Index

Kapitola 1: Úvod
Kapitola 2: Kapitola 1
Kapitola 3: Kapitola 2
Kapitola 4: Kapitola 3
Kapitola 5: Kapitola 4
Kapitola 6: Kapitola 5
Kapitola 7: Kapitola 6
Kapitola 8: Kapitola 7
Kapitola 9: Kapitola 8
Kapitola 10: Kapitola 9
Kapitola 11: Kapitola 10
Kapitola 12: Kapitola 11
Kapitola 13: Kapitola 12
Kapitola 14: Kapitola 13
Kapitola 15: Kapitola 14
Kapitola 16: Kapitola 15
Kapitola 17: Kapitola 16
Kapitola 18: Kapitola 17
Kapitola 19: Kapitola 18
Kapitola 20: Kapitola 19
Kapitola 21: Kapitola 19
Kapitola 22: Kapitola 20
Kapitola 23: Kapitola 21
Kapitola 24: Závěr

Kapitola 1: Úvod

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 1

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 2

     Z dálky uslyšel výkřik „Vstáááváááát!“, který následovala sprška ledové vody. Sirius naštvaně otevřel oči. Uviděl před sebou smíchy se svíjejícího Jamese a nahlížejícího Remuse Lupina a Petera Pettigrewa (tak se jim alespoň večer stihl představit než usnul). Podle jejich mokrých pyžam a peřin usoudil, že dostali stejného příjemného budíčka od Jamese jako on.

    Sirius hodil na Jamese svůj polštář a začal se smát s ním. Dobrá nálada jim vydržela až na snídani.

     Přiletěly poštovní sovy. Před Jamese přistál výr s dopisem od rodičů, Remusovi přišel Denní věštec a před Siriuse přistál kalous s…červenou obálkou.

     „Ale ne,“ vydechl Sirius. James se nahnul, aby viděl, nad čím Sirius vzdychá. Potutelně se usmál.

      „Od koho máš toho Huláka?“

      „Od matky,“ zavzdychal Sirius.

     „Tak to rychle otevři, nestyď se,“ provokoval jej James s úsměvem od ucha k uchu.

     Dopis začínal doutnat. Sirius ještě jednou vzdychl a roztřesenými prsty otevřel obálku.

     Celou Velkou síní se rozlehl hlas jeho matky.

     „SIRIUSI BLACKU! JAK JSI MOHL POŠPINIT NÁŠ ROD? JAK MŮŽE BÝT BLACK V NEBELVÍRU? TY ZRÁDČE VLASTNÍ KRVE! TY UŽ NEJSI MŮJ SYN!“

     Hlas paní Blackové se postupně vytrácel. Jedinou zmínkou po ní byl popel na stole.

     „Úúú, tak to máš asi problém, co?“ vyznělo to jako škádlení, ale James si o něj opravdu dělal starosti. I Remus se tvářil starostlivě.

     „To je v pořádku,“ prohlásil Sirius a tvářil se sebevědomě, ačkoliv i uvnitř byl na pochybách. Musel zahrát svou roli, když se na celá síň po něm dívala.

     „Opravdu?“ Remus se jen tak nedal odbýt.

     „Se svou matkou jsem nikdy neměl dobrý vztah. Aspoň jí teď nebudu muset říkat ´mami´, když nejsem její syn,“ ušklíbl se.

     Čekali u stolu na své rozvrhy, které rozdávala ředitelka jejich koleje Minerva McGonagallová.

     „Jste v pořádku, pane Blacku?“ zeptala se ho, když došla k jejich trojici.

     „Jistě, paní profesorko, proč bych nebyl?“ zeptal se s předstíraným údivem, i když věděl, že křik jeho matky slyšeli jistě i profesoři.

     „Vyhoštění z rodiny se žáků vždycky dotkne. Alespoň většiny,“ dodala.

     „Ach tak, ale já jsem úplně v pořádku,“ ujistil ji Sirius. Pokrčila rameny a šla dál.

     „Ale ne,“ vydechl Remus. Oba dva se k němu naklonili, aby zjistili, co se stalo. Remus ukázal prstem na dnešní první hodinu.

     „Lektvary se Zmijozelem,“ přečetl Sirius. James se zatvářil udiveně.

     „Tak co vzdycháš? Aspoň lépe poznáme toho divného kluka, Severuse Snapea.“

     „No právě toho se bojím. Tvé seznámení není vždycky…nejlepší,“ vysvětlil Remus.

     „Ještě pořád neunesl naše seznámení,“ vysvětloval Siriusovi James. „Nabral jsem ho na nádraží na zavazadlový vozík.“

     „To sice taky, ale vzpomeň si, jak ses seznámil dneska ráno s tou holkou s ryšavými vlasy!“ namítl Remus a Siriusovi vysvětlil, že když šel James na záchod, tak vešel do špatných dveří a ocitl se na dámách. Tam začala ječet nějaká zelenooká holka.

     „To všechno byly nehody!“ obhajoval se James. „Tentokrát si promyslím, jak se s ním seznámit. A prvním krokem bude…sednout si za něho!“

     Jamesův plán vyšel ještě lépe, protože když vešli do učebny lektvarů, zjistili, že do jedné lavice se vejdou čtyři žáci a Severus Snape seděl sám.

     „Můžeme si přisednout?“ zeptal se kamarádsky James. Severus přivřel podezíravě oči, ale pokrčil rameny.    

     „Jak se jmenuješ?“ navazoval James konverzaci a Remus tiše zaúpěl. Nevěděl, čeho je James schopný, ale věděl, že hranici určující, co si může dovolit, má velmi vysoko.

     „Severus Snape,“ představil se ten kluk s černými vlasy a bílou pokožkou.

     „Já jsem James Potter a to jsou mí přátelé - “

     „Sirius Black,“ představil se Sirius a prohlížel si Severuse. Moc velkým dojmem na něj nezapůsobil.

     „A Remus Lupin,“ usmál se kamarádsky Remus z druhé strany lavice.

     Další rozhovor byl umlčen příchodem profesora lektvarů Horacia Křiklana. Následoval úvod o lektvarech a rozvržení tohoto školního roku, a pak příprava kýchacího lektvaru.

     Trio se ani nesnažilo dávat pozor, takže byli s přípravou lektvaru trochu v nevýhodě, ale mohli vše okoukat od Severuse, který měl lektvar už skoro hotový.

     Jamese ovšem něco napadlo. Vzal ostny z dikobraze ze Severusova stolu a „nechtěně“ zadrhl rukou o jeho kotlík, do kterého pár ostnů spadlo. Severus otevřel pusu, aby něco řekl, ale jeho lektvar začal stříkat na všechny strany; bohužel stříkl i do jeho otevřených úst. V jednom okamžiku se jeho obličej roztáhl do příšerné grimasy a ve druhém hluboko kýchl. A podruhé. Potřetí. A počtvrté…

     Profesor Křiklan mu dal protilátku, ale ta nepomohla. Se slovy „vy nešťastný chlapče, kolik jste tam dal těch ostnů? Celé jste to zkazil“ ho poslala na ošetřovnu. Severus cestou z učebny vrhl na Jamese vražedný pohled.

     Po hodině se naštvaný Remus utrhl na Jamese.

     „Jak jsi to mohl udělat? Nic ti neudělal!“

     „Nic? Je,“ odsekl naštvaně James.

     „Je? Ty taky jsi,“ nedal se Remus.

     „Ano, ale ne takový blbec jako on!“

     Na to Remus neměl co říct, tak raději prohlásil, že by měli jít na další hodinu. O polední přestávce je ale oba donutil, aby se mu šli omluvit.

    Severus ležel na posteli na ošetřovně a něco četl. Zvedl hlavu, když uslyšel vrznutí dveří, a když spatřil je, nadechl se, aby něco řekl.

     „Ahoj Severusi!“ pozdravil ho Remus dříve než stihl něco říct. „Jak se ti daří?“

     Severus se po něm podezíravě podíval a něco zamumlal.

     „Tady James se ti chtěl omluvit za ty ostny,“ pokračoval Remus a podíval se přísně na Jamese.

     „Jo…no, tak promiň, fakt mě to mrzí. Už je to dobrý? Kámoši?“ zeptal se nakonec. Musel se moc přemáhat, aby to poslední slovo řekl. Podal mu ruku.

     Severus se na něj podíval. Pak ruku stiskl. I Remusovi a Siriusovi.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 3

     I přesto, že se se Severusem skamarádili, se spolu moc nebavili. Každý trávil volný čas ve své společenské místnosti a nebylo možné, aby z Nebelvíru šli do Zmijozelu a naopak. A spolu měli pouze Lektvary a hodiny Létání, kdy s Jakešem nebyla řeč. Ale zdálo se, že nikomu to nevadilo. Jejich přátelství bylo spíše uzavření míru než pravého přátelství.

     Když jednou v říjnu vešli do Velké síně na snídani, bylo tam jenom pár lidí. Kluci vstávali výjimečně brzy, což se ovšem dalo pochopit díky Jamesovým žertům.

     Posadili se na jednu stranu stolu, aby je neslyšeli ostatní a každý si vzal před sebe čtyři topinky. Až pak se naklonili k Jamesovi, aby se zeptali, co jim vlastně chtěl říct. Ve skutečnosti chtěli znát důvod, kvůli kterého skončili obklopeni hejnem žab, které je svým poplašeným kvákáním probudily.

     „Něco jsem našel,“ prozradil James tajemně.

     „Našel?“ zeptali se najednou podezřívavě Remus i Sirius.

     „No, dostal,“ připustil James.

     „Dostal?“ nevzdával to Remus.

     „No dobře, tak ukradl,“ přiznal James.

     „Komu?“ přešel Sirius Remuse, který už už otvíral pusu, aby dal Jamesovi kázání.

     „Snapeovi,“ řekl prostě James. Remusovi spadla čelist.

     „Severusovi? Ale vždyť jsme přátelé! A - “

     „Brzdi, Reme. On si začal. Pomlouval Evansovou, tak jsem mu řekl, ať ji nechá na pokoji, ale začal rýt i do mě. Tak jsem si procvičil pár kouzel. A to, co jsem našel, měl s sebou, ale spadlo mu to a jak utíkal, tak na to zapomněl.“

     „A co ti je do nějaké Evansové?“ rozčiloval se Remus.

     „No…“

     „James se zamiloval, že je to tak?“ Sirius se usmíval od ucha k uchu. James zčervenal.

     „Tak nám aspoň řekni, která to je,“ pobízel ho a rozhlédl se po dívkách, z nichž většina pozorovala jeho. Byli sice v Bradavicích měsíc, ale Sirius si už tvořil známosti. Nedělalo mu to problémy, byl velmi pohledný a on to věděl; často toho využíval.

     „Ta ryšavá se zelenýma očima,“ zamumlal James a podíval se po jedné dívce, která si snad jako jediná jejich trojice nevšímala.

     „Pěkná, není to náhodou ta, se kterou ses seznámil hned druhý den tady, v Bradavicích?“ zašklebil se Sirius.

     „Je,“ přiznal James.

     „Pořád jsi nám ale neřekl, co jsi Snapeovi ukradl,“ poznamenal Remus.

     „Plášť,“ odpověděl James, když odtrhl oči od dívky.

     „Plášť? Pokud jsi chtěl plášť, tak jsi mi měl říct, mám jich plno. Co je zrivna na tom jeho plášti tak zajímavého?“

     „Skoro nic,“ zakousl se James do topinky, „kromě toho, že je neviditelný.“

     „Neviditelný?“ On má – tedy, měl – neviditelný plášť?“ Sirius byl jako na trní.

     „Jo, měl. Co ho dneska vyzkoušet?“ zašeptal tajnůstkářsky. Ale Remus zavrtěl hlavou.

     „Dneska nemůžu. Moje matka je nemocná, tak za ní jedu. Ale i kdybych mohl, tak bych nešel. Víš, jak jsou ty pláště drahé a vzácné? Měl bys ho Severusovi vrátit.“

     „Tvoje matka se ještě neuzdravila? Už je nemocná druhý měsíc. Snad nemá něco vážného?“ strachoval se Sirius. Remus znejistěl, ale zavrtěl hlavou.

     James pokrčil rameny: „Tak příště, no. Ale ten plášť mu nevrátím. Klidně mu ho zaplatím, ale nevrátím ho.“

     Remus vypadal, že chce ještě naléhat, ale pak se zvedl a se slovy „aspoň mu ho zaplať“ odešel na první hodinu.

     Měli Dějiny čar a kouzel a opět jako jediní dávali pozor Remus s Lily. James a Sirius spoléhali na to, že si Remusovy poznámky budou moci opsat a hráli oběšence. Dívky vzadu se hlasitě hihňaly a bavily se spolu přes celou třídu, ale s profesorem Binnsem, duchem, to ani nehnulo.

     Siriuse ani nepřekvapilo, když první dvě slova, která měl uhádnout, zněla „Lily“ a „Evansová“. Navíc si James čechral vlasy a neustále se otáčel po Lily, což Siriuse začalo vést k nepříčetnosti.

     „Nemám náhodou zajít za Lily a říct jí, ať se posadí dopředu, aby ses pořád nemusel otáčet?“

     „To by jsi snad neudělal?!“

     „Že ne?“zeptal se Sirius, vstal a zamířil k dívkám dozadu.

     „Siriusi, ne!“ vyjekl polekaně James. Celá třída, včetně Remuse, který přestal na chvíli psát poznámky, se dívala na Jamese a Siriuse.

     „Tak ne,“ pokrčil rameny Sirius, otočil se a sedl si do lavice, při čemž se nezapomněl usmál na děvčata vzadu. Lily se zamračila a Remus se vrátil ke svým poznámkám.

     Děvčata začala vzadu něco zuřivě řešit. Snažily se, aby je nikdo jiný neslyšel, ale přece jen jedné uniklo hlasité „ne, podíval se na mě“. James otočil oči v sloup,ale Sirius se pobaveně usmál.

     „Proč Lily nepozveš na rande?“ zeptal se a pohodil hlavou, takže mu pramen vlasů padl přes oči.

     „Jsi upadl, ne? Já bych ji pozvat nedokázal!“ vyhrkl zděšeně James.

     „Třeba to před tebou dokáže někdo jiný,“ řekl Sirius a šibalsky se usmál.

     „Snad nechceš říct, že ty?“

     „Ale ne,“ prohodil Sirius a dost nepřesvědčivě si začal dělat poznámky.

     „Tak to teda počkej!“ zarazil ho James s hrozivým výrazem v obličeji. „Ta je moje, takže jestli se jí jen dotkneš…“

     „Oukej, chápu. Ale co třeba ta vedle?“ ukázal na hnědovlásku sedící vedle Lily, jejíž hnědé oči upírala na Siriuse. Když zjistila, že se na ni dívá, zčervenala a sklopila oči ke svým poznámkám.

     „Už máš zase náladu a týdenní hraní?“ zeptal se James. Siriusovo chození s holkou už znal. Vždy si vybral nějakou, o níž věděl, že se jí líbí a pozval ji na rande. Za týden nebo za dva ji zase odkopl. Sirius si života užíval jak nejvíce mohl.

     Vzal si kousek pergamenu, brk a inkoust a naškrábal pozvánku na rande. Hodil ji té neznámé holce.

     Když si Neznámá dopis přečetla, po tváři se jí rozlil úsměv. Sirius se na ni napjatě díval. Podívala se po něm a přikývla. Usmál se. Vyšlo to; v šest hodin má u jezera rande.

     „Vidíš to, Jamesi? Je to úplně jednoduché,“ škádlil Sirius Jamese. „Zkus to!“

     „Když já nevím. Lily nevypadá, že je lehko dobytná.“

     „Tak bojuj! Za všechno se bojuje – za pozemky, bohatství, tak proč ne za lásku? Ta si to zaslouží nejvíce!“

     James si dal říct a napsal Lily vzkaz. Lily se ho opatrně dotkla, a když se nic nestalo, otevřela ho. Když ho přečetla, podívala se zhnuseně na vyčkávajícího Jamese a před jeho očima dopis roztrhala. Pak se vrátila ke svým věcem.

     S Jamesem nebyla do konce hodiny pořádná řeč.

     „Ale Jamesi, ty Lily určitě dostaneš. Já ti s tím pomůžu, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám.“

     „Slibuješ?“

     „Slibuju.“

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 4

     Bylo půl sedmé večer, James, Sirius a Remus se připravovali k odchodu do Velké síně na večeři.

     „Ty, Siriusi, co tu vůbec děláš?“ zeptal se James svého přítele, který si rukou pročesával vlasy.

     „Co bych tu dělal?“

     „Máš přece rande, ne? Nebo spíše měl? Přece v šest u jezera s tou Neznámou!“

     „A sakra,“ zaklel Sirius, vyběhl ze Společenské místnosti a zamířil k jezeru. Dívka tam na něj ještě čekala, působila však značně netrpělivě.

     „Tady jsi! Už jsem se bála, že nepřijdeš,“ přivítala jej.

     „Omlouvám se, trochu jsem…zapomněl. Zapomněl jsem na čas,“upřesnil Sirius.

     „To nevadí, hlavně že jsi přišel.“ Dívka se usmála.

     „Hmm…jak se vlastně jmenuješ?“

     Překvapeně se na něj podívala, ale odpověděla. „Selena.“

    „To je hezké jméno. Půjdeme se projít?“ Selena návrh přijala.

     Povídali si o škole, o domově, přátelích i o sobě. Už byl večer, ale oni to vůbec nevnímali. Hvězdy se vyjímaly na černé obloze. Vše kolem nich halila neprostupná tma.

     „Neměli bychom jít? Budeme mít průšvih,“ strachovala se Selena. Sirius přikývl. Vydali se pomalu do hradu. Už byli u hradní brány, když uslyšeli kroky.

     „Schovej se! Nesmí nás vidět,“ přikázal Sirius Seleně a ukryl se.

     Ze svého úkrytu uviděl madame Pomfreyovou s Remusem. Kam šli? Jistě už bylo po večerce. Remus neměl co dělat venku.

     Najednou za sebou uslyšel šramot. Rychle se otočil a spatřil Jamesovu hlavu s prstem na ústech. Pak na sobě něco ucítil. Podíval se vedle sebe. Spatřil Jamese, který byl, stejně jako on, pod pláštěm, který Sirius nikdy neviděl. Z toho usoudil, že to bude ten Snapeův neviditelný plášť, který dnes „ztratil“ a James ho „našel“.

     James mu naznačil, aby ho následoval. Ušli kousek, v tom za sebou uslyšeli tlumené volání „Siriusi!“

     James se zastavil, ale Sirius se jen ušklíbl. Pokračovali v pronásledování Remuse s madame Pomfreyovou.

     „Co děláš? Co si o nás bude myslet Remus? Dotkne se ho to, jestli zjistí, že ho špehujeme!“ rozčiloval se potichu Sirius, ale sám byl zvědavý, kam Remus jde.

     „Ale on to nezjistí,“ odpověděl mu šeptem James, který ani nespustil z Remuse oči.

     Remus došel s ošetřovatelkou k Vrbě mlátičce. Vzala dlouhý klacek ležící opodál a zmáčkla suk na kmeni. Vrba jako by zkameněla. Pak Remus někde zmizel a Pomfreyová se vracela do hradu. James se Siriusem si pospíšili ke stromu. Nalezli tajný vchod a rychle do něj vešli. Ocitli se v protorné chodbě, jejíž konec se ztrácel ve tmě. Někde daleko před sebou slyšeli kroky. Pustili se za nimi.

     Najednou chodba začala stoupat a oni se objevili v nějakém stavení. Vešli do jedné místnosti. Uviděli tam stát Remuse, byl jako v transu. Sirius narazil do stolu, ale Remus ho neslyšel. Prostě tam stál jako socha a ani se nehnul.

     „Co je mu?“ zeptal se starostlivě Sirius Jamese. Ten ho umlčel herdou do zad. S Remusem se něco dělo. Proměňoval se. Třásl se po celém těle.  Než Sirius nebo James mohli něco říci, nestál v místnosti s nimi Remus, ale vlkodlak. Když hlasitě zavyl, oba začali pomalu couvat z místnosti. Chtěli být co nejdříve venku. S pomocí běhu se jim to povedlo.

     Když doběhli do Společenské místnosti, sedli si do měkkých křesel u krbu a těžce oddechovali.

     „Remus je…vlkodlak?“ vydechoval těžce Sirius.

     „Už to tak vypadá,“ přitakal vyděšeně James.

     „A oni ho jen tak nechávají na škole? Když může někomu ublížit!“

     „Proto je tu ta chodba ústící pod Vrbou mlátičkou, nemyslíš? Pro naši bezpečnost.“

     „Profesoři o tom ví?“ zajímal se Sirius.

     „Musí to vědět, když s ním šla Pomfreyová, ne?“

     „Hmm…ten zrádce!“ vypěnil James. „Pokrytec pokrytá! Neřekl nám to! Jako jeho kamarádi jsme to měli vědět! Měl nám to říct!“

     „Máš pravdu, mohl nás kdykoliv pokousat. A ještě nám lhal – nemocná matka, pche!“

     Naštvaní na Remuse a jeho chování šli spát. V ložnici jejich zrak ještě padl na Remusovu nerozestlanou postel.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 5

     Když se probudili (každý sám – ani James neměl náladu na vtípky), sešli na snídani spolu s Petrem, kterého si sice předtím moc nevšímali, ale teď zaujal místo Remuse. Začali se s ním bavit a zjistili, že je celkem fajn, i když se na něj musí pomalu. Ale když jste mu dali čas, pochopil celkem všechno, co jste mu řekli.

     Při snídani se k nim připojil Remus.

     „Ahoj kluci!“ pozdravil je s úsměvem. Měl obvázanou ruku, ani obvaz ovšem nedokázal skrýt prosáklou krev.

     James se podíval na Siriuse a vstal. Sirius jej spolu s Petrem následoval z Velké síně. Remus zůstal šokovaně sedět u stolu s nevyslovenou otázkou v očích.

     „Sirius se chová divně, co?“ přisedla si k němu hnědovlasá dívka, ve které matně poznal Neznámou, kterou Sirius pozval na rande.

      „Včera jsem s ním byla venku celkem dlouho, a když jsme se vraceli, tak jsme se museli schovat, aby nás nenačapala madame Pomfreyová s nějakým klukem. Když jsem vylezla z úkrytu, Sirius byl pryč. Prostě mě tam nechal! A teď mi to ani nechtěl vysvětlit,“ postěžovala si.

     Remus se zastavil v půli pohybu. Je možné, že jej sledoval a –

     „Promiň, už půjdu. Určitě se to nějak vyřeší.“ Vstal od stolu jako v mrákotách. Zamířil do ložnice, ve které tušil kluky, s kterými si chtěl promluvit. Nevěděl, co ví nebo neví, ale určitě to nějak souvisí se včerejším večerem. A včera byl úplněk.

     Opatrně vešel do ložnice. Byli tam všichni. Seděli na postelích a bavili se.

     „Hele, kluci…“ začal, ale James ho přerušil.

     „Myslel jsem, že jsme kamarádi! Ty jsi nás celou dobu vodil za nos! Ani jsi k nám nebyl upřímný – lhal jsi nám! Nemocná matka, jo? Včera jsme zjistili, co jsi doopravdy zač! Když ty jsi nebezpečný! Můžeš nás zabít!“

     Remusovi se začaly do očí hrnout slzy.

     „Promiňte kluci, ale já - “

     „Nás to nezajímá, Remusi! Už ne!“ James se zvedl, posbíral věci a s naštvaným výrazem vyšel z ložnice. Za ním se hnal Petr. Pouze Sirius zůstal.

     Remus se se vzlykotem zhroutil na postel. Siriuse si nevšímal. Ten pokrčil rameny a vyšel z místnosti najít své přátele.

     ´Vždy to takhle dopadá,´ pomyslel si nešťastně Remus otřásající se vzlyky. Sice ho pokousaná ruka bolela, ale oproti jeho vnitřní bolesti  to bylo zanedbatelné.

     ´Vždy jim za to budu vděčný. Díky nim jsem prožil nezapomenutelné dva měsíce.´

     Ale i přes všechno uklidňování se nemohl utišit a nic nemohlo zmírnit jeho bolest; a jeho polštář byl brzy celý mokrý z jeho slaných slz.

     ´Chudák,´ pomyslel si Sirius, když spolu s Jamesem a Petrem čekal na začátek hodiny.  ´On nemůže za to, kdo je. Neměl na výběr. Kdybych já byl vlkodlakem, taky bych to před svými přáteli tajil. Ale Remus je vlkodlakem jen jednou za měsíc, zbytek času je naším Remusem. Tím skvělým, chytrým…´

          He was caught in the middle of a desperate fight

     ´Kdyby jej James pochopil…Kdyby se s ním začal bavit…´ Sirius nervózně pohlédl na Jamese a skousl si ret.

     Petr seděl s mírným úsměvem na tváři vedle Siriuse. ´Že by se pohádali s Remusem? Třeba se stanu místo něj jejich nejlepším přítelem…To by se mi mohlo vyplatit…Ale stejně bych rád věděl, co se mezi nimi stalo…´

     Petr se podíval na zamyšleného Jamese a Siriuse s nepřítomným výrazem ve tváři.

     ´Lhář. Jak nám to mohl udělat?´ Jamesovo rozhořčení se dalo vyčíst i v jeho tváři. ´Byli jsme přátelé! To nám tak nevěřil, že nám ani nemohl říci, kdo ve skutečnosti je? Krvavá bestie!´

     ´A proč myslíš, že vám to neřekl? Chtěl přátele, vážil si vás…Nechtěl vás ztratit. Věděl, že budete reagovat takhle,´ ozval se mu v mysli jiný hlas.

     ´Však kdo by se kamarádil s vlkodlakem? Kdykoli mě může sežrat!´ stál si na svém James.

     ´Je nebezpečný pouze o úplňku, ve zbývajícím čase je neškodný,´ připomněl mu hlas.

    ´Ale to ho neomlouvá z toho, že nám to neřekl!´ James si stál stále tvrdohlavě na svém.

    ´Ty by jsi to snad někomu řekl?´ zeptal se ho s troškou ironie hlas.

     ´No…´ James zaváhal.

     ´Tak vidíš!´ prohlásil vítězně hlas.

     ´Zkusím si o tom promluvit se Siriusem…Zjistím si o vlkodlacích nějaké informace…´ povoloval pomalu James.

     ´Přece nechceš přijít o ty krásné chvíle s ním?´ dobíral si ho hlas.

         It all seems to surprising and then I find that I know

     ´Nechci,´ přiznal James a podíval se opatrně po Siriusovi. Vypadal tak smutně a zároveň nervózně…

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 6

6.kapitola – Cesta z lesa

     ´Vše se komplikuje,´ pomyslel si Sirius u snídaně, když si přečetl poštu od své drahé matky. Psala mu, ať jede na Vánoce domů, že si o všem klidně pohovoří. Ovšem, Sirius svou matku zná velmi dlouho na to, aby pochopil, že si na něm chce vyrýt pouze svůj vztek za to ponížení, které jí svým zařazením do Nebelvíru způsobil. Vždyť všichni z čistokrevných rodin – Malfoy, Belatrix i Narcissa – byli ve Zmijozelu; pouze on je v Nebelvíru, což kdyby mohla, tak by to jeho matka trestala smrtí.

     „Tak k nám na prázdniny asi nepojedeš, že?“ zeptal se ho James, když si přečetl Siriusův dopis. Nevypadal moc radostně. Už celý týden se nebavili s Remusem a projevovalo se to na Jamesově chování. Už to nebýval ten veselý, usměvavý James, kterého Sirius znal. Ovšem, ani Sirius už nebyl tím Siriusem, jakým býval. Ale na rozdíl od Jamese trávil svůj čas ve Společenské místnosti, neodcházel pryč i na několik hodin. James se prostě choval divně, chyběl mu Remus, ale byl moc hrdý na to, aby se mu šel omluvit; a také z něj měl trochu strach, i když by to nikdy nepřiznal.

     „Asi ne,“ zahučel Sirius a přečetl si dopis ještě jednou. Bylo mu mizerně.

     James tiskl v rukou pohár s dýňovou šťávou a zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí.

     „Ty…Siriusi…mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se nečekaně.

     „Jasně, proč ne?“ přikývl Sirius a vstal od stolu, aby si šli najít místo, kde budou mít soukromí. Skončili v nějaké prázdné učebně.

     „Co jsi mi chtěl?“ zeptal se Sirius, když se pohodlně posadil na parapet a otevřel okno, aby se osvěžil vánkem.

     „Co si myslíš o…o Remusovi?“ Sirius takovou otázku očekával, ale přesto jej zaskočila.

     „No…já ho považuju za správného kamaráda, který o nás nechtěl přijít. Což se mu stejně stalo,“ dodal smutně. Vybavil se mu smutný obličej Remuse, který se od jejich hádky neměnil. Nikdy se na něm neukázal úsměv, stejně jako na těch jejich.

     „Víš, já jsem o tom uvažoval a s pomocí knih z knihovny jsem došel k názoru, že Remus…nezaslouží si, abychom – abych – se k němu tak choval. Já…chtěl bych s ním zase kamarádit, jestli by mi dokázal odpustit.“

     „Nejen ty, ale i já jsem se k němu nechoval kamarádsky. Remus si zaslouží omluvu.“

     „Ale ne obyčejnou,“ poznamenal James.

     „A jakou?“ zeptal se zvědavě Sirius.

     „Takovou, ať na ni nikdy nezapomene!“ James se šibalsky usmál. A to nikdy nevěstilo nic dobrého…

     V sobotu ráno Remuse probudila krásná vůně. Otevřel oči a zalapal po dechu. Jeho postel byla plná květin. Bílé sasanky, žluté třezalky, fialové večernice. Měl je všude – na peřině, na polštáři, ve vlasech i kolem postele. Po zběžném ohlédnutí zjistil, že pokoj je ozdoben jehličím a větvemi s pupeny. Bylo to jako less loukou.

     Kluci – tedy Sirius, James a Petr – v pokoji nebyli a vzhledem k tomu, že byli jediní, kdo to mohl udělat, vstal, oblékl se a zamířil z místnosti ven s úmyslem, že jim poděkuje.

     Na klice u dveří spatřil barevnou obálku s jeho jménem. Rozlepil ji a četl.

     Vítej v lese osamění a smutku, Remusi. Pokud z něj chceš vyjít, následuj jeho porost.

     Remus se na vzkaz nechápavě díval. Strčil ho do kapsy od hábitu a vyšel z místnosti. Naproti dveřím uviděl na stěně připevněnou větvičku. A na konci chodby byla další. Vedly k portrétu, tedy i ven ze Společenské místnosti. Do chodby ve třetím patře jej dovedly květy čarovníku. A zde, na konci chodby, lesní porost končil. Na dveřích byla připevněna další obálka.

     Už jsi na kraji lesa, který ukrývá pouze samotu. Chybí ti jeden krok k tomu, aby ses z něho dostal. Chceš – li, otevři dveře a vejdi zpátky do světa.

     Remus se usmál, chvíli zaváhal, ale pak s rozhodným výrazem stiskl kliku a otevřel dveře.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 7

7. kapitola – Přátelé a ti druzí

     Remus zalapal po dechu. Vešel do místnosti plné nafukovacích balónků, fáborků a konfet. Uprostřed místnosti stál stůl plný jídla a lahví s pitím. U něj seděli zamyšlený Sirius, nervózní James a Petr s neutrálním výrazem. Když uslyšeli vrznutí dveří, otočili všichni hlavy ke dveřím.

     „Remusi!“ vykřikl James a vyskočil na nohy.

     „Kluci,“ vydechl Remus. Zdálo se mu neuvěřitelné, že je v jedné místnosti se svými bývalými přáteli, mluví s nimi a zatím mu nikdo nic nevyčítá.

     „Odpustíš nám? Byli jsme hloupí, že jsme se tak chovali. Omlouváme se,“ Sirius nasadil svůj lítostivý výraz.

     „Vy mi odpusťte. Měl jsem vám to říct, ale měl jsem takový strach…“ Remusovi vhrkly slzy do očí.

     James k němu přišel a kamarádsky ho objal. Sirius i Petr ho následovali.

     „Byli jsme hloupí, že jsme si nevěřili. Ale tu už je za námi. Budeme si více věřit a o problémech mluvit. Slibujete?“ zeptal se James a natáhl ruku. Ostatní jej napodobili.

     „Slibujeme!“ rozlehlo se celou síní.

     „Tak to jdeme oslavit, ne?“ zeptal se Sirius a začal všem nalévat.

     „Na přátelství!“ pozvedl svou číši.

     „Na přátelství!“ zadunělo sborem. Napili se.

     „Dívejte, tamhle jde Severus,“ upozornil James ostatní, když postávali před učebnou Formulí. Blížil se k nim chlapec s hákovitým nosem a mastnými vlasy.

     „Jamesi, ne - “ snažil se jej zarazit Remus, ale James ho přerušil.

     „Zradil naše přátelství! Pomlouvá nás za našimi zády. Použil na mě i kletbu! Už není naším přítelem, je náš nepřítel!“ vykřikl hlasitě James.

     Severus se zarazil. „Co jsi to říkal?“

     „Slyšel jsi dobře,“ odvětil ledově James a zamířil na něj hůlkou. „Jistě víš, co se dělá s nepřáteli.“

     „Nikdy jsem vás nepomlouval! A první jsi na mě zaútočil ty! A pokud se opravdu stejně chováš ke svým přátelům, tak jsem hrdý na to, že s tebou nekamarádím!“

     „Toho budeš litovat, Snape!“ řekl James a zamával výhružně hůlkou.

     „Pottere! Už od prvního okamžiku, co jsi tady nastoupil, ubližuješ slabším! Nech Snape být!“ přikázala mu ryšavá dívka s naštvaným výrazem.

     James hned změkl. „Ale Lily, ty Snapea neznáš!“

     „Snapea možná ne, ale tebe ano! Opovaž se mu něco udělat!“

     Snape stál bez hnutí, stejně jako Sirius, Remus a Petr. Všichni očekávali, co se bude dít.

     „Máš štěstí, Snape, že tě Lily brání. Měl bys býthrdý na tohle. Ale pokud se nedokážeš ubránit sám…“ pokrčil rameny. Dveře do učebny se otevřely.

     „Srabusi,“ sykl James, když kolem Severuse procházel.

     „Dnes se naučíme levitovat různými předměty. Začneme péry, která máte každý před sebou. Zaklínadlo zní: Wingardium leviosa. Můžete začít,“ pobídl je profesor Kratiknot, který seděl jako vždy na hromadě knih.

     „Wingardium leviosa,“ řekl James a jeho brk se vznesl do výše jeho očí. Sirius jej následoval, a také se mu to povedlo; stejně jako Remusovi. Pouze Petrovi to nějak nešlo.

     „To je nuda,“ povzdechl si Sirius, když už podesáté nechal vznést své brko.

     „Máš pravdu,“ přitakal James. „Pojďme si to zkusit na někom jiném. Co třeba na…Srabusovi?“ zeptal se. Sirius se uchechtl. Petr je pozoroval. Remus si procvičoval kouzlo, ale na čele se mu objevila drobná vráska.

     „Wingardium leviosa,“ zašeptal James a ukázal hůlkou na Snapea.

     „Ááá,“ zařval zděšeně Severus, když jej kouzlo vyzvedlo z lavice. Okolo sedící studenti se začali smát.

     „Tak dost!“ vykřikl profesor Kratiknot. „Vidím, že Vám to kouzlo nedělá problémy, pane Pottere. Můžete doufat, že Vám nebude dělat problém ani dnešní školní trest, v šest hodin u mého kabinetu. A vy také, pane Blacku. Za povzbuzování. Nebelvír přichází o padesát bodů.“

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 8

8.kapitola – Školní trest

     „Tak pojď, Siriusi, je za pět šest, asi bychom měli jít,“ přerušil James partičku Řachavého Petra. Společně vyšli z místnosti a zamířili do kabinetu profesora Kratiknota.

     „Doufám, že svého činu litujete, chlapci,“ řekl pisklavým hlasem profesor, když zaklepali.

     „Jistě,“ odvětil Sirius a vyhýbal se Jamesova pohledu. Ani ne před hodinou se bavili při pomyšlení na Snapeův výraz.

     „Zavedu vás k Hagridovi. Ten vám vysvětlí, co máte dělat,“ řekl Kratiknot a šel k bráně. James a Sirius jej následovali. Neměli šanci Hagrida více poznat, věděli akorát,  že je vyšší než dva muži dohromady. Upřímně, měli trochu strach.

     „Brý večír!“ pozdravil je Hagrid, který stál u své hájenky spolu s velkým černým psem.

     „Dobrý večer,“ zamumlali Sirius s Jamesem.

     „Já už vás tu nechám, Jistě se o ně postaráte, viďte, Hagride?“ pronesl Kratiknot.

     „Jistě,“ přisvědčil Hagrid a pozoroval vzdalujícího profesora.

     „Tak abyste věděli,“ obrátil se zpátky k nezbedníkům, „profesor Křiklan mi tu nechal seznam přísad do lektvarů, který máte sehnat. Máte na to tuto noc. Tady to máte,“ podal jim kousek pergamenu. Sirius ho třesoucí se rukou přijal.

     „Tlustočervi? Pavouci? A nějaké pitomé byliny?“ užasl, když si přečetl seznam. „Kde to máme všechno sehnat?“

     „Ukaž,“ natáhl ruku pro pergamen James a pozorně si ho přečetl. „To jde sehnat jenom na jednom místě. V Zapovězeném lese,“ usmál se při pomyšlení na to dobrodružství.

     „My máme jít do lesa, pane..hmm…“ obrátil se na Hagrida.

     „Správně. Proto tu jsem. A říkejte mi normálně Hagride, každý mi tu tak říká.“

     „Dobře…Hagride.“

     „Tak pojďte, ať to máte za sebou. Co jste vlastně provedli?“ zeptal se Hagrid, když je vedl k lesu.

     „Vyzkoušel jsem si na Snapeovi vznášecí kouzlo a Sirius mě povzbuzoval,“ ušklíbl se James. Hagrid se uchechtl. Ihned ale zvážněl.

     „Já vím, že je Snape podivínský, ale tohle si nezasloužil.“

     „Když myslíš…“ připojil se do hovoru Sirius. Hagrid se k němu otočil.

     „Ty seš Black, co?“

     „No a?“

     „Seš stejnej jako rodiče. Aspoň v tomdle,“ řekl mu Hagrid a vedl je po jedné lesní stezce. Sirius mlčel. I Hagrid si o něm myslel to, co ostatní.

     „To není pravda, Hagride,“ ozval se James. „On nemůže být stejný jako jeho rodiče. On žádné rodiče nemá.“

     Hagrid se zastavil. James a Sirius také.

     „Samozřejmě, že má rodiče. A jaký! Arogantnější lidi než Blackovi bys nenašel!“

     „Proč mě všichni srovnáváte s rodiči? Proč? Oni nejsou mí rodiče! Nebyli a nikdy nebudou!“ vykřikl Sirius a utíkal pryč, hlouběji do lesa.

     „Sirie!“ volal za ním James, ale Sirius se nezastavil. Brzy se jim ztratil ve tmě.

     „A je to v pytli,“ zaklel James a naštvaně se podíval na Hagrida.

     „Promiň, já nevěděl, že je takový. Všichni Blackovi jsou arogantní a jsou na to hrdí. A-¨“ začal Hagrid, ale James ho přerušil.

     „Ale Sirius takový není! Kdyby takový byl, tak není v Nebelvíru! Vždyť se ho po zařazení jeho matka zřekla! Tak proč si všichni myslíte, že je jako jeho rodina?“

     „Promiň, já to tak nemyslel,“ Hagridův hlas zněl tak prosebně a smutně, že zahnal Jamesův největší vztek.

     „Tvé ´promiň´ nepatří mně, ale Siriusovi. A toho teď asi nenajdeme.“

     Hagrid mlčel. Uznával svou chybu. Opravdu mu bylo líto, že Siriuse urazil.

     „Tak já zkusím najít alespoň pár přísad do těch lektvarů, aby to vypadalo, že jsme si ten trest opravdu odpykali,“ promluvil James a ještě jednou si pročetl seznam, který držel v ruce. Pak začal jednotlivé přísady hledat. Hagrid mu s tím pomáhal.

     Bylo nad ránem, když stáli u Hagridovy hájenky se všemi přísadami. Ale bez Siriuse.

     „Moc díky, Hagride, že jsi mi pomohl,“ poděkoval James. „Půjdu si teď na hodinu lehnout. Tak zatím!“

      „Ahoj, Jamesi, kdykoliv můžeš přijít na návštěvu! I se Siriusem!“ volal za ním Hagrid.

     James utíkal do hradu. Chtěl co nejdříve vidět Siriuse. Věděl, jak se ho musela dotknout Hagridova slova. Doufal, že neudělal nic špatného.

     „Ještěrčí ocas,“ ohlásil chvatně heslo a rychle prolézal portrétem do Společenské místnosti. V jednom křesle u krbu seděl Remus s knížkou. Hlava mu bezvládně videla na ramena. Čekal, až se kluci vrátí a přemohl ho spánek. Teď sebou polekaně škubl.

     „Aaa…Jamesi! Konečně jste přišli! Ale…kde máš Siriuse?“ protíral si oči.

     „Myslel jsem, ře je v ložnici,“ přiznal James. Nečekal na Remuse a rozběhl se do ložnice. Spatřil chrápajícího Petra a tři nerozestlané postele. Sirius tu nebyl. Jamesovi se podlomila kolena, tak si sedl na postel.

     „Jamesi, co se stalo?“ zeptal se Remus, který doběhl do ložnice.

     „On…není tady.“

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 9

     Sirius se procházel lesem. Nad korunami stromů prosvítaly hvězdy. Vzpomněl si, jak se takto procházel v lese, který byl poblíž jejich domu. Vždy tam utíkal, aby načerpal nové síly pro život s jeho rodinou a představoval si, jak je už plnoletý a žije sám…

     Vždy se snažil uniknout svému dosavadnímu životu. Toužil, aby žil jinde. Ale vše byly jenom jeho představy. Teď, když měl možnost začít nový život, se mu vracela minulost v podobě spolužáků, kteří se nechávají ovlivnit řečmi, ale ne činy. S nimi je to pak vždycky těžké.

     Začal se pomalu vracet do hradu. Ale najednou uslyšel dusot kopyt. Kolem něho utvořilo kruh stádo kentaurů. Byl obklíčen.

     „Kdo jsi, lidské mládě?“ zeptal se černovlasý kentaur.

     „Student Bradavické školy,“ odpověděl Sirius s chladnou lhostejností. Cítil, že by se měl bát, ale v tuto chvíli mu bylo vše jedno.

     „Co děláš tak pozdě v našem lese?“

     „Odpykávám si školní trest,“ prozradil jim Sirius.

     „Sám?“ užasl kentaur spolu s ostatními.

     „Ne. S Jamesem. A…Hagridem,“ dodal trpce.

     „S Hagridem? Přátelíš se s Hagridem? V tom případě jsi i náš přítel.“

     „Chmhm,“ odpověděl Sirius.

     „Měl bys jít za nimi. Už bude brzo svítat. Jistě čekají jen na tebe, aby se mohli vrátit do hradu.“

     „Jistě,“ zamumlal Sirius.

     „Tak zatím sbohem!“ rozloučil se kentaur a spolu s ostatními pokračoval dál v cestě.

     Sirius pokračoval cestou k hradu. Už měl Hagridovu hájenku na dohled, když v tom na něj někdo zezadu skočil a zakousl se mu do ramene. Sirius ztratil vědomí.

     „Ne, Remusi, v šestém a pátém patře taky není,“ informoval Remuse Petr. James si jen povzdechl. Celou dobu hledali Siriuse po celém hradě, ale nikde ho nenašli. Po ranním příchodu hledal James Siriuse. Dokonce i v přestávkách mezi hodinami. Po vyučování musel jít pro nějaký lektvar na ošetřovnu, protože profesorů řekl, že Siriusovi není dobře a profesorka McGonagallová ho poslala za madame Pomfreyovou.

     „Tak kde je?“ zeptal se celý nervózní Remus. „Někde být přece musí!“

     „Já nevím,“ přiznal James. Právě kolem něj prošla Lily Evansová a on si toho ani nevšiml.

     „Neměli bychom o tom říci profesorům?“ navrhl Petr.

     „Ne, my ho najdeme.“

     „Ale kde ho chceš najít? Hledali jsme snad všude!“ mávl beznadějně rukou Remus.

     „Je jediné místo, kde jsme ho nehledali, a kde pravděpodobněbude,“řekl James.

     „Kde?“ zajímal se Petr.

     „V Zapovězeném lese.“ Po Jamesových slovech se rozhostilo ticho. Petr vypadal vyděšeně. Remus o něčem uvažoval.

     „Půjdu se po něm dnes večer podívat,“ prohlásil James. Petr se zatvářil ještě vyděšeněji.

     „To nemůžeš! Máme tam vstup zakázán! A profesoři by tě načapali na chodbě!“ namítl Remus.

     „Nenajdou mě. Použiju neviditelný plášť. Musím ho najít, Remusi. Je to moje vina. Kdybych neotravoval Snapea, nedostal by se mnou školní trest. A Hagrid by mu neřekl to, co mu řekl. Dlužím mu to.“

     Remus chvíli mlčel a upřeně se díval na Jamese.

     „Půjdu s tebou,“ prohlásil nakonec.

     „Cože? To nemůžeš, může to být nebezpečné,“ vyhrkl James.

     „Jde o Siriuse. Dlužím to mu i tobě za to, jak jste se ke mně zachovali.“ Remus byl ocelově přesvědčený. James váhal.

     „Dobře. Půjdeme tam dnes večer.“

     Sirius se probudil. Byl nedaleko Hagridovy hájenky. Bolelo ho rameno. Vedle něj sedělo nějaké zvíře, které by klidně nazval kočkou, kdyby ovšem nemělo skvrnitou kožešinu, velké uši a lví ocas. Matně si vzpomínal, jak o tomto zvířeti četl v jedné knize. Byl to maguár.

     Když viděl, že je Sirius zase při vědomí, olízl mu obličej a popošel pár kroků směrem ke hradu. Pakse zastavil a otočil se. Sirius pochopil, že jej má následovat. Vstal, trochu se zapotácel a následoval maguára, který jej vedl pomalu do hradu.

     „Au! Ty jsi mi šlápl na nohu!“ obořil se šeptem James na Petra, který se na něj pod pláštěm usilovně mačkal celou cestu z hradu. Na druhé straně šel potichu Remus, který naslouchal všem zvukům. Plášť byl dost velký; bylo pod ním dokonce místo i pro Siriuse.

     „Brr,“ otřásl se Remus, když vešli na školní pozemky. Hvězdy svítily na inkoustovém nebi. Vál studený vítr. Už byli skoro u Hagridovy hájenky, když se James zastavil. Remus se na něj tázavě podíval.

     „Vidíte to? Co – nebo kdo – to je?“ ukázal rukou ke stínu, který vycházel z lesa. Při podrobnějším zkoumání se dalo zjistit, že to je osoba. Ale nešla sama. Něco malého šlo před ní. Šlo to přímo k nim. Možná by se zastavili, kdyby spatřili jejich trojici, plášť je ovšem dokonale skrýval.

     Už zbývalo jen pár kroků a postava na ně narazí. Trochu se motala, jako by vypila celou láhev medoviny.

     „Jamesi, to je Sirius,“ vydechl Remus, který jako první dokázal rozpoznat obličej postavy.

     „Máš pravdu,“ přitakal James a setřásl ze sebe plášť. Remus a Petr ho následovali.

     „Siriusi!“ vykřikl James. Sirius se polekaně zastavil, stejně jako ten tvor, který šel před ním.

     „Jamesi! Remusi! Petře!“ zaradoval se, když přišel na to, odkud hlas přichází. „Co tu děláte?“

     „Co asi?“ ušklíbl se James. „Hledáme tě! Celý den jsi nebyl ve škole!“

     Sirius pozvedl oči k nebi. Až teď si uvědomil, že je večer.

     „Co to je za tvora?“ zeptal se opatrně Remus. Díval se na Siriusova průvodce, který na něj vrčel.

     „A jo, tohle,“ vzal zvíře Sirius do náručí. „To je maguár. Kvůli něho jsem prospal celý den,“ vysvětloval Sirius, zatím co maguára hladil po zádech.

     „Nechcete si to všechno vysvětlit až e Společenské místnosti?“ zeptal se nervózně Petr.

     James se zasmál, ale opět schovaný pod pláštěm vyrazil na zpáteční cestu spolu s ostatními; i s maguárem.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 10

     „Vidím, pane Blacku, že Vám stále ještě není dobře,“ prohlásila profesorka McGonagallová, když Sirius narazil omámeně do skříně a shodil urovnanou kupku učebnic.

     „Ne, mně je dobře,“ namítl Sirius a vrazil do lavice. Všichni si oddechli, když se konečně posadil. Ohrožoval na životě celou třídu.

     „Ona má pravdu, Siriusi,“ prohlásil Remus sedící vedle něho zleva. „Co se ti v tom lese doopravdy stalo?“

     „Však jsem vám to říkal. Akorát mě kousl maguár,“ odpověděl Sirius.

     „Ale maguárovo kousnutí není škodlivé,“ namítl Remus. „Vypadá to, že máš v sobě jed nebo něco omamujícího.“

     „A kde bych to tak asi vzal?“ zeptal se jej Sirius s jistou dávkou ironie.

     „To nevím,“ přizanl Remus a obličej se mu pokryl ruměncem, protože ho profesorka McGonagallová napomenula. Dále se už věnoval pouze přeměnám. Ale James zastoupil jeho místo.

     „Remus má pravdu, něco v tobě bude,“ ozval se James starostlivým hlasem.

     „Ale co?“ utrhl se na něj Sirius. James vypadal dotčeně. Sirius sklopil oči.

     „Promiň.“

     „To nic,“ přijal omluvu James. „Opravdu na tebe skočil ten maguár? Mohl to být kdokoliv a maguár k tobě v průběhu tvého bezvědomí mohl přijít.“

     „Já opravdu nevím. Byl jsem v bezvědomí.“

     „Pan Potter a pan Black nám jistě předvedou správné použití kouzla, které si mají zkoušet,“ ozval se řezavý hlas McGonagallové. „Můžete začít, pane Pottere.“

     James si odkašlal a pronesl zaklínadlo. Ježek se proměnil v jehelníček.

     „Máte štěstí. Teď vy, pane Blacku.“

     Sirius se na ni podíval. Rozzostřil se mu pohled. Namířil hůlkou na ježka a v tu chvíli ztratil vědomí.

     „Petře, kýchni si, třeba se probudí,“ pobídl James Petra, jehož kýchání bylo slyšet na pět kilometrů.

     „Myslím, že to nebude třeba,“ přerušil je Remus. Sirius totiž právě otevřel oči.

     „Siriusi!“ vydechl James.

     „C-co se stalo?“ zajímal se Sirius, zatím co se kolem sebe zmateně rozhlížel.

     „Omdlel jsi,“ oznámil mu suše Remus. „Jak ti je?“

     „Ještě žiju,“ prohlásil Sirius a ohmatával si hlavu. Rukáv pyžama se mu svezl k lokti.

     „Co to máš na ruce?“ vyjekl Remus, když si něčeho všiml na jeho levém předloktí.

     „Eh?“ ozval se zaraženě Sirius a podíval se na ruku. Pak vykulil oči.

     Na jeho ruce byla zelená lebka, jíž vylézal z úst had.

     „Ty jsi…Ty mu sloužíš?“ Remusovi se třásl hlas.

     „Co? Komu bych měl sloužit? Co to plácáš?“

     „Je to Jeho znamení, Sirie. Znamení Voldemorta.“ Remus vypadal doopravdy vyděšeně.

     „Koho?“ zamračil se James spolu se Siriusem.

     „Kouzelníka. Černokněžníka, který chce ovládnout svět. Má už pár svých přívrženců. A to,“ ukázal na Siriusovu ruku, „je jeho znamením. Proč jsi nám neřekl, že mu sloužíš? Myslel jsem, že k sobě chceme být upřímní?!“ vyjel na Siriuse Remus.

     „Ale já mu nesloužím. Nevím, kde se to tam vzalo,“ Sirius si vystrašeně prohlížel svou ruku se Znamením.

     „myslím, že začínám tušit, co se ti v tom lese stalo. Musíš jít za Brumbálem,“ řekl rozhodně James. „Teď hned.“

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 11

     Sirius stál spolu s ostatními uprostřed chodby vedoucí na ošetřovnu.

     „Sice jsme Pomfreyové utekli, ale zbytek jsme nějak nedomysleli,“ prohlásil James, který podpíral Siriuse, aby se nevybulil. „Kde najdeme Brumbála?“

     „Pokud máte na mysli mne, tak přímo za Vámi,“ ozval se za nimi hlas. Rychle se otočili. Za nimi stál Albus Brumbál v celé své kráse – bílé vlasy a vousy až do pasu, půlměsícové brýle a modrý hábit. Sirius zavrávoral a James jej rychle chytil.

     „Právě jsem byl na cestě za Vámi, pane Blacku,“ oznámil Brumbál Siriusovi. „Pochybuji, že Vás madame Pomfreyová již propustila z ošetřovny. V těchto věcech je poněkud důkladná.“

     „Sirius Vám chtěl něco říct, pane profesore,“ řekl James, který stále přidržoval Siriuse.

     „V tom případě pojďte do mé pracovny,“ řekl Brumbál a vedl je ke kamennému chrliči, který díky jeho výkřiku „Máslový ležák!“ odskočil stranou a odhalil tak schody.

     „Posaďte se,“ pobídl je Brumbál v jeho pracovně a sám si již sedal za stůl. Zkoumavě se po nich díval, dokud se neposadili. Poté obrátil svou pozornost k Siriusovi.

     „Něco jste mi, podle Vašich přátel, chtěl říci, pane Blacku?“

     Sirius němě přikývl. Na víc se nevzmohl – byl ve tváři celý zelený.

     „Pane Blacku, měl byste jít na ošetřovnu, a tam zůstat do té doby, než se uzdravíte,“ pokáral jej Brumbál. Pohlédl na Jamese, Remuse a Petra.

     Sirius zakroutil hlavou. Vyhrnul si levý rukáv a odhalil tím Znamení.

     Brumbál se na něj podíval, ale nevypadal, že by ho to nějak překvapilo. Řekl pouze: „Takže Vy jste se k němu také přidal?“, čímž pobouřil i klidného Remuse.

     „On se k němu nepřidal! Právě kvůli toho tady je!“ zaprotestoval Remus.

     Brumbál nedal nijak najevo, že se ho Remusova příkrost dotkla.

     „Tak jak k němu přišel?“ zeptal se nakonec.

     „To on vlastně neví,“ přiznal James. „Ví pouze, že když byl večer v lese, tak na něj zezadu něco skočilo a kouslo do ramene, díky čemuž ztratil vědomí.“

     „Zvláštní,“ poznamenal Brumbál a už nevypadal tak klidně jako dřív. „Kdy se to stalo?“

     „Předevčírem,“ odpověděli James a Remus najednou.

     „A předpokládám, že od té doby mu je špatně?“

     „Ano, pane profesore.“

     „To Znamení bude mít v sobě něco, díky čeho je panu Blackovi špatně. Ale bohužel nevím, co.“ Brumbál vypadal zamyšleně. Nikdo nevydal ani hlásku, dokud ticho nepřerušil sám Brumbál.

     „Doporučoval bych, aby si pan Black šel lehnout. Může do kolejní ložnice – na ošetřovně by mu stejně nebylo pomoci. Chození na vyučování záleží na jeho stavu. Já mezitím zkusím přijít na to, jak mu pomoci. Zatím nashledanou.“

     „Nashledanou,“ zamumlali, James podepřel Siriuse a následoval Remuse a Petra z místnosti.

     „Vypadá to vážně, co?“ zeptal se James, když společnými silami uložili Siriuse do postele.

     „Ono to je vážné.“

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 12

      Utíkal. Utíkal rychleji než vítr před zeleným mořem, které se na něj valilo. Ale nebylo úniku. Najednou se všude kolem něj objevily zakuklené postavy. Zděšeně se zastavil. Ještě uviděl vyhrnutý rukáv a na jeho místě zelenou lebku s hadem, než se přes něj moře převalilo a ztlumilo jeho výkřik.

     „Áááá!“

     „Siriusi!“ ozval se pronikavý výkřik v temné ložnici. Byla noc, na nebi zářil dorůstající měsíc.

     Chlapec, který vykřikl, si rychle nasadil na kořen nosu brýle a vydal se za křikem.

     „Jsi v pořádku?“ zeptal se černovlasého chlapce, kterému se na čele leskl pot.

     „A – asi ano,“ zamumlal Sirius a otřel si zpocené čelo.

     „Opravdu?“ strachoval se Remus, který mezi tím stihl vstát z postele.

     „Doufám, že ano.“ Sirius byl ve tváři celý červený, pot se na něm leskl. Těžce dýchal.

     „Siriusi, ty máš horečku!“ poznamenal James a pořádně si ho prohlížel.

     „Nemám,“ namítl chabě Sirius, ale nestačil dost rychle uhnout před Jamesovou rukou, která se dotkla jeho čela.

     „Ty hoříš!“ řekl a podíval se starostlivě na Remuse. Ten pokrčil rameny. Stejně jako James nevěděl, co dělat.

     „Měl by jsi spát. A neodkrývej se! Měl by ses vypotit,“ zatápal v paměti po několika radách proti horečce. James se na něj udiveně podíval se zvednutým obočím. Vypotit se? Jak na to přišel?

     Remus si ho nevšímal. „Jestli chceš, můžu zavolat madame Pomfreyovou, aby se na tebe podívala,“ navrhoval dál.

     Sirius zakroutil hlavou. „Ne, díky, raději se vypotím.“

     „Jak myslíš,“ pokrčil rameny Remus, „ale pokud se ti přitíží, tak ji zavolám.“

     „Oukej, vzdávám se. Jdu spát.“ Sirius zavřel oči.

     „My bychom si taky měli jít lehnout,“ přerušil ticho po čtvrthodině  James a naposledy se podíval na spícího Siriuse.

     „Asi máš pravdu,“ přikývl Remus a lehl si do postele. „Snad už mu bude dobře.“

     „Ehm…Remusi? Remusi!“ Remus vylekaně otevřel oči. Místnost byla zalitá listopadovým sluncem.

     „Co?“ zamumlal Remus ospale a mžoural do toho přívalu světla.

     „Nechci ti nic říkat, ale asi by jsi měl vstát,“ řekl mu James, který stál spolu se Siriusem nad jeho postelí v bradavickém hábitě.

     „Proč? Kolik je – proboha!“ vykřikl Remus a vyskočil z postele. Bylo skoro půl deváté.

     „Kde je Petr?“ zeptal se, když si spěšně navlékal ponožky.

     „Šel napřed,“ prozradil mu Sirius, když si chystal učebnice. Pořád nevypadal zdravě – byl bílý jako stěna a pod očima měl temné kruhy.

     „Můžeme jít,“ prohlásil Remus a společně s Jamesem a Siriusem vyšel z místnosti na posledních pár minut hodiny Přeměňování.

     „Pottere! Blacku! Lupine!“ vykřikla profesorka McGonagallová, když vešli do učebny se čtyřicetiminutovým zpožděním. „Co tu děláte tak pozdě? Už končí hodina!“

     „Nějak jsme nestíhali,“ vysvětlil jí James.

     „U Vás to chápu, ale Vy, pane Lupine?“ podívala se na Remuse. Ten jen provinile sklopil hlavu.

     „Napíšete na papír stokrát ´Mám chodit včas na výuku´. Odevzdáte příští hodinu.“

     „Ale paní profesorko, to nestihneme! Příští hodina začíná už za tři minuty!“ zaprotestoval James. „I kdybyste nás propustila už teď, tak to nestihneme!“

     „Za Vaši drzost srážím Nebelvíru dvacet bodů! A buďte rád, že to není více!“

     Sirius se svíjel potlačovaným smíchem. Remus se mračil.

     „Pane Blacku, jak se cítíte? Je Vám dobře?“ otočila se na Siriuse.

     „Jistě. Nevypadám na to?“ zeptal se naoko udiveně.

     „Raději jděte na další hodinu,“ pobídla je a všichni s radostí odešli.

     „Ach jo. Tak ten trest přece jen nevzala zpátky,“ zavzdychal James. Sirius a Remus vypadali zklamaně. Pak se všichni najednou rozesmáli a nemohli se zastavit.

     „Ehm ehm,“ odkašlal si někdo. James se trochu uklidnil a zaměřil svou pozornost na člověka před sebou. Stála před ním dívka se špinavě blonďatými vlasy, měla velké světlé oči, které v jejím obličeji velmi vynikaly, a náhrdelník ze zátek Máslového ležáku.

     „Ehm…chceš něco?“ zeptal se jí Remus, když konečně pochopil, že ta dívka asi něco bude chtít.

     „Jsem Lenka Láskorádová a chtěla bych se zeptat, jestli nevíte, kde je nebelvírská společenská místnost. Jsem tu nová, Moudrý klobouk mě před chvílí zařadil.“

     „Já jsem Remus Lupin a tohle je James Potter a Sirius Black,“ představil sebe i své přátele Remus.

     „Potter? A Sirius Black? A R.J.Lupin?“ vyjekla dívka a vykulila už tak dost velké světlé oči.

     „Jak jsi přišla na to R.J.Lupin?“ zeptal se udiveně Remus. Sirius a James se také tvářili dost nechápavě.

     „Jsi snad R.J.Lupin, ne?“ ujišťovala se Lenka.

     „Jsem, ale - “

     „V tom případě se není čemu divit, ne? Dovedete mě teda na kolej?“ odvedla raději řeč jinam. Vypadala značně znepokojeně a šlo na ní poznat, že by ráda byla co nejrychleji pryč.

    „Jasně,“ přikývl s úsměvem Sirius a vykročil. Lenka jej s Jamesem a Remusem následovala.

    „Do jakého půjdeš ročníku?“ zeptal se při chůzi James Lenky.

    „Do prvního. Vy jste v jakém?“

    „Taky v prvním. Vypadáš starší,“ poznamenal Sirius a shrnul si neposedné vlasy z čela.

    „Proč jsi nepřijela na začátek školního roku? Proč až teď – na konci listopadu?“ zajímal se Remus.

    „ No…protože…Nemohla jsem,“ řekla nakonec. Sirius se na ni zářivě usmál.

    „Lenora,“ ohlásil heslo Remus, když došli k obrazu. Prolezli otvorem do Společenské místnosti. Lenka se kolem sebe rozhlédla.

    „Moc díky za vaši pomoc,“ poděkovala jim. Remus jí ještě ukázal její ložnici.

    „Siriusi, dej si pozor,“ upozornil Siriuse Remus, který si všiml, jak se Sirius na Lenku odcházející do své nové ložnice hladově dívá. „Ona není na týdenní chození. Ať se nespálíš.“

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 13

     „Ahoj Lenko, půjdeš s námi na snídani?“ uslyšela Lenka otázku od Siriuse, když vyšla z dívčí ložnice.

     Stál spolu s Jamesem a Remusem u portrétu. James pozoroval Lily Evansovou, která ospale pomrkávala po celé Společenské místnosti, jen u Jamese se její pohled nezastavil. Remus se zamračeně díval na Siriuse. Vůbec se mu jeho chování nelíbilo, obzvlášť, když své triky zkoušel na Lenku. Je nová, neví, co může od Siriuse očekávat, tak se jistě nechá snadno vtáhnout do jeho sítí.

     „Na snídani?“ zeptala se rozčarovaně Lenka, když si rukama dělala copek na stranu.

     „Jo, na snídani,“ znejistěl trochu Sirius, ale ihned to skryl pod sebevědomým úsměvem. Remus potichu vzdychl. Ta holka se jistě nachytá!

     „Hmm…Kde máte vůbec toho čtvrtého? Myslím, že se jmenuje nějak…Patrik nebo Paul?“

     „Ty myslíš Petra?“ zeptal se pobaveně James, který opět přepnul na své okolí, když Lily odešla.

     „Jo, toho,“ nenechala se z míry vyvést Lenka.

     „Ten je…Kde vůbec je?“ zeptal se zamračeně James. Remus se zatvářil starostlivě, ale Sirius jen pokrčil rameny.

     „Vždyť je to jedno, ne? Pojďme na snídani,“ pobídl je.

     „Já…asi nepůjdu…já…,“ podívala se nejistě na Remuse, který jí pohled opětoval. „Já…nemám hlad. Musím…musím do knihovny.“ Naposledy se na ně podívala, hodila významný pohled na Remuse a vyšla z místnosti.

     „Ona je tak…,“ hledal slova James.

     „Zvláštní,“ doplnil jej Remus.

     „A právě to se mi na ni líbí,“ povzdechl si Sirius.

     „Siriusi, já už jsem ti jednou říkal - “ nadechl se Remus, aby Siriusi dal kázání.

     „Já vím, já vím. Ale ona je opravdu tak…fantastická. Jako by ani nebyla odtud. Je tak zasněná…“

     „Přesně jako náš Moony,“ poznamenal James.

     „Kdo?“ zeptal se užasle Remus.

     „Moony…Náměsíčník…prostě ty.“

     „Báječná přezdívka,“ pochválil ho Sirius vděčný za změnu tématu.

     „Tak jdeme na snídani?“ zeptal se James ještě, čímž téma Lenka vyplynulo do ztracena.

     „Já nemám hlad,“ řekl Náměsíčník – Remus. „Půjdu si radši dodělat úkoly.“

     „Tak zatím čau,“ rozloučili se Sirius a James s Remusem a odešli na snídani. Remus si řekl, že by bylo divné, kdyby si ty úkoly neudělal, tak zamířil do knihovny.

     „Ahoj Remusi,“ pozdravil jej hlas, ve kterém poznal Lenku Láskorádovou. Stála k němu otočená zády u jednoho regálu.

     „Hmm…Ahoj,“ pozdravil Remus. Najednou se cítil velmi nejistě. Sám ve společnosti nové dívky, o které nic neví…

     „Kde máš ostatní? Jsou asi na snídani, že? Proč nejsi s nimi?“ zeptala se jej konverzačním tónem Lenka, zatím co si brala jednu knihu z vyšší police.

     „Neměl jsem hlad. A stejně si musím dodělat úkoly,“ mávl rukou ke své tašce s učením.

     „Klidně si je jdi udělat, nemusíš se zahazovat se mnou…áááu!“ vykřikla, protože jí kniha spadla na nohu.

     „Počkej, pomůžu ti,“ nabídl se Remus a zvedl těžkou knihu z podlahy. „Známí černokněžníci?“ zeptal se, když se podíval na obálku knihy.

     „Hmm…díky,“ poděkovala, když od něj knihu přebírala.

     „Ty se zajímáš o černokněžníky? Na pozorování přece úplně stačí Ty – víš – kdo.“

     „To sice ano, ale lidstvo se může poučit ze starších chyb, ne? Třeba pokud ho nenecháme plně rozvinout svou moc a včas proti němu zakročíme…“ zbytek věty pouze zašeptala, takže Remus, stojící od ní dva metry, ho nezaslechl.

     „To ano, ale zatím přece není moc nebezpečný, ne?“ neopouštěl toto téma Remus.

     „Máš pravdu – zatím. Ale o vrtložkách si lidé také mysleli, že nejsou nebezpečné, a jak to dopadlo.“

     „O kom?“ užasl Remus.

     „O vrtložkách. O malých broučcích přebývajících v ložnicích, nejčastěji v postelích, kteří svými žihadly podobnými vrtům dokážou nadělat velkou škodu,“ vysvětlila Lenka a listovala knihou.

     „Ach tak,“ přikývl Remus na souhlas, přičemž stěží dokázal zakrýt svůj nechápavý výraz.

     „Už se půjdu přichystat na vyučování,“ rozloučila se Lenka a nechala Remuse, který ještě neudělal ani jeden úkol, stát.

     „Ahoj Lenko,“ přivítal přicházející Sirius se širokým úsměvem. Seděl na zemi u učebny lektvarů spolu s Jamesem a Remusem. Petr opět chyběl.

     „Ahoj,“ odpověděla a přisedla si k nim.

     „Blacku, tak ty zase někoho balíš? Kolikátá to je? Dvacátá za tento měsíc?“ ozval se jízlivý hlas, který nepatřil nikomu jinému než Snapeovi.

     „Sklapni, Srabusi,“ pobídl ho Sirius, který ve tváři celý zčervenal.

     „Mám pravdu, co? Ty jsi mu na ten jeho ´okouzlující´ úsměv skočila?“ otočil se Snape na Lenku. „To musíš být pěkně hloupá.“

     „SKLAPNI, Srabusi,“ zaskřípal Sirius zuby. Podíval se úzkostlivě na Lenku. Na její tváři spatřil lehký úsměv. Postavila se na nohy a přešla ke Snapeovi. Okolo stojící studenti je pozorovali. Byl to zvláštní pohled – malý bledý kluk s černými mastnými vlasy, ne moc pohledný a hezká, možná trochu zvláštní, vysoká dívka s blond vlasy.

     „Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho.

     „Severus Snape,“ představil se Snape a podezřívavě si Lenku měřil. Ta se na něj chvíli s ohromením dívala, ale pak se začala strašně smát, až jí z očí tekly slzy. Nikdo nechápal, čemu se směje, ale smáli se všichni, vyjma Severuse, kterého její smích nenakazil.

     „Promiň,“ omluvila se Lenka a zakuckala se, když se jakž takž uklidnila. „Jen…ale to je jedno. Co máš proti Siriusovi, Jamesovi a Remusovi? Co tě žere?“

     „Zrovna tobě nemusím nic povídat. Ani tě neznám,“ ohrnul nos Snape.

     „Tak se můžeme lépe poznat, ne? Chodíme tu oba a určitě se budeme vídat. Jinak, jmenuji se Lenka Láskorádová,“ křikla na něj ještě, když se studenti valili jako vlna do právě otevřené učebny lektvarů.

     „Ty se s ním chceš lépe poznat? Se Srabusem?“ divil se Sirius, když seděl vedle Lenky v lavici. Jamese ponechal s Remusem.

     „Proč ne?“ zeptala se Lenka, když odvažovala tři gramy třaskavek.

     „On…nemá ho nikdo rád, nikdo se s ním nebaví,“ řekl Sirius.

     „Proč?“ zajímala se Lenka.

     „Je divný,“ prohlásil Sirius.

     „Já jsem taky divná,“ namítla Lenka krutou pravdu.

     „Ty nejsi divná. Ty jsi skvělá.“

     „Díky,“ usmála se Lenka. V tu chvíli jako by omládla a zveselela.

Zpět na obsah

Kapitola 15: Kapitola 14

     „Lenka je fakt třída,“ prohlásil jednou večer Sirius, když seděl spolu s Náměsíčníkem a Jamesem u krbu nad úkoly.

     „Počkej, počkej, počkej, mně se taky líbí,“ krotil ho James.

     „Ty máš přece Lily,“ připomněl mu Sirius.

     „Ona mě nechce, tak proč bych nechodil s Lenkou, když se mi líbí?“

     „Protože se líbí mně!“

     „Ty bys ji měl zase jenom na týden, se mnou by to byla velká láska!“

     „To bych chtěl vidět!“

     „Třeba uvidíš!“

     „Co? Cha cha cha…“

     „Kluci?“ přerušil jejich hádku Remus.

     „Ano?“ podívali se na něj.

     „Je dost velký rozdíl, jestli se vám líbí nebo jestli ji milujete.“

     „Chmm…“

     „Hmm…“

     „Nechci, aby s vámi skončila špatně. Nechci, abyste ji zklamali.“

     „Proč ti na ni tak záleží?“ zajímal se Sirius.

     „No, protože…“ Remus nevěděl, co odpovědět.

     „Náměsíčník se nám zamiloval! On je zamilovaný!“ vykřikl se smíchem James.

     „Zamilovaný! Zamilovaný!“ přidal se k němu i Sirius.

     „Vy jste vážně blbí,“ poznamenal rudý Remus.

     „Proč? Je to pravda, tak co?“ namítl James.

     „No jo, ale jak to teď bude? My jsme tři a ona jedna!“ strachoval se Sirius.

     „Nechám si ji já,“ navrhl James s úsměvem.

     „To není fér!“ namítl Sirius.

     „A vás ani nenapadlo, že se jí ani jeden z nás nelíbí? Ať si vybere sama!“ rozhodl Remus.

     „To zní…rozumně,“ otřásl se Sirius.

     „Tak jo, já souhlasím…aspoň to bude fair play.“

     „Nechceš pomoct, Lenko? Počkej, pomůžu ti! Nepůjdeme spolu na snídani? Budme se zase spolu učit?“

     Takovéhle věty slyšeli James a Remus od rána do večera. Lenka by musela být pěkně hloupá hloupá, aby nepoznala, že ji Sirius balí. Když něco takového řekl, jen se usmála a v očích jí hrály veselé jiskřičky.

     Když jednou odpoledne, týden před vánočními prázdninami, seděla trojice spolu s Lenkou u krbu, kde ji nalákal Sirius, padla řeč na blížící se prázdniny.

     „Ty pojedeš domů, Lenko?“ zeptal se Lenky James. Sirius nastražil uši. Remus si četl v Denním věštci.

     „Ne, zůstanu v Bradavicích. Vy všichni asi jedete domů, že?“ rozhlédla se kolem sebe.

     „No…jo,“ přikývl Sirius a zatvářil se zklamaně.

     „Já taky,“ přidal se k němu James. Lenka pokývala hlavou. Pak se podívala na Remuse.

     „No…ehm…já…zůstávám tady. Rodiče jedou za nějakými příbuznými,“ řekl troch uzklamané a zároveň nervózně Remus a opět se začetl do novin.

     „Rád bych se k vám připojil, ale…“ odmlčel se Sirius.

     „Ale?“ pobídla ho Lenka a upřela na něj své velké oči.

     „Ale musím jet domů. Moje drahá matička by nepřežila, kdybych se doma neobjevil. Ni, spíš bych to nepřežil já…“

     „Já bych se s maminkou ráda viděla. Ale to není možné,“ zamumlala Lenka s pohledem upřeným na domácí úkol před sebou.

     „Proč?“ zajímal se Sirius s touhou dozvědět se o Lence trochu více.

     „Je mrtvá,“ odpověděla potichu Lenka.

     „Ach tak, promiň, nevěděl jsem…nechtěl jsem…,“ začal se omlouvat Sirius, ale Lenka ho přerušila.

     „Ne, neomlouvej se, nemohl jsi to vědět,“ usmála se na něj smutně.

     „Vy – víte – kdo zabil celou rodinu! Věděli jste to?“ vyhrkl Remus, který právě dočetl jeden článek. Tvářil se šokovaně.

     „Ty – víš – kdo že někoho zabil? Myslel jsem si, že je to akorát divný chlápek, který chce moc, ale že ho brzy usadíme!“ divil se James. Sirius jen pokýval hlavou.

     „Vražd bude ještě více, pokud včas nezakročíme! Měli bychom najít jeho slabiny a zneškodnit ho, než se stane opravdu něco zlého,“ řekla Lenka.

     „To nebude tak lehké,“ namítl Remus.

     „Když to není lehké teď, tak kdy bude? Později? Za pár let? To bude k nevydržení!“ namítla Lenka.

     „No, to máš sice pravdu, ale…“ odmlčel se Remus a podíval se na hodinky. „Už budu muset jít! Tak ahoj pozítří!“ rozloučil se se všemi chvatně a odešel.

     „Kam šel?“ zajímala se Lenka.

     „On…no…má…má nemocnou matku, a tak ji chodí navštěvovat,“ vykoktal James za horlivého pokyvování Siriuse.

     „Když říkal, že jeho rodiče jedou za příbuznými, ne? To tam pojede i jeho matka, když je nemocná?“ zamračila se Lenka.

     „Eee…asi jo, nemyslíš?“ přikývl Sirius a podíval se nenápadně na Jamese, který mu pohled opětoval nervózním výrazem.

     „Ale to je hrozně nebezpečné!“ vyhrkla Lenka.

     „To máš pravdu, ale oni určitě zavedou nějaké opatření,“ snažil se ji uklidnit James.

     „A není to nakažlivé? Remus už tak vypadá dost nemocně. Ale je to zvláštní, že? Celou dobu vypadal zdravě, až teď,  před několika dny…“zamyšleně se dívala z okna. Sirius si mezitím vyměnil s Jamesem zoufalý pohled.

     „Dělej něco,“ naznačoval Sirius ústy Jamesovi.

     „Ale co?“ odpověděly mu Jamesovy rty.

     „Ach, je úplněk,“ povzdechla si Lenka a přešla k oknu. „Vždy jsem měla ráda úplněk. Obzvlášť v zimě. Bílý svit osvětluje bílý sníh…Je to úchvatné.“

     Sirius rychle přešel k oknu, aby zhodnotil situaci. Hradní brána se právě otevřela a ven vyšly dvě postavy, zatím ovšem nešlo poznat, kdo to je. Lenka dál uchváceně pozorovala zářivý kulatý kotouč měsíce.

     „Hmm…nechceš si zahrál Řachavého Petra?“ odvedl její pozornost Sirius a odvedl ji zpět ke křeslům. James se Siriusem si viditelně oddechli.  To bylo o chlup.

Zpět na obsah

Kapitola 16: Kapitola 15

     „Tak zatím ahoj!“ loučili se James a Sirius a Remusem a Lenkou.

     „Ahoj! Veselé Vánoce!“ popřál jim Remus a Lenka pokývala hlavou. Jejich partička se na Vánoce rozcházela. Kluci odjíždějící domů Remusovi upřímně záviděli, že zůstává v Bradavicích. Remus zase záviděl jim, že jedou domů a nemusí s Lenkou trávit čas. Měl ji sice opravdu rád, ale cítil se v její společnosti velmi nesvůj. A teď s ní měl zůstat celé svátky sám. Opravdu mu nebylo volno u srdce, když jeho nejlepší přátelé odjížděli a nechali jej samotného. Lenka se dívala za nimi s nečitelným výrazem ve tváři.

     „Tak jsme zůstali sami,“ povzdychl si Remus a posadil se do křesla u krbu.

     „Býváš radši sám? Nechci tě svou přítomností otravovat,“ řekla upřímně Lenka.

     „Ne, ne, klidně zůstaň,“ uklidnil ji Remus. Uvažoval, jestli udělal dobře nebo ne.

     „Díky,“ usmála se na něj tak zářivě, že se mu podlomila kolena.

     „Ahoj mami…tati…,“ přivítal se James s rodiči a postupně každého z nich objal.

     „Tak jak se ti líbí v Bradavicích? Co ten…Sirius Black?“ vyptávala se jej matka.

     „Je to tam úplně úžasné. Sirius je spolu s Remusem mým nejlepším přítelem. Opravdu,“ dodal, když viděl, jak se matka tváří.

     „A co Petr…Pettigrew se jmenoval?“ zajímal se otec.

     „Už se spolu moc nebavíme. Je poslední dobou takový…divný,“ přiznal James.

     „To bude tou dobou,“ mínil otec.

     „Dnešní doba začíná být zlá,“ přidala se k němu matka.

     „Vítej,“ přivítala chladně paní Blacková svého syna.

     „Hmm…rád vás zase  všechny vidím,“ zalhal Sirius a spočinul pohledem na svém otravném bratrovi Regulusovi. Na matčinu přísnou a upjatou tvář se raději ani nepodíval.

     „Kde je otec?“ vyptával se Sirius, aby řeč nestála.

     „Má své povinnosti.“

     „Chápu,“ přikývl Sirius a představil si otce, jak tráví svůj čas zase u nějakého čistokrevného kouzelnického rodu.

     „Zítra přijedou tvé sestřenice Narcissa a Bellatrix, tak se k nim chovej mile.“

     „Jistě.“ Siriusovi vrtalo hlavou, proč se jeho matka chová k němu tak…normálně. Vzhledem k jejímu rozhořčení nad tím, jak poskvrnil jejich rod, to bylo podezřelé.

     „Tu ostudu, kterou jsi nám udělal, vyřídíme zítra,“ sdělila mu matka jako by mu četla myšlenky. „Přede všemi hosty.“

     „Ach,“ vydral se Siriusovi vzdech. To vysvětlovalo celou situaci. „A – a  jak?“

     „Nech se překvapit.“ Jeho matka se samolibě usmála. Siriusovi se naplnily jeho pochybnosti.

     Remus se probudil brzy ráno. U nohou své postele spatřil hromadu dárků. Nebyl ospalý, tak se pustil do rozbalování.

     „Jak přijedeš, tak tě zabiju, Siriusi,“ zamumlal Remus a pokládal dárek od Siriuse – knihu Jak na vlkodlaky – na postel vedle cukrovinek, které dostal od Jamese.

     Nakonec mu zbyl v nohách postele jediný dárek. Nevěděl od koho je, ale měl jisté tušení, které se naplnilo, když vybalil krásné rukavice. Byl od Lenky. Remus v hloubi duše zadoufal, aby se i jí líbil dárek od něho.

     „Moc díky, Lenko,“ poděkoval jí, když se sešli ve Společenské místnosti, aby šli spolu na snídani.

     „Nemáš zač. Já ti taky moc děkuju, ta šála je úžasná.“

     Cestou do Velké síně si stihli říct, co kdo na Vánoce dostal. Remuse zarazilo, že Lenka dostala pouze čtyři dárky – od něho, Jamese, Siriuse a Lily.

     „Otec ti nic nedal?“ zeptal se nevěříčně. Lenka na něj vyvalila oči a skousla si ret.

     „No…vlastně ano, poslal mi to po sově už včera.“

     Byla zjevně velmi nervózní, proto se jí Remus neptal, proč jí jej nedal normálním způsobem a ani nenamítal, že jí včera žádná sova ani nepřišla.

     „Nepůjdeme se projít?“ navrhl, když dosnídali.

     „Ráda, jen se obleču,“ přikývla a vyběhla po schodech do dívčí ložnice. Remus si šel pomalu vzít kabát a rukavice od Lenky.

     Když vyšel z ložnice, překvapilo ho, že Lenka už schází po schodech. Věděl, že každé holce trvá dlouhou dobu než se obleče. Nevěděl proč, ale věděl, že to tak je.

     Procházeli se kolem zamrzlého jezera a koulovali se. Když byli celí mokří a utahaní brozením se hlubokým sněhem, vraceli se celí promáčení do hradu. Oba byli zticha a čekali, co ten druhý řekne. Remus sbíral odvahu. Najednou se zastavil, když došli do Vstupní síně. Lenka se zastavila taky. Tázavě se na něj podívala.

     „Já…nevím, jak bych ti to měl říct…“ začal Remus a díval se Lence do očí. „Od té chvíle, co jsi přišla, se cítím tak…šťastný, když jsem s tebou. Nikdy jsem to ještě k nikomu nepocítil.“ Odmlčel se. „Chtěl jsem ti jenom říct, že…že je nad tebou jmelí.“ Zrudl Remus a v duchu si vynadal za svou zbabělost.

     Lenka se a něj chvíli dívala. Pak udělala krok vpřed a políbila ho.

                                               *     *     *

     „Siriusi Blacku, vstávej! Hosté už jsou tady!“ vzbudil Siriuse ječivý budík v podobě jeho matky.

     Sirius se podíval na hodinky a když zjistil, že je deset hodin, vyletěl z postele jako by ho polili studenou vodou. Rychle se oblékl a spěchal vstříc své rozzuřené matce.

     „Dobré ráno,“ pozdravil ji Sirius slušně a vykouzlil na své tváři úsměv, který mi na ní ovšem ihned zmrznul, když zjistil, že za ní stojí jeho sestřenice a jejich rodiče si už povídají s otcem v salónu.

     „Ty nepozdravíš své sestřenice?“ zeptala se výhružným tónem paní Blacková.

     „Hmm…ahoj Narcisso, ahoj Bellatrix,“ pozdravil šklebící se dívky.

     Otočil se k odchodu.

     „Po obědě si to s tebou vyřídíme,“ sykla ještě matka a odváděla dívky ke zbytku rodiny.

     Sirius si vzdychl. Jaký by to byl rozdíl trávit Vánoce v Bradavicích nebo u Jamese než tady!

     S hlubokou melancholií vystoupal po schodech do svého pokoje a začal rozbalovat dárky. Náladu mu zvedly cukrovinky od Jamese a kniha od Remuse. Do údivu ho přivedla šála od Lenky. Údiv se brzy změnil v nesmírnou radost.

     Dobrá nálada mu zůstala, i když seděl u oběda a věděl, že jakmile dojí, bude obětí matčiných slov, možná i jejich činů. Toho se bál nejvíce. Jeho matka znala opravdu dobré kletby.

     „Tak,“ vzala si matka slovo, když všichni dojedli a jejich domácí skřítek Krátura sklidil ze stolu.

     „Všichni víte, jakou ostudu nám náš syn udělal. Všichni z naší čistokrevné rodiny pocházíme ze Zmijozelu, pouze náš syn,“ pohlédla zlostně na Siriuse, „je v prašivém Nebelvíru. Teď bych vám všem chtěla ukázat, co v naší rodině děláme se zrádci.“

     Vyzvala Siriuse, který ji pozoroval s obavami v očích, aby se postavil. Celá společnost u stolu je pozorovala.

     „Cruciatus,“ vykřikla kletbu jeho matka mířící mu na břicho.Sirius se svezl na zem, kde sebou v křečích házel a křičel. Když začal pomalu ztrácet vědomí, matka jeho kletbu zrušila. Celá společnost u stolu se dobře bavila.

     „A teď, aby sis doopravdy zapamatoval…,“ zamumlala nějaké zaklínadlo, které Sirius nerozumněl. Na břiše se mu objevila rána velikosti tenisového míčku. Zasténal bolestí a držel si ránu, že které se řinula krev. Ztratil vědomí.

     James byl ve svém pokoji a chystal si věci. Za chvíli měli jít navštívit otcova bratra s jeho manželkou.

     Právě vytahoval knihu, když jím projela ostrá bolest. Vykřikl. Přiběhla jeho matka s otcem a tvářili se starostlivě.

     „Co se stalo?“ zeptala se matka a tvářila se vyděšeně, když pozorovala otce, jak pomáhá bledému Jamesovi na nohy.

     „Já – já nevím. Něco se s-stalo . Asi Remusovi nebo Si – siriusovi,“ odpověděl roztřeseně. Posunul si brýle výše na nose.

     „Remusovi nebo Siriusovi?“ zeptala se matka.

     „Ano,“ odpověděl už pevným hlasem James, ale celý  se třásl starostí o své kamarády.

     „Už jsi v pořádku?“ ujišťoval se otec.

     „Ano, to byl jen šok,“ přikývl James.

     „Uvidíš, že u tety a strýčka tě to přejde,“ usmála se matka a následovala Jamesova otce z pokoje.

     „Ano. Snad,“ zašeptal James a přemýšlel, co se komu stalo.

      Remus seděl s Lenkou ve Společenské místnosti a uvažovali, co právě dělají James a Sirius. Remus v duchu přiznal, že by dali cokoli za to, aby se jim stalo to, co jemu dopoledne. S Lenkou už se k tomu nevraceli, ale Remus si připadal, že je mu Lenka stále bližší.

     „Víš, chtěla jsem ti něco říct,“ ozvala se Lenka váhavým hlasem. Remus se na ni se zájmem podíval.

     „Vím, že se vám – tedy tobě, Jamesovi a Siriusovi – líbím, ale…ale já si s vámi nic začít nemůžu. Nechci, abys to špatně pochopil, Remusi. Není to proto, že byste se mi nelíbili, to ne. Sirius se opravdu idol celé školy a ty…a ty jsi prostě můj Remus. Dnes dopoledne jsem se nějak neovládla…Ale nemůžu s vámi něco mít. Nejde to. Nemůžu. Nemůžu vám ani vysvětlit, proč. Prosím, řekni to potom i ostatním. Já už bych to podruhé nedokázala. Promiň.“

     Remus potichu stravoval vše, co mu Lenka řekla. Najednou vykřikl a svezl se z křesla na zem.

     „Remusi!“ vykřikla Lenka a rychle se kněmu sehnula. Byl bílý jako křída a na čele mu stál pot. Vzala jeho hlavu do dlaní.

     Otevřel oči. Zamteně se kolem sebe rozhlížel. Uviděl Lenku. Usmál se. Pomohla mu sednout si znovu do křesla.

     „Co se ti stalo?“ strachovala se Lenka.

     „Mně? Nic. Ale myslím si, že se něco stalo Jamesovi nebo Siriusovi.“

     „Jamesovi nebo Siriusovi?“

      „Přesně,“ pokýval Remus hlavou.

     Sirius se probral ve své posteli. Za okny svítil měsíc. Celé ělo ho bolelo. Nejvíce ovšem břicho. Měl na něm veliký obvaz a na nočním stolku ležela nějaká mast.

     Zasténal. Pokusil si sednout, ale břicho jej tak bolelo, že všech pokusí raději zanechal. Hlavou mu proběhly dnešní události. Jak mu matka před všemi vynadala…Vybavil si pobavený úsklebek Bellatrix. Přísahal, že si to s ní jednoho vyřídí.

     Byl oslabený velkou ztrátou krve, tak za chvíli opět usnul.

Zpět na obsah

Kapitola 17: Kapitola 16

16.kapitola – Plán

     „Tak jaké byly Vánoce?“ vyptával se se šťastným úsměvem na tváři Remus, který byl rád, že svého kamaráda opět vidí.

     „Ani mi nemluv,“ vzdychl James, „byla to úplná otrava. Celé prázdniny jsme jezdili za příbuznými a ty jejich otázky…“

     „Co se ti stalo, Siriusi?“ zeptal se vyděšeně Remus, když spatřil Siriuse, jak se pomalu belhá k nim. Remus vyskočil na nohy a pomohl mu se posadit.

     Sirius zkroutil obličej v bolestnou grimasu.

     „Tak to jsi byl ty, komu se něco stalo!“ vykřikl James. „Na Štědrý den mnou projela šílená bolest, hned jsem poznal, že se někomu z vás něco stalo.“

     „Tebou taky? Mnou taky projela vlna bolesti…Aspoň známe vysvětlení.“

     „Hmm…mnou taky projela vlna bolesti, ale na rozdíl od vás jsem věděl, co se stalo,“ zamumlal Sirius a tiskl si břicho.

     „Tak co se ti stalo?“ naléhal Remus a pozoroval ho s obavami v očích. Sirius vypadal, že co nevidět omdlí.

     „Matka si vyryla zlost za ten Nebelvír,“ přiznal Sirius.

     „Proboha! Musíš na ošetřovnu!“ vykřikl James.

     „Nemůžu. Co bych madame Pomfreyové řekl? Matka by mě zabila, kdybych řekl, že mi to udělala ona,“ namítl Sirius. „Jak sis vůbec užil prázdniny ty? A kde je vůbec Lenka?“

     „Je u Brumbála, ale nevím proč. Jo, a mám vám něco vyřídit…“ Remus jim pověděl, co mu řekla Lenka.

     „Neřekla proč?“ zeptal se James. Vypadal, jako by mu někdo ukradl koště.

     „Ne, neřekla,“ povzdechl si Remus. I jemu to bylo líto. Lenka je opravdu skvělá holka, i když trochu jiná než ostatní.

     „Třeba už má kluka,“ řekl Sirius a zatvářil se ještě více nešťastně.

     „To si nemyslím,“ odporoval mu Remus. „Vypadala tak…zvláštně, když mi to říkala. Určitě má před námi nějaké tajemství.“

     „To je jasné. Ale jak se ho od ní dozvědět?“ zajímal se James.

     „Pochybuji, že nám to řekne,“ namítl Remus.

     „Každý má tajemství. Copak my jsme jí řekli o tobě, Remusi?“ zastal se jí Sirius.

     „No…,“ Remus hledal vhodná slova.

     „Ne, neřekli. A z dobrého důvodu,“ odpověděl místo něj James.

     „Ona má třeba taky dobrý důvod,“ řekl Sirius.

     Remus se s Jamesem na něj podezřívavě podívali.

     „Neříkej mi, že tebe nezajímá ten její důvod!“ užasl James.

     „To jo, zajímá, ale nechci ji uvádět do ještě horší situace než v jaké je.“

     Remus i James nadzvedli obočí.

     „Víte, jak se teď musí cítit? Pěkně blbě! Musí být nervózní, jak se k ní budeme chovat a už tak to má těžké – podle toho, co řekla Remusovi, se jí líbí, ale nemůže si s ním začít. To musí být hrozné!“

     Remus se nad jeho slovy zamyslel. 

     „Máš pravdu,“ připustil nakonec a dodal: „Ale ten důvod bych chtěl vědět.“

     „Ale nemůžeme ji donutit, aby nám to řekla,“ namítl James.

     „To sice nemůžeme normálně, ale přece umíme kouzlit a - “ začal vysvětlovat Remus, ale přerušil ho výkřik.

     „Jamesi! Siriusi!“

     Lenka přiběhla k nim.

     „Jak bylo?“

     „Hmm…dobře,“ odpověděl James a vzpamatovával se z toho nenadálého překvapení.

     „A ty, Siriusi?“ obrátila se Lenka na Siriusův zmučený výraz.

     „Hmm…no…super asi není to nejlepší slovo.“

     Lenka se zamračila.

     „Rodiče, co? Co ti udělali tentokrát? Díru do břicha, jak se tak dívám.“

     „Chm, jak to víš?“ zajímal se zaskočený Sirius.

     „O Blackových už jsem slyšela,“ odpověděla vyhýbavě. „Půjdu si lehnout, jsem utahaná.“

     „Jak bylo u Brumbála?“ zeptal se jí James, když se otáčela k odchodu.

     „Byl v pohodě, jako vždycky,“ odpověděla a rychle zamířila do ložnice.

     „Jaký máš plán, Remusi?“ otočil se Sirius na Remuse.

     „Ale, snad najednou nemáš zájem o to její tajemství?“ usmál se James. Sirius jen pokrčil rameny.

     „Je jeden takový lektvar,“ začal vysvětlovat Remus, „po kterém člověk, který jej vypije, začne mluvit jenom pravdu. Jmenuje se Veritasérum.“

     „O něm jsem v životě neslyšel,“ řekl James.

     „Já taky ne, ale hlavně, že zabírá, ne? Kde ho seženeme?“ zeptal se Sirius.

     „Uvaříme ho. Příprava, myslím, trvá měsíc.“

     „Jak to všechno víš?“ zajímal se James.

     „Přečetl jsem to.“

     Sirius otočil oči v sloup.

     „Hlavně, že to zabere,“ zastal se ho James. „Kdy začneme?“

     „Co nejdříve, ale první musíme zjistit recept.“

     „Tady to je!“ vykřikl Remus a rukou k sobě svolal své přátele.

     Byli v knihovně, kde hledali recept na výrobu Veritaséra. Ale vzhledem k tomu, že jej nenašli v části pro všechny přístupné, museli se dnes v noci vydat pod Neviditelným pláštěm do oddělí s omezeným přístupem.

     „Nekřič, prosím tě,“ zasyšel Sirius a potichu došel k Remusovi, který třímal knihu s receptem v rukou. Teď ji nahnul tak, aby si James se Siriusemmohli přečíst návod.

     „Kde seženeme přísady?“ zeptal se Remus, když dočetli. „Všechno nenajdeme ve studentských zásobách.“

     Siriusovi se zaleskly oči. To nikdy nevěstilo nic dobrého.

     „Když jsme se dokázali dostat sem, jistě se dokážeme dostat do zásob Křiklana.“

     Jamesovi se objevil na tváři šibalský úsměv.

     „Máš pravdu jako vždy, Siriusi.“

     „To nemůžeme, je to proti školnímu řádu. Co kdyby nás chytli?“ zhrozil se Remus.

     „Samozřejmě, Remusi, teď jsi v tomto oddělení legálně, viď?“

     To Remuse umlčelo.

     „Oukej. Tak kdy je chcete ukrást?“ rezignoval Remus.

     „Někdo ho musí odlákat z kabinetu. Pak to bude hračka,“ prohlásil James.

     „Chm,“ zamručel pochybovačně Remus, ale Sirius se toho chytil.

     „Někdo z nás za ním zajde třeba s tím, že…třeba, že někdo uklouzl a spadl do nějaké louže a teď se nemůže hýbat. Že si s tím určitě bude vědět rady, když je tak geniální…“

     „Odlákat by ho mohl třeba Remus, toho z ničeho nebude podezírat. A já se vpašuju pod Neviditelným pláštěm do kabinetu, zatím co Sirius bude hlídkovat, jestli je vzduch čistý.“

     „Kdy to provedeme?“ zeptal se nadšeně Sirius.

     „Teď v noci určitě ne. Ale co nejdříve, takže asi zítra.“

     „Už se těším,“ usmál se Sirius nad představou, že opět poplují proti školnímu řádu. Úsměv téměř okamžitě vystřídala bolestná grimasa, když se ozvala jeho rána na břiše.

     „Raději půjdeme,“ zareagoval rychle Remus. „Sirius si potřebuje odpočinout. Zítra nás čeká perný den.“

Zpět na obsah

Kapitola 18: Kapitola 17

     Všichni tři se probudili brzy ráno. Očekáváním nemohli ani dospat. James se přiznal, že nespal vůbec, protože se snažil naplánovat všechno do největších detailů. Ty kruhy pod očima by tomu i odpovídaly.

     „Ale to bdění se vyplatilo. Napadlo mě, že mi možná bude trvat než některé přísady najdu, tak bychom některého studenta mohli napadnout kouzlem úplného spoutání a položit ho do kaluže vody. Křiklan aspoň bude mít co dělat.“

     „A všichni to pěkně schytáme,“ zavrtěl skepticky hlavou Remus. „A i kdyby nám to prošlo, což teda určitě neprojde, koho chceš do té kaluže namočit?“

     Sirius odpověděl místo Jamese.

     „No přece našeho úžasného, milého, geniálního, krásného…Severuse Snapea!“

     Remus zavrtěl hlavou, aby tak vyjádřil svůj nejhlubší nesouhlas.

     „Tak to teda ne! To nemůžete udělat!“

     „Remusi, chceš se dozvědět tajemství od Lenky? Někdo musí přinést oběti…,“ řekl Sirius, zatím co si mazal bolavé břicho mastí.

     „Sirius má pravdu. Tak jdeš do toho?“ zeptal se jej James.

     Remus zaváhal. Pak odevzdaně kývl hlavou na souhlas.

     „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ vykřikl James přísahu.

     „Ahoj Seve, kam jdeš?“ zeptal se James Snapea, když ho konečně našli. Remus a Sirius mu udýchaně stáli po boku.

     „Proč se ptáš?“ ´Sev´ podezřívavě přimhouřil oči.

     „Donesl bych tě tam,“ odpověděl mu James a než  stačil Snape zareagovat, ležel na zemi spoutaný kouzlem.

     Pomocí kouzla jej přemístili do západního křídla hradu do nejvyššího patra.

     „Tak jdeme na to,“ řekl James a pokynul Remusovi, který vyšel zpoza rohu a zastavil se před Křiklanovým kabinetem. Tady se zhluboka nadechl a zaklepal.

     Po chvíli se dveře kabinetu otevřely.

     „Co si přejete, chlapče?“ zeptal se přátelsky Křiklan.

     „Pane profesore, Severus Snape leží na zemi na chodbě. Uklouzl na nějakém vylitém lektvaru a spadl do něj. Nemůže se hýbat! Říkal jsem si, že nikdo tu nepomůže lépe než vy, pane profesore.“ Remus hrál svou roli opravdu dobře. Ten vyděšený pohled, že se něco někomu stalo…

     „Zavedeš mě tam?“ zeptal se profesor a následoval Remuse, který krátce kývl.

     „Teď jsme na řadě my,“ řekl James, když už nebyly slyšet Remusovy ani Křiklanovy kroky.

     Přehodil přes sebe Neviditelný plášť a zamířil do kabinetu.

     Sirius zůstal stát na chodbě, aby hlídal čistý vzduch.

     James se snažil rychle se zorientovat v Křiklanově kabinetu. Rychle přešel až k policím s různými přísadami.

     Za deset minut se s plným hábitem pomalu vytrácel z kabinetu. Na chodbě se setkal se Siriusem a spolu rychle zamířili směrem Společenská místnost.

     V ložnici schovali všechny přísady a sešli po schodech do Společenské místnosti, aby zde počkali na Remuse.

     Za chvíli se otevřel otvor v portrétu a vešel Remus. Měl naprosto nečitelný výraz.

      „Tak co?“ zeptal se jich a sedl si do křesla.

      „Vše v pořádku. Co ty?“ odpověděl mu James.

      „Zdrhl jsem s výmluvou, že musím ještě něco zařídit, abych se nepotkal se Snapem. Ale myslím, že trest nás nemine. Snape to na nás určitě řekl.“

     Jako odpověď na jeho slova vešla do místnosti profesorka McGonagallová. Měla naprosto rozzuřený výraz, když si to k nim rázovala.

     „Pan profesor Křiklan mi sdělil, co jste udělali studentovi z jeho koleje. Jak jste si to mohli dovolit!? Strhávám Nebelvíru 100 bodů; buďte rádi, že to není víc. A v pátek v osm hodin vás budu čekat ve svém kabinetě. O Vás jsem měla lepší mínění, pane Lupine,“ střihla po Remusovi pohledem a odešla.

     Remus se tvářil jako hromádka neštěstí.

     „Nic si z toho nedělej, víš, do kolika malérů se ještě dostaneš?“ uklidňoval ho James.

     „Ale za tu Lenku to stálo, ne?“ povzbuzoval ho Sirius.

     Remus jen něco zamumlal.

     „Co jste zase provedli?“ zeptala se jich se zájmem Lenka, která celou scénu z dálky pozorovala.

     „Ehm…,“ odkašlal si Sirius, jak se snažil získat čas.

     „Zkusili jsme si na Snapeovi jedno kouzlo…,“ řekl Lence polopravdu James.

     „Na Snapeovi?“ ujišťovala se Lenka.

     „Jo, na Srabusovi,“ potvrdil Sirius.

     „Před chvílí jsem ho viděla. Vypadal opravdu rozzuřeně.“

     „Ani se mu nedivím,“ zamumlal Remus.

     „Náhodou, vypadal opravdu pěkně, jak ležel na zemi a jenom koulel očima…,“ zasmál se James, čímž nakazil i ostatní.

     „Však z toho máme taky dost velký problém,“ připomněl Sirius rozzuřenou profesorku McGonagallovou. „Ale stálo to za to!“

Zpět na obsah

Kapitola 19: Kapitola 18

18.kapitola - Řekni pravdu

     Po třiceti dnech dušení lektvaru Pobertové dodělávali poslední úpravy.

     „Tak, ještě chvíli a bude hotový,“ pochvaloval si Remus, zatím co míchal lektvar, který se stával ím dál víc průhledným.

     „Konečně,“ oddechl si James sedící vedle zamyšleného Siriuse.

     „Jak jí to chcete podstrčit?“

     „No…mohli bychom to dát do čokoládových kotlíků, ne? Ty má ráda,“ navrhl James a sledoval Remuse, jak lektvar přelévá do lahviček.

     „Tak, a je to,“ vstal Remus a začal uklízet náčiní.

     „Kdy jí to dáme?“ zajímal se James.

     „Co nejdříve, ne? Třeba zítra večer,“ navrhl Sirius.

     „Nezapomeň, že zítra máte školní trest,“ připomněl mu Remus.

     „No jo,“ zachmuřil se napomenutý, „copak já můžu za to, že Kratiknot vešel do dráhy letící učebnice?“

     „Kdyby jste tu učebnici neočarovali…,“ začal Remus s přednáškou.

     „Dej si pohov, to už jsme si vyslechli od něj.“

     Remus jen pokrčil rameny.

     „Pojďme dolů, třeba bude větší legrace,“ navrhl James. Přátelé přikývli hlavami na souhlas a vydali se z ložnice do Společenské místnosti.

     Bylo zde jako vždy plno. Studenti hučeli jako včely v úle, což se moc nelíbilo těm, kteří dělali domácí úkoly nebo se učili.

     Na chvíli se připojili ke skupince zaníceně hovořící o famfrpálu, poté si našli místo s trochou soukromí. Za okny svítilo únorové slunce. Sníh se v něm leskl jako poklad.

     „Brzy budu muset jet za matkou,“ povzdechl si unaveně Remus. To, že se blížil úplněk šlo poznat na jeho zdravotním stavu, který se pomalu začínal zhoršovat.

     „Chtěl bych, abychom mohli chodit s tebou,“ povzdechl si Sirius.

     „To je nemožné, ale díky,“ usmál se Remus. Vždy jej dojímalo jejich přátelství.

     „Musí se to nějak dát zařídit,“ řekl James. „Tedy kromě toho, že bys nás kousl.“

     „Nejde to,“ stál si na svém Remus.

     „Však uvidíme, kdo bude mít pravdu,“ zašklebil se James.

     „V čem?“ zeptala se Lenka, která se najednou odněkud objevila.

     „Eee…v tom, kdo vyhraje zítřejší famfrpálový zápas,“ zalhal Sirius.

     „Aha, já myslela…Ale nic,“ řekla Lenka.

     „Co jsi myslela?“ zajímal se James.

     „Ale nic,“ odbyla jej Lenka. „Co chcete dělat?“

     „Nemáme nějak na nic náladu…Jenom tak kecáme.“

     „Aha,“ přikývla Lenka. James se někde vypařil. Remus jej marně hledal v místnosti. Někam zmizel. V tom se mu ozval přímo u ucha známý hlas.

     „Nedáš si čokoládový kotlík, Lenko?“

     Remus se Siriusem se na Jamese dívali, jako by ho viděli poprvé.

     Lenka se s tichým „dík“ jeden kotlík vzala. Remus jej pozoroval než zmizel v lenčiných ústech. Lenka polkla.

     Všichni tři ji úzkostlivě pozorovali.

     „Jsi v pořádku, Lenko?“ zeptal se s obavami Remus.

     „Ano,“ odpověděla lenka.

     „Proč nemůžeš ani s jedním z nás chodit?“ zeptal se Sirius přímo.

     „Nechci vás zklamat. Nepocházím z této doby – nemohla bych s vámi zůstat. Nechci vám zlomit srdce.“

     „Ty nejsi z této doby?“ zeptal se překvapený Remus.

     „Ne, nejsem. V mé době jste už všichni mrtví…kromě Remuse.“

     „Takže jsi z budoucnosti?“

     „Ano.“

     „A proč jsi tady?“ zajímal se James.

     „V mé době je Voldemort velmi mocný. Jsem zde, abych lépe poznala jeho činy a úmysly, také jeho slabiny. Musíme ho zničit a k tomu potřebujeme informace.“

     „Kdo jsi?“ zeptal se Remus, který už nevěřil ničemu.

     „Lenka Láskorádová, studentka šestého ročníku v Bradavicích.“

     „Kdo tě tu poslal?“

     „Ve skutečnosti nikdo. Napadlo mě to samotnou a ostatní neměli kdy s tím souhlasit.“

     „Jak ses tu vlastně dostala?“

     „Díky Obraceče času.“

     „Brumbál ví, kdo jsi?“

     „Ano. On mi vlastně dává informace.“

     „A Brumbál ve vaší době ví, kde jsi?“

     „Ne, je mrtvý.“

     „A…vrátíš se do své doby?“

     „Samozřejmě. Na konci tohoto školního roku. Nahromadila jsem mnoho užitečných informací.“

     „Kolik let máš ve své době?“

     „Šestnáct.“

     „Hmm…,“ Remus byl stejně zaskočený jako ostatní. Tolik informací o Lence opravdu nečekal.

     Lenka sebou škubla.

     „Promiňte, říkali jste něco? Asi jsem usnula…,“ promnula si oči.

     „Hmm…ne,“ odpověděl zaskočený James a nenápadně mrkl na Siriuse s Remusem.

Zpět na obsah

Kapitola 20: Kapitola 19

     „Tak Lenka tu je jako špeh,“ řekl James snad posté. Seděl na posteli v ložnici obklopený svými kamarády.

     „Hmm,“ zamručel Remus. Hlavou se mu honila věta V mé době jste už všichni mrtví…kromě Remuse. Zajímalo ho, proč přežil jako jediný a jak zahyne James se Siriusem. Musel se hodně přemáhat, aby nezašel za Lenkou a nezeptal se jí na to.

     Z jeho myšlenek ho vytrhl překvapený výkřik Siriuse. Zaměřil na něj svou pozornost. Nějaká sova mu upustila na hlavu dopis.

     „Co tu dělá sova? Pošta přece chodí při snídani, ne?“ zeptal se Remus.

     „Upozorňuji tě na malý nedostatek v tvé větě, Remusi: pošta nám nechodí při snídaních, nýbrž létá,“ opravil ho James. Remus se rozesmál. Ale přip ohledu na bledého Siriuse ho smích přešel.

     „Co se děje?“ zeptal se James, který také objevil Siriusovu změnu.

     „Máme problém. A všichni,“ oznámil Sirius pohřebním hlasem.

     „Kdo to napsal?“ zajímal se James.

     „Chybí tu podpis,“ sdělil mu Sirius. V bledosti jej překonal jedině Remus. James byl celkem klidný, protože mu o nic pořádně nešlo – to, že se mu líbí Evansová věděl snad každý, ale dělal si starosti o své přátele.

     „Co s Lenkou? Měli bychom jí říct, že o ní někdo ví…ještě někdo kromě nás,“ navrhl Remus.

      „To nemůžeme! První musíme zjsitit, kdo to všechno o nás ví,“ zamyslel se James. „Musí to být někdo z Nebelvíru – jak by jinak věděl o Lence?“

     „Klidně na nás mohli použít naslouchací kouzlo,“ povzdechl si Remus. „To by potom mohl být kdokoli - některá ze Siriusových fanynek, Severus nebo tvé příbuzenstvo,“ kývl hlavou směrem k Siriusovi, „Bellatrix, Adromeda nebo Narcissa.“

     „To by bylo Severusovi nebo Bellatrix podobné,“ řekl Sirius. „A Snape zná dost kouzel. Aby dokázal i naslouchací. A má i důvod – nenávist vůči nám.“

     „Tak si na něj zítra došlápneme,“ navrhl James a mohutně zívl. „Ráno moudřejší večera.“

     Ostatní mu dali za pravdu.

     Po snídani se trio vydalo vyhledat Snapea. Našli ho přesně tam, kde čekali – před učebnou lektvarů.

     „Ahoj Seve,“ pozdravil černovlasého chlapce James.

     „Ahoj Jamie.“

     James potlačil vztek a pokračoval.

     „Děkujeme ti za tvůj krásný dopis, který jsi nám včera poslal,“ pokračoval.

     „Za jaký dopis?“ zeptal se udiveně Snape.

     „Nezapírej, je to zbytečné – my víme, že jsi to byl ty. Jenom by nás zajímalo, kde jsi k těm obviněním přišel.“

     „Mně je úplně jedno, co zajímá vás, ale já bych rád věděl, o čem vlastně mluvíte. Já jsem vám včera nic neposílal, až tak blbý nejsem.“

     „O tom bych docela pochyboval. Asi bychom ti měli připomenout pravdu. Ty jsi nám včera poslal výhružný dopis. Není na místě, abys zapíral. Nebo ti to nestačí říct?“ Sirius vytáhl hůlku z hábitu.

     „Myslete si, co chcete. Ale jak najdete toho, kdo vám ten dopis poslal, tak mi řekněte. Rád mu poděkuju,“ udělal Snape pohravou grimasu.

     „Ty - “ Sirius začal mávat hůlkou.

     „Ne, Siriusi, nech toho,“ zabrzdil ho Remus. „Nestojí ti za to.“

     „Máš štěstí,“ zasyčel Sirius a nechal se Remusem a Jamesem odtáhnout.

     „Myslím,. že mluví výjimečně pravdu,“ zamyslel se Remus. „V tom případě jsme ale zase na začátku.“

     „Koho podezíráte?“ zeptal se James.

     „No…když to nebyl Snape, tak to těžko byla moje sestřenice. Ta má podle všeho teď jiné starosti.“

     „Takže to musí být někdo z Nebelvíru,“ usoudil Remus. „Ale kdo?“

     „S kolika holkama jsi chodil, Siriusi?“ obrátil se na přítele James.

     „Hmm…,“ zamyslel se  Sirius a začal své úlovky počítat na prstech. Nevyšly mu ani na prsty obou rukou.

     „To je ono!“ vykřikl James až se po něm okolo stojící studenti ohlédli.

     „Podívej, ty jsi s tou poslední,“ začal vysvětlovat naléhavým šeptem Siriusovi, „měl schůzku v ten den, kdy jsme přišli na to, že Remus je vlkodlak. A na druhý den jsi s ní nechtěl mluvit. Měla by pádný důvod pro nepřátelství. Klidně nás mohla poslouchat.“

     „Něco na tom bude,“ řekl po chvíli Remus. Sirius pokýval hlavou.

     „Teď je pouze na tobě, Siriusi, abys zjistil, jestli je naše obvinění správné,“ řekl James.

     „Hmm…,“ zamručel Sirius. Netvářil se moc nadšeně při představě, že bude muset mluvit se svou bývalou.

     „Hej, Seleno! Můžu s tebou mluvit?“ oslovil Sirius nebelvírskou studentku.

     „Hmm, proč ne. Klidně,“ přikývla a nechala se jím odvést do soukromí.

     „Zlobíš se na mě?“ zeptal se Sirius. V duchu se k této otázce musel přemlouvat – jeho hrdost nedovolovala takové otázky.

     „Ne, za co?“ předstírala dívka údiv nad tím chlapcem, kterému dosti dlouhou dobu nemohla přijít na jméno.

     „Ty víš přece za co. Chtěl jsem ti poděkovat za ten krásný dopis, který jsi mi včera poslala…“

     „To nic,“ začervenala se. „A jak zní teda tvá odpověď? Ano nebo ne?“ S těmito dvěma slovy se narovnala a zatvářila se vážně.

     „Samozřejmě, že ne!“ naježil se Sirius. Tak ona jim poslala ten výhružný dopis! A ještě se bude s takovým klidem ptát, jestli ano nebo ne?

     „Tak proč jsi vlastně přišel?“ zeptala se smutně. „Pochybuji, že jsi mě chtěl vidět. Spíše jsi chtěl vidět moji reakci na tvou odpověď. Tu radost ti neudělám,“ zatvářila se odhodlaně. „To ´ne´ mi neříkáš ty, ale to ´ne´ ti říkám JÁ!“ otočila se na podpatku a rychlým krokem zamířila pryč.

     „Tak to je vyřízené,“ zamumlal Sirius a šel najít své kamarády.     

Zpět na obsah

Kapitola 21: Kapitola 19

     „Tak Lenka tu je jako špeh,“ řekl James snad posté. Seděl na posteli v ložnici obklopený svými kamarády.

     „Hmm,“ zamručel Remus. Hlavou se mu honila věta V mé době jste už všichni mrtví…kromě Remuse. Zajímalo ho, proč přežil jako jediný a jak zahyne James se Siriusem. Musel se hodně přemáhat, aby nezašel za Lenkou a nezeptal se jí na to.

     Z jeho myšlenek ho vytrhl překvapený výkřik Siriuse. Zaměřil na něj svou pozornost. Nějaká sova mu upustila na hlavu dopis.

     „Co tu dělá sova? Pošta přece chodí při snídani, ne?“ zeptal se Remus.

     „Upozorňuji tě na malý nedostatek v tvé větě, Remusi: pošta nám nechodí při snídaních, nýbrž létá,“ opravil ho James. Remus se rozesmál. Ale přip ohledu na bledého Siriuse ho smích přešel.

     „Co se děje?“ zeptal se James, který také objevil Siriusovu změnu.

     „Máme problém. A všichni,“ oznámil Sirius pohřebním hlasem.

     „Kdo to napsal?“ zajímal se James.

     „Chybí tu podpis,“ sdělil mu Sirius. V bledosti jej překonal jedině Remus. James byl celkem klidný, protože mu o nic pořádně nešlo – to, že se mu líbí Evansová věděl snad každý, ale dělal si starosti o své přátele.

     „Co s Lenkou? Měli bychom jí říct, že o ní někdo ví…ještě někdo kromě nás,“ navrhl Remus.

      „To nemůžeme! První musíme zjsitit, kdo to všechno o nás ví,“ zamyslel se James. „Musí to být někdo z Nebelvíru – jak by jinak věděl o Lence?“

     „Klidně na nás mohli použít naslouchací kouzlo,“ povzdechl si Remus. „To by potom mohl být kdokoli - některá ze Siriusových fanynek, Severus nebo tvé příbuzenstvo,“ kývl hlavou směrem k Siriusovi, „Bellatrix, Adromeda nebo Narcissa.“

     „To by bylo Severusovi nebo Bellatrix podobné,“ řekl Sirius. „A Snape zná dost kouzel. Aby dokázal i naslouchací. A má i důvod – nenávist vůči nám.“

     „Tak si na něj zítra došlápneme,“ navrhl James a mohutně zívl. „Ráno moudřejší večera.“

     Ostatní mu dali za pravdu.

     Po snídani se trio vydalo vyhledat Snapea. Našli ho přesně tam, kde čekali – před učebnou lektvarů.

     „Ahoj Seve,“ pozdravil černovlasého chlapce James.

     „Ahoj Jamie.“

     James potlačil vztek a pokračoval.

     „Děkujeme ti za tvůj krásný dopis, který jsi nám včera poslal,“ pokračoval.

     „Za jaký dopis?“ zeptal se udiveně Snape.

     „Nezapírej, je to zbytečné – my víme, že jsi to byl ty. Jenom by nás zajímalo, kde jsi k těm obviněním přišel.“

     „Mně je úplně jedno, co zajímá vás, ale já bych rád věděl, o čem vlastně mluvíte. Já jsem vám včera nic neposílal, až tak blbý nejsem.“

     „O tom bych docela pochyboval. Asi bychom ti měli připomenout pravdu. Ty jsi nám včera poslal výhružný dopis. Není na místě, abys zapíral. Nebo ti to nestačí říct?“ Sirius vytáhl hůlku z hábitu.

     „Myslete si, co chcete. Ale jak najdete toho, kdo vám ten dopis poslal, tak mi řekněte. Rád mu poděkuju,“ udělal Snape pohravou grimasu.

     „Ty - “ Sirius začal mávat hůlkou.

     „Ne, Siriusi, nech toho,“ zabrzdil ho Remus. „Nestojí ti za to.“

     „Máš štěstí,“ zasyčel Sirius a nechal se Remusem a Jamesem odtáhnout.

     „Myslím,. že mluví výjimečně pravdu,“ zamyslel se Remus. „V tom případě jsme ale zase na začátku.“

     „Koho podezíráte?“ zeptal se James.

     „No…když to nebyl Snape, tak to těžko byla moje sestřenice. Ta má podle všeho teď jiné starosti.“

     „Takže to musí být někdo z Nebelvíru,“ usoudil Remus. „Ale kdo?“

     „S kolika holkama jsi chodil, Siriusi?“ obrátil se na přítele James.

     „Hmm…,“ zamyslel se  Sirius a začal své úlovky počítat na prstech. Nevyšly mu ani na prsty obou rukou.

     „To je ono!“ vykřikl James až se po něm okolo stojící studenti ohlédli.

     „Podívej, ty jsi s tou poslední,“ začal vysvětlovat naléhavým šeptem Siriusovi, „měl schůzku v ten den, kdy jsme přišli na to, že Remus je vlkodlak. A na druhý den jsi s ní nechtěl mluvit. Měla by pádný důvod pro nepřátelství. Klidně nás mohla poslouchat.“

     „Něco na tom bude,“ řekl po chvíli Remus. Sirius pokýval hlavou.

     „Teď je pouze na tobě, Siriusi, abys zjistil, jestli je naše obvinění správné,“ řekl James.

     „Hmm…,“ zamručel Sirius. Netvářil se moc nadšeně při představě, že bude muset mluvit se svou bývalou.

     „Hej, Seleno! Můžu s tebou mluvit?“ oslovil Sirius nebelvírskou studentku.

     „Hmm, proč ne. Klidně,“ přikývla a nechala se jím odvést do soukromí.

     „Zlobíš se na mě?“ zeptal se Sirius. V duchu se k této otázce musel přemlouvat – jeho hrdost nedovolovala takové otázky.

     „Ne, za co?“ předstírala dívka údiv nad tím chlapcem, kterému dosti dlouhou dobu nemohla přijít na jméno.

     „Ty víš přece za co. Chtěl jsem ti poděkovat za ten krásný dopis, který jsi mi včera poslala…“

     „To nic,“ začervenala se. „A jak zní teda tvá odpověď? Ano nebo ne?“ S těmito dvěma slovy se narovnala a zatvářila se vážně.

     „Samozřejmě, že ne!“ naježil se Sirius. Tak ona jim poslala ten výhružný dopis! A ještě se bude s takovým klidem ptát, jestli ano nebo ne?

     „Tak proč jsi vlastně přišel?“ zeptala se smutně. „Pochybuji, že jsi mě chtěl vidět. Spíše jsi chtěl vidět moji reakci na tvou odpověď. Tu radost ti neudělám,“ zatvářila se odhodlaně. „To ´ne´ mi neříkáš ty, ale to ´ne´ ti říkám JÁ!“ otočila se na podpatku a rychlým krokem zamířila pryč.

     „Tak to je vyřízené,“ zamumlal Sirius a šel najít své kamarády.     

Zpět na obsah

Kapitola 22: Kapitola 20

     Bylo uprostřed května, blížily se závěrečné zkoušky, které rozhodovaly o pokračování ve studiu v dalších ročnících.

     Remus bral toto období velmi vážně. Děsila ho představa, že by se nedostal do dalšího ročníku. Naopak James se Siriusem svou energií neplýtvali na takové přízemní věci jako je učení teorie. Přešli rovnou na praxi, což znamenalo pro ostatní spolužáky zvětšená opatrnost. Nemálo žáků skončilo spoutaných někde na zemi, za což ale samozřejmě strávili James se Siriusem mnoho večerů v kabinetech profesorů.

     Lenka se na zkoušky také moc nepřipravovala. Jamesovi, Siriusovi a Remusovi bylo jasné, že se na ně nemusí učit vůbec, protože všechno umí, ale nesměla být ostatním  nápadná.

     Jednoho večera si ředitel zavolal Siriuse s tím, že pokud chce, může vzít jako doprovod i Jamese se Siriusem. Ti samozřejmě přijali a následovali Siriuse do ředitelova kabinetu.

     „Jistě se ptáte, proč Vás volám. Předem Vás uklidním, že jste opravdu nic neprovedl, pane Blacku,“ řekl Brumbál, jako by reagoval na myšlenky Siriuse.

     „Zavolal bych i pana Pettigrewa, ale je mi známo, že už není Vaším přítelem.“ Odmlčel se. Ani nečekal, že mu někdo odpoví.

     „Rád bych si s Vámi pohovořil ohledně Vašeho levého nadloktí – ohledně Znamení zla,“ vysvětlil Brumbál. Ticho. Žádná reakce.

     „A mohl bych se zeptat, na co jste přišel? Mám ho už od října a vy mě voláte až koncem května…,“ přerušil ticho lehkou výtkou Sirius.

     „Samozřejmě se můžete zeptat. Otázkou ovšem zůstává, zda – li Vám odpovím,“ odvětil klidně Brumbál.

     „Než odpovím na Vaši otázku, zeptám se nejdříve já: nebolela Vás ona ruka, nepocítil jste bolest na místě, kde se nachází Vaše Znamení?“

     Sirius se zamyslel a poté zavrtěl hlavoou.

     „To je dobře. Souhlasí to s mou teorií, že to Znamení máte pouze jako pojistku. Voldemort Vás bere mezi své řady, ovšem pouze jako záložníka. Když něco bude potřebovat zjistit v Bradavicích, zavolá Vás. Do té chvíle jste v bezpečí.“

     „Takže si myslíte, že mi nic nehrozí?“ zeptal se Sirius.

     „To samozřejmě ne. Na člověka vždy něco číhá. Na Vás právě závěrečné zkoušky,“ usmál se Brumbál. „Ale co se týče toho Znamení, tak prozatím ne.“

     „Děkuji za Vás vynaložený čas, pane,“ poděkoval Sirius.

     „Není zač. A teď se jděte učit, ať Vás všechny uvidím ve druhém ročníku.“

     „Nashledanou,“ rozloučili se všichni a odešli.

     „Tak vidíš, jsi za vodou,“ radoval se James. „Teď budeš mít to Znamení prostě jako ozdobu.“

     „Díky, ale kdybych chtěl ozdobu, tak si určitě nechám udělat zelenou lebku s hadem,“ řekl uštěpačně Sirius.

     „Už jenom složit zkoušky a jsme za vodou všichni,“ povzdechl si Remus.

     „Ty zkoušky vůbec nejsou tak těžké, jak jsem si představoval,“ liboval si Sirius sedící u břehu jezera pod rozložitým dubem. „Ani bych se nemusel učit, a zvládl bych to.“

     „Hmm,“ zamručel nesouhlasně Remus, který se poctivě učil na zkoušku z přeměňování.

     „Remusi, proč se učíš, vždyť to všechno umíš!“ nechápal James.

     „Jasně, ale jenom díky toho, že se učím,“ zazněla podrážděná odpověď. Remus byl poslední dobou náladovější – blížil se úplněk a ještě k tomu zkoušky…

     „Zvládneme to všichni,“ povzbuzoval ho líně Sirius. Byl velmi horký den.

     „Samozřejmě,“ odtušil James. Pak mrkl na Siriuse, který rychlostí blesku vytrhl Remusovi učebnici z rukou a hodil ji Jamesovi, který začal před zuřícím Remusem utíkat.

     Honili by se dlouho, kdyby je nezastavila lenka. Opět měla zasněný výraz, který jí slušel.

     „Můžu s vámi mluvit?ů zeptala se. Všichni tři přikývli.

     „Pojďme, prosím, někde jinde. Někde, kde není tolik poslouchajících uší,“ poprosila.

     Poslechli ji a následovali Jamese do prázdné učebny. Zde si Lenka sedla na parapet, otevřela okno dokořán a řekla: „Musím vám něco říct.“

Zpět na obsah

Kapitola 23: Kapitola 21

     Rozhostilo se ticho. Trio čekalo, co jim chce říct, když se u toho tváří tak vážně.

     „Další rok rok už tu nebudu,“ řekla nakonec Lenka. „Stěhujeme se. Nebo spíš – já se stěhuju.“

     „Jasně, do jiné doby,“ řekl Sirius. „Do tvé doby.“

     James s Remusem se na sebe podívali. Pak uznali, že je nejlepší jednat na rovinu.

     „Ano,“ zamrkala překvapeně Lenka. „Jak to víte?“

     „Veritasérum,“ odpověděl prostě James. Lenka se usmála.

     „Jasně, lektvar pravdy. Jste chytřejší než jsem si myslela.“ Odmlčela se.

     „Chtěla jsem se s vámi rozloučit, protože já už půjdu dnes večer. Jsme tak s Brumbálem domluvení. Ale trochu jste mi to zkomplikovali,“ zamyslela se.

     „Jak? Čím?“ zeptal se Remus.

     „Víte o mně až moc,“ vysvětlila jim.

     „A nejen my,“ řekl Sirius.

     „Kdo ještě?“ zeptala se.

     „To právě nevíme. Mysleli jsme si, že už jsme ho odhalili, ale zmýlili jsme se.“

     James s Remusem se na něj nechápavě dívali.

     „Tohle mi příšlo,“ podal jim pergamen.

     „To snad není možné,“ řekl nevěřícně Remus. I James se tvářil překvapeně.

     Pouze Lenka zůstala v klidu.

     „Už jsi mu odpověděl?“ zeptala se.

     „Ne,“ přiznal Sirius.

     „Tak mu napiš, ať se po večeři staví do učebny přeměňování. Že se s ním chceme domluvit.“

     „To je chytré,“ ocenil její nápad Jamea. Sirius poslal po sově odpověď.

     „Kdo myslíte, že to je? A věříte, že přijde?“ zeptal se potom.

     Nikdo mu nebyl schopen odpovědět.

     „Už by tu měl být,“ zamumlal James, když netrpělivě očekávali neznámého. „Skoro všichni už musí být po večeři.“

     „Dej mu čas,“ poradila mu Lenka ve chvíli, kdy se opatrně otevřely dveře učebny a dovnitř vstoupila postava.

     „Ty?!“ vykřikl Sirius, když poznal, o koho se jedná.

     „Ano, já,“ opdověděl mu dotyčný. Byl to Petr Pettigrew.

     „Myslela jsem si to,“ řekla Lenka. „Nechali jste ho být, když jsem přišla a on si nenašel jiné přátele. Proto vás potají poslouchal a špehoval. Je to tak?“ otočila se k Petrovi. Ten kývl překvapeně hlavou na souhlas.

     „Stačí, když se s ním začnete bavit a on už pro vás nebude hrozbou. Alespoň ne teď.“

     „S ním že se máme bavit?ů vykřikl nevěřícně James.

     „Je to stále váš přítel,“ řekla Lenka. „Dá se říct, že jste ho zradili. Ale pořád jste přátelé.“

     „Lenka má pravdu,“ řekl Remus. James a Sirius to po chvíli zdráhání přiznali taky.

     „Takže já už jsem svůj úkol splnila. Teď musím udělat poslední věc,“ řekla Lenka a vytáhla hůlku.

     „Co chceš udělat?“ zeptal se s obavami Remus.

     „Musím Vám vymazat paměť a změnit nějaké vzpomínky na mě. Víte toho o mě moc. Všichni čtyři. Nebuďte proti, prosím.“

     „Dobře,“ svolil Sirius.

     „Tak…sbohem,“ rozloučila se s každým polibkem na tvář a pronesla příslušné zaklínadlo. Poté vyběhla z učebny se slzami v očích a už ji nikdy neviděli.

Zpět na obsah

Kapitola 24: Závěr

     Černovlasý chlapec seděl mlčky v kupé se svými přáteli. Myšlenky na školní rok se mu honily hlavou.

     Poznal své nejlepší kamarády i po počátečních nesnázích.

     Dokázal zlomit srdce nejedné dívce.

     Obhájil si své jméno.

     Získal „krásnou“ ozdobu ruky.

     Získal nepřítele.

     Poznal neobyčejnou dívku, kterou ve vlaku marně hledal.

     Ale to nejpodstatnější…nebyl sám.

     Vždy měl někoho, na koho se mohl spolehnout, někoho, o koho se v těžkých chvílích mohl opřít a říci mu vše. Poznal cenu přátelství.

     „Je zvláštní jet domů,“ prohlásil do ticha Remus.

     „Já nejedu domů,“ řekl prostě Sirius a odvrátil tvář k oknu.

     We will meet again   

Zpět na obsah