Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4
Kapitola 5: Kapitola 5
Kapitola 6: Kapitola 6
Kapitola 7: Kapitola 7
Kapitola 8: Kapitola 8

Kapitola 1: Kapitola 1

Harry Potter ležel ve svém pokoji na staré posteli, která zažila již lepší časy. Je to už měsíc, co umřel Sírius a on se s tím ještě stále pořádně nevyrovnal. Jen ležel na posteli a koukal do stropu, často vzpomínal na okamžiky s jeho kmotrem. Přemýšlel o té věštbě a uvědomil si, že je pravdivá. Pokud bude žít Voldemort, tak mu bude neustále brát jeho blízké a on tak nebude moct žít. Měl by něco začít dělat, vzchopit se, vždyť ani Sírius by nechtěl, aby se trápil.

S odhodláním se Harry postavil a opatrně pohlédl z okna. Službu dneska měla Tonksová, právě zakopla o kořen stromu rozplácla se až na chodník. Opravdu velmi nenápadná, ušklíbl se v duchu.

Chlapec, který přežil se podíval na hromádku dopisů, které mu přišly od jeho kamarádů a členů Řádu. Neotevíral je, neměl na to náladu a taky je otevřít nechtěl, nepotřeboval slyšet řeči o tom,jak je jim líto, co se stalo a jak moc mu rozumí.

Rozhodl se, že se musí něco naučit, vždyť vždycky, když se střetl s Voldemortem, tak z toho vyšel živý jen náhodou, měl prostě štěstí. A to se nemusí opakovat. Povzdechl si a rozhodl se, že bude muset odejít. Tady nemohl zůstat, jen svou přítomností ohrožoval spoustu lidí okolo. Možná by mohl do Godricova dolu, i když kdo ví, jak bude jeho rodný dům vypadat a kde přesně vůbec je, musel by se zeptat Remuse a tomu by to mohlo být podezřelé. A pak by to bylo první místo, kam by ho šel hledat. Ne, musí jít někam jinam…

Z ničeho nic se za ním ozvalo zakašlání. harry se prudce otočil a hleděl na vysokého hnědovlasého muže. Mohlo mu být něco okolo čtyřiceti, ale jeho oči byly mnohem starší.. Ale cítil z něj dobro. Byl oblečený do černých kalhot  a bílé košile, přes toto oblečení měl přehozený černý hábit.

„ Kdo jste?“ Zajímal se ihned mladík.

„ Jmenuji se Alexandr Rupert Parker, jsem bývalý tajný agent.“ Harrymu se na něj nedůvěřivě podíval, něco o něm už četl.

„ A co po mě chcete? A nemáte být náhodou mrtvý?“

„ Ach ano, měl bych být. Díkybohu se to ale Voldemortovi nepodařilo. Před deseti lety jsem založil školu pro další tajné agenty, které budu cvičit v boji proti zlu. Nikdo o tom neví, školu otevírám tento rok poprvé, protože se už nemůžu dívat na ty packaly z ministerstva. Někdo musí bojovat proti Voldemortovi a myslím,že ministerstvo v čele s Pepletalem bude první, kdo se vzdá.“ Prohlásil znuděně a s úsměvem jako by tohle říkal dneska minimálně po desáté.

„ Stále jste nevysvětlil, co to má společného se mnou.“

„ Myslím, že chápeš. Potřebuji žáky, ale jen ty nejlepší z nejlepších a ty, kteří stojí na straně dobra. A k tomu ty se musíš něco naučit, ta věštba mluví jasně… Máš dvě možnosti: zabije tě Voldemort a ty se mu nebudeš moc ani postavit jako rovný rovnému a nebo přijmeš mou nabídku ke studiu a nakopeš mu zadek, minimálně mu budeš rovnocenným soupeřem.“ Mladík již byl rozhodnut…

„ Ale co mojí přátelé? Nemůžu jen tak zmizet…“ Vzpomněl si ještě na své blízké.

„ Dávám ti šest let studia, kdy se budeš učit všem odvětvím magie a mnohem více věcem. Za těch šest let, co se budeš učit, tady uběhne pár minut. Složitým kouzlem, které jsme vymyslel, zastavím v tomto světě čas. Nikdo si to neuvědomí a nikdo za tu chvíli nebude vraždit  a budeš mít přátelé v bezpečí. Přijímáš?“

„ Ano, moc rád.“ Po dlouhé době se usmál a z pod postele vytáhl školní kufr, kam ještě přihodil pár věcí, které měl na nočním stolku – album s fotografiemi rodičů, fotku s přáteli a s kmotrem. Poté zavřel kufr, byl připraven zmizet.

„ Tak fajn, půjdeme.“ Alex vytáhl malý talířek, který sloužil jako přenášedlo. Když se ho Harry dotkl, tak jeho nový učitel napočítal do tří a poté se s ním všechno začalo točit. Právě kvůli tomuhle točení nesnášel přenášedla.Dopadli na louku, uprostřed které stál hrad. Na první pohled se dalo poznat, že je mnohem starší než Bradavice, ale byl zase o něco menší. Kolem louky pak byly lesy a menší jezero.

„ Páni,“ uniklo Harrymu z úst.

„ Tak pojď, jsi poslední ze studentů. Nejdříve půjdeme do jídelny na oběd a pak vás rozdělím do pokojů. Bude se vás tady učit zatím pouze šest, musel jsem vybírat lidi z celého světa, protože nevím,co se děje, ale nějak nikdo nemá tak velký magický potenciál. Nebo ho nevyužívá jak by měl.“

„ Jak vám mám vlastně říkat?“ Zajímal se poslední ze studentů.

„ Při hodinách pane, jinak mi můžeš říkat jménem, ale atále vykat, až pokud dokončíš studium zde, tak mi budeš moct tykat.“

„ Dobře.“  Zbytek cesty absolvovali mlčky, Harry se jen okouzleně díval kolem sebe. Bylo to tam opravdu nádherné. Když vešel do hradu, chvíli se musel zastavit a rozdýchat ten šok. Bylo to tam mnohem krásnější než v Bradavicích, velké a přesto milé, všude to na něj promlouvalo a říkalo, že tady je doma. Okolo stěn byly sochy a brnění, na stěnách visely obrazy a u oken byly tmavě modré závěsy. Strom byl očarovaný, ukazoval oblohu jaká byla právě venku.

Když vešli do jídelny, upřelo se na ně pět párů očí, tři dívčí a dva chlapecké. Usmál se na ně a představil se, hned na první pohled mu byli sympatičtí.

„ Simona von Darkmoor, pocházím z Francie.“ Představila se černovlasá dlouhovlasá dívka se hnědýma očima. Podle jejího příjmení usoudil, že pochází z nějakého významného rodu.

„ Moc mě těší.“

„ Jo, mě taky.“ Usmála se na něj a na tvářích se jí vytvořily roztomilé dolíčky.

„ Já jsem Angela Moneyová a pocházím z Montany, poslední rok jsem ale bydlela v LA.“ Představila se mu další z dívek, tentokrát blondýnka s modrýma očima. Vypadala jako anděl, vlasy se jí k tomu stáčely do prstýnků, které jí lemovaly oválný obličej. Taky se na ni usmál.

„ A já jsem Rose Karnelová a pocházím z Austrálie.“ Zazubila se na něj poslední z dívek, taktéž černovláska, ale měla naprosto rovné vlasy jako hřebíky sestříhané tak, že nejkratší pramen jí sahal něco nad ramena.

„ Adam Müller, narodil jsme se v Německu, ale od svých pěti let žiji v Kanadě.“ Promluvil hnědovlasý kluk, který měl promelírované vlasy.

„ Taog Feon a jsem z Irska,“ představil se středně vysoký opálený kluk. „ Moje jméno se odvozuje od keltského Boha.“ Zazubil se a ukázal své sněhově bílé zuby. Byl veselý a šťastný, že poznal nové lidi, kteří vypadali, že budou v pohodě.

„ Fajn,takže jste se seznámili. Teď něco málo k organizaci. Pokoje budete mít po třech a jedno celé patro bude vyhrazeno pouze vám. Pokud někdy přijmu další studenty, tak budou mít patro pod vámi, ano? Budete se učit vždy od sedmi hodin rán až do šesti odpoledne, to je bez debat.“ Podíval se na ně ostře. „ Musíte se toho ještě hodně naučit, nejste tak silní, jak si možná myslíte. Někteří z vás si to již uvědomili,“ koutkem oka se podíval na mladého Pottera, který se podíval do desky stolu. „ Snídaně bude o půl sedmé, oběd ve dvanáct a večeře se bude podávat o šesté. Každý rok, co tady uplyne, budete skládat zkoušku. Pokud ji neuděláte, pak mi nezbude nic jiného, než vás poslat zpět domů. Budete si pamatovat kouzla, ale nebudete vědět nic o osobách, které tady jsou a také zapomenete důvěrné informace. Teď bych vám rád představil další vaše učitele.“ Před studenty předstoupilo dalších pět lidí ve stříbrných pláštích, kteří si s vyslovením jejich jména sundávali kápě.

„ Bývalá tajná agentka Selena  Woodová vás bude učit boj s mečem a ostatními zbraněmi, také boj z blízka a léčitelství.“ Kápi si sundala první postava a odhalila tak svou tvář. Žena měla jemné rysy v obličeji, tmavě hnědé vlasy, které se jí jemně vlnily. Usmála se na ně.

„ Bývalý agent William Judges vás bude učit černou magii, obranu proti ní a lektvary.“ Druhá postava odhalila svůj obličej. Byl to muž okolo čtyřiceti let, hnědé oči a černé nepoddajné vlasy.

„ Jane Ostenová, bývalá agentka na francouzském ministerstvu vás bude učit jazyky, etiketu, kouzelné formule a také vám bude dávat lekce tance a herectví.“ Žena v bílém plášti si sundala kápi a většina zalapala po dechu. Před nimi stála žena, která byla nápadně podobná Simoně.

„ Mami,“ zašeptala dívka a v očích se jí třpytily slzy. Hned se zvedla od stolu a spěchala svou maminku obejmout. „ Mami,“ šeptala stále dívka a nevěřila svým očím. Ostatní se jen usmívali, bylo to dojemné rodinné setkání po 10 letech.

„ Myslela jme, že jsi mrtvá. Kde jsi byla? Dali mě k pěstounům, vyrůstala jsem u von Darkmoora.“ Říkala tiše a dívala se jí do očí, tolik ji milovala a při tom nenáviděla, že ji opustila.

„ Promiň mi to, ale nebylo jisté, zda to přežiju. Jen díky Alexovi mě nezabili a já se uzdravila.Ale dlouho jsem ležela v kómatu, probrala jsem se až před pár týdny. Hned jsme se na tebe šla podívat, ale nemohla jsme se ti ukázat, bylo to příliš nebezpečné. Promiň mi to, maličká.“ Přikývla, chápala, proč nepřišla, prostě jen nemohla.

„ Představuji vám svou matku, Jane Ostenovou, nejlepší tajnou agentku, kterou francouzské ministerstvo kdy mělo. Ještě před pár hodinami považovanou za mrtvou a dávanou za vzor všem bystrozorům, tajným agentům a žákům škol.“ Prohlásila Simona pyšně.

„ A taky ženu, která přežila týden u lorda Vodlemorta aniž by mu prozradila jedinou informaci a poté dokázala ještě utéct a zdemolovat mu polovinu sídla. Tím, že nic neprozradila, zachránila hodně životů, dokonce i ten můj a před šesti lety se ji pokusili zabít jedni z posledních Smrtijedů, ale díky Alexovi přežila.“ Doplnil Simonu muž, který stál hned vedle. Sundal si kápi a před nimi stál blonďatý muž s delšími vlasy. Rysy jeho tváře byly ostré, ale když se usmál, celý se rozzářil jako sluníčko.

„ Jmenuji se Erik Vegas, jsem bývalý tajný agent španělského ministerstva a budu vás učit bílou magii, obranu proti ní a souboje.“ Další postava si odkryla kápi a odhalila svůj obličej. Byla to žena s hnědými vlasy a tmavýma očima, byla nižší a jasně se dalo poznat, že její předci byli z Číny nebo Japonska.

„ Mé jméno je May Chanová, kdysi jsem byla jednou z osobní ochranky ministra v Japonsku, ale po pádu Voldemorta mě obvinili ze smrti ministra a vraždy mé rodiny. Při tom, když jsem se bránila, jsem málem zemřela. Před pár dny jsem byla očištěna od všech obvinění a propuštěna z Azkabanu, kam mě poslali na doživotí. Já vás budu učit runy, věštění z čísel a živlovou magii.“

„ A já vás budu učit nitrobranu a nitroztyp, také kouzlení bez hůlky a všichni s vámi budeme cvičit fyzickou kondici. Péči o kouzelné tvory budete mít s kentaurem Narem, kterého vám představím až zítra. Studium mudlů a s ním spojené předměty vám budeme přednášet všichni na střídačku. Teď vám ukážeme vaše pokoje  západní části.My, tedy profesoři, máme pokoje v severní části hradu, je naše celé jedno křídlo. U rozvrhu, který dostanete zítra, budete mít přiloženou i mapku hradu. Pokud se zpozdíte a nebo nebudete při hodinách pořádně pracovat, tak budete makat dvakrát tolik, uložím vám dvojnásobek než bylo zamýšleno množství. To platí pro každého z vás, nikdo nebude vyjímkou.“  Ujal se znovu slova ředitel.

„ Jídlo budete mít dnes na pokojích, potřebujeme se ještě na něčem domluvit.“ Doplnil ještě informace William, protože si všiml některých hladových pohledů svých svěřenců.

„ Simon, promluvíme si večer, ano? Musím ti toho hodně vysvětlit.“ Usmála se na svou dceru její matka a poté usedla ke stolu, zatímco studenti i s ředitelem odcházeli…

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

Ředitel odváděl studenty do jejich pokojů a při tom jim povídal o historii tohoto kouzelného místa.

„ Tento hrad byl letním sídlem samotného Merlina, který zde ale pobýval jen zřídka. Po Merlinově smrti byl pozemek i s hradem podarován mému předkovi, který zde i s rodinou pobýval po celý rok. Před sto lety bylo toto sídlo zničeno, nedalo se obývat a oprava by stála příliš mnoho peněz. Až před deseti lety jsem začal dávat hrad do pořádku, perfektně se hodil pro mé účely, všichni již zapomněli jeho polohu a také byl vyškrtnutý ze všech záznamů. A ty záznamy, kde zůstal, tak ty jsem zničil.“ Ušklíbl se a vzpomněl si na včerejší cestu do archívu v Alexandrii. Vždycky si myslel, že je složitější dostat se tam tajně, ale zmýlil se, bylo to až  příliš jednoduché. Mnohem horší bylo najít záznamy, které potřeboval…

„ Je zde spoustu ochranných kouzel, které jsem hledal více než sedm let, protože spousta jich byla už zapomenuta a našel jsem je v těch nejstarších a nejděsivějších knihách, které kdy existovaly.“

Dorazili do západního křídla a nyní stačilo jít jen do správného patra… Teprve v pátém patře se zastavili.

„ Vpravo jsou připravený pokoje pro slečny a vlevo pro pány. Nezapomeňte, že v sedm hodin vám začíná výuka před hradem. Rozvrh i s plánkem hradu vám doručíme večer, jídlo budete mít ve  společenské místnosti, která je přímo na konci chodby. Zatím nashledanou.“ Rozloučil se s nimi ředitel a odcházel zpět do jídelny, potřeboval s kolegy spoustu věcí projednat.

Jako první k pokoji vykročil Taog, chtěl využít zaváhání ostatních a zabrat co nejlepší pokoj, přece jen v té ložnici bude spát dalších šest let a to je poměrně dlouhá doba. Harry si hned uvědomil o co mu jde a snažil se ho předběhnout, to se mu ale nepodařilo a tak mu alespoň podkopl nohy a jeho nový spolužák se svalil na zem jako hruška. Tak trošku si nabil nos. Zatímco se přetahovali a navzájem si podkopávali nohy, tak nerušeně do pokoje vešel Adam a na chvíli zůstal ohromeně stát. Ocitl se v obývacím pokoji,  který byl spojený  s jídelnou a kuchyní, taky u dveří byla knihovna a křesílka, aby nemuseli knihy nikam odnášet. Knih tam bylo opravdu dost, pokud to přečte a zapamatuje si to, tak bude fakt machr. Celý pokoj byl laděn do uklidňujících barev, každý se tam musel cítit dobře. Z této místnosti vedly troje dveře. Jedny otevřel a ocitl se v ložnici pro jednu osobu, která byla opravdu přepychově zařízená. Velká postel, noční stole, skříň a ještě psací stůl. No a pár obrazů s drobností všude kolem. Ihned v tom pokoji zůstal, opravdu se mu líbil a byl si jistý, že tam těch šest let bude trávit rád. U postele už stál jeho kufr, skřítci ho tam přenesli hned, když si všimli, že si vybral svůj pokoj. Z pokoje vedly ještě dveře do jeho vlastní koupelny, kde byla velká rohová vana, ale také se tam nacházel sprchový kout.

Adam si mávnutím hůlky vybalil své věci a ty se mu hned  naskládaly i do skříni. Jen fotografie, které zůstaly v kufru, položil na svůj noční stolek s láskou. Byl tam se svou rodinou, babičkou a pak ještě pár přáteli z Irska.

Harry si uvědomil, že ten nejlepší pokoj už asi zabral Adam a tak už nebylo o co se prát. Proto nechal svého nového známého, aby ho klidně předběhl a vešel do místnosti první. Harry šel hned za ním a s úžasem si prohlížel místnost. Hned poté vešel do dveří, které jako jediné byly zavřené, Adam i Taog si totiž své pokoje už zabrali.

Chlapec, který přežil se s úsměvem rozhlédl po své ložnici. Vypadala úchvatně, nečekal, že tam bude takový luxus, někdo pravděpodobně chtěl, aby se cítili dobře.

Když všichni prozkoumali své pokoje, uvědomili si, že venku se již stmívá a oni měli už docela velký hlad. Proto se vydali do společenské místnosti, kde měli mít dnes jídlo. Společenská místnost byla opravdu okouzlující, dost připomínala místnost Nebelvíru v Bradavicích spojenou s KNP, protože plnila přání.  Ihned se posadili ke stolu a dali se do jídlo, kterého tam bylo opravdu hodně. Harrymu to připomínalo hostinu na začátku roku v Bradavicích.

„ Páni, to je výborné… Snad tady bude takové jídlo pokaždé.“ Promluvil s plnou pusou Adam. Angela se na něj trošku znechuceně podívala, jelikož seděla přímo naproti němu a opravdu nepotřebovala vidět to, co má v ústech.

„ Možná jo,“ usmál se Harry s nabral si další porci. Měl opravdu obrovský hlad, u Dursleyů se práv moc nenajedl. Možná by se mohl naučit pár kouzel na přípravu jídla, to by pak nehladověl.. ale ještě by si musel začarovat hůlku, aby ho neodhalili, že čaruje, jinak by ho to opravdu naštvalo.

„ Co takhle pustit nějakou hudbu? Je tady ticho.“ Zeptala se Simone, která byla zvyklá poslouchat hudbu vždy a všude.

„ Ok, co posloucháte?“ Zajímal se Taog.

„ Hlavně ať to nejsou žádné slaďáky, jinak je mi to celkem jedno… Jo a ještě pokud možno ať to není žádné disko.“ Ozvala se poprvé Rose.

„ Mi je to jedno,“ odtušil Harry.

„ Hm.. co takhle Nightwish?“ Navrhla Angie.

„ To by šlo,“ odtušil Adam. „ Ale mám raděj něco trochu jiného… Co kdyby chvíli hrál oblíbený interpret od každého?“

Nakonec se na tom shodli, chvíli se síni ozývala Nirvana, pak Nightwish a další… Prostě taková směska všeho, dokonce se ozývala i keltská hudba, kterou měl Taog velmi rád a ostatním nevadila. Chvíli dokonce i zpívali, hráli tchoříky a povídali si vtipy. Nikomu se ale nechtělo hovořit o svém minulém životě, takže se toho o sobě příliš nedozvěděli. Jen to, co vypozorovali z chování a všichni samozřejmě věděli něco málo o Harrym, naštěstí ne zas tak moc, nejvíce toho věděl Taog, protože nebydlel zas tak daleko od Anglie a do Irska se spoustu věcí přeci jen doneslo.

Nakonec ve společence strávili čas až do půlnoci, teprve poté se rozešli do svých pokojů, museli se trošku vyspat na zítřek, neradi by zaspali hned první den, byli si jistí, že by jim to dali pořádně sežrat a už tak to bude asi dost těžké. Ještě si pro jistotu nastavili budík na šest, aby se stihli alespoň před snídaní umýt. Dnešní večer všichni usínali s úsměvem na rtech, byli rádi, že jsou tam kde jsou. Za ten jeden jediný večer se dali dohromady a i když o sobě ještě nic nevěděli, brali se a celkem si rozuměli. Jen se trošku neshodli na tom, jestli jsou lepší čokoládové žabky nebo sladké brky, o to se hádali dlouho a mohutně.

Ředitel šel zpátky do jídelny za svými přáteli, měli si toho ještě hodně co říct.  S některými se setkal teprve včera po dlouhých letech a to neměl moc času si s nimi popovídat o životě a taky o svých plánech, do kterých by je rád také zatáhl. Musel plánovat hodně dopředu, takže neměl promyšlené ty nejmenší detaily, s tím mu budou muset pomoct jeho přátelé… Pokud se k němu teda přidají. Unaveně si protřel oči, včera toho moc nenaspal – nejdříve výlet do Alexandrie, pak návštěva May  a poté už se vydal pro své nové studenty. Dalo mu práci je nalézt, někdy se dost divil, kde je nacházel. Nikdy by si nepomyslel, že třeba Angelu bude nahánět na diskotéce a ta ho nakonec donutí chvíli tančit. Usmál se při té vzpomínce. Dívka na první pohled vypadala nevinně a tak trošku usedle, ale bylo to pořádné kvítko, to už poznal.

Sešel do jídelny a posadil se ke stolu.

„ Alexi, proč jsi tady vzal právě nás pět? Nemohla jsme si nevšimnout, že jsou tu ti nejzoufalejší bývalí agenti, co kdy byli.“ Ušklíbla se May.

„ Máš pravdu, nevolil jsem vás náhodně. Vás všechny žene kupředu pomsta a touha ukončit tuhle válku. Ale prvně budeme muset těch šest něco naučit než budeme bojovat, protože podle jedné věštby existuje jen jeden člověk, který může Voldemorta porazit. Je to Harry Potter.“

„ Ten malý kluk od Lily Evansové a Jamese?“ Zeptal se nevěřícně Will.

„ Ano, přesně ten. Již několikrát stál Voldemortovi čelem a vždy s ohromným, štěstím vyvázl. Voldemort věří té věštbě a teď se pokouší toho kluka zabít, musíme mu pomoct a také bych té věštbě věřil, mohlo by na ní být přeci jen něco pravdivého.“

„ Hm… To nám mění situaci, budeme ho muset připravovat na život tam venku. Jen nechápu, proč mají mít i herectví? Máš s nimi i jiné plány, co?“ Zajímala se Selena s jiskřičkami v očích. Tohle byla to její práce, kterou milovala, opět se ocitla ve svém živlu.

„ Všichni víte o Fénixově řádu, že ano?“ Počkal, až všichni kývnou.

„ Řád už ale není tak silný jako kdysi, ať chceme nebo ne, tak Brumbál stárne a dělá chyby, které se špatně napravují, někdy napravit ani nejdou. Řád slábne, má jen málo členů oproti Řádu prvnímu. Chtěl bych založit novou organizaci, která by bojovala proti Pánu zla. Mohla by třeba spolupracovat s Brumbálem, ale hlavně bych se chtěl dostat do kruhu nejvěrnějších Smrtijedů a převést je na stranu dobra. Mnozí tam nejsou dobrovolně, jen ze strachu. Kdybychom jim ale zajistili ochranu, tak by polovina šla k nám a hned by byl náš úkol mnohem snadnější.“

„ Cože? Ty chceš dát Smrtijedům svou ochranu? Vždyť vraždí a mučí nevinné lidi.“ Rozkřičel se na něj Will, moc dobře si vzpomínal na to svinstvo, které po nich vždy zůstalo.

„ Ale ne všichni to dělají dobrovolně, někteří jen pod pohrůžkou smrti svých blízkých.“ Také zvedl hlas Alex.

„ Mluvíš jako by jsi někoho takového znal,“ pověděl tiše Erik a zkoumavě si ho prohlížel.

„ Pár takových lidí jsem poznal, bohužel už je teď většina mrtvých, protože je Voldemort zabil. Nechtěli vraždit a vzepřeli se mu, bohužel se museli dívat, jak umírá jejich rodin a to je dobrá výstraha pro ostatní, aby se mu nikdy neodvážili odporovat.“

„ Nevím, jestli je to nejlepší nápad, Alexi. Mohli by nás poté vinit z napomáhání Smrtijedům, velezrady a dalších nechutností. Sám znáš zákony dobře,“ promluvila May.

„ Právě od tebe bych  to nečekal, May.“

„ Ale měl bys. Už jsem seděla v Azkabanu a nechci tam být znova, rozumíš? Tehdy jsem taky neudělal nic zlého, chránila jsem svého ministra a rodinu a oni mě zavřeli za jejich vraždu! Patnáct let, neumíš si představit, co to bylo!“ Zařvala na něj.

„ Máš pravdu, neumím, ale i tak bych rád tento plán uskutečnil.“ Pověděl s pohledem upřeným do jejích očích.

„ V tom případě tady nemám co dělat, nikdy nebudu osvobozovat Smrtijedy a chránit je, rozumíš? Sebrali mi všechno, co jsem milovala, díky nim jsem seděla, protože jimi bylo prolezlé celé ministerstvo a tak teď po mně nechtěl, abych jim pomáhala!“ Řekla zlověstně a zvedla se ze své židle. Chystala se odejít, ale zadržela ji Jane.

„ Posaď se ještě, nemyslím si, že by Alexův nápad byl marný. Jen bych to udělala trošku jinak, rozhodně nemíním Smrtijedy osvobozovat a chránit je, ale je pravdou, že budeme potřeboval lidi, kteří budou umět bojovat. I se studenty nás bude dvanáct, to by se už něco podniknout dalo, ale oni budou muset ještě chodit do školy, takže s nimi nemůžeme příliš počítat.“

„ Takže se mnou souhlasíš?“ Zajímalo Alexe.

„ Ne, nesouhlasím. Jen s tím, že bychom měli rozmetat nejdříve Voldemortovu armádu, bez ní je totiž nic.“

„ A jak to chceš udělat?“

„ Tak jako minule.“ Ušklíbla se pomstychtivě. „ Vyhodit jeho sídlo do povětří. A poté bych se spojila s Brumbálem a nabídla mu spolupráci a nebo donutila Řád, aby se přidal k nám. Nevelel by Brumbál, ale ty s Brumbálem, protože Albus zná Toma nejlépe ze všech, dokáže předpovídat jeho kroky, ale ty jsi tajný agent a rozený vůdce, nebudeš dělat zbytečné chyby. Když se vy dva dáte dohromady a k tomu se k nám přidají i ti ostatní, pak máme šanci ho porazit. Možná bych k vám do velení dala ještě Harryho, pokud bude dostatečně dobrý, rozhodně ho nebudeme držet stranou.“

Po tomhle prohlášení bylo ticho.

„ Dobře, zítra přinesu plány sídla, kde by se mohl zdržovat  a probereme detaily, máme na to dost času, celých šest let.“ Rozhodl Alex. „ A ještě, jdete do toho teda všichni?“

„ Pokud nebudu muset chránit ty Smrtijedy, pak ano,“ ozvala se jako první May. Ostatní se také přidali.

„ Tak fajn.“ Usmál se na ně Alex, byl rád, že budou pracovat spolu a ne proti sobě. Najednou se celým hradem začala ozývat hudba, všichni trochu nadskočili.

„ Co to kruci je?“ Zajímalo Jane.

„ Tvá dcera s kamarády,“ ušklíbl se Erik pobaveně.

„ To nemůžou poslouchat něco normálního a tišeji?“ Zavrčela rozzlobeně, bolela jí hlava z toho všeho.

„ Asi ne, ale neboj, zítra jim to můžeš vytmavit. Ještě bychom měli sestavit nějaký rozvrh.“ Usmál se na ni Alex.

„ Hlavně jim dej pořádně do těla, ulívat se tady nebudou,“ podotkla May.

„ Vypadá to, že mají dost elánu,“ pozvedl obočí Erik, jelikož až sem šel slyšet smích a pokusy o zpěv.

„ Zítra jim ten elán dojde, hned ráno po rozcvičce budou rádi, že chodí.“ Zablýskalo se v očích Alexovi, vzpomněl si na svůj první den, kdy se učil. Takový záhul nikdy nezažil, dali jim pořádně do těla. Po měsíci si na to zvykl a ani mu to už nepřišlo.

„ Jo, kdo s nimi jde vůbec zítra běhat?“ Zajímala se May, dohodli se totiž, že rozcvičku budou mít vždycky s někým jiným.

„ Třeba já,“ ozvala se Selena. Ostatní se rozesmáli a ona se na ně jen udiveně podívala.

„ Děje se něco?“

„ Ne,“ smála se May. „ Já jen,že když jsi dávala rozcvičku bystrozorům na cvičení, tak se všichni neuměli hýbat ještě dvě hodiny potom, ty jsi úplně oddělala.“

„ Měli něco vydržet, byli to bystrozorové, kteří na ministerstvu pracovali víc jak deset let, za tu dobu si už mohli nějakou fyzičku vytvořit.“ Ušklíbla se znechuceně, když si vzpomněla, jak moc je to vyčerpalo a ona byla v pohodě, jen trošku udýchaná.

„ Já jen,že to byl fakt pohled po bohy. Ty jsi stála nad nimi a dívala se na ně a nevěřila svým očím a oni leželi zhroucení na zemi a snažili se to vydýchat.“ Rozesmála se znova Jane. 

„ Dobře, přiznávám, mohla jsem být napoprvé mírnější a dát jim o pár koleček běhání méně,“ přiznala Selena a smála se při tom taky.

Ještě dlouho si povídali, ale něco kolem jedné to zabalili, museli si trošku odpočinout. Přece jen oni si rozcvičku musí dát ráno taky, nemůžou zakrnět za těch šest let a menší protáhnutí svalstva jim rozhodně neuškodí. Někteří byli sami zvědaví, kolik toho vydrží a kolik toho zapomněli…

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

V hradě bylo ticho jako v hrobě až do šesté hodiny ranní, kdy studentům v pokojích začaly zvonit budíky, aby se probudili. Adam jen vzal polštář a hodil ho po tom narušiteli, který ho vytrhl ze sladkého snění. Někteří takoví lenoši ovšem nebyli, mezi nimi byl i Harry, protože věděl, že je nutné, aby se něco naučil  a taky se už na to těšil. Nad tím se sám ušklíbl, choval se jako Hermiona. Nakonec se mu podařilo vzbudit i Adama, ale Tao odmítl vylézt z postele. Tak ho tam nakonec nechali, bylo už za pět půl sedmé. Adam si ještě všiml rozvrhů na stole a mapky hradu. Jen díky ní se dostali na snídani včas.

V pokoji dívek se vstávalo až o čtvrt na sedm. Sice si před tím říkaly, že vstanou v šest, ale nějak se jim nechtělo. Pak ale měly trošku naspěch, každá z nich se ještě mírně líčila a rovnou se převlékly do sportovního oblečení, všimly si totiž rozvrhu. Celé dopoledne budou pracovat na své fyzické kondici, až odpoledne mají etiketu, černou magii a nitrobranu s nitroztypem. Přesně o půl sedmé vcházely do jídelny, kde již seděli jejich učitelé a i Harry s Adamem, který pil kakao, ale vypadalo to, že více spí než vnímá dění okolo.

„ Dobré ráno ve spolek,“ pozdravila hlasitě Angela a sedla si na první volnou žili.

„ Vám taky,“ usmáli se ostatní.

„ Kde jste nechali Taoga?“ Zajímala se Simona, která seděla vedle své matky. Ještě si nestačily popovídat, ale tak snad budou mít čas dneska.

„ Neuměli jsme ho vzbudit, málem s námi vyrazil dveře, tak jsme ho nechali spát.“ Pokrčil rameny Harry a jedl svou snídani, která byla opravdu výborná, kam se hrabou Bradavičtí skřítci.

„ Jaká byla první noc?“ Zajímalo Jane, hlavně se ale ptala své dcery. Ostatní to pochopili tak jenom kývli, že dobrá.

„ Jo, super, ta postel je fakt dost pohodlná. Až budu doma, tak ji chci v pokoji.“ Usmála se. „ A co ty?“

„ Taky dobré, jen jsme večer ještě chystali různé plány a vaše rozvrhy, taky jsme si ujasňovali učivo a vzpomínali jsme, takže se to trochu protáhlo. Ale podle toho hluku, který jste vydávali, tak jste taky nešli spát nejdříve.“

„ To šlo tak slyšet?“ Podivil se Harry. To rozesmálo Erika.

„ Jo, nejdříve jsme netušili, co se děje, zvláště když se začaly ozývat různé skřeky a neidentifikovatelné zvuky, teprve pak nám došlo, že to má být váš zpěv.“

„ Neberte si to osobně, nemůžete být dobří ve všem,“ s potutelným úsměvem je uklidňoval Will, který si všiml jejich zděšených pohledů. Hlavně od Rose, ta byla z nich nejvyděšenější, její zpěv se totiž opravdu podobal krákorání, absolutně postrádala hudební sluch.

„ Mimochodem, o co jste se tam pak tak zuřivě hádali?“ Zajímalo Selenu.

„ O to, jestli jsou lepší čokoládové žabky nebo cukrové brky.“ Řekla naprosto klidně Angela. Chvíli na ni zírali a když zjistili, že to myslí vážně, rozesmáli se.

„ A na co jste přišli?“

„ Žabky.“ „ Brky,“ ozvalo se zároveň, což vyvolalo další vlnu smíchu. Bylo za pět sedm, když se studenti ve sportovním oděvu přesunuli před hrad, kde měli mít první hodinu. Kluci měli kraťasy a trička a holky kraťasy, tílka a ještě mikiny, byla jim zima, přeci jen, hned po ránu nebylo nejtepleji. Minutu před sedmou se tam ukázal i Taog.

„ Ahoj Tao,“ usmála se na něj Rose. Jen kývl a zívl, nejraději by ještě zůstal v posteli.

„ Bože lidi, já tak nesnáším to ranní vstávání.“ Prohodil a svalil se na trávník, kdyby mohl, tak by tam usnul. Přesně v sedm hodin se před hrad dostavili všichni dospělí. Tohle studenti nečekali, mysleli si, že budou mít rozcvičku vždy s jedním z učitelů. Ale všichni si všimli, že jejich učitelé mají super postavy, hlavně holkám málem vylezly oči z důlku, když viděly svaly, které se mužům rýsovaly pod tričky.

„ Takže jdeme na to, dneska budeme vést rozcvičku Selena a poté se už budete řídit podle rozvrhu.“ Oznámil Alex a podíval se na ženu po jeho pravici. Hnědé vlasy dnes měla sčesané do copu vysoko na temeni a na sobě měla elastické kraťasy a sportovní podprsenku. Alex byl skoro o dvě hlavy vyšší než ona.

„ Tak pojďte, kecali jsme už dost dlouho,“ vyběhla jako první a ostatní ji následovali. Už zezačátku nasadila ostré tempo, sedmkrát oběhli celé pozemky, které byly mimochodem větší než ty Bradvické, ale hned po prvním kolečku musela studenty dost pobízet, protože se flákali. Ne, že by nechtěli běžet, to ne, spíše nemohli. Nakonec zvolila radikální řešení a pošeptala Alexovi, aby je popohnal. Ředitel kývl a zmizel v lese, za chvíli se za studenty ukázal vlk, který je pronásledoval, takže ihned přidali. Když měli tendenci zpomalit, tak zavrčel. Dospělí z toho měli srandu, ale oni to kdysi taky zažili, takhle je popoháněl jejich mistr, který jim ale byl schopný kousnout do zadku, kdyby se zastavili a nebo zpomalili.

Po sedmém kolečku se dali do „menšího“ protahování svalstva, o kterém neměli studenti do té doby ani páru. Bolelo je celé tělo, nevěřili, že hned po první rozcvičce budou zralí do postele. Harry netušil, že některé svaly vůbec má, celé tělo měl jako v ohni. Byl zvědavý na zítřek, jestli se vyhrabe ráno z postele, tak to bude zázrak. Nejlépe na tom byl Taog, který před tím měl alespoň nějaký pohyb, protože se učil bojové umění  k tomu přeci jen nějakou fyzickou zdatnost musel mít.

„ Snad jste se neunavili?“ Ptala se pobaveně mladá žena, která vedla rozcvičku. Ihned ji probodlo šest zlostných pohledů, které chtěly vraždit.

„ Dejte si třicet kliků, padesát dřepů, třicet sklapovaček a pak máte deset minut na vzpamatování než vám začne hodina bojového umění.“ Přikázala jim a sama se dala do práce. Ale pečlivě hlídala studenty, jestli se náhodou neulívají. Nedělali to, ale po pěti klicích spadla Rose a už se nezvedla, jen vyčerpaně ležela ne zemi.

„ Dělej, Karnelová, tady nejsi na dovolené,“ neodpustila si May, která byla bledá a měla toho plné kecky, ale přesto makala a snažila se, Azkaban s ní udělal divy. Rose na ni hnusně podívala.

„ To nejde,“ lapala po dechu a už se ani nesnažila zvednout se země.

„ Řekla jsme dělej,“ napomenula ji May ještě jednou, ale s dívkou to ani nehnulo.

„ Zvedneš se z té země nebo tam budeš ležet věčně? Chybí ti padesát dřepů ,dvacet pět kliků a třicet sklapovaček.“

„ Si je udělej sama,“ neudržela své emoce na uzdě. Žena byla naštvaná na nejvyšší míru, zatínala pěsti, aby ji nezaklela a nebo aby jí alespoň nedala pár facek, tohle jednání si vyprošovala.

„ Pět koleček kolem hradu, dělej,“ řekla May tiše, ale hlas se jí třásl potlačovanou zlobou.

„ May, uklidni se,“ pověděl jí tiše Will. „ A ty Rose jdi běhat, drzé poznámky si příště odpustíš. Jsi v pořádku? Vypadáš dost bledě, ještě jsi neměla trénovat.“ Otočil se zpět ke své kamarádce. Teprve nyní si ostatní všimli, že mladá žena na tom není nejlépe, ve tváři byly bledá jako stěna a přesto ji měla zalitou potem.

„ Jo, budu v pohodě.“ Přitakala a dokončila svou dávku cvičení. Poté se vydala do hradu, trošku vrávorala, ale přisuzovala to námaze, kterou musela vykonat, přeci jen neměla dost dlouhou dobu pohyb. Nyní potřebovala jen teplou sprchu, měla náladu pod psa, dokonce ji ani nepotěšilo, že Rose opravdu musela jít běhat a Alex ji donutil dodělat i svou dávku cvičení.

Ve sprše na sebe pouštěla proud vlažné vody a přemýšlela. Hrozně jí všechno štvalo, byla z ní zahořklá žena, která si již nedokázala užívat života tak jako dříve. A to ji na tom štvalo nejvíce… Vždy když byla na dně, tak někam mohla zajít a užívat si s kamarády, ale teď už ne, neměla na to chuť a někdy přemýšlela, jestli by nebylo lepší, kdyby tady nebyla… Ano, měla ještě ostatní agenty, ale neznali se tak dobře, strávili spolu spoustu času, ale často se museli vydávat za někoho jiného a hrát nějakou hru. Měl její život vůbec smysl? Přemýšlela nad tím a pak si uvědomila, že tady musí ještě nějakou dobu zůstat, musí předat své vědomosti těm šesti nadějným lidem a pomoct v boji se zlem, teprve poté bude moct v klidu a bez výčitek svědomí odejít.

Harry zničeně ležel na trávě a lapal po dechu, jeho hrudník se divoce zvedal.

„ Dneska jsme to trošku nedali, že?“ Zeptal se ostatních, kteří jen kývli, nebyli ve stavu, aby mohli vůbec mluvit. Rose ještě stále cvičila, ale jemu to bylo teď jedno, měl co dělat sám se sebou, na snídani se asi neměl tak přejídat, teď se snažil, aby udržel žaludek na svém místě. Setřel si pot z čela a zvedl se do sedu. Pohled mu padl na jeho nové přátelé a chtě nechtě se musel rozesmát. Ani se nedivil pobaveným pohledům učitelů, kteří z nich měli vyloženě srandu...

„ Konec ulívání, začneme bojem s mečem, podle vašich složek, které jsem si přečetla před chvíli, jsem zjistila, že tady někdo má už s mečem menší zkušenosti.“  Začala Selena po deseti minutách hovořit a kouzlem na hromadu přenesla několik mečů různých druh. Svůj meč držela v ruce.

Taog kývl a pověděl:

„ Jo, učil jsem se s ním bojovat, ale zvládám jen základy.“

„ Výborně, takže určitě znáte druhy mečů a jejich výhody?“

„ Ne, to zase ne. Druhy mečů sice jo, ale výhody asi nebudu znát všechny.“

„ Dobře, do příští hodiny mi napíšete úkol na jeden svitek pergamenu o výhodách všech typů mečů, které dnes probereme, ano?“ Přikývli. „ A do příští hodiny si vezměte i pergameny, budete je potřebovat. Dnes vám povím něco o mečích všeobecně a o jejich rozdělení. Meče patří mezi chladné zbraně a skládají se z několika částí, z hrotu, který je určený k bodu, čepele, která je určena k řezu nebo seku,ostří, záštity, někdy též nazývané příčky, která je jedna z nejdůležitějších částí meče, dále z jílce a hlavice, která slouží hlavně k vyvážení zbraně a lepší se schopnost manévrovat se zbraní.“ Ukazovala jim jednotlivé části na svém meči, který byl perfektně vyleštěný.

„ Každý národ si meč přizpůsobil, třeba Vikingové kovali meče s velmi malou záštitou, ale tenhle nedostatek vždy vyrovnali svou silou. Taktéž Římané neměli téměř žádnou záštitu, spoléhali na své štíty a častěji bojovali kopím. Meč se postupem času stává součástí svého nositele, který si začne uvědomovat každý centimetr své zbraně, každý detail, jež mu předtím unikal. A nakonec je meč jediná věc, která nikdy nezradí. Z těchto důvodů svým mečům jejich pánové často dávali jména, která se mnohdy staly slavnějšími, než jména jejich nositelů. Nejlepším příkladem je meč krále Artuše, Excalibr. A být vámi, tak nikdy nesahám na cizí meč, majitel by si to mohl vzít osobně.“ Na chvíli se odmlčela, aby mohli vstřebat poznatky a poté opět pokračovala v přednášce.

„ Existuje několik typů gotických mečů: jednoruční meč, jedenapůlruční meč (meč Bastard) a obouruční meč. Každý typ má své výhody a nevýhody  a mým úkolem bude vás s nimi seznámit. Začneme jedenoručním mečem, který je nejstarší. Používal se již v období před naším letopočtem, tehdy byl ale kratší než ho známe dnes. Ve středověku se délka pohybovala okolo metru, ale většinou byl o něco kratší. Jílec se držel v jedné ruce, takže ve druhé se mohl držet štít, což byla obrovská výhoda. Člověk s tímto mečem je také poměrně rychlý. Jedenapůlruční meč je typ meče, jež vznikl ve čtrnáctém století a jako bojová zbraň přetrval až do století šestnáctého. Zpočátku nesl hanlivé označení „meč bastard“. „Bastard“ bylo (a je) hanlivé označení pro nemanželské dítě. Zřejmě tím původci tohoto označení chtěli vyjádřit, že jedenapůlruční meč není plnohodnotným členem „rodiny mečů“. Byl to výborný kompromis mezi rychlostí a ovladatelností meče jednoručního a silou meče obouručního. Jílec byl delší oproti jílci jednoručního meče, aby se dal přidržovat druhou rukou (proto Jedenapůlruční), čepel byla také delší než u jednoručního meče, nejčastější bylo provedení se žlábkem. Celková délka se pohybovala přibližně od metru, po 130 centimetrů. Teprve v 15. století lidé pochopili jeho význam a výhody. Byl přijat mezi zbraně soubojové a tím se stal plnohodnotnou zbraní; šerm s tímto typem meče se začal studovat a vyučovat. No a třetí , tedy poslední obouruční meč je nejtěžší (až 5 kilo) a nejdelší (až 150 a víc centimentrů) ze všech. Kvůli jeho délce a váze měl jílec přizpůsoben pro uchopení oběma rukama. Nosil se přehozen přes rameno, protože vzhledem k jeho váze a délce by jej nešlo nosit u pasu. Meče s příchodem baroka pomalu vymizely a začaly se používat kordy, ale o těch vám povím až jindy. Více o těchto třech typech mečů mi napíšete, tohle byly jen základy, ano? A teď si každý vezme meč, který by mu podle něj nejlépe vyhovoval a dáme se do práce.“ Všichni se rozešli k mečům. Selena si všimla, že si každý z nich zvolil jedenapůlruční meč, což byla i její volba.

„ Dobře, postavte se do řady.“ Přikázala jim a poté jim začala ukazovat různé postavení a poukazoval a na jejich chyby. Na konci této hodiny zkoušeli i jednu sestavu s mečem. Uznala ale, že budou muset ještě hodně cvičit, aby se zlepšili, neměli s mečem žádnou jistotu a ruce jim třásly námahou..

Nyní naše vzorné a nadšené studenty čekala sebeobrana taktéž se Selenou. Už toho měli plné zuby, necítili své tělo, držení meče jim jen přidalo a teď se budou učit bránit ručně.

Tato dvouhodinovka nebyla tak strašná, jak si mysleli. Sice se učili správně udeřit, kopat a podobně, ale jelikož už ani neměli pořádně sílu něco dělat, tak to stálo za nic. Jejich údery byly slabé, což bylo ale taky dobře, alespoň si nikdo nic nezlomil.

„ Fajn, to by napoprvé celkem ušlo. Teď mazejte na oběd, ten je za dvacet minut. V jednu vám začíná další hodina.“ Propustila je Selena o něco dříve než by měla.

„ Pokud to takhle půjde dál, tak tady umřu,“ zasténala Rose a držela se zábradlí, aby náhodou nespadla. Kolena měla trošku měkké, připadalo jí, že má nohy z rosolu.

„ Za týden za dva to bude lepší, uvidíš. Jde jen o první nápor,“ snažil se ji uklidnit Tao.

„ Nejsem si tím jistý,“ zamumlal Adam, ale po vražedném pohledu Angely raději zmlkl.

„ Jsem zvědavý, jak přežijeme černou magii.“ Zasmál se Harry, který se už celkem vzpamatoval. Sice ho  všechno bolelo, ale i tak se smál a díval se na to optimisticky.

„ Jo, to já taky, ale více mě zajímá nitrobrana, zvláště když ji bude učit Alex, ten nás tam srovná.“ Ostatním teprve nyní došlo, že jejich ředitel je bude učit toto umění.

„ Né,“ Rose byla bledá jako stěna a její útrpný výraz mluvil za vše. „ Hlavně ne on,“ dodala. Ostatní se smáli a protože dívka už nebyla schopná jít dále, tak jí pomohli nahoru, i když je to stálo hodně sil a přemáhání.

Sprcha jim všem pomohla, hned vypadali lépe a také se tak cítili. Na oběd byla ještě chvíle času a tak se Harry postavil k oknu  a pozoroval školní pozemky. Přemýšlel, co všechno se bude muset ještě naučit, aby mohl Voldemortovi sekundovat. Bylo toho hodně, co ještě neuměl. Povzdechl si, už ho volali, ať si pohne, přece nepřijde na oběd pozdě. Jo, mají pravdu, teď přeci nebude přemýšlet nad tím hadím ksichtem, když má možnost šest let strávit bez něj. V očích mu zajiskřilo, těch šest let si musí užít, vždyť je mu teprve šestnáct… Musí se ještě domluvit s ostatními a můžou hned něco provést, tenhle pobyt přeci nemůže být tak stereotypní a naplněný pouze učením. Ne, s tím se musí něco udělat, přeci není nadarmo syn jednoho z Pobertů!

Rychle vyšel z pokoje.

„ No kde vězíš? Co ti tak dlouho trvalo?“ Obořil se na něj Adam.

„ Jen jsem přemýšlel. Nechcete něco provést? Já jen, že je tady v hradě takové ticho a klid.“

„ Cože? Ticho a klid s těmi pošuky?“ Zeptala se Rose, která se k nim přidala. „ Vždyť v jednom kuse řvou, ať přidáme…“

„ Jo, ale to je u nich asi normál. Ale chybí tady trošku smíchu. Nemáte někdo projímadlo?“

„ Cože? Máš zácpu?“ Zajímalo Simonu, která neslyšela předchozí hovor.

„ Ne, já jen, že kdybychom jim všem dali trošku do pití, tak by mohli mít celkem veselo.“ Zazubil se černovlasý mladík. Ostatní se rozesmáli.

„ Hej tak to uděláme jindy a budeme to probírat jinde, tady mají i stěny uši a k tomu včera ta hudba prý šla dost slyšet, takže bych ještě ve společenkách provedl nějaké tišící kouzla.“ Navrhl Adam.

„ Tak jo, můžeme se do toho dát hned po večeři.“ Pověděla Angela.

„ Víte co mě štve?“ Zajímal Taoga.

„ Ne.“ Odtušili.

„ Že máme sice pokoje naproti sobě, ale vůbec spolu tak nějak nekomunikujeme, nebyl žádný velký mejdan, prostě nic. Asi bychom to měli napravit. K tomu je v pokojích ticho, večer si není ani s kým povídat.“

„ To je fakt, tak navrhneme jiné uspořádání pokojů?“ Zajímala se Simona.

„ Jo, to by bylo nejlepší. Nechceš to navrhnout? Třeba tvojí mamině? Ta vypadala celkem v pohodě.“ Udělal na ni psí oči Harry.

„ Nedívej se na mě tak,“ usmála se na něj Simone.

„ Jak tak?“ Dělal nechápavého.

„ Prostě tak…“

„ Proč?“

„ Protože..“

„ Hele nechte toho, už tam budeme. Uděláš to teda?“ Zajímalo Adama.

„ Tak jo.“

„ Super,“ zajásali všichni a v povznesené náladě vešli do síně.

„ Co tak veselí?“ Zajímalo Willa.

„ Jen tak, podívej se, jak je venku krásně. Není to nádhera?“ Ptala se hned Angie a dále se usmívala.

„ Jo, to je, ale pochybuji, že jste veselí z toho.“ Ušklíbl se. Celý oběd se na ně podezřívavě dívali a přemýšleli, co na ně chystají, tišili, že to nebudou takoví andílci.

„ Kde je May?“ Zajímalo Harryho, když si všiml, že není u stolu.

„ Nebylo jí dobře.“ Odtušil Erik. Přikývli.

O půl jedné jim začala další hodina a tentokrát byli už v jedné z učeben, kde seděli na zemi na polštářích.

„ Četl jsme vaše složky, takže už vím,jak na tom s černou magií jste. Až na Angie a Rose se ji ještě nikdo neučil, takže budeme začínat pěkně od začátku. Ale budeme postupovat rychle, budete se muset připravovat i po naších lekcích. V těchto hodinách se budeme učit všechny složky černé magii, i ty zapomenuty, na které se dávno zapomnělo a myslím, že to není nejlepší. Černá magie může ublížit stejně tak jako magie bílá, ale umí i stejně tak pomoct. Jen se na ty kouzla v průběhů věků zapomínalo. Černá magie má několik stupňů, tento rok bychom měli zvládnou minimálně pět, takže se dáme do práce.“ Začal hodinu Will a povšiml si, jak moc bolestný výraz v očích měla Angela a Rose, když řekl, že si četl složky

Tady v této hodině si už všichni dělali poctivě zápisky a často měli nejrůznější dotazy. Hodina nebyla nudná, zkoušeli i různá kouzla a učili se pracovat s energií. Tak, aby mohli déle bojovat, museli svou energii šetřit, správně odhadnout sílu kouzla, kolik energie si vezme. Tuhle hodiny končili jen neradi, ale nyní je čekala nitrobrana a na tu zůstali v té samé učebně. Alex  začal s výukou o něco dříve, když si všiml, že tam stejně všichni jsou. Učili se uvolňovat a chránit svou mysl, teprve tady Harry pochopil, jak svou mysl chránit před cizím vpádem. Dozvěděli se, že je několik stupňů nitrobrany, oni zvládnou samozřejmě všechny. Jak jinak, ušklíbli se studenti. PO hodině nitrobrany je čekala ještě etiketa. Harry si nikdy nemyslel, že zásady slušného chování jsou taková věda. Zatímco Simone, Angel a Adam se v těchto hodinách cítili jako doma, vždyť v tom vyrůstali, i když k tomu měli často odpor. Ale nyní se jim to hodilo.

Po dnešku byli všichni úplně vyždímáni. Ještě štěstí, že byla večeře.

„ Mami,můžu s tebou potom mluvit?“ Zajímalo Simone, když právě dojedla svou večeři.

„ Jistě, půjdeme se projít? Včera jsem si s tebou už nestihla promluvit, nejdříve jsme něco řešili a pak to vypadalo, že se dobře bavíte  a tak jsem tě nechtěla rušit.“

„ Třeba jo.“ Usmála se a nenápadně mrkla na kluky. Ti se usmívali a doufali, že jejich návrh projde. Pokud jo, tak uspořádají nějakou akcičku. Ještě by možná mohli najít kuchyň  anebo alespoň kouzla na nějaké jídlo a pití, kdyby jim to náhodou nedala společenka. Harry drcl do Adama. Ten se na něj nechápavě podíval.

„ Jdeme? Ještě jsem se chtěl po něčem poohlídnout.“ Řekl. Adam kývl, nakonec šli teda všichni.

„ Mohli bychom najít nějaké tajné chodby a ještě musíme zkusit, jestli nám dá společenka nějaké jídlo a pití nebo budeme muset najít kuchyň.“ Uznali, že má pravdu.

Simone se šla se svou matkou projít k jezeru, hodně si povídali, vždyť taky měli o čem.

„ Jak se k tobě chovali?“ Ptala se jí maminka  s obavou, měla o ni strach, netušila, jak ji přijmou, přeci jen, kdyby někdo zjistil, že se jedná o její dceru, byli by ve velkém nebezpečí.

„ Jo,  v pohodě, jen mě děsně iritovaly společenské akce, kterých jsme se musela účastnit jako jejich dcera, dokonce jsem si musela vzít i jejich jméno a to mi bylo líto asi nejvíce. I když to bylo asi i pro moji ochranu, hrozně mě to štvalo, nemohla jsem nikde říct, že jsemtvá dcera.“

„ Jsem na tebe pyšná, Sim, jsi hrozně silná a jsem ráda, že jsi mě teď přijala, ani nevíš jaký jsem měla strach,že se mnou nebudeš chtít mluvit a budeš mě nenávidět. Vždyť jsme tě neviděla vyrůstat, ani jsme neměla šanci popřát ti k narozeninám. Neviděla jsem tvé první kouzlo.“ Z očí jí stékaly slzy, přišla o ty nejlepší okamžiky, které v životě matky můžou být.

„ Nemohla jsi za to a já ti to nevyčítám, i když je mi to líto, ale nic s tím neudělám, pro tebe to muselo být stejně těžké jako pro mě.“

„ Děkuji ti, že to bereš takhle. Jak se ti líbil první den tady?“

„ Jo, celkem v pohodě. Jen ta rozcvička a hned potom další fyzicky náročnější hodiny stály za to. Jak je vůbec May? Nevypadala moc dobře…“

„ Nevím, celé odpoledne prospala, ještě se zcela nevzpamatovala z Azkabanu a nevím, jestli se jí to někdy povede. Vězení  a ztráta všech,  které milovala, ji příliš poznamenaly.“ Povzdychla si.

„ Kdybychom jí mohli nějak pomoct, tak pověz, my to uděláme rádi.“

„ Opravdu? Myslíš, že i Rose? Vypadalo to, že po těch pěti kolečkách na víc by ji nejraději zabila.“

„ Jo, to sice jo, ale sama si uvědomila, že neměla být drzá, mohla si za to sama, že běhala navíc.“

„ Je dobré, že si to uvědomila, ale z části to byla vina May, neměla ji provokovat.“

„ Hm… možná máš pravdu.“ Ještě dlouho seděly venku a povídaly si, teprve když se loučily, tak si dívka vzpomněla na plán, který chtěli uskutečnit.

„ Mami, myslíš, že bude vadit, když si trošku přestěhujeme pokoje?“ Zeptala se s nevinným kukučem. Jane se rozesmála až se za břicho popadala.

„ Vyhrála jsem sázku,“ zařvala potom na celé kolo, když se konečně uklidnila. „ Jasně že si pokoje můžete přestěhovat, jen jsme se vsadili, za jak dlouho se na to zeptáte. Já tipovala jeden den, Alex týden a ostatní měsíc, rok a nebo dokonce i hodinu.“

„ Hodinu? Trošku nereálné.“ Usmála se Simone.

„ Možná, ale kdo ví, tahle možnost tady taky byla. Jen vás prosím, připravte si dostatek lektvaru proti početí a nebo se naučte kouzlo, ano? Vím jaká jsem byla v šestnácti, chtěla jsem všechno hned vyzkoušet, tak si prosím tě, dávej pozor. Neprotestuj, to kouzlo vás všechny hned zítra naučíme, budete tady šest let a to vám už bude na konci dvaadvacet a nejsme naivní, abych věřila, že se budete vést jenom za ručičky.“ Simone trošku zrudla, tenhle rozhovor jí přestal být příjemný.

„ OK, teď už jdu, jo? Chceme to všechno přestěhovat ještě dneska.“

„ Dobrou noc,“ usmála se na ní matka  dala jí polibek do vlasů. „ Tobě taky.“ Pověděla Simone a už utíkala oznámit ostatním tu novinu.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4

„ Lidi, jdeme stěhovat,“ vpadla udýchaná Simone do společenské místnosti.

„ Bezvadné, jak jsi maminu ukecala? A jak dáme pokoje?“ Zajímal se Adam. Studenti se na sebe podívali, nad tímto problémem ještě nepřemýšleli.

„ Jsou tři pokoje a je nás šest. Takže budeme po dvou a o tom, kdo  s kým, bychom mohli losovat, ale aby to bylo spravedlivé, tak bude určitě kluk s holkou.“ Navrhl Tao.

„ To by šlo,“ připustila Rose. Přála si mít v ruce klobouk, kde by mohli vhodit své jména. Tak se stalo. V klobouku nyní byly jména všech dívek.

„ Takže kdo začne?“ Zajímala se Angela a vyzývavě se dívala na kluky naproti ní.

„ Třeba já,“ navrhl Adam a už nedočkavě strkal ruku do klobouka a vytáhl kousek pergamenu.

„ Angela,“ přečetl jméno a usmál se na dívku. Ta kývla a mírně se pousmála. Na řadě byl Harry. Bylo mu celkem jedno, jestli na něj padne Rose nebo Simone, obě byly moc hezké a fajn se s nimi povídalo.

„ Simone,“ přečetl jméno a podíval se na černovlasou dívku. Ta se tvářila celkem nadšeně, byla ráda,že Rose je s Taogem, viděla, že se jí chlapec líbí.

„ Takže Rose je s Taogem, ok? Pojďte, jdeme stěhovat.“ Usmála se Siomne a už vběhla k sobě do pokoje, kde si kouzlem sbalila věci a přenesla si je ke klukům. Harry se na ni usmíval z dveří úplně vlevo.

„ Tenhle pokoj je teď náš. Udělal jsem menší změny, neva? Jen se tady nevejdou dvě postele, protože jsem přidal ještě jednu skříň pro tebe a vyčaroval menší knihovnu, protože mám tady dost svých knih.“ Řekl a v očích mu jiskřilo.

„ V pohodě, ta postel je dost velká.“ Usmála se a ihned si vybalila.

„ Mám hifi věž a notebook upravený tak, aby jel i  u kouzelníků. Nevadí, když to hned zapojím?“ Zajímala se dívka.

„ Ne, klidně to zapoj. Nemáš tady taky nějaké filmy?“

„ hm… Něco málo jo, ale nevím, jestli tě budou bavit. Mám tady hlavně komedie, něco akčního, romantiku a taky pár historických. Celkem asi sto filmů, tak se pak můžeme podívat, pokud zavoláš i ostatní a seženeš ještě něco na jídlo a pití, tak můžeme udělat filmový mejdan.“ Zazubila se a prohrabovala se ve svém kufru, odkud vylovila malou krabičku. Když ji zvětšila a začala z ní vytahovat filmy, tak se rozesmál.

„ Hned pro ně jdu, zatím vyber ty nejlepší, pak se na něčem domluvíme,“ řekl a zmizel do jídelny.

„ Lidi, rychle si vybalte věci a polezte k nám do pokoje. Já jdu pro jídlo a pití,jo? Tao, polez se mnou,“ zařval a čekal, až  k němu jeho kamarád přijde a poté spolu vyrazili do kuchyně, kterou našli při obhlídce hradu. Byla ve sklepení a bylo tam asi dvacet domácích skřítků. Když vešli do místnosti, ihned se k ním seběhli a ptali se, co si budou přát, byli nadšení z jejich návštěvy, dlouho se na ně nikdo nepřišel podívat.

„ Máte ohnivou whisky?“ Zajímalo Taoga.

„ Ano, pane,“ přikývl nadšeně jeden skřítek a už pospíchal i s kamarádem pryč, aby se za chvíli vrátili se čtyřmi láhvemi whisky a ještě dvěma s máslovým ležákem.

„ A něco na jídlo?“ Zajímalo Haryho. Jiní dva skřítci ihned přinesli spoustu jídla a také vzali nějaké kouzelnické pamlsky. Harry vše zmenšil a schoval do kapsy, aby jim nikdo alkohol nezabavil, kdyby je potkali.

Rychle zase pospíchali k sobě na pokoje. Slyšeli z jídelny hovor, který zněl dost vážně, ale neposlouchali, bylo by to neslušné a pokud dospělí budou chtít, tak jim to poví později, vždyť času je dost..

„ No kde jste,“ přivítala je Rose.

„ A kde je to jídlo?“ Zajímala se zase Angela, která byla pohodlně rozvalena na posteli. Černovlasý mladík rychle všechno vylovil z kapsy a zvětšil. Zrušil bublinu, kterou použil aby nedošlo k poškození jídla a poté sám přivolal skleničky a všem nalil whisky.

„ Na nás, budoucí tajné agenty,“ připil a ostatní po něm pozvedli skleničku.

„ Na lásku,“ doplnila Simone a při tom se dívala do chlapcových zelených očí.

„ Na mír,“ připila Rose.

„ Na rodinu,“ připil Adam.

„ Na přátelství,“ napadlo Taoga.

„ Na pravdu,“ připila poslední Angela. Teprve poté všichni upili. Připíjeli na hodnoty, které pro ně byly důležité a ve které věřili.

„ Takže na co budeme dívat?“ Zajímalo Taoga.

„ Tady jsou nejlepší filmy, které jsme našla. Osobně jsem pro Underworld.“ Přiznala Simone.

„ To by šlo.“ přikývl chlapec a také se posadil na postel k dívkám a Adamovi. Harry se tam také vecpal. Simone pustila film a Angela ještě zvětšila obrazovku, protože notebook byl od postele dost daleko a nešlo pořádně nic vidět. Popíjeli máslový ležák a nebo whisky a skvěle se bavili. Nikdo se nezajímal o to, že nemá napsaný úkol, že existuje nějaký Voldemort a nebo, že zítra musí brzo vstávat.. Toto sezení v dosti podnapilém stavu ukončili až něco po třetí ráno. Byli veselí a rádi, že se konečně pořádně seznámili. Nikdo se neptal na minulost, už si všimli, že ne všichni ji měli asi veselou, zvláště když jim dnes Will oznámil, že si přečetl jejich složky, třeba Angela svou minulost nenáviděla…

Ráno se Harry probudil  s bolehlavem, hlava mu třeštila a byl nevyspaný.

„ Už nikdy nebudu pít,“ slíbil si, ale bylo mu jasné, že toto předsevzetí stejně brzo poruší, s těmi okolo to ani jinak nešlo. Unaveně zaklapl budík, který řval jako na lesy, určitě probudil i ty spáče ve vedlejších místnostech. Poté se podíval, jak je na tom Simone. Ta ještě spala, budík ignorovala a nenechala se prostě ničím rušit. Je tak krásná, uvědomil si mladík, který ji nyní sledoval. Byla asi o hlavu nižší než on sám a vlasy dlouhé po pás byly nyní rozprostřené po polštáři. Jemně se usmívala, ale se jí zdálo něco pěkného. Vůbec se mu ji nechtělo rušit, ale kdyby ji nechal spát, tak by ho potom zabila, až by se vzpamatovala.

„ Simone, musíš vstávat.“ Pokusil se jí chlapec jemně vzbudit.

„ Hm…,“ zabručela jen a překulila se na druhý bok, takže nyní k němu ležela zády.

„ No tak, vstávej, přece nepřijdeš o snídani. Pojď, jinak přijdeme pozdě.“ Zkoušel to znova. Nereagovala a tak si povzdychl a vytáhl hůlku, sice to, co chtěl udělat, bylo kruté, ale nedala mu jinou možnost . Mávl hůlkou a proud studené vody ji probudil. Vyletěla s křikem z postele, ale neječela dlouho, křik se změnil na nadávky, zvláště po tom, co se zamotala do deky a spadla na zem. K tomu všemu jí hrozně bolela hlava, včera to přeci jen asi trošku přehnala s pitím.

„ Ty blbečku,“ zařvala na smějícího se Harryho a hledala svou hůlku, ale ta nebyla nikde v v její blízkosti a k tomu mladík už zmizel v koupelně.

„ No počkej, já se pomstím,“ křikla na něj tak, aby ji slyšel i přes tekoucí sprchu a dále hledala svou hůlku. Nakonec ji našla zapadlou pod postelí a s ní i blok, ve kterém byly zaznamenány všechny myšlenky a hlášky, které včera padly. Usmála se a v očích jí plály jiskřičky, pokud opravdu tyhle pastičky a vtípky uskuteční, tak jí bude možná agentů i líto

Harry na sebe nechával odpadat proud teplé vody a pořád se pro sebe usmíval. Voda ho probrala, dokonce i bolest hlavy se nyní zdála být snesitelnější.

„ Pottere, vylez, taky bych se ráda umyla,“ bušila mu po chvíli na dveře jeho nová spolubydlící.

„ No jo,“ zahuhlal a otráveně zastavil vodu. Oblékl se a vyčistil si zuby, při této příležitosti se podíval na sebe do zrcadla. Změnil se, nejen fyzicky, ale také psychicky. Je tady druhý den a už zapomněl, že nějaký Voldy je, prostě si užíval, dokud měl tu šanci. Vlasy, které měl delší než je u něj zvykem, mu dosahovaly až k ramenům, proto si je svázal černou stužkou, která téměř nešla vidět. Teprve poté vyšel z koupelny.

„ Konečně,“ zavrčela nespokojeně Simone a ihned ho ve sprše vystřídala. Chlapec, který přežil se ale jen spokojeně usmál a odešel do vedlejší místnosti, kde čekal na ostatní. Chvíli po něm se objevil bledý Adam, který měl černé kruhy pod očima a jeho vždy pečlivě upravené vlasy byly  nyní rozčepýřené, Harry pochyboval, že se vůbec česal.

„ Zdar,“ svalil se Adam vedle něj na pohovku a hodil si nohy na stolek.

„ Jak je po flámu?“ Ptal se pobaveně Harry, kterému už bylo lépe.

„ Už nikdy nebudu tolik pít,“ zaskučel jeho spolužák. „ Vyváděl jsem moc? Pamatuji si jen konec filmu a pak mi to  nějak splývá.“

„ Já jsme na tom lépe, pamatuji si i tu flašku, co jsme hráli po tom.“

„ Fakt? Škoda, že si to nepamatuji. Vyváděl jsme moc?“

„ Ani ne, jen jsi vymyslel skvěl úkol, že má Angela vyznat Alexovi lásku. V jednu ráno jsme šli k němu do pokoje, ale bohužel jsem se cestou nějak připil máslovým ležákem, takže si nepamatuji, jak to dopadlo.“ Ušklíbl se.

„ Ale já jo,“ vylezla z pokoje Rose, která vypadala celkem v pohodě.

„ Vypakoval nás spát, ať se vyspíme z té kocoviny a prý nám dá pořádně do těla, abychom se mu tady nudou neukousali a nedělali blbiny.“ Ušklíbla se nevesele.

„ Ne, to nemůže myslet vážně.“ Vyčaroval si hnědovlasý kluk obklad na čelo. Rose se pobaveně usmála, měla štěstí, protože si vzala lektvar proti kocovině.

„  A co ty? vypadáš nějak dobře,“ ukázal se ve dveřích Tao, která byl tak trošku zelený, pochyboval, že dneska vůbec něco sní, žaludek měla jako na vodě.

„ Měla jsme ještě z domů lektvar proti kocovině,“ ušklíbla se pobaveně.

„ Nemáš ještě trošku?“ Zajímalo Simone, která jí zaslechla.

„ Bohužel, ale myslím, že budeme muset uvařit, pokud budeme takhle pařit denně.“

„ Hm… a můžeme vytvořit i další lektvary,“ hodila po nich Simone sešit s nápady, které včera vytvořili.

„ Co takhle to udělat hned dneska? Budeme mít sice dost úkolů, protože jsme se na to včera vykašlali, ale myslím, že lepší to nebude.“ Usoudil Harry.

„ Fajn, hlásí se někdo dobrovolně?“ Tázala se Rose. Všechny ruce zůstaly dole.

„ A co ty, Harry? Vymyslel jsi to.“

„ Jenže to bych nemohl být na lektvary takový lempl jako jsem. Leda by mi někdo pomohl a kontroloval.“

„ Tak jo, já tam půjdu.“ Ozval se Adam. „ Lektvary mi celkem jdou, nějak to vykutíme. A když tak vymyslíme něco nového a alespoň jim bude trvat déle než odstraní následky.“ Zasmál se.

„ Neměli bychom jít? Je už tři čtvrtě na sedm, když už nestihneme snídani, tak ať jsme alespoň na hodině včas, Alex už nás stejně za včerejšek dost prožene,“ Ptala se Rose.

„ Jo, jasně,“ zvedl se první Harry a sebral Adamovi obklad z čela a donutil ho vstát.

Vydali se před hrad, ale vůbec se jim tam nechtělo, vypadali jako chodící mrtvolky – hlavně to byly dost pomalé mrtvolky, scházení ze schodů byla taky katastrofa, Taogovi se opět udělalo špatně, naštěstí svůj žaludek udržel na svém místě. Přesně v sedm se doplazili před hrad, kde na ně už čekali. Dnešní rozcvičku opravdu vedl Alex, který si užíval pohled na jejich strhané tváře. Nikdo neprotestoval, že cvičí nějak moc a dlouho, bylo jim to úplně jedno…

Když přetrpěli rozcvičku,bílou magii a obranu proti ní, tak měli opravdu dost. Ještě štěstí, že byl oběd, takže měli hodinu čas než se zase budou muset učit.

„ Lidi, já umírám,“ prohlásila Angela a svalila se do jednoho křesla ve společenské místnosti.

„ Hm… Jdeme něco podniknout?“ Zajímalo Harryho.

„ A co? Máš něco určitého na mysli?“ Zbystřila Simone.

„ Jasně, že jo, právě mají oběd, takže máme hodinu na to, abychom vše připravili. Přemýšlel jsme nad tou neviditelnou pavučinou, do které se můžou zamotat.“

„ Hm… Není to nic moc, ale alespoň něco. Jdeme?“ Ptala se Simone.

„ Udělejte to sami, já nikam nejdu,“ odmítl Tao a ostatní byli stejného názoru, jen Rose se  k nim přidala. Takže nakonec ve třech odešli do chodby, která vedla k učitelským pokojům  a začali čarovat. nebylo to nic složitého, všechna kouzla si našli už včera a k tomu ještě zapnuli alarm, který se jim rozezvučí v hlavách, pokud se někdo chytí.

Už v první hodině zjistili, že jim někdo vletěl do pasti. Měli právě hodinu s May, která vypadla opravdu bledě a nevyspale, nepochybovali, že ji něco trápí…

Hned po vyučování se dali s chutí do večeře, za ten den se jim už udělalo lépe  a také jim vyhládlo. Pak si vzpomněli, že by měli asi toho určitého učitele z pavučiny vyprostit. Na večeři nepotkali nikoho z vyučujících, zajímalo je, kde všichni jsou. Když ale přišli do chodby, pochopili. Byli tam všichni učitelé v různých pozicích. Samozřejmě dělali překvapené, co se jim stalo, teprve po chvíli, kdy se nabažili toho pohledu, kouzlo zrušili a zdrhali do svých ložnic. Používali různé zkratky, které stačili objevit, naštěstí starší neměli potřebu je pronásledovat.

Mezitím dole:

„ Tak tímhle nás dostali, to se jim musí nechat,“ přiznal Alex pobaveně.

„ Jo, to jo. Vrátíme jim to?“ Usmála se Jane.

„ Jo, chtějí válku, mají ji mít.“ Řekl Erik a všichni se pobaveně usmáli, tohle bude teprve zábava… Jen jediná osoba se z toho neradovala, byla to May…

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5

Úkoly, úkoly a úkoly… dostali tolik úkolů, že jim z toho bylo blbě. Nejen,  že museli dodělávat to, co nestihli včera, ale i úkoly ze dneška a ještě před tím míchali lektvary. Nakonec šli spát něco po jedné a byli rádi, že se teď pár hodin prospí. Netušili, že jejich učitelé nedočkavě čekají přesně na okamžik, kdy ulehnou. Sice kvůli nim museli být vzhůru, ale to jim nějak nevadilo, za tu malou pomstičku jim to stálo.

Tiše vešli do jejich pokoje a poté se po dvou rozdělili, každá dvojice zamířila do jedné z ložnic. Na spící raději ještě použili kouzlo pro tvrdý spánek a chvíli se kochali představou, jak budou s těmi barevnými vlasy vypadat. Každý jednomu ze studentů měl barvit vlasy speciální barvou, kterou vymysleli jen pro ně. Její výhodou  bylo, že se dala smýt až po dvou týdnech a kouzla na ni neplatila, naopak barva byla pak ještě sytější.

Nyní se stalo ale něco nevídaného, Jane měl barvit vlasy Harrymu a Alex Simone, ale neudělali to, protože nad spící dvojicí se objevil ohnivý a vodní štít, do toho začal také foukat silný vítr, který nevítané návštěvníky nekompromisně vyhodil z pokoje.

„CO to kruci bylo?“ Ptala se Jane, nechápala, jak to, že v Harryho složce nebylo, že má moc ovládat živly.

 „Živly, jen nevím, kdo z těch dvou to ovládá.“ Odtušil Alex.

„Myslíš, že by to dokázala Simone? V našem rodě nikdo nikdy živly neovládal, dokonce ani v Michaelově, takže to musel být Potter.“

„Víš to určitě?“

„Ano,“ odsekla.

„Jen klid, vždyť jsem nic hrozného neřekl.“ Bránil se muž a zvedal se ze země, kde tak bolestivě dopadl. „ Nevím jistě, jestli to umí ovládat, takže si s ním hned zítra po snídani promluvíme a zjistíme o jeho schopnosti více.“ Jen to dořekl, tak z ostatních pokojů vyletěli ostatní také a dopadli na podlahu, kde před chvíli seděli i oni.

„Štít?“ Zajímalo Jane.

„Jo,“ zavrčela May a s bolestí ve tváři se zvedala na nohy. „Který kretén tady nechal takový bordel?“ Rozčilovala se a dívala se na brky a knihy, které se jen tak povalovaly na zemi.

„Nemohl to být jen nějaký ochranný štít? Jeden z nich by přeci nedokázal uchránit všechny, jen po použití jednoho z živlů musí být maximálně vyčerpaný dospělý kouzelník, nemyslím si, že by to zvládl šestnáctiletý mladík.“ Obrátila se Jane na Alexe.

 „Ne, tenhle štít by museli vymyslet sami a pochybuji, že to někdo z nich dokáže, na to ví příliš málo. Musel to někdo z nich vytvořit, někdo  s čistým srdcem, někdo, kdo chtěl ochránit přátele. Řekl bych, že to byl Potter. Zítra si s ním promluvíme. Stihli jste nanést alespoň trochu barvy?“ Obrátil se na ostatní.

„Ano, ale hned když se objevil ten štít, tak zase zmizela.“ Zavrčel naštvaný Erik, jeho dílo bylo zničeno a to si na tom dali tolik záležet. Zvláště on, měl barvit Adama, který si na svých vlasech zakládal. Ale aby z jejich pomsty alespoň něco bylo, tak barvu zavěsili nad dveře a otevřením se na ně měla vylít. Ještě na kbelíky použili maskovací kouzla a s nadávkami se vzdálili do svých pokojů a každý z nich vymýšlel další pomstu, celou noc nad tím přemýšleli, takže se moc nevyspali. To jim ale nevadilo, ráno měl každý skvělou náladu, protože vymyslel alespoň jeden plán, kterým si určitě tuto noc vynahradí. Se spokojeným úsměvem vešli do jídelny, kde již seděli i mladí, kteří si nic nedělali z obarvených vlasů a někteří měli částečně od barvy také obličej. Kývli jim na pozdrav a dali se do jídla jako by nic.

Myšlenkami si učitelé sdělovali své nápady, takže si ani nevšimli, že je studenti se zájmem pozorují a čekají, jestli se  s nimi něco stane. Jejich pohledu si prvně všimla May a pověděla o tom ostatním.

„Děje se něco?“ Zajímala se a snažila se přijít na to, proč na ně hledí a pochechtávají se.

„Máte pěkné hábity,“ rozesmál se Adam. „Takové… barevné.“ Smála se Angie až jí zaskočilo sousto. Ostatní se na sebe podívali a zuřili, zase je jednou dostali. Lektvar, který byl přidán do snídaně totiž začal fungovat, jejich oblečení změnilo barvu na růžovou. Zkoušeli kouzla, ale žádnému z nich se zatím nepodařilo barvu změnit. Studenti z toho měli opravdu radost, tento lektvar použila Angie už jednou na své bývalé škole a tak s ním měla zkušenosti – i kdyby se převlékli, tak všechno se přebarví na růžovou, ale samozřejmě po sundaní oblečení se barva opět změní na původní.

„No počkejte,“ zavrčela May, která nesnášela růžovou, byla na ni přímo alergická. Hůře tuhle barvu snášeli už jen muži a  ti vypadali opravdu rozzuřeně. Děcka pochopila, že by měla zmizet a to hodně rychle. Jenže se ani nezvedli od stolu a už na ně letělo několik kouzel, kterým se nestihli bránit. Tentokrát se ale kolem Harryho opět vytvořil štít a rozšiřoval se i na ostatní, ale když pod ním nebyl ještě Adam, štít najednou zmizel  a chlapec padl  ne stůl vyčerpáním. Bylo to pro něj příliš namáhavé a vůbec netušil, jak to dokázal. Kouzla narazily do všech studentů kromě Harryho, který ležel na stole. Studentům ihned narostly malé růžky a oči se jim zbarvily žlutě. Nikdo si toho ale nyní nevšímal…

Vyučující spěchali k ležící osobě, hlavně teda May, která chvíli studovala i léčitelství, ale nakonec pokračovala pouze ve studiu bystrozorství, léčitelství se stalo jen jejím koníčkem.

„Je jen vyčerpaný z toho štítu, měl by i na chvíli odpočinout, minimálně hodina spánku by mu prospěla.“ Usoudila po jeho důkladné prohlídce.

„ Zajímalo by mě, po kom zdědil tuhle moc, pokud vím,tak Lily byla z mudlovské rodiny, takže u ní dědičné schopnosti můžeme vynechat a v Jamieho rodině určitě nebyly,“ přemýšlel Will.

„Nějaké vysvětlení?“ Pozvedla obočí Jane.

„Někdo do něj mohl vložit svou moc, darovat ji, možná je dědicem někoho mocného, ale před tím se nemusely projevit schopnosti a nebo není syn Potterových.“ Dala se do výčtu možností Selena.

„Dobře, tak budeme pokračovat ve výcviku, ale zbytek bude hledat v knihovně vše o jeho rodu. Harry si mezitím odpočine, odpoledne se už bude pořádně učit.“ Rozhodl Alex  a ihned vyhnal studenty ven, kde měla začít jejich rozcvička.

Harry se propadal do temnoty, bylo to nepříjemné jen tak plout nicotou, ale nakonec uviděl světlo a snažil se dostat k němu. Objevil se na louce, kde stál větší rodinný dům. Před ním uviděl své rodiče a ještě nějakou ženu, která hodně připomínala Jamese, i když neměla tak rozcuchané vlasy a měla je dlouhé něco málo pod ramena. Usmívali se na něj a kynuli mu, ať jde k nim.

„Mami, tati,“ zašeptal a rozběhl se k nim. Objal je a byl rád, že je vidí. Jeho maminka plakala štěstím, že ho má po dlouhé době zase u sebe a otec byl také dojatý.

„Hele, nechte toho, musíte mu to říct,“ ozvala se ta mladá žena. „ A jinak já jsem Jess, tvoje teta a byla jsem snoubenkou Willa, který tě teď učí.“ Představila se mu.

„Cože? Já mám tetu?“

„Měl jsi, by bylo příhodnější,“ pověděla s klidem. „ Můžu tě o něco požádat?“

„Jo, jasně.“

„Vyřiď Willovi, že ho moc miluji a nikdy se to nezmění, ale že s mou smrtí nemohl nic dělat, nemohl mě zachránit. A ať se už neutápí ve vzpomínkách a zase začne žít a milovat,“ říkalo se jí to tak těžce, ale věděla, že je to správné.  Přikývl.

„Proč jsem tady?“ Zajímalo ho, tušil, že tady není jen tak, ale má to nějaký důvod.

„Musíme ti povědět jedno tajemství, které se dědí z generace na generaci,“ začal pomalu jeho otec.

„O co jde?“

„Jak možná víš, tak pocházíš ze starého kouzelnického rodu, ale není to rod Potterových, to jméno je pouze zástěrka. Náš rod je mnohem starší než zakladatelé Bradavic a máme spoustu kouzelných schopností. Ty jsi už jednu z nich objevil – moc ovládat živly. Budeš umět i mnohem více, ale teď zpátky k rodu. Víš, k nám do rodu patří mnoho osob, které znáš, ale oni o tobě třeba ani neví. Po celé generace jsou přísně chráněná jména a také rodinné svazky. Tvůj strýc je Brumbál, Harry. Ale prosím, nic mu nevyčítej, nemohl to vědět. Možná měl nějaké podezření, ale nějak ho nemohl ověřit, jelikož v rodokmenu se určité osobě vždy ukážou jen jména jeho předků, ne těch, kteří se narodili až po něm. A nikdo si v našem rodokmenu nemůže jen tak číst, musí se prokázat krví.“

„Cože?“

„Je to pravda a právě proto jsi tady, musel ses to dozvědět od svých rodičů.“ Podpořila Jessie svého bratra.

„A je tady ještě něco, Harry. Severus Snape je můj nevlastní bratranec.“ Přiznala mu Lily. Tohle už na něj bylo moc.

„Proč? Proč se ke mně tak choval?“

„Nemohl jinak, byl by jsi ve velkém nebezpečí. Bylo mu to hrozně líto, ale kdyby ukázal své city, mohl by tě zbytečně dostat do potíží. Je to špeh Brumbála, dělá nebezpečnou práci a kdykoliv může být prozrazen. Ještě než jsem umřela, tak mě požádal, abych ti nic neříkala, dokud nebudeš plnoletý a všechno nepochopíš a já tehdy souhlasila, věděla jsem, jaké nebezpečí hrozí. A Severu tušil, že Voldemort tady bude ještě dlouho a on bude muset pracovat dále pro Brumbála. Snaž se ho pochopit, nikdy to neměl v životě nejsnadnější.“ Dívala se na něj zoufale. Přikývl, tohle všechno si musel nechat uležet  v hlavě a pořádně promyslet, ale vždyť na to bude mít dost času potom, teď by si měl užívat přítomnosti své rodiny.

„A jak se jmenuje náš rod?“

„Patříš do starého rodu Welfareových. Mezi naše předky patřili všichni ochránci dobra a lásky, dokonce i pár archandělů a elfů. Abych řekl pravdu, tak jeden z nejmocnějších elfů byl náš zakladatel.“

„Netušil jsem, že jsem z tak starého rodu,“ pověděl tiše.

„Jsi, ale teď už by jsi měl jít zpátky a naučit se ovládat svou moc. Nemáš mnoho času, to kouzlo, které vymyslel Alex, vydrží pouze tři roky a pak bude zrušeno.“

„Jak to? Říkal, že bude trvat šest let.“

„Mělo, ale záleží na síle kouzelníka, který kouzlo provedl. Déle než tři roky není u Alexe udržitelné, bere mu příliš mnoho sil po celou dobu trvání a kdyby se pokoušel kouzlo držet déle, tak by zemřel.“

„Aha…“ Pověděl jen, netušil, co na to říct více.

„Už by jsi měl jít,“ popohnala ho Jess. Přikývl a všechny objal, budou mu moc chybět. Když se se všemi rozloučit a pomyslel na své tělo, tak se znovu začal propadat do nicoty…

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6

Harry se prudce posadil a zhluboka dýchal, netušil, jestli to byl jen sen a nebo skutečnost. Zjistil, že neleží ve svém pokoji, ale v nějakém neznámém a tak se přesvědčil, že to sen nebyl. Nevěděl, jestli má být rád či ne, byl hrozně zmatený z těch nových informací. Jeho rodinou byli všichni z Řádu a studenti tady, měl je rád a klidně by za ně obětoval život a teď se dozvěděl, že někdo jiný kromě Drusleyových z jeho pokrevní rodiny ještě žije... Bylo to zvláštní, ale ne zlé, jen jiné.

„ Měl bych jít na hodinu,“ uvědomil si a zvedl se z postele, už nad tím vším nemohl přemýšlet, musí si to nechat uležet v hlavě.

Prvně musí zjistit, kde vůbec je a pak by měl ještě vyřídit vzkaz od Jessie. Nechápal, proč mu nikdo nikdy neřekl, že měl jeho otec sestru, vždyť vypadala v pohodě  a Will mu něco říct mohl, nemusel mu to přeci tajit. Vyšel ze svého pokoje a zjistil, že se nachází v učitelském křídle. Přemýšlel, kolik může být asi hodin a uvědomil si, že když vykoukne z učitelského křídla ven, tak by mohl vidět jejich cvičiště a tak se orientovat. Jedno z oken bylo na konci chodby vlevo. Podíval se ven a zjistil, že studenti teprve mají po rozcvičce a rozdýchávají ji.

„ Odtud nás můžou v klidu pozorovat a my to ani nevíme,“ uvědomil si. Někdy na ně musel být asi dost komický pohled, ani by se nedivil, kdyby se sem vždy chodili bavit. Jen by to možná chtělo popcorn nebo chipsy.

„ Ale, pán se nám probudil?“ Ozvalo se za ním pobaveně. Otočil se díval se do očí Willovi  ihned se na něj zašklebil.

„ Jo, abych nezapomněl, mám ti něco vzkázat od Jessie.“

„ Jessie? Ta je už patnáct let mrtvá, nedělej si ze mě srandu,“ v očích měl tak bezbřehou bolest a lítost.

„ Nedělám, byl jsem chvíli s ní i s rodiči. Nespal jsem, jen si mě na chvíli zavolali k sobě.“ Snažil se mu vysvětlit. Will poznal, že mu říká pravdu, měl na to dar, vždy poznal, zda člověk lže nebo ne. Nechápal,jak s nimi mohl mluvit, ale chtěl vědět, co mu Jess vzkazuje.

„ Co říkala?“ Zeptal se ho tiše.

„ Že tě miluje a nemáš si vyčítat její smrt, prý jsi s tím nemohl nic dělat. A máš zase začít žít a milovat.“ Pověděl mu pravdu.

„ Ale mohl, měl jsem nějak zjistit, že je v tom jed, měl jsem to zkontrolovat, měl jsem ji zachránit.“

„ Nemohl jsi za to, nemohl jsi vědět, že je v tom jed.“

„ Měl jsem to tušit. Víš co je to splynutí duší?“

„ Ano, stává se to, když se dvě milované osoby najdou a jsou tak stejní a přesto jiní, jsou jeden pro druhého stvoření,“ pátral Harry ve své paměti.

„ Ano a přesně to se stalo u mě a Jess, stejně tak u tvých rodičů. Jenže jsem byl příliš unavený z práce, ten den jsem dělal celou dvaceti čtyř hodinovku, protože jeden kolega onemocněl a my museli hledat Smrtijedy a prozkoumat několik tipů. To jsem už kvůli Jess nebyl tajný agent, ale velitel bystrozorů. A tehdy jsem necítil, jak se jí jed pomalu dostává do těla a postupuje dál. Kdybych tolik nepracoval, třeba bych jí mohl pomoct.“

„ Nemohl jsi za to, já věřím, že to, co se má stát se stane, někdy ne hned, ale brzy ano.“

„ Já vím, ale stejně si to budu vždycky vyčítat, nikdy si to neodpustím. Zvláštně proto, že čekala malé a tím přišla dočasně o své kouzelnické schopnosti, jelikož mimčo bylo příliš mocné.“ V očích se mu objevily slzy, tolik se těšil, že budou rodina a budou spolu spokojeně žít. Nikdy se mu to ale tak docela nesplnilo, sice žil s Jess, dokonce se měli brát, ale dříve mu ji zabili. Jak nenáviděl Smtijedy, jak moc se jim toužil pomstít, ale nikdy nezjistil, kdo jí jed do jídla propašoval.

„ Měl bys jít na hodinu,“ pověděl po chvíli ochraptělým hlasem Will, ale nepodíval se mladíkovi do očí, nechtěl, aby ho viděl, jak teď vypadá…

„ Už jdu, kdybys něco potřeboval, tak klidně zajdi.“ Usmál se na něj mladík a odcházel. Ještě zaslechl tiché poděkování. Svým způsobem ho chápal, ale tušil, že ho nikdy nedokáže pochopit úplně, ztratit někoho, koho milujete nadevše je strašné, zvláště když přijdete o dvě osoby najednou. Hodně přečetl o splynutí duší, tohle téma ho zaujalo po tom, co se o něj zmínila Hermiona. A proto nyní tušil, že muž musel prožívat hotové muka, když poznal svou polovičku a nyní ji neměl u sebe, prý to je jako by měl člověk jen půl srdce a půl duše, něco mu stále chybí a nelze to vrátit. Bylo mu ho líto a rád by mu pomohl, bohužel netušil jak, s tím se bude muset asi vyrovnat sám.

Zamyšleně došel na cvičiště  a zapojil se do výuky s mečem. Bojoval s Adamem a dal do toho všechno, nezapomněl, že má na to jen tři roky. Zkrátil se mu čas, ale jemu to nevadilo, vždyť je to dlouhá doba a dá se toho hodně stihnout… Ale i tak tušil, že se nenaučí vše, co chtěli, aby uměli. Ale alespoň budou mít základy a podrobnosti a detaily budou moct vypilovat později samostudiem a nebo se třeba zapojí do války a jejich učitelé ještě uvidí a spolu budou moct cvičit… když teda bude chvíle času.

Dokonce i Selena se divila, jak mu to dneska jde. Proto se rozhodla, že je naučí pár nových triků, přece jen, měla by je toho naučit co nejvíce v co nejkratší době, nikdy nevíš, co se stane.

Na oběd dorazili všichni úplně vyplivnutí, to víte, mít boj s mečem, černou magii a ještě etiketu, to je pořádný dril. Zvláště když všichni po nich chtěli maximum.

„ Harry, rád bych s tebou po obědě mluvil,“ pověděl mu ještě ředitel, když sedali k jídelnímu stolu. Přikývl, věděl, čeho se bude rozhovor týkat a už přemýšlel nad tím, co by mu měl asi všechno říct. Vždyť ani netušil, kdo všechno je v jeho rodu a s kým o tom může bez zábran mluvit. Asi by se měl co nejdříve podívat do rodokmenu, ale prvně ho bude muset najít. Asi bude muset prohledat knihovnu, začne hned dnes večer knihovničkou v jejich pokoji.

Oběd byl dneska nějak rychlí a nebo mu  to tak alespoň připadalo.

„ Půjdeme?“ Kývl na něj ředitel, když si všiml, že už dojedl. Trochu neochotně se zvedl od stolu a následoval svého učitele do východní části hradu, kde věděl, že má kancelář. Vešel do příjemně zařízené pracovny, kde s všude na stole povalovaly nějaké pergameny, některé byly poškrtané a některé naopak plné různých receptů. Alex si sedl do pohodlného křesílka a chlapec naproti němu na polstrovanou židli.

„ Promiň za ten nepořádek, ale lépe se mi vymýšlí lektvary a kouzla, když je tady trochu chaosu. Dáš si něco k pití?“

„ Pokud máte čistou vodu.“

„ Jasně,“ Alex mávl hůlkou a před chlapcem se objevila sklenice s vodou a u něj sklenice s trochou červeného vína.

„ Určitě víš, o čem s tebou chci mluvit.“ Promluvil po chvíli a hrál si se svou sklenicí.

„ Ano, myslím, že ano.“

„ Fajn, tím lépe. Věděl jsi, že máš moc ovládat živly?“

„ Ne, kdybych to věděl, tak se to učím ovládat.“ Ušklíbl se trochu pobaveně.

„ A víš o nějaké jiné zvláštní vlastnosti, kterou máš?“

„ Jen hadí jazyk, ale myslím, že budu zvěromágem, byl jím i můj otec a matka.“

„ Můžeme to zkusit, stejně jsme vás to chtěli naučit. Víš, co to znamená?“

„ Další hodiny navíc?“ Tipl si.

„ Ano, May tě bude učit ovládat živly každý den od sedmi hodin do osmi a v hodinách přeměňování se budete učit zvěromagii. Takže se budete muset naučit meditovat, aby jste byli schopní načerpat novou energii.“¨

„ Proč mám takový divný pocit, že za tohle mě někdo bude nesnášet?“ Ředitel se rozesmál.

„ Možná proto, že je to pravda, až se to ostatní dozví, tak tě ukamenují.“

„ Velmi povzbudivé,“ zašklebil se chlapec.

„ Ale pravdivé.“ Zasmál se ředitel.

„ Mám jednu otázku, pane. Je pravda, že máme čas jen tři roky?“ Alex se na něj překvapeně podíval, neřekl to zatím nikomu, dokonce ani svým přátelům, kterým opravdu věřil.

„ Ano, asi ano, déle to kouzlo pravděpodobně neudržím, trošku jsem podcenil své síly. Jak to ale víš?“

„ Slyšel jsme, jak se o tom bavíte s ostatními,“ zalhal mu pohotově.

„ Já o tom ostatním neřekl.“ Harry si povzdychl.

„ Dobře, řekli mi to rodiče.“

„ Tví rodiče jsou mrtví, Harry.“

„ Ano, já vím, ale řekli mi to, když jsem spal.“

„ Cože? Ty máš moc komunikovat ve spánku s mrtvými?“ Překvapeně se na něj díval

„ Ne, to ne. Oni si mě zavolali, chtěli mě vidět, abych mohl něco říct Willovi, Jessie mu chtěla pár věcí vzkázat,“ pověděl mu polopravdu.

„ Řekl jsi mu to už?“ Zajímal se a byl si jist, že mu nepověděl všechno, ale nechal to být, každý má své tajemství.

„ Ano, hned ráno, když jsme se probudil, potkal jsem ho na chodbě a tak jsem s ním chvíli mluvil.“

„ Proto byl dnes tak tichý,“ došlo mu.

„ Asi ano, měl hodně věcí k přemýšlení. Můžu mít otázku?“

„ Ptej se,“ pousmál se.

„ Jak časté je splynutí duší? Já jen, že se to stalo u mých rodičů a pak také u Willa s Jessie.“

„ Není to příliš časté, spíše ojedinělé. Před tvými rodiči se splynutí objevilo naposledy před dvěmi sty lety. A chvíli po nich se objevilo u těch dvou…“ Přemýšlel, nikdy mu nepřišlo zvláštní, že se objevilo  obou sourozenců, až teď.

„ Rád bych Willovi pomohl, ale nevím jak.“

„ To nevím ani já, ale možná že když jsi mu přinesl tu zprávu, tak se vzpamatuje a zase bude jako dříve.“ Vzpomněl si na usměvavého a vtipkujícího mladíka.

„ Ano, možná ano. A jak je May? Dneska už vypadala lépe.“

„ Není jí dobře, stále bere spoustu lektvarů, protože je příliš slabá. Pro jistotu jsme jí zakázal tréninky, protože by byla schopná jít s vámi běhat, ale vyučovací hodiny si nedala vzít. Mám pocit, že je to jediné, pro co žije, nic jiného ji už nezajímá nebo to alespoň nedává znát. Přišla o všechny a o všechny, její vlastní matka – poslední člen rodiny, jí řekla, ať táhne tam, odkud přišla a vykopla ji doslova na ulici. Nenávidí ji a stydí se za ní, protože byla v Azkabanu, ale už ji nezajímá, že tam seděla celou tu dobu nevinně a moc trpí. A May je sice silná, ale ani ona nemá na všechno a k tomu si hodně dobře uvědomuje, jak málo času máme, ona sama prošla výcvikem během čtyř let a bylo to téměř nezvládnutelné, spoustu věcí se dozvěděla až v akcích. Jak se říká, byla vhozená do vody a musela plavat.“ Pousmál se.

„ To jsem nevěděl,“ řekl chlapec tiše.

„ Neví to skoro nikdo, jen já a Will, chvíli spolu na začátku spolupracovali a před týdnem ji šel se mnou vyzvednout do jednoho hotelu, kde se dočasně ubytovala. A tak se to dozvěděl, ale prosím, neříkej to nikomu, myslím, že by nebyla nejraději.“

„ Nebojte, nic nikomu nepovím, nejsem blázen, abych si znepřátelil jak vás, Willa a ještě May. To by byla jistá sebevražda a sebevrah ještě nejsem. A nemohl by jí teda Will nějak pomoct? Zná ji a ona jeho, možná by si mohli pomoct navzájem.“ Zajiskřilo mu v očích.

„ Možná máš pravdu, jejich příběhy si jsou tak podobné. Oba přišli o všechno a o všechny a ani jeden se z toho zcela nevzpamatoval. Promyslím si to, ale myslím, že to není špatný nápad, ale bude záležet jen a jen na nich, my jim do toho všeho nemůžeme mluvit. Mimochodem, jak se ti líbí barva vlasů?“ Díval se na jeho oranžovo- červenou hlavu.

„ Super, ale myslím, že zelená by mi lépe ladila k očím,“ nenechal se vyvést z míry.

„ A co vy? Už jste si zvykl na růžovou?“

„ Je to ta nejlepší barva,“ zazubil se na něj ředitel vesele.

„ Takže příště vám máme podat lektvar, jehož účinky nikdy nezmizí?“ Ujišťoval se.

„ Opovaž se,“ zavrčel. „ A teď padej, za deset minut ti začíná hodina lektvarů.“ Harry kývl a rychle se rozloučil, fakt by nerad přišel pozdě, v lektvarech už plave tak dost, měl by se je naučit, pokud chce přežít. Byl znechucený představou, že teď bude muset strávit dvouhodinovku nad kotlíkem, to nebylo nic pro něj, mnohem raději by bojoval s mečem a nebo měl černou či bílou magii. Cestou si pískal jednu písničku, která mu utkvěla v paměti, ale netušil odkud. Byla mu podivně blízká a připadala mu tak známá…

S pískáním došel až před učebnu lektvarů, Will je právě pouštěl do místnosti, ale trošku ho zarazila Harryho písnička.

„ Odkud ji znáš?“ Zajímalo ho.

„ Nevím, najednou jsme si na ni vzpomněl, je nádherná, že jo?“

„ Ano, tvá matka ti ji často zpívala, když jsi byl malý a nemohl jsi usnout,“ pověděl mu něco, co chlapce zarazilo. Nevěděl, jak si to mohl pamatovat, vždyť mu nebyl ani rok, to přeci nebylo možné! Ne, to přeci nešlo, není žádný génius, aby si to pamatoval, k tomu je to určitě nemožné. Celou hodinu nad tím přemýšlel, takže nedávám vůbec pozor. Za to zasloužil domácí úkol navíc, ale nevadilo mu to, nějak to přežije. K tomu věděl, že si za to mohl sám.

Další hodinu měli tanec a to ho opravdu moc nebavilo, neměl to rád. Nejprve se učili základy společenského chování, šla mu z toho hlava kolem, netušil, že je tolik pravidel. Teprve téměř u konce hodiny jim Jane ukázala základní kroky valčíku, příště je naučí více.

Harryho po večeři čekala ještě první hodina s May, měla ho učit ovládat jeho moc. Zatím ještě spolu neměli živlovou magii, takže vůbec netušil, co by po něm mohla chtít nebo na jakém principu tato magie funguje a jak ji vyvolat a ovládat. Tušil, že to bude složité, protože toto umění se normálně nevyučovalo a ovládalo jej jen několik jedinců a to většinou jen omezeně.

Když Harry vešel do učebny, žena na něj již čekala a na pozdrav mu odpověděla pouhým kývnutím hlavy. A tak začala jejich první hodina. May se mu snažila vysvětlit podstatu všech živlů a kouzlení s nimi a chlapec to dokonce pochopil, a co více, dokonce i zapamatoval! Zkoušeli i kouzlit, sice vyvolal živel, ale nedokázal jej udržet déle než pár vteřin.

„ Na první hodinu to bylo dobré,“ sdělila mu May, když se loučili.

„ Díky,“ usmál se a podíval se jí do hnědých hlubokých očí, kolem kterých byly nepatrné vějířky vrásek. Něco ho na ni zarazilo, možná ten smutek, který z ní cítil, ale všiml si toho až teď, ten pocit samoty a opuštěnosti a hlavně zbytečnosti… Nechápal, proč to všechno cítil, neměl by, nebyl přece empatik…

„ May, jsi v pořádku?“ Odvážil se zeptat. Mlčela, ale po chvíli nepatrně kývla. Povzdychl si.

„ Dobře, kdybys něco potřebovala, třeba si jen promluvit, tak se klidně zastav, ano?“ Počkal, dokud mu nepřikývla a opustil učebnu… Mířil do ložnice, kde si chtěl dát jen věci a poté se mínil vrhnout na úkoly a hlavně na hledání něco o příbuzných…

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7

Kapitola 7 – Špatná zpráva a ještě horší důsledky!

Když vešel do jejich pokojů, tak jej zarazilo, že tam bylo nezvyklé ticho. Všichni si totiž psali úkoly, nikdo se na to dneska nemohl vykašlat.

„ Kde jsi byl?“ Zajímalo Angelu, která právě psala pojednání o divadle v období antiky, ale byla už skoro u konce, alespoň odhadoval podle délky popsaného pergamenu.

„ Jen jsem se učil ovládat živly, ten štít, který jsem vytvořil, je dost vyvedl z míry a mě taky. Tak se to teď učím ovládat.“ Vysvětlil trochu kostrbatě.

„ Aha a jak ti to jde?“ Ptala se Simone, která si jako jediná nepsala úkoly, ale kreslila uhlem. Harry ji nahlédl přes rameno a viděl, jak kreslí nějakou bitvu elfů, která vypadala dost dobře. Simone právě stínovala jedno brnění.

„ Ale jo, dalo se to zvládnout, ale je to dost náročné… Hezky kreslíš,“ usmál se na ni.

„ Díky, ale tohle není nic moc, spíše jen čmáranice, nikdy to nebudou žádné veledíla.“

„ Hlavně když tě to baví, ne?“

„ Jo, asi jo.“ Usmála se a kreslila si tiše dále, šly slyšet jen tahy uhlem. Harry rychle vytáhl své učení a začal psát úkoly. Ale začalo se dít něco divného, cítil pocity svých spolužáků a nedokázal se toho zbavit, hrozně ho z toho bolela hlava. Vzpomněl si na minulý rok, když se učil ovládat nitrobranu, třeba by mu pomohla. Snažil se vyčistit svou mysl, pro lepší soustředění zavřel oči a za chvíli cítil, jak pocity ostatních pomalu odplouvají. Cítil je jen když se opravdu soustředil, bylo to zvláštní. Nikdy netoužil po tom, aby byl zvláštní, ale on byl a nenáviděl to. Nevšiml si, že ho pozoruje několik páru očí, všimli si jeho soustředění a tak ho se zájmem pozorovali. Když se ale nic dalšího nedělo, tak to nechali být a dále se věnovali svým úkolům.

Všichni již měli napsané své úkoly, jen Harry ještě psal. Nakonec to všichni kromě něj zabalili už něco málo po desáté hodině, přeci jen byli už unavení. Nedivil se jim, ale chtěl ještě nahlédnout do knihovny a pro to musel něco obětovat. A spánek bylo to nejmenší…

Nyní přišla Harryho chvíle, začal pozorně prohledávat knihovnu, hledal v názvech jakékoliv knihy, které byly spjaté se starými kouzelnickými rody. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl jít do velké společenské místnosti, kde měli svou první večeři. Prostě jen hrabal v knihovně a asi po dvou hodinách nudné práce našel starou knihu rodokmenů. Nedočkavě ji otevřel a hledal svůj rod. Rody zde byly podle stáří, takže byl hned na začátku. Musel ale darovat trošku své krve, aby prokázal, že je to opravdu on. Ihned po tom, co kniha přijala krev a ta se do ní vpila, tak se na stránce objevoval rodokmen, který byl velmi dlouhý a rozložitý. První jména jen rychle přeletěl očima, chtěl hlavně vědět, kdo ještě žije. A to, co viděl, ho mírně řečeno překvapilo… Bylo to zvláštní, ale dozvěděl se, že třeba Albus Brumbál je ženatý s McGonagallovou a že jeho vzdálení příbuzní jsou Longbottomovi, což jej dost překvapilo. Ale nebyli dědici schopností tohoto rodu, jejich předci se schopností vzdali v zájmu Potterova rodu. U Alice a Franka blikal křížek, takže ještě nebyli zcela mrtví, možná měli ještě šanci na uzdravení… I když kdo ví, jak by se smířili s myšlenkou, že zameškali tolik života, že neviděli vyrůstat svého syna…

Blížila se třetí hodina ranní, kdy šel teprve spát. Takže ráno, když zvonil budík, tak se mu vůbec ale opravdu vůbec, nechtělo vstávat. Komu by se taky chtělo po třech hodinách spánku, že?  Simone ho nakonec z postele doslova vykopala, nechtěla, aby měl problémy, už tak jich měl dost. Harry ihned zamířil do koupelny, ale ještě před tím si všiml, že na psacím stole leží obrázky od jeho spolubydlící. Vzal je a prohlížel, byly opravdu dobré, nekreslila jen fantasy, ale i abstrakce, portréty a našel i nějaké krajiny.

Ani nevěděl, jak dnešní den přežil, ale večer byl úplně vyřízený. Když ale opět vzala Simone do ruky uhel a chystala se kreslit, tak začal kreslit spolu s ní. Když byl malý, tak nikdy neměl pastelky ani obyčejnou tužku, vždy mohl malovat jen Dudley. Nikdy mu to nevadilo, až teď si uvědomil, o co všechno přišel. Najednou mu přišlo hrozně líto, vždy chtěl nakreslit svou rodinu, ale vždyť ani nikoho nemá. Až teď, mohl by se o to alespoň pokusit. Nevěděl, koho všeho by měl kreslit a tak se rozhodl, že prvně to budou jeho rodiče, tak, jak je vidí on a jak si je pamatuje ze svých vzpomínek. Kreslil dlouho, nebyl spokojený jen tak s něčím a nakonec zůstal v místnosti jen on a spolu se Sim, která se zájmem pozoroval, jak kreslí. Nebylo to nejlepší, bylo tam dost chyb, ale šlo to od srdce, tolik citu a něhy ještě v žádném obrazu nenašla. Jen tam seděla a dělala mu tichou společnost. Stalo se ale něco nečekaného, něco, co mělo navždy změnit její život...

Seděla opřená o křeslo, kde její kamarád kreslil a koukala mu přes rameno. Nevšímal si toho, jako kdyby vůbec nezareagoval, že mu dělá společnost. Sledovala jemné tahy uhlem a cítila, že se s ní něco děje. Před očima se jí tvořily mžitky a nedokázala je zahnat ani zběsilým mrkáním. Chtěla zvednou ruku a oči si protřít, ale nedokázala to, dříve upadla do bezvědomí. Svezla se až na zem a teprve nyní si Harry všiml, že stále u něj seděla a sledovala ho. Pokusil se jí probudit, ale nešlo to. Tep měla velmi slabý a nepravidelný. Rychle vykouzlil patrona, který měl poslat zprávu všem dospělým, na tohle asi stačit nebude. Netušil, co by měl dělat a tak položil dívku na pohovku, která v místnosti byla. Chytil ji za ruku, která byla jako kus ledu a druhou rukou jí hladil ve vlasech. Byla tak krásná a bezbranná, vypadala jako panenka.

Netrvalo to dlouho, ale jemu se to zdálo jako celá věčnost, když do místnosti vtrhla Jane a hned za ní May. Ostatní přišli chvíli po nich. May se ihned dala do zkoumání zdravotního stavu a dělala pár testů.

„ Jak je jí?“ Ptala se Jane s obavou, nechtěla svou dceru ztratit, sotva ji našla. Chodila po pokoji sem a tam, což všechny znervózňovalo. Nakonec ji ale objal Alex a držel ji u sebe, nemohl vidět, jak se trápí.

„ Má leukémii,“ oznámila May tiše  a koukala se své přítelkyni do očí.

„ Cože?“

„ Je to mudlovská choroba, jinými slovy rakovina krve.“

„ Bože,“ zašeptala Jane, tohle musela rozdýchat. Ještě štěstí že si před tím sedla, teď by jinak určitě spadla, tohle bylo na ni moc. Rozplakala se.

„ Kolik má času?“

„ Rok, možná o něco méně, tento typ leukémie se nedá léčit, můžu jí jen podávat lektvary proti bolesti.“ Musela jí to říct, znala ji už dlouho a věděla, že když jí poví všechno, tak se s tím lépe smíří.

Harrymu se v očích objevily slzy, brzy přijde o svou kamarádku, o dívku, kterou i za těch pár dnů velmi oblíbil… Slíbil si, že se pokusí jí udělat ten rok života co nejlepší.

Nikdo z nich si nevšiml, že ležící dívka je již vnímá a slyšela vše o své nemoci. V očích měla slzy, nechtěla zemřít, ještě ne… Hlava jí třeštila novými formacemi a srdce bolelo jako čert. May jí  podala ještě pár lektvarů na uklidnění a podobně.

„ Sim,“ všiml si Harry, že je již vnímá. Pohladil ji po tváři a jemně se na ni usmál, jen mu nezářily oči, byly plné bolesti a strachu o ni. Zhluboka se nadechla, nechtěla plakat, ne teď a před všemi. Tohle prostě neměla v povaze a rozhodně to nemínila měnit.

Ještě nějaký čas byli všichni ve společenské místnosti, ale poté usoudili, že by si měli odpočinout. Harry odnesl dívku do ložnice a uložil ji do postele. Jednoduchým kouzlem ji převlékl do pyžama a poté se šel umýt a přilehl si k ní. Dívka se k němu přitulila a teprve nyní dovolila slzám, aby jí smočily tváře.

„ Bojuj s tím, moc tě o to prosím,“ pošeptal jí a hladil ji ve vlasech.

„ Nevzdám se,“ slíbila, ale bála se, že to nedodrží a vzdá to. Bylo těžké myslet na budoucnost, když věděla, že v blízké době zemře a asi bude zažívat obrovské bolesti. Ta noc rozhodně nebyla klidná pro nikoho ze zasvěcených, uvědomili si, jak krátký život může být…

Ráno se všichni sešli až v síni, kde se snídalo a ostatní studenti si ihned všimli, že se něco děje. Dospělí mlčeli a Harry se Sim se dívali do stolu, on musel mlčet, ale dívka mohla říct cokoliv, bylo to jen a jen na ni. Když už nemohla snést jejich pohledy, zhluboka se nadechla a pomalu začala hovořit:

„ Mám leukémii, včera to zjistila May.“ Rose se oči rozšířily strachem, o této nemoci už něco věděla, zemřela na ni prý její matka. Ale ona tomu moc nevěřila, její strýc byl hlupák, když ani nezapečetil jejich rodokmen a ona viděla jméno své matky a rozhodně u ní nebylo datum smrti.

„ Dá se to přece léčit,“ ihned namítla, nechtěla o svou kamarádku přijít.

„ Ne tento druh,“ zapojila se do rozhovoru May.

„ Ale něco se udělat přeci musí dát.“ Taovi se oči podivně leskly.

„ Můžu jen podávat lektvary proti bolesti a pokusit se vymyslet další lektvary spolu s Alexem. Více ale nezmůžu.“ Hrozně ji štvala ta bezmocnost, nemohla nic dělat. Jane už ani nezakrývala své slzy, měla hrozný strach o svou dceru, raději by zemřela ona sama…

„ Mami, neplakej. Vždyť tady ještě jsem a budu s tím bojovat, to ti slibuji. A ten zbytek života si užiju a nebudu smutnit, vždyť už nemám moc času a tak ho míním strávit jak nejlépe to jde.“ Všimla si Simone své plačící maminky. Přikývla a obdivovala svou  dceru, která se s tím vším už celkem smířila. Ale to netušila, že jí to všechno trhá srdce a trápí ji to.

Ten den byl smutný, nikdo neměl chuť dělat vtípky a dokonce ani pořádně učit. Každý bloudil ve svých myšlenkách a přemýšlel o tom, co bude dále. A nikdo z nich si na tuto otázku nedokázal odpovědět.

Ten večer seděli studenti u krbu a tiše si povídali, dnes ale probírali vážné témata jako válka, Voldemort a debilní ministr Anglie. Jen Simone seděla a kreslila, příliš se nevybavovala, chtěla, aby ji pochopili a tak kreslila své pocity a myšlenky. Během hodiny vše měla nakreslené a beze slova vysvětlení jim obrazy podala a poté odešla do ložnice, kde na posteli čekala, zda za ní někdo přijde  a nebo jestli ji nechají jen tak samotnou.

Ostatní si mezitím prohlíželi její obrazy, byly strašlivé, plné emocí, hlavně strachu a obav, ale taky chuti žít, měli o dívku strach, tohle sama nezvládne. A tak šli za ní, všichni, aby cítila jejich podporu. Viděli ji sedět zkroušeně na posteli a tak si k ní přisedli.

„Mám strach,“ přiznala jim dívka na posteli.

„To my taky, nechceme tě ztratit, ale slibujeme ti, že vždycky tady budeme pro tebe.“ Přiznal Adam. Harry mlčel, jen seděl vedle dívky a objal ji, měl ji moc rád. Znal ji pár dnů, nic o ní nevěděl a přesto si v jeho srdci našla místo jako ještě žádná z dívek.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8

Kapitola 8 – Urovnávání vztahů a vzpomínky!

Byly to již dva týdny od té doby, co se Simone dozvěděla tu strašlivou pravdu. Už se s tím celkem smířila… I když, jak se chcete smířit se smrtí? Každý den nyní dívka vysedávala u jezera a jen pozorovala přírodu a přemýšlela o svém životě a o tom, co ještě chce a musí dokázat. První dny ji nechávali samotnou, ale poté jí dělal tichou společnost Harry, ostatní je jen pozorovali z povzdálí, nechtěli je rušit… Často také mluvila se svou matkou, chtěla jí toho tolik říct… Bála se, že to všechno nestihne a proto s ní trávila tolik času, kolik jen bylo možné.

A Harry si čím dál tím více uvědomoval, jak zvláštní a jiná tato dívka je. Nepotřebovali mluvit a přesto přesně věděli, co si ten druhý myslí a co dělá, byl mezi nimi zvláštní vztah, ale jistě hluboký a plný důvěry.

Jane nesla nemoc své dcery nejhůře, ale oporou jí byl Erik, který ji znal velmi dlouho. Pracovali spolu a jen ona věděla o všem, co dělal na ministerstvu a taky to, jak důležitá jeho práce byla, věděla i něco o jeho minulosti, což nevěděl téměř nikdo, všichni, co znali jeho minulost, byli již mrtví a nebo jim byly vymazány vzpomínky na něj.

Erik měl odhalovat smrtijedy na ministerstvu a jiných důležitých organizacích jako třeba je Nemocnice U sv. Munga, neodhalil všechny, ale jen díky němu se jich pár desítek dostalo za mříže. Možná i proto je oba tehdy chtěl najít ten slizák Voldemort. Erikovi se chtěl pomstít za to, že mu neustále kazil plány a přesto netušil, jak vypadá, kde žije, jen jednu věc věděl: že mu zabil snoubenku, ale byla to spíše náhodná smrt, nechtěl ji zabít, jelikož byla ze staré kouzelnické rodiny, která tehdy ještě byla neutrální, až po smrti dcery se s jistotou přidala na stranu Brumbála. Tehdy mu to dost zkřížilo plány, věřil, že se přidají k němu.

Erik smrt Kate nesl těžce, miloval ji a ona mu zemřela pár dnů před svatbou. Tehdy byl na tom opravdu špatně a přemýšlel, jestli by se svou práci neměl skončit, naštěstí to ale neudělal, věděl, že ona by si to nepřála a takhle mohl zachránit alespoň pár jiných lidských životů. Nad snoubenčiných tělem přísahal, že vždy bude bojovat za pravdu a lásku a zatím to nikdy neporušil. Den, kdy se stalo to hrozné neštěstí, si pamatoval jako by to bylo včera a ne před osmnácti lety.

Byl slunečný den, když se Erik koukal na svou budoucí ženu – Kate Emberovou, dceru ministra zahraničí. Leželi spolu v posteli a mladý muž s láskou v očích pozoroval ještě spící blondýnku. Pozoroval její jemné rysy ve tváři, plné rty a malý rovný nos. Miloval ji více než si vůbec dokázal představit. Byl nyní ten nejšťastnější člověk na světě, jeho milovaná byla v šestém měsíci těhotenství a brzy se vezmou a už je nic a nikdo na světě nerozdělí.

Byl tak šťastný, měl rád malé děti a hrozně se na ně těšil, ani slovy to neuměl vyjádřit. Za necelý týden se měli brát a oba by to již měli nejraději za sebou, chtěli být svoji i oficiálně. Ne kvůli majetku nebo postavení, ale proto, že se milovali a chtěli to říct celému světu.

Ihned si všiml, že jeho vyvolená otevřela své oříškové oči. Jemně se na něj usmála a on ji políbil. Ještě chvíli leželi v posteli a plánovali si společnou budoucnost, ale poté museli už oba vstávat. Navzdory svému postavení a majetku chodila Kate do práce, říkala, že doma by se unudila k smrti. Pracovala na Příčné ulici v jednom knihkupectví, které prodávalo jedny z nejstarších a nejvzácnějších knih světa. Byla tam spokojená, velmi ráda četla a kde jinde by se k těmto knihám dostala? Za tu dobu, co tam pracuje, se dozvěděla spoustu zajímavých věcí a stále svého přítele ohromovala znalostmi, které vyčetla.

Erik se také chystal do práce, dnes měl poměrně hodně času, měl být s bystrozory a snažit se odhalit špeha tam.

Pro oba to měl být klidný den, ale vše se změnilo chvíli po poledni, kdy byla napadena Příčná. Erikovi se tehdy málem zastavilo srdce strachem o Kate, věděl že měla ve zvyku touto dobou chodit na oběd a pochyboval, že by se jen tak koukala na smrtijedy, jak ničí obchody a mučí lidi. Jen doufal, že se tentokrát do bitky nezapojila. Nečekal na ostatní až se přichystají a ihned se na místo přemístil. Boj již byl v plném proudu, na ulici bojovalo se smrtijedy jen pár nejodvážnějších, ale ji neviděl. Nevěděl, jestli se má radovat a nebo ještě více bát. Bojoval jak nejlépe uměl, posílal na zakuklence kouzla toho největšího kalibru, takže se mu klidili z cesty, ale pak zaslechl výkřik, který se mu navždy zapsal do srdce. Prudce otočil hlavu vpravo a viděl, jak jeho přítelkyně prolétává oknem jednoho obchodu, všiml si, že měla hábit od krve a tvář bledou jako stěnu. Měl o ni hrozný strach, snažil se probojovat až k ní a vzal to středem smrtijedů, čaroval dvěma hůlkami a přesto mu přechod ulicí trval něco přes deset minut. Bystrozorové se tam stále ještě nedostali, jen Brumbálův Fénixův řád, který na něj nevěřícně zíral, ještě nikdy nikoho neviděli takhle bojovat a koutkem oka zahlédl i pár tajných agentů, kteří zde asi zjišťovali nějaké důležité informace. Najednou se smrtijedi přemístili pryč a on se konečně dostal k obchodu, nedbal na nic a ihned vkročil dovnitř, Kate si nikdo nevšímal, ležela mezi střepy a krvácela. Dýchala jen povrchně a tvář měla zalitou potem. Rychle zjišťoval její zranění, měl přece léčitelský kurz, možná ji dokáže pomoct, přemístění by nyní nezvládla.

Otevřela své oči a podívala se na něj. Pohled měla zamlžený, ale poznala ho, přes veškerou bolest se usmívala.

„Umírám,“ zašeptala, když zjistila, že se jí snaží pomoct.

„Ne, ty mi neumřeš, Kate,“ říkal jí tiše a po tvářích mu stékaly slzy, věděl, že je to beznadějné, tohle zranění bylo příliš vážné, nepomohl by jí ani ten nejlepší lékokouzelník, černá magie zanechala své stopy.

„Miluji tě, Eriku,“ zašeptala a při tom se mírně zakuckala, dělalo jí problémy dýchat, věděl, že brzo přijde konec. Ještě naposledy ji políbil a žena mu zemřela v náruči. Jen seděl a plakal a když k němu přistoupil jeden z bystrozorů a chtěl ženino tělo odnést, dal mu pěstí. Kašlal na to, že z toho bude mít asi problém, bylo mu to úplně jedno. Jen seděl u jejího těla a koukal se do prázdna. Bez ní jeho život už neměl smysl, připadal si, jako by přišel o část sebe. A místo, kde vždy byla ona, bylo nyní až děsivě prázdné, pochyboval, že ho někdo někdy zaplní…

„Eriku,“ přistoupila k němu Jane, tajná agentka, která také pomáhala při této bitvě.

„Je mrtvá,“ řekl dutě, už ani neměl slzy aby plakal. Žena mu stiskla rameno a nechala ho samotného se svým smutkem, jen z povzdáli kontrolovala, aby se mu nic nestalo. Viděla, jak k němu míří velitel bystrozorů, který byl podezřelý ze smrtijedství. Jane si připravila hůlku, věděla, co všechno agent dokáže, ale věděla, že nesmí dopustit, aby jej zabil, vyčítal by si to pak až do konce života.

„Parkere(krycí jméno), okamžitě se přemístěte na základnu, za neuposlechnutí rozkazu budete mít velkou peněžní pokutu a za přemístění se do bez mého rozkazu vás degraduji na toho nejpodřadnějšího bystrozora, co jde,“ zasyčel mu vztekle u ucha. Erikovi se v očích objevila zlost, prudce se na svého velitele otočil a tyčil se nad ním jako bůh pomsty. Ihned mu roztrhnul levý rukáv jeho oděvu a na světle se blýsklo černé Znamení zla.

„Ty kreténe, kvůli tobě tady zemřelo tolik nevinných lidí, za tohle budeš sedět v Azkabanu, pokud tě dříve nezabiju,“ zavrčel vztekle a bez hůlky a neverbálně na něj poslal kouzlo impedimenta. Muž ihned proletěl nově zasklenou výlohou ven, kde narazil na zeď protějšího domu. Erik na něj hned seslal další kouzlo, chtěl se pomstít a tady měl nejlepší objekt. Chtěl ho zabít, chtěl mu ublížit, aby trpěl stejně jako Kate. Kvůli němu přišel o Kate a malé, ještě nenarozené děťátko, kdyby dal rozkaz k přemístění bystrozorům ihned, Kate by se nikdy nezapojila do boje, protože by viděla, že je tam pomoc. Nenáviděl ho z celého svého srdce. Paprsky, které na něj sesílali ostatní bystrozoré, ihned vykryl a nebo se jim vyhnul. Pouze mávnutím ruky vyzvedl velitele do výšky a přemýšlel, co udělá. Mohl by mu zlomit vaz a ho třeba uškrtit, nyní nad ním měl absolutní moc.

„Nedělej to,“ ozvali se za ním Alex s Jane, nechtěli, ať se z něj stane vrah, tohle by se i jemu špatně vysvětlovalo a ministr by ho nechránil, jeho imunita by ihned padla.

„Jestli to uděláš, víš, co se stane,“ snažil se mu to Alex dále rozmluvit.

„Vím, ale za to mi to stojí,“ pověděl tehdy Erik. „Jen kvůli němu zemřela Kate, je to jen prašivý smrtijed, kvůli němu tady zemřelo více než deset nevinných lidí. Nezaslouží si nic jiného než smrt.“

„Nedělej to, Kate by nikdy nechtěla, aby ses mstil takhle. Může jít do Azkabanu, může přece dostat mozkomoří polibek, všechno bude lepší než smrt, ta je příliš rychlá, nebude litovat svých čin,“ přidala se i Jane.

„Kdyby šel do Azkabanu, tak jej Voldemort hned dostane pryč,nikdy by tam nevydržel dlouho,“ řekl zcela znechucený.

„Ano, to sice ano, ale všichni by věděli, co udělal a opovrhovali by jím, nikdy by už neměl klid.“

„Může to svést na imperius a zase bude volný a uznávaný.“

„Ne, přísahám, že se postarám o to, aby zasloužil spravedlivý trest,“ znova se do hovoru zapojil Alex. Erik se na něj zkoumavě podíval a poté opět stočil pohled na bystrozora. Trošku zmáčkl ruku a on se začal dusit a snažil se z jeho sevření dostat. Pak si Erik vybavil oči od Kate a přestal, upustil jej na zem a nechal ho tam, ostatní se o něj postarají. Vrátil se ke své milované, vzal ji do náruče a přemístil se s ní neznámo kam…A právě tehdy složil přísahu, že bude bojovat proti Voldemortovi dokud nezemře a dokud nepomstí smrt své milované…A věděl jedno: už brzy nastane jeho čas.

Erik mírně zatřásl hlavou, nechtěl už dále vzpomínat, už tak viděl Kate všude, jen ho děsilo, že si nepamatoval některé detaily její tváře, už si nedokázal vybavit ani její hlas. Ať chtěl nebo ne, tak pomalu a jistě zapomínal a začínal se smiřovat s její smrtí. Tehdy mu hodně pomáhala Jane a on jí teď pomoc dlužil, slíbil si, že na ni dá pozor. Netušil, jak se teď může cítit, ale věděl jedno:nenechá ji udělat nějakou hloupost, na to bude vždycky času dost. Jane mu byla vděčná, že ho má, byl pro ni opravdovou oporou.

„Nepůjdeme dovnitř?“ Zeptala se Simone, když už dost dlouho seděla s Harrym u jezera.

„Jo, proč ne,“ usmál se na ni a ona mu to oplatila.

„Už dlouho je tady ticho,“ prohodila cestou. Zajiskřilo mu v očích, už zase tady byla jejich stará známá holka, kterou měli tak moc rádi. Oba věděli, že teď něco provedou, ale ještě přesně neměli tušení, co to bude. Ale bude to překvapení pro všechny, nepoví to ani ostatním kamarádům.

„Takže, co to bude dneska?“

„Nemám žádný určitý plán, ale něco vymyslíme.“ Přikývla. Když procházeli okolo učebny přeměňování, tak konečně Simone něco napadlo. Praštila se do hlavy a začala se smát. Harry se na ni s zájmem podíval a přemýšlel, co asi vymyslela. Podle ďábelských jiskřiček v očích asi něco pořádného.

„Takže?“ Zeptal se a čekal, co z ní vypadne.

„Pojď se mnou, povím ti to cestou,“ tahala ho za ruku a už utíkala směrem k jídelně. DO večeře zbývala asi jedna hodina, takže je nepřekvapilo, že v této místnosti nyní nikdo nebyl. Cestou stihla říct svůj částečný plán a nyní stačilo jen pár kouzel. Oba se ihned dali do kouzlení, neměli příliš času a kouzla byly náročné.

Asi po půl hodině byli hotoví, ale oba velmi unavení. Spokojeně odešli z místnosti a šli do svého pokoje, cestou se pošťuchovali a oba se cítili skvěle. Zvykli si na přítomnost toho druhého…

Do společenské místnosti padli se spokojenými úsměvy, což ostatní trošku překvapilo. No, dobře, trošku více… Ale koho by to nepřekvapilo? Vždyť poslední dny byli jako chodící mrtvoly…

„Co se stalo?“ Ptala se ihned zvědavá Angie.

„Nic, mělo by?“ Smála se Simone.

„Ne,“ usmál se Tao. „ Jsem rád, že jste tady. Máme pár plánů, které bychom mohli uskutečnit,“ podával jim hustě popsaný pergamen, kde bylo několik nápadů. Četli si je a smáli se.

„Tak fajn, uděláme to dneska v noci a nebo zítra ráno, teď už bychom měli jít na večeři, mám už hrozný hlad,“ řekl Harry a pergamen zakouzlil, aby jej mohli přečíst jen oni a pro jistotu jej hodil k sobě do pokoje. Co kdyby…

Simone a Harry šli jako první a oba spěchali, rozhodně chtěli vidět obličeje ostatních, až se dozví, co za kouzlo na ně při vstupu do jídelny bylo použito. Na ně samozřejmě taky. Když vstoupili do jídelny, kouzlo začalo fungovat a všichni ti, co byli spolu na pokoji se přisunuli těsně k sobě, většinou se srazili a poté spadli na zem, protože neudrželi rovnováhu. Simone se s Harrym smáli, stáli u sebe, protože věděli, co se stane.

„Co to má znamenat?“ Ptala se Selena, když vešla dovnitř a viděli všechny se válet na zemi. Ona sama se ihned přisunula k Alexovi.

„ Jenom neškodné kouzlo, které k sobě přisune ty lidi, kteří jsou spolu na jednom pokoji,“vesele se zazubila Simone, které zářily oči jako dva diamanty.

Ostatní z dospělých měli pokoje sami pro sebe, takže se jen smáli. Ale Willa pak napadlo použít na Harryho a Simone jedno kouzlo pro odhalení opravdových citů. Namířila na ně svou hůlkou a rychle vyslovil formuli. Ani jeden z nich se nestihl uhnout, kouzlo do nich narazilo během pár sekund. Necítili nějako změnu, ale když se na sebe podívali, pochopili… Jejich obličej svítil zlatou barvou.

„ Kouzlo odhalení citů,“ uvědomila si Simone.

„ Zlatá znamená splynutí duše,“ řekl Harry tiše.

„To je pravda,“ uvědomil si Will a s úsměvem se podíval na Harryho a Simone, kterým obličej plál zlatou barvou, pak se mu v očích ale objevil žal, věděl, co bude mladík prožívat až o dívku přijde. To nesmí dopustit… Ostatní si to pravděpodobně uvědomili také, protože najednou v místnosti bylo neuvěřitelné ticho.

Angie si šla sednout ke stolu, ale příliš se vzdálila od Taoga a oba se ohromnou rychlostí k sobě znovu přiblížili, až se srazili.

„Jejda, já vám zapomněla říct, že jsme použili vylepšenou verzi kouzla, která trvá 48 hodin a dva lidé z pokoje se od sebe nesmí vzdálit nad dva metry, jinak se stane to, co Taovi a Angie.“ Usmála se nevině Sim.

„Tuhle upravenou verzi nikdo nepoužil více jak dvě stě let, zaklínadlo i s protikouzlem se přeci ztratilo,“ podotkl Alex a zkoumavě se díval na svou studentku.

„Ano i ne, zaklínadlo jsem objevila u Darkmoorových v jedné staré knize, kterou u nich nikdo nečetl, příliš se totiž zabývala vtipnými kouzly, které oni přece nebudou používat,“ zazubila se dívka zvesela.

„Takže znáš proti kouzlo?“

„Ne, tohle jsme si nějak nedokázala zapamatovat, nevím, čím to bylo způsobeno, ale formule mi vždy vpadla z paměti. Jen vím, že kouzlo zmizí po dvou dnech.“

„A máš ještě někde tu knihu?“

„Někde ve Francii, těžko říct kde, v mém pokoji to vypadá jako po výbuchu atomovky, jsem tam zkoušela dělat jeden lektvar a ten se mi nepovedl.“

„Jaký lektvar?“ Zajímalo Willa ihned, byl přece právě nyní učitel lektvarů.

„Zkoušela jsem zkombinovat pár nejzákladnějších léčivých lektvarů do jednoho. Nakonec se mi podařilo vyrobit dohromady jen bezesný spánek a lektvar proti bolesti a když jsem chtěla vytvořit protivlkodlačí lektvar s lektvarem proti bolesti, tak mi to vybouchlo. Asi jsem tam dala hodně pelyňku,“ zapřemýšlela a nevšímala si nevěřícných pohledů svých přátel.

„Zajímavé, pak se na to můžeme podívat,“ zamumlal Will, nikdy ho nenapadla tato kombinace lektvarů, protivlkodlačím lektvarem se nikdy nezabýval, lektvary pro Remuse vařil vždycky Snape a on na to neměl nikdy tolik času kolik by chtěl, takže se nikdy pořádně nezabýval výzkumy a pokusy s lektvary.

Zpět na obsah