mně vyvolat špatné pocity, kterých já mám momentálně určitě málo, že jo.“
„Promiň, že mě to zaskočilo.“ Řekl Sirius chladně.
„Promiň, že za to nemůžu.“ Odvětila kousavě Adriane. „Pokud sis toho nevšiml, tak já na vybranou nemám. Co ti mám ještě víc říct? Mrzí mě to, ale prostě to jinak –„
„Chceš abych to řekl ostatním až ty už budeš pryč že jo?“ vypadlo Siriuse takovou rychlostí, že si Adriane zbytek některých slov musela domyslet.
Právě si připadala, jako by drze chtěla pomoc od člověka, se kterým léta nepromluvila a který jí absolutně nic nedluží. „Předpokládám, že na to můžu zapomenout, co?“ řekla po chvíli odměřeně a sarkasticky se na něj ušklíbla.
Sirius na ní znovu pohlédl s nepřístupným výrazem. Po chvíli ale jakoby konečně mírně povolil a posadil se na postel. Jestli Adriane nechtěla mluvit na Siriusova záda, nezbývalo nic jiného než, že opět přešla k němu na druhou stranu postele a sedla si vedle něj.
„Nečekám, že to uděláš.“ Řekla Adriane po chvíli ticha věcným tónem a pokrčila rameny.
„Ostatní by si zasloužili – „
„Já vím!“ otočila se na něj. „Já se s nimi rozloučím, jen nebudou vědět… Nemohla jsem zmizet, aniž bych to neřekla aspoň jednomu z vás.“
„Tak proč já?“ zeptal se Sirius a taky se k ní otočil. „Proč ne třeba Lea nebo Lily a Nataly?“
„Myslela jsem, že kdyby ony i Nataly o tom věděly, domlouvaly by po nocích plány, jak mi to překazit a nerozuměly by mi.“ Zamumlala Adriane směrem k peřinám. Ne že by jim nevěřila, ale všechny je příliš dobře znala. A Lily je z nich zvlášť paličatá, nerada věci vzdává a kdyby věděla, k čemu se Adriane chystá, byla by jí naprosto lhostejná sebe lepší výmluva, na kterou by Adriane přišla. Nenechala by jí jít dobrovolně a Adriane věřila, že kdyby se Lily rozhodla, bez problému se nastěhuje k ní do domu a bude jí hlídat sama.
„Tak to jsem… asi překvapil, co?“ řekl Sirius už zase normálně a Adriane se usmála. „Co chceš ale dělat, když nebudeš tady.“
Adriane znovu pokrčila rameny. „Nebudu tak úplně pryč. Nemám v plánu sedět doma a bát se, kdy k nám vrazí Smrtijedi. Mám určitou představu, co budu dělat, jen o mě nebude neuslyšet...“
„Myslíš, kvůli Smrtijedům?“
„Ano,“ přikývla Adriane a ulevilo se jí, že aspoň něco mu může pravdivě odkývat. Zvedla se z postele. „Nevadí. Vyřeším to jinak. Byl to hloupý nápad chtít to od tebe, když já – „
„O nic nejde,“ skočil jí do řeči Sirius. „prostě jim to řeknu, až bude správná chvíle.“
„I za úkor toho, že ani ty neznáš důvod proč?“ zeptala se Adriane trochu provinile.
Sirius pokrčil rameny. „Co mám s tebou dělat?“ Když nastalo ticho, Sirius sklonil hlavu. „Nechtěla jsi žádné dojemné scény, tak to ber jako obyčejnou upomínku – vezmi si to.“
Sirius se postavil a podal něco Adriane. Když si to pečlivěji prohlédla, ať už v té místnosti byla nálada sebevíc chmurná, musela se Adriane pobaveně usmát. „Ty nosíš prsteny s labutí?“
„Když mi ho matka vnutila, byl na něm rodinný erb.“ Vysvětlil lhostejným tónem Sirius.
„Ale proč labuť?“ chtěla vědět Adriane a se zájmem černý, lesklý a centimetr široký prsten zkoumala. „Proč ne třeba… lev?“
„Ten už je na všech ostatních.“ Usmál se teď Sirius.
„Aha,“ řekla, jakoby jí to mělo samo napadnout. Pohlédla na Siriuse a znovu ze zacítila provinile. „Já ale nic nemám – „
„To nevadí, ber to jako od nás,“ zavrtěl hlavou Sirius. „Tenhle i všechny prsteny a ostatní rodinné cetky jsem stejně předělával s Jamesem, Remusem a Červíčkem. Cvičili jsme si na nich přeměňování.“
Adrianenino nadšení jako by na vteřinu neznatelně opadlo, při vyslovení Petrovy přezdívky. Nějak se jí nechtělo nosit u sebe věc, na které se podílel i Pettigrew. Jenže prsten patřil Siriusovi a ten fakt přebil i odpor k Červíčkovi.
„Děkuju.“ Řekla upřímně a Sirius přikývl. Adriane najednou připadalo, že se s ním loučí už teď. Přišlo jí to zvláštní a zcela jí už napadala jen jedna myšlenka, kterou nemohla vyhnat z hlavy. Chtěla mu poděkovat víc než slovy. A jakoby jí Sirius četl myšlenky, se k sobě jako na povel z metrové vzdálenosti vrhli.
Když se po chvíli Adriane od Siriuse oddělila, cítila se najednou, jakoby z ní spadlo obrovské břemeno. Najednou se necítila provinile, pochmurně ani otráveně z další její budoucnosti. Cítila naopak vzrušení a strašlivou touhu podnikat podobné věci jako má na starosti Fénixův řád. Vlastně se už nemohla dočkat, až bude venku a bude si vyrovnávat účty. A pak jí napadla další věc: zapojí do toho sestry. Viděla to před sebou, jak s nimi Smrtijedi bojují a i kdyby byli Smrtijedi od Pána zla obdařeni nějakou mocí, proti schopnostem jejích sester se šance na vítězství víc než vyrovnají. Cítila se, jako by se měla ráno probudit na den, na který se těší a který už dlouho očekává.
Adriane znenadání přepadla tak povzbudivá a dobrá nálada, až měla před Siriusem problémy se tvářit vážně. Sirius mezitím přešel k jeho stolku u postele a vzal z něj několik věcí, které patřily Adriane. Když se k ní zase otočil, tvářil se zamyšleně.
„Řekni mi aspoň něco...“ Vybalil najednou na Adriane, která by ještě před pěti minutami panikařila, co říct, měla pohotovou odpověď. „Však víš, něco, abych pak – “
„Zkus pozdravovat Harryho.“ Ušklíbla se na něj energeticky, až se Sirius zarazil a Adriane okamžitě nahodila patřičný vážný výraz.
„Jakého Harryho.“ Zeptal se Sirius.
„Harryho,“ rozhodila Adriane ruce, jakoby ho Sirius měl potkat dole ve společenské místnosti.
Sirius se však překvapivě zatvářil nechápavě. „To je někdo ze školy?“
Adriane pomalu zavrtěla hlavou. „Ne, ale bude.“
„Harryho, říkáš.“ Zopakoval Sirius a Adriane to znovu rychle odkývala. Sirius pak nechápavě přikývl také a s Adrianeninými věcmi se rozešel ke dveřím. „Dobrá. Nepůjdeme už?“ Když se však Sirius otočil zase k Adriane, seděla na posteli. „Nebo ještě ne?“
„Mohl – mohl bys mi sem, prosím, poslat ještě Červíčka?“ vzhlédla k Siriusovi. „Něco bych si s ním potřebovala ujasnit.“
„Dobře, ale – ty mu chceš říct - “Adriane však hned nesouhlasně zavrtěla hlavou a Sirius se zatvářil poněkud zmateně. „Dobře, za chvíli bude tady.“ Sirius položil věci na židli u dveří a za chvíli zmizel v uličce.
Jak Adriane čekala, Červíček už se musel vrátit do společenské místnosti. Řekla si, že když už řeší věc loučení, měla by tak splnit i jejich očekávání, když se jinak jejich zamlklá nálada proti ní nezmění. Přece jen těch dnů v Bradavicích, které stráví všichni společně je málo na to, aby je promlčeli kvůli nesmyslu.
A pak vešel Červíček. Zatímco on zůstal zřejmě z bezpečnostních důvodů u otevřených dveří, Adriane se vstala ze Siriusovi postele a chladně si ho prohlížela. Červíček ale najednou nevěděl, jak se tvářit, když je s Adriane zase sám.
Ticho prolomila Adriane. Měla ale v úmyslu Pettigrewa pořádně vydusit. „Nuže, Červíčku, složme na chvíli zbraně a promluvme si bez emocí.“ Začala Adriane neutrálním tónem. To zřejmě pomohlo Červíčkovi vylézt z únikové chodby, vejít celým tělem do ložnice a zavřít za sebou dveře.
„Proč se mnou chceš mluvit?“ zeptal se podivně pisklavě a nedůvěřivě se na ní podíval uslzenýma malýma očima. „Sirius mi říkal, že chceš – „
„Vím, co řekl, Červíčku,“ zarazila ho Adriane. „Přece jsem ho pro tebe poslala, ne?“ Petr se na ní pokusil nerudně podívat.
„Tak co ode mě chceš?“ vypískl zase.
Na Adriane padal stín ze stropu Siriusovi postele. Zastrčila ruce do kapes, váhu těla přenesla na levou nohu a stále odměřeně si Petra prohlížela. „Řekni, stojí ten ti pocit aspoň za to?“
„Co?“ nechápal Červíček.
„Nebo jsi snad něco zbabral?“
„Já ne – „
„Nutně jsi snad potřeboval něco, čím by sis své průšvihy u něj vyžehlil? Musel to být triumfální pocit, když jsi to šel vyklopit hned za tepla.“ mluvila klidným hlasem Adriane. „Mám na mysli Malfoye nebo Snapea – samotného Voldemorta jsi na hradě bohužel neměl, že?“ Červíček vytřeštil oči, ale neřekl nic. „Udělala jsem velkou chybu, Pettigrew, nevšímala jsem si tě, i když tvé chyby v zoufalých plánech, aby tě nikdo nepřistihl, přímo bily do očí. Stejně tak je mi jasné, že jsem se před čtrnácti dny v noci nezachovala rozumně, ale to jen proto, že už vím, jak se zachováš ty, Červíčku.“
„O čem to tu mluvíš?“ vyjel na ni Červíček podrážděně, ale tvářil se nervózně. „Co po mě chceš? Vůbec nic o mě nevíš!“
Adriane se pro sebe tiše zasmála. Věděla, že čím klidnější bude, tím víc bude Červíček nejistý. Vlastně se jí už ani nechtělo nad něčím rozčilovat. Bylo snad právě tohle, o čem jí domlouval Brumbál? Naučila se trpělivosti? „Musím uznat, že jsi mi vzal vítr z plachet, když jsi běžel před půl rokem za svými novými přáteli ze Zmijozelu a vytroubil jsi jim o mě a budoucnosti. Myslela jsem si, že už se nikdy nedozvím, kdo vlastně mohl vyzradit mé tajemství, protože těmi, komu jsem to řekla, jsem si byla jistá. Samozřejmě fakt, že jsi v tu dobu byl mezi námi, byla smůla.“ Adriane konečně vystoupila ze stínu, postavila se půl metru od Červíčka a její hlas začínal konečně chladnout. „Jenže teď jsi narazil, Petře. Myslíš, že nevím, kdo jsi? Že tě neznám? Znám tě líp, než si vůbec dokážeš představit… dost možná líp, než vůbec ty znáš sám sebe.“
„Proč bych – jak bys asi o mě – „
„To jsi doopravdy takový tupec nebo to jen děláš?“ zeptala se, jako by se ptala, co si dá k pití. „Sám to víš nejlíp, ne? Buttlerová vidí budoucnost…“ Červíček nehnul jediným svalem v těle a Adriane se v duchu škodolibě usmála. Teď ho má tam, kde ho mít chtěla. „Neříkal jsi to tak nějak náhodou před půl rokem Zmijozelským a nyní už nepochybně tvým kolegům, kdy jsi zmizel ze společenské místnosti tiše, jako myš? Vím, co uděláš, vím, jak se rozhodneš… nehraj to na mě, Červíčku.“ Odbila ho, když se Červíček chystal ospravedlňovat. „Jsi Smrtijed.“
„Ne!“ zavrtěl Červíček hlavou a chytil Adriane za předloktí. Ta ho ze sebe ale s odporem setřásla. „Ne! Ty – já jsem neměl na vybranou! Malfoy za mnou jednou na začátku roku přišel a – a říkal, že já nepatřím sem k vám, ale k nim a že je – je si jistý, že nebudu litovat! Pořád za mnou chodit a opakoval to!“ Červíček se zdál být jako šílený. „Sliboval mi… Chtěl jsem vám to říct! Přece si vzpomínáš, ne? Když byl ples! Chtěl jsem vám – ale zase mě našel! A zase mi vyhrožoval… Já už jsem nemohl c-couvnout!“
Červíček se svalil na svou postel a Adriane si pohrdavě odfrkla. „Jistě, že ne. Copak to motto neznáš? Služby u Pána zla lze ukončit jedině smrtí. Ale na to jsi příliš zbabělý. Prodal bys i své přátele, než aby bylo ublíženo tobě.“
„Ne – to já – „
„Řekli ti, aby ses držel blízko mě, je to tak?“ ptala se Adriane neúprosně dál. „Máš mě špehovat co to půjde a jakmile vystoupím z vlaku z Bradavic – „
„Nemůžu za to!“ zajíkl se Červíček, který stále seděl na své posteli.
„ – po mě buď skočí okamžitě nebo mě budou sledovat, mýlím se snad?“ Adriane vyčkala na odpověď… která se však nedostavila. „Jak překvapivé.“ Ušklíbla se.
Červíček se ale zase vymrštil na nohy. „Ře-řekneš jim to?“
Adriane si znovu odfrkla. „Ti největší prevíti mají vždycky nejvíc štěstí. Nemysli si ale, že to dělám pro tebe!“ dodala rychle, když viděla, jak se na ní Červíček vděčně podíval. „Do smrti si to budu vyčítat. Že jsem kryla takovouhle špínu!“
„Tak proč to děláš?“ zeptal se zaraženě Červíček.
„Co je ti do toho.“ Zavrčela varovně Adriane a znovu se na Červíčka otočila čelem. „Teď půjdeme dolů za ostatními, ty všem řekneš, že je všechno v pořádku, že jsem ti to vysvětlila a už o té noci na chodbě nechceš mluvit. Ať si ostatní myslí, že jsem se ti omluvila, jinak přísahám, že půjde všechno ven, je ti to jasné?“
Červíček rychle přikývl. Adriane se pak otočila k židličce, na kterou Sirius položil její věci. Sebrala je, otevřela druhou rukou dveře a kývla na Červíčka, aby vyšel ven z ložnice. Ten však zůstal stát zaraženě na místě.
„Čekal jsem, že se na mě zase vrhneš, když – když všechno víš.“ Zamumlal. „To se ani nezeptáš, jestli s tím neskončím?“
„Už jsem ti jednou řekla, že vím, jaká budou tvá rozhodnutí a víc vědět už ani náhodou nechci. Neptám se, protože nemám na co… Já nejsem žádný tvůj pedant, abych tě v něčem usměrňovala.“ Ubezpečila ho znovu vyrovnaně Adriane. „Mě je úplně jedno, co s tebou bude, Pettrgrew. A hni sebou, jdeme dolů.“
Když Adriane s Červíčkem sešla ze schodiště, seděli všichni na stejných místech, když Adriane odcházela do ložnice Pobertů. Jen se teď většina pohledů zaměřovala na Červíčka, který se vedle Adriane ošil.
Adriane se posadila na své místo vedle Siriuse, na klín si položila věci, které ze shora přinesla a také se vyčkávavě zahleděla na Petra. Ten napřed přeletěl všechny pohledem a pak se vrátil pohledem k Adriane, která se na něj nahraně usmála.
„Ehm… ona,“ kývl Červíček na Adriane. „mi to vysvětlila. Omluvila se, takže – hm – není už za potřebí se k tomu vracet.“
Chvíli bylo ticho, ale Adriane už poznala změnu atmosféry mezi nimi. „Jdu spát.“ Řekl Červíček, otočil se a zase odpochodoval nahoru.
„Chceš něco vidět?“ vyhrkl pak James na Adriane, na kterém bylo vidět, že ho něco pálí na rtech. A zatímco všichni ostatní kromě Adriane a Červíčka otráveně zahučeli, James už se nedočkavě cpal mezi ní a Siriuse. James pak bleskově natáhl ruku sevřenou pěstí nahoru Adriane pod nos. Ta se na Jamesovu pěst jen zaraženě podívala a pak pohlédla na Lily naproti sobě, která protočila oči v sloup.
Pak James dlaň rozevřel a Adriane vyvalila oči na mrňavý zlatý míček s třepetajícími křidélky.
„To snad není pravda, už zase?“ zakroutila Adriane hlavou. „Nech mě hádat. Brumbál ti jí dal jako suvenýr na Bradavice.“
„Skoro,“ ušklíbl se James. „Byla tady nuda, tak jsem si jí ještě jednou půjčil.
„Doufám, že jí půjdeš zase vrátit,“ ozvala se přísně Lily. „pokud možno, ještě dnes.“
„To jako teď?“ zatvářil se pochybně James. „Myslím, že ne… chceme být oba přes noc naposled spolu.“ Lily jen ohrnula ret a škubla ramenem. „Vzpomínáte si, jak jednou jednomu z Potlouků přeskočilo a začal bušit do profesorské tribuny, dokud ji nerozmlátil na padrť? Vzpomněl si James. „Ani už nevím, v jakém to bylo ročníku.“
Po chvilce se strhla bouřlivá debata o famrfpálových zápasech mezi kolejemi během jejich studia v Bradavicích, o různých zraněních a triumfech i faulech.
Jediný, kdo se tak důrazně nezapojoval byla Adriane. Seděla tam, mezi Leou a Siriusem, se kterým se před necelou hodinou rozešla a který jí nakonec pochopil, s absolutně klidnou myslí. Ta úleva, která ji obklopila nahoře v ložnici se Siriusem, byla tak ochromující a silná, že naprosto změnila pohled na všechny věci, které by jindy řešila, podle Brumbála, s horkou hlavou. Dokázala se vyrovnat s Petrem Pettigrewem, kterému sice nikdy neodpustí jako mnoho jiných, ale nedovolí, aby se kvůli němu a kvůli její zlobě stalo ještě něco mnohem horšího. Vyrovnala se se svými vidinami, s faktem, co všechno bude obětovat. Vyrovnala se částečně i s odloučením všech, se kterými tu teď sedí a možná, že i se samotnou budoucností.
Dokázala by snad mluvit s Pettigrewem tak normálně, kdyby tohle všechno nepochopila? Adriane, jakou zná, by napadaly jen vražedné myšlenky jako neustále těch posledních čtrnáct dnů. A to, co čeká venku – Voldemort, Smrtijedi a boje? Všechny ty, které bude za pár dní postrádat a všechny ty, které bude obětovat, si v bojích vykompenzuje a pomstí.
Došlo jí, že nemá žádnou cenu se přít s tím, co je dané, že nemá smysl se rozčilovat nad věcmi, o kterých má sice vědět, ale ne se do nich míchat, protože tak se nikdy s ničím nesmíří. Tak je to přece i v životě. Když vezme věci tak, jak jsou a budou, bude mít jistotu, že se jí jednou dostane příležitosti si to vybojovat zpět. Vždycky je to něco za něco. Když viděla, co čeká Lily a Jamese, odmítala pohlédnout na jakékoli jiné řešení, než byla jejich případná záchrana. A za ty dva měsíce, co to ví – změnilo se snad něco? Uviděla někde nějakou skulinku, jak je z toho vysekat? Dokud se proti tomu vzpouzela, nemohla pak pochopit nic z toho. Ani by po těch měsících necítila takový klid.
Až odtamtud odejde, bude žít jinak. Režim, na který si za posledních sedm let zvykla, už nebude, stejně tak jako hodně jiných věcí. Objeví se ale další, nové. A i když už nic nemůže být stejné jako dřív, staří přátelé a školní léta, neznamená to přece konec světa. Byla si jistá, že tohle přesně měl Brumbál na mysli, když jí kladl na srdce, aby se naučila konečně držet své emoce na uzdě.
Adriane zase začala vnímat rozhovor. Nemluvilo se už o famfrpálu, ale o profesorech, až došlo na školníka Filche, kterého teď uznávali, že přežil útoky Pobertů i Adriane a Ley ještě obstojně. Přišla řeč i na paní Norissovou a místností se rozlehla salva smíchu, když si Nataly vzpomněla na imaginární kuře, které chtěla opéct v krbu. Zpět na obsah
Kapitola 35: Poslední souboj v první válce
Byla noc. Tma obklopovala dočista celou úzkou uličku i venkovské domky, které tam stály z obou stran naproti sobě. Jediné, co vydávalo světlo, byla jedna z pouličních lamp a mihotavá světla svíček ve vydlabaných dýních u vchodových dveří připravených na Halloween. Nebylo ani nijak teplo, přeci jen už byla noc a téměř konec října. Věděla moc dobře, co je dnes za den. Stejně tak dobře věděla, že dnes je na tomhle místě konečně doopravdy, avšak poprvé a naposled. Jaký to vlastně ale mělo význam sem dnes v noci chodit? Rozhodla se už tak dávno… A od jisté doby se neodvažovala znovu zaváhat. Musela uznat, že nebylo tak lehké udržet v sobě ty vyrovnané pocity, které jí přepadly na konci sedmého ročníku a které jí dopomohly zachovat do dneška chladnou hlavu.
Stála uprostřed malého náměstíčka s kostelem, naproti němuž byl za zdí s dvoukřídlou bránou hřbitov. Adriane byla čelem otočená k úzké uličce, ze které nespustila oči. A v mysli se jí hromadily vzpomínky.
Připadalo jí to jako jeden velikánský časový skok. Jako by den, kdy odjela z Bradavic, skončil včera a přece to už byly roky. Přesto si svůj poslední den ve škole pamatovala naprosto jasně. Byl to tehdy přesně týden, kdy řekla Siriusovi o svém rozhodnutí. Sirius dodržel slovo a nikomu nic neřekl, dokud by nemusel.
„Nikam nejedu!“ zaprotestovala Lea zabořená tváří do peřin, když jí Lily, Adriane a Nataly přemlouvaly, aby si začala konečně balit. „Nikdo mě nemůže nutit jet domů!“
Poslední dny bylo pořád horko a nikdo ani nedoufal, že by druhý den při odjezdu mohlo být chladněji. Nebylo divu, že se nikomu nechtělo potit při třicetistupňových vedrech ve spěšném vlaku z Bradavic skoro celý den. To byl také neustálý argument Ley, kdykoli se jí někdo snažil rozmluvit nápad prodloužit si pobyt ve škole.
Poslední večer v Bradavicích nebyl už zdaleka tak chaotický jako poslední dny. Všichni už se smířili s tím, že je zítra čeká cesta domů – samozřejmě až na Leu. Ta si zbytek večera, co si všichni povídali a smáli se, ruce zamotala kolem těla, nohy si dala do tureckého sedu a tvářila se naprosto nepřístupně. Povolila až kolem půlnoci, kdy do ní začali šťouchat Pobertové. Ve společenské místnosti nakonec vydrželi ještě celé hodiny až do rána. Kolem půl šesté se ale všichni ospale zvedli a odpochodovali do postelí, ze kterých měli naposled vstát už za dvě hodiny.
Když se Adriane probudila a otevřela oči, vůbec si nevzpomněla, že by za několik málo hodin měla jet domů. Naprosto klidně a bezstarostně se přetočila na druhý bok a znovu oči zavřela. Najednou jí ale zahltil přesně takový pocit, jako by před půl hodinou zamáčkla budíka a zaspala na Landesovu hodinu.
„Klid,“ ozval se Leyin hlas odnaproti, když se Adriane prudce posadila. „ještě máme přes čtvrt hoďky čas.“ Lea ležela na zádech, ruce měla pod hlavou a zírala do stropu. „Adriane?“
„No?“ zazívala.
„My – my se asi budeme stěhovat.“
Adriane sundala ruku z úst a pozorně se na Leu zahleděla. „Cože?“
„Do Austrálie…“ zaskučela Lea.
„Kam?!“ křikly svorně Adriane a Lily, která se právě probírala.
„Do Austrálie,“ zopakovala Lea a posadila se. „Nevím to jistě, ale naši tam chtějí odjet. Říkají, že tady je to k nevydržení.“
Lily a Adriane si vyměnily ohromený pohled. Do toho se začínala probouzet i Nataly a všechny tři jí sledovaly, jak se vymotává z chumlu peřin, zívá a snaží se usměrnit vzpouzející přeležené vlasy.
„Co je?“ zarazila se, když si jejich pohledů všimla.
Adriane vykročila do houstnoucí tmy. V uličce, do které měla namířeno, svítila jen jedna pouliční lampa. Začal se zvedat vítr, ve kterém se Adriane rozevlály teď už dlouhé a rovné tmavé vlasy i plášť dlouhý až k zemi. Kromě něj na sobě měla jen černé upnuté tričko bez rukávů i černé kalhoty.
Adriane byla naprosto zahlcená představami, myšlenkami, na které ji přivádělo tohle místo. Zítra touhle dobou už bude po všem. Zítra v tuhle hodinu už nebude jediná na světě, která o tom ví takovou dobu – všichni se o tom zvěrském zločinu dozví. Naplní se osud Potterových a z Adriane spadnou čtyři roky úzkosti a pokušení. Nakonec přeci jen dodržela, co kdysi slíbila...
Jak že to strávila ty poslední čtyři roky? V bojích. Přesně tak, jak si tenkrát umanula v Bradavicích než odjela. Stavěla se (někdy i s pomocí sester) na odpor Smrtijedům vždy tak, aby se ostatní nedozvěděli, kdo jim to kromě Fénixova řádu hatí plány. A Adriane to vyhovovalo. Byl to způsob, jak si vybíjet zlost a neměla tak pocit, že je naprosto k ničemu. Podmínka však byla, že musela i před Fénixovým řádem zůstat v anonymitě.
Občas se stýkala s Albusem Brumbálem, aby mu předala informace o Smrtijedech a Voldemortovi a pomohla tak Řádu. Párkrát i zahlédla známé tváře a staré přátele. Viděla nedávno i Jamese a Lily v jednom mudlovském hypermarketu, Adriane musela být deset minut zalezlá za basami s pivem, protože Lily se nedokázala rozhodnout, jaké si má vybrat žvýkačky – zřejmě tak obvykle provokovala netrpělivého Jamese. Byla pořád stejná jak jí Adriane znala. Naproti tomu, když narazila na Siriuse, Remuse, Petra a ještě několik lidí z Fénixova řádu, nediskutovalo se zrovna nad druhem žvýkaček. Adriane měla poprvé tu čest na vlastní oči vidět, jak si Červíček vede, když hraje na obě strany.
Měla celkem dost památek na podobné souboje. Nejhorší byla k Adrianeninýmu vzteku od Snapea, když ji trefil Sectumsempra do pravého boku. To vtipné na tom bylo, že kletba měla původně patřit Siriusovi, který uskočil. Pokaždé se ale Adriane podařilo neprozradit.
Ukázalo se, že poté, co se vzdala své schopnosti, začal Nitrozpyt fungovat i na ní. Ve chvíli, kdy si Brumbál bezděčně přečetl Adrianeniny myšlenky, si Adriane připadala zase jako zpátky v Bradavicích na koberečku v Brumbálově pracovně. Brumbálovi ta situace však přišla vtipná: „Budeme raději předstírat, že se nic nestalo, souhlasíš?“ navrhl pak, když si všiml Adrianenina rozpačitého výrazu.
Jak všichni čekali, bylo ten den nesnesitelné vedro. Bylo zvláštní odjíždět z Bradavic domů s vědomím, že se sem za dva měsíce nevrátí - po sedmi letech stejného režimu.
„Říkala jsem vám to, říkala,“ neodpustila si Lea peskování v kupé, kde seděli všichni Pobertové, Lily, Adriane i Nataly a všichni koukali z okna jakoby si chtěli zapamatovat každý stromek, kolem kterého jedou. „Teď vás to teprve mrzí, ale hlavně, že jste byli všichni chytří.“
„Měl jsem tam nechat hůlku.“ Pronesl James, který Leu vůbec neposlouchal.
„Proč?“ zeptal se Remus.
„Abych měl důvod se vrátit.“
Lily ho poplácala po koleni. „To by ti bylo stejně k ničemu, protože by ti jí McGonagallová poslala domů po sově.“
Cesta ubíhala rychle. Krátili si jí vším, na co přišli: různými hrami, povídáním nebo obcházením jiných kupé. (Po vysilujícím naléhání Lily, musel James přejít kupé se Snapeem bez povšimnutí. Bylo na něm ale velice dobře vidět, jak těžko tomu odolával.)
Adriane se blížila k jediné rozsvícené lampě a její matné světlo dopadlo Adriane na tvář. Sklopila hlavu k zemi a nechala vlasy přepadnout po stranách obličeje – nemusí zrovna jí, tady a dnes někdo zahlédnout, přestože už byla noc. Znovu se ale zvedl silněji vítr a Adrianeniny vlasy odfoukl ve chvíli, kdy umělé světlo míjela.
Její vzhled se nijak drasticky nezměnil, možná jen o trochu dospěla a ještě povyrostla. Že něco není v pořádku se však dalo vyčíst z její tváře a především z očí. Adriane ve svých jednadvaceti letech vypadala, že zažila až moc bitev a ne všechny nakonec slavila vítězstvím. Mohla tak ze své vlastní zkušenosti potvrdit, že nic ve škole nenaučí tak, jako sám život.
Co se týká Angeliny a Juliette, ty taky stále ještě svádí boje se skupinou zlotřilců, démonů a podobných pobudů známých jako Černá strana, která měla sídlo v Podsvětí. Adriane v téhle zeslabené válce už ale viděla jen osobní souboje. Černá strana už dávno nebyla tak silná jako za doby, co byla Adriane v Bradavicích. K Angelině a Juliette se postupně připojovali další zastánci dobra, až nápor Černých zlomili. Juliette tehdy rozhodla, že zbytek nedůležitých přívrženců poražených vůdců Černé strany nechají být. Po čase se ale ukázalo, že i ti podřadní se snaží chopit moci a začali se opět nebezpečně rozrůstat, a tak neměla Angelina ani Juliette o dobrodružství a vzrušení z boje s Podsvětím nouzi.
Přestože Adrianenina válka byla nyní o hodně větší, těžší a nebezpečnější, snažila se Adriane neotravovat sestry moc často, protože ony sami měly starostí pořád až nad hlavu. Sesterské hádky však nadále zůstaly stejné a podle Juliette naprosto zbytečné; jestliže měla mít jedna rande (kromě Juliette – ta už byla zasnoubená), musel být dům vylidněný, s čímž měla problém zejména Angelina. A Adriane pořád nadávala, když se v domě náhle objevil někdo z Černé strany, začali s Angelinou a Juliette po sobě metat ty své světelné blesky a dům s veškerým nábytkem se proměnil v bitevní pole, které Adriane odmítala uklízet.
Zastavila se. Tok myšlenek na minulost se přetrhl a Adriane zpozorněla.
„Za chvíli tam budeme.“ Řekla potichu Adriane, znovu hledící z okna, když byla v kupé jen s Leou. Míjeli už vesničky nedaleko Londýna.
„To to uteklo,“ přikývla Lea.
„Teď mě napadlo,“ plácla se Adriane rukou do čela. „ještě jsme nebyli u –
Nato vlítla do jejich kupé dívka ještě ve školním hábitu, kterou Adriane na první pohled nepoznala, protože viděla jen závoj černých vlasů
„ – u Alex…“ dokončila Adriane, když kamarádku poznala.
„Eh,“ zarazila se Alex, když spatřila Adriane a Leu. „no teda – vy se tváříte jak po funusu. Proč nejste s ostatními? Teď budou asi u zbytku Jamesova týmu.“
„My jsme před chvílí přišly.“ vysvětlila Lea. „Stejně jsme za chvíli na místě.“
„Jo, to je fakt,“ přitakala Alex. „Všimla jsem si, že obrážíte všechny kupé, ale na mě jste jaksi zapomněli.“
„Spíš se na tebe ještě nedostalo.“ Upřesnila Adriane. „A nebo to bude tvými kamarádkami, co Lily zrovna nemusí…“
„Aha, tak to jo.“ Ušklíbla se. „No jen jsem zaskočila, abych se na vás ještě stihla podívat. Budu už muset shodit ten hábit nebo to nestihnu… No – uvidíme se snad někdy, ne?“
„Napíšeme si.“ Přikývla Adriane.
„Fajn, tak se mějte, holky.“ Zazubila se Alex a zase zmizela.
A jen co za sebou zavřela dveře, vtrhli do nich všichni Pobertové s Lily a Nataly.
„Za deset minut jsme na King´s cross.“ Oznámil Remus a posadil se k Lee, vedle které už seděla Nataly. James si sedl k Lily, Sirius k Adriane a Petr ke dveřím. Netrvalo dlouho a bradavický expres znovu znatelně ubral na rychlosti.
„Zase na tebe bude čekat tvoje matka, Siriusi?“ optal se James neutrálně.
„Proboha to ne,“ zavrtěl zděšeně hlavou Sirius. „To mi udělala loni z trucu, po tom dopise, co jsme jí poslali. Na dnešek jsem domluvený s tetou Andromedou... Asi u nich nějaký čas pobudu než si něco najdu.“
„Ty nejedeš domů?“ zeptala se Nataly.
„Je mi sedmnáct, jsem plnoletý. Nevidím důvod, proč zůstávat v domě, který je zahlcený černou magií a ve kterém odjakživa nejsem vítaný. Do toho domu už nikdy nevkročím.“
„Můžeš chvíli pobýt i u nás, když budeš potřebovat.“ Ujistil ho James a Sirius přikývl. „Naši už tě mají stejně radši než mě…Táta se na tebe pořád ptá, už mi s tím leze na nervy.“
Sirius se rozesmál a vlak vjel na nádraží King´s cross. S dalším zahoukáním zakodrcal a se škubnutím zastavil.
Adriane vycítila, že tam není sama. Už několik týdnů se jí snaží vystopovat Mulciber, jeden z nejpovolanějších Smrtijedů lorda Voldemorta. Když si na to vzpomněla, přišlo jí teď naprosto sentimentální a hloupé, že sem takhle bez obav šla. Jen aby měla její duše klid.
Ohlédla se do prava, kde už se několik metrů táhlo křoví, až k samému konci ulice. Byla už hustá tma, ale přestože nikoho neviděla, vytáhla Adriane z kapsy kalhot hůlku. Věděla, že tam někdo je, i když nebyl slyšet. Čtyři roky bojování jí přeci jen něco naučilo. Celým tělem se otočila k tomu křovisku s hůlkou odhodlaně mířící před sebe. Byla si tím jistá… Jenže nic se neozvalo, ani jediné zašustění pláště nebo křupnutí větvičky. Adriane cítila, jak jí z větru začínají pálit oči a přivřela je před ním.
Stála tam bez jediného pohybu s pevně mířenou hůlkou dost dlouho na to, aby s ní začaly lomcovat pochyby. Hůlka se konečně v ruce zachvěla a po chvíli ji Adriane sklonila i s pohledem k zemi. Přece už nejsem paranoidní, pomyslela si. Znovu se otočila směrem, kterým šla a pohlédla na oblohu; jasně zářící měsíc a bezchybně jasná obloha… kdo by řekl, že zítřek změní všechno? Kousek dál spatřila ten známý dům, který kdysi viděla v budoucnu, který tolikrát vídala ve snech a naháněl jí hrůzu. Bylo to teď úplně jiné, když tu doopravdy stála – klidně mohla jít a sáhnout si na dům, ve kterém právě teď spí Lily, James a nyní už i malý Harry Potter…
„Slečna Buttlerová,“ ozval se znenadání mužský hlas a Adriane vylekaně uskočila.
Bleskově namířila na postavu přibližující se od křoví a s bušícím srdcem se snažila rozpoznat, kdo to je. Muž však proti Adriane hůlku nepozvedl.
„Zvláštní,“ řekl klidným hlasem. „jednu chvíli jsem si byl jistý, že o mě určitě víte.“
„Odcházím od vás.“
Nastala příšerná chvíle ticha. Všech sedm už stálo za přepážkou devět a tři čtvrtě a Adriane si právě vybrala okamžik loučení, kdy své úmysly Lily, Jamesovi, Remusovi a Nataly prozradit. Vypadlo to z ní znenadání samo od sebe. Nakonec ve chvíli, kdy měla poslední možnost říct to ostatním sama, to Adriane přišlo nemístné a trapné, aby takovou věc za ní oznamoval Sirius.
Na něm bylo vidět, že je zaskočený přinejmenším stejně jako James, Remus, Lily i Nataly, i když ze zcela jiných důvodů.
„Co jsi to řekla?“ Lily zablesklo v očích tak nebezpečně, že Adriane opustily poslední zbytky odvahy.
„Já – „
„Leo!“ otočili se a uviděli, jak se k Lee žene její matka s malou sestrou a otcem v patách.
Lea se jim vrhla vstříc a Adriane rodinnou sešlost se neobyčejným zájmem sledovala, jakoby tím chtěla odvést pozornost. Lily však byla jako vždy neodbytná.
„Proč bys od nás měla odcházet?“ zeptala se varovně.
„Já prostě nemůžu zůstat.“ Zahučela Adriane.
„Proč?“
„Proč jsi to neřekla dřív?!“
„Já – to nějak – “
„Já jsem o tom věděl.“ Ozval se Sirius na Adrianeninu obhajobu. „Řekla mi to před týdnem.“
„Ale já nechápu – „ začala zmateně Lily.
„Nerozebírej to, Lily,“ požádala Adriane. „nic na tom nezměníš a ani mě nepřemluvíš. Je to všechno kvůli té zatracené budoucnosti. Viděla jsem toho trochu moc.“
Zatímco Lily vypadala, že svádí neobyčejně těžký vnitřní souboj a všemožně se přemáhala nezačít se hádat, James po chvilce přikývl a s úsměvem podal Adriane ruku.
„Bylo mi ctí s tebou vykrádat Filchovu kancelář.“
„Mě taky.“ Ušklíbla se Adriane a Jamese objala. Pohlédla na Nataly a Remuse, kteří se k celé věci ještě nevyjádřili. Nataly pak jen pokrčila rameny ve stylu, co s tím ona nadělá a také k Adriane přikročila, stejně jako po ní Remus.
Pak dorazili jejich příbuzní, kteří se k nim protlačovali skrz mudlovský dav, čekající na vlaky. Adriane už měla sotva přehled o všech, se kterými se chtěla rozloučit. Když se vymanila ze sesterského objetí, našla ještě Leu, na které byla zavěšená její malá sestra, Remuse, Siriuse a Lily – a k její neveliké radosti i Pettigrewa.
Na Adrianenin vkus proběhlo celé loučení až příliš rychle. Nikdo se nechtěl na veřejnosti zdržovat příliš dlouho a každý chvátal, co nejrychleji pryč.
„Pojď, Adriane,“ naléhala také Angelina, která stála pořád na místě a sledovala Siriuse, jak se vítá se svou tetou. „Mluvil s námi Brumbál a řekl nám o všem, co se za poslední dny přihodilo. Měla bys odtud rychle zmizet.“
V poslední chvíli, než Angelina netrpělivě chytila nejmladší sestru za paži a odtáhla ji k východu z nádraží, zachytila Adriane pohled Lily, obklopenou rodiči a nabručenou sestrou Petunií, pak Nataly, která stála asi nejblíž, Siriuse, jehož Andromeda Tonksová držela za rameno a zřejmě mu kvůli něčemu domlouvala. Také Jamese, který se právě osvobodil z matčina objetí, pohlédl na Lily a pak zpět na Adriane. Leu už ale nezahlédla.
Adriane byla nátlakem sestry nucena se otočit k nim zády, na kterých ještě cítila jejich pohledy. Takhle zbrkle si to Adriane nepředstavovala. Juliette, která se postarala o vozík s Adrianeninými zavazadly, šla před ní a Angelina stále po jejím boku.
„Vy?“ strnula Adriane úžasem, že úplně zapomněla na opatrnost. Když si to uvědomila, okamžitě znovu pozvedla hůlku.
Dotyčný držel svou hůlku rozsvícenou, ale nemířil s ní na Adriane. Dlouhý černý hábit, černé už delší vlasy, tmavě hnědé oči a stále pohledná tvář Landese… teď jen kterého.
„Klid, Buttlerová, jsem to já. Nathaniel je přes týden mrtvý, jestli vám to uniklo.“ Ujistil ji uštěpačně Landes a udělal pár kroků kupředu.
Tvářil se naprosto lhostejně. Jakoby mu bylo úplně jedno, jestli mu Adriane uvěří a třeba na něj zaútočí. Prošel kolem ní a stoupl si jí za záda. Adriane se otočila a nedůvěřivě mu hleděla do tváře. Strašně dlouho ho neviděla.
„Bohužel,“ utrousila chladně, když připustila, že je to Daniel. „Měla jsem poslední dny poměrně dost práce ze sebe setřást toho blba Mulcibera, takže tato tragická událost mi doopravdy unikla.“ Adriane sklonila hůlku.
„Slyšel jsem o tom.“ Přikývl Landes. „Měla byste být opatrnější. Motáte se do věcí Pána zla až moc často, což pro vás není dobré, jestliže chcete zůstat v anonymitě, že ano.“
Adriane si zkousla ret. Landes se zjevně vůbec nezměnil. „Z vás ale ten smutek nad ztrátou bratra přímo sálá.“ Ušklíbla se bývalému profesorovi. „Jak jste mě vůbec našel? Snad se vám po mě nezastesklo.“
„To ani ne,“ řekl Landes, zablesklo se mu v očích a přeletěl Adriane pohledem od paty nahoru. „přece jen jste o čtrnáct let mladší…“
„Co kdybyste zmizel?“ odsekla Adriane podrážděně. „Nechápu, proč zrovna vy máte tendenci mě stopovat.“
Landes se usmál a rozhlédl se kolem po vesnici. „Co tady vlastně hledáte?“
„Co je vám do toho?“ rozhodila nechápavě Adriane ruce.
„Pověřil mě Brumbál.“
„Cože?“
„Před pár dny mě Brumbál požádal, abych vás našel a na chvíli na vás dohlédl.“
„Vy abyste na mě dohlédl?“ nevěřila Adriane vlastním uším.
„Ano.“
„Tak to zase můžete jít.“ Řekla Adriane. „Přežila jsem bez vašeho dozoru čtyři roky, tak vyřiďte Brumbálovi, že jsem v pořádku. Vlastně bych s ním chtěla mluvit, jestli byste – „
„Brumbál mě za vámi neposlal jen tak z hecu. Domnívá se, že nyní prý procházíte těžkým obdobím.“
„Nemyslíte, že dnes těžkým obdobím prochází každý?“ zvedla Adriane tázavě obočí. „Co vy – učíte ještě v Bradavicích?“
„Ne,“ odvětil Landes. „ta mládež je čím dál drzejší.“
Adriane tam chvíli stála a Landese si prohlížela. Možná, že se přece jen jeho postoj trochu změnil. Adriane jen u něj nikdy nepoznala rozdíl mezi humorem a ironií.
Bez mrknutí si hleděli přímo do očí, jakoby chtěli vědět, na co ten druhý myslí. Landes po chvíli pohled odtrhl a ještě jednou si ji prohlédl od zdola nahoru.
„Vypadáte dospělejší.“ Zazněl potom jeho konečný úsudek a ušklíbl se.
Adriane obrátila oči v sloup, spustila ruce z hrudi, obešla Landese a zamířila znovu k domu Potterových. „Pitomec.“ Zašeptala si pro sebe.
„Prosím?“ reagoval ihned Landes a okamžitě vykročil za Adriane.
„Jděte pryč, Landesi.“ Zkusila to ještě jednou, pořád v pohybu a s očima jen pro jeden dům. „Rozptylujete mě. Nechci teď s nikým mluvit a nechci ani, aby tu se mnou někdo byl.“
„Proč tady chcete být sama?“ chtěl vědět Landes a srovnal s Adriane krok. „A proč zrovna dům Potterových?“
„Co se pořád staráte?! Hleďte si svých věcí a jděte pryč!“
„I když nechápu, co u Potterových chcete teď v noci a po těch letech, co se před nimi schováváte, ale ať je to co je to, jsou pod Fideliovým zaklínadlem, takže se tam stejně nedostanete.“
„Cože?“ zastavila se Adriane a pohlédla na Landese, který se tvářil na rozdíl od ní znuděně.
„Nechcete žvýkačku?“ zeptal se a vytáhl balíček. Adriane opět zvedla obočí. „Kdybyste byla ve Fénixově řádu, mohla byste dovnitř – každý jeho člen o tom zaklínadle přirozeně ví. Samozřejmě je noc, ale i kdyby tam teď dělali bůhvíco, stále byste viděla jen to, co vidíte teď – prázdný spící dům. Strážcem tajemství je – „
„Pettigrew.“ Zachrčela Adriane, když jí to došlo.
„Jak to – kam jdete…?“
Adriane Landese ignorovala. Šla k poslednímu domu v řadě, zdánlivě prázdnému. Kolem domu rostl udržovaný živý plot a keře s břečťanem. Adriane se zastavila až u brány. Lily je uvnitř! Lily a James jsou uvnitř těch zdí a ani jeden netuší, kdo stojí venku před jejich bránou, Adriane se hnalo hlavou milion myšlenek najednou. Stála tam před tou bránou, hleděla do prázdna a naprosto zahlcena vzpomínkami a myšlenkami, vůbec nevnímala znovu Landese po svém boku.
„Můžu se zeptat, co tady děláme?“ otočil se na ní po několika vteřinách.
Adriane v očích zaštípaly slzy z větru, zamrkala a pohlédla na Landese. „Já tady končím.“
„Cože?“
Před čtyřmi lety by nevěřila, jak rychle pozná ten pocit, ze kterého měla noční můry – ten pocit, který přicházel těsně před viděním. Pozvedla pravou ruku a chystala se jí položit na studenou kovovou branku… V jisté věci měl Brumbál přece jen pravdu – vždycky to v ní bude, nikdy se té schopnosti nezbaví úplně…
Zatmělo se jí před očima a na několik pouhých vteřin spatřila dvě postavy – přesně na místě, na kterém teď stála ona s Landesem. Byli těsně u sebe, nějaký holohlavý postarší muž a hned u něj mladší žena. Oba byli pod nějakou tenoučkou látkou, co přes sebe přehodili; jestli to byl neviditelný plášť, pak byl pro Adrianeniny oči viditelný byl. A než se stačila rozkoukat nebo pochopit, co jsou zač, začala se jí před očima měnit i jejich podoba, přestože tomu tak ve skutečnosti nejspíš nebylo. Dvojice značně omládla, teď už tam stála o něco mladší dívka než Adriane a také mladý muž. Chlapec, s černými rozčepýřenými vlasy a brýlemi.
V poslední vteřině si Adriane stačila všimnout domu, jehož pravé nejvyšší podlaží bylo rozmetené na kusy a který stál jako nový před Adriane, když znovu otevřela oči do reality.
„Přesně tady stál!“ vyhrkla Adriane vzrušeně a pevně se chytila místa brány, kde se ho za šestnáct let dotkne Harry Potter. „Nebo spíš bude stát... Nevědět, že je to byla budoucnost, člověk by řekl, že je to James -“
„O čem to mluvíte?“ nechápal zmatený Landes a prohlížel si Adriane jakoby jí přeskočilo.
„Co vám Brumbál řekl? Zakázal vám se ode mě vzdálit na krok?“
„Poslední dobou za vámi brousí nějak moc Smrtijedů,“ oznámil jí Landes, opět svým povýšeným tónem. „Měla byste trochu ubrat.“
„Ubrat?!“ vyjekla Adriane. „Pokud vím, celkem se vám hodilo, když jsem vám pomáhala chytat Smrtijedy! Neměla jsem taky náhodou ubrat loni v květnu, když jste konečně po dvou letech dostali ze společnosti lidí pryč toho vlkodlaka Crainera?!“
„Loni ještě nebyl Pán zla zdaleka tak mocný jako je dnes!“ Vrátil úder Landes.
„To protože si už tehdy všichni mysleli, že silnější už být nemůže!“
„Jestli chcete ještě nějaký ten pátek žít, tak byste měla přestat hazardovat!“
„Jsem dospělá! Neříkejte mi, co mám dělat!“
„Přestaňte se mnou diskutovat, Buttlerová, a okamžitě se vraťte domů!“
„A co když ne?! Napaříte mi školní trest?“
Landes chtěl něco odseknout, ale ztuhl a pohledem znovu pátravě přeletěl okolí. Adriane se na něj zaraženě podívala a Landes se bez dalšího slova přemístil. Adriane nestačila ani překvapeně mrknout a najednou se do ní strefila něčí kletba. Bolestivě dopadla na zem a z trávníčku vedle posledního domu naproti se ozývalo šustění a kroky. Adriane na nic nečekala a po čtyřech se rychle skryla za tlustým kmenem blízkého stromu.
Dvě vysoké postavy Smrtijedů, kteří se ani neobtěžovali zamaskovat, se vynořili z hluboké tmy a vstoupili na ulici. V napřažených rukách svírali hůlku a Adriane v duchu nadávala na Landese. Zášť, kterou k němu cítila po roce jeho výuky na škole nepochybně zůstávala, ale zrovna teď by mu byla vděčná, kdyby ještě chvíli pobyl.
Smrtijedi už byli tak blízko, že je Adriane oba poznala. Jedna z nich byla žena. Adriane už také párkrát měla tu čest – Belatrix Lestrangeová a ten druhý byl bezpochyby Mulciber. Stopuje Adriane už celé týdny.
„Zdravím, Adriane,“ ozval se Mulciberův drsný hlas. „absolutně nechápu, proč se schováváš za tím kmenem.“ Oba Smrtijedi se škodolibě zachechtali. „Nemohla bys vylézt? Vážně bys mě tím potěšila.“ Adriane si jen posměšně odfrkla. „Dávám ti slovo, že se ti nic nestane… pokud budeš spolupracovat samozřejmě.“
Adriane si dávala na čas, ale za tím stromem do smrti být nemůže. Ačkoli tedy Mulciberovi nevěřila jediné slovo, vykročila z úkrytu.
„No ne,“ hrála Adriane úžas, když se s napřaženou hůlkou postavila proti nim. „Belatrix osobně.“
„Máme pro tebe nabídku.“ Řekl Mulciber.
„Strč si ji někam.“ Odbila ho úsečně Adriane.
„Promiň,“ ušklíbl se posměšně Smrtijed. „tvůj nepochybně jindy oddaný přítel vzal roha, jen co nás zmerčil, takže jsi tu teď sama proti dvěma. A to nemluvím o síle – „
„Ale prosím tě, Mulcibere,“ zarazila ho Adriane znechuceně. „Zrovna ty mi tady vykládej, že bys chtěl hrát férovou hru! Ty, který jsi při našem posledním setkání využil dítě jako štít! Tak dělej to, na co jsi zvyklý, ne? Prostě se mě pokuste zabít jako vždycky! Nebo čekáš, až se otočím zády?“
„Já nechápu, proč se s ní vůbec bavíš.“ Prohlásila nadutě Belatrix.
Švihla bleskově hůlkou a proti Adriane vyrazil takovou závratnou rychlostí plamenový paprsek, že sebou Adriane stihla jen chabě cuknout. Kletba se jí trefila jako sečná rána do pravého ramene a plášť v těch místech jí vzplál jasným plamenem. Zatímco se Mulciber rozeřval na Belatrix, začala Adriane plášť shazovat. Pravé rameno měla zčernalé a začínalo bolestivě pálit.
„ – jsi neslyšela Pána zla?!“ vztekal se Mulciber. „Nechtěl, abychom s ní hned bojovali! Stane se jí něco a bude to na mě! Chce s ní mluvit a pokud možno – s živou!“
„Pán zla už je tou věcí úplně posedlý!“ obhajovala se Belatrix a hystericky rozmáchla rukama. „Nemyslí na nic jiného! A tahle – tahle – co je vlastně zač?! Prý nemá ani normální kouzelnickou ani mudlovskou krev! Je horší než nějaká šmejdka!“
„Šmejdka, která vidí budoucnost.“ Podotkl Mulciber a pozorně Adriane sledoval, znovu připravenou k boji. „Pán zla nezapomněl na tvou výsadu, Adriane Buttlerová.“ Řekl tiše Mulciber. „Už dlouho víš něco, co on touží vědět. Jistě ti došlo, že to je ten důvod, proč se tě už takovou dobu snažíme vystopovat a promluvit si o naší nabídce.“
„Ty jsi první, kdo promlouvá, Mulcibere,“ oznámila mu Adriane sarkasticky. „Ostatní tví známí se mě nejprve snaží zabít… Asi jako tahle.“
Adriane pohrdavě pohodila hlavou k Belatrix, která zaryčela vzteky a znovu na Adriane zaútočila. Ta už však byla tentokrát připravená a kouzlo odrazila.
„Řekl jsem – NECH JI BÝT!“ zahřměl na Belatrix Mulciber a znovu se otočil na Adriane. „Není o čem diskutovat. Pán zla s tebou chce mluvil – nebude ti ublíženo, to ti máme vyřídit. Ba naopak, řekni mu jen co chce vědět a on se ti za to patřičně odmění.“
Něco se za Mulciberovými a Belatrixinými zády mihlo. Adriane chvíli nic neříkala a tvářila se zamyšleně. V pozoru na sebe hleděli stále všichni s namířenými hůlkami.
„Když mu to tedy povím… dá potom váš Pán zla kouzelnickému světu pokoj?“
Nastala chvíle ticha, v níž byl téměř slyšet Belatrixin rostoucí vztek. „Tohle mám podle tebe tolerovat?! Odvažuje si nepřijmout nabídku Pána zla, uráží ho a ještě si otvírá hubu!“
„Takhle mluví žena ze vznešeného rodu?“ provokovala Adriane.
A pak se stalo plno věcí najednou. Mulcibera a hned na to rozčilenou Belatrix srazilo na zem něčí kouzlo vteřinu po tom, co vyslala zářivě zelený paprsek na Adriane. Ta se znovu vrhla za kmen stromu a slyšela, jak za se jejími zády strhla bitva. Tohle bylo to poslední, co potřebovala – aby se dnes přímo před okny Potterových strhl souboj se Smrtijedy.
Adriane vykoukla zpoza stromu a viděla Landese, jak bojuje s Mulciberem. Belatrix se právě zvedala ze země a černé dlouhé vlasy si přehodila z obličeje na záda. Adriane si stoupla na nohy a opatrně vykročila ven. V kmenu stromu byla trhlina, kam do něj uhodila Belatrixina vražedná kletba.
„Chceš si hrát?“ ušklíbla se Belatrix, když proti ní Adriane pozvedla hůlku. „Na mě, holka, nemáš.“
Ozvala se rána a Mulciber spadl na zem. Landes se už chystal k dalšímu útoku, ale Mulciber se s prásknutím přemístil. Mezitím se strhl boj mezi Adriane a Belatrix, kterou zmizení jejího společníka ani v nejmenším nezajímalo. Se zápalem metala po Adriane kletby jednu za druhou, že Adriane neměla skoro ani čas zaútočit. Belatrix máchla prudce hůlkou a Adriane jakoby po tváři a po levém stehně přejelo ostří nože. Poraněná noha jí neunesla a svalila se na zem. Belatrix se rozesmála hlasem, ze kterého Adriane zamrazilo. Pak ale uviděla za jejími zády Landese, který proti Belatrix namířil hůlku. Smrtijedka si všimla, že se Adrianenin pohled upnul na něco jiného a bleskově se otočila. Tentokrát to byla Belatrix, kdo nestačil zamířit a Landes i Adriane na ní zaútočili ve stejnou vteřinu. Co Belatrix však stihla, bylo přemístění, takže se jejich kletby málem strefily jeden do druhého.
Landes, kterému Adrianenina kletba přeletěla nad hlavou, se narovnal a vykročil k ní, oddechující na zádech.
„Vy,“ ukázal na ní, sklonil se a pomohl jí se posadit. „jste měla pravdu. Tady vážně končíte - „
„Proč jste zatraceně zmizel?!"
„Chtěl jsem využít moment překvapení. Do týdne se sbalíte a odjedete z téhle země.“ oznámil jí Landes rezolutně a podal jí kapesník. „Smrtijedi by si nedali pokoj.“
„To – to nejde, to nemůžu,“ odporovala Adriane a stírala si kapesníkem ze rtů krev, která jí ztekla z rány na tváři. „Máme tady všechno, já – „
„Kašlete na to! Nebudete ani první ani poslední, kdo odtud uteče!“ přesvědčoval ji Landes a postavil se.
„Vy to nechápete!“ obořila se na něj Adriane a také se pokoušela postavit. „Vy nevíte – zítra bude všechno jinak! Nikdo už utíkat nebude!“
„Jak tohle můžete vědět?“
„To je teď úplně jedno.“ Adriane zavrávorala a chytila se Landesova ramene. „Nikam utíkat nebudu.“
Landes Adriane pevně podepřel, ale propaloval ji pohledem, který si pamatovala, když se s ním v Bradavicích kvůli něčemu dohadovala. Pak se podíval na její pravé rameno a zraněnou nohu.
„Ty rány bohužel nemůžu vyléčit. Zranění způsobené – „
„ – černou magií vyléčit nejde, já vím.“
„Co od vás Voldemort chce vědět?“
„Na tom už teď taky nesejde.“ Řekla Adriane. „Od zítřka se změní všechno… A nebojte se, Landesi, sice se nikam ze země stěhovat nehodlám, ale asi už o mě neuslyšíte.“
„Proč?“ ptal se Landes dál, ale Adriane mlčela a prohlížela si ránu na stehně. Landes pak Adriane pomalu pouštěl a šel sebrat ze země její prohořelý hábit. „Tu máte… Co s vámi teda bude? A co mám říct Brumbálovi?“
„Řekněte mu, co chcete,“ pokrčila Adriane rameny a přes levé si přehodila plášť. „Já odedneška přestávám do všeho zasahovat. Brumbála si najdu a všechno mu vysvětlím.“
„Jak, že přestáváte zasahovat? Ještě před chvílí vás slovo ´ubrat´ rozčilovalo.“ nechápal Landes. „Co se zítra stane tak převratného? Voldemort padne nebo co?“
Adriane k Landesovi vzhlédla, ale z jeho hlasu byla cítit jasná ironie. „No… špatné by to nebylo, že?“
„Dobrá, nechte si svá tajemství.“ řekl Landes a máchl svou rozsvícenou hůlkou ve vzduchu. „Zvládnete to s tou nohou?“ Adriane přikývla. „Musím jít, vraťte se domů a… sbohem.“ Adriane znovu kývla. „A dávejte na sebe pozor.“ Landes jí ještě chvíli hleděl do očí a pak se otočil.
„Moment,“ křikla ještě Adriane a Landes se na ní znovu podíval. Bylo zvláštní mluvit takhle zrovna s Landesem. „Děkuju vám, že jste se sem vrátil.“
„Studentka jste byla nesnesitelná, Buttlerová,“ ušklíbl se po chvíli Landes. „ale aspoň něco jste se naučila.“
Adriane se usmála a Landes s prásknutím zmizel.
Znovu osaměla. Se svou rozsvícenou hůlkou se ještě jednou otočila k domu svých bývalých přátel. Hlavou jí problesklo nespočet vzpomínek během několika málo vteřin a teď, když už si byla jistá, že tenhle dům vidí naposledy, se jí náhle ulevilo. Jako před těmi roky, když se svěřila Siriusovi, se najednou cítila volná. Bylo ale jasné, že bolest, nad ztrátou blízkých přátel nepřebolí nikdy; za jeden pouhý den ale už nebude jediná, která se kvůli tomu bude trápit.
S pocitem, že její působení v celé této věci mělo skončit právě teď a tady, se otočila se k domu Potterových zády, udělala pár kroků nazpátek ulící, jak jí to rána na stehně dovolovala a přemístila se.
Adrianenina role skončila tam, kde měla začít Harryho. Věděla, že teď, když všechno, co jí bylo celé roky upíráno, by si mohla vynahradit. Mohla by se přidat ke svým starým přátelům, mohla by vidět všechny, které opustila, mohla by se doopravdy pomstít přímo těm, kteří všechno zavinili, přestala by se skrývat a mohla by i být nablízku Harrymu Potterovi, ale nechtěla. Bylo by možné podívat se znovu do očí samotnému Harrymu, Remusovi nebo Siriusovi, kterému už brzy jistě dojde důvod Adrianenina chování v posledních dnech v Bradavicích, jestliže si na ní vzpomene? Adriane začne znovu, bez bojování, bez odřeknuté budoucnosti a hlavně bez tajemství.
Uvědomila si, že byla jen součást toho všeho. Každý, kdo se kdy přátelil s Jamesem Potterem a Lily Evansovou a dožil se dnešního dne, v tom sehrál nebo sehraje nějakou roli, ať už dobrou či špatnou.
Všechno, na co čekala celá ta léta, se mělo už brzy stát skutečností. Kouzelnický svět se konečně po letech boje a krveprolévání má pohroužit do klidu a míru. Pán zla se zítra vypraví zabít Harryho Pottera a jeho rodiče a Voldemortova vlastní kletba se obrátí proti němu. Stejně ale jako Harry Potter ji přežije a bude nucen se stáhnout do ústraní. Tak jí to tehdy vysvětlovala její matka.
Adriane netušila, jak dlouho bude lordu Voldemortovi trvat než se znovu zotaví a povolá zpět své věrné Smrtijedy, doufala ale, že ta doba bude stačit na to, aby se Harry Potter připravil na svůj boj o přežití.
Zpět na obsah