Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=791
Index
Kapitola 1: Zběhlý
Kapitola 2: Utekla před rozlitým mlékem, ale slíbila, že vytře
Kapitola 1: Zběhlý
„Budeš velký vůdce, máš ty schopnosti. Ale nesmí tě najít! Jsi pravý Nebelvířan, na to nikdy nezapomeň! Proto mi odpusť, musím tě schovat – MRZIMOR!“
Blonďatý chlapec se probudil. Další sen. Poslední dobou jich měl plno. Jen ten dnešní se vymykal.
Zdávalo se mu o dívce s hustými hnědými střapatými vlasy píšící si svůj deník. Pokaždé, jako by jej zahlédla, se vyděšeně podívala před sebe a pospíchala deník schovat. Vždy na to samé místo. Jakmile byl deník schovaný, dívka se uklidnila a vytáhla hůlku. Slyšel praskot dřeva, bušení na dveře. Když nevydržely nápor a praskly, seslala neznámá pokaždé tu samou kletbu. Avada kedavra. A on se pokaždé probouzel právě v této chvíli.
Zachumlal se do deky a více nepřemýšlel, proč se mu dnes zdál sen tak odlišný. Po chvíli opět usnul.
~*~*~
„Theo, vstávej!“ křičel mu kdosi do ucha. Byl to jeho spolužák Derek.
„Když mně se moc nechce…“ protestoval a přetáhl si přes hlavu peřinu.
„Copak? Zase se ti zdál ten sen?“
Theo odkryl svůj obličej. „Sen se mi sice zdál, jenomže jinej!“
„Ale nekecej! Nechceš mi namluvit, že po sedmi letech se ti jednou zdálo něco jinýho?!“
„Už je to tak.“
„A o čem byl?“ zajímal se dychtivě Derek.
„O tom jak mě Moudrý klobouk zařadil do Mrzimoru.“
„Jo,“ povzdechl si druhý chlapec, který očekával nějaký lepší příběh, „šťastný to den.“
„Proč myslíš?“ podivil se Theo a posadil se.
„Kterej jinej osel by mi dělal nejlepšího kamaráda?“
„Takže já jsem osel?“
„Už to tak vypadá…“
Theo, naoko rozčílen, popadl polštář a mrskl ho po Derekovi. Tím započala polštářová válka.
~*~*~
„Jak jistě všichni víte, blíží se den Fenrira Šedohřebeta. Proto je namístě, abychom si připomněli, kdo to Fenrir vlastně byl,“ prohlásil Owen Price – profesor kouzelnických dějin.
„Ale pane profesore,“ protáhl obličej Derek, „tohle si říkáme každý rok, nemůžeme to pro dnešek vynechat?“
„Kdepak, nemohli! Tohle si náš Pán přeje a Jeho přání je naší povinností plnit!“
„Co oči nevidí, to srdce nebolí,“ zamumlal Jeff, spolužák z koleje lva.
„Taková troufalost! Odebírám Nebelvíru deset bodů! Svou kolej si zasloužíte…“
„Děkuji!“ usmál se Jeff, drzost pro něj byla natolik typická, že to profesor raději více nerozebíral a vrátil se k Šedohřebetovi.
„Tak tedy; Fenrir, jeden z nejlepších vrahů Temného Pána-“
„Ale pane,“ podivila se Rachel, „já jsem si myslela, že Fenrir byl bystrozor, který chytal vzbouřence, a ne vrah!“
„Já jsem řekl vrah? Tak to se omlouvám, samozřejmě, že byl bystrozorem. Pracovní deformace… Takže raději to vyprávění přenechám na vás. Kdo začne? Tak třeba ty Rachel.“
Oslovená nasadila učitelský výraz a začala mluvit jako profesorka vykládající novou látku. „Fenrir Šedohřbet, byl sice jako malý pokousán vlkodlakem, ale nikdy nepřestal bojovat a neuchýlil se do kouta, ač si to dřívější situace – nadvláda vzbouřenců – žádala. Postupem času si vybudoval jméno, které znal každý vyvrhel dnešní společnosti, a byl respektován.
Když poznal našeho Pána, začal se aktivně podílet na organizaci, jež měla za cíl svrhnout vzbouřence a znovu nastolit vládu kouzelnického lidu v čele s naším Pánem.
Byl i u toho, kdy Draco Malfoy zneškodnil Albuse Brumbála a posléze jej byl nucen zabít. Také byl nedílnou součástí závěrečné bitvy, kde musel zabít mnoho vzbouřenců, protože jejich touha po krvi byla neutišitelná. Kdyby si dali říct, nemusel by je zabíjet…
Také v této bitvě zneškodnil Alastora Moodyho, přezdívaného též Pošuk Moody. Tuto přezdívku si vysloužil díky tomu, že všechny bojovníky za svobodu, které se mu podařilo zajmout, umučil k smrti těmi nejhroznějšímu prostředky, jaké si kdo dokáže představit…
Pane profesore,“ přestala náhle s výkladem, „proč kroutíte hlavou? Řekla jsem něco špatně? Nesouhlasíte s něčím?“
„Kdepak Rachel, říkáš to naprosto přesvědčivě! To kroucení hlavy se netýkalo tebe, jen jsem si něco ujasňoval.
Ano, stíhám poslouchat a ještě u toho přemýšlet,“ podíval se na Jeffa, který se už už nadechoval, aby ho mohl slovně napadnout – přemýšlet a poslouchat? Nemožné dělat zároveň!
„Rachel, pokračuj,“ pobídl ji Price.
„Takže; kde jsem to skončila? Ano, už vím… Poté, co se našemu Pánovi podařilo překonat největší hrozbu v podobě Harryho Pottera, si zbytek přeživších vzbouřenců vybudoval pevnost z Bradavické školy, kde setrvali vzdorovat celých pět měsíců. Poté jeden z nich, Neville Longbottom, pochopil, co je správné a ukázal odboji tajnou cestu do hradu. Za to byl ušetřen i s rodinou… Oni konečně mohli vyčistit Bradavice od té špíny! Bohužel, Fenrir se ve své statečnosti nabídl, že sám prozkoumá druhé patro. To mu bylo osudným – ta jeho ušlechtilost. V jednom pokoji na něj čekalo dvacet vzbouřenců! Omráčil skoro všechny, věřil, že zabíjení je to poslední, když tu náhle na něj zbaběle zaútočila Hermiona Grangerová. Seslala smrtí kletbu přímo do jeho zad. Naštěstí hluk způsobený bojem přilákal zbylé bystrozory a ti už se o Grangerovou postarali.“
„Díky Rachel za tvůj vyčerpávající příspěvek ke dni Fenrira, bylo to opravdu… poučné.“
„Přečetla jsem o Fenrirovi všechno, co se dá. Je to můj hrdina!“ prohlásila sebevědomě. „Až budu velká, toužím sepsat jeho životopis se všemi detaily jeho skvělého života!“
~*~*~
„Víš co mě vždycky zajímalo? Jak se do té místnosti vešlo dvacet lidí…“ přemýšlel Theo u oběda nahlas.
„Dobrá otázka,“ ocenil to vyučující, který procházel kolem. Nebyl to nikdo jiný než Owen Price.
„Pane profesore, je všechno pravda? Někdy se mi to zdá až neuvěřitelné…“
„Myslím, že tato debata se nehodí k mrzimorskému stolu, pane Versede.“
„Chápu… Když on si nikdo nechce se mnou povídat na toto téma,“ postěžoval si.
„A vy se divíte?“
„Ne,“ zakroutil hlavou. „Ať žije demokracie!“
„Přesně tak! Ať žije…“
„Pane profesore, dáváte někdy doučování z dějin?“
„V zásadě nikdy, ale pokud něčemu nerozumíte, můžete se za mnou stavit, mile rád vám pomohu pochopit…“
„Jste laskav. Kdy máte volno?“
„V pátek odpoledne.“
„Tak já se za vámi zastavím.“
„Dobře,“ profesor položil Theovi na ruku na rameno a ztišeným hlasem pověděl: „Pán by si měl dávat pozor na sedmnáctileté, ti už umí přemýšlet…“
~*~*~
Theovův kamarád si dělal starosti: „Ty za ním opravdu chceš jít? Víš, jak to bude vypadat?“
„Mně je úplně jedno, jak to bude vypadat! Chci konečně nějakou odpověď!“
„Já se radši ani neptám…“
„A to je ten problém. On se nikdo neptá. Štve mě to!“
„Ne, tebe to neštve. To jen ta tvá neukojitelná touha po všem možný i nemožným! Proč se v tom šťourat? Vždyť víš, že to Pán zakázal…“
„No a jak to zdůvodnil?“
„Proč se mě tak hloupě ptáš? Děláš, jakoby jsi to nevěděl!“
„Ale já to nevím!“
„Co to povídáš? Přece je to kvůli vzbouřencům…“
„… kteří v historii našli tak rozporuplné informace, že už nevěděli, co je dobro a co zlo. Nakonec je zlo natolik ovládlo, že chtěli moc a celou zemi jen pro sebe… Jo tohle znám!“
„Tak co povídáš, že nevíš?“
„Říkám, že tohle znám, ale kolik je na tom pravdy?“
„Theo, kamaráde, radím ti dobře, nech plavat tu tvoji pravdu nebo se ti to šeredně vymstí.“
„Ale Dereku, já se jdu ptát jenom Price,“ prohlásil Versed, chtěl tímto uklidnit přítele.
„Co o něm víš? Co když tě napráská?“
„On? Neřekl bych…“
„Hraješ si s ohněm.“
~*~*~
Theo zaťukal. Jakmile se ozvalo „Dále!“, vstoupil do kabinetu a rychle za sebou zavřel dveře. Kabinet se mu zdál jako každý jiný, až na jednu maličkost. Na stěně vysel obraz plyšového medvěda s červenou mašlí kolem krku. Když ho uviděl, musel se usmát.
„Možná vám připadá směšný,“ řekl profesor spatřiv jeho pohled, „ale je to to nejcennější, co mám!“
„Pardon, jen mi to přišlo vtipné, abych u vás našel obraz s hračkou…“
„Je mi úplně jedno, kdo co na obraze vidí. Já bych ho nikdy nedal z ruky!“
„Nějaká citová záležitost?“
„To si pište! Tak na jakou část historie se mě chcete zeptat?“
„Ona je to spíš taková všeobecná otázka…“ odmlčel se.
„Ano?“
„Kde je pravda?“
„P-p-p-r-ravda..? Řekl jsi to slovo?“
Theo přikývl.
„Nevím, kde je. Ale musím ti říct jedno – hledej odpovědi v každé maličkosti, která by ti ji mohla říct. Neboj se jít za ní.“
„Za ní?“ podivil se – vzpomněl si na své sny.
„Ano, za pravdou. Nebo jsi myslel někoho konkrétního?“ Profesor pohlédl na svůj obraz.
„Ne,“ zavrtěl Theo hlavou.
~*~*~
„Pohni, už jsme tam měli bejt před deseti minutama! Jestli si někdo všiml, že tam nejsme…“ rozčiloval se Derek.
„Prosim tě, mezi dvěmi stovkami lidí si určitě všichni všimnou, že zrovna my dva tam nejsme,“ ťukal si na čelo Theo, ale přesto zrychlil tempo.
U komnaty postávali poslední, kteří chtěli k jejímu vchodu položit květiny na počet Fenrira. Byli to především prvňáci, jež tento zvyk prováděli poprvé. Také tam stála a posmrkávala jeho největší obdivovatelka Rachel.
Jakmile je spatřila, zvolala: „Už jsem myslela, že nepřijdete uctít jeho památku… pak bych to musela nahlásit řediteli Lestrangerovi.“
„Jak milé,“ zašeptal Theo svému kamarádovi.
Ten přikývl. „Náš malý bonzák…“
„Byl to hrdina!“ pověděla náhle Rachel a utírala si kapesníkem slzy. „Zbabělá Grangerová! Kdyby se mu postavila čelem, mohl tu ještě dnes být a dál konat dobro!“
„Jistě, zlá, ošklivá Grangerová,“ přikývl trošku znuděně Theo. Tohle poslouchal už sedmým rokem. Nechápal, co na něm ta holka vidí… Opřel se o zeď a na hromadu kytek přihodil svou zvadlou gerberu. Hleděl do místnosti a náhle ho bodlo v žaludku. Pocítil déjavu. Ale proč? Fascinovaně hleděl na místo, kde byl zabit Šedohřbet. Naslouchal tomu, co místnost říká. Jenomže její jazyk se mu nedařilo rozluštit. Popošel blíže. Prohlížel každý detail. Sem tam mu byl nějaký povědomý. Kde jsem to jen viděl… „To je ono!“ vykřikl znenadání.
Derek se na něj udiveně podíval a Rachel sebou vyděšeně trhla.
„Jsi normální?“ utrhla se na něj. „Víš, jak jsem se lekla?“
„Kámo, jsi v pořádku?“ strachoval se Gutless o duševní zdraví svého přítele.
Jenomže Theo je neposlouchal. Radostně objal Rachel, políbil ji na tvář a odtančil si to neznámo kam.
„Je ten Versed v pořádku?“ zeptala se vyjevená Rachel.
„Nemám zdání… Budu to muset jít zjistit!“
~*~*~
„Theo! Co to k sakru mělo znamenat?“ požadoval vědět Derek, když ho našel.
„Víš, jak jsem ti říkal, že tu místnost, o které se mi zdává, že jí znám? Tak už vím odkud. Je to přesně to místo, kde zabili Fenrira!“
„A?“
„Večer se tam půjdu podívat. Prozkoumat to!“
„Cože? Jsi zdravej? Copak si myslíš, že tam asi tak najdeš?“
„Deník!“ prozradil vzrušeně Theo.
„Prober se! Vždyť to je jenom sen! Kterej satanáš ti to vtloukl do hlavy, podívat se tam?“
„Profesor Price.“
„Profesor Price, profesor Price,“ šklebil se Derek. „Profesor Price?“ došlo mu. „To myslíš vážně? Co ti proboha řekl?“
„Že jestli chci znát pravdu, musím se chytat každého stébla!“
„A mluvil o tom, abys věřil snům a chodil hledat neexistující deníky?“
„Ne, jen abych hledal pravdu i tam, kde to na ní nevypadá.“
„To je sice moc pěkné, ale slib mi, že dnes večer nikam nepůjdeš!“
„To nemůžu! Prostě tam půjdu a porozhlédnu se. Když nic nenajdu, uznám, že jsem se strašlivě mýlil a pro příště budu tvé názory brát v potaz, platí?“ Theo natáhl paži.
„Tak dobře, ale byl bych mnohem raději, kdybys nikam nechodil…“ Derek stiskl nabízenou dlaň.
~*~*~
Bylo půl dvanácté a Theo už dále nevydržel čekat. Všichni jeho spolubydlící spali, ač si Derek řekl, že vydrží a bude vzhůru, až se Versed vydá na své malé dobrodružství. V devět hodin však spal jako dřevo.
Tiché vyplížení z mrzimorské společenské místnosti se povedlo. Nikdo si ničeho nevšiml. Nyní ho „jenom“ čeká cesta k pomníku Fenrira Šedohřebeta. Snad cestou nikoho nepotká.
Srdce mu bušelo strachem a vzrušením zároveň. Tlouklo tak zběsile, až se děsil, že tento zvuk je příliš hlasitý. Co když ho někdo uslyší?
Kradl se tak tiše, jak jen dokázal. Opatrně nahlížel za každý roh. Ještě jedno poschodí. Pozor, tenhle schod mizí… Šup, přeskočit tento, aby nevydal skřípějící zvuk… Zahnout vpravo.
Nečekal, že cesta bude tak snadná. Přestupovat školní řád se mu náhle zalíbilo. Je to tak snadné! A navíc k tomu ten pocit… stoupající adrenalin… co si hoch v sedmnácti může přát víc?
Podlezl saténovou překážku, jenž má ukazovat, kam žáci mohou a kam nesmí. Svižným krokem přešel celou místnost. Moc energie mu to neubralo. Místnost to nebyla obří, spíše by se dala nazývat komůrkou.
Naproti němu visely tři obrazy. Došel k tomu úplně napravo, kde byla vyobrazena dáma v růžovém. Zatlačil na kámen, jenž se nacházel v blízkosti podlahy přímo pod tímto obrazem. Neslyšně se za ním vysunul jiný kámen. Nebýt snů, nikdy by ani netušil...
Již věděl, že jeho sny nejsou obyčejné. Jen skrývají pravdu. A teď se jí nehodlal pustit. S třesoucím se tělem došel ke kameni. Byl dutý. Obsahoval prostor na knihu. Je tam! Málem nahlas zajásal, naštěstí si v čas uvědomil, v jaké je situaci.
Vyňal ji. Pohladil po deskách. Přitiskl k hrudi. Kámen se opět zasunul. Namířil si to zpět do Mrzimoru a o tolik šťastnější!
Jenomže nic není tak snadné. Jen co vyšel z místnosti, začal se odnikud linou uši trhající zvuk. Theo začal panikař. Prchal, co mu síly stačily. Urychleně vybafl na brnění heslo. To ho vpustilo na kolej. Zde už řev slyšet nebyl. To ho trochu uklidnilo. Přesto byl vyděšený.
Když byl kousek od postele, ucítil, jak deník zavibroval. Postel ukázala, že má také svá tajemství. A to v podobě prostoru na uschování knihy. Nic není náhoda. Ale prostor nebyl prázdný. Byla v něm lahvička s tekutinou a lístkem.
„Lumos!“zašeptal Theo, aby si mohl zprávu přečíst.
Vypij ji. Budeš spát jako miminko a nikdo nic nepozná. Až budeš deník opět chtít číst, stačí pomyslet.
Popadl lahvičku a zaměnil ji s deníkem. Tajná zásuvka se znovu skryla. Už už se chtěl napít, když ho napadlo, že tu po něm zůstanou důkazy – lahvička. Co s ní?
Nápad…
Napil se, do prázdné nádoby vložil papír se zprávou a celé to vhodil na nebesa. Tam se snad nikdo koukat nebude… Theo zazíval a znaveně ulehl do postele. Ani přikrýt už se nestihl…
Kdyby mu to trvalo o pár chvil déle, bylo by pozdě. Do pokoje vstoupil ředitel s rozsvícenou hůlkou. Zkoumavě se rozhlédl po pokoji. Za ním napochodovali tři muži.
„Zkontrolujte, jestli všichni doopravdy spí,“ nařídil jim.
~*~*~
„Bože můj, tys tam vážně šel?“
Theo přikývl.
„No a byl tam ten tvůj vysněný deník?“
Zaváhal… „Ne, nebyl… Měl jsi naprostou pravdu, jsou to jenom sny… Ale nikomu se, prosím tě, nezmiňuj, že jsem se tam vypravil…“
„Kam jsi se vypravil?“ zajímala se Rachel, která slyšela jen poslední část. „Snad ne k místu, kde zavraždili Fenrira?“
„A proč bych se měl zrovna tam vypravovat?“ ptal se Theo dříve, než stačil Derek cokoliv povědět.
„Tys to ještě neslyšel? Včera večer se do té místnosti někdo vkradl a něco odnesl!“
„Jak se může vědět, že něco odnesl?“ podivil se Versed.
„Prý jsou tam nějaká čidla, která to dovedou odhalit a spustit alarm. Když člověk vejde dovnitř, tak nic, ale pokud by cokoliv chtěl odnést, okamžitě se spustí…“
„To je chytré, že jo, Dereku?!“
„Co? Jo!“ přitakal.
„A kam jsi to tedy šel?“
„Do dívčí umývárny… Zkouška mužnosti, Rachel…“
„Vy kluci jste vážně padlí na hlavu. Ale neboj, já to nikomu neřeknu!“
„Ty jsi tak úžasná!“ zvolal Theo.
„Vážně? Tak díky…“ usmála se naivně.
~*~*~
Konečně zůstal sám na pokoji. Nikým nerušen. Seděl na své posteli a myslel. Toužil číst v deníku. A tak se tajná zásuvka otevřela.
Se zatajeným dechem vzal deník. Zásuvka opět zmizela. Tep se mu zrychloval. Pohladil tmavě modré desky. Kolik toho asi skrývají?
Otevřel jej. A četl.
Hermiona Jane Grangerová
19. září 1979 – 23. února 1999 Zpět na obsah
Kapitola 2: Utekla před rozlitým mlékem, ale slíbila, že vytře
Kapitola druhá – Utekla před rozlitým mlékem, ale slíbila, že vytře
Theo se podivil: „Datum úmrtí? Jak ta žena mohla vědět, kdy umře?“ Bylo mu to záhadou. O to více chtěl deník přečíst. Obrátil list a zahleděl se do hustého drobného písma.
Zdravím tě, ať už jsi kdokoliv. Jen snad ne jeden z nich. To by tento deník byl bezúčelný. Nevím, jak dlouhá doba utekla ode dne, kdy jsem jej sepsala. Doufám, že z informací, které Ti chci poskytnout tímto prostřednictví, se nic nezměnilo.
Nejsem si jistá, jestli ti to něco řekne, ale kdo by neznal příběh Harryho Pottera? Nemám mnoho času se jím tady zabývat, a proto spoléhám na to, že se k tobě donesl.
Neville Longbottom není zrádcem. Jen součástí plánu, jak zachránit Harryho poselství. Spolu s Lenkou vedou odboj proti Němu. Museli ho znovu postavit na nohy. Fénixův řád nesmí být zapomenut!
Nevím nic o situaci, jež vládne Bradavicím, ale doufám, že se nic nezměnilo od mých školních let. Snad zde existuje nějaký profesor, jež je proti Voldemortově nadvládě. Předej mu poselství, pokud mu věříš. McGonagallová? Prýtová? Kratiknot?
Najít Severuse Snapea. Ví všechno.
Až nastane ten pravý čas, vrátí se do Anglie znovu Nebelvír. Dobro zvítězí!
Já se jen mohu modlit za to, že od mé smrti neuběhlo příliš mnoho času. Jestliže ano a všechna naše naděje zemřela, doufám, že zemřela i s Voldemortem! Je tu však něco, co ani Neville neví. Nebyl čas. Rozhodnutí byla příliš rychlá a my jsme nevěděli, jestli ho nepodrobí výslechu, proto tato informace zůstala skryta. Je ještě jeden. Najděte ho a zničte! Potom teprve můžete zahubit Voldemorta!
Už je slyším, jsou tu. Snad náš plán vyjde. Vezmu jich s sebou, kolik to jen půjde! Za Harryho, za Rona, za Brumbála a za všechno světlo, co zbývá.
Ty, jenž jsi našel můj deník, jsi Vyvolený. Vybrala jsem si tě. Promiň, že na tvá bedra dávám tak těžký úkol, ale ani Harry si nemohl vybrat jinak. Zachraň svět. Doufám, že víš všechno, co potřebuješ. Hlavně najdi Snapea!
Sbohem. Nikdy nezapomeň, že v tebe věřím a budu tě doprovázet na tvé cestě. Měj deník stále u sebe. Pokud ti bude věřit, stane se tvým rádcem. Jsou tam veškeré mé znalosti a poznatky. Jejich tajemství bude prozrazeno, až vyřkneš nahlas to heslo, to jméno.
Nemám čas, ti ještě něco vysvětlovat. Už cítím dech smrti. Rone, už jdu!
Text končil a Theo byl naprosto zmatený. Kdo je to Severus Snape? Voldemort? Harry? Ron? Lenka? Ti tři profesoři? O Brumbálovi a Longbottomovi se mu cosi vybavuje, ale co ti ostatní? Kdo jsou? Možná je načase se zeptat profesora Price, ale nenápadně. Byl k deníku nedůvěřivý. Nechtěl ho nosit u sebe. Kdepak! Má skrýš v posteli a tam taky bude!
~*~*~
„Prý je až z Ameriky…“
„Slyšel jsem, že je tu kvůli tomu spuštěnému alarmu…“
„Už jsi ho viděla? Je docela pohledný…“
„Má vůbec cenu chodit do školy na půl roku?“ zeptal se Theo svého kamaráda. Ten se na něj podíval způsobem vždyť-je-to-tvoje-vina. „Ty víš, co je zač?“
„Ne, vím, co ostatní; že je z Ameriky a že si na svůj příchod vybral docela podezřelý čas… dva dny po spuštění alarmu…“ Derek se významně zahleděl na Thea.
„Přece tu nemůže bejt kvůli tomu, ne? To by snad poslali někoho staršího…“
„To by byla docela velká náhoda, nemyslíš?“
Theo jen pokrčil rameny. „To by mě zajímalo, kam ho Moudrý klobouk zařadí.“
„Typuju Zmijozel.“
„Já Nebelvír.“
„Dáme sázky?“
„Proč ne? A o co?“
„O galeon!“
„Beru!“ přikývl Theo a potřásl si s Derekem.
~*~*~
„To je naprosto nespravedlivé!“ výskal.
„Sázka je sázka, tak naval prachy!“
„No, jo, vždyť už je hledám…“ Chlapec prošacoval všechny kapsy, které mu přišly pod ruku. „Našel jsem je, tady máš,“ řekl Theo a hodil po Derekovi drobné. Ten vytáhl hůlku a než se stačily rozletět do všech stran, tak je mistrně přitáhl do napřažené dlaně.
„Tys měl bejt v Havraspáru,“ podotkl Theo.
„Neříkej, jako bys nevěděl, že mi to takhle jde jen mimo učebny,“ zazubil se Derek. „Tak co, změnil si názor na Jimmyho nebo ne?“
„Nezměnil! To, že se dostal do Zmijozelu, přece neznamená, že je tady, aby řešil, kdo se dostal do svatyně Fenrira…“
„Ale něco jsi z ní přece jen musel odnést,“ dostal ze sebe Derek. Dlouhou dobu nad tím přemýšlel, protože pokud je pravda to, že se alarm spustí jen v případě odcizení nějakého předmětu, musel jeho přítel zákonitě něco odnést.
„Kolikrát ti mám opakovat, že jsem nic nevzal?“ zvýšil hlas Theo a znepokojeně se podíval na svou postel. Musí si promluvit s Pricem, umínil si.
„A nelžeš?“
„Já přísahám!“
~*~*~
Jimmy Rude byl velký tajnůstkář. Nikomu nechtěl prozradit, proč přišel do Bradavic. Nebo spíš takhle: nikdo nechtěl věřit tomu, co tvrdil.
„Naše rodina uslyšela Pánovo volání. Čistá kouzelnická rasa se musí spojit, a proto jsem tady. Chci pomáhat vytvořit lepší svět!“
Přesto si všichni mysleli, že ve škole hledá zrádce. Mohly za to jeho otázky. Všetečné otázky. A ze strachu raději všichni odpovídali pravdu a nic než pravdu. Až se jednou střetl s Theem.
„Ahoj, můžu si přisednout?“
Theo přikývl, nepodíval se, kdo se ptá. Předpokládal, že nějaký student, stejně jako on, si chce v knihovně spořádaně sednout a studovat. Ale tak to nebylo.
„Co čteš?“ zajímal se prozatím neznámý, stačil jeden pohled a Theo ho poznal.
„Proč se ptáš, Rude?“ podivil se trochu nepřátelsky. „Stačí si přečíst název na obálce.“
„No, nějak se začít musí,“ pokrčil rameny a zahleděl se na obal knihy. „Dějiny Bradavické školy. Našel jsi něco zajímavého?“
„Jistě,“ odsekl Theo a vstával ze židle. „Že jí chybí pár stránek,“ prohlásil příkře a odešel.
~*~*~
„Ty seš ale idiot!“ prohlásil Derek hned poté, co mu Theodor odvyprávěl, jak proběhlo první střetnutí s Jimmym Rudem.
„Když myslíš,“ pokrčil rameny. „Aspoň pro příště ví, že z něj nemám strach jako polovina školy!“
„Možná bys měl! Byl za mnou a já…“
„Neříkej, že jsi mu něco pověděl?!“
„Theo, je mi to líto, ale řekl jsem mu o tom, jak ses rozhodl, že tu místnost půjdeš prozkoumat…“
„Proč jsi to udělal!?“
„No, on si mě odchytil, když jsem byl sám a já… nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem mu řekl, že jsi tam byl, ale že jsi nic nevzal.“
„Jo, to ti určitě sežral,“ odsekl otráveně Versed a přemýšlel, jak z toho vybruslit.
„Neboj, jen ho taky ujistíš, že ses tam byl jen poklonit Fenrirově památce a bude to v pohodě,“ usmál se křečovitě Derek.
„Hm, to už vidim! Díky Dereku! Ještěže jsi byl tak hodnej a neřekl mu o tom, že se mi o té místnosti každou noc zdálo! To by byl vrchol!“
„Víš, já…“
„To si snad ze mě děláš srandu?“
~*~*~
Jimmy se mnohokrát snažil promluvit s Theem, ale ten se mu širokým obloukem vyhýbal či neodpovídal na jeho pozdravy, dotazy. Nejčastěji se potkávali v knihovně, kde Rude trávil veškerý svůj čas a studoval. Nebo snad poslouchal cizí rozhovory?
Theodor se konečně rozhodl, že půjde za profesorem Princeem a zeptá se jej na ta jména, která si přečetl v deníku. Jenomže přesně v ten den, v tu hodinu, kdy zaklepal na dveře jeho kabinetu, a ty se posléze otevřely, nespatřil nikoho jiného než Jimmyho Ruda. Rozpačitě na sebe chvíli hleděli, dokud Theo nezahlaholil, že to může počkat, a odešel. Od té doby přestal profesoru důvěřovat. Na koho se v této škole může obrátit a věřit mu? Na Dereka? Kamaráda bojícího se vlastního stínu? Nikdo důvěryhodný neexistuje. Musí začít pátrat sám. Jenomže i když začne v místní knihovně, pomůžeme to pochopit minulost a odhalit, kdo tu vlastně lže?
~*~*~
Tak usilovně, jak se věnoval přípravám na OVCE, se věnoval i pátrání po odhalení minulosti a především získat nějaké informace o jménech z deníku; o všech – Longbottom, Brumbál, Harry, Ron, Hermiona, Snape, Kratiknot, McGonagalová či Prýtová. Studoval knihy o historii Bradavic, významných kouzelnících a čarodějích. Podle data z deníku pochopil, že zde působili před sedmnácti lety a více. Hledal. Pátral. Nevysvětloval Derikovi proč. Neodpovídal na otázky. Veškerou svou energii směřoval k získání nějakých informací. Bylo to však marné. Nenacházel nic užitečného. Avšak o Brumbálovi bylo spousty novodobých knih, které se zabývaly tím, aby jej ukázali jako černokněžníka a zlého tyrana a s ním tak ukazovali i Harryho Pottera.
Theo přemítal, zdali je v těchto svazcích pravda či lež. Pokud by to vše byla čistá pravda, držel v rukou – v posteli – artefakt, jež byl omámen černou magií, a dokonce je i možné, že by ho, Theodora, mohl nějak ovládnout, použít proti Pánovi. Jenomže jak nalézt pravdu? Byl rozmrzelý z celé této záležitosti. Často i litoval toho, že nepřemohl svůj odpor k Rudeovi a nedošel za profesorem Princeem vyřknout nahlas pár svých otázek. Věděl však, kdyby byl oddaným Pánovi a jeho cílům, určitě by jej udal řediteli Malfoyovi a ten by se postaral o to, aby Theo již nikdy neviděl své rodiče. Ano, tak to tu chodilo. Kdo by se pokusil popřít, vyvracet či znehodnotit Pánovu vládu, vše, co učí své poddané, ten by skončil v Azkabanu, odkud by se nikdy nevrátil, neboť by se o něj jistojistě postarali zdejší strážci, mozkomorové. Tak proto zůstával jen ve zdejší knihovně. To přeci nemůže být nikomu podezřelé! Leda tak jeho přátelům, což by ani tak nevadilo, protože jen jediný člověk byl jeho přítelem, Derek, ale ten byl tak vyděšený z jakéhokoliv kroku, že Thea určitě nešel udat. A ostatní? Ti ho neohrožovali. Starali se pouze o sebe. Věřili.
Blížilo se zkouškové období, Theodor si věřil; připravoval se. Navíc při pomyšlení na neúspěch se uklidňoval, že přeci nijak zvlášť nezáleží na výsledcích. Jeho otec, Andrew Versed, vlastnil veliký podnik, v mudlovské světě by byl jistě označen za továrnu, který vyráběl vzpružovací lektvary a různé doplňky pro rychlé uzdravení po různorodých zásazích kletbami, a prosperoval. Jak to? Vláda, Lord Protektor, se činila… Zrovna se probíral nejzaprášenějším oddělením knihovny, bylo půl hodiny do večerky, když se vedle něj zničehonic objevila skřítka. Lekla se ho stejným způsobem, jakým se lekl on jí. Poté si zřejmě uvědomila své místo a poklonila se mu: „Copak pán hledá? Třeba by mu mohla bezvýznamná skřítka pomoci.“
Theo se zamyslel. Možná by mu mohl, ten uzlíček šatů stojící před ním, nějak pomoci.
„A slíbíš mi, že nikomu neřekneš, co chci vědět?“
Skřítka se znovu uklonila. „Jak pán přikáže, tak skřítka učiní.“
„Výborně,“ usmál se Versed hlavně proto, že ho cosi napadlo, „jak dlouho zde pracuješ?“
„Dvacet jedna let,“ odpověděla poslušně a bez vyptávání, nač to potřebuje vědět.
„Takže bys možná mohla vědět něco o knize nebo knížkách vypovídající pravdu o,“ odmlčel se, protože pochopil, že uvést skřítce celý výčet jmen, nemá cenu, a tak se rozhodl, že uvede jen jedno. Na jazyk přišel: „Severusi Snapeovi?“
Skřítka ztuhla, ale pověděla přeci jen pár slov, která však Thea vůbec neuspokojila: „O panu Severusi Snapeovi neexistuje žádná kniha.“
Chlapec se zachmuřil a přemýšlel, proč má najít muže, který pro historii čehokoliv, zřejmě nic nepředstavoval. Proč má najít tak bezvýznamného muže? Rozhodl se proto, že to zkusí jinak: „A ty znáš nějaké informace o Severusi Snapeovi?“
Stvoření se zhluboka nadechlo. „Skřítka má zakázáno mluvit o tomto čaroději.“
Theo se zarazil. „Proč?“ vypadlo z něj.
„Skřítka má zakázáno odpovědět pánovi na otázku.“
„Proč?“ zopakoval, neboť byl zvyklý, že skřítci udělají pro kouzelníky cokoliv. Nikdy se nesetkal s žádným, který by nevyhověl a už vůbec si nedokázal představit skřítka, který by to měl zakázáno.
„Skřítka má zakázáno odpovědět pánovi na otázku.“
„Dobře, to už jsem slyšel…“ přemýšlel na plné obrátky. Nyní s určitostí věděl, že Snape byl někdo důležitý, protože kdosi zakázal o něm mluvit skřítce stojící před ním. A rád by věděl proč. Konečně našel někoho!, kdo by mu určitě dokázal povědět konkrétní pravdivé informace. Musí to ze skřítky vymámit. Ale jak? Věděl, že v této společnosti, kde žil, by se to z ní mámilo po zlém, a proto to on zkusí po dobrém. Někdy je lepší jít proti proudu.
„A jak se jmenuješ?“
Nečekal, že se stane to, co se stalo. Velké oči, které se na něj upíraly, se začaly utápět v slzách. K slzám za chvíli přiskotačil na pomoc i bolestný skřek. Theo nechápal, co udělal tak špatného, vždyť se jí jen zeptal na jméno. Co je na tom špatného? No, určitě ten hluk co způsobil. A již bylo pár minut po večerce. Ano, ze čtení knih nikdo nepojme podezření, ale z hluku, který vychází z nejstarší knihovny po večerce? To už je jiná. Zde se tresty nešetřilo. Kdykoliv jen byla malá možnost, že by mohl být dán, bez váhání byl dostán. Dokonce se zde dostávaly i body za to, když některý student udal svého spolužáka za nějaký přestupek. Proto ta nevraživost vůči ostatním. Proto ta neochota navazovat nové přátelské vztahy. Bradavice už nejsou takové, jaké je znával Harry či jeho rodiče. Ale to Theo netušil, dokonce věřil tomu, že škola taková byla odedávna. A dokonce, i když pátral po „své pravdě“, nikdy nepřestal brát Lorda Voldemorta za svého Pána. Nikdy nepřestal věřit jeho výrokům. Jen pochyboval o některých pravdách, které nezapadaly. Těch nezapadajích si všimnout je ti, kteří dokáží hledět. A k těmto pochybám ho vždy vedly jen sny, které míval. Bez nich by byl jen další prázdná duše, která hltá a miluje svého Pána. Tak jako většina kouzelnického společenstva. Nikdo netušil, že by mohlo být lépe. Protivníci byli zničeni, vymazání z historie. A lidé, kteří si pamatovali takové osobnosti, jako byl Brumbál nebo Harry Potter, pomalu zapomínali. Ze strachu. Své děti neučily následovat Pána, ale ani to nebránili. Prostě se vzdali. A to jejich děti netušily.
„Co je to tu za kravál?“ ozval se hrubý hlas.
Skřítka se uslzeně podívala na Thea. „Omlouvám se, že jsem způsobila problémy, pane. Winky vám to splatí informací.“ A byla tatam.
Silná paže ho popadla za límec. „Tak to si schytáš! Už šest minut máš být v posteli. Jméno! Kolej!“ zahřměl hlas pana Serifina, místního školníka a občasného dozorce. Čeho byl dozorce, nikdo nevěděl – tedy ze studentů –, ale všichni tušili, že v tom nebude nic příjemného.
„Theodor Versed, mrzimor.“
„Půjdeme rovnou za ředitelem! Takový přestupek! Alou!“ popostrčil Thea před sebe a neustále ho šťouchal do zad, dokud nepřišli do ředitelny.Zpět na obsah