Index

Kapitola 1: Kapitola 1) Podivné prázdniny
Kapitola 2: Kapitola 2) Podivný stařec
Kapitola 3: Kapitola 3) Na Příčnou!
Kapitola 4: Kapitola 4) Ještě jednou
Kapitola 5: Kapitola 5) Srabusova pomsta
Kapitola 6: Kapitola 6) Velké slyšení
Kapitola 7: Kapitola 7) Vraždy staré i nové
Kapitola 8: Kapitola 8) Narozeniny pod zemí
Kapitola 9: Kapitola 9) Všude dobře, v Doupěti nejlíp?
Kapitola 10: Kapitola 10) Nový ročník, staří nepřátelé
Kapitola 11: Kapitola 11) Brumbálova armáda
Kapitola 12: Kapitola 12) Souboj
Kapitola 13: Kapitola 13) Mladí Smrtijedi
Kapitola 14: Kapitola 14) Susan Bonesová
Kapitola 15: Kapitola 15) Pátrání
Kapitola 16: Kapitola 16) Znovu do Tajemné Komnaty
Kapitola 17: Kapitola 17) Krvavý Samháin

Kapitola 1: Kapitola 1) Podivné prázdniny

Harry Potter a Stříbrná Dýka

Fanfiction

Kapitola 1) Podivné prázdniny

Tyto prázdniny v Kvikálkově se odlišovaly od předchozích snad ve všech směrech. Dursleyovi se usilovněji než kdy jindy snažili předstírat, že Harry v domě není. Bratrance Dudleyho si podržel hned první večer po příjezdu z Londýna, když se strýc s tetou nedívali, pěkně levou rukou pod krkem. Pravou na něj namířil hůlku.

„Koukni Dudloušku, moc se necukej, nebo ti ublížím," řekl Harry falešně sladkým hlasem, jaký se naučil od Dolores Umbridgeové. „Letos jsem toho viděl až dost na to, abych ti byl ochotný cokoli tolerovat. Takže jestli mě budeš obtěžovat nebo se dozvím, že se vracíš ke svému zvyku ubližovat slabším, použiju na tebe paragraf 7."

„Co to je paragraf 7?" dokázal ze sebe dostat Dudley.

„To je ustanovení výjimky ze zákazu kouzlení nezletilých kouzelníků. Znamená to, že v ohrožení života nebo zdraví svého nebo někoho jiného, a to i mudly, můžu použít kouzla i před mudly." Harry text ustanovení trochu upravil, ale byl si téměř jistý, že Dudley na to nemá šanci přijít. „Stačí, abys trochu krotil svoje sklony a hormony, pak se ti nic nestane."

Harry ke svému úžasu zjistil, že teta Petůnie poslouchá na dohled. Když si uvědomila, že si jí Harry všimnul, slabě vyjekla.

„Neboj, nic mu neudělám, pokud mě k tomu sám nedonutí," přinutil se říci.

Nevypadalo to, že by to tetu nějak zvlášť uklidnilo.

„Takže Dudlánku," otočil se zpět k bratranci. „Je to děsně jednoduché. Chovej se slušně a nebudeš mít potíže..."

„Naše rodina chrání tvůj život, bylo to tenkrát v tom dopise," zaprotestovala teta.

„Ano, Brumbál mi to také říkal a asi bych vám měl poděkovat. Ale nějak mi uniká smysl toho, abych Dudleymu dovolil mlátit mě nebo kohokoli jiného..." s těmi slovy odešel do pokoje.

Když po chvilce vykouknul, v dohledu nikdo nebyl.

*

Tohle léto očekával mnohem víc pošty a rozhodně v tom nebyl zklamán. Po pravdě řečeno, některé večery se sovy skoro popraly o to, která první předá svou poštu. Všichni se nejspíš snažili, aby měl pořád co dělat a neměl čas upadat do trudné nálady a výčitek spojených se Síriusovou smrtí. Strýc Vernon a teta Petůnie jen občas usykli, když některá sova přilétla na oči jim.

Vůbec první ale byl poněkud nečekaný dopis, který přinesl mohutný výr. Ten seděl na okně a vyzývavě hleděl na Hedviku, skoro jako by naznačoval, ať si něco zkusí začít. Hedvika byla sice větší, ale výr působil dojmem zkušeného rváče.

pan Harry Potter

Zobí ulice 4, Kvikálkov, Surrey

Pane Pottere,

dostavte se laskavě dne 21. července do Soudní síně č. 10 na předběžné líčení Velkého Slyšení Starostolce. V případě, že byste naší výzvu odmítl, budete považován za osobu mimo zákona a zatčen službou bystrozorů. Očekáváme vaši odpověď obratem soví pošty.

S pozdravem Cecil Jones, zastupující žalobce Starostolce

Harry honem napsal něco ve smyslu, že určitě dorazí, jen nemá zajištěnou dopravu a že nechápe, proč je teď najednou předvoláván. V tom lhal, tušil, že by mohlo jít o červnové události z Odboru Záhad Ministerstva Kouzel. Přemýšlel, koho a jak má honem kontaktovat s prosbou o pomoc. Považoval za pravděpodobné, že se Popletal bude snažit v tichosti celou věc shodit na něj a na jeho přátele.

O tom ho napůl přesvědčil dopis od Rona, se kterým přilétl Papušík jen asi hodinu po odletu výra od Starostolce.

Harry, přilítnul sem výr s předvoláním pro mě a pro Ginny na Ministerstvo. Ani taťkovi v práci nikdo nic neřekl, zkusí se ještě poptat, o co jde, ale je to skoro jistě kvůli BA. Jestli to dobře dopadne, možná bysme mohli oslavit tvoje narozeniny v Doupěti. Ron

Nabídka společné oslavy by jindy Harryho rozradostnila, ale teď měl dojem, že oslavuje trochu předčasně. Rychle odepsal něco uklidňujícího s prosbou, aby zkusil napsat Nevillovi, jestli dostal také předvolání. Lenka Láskorádová by měla být ve Švédsku, ale přinejmenším bystrozorové ji tam najdou také.

Hedvika poněkud podrážděně zahoukala, když viděla, jak Papušík zmizel do noci a ona je ještě v kleci.

„Klid Hedviko, ty poneseš dopis pro Remuse Lupina. Snad ho najdeš před úplňkem, kdyžtak si dej raději pozor."

Sněžná sova přikývla a sledovala, jak Harry rychle píše otcovu spolužákovi.

Zdravím Náměsíčníku,

zdá se, že si nás přeje Ministerstvo vyslechnout. Nevíte, jestli je to čisté nebo ne? Ještě bych vás chtěl poprosit, jestli byste mi neporadil, jak vznikla ta Pobertova záležitost. Potřeboval bych udělat něco podobného v okolí co bydlím. Dvanácterákův syn

Když dopis zakončil takovýmhle označením, trochu ho zamrazilo. Jednoho z blízkých otcových přátel přivedl na smrt a zrádci Petrovi Pettigrewovi nezabránil před dvěma roky uniknout...

*

Prvních pár dní prázdnin uplynulo bez výrazného vyrušení. Dlouhý Hermionin dopis byl obsáhlý a připomínal spíš korespondenční doučovací kurz na NKÚ. I tak v něm ale byla zmínka o jejím předvolání. Během úvah dospěl Harry k názoru, že by se mu mohlo hodit něco nezávislého na hůlce a napsal proto dvojčatům Georgi a Fredovi Weasleyovým o několik co nejhlučnějších dělobuchů.

Odpověď profesora Lupina nebyla příliš povzbudivá. Hedvika se s ní vrátila dva dny po svém odletu.

Ahoj Harry, s šifrováním si zatím nedělej starosti, ani s tím Velkým Slyšením. Mě na to pozvali také a vsadím se, že i Brumbála. Kdyby tě chtěli zatknout, pošlou prostě bystrozora, který by tě odvedl. S Pobertovým plánkem je ta potíž, že funguje jen v Bradavicích a něco podobného je možné nakreslit jen pro začarované území. Existují takové plánky Ministerstva Kouzel, byť v nich některá místa chybí a Příčné ulice, ale území mudlů se nedá takhle magicky zachytit. Já to ani sám neumím, ten náš plánek dělal hlavně James se Siriusem.

Remus

P.S. Dávej si pozor a jestli nebudeš muset, tak raději nevycházej ven.

Dvanáctého dorazila sova z Bradavic s výsledky NKÚ. Jak očekával, z obrany proti černé magii měl Vynikající, jenže to kromě péče o kouzelné tvory současně byla jediná vynikající, kterou dostal. Z lektvarů a z proměňování měl Nad očekávání, z kouzelných formulí mezi Nad očekávání a Vynikající a z předvídání budoucnosti, astronomie i z historie kouzel shodně Přijatelné. Zrovna tyhle obory si na přípravu pro OVCE rozhodně zapisovat nehodlal.

Příští den ho v podvečer čekalo další překvapení.

„Pottere, potřebuju si s vámi promluvit," chraptivý hlas Pošuka Moodyho byl slyšet ze zdánlivě prázdného prostoru za plotem. „Nějak nenápadně mě dostaňte dovnitř."

Když už věděl, co má hledat, dokázal jakž takž rozeznat postavu zakrytou zastíracím kouzlem. Okolo prošel Pan Tlapka paní Figgové a otřel se o Pošukovy nohy, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc. Moodymu uniklo tiché zasyknutí.

„No samozřejmě, kočky prokouknou mnohá kouzla, za chvíli to bude vědět i Figgová."

Harry vyšel ven na ulici, podíval se směrem, odkud zaslechl skřípění brzd, jako by bylo kdovíjak zajímavé, který řidič neumí řídit. Cítil za zády, jak Moody prošel do zahrady.

„Co se děje, pane Moody?" zeptal se potichu a opatrně v kapse přidržoval hůlku pro případ, že by Pošukovu podobu na sebe zase vzal některý ze smrtijedů.

„Možná jsi opatrný Harry," narážel bývalý bystrozor na nenápadně přidržovanou hůlku. „Stejně bys ale měl být mnohem opatrnější. Dohodneme si v klidu nějaké rozlišování pro budoucí setkání. Nejlíp něco, co se nevybreptá pod kletbou Imperius."

„Půjdeme ke mně do pokoje, ať si Dursleyovi nevšimnou, že s někým mluvím."

Cestou zahlédl Dudleyho, jak sedí u počítače a joystykem ovládá střelbu v nějaké nové hře. Reproduktory vedle obrazovky vydávaly celkem značný a věrohodný hluk přestřelky.

„Někteří mudlové jsou asi stupidní," ucedil Pošuk potichu za jeho zády.

„Bratránek Dudley je nejspíš idiotů král," uchechtl se Harry s mírným úsměškem. „Od posledního rozhovoru se nejspíš rozhodl povraždit co nejvíc počítačových postav."

„Ještě, že nemá žádné čarodějné schopnosti. Ty-víš-kdo by ho jinak zkusil využít..."

Když se za nimi zavřely dveře Harryho pokoje, ve vzduchu se objevila hůlka, která opsala kruh kolem celé místnosti: „Porta tranquilitás!"

Stěny místnosti se jakoby zavlnily. Pak se hůlka otočila, ozvalo se nezřetelné zamumlání a najednou bylo vidět Moodyho, ukazujícího hůlkou na svou vlastní hlavu.

„Co to je za zaklínadlo?" zeptal se Harry.

„Brána ticha. Teď nás nikdo nemůže odposlouchávat ani vejít do místnosti. Trochu nevýhodné je, že se nemůže vyměňovat ani vzduch, takže se nedá udržovat moc dlouho, pokud se nechceš udusit," vysvětloval Pošuk. „Dá se použít v zavřených místnostech a opravdu schopný kouzelník dokáže udržet tohle kouzlo i venku nad ručně namalovaným křídovým kruhem. Chvíli."

Přistoupil k Harryho stolu.

„Á, výsledky NKÚ," poznamenal. „Dovolíš..."

Rychle si pročítal pergamen.

„Sneseš trochu kritiky Harry?" zeptal se Pošuk. „Říkali mi, že se chceš stát bystrozorem. Myslím, že když si mojí podobu půjčil ten mizera Skrk, sám ti tu kariéru taky doporučoval. Je to asi jediné, v čem se s ním jsem ochotný shodnout."

Na chvíli se odmlčel, pohlédl do pergamenu, jako by v něm hledal slova, která chce vyřknout. Pak si povzdechnul.

„Já vím, že tvůj strýc Vernon Dudley není zrovna příkladem mužského chování a tím nejlepším otovským vzorem," začal opatrně. "Je to dost a dost znát na jeho vlastním synovi."

„Jenže," pokračoval. "Ty si nemůžeš dovolit sám si tím omluvit své chyby. Teď nemluvím o smrti Síriuse Blacka," zarazil Harryho, který se chystal něco říci. "I když to bude znít dost krutě, jeho smrt byla asi cena, kterou jsme museli zaplatit za to, že Ministerstvo přestalo bránit informacím o Voldemortově návratu. Každý bystrozor udělá ze začátku nějaké chyby, proto ho dají jako parťáka k někomu zkušenějšímu, než mu dovolí pracovat samostatně. Totéž dělá nakonec i mudlovská policie. Tyhle chyby mohou bohužel vést i ke smrti nevinných. Když bojuješ s vyvrheli černé magie, nedá se to nikdy dopředu vyloučit. Chybami se rozumný učí, ale jen pitomec opakuje pořád znovu ty samé. Chytrý aspoň udělá nové. Trochu sis vyzkoušel, jak vypadá velení, ještě se musíš naučit, jak se velení poslouchá a jak se plánuje strategie a taktika. Práce bystrozora vypadá jako práce mudlovského vojáka, policisty i detektiva v jednom."

Když viděl, že získal Harryho pozornost, pokračoval:

„Jde o tvou povahu. Máš některé vlastnosti a některé schopnosti, které pro práci bystrozora zapotřebí jsou a některé, které by při ní mohly být zatraceně nebezpečné, asi hlavně pro tvého případného parťáka. Máš odvahu a vytrvalost, to je dobře, ale jednáš zbrkle, bez rozmyslu, podle osobních pocitů a máš tendenci upínat se k jedinému nápadu."

„Myslím ten tvůj předpoklad, že Kámen mudrců chce ukrást profesor Snape nebo že Tajemnou komnatu otevírá mladý Malfoy," řekl, když zahlédl tázavý výraz na Harryho tváři. „Necháš se snadno oklamat, jako tě oklamal Skrk. Od něj mne to nepřekvapuje, to byl opravdu schopný ničema. Navíc, už několik let dlužíš profesoru Snapeovi poděkování za to, že ti pomohl zachránit se, kdy Quirell očaroval tvoje koště. Když jste chytli Petra Pettigrewa, měli jste Snapea vzbudit, aby mohl svědčit. Je natolik pocitvý, že by pravdu řekl. Bohužel to nedošlo ani Remusovi. A Pettigrewa jsi asi neměl bránit před smrtí. Brumbál je sice rád, že má Voldemort zas tělo, takže by ho snad bylo možné zastavit, ale já bych dal přednost tomu, vidět Petrovu mrtvolu."

„Ale Snape..." začal Harry.

„Profesor Snape," opravil ho Pošuk. „Já vím, že jste si zrovna do oka nepadli a že si s tím začal on. Ale teď je to tvůj i můj nebo Brumbálův spojenec, doufejme, že dost věrný.

Pro dráhu bystrozora potřebuješ nejen dobré výsledky na OVCE z lektvarů, ale potřebuješ tomu skutečně rozumět. Mohl bych tě sice něco naučit sám a přinesl jsem ti kopie svých poznámek o lektvarech, ale k výuce potřebuješ učitele, který umí učit. Severus Snape to umí, když chce. Některé chyby máte stejné oba dva a když na sebe takoví lidé narazí, rozum jde často stranou.

Poradím ti, co by na profesora Snapea mělo fungovat. Klíč je v úctě. Domnívám se, že i do Fénixova řádu se dal kvůli své potřebě úcty nebo aspoň sebeúcty. Takhle si může sám sebe vážit za to, že riskuje na té správné straně, že pomáhá těm správným lidem..."

„Ne vždycky," namítl Harry konečně. „Malfoyovi a celému Zmijozelu ustavičně nadržuje proti komukoli z Nebelvíru..."

„Mladý Malfoy je z jeho koleje. Kdyby nebyl tak nafoukaný a zahleděný sám do sebe a do důležitosti své rodiny, byl by i docela schopný. Bohužel potvrzuje přísloví o stromě a jablku a v budoucnu se možná potkáte spolu jako bystrozor a černokněžník, obávám se..." odpověděl Moody. „Že nadržuje své koleji, to není až tak překvapující. On to dělá jen nejokatěji. Možná je to i poctivější, nevím... Málokterý z profesorů vydrží být celou dobu tak čestný jako McGonagallová. Ta ti myslím už párkrát taky nadržovala, jen to nebylo tak okaté a nevybočovalo to ze zaběhnutého řádu věcí," na chviličku se odmlčel a jeho kouzelné oko šmejdilo po pokoji a jen na vteřinku či dvě se zastavilo na nějakém předmětu.

„Malfoy taky popírá tvrzení mudlovských psychologů o tom, že darebáci se stávají z dětí v nefunkčních rodinách. Malfoyovi jsou mimořádně dobře fungující rodina darebáků, kde se i zlo dobře dědí..." neveselý úšklebek na Pošukově tváři říkal vše. "To teď ale není důležité. Důležité je, abys se nějak rozumně smířil s profesorem Snapem a při tom si zachoval tvář. Nejlépe bude mu napsat dopis s omluvou, poděkováním a nabídkou ke smíru. To by mohlo uspokojit jeho ješitnost a splnit požadovaný účel."

Moody vytáhnul svou placatku a chystal se z ní upít.

„Dovolíte, pane Moody!" vyhrknul Harry a natáhnul levou ruku po láhvi. V pravé držel připravenou hůlku.

„Chytré Harry," pochválil ho Pošuk. „Za tohle mi můžeš říkat Alastore jako Brumbál. Odlij si trochu na lžičku, jestli to chceš prozkoumat."

Harry zběžně otřel hadříkem lžičku z čaje a ukápnul na ní trochu z Moodyho placatky. Kapalina to byla řídká, karmínově červená a celkem příjemně vonící. Šly z ní slabounké stříbřité páry, povědomé z jedné Snapeovy hodiny. Ničím nepřipomínala mnoholičný lektvar. Harry k ní opatrně přičichnul. Mezi vůněmi různých bylin nedokázal přesně rozeznat žádnou konkrétní.

„Můžeš klidně i ochutnat, tohle by ti neuškodilo," ušklíbnul se Pošuk znovu. „Je to zředěná irská uisgeyi, jak říkají whisky. S trochou posilujícího a pár kapkami dokrvujícího lektvaru. Myslím, že jsem zažil víc útoků na svůj život, než ty teplých večeří a ne všechny byly úplně neúspěšné," loknul si ze své placatky.

„Tady máš ty moje poznámky," podal mu štos oxeroxovaných rukopisů. „Některé lektvary už budou dnes zastaralé, ale něco je ještě k potřebě."

„A co vám říkali při kopírování," byl zvědavý Harry. „Musel jste jim nějak měnit paměť?"

„No právě to, že jsou ty lektvary už beznadějně zastaralé, jako já sám," uchechtl se Moody znovu. „Víš, tohle je z obchodu s kopírováním kousek od knihkupectví s knihovnou, kde si mudlové kupují to, čemu říkají knihy o magii, talismany a podobné hlouposti. Dost často si knihu jen vypůjčí a běží si jí okopírovat k nejbližší kopírce. No a tu má jeden náš člověk. Hlídáme, aby nic z toho nemohlo náhodou skutečně fungovat. To by mohlo vézt až k prozrazení našeho světa mudlům. Zatím všechno, co tam bylo, bylo naštěstí úplně bezcenné."

„To musí být děsně nudná služba," zauvažoval Harry.

„Jistě, taky se to dává jako zácvik nováčkům mezi bystrozory. Ti musí v takových krámech odsloužit pěkných pár hodin, aby prokázali odolnost a vytrvalost proti pekelné nudě, stejně jako schopnost vyjít s mudly a dostat z nich nenápadně informace. Zatím to bylo vždycky k ničemu, ale nikdo neměl odvahu tuhle hlídku ukončit."

„Mohl byste mě naučit to zastírací kouzlo," napadlo Harryho.

„Zatím ne, je to docela obtížné a přitom je to součást základního bystrozorského výcviku. Ale naučím tě celkem jednoduché kouzlo, které dokáže zastírací kouzlo nebo neviditelný plášť nebo podobné triky prokouknout."

Harry zpozorněl.

„Namíříš hůlku proti vedoucímu oku, aniž by sis ho vypíchnul, pochopitelně a řekneš Visus verere. To znamená pravdivé vidění. To, co se skrývá pod nějakým zneviditelňovacím kouzlem, se objeví, ale je to průsvitné, takže poznáš neviditelného od viditelného. Je to užitečný trik, ale i ten nejlepší kouzelník ho neudrží déle, než hodinu a příliš časté opakování zhoršuje zrak. Navíc ty si budeš muset vždycky nejdřív zvednout brýle a pak teprve kouzlit. Skrz sklo to nefunguje."

„Které oko je vedoucí?" ptal se Harry.

„Natáhni ruku přímo před sebe, zvedni jeden prst a nehýbej s ním. Pak zkus zavřít střídavě levé a pravé oko. Pokud se prst jakoby pohne, je to to vedlejší oko. Pokud zůstane po zavření druhého oka prst v původní poloze, je to vedoucí oko. Většina praváků má vedoucí pravé oko. Když zaciluješ nějaké kouzlo na dálku a máš čas, měl bys zacilovat vedoucím okem," vysvětloval bývalý bystrozor.

Harry to vyzkoušel a musel s Pošukem souhlasit. Namířil si hůlku na pravé oko:

„Visus verere!"

Viděl, jak Moody namířil svou hůlkou na vlastní hlavu a od hlavy dolů se začíná podivně mihotat a vypadat napůl průsvitně. Udělal pár kroků doleva a pár zpět. Když viděl, že ho Harry sleduje, kývnul.

„Fajn, buď ho můžeš nechat odeznít, nebo když už pravdivé vidění unavuje tvoje oči, ukončíš ho prostě Finite."

Protože Pošuk neukončil své zastírací kouzlo, neukončil ani Harry pravdivé vidění.

„Správně Harry," pochválil ho Moody. „Když zůstává nějaké kouzlo neviditelnosti, neukončuj pravdivé vidění předčasně. Mohla by to být otázka přežití..."

„Nebude dělat Ministerstvo potíže, že jsme tu kouzlili?" napadlo Harryho.

„Sova přiletí nejdřív po ukončení brány ticha. Prostě odepíšu, že kouzla jsem dělal já v rámci doučování. Ani nebudu muset lhát..."

„Porta propatula!" vyřkl zaklínalo nečekaně silným hlasem a objel opět kruh okolo celé místnosti.

Za oknem bylo vidět dvě sovy pálené a jednoho kalouse, kteří ťukali do skla.

„Á pošta," konstatoval Pošuk. Chytil obě sovy pálené, aby se nepopraly o to, kdo doručí nejdřív svou zprávu. Harry vzal zprávu a balíček od kalouse.

Ahoj Harry!

Posíláme ti ty dělobuchy. Mamka s taťkou zašli k nám do krámu a vysvětlili, že máš u nás buď otevřený účet do výše dvanácti set galeonů, nebo podíl na zisku z krámu. Mamka ječela tak, že jsme to skoro chtěli uchovat do Ječivých kapslí, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Nikdo by neměl vydělávat na své rodině bez dovolení. Říkali nám taky o Velkém Slyšení. Drž se, přijdeme tě oba podpořit. Fred a George

Jména na koni pergamenu byla několikrát přemazávaná, jakoby obě dvojčata zápolila o to, čí podpis bude první. Harry napsal rychle odpověď a vrazil ji kalousovi do zobáku.

Díky oba,

udělali jste mi radost. Přeju moc úspěchů v podnikání. Harry

Když si šel převzít druhou sovu, kterou mu Moody podával, všimnul si, že Pošukovo magické oko se zastavilo na balíčku:

„Cos to dostal Harry?"

„Pár dělobuchů od Freda a George Weasleyových," odtušil a přebíral od sovy poštu s očekávaným dopisem Mafaldy Hopkirkové.

pan Harry Potter

Zobí ulice 4, Kvikálkov, Surrey

Pane Pottere,

navzdory opakovaným varováním i předvolání ke slyšením loni v srpnu a letos v červenci se vaše adresa stále opakuje při hlášení o neoprávněném užití kouzel. Naposledy před půl hodinou jste použil kouzlo Brána ticha, jehož užití Ministerstvo kouzel obzvláště znepokojuje. Nezletilý čaroděj vaší úrovně by s něčím podobným neměl mít ještě zkušenosti. Očekávejte proto návštěvu našeho pracovníka k podání vysvětlení.

S pozdravem a přáním pěkného dne Mafalda Hopkirková, odbor Neoprávněného užití kouzel, Ministerstvo kouzel.

Harry podal první sovu pálenou i pergamen Moodymu, od kterého si převzal tu druhou. Jak viděl, Pošuk honem něco napsal na kousek pergamenu, přivázal to ministerské sově na nohu a vyhodil ji z okna. Dopis, který nesla druhá sova byl rovněž z Ministerstva, ale nesl jiný rukopis.

pan Harry Potter

Zobí ulice 4, Kvikálkov, Surrey

Pane Pottere,

dozvěděli jsme se o vašem úmyslu vstoupit do našich řad služby bystrozorů. Probírali jsme to na našem Ústředí a dospěli jsme k závěru, že vám dáme možnost prokázat svou způsobilost a to i navzdory vašim četným výstřelkům hraničícim s porušením zákonů. Vysíláme k vám našeho člověka k pohovoru.

Lancelot Dawlish, Ústředí bystrozorů, Ministerstvo kouzel

Podal kus pergamenu Pošukovi, když mu chtěl podat i sovu, ta ho klovla a ulétla.

„Lancelot," ušklíbnul se Moody. „To se mu rodiče opravdu pomstili. Nedivím se, že jako Tonksová dává přednost příjmení."

„Co od nich můžeme čekat a co budeme dělat?" zeptal se Harry s jistou obavou.

„No, v poslední době nám trochu chybí informace... Tonksovou a Pastorka postavili mimo službu, takže nevíme, co vědí bystrozorové, ani co si myslí, že vědí. Bohužel se provalila jejich spolupráce s Řádem. Před Arturem Weasleyem nemluví nikdo, kdo není Brumbálův spojenec," řekl zamyšleně Pošuk "Asi nám nezbyde, než chvíli čekat, jak se věci vyvinou a zatím se připravit na obranu."

Vtom se s třesknutím objevil vyhublý třicátník úřednického vzhledu. Vypadalo to, že si zastřeného Moodyho nepovšimnul.

„Pan Harry James Potter?" zeptal se stroze. „Jsem Francis Andrews z Odboru neoprávněného užití kouzel. Půjdete se mnou na Ministerstvo. Nedělejte laskavě potíže a odevzdejte mi hůlku."

Další třesknutí následovalo během nastalého vyčkávajícího ticha.

Objevil se bystrozor s dlouhými vlasy svázanými do ohonu s hůlkou už v ruce.

„Zmizte Andrewsi, tohle je věc bystrozorů…"

„Williamsone, tohle si nemůžete dovolit," dostal ze sebe oslovený. „Mladý Potter si tu dělá kouzla v mudlovském domě, jako by se nechumelilo a jako by neplatila pravidla o utajení. To je věc odboru Neoprávněného užití kouzel."

„Je červenec, to se zpravidla nechumelí," konstatoval Williamson. „A věc bystrozorů je cokoli, o čem se bystrozorové rozhodnou, že je jejich věcí… Je výjimečný stav, takže máme přednost."

S těmi slovy namířil hůlku na čaroděje z konkurenčního ministerského odboru.

„Tak už zmizte," dodal netrpělivě.

K Harryho překvapení se Andrews dál nehádal a opravdu se přemístil pryč.

„Můžete se odestřít, Pošuku," konstatoval bystrozor.

Moody se skutečně znovu zviditelnil, ale sledoval Williamsona s podezřením.

„Jak dokážeš, kdo skutečně jsi?" zeptal se nečekaně ostře.

„Mám vzkázat od Pastorka, že příště by raději nepřimrznul ke koštěti, až někam budete spěchat. Na Ministerstvu někdo vynáší informace, ale bystrozorové to nejsou."

„To je Macnair," vyhrknul Harry. „Jenže krtek je tam určitě nejméně ještě jeden. Ani Macnair ho nezná, mluvil pod Veritasérem. Všichni teď chodí po Ministerstu jako bubáci a nikdo nikomu nevěří."

„Přesně to chtěl Voldemort udělat," konstatoval Moody. „Takže mu stačí získat pár důvěrných informací, dát vám nějak vědět, že je má a vy už budete lítat jak kocouři po valeriánu. Ministerstvo se v kritické chvíli zneschopní samo."

„Děláme prověrky," bránil se bystrozor. „Vypilo se víc Veritaséra, než za celé roky, ale zatím ho nemáme."

„Asi se budu muset nechat znovu zařadit do stavu," zavrčel Pošuk. „Vy tam nenajdete ani vlastní zadek s nakreslenou mapkou."

Na Williamsonově tváři se mísilo pobavení s urážkou.

„To by byl vynikající fór. Hádám, že Popletala by z toho kleplo. Aspoň by to dostal někdo inteligentní," odtušil. „Jenže všichni vědí, že jste loajální Brumbálovi a toho nechtějí poslouchat. Obávám se, že se nejdřív musí stát nějaké neštěstí, než na Ministerstvu přestane být rozum nedostatkovým zbožím."

Nikomu neušlo, že Williamson mluví o tom, že k nějakému neštěstí určitě dojde.

„Co by chtěli udělat bystrozorové?" zeptal se Harry.

„Většina z nás podporuje Dawlishův nápad, aby se Popletal buď sám poděkoval, nebo byl odvolán a na jeho místo se dostala Amélie Bonesová."

„Jestli to je opravdu jeho vlastní nápad, tak je Dawlish chytřejší, než jsem myslel," prohlásil Moody. „Na rozdíl od Brumbála je skoro pro všechny přijatelná a už na Ministerstvu pracuje. Ona by tu pozici chtěla ne pro pocit moci, ale pro práci a na rozdíl od Brumbála není vázaná prací pro Bradavice."

„Fajn, takže já se rozloučím," konstatoval Williamson. „Pokusím se zařídit, aby na Odboru neoprávněného užití kouzel neotravovali s každou prkotinou, ale to se nemusí podařit. Nějak vás tam nemají v lásce, Pottere. U nás se těšíme, až si budeme moci vyzkoušet, jestli se budete hodit za jednoho z nás.

Nekoukejte se tak udiveně. McGonagallová nám poslala informaci, že byste rád vstoupil do stavu a Umbridgeová chodila chvíli po Ministerstvu a nemohla spolknout, že by se vám to mohlo případně i podařit."

S těmi slovy se Williamson přemístil pryč.

„Můžeme mu věřit?" zeptal se Harry Pošuka.

„Dobrá otázka… Hm, řekl bych, že do jisté míry ano. Přinejmenším nespolupracuje s Voldemortem, aspoň za to můžeme být vděční."

„Visus verere!" přikázal ještě ke svému vlastnímu oku a rozhlédl se po místnosti. „Dobré, žádné rezidentní kouzlo, neviditelný špeh ani podobná ohavnost. Ještě trochu projdu okolí a půjdu. Nedoprovázejte mne," neopomněl přikázat. „Ve volných chvílích si přečtěte ty poznámky o lektvarech, mohou se hodit, dřív, než by bylo příjemné…"

S těmito slovy se přemístil pryč. Harry si všimnul, že se objevil kousek od domu, kde ze stínu vykráčela paní Figgová a chvíli s ni poměrně vzrušeně pohovořil. Pak oba odešli svou cestou. Protože se nejspíš už nemělo nic dít, Harry sešel dolů uzmout si něco k večeři.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2) Podivný stařec

V noci Harryho nečekaně probudilo klepání na okno. Za sklem v mrtvolném šeru počínajícího úsvitu uviděl havrana, který držel v zobáku smotanou roličku pergamenu. Nebyla to sice obvyklá sova, ale to nebylo úplně rozhodující. Když havran uviděl, že si získal Harryho pozornost, kráknul a drcnul do otevřeného okna. Vsunul hlavu s dlouhým zobákem dovnitř, znovu zakráknul a hodil pergamenovou roličku na podlahu a odlétl.

Harry se vykulil z postele a rozvinul pergamen.

Pán Zla teď sídlí ve Vojslavicích v Polsku u Jakuba Vandrovce.

Podpis na dopise chyběl, dokonce ani obvyklý ‚přítel‘. Jak kratičký text četl, cítil, že v něm nezadržitelně stoupá vztek. Nezabýval se příliš přemýšlením nad tím, kdo a proč právě jemu poslal informaci, po které už skoro měsíc marně pátrá řada bystrozorů.

Rychle na sebe naházel obnošené mudlovské oblečení. Rozhlížel se, z jakého předmětu by si vyrobil přenášedlo a ani nepomyslel na to, jak na neregistrované zareaguje Ministerstvo kouzel. Kus dubové větve, na které nedávno v parku zcela nečekaně našel kůroleza, se mu jevil jako dobré řešení.

„Portus Vandrovec - Vojslavice Polonia!“ přikázal.

Klacek se otřásl, nazelenale se rozzářil a zase pohasl. Do tašky přes rameno hodil Harry několik dělbuchů od Weasleyových, pár věcí k jídlu a láhev vody. Nemínil se na místě dlouho zdržet, jen pár lidí možná zabije…

„Raz, dva tři…“ pronesl s přenášedlem v ruce. Po obvyklých nepříjemných pocitech trhání těla na milion kousků se octnul kdesi, kdesi…

Na nepopsatelném místě, proti němuž příjemně zmatené a rozpadající se ‚Doupě‘ rodiny Weasleyových bylo pomalu královským palácem. Přenášedlo odložil do tašky a znovu se rozhlédl.

„Visus verere!“ přikázal s hůlkou obrácenou směrem k pravému oku.

Pravdivé vidění stav chajdy rozhodně neovlivnilo k lepšímu. Ukázalo ale nečekaně mocně zřetelné linie magických sil z ratejny vycházejících. Podle toho, co Harry viděl, se tu provozovala magie naveliko a bez ohledu na ‚zabarvení‘.

Z ratejny vyšel stařec. Na sebe si vzal blůzu, která tak před šedesáti lety možná byla černá nebo tmavě šedá, tepláky s vytahanými koleny a vysoké gumáky. Překvapivá byla v letním vedu ušanka přikrývající skoro holou hlavu. Měl široký, upřímný slovanský obličej, ale jeho oči vypadaly trochu prázdné, jakoby kuličky z modrého porcelánu. Když uviděl Harryho, zastavil se.

„Vy jste Jakub Vandrovec? Bydlí tady Tom Raddle nebo Voldemort?“ teprve teď si mladý Potter uvědomil trapnost své situace. Jak bude přesně vyjednávat a co bude dělat?

Když staroch uslyšel cizí řeč, náhle v ruce držel pistoli a kráčel nečekaně rychlým krokem směrem k Harrymu.

„Expeliarmus!“

Pistoli kouzlo sice staříkovi vyrazilo z ruky, ten ale přesto nezpomaloval. Jeho oči už dávno nepřipomínaly porcelánové kuličky, naopak teď nebezpečně blýskaly.

„Mdloby na tebe!“ zkusil Harry omračovací kletbu.

Stařec byl ale rychlejší a kletba se odrazila od jakéhosi lesklého předmětu, který držel v ruce. Pak už se o svá práva přihlásilo bezvědomí.

*

K vědomí Harryho přivedlo vědro studené vody a bolest v rukou. Když přišel dost k sobě, zjistil, že sedí u sloupku ve sklepní místnosti a ruce má svázané za zády.

-Nemusíš se namáhat pokoušet se to rozvázat nebo přebrousit,- ozvalo se mu náhle v hlavě. -Tohle je brzdové lanko od kola, to nepřetrhneš a jen si víc zrasuješ ruce.-

Stařec klečel proti němu a upřeně mu zíral do očí. Pocit kontaktu myslí byl dokonce silnější, než při boji s Voldemortem. Z jeho dechu bylo výrazně cítit alkohol.

-Takže, kdopak jseš a kdo tě sem poslal?- začal staroch. -Že já jsem Jakub Vandrovec, to už víš. Teď by se slušelo se představit.-

-Harry Potter,- zkusil odpovědět stejnou cestou myšlenkami.

-Takže Harry Potter, gut. A co chceš tady a kdo tě poslal chlapečku?!- kupodivu se nezdálo, že by to oslovení myslel stejně urážlivě, jako před časem Lestrangeová. Z hlediska skoro neurčitelného věku se mu musel jako ´chlapeček´ asi jevit každý. Harryho překvapilo, že stařík jej očividně nezná, stejně jako mu nic neříkalo jméno lorda Voldemorta.

-Dostal jsem dopis, že u vás bydli lord Voldemort. Přišel jsem ho chytit nebo raději zabít.-

-Aha, nějaký lord že bydlí v téhle ratejně?!- opsal rukou kruh okolo sebe. -Ty se s přemýšlením moc nenadřeš, že?! A kdo to vůbec je, tenhle lord Voldemort?-

-Čaroděj, který před lety zabil mé rodiče a několik přátel. Pokusil se zabít i mne.-

-Mhm.- zavrčení v mysli bylo docela věrné. -A ten dopis, ten ti poslal někdo věrohodný, kdo se určitě nemohl zmýlit…-

-Havran přinesl dopis, že je u vás.-

-Podepsaný kým?-

-Nepodepsaný.-

-Takže moment. Tobě přijde anonymní dopis od ňákýho havrana a ty sem vtrhneš jako kavalérie a jdeš mě otravovat?! To je buď příznak sebevražedné tuposti nejvyššího řádu, nebo nějaké kletby. Co to máš vlastně tady za jizvu?- zeptal se a ohmatával Harryho jizvu ve tvaru blesku na čele.

-To je od Voldemorta, když se mě pokusil zabít. Nepovedlo se mu to. Bolí, když je blízko nebo chce zabíjet nebo se raduje.-

-Takže mi chceš říct, že si zblbnul po úrazu hlavy? Hmm…- chvíli ještě jizvu prohmatával. -Je to živé. Kdyby mě zavolali hned, jak se ti to udělalo, měl bys teď pokoj. Teď to dokážu jen trochu oslabit, takže by ti to nemělo bránit v přemýšlení, jak jsi blbej…-

Stařec vstal a odešel něco kutit někam pryč. Harry dostal příležitost prohlédnout si své vězení. Byla to sklepní místnost bez oken. Nedaleko pobublával destilátor, který vzduch plnil všudypřítomným odérem levného alkoholu.

Po chvíli se Vandrovec vrátil. Před Harryho vysypal skoro všechny jeho věci. Ani příliš nepřekvapilo, že chybí peníze a hůlka. Tu totiž stařík držel v ruce a v levačce něco naopak skrýval.

-Takže tohle je kouzelná hůlka, co?! A co umí?- zeptal se.

-No, kouzla přeci…-

Jakub se ušklíbl: -To by němej neřek, kdyby mu hubu roztrh. Všim jsem si, že mi to vyrazilo pistoli z ruky a když si mně chtěl oddělat, tak tě to uspalo.-

-To byla omračovací kletba,- pokoušel se hájit Harry.

-Dobře…-

„Zdochni!” vykřikl najednou polsky a namířil hůlku na okolo pobíhajícího potkana. Z hůlky vyrazil paprsek zeleného světla jako při kletbě Avada Kedavra a potkan ve skoku opravdu umřel.

-Tohle by to dělat nemělo,- pomyslel Harry s očima rozšířenýma strachem. -Nemělo by to takhle snadno zabíjet.-

-Víš mladej, já už možná zabil víc lidí, než tys jich vůbec stihnul poznat. Většina udělala tu chybu, že chtěli zabít mne. Zabít někoho mi problémy nedělá. Teď přemýšlím o důvodu, kvůli kterému bych tě nechal naživu.-

-Stačí omluva?- zeptal se Harry.

-To sice ne, ale je to dobrý první krok. Teď si trochu zalistuju tvojí pamětí, jestli mi tu nekecáš. Při telepatii je sice obtížné lhát, ale jde to.-

Harry pocítil nápor ve své mysli, který byl nesrovnatelně silnější i neurvalejší, než když s ním Snape zkoušel Nitrozpyt a Nitrobranu. Pokoušel se hájit nedotknutelnost své mysli, ale staříka to rozladilo.

-Takhle by to nešlo, nemám na tebe tolik času, běží mi tu várka samohonky,- konstatoval. -Když nechceš po dobrým, zkusíme to jinak.-

Namířil na Harryho jeho vlastní hůlku. Ten pocítil strach svírající útroby. Přeci jen se mu nechtělo umřít a zvlášť ne takhle hloupě.

„Alkoholismus!" pronesl nečekaně Jakub Vandrovec.

Harry cítil, jak se mu zvyšuje teplota a jak mu tělem proudí spousta alkoholu, který přitom nevypil. Za chvíli dokázal sotva malátně sledovat, jak se k němu sklánějí dva Vandrovcové a synchronizovaně pokyvují hlavami.

-Jo, máš jí jako z praku,- ve staříkových myšlenkách bylo znát jisté uspokojení. -Zajímalo by mne, jestli budeš mít po tomhle i kocovinu.-

Pak začala divoká jízda Harryho vzpomínkami, kterou sotva stíhal sledovat. Občas naopak probleskly nějaké vzpomínky Jakuba Vandrovce, které byly nanejvýš zneklidňující. Bylo zřejmé, že se zabíjením otálel méně, než lord Voldemort, ale vesměs to byli divně nepříjemní lidé nebo v mladších vzpomínkách lidé v německých unformách, hlavně v černých uniformách SS. Na rozdíl od Voldemorta se v tom Jakub asi nevyžíval, ale rozhodně se tomu nijak nebránil. Pak tu byly zvláštní vzpomínky na spousty vykopaných hrobů, kdy mrtvým urážel hlavy rýčem a svazoval přelámané končetiny drátem. Ten osikový kůl do srdce…Tohle je exorcista, nejspíš mimo jiného. Pocit smutku spojený s náhrobky popsanými hebrejským písmem a prchavá myšlenka na židovskou manželku zabitou okupanty a pak opakovaně mstěnou jedním partyzánem. Asi nejzvláštnější vzpomínka, která Harrymu utkvěla v paměti byla podivná místnost, kde stařík v odrbané beranici zarážel pod dohledem několika důstojníků s pěticípými rudými hvězdami na čepicích dřevěný kolík do hrudi probouzející se mrtvoly muže ve skleněné rakvi. Muž se nápadně pdobal fotografiím Lenina z učebnice dějepisu… Tak tohle je opravdu zajímavé. Harryho napadlo, že by bylo legrační kdyby se s Vandrovcem potkal Zlatoslav Lockhart. Nejspíš by teď ležel někde v okolí v neoznačeném hrobě s osikovým kolíkem v srdci, tak čistě pro jistotu…

Probralo ho další vědro se studenou vodou.

-Dobře kluku,- Jakub byl hotov docela rychle. -Nechám tě žít. Musím přiznat, že některé věci byly působivé, třeba ta hadí potvora v podzemí, to byla slušná práce. O job tvoju… Máš pár lidí, které by chtělo zabít. Ne jen chytit, ale opravdu zabít na místě. Nevím, jak to funguje v Anglii, ale tady se můžu spolehnout, že soud zavře mne, ale toho grázla, kterého bych jim předal, tak nechá běžet.-

-Tam to funguje skoro stejně. Lucius Malfoy byl mockrát chycený, teď je sice v Azkabanu, ale nejspíš ho buď pustí, nebo uteče.-

-No to není moje starost. Teď se dohodnem. Já tě nechám žít a odejít domů. Tvojí hůlku a těch pár divnejch mincí, cos měl po kapsách, si nechám jako kořist, účet za konzultaci nebo daň za tvou blbost, můžeš si vybrat. Hodinky ti nechám, to mám sám lepší, než takový křáp.-

-Tu hůlku potřebuju… Vy s ní stejně neumíte zacházet, nechodil jste do žádné čarodějné školy.-

-Viděl jsem v tvých vzpomínkách ten krám i ten trezor. Máš dost prachů, aby sis koupil novou, tak nekecej. Na to abych uměl s tou tvojí hůlkou mi stačí trocha představivosti a pár kouzel k uřknutí, co mě kdysi naučil čaroděj Karwowski. Abys neřek, že jsem šmejd, zkusím něco udělat s tou tvojí jizvou.-

S tím Harryho odvázal a vlekl do vedlejší sklepní místnosti, rovněž bez oken.

Do podlahy tu byly zapuštěné půldruhapalcové ocelové háky. Ke čtyřem exorcista uvázal jeho roztažené ruce a nohy a nijak se neohlížel na chabé pokusy o obranu. V pohybu mu nebránila jen přetrvávající opilost, ale i starochova nečekaná síla.

Když Harryho uvázal, na chvíli odešel. Při návratu vypustil do místnosti bílou slepici. Začal Harryho obcházet proti směru hodinových ručiček.

„Nefet, hafat, gahem opet!“ vesnický exorcista začal vykřikovat. „Odejdi duchu zla! Přejdi do zvířete a očisti duši chlapce od svého jedu. Šilgana čilgana. Přikazuji ti to. Mehcet Nyva. Aser befer mubet! Vyslyš můj hlas, já jsem Jakub Vandrovec, vědoucí.“

„Teď to možná bude chvilku bolet…“ ušklíbl se. „Víš, že rodiče pankáčů dají za vymítání i tři sta dolarů?“

Harrymu to připomínalo spíš kletbu Cruciatus, než nějaké léčení, protože po těle začal cítit bodavou bolest. Ta se po chvíli soustředila na obvyklém místě v jizvě. Po chvíli ucítil, jak se jizva rozvírá a něco klouže ven. Koutkem oka zahlédl stříbřitého kouřového hádka, který vzápětí zmizel ve slepici.

-Gut,- Jakub Harryho odvázal a ukázal mu slípku. Pak z kouta přinesl sekeru a jedním rychlým máchnutím jí usekl hlavu. Se stříkající krví vylétl i kouřový hádek.

-Tohle je jen část vašeho vzájemného pouta,- vysvětloval exorcista. -Víc by šlo udělat, když by byl ten Voldemort po smrti a ty bys to přežil…-

Hádek se chvíli svíjel na podlaze, ale Jakub ho rychle probodl postříbřeným nožem. Hádek se potom rozplynul.

-Postříbřený bajonet z kalašnikova, moc užitečná věcička, vřele doporučuji,- teď po vymítání měl stařík zdá se příznivou a trochu upovídanou náladu. –Tohle dokáže zabít i vlkodlaka. Jen nechápu, jak můžete toho tvýho známýho vlkodlaka nechat běhat navolno… Ještě si zapamatuj, že zabít bez varování můžeš jen toho Voldemorta, toho mrňavýho skrčka, co zradil tvou rodinu a tu ženskou, co zabila tvého kmotra. Ostatní můžeš zabít jen, pokud by oni chtěli zabít tebe. Chtělo by to pro ně nějaké překvapení. Doporučoval bych zbraň, kterou nečekají. Nejlepší by byl perkusní revolver. K tomu máš odlévací kleště na kulky. Kulky můžeš odlít nejlépe ze stříbra… To by mělo zabít to, co by mělo být dávno mrtvé a furt to nechce chcípnout.-

-Mohl bych vás o něco poprosit?- zkusil to Harry.

-Možná,- vymítač byl opatrný.

-Vrátíte mi prosím mou hůlku?-

-Ne. Ta už je moje. Ale dal jsem ti dost rad a udělal jsem dost, abys nemusel litovat. Ale udělám trochu víc. Totiž, jestli sem ten tvůj Voldemort přijde, poznám ho podle vzhledu, cos měl ve vzpomínkách a zabiju ho. Myslím, že já to dokážu. Nemyslím, že by chtěl cestovat zrovna do takové světa řiti, jako jsou Vojslavice, támhle za Bugem je už Ukrajina,- ukázal jedním směrem do zdi. -Náhoda je ale blbec. Já jsem ochránce tohohle kraje a když sem páchne takovej zmetek, neměl by to přežít… Ještě něco, dáš si pečenou slepici?-

-Myslím, že už spíš raději půjdu,- Harry se bez hůlky cítil podivně nejistý, skoro nahý.

Došli zpět do místnosti. Harry dal věci zpátky do tašky, jen několik dělbuchů oddělil a podal je exorcistovi.

-To jsou kouzelnické dělbuchy, odpalují se hůlkou a kouzlem Ignitio,- vysvětloval.

-Mám vlastní,- vytáhnul Vandrovec z kapsy ruční granát, ale neodmítnul.

Harry vzal do rukou klacek – přenášedlo a řekl jen:

„Domů, jedna, dva, tři.”

Podivný pocit tahu za vnitřnosti ho doprovodil spolu se svištěním větru až do jeho ložnice v Kvikálkově, která ale vůbec nebyla prázdná.

*

Proto neviděl, jak Jakub otevřel tlusté železné dveře do vedlejší místnosti. Na podlaze tam leželo šest spoutaných postav a povalovaly se tam jejich kápě. Šest bulharských Smrtijedů od vedením Karkarova si tu připravovalo past na Harryho Pottera, ale na stařičkého lovce upírů vzpomínali jen jako na místní kuriozitu. Tři už o své chybě referovali v pekle. Vandrovce mrzelo jen to, že nezískal hůlku žádného z těch, těch… Jo Smrtojedi si říkaj, pěkně pitomé označení, jen co je pravda. V jeho rukou ale hůlky vybuchovaly a vydržela až ta, kterou vzal tomu klukovi. Řekl si, že tomu klukovi možná trochu pomůže…

„Tak to vy jste poslali tomu klukovi dopis, že je někdo tady?!”

Kývnutí spojené ze zasténáním bylo odpovědí. Vyndal vůdci zbědované skupiny roubík.

„Ten váš Pán Zla, to je Voldemórt?!” zeptal se. Mluvil církevní staroslověnštinou, které bulharští čarodějové rozuměli.

„Ano.”

“Kde ho najdu,” zeptal se ještě.

„Toho nenajdeš,” ušklíbnul se Karkarov. „Nikdo z nás ho nenajde…”

Exorcistův úsměv byl v tu ránu ještě širší a upřímněji slovanský, až Smrtijedy zamrazilo…

„No tak to už vás nepotřebuju,” uzavřel rozhovor Vandrovec a odešel.

Znovu přišel po chvíli, v rukou trofejní samopal Schmeisser.

„Pozdravujte Solferna, nejspíš si mě ještě pamatuje,” prohlásil a natáhnul závěr…

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3) Na Příčnou!

Kapitola 3) Na Příčnou!

V Harryho ložnici pomalu nebylo k hnutí. Kromě Moodyho, kterého Harry očekával, tam stál i Williamson a dokonce Brumbál.

„Kde jsi prosím tě byl?!” vyjádřil za všechny dotaz Moody.

Harry třesoucí se rukou ukázal kousek pergamenu na stole.

„Jo, to už jsme viděli,” odfrknul si. „Nečekal bych, že se na tak jednoduchou kletbu necháš nachytat.”

„Nebyla tak jednoduchá, Pošuku,” odporoval Williamson. „Málem bych tam byl odstartoval sám. Posiluje to už existující nenávist natolik, že člověk přestává soudně uvažovat.”

„Jo, tos řekl hezky přesně,” zavrčel Moody. „Harry se nezastavil ani na pět minut, aby si srovnal myšlenky.”

„Mluvils s tím Jakubem Vandrovcem?” zeptal se polohlasem Brumbál. Jeho otázka vyvolala utišení a nový upřený zájem o Harryho osobu.

„Mluvil. Někdo mě určitě chtěl zabít, když mě za ním poslal. Má mou hůlku a nechce ji vrátit, budu muset k Ollivanderovi pro novou.”

„To nebude tak jednoduché, Harry,” namítnul Brumbál. „Musíš mít svou původní hůlku, jinak to bude při slyšení podezřelé. Taky nesmí najednou zmizet nějak moc peněz z tvého trezoru u Gringottů. Podle nových zákonů musí Gringottovi vydat Starostolci účty čaroděje podezřelého ze závažného zločinu nebo spojení se Smrtijedy."

Brumbál si vzal z Harryho neuklizeného stolu kousek svíčky, který tam ležel od nedávné bouřky, kterou zkusil Harry s úspěchem použít jako krytí pro pokusy s čarováním. Blesk bohužel vyhodil pojistky… Harry si nebyl jistý, jestli to nebylo kvůli zkoušenému kouzlu, ale očekávaná sova z Ministerstva nedorazila.

Svíčku zapálil hůlkou a do plamenů šeptl jméno: „Fawkesi, přijď sem prosím."

Nádherný Brumbálův fénix vzápětí poletoval po Harryho pokoji. Nejprve usednul na Brumbálovo rameno a nechal se posadit k Harrymu, který ho lehce podrbal. Přitom mu Fawkes projel chvostem rukou a nechal mu tam jeden brk.

„Fawkes s mým plánem souhlasí," kývnul spokojeně Brumbál. „Ollivander by měl mít ještě kus dřeva stejné cesmíny, kterou použil na tvou hůlku Harry. Teď si prosím představ, že ten brk je hotová hůlka, se kterou jsi už udělal pár kouzel. Asi na to zavři oči a soustřeď se jen na ten dojem…"

S těmi slovy mu položil ruku s dlouhými prsty na hlavu a druhou podržel Harryho prsty na fénixově brku.

Brk začal slabounce žhnout a svítit, po chvíli se zklidnil.

„Podej mi ho prosím, Harry," požádal. „Až ho Ollivander dodělá, nikdo krom nejlepších výrobců nepozná, že to není tvá první hůlka."

S těmi slovy zabalil brk do pergamenu a uschoval jej ve vnitřní kapse. Harrymu podal dubovou hůlku.

„Než budeš mít novou vlastní, půjčím ti náhradní," vysvětloval. „Na nejzákladnější obranu a pár jednoduchých kouzel bude stačit…"

Najednou Pošuk vyskočil a s napřaženou hůlkou prudce otevřel dveře do Harryho ložnice. Za dveřmi stál bratranec Dudley a třásl se jako sulc.

„Hele buřtíku," oslovil ho Moody 'laskavě'. „Skoč mi do kuchyně pro kus alobalu a přiveď svýho taťku nebo mamku, jo!" s těmi slovy ho zas vyexpedoval za dveře.

„Co tu ten tlusťoch chtěl?" zeptal se Pošuk Harryho.

„Nejspíš vyřídit, že si tetička nebo strýček vymysleli nějakou stupidní práci, kterou by mne mohli pověřit," odpověděl a pozoroval, jak všem tuhnou rysy ve snaze se nerozesmát.

To už dorazil Vernon Dudley a měl náladu jako bouřkový mrak.

„Ten váš spolek úchyláků se mi zas cpe do baráku?!"

„Poslyš Harry," promluvil nečekaně Williamson. „Tvůj strýc má vždycky ten dar uhodit hlavičkou o hřebíček?"

To se už smáli všichni, pochopitelně vyjma strýce Vernona.

„Asi bych se měl představit. Dosud jsme neměli tu čest, byť jste už ode mne dostal dopis a nejspíš jste o mně slyšel od Hagrida. Já jsem Albus Brumbál, ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích," přdstavil se Brumbál s lehkou úklonou, při které dosáhl téměř stejné výšky s panem Dursleyem, který byl skoro o dvě hlavy nižší.

„Dete si vodvýst Harryho?!" řekl Vernon Dudley se směsicí nechuti, strachu, nenávisti a naděje v hlase.

„Ano, na chvíli bych ho s sebou potřeboval odvést, tak během dvou tří dnů se sem ještě na čas vrátí."

„Hej, buřtíku," zavolal na Dudleyho procházejícího opatrně kolem Pošuk Moody. „Už mi neseš ten alobal?!"

Dudley vyjeknul, jako by ho někdo píchnul a odběhnul do přízemí do kuchyně. Vernon Dudley ho bez pozdravu následoval.

„Na co potřebuješ alobal Alastore?" nevydržel zvědavost Harry.

„Zabalím do něj ten dopis a pokusím se určit autora. Nejdřív ale zkusím pohovořit s Jakubem Vandrovcem, jestli by nevrátil tu tvou původní hůlku… Třeba si dá říct."

„Vem s sebou pár lahví ohnivé whisky," poradil Brumbál. „Třeba pak bude přístupnější rozhovoru. Ale nezkoušej ho přepít, podle toho, co jsem slyšel, nemáš šanci."

„Ještě Harry," začal Brumbál. „Jak to bylo s Jakubem Vandrovcem, ať víme, co můžeme čekat?"

„Mám to převyprávět?" zeptal se Harry a očima ukázal na Williamsona.

„Jistě Harry, právě se díváš na jednoho z nových členů Fénixova řádu. Když přišel Voldemort osobně na Ministerstvo, pro někoho to byl rozhodující argument, aby se chtěl přidat na mou stranu," řekl Brumbál.

Když jim Harry vše převyprávěl, Brumbál mu podal pergamen a brk:

„Honem sepiš, co dělal při tom exorcismu. Mysleli jsme, že tenhle rituál je už řadu staletí ztracený, udělej jednu kopii popisu pro profesora Binnse, ten se z toho zblázní radostí."

„Ještě Harry," Moody se připravoval k odchodu. „Dej mi prosím to přenášedlo k Jakubovi Vandrovcovi."

Když uviděli hrubý dubový klacek, všichni zvedli obočí. Pošuk ho zastrčil pod plášť a přemístil se pryč, nejspíš dokoupit před cestou tu ohnivou whisky.

„No a my půjdeme k Ollivanderovi, jen co pustíš Hedviku proletět se," dodal Brumbál a vytáhnul zpod pláště čajovou konvici. „Portus!"

Přenášedlo je přeneslo do zadní místnosti za obchodem. Ollivander tam na ně už čekal a chvíli sledoval Harryho svýma zvláštníma stříbřitýma očima.

„Takže vaši hůlku má teď exorcista Jakub Vandrovec?" zeptal se.

Pak pokrčil rameny:

„Nedá se nic dělat. Máte fénixův brk? Skvěle. Našel jsem kus dřeva z té správné cesmíny… Tady mladý pan Potter je skutečně neobyčejně náročný zákazník. Nejdřív mu žádná hůlka nepasuje, pak se musí dělat na míru nová, která přitom vypadá jako ta stará…"

Když převzal brk, dodal ještě: „Bude to za dvacet galeonů. V tom je příplatek za urychlení práce, za zvláštní úpravy a za pečlivé doladění hůlky. Pak ta váha, co používají u bezpečnostní služby nebo bystrozorové, nic nepozná. Přijďte zítra ráno mezi devátou a desátou. Uděláme poslední doladění a budete si moci hůlku odnést."

„Dobře Harry, teď se přeneseme do Krucánek a kaňourů. Tam čeká Hagrid, aby ti tu dělal stráž. Já se neviditelný porozhlédnu a dám ti vědět. Přespat bys měl raději u Waesleyových v Kratochvilných Kejklích, možná tě nechají. Nedej se moc vidět a vůbec ne u Ollivandera. Musíme zakrýt všechny stopy."

Přenášedlo posloužilo pro cestu do zadního výklenku knihkupectví Krucánky a kaňoury. Nedaleko postával Hagrid, který si Harryho s Brumbálem všimnul a přesunul se tak, že je nebylo vidět.

„Já se tu trochu porozhlédnu," zkonstatoval Brumbál a přestalo ho být vidět. Zavlnění vzduchu jen nevýrazně prozradilo, že se protáhnul východem.

„Tak fajn, Harry," obr se sklonil, až málem Harryho pošimral svými vousy. „Prej si něco vyved. Pudem k bráchům Weasleyovejm. To sou takový raubíři, že tě k nim můžu klidně strčit. Voni to unesou."

Když vycházeli z krámu, Hagrid posloužil přesně tak, jak měl. Většinu pozornosti na sebe vázala jeho mohutná postava, vedle které si Harryho Pottera nevšimnul snad nikdo.

„Ty Harry, kde maj ten svůj krámek?" zeptal se, když byli venku v méně hustém davu.

„Je to Příčná ulice 93 - Kratochvilné Kejkle," odpověděl. "Mělo by to být k poznání."

Také bylo. Krámek byl nevelký, ale na tabuli bylo kromě čísla a jména krámu také logo BWKK, tedy Bratři Weasleyové, Kratochvilné Kejkle a obrázek postaršího, důstojně vyhlížejícího čaroděje, kterému vybuchla rachejtle za zády. Obličej vyjadřoval směs zděšení a rozzuření, tělo bylo jakoby ztuhlé v podivné taneční figuře.

Když vešli dovnitř, očekávala je sprcha tekutiny do tchoříčků.

„A sakra, tohle Tesák nerozdejchá," zahartusil Hagrid.

„Harry, Hagride, skvělé, že vás vidíme, pojďte dál."

„Co potřebuješ Harry? Další dělbuchy na oslavu narozenin?" zeptal se George nebo Fred, nedalo se to poznat.

„To snad ani ne," bránil se Harry. „Potřebuju hlavně někde přespat, kde se nepíšou záznamy a nikdo se neptá na podrobnosti nebo jména…"

„Jo, to by šlo, co myslíš Frede," řeklo jedno z dvojčat.

„Jasně Frede," odpovědělo mu druhé. „My se přece ptát nemusíme, my o Harrym Potterovi vímě dost."

„Pojďte se na něco podívat," dodal ten první a zval je dozadu za krám.

„Tak schválně Harry, co vidíš tady," ukázalo druhé dvojče.

„No přeci zeď," odpověděl Harry.

„Podívej se pořádně."

„Visus verere!" prohlásil a ukázal si na pravé oko.

Vzápětí se obraz dveří výrazně změnil. Nahoře vyčnívalo oko, zatímco dole se objevila ústa.

„Jméno a důvod návštěvy?" ozvaly se dveře.

„Harry Potter, k přenocování," odpověděl Harry.

„Heslo?" další dotaz.

„Je to 'Fawkes' podle Brumbálova fénixe, poradil mu jeden z Weasleyů.

„Fawkes," vyslovil Harry.

Dveře se otevřely a ukázaly celkem nezajímavou místnost za sebou.

Po Harrym vešla i obě Weasleyovic dvojčata. Když vstoupil i Hagrid, zeď vzadu trochu uhnula, aby bylo v místnosti dost prostoru pro všechny.

„Harry, tohle je nouzové útočiště pro Fénixův řád," vysvětlovali George s Fredem. „Teď už si tě Oko zapamatuje a bude mu stačit heslo 'Fawkes', aby tě pustilo dál. Támhle máš skříňku," ukázal na nevelkou truhlici z tmavého dřeva se štítkem 'Harry James Potter'.

Když ji Harry otevřel, našel pyžamo a věci pro osobní hygienu. Truhlice byla zevnitř větší, než zvenčí, ale na to byl už v kouzelnickém světě zvyklý.

„Já přeci nejsem ještě členem Řádu," vykoktal Harry.

„No, tak jsme s tebou počítali s předstihem. Zkus si tuhle bundu," hodil mu jeden z bratrů bundu z dračí kůže, stejnou, jako měl na sobě sám.

V tom bude vedro, napadlo Harryho a nemýlil se.

„A teď se podívej do zrcadla," Hagridovi padala čelist údivem, když to radil.

Harry se podíval. Ze zrcadla se na něj šklebila tvář George nebo Freda Weasleyových, ale bylo poměrně zřetelně vidět i jeho jizvu, kterou rezavé kadeře nedokázaly zakrýt.

„Sakra, na tu jizvu jsme zapomněli, Georgi," poznamenal Fred smutně. „Ještě si s tím musíme trochu vyhrát. mimochodem, Harry, proč máš cizí hůlku? Ta tvoje byla světlejší, ne?!"

Harry požádal všechny o zachování tajemství a pak převyprávěl svou polskou anabázi. Chvilkami všichni vybuchovali v smích, ke kterému se teď přidával i sám Harry.

„Máš vážně víc štěstí, než rozumu, kamaráde," konstatoval jeden z Weasleyů. „Kdyby tě tam někde zahrabal, už tě nikdo nikdy nenajde."

„Co myslíš Frede, napíšeme Vandrovcovi dopis a pošleme mu katalog kratochvilných kejklů?"

„Možná Frede," odpovědělo druhé dvojče. Už znovu využívali oba bratři toho, že je nikdo od sebe nerozezná.

„No Harry, já bych si zašel do Děravýho kotle pro trochu tekutý nálady, všichni čekaj, že mě tam uviděj, když jsem na Příčný. Tady budeš v bezpečí a nudit se tu asi taky nebudeš," rozloučil se Hagrid a vyšel ven.

„Ještě něco bych potřeboval," řekl Harry, když se za Hagridem zavřely dveře. „Potřebuju si něco objednat od Mundunguse Fletchera."

Oba bratři najednou zvážněli.

„Co potřebuješ od toho šejdíře? Třeba ti to opatříme taky a spolehlivěji."

„Potřebuju perkusní revolver, střelný prach, perkusní zápalky, stříbro a odlévací kleště na kulky."

Oba bratři se na sebe zaraženě podívali.

„Ty se chceš stát lovcem vlkodlaků nebo nájemným vrahem Harry?" zeptal se jeden opatrně.

„Ne, ale to co říkal Jakub Vandrovec mělo hlavu a patu. Voldemort může být možná stejně dobře mrtvý po kletbě jako po bodnutí nožem nebo zastřelení stříbrnou kulkou. Třeba je lepší v kouzlech, ale pak by ho mudlovský způsob mohl překvapit…"

Oba bratři se na sebe podívali trochu se zděšením promíšeným s jistou úctou.

„Tohle se opravdu nesmí nikdo dozvědět."

„Jestli se to povede takhle," vysvětloval Harry, „tak bych jeho mrtvolu přesunul právě k Vandrovcovi. Ten by zajistil, aby se Voldemort už nikdy nevrátil. Prý to co má zdechnout nemá co lézt po světě a obtěžovat slušné lidi…"

Tomu se ušklíbli všichni.

„Řekl bych, že je správný čas na oběd," poznamenal jeden Weasley. „Když nefunguje ta bunda, třeba bude fungovat něco jiného…"

S tímto zvláštním prohlášením se odporoučel do krámu, ze kterého přinesl dvoje kulaté brýle, podobné Harryho vlastním. Když si je oba Weasleyovic bratři nasadili, jejich vzhled se změnil na dokonalé Harryho kopie.

„Tak tady máme slavné trio Harry Potterova nejsvětější trojice," prohlásil a otočil cedulku na krámu do polohy 'Zavřeno'.

„Docela dobře se prodávají, takže se nediv, když někdy budeš mít pocit, jako když se koukáš do zrcadla. Navíc Ty-víš-kdo z toho bude pěkně nakrknutej…"

V restauraci je považovali za bláznivé čarodějnické turisty a okázale ignorovali jejich vzhled, čímž bylo dosaženo žádoucího účinku.

Večer Harry zjistil, že pracovna Fénixova řádu v Kratochvilkých kejklích je vybavená i palandami, takže po dalším kole rozhovorů mohl přespat na místě.

Ollivander ráno trochu překvapeně zazíral, když do jeho obchodu vpadli čtyři Harry Potterové, protože nápad s brýlemi se líbil i Brumbálovi a hned si jedny přečaroval, aby měly stejná skla, jako jeho vlastní půlměsíčkovité. Rychle se ale rozkoukal a hůlku podal tomu správnému Potterovi a nikomu neřekl, jak ho poznal. Pak k Harrymu přistoupil zezadu a přidržel mu prsty na hůlce.

„Poslední doladění prosím…" s tím vypustila hůlka smršť červených jisker a Harry měl konečně stejný pocit, jako když měl svou vlastní hůlku.

„Půjdeme ještě do místnosti Řádu," rozhodnul Brumbál.

Hůlku vrátit nechtěl, naopak Harrymu doporučil, ať ji uloží do své skříňky 'pro strýčka Příhodu'. Po krátkém rozloučení se spolu s Brumbálem se přenesli přenášedlem zpátky ke strýci a tetě, zatímco Weasleyovi se vrátili k 'obvyklému' prodeji svého neobvyklého zboží.

Strýc Vernon vyhlížel opět jako bouřkový mrak, když viděl, že Harry je zas doma, ale nic neříkal.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4) Ještě jednou

Kapitola 4) Ještě jednou "Avada kedavra!"

Harry si vyřídil průkazku do místní knihovny, i když přitom tvrdil, že chodí na Stonewallskou měšťanku. V knihovně si zjišťoval údaje o mudlovských perkusních zbraních tak dlouho, až jich měl dost pro případné pokusy 'naostro'.

V krámě s potřebami pro cyklisty si koupil brzdové lanko, protože si v Polsku vyzkoušel, že je skutečně až vražedně účinné.

Osmnáctého července odjeli Dursleyovi na výlet a Harryho nechali doma. Nenamáhal se jim vysvětlovat, že a kdy bude mít slyšení, stejně jako se Dursleyovi nenamáhali říct Harrymu, kam jedou.

Harryho napadlo, že by mohl zajít za starou paní Figgovou. Kousek od jejího domu ale ucítil, že něco není v pořádku.

Podruhé snad už NE! napadlo ho, když uviděl dva mozkomory klouzat vzduchem směrem k sobě. Honem si vybavil vzpomínku na to, jak Protiva vyprovázel Dolores Umbridgeovou z Bradavic holí.

„Expecto patronum!"

Stříbřitý jelen se objevil na první pokus a odhodil oba mokomory dvěma údery paroží.

Vtom se ale ze tmy ozvalo ženským hlasem:

„Avada kedavra!"

Záblesk zeleného světla do sebe pohltil Harryho patron, který se postavil mezi oba čaroděje. Zeleně se rozzářil, pak zhasnul a zmizel.

To už se začalo ozývat z okolí opakované: "Mdloby na tebe!"

Najednou některá omračovací kletba asi zasáhla, protože se objevila postava, kterou si Harry nemohl s nikým zmýlit, Belatrix Lestrangeová, která vypadla zpod neviditelného pláště. Harry namířil hůlkou.

„Ne pane Pottere, ta teď podléhá Starostolci," zarazil ho jeden z bystrozorů.

„Kousek odsud bydlí paní Figgová," ozval se Williamson, který byl mezi bystrozory. „Tam by se dalo udělat prozatímní stanoviště."

„Dobrý nápad," pochválil Dawlish, který akci podle všeho vedl.

V tichosti donesli omráčenou Smrtijedku až ke dveřím domu paní Figgové.

„Dobrý večer," pozdravil starou paní Dawlish. „Potřebujeme využít váš krb a místnost. Omlouvám se za ten vpád, ale je výjimečný stav a jako bystrozor vás prosím o spolupráci."

„Jistě, pojďte dál, postavím na čaj," starou paní Figgovou jako by to ani příliš nevyvedlo z míry.

Dawlish hodil do krbu trochu letaxu:

„Ministerstvo, kancelář Amélie Bonesové!"

Pak vstoupil do plamenů, aby z nich vystoupil s čarodějkou se svým nezbytným lorňonem.

„Dejte dohromady rychlé slyšení, přímo tady," rozhodla, když uviděla ležící a spoutanou Lestrangeovou. „Tohle by bylo lépe vyřídit rychle. Víte, koho sem přivolat."

Objela rukou s hůlkou místnost, která se zvětšila a objevily se v ní lavice.

Z krbu vycházel jeden kouzelník za druhým. Někteří se sem přemisťovali přímo. Brzy bylo potřeba místnost ještě jednou zvětšit.

„Zahajuji řízení proti Belatrix Lestrangeové ve věci několika zločinů vraždy a spolupráce s vyznavačem černé magie, který si přivlastňuje jméno lord Voldemort, předsedá Amélie Susan Bonesová, hlava Starostolce," Bonesová se usadila na lavici a začala proces. "Protože obžalovaná již byla jednou pravomocně odsouzena k doživotnímu pobytu v Azkabanu, a protože panuje výjimečný stav a válečné právo, nepřiznávají se jí žádná práva odmítnout výpověď. Proto prosím, aby jí bylo ihned podáno Veritasérum a byla probuzena."

Jeden z bystrozorů ji kápnul do úst pár kapek čiré tekutiny z lahvičky, kterou vytáhnul z kapsy.

„Enervate," ukázal pak svou hůlkou.

Lestrangeová se divoce rozhlédla po místnosti.

„Obžalovaná, co můžete říci na svou obhajobu na obvinění z vraždy Síriuse Blacka a pokusu vraždy Harryho Pottera?"

„Coby, obojí jsem udělala. A co?!" vypadalo to, jako by se zbláznila. „Stejně ho Pán Zla chce mít mrtvého."

Harry zvednul ruku.

„Slovo si bere svědek Harry James Potter."

„Kdo vám dopomohl k útěku z Azkabanu, byl to Sírius Black?"

„Sám víš, že nebyl chlapečku. Můj bratranec by se k něčemu takovému nikdy nerozhoupal. To byli mozkomorové, když s Pánem Zla vyjednali výhodné podmínky."

„Co víte o vraždách připisovaných Síriusi Blackovi?"

„Protestuji, to sem nepatří!" řekl jeden z přísedících, ale Bonesová ho gestem utišila.

„Coby, udělal to Červíček, Petr Pettigrew, teď dělá Pánovi Zla komorníka. Jen si uříznul prst a nechal ho tam, aby to vypadalo, že z něj víc nezbylo," pár čarodějů zasyklo překvapením.

„Proč jste zabila Síriuse Blacka, vždyť to byl váš vlastní bratranec?"

„Ale nechoval se tak, navíc, já ho zabila jen protože mi překážel, když jsem chtěla zabít tebe. Pán Zla by se mi za to určitě odvděčil," řekla ještě skoro zasněně.

„Kde jste vzala mou adresu a jak jste věděla, kde mě hledat, tady mezi mudly?" vypálil Harry ještě další otázku.

„Macnair přinesl opis tvé složky z Ministerstva. Tam jsem si to přečetla."

„Kde jsou teď další Smrtijedi a lord Voldemort?" zeptal se ještě Harry.

„Neříkej mu tak, ty míšenecký zmetku!" štěkla Lestrangeová. „Vyvolení Smrtijedi jsou s Pánem Zla v …" v tu chvíli začala dávit krev a po chvíli sebou přestala škubat.

„Co to bylo?!" vykřiknul někdo z přísedících.

Dawlish se přišoural k mrtvole a zběžně do ní začal šťouchat s hůlkou.

„Zrádcovský Kámen," odpověděl. „Když chtěla prozradit Voldemortovo tajemství, vyrostl jí v žaludku natolik, že zničil srdce a plíce. Tímhle zřejmě začal vybavovat své Smrtijedy, aby zbytečně nehovořili."

„Co myslíte, mohl to vědět," slyšel Harry šeptání na pozadí, které přehlušil až burácivý hlas Amélie Bonesové:

„Tohle nemohl nikdo předvídat! Těžko jí litovat, příští výslechy musíme dělat opatrněji, děkuji vám všem za spolupráci."

„Pane Pottere, kdybyste šel laskavě s námi," vyzval Harryho Dawlish.

„Ministerstvo kouzel, Ústředí bystrozorů!" přikázal po vhození Letaxu do krbu.

*

Za chvíli se v místnosti shromáždili i ostatní bystrozorové přítomní při procesu.

„Škoda, že umřela, aniž nám řekla všechno, co věděla," řekl Dawlish. „No my teď máme vítanou příležitost si pohovořit, aniž by nás někdo obtěžoval. Viděl jsem vaše výsledky z NKÚ. Lektvary nemáte právě nejlepší, myslím, že bychom sem měli povolat profesora Snapea, aby byl přítomný našemu pohovoru. Pak by sem chtělo pozvat Remuse Lupina, aby se vyjádřil k vaší Obraně proti černé magii."

S tím dva bystrozoři, na které kývnul, odešli.

„Pak je tu bohužel skutečnost, že jste se pokusil použít kletbu, která se nepromíjí. Mám na mysli Cruciatus na již mrtvou Lestrangeovou. Víte, kdybyste na ní použil Avada kedavra, bylo by to prostě legitimní zabití v sebeobraně, ale takhle… Budete si muset pohovořit s naším psychologickým poradcem. Jestli náhodou nemáte skryté záliby v krutosti. Podle jeho vyjádření se rozhodneme. Ještě vám něco povím. Na tom, co povídala Dolores Umbridgeová nám nezáleží a brzy doufám už nikomu na Ministerstvu. Osobně bych byl rád, kdybyste se stal naší posilou, protože bude potřeba každý schopný, než tohle ukončíme. Musíte se ale naučit jednání v týmu a podřizovat se vedení zkušenějšího. A taky poznat, kdy už se nepodřizovat," dodal zamyšleně.

„Čím to, že tam bylo tolik bystrozorů už připravených,“ nedalo to Harrymu, aby se nezeptal.

„Pozítří začínají velká slyšení a nechceme, aby tě napadlo utéct nebo aby někoho napadlo tě umlčet…“

Vtom z krbu vyšlehly zelené plameny, z nich ale nevystoupil nikdo z očekávaných návštěvníků, nýbrž Pošuk Moody. Vypadal dost znaveně.

„No, čekal jsem, kdy se objevíš, Pošuku,“ uvítal ho Dawlish. „Doneslo se ti, že máme tvého Pottera a chceš vědět, co s ním budeme dělat, že?! No, nebudu tě napínat dlouho. Přiveďte sem někdo Tonksovou a Pastorka. Kdo máte dost diplomatického taktu, pozvěte sem prosím bradavického ředitele Brumbála, jestli by byl ochoten za námi přijít."

Netrvalo to dlouho a Tonksová s Pastorkem byli s malou eskortou přivedeni.

„Tonksová, Pastorek, Williamson," ukázal vedle sebe. „Víte, proč jste tady?"

Všichni tři na něj vrhli nevinný pohled.

„Nemám nejmenší tušení," ozval se Pastorek jako nejstarší za všechny.

„Jo, to sotva," ušklíbnul se Dawlish. „Možná mi to myslí pomaleji, ale úplně hloupý snad ještě nejsem. Vy tři a možná i někdo další jste v tom Brumbálově tajném spolku. Nechci po vás, abyste z něj vystoupili, dokonce ani, abyste z něj donášeli. Ale nechci ani, abyste donášeli informace, které se dozvíte tady. Brumbálovi se pokusím vysvětlit, že pokud něco chce od bystrozorů, měl by si se mnou prostě promluvit. Takže vám vyslovuji pokárání za nepovolenou aktivitu a pochvalu za prokázanou odvahu. Teď se všichni posaďte."

Harrymu to tolik připomínalo poradu na policejní stanici před akcí z nějaké hloupé televizní detektivky, že se málem rozesmál, když se všichni bystrozorové usadili, tu na již přítomné židle, tu na vyčarovaná křesílka, někdo i přímo na zem.

„Teď k dalšímu, důležitějšímu bodu, jde o dnešní večerní akci, schválně, co asi mám na mysli?" zdálo se, že chce své podřízené zkoušet.

„Harry, tys měl opravdu štěstí, žes tenhle útok přežil a Lestrangeovou si v pekle doufám dobře vychutnají…" usykl tiše Moody, který se usadil Harrymu nablízku.

„Jde o to, že Ten, jehož jméno nevyslovujeme používá Zrádcovské Kameny pro své Smrtijedy?" zeptal se jeden z bystrozorů.

„Tomu sice musíte přizpůsobit taktiku výslechu, ale není to až tak důležité. Něčeho jiného jste si nikdo nevšimnul?"

„Rozlišujeme různé druhy ticha," konstatoval po chvíli Dawlish. „Toto je takzvané ticho trapné. To si opravdu nikdo nevšimnul při dnešní akci ničeho skutečně důležitého?!"

Harry to nevydržel a zvednul ruku.

„Ano, pane Pottere? Byl byste tak laskav a vysvětlil zde přítomným bystrozorům, čeho si měli všimnout a nevšimli si?!"

"Jde o to, že fyzický Patron dokáže zastavit kletbu Avada kedavra," dovtípil se Harry. „Něco podobného dokáže pták fénix a fyzický patron je zřejmě dostatečně skutečný, aby mohl kletbu pohltit a vzít ji na sebe. Lestrangeová zřejmě předpokládala, že mě útočící mozkomorové dostatečně zaměstnají, aby mě stačila zabít sama a pokud bych se vyhnul její kletbě, dostal by mne některý mozkomor s polibkem."

„Výborně, doufám, že uděláte zkoušky na bystrozora. Bude osvěžující, když někdo přijde s novým nápadem a trochu rozhýbe mozek," ucedil Dawlish. „Proto vám oznamuji, že za měsíc je prověrka. Kdo si nebude schopen vyčarovat fyzického patrona, tomu srazím z platu padesát galeonů ve splátkách, abychom se nemuseli skládat na jeho pohřeb. Ještě jedna zkouška. Pane Pottere, mohl byste tu prosím předvést Patronovo zaklínadlo pro ty, kdo ho už od školy pustili z hlavy."

Harry si představil zuřivý obličej Umbridgeové, jestli se o této poradě dozví a po: „Expecto patronum!" se stříbřitý jelen objevil okamžitě. Postavil se proti Dawlishovi a trochu vyzývavě pohodil hlavou.

„Dobře, takže s tímto laskavě seznamte každého, kdo by to měl vědět a pokuste se to utajit před těmi, kdo by to vědět neměli…"

„Ještě jste nenašli toho, kdo to tu vynáší?" zeptal se Moody.

„Zatím máme veritasérem ověřeny všechny bystrozory a Oddělení záhad."

„Měl bych tip," ozval se Harry trochu i sám pro sebe nečekaně.

„Ale Macnair je v Azkabanu, ten už nic nevynese," ozval se Williamson.

„Taky zrovna nemyslím Macnaira, ale Ludo Pytlouna," odtušil Harry. „Ztratil se, nikdo neví, kde je, hraje a každému dluží peníze. Ideální pro vydírání."

Polohlasné výkřiky „Sakra!" nebo „To sedí!" mu dokázaly, že posluchače zaujal.

„Dobře, takže zajistíme, aby se pátralo po Ludo Pytlounovi na Ministerstvu."

Když se sešlost konečně začala rozcházet a Harry uvažoval o tom, že se začne vyptávat po možnosti přenocování, z krbu spolu se zelenými plameny a eskortujícím bystrozorem vystoupil bradavický profesor Snape a netvářil se zrovna nadšeně.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5) Srabusova pomsta

Kapitola 5) Srabusova pomsta

Snape opravdu nevypadal spokojeně. Ještě si Harryho nevšimnul a zatím ho zřejmě hodlal zaměstnat Dawlish. Po krátkém formálním uvítání na profesora rovnou uhodil:

„Potřeboval bych od vás hodnocení jednoho bradavického studenta."

„Nechte mne hádat," Snapeovým hlasem by se dala chladit zmrzlina. "Pan Harry Potter buď něco vyvedl, nebo chce vstoupit mezi bystrozory."

„Přesnější by bylo říci, že něco provedl a navíc chce mezi bystrozory," usmál se Dawlish. „Zabil Belatrix Lestrangeovou, myslím, tedy doufám, že opravdu nechtíc. Rád bych věděl, jestli by byl případně schopen se bystrozorem skutečně stát."

Snape vypadal chvilku zaraženě, ale rychle nabyl své obvyklé nálady.

„No, pro by mohlo hovořit, že má odvahu, docela umí některá kouzla i pokročilá a má zatracené štěstí," Harry byl překvapen Snapeovými slovy. „Proti hovoří to, že je drzý, svéhlavý, drží se prvního nápadu, který jej chytne, je nesoustředěný, roztěkaný a když ho něco nebaví, tak dost líný. Nemá úctu k autoritě a je to nevděčný spratek… Nejsem zrovna člen jeho fanklubu."

„Myslíte, že byste byl ochoten jej doučit lektvary natolik, aby je dokázal opravdu spolehlivě používat v bojových podmínkách?"

„No, na to bych potřeboval chvíli na rozmyšlenou…" Snape vypadal, že nechce hned odpovídat. „Možná."

Harry počkal, dokud Snape nebyl sám. Pak k němu přistoupil:

„Mohu s vámi chvíli mluvit, pane profesore?"

„Co máte, Pottere?!" Snape měl zase svůj oblíbený nepříjemný výraz.

„Chtěl jsem se vám omluvit za chyby, které jsem udělal při našem jednání, za to, že jsem se domníval, že jste to vy, kdo chce ukrást Kámen Mudrců, že jsem vás zranil při odzbrojování, když jsem chránil Síriuse Blacka i za neuvážená slova. Také za to, že jsem neodolal své zvědavosti a prošel se vašimi vzpomínkami. Nikdy bych nevěřil, že bych se mohl stydět za vlastního otce, ale já jsem Harry, nikoli James Potter. Nemohu se omluvit za svého otce nebo Síriuse Blacka a oni sami se vám již bohužel už nebudou mít příležitost osobně omluvit. Dodatečně bych vám chtěl poděkovat za záchranu života v prvním ročníku při famfrpálu. Kdybyste v červnu nepředal zprávu Fénixovu řádu, asi by střet se Smrtijedy nepřežil nikdo z nás. Uznávám, že ze smrti Síriuse Blacka je těžko obviňovat někoho jiného, než mne, jeho domácího skřítka Kráturu a hlavně Lestrangeovou, ale v červnu jsem s vámi hovořit nedokázal.“

„Dobrý proslov,“ ucedil Snape. „To vám napsala slečna Grangeová?“

„To bylo moje doporučení," zavrčel Snapemu za zády Moody.

„Á, Pošuk Moody!" odseknul Snape. "Takže to abych bych byl rád, že jsem vůbec zůstal naživu… No teď mě prosím nerušte, potřebuju si něco probrat se svým studentem!"

S tím se obrátil k Harrymu.

„Dobrá, pane Pottere," zlomyslný lesk profesorových očí se Harrymu příliš nelíbil. „Vyzkoušíme si, jestli jste tak beznadějný babral, jak se mi vždycky zdálo. Pojďte se mnou. Jestli uděláte tenhle lektvar v použitelném stavu, zařadím vás do svého výběrového kurzu. Mimochodem, jakou jste udělali se svými přáteli a nakonec i s profesorem Lupinem největší chybu při našem střetu v Chroptící chýši, tehdy ve třetím ročníku?"

Harry se zmohl jen na pokrčení ramen.

„No přeci, pokud jste měli Petra Pettigrewa, měli jste ho omráčit a spoutat. Pak jste měli probudit mne. Remus by to měl pochopit, kdyby mu nebušilo v hlavě volání Úplňku, Sírius na legální prostředky nikdy moc nemyslel," Snape hovořil klidně a suše. „Nesnášel jsem je všechny čtyři a vcelku bych se i spokojil s představou, jak je do Azkabanu eskortován jen skutečně vinný červ Pettigrew, rád bych pro něj dodal i Veritasérum. Jenže nechuť ke mně vám všem pěti zatemnila mysli. Musíte si zapamatovat, že při vaší plánované profesi nezáleží jen na vašem slovu, ale musíte ho mít podložené svědky nebo dobrými důkazy a někdy je nutné lidi přinutit, aby viděli, to co vidět nechtějí. Jako například návrat Pána Zla."

Harry se zdržel poznámky, že mysl zatemněnou nenávistí neměli jen oni, ale i někdo další, například jistý Srabus Snape. Doufal ale, že si tuhle myšlenku nepřečte z jeho hlavy.

Vyšli z místnosti s krby. Dawlish postával opodál a bavil se s Williamsonem. Když mu Snape pokynul na pozdrav a když také bystrozor uviděl, že se Snapem jde i Harry, přišel rychle k nim.

„Pane Dawlishi, potřeboval bych využít vaši laboratoř lektvarů, pokud by to bylo možné," oznámil profesor.

„Není už trochu pozdě?" namítl Dawlish. „Bude už deset hodin večer…"

„Pane, zítra bych už byl rád doma a věnoval se svým věcem, prosím."

„Dobrá, následujte mne prosím."

Prošli chodbou. Na dveře s nápisem Laboratoř lektvarů bystrozor zaklepal. Objevil se pomenší obtloustlý čaroděj s věnečkem zbývajících vlasů na jinak holé hlavě.

„Simkinsi, tady pánové by potřebovali využít naši 'kuchyňku'. Postaráte se o to prosím?"

Fámulus natáhnul ruku ke Snapeovi.

„Lektvar!" řekl nevrle.

„Prosím?!" zeptal se Snape nenápadně výhrůžným tónem.

„Potřebuju vědět, jaký lektvar budete dělat, jestli je to přípustné a jestli tu na něj jsou všechny přísady…“

Snape mu bez dalších řečí vrazil do ruky pergamen. Simkins si přečetl text, mrknul trochu nedůvěřivě na Harryho.

„Dobrá…“ gestem pozval Snapea dovnitř. „Nechte mi vzkázat, až budete hotovi. Všechny přísady na tohle tu skutečně jsou v dostatečném množství.“

„Takže pane Pottere,“ Snape si asi užíval chvíle své větší moci. „Tady máte sešit na poznámky a tady návod na lektvar. Ten laskavě připravte, pak vyčistěte použité nádobí. Hotový lektvar slijete do téhle láhve,“ ukázal ještě a odešel do kouta, odkud Harryho pozoroval.

Harry si sedl ke stolu a nejprve přepsal návod ze svitku. Skutečnost, že chybí název nekomentoval, aby předešel dalším zlomyslnostem. Rozepsal si schéma včetně časové posloupnosti přimíchávání přísad.

Když začal ze skříně vybírat jednotlivé složky, profesor Snape si procházel jeho poznámky a trochu kroutil hlavou.

„Ještě, pane profesore…“ Harry hledal opatrně slova.

„Ano…“ ticho po Snapeově hlasu bylo vysloveně výhružné.

„Tady je mezi složkami psáno přidat dvě unce psí nebo vlčí srsti. Je skutečně jedno, která srst se použije, nebo je některá lepší?“

„Pane Pottere, pes se od vlka liší jen tím, že už pár tisíc let žije s člověkem, ale v tomto jednom konkrétním případě je to skutečně na vaší volbě.“

S tím Harry sáhnul po kusu psí kůže, ze které odstříhával chlupy na mističku vah. Dvě unce pak najemno rozstříhal do kelímku a položil na místo, odkud mohl kelímek bez velkého přemýšlení vzít, až přijde na řadu. Harryho sice překvapily některé složky, jako přísavník psí víno nebo oměj vlčí mor, používané v lektvarech spíš zřídka, ale stále mu nedošlo, co to míchá za lektvar. V paměti se sice něco dožadovalo pozornosti, ale na to byl příliš utahaný. Jednou z prvních přísad byla sušená mandragora, která se měla vařit dlouho.

V mezikroku, při němž měl lektvar projít několika minutami prudkého varu před přimíšením vraního oka, si Harry rychle prohlédl laboratoř. Na rozdíl od ponuré Snapeovy kobky tu byla dvě okna, byť kouzelná.

Konečně tu byla půlhodina konečného mírného varu s intenzivním mícháním střídavě na obě strany. Na rychlé ochlazení doporučoval pergamen ponořit kotlík na půl hodiny ze dvou třetin do vody o teplotě místnosti a silně míchat.

Pro přenesení kotlíku z vařiče do umyvadla s vodou si vzal připravené rukavice z dračí kůže. Během chlazení si Harry všimnul, že výsledná tekutina je tentokrát výjimečně odpudivě vyhlížející i páchnoucí. Ochlazenou břečku prolil trychtýřem s vloženým cedníkem do určené lahve, kterou nechal otevřenou, podle návodu měl ten lektvar ještě chvíli 'dýchat'.

Když Snape viděl, že Harry už skončil a začal s mytím kotlíku a ostatního nádobí, přistoupil k lahvi s lektvarem. Dlaní si přihnal trochu par ke svému dlouhému nosu a začichal. Přivřel oči a slabě pokýval hlavou, pak odešel z laboratoře.

Než Harry stačil umýt veškeré použité nádobí, tak se Snape vrátil s Remusem Lupinem.

„Za čtyři dny bude úplněk," konstatoval suše, když naplnil pohár z lahve Harryho lektvaru. „Už jsi měl svůj lektvar, nebos ho znovu zapomněl?!"

Bez dalších řečí mu pohár podal. Když jej Lupin s jistým odporem přijal, zeptal se Snape:

„Tak co mu říkáš, Remusi?"

„Odporný jako vždycky Severusi, díky," odpověděl vlkodlak a usrknul nápoje.

„Pane profesore, to je, to byl… To přeci nejde!" Harry se vyděsil.

„To jsi míchal ty Harry?" otázal se Lupin trochu překvapeně. „No tak na zdraví!" dodal ještě, dopil pohár a pokřivil ústa: „Chutná to pořád stejně odporně."

„Pane Pottere!" zařval naopak Snape. „Kroťte laskavě své emoce. Uvědomte si prosím, že se hlásíte na mimořádně obtížné zaměstnání, při kterém budou na kvalitě a spolehlivosti vaší práce záviset životy nejen vaše, ale i vašich kolegů nebo třeba otrávených svědků, které se budete pokoušet zachránit protijedem. Při práci bystrozora nebudete mít za zády profesora lektvarů, který by vám jen strnul body za nedbalou práci, ale budete mít plnou odpovědnost za život každého člověka, kterému třeba v bezvědomí nalijete nějaký lektvar do hrdla. Jedinou kontrolou pak bude hřbitov," dodal ponuře. „Nebudete tam mít ani slečnou Grangeovou, aby vám míchala mnoholičný lektvar, jako ve druhém ročníku, nebo domácího skřítka Dobbyho, aby pro vás ukradl, co potřebujete," přidal vědoucně.

„Možná vám příliš fandím," ušklíbnul se po chvíli. „Pro profesi bystrozora totiž jisté předpoklady máte. Lektvar jste namíchal správně a dostatečně pečlivě, i když vám to mohlo zabrat tak o půl hodiny, možná o hodinu méně času, ale to je jen vašima nešikovnýma rukama a pomalou myslí. Dokažte, že se mýlím, když vás považuji za beznadějné budižkničemu, které nezvládne ani ten nejjednodušší protijed nebo lék a možná si získáte můj respekt. Já od vás samozřejmě respekt vyžadovat budu, ale zařazuji vás tímto do svého výběrového kurzu lektvarů pro pokročilé. Tuhle zprávu odevzdejte v Krucánkách a kaňourech," dodal ještě a podal Harrymu kus pergamenu. „Ten lektvar si označte v sešitě jako Lektvar pro uklidnění vlkodlaků. A abych nezapomněl, osmého září vám začínají hodiny Nitrobrany, takže si na ně vyčleňte čas ve svém rozvrhu," s tím se otočil a bez pozdravu odešel pryč.

Harry ještě chvíli zíral na dveře jako uhranutý.

„Povídám, tohle bych od Srabuse nečekal," opakoval Remus, když viděl, že jej Harry skoro nevnímá. „Má sice pravdu, ale takhle surově bych ji já nikdy nepodal."

„Bystrozorové si přejí, abys přenocoval v jednom z jejich pokojů pro hosty," konstatoval, když uviděl, že si získal pozornost. „Ne v cele ne," dodal, když uviděl Harryho zděšení. „Mají tu i normální pokojíky pro svědky nebo pro přenocování bystrozorů, kteří mají pohotovost."

„Jsi v pořádku?!" dostal ze sebe Harry. „Nenapadlo mě, že zkušební lektvar hned na někom vyzkouší…"

„No, to je celý Srabus v plné kráse a síle," ušklíbnul se vlkodlak. „Podle mojí chuti jsi to ale namíchal dobře. Stejně musíš prostě počítat s tím, že takovéhle věci budou patřit ke skoro každodenní práci, jestli tě vezmou k bystrozorům. Jen doufám, že k nim nechceš jen kvůli pomstě."

„To ani nepotřebuju," odmítl Harry, když zjistil, že přeci jen dokáže mluvit klidně. „Když se mě pokusila Belatrix Lestrangeová zabít, nechtěně jsem zabil já jí. Teda přesněji, umožnil jsem, že jí zabil Voldemort Zrádcovským Kamenem. Ještě mi zbývá vyřídit si účty s Petrem Pettigrewem a s Voldemortem samotným a budu mít snad trochu klidu…"

„Optimisto!" nesouhlasil s ním Lupin. „Pokud se ti ho skutečně podaří zlikvidovat, tak tě bude na každém kroku otravovat Denní věštec tak strašně, že si možná budeš přát sám umřít."

Harryho vtípek pobavil, ale zjistil, že oči se mu klíží nepřekonatelně.

„Tenhle pokoj ti dali," řekl ještě Remus a otevřel dveře s číslem 28.

Za dveřmi Harrymu málem spadly brýle překvapením. Zjistil, že malý stůl přetéká jeho věcmi, na vrcholu trůní klec s Hedvikou, která na pozdrav zahoukala a v koutě stojí opřený jeho Kulový blesk.

Před postelí stál domácí skřítek Dobby a jeho ošklivá tvář přímo sálala dychtivostí.

„Pane Pottere, pane. Pan profesor Brumbál povídal Dobbymu, že budete možná potřebovat jeho pomoc," drmolil a kýval hlavou, až mu uši plácaly.

„Díky Dobby," Harry se sice cítil unavený, ale dokázal se skřítkově radosti usmát. "Tos to sem všechno natahal sám?!"

„Dobby je pracovitý, pane!" vypísknul skřítek. "Dobby moc rád pomůže panu Potterovi, aby se cítil pohodlně."

„No, teď by mi k pohodlí bohatě stačila sprcha a postel," zívnul Harry. „Vždyť už jsou tři ráno."

„Sprcha jsou támhlety dveře, pane," ukázal Dobby. „Pyžamo už máte taky připravené."

„Doufám, že máš kde spát sám," zívnul ještě Harry po večerní hygieně, ale už neudržel otevřená víčka, takže neviděl, jak mu Dobby sundal brýle na noční stolek a odešel s jeho mudlovským oblečením, aby ho vypral. Na židli nechal školní hábit, ve kterém nebude Harry Potter na Ministerstvu tolik nápadně vyčnívat.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6) Velké slyšení

Kapitola 6) Velké slyšení

„Harry, musíš vstávat!" burcoval Harryho hlas Tonksové, která s ním cloumala.

Dobby postával vedle a brebentil:

„Nechte pána spát, šel spát moc pozdě a moc unavený, tohle dlouho nevydrží!"

„Harry není jediný, kdo se tuhle noc nevyspal,“ odsekla Tonksová. „Starostolec zasedal a Bonesová všechny donutila odsouhlasit, že Sírius Black je nevinný a na Petra Pettigrewa vydali zatykač.“

„To už Síriusovi moc nepomůže…“ zavrčel ještě v polospánku Harry.

„Jemu ne, ale nám ano!“ nedala se Tonksová. „Tím pádem nikdo nemůže napadnout jeho závěť a to, že jsme ho utajovali před Ministerstvem se asi taky zamete pod stůl.“

„Síriusova závěť?!" Harry se začínal zlobit. „Mě nejde o jeho peníze, ale o něj jako kmotra a kamaráda a toho jsem ztratil!" štrachal se na nočním stolku po brýlích a krhavýma očima vrhal dost nazlobené pohledy.

„Ano Harry," odpověděla tiše Tonksová. „Jenže byl v Řádu, proto s tímhle rizikem musel počítat. A Harry, teď doufám, že se nenaštveš…" Tonksová vypadala rozpačitě. „Jsem ze závěti tvým poručníkem pro čarodějný svět do tvé plnoletosti a dům na Grimauldově náměstí dvanáct, stejně jako zlato ze schránky číslo sedm set jedenáct u Gringottových máme spoluvlastnit formou ideálních polovin. Jestli by ti tohle vadilo, můžu se svého dědictví vzdát, ale to poručnictví už formálně schválil Starostolec. Je to jen na něco víc, než rok…"

„Teda Tonksová, tebe chytnout za 'macechu', to jsem tedy nečekal," Harry se snad poprvé od Síriusovy smrti dobře zasmál. „To byl od Síriuse posmrtný kanadský žertík!"

Pak zvážněl:

„Jestli mi nebudeš bránit bojovat proti Voldemortovi a jeho pomocníkům, tak tě jako poručnici beru. Akorát se prosím nenech zabít jako Sírius, to bys mě opravdu naštvala, rozumíš!"

„Jo, z toho by měl jeden opravdu zkažený celý den…" Tonksová se uchechtla rovněž. „Obleč se a přijď na snídani. Během noci sem bystrozorové dopravili spoustu lidí z té tvé Brumbálovy armády, aby vypovídali během slyšení. Jsou tu dokonce i Draco Malfoy s tou svou bandou, ale neměli byste je potkat, vyhradili jim kus chodby, odkud se nedá uniknout a jsou v podstatě ve vězení."

„Ještě Tonksová," vypadlo z Harryho. „Jak je to tady, můžu tu kouzlit? Včera mě sice Dawlish požádal o ukázku Patrona, ale myslím, že to bylo jen aby demonstroval ostatním, že by se měli snažit dokázat totéž, co jeden puberťák."

„No Harry, zeptám se. Pokud nebude namítat, dám ti vědět. Co sis chtěl vyčarovat?"

„Ale, jeden takový nápad z mudlovské knížky o čarodějích…" zamumlal Harry polohlasně. „Myslím, že Roger Zelazny měl pár užitečných myšlenek…"

Neřekl, že pátral nejprve po údajích o střelných zbraních použitelných na stříbrnou munici a že si potom prošel i dost rozsáhlý regál s knihami ‘meče a magie‘. Při zběžném pročítání ho napadlo, jestli zaklínadla, která se učí na Bradavicích nejsou v podstatě jen ‘berličkou‘ nebo směrovkou pro usnadnění orientace jeho mysli, která pak kouzlo vykoná prostřednictvím hůlky. Věděl, že některá kouzla jdou i bez hůlky, vždyť sám ještě dříve, než se vůbec o nějakých Bradavicích doslechl pár kouzel udělal, hlavně to se sklem v teráriu Hroznýše královského, který se vydal na výlet a k němuž se propadl protivný bratránek Dudley…

„Zelazny, toho neznám," konstatovala Tonksová. „Ne všechno, co si přečteš, bude fungovat. Jo, oblíkej se rychle, ať na tebe nemusíme čekat nebo začít snídat bez tebe. Je to chodbou doprava třetí dveře."

Konečně probuzený Harry zjistil, že mudlovské oblečení zmizelo. Zkontroloval, jestli má hůlku (měl) a poděkoval právě příchozímu Dobbymu. Ušatá hlava domácího skřítka se skoro třásla spokojeností.

„Půjdeš se mnou na snídani, Dobby?"

„To ne pane Pottere, pane, to nejde…"

Harry si už stačil zvyknout, že některé věci je lehčí nechat tak, jak jsou a nesnažit se je lámat přes koleno. Nejspíš k tomu něco uslyší od Hermiony, ale měl tentokrát připravenou odpověď i pro ni.

U krajního stolu nevelké jídelny se už tísnila delegace Brumbálovy armády, zatímco u okolních stolů probíhala podivná konverzace, často cloněná Bránami ticha nebo jinými kouzly. Bylo vidět, že sem bystrozorové zaskočí na rychlou snídani nebo trochu řečí u čaje, ale většina se nezdržela moc dlouho. Tonksovou nikde neviděl.

„Posaď se u nás a jez prosím tě, sám už hlady šilhám, ale máme na tebe prý počkat," konstatoval Ron a ukázal volnou židli. „Dawlish říkal, že se budou snažit, aby naše vlastní slyšení nebylo obvinění kvůli neoprávněnému vniknutí a zničení vybavení Ministerstva, ale jen 'podání vysvětlení'. Přišly mi výsledky NKÚ. Na pokročilé lektvary mě Snape nevezme."

„Vždyť jsi chtěl dělat bystrozora!" vyhrknul Harry a všimnul si, jak mnoho hlav se k jejich stolu najednou otočilo.

„No jo, ale vydržet po Bradavicích ještě tři roky kurzů na bystrozora a všechny ty testy, to se mi po pravdě řečeno ani moc nechce. Navíc to vypadá, že hlavní náplní práce jsou tu pergameny s hlášením," ušklíbl se Ron.

„Ve skutečnosti to není tak zlé," ozval se nad stolem Dawlishův hlas. „Jestli chcete pane Weasley, můžeme vám věnovat trochu času při vstupních testech, aby se vidělo, jestli na tuhle práci máte."

„Jinak doufám, že jste se už přestali zlobit kvůli způsobu přepravy sem na Ministerstvo," dodal ještě ke všem usazeným u stolu. „Chtěli jsme mít jistotu, že na Slyšení opravdu budete. A Harry, co se toho kouzlení týká - pokud to nebude něco nezákonného nebo určeného k útěku, máš moje svolení si tu trochu zakouzlit. To platí i pro vás ostatní, ale používejte zdravý rozum. To je takové to, co sídlí v té věci, co máš v hlavě mezi ušima," oslovil ještě Lenku Střelenku.

„Cos mu provedla a co on provedl tobě?" zeptal se Harry Lenky, když Dawlish odešel.

„Nic moc, jen jsem nechtěla opustit otce ve Švédsku, dokud nenajdeme ty Muchlorohé Chropotaly, aby měl dobrý článek do Jinotaje."

„To nic není," ušklíbnul se Ron. „Hermionu přivedli v noci v poutech. Prý jednoho bystrozora srazila omračovací kletbou, protože je měla za Smrtijedy."

„Vpadli za námi do hotelového pokoje na Bimini, ani se neobtěžovali s klepáním a našim odmítli dovolit účastnit se slyšení, že prý je to 'striktně pro čaroděje'," zatvářila se Hermiona otráveně. „Našim chtěli dokonce změnit paměť, ale to jsem jim odmítla připustit."

„Mě sem přivedla babička, jen co si přečetla dopis z Ministerstva," prohodil Neville. „Prý je hrdá na to, co jsme udělali a prý mám přijmout to, co Slyšení přinese jako pravý Longbottom."

Harryho při vzpomínce na Nevillovy rodiče v nemocni U svatého Munga zamrazilo.

„A co ty, jak sis užíval prázdniny?" zeptal se Ron Harryho. „Něco jsme už slyšeli, ale určitě ne všechno."

Harry ve stručnosti povyprávěl o cestě do Polska i o tom, jak z něj Jakub Vandrovec zkoušel vymýtat Voldemortova ducha, ale vynechal informaci o tom, že u exorcisty zůstala jeho hůlka. Kupodivu na to řeč ani nepřišla. Když vyprávěl o útoku, zadržení i smrti Lestrangeové, bylo vidět, že Neville to silně prožívá. Bude si s ním muset pohovořit někde v soukromí. Měl obavu, že se mladý Longbottom bude pokoušet chytit ještě Rodolphuse Lestrangea, který byl poslední žijící účastník mučení jeho rodičů.

„Harry, na jedenáctou máš termín u mozkoškraba!“ ke stolu se přiřítila Tonksová a málem při tom shodila ze židle Lenku.

„Cožeto?“ nechápal Harry.

„Psychologický poradce si na tebe vyčlenil čas od jedenácti,“ vysvětlovala Tonksová a pokoušela se gestikulovat s chlebem v ruce. „Nebyl to od tebe dobrý nápad zkoušet kletbu ‚Crucio‘ tam, kde se zaznamenávají všechny děje časosběrným kouzlem.“

„Neříkám, že by si to Lestrangeová nezasloužila," dodala s plnými ústy. „Líp by nám ale posloužilo, kdybys ji prostě zabil. Pokusíme se, aby na to na Slyšení nepřišla řeč.“

*

Protože do jedenácté ještě nějaký čas zbýval, vyprávěli si navzájem prázdninové hlouposti. Hermiona Harrymu potvrdila, že myšlenka o tom, že zaklínadla ve skutečnosti jen směřují lidskou mysl k udělání kouzla (a že hůlky jen díky čaromocné substanci tuto sílu zaměřují a umožňují provedení kouzla, které by jinak čaroději usmažilo mozek), je v několika knížkách které si přečetla. Protože každá byla napsaná naprosto nezáživným způsobem, Harry se rozhodl se studiem tohoto nápadu počkat a nejdřív ho trochu vyzkoušet v praxi.

Z rozhovorů se dozvěděl, že se na Ministerstvu minul s Hagridem. Obr sem přišel požádat o omilostnění hypogryfa Klofana. Je nesporně pozoruhodné, jak rychle mu vyhověli, když byli Malfoy a Macnair v Azkabanu.

*

Psychologický poradce měl na dveřích normální mosaznou cedulku, jakou uvidíte na dveřích každé lepší ordinace.

„Andreas Franklin, graduovaný v kouzelnické i mudlovské psychologii,“ četl si Harry polohlasem. „No nazdar! Doufám, že mi nebude ukazovat fleky a chtít, abych mu vysvětlil, co mě při nich napadá…“

„Nemusíte se bát,“ uklidnil ho muž v bílém plášti, který znenadání otevřel dveře. „Rorschachův test používám jen ve své mudlovské praxi. Tady vzhledem k závažnosti problému použijeme Nitrozpyt.“

„Jako zákonný zástupce Harryho Jamese Pottera pro čarodějný svět budu přítomná,“ oznámila Tonksová, když se jí Dr. Franklin pokoušel zavřít dveře ordinace před nosem.

Nakonec byl ještě rád, že tam byla.

Když pozvedl hůlku a že prý: „Legilimens!“, začal se Harry instinktivně bránit.

„Takhle to asi nepůjde…“ konstatoval, když si vtíral mast do boláku na nose a prohlížel propálené skvrny v plášti. Měl trochu pocit, že kdyby sám skládal Rorscharchův test podle těchto skvrn, tak by ho každý jiný psycholog odhalil co osobu duševně narušenou.

„Asi bychom to měli udělat společně a víc po dobrém, pane doktore,“ odvážila se navrhnout Tonksová. Nebyla si jistá, jestli chránit Harryho před psychologem, nebo psychologa před stále vzteklejším Harrym.

Oba dospělí společně pronikali s pomocí očního kontaktu do Harryho mysli.

-No dobrá, schválně, co řeknete na Vandrovcovy vzpomínky?!-

Změť obrazů, které byly ukryté ve zvláštním ‘šuplíku‘ Harryho mysli jim prosvištěla před duševním zrakem.

„To chce panáka…“ vydechl Dr. Franklin, když ukončil svůj pokus.

„Co napíšete do hlášení?“ chtěla vědět Tonksová.

„Že má sklony k násilnému jednání v míře očekávatelné vzhledem k rodinné anamnéze a že pro post bystrozora vcelku vyhovuje, neboť při něm se agresivní jednání očekává. A taky, že některé vzpomínky jeho mysli jsou jen pro opravdu silné povahy.“

*

Protože do oběda byl ještě čas a ostatní kamarádi byli někde na prohlídce, usoudil Harry, že nastal ten správný čas pro pokus.

Maličký Dobby mu koukal přes rameno, když na stůl položil brzdové lanko od kola.

„Creatio Frakira!“ rozhodl se očarovanou škrtící šňůru pojmenovat na počest polointeligentního vraždítka prince Merlina z Chaosu.

Brzdové lanko namodrale zablikalo, pak se rozzářilo bílým světlem. Poté pohaslo a jako zrychlená housenka přelezlo na Harryho pravou ruku, kde se několikrát propletlo, až připomínalo nějaký ozdobný náramek.

„Pane Pottere, pane!“ Dobby si nebyl jistý. „Co to má být?“

„Mělo by to hlídat, jestli si někdo přeje mi ublížit a pak ho tak trochu udusit.“

„Dobby je pánův přítel, aspoň Dobby doufá…“ začal skřítek opatrně.

„Jistě Dobby, podej mi pravou ruku,“ požádal Harry.

Když držel skřítkovu tlapku ve své, přejel ukazováčkem levé ruky šňůru a ukázal na Dobbyho:

„Přítel, chránit!“

Frakira odmotala pár závitů a jemně se dotkla skřítkovy kůže, jako by ji ochutnávala. Pak sebou lehce zacukala a pár závitů přelezlo z Harryho ruky na Dobbyho. Tam se jemně ovinulo a opět se veškerá šňůra vrátila do formy náramku.

Domácí skřítek vypadal trochu otřeseně.

„Dobby, tohle by mělo zůstat spíš tajemství,“ řekl Harry skřítkovi. „Jen dej prosím pozor, ať to někoho nezkusí zabít, pokud by to nebylo nutné… Na slyšení si tohle vzít rozhodně nemůžu.“

Dobby zatřepal svou ušatou hlavou a tvářil se nešťastně.

Celá skupina se zase sešla na obědě, po kterém chtěli vyrazit objevovat zákoutí úřadu, který možná bude Harryho i jejich údělem. Náladu k obědu zkazil v jídelně Dawlish, přesněji Denní věštec, který přinesl.

„Nový vražedný útok na chlapce který přežil," předčítal nahlas úvodníky. „Belantrix Lestrangeová zemřela během výslechu. Kletbu Smrti zastavil fyzický patron. Někdo ze Starostolce si pustil hubu na špacír. Jestli zjistím, že to byl některý bystrozor, tak takový půjde dělat dozorce v Azkabanu."

Během oběda se objevil Pošuk Moody a přinesl k obědu i pár novinek z Polska:

„Nemusíme si dělat starosti s Karkarovem a ještě pěti smrtijedy. Jakub je našel okolo svého domu a pozabíjel. Dva měli rýhu od škrcení nějakým drátem, jednoho roztrhal ruční granát, zbylé postřílel. Když jsem dorazil, už měli usekané hlavy přichycené ke kolenům polámaných nohou, do čela zaražený hřeb a do srdce osikový kůl. Moc se mu líbilo kouzlo k redukci, to co použil mladý Barty Skrk na mrtvolu svého otce. Poslal jsem taky sovu bulharskému ministru kouzel, aby si odškrtnul šest Smrtijedů. Jo a dopsal jsem tam, ať nechají Jakuba na pokoji. Zná se s polským ministrem kouzel Biedermaierem. Když byl ještě prezidentem Polské ezoterické společnosti, posednul ho mentální vampýr z nějaké staré knihy. Vandrovec ho z toho vyléčil."

„Jak?" zajímalo Harryho, i když odpověď už tušil.

„Nechal ho vlézt do vlastní hlavy a 'nažrat se' vlastních vzpomínek," Moody vypadal pobaveně. „Ten neřád na to chcípnul."

„To mne nepřekvapuje, Jakubovy vzpomínky jsou jedna velká žumpa…"

„Osobně doufám, že tam žádní Bulhaři nepolezou. Poláci je považují za spojence Rusů a Rusy nenávidí s upřímnou vášnivostí," dodal ještě Pošuk. „Když měl Vandrovec už dost vypito, a já taky, radil, ať na Voldemorta vezmeme plamenomet. Když jsem mu říkal, že žádný nemáme, chtěl ho poslat normální mudlovskou poštou!“

Když se utišil smích, dodal:

„Tohle ti posílá,“ s tím předal Harrymu trochu ušpiněnou lahev. „Říkal tomu Sněhurka a devadesát šest násilníků. Je to devadesáti šesti procentní líh…“

*

Soudní jednání druhého dne začínalo v devět ráno a Harrymu se vůbec nezamlouvalo, že musí postávat před vstupem do jednací síně číslo osm a čekat, kdy na jeho svědectví dojde řada. Několik strážných obcházelo okolo a dohlíželo, aby se svědci nedohadovali (jako by už nejspíš nebyli dohodnuti dávno předem).

Jako první měl být projednáván případ 'nezodpovědnosti a nekompetentnosti' ministra kouzel Kornéliuse Popletala. Popletal i jeho obhájce sice protestovali, ale ve Starostolci se vyjádřili ve smyslu, že „Schody se přeci čistí odshora…", takže měli smůlu.

Harry se při čekání nudil natolik, že začal dokonce číst knihu o teorii magie, kterou mu přinesla Hermiona.

V hloučku před soudní síní byla sice i dvojčata Fred a George Weasleyovi, ale vzhledem k pozornosti, jakou jim věnovali strážní, nemohli udělat nic 'zajímavého'.

Pak nastalo jisté vzrušení, protože bystrozorové vlekli k sálu Luciuse Malfoye v poutech.

„Pán zla vás všechny vidí a vy si to vypijete!“ tvrdil a mžoural při tom na jedno oko, zavřené nádherným monoklem.

Někdo mu zřejmě dal ránu pěstí a podle rozměru modřiny to byl nejspíš troll. K bystrozorům hlídajícím Malfoye přistoupil čaroděj v bohatě zdobeném hábitu a začal se s nimi potichu hádat a rozhazovat rukama. Strážní začali věnovat pozornost této skupince, takže jim mohl ujít tichý hovor. Do soudní síně ale čaroděj Malfoye doprovodil.

„Kdo to je?" zeptal se Harry Tonksové potichu.

„Godric Gardner, Malfoyův advokát a nejspíš nepotrestaný Smrtijed," odpověď nebyla tak docela nečekaná. „Zákony zná dobře a díry nebo kličky v nich ještě lépe."

Později se Harry dozvěděl, že Gardner zablokoval podání Veritaséra Luciusi Malfoyovi, prý:

„O spolupráci mého mandanta s Tím, jehož jméno nevyslovujeme, je už známo bez pochybností a proto nelze připustit, aby dostal Veritasérum, někdo po něm mohl chtít prozradit současný úkryt Pána zla. Můj mandant nebyl a nemůže být odsouzen k trestu smrti a takový dotaz by vzhledem ke Zrádcovskému Kameni byl vraždou."

Malfoy nicméně Popletala u soudu shodil dokonale. Vypovídal o zlatě, které od něj Popletal přijal i o důvěrných inofrmacích, které mu prozradil ministr na oplátku. Bylo toho tolik, že Starostolec vyhlásil hlasování o Popletalově odvolání z postu ministra kouzel dokonce bez vyslechnutí dalších svědků. Nejspíše se chtěli vyhnout skandálu nebo způsobit, že by některý svědek ministra obvinil ne z neschopnosti nebo korupce, ale nějakého kriminálního zločinu. Když Kornélius viděl, kolik členů Starostolce hlasuje pro jeho odvolání, požádal, aby směl rezignovat sám. Jako svou nástupkyni navrhnul Dolores Umbridgeovou, ale žalobce Cecil Jones mu vysvětlil, že ta nemůže být zvolena, protože je proti ní vedeno další líčení ve věci pokusu vraždy.

„Můžete se rozejít, dnešní líčení skončilo," oznámil zapisovatel Percy Weasley shromážděným svědkům, když bylo po hlasování. „Zůstanou zde jen volitelé."

Do sálu vešlo několik dalších lidí z hloučku, zbytek se začal pomalu rozptylovat.

„Takže můžeme jít," navrhla Tonksová vesele. „Hlasování o novém ministru kouzel bude trvat dlouho a i kdyby ho nějakou náhodou zvolili ještě dnes, ohlásí to nejprve zítra v poledne a do té doby bude ta informace podléhat utajení. Denní věštec bude mít i tak dost zpráv o Popletalově odvolání."

Cestou do Odpočinkové místnosti centrály bystrozorů je dohonil Williamson.

„Vražda! Voldemort vyvraždil rodinu Gurleyových!"

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7) Vraždy staré i nové

Kapitola 7) Vraždy staré i nové

„Kdo byli Gurleyovi?" zeptal se kdosi.

„Smíšená rodina čarodějů i mudlů někde ve střední Anglii," odpověděl Williamson. „Velká farma Gurley Manor byla dost o samotě a poměrně soběstačná. To asi vyhovovalo Voldemortovi jako základna. Měli krb napojený na Letaxovou síť, ale skoro ho nepoužívali. Teď je celá rodina mrtvá. Nevíme ani, jestli použil k zabití kletbu, farma shořela do základů. Mudlovská policie si myslí, že to bylo dílo žháře a že ta rodina prostě uhořela. Mohou mít i pravdu."

„Proč si potom myslíte, že je vyvraždil Voldemort?" upozornila jej na rozpor Hermiona.

„Protože hořet tam začalo dvě hodiny po odletu sovy, která jim přinesla Denního věštce. Z něj se asi dozvěděli o Lestrangeové a aby zahladili stopy, farmu vypálili."

„Post hoc, non est procter hoc," poznamenala Hermiona. „Potom neznamená proto."

„Příliš velká náhoda, slečno Grangeová," konstatoval Dawlish. „Já na náhody nějak nevěřím, asi to bude profesionální deformace."

„Budu vám teď bohužel muset odebrat Tonksovou," dodal ještě. „Měla by na místě zjistit, co ví mudlovské úřady a jestli nějaké jejich informace nebudou k užitku. Když už jste tady, pokuste se být nějak užiteční, hodí se každá ruka."

„Novinářka?" ujistila se Tonksová a Dawlish přikývnul. Obličej Tonksové se pak změnil na dokonalou kopii Rity Holoubkové, vzápětí tu a tam místy pozměnil, takže přestal být totožný. Tonksová vytáhla průkazku s nápisem Press a ještě trochu upravila obličej, aby odpovídal fotografii na dokumentu a přemístila se pryč.

*

„Edgecombeová ze Správy letaxové sítě nám nechce dát záznamy krbu Gurleyových," prohlásil jeden z bystrozorů. „Pohrozil jsem jí žalobou pro bránění úsilí při výjimečném stavu, ale nějak to nezabralo…"

„Edgecombeová?" zeptala se Hermiona. „Na tu bych možná zabrala já. Řekněte jí, že pokud vám dá ty informace, sejmu z její dcery kletbu 'Práskače'. Slyšela jsem, že u Svatého Munga jí vředy jen oplaskly, ale nezmizely. Jen na to potřebuju pergamen se seznamem Brumbálovy armády, který jste zabavili při pokusu zatknout profesora Brumbála."

Během necelé hodiny se objevily dvě kudrnaté osoby, Marietta s obličejem schovaným pod lyžařskou kuklou a její matka s obličejem brunátným rozčilením. Nicméně nesla pergamen s časovým rozpisem používání krbu u Gurleyových.

„Tady je ten rozpis a teď dejte do pořádku mojí dceru!" vyštěkla.

„Zdá se, že ta pupínkitis se ještě neztratila," poznamenal polohlasem Ron a většina okolo stojících měla co dělat, aby nepropukla v nevázaný řehot.

Williamson podal Hermioně pergamen se seznamem Brumbálovy armády. Kousek chyběl, nejspíš jej někdo ustřihnul ve snaze určit připojené zaklínadlo.

„Sundej si tu masku Marietto!" přikázala Hermiona a postavila se před ní. Pak jí vrazila dvě obrovské facky na každou tvář. „Jsi vylučena tě z Brumbálovy armády," dodala a přeškrtla její jméno na seznamu.

Mariettiny tváře se zbavovaly 'ozdobných' vředů asi minutu, během které její matka zuřivě přežvykovala, jako kdyby chtěla něco říci, ale neodvážila se. Marietta sama jen rudla v obličeji, když viděla, jak ji všichni pozorují jako exponát ve vitríně. Pak to nevydržela, vrazila již vyčištěnou tvář do dlaní a odběhla pryč, následována svou matkou. Na Hermionu se dívali všichni s uctivým zájmem.

„No, ono to bylo spojené s léčením boláků, takže obvyklá kouzla proti bolákům to zesilovala a lektvary to jen mírně zeslabily," vysvětlovala. „Byl to takový nápad, jak čistit krev od jedu prostřednictvím zvláštních boláků, ze kterých by jed vytekl ven. Vředy by se pak uzavřely už samy. Když jsem to promýšlela, napadlo mne, že by to posloužilo i na označení případného zrádce…"

„Výborné kouzlo, slečno Grangeová," pochválil Dawlish. „Kdybyste nám ho laskavě napsala, abychom vás nemuseli případně obtěžovat s výslechem," dodal s mírným varováním v hlase.

„Dobrá… Tady na seznamu figuruje jediný volaný krb mimo Ministerstvo, to jsou Hightowerovi v Sussexu. Pak je tu spousta volání z různých krbů na Ministerstvu, to by mohl být Ludo Pytloun. Williamsone, dejte dohromady úderný tým a jděte vykonat 'zdvořilostní návštěvu' u Hightowerových."

Hodiny se neskutečně vlekly. Nikdo ale neměl náladu odcházet pryč. Zítra je slyšení Dolores Umbridgeové za další dva dny jejich vlastní.

Většina pergamenů byla očarována, takže je nebylo možné číst, jen nápisy 'případ Whitneyových' a podobné umožňovaly, aby Harry s přáteli roznášeli spisy na patřičná místa v kartotéce. Kouzlo pravdivého vidění by možná text ukázalo, ale Harrymu se nezdálo rozumné bystrozory provokovat, když mají náladu spolupracovat. Po pauze na oběd pokračovali v práci. Okolo procházeli bystrozorové a občas si některý spis vyžádali nebo se někam přemístili.

„Není se čeho chytit," vrčel Pošuk Moody, kterého kancelářská práce nebavila a jen seděl v křesle a tvářil se zakaboněně. „Nejradši bych vzal Malfoye a tupým nožem mu vyříznul ten Zradcovský Kámen, aby se neměl na co vymlouvat a musel vypít Veritasérum. I když ten už asi nebude znát nejnovější Voldemortovy plány…"

„To by možná šlo!" Dawlish se najednou tvářil potěšeně. „U Malfoye to nemá smysl, ale jestli chytnem nějakého 'čerstvějšího' Smrtijeda, tak to vyzkoušíme. Dejte vědět Maxovi a Anselmovi, že jim právě skončila dovolená."

Harry netušil, kdo jsou Max a Anselm, ale docela s nimi soucítil. Od téhle práce si člověk občas určitě odpočine rád.

S pufnutím se najednou objevilo šest bystrozorů s Williamsonem v čele. Drželi v rukou spoutaného bezvědomého Rodolfuse Lestrangea. Z jejich šatů čpěl dým.

Neville na něj zíral s tváří rozrůzněnou vztekem, jaký na něm nebylo obvyklé spatřit.

„Neville," oslovil ho Harry potichu. „Teď z něj bude potřeba dostat informace, neudělej prosím nějakou pitomost. Třeba bude příležitost potom…"

Dawlish přeskočil očima z omráčeného Smrtijeda na Harryho s Nevillem. To už ale hlásil Williamson:

„Hightowerovic farma je taky vypálená do základů. Tohohle tam buď zapomněli, nebo nechali naschvál. Ani se nebránil, když jsme ho omračovali. Měl u sebe Denního věštce, už to ví…"

Harry se nedokázal přinutit ani uvažovat o soucitu s vrahem Lestrangeem. Možná se zhroutil, když se dozvěděl, že jeho žena nežije, ale zločiny, které spáchal, ho už dávno vydělily z práva na úlevu. Totéž si nejspíš myslel Dawlish.

„Dejte ho na třetí výslechovku a až přijdou Max a Anselm, ať za námi přijdou. Vy pojďte taky," oslovil členy Brumbálovy armády. „Tohle bude hnusná záležitost, ale udělat se to musí. Třeba pak někoho přestane kariéra bystrozora lákat…"

Třetí výslechová místnost měla silné stěny a lůžko s řemeny, na které bylo možné vyslýchaného připoutat.

„Tady vyslýcháme ty nejhorší vyvrhele," vysvětloval Moody, když viděl počínající zděšení v očích všech mladých. „Nemučíme tu, přinejmenším ne úmyslně, ale mnoho z těch zadržených by bez připoutání bylo skutečně nebezpečných."

Rodolfuse Lestrangea připoutali na postel. Williamson mu již strhnul košili a teď přejížděl nad jeho propadlým hrudníkem dlouhým zlatým prutem, který si Harry pamatoval z prohlídky u Bezpečnostní služby ve vstupní hale Ministerstva před rokem.

„Tady," ukázal a namaloval fixou na kůži značku.

„Sensibilitás elimináre!" přikázal Dawlish a obkroužil svou hůlkou značku pět palců širokým kroužkem. „Takže můžeme začít řezat," dodal a hrábnul do vzduchu. Náhle držel v ruce skalpel. „Williamsone, budete mi kauterizovat ránu."

Kroužek vedl na žebry, proto krájel mezi nimi. Williamsonova hůlka zastavovala krvácení slabým plamínkem. Vzápětí si Dawlish ze vzduchu podal i hrudní rozvěrač. To už se Ron nevydržel dívat, brzy odpadla i Lenka Láskorádová. Kupodivu vydržela Ginny, Hermiona si operaci prohlížela s neutuchajícím ‘odborným‘ zájmem a Neville se tvářil skoro spokojeně. Harry ho odvedl kousek stranou.

„Neville, já bych ho taky s chutí zabil," šeptal mu do ucha. „Jenže nesmíme dovolit, abychom byli stejní, jako oni. Musíme být tvrdí, ale nesmíme být krutí, rozumíš?! Ta hranice může být trochu nezřetelná, ale je tam."

Neville kývnul hlavou a v koutku oka se mu zalesklo zrádnou vlhkostí.

„A nikdo pokud možná nesmí vidět naší slabost," dodal Harry. „To si teď bohužel nemůžeme dovolit.“

Moody se přišoural a prohlížel si otevřenou ránu mezi Lestarngeovými žebry.

„Tohle budete muset víc roztáhnout, ten kámen se musí vyndat i s tkání okolo."

Dawlish po něm vrhnul nespokojený pohled typu 'nech si kecy na koledu', ale ránu rozšířil.

Kousek nad srdcem bylo vidět pulsující hmotu.

„Já myslel, že to mají v žaludku…" neudržel se Harry.

„To tak nejspíš jen vypadalo u Belantrix Lestrangeové," vysvětloval Williamson. „Ono se to na roztaženém Kameni těžko pozná, odkud vyrostl a kde byl původně."

Dawlish tepající hmotu doslova vykrájel i s obklopující tkání, pak hodil kámen do kbelíku, který se mu náhle objevil pod rukou.

„Koukám, že jste nám moc práce nenechali," konstatoval kouzelník v bílém hábitu se znakem zkřížené kosti a hůlky. Vzápětí se pustil do uzavírání ran. „Vyslechnout ho asi budete chtít hned," konstatoval. „Hippokratův popel se asi vzteky mele," dodal polohlasně, když ránu uzavřel. „Kdyby to nebyla zrovna tahle svině, nikdy bych s tím nesouhlasil," oslovil ještě Dawlishe. „Může snadno umřít i tak."

„Hlavně, když promluví, Maxi, pak to bude mít cenu."

„Dobrá, pokračujem v krasojízdě," konstatoval bystrozorský léčitel. Ještě chvíli se zabýval Smrtijedovou ranou, pak vstal.

„Enervate!" probudil Lestrangea.

„Takže, kde je Voldemort!" zařval Dawlish.

„Ty jsi ten zlej, nebo ten hodnej," zatvářil se Lestrange unaveně. „Já se vás vůbec nemusím bát. Nemůžete mi už nic horšího udělat, já už se smrti nebojím. Bella je po smrti a já už jinou nikdy nenajdu a ani hledat nebudu. Bolest, jakou umí Pán Zla, tu z vás nikdo neumí, takže si hrajte, jestli chcete."

„Veritasérum!" rozhodl Dawlish.

„To skoro určitě nepřežije…" protestoval léčitel.

„Jestli Voldemorta nenajdeme, nejspíš to nepřežije nějaká další rodina, ke které se nakvartýroval. On tu informaci možná v hlavě má a já jí chci!"

Do úst cukajícího se Lestrangea nakápli čtyři kapky Veritaséra.

„Ministerstvo asi nikdy nezažilo tolik pravdy, co v těchhle dnech," komentoval to Williamson.

„Tak kde je Voldemort teď?!" křičel Dalwlish.

„Pán Zla je v Mo…" s tím Smrtijedův pohled zeskleněl.

„Je po něm," konstatoval Max celkem zbytečně očividné.

*

„Maximus Becker, pro přátele Max," představil se později léčitel.

Anselm se ukázal být drobným mužíčkem s trochu krysí tváří a příjmením Ebrt. Ten se ve své laboratoři už nějakou dobu pokušel odhalit tajemství Zrádcovského Kamene.

„Není to skutečný kámen," vysvětloval. „Spíš něco jako kost s vlastním srdcem. Jo a Voldemort ví skoro jistě, že jste to vyndali, takže nás nejspíš čeká další vypálené sídlo."

Po tomto pochmurném prohlášení se Dawlish rozhodl poslat mladé z Brumbálovy armády spát. To samozřejmě nepřicházelo v úvahu, proto se sešli v Harryho pokoji. Po chvíli se k nim přišoural i Pošuk Moody.

„Obvykle to nebývá tolik zlé, ale od Voldemortova návratu a útoku na Ministerstvo se to nelepší, jen zhoršuje," bručel.

Ron byl ve tváři pořád bledý a mlčel, Většina Harryho přátel se cítila zaražená a jakoby pošpiněná. Je obtížné projít bažinou, aby se neznečistily boty, říká jedno přísloví.

„Slečno Láskorádová," Moodyho hlas všechny vylekal, že skoro nadskočili. „Musím vás poprosit, abyste o tomto nepsala ani to nevyprávěla otci nebo jinému novináři. To platí pro všechny. To, co se tu stalo, je odporné, ale prostě si nemůžeme dovolit tuhle válku prohrát. Jen se musíme snažit při tom zůstat lidmi. Je mi líto, ale válka je válka a ples je ples."

Lenka se na Pošuka zaškaredila, ale pak zvážněla a kývla.

„Co to tady máš, Harry?" upoutala Moodyho pozornost najednou Frakira.

„To je Frakira, kouzelná škrticí šňůra," vysvětloval nepříliš ochotně.

To už vyvolalo mnohá zvednutá obočí, proto vysvětlil, jak a proč ji vyčaroval.

„Zdá se, že bysme měli nechat mudly, aby nám vymýšleli nová kouzla, mají větší fantazii než čarodějové," řekl Ron trochu kousavě.

„Spíš je to tak, že se většina čarodějů spokojí s pár odzkoušenými zaklínadly a nevymýšlí něco nového," oponovala mu Hermiona.

Frakira putovala mnohýma rukama a podrážděně sebou přitom cukala. Harry jí raději pokynul, aby se zas omotala kolem jeho pravého zápěstí.

„Jen ať to někoho nezabije," zvážněl Moody. „To by tě Azkaban neminul. Jinak to vypadá, že se z tebe stává Pošuk Mladší," dodal ještě s úšklebkem na zjizvené tváři. „Jo Harry, ještě jsem si vzpomněl: Nejezdi rozhodně znovu do Polska do Vojslavic. Na hospodě tam mají v několika jazycích férové varování: ‘Vítejte v krajině, kde cizák zahyne!‘ a tváří se, že to myslí vážně.“

Ještě chvíli se bavili celkem normálně, dělali plány, že budou společně stanovat na vršku u Doupěte Weasleyvých, když se objevila Tonksová:

„Večerka! Na pokoje a spát! Zítra je přelíčení s Dolores Umbridgeovou."

Tvářila se výhružně tak dlouho, dokud se skutečně nerozešli do pokojů, takže Harry osaměl s Dobbym a Tonksovou.

„Tak co, zjistila jsi něco?" zeptal se Tonksové.

„Nic užitečného a i to je tajná informace. Teď už laskavě jdi spát!"

*

Ráno bylo před soudní síní číslo osm o něco volněji, než při Popletalově řízení. Ministr byl odvolán a šly fámy, že Starostolec už někoho zvolil zastupujícím ministrem, jen se spekulovalo o jméně.

Dolores Umbridgeová byla s Popletalem spojená natolik, že jí nikdo nedával šanci se očistit.

Williamson přivedl postaršího obtloustlého čaroděje. Když vešli do soudní síně, zaslechl Harry Umbridgeovou vykřiknout leknutím. Později se dozvěděl, že to byl Adalbert Farnon, jeden z čarodějů zodpovědných za jednání s mozkomory. Jeho paměť se Umbridgeové sice podařilo upravit, ale léčitelé ji zase restaurovali, takže si vzpomněl, jak Dolores vyjednala dva mozkomory do Zobí ulice v Kvikálkově. Protože svědectví člověka s restaurovanými vzpomínkami nemusí soud uznat za věrohodné, byli zde spolu s Harrym Ginny a Ron Weasleyovi, Lenka Láskorádová, Hermiona Grangeová, Neville Longbottom, ale také Draco Malfoy, Crabbe, Goyle, Millicent Bulstrodeová a pár dalších z Vyšetřovatelského sboru. Ti měli podat doplňující svědectví, protože před nimi všemi Umbridgeová mluvila o tom, jak mozkomory poslala.

Protože si svědectví členů Brumbálovy armády a Vyšetřovatelského sboru z pochopitelných důvodů navzájem odporovala, chtěl advokát Umbridgeové smést případ ze stolu pro nedostatek důkazů.

„Navrhuji vzájemnou konforntaci s Draco Malfoyem po Veritasérem!" navrhnul soudu Harry.

Když soudce Justin Valenverde souhlasil, vzal Malfoy najednou svou výpověď zpět a vypověděl, že:

„Harry Potter mluvil pravdu, já jsem vypovídal v zájmu Umbridgeové, protože ho nesnáším a jí si vážím…", čímž její obhajobu dokonale rozvrátil.

„Kdybyste nebyl dosud mladistvý a kdyby váš otec už v Azkabanu nebyl, požadoval bych pro vás půl roku pro křivou výpověď!" zabouřil soudce. „Takhle si nejsem jist, jestli byste nenadělal v Azkabanu spíš víc škody."

Dolores Umbridgeová pak dostala trest doživotního vězení s možností propuštění ne dříve, než po deseti letech. Tak dlouho ale v Azkabanu těžko vydrží, i když tam už mozkomorové nejsou…

*

Třetí vypálené sídlo nakonec patřilo Averyovým, věrným už z dřívějška Voldemortovi. Podle stop tam nikdo nezahynul, ale nedalo se ani určit, kam si své velitelství znovu přemístili.

Proces s Harry Potterem a dalšími členy Brumbálovy armády byl nakonec vyhlášený jako neveřejný. Žalobce Cecil Jones strávil dost času důvěrnými rozhovory s Dawlishem a nakonec bylo předjednáno, že všichni řeknou společně svou verzi událostí vedoucích k devastaci Odboru záhad. Po Potterově výpovědi se nějak přestaly ozývat námitky vůči Jonesově návrhu, aby se celá věc dala na padesát let do utajení a aby se peníze na opravy škod vzaly ze zabaveného majetku zadržených Smrtijedů. Kdosi dokonce navrhnul vyplatit všem účastníkům po pěti stech galeonech pod podmínkou, že podepíší prohlášení, že padesát let o věci pomlčí. Jediný, kdo hlasoval proti návrhu, byla naondulovaná čarodějka, která proti Harrymu hlasovala už při loňském disciplinárním řízení. Ostatní pochopili změnu směru větru rychle a nemínili se nechat vyšachovat ze svých malých her o získání větší moci na Ministerstvu. Všichni museli uznat, že rozhodující silou se stali bystrozorové jako ozbrojená moc v probíhající válce, ale to jim nebránilo přihřívat si i vlastní polívčičku.

*

Když chtěl Harry s přáteli odejít, dozvěděli se, že ještě několik dní musí zůstat jako ‘čestní hosté‘ na Ústředí bystrozorů. Dohodli se tedy s Nevillem, že se pokusí alespoň společně oslavit narozeniny, když už je mají tentýž den.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8) Narozeniny pod zemí

Kapitola 8) Narozeniny pod zemí

Den před Harryho a Nevillovými narozeninami dorazil na centrálu bystrozorů vychrtlý čtyřicátník komisního vzhledu.

„Jsem Bradley Grieve z Odboru uplatňování kouzelnických zákonů," představil se. „Chci se vyptat na podrobnosti týkající se úmrtí vyšetřovaného Rodolfuse Lestrangea."

S tím oslovoval všechny přítomné a snažil se najít nějaký rozpor v jejich výpovědích.

„Protože jsme už z výslechu jeho ženy věděli, že Voldemort svým Smrtijedům dává do těla Zrádcovské Kameny, nejprve mu ten jeho bystrozorové z těla vyoperovali," vypovídal Harry. „Po operaci byl probuzen a dotazován na polohu současného sídla jeho pána. Při tom zemřel, možná následkem nějakého dalšího kouzla, které na něm Voldemort zanechal, možná z důvodu stáří už nevydržel poměrně rozsáhlou operaci, možná prostě ztratil vůli žít, když se dozvěděl o smrti manželky."

„Takže žádné mučení… Nic nezákonného jste nepozoroval?"

„Ne, samozřejmě, že ne," vyloučil Harry.

„A to je pravda?"

„To je, co jsem viděl," odpověděl Harry tvrdě a naznačil, že se dál nemá smysl bavit.

Když Grieve skončil s Hermionou, byl by Harry skoro ochoten přísahat, že v jeho mumlání zaslechl úmyslně netlumené slovní spojení 'mudlovská šmejdka'.

„Jeho rodiče měli stejné přímení už před svatbou?" zeptal se Williamsona stejným způsobem a povšimnul si, jak sebou Grieve škubnul.

„No, přinejmenším vypadá jako případ imbrední deprese," ušklíbnul se bystrozor.

„Cože, jaká deprese?!" zeptal se nechápavě Ron, který slyšel jen část rozhovoru.

„Imbrední deprese je jen jméno pro degeneraci způsobenou sňatky mezi blízkými příbuznými," vysvětlila mu Hermiona.

Grievemu začaly rudnout uši a třást se ruce, když přinejmenším část rozhovoru zaslechl.

„Tohle bude spíš pomsta za Umbridgeovou," konstatoval Dawlish.

„Za to, že je v Azkabanu?"

„Aha, vám se to ještě nedoneslo… Umbridgeová je po smrti," vysvětloval Dawlish. „Ty její prsteny sice prošly kontrolou na přítomnost vázaných kouzel, ale nikoho nenapadlo hledat skrytou schránku s jedem. Přitom to bylo tak nápadné! Nejspíš proto to všichni přehlédli a nebo to dokonce někdo přehlédnout chtěl… Jisté je, že v jednom prstenu měla slušnou dávku Aconitinu, to je jed z Oměje - Mordovníku," vysvětlil pro Rona, když viděl jeho nechápavý výraz. „Podle čistoty je to z nějaké mudlovské laboratoře. Do lektvarů se vždycky používá mnohem slabší rostlinný výtažek. No a Dolores se sama otrávila. Podle dopisu, co napsala na rozloučenou ji uštvalo Ministerstvo, které jí nechtělo uznat zásluhy na hladkém chodu úřadu. Nejspíš do konce života nepochopila, kdo je SKUTEČNÝ nepřítel."

„No, tak na Ministerstvu postoupili jedni úředníci a jiní zůstanou nebo poklesnou," nepochopil Harry. „To snad není takový problém."

„Pane Pottere, Ministerstvo kouzel je stejný úřad, jako ty mudlovské. Dokonce je mezi jeho úředníky na kouzelnické poměry až nečekaně hodně motáků. Nepotřebují kouzlit, oni jen rozhodují, jak a zda budou kouzlit jiní," pokoušel se mu to objasnit Williamson. „Působí tu pravidla, která popsal Northcote Parkinson pro běžné britské úřady. Británie měla Ministerstvo pro kolonie i v době, kdy už kolonie neměla prakticky žádné. Kdyby magie zanikla, Ministerstvo kouzel bude dál tak možná dvě stě let fungovat z peněz, které má. Sice nebude vykonávat žádnou užitečnou práci, ale úředníci dostanou svou výplatu a budou se zabývat popisováním pergamenů… Kdyby nedej Pán Bůh Voldemort vyhrál a stal se ministrem kouzel, tak si toho dost možná polovina lidí v téhle budově ani nevšimne. Kdyby za sebe nastrčil někoho jiného, budou to čtyři pětiny lidí…"

„Williamsone, jste nemístný optimista," zavrčel Dawlish. „V prvním případě by to byly dvě třetiny, ve druhém devět desetin. A většina těch, kdo by si něčeho všimnul, by držela hubu a krok! Krom toho nezapomínejte, že mezi čaroději je zhruba stejný podíl hlupáků, jako mezi mudly."

Bylo znát, že bystrozor má po návštěvě náladu pod psa. Brzy z něj vypadlo proč:

„Gurlyova rodina byla pozabíjená celá. Bylo to šest lidí, z toho jedna tříletá holčička. Na Hightowerově statku umřelo devět lidí. Zůstal devítiletý chlapec, který byl na skautském táboře. Na mudlovském skautském táboře," dodal ještě. „Ve smíšené rodině, která odebírala Denního věštce a používala krb v Letaxové síti to nejspíš může znamenat jen jedno - chlapec nemá čarovné schopnosti. Proto půjde normální cestou dotazu po příbuzných nebo sirotčince. Ministerstvo nemá čas a vybavení zabývat se sirotky bez magického nadání. Dokonce i tady o Harryho Pottera se musel postarat Brumbál a nemohl to nechat na zdejších úřednících. Náš agent u sociálky se pokusí zjistit, jestli nějakou náhodou nemá skrytý dar, ale pokud nemá, nedá se nic dělat… Pane Pottere, jako bystrozor budete možná muset někdy takováto rozhodnutí dělat sám. Doufám, že je budete nenávidět stejně jako já a nenajdete zalíbení v pocitu moci, kterou to dává…"

*

Když se situace na centrále uklidnila, došla za Harrym Tonksová.

„Harry, máme problém…"

„Zas další vražda?!"

„Ne, problém máme my dva…" bylo znát, že Tonksová neví, jak to říci. „Jde o to, že jsme se dědictvím stali spolumajiteli domácího skřítka Krátury. Teď, když je oficiálně naším vlastnictví, můžeme s ním udělat cokoli, třeba mu uříznout hlavu a dát jí k těm dalším sušeným hlavičkám nad schodištěm. Ale nebylo by to proto, že by si to zasloužil, ale proto, že můžeme. To mě brzdí, takže nevím co dál. Co bys myslel ty, Harry?"

„No, moment," Harry byl trochu zaskočen. „Asi vím. Už chápu, proč mi sem Brumbál posílal Dobbyho. Jestli můžeme na Grimauldovo náměstí Letaxem, chtěl bych s sebou vzít Hermionu a Dobbyho."

„Jdu si pro svolení a pro Hermionu. Sejdeme se za deset minut u krbu."

„Dobby!" hlásil Harry ode dveří. „Potřebuji tvou pomoc!"

„Harry Pottere, pane!" skřítek zaplácal ušima. „Dobby pomůže. O co jde?"

„Dobby, jsi doufám spokojený jako svobodný skřítek?"

„Ano, Dobby je rád svobodný, ale nechápe…"

„Mám potíže se skřítkem, s jiným skřítkem, než s tebou, s Kráturou."

„Domácí skřítek vznešeného rodu Blacků, ano, znám ho."

„Zdědili jsme ho s Tonksovou napůl. Jenže on napomohl tomu, aby byl jeho pán vylákán na smrt. Teď řešíme, co s ním. Na odboru pro kontrolu kouzelných tvorů nám dali volnou ruku, ale když ho za Síriusovu smrt zabijeme, nevím, jestli to nebude jen sprostá vražda. Já si myslím, že by ho měli soudit sami skřítci, možná soud svobodných skřítků, rozumíš Dobby?"

„Dobby rozumí, ale neví. Chcete jít za Kráturou hned teď pane?"

„Ano, použijeme Letax s Tonksovou a s Hermionou…"

„Á, slečna Grangerová, co by nejraději oblékla všechny skřítky celého světa, ať už chtějí, nebo ne," Dobby se trochu usmál. „Je hodná, ale nerozumí nám."

Harry s Dobbym zjistili, že Hermiona s Tonksovou už čekají před krbem. Tonksová měla v ruce pergamen se svolením opustit na dvě hodiny ústředí bystrozorů.

„Grimauldovo náměstí dvanáct…" cesta zeleným plamenem Letaxové sítě není nejpříjemnější, ale je uspokojivě rychlá.

V místnosti s krbem pochrupoval Mundungus Fletcher a poloprázdná (nebo poloplná, záleží na úhlu pohledu) láhev ohnivé whisky ukazovala jasně proč.

„Krátura bude u portrétu Síriusovy matky," usoudil Harry. „Když ho nikdo nehlídá, bude se nejspíš vybavovat s ní."

„Krvezrádci, zrůdy, míšenci, zmetci, zloději…!" slovní zásoba staré paní se zdá se příliš nezměnila.

„Ztichni babo!" doporučila Tonksová a ukázala portrétu pergamen. „Podle poslední vůle Síriuse Blacka připadá dům na Grimauldově náměstí dvanáct rovným dílem mně a Harry Potterovi. Stejně tak i Krátura. Ten se bude odpovídat soudu skřítků za svůj podíl na Síriusově vraždě."

„Kráturo, ty jsi zabil Síriuse?" otázala se stařena na portrétu náhle tiše.

„Paní, když on vám tolik ublížil. A já jenom poslal toho míšeneckého zmetka Harryho Pottera na Odbor záhad. Sírius ho tam šel zachraňovat a přitom umřel."

LZabila ho Belantrix Lestrangeová, které jsi poradil, jak všechno zaonačit!" obvinil skřítka Harry.

„Je to pravda Kráturo, opravdus to takhle všechno udělal?" ve tváři portrétu byl trochu zmatek. Když Krátura kývnul a vložil tvář do dlaní, ozvala se stařena na obraze: „Pojď ke mně, Kráturo!"

Krátura si, na to jak předstíral nemohoucnost, rychle přistavil židli a přiblížil se k obrazu. Z obrazu se stříbrně zablesklo a když zas všichni viděli, mohli jen bezmocně pozorovat ležící bezhlavé tělo domácího skřítka. Jeho hlava zůstala na obraze, jako by byla pověšená na zdi za Síriusovou matkou.

„Ty stará krávo!" zařvala Hermiona a vrhla na obraz svazek zlatavých paprsků, které se ale bez účinku rozptýlily.

„Dobby, co máme udělat s Kráturovým tělem?" zeptal se Harry.

„Dobby se o to postará!" skřítkův hlas zněl smutně.

„Co se to tady u všech všudy děje?!" ozvalo se opilecky těkým hlasem.

„Nic Dungu, jen jsme vyřizovali pozůstalost," řekla Tonksová a snad si ani nevšimla, jak se na ní Hermiona škaredí.

„Harry, kluku, rád tě vidím, George a Fred to už pro tebe maj!" vychrlil ze sebe Fletcher, než se odpotácel někam dospat opici.

„Dobby, chceš nějak pomoct?" nabídnul se Harry.

„Dobby tohle zvládne sám!" skřítek byl podrážděný. „Paní Blacková splnila Kráturovi jeho přání, ale Dobbyho to stejně mrzí."

„Dobře Dobby, my se vracíme na Ministerstvo, přijď pak prosím na mou oslavu," pozval ještě skřítka Harry, než se krbem vrátili.

*

Na Odbor záhad Harrymu naprosto jednoznačně odmítli vstup. Prosba, aby si směl zkusit poslechnout, jestli neuslyší Síriusův hlas zpoza závoje, jak říkala Lenka Láskorádová, byla zamítnuta rovněž jako bezpředmětná.

Williamson mu vysvětlil, že na Odboru záhad nesnášejí, když někdo náhodou odhalí něco dříve, než oni sami. Navíc pořád ještě nepřekonali rozsudek, kterým byli členové Brumbálovy armády sproštěni povinnosti uhradit škody a nějak je neutěšilo, že se mohou finančně zhojit na majetku Smrtijedů.

*

Ráno v den narozenin Harryho probudil Dobby, který měl kupodivu svou dřívější poněkud praštěně milou náladu a tvářil se tajemně jako hrad v Karpatech.

„Dobby," varoval ho Harry naoko přísně. „Tentokrát žádná výzdoba s mým jménem, hlasem nebo obličejem. Když se budu chtít podívat na svou tvář, stačí mi bohatě zrcátko, nejsem Zlatoslav Lockhart."

Dobby zavrtěl hlavou, až zapleskal ušima a táhl Harryho k jídelně.

*

V jídelně Harryho čekalo překvapení. Zhruba v polovině byla přepažená neprůhledným mlžným závojem. Před ním se pár bystrozorů snažilo rychle do sebe naházet snídani, než jim začně služba nebo akce. Co bylo za ním si Harry celkem snadno domyslel.

Než se dostatečně rozkoukal, přišel i Neville:

„Zdá se Harry, že nám udělali oslavu tady. Tak půjdem, nenecháme hosty čekat."

Po průchodu mlžným závojem uviděl Harry dva nevelké dorty oba se šestnácti svíčkami a shromážděné poměrně početné publikum. Jako první k nim přistoupil Dawlish s Williamsonem.

„Bohužel, musíme do služby, takže jen oba všechno nejlepší. Třeba se s vámi oběma setkáme u bystrozorských zkoušek. Co jste pane Pottere provedl našemu psychologovi, napsal vám do posudku sklony k agresivitě na hranici přijatelné normy a nebezpečné vzpomínky."

„Když na mě zkoušel Nitrozpyt, poskytnul jsem mu pár vzpomínek jednoho vesnického lovce upírů z Polska. Nějak se mu nelíbily…"

„Blb. To že mu jednou vyšel Nitrozpyt na očarovaného bystrozora neznamená, že to bude k potřebě vždycky. No, ještě vám posílají dárek z Britské famfrpálové ligy. Nějak se jim nechtělo být spojováni s odsouhlasením vašeho doživotního zákazu famfrpálu, když ho vynesla zrovna odsouzená Umbridgeová," s tím mu podal pergamen oficiálně trest rušící.

Williamson si s oběma potřásl rukou a odběhl také pracovat.

Harry si obhlédl shromážděné hosty. Ronovi a Ginny Weasleyovým přibyli jak rodiče, tak bratři George a Fred. Hermiona se bavila s Remusem Lupinem a rozhazovala rukama, jak nesouhlasila se stanoviskem v debatě. Pošuk Moody obcházel stoly a prohlížel balíčky svým magickým okem a vrčel, protože nenašel, co hledal. K Tonksové se přidal Dobby, který horlivě pokyvoval hlavou na to, co říkala. Nevillova babička seděla u jednoho stolu a také si přikyvovala nějakým svým vlastním myšlenkám. Lenka Láskorádová vypadala trochu zmateně a s podivným úsměvem ztracená sama v sobě, tedy nic neobvyklého. Největší radost ovšem udělal Harrymu jiný návštěvník.

„Pane profesore, to je překvapení!" oslovil Harry Brumbála. „Ani jsem nedoufal, že byste měl čas."

„Taky ho nemám moc Harry," odpověděl s mírným úsměvem ředitel Bradavic. „Ale protože nás odsud v jedenáct bystrozorové stejně vyhodí, tak to nebude takový problém… Mimochodem, profesor Snape mi říkal, že ti dal v předstihu také dárek."

„Snape?“ zatvářil se Harry nechápavě.

„Ty jsi ještě nečetl ten pergamen,“ Brumbál se usmíval jako někdo, kdo ví víc, než ostatní.

Harrymu to nedalo a vylovil pergamen z kapsy.

Já, profesor Severus Snape potvrzuji, že pan Harry Potter je studentem kurzu pokročilých lektvarů a mohou mu být prodány výtisky proskribovaných knih ‘Jemné umění lektvarů pro pokročilé‘, díl první, od Arseniuse Stopečky a Severuse Snapea, stejně jako ‘Stručný výtah z Lektvárův Nejmocnějších‘.

„Od profesora Snapea je tohle téměř vyznamenání,“ podotkl Brumbál s úsměvem.

„Pojďte si sfouknout svíčky!" vyzvala Harryho s Nevillem Tonksová.

Protože na ně všichni upřeně zírali, očekával Harry nějakou kulišárnu a nezklamal se.

Po sfouknutí svíček plaménky vyskočily do vzduchu a usadily se jim ve vlasech, kde i nadále hořely. Sice nepálily, ale přesto je oba s Nevillem divoce utloukali.

„Naše svíčka, 'Kdo chceš jiné zapalovati, musíš sám hořet!', zcela neškodné, velmi oblíbené!" smáli se Fred s Georgem.

Když přišel čas na dárky, krom věcí, které si jindy přátelé posílali po sovách čekalo Harryho překvapení v podobě malého balíčku od profesora Brumbála.

Uvnitř byl nenápadný prsten, podobný absolventským prstenům některých univerzit. Na vršku byl čočkovitý modrý kámen.

„To je Prsten Pravdy," vysvětloval Brumbál. "Když slyší lež, zčervená. Problém je, že nepozná, jestli byla informace úplná a taky nedovolí lhát svému nositeli, když ho má na prstě. Dokonce si nositel nemůže ani lhát sám sobě. Přesto je to myslím velmi užitečná pomůcka."

Neville obdržel obsáhlou knížku o magických rostlinách Jižní Ameriky.

Pak všechny překvapil Pošuk Moody, když podal Harrymu i Nevillovi stejné podlouhlé balíčky zabalené v trochu umolousaném hnědém papíru.

Uvnitř byly dvě stejné stříbrné dýky, s jedenáct palců dlouhým ostřím, jednoduchou záštitou a s mosaznou rukojetí vysoustruženou tak, že připomínala uprostřed rozšířené vřeteno složené z pospojovaných kroužků. Ostří byla postříbřená, ale matná, na jedné bylo lesklým zlatem gravírované jméno Harry Potter, na druhé Neville Longbottom. Hrubé kožené pochvy svým vzhledem vypovídaly o armádě.

„Na obě dýky jsem vložil kouzlo, které umožní průnik štítovým kouzlem a tady na pergamenu máte popis kouzla, které si musíte udělat sami," vysvětloval horlivě Pošuk. Bylo vidět, že je ve svém živlu. „Tím se dýka 'připojí' k vašim myšlenkám a přijde do vaší ruky na pouhé přání. Levou rukou chyťte dýku, pravou udělejte gesto hůlkou podle náčrtu a přečtěte zaklínadlo. Dýku budete většinou používat levou rukou, pokud hůlku pravou. Pochvy jsou už očarované tak, aby se samy přichytily k oblečení v poloze, v jaké je umístíte, aby šly dobře do ruky."

„Sica cogitandi alligáre!" vyslovili oba. Dýky zažhnuly a rozzářily se bílým světlem, které z nich prostupovalo rukou a bylo vidět, že směřuje až k rameni. Když obě zbraně opět pohasly a vypadaly zase obyčejně, přistoupil Brumbál, dotkl se obou dvěma prsty a řekl:

„Arma honesta ingenium candidus defendere!"

Dýky kratičce zazářily zlatavým leskem.

„Co to bylo za kouzlo?" zeptal se Harry zvědavě.

„Spíš něco jako požehnání," vysvětlil mu Remus. „Myslel jsem, že Bratrstvo stříbrné dýky přestalo existovat někdy v šestnáctém století, když zbylé členy popravila inkvizice."

„To je sice pravda," připustil Brumbál. „Jenže Harry s Nevillem budou mít podobné poslání, tak ať je provází stejné požehnání."

„Hermiono," požádal Harry přítelkyni, která dávala jediná pozor na hodinách Dějin. „Co to bylo Bratrstvo stříbrné dýky. To jsme museli dávat někdy, když jsem spal."

„To Binns ani neprobíral," řekla. „Nejspíš na to není ani dost důkazů, ale byl to tajný spolek, který lovil od osmého století upíry a vlkodlaky, občas i černokněžníky. Je to jediné takové společenstvo, ve kterém byli mudlové a čarodějové rovnocenní," dodala. "V šestnáctém století už neměli skoro co lovit, takže se začali mezi sebou hašteřit a část mudlovských členů se dala do služeb Inkvizice. Pak už se nikdy znovu neobnovilo a dnes tuhle úlohu plní profesionální bystrozorové."

Pošuk chvíli předváděl, jak jeho vlastní dýka, stejná, jako obě darované, jen viditelně opotřebovaná, mizí a zase se objevuje střídavě v obou sukovitých rukou.

„No, postříbřený bajonet z Kalašnikova to sice není," poznamenal během předvádění. „Myslím, že je mnohem lepší. Tohle je původně nůž Commandos, zvláštních jednotek britské mudlovské armády. Sám jsem tenhle používal, když jsem u nich chvíli sloužil…"

„Vy jste sloužil u Commandos?" zeptal se překvapeně Ron.

„No jo, v Keni. Myslím, že ten keňský šaman z Mao Mao dodnes nepochopil, proč jeho kletba na naše vojáky nezabrala. Jinak, dýka se dá i házet a pokud není zapíchnutá moc silně, vrátí se i tak."

Moody se rozjařil natolik, že prohodil dýku zbytkem Harryho dortu a přivolal si ji hned zpět. Na stříbrný záblesk letící vzduchem reagoval zvlášť podrážděně Remus Lupin.

„Pošuku, já jsem vlkodlak a ty si tady metáš stříbrem!"

Fred s Georgem Harrymu vysvětlili, že Mundungus opatřil na dovolené v Itálii prý 'epes rádes' skvělý perkusní revolver. Protože je to ale proti zákonům jak kouzelnickým, tak mudlovským, zatím čeká v trezoru v Kratochvilných kejklích.

„A jestli to vyjde, nikdy jsi ho od nás nedostal, " dodal ještě jeden z bratrů. Tohle říkali pološeptem, nahlas jen: „Tohle jsou Jelení sušenky, když jednu sníš, bude z tebe na hodinu jelen.“

„Raději to nejez,“ poradila Hermiona. „Parohy se dají opatřit i snazším a méně rizikovým způsobem.“

Odpovědí byl smích všech okolo.

Hovor ještě nějakou dobu trval, takže nikdo nesledoval čas. Proto byl příchod správce jídelny trochu překvapením. Už končila dohodnutá doba a on že musí zajistit jídelnu na oběd pro bystrozory. Odešli tedy ke krbům.

„Harry, uvidíme se v září," rozloučila se Lenka. „Otec už asi šílí a budeme muset probrat, jestli přeci jen nepůjde udělat nějaký článek."

„Pane Pottere, moc mě těšilo," mávla Nevillova babička a spolu s vnukem zmizela v plamenech Letaxu.

„Já s Pošukem půjdeme do Doupěte s vámi a ověříme, jestli je všechno v pořádku," říkala Tonksová. „Odpoledne se musím vrátit do práce a asi se už neuvolním, ale ještě aspoň chvilku."

„Dobře," zavrčel Moody. „Já jdu první, kdyby nás tam čekalo něco nečekaného, ostatní v nějakém rozumném pořadí, Tonksová nakonec."

„Ještě Pošuku, pozor na…" začala mu paní Weasleyová šeptat do ucha.

Moody se uchechtl, nabral Letax a hodil ho do krbu:

„Doupě!"

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9) Všude dobře, v Doupěti nejlíp?

Kapitola 9) Všude dobře, v Doupěti nejlíp?

V Doupěti skutečně čekalo něco neočekávaného, totiž rodina Delacourových. Přijeli se podívat, s jakou že to rodinou tráví jejich dcera tolik času, když se 'sdokonaluje v englištině'.

„Billovi přijela budoucí tchyně vizitýrovat?" zeptal se Harry trochu hloupě.

„Jo, Fleur je asi celá nadšená, že jí v jejím věku kontrolují…" odpověděla Ginny s lehkým úsměškem.

„Já myslel, že jsou s Billem v Londýně," pořád nechápal Harry.

„V Londýně, tam bydlí, prý už spolu, ale budou teď mít dovolenou a na pár dní sem přijedou, než pojedou do Camarque," vysvětloval Ron. „Legrační je, že Billovi ten skřet Ragnok velmi důrazně doporučil, aby se s Fleur oženil. Že prý Gringottovi, jako každá banka, dávají přednost tomu, aby jejich zaměstnanci měli rodiny, které by je držely na místě. Tedy aby nepláchli s penězi někam do Tramtárie."

„A co na to Bill?"

„Ať mu zvednou plat!" to už se Ron otevřeně smál. „Největší legrace by byla, kdyby mu ho opravdu zvedli a pak řekli, že to je závdavek na udržení rodiny. Máti taky říká, že by se ráda dožila vnoučat…"

„To při současné konstelaci není moc jisté," ucedil Harry. „Skoro všichni jste v Řádu. Nevím, jestli jsi to někdy slyšel, ale hrdinové se nedožívají moc vysokého věku."

„To tedy zrovna od tebe sedí!" odsekl Ron. „Jmenuj mi jeden rok, kdy ses nepokoušel nechat se zabít!"

Na to Harry nějak neměl odpověď…

*

Doupě bylo s návštěvníky víc než jen trochu přeplněné, nebylo tam k hnutí.

Dobby se postaral o Harryho zavazadla a uložil je v Ronově pokoji. Oči měl pořád navrch hlavy:

„Tady je tolik PRÁCE! A mně profesor Brumbál nakázal, abych se vrátil do Bradavic…"

„Dobby," oslovil ho laskavě Ron. „Náhodou jsme to už dali trochu do kupy a taky, víš, proč jsou domácí skřítkové jen v bohatých domech? Protože v chudých by se při své povaze brzy udřeli k smrti. Takže se vrať do školy, uvidíme se v září."

Dobby lusknul prsty a byl ten tam.

*

Tonksová sledovala, kam Pošuk ukazuje holí. Byly to hlavně vyvýšeniny v okolí Doupěte.

„…takže támhle taky… Á, Harry! Ukazuju Tonksové, kam má dát varovníky," ukázal Moody na hromadu nenápadných žulových kamenů. „Až se udělá okolo Doupěte okruh, měly by nás varovat, když mezi dvěma varovníky projde někdo s nepřátelskými úmysly."

„No ale co když se přemístí přímo až sem?" zeptal se Harry.

„Na vlastní budovu Doupěte jsme dali zabraňující kouzla a u plotu okolo zahrady je druhý okruh varovníků," vysvětloval Moody. „Artur se bude do práce přemisťovat až zpoza branky. Totéž platí i pro ostatní. Cenou za bezpečnost je jisté nepohodlí…"

„Rozhodím varovníky, aby se tu nemusel vláčet Pošuk s tou dřevěnou nohou a vrátím se na Ministerstvo," řekla Tonksová. „Ty bys mohl dát Hermioně, Ginny a Ronovi tyhle pergameny. Mafalda Hopkirková pomalu brečela, když mi je vydávala. Tvářila se, jako kdybych jí řekla, že z jejích dětí udělám mozkomory… Ty tam máš taky jeden, abyste mohli o prázdninách volně kouzlit, když budete mimo mudlovské oblasti."

Na Harryho pergamenu bylo:

pan Harry Potter

Zobí ulice 4, Kvikálkov, Surrey

Pan Harry Potter je oprávněn používat svou hůlku v oblastech bez mudlů,v rámci dočasné výjimky ze zákazu kouzlení nezletilých čarodějů. Výjimka je platná do příjezdu na školu čar a kouzel v Bradavicích.

Potvrzuje Mafalda Hopkirková, odbor Neoprávněného užití kouzel, Ministerstvo kouzel.

Tohle byla velmi příjemná změna pro letošní prázdniny…

*

Vzhledem k tomu, že Doupě bylo opravdu přelidněno, uspěl návrh na to, aby si 'mladí' uspořádali opodál tábořiště. Moody prošel celou oblast, ale navzdory velkému vrčení, způsobenému hlavně protézou, zachytávající se snad za každý vyčnívající kořen, nenašel nic znepokojujícího. Tábořiště také nebylo napadeno, pokud se nepočítá nájezd malé Gabrielly, Fleuřiny sestry. Dívenka se nejspíš mezi dospělými nudila, takže se vydala hledat mladší společnost. Bohužel nemluvila anglicky, takže mluvit s ní připadlo na Hermionu, která s Francouzštinou nebyla na kordy jako ostatní. Na všechny asi trochu působila svým kouzlem čtvrtinové víly, ale Ron i George s Fredem z ní nebyli zrovna třikrát nadšení.

„Víš, když máš mladší sestru, tak to už jseš proti roztomilosti nadosmrti odolnej," vysvětloval Ron.

Protože občas cvičili famfrpál, zůstávala Hermiona, která nelétala zvlášť dobře, s Gabriellou často o samotě. Postupně i ona získávala jistou odolnost. Zbýval jen Křivonožka, kterého se dívenka pokoušela bez úspěchu umuchlovat. Většinou nevydržel déle, než půl hodiny a pak se šel podívat po okolí po něčem malém, čemu by směl ubližovat…

*

Moody vydržel obcházet okolo Doupěte jen pět dní. Když se pořád nic nedělo a žádný vražedný útok nepřicházel, sbalil se a vrátil se do ústředí Fénixova řádu na Grimauldovo náměstí. Delacourovi vydrželi týden, pak i s Billem odcestovali do jižní Francie, jak si naplánovali. Bill byl sice občas trochu nečekaně zamlklý, ale vlasy si neostříhal a kančího zubu v uchu se taky nezbavil.

'Mladí' využívali klidu k nácviku famfrpálu, koupání v blízkém rybníce a drobné pytlačení ryb z potoka. Harry si na nich poprvé vyzkoušel, jak jde rychle zabít s pomocí stříbrné dýky a když měl jistotu, že ho nikdo nesleduje, vyzkoušel si na rybách poprvé i kletbu Avada kedavra. Po opečení nebyl zřejmý rozdíl, jen rybu usmrcenou kletbou bylo těžší vykrvit, protože nepumpující srdce nenapomáhalo vytlačit krev.

Po čtrnácti dnech lenošení se k odchodu chystali i Fred s Georgem, aby obchody v Kratochvilných Kejklích nestály příliš dlouho. Na rozloučenou jen poreferovali:

„Harry, Dung si udělal dovolenou v Itálii, přitom pátral po replikách perkusních revolverů a našel jeden unikátní typ. Přímo se do něj zamiloval a má asi pravdu. Stál skoro tři sta galeonů, ale pro tvůj účel je asi ideální," říkal polohlasem Fred. „Je to Le Mat, ráže je sice 40, ne 44 jako u Coltů, kulka snad není o moc lehčí, než ta do Coltu. Má to devítiranný bubínek a druhou, střední hlaveň, to je brokovnice ráže 60. Tou by šlo střílet sekané stříbro, kdyby nevyšlo těch devět výstřelů před tím… Jen to bude tak na poslední výstřel na hodně zblízka, jinak s tím stěží trefíš na dvacet kroků tu delší stranu stodoly."

„Původně jsem doufal spíš v Colt Walker, co u něj jdou snadno vyměňovat bubínky, ale tohle je možná lepší," odpověděl na to Harry.

Po rozloučení s rodinou se Fred s Georgem přenesli rovnou do 'Kejklů'.

Dny ubíhaly jako splašené než všem čtyřem dorazily sovy z Bradavic s doporučenými učebními plány i seznamy učebnic. Dohodli se, že na Příčnou se dopraví Letaxem dva dny před odjezdem vlaku. Přenocují buď v Kratochvilných Kejklích, nebo u Děravého kotle a na King's Cross pojedou normální podzemkou. Před případným útokem měla varovat Frakira a lotroskop, který měl mít Ron uložený tak, aby věděl, kdy se začne pohybovat.

V Hermionině i Ronově dopisu byly odznaky primuse, Ginny dostala odznak prefekta. Ron z toho měl poněkud smíšené pocity. Na jednu stranu chtěl být primusem, na druhou se mu zdálo, že Harry by si tu odměnu zasloužil spíš. Když se Ron začal rozčilovat nad nespravedlností, vysvětlil mu Harry, že "s Brumbálovo armádou a s přípravou všeho dalšího nebudu mít čas a popravdě ani chuť se věnovat každému škytnutí prváků…".

V novém ročníku byla většina předmětů volitelných, povinné byly kromě 'Pokročilé obrany proti černé magii' také nové předměty, 'Základy čarodějného práva', 'Základy léčitelství' a 'Soužití s mudly'. Ron se rozhodl pro volitelné předměty spojené s čarodějnými sporty, nejspíš mu úspěch při famfrpálu stoupnul natolik do hlavy, že začal uvažovat o profesionální lize. Hermiona měla s Harrym společné 'Lektvary pro pokročilé' a 'Chiromagii', magii sesílanou holýma rukama. Krom toho měla rozšířené kurzy 'Léčitelství a magické choroby'. Harry si z volitelných vybral jako jediný 'Bojová kouzla' spojená s krátkým kurzem 'Očarování zbraní'. Cítil, že se stává stále více militantní, nebo, jak by řekl Dr. Franklin, násilnický na hraně normálnosti. Z doporučených učebnic ho dost lákala exoticky znějící 'Magický boj a magie boje' od Hidejoši Takamuriho.

Harry navíc mohl Ronovi jen těžko otevřeně říci, že je určený hlavně jako administrátor, díky kterému bude mít on, Harry Potter, víc klidu na přípravu své kariéry zabijáka. Už i pochopil, že se zpočátku na zprávu o dalším proroctví Sybily Trelawneyové díval a vlastně i dívá dodnes jako na hloupý výmysl, který mu má jen přidělávat starosti. Každá věštba s sebou přinášela víc problémů, než slibovala řešit. To, že odkazovala na určitý děj dokázal Harry rozpoznat, až když dotyčný děj už proběhl a on s tím nemohl nic udělat. Napadlo ho, že bez věšteb by možná měl víc klidu a jistoty pro to, co bude muset udělat. Zpočátku sice měl dojem, že má na vybranou nechat se zavraždit nebo zavraždit svého hlavního nepřítele: Lorda Voldemorta, ale jednou večer mu Hermiona problém ukázala z jiné perspektivy.

Ginny se zrovna věnovala opékání ryb, protože ji všichni přehlasovali ve smyslu, že „Ty ses od máti naučila vařit nejlíp!", takže s jistým brbláním ukázala, že to je pravda.

„Harry, proč vlastně neužíváš tak příjemný večer?" ptal se Ron. „Já jsem šťastnej, že na chvilku vypadneme z Doupěte, jsme tu, zrovna se nás nikdo nepokouší zamordovat a Hermiona ze mne chvilku nedělá hlupáka."

„Ani se nemusím moc snažit," ucedila Hermiona jedovatě, ale s veselým úsměškem.

„Pamatuješ si na TU věštbu?" zeptal se Harry. Nemusel vysvětlovat, kterou myslí, protože i Ronovi s Hermionou trochu povadl úsměv.

„Brumbál mi jí nechal převyprávět. Víš, že jí vyslovila Trelavneyová?"

„Ta děsná můra? Ta je šílená jak epileptickej křeček!" řekl Ron s přesvědčením.

„To je sice pravda, ale má dar skutečného věštectví. Když nám zdrhnul ve třeťáku Červíček, chvíli před tím upadla do transu a vyprávěla věci, jako že Pán zla je sám a jeho služebník se k němu vrátí a tak… Že to sedí jsem zjistil až, když nám Pettigrew utekl."

„Ano Harry," Hermiona se nedokázala zbavit lehce kazatelského - karatelského tónu v hlase. „Většina věšteb je úplně na nic, protože jednat podle nich nemůžeš."

„Jo, ale Voldemort podle téhle věštby od Trelavneyové jedná," Harry mluvil hořce. „Podle té věštby má jeden z nás zemřít rukou toho druhého. Takže se buď nechat zavraždit, nebo stát vrahem…"

„Vrahem ne, Harry," řekla Hermiona potichu. „Vzhledem k tomu, že tě on chce zabít, je to nanejvýš ospravedlnitelné zabití v sebeobraně. Případně utracení vzteklého zvířete… To je něco trochu jiného. To by možná pochopili i ve Starostolci. Kromě toho, tohle je typická samosplňovací věštba, ta se začne plnit už tím, že se vysloví a někdo se snaží bránit, aby se vyplnila."

„Jo, ale bude to opravdu zabij, nebo se nech zabít! Nejhorší na tom je, že umírají přátelé okolo mne. Cedric Diggory, Sírius Black, kdo bude další?! Nechci aby to byl někdo z kamarádů. Jsem docela rád, že jsem se setkal s tím polským šílencem. Tomu by tohle rozhodování problémy nedělalo, prostě by to udělal."

„A jak to chceš udělat, budeš se učit Avada kedavra nebo zkusíš tu stříbrnou dýku?" Rona to zaujalo.

„Lepší by mohla být ta dýka. Mělo by to být překvapení, něco, co nečeká," řekl Harry.

„Možná kouzlo 'Repercussus!', zrcadlení," napadlo Hermionu. „To by mělo odrazit skoro každé kouzlo, které na tebe protivník vrhne a být chvíli tak trochu 'pevnější', než štít 'Protego!'."

„Jestli funguje takhle, proč ho nikdo nepoužije jako obranu proti Avada kedavra?" zeptal se Harry.

„Protože kletbu smrti zatím ještě nikdy nezastavilo. Ono je snazší prorazit štít, který udržuješ celou svou čaromocí pomocí čaromoci soustředěné v jediné kletbě. Proto je taky prakticky nepoužitelný ten tvůj objev. To, že fyzický Patron zadrží kletbu smrti je hezké, ale vyčarovat ho i schopnému čaroději trvá mnohem déle, než seslat kletbu a musíš ho vyčarovat předem. Jediná kletba zrušila Patrona a než si vyčaruješ nového, stačí na tebe černokněžník seslat znovu ‘Avada kedavra‘."

„A proč jsi to neřekla Dawlishovi?" zeptal se Harry.

„Já jsem mu to o samotě řekla, ale tvrdil mi, že pro morálku bystrozorů bude lepší, když budou vědět, že něco zabírá aspoň občas, než nemít ani takovou obranu."

Na tohle bylo obtížné odpovědět. Připravený perkusní revolver zůstal tajemstvím a Harry byl rozhodnutý, že se o něm Voldemort dozví až ze stříbrné munice v žaludku.

*

Ještě před odchodem z Doupěte zadržel Harry Ronova otce:

„Pane Weasley, mohl byste mi prosím něco nenápadně zjistit na Ministerstvu?"

„Pokud to nebude moc nezákonné…"

„Chtěl bych zjistit, jak je to s vlastnictvím pozemku, na němž byl dům mých rodičů v Godrikově dole."

„Myslím, že by měl být tvůj, jestli na něm nebyly nějaké dluhy nebo tak něco. Zjistím ti to," slíbil Artur Weasley a vyšel ven, aby se mohl přemístit do práce.

Paní Weasleyová odmítla nechat čtveřici pobíhat po Příčné samotné, takže se pomocí Letaxu dopravili do Kratochvilných Kejklů, kde sice synům pochválila dobře vedený obchod, ale rezolutně odmítla přijmout pohostinnost přenocování.

U Gringottů Harry zjistil, že si Weasleyovic rodina přeci jen trochu polepšila, snad díky Kratochvilným Kejklům a odměnám. Bral to jako jeden z mála důvodů ke štěstí. Svůj trezor tam už získala i Hermiona, i když po nákupu učebnic byl skoro prázdný.

Pro Harryho bylo dost obtížné se na chvíli uvolnit, aby se dostal sám do Kejklů. Podařilo se mu to až den před odjezdem. Balíček, který tam na něj čekal, byl dost velký a těžký. Po pravdě mnohem větší, než se obával.

„Tyhle mudlovské hračky nejsou zrovna mrňavé," mínil (snad) Fred. „Trochu jsme si hráli se střelným prachem a zjistili jsme, který z těch našich by šel ládovat. Nebude ti doufám vadit, že to bude mít zelené záblesky ohně místo červených? Největší problém byly perkusní zápalky, ale George přišel i na ně. Jen se ty naše nesmějí moc zahřívat… Stříbro si doufám dokážeš opatřit sám, kleště na kulky jsem přibalil, nějaký kahan v Bradavicích najdeš určitě."

„Tady je těch tři sta galeonů…"

„Harry, neštvi mně," požádal ho Fred. „Ber to jako částečnou splátku dluhu, bez tvých peněz by se tenhle krám nerozjel. A hlavně se rozhodně nenech zabít!"

Harry věci zabalil do kufru, jen revolver a pouzdro nechal navrchu tak, aby si ho mohl v nějakou klidnou chvíli ve vlaku připnout pod hábit. Nebyl si jistý, jak by domácí skřítci reagovali zrovna na tuhle zbraň dovezenou do Bradavic…

„Harry vstávej, pojede nám vlak!" cloumal s ním Ron o dobrou hodinu dříve, než bylo nutné.

V podzemce vyvolávaly klece se sovami i přepravka s Hermioniným obrovským kocourem Křivonožkou jistou nepříliš žádoucí pozornost, nicméně na King's Cross se dostali včas a přepážka na nástupiště 9 a 3/4 jim v průchodu nebránila.

Okolo červené parní lokomotivy byl obvyklý zmatek, ze kterého vyčníval Pošuk Moody v uniformě průvodčího.

„Tamhle je Lupin, Tonksová tu taky někde je," zavrčel na Harryho místo pozdravu. „Jen mi zapomněla říct, jak bude vypadat. Brumbál mne umluvil, takže se vracím učit Obranu proti černé magii. Tenhle ročník si vychutnám!" sliboval hrozivě.

Harry vyhledal Nevilla a Lenku, aby podrželi kupé, než k nim dorazí ti, kdo dostali 'odznaky'.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10) Nový ročník, staří nepřátelé

Kapitola 10) Nový ročník, staří nepřátelé

Zamávali z okna Tonksové a Lupinovi a pak se už spěšný vlak rozjel k Bradavicím. Lenka měla výtisk Jinotaje, ve kterém se její otec pokoušel vysvětlit, proč muchlorozí chropotalové existují navzdory tomu, že je na výpravě nenašli. Jeho vysvětlení bylo uboze šroubované a v podstatě nesmyslné. Kupodivu článek o Smrtijedech a bystrozorech byl napsán mnohem lépe, až by se dalo říci zasvěceně. Přitom zde nebyly žádné údaje, které by měly být utajené a celkový tón článku vyzníval ve prospěch bystrozorů. Značka StřeLe dávala celkem jasně najevo, kdo je autorem. Byla zde tedy naděje, že až Lenka časopis zdědí, jeho úroveň se zvedne (pokud mezitím nezkrachuje…).

Když Harry zahlédl blížit se chodbičkou Draca Malfoye s nezaměnitelnými gorilami Crabbem a Goylem, sebral ze stolku pod oknem Nevillův kaktus Mimbulus mimbletonia a postavil se s ním za závěs u dveří do kupé. Na tázavý pohled spolucestujících si dal prst na ústa.

Když Malfoy s hůlkou v ruce otevřel dveře do kupé, vystrčil mu Harry kaktus do cesty a zmáčknul jeden z pupenců na povrchu ve směru příchozích.

Odkapávající mrvomíza oběma 'gorilám' moc nepomohla k lepšímu vzhledu. Malfoy místo vyslovení zaklínadla jen prskal páchnoucí mrvomízu z úst. Když zmijozelští viděli namířené hůlky Nevilla a Lenky, zvolili raději ústupovou strategii.

„Pulírexo!“ odstranila Lenka zbytky rozcamrané mrvomízy, když se dost vynasmála.

„Přišli jsme o něco?“ ptal se Ron, když s Hermionou a Ginny dorazili do kupé.

Ginny ostentativně začenichala:

„Tohle poznávám!“

„Použil jsem Nevillův Mimbulus mimbletonia jako slzný plyn,“ vysvětloval Harry. „Spolehlivě učinkuje!“

„Za tohle se Malfoy bude chtít pomstít…“ zauvažovala Hermiona.

„Jako by k tomu potřeboval nějaký důvod,“ mínil Ron. „Je to Malfoy a basta!“

Harry zkoušel, jestli s Ronem neuhraje v šachách alespoň remízu, ale pokud by platilo, že šachy pomáhají nácviku strategického myšlení, pak v něm Harry trapně zklamal.

Během zmatku při převlékání se mu podařilo si pod hábit schovat pouzdro s revolverem a kupodivu si toho nikdo nevšimnul. Harry spoléhal na to, že prachovnice s dávkovačem a odlévací kleště, to vše vložené mezi dělobuchy, nevyvolá nadměrný zájem domácích skřítků. U Dobbyho byla šance, že by nic neprozradil, ale na ostatní by se sázet neodvažoval. Dýku si dal do levého rukávu hábitu, který tím poněkud ztěžknul.

Když přijížděli k Bradavicím, už testrály viděli všichni. Ron těžce polknul, když uviděl koně zapřažené do čekajících kočárů, Hermiona se dívala přímo s vědeckým zaujetím.

Když přecházeli ke kočárům, Harry se zdržel a nepospíchal, chtěl si prostě užít chvíli klidu a trochu se porozhlédnout. Ostatní už byli skoro u kočárů a obhlíželi si testrály zblízka, když Frakira na jeho zápěstí náhle varovně zapulsovala. Opatrně se rozhlédl.

„Pottere," uslyšel nenávistný Malfoyův hlas ani ne dva kroky za zády. „Tohle máš za otce!" zvednutou hůlku držel v dramatické poloze, ale mířil s ní stále zatím nahoru. Zřejmě si chtěl vychutnat pocit převahy, že Harryho zaskočil nepřipraveného. Crabbe a Goyle byli na svých obvyklých místech za Malfoyovými zády.

Harry si nebyl jistý, jestli zareagovaly vzpomínky propůjčené někým jiným nebo instinkt. Skočil vpřed a levou rukou chytil Malfoye za ruku s hůlkou, kterou mu silou skoku obrátil na Crabbeho. Zášleh purpurového ohně pak Crabbeho zasáhl přímo do břicha. Harry naznačil úder pravou pěstí do tváře a když Malfoy ucukl hlavou, kopl ho co nejsilněji kolenem mezi nohy. Úderem pravou pěstí shora zasáhl Malfoyův nos a podle křupnutí pod prsty mu nejspíš přerazil nosní přepážku. Malfoy se zhroutil bolestí a nechal si skoro bez odporu vykroutit hůlku z ruky.

„Malfoyi, ještě chvíli mně ser a budeš poslední Malfoy!" varoval Harry. „Příště ti je rozkopu!" nemusel vysvětlovat, CO má na mysli.

Crabbe ležel na zemi, sténal a z úst mu vytékal slabý čůrek krve. Malfoy sténal rovněž, zkroucený na zemi do klubíčka a krvácející z nosu. Zbýval Goyle, kterému to nikdy nemyslelo zvlášť rychle.

„Tak co, Goyle?" zeptal se ho Harry s Dracovou hůlkou v ruce.

Goyle začal pozpátku couvat, pak se otočil a prchal pryč. Ron s Hermionou se mezitím vrátili od kočáru podívat se, kde se Harry tolik courá. Zírali na ležící poraněnou dvojici i na Harryho se vzteklým výrazem ve tváři a nejspíš ani Hermiona nebyla náhle schopná slova.

To se už ale blížili profesoři Snape a McGonagallová. Oba se snažili odběhnout na místo první a přitom nevypadat, že pospíchají. Kdyby situace nebyla dost vážná, vypadalo by to skoro směšně. Za nimi se vlekl se zpožděním dvaceti kroků Goyle.

„Pane Pottere!" Snape mluvil skoro potichu a přesto jej nešlo přeslechnout. „Srážím Nebelvíru padesát bodů! Tohle je na vyloučení ze školy!" bouřil. „Nemůžete napadat své kolegy studenty! Co jste udělal Crabbovi?"

„Na to se zeptejte Malfoye, pane profesore," Harrymu dalo dost práce udržet klidný tón hlasu. „Možná by to šlo zjistit pomocí 'Priori incantatem!' z jeho hůlky."

McGonagallová mlčela a jen obhlížela celou scénu, ale Dracovu hůlku si vzala.

„Bude je potřeba dostat na ošetřovnu," rozhodla. „Pak to probereme s profesorem Brumbálem."

Mávnutím přivolala jeden kočár. Se Snapem do něj vynesli Crabbeho a pomohli nastoupit i Malfoyovi. Pak pokynuli Harrymu a Goylovi, aby si přisedli. Ostatní odeslala profesorka McGonagallová zpět k jejich kočáru.

Když McGonagallová viděla, že se Harry chystá promluvit, zarazila ho:

„Tohle probereme až s ředitelem, pane Pottere!"

*

„Hagride, chvilku prosím pohlídejte první ročníky!" poprosila McGonagallová obra a vedla Harryho k Brumbálově pracovně.

Snape s pomocí Malfoye, který už mohl chodit a Goyla nesli Crabbeho na ošetřovnu.

„Harry, co nám to jen děláš?!" říkala smutně cestou.

„Musel jsem se bránit," odporoval Harry. „Jinak by teď nesli na ošetřovnu mne!"

„To bude muset rozhodnout ředitel, Harry, já bych ti to i věřila, ale asi pro to nebude dost důkazů. Profesor Brumbál nechce Malfoye ani tebe vyhodit, pokud se tomu bude moci jenom trochu ucházejícím způsobem vyhnout, ale nevím, jak tohle dopadne."

Přistoupili ke gryfovi hlídajícímu vstup do Brumbálovy pracovny:

„Jahodové pyré!"

Bradavický ředitel je už vyhlížel. Tvářil se tak smutně, až z toho měl Harry strach.

„Harry, počkáš tady," rozhodl. „Nechám ti sem přinést večeři. Pak sem přivedeme i pana Malfoye a probereme dnešní incident. Abys neměl dojem, že tě vyřazují z dění ve Velké Síni úplně, támhle v té míse se můžeš dívat, co se bude dít," ukázal ke stolu, na kterém stála mosazná mísa.

*

Zahájení roku probíhalo obvyklým způsobem, jen k mírnému Harryho překvapení Brumbál tentokrát při vjmenovávání zakázaných hraček zvlášť zdůraznil 'Brýle Potterovky' z Kratochvilných Kejklů a tentokrát nedával najevo pobavení nad zákazem.

Píšeň Moudrého Klobouku nebyla v míse moc dobře zřetelná, kouzlo přenášelo dobře jen Brumbálův hlas a ostatní zvuky tlumeně. Harry si pomyslel, že to nejspíš bude z důvodu, že je Brumbál tvůrcem tohoto kouzla.

Překvapením byli dva profesoři. O tom, že se Moody vrací učit Obranu proti černé magii sice Harry věděl, ale netušil, že Bojová kouzla, stejně jako Kurz očarovávání zbraní povede Viktor Krum, který přijel do Bradavic na stáž. Vzhledem k zaměření svého předmětu měl být rovněž k ruce jako pomocný pedagog Moodymu. Viktorovo představování ukončil Brumbál:

„Je mi známo, že zde mezi dívčím osazenstvem má pan přidružený profesor Krum nemálo příznivkyň. Ty bych ale chtěl varovat. Podle regulí Bradavické školy jou veškeré milostné vztahy mezi pedagogy a studenty co nejpřísněji zakázány a přistižení mohou počítat s propuštěním v případě pedagoga a s vyloučením v případě studenta nebo studentky."

Když se ozvalo:

„A teď můžete hodovat!", zatahalo něco Harryho za hábit.

Pohled dolů ukázal Dobbyho s tácem, na kterém bylo několik talířů, přikrytých, aby jídlo v nich nevystydlo.

„Harry Pottere, pane!" skřítek vypadal spokojeně. „Dobby směl přinést vaši večeři."

*

Necelou hodinu po skončení slavnosti dorazili všichni do Brumbálovy pracovny. Malfoy kráčel se znovunabytým sebevědomím. Goyle se tvářil tupě jako vždycky, Crabbe byl nejspíš ještě na ošetřovně.

„Tak co teď s vámi uděláme, pane Pottere?" řekl jakoby zamyšleně Brumbál. „Mohl byste nám prosím převyprávět vlastními slovy, co se to dnes událo?"

Když Harry učinil žádané, poskytl svou verzi i Malfoy. Podle ní je znenadání napadnul běsnící Harry s pěnou u úst.

„Ve zprávě od madam Pomfreyové se píše, že… á tady," ukázal si Brumbál prstem na pergamenu. „Pan Malfoy utrpěl zhmoždění pravého ramene, podlitiny na předloktí pravé ruky, zhmoždění varlat, zlomenina nosní přepážky. To celkem odpovídá jak popisu útoku, tak popisu použité obrany. Dál. Pan Crabbe byl zasažen kletbou 'Cruor Vomitáre!‘ zvracení krve. To je poměrně složitá kletba černé magie, kterou by těžko použil znenadání napadený na svou obranu. Podle profesorky McGonagallové byla kletba seslána Malfoyovo hůlkou a pravděpodobně i Malfoyovo rukou. No, nemáme žádné věrohodné a nezávislé svědky celé události. Pana Goylea ani pana Crabbea, až bude eventuálně schopen vypovídat, nelze ani za nezávislé, ani za věrohodné považovat. Proto budu incident řešit podle vlastního uvážení. Trestám tedy oba studenty stejně, a to třiceti hodinami odpracovanými v rámci školního trestu. Deset hodin odpracují oba s profesorkou McGonagallovou, deset hodin s profesorem Snapem a deset hodin se mnou. Já ale nemám čas se jim věnovat ani práci, kterou bych jim potřeboval svěřit, proto svých deset hodin dávám k dispozici profesoru Hagridovi, učiteli Péče o kouzelné tvory."

Malfoy se zatvářil, jako by jej rozbolelo ještě navíc břicho.

„Pane profesore Snape, odveďte prosím pana Malfoye k ložnicím jeho koleje, děkuji vám," Brumbál vyslal oba gestem ruky pryč.

„Minervo, dej mi prosím deset minut o samotě, potřebuji něco probrat s Harrym."

„Dobře Albusi."

Když McGonagallová odešla, natáhnul Brumbál k Harrymu ruku.

„A teď mi dej prosím tu zbraň!"

Harry vytáhnul z rukávu dýku, uchopil ji za špičku ostří a podával ji Brumbálovi.

„Tu nemyslím!" odtušil ředitel.

Harry tedy odmotal Frakiru a podal tu.

Brumbál na ní pohlédl s mírně pozdviženým obočím:

„Zvláštní hračka, ale tu také nemyslím! Myslím tu pistoli, kterou máš pod hábitem."

Harry vytáhnul revolver, uchopil jej za hlaveň a podal Brumbálovi.

„Le Mat, ráže 40, jen na černý prach, firma Li Pietta," četl Brumbál na zbrani. „Je to proti všem zákonům, jak kouzelnickým, tak mudlovským. Možná víš, že v Británii jsou víceranné krátké zbraně zakázané?! Takže, Eva…" pozdvihl hůlku.

„NE! Pane profesore, TO NE!" vykřikl Harry, až Brumbál přerušil kouzlo.

„Proč ne?!" zeptal se klidně a jakoby vyzývavě. „Tohle je opravdu nezákonné!"

„Domnívám se, že zabít mé rodiče nebo přátele bylo rovněž v rozporu se zákonem. Podle věštby, kterou jste mi tu před dvěma měsíci citoval mám buď já zabít Voldemorta, nebo on zabije mne…" Harry honem hledal argumenty. „Viděl jsem váš souboj na Ministerstvu. Ani vy jste jej zadržet nedokázal. Já to kouzlem teď nejspíš taky nedokážu a nevím, jestli bych ho dokázal kouzlem zabít. Ale možná ho zasáhne stříbrná kulka. To mi radil Jakub Vandrovec. Má zkušeností docela dost, s tím co vstává z hrobu a nechce umřít."

„Hmm…" Brumbál se prohraboval během přemýšlení vousem. „Tohohle jsem se bál. Z laskavého chlapce vyroste studený tvrdý zabiják. No, asi to tak bude muset být… Lék nebude účinný, když nebude dost hořký… Víš Harry… Já lituji dokonce i Toma Radlea, kvůli tomu, co se z něj stalo. Dobrá, nechám ti ten tvůj revolver. Jen mi řekni, kde chceš trénovat střelbu. Tohle ti nepůjde hned a napoprvé hladce. Nevím, jestli je Komnata nejvyšší potřeby dost odhlučněná a dost odvětraná, abys v ní mohl střílet. Navíc, občas tam zaletují duchové a stříbrná kulka by mohla ublížit i jim."

„O tom jsem už přemýšlel. Myslím, že nejlepší by byla Tajemná komnata…" odpověděl Harry. „Je v málo používané části hradu, je dost dlouhá a vchod otevře jen hadí jazyk a těch na škole asi moc není. Jediný, kdo se tam za mnou dostal, byl Fawkes a ten nic neprozradí."

„Zajímavý nápad Harry," pochválil ho Brumbál. „Budeš asi potřebovat tohle."

Brumbál mávnul hůlkou a objevil se plechový lapač na střely a balík pistolových terčů. Harry pochopil, že to byla jakási zkouška, jestli obhájí své argumenty. Pak ředitel sáhnul do jedné skříně a vyndal odtud pár kousků šedého začernalého kovu.

„To je stříbro z rozbitých přístrojů," vysvětlil Harrymu. „Kulky z lapače můžeš znovu přetavit a střílet až do alelujá."

Chvíli psal na pergamen:

„Tohle kouzlo se nauč nejdřív na něčem bezcenném. Umožní ti to schovat věci do kamene a zase si je tam vyzvednout.“

Pak uchopil revolver pevně, zavřel levé oko, namířil jej kamsi do prostoru a řekl s dokonalým přízvukem nějakého pistolníka z toho nejhoršího Hollywoodského braku třicátých let:

„Cizinče, podržte se hvězd, nebo se budete podobat řešetu!"

Protože zůstal ve svém zdobném hábitu, vypadal Brumbál v tomto postoji natolik absurdně, že se Harry neudržel a rozesmál se. Ředitel se k jeho překvapení přidal.

„Je to dobré, ještě se můžeme smát!"

Když se ozvalo klepání na dveře, Brumbál podal zbraň Harrymu, který ji uložil zpět pod hábit. Pak mávnul hůlkou, takže se vyčarované vybavení zabalilo do nenápadného tmavého papíru.

„Dále!" vyzval.

„Ještě musíme probrat tu tak zvanou Brumbálovu armádu," řekl, když McGonagallová vstoupila. „Sice bych dal přednost, kdyby se jmenovala jinak, ale musím respektovat přání studentů. A přiznám se, že mne jejich loajalita hřeje. Harry, ty bys ji měl vést nadále, ledaže by s tím aspoň dvě třetiny členů nesouhlasily. Jen ji zítra při večeři oficiálně vyhlásíme jako otevřenou i pro jiné zájemce."

„Harry, nemůžeš si moc vybírat, koho budeš učit," řekla mu McGonagallová, když viděla, že se chystá protestovat. „Měl bys ji ale rozdělit a přidělit těm nejschopnějším vedení skupin mladších. Tím ti zbude víc času na probírání pokročilejších záležitostí s pokročilejšími studenty a s veliteli těch méně pokročilých. Když už Armáda, tak vojensky organizovaná."

„Dobrá, Minervo, laskavě prosím doprovoďte Harryho do jeho koleje. Mám podezření, že by se někteří Malfoyovi přátelé mohli pokusit násilně nesouhlasit s mým rozhodnutím, které se jej týká. Napíšeme později pro Harryho povolenku, aby mohl být v chodbách a mimo kolej i po dvaadvacáté hodině."

„Harry," řekla McGonagallová cestou. „Našla jsem starou učebnu nedaleko mého kabinetu, ve které se tak tři sta let neučilo, ale také ani neuklízelo. Těch deset hodin práce při trestu se mnou využiješ při vyklízení této učebny. Po vyklizení a vyčištění ji budeš mít pro Brumbálovu armádu. Myslím, že používat na tuhle činnost Komnatu nejvyšší potřeby není zcela rozumné."

Dál šli mlčky, dokud profesorka neřekla portrétu Tlusté dámy heslo: „Septimal Incantum!" po kterém se portrét odklopil a Harry mohl vejít do kolejní společenské místnosti.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11) Brumbálova armáda

Kapitola 11) Brumbálova armáda

Ve společenské místnosti tak pozdě zbylo už jen pár lidí, většinou členů Brumbálovy armády. Ti čekali, jestli se Harry vrátí balit, nebo zůstává. Mezi lidmi se ‚roztržka‘ s Malfoyem pochopitelně rychle roznesla. Většina se usnesla, že Harryho 'lék' bylo přesně to, co by mu předepsal každý správný doktor.

„Tak co?" ptal se Ron.

„Třicet hodin nucených prací," ucedil Harry. „Z toho deset pro Snapea, kur…"

„Fajn, takže využiješ ten můj rozvrh…" podávala mu Hermiona pergamen. „Zítra máme jako třetí hodinu dvouhodinu lektvarů, takže si radši projdi knížky, tohle si Srabus určitě nedokáže nechat ujít."

„Ale ale Hermionko, jak pak se nám to vyjadřuješ o našem učiteli lektvarů?!" Harry cítil příliš velkou úlevu nad tím, jak dopadl rozhovor s Brumbálem, aby si vydržel nedělat legraci. „Jsem sám dost zvědavej, co si na mě Srabus vymyslí. Jinak, mám pro tebe špatnou zprávu. Protože Brumbál si přeje, aby se Brumbálova armáda otevřela pro všechny, budeš oficiální zástupkyní pro věci byrokratické," rozhodl Harry. „Máme prý všechny rozdělit podle dosažené úrovně a nad těmi slabšími nechat šéfovat některé lepší. V podstatě vybudovat něco jako důstojnický sbor. Kdo se hlásí dobrovolně…?"

„Všichni se snad ani nemohou vejít do Komnaty nevyšší potřeby," namítla Hermiona.

„To ne," potvrdil Harry. „McGonagallová našla starou učebnu. Prý jí nikdo nepoužíval tak tři sta let. A taky neuklízel… No, já si na tom odpracuju deset hodin z trestu. Pak prý tuhle učebnu dostane Brumbálova armáda."

„Jestli chceš, tak ti pomůžeme," sliboval Ron.

„Ty nejvíc pomůžeš, když se postaráš, aby fungovalo famfrpálové družstvo Nebelvíru. Sice mi odpustili doživotní zákaz, ale budu mít tolik práce s BA a vším ostatním, že budu rád, když si aspoň natrénuju, jak znovu chytit Zlatonku. Nevěřím, že by McGonagallová souhlasila, aby mi během trestu někdo pomáhal."

S tím odešel spát, cestou zíval tak, až si málem vyvrátil čelist z pantů. Jako jednu z posledních věcí, které udělal v jakž takž bdělém stavu bylo zastlání perkusního revolveru pod matrací, kam se domácí skřítkové snad nebudou dívat… Aspoň do té doby, než si udělá úkryt pro zbraň v Tajemné komnatě.

*

Ráno při snídani donesly sovy obvyklou dávku pošty. Harry dostal nic neříkající zprávu od Tonksové, ale Ron na dopis od rodičů vytřeštil oči a poklesla mu čelist.

„Bill si bude ve Francii brát Fleur… Musí…" na víc se nezmohl.

Hermiona mu sebrala dopis z ruky:

„Obřad proběhne jen v nejužším kruhu, rodiče obou snoubenců, svědci a oddávající. Zbytek rodin se po dohodě nebude zvát… Asi nechtějí tolik 'strýců'. No, připrav se, nejspíš to bude neteř."

„Jakto?" otočili se k Hermioně Harry s Ronem nechápavě.

„Její babička byla víla, to se ztratí až po šesti generacích, jen sotva dřív. Víly nemívají moc často syny, víš," informovala Hermiona trochu kousavě.

*

Jako první byla hodina Čarodějného práva. Harry se obával, že bude stejně nudná, jako byly Binnsovy hodiny Dějin magie a nemýlil se. K překvapení všech přednášela madame Pinceová z knihovny a navzdory tomu, že se opravdu snažila, tenhle předmět asi ani nešlo přednášet zajímavě. Všem jen chtě nechtě utkvěl v paměti výrok: …„V soudní síni města Norimberka byl vytesán do zdi nápis: 'Právo je jen tenká pavučinka, která slabou mušku zachytí, ale silný brouk ji protrhne.' Bohužel tato věc platila, platí a nejspíš platit i bude…"… Harry v polospánku usoudil, že chápe, proč si právníci za svou práci účtují tak vydřidušské částky…

Hodina s Alastorem Moodym byla hodně podobná těm, které vedl Barty Skrk, když si 'vypůjčil' jeho podobu. Kvůli individuálnímu přístupu byly hodiny Pokročilé obrany rozděleny po kolejích. Hodina s Nebelvírem probíhala rychle, probíraly se těžké typy kleteb, které mohlou skončit smrtí a opakovaly se zakázané kletby. Oproti Skrkovi se ale Moody omezil na předvádění účinku na neživých figurínách. Když ale ukazoval účinky 'Necrósis Leniter' - pomalého odumírání, několik studentů odběhlo zvracet na chodbu. Pohled na rozpadající se figurinu připomněl Hermioně fotografie Hansenovy nemoci z lékařské učebnice. Když to poznamenala, získala pro Nebelvír deset bodů, protože:

„Ano, tahle choroba byl původní vzor pro tuto kletbu. Na rozdíl od Lepry ale nebyla donedávna léčitelná a i teď není přežití pacienta jisté. Mezi zakázané kletby se nedostala asi jen omylem…"

Dvouhodinovka Pokročilých lektvarů probíhala očekávaným způsobem. Studentů se do lekcí přihlásila asi třetina počtu, ale Malfoye mezi nimi Harry našel.

Snape napsal na tabuli složení Lektvaru nezvladatelné zuřivosti, jehož důležitou složkou byla Muchomůrka panterová.

„Pane Pottere, je nějaký rozdíl mezi použitím sušené a čerstvé houby?" šel si Snape Harryho 'vychutnat'.

„Sušená houba představuje asi desetinu váhy houby čerstvé," odpovídal Harry. „Je nutné přidat o to více vody a prodloužit dobu louhování o deset minut a varu o pět. Dál je nutné počítat se ztrátami aktivních substancí během sušení, přibližně o deset procent…"

„Spíš o patnáct, pane Pottere a při nevhodném sušicím postupu i o víc," komentoval Snape. „Zdá se, že když se vám výjimečně chce, umíte i číst. Pozoruhodné…"

„Dobře…" pokračoval. „Jaký je doporučený protijed proti tomuto lektvaru?"

Hermiona se sice hlásila, že div nevypadla z lavice, ale Snape ji ostentativně ignoroval.

„Toto je jeden z lektvarů, které nevyžadují nutně použití protijedů, stačí otráveného na pár hodin někde zavřít, kde si pokud možno nedokáže ublížit ani napadnout někoho jiného…"

Harry za svůj vzorek lektvaru obdržel N, byť si nejen podle jeho názoru zasloužil spíš V.

„Pane Pottere," oslovil Snape na odchodu Harryho. „Díval jsem se, že zítra máte po osmnácté hodině volno, takže byste mohl přijít odpracovat si první hodinu školního trestu."

Hodina péče o kouzelné tvory spočívala v Hagridově nadšeném hulákání nad novým mazlíčkem. Bylo jím cosi…

„Hagride, ty jsi sehnal draka?!" ptal se Ron.

„To je Vyvern," odpověděla za Hagrida Hermiona. „Je menší, není inteligentní jako draci a je taky zakázaný…"

'Menší' zvíře byla dobrý metr a půl dlouhá ještěrka se složenými křídly. Vzdáleně připomínala druhohorního Pterodactyla. Tělo mělo něco přes půl metru. Na rozdíl od draka nerostla křídla ze hřbetu jako třetí pár končetin, ale byly to prodloužené prsty předních nohou spojené létací blánou spolu s ocasem zhruba do poloviny jeho délky. Zvíře mělo kolem krku pevný obojek připojený na řetěz.

„Nechoďte k němu moc blízko, má jedový zuby a umí jed i plivat!" varoval všechny Hagrid. Vyvern zakřičel, zvednul se a roztáhnul křídla, která měla přes dva metry v průměru. Kůže na křídlech začala měnit barvy, podkladová zčernala, objevovaly se na ní na vrchní části jasně rudé skvrny, na spodní straně žluté pruhy. Hlava byla jasně krvavě červená, tělo brčálově zelené.

„Je opravdu prudce jedovatý," konstatovala Hermiona. „Na jed se umírá během tří čtyř hodin, Hagrid možná během osmi. Zajímalo by mne, jestli tu má protijed…"

„Zeptej se," navrhnul Ron. „V nejhorším případě mu ho můžeš namíchat."

„Blázníš?!" Hermiona na Rona vrhla pohled typu 'jseš největší blbec pod Sluncem'. „To by mi to musel říct někdy v červenci, abych to stihla namíchat!"

Hodina naštěstí neskončila pokousáním a plivnutý jed Hagrid ze tváře smyl připraveným velkým vědrem vody.

„Jo moc krásnej a taky užitečnej," tvrdil poloobr o svém novém mazlíčkovi. „Z jeho jedu se dělá spousta lektvarů…"

„To je pravda," ocenila Hermiona.

„… a taky výborně chytá myši."

„To zvládne i kočka a nemusíš se u ní bát, že tě otráví," zašeptal kdosi ze studentů.

Hagrid žádné námitky neslyšel jako obvykle. Po hodině Harrymu navrhnul, aby za ním kdykoli, nejlíp v podvečer, přišel, aby si dohodli odpracování těch deseti hodin pod Hagridovým vedením.

*

U večeře přivolal Brumbál Harryho k učitelskému stolu a vyhlásil, že:

„Pan Potter vysvětlí podmínky, za kterých se můžete případně stát členem studijního kroužku Obrany proti černé magii."

Od zmijozelského stolu se ozývalo skoro slyšitelné syčení, když se Harry zvedal ze svého místa u nebelvírského stolu.

„Jak už snad víte, protože to uznal už i Denní věštec, Voldemort se vrátil. Nevraždí sám, některé lidi zabíjejí jeho věrní Smrtijedi. Pár kouzel, které budete znát navíc a budete je mít procvičená a vyzkoušená v praxi, může být ten rozdíl mezi ovládnutím, mučením nebo smrtí a přežitím. Kroužek vedu momentálně já, zastupuje mne Hermiona Grangerová."

Kývnul hlavou a vrátil se k nebelvírskému stolu.

*

Hodina s Viktorem Krumem byla nesporně zajímavá. Krum přinesl jakýsi dlouhý předmět zabalený v hadru a položil ho na katedru.

„Vítám vás na první hódině óčarovaní zbrání," Krumova angličtina pořád nebyla úplně na výši. „Ják vídim, dva vy tu již óčarované zbráně máte…" konstatoval, když se rozhlédl po učebně. „Vý a vý taky páne Pottere," ukázal na Harryho a Nevilla. „Có vý za záčarované zbráně tu máté?"

Harry s Nevillem se na sebe podívali a pak na katedru položili své dýky.

„Á, póstříbřené dýký," řekl Krum spokojeně. „Snád nejbjéžnější óčarovaná zbráň, có vůbéc éxistujé. Có na ních zá kouzla jé?"

„Proražení štítu a Dýka připojená myslí," odpověděl Neville.

„Áha, tó néjčástějši," Viktor se zdál být spokojen. „Krómě tóhoto základů můžé dýká nést táké kóuzla hlédani a světla, óbčas i jína. Krómě tóho dókaží ódrazit njéktera útočna kóuzla a pómahaji při záostřovaní chíromágie. Nó vý dvá, ukážéte třídě, ják fůngůje kouzlo Dýká přízpojena mýslí?"

Neville s Harrym nechali dýky ležet na katedře a otočili se tváří ke třídě, pak zvedli oba levé ruce. Po letmém pomyšlení drželi oba dýky v rukou. Ozval se slabý potlesk tak pěti párů rukou.

„Výborně, kdó óčaroval je? Vý sámi?"

„Očaroval je profesor Moody," odpověděl Harry.

„Áno, to bůde dóbra Póšukova práce…"

„Tády vídite póstříbřény méč vášeho Gódrika Nébelvirá…" ukázal zbraň, kterou Harry před lety vytáhnul z Moudrého Klobouku. „Prófesor Brůmbal mí hó na chvíli půjčíl, ábych ho tu úkázal. Óproti dýce se s ním údělá víc 'prácé', jéstli mi rózumíte. Jé mnóhem těžší hó njékam nósit a óčarované méče jsou móc vzácné. Pórtréty mi říkály, že tády Pótter tímhle zábil bázilíška. Tákže páne Póttere, jáka kóuzla jsté na méči zjístil?"

„Nezjistil jsem žádná, měl jsem plné ruce práce s tím, abych zůstal naživu."

„Áno, jístě," kývnul hlavou Krum. „Tákže, kdýbysté měl více čásu, všímnul býste si kouzel pósilujicich Sílů a Ódvahů. Páne Póttere, zkůste vzít tén méč a mávnóut s ním vé vzdůchu."

Harry vzal meč a zkusil s ním zamávat nad hlavou.

„Úž rózumité?!" Viktor se tvářil potěšeně. „Jé těžký. Vé dvánactí létech býste ho snad vůbec néuzvedl."

Na to Harry neměl žádnou odpověď.

„Páne Póttere, jéště tů drůhou zbráň mí prósim úkažte…"

Harry si odmotal Frakiru a podal ji profesoru Krumovi.

„Áno, có je tóto?"

„To je brzdové lanko od kola, očarované tak, aby vnímalo, když mne chce někdo napadnout."

„Něcó jáko lótroskóp, žé? Chýtre. Má nějáke jmenó?"

„Má, ale nechci ho říkat," odpověděl Harry.

Hodina uběhla zajímavě, byť nedostatky Krumovy angličtiny byly dost hrozné.

*

Chiromagii učil Brumbál. Jak vysvětloval v první lekci, ne každý čaroděj má dost moci, aby se jí naučil nebo ji používal, byť v nouzi by to zvládnout měl.

Chiromagie vychází ze základních elementů elementů - Země, Vody, Vzduchu, Ohně a Ducha. Muži mívají (prý zpravidla) větší schopnosti pro Zemi a Oheň, ženy pro Vodu a Vzduch, pro Ducha jsou schopnosti vyrovnané.

„Má to ale tolik výjimek, že to snad ani není pravidlo…"

Brumbálova hodina byla sice dobrá, sám ukázal, že ji umí, ale po hodině nebyl nikdo kromě Hermiony a Harryho schopen cokoli udělat. Hermiona tvrdila, že je to přílišnou 'závislostí' na hůlkách.

Léčitelství učila Pomfreyová a Harry nebyl sám, kdo měl pocit, že se tohle nikdy nedokáže naučit…

*

Harry očekával, že školní trest u Snapea bude vrcholně nepříjemný, ale brzy zjistil, že profesora hrubě podcenil.

Když přišel ke Snapeovu kabinetu, byl již očekáván. Profesor ho dovedl do přípravny, kde byli uvázáni dva kozlové.

„Pane Pottere, jistě víte, k čemu se hodí co z kozlího těla."

„Jistě, krev na ehm… Lektvar pro 'povzbuzení mužné síly', varlata pro jeho silnější variantu, bezoár ze žaludku, pokud tam bude, na ledacos, játra na dokrvovací lektvar…"

„Dobře, vidím, že konečně něco víte, to je dobře. Jak byste provedl vykrvácení?"

„Bylo by možné provézt omračovací kletbu, použít některý uspávací lektvar nebo mudlovské narkotizační prostředky. Jenže mnoho orgánů se tím naruší a budou k nepotřebě nebo budou mít jiné vlastnosti," odříkával Harry. „Proto je nutné použít tradiční řeznickou metodu, tedy zvíře omráčit a vykrvácet."

„Správně, pane Pottere. Támhle vašemu zraku snad neunikla palice a řeznické nože. Krev a vyjmuté orgány laskavě dejte do připravených nádob. Tuto práci vykonávají většinou domácí skřítci, ale jestli se vaší přítelkyni Grangerové je podaří všechny osvobodit, tak si zvykejte na to, že vše budete dělat vlastníma rukama. Žlučník se prosím snažte vyříznout vcelku, je tak trvanlivější."

Pak vzal Snape velké vědro.

„Omnia involvere evanesco! Sem budete dávat odpad. Až skončíte, ukliďte po sobě. Nedávejte sem ale nářadí nebo vyříznuté orgány a raději ani své prsty, pokud tedy o ně nechcete přijít."

Harry si navlékl řeznickou zástěru, popadl prvního kozla za ohlávku a rozmáchnul se palicí…

Při jeho vykrvování si uvědomil, že se mu derou na mysl vzpomínky, které získal při své 'návštěvě' v Polsku u Jakuba Vandrovce. Ten sice nejčastěji vykuchával psy uškrcené smyčkou ze svého oblíbeného brzdového lanka, ale to se od kozla lišilo hlavně v počtu žaludků a v rozích na hlavě. Harry zjistil, že po vykrvácení už jeho ruce berou vcelku zkušeně jiný nůž, který byl vhodnější na otevření břišní dutiny, takže 'předal velení' a nechal vzpomínky, ať se činí… V jednu chvíli viděl, jak vyjímá játra a z nich zkušeně vykrajuje žlučník, jako by to ale dělal opravdu někdo jiný…

Když už byl prakticky hotov, přišel z kabinetu Snape, aby obhlédl práci.

„Nu, pane Pottere, zdá se, že jste se během prázdnin zlepšil s nožem. Až budete mít uklizeno, dáme si první lekci vaší Nitrobrany."

Když viděl Harryho unavený a zděšený obličej, ujistil ho:

„Když vás Pán Zla chytí, tak vám určitě nechá dost času, abyste si odpočinul a cítil se lépe, že ano?!"

S tím odešel zpět do kabinetu, aby počkal, až bude Harry hotov.

Při řeznickém řemesle se pochopitelně nedalo neušpinit a neznečistit celé okolí krví, močí a tělním mokem. Harry zjistil, že krev z rukou odmítá pouštět a z rukou neustále cítil její nepříjemný pach.

Konečně se mu podařilo dát sebe i podlahu jakž takž dohromady, když Snape znovu přišel a prohlásil:

„A jé, zdá se, že vám budu muset potvrdit odpracování dvou hodin trestu. Jen račte za mnou k procvičení své mysli."

Pohledem na hodinky Harry zjistil, že kucháním ztrávil téměř tři hodiny.

Když Snape pozvedl hůlku a řekl „Legilimens!", něco se v Harrym zlomilo a on pak pozval profesora, stejně jako před tím bystrozorského psychologa, na šílenou jízdu skrytými vzpomínkami, získanými od Jakuba Vandrovce.

„Finite!" Snape se opíral o zeď a prudce oddychoval. „Tohle nejsou vaše vzpomínky!" obvinil Harryho. „Čí jsou?! Nějakého šílence odněkud z Tramtárie?!"

„To jsou vzpomínky lovce upírů z Polska, Jakuba Vandrovce," odpověděl Harry.

„No, dohodneme se," profesor nacházel svou ztracenou sebejistotu a sebeovládání rychle. „Vy mi TOHLE už ukazovat nebudete! Mně s tím vyděsit dokážete, ale pochybuji, že by to udělalo skutečný dojem na Pána Zla."

*

V umývárně Harry zjistil, že část krve a tkáňového moku se nechce nechat smýt, takže ji zkusil odmočit ve vaně…

Probudilo ho až neurvalé Ronovo cloumání.

„Vstávej Harry, přišla mě vzbudit Uršula, že ses jí prej rozhod dělat společnost!"

*

Druhý den byla naštěstí neděle, takže se měl Harry čas vzpamatovat. S Hermionou a Ronem pak probírali organizaci Brumbálovy armády a vybírali případné velitele nováčků. Po nějaké době ale Hermiona rozhodla, že teď už je čas na domácí úkoly a porozila, že příště je už nenechá opisovat. Vzhledem k tomu, že Ron už s nimi mnoho společných předmětů neměl, nebyla to zvlášť účinná výhrůžka.

Ke trestu u učitele lektvarů poznamenala jen, že Snape působí jako kovář, který má z Harryho jako kusu surového železa vykovat dobrý ocelový meč. To se ale bez výhně a kladiva neobejde…

*

Pondělní vyučování se neslo již obvyklým tempem jen se sílícím pocitem šílenství při poslouchání Čarodějnému právu.

*

Večer se sešlo dost nových zájemců o vstup do Brumbálovy armády. Sešlo se i původní členstvo a k Harryho překvapení přišla i Marietta Edgecombeová.

„Co TA tady dělá?!" zeptal se.

„Proč by tu neměla právo být?" kontrovala otázkou Cho Changová.

„Byla vyloučena!" prohlásila Hermiona studeně.

„A kdo jí vyloučil, ty snad, Grangerová?!" zeptala se provokativně Cho.

„Vyloučila se sama, tím, že nás zradila," řekl Harry tvrdě a ledově. „Časem ji možná znovu přijmeme, ale ne, dokud si neověříme její důvěryhodnost."

„Tohle si tedy myslíš?!" Changová se chovala lehce hystericky. „Tak to mohu jít taky!" sebrala se k odchodu. Zdálo se, že navzdory možná hranému amoku po očku sleduje, jak na to Harry i ostatní z Brumbálovy armády zareagují.

„Můžeš, ale vřele doporučuji dát si opravdu velký pozor na ústa," konstatovala Hermiona.

Znalci tento manévr označují někdy jako 'utření úst cihlou'. Je dost obtížné na něj důstojně odpovědět. Cho jen s prásknutím dveří odběhla.

„Takže si probereme nejprve základní obranná kouzla. Každý by měl zvládnout 'Expeliarmus!', štítové kouzlo 'Protego!' a potom si probereme zaklínadlo pro pravdivé vidění."

Něco přes půl hodiny nechal všechny prozkoušet si nejzákladnější kouzla a při tom rozděloval spolu s Hermionou nové i starší adepty podle dosažené úrovně.

„Pan profesor Krum!" Harry uvítal přicházejícího Bulhara. „Přišel jste jako dozorující pedagog? Pokud vím, teď je naše činnost oficiálně povolená."

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12) Souboj

Kapitola 12) Souboj

„Né páne Póttere,” Krum se tvářil podezřele vítězoslavně. „Chcí si jáko účitél bójovych kóuzel óvěřit, žé jsté na úrovni dóst na ó účit njékohó."

„Mohu vám ukázat své výsledky z NKÚ, jestli potřebujete…"

„Né, né njéjaké zkoušký nébo vólby," Bulhar se zatvářil opovržlivě. „Mám na mýsli sóuboj."

„Souboj s vámi pane profesore?" Harry se tvářil nevěřícně.

„Bójite sé?" ušklíbnul se profesor v odpověď. „Móžna céle váše schópností jsóu jen zkópat jédnoho hlůpaká. Ále bójovát s njékým, kdó to úmi, tó úž bójite sé."

„No, kdyby došlo k vašemu zranění, tak mne možná vyhodí ze školy a vy jste se učil provádět zapovězené kletby, jako je třeba 'Cruciatus'. Bylo by riziko, že k nim v případě neúspěchu sáhnete…"

„Tó úražká!" zdálo se, že Harry Bulhara zasáhnul na citlivém místě. „Já býl pod klétbou 'Ímperió'. Kdýž slíbím, žé žádné 'Crůciatus' a žé pótvrdim, žé tó býl můj nápád, bůde sóubój?"

„Třeba hned tady a teď," potvrdil Harry. „Ať to máme z krku…"

Studenti se rozesadili okolo zdí, aby udělali místo a bylo vidět, že jsou na nastávající podívanou opravdu zvědaví.

Harry doufal, že zapůjčenou učebnu moc nepoškodí, protože učebna pro Brumbálovu armádu byla pořád plná krámů. První tři hodiny trestu u McGonagallové strávil hledáním magicky spouštěných pastí a usazené havěti. Hnízdo běhnic nebylo velké, přinejmenším ve srovnání s množstvím těchhle potvor z domu na Grimauldově náměstí…

Našel tam ale už i jednoho bubáka, kterého nejprve chtěl odstranit kouzlem 'Ridicullus!', ale změnil názor, když si uvědomil, že by se mohl hodit pro výuku, proto omráčené strašídlo zamknul v jedné skříni. Teď měl ale pocit, že s vlastní učebnou volně k dispozici by se cítil lépe a jistěji…

Postavili se s Krumem proti sobě. Sice měl křivé nohy a trochu toporný postoj, ale stejně se pohyboval docela rychle. Harry mohl spoléhat na rychlé reflexy a na štěstí, které se ho jakž takž drželo. Podal si myšlenkou do levé ruky dýku a uviděl, že totéž udělal i Viktor. Jeho zbraň byl skoro dvakrát delší mírně zakřivený postříbřený jatagan.

„Mdloby na tebe!" Harry začal rovnou těžkým kalibrem, podle zásady, že když se poprvé udeří dost silně, nemusí bý potřeba udeřit po druhé.

„Protego!" Krumův štít kletbu odrazil mimo. „Expeliarmus!" odzbrojovací kouzlo Harryho zasáhlo a srazilo mu ruku s hůlkou dozadu. Dokonce mu hůlku i vyrazilo z ruky, ale Frakira ji bleskurychle zachytila ve vzduchu a vrátila ji do jeho prstů.

„Tarantalega!" Krumovy nohy udělaly pár nekoordinovaných kroků, pak „Finite!" působení kouzla ukončilo.

„Spucata tauri!" Harry jen tak tak uhnul letícímu kravinci, který se za jeho zády rozpleskl o zeď. Takže takhle tedy?!

„Vespa exámen!" vrhlo na Kruma vosí roj. S výjimkou první vosy ale neprošel štítovým kouzlem „Protego!"

Další kouzla na sebe vrhali takovou rychlostí, že je už přestali říkat nahlas. V zápalu boje najednou Harry zjistil, že některá kouzla jdou propojit nečekaným způsobem. V tomto stavu bylo dokonce možné i použít i něco málo z nastudované Chiromagie.

Harry zkusil 'Kladivo Země', které roztřáslo podlahu pod profesorem natolik, že upadl. Později se doslechl, že otřesy byly cítit i jinde ve školní budově a přivolaly k učebně dost zvědavců. Viktor kontroval 'Clonou Ohně' doplněnou jakousi kletbou seslanou hůlkou. S očazeným hábitem to Harryho odhodilo ke zdi. Ještě ze země zasáhl protivníka ohlušujícím kouzlem 'Sonáta pro pět klaksonů', ke kterému ho inspiroval rovněž princ Merlin ze Dvorů Chaosu.

Během následujících chvil použil Harry víc kouzel, než kdy před tím během několika dní. Už dávno přestal vnímat, že mají diváky, ale zjistil, že si tohle docela užívá. Propadl nejspíš 'Vzrušení z Boje pro Boj Sám', jak to definoval Hidejoši Takamuri.

Nevěděl, jak dlouho už to trvá, když se náhle naskytla možnost pro vržení kouzla. Krum se chviličku nekryl. V tu chvíli přišlo na řadu Harryho překvapení, chystané už od počátku souboje:

„Alkoholismus!"

Mírně omámeného Viktora pak zvedl zaklínadlem „Vingárdium leviósa!" do vzduchu a 'Pěstí Vzduchu' ho srazil na zeď. „Pouta na tebe! Acio hůlka!" souboj ukočilo.

Když konečně začal vnímat okolí, povšimnul si Harry osamoceného potlesku sukovitých rukou profesora Moodyho, ke kterému se jen postupně přidávali i studenti. Ti se zdáli být vývojem trochu otřeseni a zaskočeni.

Profesorka McGonagallová zrovna dorazila do učebny a obhlížela situaci. Pár máchnutí hůlkou uvedlo učebnu do přijatelnějšího stavu, ale nezdržovala se příliš, když šla zkontrolovat ležícího Kruma.

„CO jste to tu prováděli, pan Pottere?" zeptala se přísně, jako by to nebylo celkem jasné. „Profesor Krum říkal něco o tom, že chce přezkoušet vaši způsobilost vézt Brumbálovu armádu, ale nečekala jsem, že ho tu najdu zmláceného a svázaného."

„Minervo," oslovil ji Pošuk. „On vyzval mladého Pottera na souboj."

To už přišel trochu k sobě i mladý Bulhar, ale skelný zrak stále vypovídal o účinnosti zakletí. Profesorka McGonagallová ho obhlédla a řekla jen:

„Sóbrietás!"

„Tak co, pane profesore," oslovila ho, když vystřízlivěl. „Jak jste spokojený s mladým Potterem? Prošel vaší zkouškou?"

„Já strášně na prtél dóstal…" řekl Krum trochu nevěřícně a nepřítomně.

McGonagallová se od něj otočila s nosem pomalu u stropu, pak se usadila, aby byla pro dnešek svědkem Harryho výuky.

„Teď si probereme 'Visus verere!' To je kouzlo pravdivého vidění," začal Harry. „Každý si natáhne ruku před sebe a zkusí si zavřít postupně obě oči, aby zjistil, při kterém otevřeném zůstane prst zdánlivě bez pohybu na stejném místě jako při obou otevřených očích. Tomuto oku se říká vedoucí. Na něj namíříte hůlku a řeknete zaklínadlo 'Visus verere!'. Ukončuje se podobně, prostě slůvkem 'Finite!'.

Jestli bude pan profesor Moody tak laskav, mohl by nám pomoci tím, že se zastře a vy se budete snažit jej najít pomocí kouzla. Namíříte na vedoucí oko a 'Visus verere!', prosím!"

Moody souhlasil posloužit coby neviditelný figurant. Posléze se vžil do hry natolik, že se před studentem učícím se kouzlo pravdivého vidění různě pitvořil nebo dělal tak přehnaně výhrůžná gesta, že se z toho studenti obvykle neudrželi a rozesmáli.

„Pane Pottere," usoudila profesorka McGonagallová. „Myslím, že zítra byste si měl udělat čas na pokračování ve vyklízení učebny pro BA. Vaše hodiny jsou pro učebny poněkud devastující," ukázala na stopy Ohně i rozmáznutého kravince na stěně, které prvnímu čištění nějak unikly.

*

Ten večer došlo k prvnímu útoku. Michaela Cornera na odchodu z BA někdo uřkl dost silným bolákových kouzlem. S praskajícími vředy po celém obličeji došel nejprve nikoli na ošetřovnu, ale za Harrym s Hermionou a Ronem. Popsal jim místo, kde byl napaden, ale na Pobertově plánku už v blízkém okolí nikdo nebyl. Útočník stačil zmizet. Vyptávání ani magické pátrání nepřineslo ani náznak stopy.

*

Pravdou je, že Harry měl už naplánované plnění hodin pro Hagrida. To začalo rovnou po hodině Péče o kouzelné tvory, při které měl tentokrát jen obrázky Amphisbaeny, kterou nějak nesehnal. Práce pro Hagrida spočívala v tom, že mu pomáhal se snad nesplnitelným úkolem výchovy mladšího bratra Drápa, čistokrevného obra už šest metrů vysokého. Protože byl v pubertě, dostával občas nečekané záchvaty vzteku, po kterých míval Hagrid nové modřiny a Harry popadal dech, jak se snažil prchnout.

Jednou dokonce přišel čas i na Jelení sušenky z Kratochvilných Kejklů. To Drápa posedl zvláště zuřivý amok, kdy Hagrid jen vykřiknul: „Zdrhej Harry!" a pokoušel se obříka marně zklidnit svými pěstmi i dubovým klackem.

O tom, že Zapovězený les může být nebezpečným místem i pro osamělého jelena se Harry přesvědčil při setkání s akromantulou, některým z Aragogových 'děťátek'. Naštěstí síť dokázal rozpárat parohy. Pavouka, který očekával pokus o opatrný ústup a pak tak nanejvýš kopání předníma nohama, jak skuteční jeleni obvykle reagují, nabral parohy rovněž a měl pocit, že v potvoře něco prasklo. Nezdržoval se ale, aby to zkoumal podrobně.

U Hagridovy hájenky chvíli počkal. Než se učitel Péče o kouzelné tvory vrátil, vrátila se Harrymu normální podoba, takže mohl doufat, že o tomhle nikdo neví.

*

Po odpracování hodiny při vyklízení učebny měl konečně aspoň trochu času, aby si vyzkoušel kouzlo od Brumbála. Kouzlo „Scrínium Lapideus!" se ukázalo být docela obtížné, až asi na desátý pokus se Harrymu podařilo sáhnout do vytvořené schránky a vyndat z ní starou ponožku použitou na pokus. Polámaný brk a předchozích osm ponožek zůstaly ve svých schránkách nejspíš navždy nedostupné.

*

Profesor Snape se při pokračování trestu rozhodl vyzkoušet Harryho odolnost jinak.

„Pane Pottere, jak možná víte, vzorky lektvarů našich studentů zde archivujeme ještě pět roků od jejich složení zkoušky OVCE. To je pro případ, že by se hledaly nějaké postupy, kterých náš student použil během studia. Pár let jsem se nedostal k odstranění těchto vzorků, takže prosím vykliďte tyto skříně," ukázal na tři masivní kusy nábytku. „Jak asi tušíte, ne všechny vzorky odpovídají své popisce. Takže použijte stejné odstraňovací vědro, jen lahvičky pokud možná nevyhazujte, ale pokud to půjde, tak je vymyjte."

Rukavice z dračí kůže mu Snape kupodivu připravil, takže se Harry mohl dát do otravné piplavé práce rovnou. Asi třetinu lahviček vzorky neopustily, takže je Harry zlikvidoval v očarovaném vědru.

Jediný přínos této práce byl v tom, že v jedné skříni našel zapomenutý sklářský kahan, o kterém mohl předpokládat, že bude dost výhřevný, aby s ním přetavil stříbro na kulky do svého revolveru. Kořist tedy nenápadně ztopil pod plášť. Navzdory Harryho očekávání Snape nepřišel a nevykřikoval, aby Potter vrátil zcizený hořák, proto předpokládal, že na něj profesor už zapomněl.

Teprve mnohem později se dozvěděl, že Snape dostal pokyn od Brumbála o určitých věcech nevědět…

*

Po několika dalších dnech si Harry konečně mohl urvat dost času k návštěvě Tajemné komnaty. Umývárna ufňukané Uršuly si naštěstí nezískala punc vhodného zapadáku, takže jediným svědkem byl duch dávno mrtvé dívky.

Vzal si s sebou jedno starší učební koště Zameták Pět, aby se případně dokázal dostat vzhůru ven a přitom nebyla velká škoda, kdyby ho rozbil a balíček se střeleckým vybavením.

„Co tu zas děláš, přišels se na mě podívat, Harry?" duch se tvářil podivně dychtivě.

„Přišel jsem se podívat, jak vypadá ta mrcha, co tě před lety zabila," odpověděl jí Harry.

„A co to vlastně bylo, Harry?" duch byl pozoruhodně neinformovaný. "Mně nikdy nikdo nic neřekne…"

„Byl to bazilišek, Uršulo," prohlásil Harry.

„Bazi…, bazi… lišek?" vykoktala Uršula. „NO TOHLE!" a s napůl zděšeným, napůl zuřivým výkřikem žbluňkla do výlevky.

Harry usoudil, že je škoda, že hysterický duch nemůže dostat pár facek a přistoupil ke kohoutku s vyrytou hadí kresbou.

„Otevři!" zasyčel na něj.

Pak si zopakoval ohavnou jízdu tunelem, vylepšenou otloukáním střídavě od koštěte a střídavě od balíčku s revolverem. Když dopadnul dolů, začal obhlížet okolí. Konečně našel, co hledal. Na zdi asi tři kroky od otvoru ve stropě byla do kamene vyrytá drobná malba stočeného hada. Na pokyn „Otevři!" v hadí řeči se ve zdi objevily a otevřely utajené dveře vedoucí ke schodišti směrem vzhůru. Protože netušil, jestli se takto neotevře i druhý vchod do této chodby ani kam vede, udělal jen pár kroků a znovu zasyčel příkaz „Zavři!".

Průchod do Tajemné komnaty byl stále zavalený kamením, jak se je s Ronem pokoušel Zlatoslav Lockhart zbavit paměti. Teď tolik nepospíchal, proto si dovolil zastavit se a udělat si cestu zaklínadlem „Distrahére!". Chvíli čekal, jestli se neozve nějaký zvuk naznačující, že se řítí strop a pak se znovu vydal klikatou chodbou ke dveřím Tajemné komnaty.

 Dva propletení kamenní hadi na něj zírali smaragdovýma očima.

„Otevřete!“ zasyčel na ně.

Naskytnul se mu opět pohled na dlouhou síň, jejíž výzdoba ukazovala na Zmijozelovu zálibu v plazím podřádu Serpentés. Vzadu byla nepříliš lichotivá obří socha samotného Salazara, otevřená ústa dosud ukazovala, kudy prošel bazilišek ze svého úkrytu.

Obrovitá mrtvola baziliška byla už téměř rozložená, šupiny ztratily brčálovou zeleň, kterou nahradila červenohnědá barva. Zápach nebyl zvlášť silný, konec konců tu tělo leželo už čtyři roky a ze zetlelých zbytků masa vyčnívala veliká žebra. Na podlaze byla zaschlá skvrna z tělesných tekutin vyteklých z mrtvoly.

Protože neměl zatím dost paliva do hořáku, umístil jen své střelecké vybavení do vytvořené kamenné schránky. K jeho překvapení se mu z již existující schránky výměnou dostalo poněkud zvetšelého pergamenu psaného kdysi dávno snad přímo Zmijozelovou rukou:

Ty můj dědici, jenž jsi Komnatu mou našel, pamatuj, že Bazilišek pozná krev mou a bude připraven ti sloužiti na přivolání, když sochu mou pozdravíš ‚Promluv ke mně Zmijozele‘, však jen hadím jazykem hovořiti musíš.

S jistým úšklebkem si pomyslel, že Raddle tenhle pergamen nejspíš nenašel a jeho hledání vchodu k baziliškovi to zdrželo možná o nějaký ten pátek. Stejně tak, jako heslo zbytečně prodlužoval.

Rozbalil Pobertův plánek:

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!“

Po úvodních slovech se plánek nejprve několikrát podivil, ‘kde to jsme?‘ a pak začal rozkreslovat plány okolí. Ukázalo se, že si bohužel neví rady s přepisem hesel v hadím jazyce, takže na některé tajné dveře mohl Harry prozatím asi zapomenout, pokud je neotevře prostý zasyčený příkaz.

Vrátil se tedy k nalezenému tajnému průchodu. Ten ho, jak víceméně očekával, dovedl do blízkosti sklepního vstupu do zmijozelské koleje. Zapamatoval si polohu drobné rytiny hada, která reagovala poslušně na syčený příkaz. Zevnitř se tajné dveře daly otevřít pouhým tlakem ruky, jak se Harry přesvědčil. Příště už nemusí po šíleném tobogánu určeném pro Zmijozelova ‘mazlíčka‘.

Vrátil se tedy do umývárny ufňukané Uršuly, aby zahladil poslední stopy.

*

Dalším přepadeným byl Justin Finch-Fletchley, který byl zasažen jakousi kletbou, která mu při každém pohybu lámala kosti. Madam Pomfreyová z něj byla nešťastná a napájela ho kromě kostirostu ještě asi čtyřmi lektvary. Z polovičního bezvědomí se mu ale podařilo zašeptat, že útočník měl obličej zakrytý kápí s vystříhanými otvory pro oči, jakou obvykle nosí Smrtijedi…

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 13) Mladí Smrtijedi

Kapitola 13) Mladí Smrtijedi

Následné, dá se snad říci až zuřivé prohlídky nepřinesly žádný výsledek. Snape si na prohlídku zmijozelské koleje přizval Viktora Kruma jako svědka, že se nepokouší zatajit žádný poklesek svých studentů. Ani tak, ani namátkovými kontrolami hůlek se nic nezjistilo.

Přesněji řečeno nic souvisejícího nějakým způsobem s provedenými útoky nebo se vznikem nějaké organizace Smrtijedů. Jinak byly odhaleny vcelku velké zásoby různých ohňostrojů, ať už od Doktora Raubíře, nebo od bratrů Weasleyů. Pak byly zjištěny a také zajištěny nejrůznější očarované pomůcky, které měly napomáhat studentům při 'výpadcích paměti'. Pár pomůcek mělo charakter očarovaných zbraní, některé byly zabaveny, většina byla ale majitelům ponechána.

Harrymu sice na jednu stranu spadl obrovský balvan ze srdce, když si uvědomil, že revolver i vybavení k němu již skryl v Tajemné komnatě. Na druhou stranu mu ale nešlo z mysli, kam může někdo ukrýt smrtijedskou kápi či dokonce více kápí a rezervní hůlku, aby nikdo nepoznal pachatele.

Hrad byl sice protkán tajnými komorami a chodbami natolik, že Ementál byl proti tomu vzorem celistvosti, ale… Harry bral trochu jako osobní urážku, že někdo zná místa, která mu nedokáže prozradit ani Pobertův plánek. Myslet na to, že na škole by mohl být kromě Malfoye i někdo další, někdo neznámý, kdo ho chce nejspíš zabít, je jako mít osinu v zadku…

V jedné volné chvilce si udělal čas na cestu do hradní kuchyně. Mezi spoustou skřítků se tam ani nemusel příliš zdržovat, protože Dobby mu běžel naproti:

„Harry Pottere, pane!"

„Dobby, mám k tobě prosbu," začal Harry a uvědomil si trochu hloupě, že skřítka zatím jen využíval, něco od něj chce a že v tom prostě bude muset dál pokračovat. „Na škole je někdo, kdo si hraje na Smrtijeda nebo Smrtijedy. Nevíme, jestli je to jeden člověk, nebo víc, nikoho nemůžeme najít. Nechci po tobě, abys je hledal, ale kdybys je náhodou zahlédl, za žádnou cenu se nenech chytit, to je rozkaz! Kdyby tě chtěl někdo takový chytit, braň se za každou cenu!"

Chvíli ještě se skřítkem mluvil, ale to nejdůležitější mu už zadal. Byl si celkem jistý, že se Dobby o vypátrání Mladých Smrtijedů pokusí a že při případném výslechu potvrdí, že mu to Harry výslovně zakázal…

*

Reakcí na pátrání bylo několik dalších napadení, při kterých byl pachatel (nebo pachatelé) někdy dost surový. Útoky už přestaly být vedeny jen proti studentům původem z mudlovských rodin, ale byly i proti 'čistokrevným' nebo 'míšencům'. Přepadených přibývalo a madam Pomfreyová měla na ošetřovně plné ruce práce. Vzhledem k charakteru případů se výuka Základů léčitelství přesunula rovnou na vlastní ošetřovnu a spojila rovnou i s praktickými ukázkami. Hermiona Grangeová se kromě BA zapojila taky jako pomocnice madam Pomfreyové, protože její znalosti i schopnosti se zdály být ze všech studentů nejlepší. Dost podstatnou část volného času tak ztrávila původně neplánovanou přípravou na budoucí zaměstnání a musela jej dělit ještě s časem ztráveným vedením Brumbálovy armády. Také se 'díky' tomu znatelně zlepšila v lektvarech, hlavně těch léčivých a povzbuzovacích. Harry a mnoho dalších z BA teď chodili s dávkami různých lektvarů po kapsách, ale k užitku to bylo málokdy.

Do Brumbálovy armády se náhle přihlásilo poměrně hodně studentů, kteří před tím přímé riziko nepociťovali. Dokonce byl mezi nimi i šesťák ze zmijozelské koleje Blaise Zabini a pár zmijozelských z nižších ročníků. Zřejmě ne všichni ze Zmijozelu si přáli být spojováni s Draco Malfoyem, zvláště od té doby, kdy jeho otec bručí v Azkabanu. Harry k nim sice neměl mnoho důvěry, ale přiřadil je pokusně do Nevilleovy skupiny studentů začátečníků a nebyly s nimi potíže. Začínající studentky si nakonec byla ochotná vzít na starosti Ginny.

Jako součást praktického výcviku začal Harry s Ronem vysílat hlídky, jako jakousi domobranu, složené vždy z jednoho zkušenějšího člena BA a dvou až tří méně zkušených. Útočník nebo útočníci ale měli buď přesný odhad, pozorovatele nebo informace přímo z BA, protože k útokům docházelo často pár minut po průchodu hlídky, kdy si všichni mysleli, že je vše v pořádku.

Harry si navyknul chodit bradavickými chodbami sám a procházet se v neviditelném plášti místy, kde se dalo něco očekávat. Totéž prováděl i Pošuk Moody, ale oba chytili tak maximálně rýmu. Doufali, že zapůsobí jako návnada, ale útočník byl zřejmě chytřejší.

*

Předmět 'Soužití s mudly' učila profesorka Sinistrová, která jinak vyučovala astronomii. Z titulu své profese se s mudly stýkala častěji, než většina ostatních profesorů a jako astronomka měla jisté jméno i mezi vědci v mudlovském světě. Její předmět začal opožděně právě kvůli její účasti na astronomickém kongresu.

*

K Harryho překvapení Snape při jeho příchodu k dalším hodinám trestu zrovna pracoval na sklářském kahanu a dělal si křivule pro studenty do zásoby. To už rozhodně nevypadalo jako náhoda, ale jako cílená nenápadná pomoc, nejspíš z důvodů shodných s cíly Řádu. Harry se rozhodl do toho raději zbytečně nešťourat, aby Snapea nepřešla chuť být nápomocný.

Hořák k Harrymu překvapení pracoval na mudlovskou propan-butanovou láhev a pro zvýšení teploty plamene do něj Snape vháněl vzduch upravenými krbovými měchy.

Trest spočíval opět v čištění skleněného nádobí, tentokrát baněk a křivulí. Snape si neodpustil poznámku, že mu za každou rozbitou přidá hodinu trestu navíc. Naštěstí předběžné odmočení v roztoku louhu uvolnilo poměrně slušně i zatvrzelé svinstvo ze dna některých baněk. (Harry měl jednou podezření, že poznává svůj 'rukopis'.)

Během hodiny Nitrobrany Snapeovi 'uniklo', že pro zvládnutí úkolu se Harry bude muset naučit svou mysl cíleně rozdělit tak, aby částí probíhaly normální, relativně neškodné vzpomínky, které musí být pro případného nitrozpytce pozorovatelné, ale ty horší vzpomínky a hlavně jádro své vlastní mysli si Harry musí bedlivě a přitom nenápadně chránit.

„Dost vám pomohlo to vymýtání v té východoevropské divočině," konstatoval. „Zdá se, že spojení s Pánem Zla se u vás skutečně zmenšilo. Bohužel, podle toho, co jsem se doslechl, on už o tom ví a cítil při tom nezanedbatelnou bolest. Tu vám asi bude chtít vrátit…"

*

Že jde při útocích o skupinu pachatelů potvrdilo přepadení Nevilla Longbottoma. Dva méně pokročilé studenty už poslal do relativního bezpečí kolejní ložnice a sám mířil do sprch, když zahlédl postavu s kápí. Vrhnul na ní sice omračovací kletbu, ale vzápětí dostal sám zásah ze dvou dalších směrů. Pochopil, že první Smrtijed byl jen návnada, na kterou sám naletěl. Poslední, co zahlédl, byly další tři postavy v kápi. Madam Pomfreyová slibovala, že ho bude moci za dva dny propustit. Ošetřovna byla i tak trochu 'přelidněná'.

*

Profesor Kratiknot reagoval na zhoršenou situaci tak, že opět znovuotevřel Soubojnický klub. Nejprve přikázal bojovat studentům z jednotlivých kolejí mezi sebou, aby určili kolejního šampiona.

Harry musel odevzdat svou stříbrnou dýku i Frakiru profesorovi, který ji po dobu 'turnaje' zamknul do plechové skříně. Zjistil, že si na tyto své pomůcky už docela zvyknul a bez nich si připadal nepohodlně.

Kolejním šampionem za nebelvírskou kolej se stal podle očekávaní Harry Potter. Byl s kouzlem 'Expeliarmus!' rychlejší, než ostatní, měl rozhodně větší trénink. Mnozí spolužáci se s ním navíc trochu obávali soupeřit, protože se nejspíš domnívali, že v případě nutnosti nebude váhat sáhnout k tvrdšímu kalibru, jako to již dříve udělal v případě Kruma.

Trochu neočekávaně za zmijozelskou kolej vyhrál Blaise Zabini, kterého Draco Malfoy nechal zvítězit. Protože Kratiknot si toho všimnul rovněž, nechal sice Harryho soutěžit s Blaisem, ale když Zabini hned po prvním zásahu omračovací kletbou padl k zemi, poslal s Harrym soutěžit i Draca.

„Expeliarmus!" křiknul Harry.

„Silencio!" kontroval Malfoy.

Obě zakletí zasáhly, ale na chvíli oněmělý Harry si dokázl přivolat Malfoyovu vyraženou hůlku myšlenkou. Sice to trvalo déle, ale pak se s tvrdým výrazem v obličeji a s oběma hůlkami v rukou přiblížil k Malfoyovi. Přidřepl a levou rukou se dotknul podlahy a pomyslel na předivo chiromagického 'Kladiva Země', které tak dobře zapůsobilo na Kruma. Otřes podlahy se Harrymu podařilo směrovat přesně, takže se Draco neudržel na nohou. Ležícího protivníka omotal pouty přikázanými vzájemným obtáčením se oběma hůlkami. To už pomalu přestalo učinkovat utišovací kouzlo.

„Mdloby na tebe!" považoval Harry za odpovídající závěr souboje.

Mrzimorský šampion Ernie Macmillan prohrál s havraspárským šampionem Anthonym Goldsteinem, poněkud méně drastickým způsobem, šlo v podstatě jen o rychlost použití kouzel. Anthony na Harryho zřejmě moc nechtěl zaútočit, zkusil to tedy nejprve s „Tarrantalega!" a vykryl i následné „Alkoholismus!", ve kterém začal Harry díky až nečekané účinnosti nacházet docela zalíbení. Chiromagickou nepříliš silnou 'Pěst Vzduchu' Anthony nevykryl, ale vyvedla ho z rovnováhy natolik, že Harry uspěl s „Expeliarmus! a Acio Hůlka!"

Za dívky zvítězila Ginny Weasleyová, která jako poslední z nebelvírských konkurentek porazila v dost tvrdém zápase Hermionu svým oblíbeným nestvůrným netopýřím zaklínadlem. Pak nastoupila proti zmijozelské Pansy Parkinsonové. Jako první použila trochu netradičně:

„Steatopygia!". Když Parkinsonová uviděla (a ucítila) svůj zvětšený zadek, vyvedlo ji to z duševní i z fyzické rovnováhy a začala nabírat do pláče. Ginny využila její nesoustředěnosti k zaklínadlu: „Furnunculus!", jehož dopad na soupeřku byl drtivý. S tváří 'vylepšenou' mnoha boláky v dlaních a odkapávajícími slzami Parkinsonová utekla z místnosti a běžela na ošetřovnu.

Mrzimorská studentka Susan Bonesová porazila havraspárskou šampionku Cho Changovou několika zásahy: „Ictus Marculuni!". Kratiknotovi se to sice jevilo jako trochu hrubé, ale nahlas nenamítal. Sama Susan pak na Ginny rozhodně nestačila a nikdo přesně nevěděl, čím že ji to Ginny nakonec udolala. Jen se všichni shodli na tom, že Ginny nikdo obtěžovat nebude ani za zlaté prase…

Bojovat navzájem jim Kratiknot nedovolil, navzdory hlasu mnoha méně úspěšných účastníků. Nicméně Harryho oslovil způsobem, který nešlo označit jinak, než za provokační:

„Tak co pane Pottere, mezi slepými je snadné pro jednookého stát se králem! Jestlipak si ale troufáte na skutečného mistra?!"

Harry celkem oprávněně tušil problémy, ale nechtělo se mu ukazovat opatrnost, nadto vyplavený adrenalin a potěšení z boje ho ještě nepřešly. Postavil se tedy proti Kratiknotovi s hůlkou v ruce a tázavým výrazem ve tváři.

Následný souboj si získal srdce mnoha diváků, ale Harry na něj nevzpomínal rád, protože profesor Kratiknot s ním doslova vytřel podlahu.

Při marných pokusech zasáhnout drobounkého profesora nějakým zaklínadlem si Harry uvědomil hlubokou pravdivost tvrzení barbara Kohena:

„Vždycky si vybírejte ty největší nepřátele, do těch se nejlíp strefuje!"

Nezasáhnul ani jeho oblíbený „Alkoholismus!", ani 'Pěst Vzduchu', ani 'Kladivo Země'. Zkusil na něj všechno včetně vosího roje a obyčejného „Expeliarmus!", ale stále měl pocit, že je za hlupáka. Kratiknot svá kouzla ani nevyslovoval, jen je sesílal krátkými úspornými pohyby hůlky. Nakonec skončil s oběma hůlkami v rukou a Harryho hábit byl umouněný z podlahy, po které se několikrát překulil.

„Nesmím vám dovolit nacházet v týrání těch méně schopných zalíbení, pane Pottere!" vysvětloval mu Kratiknot, když mu vracel hůlku, dýku i Frakiru. „Vím od Brumbála, že se musíte naučit bojovat co nejlépe a rád vám při tom pomůžu, ale jednou z prvních lekcí je, že vždy je někde nějaký soupeř lepší a schopnější nebo bude mít víc štěstí, než vy. Musíte se naučit prohrávat a přitom tu prohru přežít…"

Tohle Harrymu pošeptal tak, aby to slyšel jen on sám a pak ho veřejně spolu s Ginny Weasleyovou vyhlásil vítězi prvního turnaje.

*

Mladí Smrtijedi na znovuotevření Soubojnického klubu zareagovali po svém. Pět přepadených z prvního 'klubového' večera bylo právě těch pět lepších, ale ne nejlepších, tedy Ernie Macmillan, Anthony Goldstein, Blaise Zabini, Susan Bonesová a Cho Changová. Na ošetřovně se vzpamatovávali z kouzel a kleteb, které měly vesměs následky spíše kosmetické jako „Furnunculus!" nebo tělesně nepříjemné, jako „Péditum!" nafukující útroby. Proč nebyl napaden ani Harry Potter, ani Ginny Weasleyová začínalo být pomalu předmětem spekulací a fám mezi ostatními studenty…

*

Návštěva v Prasinkách měla překvapivý dopad. V místním nožířství pana Blacksmitha studenti vykoupili všechny nože, dýky a podobné, zvláště postříbřené, zbraně. V Medovém ráji i jinde si někteří studenti pustili pusu na špacír a tak se bylo náhle v jednom čísle Denního věštce možné dočíst, že na Bradavicích řádí banda Mladých Smrtijedů.

Článek v Jinotaji, se značkou kvality StřeLe, byl sice napsán střízlivějším stylem, měl ale oproti Dennímu věštci zpoždění dvou dní. Tím a také nevalnou pověstí z minula byla dána odezva čtenářů na zprávy. Proto většinu čarodějné veřejnosti i školní rady Bradavic ovlivnil víc Denní věštec a do školy vtrhla inspekce z Ministerstva kouzel.

Na inspekci dorazil osobně Dawlish v doprovodu Tonksové a Williamsona. Bystrozoři sice pohovořili s přepadenými, pokusili se najít další svědky (žádní nebyli) a prolezli ve škole, kam se jen dalo, s výsledkem pochopitelně rovným nule. Dawlish nakonec rozhodl nechat Williamsona s Tonksovou v Bradavicích jako 'dočasnou hlídku', dokud se záležitost s Mladými Smrtijedy nevyřídí. Brumbál sice formálně protestoval, ale nakonec se dohodli na vzájemných podmínkách tak, aby přítomnost dvou bystrozorů pokud možná nenarušovala chod školy.

Harry sám si z první návštěvy Prasinek přinesl poněkud předraženou láhev s propan-butanem a tavicí kokilu ze zapadlého vetešnictví, když s její pomocí zkoušel přetavit stříbrné zlomky, zjistil, že to nebude tak jednoduchý úkol. Teplota nutná pro tavení stříbra se ukázala být o hodně vyšší, než stačí pro olovo. Zauvažoval, jestli by nestačilo olověné kulky postříbřit, ale usoudil, že by se stříbro mohlo až příliš snadno setřít v hlavni a střelivo by se stalo neúčinným. Sice se mu pár stříbrných projektilů podařilo odlít tím naplánovaným způsobem, ale brzy byl s plynem hotov a část poloroztavených zlomků mu ztuhla v kokile. Navíc se celá Tajemná komnata dost zahřála a mršina baziliška začala být více cítit. Odlévací kleště po odlití patnácti kulek vykazovaly již značné poškození a musel použít kouzla "Reparo!", aby byly dále k potřebě.

Shledal, že se asi bude muset uchýlit k místně obvyklejším a tradičnějším, tedy magickým praktikám…

(Poznámka autora pro případné rýpavější čtenáře: Teplota tání stříbra je 960 °C, olova 327 °C a železa 1535 °C. Železné předměty tedy vydrží působení roztaveného stříbra, ale tak vysoká teplota je již samozřejmě poškozuje a mění vnitřní strukturu železa.)

*

Poslední hodiny trestu s McGonagallovou uběhly v tvrdé práci, ale stejně učebna nebyla dodělaná, jen profesorka mu pro další úklid dovolila přijmout pomoc. Práce na výchově Hagridova 'brášky' Drápa měla všechny rysy práce Sysyfovy, zvláště pak bezvýslednost a beznaděj…

Poslední hodiny trestu se Snapem byly ve znamení vaření Slzopudného lektvaru, který působil dost účinně už svými parami. Harryho během oplachování očí a smrkání matně napadlo, proč se s tím Snape namáhá, když mudlové zrovna tuhle záležitost celkem slušně vypracovanou. Protože ale znal jeho zaujetí pro tradicionalismus, ani se nezeptal. Následné hodiny Nitrobrany byly stejně nepříjemné jako doposud, jen Snape nadával, že se Harry není schopen poučit ani z dobrých rad, čímž myslel nejspíše své vysvětlování o rozdělení mysli…

*

Cestou od Snapea potkal paní Norrisovou, kočku školníka Filche. Když ho chytila a zatahala zuby za spodek hábitu, udělal na ní stejný pohled, jaký vrhal obvykle Křivonožka na potulné kocoury v okolí Doupěte a zaprskal koutkem úst:

„Zmizni potvoro!" Kočka vyskočila leknutím do vzduchu a odpelášila chodbou.

Netrvalo dlouho a Harryho chytil za pravou ruku sám školník Filch a vykřikl:

„Dopadnul jsem tě, Pottere!"

„Ano, a co má být?" Harry se už ani nepokoušel mluvit uctivě.

„Ty tady tak pozdě v noci nemáš co dělat! Nejspíš ty jsi za všemi těmi útoky!"

To bylo tak směšné obvinění, že se ho Harry rozhodl ignorovat. Podal mu jen povolení podepsané od Brumbála a McGonagallové, které jej opravňovalo být na chodbách kdykoli v noci, ale Filch ho zřejmě buď nechtěl vidět, nebo nevěřil, že je pravé.

„Půjdeme za Brumbálem a ten tě konečně vyhodí!" těšil se Filch.

„Můžeme jít za profesorem Brumbálem, ale pusťte mojí ruku!" řekl mu Harry.

Filch nejspíš nevnímal varovný tón v Harryho hlase. Dál ho vlekl chodbou a oběma rukama držel za pravici.

„Jestli mou ruku nepustíte, tak ty svoje budete hledat na podlaze," ujistil ho Harry a v levačce se mu kouzlem objevila dýka.

Zornice Filchových očí se roztáhly strachem a vztekem, ale Harryho ruku pustil.

„Jdeme!" dodal Harry.

Když došli ke kamenným gryfům střežícím vstup k ředitelně, pokusil se Filch Harryho znovu chytit, ale Harry naznačil rukou pohyb k hůlce a moták Filch se zatvářil vztekle, ale vyslovil heslo:

„Bonboniada!"

Brumbál ještě nespal, takže rovnou otevřel.

„Co se děje, Angusi?!"

„Potter se prochází v noci po chodbách, kdoví, jestli není za všemi těmi útoky a teď na mě dokonce vytáhnul dýku!" stěžoval si Filch.

„Pane Pottere, vy jste vytáhnul na pana Filche dýku?"

„Omlouvám se pane profesore, to byla čistě instinktivní reakce, když nechtěl pustit mojí ruku," odpověděl Harry.

„Vy jste mu neukázal povolení, že smíte být v noci na chodbách hradu?" zeptal se naoko nechápavě Brumbál.

„Ukázal, pane profesore, ale nějak ho nevnímal…"

„On na mě vytáhnul DÝKU!" zařval Filch.

„Pane Filchi," zareagoval Brumbál. „Tady rovněž neprobíráme skutečnost, že jste při tom, když si Dolores Umbridgeová usurpovala vedení této školy, vy sám s ní spolupracoval při pronásledování studentů… Tato věc se tedy nestala, já si pohovořím s mladým Potterem a vy ho propříště necháte chodit v noci po chodbách a nebudete mu dělat zbytečné problémy."

Filch s odfrknutím odešel.

Brumbál pár okamžiků počkal, pak otevřel dveře, aby se přesvědčil, že je školník pryč.

„Dobře, Harry," otočil se. „Jak jsi daleko s prací za trest vím, jak jsi ale daleko s přípravou na střelbu stříbrnou municí?"

„No, podařilo se mi odlít pár kulek, ale není to tak snadné, jak jsem myslel. Je to dost velká teplota, co je na to potřeba, udělat to kouzlem zatím neumím. No, … 'vypůjčil' jsem si od profesora Snapea jeden kahan a zkusil jsem to klasickým mudlovským způsobem, ale tak to naveliko asi nepůjde. Plánoval jsem projít v knihovně knihy o magickém zpracování kovů a tam něco vhodného najít…"

„S tím ti asi nepomohu, Harry," usmál se Brumbál. „Já dostávám stříbro jako odlitky od Mohfertových. To je skřetí slévárna na Obrtlé ulici. Ti by ti sice dokázali ty kulky do revolveru odlít snadno, ale nelze zaručit, že by o tom od nich neunikla informace k našim nepřátelům. Proto asi budeš muset pokračovat stejně, jako doposud."

S tím nabídl Harrymu čaj a poslal ho spát.

*

„Harry, musíme se ještě dohodnout, jak budeme pozítří hrát proti Havraspáru…" uvítal ho Ron, když se dovlekl do nebelvírské koleje.

„Rone, měl jsem práci za trest u Snapea, ten se mi pak pokoušel přehrabovat v mozku, pak mě Filch vlekl k Brumbálovi, s tím jsem měl jsem taky pohovor a jsem uštvaný a chci spát. Jestli to uniklo tvé pozornosti, je už půl druhé a před sedmou ráno mě prosím vzbuď jen v případě, že by nastal konec světa a to ještě s obzvláště zdařilými speciálními efekty!" zaparafrázoval si Harry znovu prince Merlina ze Dvorů Chaosu.

Usnul tak rychle, že ani nevnímal Ronův nechápavý dotaz:

„Jaké speciální efekty?"

*

Pár tréninkových letů sice odlétal, ale stejně si nebyl Harry se svými ani týmovými famfrpálovými výsledky pro letošek jist. Z týmu oděšly střelkyně Katie Bellová i kapitánka Angelina Johnsonová, protože už ukončily sedmý ročník a odešly z Bradavic. Noví střelci vyjma Ginny Weasleyové byli velkou neznámou. Odrážeči Fred a George Weasleyovi se starali o své Kratochvilné Kejkle a jejich nástupci za mnoho nestáli. Ron Weasley se celkem snadno stal kapitánem nebelvírského mužstva, zvlášť když o to Harry vůbec nestál.

Když už začal zápas, Harry si vybral místo nahoře, odkud měl dobrý rozhled po celém prostoru a pomalu obkružoval okolí. Vyhnul se půlobratem jednomu Potlouku a všimnul si, že k němu letí havraspárská chytačka Cho Changová.

„Ahoj Harry!" oslovila ho překvapivě. „Chtěla jsem se ti jen omluvit… Víš…"

„Fajn," odsekl Harry a poodlétl pár metrů opodál a pokračoval ve vyhlížení Zlatonky.

Zápas probíhal nepříjemně, Ginny sice vstřelila dva góly, ale havraspárští střelci byli dobří všichni tři a vedli tak o dvacet bodů.

Harry koutkem oka zahlédl něco zlatého, když se ohlédl tím směrem, zjistil že Zlatonka se vznáší kousek za Changovou.

Aby odlákal její pozornost, zahleděl se pod sebe a pokusil se o něco jako Vronského fintu. Slétl prudce dolů a koutkem oka zahlédl, jak Cho startuje za ním. Ve vzduchu udělal prudký obrat do lopingu, aby se dostal do polohy nahoru a za bývalou polohu Changové.

Zlatonka byla už dávno pryč a Changová si nejspíš uvědomila Harryho podraz. Znovu se navzájem obletovali a oba se rozhlíželi po Zlatonce.

Nakonec to byl Harry, kdo ji uviděl dříve a jeho Kulový Blesk ho donesl rychleji. Jeden z havraspárských střelců se sice sám pokusil o její zachycení, ale kromě cviku mu k tomu chybělo taky půl metru délky ruky nebo špetka rychlosti koštěte.

Harry se rozhodl aspoň trochu si zkusit užít radosti těch ostatních z vítězství, ale moc mu to nešlo. S nedopitým máslovým ležákem se potichu vytratil do chodeb hradu.

*

Měl už konečně odpracovány své tresty a těšil se, až si v nějakou klidnější chvíli zkusí zastřílet ze svého revolveru. V knihovně objevil spíš navzdory slídivé pozornosti madam Pinceové nevelký svazek 'Magiometalurgie' od Marcuse Smithsona, ve kterém sice počet stránek věnovaných zaklínadlům pro zpracování stříbra byl sotva poloviční oproti těm o zpracování zlata nebo šestinový o zpracování železa, ale očarování tavicí kokily tam popsané bylo. Kromě nákresu psaného nebo kresleného zaklínadla, rozpisu jeho mluvené části tam byl dost velký úsek věnovaný doplňujícímu chiromagickému postupu, manipulujícímu s Ohněm.

Všechny přípravy už zabraly skoro tolik času, jako by si zbraň sám vyráběl, ale zdržení bylo dané hlavně tím, že se vše musel snažit utajit. Pokud to pro Voldemorta nebude překvapení, tak to asi nevyjde…

Procházel třetím patrem blízko prvního tajného průchodu, který použil při prvním nepovoleném odchodu z Bradavic do Prasinek, když zažil šok. Neočekával žádný útok a neviditelný plášť si nechal na pokoji. Prohlížel sice Pobertův plánek a pátral po něčem podezřelém, ale nic takového tam nenašel.

Protože Harry opravdu pořád sledoval Pobertův plánek, tak teď jen nechápavě hleděl, jakto že se otevřely tajné dveře v hrbu jednooké čarodejnice vedoucí z Medového ráje. Podle plánku tam byl Harry sám, teď ale hleděl na postavu v kápi Smrtijeda. Podle plánku tam přeci ale nebyla…! Jeho šok byl takový, že ani nestačil vytáhnout hůlku.

Smrtijed zvedl tu svou:

„Ictus Ventórum!"

Harryho strhnul prudký závan vichru a srazil jej chodbou a pak dolů, takže začal v kotrmelcích padat po schodech, než na ohybu vypadl a jen se řítil prostorem. Kupodivu neztatil plánek, který v jakési křeči pevně svíral, jako by mu snad mohl nějak pomoci.

Pak ještě následovalo:

„MORSMORDRE!"

Padající Harry pak nad sebou zahlédl vypuštěné Znamení Zla, zelenou kouřovou lebku s hadem vyčnívajícím z úst.

Poslední, co zahlédl před dopadem na dolní odpočívadlo, byla dívka s dlouhým copem, která rychle vytáhnula hůlku a odříkala nějaké zaklínadlo. Ucítil, že ho to ve vzduchu sice přibrzdilo, ale i tak zemi 'políbil' až zatraceně rychle. Věděl, že tuhle tvář by měl znát, ale nedokázal si v rychlosti vybavit její jméno.

„Sakra, špatný odhad zpomalení!" zanadávala dívka a začala obhlížet Harryho zdravotní stav. Po doteku na natlučenou hlavu přestal naštěstí vnímat všechno, včetně bolesti…

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 14) Susan Bonesová

Kapitola 14) Susan Bonesová

K sobě přišel Harry na ošetřovně. Vedle postele uviděl dívku s dlouhým copem, jak něco maluje. Chvíli se snažil uvědomit, co se děje, pak nahmatal na nočním stolku brýle a snažil se rozkoukat.

„Susan Bonesová!" došlo mu konečně.

„No vidíš Harry, poznals mě i po tom otřesu mozku!" zajásala. „Madam Pomfreyová říkala, abych se dívala, jestli potom budeš v pořádku. Budeš mít i úředně potvrzené, že máš mozek. Kdybys ho neměl, nemá se ti co otřást…"

„A taky, abyste mě zavolala, až se probere!" zahartusila jí madam Pomfreyová za zády.

„Madam Pomfreyová, už jsem se zvedala…"

„Jistě, Bonesová," odfrkla madam Pomfreyová. Přistoupila k Harryho posteli a začala mu svítit do očí a různě mu hýbat rukama nebo hlavou s dotazem, kdy to bolelo.

„Do rána tu zůstanete na pozorování, pak se uvidí," rozhodla. „Vzhledem k času, který tu vždycky strávíte, byste tu asi už měl mít vlastní postel jako štamgast."

Bonesová se tvářila pobaveně a pořád si malovala.

„Co to kreslíš, Susan?" nevydržel Harry.

„Tvůj portrét. Až jednou umřeš, část z tebe ho bude moci navštěvovat…" odpověděla a ukázala mu čtvrtku s náčrtkem obrazu.

Harrymu došla jedna věc. Hermiona sice umí nakreslit slušné ilustrace k poznámkám, ale portrét lidské tváře je nad její síly, podobně i nad síly jeho, Rona nebo Ginny Weasleyových a zřejmě Nevilla také. Jestli umí kreslit Lenka Láskorádová netušil a nebyl si jistý, jestli a jak to vyzvědět. Susan Bonesová by mu mohla pomoci s realizací dalšího nápadu z Amberských kronik, totiž s komunikačními trumfovými kartami.

Susanina rodina byla vyvražděná Voldemortem nebo jeho Smrtijedy, takže bude mít motiv pomoci a nic neprozradit. Počkal tedy, dokud nebyla madam Pomfreyová spolehlivě pryč.

„Susan,“ oslovil ji tedy opatrně. „Ty kreslíš docela dobře, musím pochválit. Možná bys mi mohla pomoct s jedním nápadem, co jsem našel v jedné mudlovské knížce…“

„Něco jako to tvoje vraždítko?“ zeptala se Susan a ukázala kamsi nad Harryho hlavu.

Když se ohlédl, uviděl Frakiru, jak je namotaná nad jeho hlavou na jedné rouře postele. Připomínala svým postojem trochu jedovatého hada připraveného uštknout.

„Vypadá jako hlídací pes,“ komentovala to Susan Bonesová. „Když jsem ti ohledávala zranění, tak se ti vyplazila z rukávu a chytla mě za ruku, chvíli přidržela a pak se přeplazila zpět… Docela mě to vyděsilo. Sice jsem o tom slyšela, ale netušila jsem, že to umí jednat a snad i myslet samostatně. Když to chytlo madam Pomfreyovou, myslela jsem, že ji klepne. Tohle bych čekala u Pošuka, ne u šestnáctiletého kluka…“

„Je to opravdu od stejného autora, Rogera Zelaznyho,“ potvrdil Harry. „Jde o nápad s kartami portrétů, které jsou namalované tak, aby to vyvolávalo pocit spojení s osobou na obrázku,“ vysvětloval princip trumfového spojení z kronik Amberu. „Podle knížky by sice měl kreslíř projít před tím jakýmsi magickým iniciačním bludištěm, buď Velkým Vzorem na Amberu nebo Logrusem ve Dvorech Chaosu.“

„Pokud vím, něco takového není ani na Ministerstvu, ani v Bradavicích,“ začala zamyšleně. „Portréty z karet, co jsou u čokoládových žabek jsou v tomhle sice k ničemu, ale aby se to dalo nosit s sebou, nesmí to být o moc větší…“ bylo vidět, že ji myšlenka zaujala. „Něco, co by to spojovalo s druhou osobou…“

„Podle toho autora to fungovalo také tak, že volající se osoby se mohou vzájemně přitáhnout k sobě,“ dodal ještě Harry.

„No, že bys byl nenáročný, to neřeknu, ale pokusím se to promyslet,“ slíbila Susan. Pak se k jeho překvapení sklonila k němu a políbila ho na čelo.

„Když snad nemáš poškozený mozek, asi bys měl zkusit spát,“ sesbírala věci a odešla.

*

Další návštěva byla Tonksová s Williamsonem a Pošukem Moodym. Pátrali po nějakých stopách okolo místa Harryho napadení, ale nenašli nic užitečného. Tonksová byla dost podrážděná.

„Takže toho útočníka bys nepoznal?“ opakovala po několikáté.

„Jo možná bych poznal ten hadr, co měl na ksichtě,“ odtušil Harry. „Dokonce jsem ani nepoznal ten hlas. Pobertův plánek ho nepoznal, podle něj tam nikdo nebyl.“

„Ten tvůj plánek má celkem jednoduchá pátrací a poznávací kouzla, proti nim se dá chránit, rozptylovací kouzla se dají vetkat třeba právě do tkaniny na té kápi,“ poznamenal Williamson. „Zatím mi to tu připadá jako akce ‘divoká svině‘. Rejem okolo sebe a ne a ne najít nějakou bukvici…“

„Jsem ráda, žes to přežil,“ rozloučila se Tonksová a oba bystrozoři vyrazili protřepávat znovu tajemství studentů a školy a hledat nějaké užitečné náznaky. Moody mlčel a tvářil se zuřivě. Vůbec se mu nezamlouvalo, že se mu děje něco pod nosem…

*

„Harry, spíš?!“ probudil Harryho Susanin hlas.

„Už ne,“ konstatoval a podíval se, kde je.

V šeru ho překvapila jakási svítící bublina, ve které jako v televizní obrazovce Bonesovou sedící u stolu, až na to, že to bylo vidět kus od jeho postele asi metr ve vzduchu.

„Tobě se to povedlo!“ pochopil.

„Jo, zkusíme to cestování, podej mi ruku Harry…“ řekla mu Susan.

Harry se ztěžka opřel loktem o postel, aby dosáhnul k vytvořenému magickému ‘oknu‘. Podal Susan ruku a ta se přitáhla k němu na ošetřovnu.

„Funguje to Harry!“ vykřikla radostně, pak ho objala a políbila.

„Nerušíme?“ Ginnin hlas byl skoro naplněn podivným nasládlým jedem. „Že bysme jako přišli později…“

Harry viděl, že na návštěvu s Ginny přišli i Hermiona s Ronem. Tohle vypadalo zvláštně. Nebyl si jist, co se teď bude dít dál, napůl byl na to zvědav a napůl se toho bál.

„Ani ne,“ odtušila rozmarně Susan a provokativně pomalým, skoro kočičím pohybem se odtáhla z Harryho postele. „Tady Harry měl dobrý nápad a já ho zrealizovala. To je v kostce všechno.“

Harry trochu nechápavě sledoval šerm pohledů nad svou hlavou. Pak se celkem moudře rozhodl mlčet a nechat věci vykvasit.

Susan mu podala kartu velikosti běžné karty do Řachavého Petra. Na ní byla jeho postava v hábitu, vyvedená tak asi do pasu. Karta byla na omak skutečně chladná, jak popisoval Zelazny. Hermionu přemohla zvědavost a šla se podívat, vzala si přitom kartu a prohlížela portrét na ní. Když Susan poodstoupila na dva kroky, prohodil šeptem k Hermioně:

„Mohla bys mi tohle prosím přeložit do srozumitelna?“

„Na to nemáme čas,“ odtušila Hermiona rovněž šeptem. „Stejně bys to nejspíš nedokázal pochopit, se svým osobním taktem nosorožce…“

„Dík,“ zavrčel. „Ještě ty chybíš v dělání blbce z mojí maličkosti…“

„Vítej do klubu,“ usmál se Ron. „Aspoň v něm nebudu sám. Ségře nerozumím ani já a to jsem její brácha.“

Hermiona zvedla oči vsloup, Susan si Ginny pobaveně prohlížela a Harry uvažoval, jestli existuje nějaký lektvar nebo kouzlo, které by lidi donutilo chovat se normálně a rozumně. Začal pomalu soucítit se Snapem, který by v téhle situaci asi přišel s nějakou jedovatostí.

„Je od vás moc hezké, že přicházíte potěšit jednoho lazara, ale Susan má pro vás novinku. Tady je karta, která umožňuje mluvit s portrétovanou osobou na dálku a přitáhnout se k ní a možná taky přitáhnout tu osobu, to jsme ještě nezkoušeli. Hermi, mohla bys jít kousek dál a podívat se na tu kartu prosím? Mysli přitom na to, že chceš mluvit s osobou na kartě.“

„Vzhledem k tomu, že na kartě jsi ty, tak by snad měla myslet na tebe?“ nadhodila Susan.

„Ne tak docela, tohle by mělo fungovat pokud možná obecně na kohokoli tímto způsobem nakresleného na kartě. Jak jsi to vlastně udělala, když nemáš Vzor ani Logrus?“

„Nebude se ti to možná líbit. Do inkoustu na malování jsem přidala trochu tvojí krve. Jak jsem tě našla, tekla z tebe a já si jí vzala pár kapek do lahvičky na pokusy.“

Ginny vztekle usykla:

„Tohle je nelegální, ty huso!“

„Jedině, když proti tomu bude Harry protestovat,“ namítla Bonesová.

To se už ale otevřelo okno trumfového kontaktu a ukázalo Hermionu stojící opodál nad prázdnu postelí. Ron se podíval tím směrem a viděl, že tam je obdobné okno, ve kterém jsou vidět zas oni.

„Na jakou štreku to zabírá?“ zajímalo ho.

„Tak to se musí teprve vyzkoušet,“ odpověděla Susan.

Harry se necítil na to, aby se debatní kroužek protahoval moc dlouho a zatím ani na to, aby si sám vyzkoušel cestování trumfovým spojením. Vzal tedy hodinky z nočního stolku a podíval se ostentativně na ciferník.

„No jo, tak už tě necháme v klidu spát,“ řekl Ron rozpačitým hlasem a naznačoval ostatním, aby s ním ‘vyčichli‘.

Teprve pak zjistil, že Pobertův plánek byl celou dobu na stole vedle postele, nevypojený a že nejspíš nikoho nenapadlo, aby se podíval, jestli se na něm nějak objeví trumfové spojení…

*

Ráno ho madam Pomfreyová znovu proklepávala a prohlížela mu zornice očí, než mu dovolila odejít. Až na občasné pobolívání hlavy necítil nic a pocítil zvláštní vděčnost k zabijákovi upírů z Polska, že oslabil jeho spojení s Voldemortem, takže ho teď neobtěžují s ním spojené sny.

*

Dny probíhaly natolik normálně, jak to jen ve škole plné začínajících čarodějů je možné.

Konečně si Harry mohl udělat zase čas na návštěvu Tajemné komnaty. Na tavicí kokile vyryl první kresbu, další kresby udělal podle náčrtku, který obkreslil z Magiometalurgie, křídou na podlahu a začal odříkávat zaklínadlo. Přitom začal i chiromagicky stahovat ‚Oheň‘ do očarované kokily. Když doodříkal mluvenou část kouzla, cítil, že do tavicí nádoby protéká opravdu hodně síly z okolí. Po delší chvíli se ochladil vzduch a na kamenech se začala srážet jinovatka. Zato uvnitř kokily bylo vidět taveninu ze stříbrných zlomků. Harry tam postupně naházel veškeré zbytky kovového stříbra, které byl schopen opatřit, nechal si jen pár drobnějších kuliček jako náhradu za broky do dvou náplní brokové hlavně zbraně.

Jedním z nečekaných účinků kouzla bylo, že poměrně rychle ochlazovalo i odlévací kleště, které se tím pádem sice tolik nepoškozovaly přehříváním, ale Harry měl trochu obavu, aby železo v nich příliš prudkými změnami teplot nezkřehlo a aby příliš rychle zchladlé projektily nebyly vadné. Naštěstí teplota stříbrné taveniny byla natolik vysoká, že se kulky odlily dobře.

Nakonec se mu podařilo odlít skoro šedesát stříbrných kulek ráže 40, z toho jich sedmadvacet nechal v plátěném sáčku jako rezervu. Zbytkem bude střílet a opět vystřílené přetaví.

Když vstal od práce, zjistil, jak strašně sám prochladl. Celá Tajemná komnata byla pokrytá jinovatkou, která v podivném slabém světle zelenavě jiskřila. Ve vzduchu se z jeho dechu srážela pára. Pochopil, že musí pryč odsud, někam do tepla a počkat se střílením dokud se tu aspoň trochu neohřeje vzduch. Uložil tedy vše do kamenné schránky a jak to jen šlo rozházel rozrytá místa v jinovatce kouzlem, dokud se mu nezačalo zdát, že stopy po jeho činnosti nejsou již zřetelné. Se stopami po botách to bylo těžší, ale postupně je za sebou na odchodu smazával. I kamenní hadi se zdáli být nějak ospalí, jako by na ně přišel zimní spánek a na povely syčené hadí řečí reagovali zpomaleně.

Prošel chodbou a viděl, že kouzlo sebralo teplo i z chodby. Příště si sem musí vzít nějaký vhodný zdroj tepla. V knize o tom ale nic nebylo, nejspíš proto, že počítala s normální zavedenou a vybavenou kovárnou.

Dveře k tajnému schodišti se otevřely až po zopakování příkazu, jako by se jim snad ani nechtělo. Když se vlekl a klopýtal po namrzlých schodech, zjistil, že vychlazený prostor končí zhruba ve dvou třetinách výšky schodiště a nad ním je zeď mokrá z opocení a posléze i celkem suchá, normální zeď ze sklepení hradu.

Navlékl se do neviditelného pláště, aby nebudil pozornost, že tu brousí blízko zmijozelských pokojů.

Pobertův plánek sice ukazoval, že vzduch je čistý, ale už k němu neměl tu důvěru, co předtím. Opatrně rozevřel tajné dveře na škvíru a nahlížel do ní, dokonce si pomohl i zaklínadlem: „Visus verere!“ ale nikoho neviděl. Vyšel tedy ven a opět vše zkontroloval.

Když se dostal konečně do míst hradu, kde už opravdu měl co pohledávat, překvapil ho Brumbálův hlas:

„Jsi to ty, Harry?“

Podle Pobertova plánku stál Brumbál opodál, tak tam Harry přistoupil a sundal si neviditelný plášť z hlavy. Brumbál se zviditelnil nějakým svým kouzlem celý.

„Cítil jsem, jak v hradu proudil ‘Oheň‘ jako šílený. To jsi byl ty s tavením?“ zeptal se.

„Ano, povedlo se, mám pětapadesát kulí,“ pochlubil se Harry. „Co myslíte, cítil to ještě někdo kromě vás?“

„Skoro určitě profesoři McGonagallová, Snape a Kratiknot. Možná ti dva bystrozoři a někdo ze studentů, tam si nejsem moc jistý…“ Brumbál se usmál. „Když vím, že jsi to byl ty, nějak to vyřídím nebo zamluvím.“

*

Susan Bonesová se opravdu činila. Po dohodě s Harrym se rozhodlo, že portrétovat na trumfy se bude on, Hermiona, Ron, Ginny, Neville Longbottom a Lenka Láskorádová. Susan sama nechtěla, ale jeden trumf se svým portrétem dala Harrymu. Přemluvila všechny ostatní, dokonce i Ginny Weasleyovou, aby jí dali trochu krve a rozkreslila jejich portréty na karty. Harry zjistil, že karty dovolují přenos mezi jednotlivými místnostmi hradu a při otevřených oknech i do nejbližšího okolí. Ze vzdálenějšího okolí bradavického hradu spojení do hradu možné nebylo, ale bylo možné spojení i s poměrně vzdálenými osobami mimo hrad. Susan připustila, že vyrobila trumf své tety Amélie, ministryně kouzel.

„Ty máš KREV ministryně kouzel?!“ zeptal se jí Harry nevěřícně.

„Ono je občas obtížné odlišit tetu Amélii od madam Amélie Susan Bonesové, ministryně kouzel," vysvětlovala Susan. „Ne, její krev nemám, ale pramínek vlasů ano. Po rozetření na jemno do inkoustu to fungovalo podobně."

„A co ti teta říkala?" byl Harry pochopitelně zvědavý.

„Že pověří Percyho Weasleyho, aby prošel pár mudlovských knihoven a prošel tyhle knížky, jestli tam nenajde něco užitečného."

„Ona se Percyho nezbavila?! Já myslel, že to byl Popletalův člověk."

„Teta mi vysvětlovala, že přátele si máš držet blízko a případné nepřátele radši ještě blíž. Percy není snad ani vysloveně zlý, jen ctižádostivý nad únosnou mez a občas se má tendenci chovat hloupě podlézavě."

Harry si nebyl jistý, jestli má o tomhle mluvit s Ronem, ale nakonec se rozhodl, že raději ne. Stejně tak si nebyl jistý tím, co se Susan Bonesovou. Byla hezká, hodná a chytrá, ale… Jako mnoho jiných věcí to nechal vykrystalizovat samo.

Na návštěvu do Prasinek se nechala k jeho překvapení pozvat. Když viděla jeho udivený obličej:

„Ono není tak snadné mít tetu ministryní kouzel. Tebe nebude nikdo inteligentní podezírat z vyhledávání protekce."

„Co ty víš," usmál se Harry. „Třeba chci tvou tetičku umluvit, aby ze mne udělala bystrozora."

„Na to bude důležitější Dawlishův, než můj názor," odpověděla mu Susan. „Teta Amélie není Popletal, ta používá svou vlastní hlavu po svém."

V Prasinkách potkali Changovou s jejím současným přítelem, tvářila se, jako by nevěděla, kam s očima. Susan si jí prohlížela s jakýmsi pobavením.

„Hezká, ale blbá!" uklouzlo Harrymu polohlasem.

„Jo, ale toho si všimne málokdo. Většina kluků není slepých, ale hloupých," Bonesová na Harryho pohlížela s převahou, na kterou si už zvykl od Hermiony. „Zdá se, že máš tendenci se všechno učit tím obtížnějším a bolestnějším způsobem."

Další setkání bylo horší. Malfoy byl nejen s Crabbem a Goylem, ale také s Pansy Parkinsonovou a Millicent Bullstrodeovou. Pansy na Dracovi visela jako břečťan na hradební zdi, Milicent se střídavě bavila s Crabbem i Goylem.

Harry zjistil, že ho Susan tahá za pravou ruku, kterou se už instinktivně snažil popadnout hůlku.

„Ne tady a ne teď, je tu moc svědků…" šeptala mu do ucha.

Když poodešli kousek pryč, chytila jeho obličej a otočila si ho k sobě.

„Kdyby si tě někdo všimnul, jak se tváříš a kdybys něco provedl, svědek by potvrdil, že jsi měl v očích vraždu!" říkala mu důkladně. „Hlídej si, kdo by tě mohl vidět a kde co děláš."

Zašli si spravit náladu ke Třem košťatům. Při popíjení máslového ležáku a víceméně prázdném tlachání najednou Harry zpozoroval, že Susan kouká kamsi za jeho záda a tváří se pobaveně. Už si na tenhle její výraz zvyknul, tvářila se tak skoro pořád a dávala mu najevo, že ví víc, než on.

„Co tam vidíš tak legračního?" zeptal se nevinně.

„Řekla bych, že malá Ginny nějak žárlí…"

Harry se otočil a střetl se s pohledem Ronovy sestry. Dean Thomas s ní mluvil a podobně jako Harry si nevšimnul ničeho zvláštního.

„Vždt tu je s Deanem Thomasem," namítnul Harry.

Susan se nenamáhala s odpovědí, jen na Harryho vrhla pohled typu 'netušilajsemjaknatvrdlýněkdojenmůžebýt'.

„Většina kluků se orientuje jen očima, v pozdějším věku doplněnýma testosteronem," řekla Susan s přehledem. „Musím si pokecat s Hermionou, aby to tobě a Ronovi vysvětlila až do úplného pochopení, jestli to vůbec bude možné."

Harrymu bleskla hlavou nepříjemná až děsivá myšlenka, že vedle světa, který zná a ve kterém se pohybuje existuje nejen svět jeho nepřátel, se kterými se bude muset v budoucnu tvrdě vypořádat, ale také další, více méně samostatný svět, který připomíná jakousi podivnou pavučinu spletitých vztahů a drbů…

*

„Teda Bonesová, to se tetičce nebude líbit," komentovala jakási mrzimorská studentka, když viděla vracet se dvojici z Prasinek.

„Teta Amélie má na rozdíl od tebe mozek," odtušila s odfrknutím Susan.

Pak provokativně přitáhla Harryho tvář k sobě a políbila ho.

„Teď uvidíš, jak se bude všude šíleně drbat," zašeptala mu do ucha a odešla směrem k mrzimorským prostorům…

*

Výcvik Brumbálovy armády mohl konečně probíhat v učebně, která měla na dveřích cedulku s označením:

Brumbálova armáda, patron posluchárny Harry Potter.

Novinkou bylo, že útočná kouzla vedená proti Susan Bonesové byla často mnohem tvrdší a surovější, než před tím a než vůči jiným studentkám. Susan to zvládala s pobaveným úsměvem a ukazovala, že je dost schopná, aby si s tímhle poradila.

Viktor Krum občas výcvik Brumbálovy armády navštěvoval, ale ukázalo se, že neumí moc ukazovat a vysvětlovat praktické věci. Jeho zápasy s Harrym měly do značné míry exhibiční charakter a když teď přestal Harryho podceňovat, končily nejčastěji remízou.

*

Zdálo se, že proti Susanině vztahu s Harrym mají své námitky i Mladí Smrtijedi, protože se stala nejčastější obětí útoků. Když začala nosit talisman bránící účinkům bolákového zaklínadla, vyzkoušel na ní útočník kouzlo: „Steatopygia!". V podezření byla sice Pansy Parkinsonová, která měla se Susan otevřený výstup, ale její hůlka kouzlo nevypustila.

*

V jednom z mála klidných momentů si Harry udělal konečně čas jít si zastřílet. Naplnil komory bubínku podle návodu prachem, utěsnil namazanými plstěnými ucpávkami a nalisoval do komor stříbrné kule. Do komory brokové hlavně dal dávku stříbrných kuliček.

Terč opřel o baziliškovu mrtvolu. Napadlo ho, že z ní nikdo eventuální ztracenou munici vydlabávat nejspíš nebude a ani si jí nevšimne.

Zjistil, že musí natrénovat i rychlé vytasení rozměrného revolveru zpod hábitu. Oba kohoutky bylo nutné před výstřelem natáhnout. Sice to mohl udělat palcem pravé ruky, ale ztratil při tom záměrnou a musel znova zamířit. Po vystřílení komor bubínku mířeně se rozhodl vyzkoušet pravděpodobnější průběh budoucího souboje. Totiž, že z vytasení zbraně musí rovnou přejít jediným plynulým a rychlým pohybem do výstřelu na spíše tušený, než přesně viděný terč.

Tehdy byl docela vděčný za dlouhou těžkou hlaveň zbraně, která se zvedala méně, než čekal. Pravda ale je, že rozptyl zásahů, jehož dosahoval, byl zatím extrémně velký. Na deset kroků se všechny vešly do svisle protáhlého oválu asi stopu vysokého a půl stopy širokého. Trochu pochyboval, že by se souboj mohl odehrávat na tak krátkou vzdálenost.

Když už měl vystřílené všechny projektily kromě těch v rezervě (poslední kulka se 'třásla' v bubínku trochu osaměle), přistoupil blíž k terči a natáhnul kohoutek brokové hlavně.

BUUM!

Rána z brokové hlavně byla nečekaně silná a zvedla mu ruku vysoko, usoudil, že příště by měl revolver pro tenhle výstřel držet raději oběma rukama. Pravda ale je, že na rukojeti pro prsty obou rukou nebylo dost místa.

Terč byl posledním zásahem zdevastován natolik, že už na něj nezabralo ani kouzlo: „Reparo!". Většinu stříbrných kuliček - broků nenašel, jen pár jich skutečně prosekalo terč. Zbytek nejspíš skončil v baziliškově mrtvole.

Sesbíral dohromady veškeré vystřílené stříbro a začal ho v začouzené místnosti znovu tavit. Tajemná komnata byla vyplněna zápachem spálené síry a dost zadýmená. Slova zaklínadla se drala z krku podrážděného kouřem jen nerada. Konečně měl ale kokilu plnou roztaveného stříbra a z náhle ochlazeného vzduchu se s jinovatkou snášely drobečky sazí.

Oheň, který Harry rozdělal v koutě, byl vzápětí pohlcen 'Ohněm' a se zahučením z něj zmizelo veškeré palivo. Ukázalo se, že ho nepřipravil dost, ale kouzlo nevysálo tolik tepla, jako při předchozím pokusu, také proto, že stříbra k tavbě bylo méně. Získal o kulku navíc, ale to bylo za cenu, že roztavil i nalezené deformované střelivo pro brokovou hlaveň.

*

Další návštěvu si naplánoval za tři dny. Ve vzduchu se stále nacházel zápach, byť už tolik nepřipomínal dým.

Už vytáhnul ze schránky ve zdi lapač střel, když ucítil trumfové spojení. Rychle uklidil vše do původní podoby a povolil prohloubit spojení.

To byl Hermionin objev, která na něj přišla víceméně neplánovaně, když byla ve sprše a Ron jí zkoušel sehnat pomocí trumfu. Podezírala ho, že měl v úmyslu ji šmírovat a dovolila kontakt jen prostřednictvím výměny myšlenek.

Objevilo se ozářené okno, za kterým byla Susan.

„Kde to jseš?" ptala se svědavě.

„V Tajemné komnatě," odpověděl Harry.

„Přitáhni mě!"

Když ji protáhnul trumfovým průchodem, trochu se otřásla.

„Je tu smrad a zima," konstatovala očividné. „Romantičtější místo pro schůzku jsi vybrat asi nemohl."

Nenamáhal se jí říkat, že tu byl za jiným účelem, navíc se docela chtěl pochlubit s tímhle místem.

Podívala se na mrtvolu baziliška a vrhla na Harryho podivně nečitelný pohled.

„Co tu vlastně děláš?"

„Napadlo mě podívat se sem po stopách, jestli tu nebyli ti Mladí Smrtijedi," zalhal.

„A?"

„Neprošel jsem zdaleka všechno, ale řekl bych, že se tu najde tak leda velký kulový," odtušil Harry. „Neřekl bych, že tu za poslední čtyři roky někdo byl."

„Hmmm… Co je támhle?" ukázala do otevřených úst sochy Salazara Zmijozela.

„Tam bydlel bazilišek…" odpověděl Harry. „Nahoře jsem ještě nebyl."

„Dobře, vysaď mě a prohlédneme to."

Postupně vylezli po soše až nahoru. Tam jí nastavil ruce a když do nich stoupla, pomalu ji zvedl, až se přidržela vlezu do baziliškova doupěte. Podal ji nahoru Frakiru, která zůstala nehybná. Natáhla k němu shora ruce. Když s dopomocí vylezl za ní, zjistil, že dál vede nepříliš vysoký tunel, ve kterém by museli lézt po kolenou.

„Lumos!" přikázal své hůlce a rozhlédl se chodbou. Neviděl nic zvláštního.

„Tak pokračujem," řekla za ním Susan se zvláštním rozjařením.

Prolezli po kolenou tunelem, který po nějakých třiceti metrech končil komorou, ve které se mohli postavit. Tam rozsvítila hůlku i Bonesová. Komora byla 'vybavená' jakýmsi vyhlazeným místem, kde bazilišek nejspíš spal, bazénem s nepříliš čistou vodou, do kterého měl asi problémy se vejít a pár průduchy, které byly příliš těsné pro plaza jeho rozměrů. Ty zřejmě vedly zdmi a zajišťovaly ventilaci 'kotce'.

„Visus verere!" přikázal Harry k pravému oku, ale kouzlo pravdivého vidění nic zvláštního neodhalilo.

„Had téhle velikosti mohl možná spát a nežrat celé roky," poznamenala Bonesová trochu stísněně. „Našels něco užitečného?"

Harry nahlédl do průduchů, pak zavtěl hlavou.

„Tak půjdem odsud. Je to tu cítit hady."

Pach skutečně připomínal zápach panující v potulných zvěřincích, napůl nasládlý mrtvolný, napůl úplně nedefinovatelný. Slézání ze sochy dolů bez zajišťovacího provazu bylo trochu ozlomkrk, kouzly si moc pomoci nemohli, protože oba byli nahoře, takže nemohli zdola brzdit eventuální pád.

U východu vzal Harry neviditelný plášť.

„Zjistil jsem, že je sem průchod," vysvětloval. „Je ale blízko Zmijozelců."

Když Susan slyšela, jak Harry syčí na jednotlivé tajné vchody, tvářila se, že jí to není moc příjemné. Když se u dveří do chodby museli vejít oba pod jeden plášť, zkusil ji vzít kolem pasu, ale srazila mu ruku pryč.

Když byli dost daleko a podle Pobertova plánku sami, sbalil Harry neviditelný plášť a doprovodil Bonesovou ke vchodu na její kolej. Tam mu dala polibek na čelo a řekla:

„Promiň Harry, jsi moc fajn a vůbec, ale budeš si muset najít někoho jiného, možná s  trochu dobrodružnější povahou. Z BA samozřejmě neodcházím a pokud bude zapotřebí, JÁ bojovat rozhodně hodlám, co jen budu moct."

S tím zmizela v prostorách mrzimorské koleje…

*

Harryho napadlo, že kdyby byl cynik a uvažoval jen v 'účetních položkách', tak na tomhle vztahu jedině vydělal. Susan se s ním sice rozešla, ale ani zdaleka tak 'dramaticky' jako Cho, už před tím mu zachránila život a zůstala jeho spojencem v Brumbálově armádě. Navíc může ovlivňovat svou tetu coby ministryni kouzel a nikdo jí při tom nebude moci obvinit, že Harryho podporuje jen z důvodu vzájemného 'intimního přátelství'. K tomu dokázala namalovat šest sad fungujících trumfových spojovacích karet pro 'užší kruh' Brumbálovy armády a k tomu navíc dokonce jednu kartu se svým portrétem, kterou dala Harrymu. Navíc mu slíbila, že když bude moci pomoci, tak pomůže. To vše byla pravda, to vše bylo opravdu vynikající, přesto měl ale Harry neodbytný pocit, že ho teď osud zas jednou zatraceně podrazil. Dávno ale věděl, že ‘Osud‘ má morálku dobrou tak leda pro nájemného vraha…

Zpět na obsah

Kapitola 15: Kapitola 15) Pátrání

Kapitola 15) Pátrání

Protože už z prázdnin věděl, že na psychická traumata je nejlepším lékem tvrdá práce až do úmoru, vrhnul se do práce na organizaci Brumbálovy armády s vehemencí, která ostatní asi až lekala. Občas zaskočil i do začátečnických kurzů, které většinou nechával v rukou Ginny a Nevilla. Na všech bylo znát jisté podráždění z trvalých neúspěchů při pátrání po Mladých Smrtijedech.

*

Hermiona naopak uspěla s pokusným trumfem, na který využila Ronovu fotografii, na které obkreslila významné kontury postavy inkoustem s přidanou Ronovo krví. Harry tak nemusel být s dalšími trumfy do budoucna závislý na dobré vůli Bonesové. Nutná zaklínadla Hermioně Susan celkem ochotně prozradila, stejně jako ledasco dalšího. Harry se to dozvěděl ze šeptaného rozhovoru, který asi neměl vyslechnout.

„…co, proč že to Harrymu udělala?!" rozčiloval se Ron.

„No, nejprve prý nevěděla, jestli o něj stojí, tak to chtěla zjistit. Pak tedy zjistila, že sice ne, ale on o ní možná ano. Měla to prý být pro něj jakási studijní lekce. Chtěla mu prý ukázat, že si může strašně snadno splést okouzlení hezkou tváří nebo figurou s láskou a jakou moc nad ním to případně může dát jakékoli bezohledné ženské," vysvětlovala Hermiona. „Jestli to nevíš, Rone, mezi Smrtijedy je dost žen, některé z těch novějších budou mladé, mohou se okrášlit, použít mnoholičný lektvar, cokoli. Harry se musí naučit nenechat se na tohle nachytat a přitom musí zůstat normální. Proto prý potřeboval znovu ‘natlouct čenich‘. Navíc si myslí, že optimální by pro Harryho byla Ginny. Z hlediska genetiky má i pravdu, není to váš příbuzný jako většina čistokrevných kouzelníků."

„To jsem si myslel taky…" připustil Ron. „Zachránil jí život, je to kámoš, nevadilo by mi mít ho za bráchu, i když ze zákona.*"

(*pozn. autora – Brother in Law  - švagr)

„Jenže to ani za jednoho nemůžeš naplánovat… Jo a jestli nedáš ruku z mého zadku, budeš hodně dlouho litovat…"

Harry se potichu vytratil. Nevěděl, jestli zrovna tohle chtěl slyšet. Sám tedy na Hermionu nemyslel jako na dívku, na rozdíl od Rona, zdá se. Ginny by se mu líbila, jenže z ní měl jednak trochu strach, jednak měl obavu, aby se nestala rukojmím proti němu v rukou Voldemorta nebo jeho Smrtijedů. Nemohl zapomenout na obavy, aby neumřela, když bezmocně ležela na podlaze v Tajemné komnatě. Kdykoli se jeho nepřátelé dozvědí o nějakém jeho slabším místě, mohou ho snadno zneužít a on pak ohrožuje celé okolí.

Teď navíc plánoval něco, co možná kouzelnická veřejnost ‘nerozdýchá‘ a každý, kdo s jeho jménem bude spojený by se mohl stát persona non grata. Nápad zkusit Voldemorta odstřelit z nelegálně drženého revolveru je sice svou jednoduchostí krásný, ale i kdyby ho jen vydali mudlovské spravedlnosti, čeká ho pár let ve vězení. Británie zakázala před pár lety držení jakékoli krátké zbraně, ať už pistole, nebo revolveru, schopné více, než dvou výstřelů. Zákonodárci zapomněli nejspíš na pravidlo z Divokého Zákona, že ‘když budou zbraně mimo zákon, budou je mít jen ti mimo zákona…‘ (‘When guns are outlawed, only outlaws have guns‘).

Nejlepší by bylo dostat Voldemorta nějak k tomu bláznivému staříkovi do Polska, ten by se nebál a prostě by udělal, co by bylo potřeba. Kdyby tak ten dědek uměl anglicky, to by mu napsal o radu, ale nebyl si jistý, jestli by u něj Hedvika neskončila na pekáči jako nespočet psů i upytlačené zvěře.

*

Při hodině Kurzu očarovávání zbraní Krum Harryho vyděsil, protože zrovna mluvil o očarovaných střelách. V první chvíli se bál, jestli všechno neprasklo, ale nic tomu nenasvědčovalo. Spíš došlo jen k opravdu nečekané náhodě.

Bumerangům jako házecím zbraním věnoval Krum jedinou drobnou zmínku, sice že je podle nevěrohodných informací očarovávají někteří australští šamani kouzlem přesného zásahu a jistého návratu, ale mnohem více času věnoval stříbrným šípům, šipkám do kuše a kulkám. Británie a nakonec i Bulharsko jsou podle Kruma silně tradicionalistické a používají luky a kuše. Naproti tomu ve Skandinávii bystrozorové využívají střelné zbraně se stříbrnou municí na lovení vendigo, pokud Harry dobře rozuměl jakési málo známé medvědoidní obdoby vlkodlaků. Polští bystrozorové prý používají víc typů munice, protože díky ozáření z Černobylu zmutovala i některá strašidla nebo nestvůry a některé nejsou citlivé na kouzla a dokonce ani na stříbro. Pro lov některých potvor, přicházejících do Polska z Ukrajiny jsou prý nutné střely z Arzenu nebo Antimonu, na něco je potřeba kusí schopných střílet jako šipky dřevěné kolíky bez kovové špičky. Celkově tato hodina vyzněla hodně militaristicky a Harry se dost dozvěděl, aniž se sám musel ptát…

*

Pošuk sice brblal, že trumfy díky obsahu krve zobrazené osoby by mohl nepřítel použít na uřknutí na dálku. Přesto ale rád využil výhody, které zatím utajené trumfy dávaly.

Díky tomuto spojení rozběhli novou vlnu pátrání po bradavickém hradě, de facto na něm vyhlásili policejní hodinu. Hrad pročesávali tři skupiny tvořené vždy jedním bystrozorem, jedním ze studentů ‚vnitřního kruhu‘ Brumbálovy armády a občas i někdo další ze studentů. Harry obvykle doprovázel Williamsona, Neville Pošuka Moodyho a Hermiona Tonksovou. Ron věnoval hodně času přípravě nebelvírského famfrpálového týmu, Lenka Láskorádová měla s trumfy smíšené a hodně nepravidelné výsledky, jako bohužel s většinou magie a Ginny byla zapotřebí, aby zaskakovala za chybějícího Harryho nebo Nevilla na trénincích BA.

Během pátrání měli navzájem otevřená trumfová spojení, sledovali a koordinovali na Pobertově plánku svůj postup. Občas zkoušeli sledovat s pomocí plánku některého podezřelého, hlavně Malfoye nebo Parkinsonovou, ale při ničem je nepřistihli.

Ani tímto způsobem pročesávání ale nedosáhli žádných výsledků a útoky pokračovaly. Pořád to sice vypadalo, jako když si někdo hraje, nebo taky možná trénuje…

Z důvodu těchto pokračujících útoků byl až do vyřešení odvolán famfrpálový zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Studenti to přijali se smíšenými pocity. Čtvrtina jich nadávala Mladým Smrtijedům, že si nedají pokoj, čtvrtina profesorům, že se rozhodli zápas odložit a (větší) polovina Harrymu Potterovi a Brumbálově armádě, že není schopná tenhle problém vyřešit…

*

Harry se při střelbě celkem zlepšoval, naopak začalo být trochu problémem, že pomalu docházel prach od Freda a George. V atmosféře neustálého hlídání a pátrání se dalo jen těžko propašovat nenápadně do hradu pár liber střelného prachu typ ‚Zelená trojka‘.

Nejtěžší bylo vyřešit, aby se při tasení nezamotával do hábitu a aby při současném natahování kohoutku nestrhnul mušku. Nedalo se s tím dělat nic jiného než až 'do zblbnutí' trénovat nasucho. Harry si tak sám ověřil starou pistolnickou pravdu, že nestřílí pistole, ale ruka…

*

Hodiny Nitrobrany byly stále nepříjemnější. Snape začal Harrymu zakazovat používat hůlku, protože v případě, že tuhle schopnost bude potřebovat, asi jen těžko bude mít k dispozici svou hůlku, ale jen to, co bude mít sám ve své hlavě.

Při Snapeově vysvětlování měl Harry neodbytný pocit, že k němu profesor nemluví anglicky, ten dával najevo, jak neskutečně nesmírně tupým studentem Harry Potter je.

Navzdory tomuto měl dojem, že se pozvolna zlepšuje.

*

Jedna z hodin Pokročilých kurzů lektvarů Harrymu opravdu znatelně zvedla náladu.

Vyráběli Lektvar blouznivých snů, Harry měl už skoro hotovo, když si potřeboval přinést 'opomenutou' přísadu, králičí krev, která se měla přidávat až při zchlazování. Náhle se Harry otočil ke svému stolu a uviděl Malfoye, jak zdvihá ruku nad jeho kotlík.

„Mótio Retardátus!" zasáhnul jej rychle zezadu zpomalovacím kouzlem a šel se podívat, co to jeho sok chtěl tropit s jeho lektvarem.

Totéž šel udělat i profesor Snape a teď se střetli u Malfoye ztuhlého uprostřed pohybu.

„Tak co to tu provádíte, pane Pottere?" zeptal se Snape.

Harry neodpověděl, ale poodstavil svůj kotlík kus dál od věcí, které by případně mohly vypadnout z Malfoyovy ruky. Snape byl, snad trochu proti své vůli, zvědavý a nechal Harryho jednat. Ten se toho rozhodl využít a přinesl ke svému stolu Malfoyův kotlík s lektvarem, který byl ještě horký, protože ještě nebyl odstaven z plamene. Parkinsonová se mu v tom pokusila zabránit, ale uhnula před namířenou hůlkou. Učebna se ztišila do napjatého očekávání.

První předmět vypadl z Malfoyovy ruky a pozvolna dopadl na stůl. Harry a Snape se málem srazili hlavami, jak se chtěli podívat, co to je.

Harry identifikoval kousek nahrubo rozdrceného tělíčka brouka Puchýřníka lékařského, Lytta vesicatoria, známějšího jako 'španělská muška'. Ten do tohohle lektvaru nepatřil. Podle Harryho odhadu by se lektvar přídavkem změnil v jednu z mnoha verzí zpuchýřujícího lektvaru. Když by se přidal do již trochu vychladlého Harryho kotlíku, mohlo by vše zůstat víceméně v klidu, eventuálně nějak vyvřít až po chvíli, kdy už by byl Malfoy bezpečně pryč.

Harry ale přinesl Malfoyův kotlík s mnohem teplejší tekutinou a teď ho postavil pod jeho ruku. Odnesl svůj kotlík k vedlejšímu stolku k Nevillovi a přenesl si tam i sešity a knížky. Pak se v klidu díval, co se bude dít dál a Snape se fascinovaně díval také. Snad poprvé k němu Harry na chvíli pocítil cosi podobného sympatiím.

Do kotle s horkým lektvarem dopadly další kusy hrubě nadrcených broučích tělíček. Správně by měly bít najemno rozdrcené v třecí misce, ale to by nevyvolalo žádoucí efekt. Když kusy pozvolna krouživým pohybem klesly na dno kotlíku, už na Malfoye zírala celá učebna.

„Ploff!" z kotlíku vychrstlo tak půl pinty zkaženého lektvaru a důkladně Malfoye zasáhlo. To už pomalu přestalo učinkovat i zpomalovací kouzlo, takže si Malfoy mohl přitáhnout ruce k obličeji a prohlédnout si rašící boláky.

„Pane Malfoy," dokončil jeho utrpení Snape. „Mohl byste mi prosím ukázat, na kterém řádku návodu je pokyn přidat nahrubo nadrcené španělské mušky? Srážím zmijozelu deset bodů za vaši neschopnost. Váš lektvar mohu hodnotit jedině jako H. Napíšete do příští hodiny jednostránkový esej o účincích španělské mušky a dvoustránkový esej o hlavních složkách Lektvaru blouznivých snů."

Když se Snape vrátil ke katedře, spolužáci se dostatečně vynasmáli, přitočil se k Malfoyovi Harry:

„Jestli máš s Parkinsonovou nějaké problémy s erekcí, madam Pomfreyová ti dá něco spolehlivějšího a bezpečnějšího. Nemusíš to zkoušet zrovna se španělskými muškami, ničí to ledviny. To i mudlovská Viagra je o hodně lepší!"

S úsměvem pozoroval, jak Malfoyův obvykle pobledlý obličej rudne a jak spolužáci a dokonce i profesor Snape dusí výbuch smíchu…

*

Mnoha lidem na škole zlepšila náladu pokaženou útoky, následnými prohlídkami a zrušeným famfrpálovým zápasem, skutečnost, že se přišel předvečer Svátku všech svatých, Halloween, při kterém byla vždy velká večerní oslava.

V nebelvírské společenské místnosti se probíralo, co by se dalo podniknout, když teď budou profesoři snad tolerantnější k 'drobným výstřelkům' a kdy se 'snad i bystrozorové budou chovat jako lidi'…

Náhle přiběhla Parvati Patilová:

„Někdo unesl Hermionu! Není v ložnici, všechno je tam zpřeházené, Křivonožka je zavřený v přepravce!"

Zpět na obsah

Kapitola 16: Kapitola 16) Znovu do Tajemné Komnaty

Kapitola 16) Znovu do Tajemné Komnaty

Nebelvírská společenská místnost nejprve ztichla, pak vybuchla spoustou hlasů. Harry pokrčil rameny a pokynul Ronovi s Nevillem, aby šli k němu.

„Budem to muset začít organizovat… Chovají se jako kuře, kterému někdo useknul hlavu a ono pořád běhá po dvoře, dokud nevykrvácí,” zavrčel. „Přitom mám takovej blbej pocit, že máme jen zatraceně málo času.”

„Pojď sem Parvati!” zahulákal na celou místnost. „Někdo to zaběhněte říct Brumbálovi a bystrozorům, hlavně Tonksové. Jděte ve trojicích,” dodal ještě.

“Ty nepůjdeš?” zeptal se kdosi.

„My se po ní s Ronem zkusíme mrknout sami,” odsekl Harry. „Nemáme čas zajišťovat úplně všechno.”

„Nejdřív ze všeho se podívám, jestli u Hermiony v ložnici nenajdu nějaké stopy…”

„Jak se chceš dostat přes očarované schodiště?” nedalo to Ronovi.

„Neville, půjč mi prosím na chvíli můj trumf,” požádal Harry.

Neville vytáhl svůj paklík karet a vytáhnul tu s Harryho portrétem. Harry pozdvižením obočí komentoval skutečnost, že na tomhle portrétu má v levé ruce tasenou dýku. Neville má na portrétu v jeho vlastním paklu taky dýku v ruce… Bude si muset pohovořit se Susan Bonesovou, jestli bude příležitost.

Harry kartu podal Parvati:

„Běž prosím nahoru do ložnice a zkus myslet na tu kartu, tedy na portrétovanou osobu…”

„Mám myslet na tebe?” Parvati po něm hodila tak nechápavý výraz, že by jí byl Harry nejradši uškrtil.

„To jsou komunikační karty,” začal trpělivě. „Uvidíš, co to udělá.”

Když odešla a když viděl, že se otvorem v portrétu vytratily i dvě trojice se zprávami pro Brumbála a pro Tonksovou, začal mluvit pološeptem, aby ho neslyšeli ostatní v místnosti.

„Neville, ty prosím zajdi do naší ložnice, pod mou postelí je v kufru neviditelný plášť. Schovej ho u pod hábit a vrať se sem. Já si obhlídnu, doufám rychle, odkud a jak Hermionu unesli a pak ji s Ronem půjdeme hledat. Brumbál nejspíš vyhlásí zákaz vycházení z kolejí a zruší nebo odloží halloweenovou oslavu. To už ale musíme být venku. Neville půjde chvíli po nás v tom neviditelném plášti, tak ale, aby si nikdo nevšimnul, že zmizel. Chvíli na něj počkáme, ne ale víc, jak pět minut. Neville bude muset zůstat neviditelný jako zadní hlídka a svědek. Neměl by zasahovat, jen nám dát čas od času nenápadně vědět, že je stále přítomný. Nevím, jestli najdu nějaké použitelné a zajímavé stopy a pochybuju o tom,” snažil se Harry rychle všechno vysvětlit. „Proto plánuju jednu ne úplně legální věc a mohu se snadno mýlit. Proto aspoň Neville by měl mít šanci dostat se na post bystrozora, kdyby mne vyrazili. Rone, nedokážu říct, jak dopadneš ty, pokud kiksnu, ale nebude to asi třikrát skvělé. Proto by mělo být všem jasné, že jsem tě do toho namočil já.”

„A co to chceš udělat tak děsnýho, že s tím takhle šílíš?” zeptal se Ron.

„Pokud nebudu mít stopy, které by napovídaly něco jiného, budu předpokládat, že jedním z pachatelů JE Draco Malfoy. Takže ho hodlám chytit a s pomocí Prstenu Pravdy z něj dostat všechny informace, které má. A hodlám k tomu použít dost nevybíravé metody, které mne možná budou stát kariéru bystrozora, ale pokud to vyjde a pokud mne instinkt neklame, tak bysme měli Hermionu zachránit.”

*

To se už konečně otevřelo okno trumfového spojení. Někteří z nebelvírských studentů se na obraz udiveně dívali. Z obrazu zírala Parvati Patilová a tvářila se překvapeně.

„Podej mi ruku!” houkl na ní Harry. „Fajn a teď mne přitáhni!”

Trumfový průchod se zavřel. Mladší studenti pokračovali ve vzrušené debatě, Ron vyrazil dát dohromady potřebné lektvary a Neville pro neviditelný plášť. Jestli má Harry nějakou divnou předtuchu, nebude nikdo riskovat nebýt připraven…

*

V ložnici z Hermioniných věcí nezjistil Harry opravdu nic užitečného. Kouzlo pravdivého vidění ani Frakira nic nenašly, protože netušil, kde schovává svůj paklík trumfů, nevěděl, jestli zmizela s nimi nebo bez. Věci byly skutečně rozházené jako po zápase a Křivonožka v přepravce vypadal jako po účinku omračovacího kouzla. Parvati na něj celou dobu zírala s jakousi němou nadějí a zděšením dohromady.

„Fajn Parvati, tady jsem skončil,” usmál se na ní, ale vypadala ještě zděšenější. „Třeba tu něco najde Brumbál, McGonagallová nebo Tonksová. Já se vrátím k Ronovi a podíváme se po škole.”

„Když projdeš po schodech, bude poznat, žes tu byl,” špitla se sevřeným hrdlem. „A všichni řeknou, že se mnou, a…”

„Trumfem sem, trumfem pryč…” sdělil Harry s úšklebkem a odebral jí kartu, kterou pořád už neužitečně držela v ruce. „O tomhle mluv co nejmíň, jo?”

Pak vytáhnul Ronovu kartu a nechal se přitáhnout zpět do společenské místnosti. Přepravku s Křivonožkou držel v ruce.

„Mám ten tvůj plášť!” zašeptal Neville.

„Výborně Neville!” pochválil ho rovněž šeptem Harry. „Takže ty to budeš mít asi nejtěžší. Tebe si nikdo nemá všimnout, nás nesmějí přehlédnout.”

Ron vstal a společně prošli otvorem v portrétu.

„Visus verere!” vyvolal Harry a po něm i Ron pravdivé vidění.

Poodešli do nejbližšího výklenku.

„Víš Harry, Hermiona, já ti hrozně děkuju, co děláš a tak…” Ron z nějakého důvodu mluvil rozpačitě.

„Fajn, kdyby mi něco nevyšlo a vám jo, tak po mně pojmenuj jednoho syna, jo?” řekl mu na to Harry.

„Tak daleko nej… Ty to víš!?!”

„Ne, jsem slepej, hluchej a k tomu mentálně zaostalej,” uklidnil ho Harry.

Začali prohlížet Pobertův plánek. Hermionu nemohli nikde najít, ale Malfoye našli kousek od zmijozelské koleje.

Harry vyndal rozzuřeného Křivonožku z přepravky. Sice po něm párkrát sekl drápy, ale Harry ho nakonec chytil za volnou kůži za krkem a zabořil oči do kocouřích očí.

-Běž najít a chránit Hermionu!- snažil se mu opakovaně vnutit myšlenku.

Nechal toho, až když uvnitř, jakoby vzadu v hlavě zaslechl nevrlé mňoukavé zavrčení:

-Ano, pane.-

S tím pustil Křivonožku, který se rozběhl zhruba stejným směrem, kterým směřovali i oni.

„Co ta kysna?” ukázal Ron na kočičí přepravku. „Tu někde odlož!”

„Myslím, že jí budem potřebovat,” řekl Harry a zatvářil se tajemně. „Snaž se mluvit co nejméně a předstírej, že chápeš, co dělám.”

To už na ně opatrně šeptal Neville, že je tu prý taky.

„Neville, ty nesmíš mluvit, dupat a vůbec, rozumíš?”

Poklepání po rameni byla odpověď.

„Fajn, jdem ulovit Malfoye!”

*

Cestou je skoro ohlušilo hlášení vyřvávané magicky zesíleným a rozšiřovaným hlasem profesorky McGonagallové: “Je vyhlášen zákaz vycházení až do odvolání, zůstaňte v prostorách svých kolejí, dokud vás váš ředitel koleje nepropustí. Pokud nejste v prostorách koleje, ihned se tam co nejrychleji vraťte!”

Hlášení společně ignorovali a vyrazili vpřed…

*

Konečně prošli hradem až k místu, na kterém byl na plánku bod se jménem Draco Malfoy. Bylo to nedaleko tajných dveří na schodiště k Tajemné komnatě.

Konečně i uviděli nezaměnitelnou blonďatou hlavu protivného studenta Zmijozelu.

Harry položil přepravku a vytáhnul hůlku.

„Nazdar Draco!” ozval se.

Malfoy se otočil s hůlkou v ruce:

„Crucio!”

„Protego!” zkusil Harry a kupodivu jeho štít dostačoval proti ne dost silné kletbě. To už ale Ron zpoza jeho zad kontroval:

„Mdloby na tebe!”

Malfoye to odhodilo na zeď, kde dostal ještě druhý, zdvojený zásah, po kterém padnul k zemi.

Harry Malfoyovi odebral hůlku a všechny předměty, na které Frakira reagovala podrážděně. Dal je do plátěného pytlíku, který měl Draco v kapse a podal je Ronovi.

„Teď uvidíš, proč ta přepravka,” řekl a s mávnutím se hůlkou dotkl ležícího omráčeného Draca. Ten se k Ronovu (a popravdě řečeno trochu i Harryho) překvapení změnil v bílou fretku (přesněji freťáka).

Harry drapsnul freťáka za volnou kůži za krkem a odnesl ho zavřít do přepravky. Obhlíželi znovu společně Pobertův plánek, když se za jedněmi dveřmi objevila tečka s označením Hermiona Grangeová. Když přišli k těm dveřím, zjistili, že se nedají otevřít.

„Tohle rozhodně není náhoda!” tvrdil Harry. „Tak blízko Zmijozelu!”

„Proč je vidět až teď a tak najednou?” nechápal Ron.

„To nejspíš Křivonožka,” odpověděl mu Harry. „Asi měla na hlavě tu smrtijedskou kápi a on jí to shodil.

„Vždyť to je jen obyčejný kocour!” namítl Ron.

„To se pleteš, je to buď maguár, nebo kříženec maguára a kočky,” odpověděl Harry.

Našli dveře, o které se jednalo, ale nedokázali je otevřít. Pobertův plánek ukazoval heslo formou jakýchsi nepochopitelných symbolů, které nedokázali přečíst.

„Co teď?” zeptal se Ron

„Zeptáme se Malfoye, jak se to otvírá.”

„Je v bezvědomí a je z něj fretka, jak nám asi odpoví?!” rozčiloval se Ron. „Netušil jsem, že tohle umíš…”

„Normálně ne, ale Malfoy už jednou fretkou byl, když ho do ní proměnil Barty Skrk. Podle učebnice pokročilého proměňování je objekt, přeměněný ze své normální formy do jiné, poznamenaný a už se může znovu opakovaně změnit snáze v to, co už jednou byl. Tak tu máme fretku z Malfoye, kterou docela snadno dostaneme do Tajemné komnaty, kde se ho vyptáme na podrobnosti. A to fofrem!”

Došli k hádkovi otvírajícímu cestu na schodiště dolů:

„Otevři!” zasyčel na něj Harry.

„Lumos!” udělal Ron světlo a sešli po schodech. Neville to úplně bez hluku nezvládl, ale nezdálo se, že by si toho někdo kromě Harryho všimnul.

Prošli pod vchodem, kterým sem před lety s Ronem doklouzali po tobogánu určeném pro baziliška. Nad rozhrnutým závalem Ron zakroutil hlavou.

„Ty jsi tady teď někdy byl?”

„Jo byl,” odpověděl Harry.

„A proč?”

„Neptej se a já ti nebudu lhát!” požádal Harry. „To je už tak dost velký průšvih, na to abych tě do něj případně namočil.”

*

Kousek od vchodu do Tajemné komnaty Harry Malfoye proměněného ve fretku vysypal z přepravky.

„Proč ho chceš pouštět tady?” nechápal Ron.

„Aby viděl, že jediná další možnost mimo spolupráce s námi je smrt,” vysvětlil mu Harry studeně.

„Enervate!” probudil bílého freťáka a pak s ním začal pohyby hůlky bušit do podlahy i do stropu. Po šesti úderech jej klepnutím hůlky zas proměnil zpět do lidské podoby. Blonďák se trochu motal a byl uválený a nezvykle špinavý.

„Pouta na tebe!” poutací kletba ho pomohla dostat do patřičné nálady.

Harry s Ronem ho vzali každý z jedné strany za ruku v lokti a vlekli ho ke vchodu do Tajemné komnaty.

„Koukej Draco, tady to udělal ten tvůj Salazar Zmijozel.”

Harry se postavil před oba velké hady ve vchodu a zasyčel na ně:

„Otevřete!”

Prošli vchodem, Harry počkal, než mu na rameno poklepe Neville a pak dveřím přikázal:

„Zavřít!”

„Takže Malfoyi,” začal mu vysvětlovat situaci. „Jak vidíš, sem se dostane jen hadí jazyk. Jestlipak máš ty hadí jazyk, co Draco?”

„Co chcete?!” rozhlížel se vyděšeně Malfoy okolo sebe. Zvláště ležící mrtvola baziliška se mu vůbec nelíbila.

„Schválně Malfoyi, co bysme tak asi mohli chtít,” začal Ron.

„Jak se dostanem k Hermioně!” zařval Harry.

„Snad byste se mohli dohodnout, kdo bude ten hodnej a kdo ten zlej…” zkusil si dělat legraci Malfoy.

Harry ho kopnul opět kolenem do rozkroku. Když se bolestí zhroutil na zem, dal mu pod nos svou ruku s Prstenem Pravdy na prostředníčku.

„Tohle je Prsten Pravdy!” vysvětlil mu. „Pokud mluvíš pravdu, zůstane ten kámen modrý. Když uslyší lež, zrudne. A já tě budu mlátit tak dlouho, dokud nebudu s odpovědmi spokojený.”

„Takže ještě jednou. Jak se dostaneme k Hermioně?”

„Nevím, kde je!” zaječel Malfoy a vytřeštil oči, když kámen zrudnul.

„Ale to je opravdu špatné…” řekl Harry a pěstí udeřil Malfoye na solar plexus.

Když znovu popadnul dech, zopakoval otázku:

„Jak se dostaneme k Hermioně?”

„Já neznám heslo!” zakňučel Malfoy a skoro se tvářil radostně, když kámen zůstal modrý.

„A kdo zná heslo?”

„Náš vůdce,” vypadlo z Malfoye. „Netuším, kdo to je, ale chodí v těch brýlích z Kratochvilných Kejklů, potterovkách. začal nás dávat dohromady a když jsem chtěl být vůdce já, tak mě setřel a omlátil o podlahu.”

„Jak víš, že to nejsem já?” zeptal se Harry.

„Jednak by ses mě tu nesnažil umlátit, jednak nemáš červené oči a šeptavý syčivý hlas. Řekl bych, že je to někdo, koho sem poslal Pán Zla jako svého zástupce, aby nás vedl, než sem přijde.”

„Jak sem chce přijít?!” zeptal se Harry zuřivě.

„Když ti to řeknu, zabije mě!” kňučel Malfoy.

„Když mi to neřekneš, zabiju tě já,” ujistil ho Harry.

Ron se na celou scénu díval se zvláštním výrazem ve tváři. Ginny mu už něco odsud popisovala, ale teprve teď viděl mrtvého baziliška na vlastní oči a navíc viděl zuřivý vztek svého dobrého kamaráda, který hrozí skončit vraždou. Kdyby neměl takové obavy o Hermionu, asi by to už dávno odpískal, ale takhle se toho neodvážil. Tušil, že Neville je o dost tvrdší a teď mu došlo, že to bude asi Neville, kdo si bude případně krýt navzájem v boji záda v pozici bystrozorů, jemu že zbývá se pokusit prorazit v profesionálním famfrpálu nebo se stát jako otec ministerským úředníkem, případně jít pomáhat Fredovi s Georgem do Kejklů. Tohle ale nebyla práce pro něj…

„Budeme ho asi muset chvíli podusit, aby změkl," použil Harry kuchyňský příměr. „Ono mu to za chvíli dojde a ještě bude prosit, aby mohl hovořit. Máme čas."

Zpět na obsah

Kapitola 17: Kapitola 17) Krvavý Samháin

Kapitola 17) Krvavý Samháin

„Vážně jsi tak hloupý, Pottere, že nevíš, CO je DNES za den! Myslel jsem, že už jsi mezi námi dost dlouho. To si myslíš, že Halloween, předvečer Svátku všech svatých jako všechny ty hloupé mudlovské dětičky, co se převlíkají za čaroděje nebo příšery, že je to prostě jen další, trochu zvláštní svátek?!" Malfoy mluvil pohrdavě a přitom propichoval Pottera očima. „Dneska je Samháin, den Moci, dneska jsou oslabená ta vaše 'dobrá' kouzla a posílená ta naše, ta mocná."

Ron na potvrzení Malfoyových slov kývnul hlavou a zatvářil se zděšeně.

„Dobře," Harry se zvládl kysele pousmát. „Chceš umřít teď, když je 'tvoje strana' na vrcholu moci, nebo nám pomůžeš a zůstaneš naživu?!"

„Ty bys mě vážně kvůli té mudlovské šmejdce zabil?!" Draco se choval stále ještě arogantně. „Vždyť to by Brumbál nevydržel, aby si jeho protekční Pottříček ušpinil ručičky."

„Tady jsme v Tajemné komnatě, jestli sis nevšimnul," ujistil ho Harry. „Tady to zůstane jen mezi náma třema a tím mrtvým baziliškem. Jinak, jak chceš, máme čas."

„To se teda mýlíš!" Malfoyovi se podařilo sebrat zbytky pochroumaného sebevědomí rychleji, než by Harry věřil, že je to možné. "Náš vůdce říkal, že nejlepší čas pro oběť je jedenáct večer a kolik to je? Půl deváté?! Když tam nebudu, dojde jim, že něco nevyšlo a že to víte, takže oběť patrně urychlí…"

„OBĚŤ!?!" zavyl Ron vztekle.

„Náš vůdce říkal, že máme na kamenném oltáři probodnout srdce panenské čarodějnice zrozené mezi mudly a přitom mocné. Tou obětí že se otevře brána, kterou přijde Pán Zla i jeho služebníci sem do Bradavic. Před chvílí jsme se dozvěděli, že v tajné místnosti je už připravená. Myslel jsem si, že to asi bude Grangeová, ale nevěděl jsem to a sám jsem jí neunesl. Pottere, jestli si myslíš, že jsi na škole jediný hadí jazyk, tak se dost pleteš. Vůdce otvírá ty dveře pokynem v hadím jazyce."

„Dobře, pokusím se poslechnout si to heslo ze tvých vzpomínek, Malfoyi. Legilimens!" Harry se dostal do Malfoyových vzpomínek poměrně snadno, ale připadalo mu to, jako když klouže slizkým bahnem. Vzpomínky na podivné obřady v tajné místnosti byly jejich zajatci zřejmě nepříjemné, takže se je snažil vytěsnit. Navíc zjistil, že ten jejich 'vůdce' vystupuje ve vzpomínkách jen v maskovací kápi Smrtijeda nebo v brýlích propůjčujících Harryho podobu. Teď si už nebyl tolik jistý, jestli se tenhle 'žertovný' předmět bratrům Weasleyovým opravdu povedl. Mezi vzpomínkami zaujala jedna, kdy se spolu s dalšími zmijozelskými opil propašovanou ohnivou whisky a ráno se probudil s obrovským oknem a s nahou Millicent Bullstrodeovou v posteli. Protože na toto téma našel pár vzpomínek s Pansy Parkinsonovou, předpokládal logicky, že jde o omyl způsobený opilostí… S tím by šlo možná Malfoye vydírat, ale nebyl si jistý. Když mu to řekl, tak se jim blonďák jen vysmál:

„Bullstrodeovou jsem nechal Crabbemu a Goylovi. Těm docela vyhovuje… Když se o mě tohle roznese, mě to nijak neublíží, takže prosím, posluž si."

Bylo jasné, že pokud nebudou schopní Malfoye donutit spolupracovat dost rychle, nemuseli by se odsud dostat včas k tajným dveřím, za kterými drželi Hermionu. Výhrůžky na něj zdá se neměly ani omezený efekt.

Dokonce ani Brumbálův dar příliš nepomohl. Malfoy sice při pohledu na Harryho prsten pravdy nemohl lhát, mohl si ale podstatnou část pravdy nechat pro sebe. Hořel jim čas…

V téhle časové nouzi ho napadlo jediné dost rychle schůdné řešení:

„Zavedeš nás k těm dveřím," oznámil Dracovi. „Jestli neumíš otevřít ty dveře ty, počkáme si na toho vašeho 'vůdce', aby nám otevřel."

„To bys mi musel vrátit hůlku, ušklíbl se Malfoy. „Když tam budu bez ní, každému to bude nápadné."

„Dobře…" Harry se přiblížil ke svému sokovi na dosah.

Blonďák s vyzývavým úsměvem čekal. Spoléhal se na to, že jej Harry nezabije na místě ani nepoužije žádnou ze Kleteb, které se neodpouštějí, prostě pro to, aby neztratil sám sebe.

Nepřítele musíš vždycky překvapit! Tahle rada je jednoduchá, ale ne vždy to zabere a ne vždy je nějaké překvapeníčko po ruce. Harry se spolehl na to, že jeden trumf v rukávu přeci jen má. Položil Malfoyovi na rameno pravou ruku a poručil Frakiře: -Nepřítel, sleduj jeho mysl!-

Bylo skoro komické sledovat, jak se nafoukaný úsměv mění na výraz děsu, když se oživlé lanko přeplazilo z Harryho ruky a podlezlo jeho hábit. Když se obtočilo kolem Dracova krku, vypadalo to, že blonďák omdlí. Sice o oživené škrticí šňůře věděl, ale zapomněl na ni a netušil, co všechno umí.

„To je Frakira," vysvělil mu Harry skoro laskavě. „Teď tě bude hlídat a prohlížet tvé myšlenky. Když ucítí, že bys měl v úmyslu nějakou zradu, prostě tě uškrtí. Než ji nějakým kouzlem ovládneš nebo rozbiješ, připraví tě nejprve o dech. Jak že jsi to na tom s čistě mentálními kouzly, bez pomoci mluvených zaklínadel?"

Když Ron viděl, že Malfoy už konečně 'změkl', vrátil mu hůlku.

„Tak hni sebou, ty čistá krvi!"

Harry se mohl jen modlit, aby se něco nestalo s Nevillem, který na sebe vzal úloh zadní hlídky. Na odchodu ucítil, jak mu Neville pod neviditelným pláštěm šlápl na nohu a chytil ho na chvilku za ruku. Uvažoval, jestli má vzít nabitý revolver s sebou, ale usoudil, že ten 'vůdce' je spíš Voldemortův agnet, nikoli Voldemort sám. Proto by měla zbraň raději zatím zůstat utajená…

„Když teď jdeš s námi, udělej laskavě světlo, Malfoyi."

„Copak, neumíš si ho udělat sám?" nepochopil oslovený. „Dobře - Lumos."

Harry se spoléhal na to, že při osvětlení jen od jedné hůlky si nevšimne příliš mnoha informací. Navíc bylo žádoucí, aby před případným soubojem byl už protivník trochu unavený, mohl by udělat více chyb.

„Otevři!" zasyčel Harry hadí řečí na dveře. Už mu to docela začínalo jít. „Zavři!"

„No Malfoyi, ještě jedna maličkost," ozval se znovu Harry. „Protože ti nevěřím, ani co by se za nehet vlezlo, půjdeš se zavázanýma očima. Neboj, povedeme tě, abys nezakopnul. Jen si prostě nepřeju, abys příště přesně věděl, kde Tajemnou komnatu hledat."

S tím Ron vytrhl pruh černé látky z podšívky Malfoyova hábitu a zavázal mu oči.

Dorazili ke spadaným kamenům, během přelézání si Draco sice sundal pásku z očí, ale brzy si toho všimli a Ron mu oči znovu zakryl. Ještě nedošli ani na dohled k tajnému průchodu, takže byl Harry celkem klidný.

„Nehraj si Malfoyi!" doporučil. „Když se Hermioně něco stane, nepřežiješ to!"

Když Malfoy na vcelku rovné podlaze potřetí zakopnul, nakopl ho Ron do zádi.

„Opravdu mě neser Malfoyi," doporučil mu 'jemně'. „Opravdu tě zabiju, jestli se Hermioně něco stane. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám," ujistil ho.

Konečně došli k tajnému průchodu.

„Otevři!" zasyčel Harry na nenápadnou kresbu hádka.

Svižným, spíše stále se zrychlujícím tempem vyšlápli schodiště v chodbě. Harry zkontroloval Pobertův plánek. Nikdo na něm nebyl, ale po zkušenostech s vlastnostmi smrtijedských kápí přesto do chodby vešel velmi opatrně. Dveře se odsud daly otevřít bez hesla, ale po zavření je už nešlo odlišit od okolní zdi. Byli blízko tajné místnosti s Hermionou a také blízko zmijozelským kolejím. Nikoho neviděl, proto pokynul Ronovi, který vyvlekl Malfoye ven. Když mu Neville, pořád pod neviditelným pláštěm, stisknul rameno, jako že je tady a připraven, zavřel dveře a sundal Maloyovi pásku z očí.

„Kde a kdy se máš sejít s těmi svými gorilami?" zeptal se Ron.

Malfoy se rozkoukával a předstíral, že přemýšlí o odpovědi.

„Frakira tě uškrtí, jestli nebudeš spolupracovat," ujistil ho Harry. „Nevím, jestli jsi fanatik jako byla třeba Belantrix Lestrangeová, ale pokud ne, mluvení je to jediné, co ti může zachránit kůži. Taky bychom se mohli rozhodnout, udělat z tebe zas fretku a tu dát sežrat hypogryfovi Klofanovi. Pamatuješ si na Klofana?! Ten fretky rád…"

Malfoy naznačil rukou směr:

„Měli jsme se sejít u komory, co tam máme ty kápě,“ přiznal. „Tak asi za deset minut…“

„Tak tam pomalu půjdem," rozhodl Harry. „Ty na ně zavoláš," oznámil ještě Malfoyovi.

Pohled, který Mladý Smrtijed vrhnul, byl dost opovržlivý: "Ty bys to snad udělal?"

„Ne Malfoyi," odpověděl Harry. „Jenže mravný a čestný hrdina jsem tu já, jestli sis nevšimnul. A můžu tě kopat tak dlouho, dokud si nevšimneš…"

Malfoy si odfrknul, protože tohle asi nebyl jeho styl humoru.

„Rone, jdi při kraji při zdi a ty Malfoyi pěkně prostředkem," dirigoval Harry.

Za chvíli uviděli dvě postavy ve smrtijedských kápích. Jedna nesla přes ruku druhou kápi.

„Zavolej na ně!" syknul Harry.

„Crabbe, Goyle!" Draco se choval skoro až podezřele poslušně.

Oba Mladí Smrtijedi se otočili a dokonce si sundali kápě, takže bylo vidět obličeje. Harry si všimnul, že Malfoy dal oči vsloup s výrazem 'Bože s jakými blbci musím pracovat!'.

„Mdloby na tebe!" omračovací kletbu použili oba s Ronem, vysvlékli omráčené zmijozelské studenty ze smrtijedských kápí a zavlekli je do výklenku za brnění. Tam je spoutali k sobě navzájem a připoutali ke zdi.

Navlékli si ukořistěné kápě a třetí hodili Malfoyovi, aby si oblékl tu svou. Každý si vzal i hůlku po poraženém.

„Až budeme uvnitř, nemáme moc informací pro plánování," řekl Harry. „Jakmile řeknu, nebo jakmile to bude vypadat rozumně, spustíme do nich omračovací kletby. Pokud někoho z nás zasáhnou Avadou, ten druhý dotyčného sejme stejně."

*

Na zbytek skupiny nečekali u vchodu příliš dlouho. 'Vůdce' měl na sobě stejnou kápi jako ostatní, ale nesl se s až nápadným sebevědomím. Kromě vůdce skupiny, Draca a Rona s Harrym tu byly ještě tři postavy. Harry odhadoval, že pod jednou kápí bude skoro určitě Pansy Parkinsonová.

Sklonil se ke dveřím a něco zasyčel. Dokonce ani Harry jako hadí jazyk nebyl schopen rozeznat, co to bylo. To opravdu nebylo dobré…

Vstoupili do místnosti. První, co uviděli, byl stůl s pětiúhelníkovou deskou z černého obsidiánu, na kterém byla připoutaná Hermiona oblečená v obvyklých mudlovských džínách a v tričku, nejspíš, aby to pomohlo zdůraznit její mudlovský původ. Na desce bylo vyryto mnoho symbolů, patrně starých run. Dívka byla v bezvědomí, na podlaze se válela smrtijedská kápě.

'Vůdce' se zbytečně nezdržoval a vytasil dlouhou zahnutou dýku. Když se sklonil k Hermioně, vyrazil zpoza ní zrzavý kočičí blesk. Křivonožka se na 'vůdce' vrhnul a začal mu rvát kápi z hlavy. S prásknutím hůlky ale odlétl do kouta, kde zůstal bezvládně ležet.

„TEĎ!" zařval Harry. „Mdloby na tebe!" zasáhnul vzápětí 'vůdce', sotva se mu podařilo se kocoura zbavit. Zásah nebyl zvlášť účinný. Lehce otřesený Smrtijed měl odhozenou kápi, Harry v lehkém šoku spatřil svou vlastní tvář.

„Mdloby na tebe!" se ozvalo několikrát. K Harryho překvapení omračovací kletbu jednou vyslovil i Malfoy a zasáhnul s ní jednoho z Mladých Smrtijedů. Jenže to nebyla jediná narychlo vychrlená kouzla.

„Avada kedavra!" vykřiknul jeden Smrtijed.

Harry, na kterého kletba mířila, měl v levé ruce již dýku, tu nějak instinktivně dal do cesty zelenému paprsku kletby a ta se odrazila směrem k zemi. Nevypadala zvlášť účinně, ale na zemi ležel jeden omráčený Smrtijed, který sebou po zásahu jen škubnul.

Omračovací kletba, podle všeho od Nevilla, vraha zasáhla a srazila k zemi.

Harry vypálil na Smrtijeda s jeho obličejem úderné zaklínadlo: "Ictus marculuni!"

Když se brýle rozbily, Harry utrpěl druhý, mnohem silnější šok. Pravdivé vidění mu poskytovalo pohled na nejasně 'načrtnutou' jinou tvář pod tou jeho vlastní, ale teprve teď viděl, která tvář to skutečně je.

Byla to Ginny Weasleyová. Z obličeje jí nápadně zářily rudé oči, prozrazující posednutí Voldemortem.

„Expeliarmus! Acio hůlka! Imperio!" vychrlila Ginny/Voldemort na Harryho.

Harry ucítil škubnutí v hlavě, ale ne onu prázdnotu bez myšlenek, jako při tom, když tuto kletbu na něm demonstroval Barty Skrk předstírající, že je Pošuk Moody.

„Zabij ji!" zněl další příkaz.

Harry viděl, že Ron je ztuhlý strachem nebo šokem. Harry svou dýku pomalu přibližoval k Hermioně a přitom se opřel o obsidiánovou desku, na které ležela. Ucítil v kameni obrovské množství 'Ohně', jako by ve vulkanickém skle zůstal zakletý ještě od roztavení v nitru sopky.

„Ginny, bojuj s ním proboha!" vykřikl Ron, kterému také došlo, kým je asi posedlá.

Harry začal mezitím z kamene 'Oheň' rychle chiromagicky čerpat a vytvořil 'Clonu Ohně' mezi oltářem a ovládnutou Ginny. Touto clonou by nemělo projít žádné zaklínadlo, kterému to Harry nedovolí nebo nebude doopravdy velmi silné. Ochlazující se kámen se začal drolit, až se rozpadl na hromadu střepů, většinou ostrých jako skleněné.

„Tak tohle na mě udělalo dojem," Voldemort se Harrymu Ginninými ústy vysmíval. „Tohle bylo dost síly, abys ji usmažil na škvarek. Proč jsi to neudělal?!"

„Proč jsi to neudělal?!" zopakoval svou otázku zamyšleně. „CO pro tebe tohle zrzavé koťátko asi znamená?!"

Harry cítil tlak v hlavě, chtěl mlčet nebo to nějak zamluvit a hlavně utajit, že by Ginny měla pro něj nějaký význam. Působení Prstenu Pravdy mu to ale nedovolilo.

 „Miluju ji," řekl prostě a nadával si v duchu, že tak Ginny nejspíš vystavil dalšímu nebezpečí a Voldemortovi ukázal další 'slabé místo'.

„Jak sladké!" uchechtl se Voldemort Ginninými ústy. „Průchod se otevře, ať už umře ta nebo ta."

Ovládnutá Ginny vzala do rukou dýku. Zdálo se ale, jako by Harryho přiznání dalo její vlastní osobnosti trochu sil navíc ke vzdoru. Chvilkami v červené barvě jejích očí probleskovala jejich normální světle hnědá barva.

Harry uvolnil 'Clonu Ohně' a levou rukou chytil Rona, sklánějícího se nad Hermionou za pravačku s hůlkou v ruce. Sám drapnul z hábitu zabavenou Crabbeovu hůlku. Obě namířil na Ginny a zadoufal, že získá dost síly navíc.

„MDLOBY NA TEBE! EXPELIARMUS!" zařval a ucítil pod prsty levačky, jak sebou Ron škubnul, ale zaklínadla seslali dost silně. Ginny se svezla v bezvědomí na podlahu už s prázdnýma rukama.

„Postarej se o Hermionu!" přikázal Ronovi Harry celkem zbytečně, když běžel naopak za jeho sestrou. Ron opatrně odtáhnul Hermionu z hromady střepů sopečného skla a začal jí do úst po kapkách dávkovat Povzbuzovací a Posilovací lektvar.

Neville si sundal neviditelný plášť a začal kontrolovat a poutat omráčené Mladé Smrtijedy a sundávat jim kápě. Odebral jim také hůlky a vše, co mu přišlo podezřelé jako možná zbraň. Teď se ukázalo, že Smrtijed, kterého zasáhnul Malfoy, byla Pansy Pakrinsonová, Smrtijed, který vyslovil kletbu smrti, Millicent Bullstrodeová a mrtvý byl Teodor Nott. Neduživý zmijozelský student se k Mladým Smrtijedům dal asi pro pocit vlastní důležitosti nebo síly. Možná to také bylo z chuti po pomstě vůči Potterovi, díky kterému jeho otec hnije v Azkabanu a ke které mu tato organizace dávala nejlepší šanci. Jediné, čeho dosáhnul, bylo, že ho zabila kletba vržená na Harryho a odražená tam, kde zrovna ležel. Kdyby nebyl v bezvědomí, možná by ho ani nezabila…

Harry zkontroloval Ginny. Tep na zápěstí vypadal jakž takž pravidelně, jenže, když jí roztáhnul oční víčka, uviděl, že duhovky mají stále nepřirozeně červenou barvu a navíc Ginny začala vstávat.

„Mdloby na tebe! Pouta na tebe!" příkazy se splnily naštěstí rychle.

„Co to děláš, Harry?!" Ron byl trochu vzteklý. „To je MOJE SESTRA!" zavyl.

„Problém je, že ji ovládá Voldemort, jak model na vysílačku," odtušil Harry. „Teď by jí mohl pomoct jen Brumbál, ale ten se sem nedokáže dostat včas, nebo budu já muset něco vymyslet a udělat. A když se mi do toho budeš montovat, neručím za výsledek. Ten se nedá zaručit ani za těch nejpříznivějších okolností. Promiň Rone, ale na tohle nemáš sílu a asi ani žaludek. Slibuju ti, že jí nezabiju, ani kdyby se to zdálo jako rozumné řešení. Jak je na tom Hermiona?"

„Už se probírá," s úlevou uznal Ron.

„Jestli budeš moct, pomož prosím Nevillovi s touhle pakáží," ukázal Harry na Mladé Smrtijedy. Pak vytáhnul trumf Susan Bonesové.

Vypadalo to, jako by nechtěla kontakt otevřít, ale nakonec se zadařilo.

„Co se děje Harry?" Susan se rozhlížela po obraze, který jí nabízelo okno trumfového spojení. „Vy jste našli Mladé Smrtijedy?"

„Ano a taky unesenou Hermionu," odpověděl Harry. „Jsme asi padesát metrů vpravo od východu z Tajemné komnaty. Dej to prosím vědět Brumbálovi a bystrozorům, jsou to skryté dveře ve zdi."

„Dobře," souhlasila Susan a ukončila kontakt.

„Ty jsi měl Susan v Tajemné komnatě?!" Ron se tvářil nevěřícně.

„Byl jsem tam, když mi volala trumfem. Chtěla se podívat, tak jsem ji tam vzal… Pak mi řekla, že potřebuju někoho s dobrodružnější povahou."

*

Neville měl všechny spoutané, vyjma Notta, kterého zatím nechali tam, kde padl. Bylo vidět, že i on studoval mudlovské postupy. Kromě čarodějných pout zajatcům vyndal z bot tkaničky a svázal jimi za zády vždy jednotlivé prsty, tedy palce, ukazováčky, prostředníčky, prsteníky a malíčky k sobě. Takhle by se neměli uvolnit ani kdyby magická pouta selhala.

Harry přistoupil k Malfoyovi, odebral mu zase hůlku a vzal si Frakiru zpět na své zápěstí: "Nechápu, proč jsi zasahoval omračovací kletbou. Stačilo ti počkat…"

„Je vidět, že jsi hloupý, Pottere," Malfoy se zatvářil vítězoslavně. „Mě došlo už na těch schodech, že to musí být ta zrzka Weasleyová. Brumbál ani ty nebudete chtít, aby jí vyloučili, takže stačí zajistit, aby bylo jasné, že nás vedla a svedla ona. Pak se nám těžko může něco stát, leda hloupou náhodou. Teď to odnesou jen chudák Nott a ta hloupoučká Millicent. Pacinka Pansy je v posteli mnohem lepší, tak jsem jí zabránil udělat nějakou kravinu. Z tebe bude pro všechny chrabrý mravný hrdina a ten nemůže podříznout bezbranného zajatého nepřítele jen proto, že by se mu chtělo…“ výsměch byl už otevřený. „Teď si užij svou slávu, určitě přijdeš i na to, jak tu zrzavku zachránit, ale nemůžeš s tím váhat. Nevěřím, že bys jí obětoval jen proto, aby ses mi pomstil…“

Harry měl v ruce náhle svou dýku. Jediný, kdo si toho všimnul, byl Neville. Přispěchal, chytil ho za rameno, odtáhnul od Malfoye a zašeptal do ucha:

„Teď ne, třeba ho půjde zabít při famfrpálu.“

*

„Co Křivonožka?“ vzpomněl si Harry.

Ron ukázal k ležící Hermioně, které se otíral její velký ošklivý kocour o nohy. Hermiona sama stěží vnímala, ale bylo vidět, že žije a asi i bude žít…

„Co jste s ní dělali?!" zaútočil na Malfoye Ron. „Vy jste…"

„Myslíš jsme jí přeřízli, Weasley?" Malfoy se dokázal vysmívat i s rukama svázanýma za zády. „Na rozdíl od tebe nebo Pottera nejsem zoofil, já beru jen čistokrevné… Nadto, tvá sestřička chtěla mít panenskou oběť, jak jsem ti říkal, jestli nemáš něco s ušima nebo s pamětí."

„Zajímavé," vložil se do rozhovoru Harry. „U mudlů záleží na čistokrevnosti jen u některých psů a koček. Je zvláštní, že pro pitomce jako ty jsou lidi jako psi nebo kočky…"

Pak vzal Harry omráčenou spoutanou Ginny do náruče a odnesl ji ke dveřím. Když na ně sáhnul, zjistil, že nejdou otevřít. Drobná rytina hada zatvrzele odmítala reagovat na prosté příkazy jako „Otevři!" v hadí řeči. Heslo znal Voldemort v Ginnině mysli, ale jeho uvolnění by znamenalo skoro její jistou smrt.

Harry zkusil najít trochu 'Ohně', ale nebylo ho dost, aby se s ním dalo něco podniknout proti zdi. 'Pěst Vzduchu' se ode dveří odrazila a srazila Harryho na zadek. Takhle tedy ne!

Sáhnul levačkou na zem a začal na spodek dveří zaměřovat pozvolna zesilující 'Kladivo Země'. Nejprve se začala rozechvívat podlaha směrem ke dveřím, pak na ní poskakovaly drobné předměty po celé místnosti. Všem z toho začaly drkotat zuby.

Konečně se tajné dveře rozechvěly natolik, že se vysypaly z pantů a vypadly směrem do chodby. Harry se podíval po prasklinách ve zdech, stropě a v podlaze.

„Rychle všichni VEN!" zařval Harry a vynesl vzniklým otvorem spoutanou Ginny.

Položil ji na podlahu, zkontroloval její omráčení a pak šel pomáhat vynášet další. To naštěstí netrvalo dlouho, i když Malfoy vyslovil jisté námitky proti tomu, že směl z místnosti vyjít až jako poslední, dokonce i po mrtvém Nottovi. Nechal toho až po Ronově 'nevinném' dotazu, jestli ho smí 'uspat' vypadlým kusem kamenných dveří. Nakonec se ukázalo, že se Harry obával zbytečně a strop se neřítí.

„Stejně tu asi budou potřebovat statika a partu zedníků," prohodil Neville.

*

Harry se přesvědčil, že Hermiona se postupně vzpamatovává a že všichni zajatci jsou dobře zajištění, pak vzal Ginny do náruče a požádal Nevilla, aby přes něj přehodil neviditelný plášť. Nechtěl vzbuzovat příliš mnoho pozornosti, když ponese Ginny ven. Už takhle vypadal jako nějaký idiotský hrdina z přeslazeného románku pro pitomější část ženské populace a nechtěl být takhle spatřen a nechtěl taky, aby se všeobecně vědělo, že je posedlá Voldemortem. Začínal být vděčný za drobnou postavu dívky, protože i tak se pronesla.

Cestou potkal Dobbyho, pro kterého nebyl neviditelný plášť překážkou.

„Harry Pottere, pane!" skřítek byl trochu zmaten, když viděl Ginny v Harryho náručí. „Co je se slečnou Ginny?"

„Posednul ji lord Voldemort," řekl tiše Harry.

Dobby se leknutím chytil za ústa.

„Dobby, potřebuju zas tvou pomoc," poprosil ho potichu.

„Dobby se hrozně bojí… Ale Dobby pomůže…" skřítek měl zkormoucený obličej.

„Potřeboval bych živou bílou slepici a kus křídy," vysvětlil Harry skřítkovi. „Přines mi to na nádvoří do podloubí."

Dobby se zatvářil zamyšleně.

„Tohle kouzlo… Ano, jistě… Takhle to půjde…" říkal skoro spokojeně

*

Když Harry došel k bráně na nádvoří, ta ho odmítla vypustit, nereagovala ani na kouzlo "Alohomora!", ani na přemlouvání. Zabrala až když Harry začal dávat dohromady předivo ke 'Kladivu Země'. To se brána otevřela.

Na nádvoří pod podloubím uviděl Harry Dobbyho ve tři metry širokém perfektně namalovaném křídovém kruhu s jedním svícnem a s bílou slepicí, kterou zručně držel za křídla, aby nemohla uniknout.

Harry opatrně překročil linii namalovanou křídou a položil spoutanou Ginny na zem do středu kruhu. Pak udělal hůlkou kruh okolo křídového kruhu.

„Porta tranquilitás!" vytvořil magickou a zvukovou izolaci nad kruhem 'Bránu ticha'. Byla dokonce vidět pouhým okem jako slabě tetelivá a opaleskující bublina.

„Můžeš pustit tu slepici, Dobby."

Propuštěná bílá slepice se překvapeně a trochu nechápavě pokoušela projít chabě zřetelnými stěnami vězení.

*

Harry začal obcházet ležící Ginny proti směru hodinových ručiček.

„Nefet, hafat, gahem opet!“ začal vykřikovat slova Moci naučená od polského vesnického exorcisty. “Odejdi duchu zla! Přejdi do zvířete a očisti duši dívky od svého jedu. Šilgana čilgana. Přikazuji ti to. Mehcet Nyva. Aser befer mubet! Vyslyš můj hlas, já jsem Harry Potter, ten, který má Moc.“

Zdálo se, že tohle zaklínadlo si tak trochu hraje s čarodějem, protože ho samo donutilo k nevelké úpravě zaklínací formule k jinému popisu své osoby.

„Ty že MÁŠ MOC?!" Voldemortova slova vyslovená Ginninými ústy byla výsměšná.

„Nefet, hafat, gahem opet!“ opakoval Harry. „Odejdi duchu zla! Přejdi do zvířete a očisti duši dívky od svého jedu. Šilgana čilgana…"

„Abraka Dabraka, Hokus Pokus!" zapitvořil se Voldemort Ginninými ústy. Ginny vstala a zbavila se pout. Harry zalitoval, že nepoužil tkaničky do bot nebo něco podobného, jako Neville.

Náhle chňapla po Harryho dýce a začala mu ji zarývat do hrudi. Harry cítil, jak se nůž pomalu zabořuje a zařezává do chrupavky hrudní kosti. Naštěstí probodnout někoho zrovna tudy pomalým tlakem bez prudkého bodnutí trvá dost dlouho a není to tak snadné. Horší by bylo, kdyby dýka pronikala mezi žebry.

„Ginny, bojuj s ním, proboha!" zaprosil a snažil se odtlačit její ruce s dýkou.

„Tak co Harry, obětuješ se místo ní?!" zeptal se znovu Voldemortův hlas z Ginniných úst. „Možná ji pak nechám žít…"

„Dobře…" Harrymu se sice do oběti moc nechtělo, ale nedělal si velké šance na vítězství a začínalo to vypadat, že své síly přecenil.

Naštěstí nebyl jediný, kdo podcenil svého protivníka. Harryho přiznání dodalo Ginny trochu sil k tomu, aby mohla začít bojovat o vlastní mysl a v této chvíli se pustila do úponků Voldemortova ducha, které v její mysli zanechal před lety. Voldemort nemohl posilovat svou přítomnost v dívčině hlavě kvůli 'Bráně ticha'. Harryho souhlas obětovat se místo ní byl tím posledním, co potřebovala.

Harry viděl, jak Ginniny oči opakovaně změnily barvu z červené na světle hnědou a zase zpět. Pocítil novou nadějí a začal znovu odříkávat přerušené zaklínadlo:

„Nefet, hafat, gahem opet! Odejdi duchu zla! Přejdi do zvířete a očisti duši dívky od svého jedu. Šilgana čilgana. Přikazuji ti to. Mehcet Nyva. Aser befer mubet! Vyslyš můj hlas, já jsem Harry Potter, TEN, KTERÝ MÁ MOC,“ konec zaklínadla už vykřičel.

„Miluju tě Ginny Weasleyová," dodal, když viděl, že se její oči ustálily na normální světle hnědé barvě. Zabránil jí pak, aby se bodla dýkou sama, zdálo se, jako by to měla v úmyslu.

Harryho dýka vypadla z dívčiných ochablých prstů, pak sebou Ginny trhla a z úst se jí vyřinul stříbřitě šedý obláček, který se zformoval do tvaru hada a vlétl do bílé slepice. Skřítek Dobby slepici rychle uchopil. Harry se chystal sebrat nůž, aby slepici zabil a dokončil vymýtání, ale Ginny ho přerušila tím, že ho chytla za ruce a přitáhla k sobě k polibku. Když se díval do jejích očí, všimnul si zvláštního jevu, totiž že se oba vznášejí asi tři palce nad zemí a okolo se rozlévá podivné bílé světlo, které jakoby vycházelo z nich obou. Další věci okolo se mu v té chvíli zdály nepodstatné. Koutkem oka viděl, jak se k nim na nádvoří blíží dost velký dav, v jehož čele se, na svůj věk opravdu rychle, žene profesor Brumbál následovaný ministryní kouzel Amélií Bonesovou, manžely Weasleyovými a zbytkem profesorského sboru. Za nimi šli studenti, Harry zahlédl Rona, který vedl už asi plně probuzenou Hermionu. Molly Weasleyová před sebou hnala Percyho a cestou ho mocně pohlavkovala.

 *

To, že Harrymu dění okolo nepřipadalo důležité zase neznamená, že by důležité nebylo.

Brumbál se svým smyslem pro dramatičnost počkal, až tam všichni přijdou, dobře si vše prohlédnou a zapůsobí to na ně.

„Pane profesore," oslovila ho Hermiona trochu zmateně. "To je… Je to TO, co si myslím?"

„Slečno Grangeová, samozřejmě nemohu bez užití Nitrozpytu vědět, co si myslíte," Brumbál se usmál. „Máte ale myslím pravdu. Tohle je kouzlo 'Amor Veritás Vincintus!'. To, které se spouští samo vzájemnou obětí, nebo alespoň její nabídkou. Žádný čaroděj tohle kouzlo zatím nebyl schopen cíleně udělat nebo věrohodně napodobit sám. Vidí se opravdu málokdy."

„Můžete to ukončit, Albusi?" zeptala se madam Bonesová.

„Mohu, ale nezdá se vám, že by to byla škoda? Kdy budeme mít zas příležitost se podívat."

Pak Brumbál rozehnal Harryho 'Bránu ticha'. Ukázal na slepici: "Je TO tam?"

Dobby kývnul.

„Hagride, byl bys prosím tak laskav a usekl té slepici hlavu?" zeptal se učitele Péče o kouzelné tvory.

Hagrid vytáhnul zpod pláště velký lovecký nůž, převzal si od skřítka slepici a jediným úderem jí odsekl hlavu. Spolu s krví vyrazil ven i šedostříbrný mlžný hádek.

„Hagride, napíchni to na Harryho dýku!"

Stříbrná dýka vypadala v Hagridově obrovské ruce nepatřičně mrňavá, trochu jako párátko. Přesto jí Hagrid vzal a obratně na ní nabodnul obláčkovitou napodobeninu tvora.

Vzduchem bylo slyšet zvláštní vřískot, který jako by nevycházel z žádných úst.

„Tak tohle je projev spojení mezi slečnou Weasleyovou a lordem Voldemortem," konstatoval Brumbál a ukázal na hádka, který se pomalu rozplýval v nočním vzduchu osvětleném pochodněmi a magickými světly. „Bohužel ho podle toho nejde vystopovat.“

„Guinevro Weasleyová, co si myslíš, že děláš?!" ozvala se paní Molly Weasleyová.

„Mě připadá, Molly, že je to celkem jasné," odtušil Brumbál. „Asi si časem budeš muset zvyknout na to, že Harry Potter bude patřit do tvé rodiny trochu víc a trochu jinak…"

„Cože, hned?!" paní Weasleyová se tvářila trochu nechápavě.

„Hned asi ne," připustil Brumbál. „Není to ani nutné, jen je to hodně pravděpodobné a popravdě řečeno i pohodlnější řešení."

„Jak dlouho to asi může trvat?" ptal se Arthur Weasley.

„Nejdelší zaznamenaný čas je něco přes tři hodiny," konstatovala profesorka McGonagallová, která konečně našla hlas. „Většinou tak kolem hodiny."

Brumbál se rozhodl využít čas k projevu. Zdálo se, že sem je upřená pozornost velké části studentů, kteří neměli přesné informace a teď tak úplně nechápali, co se to jako děje. Ředitel školy si klepl hůlkou na krk:

„Čaroděj Tom Raddle, který si říká lord Voldemort se pokusil proniknout na naší školu a pokusil se o lidskou oběť, protože ta by mu teď o Samháinu možná dala dostatečnou moc, aby sem proniknul a ovládnul školu. Student zmijozelské koleje Teodor Nott si k naší lítosti vybral tu špatnou stranu a bohužel zemřel kletbou smrti z rukou své spolupachatelky studentky Millicent Bullstrodeové. S ní se bohužel budeme muset rozloučit, neboť bude předstupovat před soud Starostolce a pravděpodobně bude odsouzena do Azkabanu. Když naši protivníci hlásají návrat ke 'slavným tradicím' uspořádáme si dnes tradičnější oslavu s ohni pod širým nebem. Stejně pozoruji, že navzdory vyhlášenému zákazu vycházení jste se tu shromáždili skoro všichni."

McGonagallová rovněž poklepala hůlkou na svůj krk:

„A pamatujte si, že tento návrat ke tradicím je výjimečný a rozhodně nebude povolen ani tolerován návrat k tradici Beltáinu s obřady plodnosti…"

*

Většina studnetů i profesorů se začala pomalu rozcházet zajistit opožděné přípravy slavnosti, pár jich ale zůstalo s Weasleyovými a sledovali Harryho s Ginny.

„Mohl by někdo citlivě sdělit Deanu Thomasovi, že je druhý?!" požádal Ron se spokojeným úšklebkem.

Pohled, kterým černovlasý student na odchodu loupl po vznášející se dvojici napovídal, že to už dobře ví…

*

Harry a Ginny tříhodinový rekord nepřekonali. Po hodině a pár minutkách se bílé světlo vytratilo a okolní svět se vrátil přihlásit se o svá práva být vnímán.

„Harry, Ginny," oslovil je Brumbál. "Povedlo se to. Ten úponek Voldemortova ducha, který zůstal zapletený v Ginnině mysli je teď už doufám definitivně pryč. Mrzí mne, že jsem něco takového neočekával, ale zřejmě se ziskem těla jeho moc opět sílí…"

Chvíli si nechal povyprávět podrobnosti od Harryho i Ginny, pak se omluvil, že musí dohlédnout na přípravu slavnosti.

„Přitáhla jsem sem tetu," chlubila se Susan Bonesová. „Ta nedala jinak, než že s sebou vezme trumfovým průchodem Percyho Weasleyho a donutila ho, aby se smířil s rodiči a přivolal je sem."

Ministryně kouzel se tvářila spokojeně a byla nejspíš ráda, že má sama pro sebe výmluvu, proč se na chvíli vzdálit od svých úředních povinností.

Paní Weasleyová hledala slova mezi slzami, ale Artur vzal Harryho za ruku a řekl prostě: "Vítej do rodiny!"

Hermiona už byla při sobě a vyprávěla Harrymu, že ji Ginny s rudě zářícíma očima přepadla v ložnici, omráčila Křivonožku a zavřela ho. Pak jí protáhla pár tajnými průchody, o kterých zřejmě nemá ponětí ani Pobertův plánek až ke dveřím do místnosti, kde ji našli. Ron nemluvil, ale vypadal jako kočka, které se podařilo sežrat v nestřežené chvíli kanárka.

„Pane Pottere, užijte si svou chvíli slávy, nebude asi zvlášť dlouhá!" ve Snapeově hlase bojovala zášť s čímsi podobným respektu. „Jestli slečně Weasleyové nějak ublížíte a Artur Weasley mě požádá, dám mu pro vás s potěšením libovolný jed. Na příští hodinu Nitrobrany laskavě vemte slečnu Weasleyovou s sebou."

S tím se otočil a s vlnícím se pláštěm odkráčel směrem k nejbližšímu ohništi.

Některé věci se nikdy nezmění, pomyslel si Harry.

-Jako bys to už dávno nevěděl!- ozvalo se mu v hlavě veselým Ginniným hlasem.

KONEC

Autorovo postscriptum.

Na tomto místě příběh končí. Pravda je, že nemám moc představu, jak by měl příběh dál pokračovat, ale v přípravě je kratší povídka navazující na tuto, jen poněkud v budoucnosti.

Ti sečtělejší  a pozornější patrně postřehli, že v povídce bylo využito pár motivů ‚vypůjčených‘ i od jiných fantasy autorů, než je jen Joan Rowlingová. Zdaleka ne všichni byli z anglosasského prostředí.

Mezi českými autory lze jmenovat Jiřího Kulhánka, z jehož knihy 'Vládci strachu' je původem nápad, že lovci upírů by používali stříbrné projektily v perkusním revolveru.

Dále je to Miroslav Žamboch, i když Harry Potter těžko může dosahovat vražednosti jeho hrdinů, ať už Koniáše, nebo Baklyho, nebo Vladimír Šlechta, autor dvou cyklů, jednak čisté, trochu westernovité fantasy z lidsko-elfsko-orkského pohraničí (‚Krvavé Pohraničí‘, ‚Šílený les‘, ‚Orcigard‘), jednak postkatastrofické sci-fi z období po druhé energetické válce ('Projekt Berserkr', ‚Ostří ozvěny‘, 'Kyborgovo jméno') s hlavním hrdinou vyjednavačem Pěnkavou-Goverym původem z Paragu v Boioheimu, do jisté míry i spisovatelka vystupující pod pseudonymem Adam Andres a nesporně český autor Peter M. Jolin, autor dobré parodie 'Harry Trottel a Kámen Mudr. Tse'. Jeho Harry je domnívám se, mnohem skutečnější nebo přinejmenším pravděpodobnější, než ten od Rowlingové.

Z nečeské literatury má své vlastní místo Andrzej Sapkowski se svým Zaklínačem Geraltem z Rivie a Andrzej Pilipiuk s Jakubem Vandrovcem, který vystupuje i v této povídce nebo Andrzej Ziemjaňski a jeho 'Achája'.

Z anglosasské fantasy byli pro vývoj 'hrdinů' důležití hlavně asi Robert Jordan - cyklus 'Kolo času' ('Velké hledání' a další až po 'Křižovatku soumraku') s Randem al'Thorem, řečeným Drak Znovuzrozený, a hlavně předivy živlů. Terry Goodkind s cyklem 'Meč pravdy' ('První čarodějovo pravidlo' až po 'Nahé císařství') s Richardem Rahlem. Harry Turtledowe s Widessoským cyklem, Raymond E. Feist s cykly 'Trhlinová válka', 'Impérium', 'Hadí Sága' a 'Konkláve stínů' i nenavazující hororová 'NePohádka', nebo David Eddings se svými cykly bojové fantasy. Důležitý je Roger Zelazny s 'Kronikami Amberu', Corwinem, synem Oberonovým a Merlinem synem Corwinovým, jehož mnohé nápady zde ožívají rovněž. Pak Robert Asprin s M.Y.T.H.ologickou sérií, Terry Pratchet se svou Zeměplochou, John Morresey s čarodějem Kedrigernem, jako představitelé humoristické fantasy. Autorů se podepsalo na možnostech vývoje hrdinů ovšem více. Je těžké opomenout irského Eoina Colfera, jehož hrdinou je nezletilý geniální zločinec 'Artemis Fowl', schopný oloupit dokonce i národ skřítků o jejich zlato, podle mého mínění zajímavější týpek, než čarodějnický učeň Harry Potter.

Profesor J. R. R. Tolkien byl vynikající autor fantasy, bohužel jeho hrdinové jsou do jisté míry odrazem jeho čestné povahy, proto v jeho knihách nejsou nevěstince, nájemní vrazi a podobní. Jeho bojovníci jsou skoro zásadně až sebevražedně čestní a nedochází jim, že dýka vražená do zad někde v temném koutě nebo jed v poháru vína nadělá mnohem menší svinčík, než smečka magorů (pohledem do Tolkienova slovníčku Quenejštiny lze zjistit, že je to elfský výraz pro bojovníka s mečem). V jeho době ale slušní lidé nepotřebovali mít nějaké ponětí o tom, že existuje tajná služba, vyzvědači, nájemní vrazi a podobné existence. Dokonce v těch knížkách nejsou ani nevěstince a prostitutky. Proto je nepravděpodobné, že by takto čestný hrdina uspěl v konkurenci a pod tlakem v dnešní době existujícho prostředí.

Souboj kouzel a střelného prachu pěkně ukazuje cyklus Patricka Kearneyho 'Železné války' od 'Hawkwoodovy cesty' po 'Lodě ze Západu'. Spolužití magie a vyspělé technologie je hlavní součástí RPG Shadowrun, z něj vychází knihy Roberta N. Charretteho 'Nezačínejte si s drakem' a 'Nepřátele vybírejte opatrně'.

Zvyk v Anglii důvěřovat dětem, podle našeho právního řádu i podle mínění většiny dospělých, nedospělým, je poměrně silně zakořeněn. Nespočívá jen v systému školních prefektů, ale i v tom, že např. v britském královském válečném loďstvu byli ve stavu důstojníků praporčíci ve věku cca 12 - 17 let a ti byli zařazeni podle doby odsloužené na lodi a podle zásluh do pozic důstojníků v pořadí posloupnosti velení. Tedy pokud měla loď tři poručíky, nejstarší praporčík byl čtvrtým důstojníkem. Napadnout takového 'fracka', nezřídka z lepší, obvykle důstojnické, rodiny, znamenalo pro obyčejného námořníka riziko bičování i oběšení pro vzpouru. Pokud byli během bitvy pobiti všichni důstojníci stojící výše v linii velení, mohli tito praporčíci v boji převzít velení nad lodí a to i v hodnosti kapitána, která ale byla jen dočasná, dokud loď nedoplula do válečného přístavu Koruny. Jako řadoví důstojníci pak vydávali rozkazy odborným důstojníkům, tedy hlavně kormidelníkovi. Naopak takový důstojník mohl být pro zradu, vzpouru nebo zbabělost oběšen námořním válečným soudem. Jistým, byť ne zcela přesným a hodnověrným, svědectvím jsou beletristická díla jako Hornblowerova sága od C.S. Forestera nebo známý román Julese Verna 'Patnáctiletý kapitán'.

Zbraně popsané v povídce skutečně existují (s výjimkou polointeligentní oživlé škrticí šňůry Frakiry).

Dýka je vynálezem důstojníků Fairbairna a Sykese, založená na zkušenosti z boje v Šang-hajských uličkách… Do výzbroje britských zvláštních jednotek byla zavedena roku 1941. Tvarem připomíná italské stiletto.

Dobrý obrázek je na webové adrese:

http://www.islandtactical.com/browseproducts/Sheffield-Fairbairn-Sykes-Commando-Knife--Leather-Leg-Sheath.html

http://home.att.net/~lai.r/sykes.htm

Revolver Le Mat byl vyráběn v nepříliš velkém počtu exemplářů. Během občanské války se jej snažili nechat Jižané vyrábět ve Francii (cca 3000 ks). Jeho vynálezcem byl Jean Alexander Francois Le Mat, navzdory francouzsky znějícímu jménu konfederační důstojník  (i když hodnost ‚plukovníka‘ si nejspíš udělil sám). Nebyl zavedený jako oficiální zbraň, ale někteří důstojníci Konfederace si jej oblíbili. Oproti známějším a rozšířenějším Coltovým či Remingtonovým revolverům byl dražší, výrobně složitější a náročnější na údržbu a na opravy, Coltovy revolvery dokázal opravit skoro každý venkovský kovář. Z obchodního hlediska nebyl tak valně úspěšný. Výroba byla nepříliš ekonomická a brzy nastoupily zbraně na kovové náboje nabíjené zezadu. Perkusní zbraně tak zůstaly v podstatě jen pro fanoušky historie. Pro lovce upírů a podobné havěti by tento typ byl dobrou volbou díky druhé brokovnicové hlavni.

Dobrý obrázek je na webové adrese:

http://home.hiwaay.net/~stargate/lemat.htm

http://www.navyarms.com/html/le_mat_rev.html

http://www.ken-drake.com/lemat_second_model.htm

Zpět na obsah