Index

Kapitola 1: Kapitola 1) Na skok do Bradavic
Kapitola 2: Kapitola 2) Tichá svatba
Kapitola 3: Kapitola 3) Rozloučení s Dursleyovými
Kapitola 4: Kapitola 4) Rodný dům
Kapitola 5: Kapitola 5) Obranná linie
Kapitola 6: Kapitola 6) Nečekaný dar
Kapitola 7: Kapitola 7) Sibylina poslední věštba
Kapitola 8: Kapitola 8) Stará garda nastupuje
Kapitola 9: Kapitola 9) Vílí kouzlo
Kapitola 10: Kapitola 10) Had v kamenném kruhu
Kapitola 11: Kapitola 11) Volání Země
Kapitola 12: Kapitola 12) Zrcadlo krve
Kapitola 13: Kapitola 13) Coup de Gráce
Kapitola 14: Kapitola 14) Mnohá vysvětlení
Kapitola 15: Kapitola 15) Tisková konference
Kapitola 16: Kapitola 16) Kamenný drak
Kapitola 17: Kapitola 17) Právníci a faráři
Kapitola 18: Kapitola 18) Mezi Skyllou a Charybdou
Kapitola 19: Kapitola 19) Poseidonova pomsta
Kapitola 20: Kapitola 20) Académia Mágoi
Kapitola 21: Kapitola 21) Letní král
Kapitola 22: Kapitola 22) Když se Země třese…
Kapitola 23: Kapitola 23) Obnovená Akademie
Kapitola 24: Kapitola 24) Rufus ex Machina

Kapitola 1: Kapitola 1) Na skok do Bradavic

Harry Potter a Stříbrná Kulka

Těm několika nemnoho příznivcům povídky 'Harry Potter a Stříbrná Dýka' se omlouvám, že tento příběh NEBUDE přímým pokračováním této povídky. Joane Rowlingová dopsala svůj šestý díl o dost jinak a nemá tak valný smysl v původním příběhu pokračovat… Některé nápady ze 'Stříbrné Dýky' dojdou, byť možná občas trochu upraveným způsobem, jistého užití (nebo recyklace). Právě tak dojdou jistého užití i některé postavy ze 'Stříbrné Dýky', zvláště se mi nechce vzdát se pozoruhodného polského exorcisty Jakuba Vandrovce.

Proto položte na stůl složené noviny, na ně si dejte dobře propečené šašliky ze sousedovic dobrmana, policejního rotweilera, nebo jiného psa, nejlépe uškrceného brzdovým lankem od kola a je-li vám víc, než osmnáct, odšpuntujte láhev domácí samohonky.

Přeji příjemné čtení…

Bůh stvořil lidi silné a slabé, až Samuel Colt způsobil, že všichni mohou být silní…

(Rčení připisované neznámému autoru z období Divokého Západu)

…Devět milimetrů, důraznejch argumentů,

kdo prohraje v Černým Petru, poputuje do cementu.

Já mam balšój pistaljét, smůla, jésli u těbjá nět…

(Daniel Landa)

Fanfiction

Kapitola 1) Na skok do Bradavic

Klapot kol Bradavického expresu Harryho neuspával jako jindy, ale působil spíš jako metronom, popohánějící jeho myšlenky vpřed. Pořád hledal, kde mohl něco udělat jinak, zabránit Snapeovi zabít Brumbála, nebo ho aspoň zadržet, když s Dracem Malfoyem a dalšími Smrtijedy prchali… Pak přemýšlel, kdo se mohl skrývat za zkratkou R. A. B. a jestli se tomu čarodějovi opravdu tenkrát podařilo zničit Zmijozelův medailon přeměněný na schránku pro útržek Voldemortovy duše.

Stejně tak si nebyl jistý, jestli náhodou nemá Ginny pravdu s tím, že je jejich rozchod jen hloupě ušlechtilým gestem. Se svým krátkým chozením ve skutečnosti nedělali žádné zvláštní tajnosti a Snape i Malfoy o tom už Voldemortovi nabonzovat stihli… Možná by si ve skutečnosti měli vzájemně krýt záda, ale…

Hermiona sice přišla s podivnou teorií, podle které se Brumbál sám obětoval buď pro záchranu Harryho života, duše Draca Malfoye nebo pro zdar celého úkolu.

To se Harrymu nezdálo příliš pravděpodobné a taky ji dost rázně 'utnul': „Dobře, nezabiju ho hned, jak ho uvidím, ale až se projeví.” Pro zdar úkolu by Brumbálovu moc potřebovali nejspíš přinejmenším stejně jako jeho, pro Voldemorta prý zvláštní, schopnost milovat.

Cestou se pořád přehraboval v Hermioniných poznámkách z dějin čar a kouzel a pokoušel se přijít na to, co by asi tak mohlo být tím předmětem z vlastnictví Godrika Nebelvírova nebo Helgy z Havraspáru. Pak se mu myšlenky samy od sebe trochu zatoulaly a vzpomínal na to, jak se s Ginny potkal nejprve na nádraží v prvním ročníku, kdy ji prakticky nevnímal, pak v Doupěti, nakonec jak ji našel v bezvědomí v Tajemné komnatě… Něco vzadu v jeho mozku se zoufale, ale marně dovolávalo jeho pochopení.

„Harry, myslím, že jsi trouba!” Hermionino konstatování, které jistým způsobem podivně korespondovalo s jeho vlastními myšlenkami ho přivedlo opět k vnímání okolí. Teprve teď si všimnul, že tam jsou sami dva.

„Prosím?” opáčil a přemýšlel, čeho se to asi bude týkat.

„Říkat Ginny, že se musíte kvůli jejímu bezpečí rozejít…” bylo vidět, že se to snaží Harrymu vysvětlit ‘až do úplného pochopení‘. „Jestli si náhodou nevzpomínáš, tak ty Weasleyovic hodiny ukazovaly u KAŽDÉHO z jejich rodiny, že je ve smrtelném nebezpečí. Pochybuju o tom, že se někdo bude namáhat vysvětlovat Voldemortovi, že by měl Ginny nechat na pokoji, když tě bude chtít zasáhnout. A Voldemort už tě taky zná a ví dost dlouho, že právě prostřednictvím Ginny, mě nebo Rona by tě šlo docela dobře zasáhnout. Nejspíš se o to taky pokusí. Je několik možností, ale obávám se, že ve větším bezpečí budeme spíš spolu. To budeme mít možnost jednat dohromady. Taky byste pro sebe s Ginny navzájem mohli použít Fideliova zaklínadla. Ale myslím, že schovávat se v bezpečí, když bude Voldemort vraždit tvé známě nejspíš nevydržíš,” vysvětlovala. „Ginny jsi tenkrát v Tajemné komnatě zachránil život, má tě ráda, snad i ty jí, měli byste mít aspoň ten čas, co zbývá…"

„To je ONO!" vykřikl Harry. „Ty jsi na to možná přišla!"

„Na co?" nepochopila zase Hermiona.

„Co by mohl být ten Voldemortův chybějící Viteál, ten z majetku Godrika Nebelvíra nebo Helgy z Havraspáru."

„A co by to jako mohlo být?!" Hermiona nebyla úplně spokojená, že jí Harry přerušuje.

„Nebelvírův meč! Brumbál si sice myslel, že byl před Voldemortem v bezpečí, ale nevíme, jak se do Moudrého klobouku dostal a jestli s ním někdy předtím někdo nemanipuloval," Harry se zarazil. „I kdyby to nebylo ono, tak mocná zbraň by se mohla šiknout, až budu, tedy budeme Voldemorta 'lovit', jak to dost přesně označila Ginny. Nemůžeme s ním bojovat, tedy můžeme, ale myslím, že vyhrát by se dalo jen za cenu příšerných obětí. Ale lov, to je něco trochu jiného…"

„Jo, lov na tu nejnebezpečnější bestii!" ucedil Ron, když přišel do kupé. „Na co jsi přišel Harry?"

„Že se budu potřebovat na skok vrátit do Bradavic, ale nejdřív musím do Londýna."

„Nechápu," Ronův obličej byl ztělesněním úžasu. „Proč nejdřív do Londýna, pak teprv zpátky do Bradavic a proč vůbec do Bradavic?!"

„V mudlovském krámě pro sběratele koupit meč, co nejpodobnější meči Godrika Nebelvíra. Ten pak nechat domácím skřítkům, aby ho předělali na kopii Nebelvírova meče,” vysvětloval Harry. ”Se skutečným vyzkoušet, jestli není Viteálem a nebo s ním aspoň zabít Nagini, Brumbál si myslel, že TA JE jedním z viteálů. A když už jednou stačil na baziliška, tak Nagini je o dost menší, ale pořád pěkně nebezpečná jedovatá mrcha.”

Další nápad, který Harry cestou dostal zatím s přáteli neprobíral. Obával se, že nebudou souhlasit a přitom cítil, že to je dobrá myšlenka. Šlo o to, jak je možné, že mudlové čaroděje zatím nevyhubili. Je jich přeci mnohonásobně víc a jejich střelné zbraně musí určitě být dost účinné na zabití kdejakého čaroděje. Jediné, co čaroděje chrání, jsou kouzla pro ovlivnění mysli a utajení. Takže, kdyby čaroděj používal mudlovské zbraně, mohlo by to fungovat…

*

První cesta vedla z King’s Cross na Příčnou ulici a tam do Gringottovy banky. Když Harry viděl pečlivé prověřování čarodějů před tím, než se dostanou k penězům, málem hlasitě zaskučel.

Naštěstí si jich všimnul jeden z hlídajících skřetů.

„Pan Potter, velká čest pro nás, kdybyste mě prosím s přáteli následoval…”

Prověřili je stejnými čidly, jakými prověřovali ostatní, ale v postranní chodbě a mnohem rychlejším tempem. Harry si začal říkat, že být V.I.P. může mít i výhody.

Když se dostali do Harryho trezoru, vytáhnul odtud poměrně hodně peněz a snažil se nevšímat si tázavých pohledů svých přátel. Stovku galeonů vyměnil za mudlovské libry. Připadaly mu podivně nezvyklé.

„Takže nejdřív ze všeho za Fredem a Georgem," rozhodl Harry.

*

Poněkud psychedelicky působící výzdobu výlohy krámku bratří Weasleyových nahradil rozvážný černě orámovaný portrét profesora Brumbála. Sice se usmíval a vlídně kynul kolemjdoucím, ale Harrymu jeho úsměv přesto připadal podivně smutný. Krámek byl podivně prázdný bez davu nakupujících, ale tak to vypadalo po celé Příčné ulici.

„Frede, Georgi," pustila se do nich Ginny ještě ve dveřích. „Komu jste to sakra prodali ten peruánský prášek instantní tmy?!"

Harry ji zarazil zvednutím otevřené ruky a lehce výhružným pohledem: „Ginny, Smrtijedi uniformy zatím nenosí…” K jeho překvapení i k překvapení obou dvojčat se Ginny zarazila a ztichla. Pak Harry prstem naznačil k zadní místnosti krámku. Fred se tam ne úplně ochotně vydal a nechal George dozírat na krám, stále trochu nečekaně bez zákazníků.

„Frede," oslovil Harry Weasleyovic dvojče.

Položil na stůl tři váčky, každý označený, že je v něm stovka galeonů.

„Ty u nás přeci platit nebudeš…” zkoušel se bránit Fred.

„Budeš potřebovat rychle dostupnou hotovost, snad to bude stačit, když tak dej vědět. Já od tebe budu potřebovat tři…"

„Čtyři," opravila ho Ginny zpoza jeho zad.

„Pravda, čtyři…” řekl Harry a přidal čtvrtý váček, který vytáhnul z kapsy. Ginny lehce vytřeštila oči.

„Takže čtyři pistole, ke každé stovku nábojů se stříbrnou střelou a padesátku s normální,” vysvětloval a snažil se nevnímat rychle tuhnoucí obličeje lidí přikrádajících se k němu zezadu. „Když s Voldemortem spolupracují vlkodlaci, byla by hloupost se na to nepřipravit, stříbrná kulka by je měla zabít, hlavně doufám Šedohřbeta. Navíc na Voldemorta asi nepůjde použít kletbu 'Avada Kedavra', ale stříbrnou kulku snad odrazit nedokáže, aspoň doufám. Pak by to chtělo tlumiče hluku výstřelu, něco na skryté nošení těch pistolí, pár dělbuchů, možná ještě pár takovejch hračiček, uvidíme, určitě ty lákající rozbušky…"

„Mundunguse jsi nechal zavřít…” zkoušel se Fred bránit. „Nemáme tak už vhodného dodavatele embargovaného zboží.”

„Promiň Frede, nějak se mi nechce věřit, že byste spoléhali na jediného překupníka a neměli žádnou rezervu. Jestli je to otázka peněz, já si poradím a přinesu další…”

„Když někomu řeknu, že je to pro tebe…”

„To taky nikomu neřekneš, jestli máš v hlavě aspoň špetku rozumu!” vyštěknul Harry. „Po pravdě by bylo nejlepší, kdyby o tomhle nevěděl nikdo, a to včetně přítomných. Abych se vyjádřil přesněji, tato informace podléhá režimu přísně tajné,” dodal hraně vážným tónem. „Možná se vám ten nápad nelíbí, ale je to takové malé milé překvapení pro Voldemorta a jeho kumpány. Oni nehrají podle pravidel a my taky nebudem…”

Fred se sice pořád tvářil, jako kdyby kousnul do citronu, ale sbalil všechny čtyři váčky peněz do kapsy a trochu smutně vyšel za odcházejícími zpátky do hlavní místnosti krámu.

„Nejhorší na tom je, že bys mohl mít pravdu,” ucedil k Harrymu kysele. Pak sáhnul pod pult a vytáhnul krabici. Z ní vzal čtyři dýky a přistrčil je po stole. „Postříbřené dýky. Prozatím, než seženu to zadané. Harry, řeknu ti, že kdybys nebyl šest let náš kámoš a kdyby ti půlka naší rodiny nevděčila za přežití, dost bys mě těmi požadavky nasral.”

„Bohužel, teď potřebuju jakoukoli pomoc a podporu nezávislou na Ministerstvu kouzel, a to i za cenu, že naseru své nejlepší přátele.”

„Stejně, pistole?!" Hermiona se tvářila velmi nesouhlasně.

„Už dvakrát s Voldemortem a jednou se Snapem jsem byl v situaci, kdy bych je byl mohl střelnou zbraní dostat, ale magicky jsem to nedokázal… Snape se mi na útěku posmíval, že na kletby, co se nepromíjejí, nemám buď kuráž, nebo schopnosti. Střílet z pistole je ale mnohem snazší. Sice by to možná Voldemorta nezabilo, ale kdyby se podařilo zničit jeho tělo, měli bychom nějaký čas k dobru."

Dýky si připjali k opaskům už v tichosti tak, aby je mohli snadno tasit levou rukou.

Ginny zatáhla Harryho do kouta: „To máš vážně tolik peněz, nebo jsi počítal předem, že se připojím?!”

„No, pravda je, že nejchudší nejsem,” připustil Harry. „Ale trochu tě už za těch pár roků znám a bál jsem se, že to tak dopadne, tak jsem se aspoň připravil, jak to jen nejlíp šlo…”

„Harry, to že jsme kámoši, to ještě neznamená, že nám budeš ocicmávat sestru!” George se tvářil hraně výhružně. „Při tvým životním stylu by byla vdovou dřív, než ji požádáš o ruku. Jo a o bagáž se nestarejte, klidně ji tu zatím nechte, do Doupěte ji dopravíme.”

*

„Hermiono, Rone, do toho krámu nemůžeme vpadnout všichni čtyři, to by si ten prodavač zapamatoval. Půjdu tam jen s Ginny, Hermiono, ty Rona trochu proveď po nejbližším okolí, ať nepůsobí mezi mudly pořád tak exoticky. Pak se tu sejdem za dvacet minut. Neopozděte se, ať vás nehoníme, jestli vás nepřepadli. Držte se pokud možno na dohled odsud.”

Nejhorší bylo, že na Kingsbury Road byl sice vhodný obchod se ‘železářstvím‘ United Cuttlery, kde nákup meče byla jen otázka peněz (Harry o ceně raději uvažoval jako o ekvivalentu šedesáti galeonů, jak na mudlovské libry nebyl zvyklý.). Trochu větší problém pak byl najít Rona s Hermionou a dodržet časový plán.

Na meči se s Ginny shodli snadno, oba si ho pamatovali, jak by měl vypadat a jeden z nabízených pro příznivce ‚Pána Prstenů‘ mu byl poměrně dost podobný. Dalším problémem se ukázalo, že i zabalený je příšerně dlouhý a nápadný, takže dopravovat ho v podzemce bez kouzel je skoro nemožné.

*

„Nemáte představu, jak nenápadně proniknout do Bradavic?” zeptal se Harry Freda s Georgem, když po nákupech opět zašli do kratochvilných kejklů.

Všichni si chvíli prohlíželi vybraný meč, ocenili slušnou shodu se skutečným mečem Godrika Nebelvíra a pak usoudili, že cena sice malá nebyla, ale snad to bude dostatečně anonymní nákup, aby nevzbudil pozornost.

„Nejjednodušší bude nejprve zkusit Letax a krby. Máš představu, jak to vyzvedneš?”

„Nechám to udělat Kráturu, stejně musí ten meč dodělat, aby vypadal stejně.”

Hermiona se zaškaredila.

„Když to vyjde, vraťte se rovnou do Doupěte. Bagáž vám tam hodíme, stejně se připravuje Billova svatba a je tam prostě bordel na kolečkách.”

Hodili do krbu po špetce Letaxu: „Bradavice, kuchyně."

Z krbu vypadli do hemžení domácích skřítků, kteří poklízeli kuchyni. Nevypadalo to, že by cestou porušili nějaké ochrany nebo spustili alarm…

*

Dobby Harryho vyhledal okamžitě, Krátura až po ostrém přivolání. Pozdravili se s ostatními domácími skřítky a vyrazili směrem ke Komnatě nejvyšší potřeby.

„Teď tu snad Malfoy nebude a snad ji zrovna nikdo nepoužívá," vysvětloval Harry. „Potřebuju si vyzvednout tu Snapeovu učebnici a možná nám Komnata nabídne i něco jiného. Promiňte ten pitomej vtip, ale myslím, že potřebuju Potřebu."

„Ty si chceš zas zahrávat s tou Princovou věcí?!" Hermiona s Harrym srdečně nesouhlasila.

„Jsou v tom informace," nedal se Harry. „Mohlo by to dost pomoci, až budeme zajišťovat vybavení na naše 'safari'. Třeba jsem v tom přehlédl něco důležitého."

„To ty skoro určitě," přikývla Hermiona. „Ale jak poznáš eventuální past od informace, to nevím."

„Budu muset prostě doufat, že sám na sebe past nepřipravoval."

To Hermiona komentovala lehce pohrdavým odfrknutím, ale už neodpověděla, nejspíš si to chystala na známou větu - já ti to říkala.

Pobertův plánek ukazoval, že na škole zůstávají profesorka McGonagallová a Horácio Křiklan. Ani Protiva nebyl zrovna nikde na dosah. Bylo zvláštní prohlížet si školu takhle vyprázdněnou.

„Dobby, tobě jako svobodnému skřítkovi rozkazovat nemohu, ale byl bych rád, kdybys mi pomohl, nebo alespoň pomlčel," začal Harry.

Dobby zastříhal ušima a tiše se ozval: „Dobby pomůže a dohlídne na tohle…"

Krátura se mračil a zahlížel na Harryho s vypočítavým pohledem.

„Kráturo, pro tebe mám pár rozkazů. Za prvé se nebudeš s Dobbym prát a budeš s ním mluvit a jednat slušně. Za druhé, pokud by ses měl dostat do rukou Belatrix Lestrangeové nebo Narcissy Malfoyové nebo jiného Smrtijeda, buď se pokusíš utéci ke mně a když to nepůjde, sám se zabiješ!"

„To přeci nemůžeš, Harry!" vykřikla Hermiona šokovaně.

„Máš pravdu, to bohužel musím," odpověděl jí smutně Harry.

I Dobby se tvářil otřeseně, kupodivu Krátura vypadal spokojeně.

„Abych nezapomněl, taky se tomu nebudeš snažit napomoci," doplnil Harry a pozoroval, že smazal vychytralý úsměv z Kráturova obličeje. „Takže, měl bych pro vás jeden úkol, na kterém bych byl rád, kdybyste spolu spolupracovali jako na stopování Draca Malfoye. Tady ten meč vyrobili mudlové pro trochu bláznivé sběratele. To není důležité, důležité je, že se hodně podobá meči Godrika Nebelvíra. Já bych od vás chtěl, abyste tenhle meč předělali tak, aby se nedaly bez pomoci nějakých kouzel rozeznat. Dokážete to?"

„To je prkotina, kvůli něčemu takovému používat skřítky!" odsekl Krátura, ale meč převzal a s pufnutím i s Dobbym zmizeli.

„Harry, tohle bylo děsně kruté!" obvinila ho Hermiona.

„Ne kruté, jen nezbytně tvrdé," odporoval Harry. „Kruté by to bylo, kdybych z toho měl radost nebo to dělal zbytečně jen pro potěšení."

*

Komnata nejvyšší potřeby je kupodivu už na druhý pokus vpustila. Celou dobu chodili okolo a intenzivně mysleli na to, že potřebují najít to, co budou k lovu na Voldemorta potřebovat.

K Harryho překvapení nebyli v Komnatě sami. Kromě domácích skřítků s oběma meči tam ležel na skříni Moudrý klobouk a vedle se trochu potácivě pokoušela vztyčit pořádně opilá profesorka Sibyla Trelawneyová.

„A sakra, neřízená střela je tu," poznamenala šeptem Hermiona.

Když Trelawneyová uviděla Harryho i meče, škytla a posunula si brýle. Náhle sebou trhla a vytřeštila oči za svými ‚jogurtovkami‘. Harry v duchu zaúpěl, protože příznaky rozeznal.

„Vše co hledáš, ON už má, Medailon už byl dávno zničen, jen Meč ještě zbývá ve tvých rukou. Pohár a Had jsou u NĚJ. Bez Meče nemáš žádnou šanci a zemřeš!" navzdory děsivě znějícímu hlubokému hlasu bylo proroctví tentokrát poměrně srozumitelné. „Vše co hledáš, ON už má, Medailon už byl dávno zničen, jen Meč ještě zbývá ve tvých rukou. Pohár a Had jsou u NĚJ. Bez Meče nemáš žádnou šanci…" hlas profesorky věštění se vytratil, když ji dostihla opilost v plné síle. Skácela se na podlahu na polštář, který pro ni Komnata hbitě připravila a začala chrápat. Vzduchem se nesla vůně sherry.

„Aha, pane Pottere," ozvalo se za nimi náhle hlasem profesorky McGonagallové. „Vy jste si sem zřejmě přišel pro věci na lov Viteálů!"

„Co víte o Viteálech?" zeptal se Harry.

„To, co jsem zvládla vymáčknout z Horácia Křiklana," odpověděla mu McGonagallová, která zřejmě celou dobu v komnatě byla jen zakrytá zastíracím kouzlem. „Voldemort," stále to přízvisko vyslovovala s jistým zachvěním. „Rozdělil svou duši do několika schránek, aby ji nebylo snadné zničit a jeho zabít. Obvykle si nějaký černokněžník udělá jeden Viteál. Dva nebo snad více jsou obtížnějším úkolem, při kterém se čaroděj méně a méně podobá člověku jak uvnitř, tak navenek. Tom Raddle jich chtěl udělat celkem sedm, ale jedním by měl být on sám, takže vlastně jen šest. Pro každý musel spáchat vraždu, ale při počtu smrtí, které měl na svědomí, to pro něj nebylo až takový problém. Viteály bude nutné najít a zničit dříve, než půjde někdo, třebaže 'Vyvolený', do přímého boje s Voldemortem. Co ještě bych měla vědět?!"

„Pro vlastní bezpečnost a zdar úkolu raději nic," odpověděl jí Harry trochu drze.

McGonagallová se zatvářila namíchnutě, ale kupodivu to nekomentovala.

„Vrátíte se v září do sedmého ročníku?” zeptala se místo toho.

„Po pravdě řečeno nemám tušení,” přiznal Harry. „To bude záviset na okolnostech, které možná nedokážu ovlivnit.”

„A tihle tři, ti půjdou s vámi?!” ukázala na Hermionu, Ginny a Rona. „Slečna Grangeová a pan Weasley jsou už plnoletí, budiž, vy brzy budete, ale slečna Weasleyová, to, co děláte, bude šíleně nebezpečné…”

„Já Harryho nepustím!” pronesla Ginny rezolutně a chytla ho za levý rukáv košile.

Nadechnutí a pohled profesorky McGonagallové by vydaly za dost obsáhlou knihu.

„A co Moudrý klobouk, co ten tu dělá?” obrátila najednou list.

„Nemám tušení, třeba nám zazpívá nějakou novou věštbu…” zamyslel se Harry.

Klobouk ale na svém místě setrval v ‘tvrdohlavém‘ tichu.

Harry podlehl náhlému nápadu a nasadil si ho na hlavu.

-No to je dost, že ti to došlo!- klobouk měl svou vlastní osobnost a ta měla sklony k uštěpačnému vyjadřování. –Jak chceš asi ten Nebelvírův meč tahat s sebou?-

-Kdo ho do tebe dal?- zeptal se Harry.

-Tom Raddle,- odpověděl klobouk. –Přišlo mu legrační, že památku na Godrika Nebelvíra pošpinil přítomností kousku něčeho tak hnusného, jak je jeho duše a když s pomocí baziliška zabil Uršulu, tak meč přeměnil na Viteál, který skryl všem na očích ve mně. Zkusil mne začarovat, abych nemohl meč vydat, ale to se prolomilo v Tajemné komnatě,- vysvětloval klobouk. –Teď mě podej McGonagallové ať to tu neprotahujeme. Jo, ve skříni máš tu Princovu učebnici a něco, co se ti jistě bude hodit.-

Harry podal Moudrý klobouk profesorce, která si ho po krátkém zaváhání dala na hlavu. Co jí řekl, to neprozradila, ale podala jej zpátky.

„Který meč je ten pravý?” zeptal se Harry domácích skřítků. Dobby mu jeden podal a vypláznul na Kráturu jazyk. Harry dal oči vsloup, ale zastrčil meč do klobouku. Pak tam přidal učebnici lektvarů ze skříně a vytáhnul i druhý ohmataný výtisk, starou učebnici přeměňování. Když ji otevřel a uviděl, že je nadepsaná ‘Albus Brumbál‘, zalapal po dechu.

„To je šok, co Harry!” ozvalo se Brumbálovým hlasem.

Harry se ohlédl a uviděl portrét, o kterém by byl ochoten přísahat, že tam před minutou nebyl.

„Když už jsi v tom balení věcí, ber to jako předběžný dárek k narozeninám,” poznamenal Brumbál na portrétu konverzačním tónem. „Pak bys mě měl vyndat z rámu, já jdu totiž s vámi.”

„Ale Albusi…” zaprotestovala McGonagallová.

„Neboj Minervo,” portrét ji nenechal domluvit. „Portrét pro tebe visí pořád v ředitelské pracovně. Je to hrozné dívat se, jak ti mladí nemají žádnou úctu k autoritám nebo historickým památkám,” uchechtl se, když viděl, jak Harry cpe učebnici přeměňování do Moudrého klobouku. „Takový mocný historický artefakt a oni ho používají jen jako tlumok!” pokračoval v lehkých výsměšcích. „Minervo, můj portrét ti může zajistit bezpečné předávání vzkazů Harrymu. Moudrý klobouk je obávám se pro budoucí boj nutný a ty v nejhorším můžeš vymyslet nějakou jinou metodu rozřazování studentů…”

„Já bych chtěla jít taky…” bránila se McGonagallová.

„To bohužel nejde Minervo,” utěšoval ji Brumbál z portrétu. ”Někdo musí vést Bradavice a pokud Harry neuspěje, musí zůstat nějaké svobodné a bezpečné místo. Teď je to na tobě.”

To už ale Harry portrét sundal ze zdi a vyjmul z rámu. Pak ho stočený obalil papírem a zasunul také do Moudrého klobouku. Ten pak schoval pod košili. Zdálo se mu, jako by se trochu zmenšil.

„Musíte mít pravý Nebelvírův meč?” zeptala se ještě profesorka.

„Bohužel, PRAVÝ Nebelvírův meč je teď ten, který na pravý předělali skřítci. Ten původní musí být zničen, až dostatečně poslouží.”

„Jak odcestujete?” zeptala se McGonagallová, když Harry dokončil spěšnou obhlídku místnosti, kde už nic užitečného nenašel.

„Vyjdeme mimo školní pozemky a Přemístíme se,” rozhodl Harry.

„Ještě nejste plnoletý a nemáte z toho zkoušku,” namítla profesorka. „A slečna Weasleyová to nejspíš ještě neumí nebo aspoň by neměla…”

„Už jsem se dokázal přemístit s napůl bezvědomým profesorem Brumbálem,” odpověděl jí Harry. „Ginny přemístím s sebou. Ještě bych zašel navštívit Brumbálův hrob a půjdeme.

K Brumbálově bílé hrobce je profesorka doprovodila, snad aby se přesvědčila, že si cestou nevypůjčí ještě něco.

U hrobu se všichni na chvíli zastavili a sklopili hlavu, pak vyrazili za hranice pozemků, tam, odkud už bude Přemísťování možné.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2) Tichá svatba

Kapitola 2) Tichá svatba

Vzhledem ke všeobecně panujícímu smutku za Brumbála byla svatba Billa a Fleur uspořádaná jako tichá oslava s minimem zvaných hostí.

Čtveřice se Přemístila kousek od hranic pozemku Weasleyových. Označení ‘bordel na kolečkách‘ ještě ani zdaleka neukazovalo rozsah jen chabě organizovaného zmatku. Navzdory plánovanému tichému obřadu se odevšad ozývaly výkřiky nevole i vole.

U branky je zastavil pan Weasley a začal je zpovídat podle ministerských pravidel, o kterých si Harry myslel, že jediným jejich účelem je dát lidem pocit, že něco dělají a trochu je zabavit. Harry měl navíc pocit, že na drtivou většinu otázek by dokázal snadno odpovědět i dobře připravený smrtijed.

Usoudil, že se podívá, jestli v Princově učebnici není náhodou nějaký ‘protijed‘ nebo protilektvar proti mnoholičnému lektvaru. Je obtížné a někdy neuskutečnitelné zavřít skupinu lidí na víc než hodinu a uhlídat, aby se nikdo ničeho nenapil…

Fleur zahlédl v dost hlučném rozhovoru s matkou, kterou si pamatoval ještě z boje o Ohnivý pohár a mužem, který byl pravděpodobně jejím otcem. Diskuse to byla dost vášnivá a i když Harry francouzsky neuměl, dokázal si aspoň zhruba představit, o co půjde.

„Polyglot!” řekla k jeho překvapení Hermiona a ukázala si hůlkou na hlavu. Pak se zaposlouchala do rozhovoru a po chvilce si odfrkla. „Jestli to takhle půjde dál, půjčím si tu nějaké velké kladivo a dám ho Fleur do rukou, aby vtloukla rodičům trochu rozumu do lebeně.”

Z toho Harry pochopil, že se ve svém odhadu nemýlil. Billova rodina nebyla z Fleur valně nadšená, ale nakonec jí přijala za svou, teď Fleuřina rodina zuří kvůli Billovi, nejspíš kvůli vlkodlačí kontaminaci nebo kvůli jeho vzhledu zohyzděnému strašlivými jizvami.

Ginny ho táhla pryč, zvláště když se objevilo mrňavé stříbrovlasé cosi, co radostně ječivým hláskem vykřikovalo: „Arry Potter!” Harry si nebyl v první chvíli jistý, ale domníval se (správně), že to bude Gabriela.

„Herodes, to byl král!” drtila Ginny mezi zuby.

Harry měl pocit zásahu nějakým pátracím kouzlem, ale když se rozhlédl, neviděl nic podezřelého. Zato Ginny začínala zuřit: „Jo víla, já jí dám vílí kouzla!”

*

Doupě nebylo jen přelidněno, vládl tam doslova Chaos.

Fredův a Georgův pokoj se naplnil dalšími postelemi a s Harrym tam přebýval i Ron a obě dvojčata, když na chvíli zaskočila. Malá Gabriela dokázala na svou velikost až nečekaně zaplnit veškerý prostor, který byl k dispozici.

Bill se nezdál příliš postižený, ale Harrymu připadalo, jako by se jeho obličej trochu protáhnul, hrudník zmohutněl a vlasy více připomínaly hřívu, než dříve. Úplněk měl nastat až za čtrnáct dní, takže byli všichni v klidu, Harry se ale stejně rozhodl napsat profesorovi Křiklanovi:

Vážený profesore Křiklane,

jistě se vám doneslo, že bratr mého dobrého kamaráda se bude ženit a pamatujete si asi většinu podrobností. Proto bych vás poprosil, jestli byste nebyl ochoten přivézt vybavení slušné lektvarové laboratoře. Věřím, že když ji přivezete jako svatební dar a že když součástí bude také učebnice s lektvarem pro uklidnění vlkodlaka, velmi tím napomůžete jejich rodinné pohodě. Když to zvládnete, já účet za její pořízení zaplatím a slibuji vám, že se vám to rozhodně vyplatí.

S úctou váš Harry Potter

P.S. O dopise prosím s nikým nemluvte, to by se nám ani jednomu nemuselo hodit do krámu.

S dopisem poslal Hedviku, která byla spokojená, že mohla konečně vyrazit ven. Sice jí důrazně doporučoval, aby byla opatrná, ale měl pocit, že to neposlouchá.

Harry si od věci sliboval rovněž i to, že bude mít příležitost tuto laboratoř sám využívat, když bude zrovna v Doupěti. George a Fred tu sice po sobě zapomněli jisté vybavení, ale to bylo odrazem jejich poněkud chaotické a výbušné mysli a bylo dost nekompletní a zčásti zřejmě záměrně špatně popsané…

Harryho životní prostor teď vymezovala zahrada a kus pozemku Weasleyových, obklopené kameny s magickou výstrahou. Když zkoušel projít někam dál do okolí, lehký tlak proti mu naznačoval, že to není žádoucí. Při pokusu někoho zvenčí proniknout mezi 'Varovníky', jak očarované kameny nazval Pošuk Moody, se měl strhnout v domě poplach, který by snad s dostatečným předstihem všechny připravil na obranu. V pouhých šesti metrech nad zemí byla bariéra, která propouštěla jen některé ptáky, hlavně sovy, cokoli nad dvacet liber hmotnosti jí neprošlo. V takových podmínkách se nedal ani trénovat famfrpál.

Jednou, když zrovna zase neměl náladu, procházel domem a zaslechl před pokojem dívek rozhovor, který zřejmě nebyl určen jeho uším. Dohadovali se tam Hermiona s Fleur.

„Ale Ermiono, Gabrriela nedělá nis špatnécho…"

„Fleur, vážím si tě pro spoustu věcí, ale jsi trochu slepá. Ona zkouší využívat to své vílí kouzlo na Harryho Pottera. To, že to zatím dělá jen dětsky neohrabaně nemění moc na tom, že Ginny je těsně před výbuchem."

„Ale Arry se s ní pšeci rosešel…"

„Proto, že se mu zdálo, že by to pro Ginnino bezpečí bylo lepší…"

„To strášná chloupóst!"

„Jo, tak to máš pravdu. On na to možná přijde. Myslím si, že skoro určitě, já do něj mluvila dost dlouho, aby začal přemýšlet a chápat. Ginny má trpělivost se všemi těmi jeho náladami a nápady skoro neuvěřitelnou, ale jestli ji bude ještě zkoušet naštvat tvoje sestra, mohla by vybuchnout. Některá kouzla, která Ginny umí, by se na dítě rozhodně používat neměla, ale pokud bude dost vzteklá, tak nevím… Navíc, Harry je ve svém rodu poslední, myslím, že by si zasloužil aspoň naději na to mít syna nebo syny…"

„Jak tochle myslíš?!"

„Víš, nemohlo nám ujít, že jsi po babičce víla, zvlášť, když jsi to říkala. Jenže víly mají skoro vždycky jen dcery. Ten vliv podle knížek vymizí až tak po pěti generacích."

Na tohle Fleur reagovala nejprve jen odfrknutím.

„Proč jsi tochle neržekla Billovi?" zeptala se po chvíli.

„Protože si tě vážím, a taky proto, že bratrů Weasleyů je poměrně hodně a chtělo by to trochu vyvážit…"

„Někdy jsi tak chytrá Ermiono, až s tébou není k vydržení!"

„Jo, to kluci říkají taky. Mimochodem, Ron taky není k dispozici, že Gabrielce vzkazuju."

Harry zalezl do kouta a nechal Hermionu projít okolo. Pak začal zesilovat dupání, jako že vychází po schodech nahoru. Když přicházel blíž, všimnul si, že Fleur si už stihla 'nasadit' laskavý úsměv.

„Achoj Arry, hledáš Ginny? Je někte venku…"

„Dík," donutil se Harry usmát. „Co svatba, neutečeš před touhle zrzavou záplavou?"

„Ty jeden!" šťouchla ho se smíchem do žeber.

*

Harry tentokrát ale nehledal Ginny, spíš chvíli klidu pro pátrání v učebnicích. Na otázku po protijedu na mnoholičný lektvar mu Snapeova učebnice posloužila výborně. Problém byl v tom, že návod předpokládal smíchat půl pinty mnoholičného lektvaru, půl pinty červeného vína, tři kapky Veritaséra, podrcenou žíni z jednorožce, nechat tři dny odstát a zcedit. Docela jednoduché, fajn, ale kde vzít všechny složky?!

Brumbálova učebnice přeměňování Harrymu naproti tomu způsobovala pravidelné bolení hlavy. Některá kouzla v ní popsaná nedokázal provést ani s podrobnými radami od Brumbálova portrétu. Ten si momentálně Harryho s trochu pobaveným úsměvem prohlížel ze stěny.

„Harry, máš přeci prázdniny,” domlouval mu. „Třeba když na to nebudeš myslet tak intenzivně, půjde ti to líp…”

„Musím toho dostat tolik do hlavy, jestli mu mám být aspoň trochu rovnocenným soupeřem!”

„No jo, ale sebechytřejší hlava pojme na jeden zátah jen omezený objem vědomostí,” domlouval mu Brumbál z portrétu otcovsky. „Ten protijed na mnoholičný lektvar jsi našel, ne?!”

„To sice jo, ale kde vezmu rychle ingredience v dostatečném množství?!”

„Třeba půjde něco koupit od Horácia, popros Billa, ať ho pozve na svatbu.”

*

Konečně nastal den vlastního obřadu. Harry byl docela rád, protože po něm se mělo Doupě silně vylidnit a navíc on sám se půjde, snad už napořád, rozloučit s Durslyovými.

Brzy ráno dorazil z Ministerstva obřadník, stejný mrňavý človíček se střapatými vlasy, který řečnil při Brumbálově pohřbu. Nejspíš dobře mluví a tak ho nechávají vyřizovat ‚okecávací‘ záležitosti.

Krátce po něm dorazil Horácio Křiklan s obrovským balíkem.

„Mám u tebe tři stovky Harry,” informoval Harryho potichu, když mu s Ronem a Fredem přišli pomoct.

Harry jen kývnul: „Jen co se dostanu zas ke Gringottům, momentálně mám po ruce necelou půlku…”

„To můžeme vyřídit dopisem Gringottovým, oni sami přenesou peníze z trezoru do trezoru.”

„Ještě lépe pane profesore,” souhlasil Harry. Zdá se, že i Gringottovi objevili výhody bezhotovostních plateb.

Protože mělo jít o tichou svatbu, shromáždili se hosté prostě na dvorku, Fleur se postavila s Billem do čela. Na jejím čele byla slibovaná čelenka Billovy tety Muriel, za oběma snoubenci stály vyrovnané rodiny, kupodivu bez monoklů nebo podobných známek výměny názorů. Ginny se s Gabrielou na sebe dívaly s téměř hmatatelnou záští, když držely oba konce Fleuřiny vlečky.

Před stoupence si stoupnul mrňavý úředník a pronesl milosrdně krátkou řeč o tom, jaký je význam manželství, zvlášť v této ‘nelehké‘ době. Přitom měl problém, že očima neustále zalétával k Billově zjizvené tváři a tu a tam trochu zděšeně polknul.

Harry stál s Horáciem, Hermionou a Pošukem v zadní řadě. Proto taky první zaregistrovali nenadálou návštěvu. K brance směřoval ministr kouzel Rufus Brousek s Percym a třemi bystrozory. Pan Weasley se s lehkým úšklebkem vydal uvítat ‚vítanou‘ návštěvu.

„Zdravíčko, Arture, jak to, žes mě nepozval na svatbu svého prvorozeného, to se nedělá, nepozvat nadřízeného.”

Vyměnili si pár otázek a odpovědí, po kterých Artur otevřel branku a vpustil ministra dovnitř.

Přerušený obřad naštěstí brzy skončil a všichni přešli ke stolu s jídlem. Harry viděl, že malý mužíček má neúměrný apetit a cpe se jak protržený. Jak při tom současně stihnul mluvit, to bylo nad Harryho chápání.

Harry postřehl, jak si Bill vyhrnuje rukávy a jde si ‚pokecat‘ s bratrem Percym.

„Bille,” mírnil ho Percy. „Všichni se dívají, zachovej rodinné dekórum. Nakonec, jestli to nevíš, padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina…”

„Nestojíš mi za to, abych se s tebou špinil, dokud se s otcem a matkou nesmíříš,” odtušil Bill temně. „Rád bych věděl, jestli bys byl ochotný dělat osobního tajemníka i Voldemortovi, kdyby se stal ministrem kouzel…”

Percy se zatvářil uraženě a odešel.

„Pane Weasley,” ministr měl oči snad všude. ”Neurážejte prosím mého tajemníka jen proto, že je loajální úřadu. Kdyby se zpřísnily podmínky bankovní licence pro Gringottovy, asi byste nebyl moc rád. Zvlášť, když teď většina vlkodlaků s Voldemortem spolupracuje…”

„Ministerstvu nevadí ani zaměstnávat vraha!” vložil se do hovoru Harry.

„Vraha, pane Pottere?!” teď Brousek připomínal lva, kterého bolí zuby. „Co tím myslíte?!”

„Mám na mysli, že na Ministerstvu pořád pracuje Dolores Umbridgeová, která na mě poslala před rokem dva mozkomory. Nevím jak vy, ale já bych to označil za pokus o vraždu.”

„Tohle nechám prošetřit, pane Pottere,” sliboval ministr.

„Prosím vás, mozkomorové teď řádí všude, koho zajímá jeden rok starý případ. Těší mne, že nejste tak nekompetentní idiot jako byl Popletal, ale hodně činů Ministerstva nemá jiný význam, než ukazovat veřejnosti, že se něco dělá, ale praktického významu to nemá.”

„Co byste chtěl Pottere, abyste byl ochoten spolupracovat?” ministr se tvářil namíchnutě.

„Abyste pracovali pořádně a nechali mi volné ruce, abych dodělal Brumbálovu práci. Pokud se to povede, jsem ochotný potvrdit na tiskové konferenci, jak mi Ministerstvo pomohlo. Pro začátek by se hodila výjimka z pravidla zakazujícího čarovat nezletilým kouzelníkům,” Harry hleděl útočně.

„Možná máte pravdu, pane Pottere,” kývnul ministr. „Třeba budete opravdu úspěšnější, než organizace dobře vycvičených bystrozorů, jen se mi to nezdá nějak zvlášť pravděpodobné, Vyvolený Nevyvolený. Víte, já taky opravdu nechci, aby Voldemort zvítězil.”

„Ne, jen byste si přál velet jeho porážce a mít z ní zajištěný ministerský post až nadosmrti. Bohužel, váš předchůdce byl opravdu blbec a umožnil mu celý rok si upevňovat pozice, protože se bál o tu svou. Pokud mne necháte pracovat, máte mé slovo, že o vás budu v tisku referovat příznivě,” odpověděl Harry. „Pravda, najít někoho lepšího, než byl Popletal nebylo AŽ TAK těžké, protože tak mimořádného pitomce pohledat… Dobrý den pane Popletale,” pozdravil Harry přes rameno, když viděl veselí v Brouskových očích. „Ptáte se, jestli jste za hlupáka? Ano, podle mne jste.”

Popletal předstíral, že tohle neslyšel a doslova protančil ke svému nástupci a něco mu zašeptal do ucha.

Brousek vstal a se vzteklým výrazem se začal chystat k odchodu: „Pane Pottere, tohle vás bude zajímat! Voldemot nebo spíš některý z jeho Smrtijedů zabil paní Arabelu Figgovou. Proč chtěl někdo zabít starého motáka, to nechápu.”

„To je vzkaz pro mne,” odpověděl Harry. „Její adresu zajistil nejspíš Macnair nebo Lucius Malfoy, ten byl na Ministerstvu pečený vařený. Teď mi Voldemort vzkazuje, že zabít mne nemusí být žádný problém a není už žádné bezpečné místo…”

Ministr se rozloučil a zábava po roznesení zprávy prakticky ztichla. Nakonec se skoro všichni odporoučeli spát. Harry bude muset ráno do Zobí ulice 4, Kvikálkov, aby tuhle část svého života konečně ukončil a žil svůj život už konečně sám a na svůj účet…

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3) Rozloučení s Dursleyovými

Kapitola 3) Rozloučení s Dursleyovými

Ráno proběhla snídaně v pochopitelném tichu. Vražda staré paní Figgové Harrym otřásla a když u stolu viděli, že se mu nechce mluvit, mlčeli všichni. Fleur s Billem na snídani z pochopitelných důvodů nešli. Po nějaké chvíli se pan Weasley rozloučil, že musí do práce a po chvíli odešla z kuchyně i paní Weasleyová. Na tu chvíli čekal Fred.

„Harry, něco tu pro tebe mám,” zašeptal. Pak Harrymu podal čtyři hůlky. „Není to sice prima A kvalita jako od Ollivandera, ale na bojová a ohnivá kouzla by měly stačit. Protože se chystáš na věci, které nebudou tak docela v souladu se zákonem, mohla by se každému hodit jedna hůlka na ‘špinavou práci‘. Co se pistolí týká, ty snad budou za tři nebo čtyři týdny. Kupodivu jsem sehnal dodavatele munice se stříbrnými střelami. Nějaký Matěj Vandrovec z Polska. Dodává jí místním bystrozorům a ti si za to nevšímají toho, že prodává zbraně a střelivo pašerákům. Koukni,” ukázal náboj. „Poslal dokonce vzorek. Tohle je ráže devět milimetrů Para, to nejmenší a taky nejlevnější, co dělá. Kromě toho ještě dělá čtyřícítku Smith-Wesson a pětačtyřícku Colta. Tedy do pistolí. Ještě dělá stříbrnou munici do Kalašnikova, M-šestnáctky, Mosina a tři sta osm Winchester do útočnejch a snajperskejch pušek. Je to pilný človíček, skoro jako my s bráchou…”

Harry náboj chvíli převaloval v dlani.

„Proč to má ten křížek na špičce a proč je tam napsáno Luger, ne Para?”zeptal se.

„Oni na východě Parabellum označují jako Luger, kdoví proč. Ten křížek, to je větší sranda. Polští vlkodlaci se naučili nosit neprůstřelné vesty. Tak je kulka naříznutá a uvnitř je jádro z rychlořezné oceli. To prorazí neprůstřelnou vestu a vnese s sebou trochu stříbra do těla, zraněného vlkodlaka lze svléknout a podle potřeby spoutat nebo dorazit…”

Harry se trochu krutě pousmál, ostatním se to spíš moc nezamlouvalo.

„Tady máš jeden recept, potřeboval bych, jestli bys tohle dokázal zajistit a předat taky na Ministerstvo. Určitě už musejí mít nějaké povědomí o potížích s kontrolou několika stovek lidí, jestli se z nich někdo nenapil Mnoholičného lektvaru.”

„Na tom by se dalo vydělat, to stojí za úvahu.“

Odešli se rozloučit s paní Weasleyovou a bez zbytečné bagáže se pak Přemístili do Kvikálkova.

*

Celou čtveřici ‘zaměřoval‘ Harry, Přemístili se skoro ideálně do zahrady Dursleyových za živý plot. Harry přátelům podal svůj neviditelný plášť.

„Schovejte se tu a kdyby něco, zkuste mi prosím nějak opatrně pomoct, když to ale půjde.”

Vešel do domu a rozhlédl se, kde jsou Dursleyovi. Strýc Vernon měl vyrážet do práce tak za půl hodiny a to už chtěl mít Harry všechno za sebou. Celou trojici našel v kuchyni.

„Jak to, že jsi tu až teď?! Pokud vím, tak škola ti skončila dřív,” rozkřiknul se strýc Vernon. „A co ten dědek, ten nedorazí?”

„Má moc práce, jen čeká, než přijdu,” zalhal Harry. Vzpomněl si na vychytralý záblesk ve strýcových očích, když loni slyšel, že je Sírius po smrti. „Já se přišel podle dohody rozloučit…”

„Tak to ne hošánku,” okřikl ho strýc. „Zahrada potřebuje vyplet a posekat trávníky.”

„Vy už mi nic nařizovat nebudete!” vykřiknul Harry.

„Navíc si myslím, že kecáš smrade!” dodal naopak strýc Vernon. „Ten staroch má moc práce leda tak s ležením pod drnem.”

‘Odkud tohle mohou vědět?!‘ blesklo Harrymu hlavou.

„Petrificus totalus!” zazněl mu zády ženský hlas, ucítil zásah kouzla a jen bezmocně spadl na zem. Zahlédl ještě, jak se bratranec Dudley chechtá.

Někdo ho převrátil na záda a Harry nad sebou uviděl Fenrira Šedohřbeta. Koutkem oka zahlédl Bellatrix Lestrangeovou. Teď tu chybí asi vážně jen lord Voldemort, Snape a Malfoyovi, pak tu už budou všichni, koho Harry nesnáší a kdo má důvod ho zabít…

„Nech ho, toho chce náš pán,” ozval se Snapeův chladný hlas a Harrymu pokleslo srdce ještě trochu níž. „Hned ho tam vezmem, jen se rozloučíme s našimi laskavými hostiteli.”

„Když jste předevčírem přišli, mluvili jste o odměně za Harryho, když vás necháme vstoupit,” řekl strýc Vernon.

‘Strejdo, ty chamtivá svině!‘ pomyslel si Harry.

„Máte samozřejmě pravdu pane Dudley,” odpověděl Snape ledově. „Bello, dej našim hostitelům jejich odměnu, prosím.”

„S radostí Severusi,” kývla hlavou Lestrangeová a vytáhla hůlku. Dursleyovi se zatvářili vyděšeně. „Crucio! Crucio! Crucio! Hele, jde to na tři najednou!”

„Neřvěte tolik, ruší mne to…” konstatoval Snape. „Silencio!” mávnul hůlkou a Dursleyovi mohli nanejvýš otvírat ústa a třeštit oči. „Hele, ten tlusťoch asi nevydržel…”

Strýc Vernon se bez pohybu s vytřeštěnýma očima svezl na podlahu. Srdce v jeho příliš tlustém těle nevydrželo nápor bolesti a on zemřel na infarkt. Teta Petúnie se dívala vyděšeně a zdálo se, že si v bezhlesém křiku vyvrátí ústa z pantů. Harry horko těžko dokázal vydolovat mikošpetičku soucitu, který k těmto příbuzným pociťoval. Kdyby se nerozhodli ke zradě a prodat ho nepřátelům, mohli být snad v pohodě.

„Ty jsi Petúnie,” oslovil Snape Harryho tetu. „Tvoje sestra Lily byla o dost hezčí, na mudlovskou šmejdku a to i když uvážím, že jsi starší, než ona, když umírala. Taky se obětuješ pro svého syna? Jenže toho zabít nechci, ale ty tu zbytečně zacláníš. Avada Kedavra!”po zeleném záblesku zůstala teta Petúnie ležet bez pohybu s vytřeštěnýma očima. „Obliviate!” dodal ještě a zamířil hůlkou na bratrance Dudleyho.

Pak celkem beze spěchu vyndal Harryho hůlku z kapsy. Nevšimnul si ovšem druhé, té neregistrované. Pak Harryho hůlku položil na stůl.

„Někde tu budou ti jeho kamarádi,” konstatoval ještě a vyšel směrem do zahrady.

Když Šedohřbeta nikdo nehlídal, znovu se k Harrymu sklonil.

„Z toho by byl pěkný vlkodlak,” řekl konverzačním tónem a sklonil se k Harrymu blíže.

Ten už ale ucítil, že ochromovací kouzlo přestává působit. Levou rukou chňapnul po dýce, pravou vzal novou hůlku. Když se Šedohřbet ještě více sklonil, Harry rychle tasil a odspodu mu nůž rychle zarazil břichem skrz bránici až do srdce. Tiše umírající vlkodlak zakrýval Lestrangeové výhled, toho Harry využil a namířil na ni hůlku: „Avada Kedavra!” Zelený paprsek, který zasáhnul Smrtijedku do hrudi, ho překvapil skoro stejně jako ji. S vytřeštěnýma očima se svalila k zemi. Harry s obtížemi odvalil umírajícího Šedohřbeta. Chopil se své vlastní hůlky, ale odložil ji do kapsy. Teď je čas na ‘špinavou práci‘!

Snape stál u dveří do zahrady a rozhlížel se ven. Harry napřáhnul hůlku. Byl přesvědčený, že neudělal žádný hluk, ale přesto se bývalý učitel Lektvarů a Obrany proti černé magii otočil a z jeho hůlky vyšlehl záblesk purpurového ohně.

Harry se sehnul a útok opětoval, jeho „Avada Kedavra!” ale zasáhla otevřenými dveřmi jen keřík v zahradě.

„Už jednou jsem vám říkal, že nemůžete použít žádné kletby, které se nepromíjejí, Pottere!” vykřikl Snape. „Vy na to nemáte odvahu, nebo schopnosti!”

Když ze zahrady od jednoho keře vylétly tři rudé paprsky omračovací kletby a jen těsně bývalého učitele minuly, Přemístil se pryč.

„Harry, jaký nelegální úkol mají od tebe Fred a George?” zeptal se Ron odkudsi, krytý neviditelným pláštěm.

„Opatřit čtyři pistole a stříbrnou munici,” odsekl Harry. „Opatrně, nevím, jestli jich tu není víc.”

Na trávě uviděl ohýbání se stébel a občas ‘problesknout‘ botu, která se dostala mimo dosah pláště.

„Co se to tu dělo, Harry?!” zeptala se Hermiona. „TY používáš kletby, které se nepromíjejí?!”

„Čekali tu na mne,” řekl Harry smutně. „Snape, Lestrangeová a Šedohřbet, možná ještě někdo další. Dudleyovi mě prodali za slib tučné odměny, ale Lestrangeová si na nich všech vyzkoušela ‘Cruciatus!‘ a strýc Vernon dostal infarkt bolestí. Tetu Petúnii zabil Snape a Dudleymu vymyl paměť!”

To se do zahrady začali Přemisťovat bystrozorové s napřaženými hůlkami.

„S křížkem po funuse,” odfrknul si Harry.

Williamsona poznal podle dlouhých vlasů svázaných do ohonu.

„Co se tu dělo?! Naše detektory nám hlásily použití kleteb, co se nepromíjejí!”

„Můj strýc s rodinou se dohodl se Smrtijedy, že mě jim za peníze vydá. Oni jeho a tetu zabili a bratranci vymazali paměť. Dva jsem zabil já a třetí, Severus Snape mi zdrhnul. Možná je tu ještě někdo.”

„Skočte pro ministra, tohle musí vidět,” přikázal Williamson jednomu bystrozorovi. „A vemte sem myslánku a léčitele!”

„Je mi líto,” obrátil se zpět na Harryho. „Musím vás požádat o vaši vzpomínku na celou věc…”

„Dobře, ale jen na toto. Jak se to dělá?”

„Přiložte hůlku k hlavě a myslete na to, co se stalo, přitom otáčejte hůlkou.”

Harry se zachoval podle návodu a brzy se jeho vzpomínka ve formě stříbřitého vlákna navíjela na hůlku. Někdo Harrymu podal lahvičku, do které jí uzavřel.

Ministr zřejmě jen čekal na zprávu, že je možné dorazit, protože lahvičku z jeho prstů rvala jeho nedočkavá ruka.

Ministerská myslánka byla menší a jinak zdobená, než ta Brumbálova. Ministr do ní Harryho vzpomínku vylil a pohybem hůlky ji vyvolal jako malé pimprlové divadélko.

Harry mohl zas sledovat, jak prochází domem, uviděl, jak se mu do zad plíží Lestrangeová, uviděl znovu smrt svého strýce i tety a vzápětí pozoroval, jak Snape odchází do zahrady, obešel dům a vracel se dovnitř. Velmi nezřetelně bylo vidět trojici Harryho přátel, jak se chystá Snapea omráčit, aby nemohl vejít do domu.

Mezitím bylo vidět, jak Harry bodnul Šedohřbeta a vyslal smrtící kouzlo na Lestrangeovou.

„Kde jste vzal hůlku? Ta byla Šedohřbetova?” zeptal se ministr vychytrale.

„Jistě,” zalhal Harry.

Ministr mávnul nad scénou hůlkou a scéna se vrátila, jen ji bylo vidět z jiného úhlu. Bylo dobře vidět, jak Harry bodnul vlkodlaka a vytáhnul druhou hůlku ze své vlastní kapsy. Ministr mávnul hůlkou znovu a teď Harry vytáhnul hůlku z Šedohřbetovy kapsy.

„Je dobře, že jste ukořistil jinou hůlku, zachránila vám život proti Lestrangeové. Nechte si ji jako kořist a nikomu o tom nepovídejte!”

Harry měl nepříjemný pocit, že je Rufus Brousek podezřele spokojený hlavně proto, že má konečně něco, čím by mohl vydírat kdyby Harry neuspokojil jeho požadavky při tiskové konferenci.

„Pane Pottere,” Williamson spolu s ostatními bystrozory už dům prošli. „Zlikvidovali jsme většinu stop po kouzlech v tomto domě. Našli jsme váš rodný list a dva dopisy ze sociálky, které se týkaly vašeho osvojení. Tady vám je předávám. Podívejte se, jestli najdete ještě něco, co by na vás mohlo upomínat. Jinak plánujeme vás z tohoto místa úplně vymazat.”

„A co bude s bratrancem Dudleyem? Sice jsem toho tlouštíka nikdy nesnášel, ale je to příbuzný…”

„Toho prohlédnou u Svatého Munga,” konstatoval ministr. „Pak ho předají mudlovským psychologům, vyrobí nějaký posudek ve smyslu, že se psychicky zhroutil, když našel rodiče mrtvé a za rok mu ten dům jako plnoletému připadne. Co bude dělat potom, to už bude jeho problém…”

Harrymu se to sice třikrát nezamlouvalo, ale rozhodně si nehodlal pověsit toho tlustého sadistu na krk.

Prošli dům a pár věcí, které byly jeho a nepotřeboval je, nechali zmizet kouzlem „Evanesco!” Nebylo jich příliš mnoho, nakonec si odnesl jen dokumenty, které mu předal Williamson.

„Už tu po vás nic nezbylo?”

Když Harry kývnul, jeden z bystrozorů vytáhnul přístroj připomínající starodávný vysavač a jím projel několikrát ve vzduchu.

„Tak ještě zamknout, nějaké falešné stopy toho tlouštíka a zmizíme odsud všichni,” řekl bystrozor.

*

„Jak se dostanem do Godrikova dolu?” zeptala se Hermiona, když byli už venku ze zahrady.

„Pojedem autobusem,” odpověděl Harry bezmyšlenkovitě a nestačil už zarazit Rona, který se vztyčil a vytáhnul hůlku.

S rachotem, který prý mudlové neslyší, se zarazil třípatrový Záchranný autobus. Nikdo z něj nevystoupil, jen se otevřely dveře.

„Bagáž si musíte vynést sami. Koukám, stejně žádnou nemáte,” volal od volantu Ernie Frang, řidič Záchranného autobusu. „Musím udržovat maskovací kouzla proti mudlům.”

Stan Silnička byl zřejmě pořád v Azkabanu.

Nasedli do Záchranného autobusu a rozjeli se do Godricova dolu.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4) Rodný dům

Kapitola 4) Rodný dům

Několik nepříjemných zastavení jakž takž přežili a už na ně Ernie volal odpředu:

„Godrikův důl! Vystupovat vy čtyři!”

„Příště pojedu radši na Síriusově motorce, snad ji ještě Hagrid někde má,” poznamenal Harry.

„Jak chceš najít ten dům, Harry?” zeptala se Hermiona.

„Támhle je kostel, u něj bude hřbitov,” odpověděl Harry. „Poptám se faráře, jestli jsou tam rodiče a jestli mi řekne, které stavení patřívalo našim. Ten to snad nikomu nevyzvoní.”

Dveře do starobyle vyhlížejícího kostela byly zavřené, ale malá fara byla obydlená. Když Harry zaklepal na dveře, otevřel mu pomenší obrýlený chlapík v kolárku s velkou pleší.

„Přejete si?…” a vytřeštil na Harryho oči. „Jamesi?!”

„To bude bohužel omyl, pastore,” odpověděl mu Harry. „Z vaší reakce ale soudím, že jste znal mého otce.”

„Znal, chlapče, já tě tady kdysi křtil,” s podivným úsměvem zval Harryho i s přáteli dovnitř. „Takže Harry Potter nakonec opravdu přežil a vrátil se… V první chvíli jsem myslel, že jsi duch svého otce, ale ten měl jiné oči, jak ti asi každý do zblbnutí opakuje… Nikdo nevěděl jistě, jestli jsi naživu nebo ne, dopisy nebyly úplně jasné… Co jsi vlastně celou tu dobu dělal?”

„Byl jsem u strýce z matčiny strany. Bohužel, teď jsem se dozvěděl, že ten i s manželkou zemřeli a s bratrancem jsme si moc do oka nikdy nepadli. Tak jsem si řekl, že se konečně podívám, kde bydleli moji skuteční rodiče…”

„A jestli ti náhodou nepatří jejich dům?!” doplnil farář. „To sice patří, ale vyhořel a nikdo tu zříceninu šestnáct let neudržoval… Dát to dohromady nebude asi o moc levnější, než postavit úplně nový dům. Jen proto, že o to místo nebyl zájem, ještě se nenašel nikdo, kdo by prosazoval zabavení pro neobydlenost. No, jsem Otec Eilnoth Wingers,” představil se duchovní formálně. „Říkejte mi prosím Otec Eilnoth jako všichni ve vesnici."

„Hermiona Grangeová.” „Guinevra Weasleyová.” „Ronald Wealsey.” Zbytek přátel se představil samostatně.

Když Harry podal knězi rodný list, poznal svůj podpis a potvrdil, že je to skutečně odtud.

„Asi budeš chtít ukázat hrobku,” odhadl farář. Když Harry kývnul, přezul si kněz boty a vyšel na hřbitov.

Na náhrobcích převažovaly keltské kříže s kruhem, bylo znát, že Wales je odtud blízko.

„Tvoje rodina v téhle oblasti musela bydlet dost dlouho, Harry,” poznamenal kněz když přišli k dost velké hrobce. Byl to lehce zkosený šestihran, na vrchní desce stál anděl s poněkud opršelým obličejem. Anděl držel v ruce rovněž trochu opršený plamenný meč. To sice není úplně obvyklé, ale občas se to na hřbitovech vidí… Na některých místech byly staré runy, jen chabě maskované jako výzdoba.

Harryho dědeček s babičkou podle desky zemřeli necelé dva roky před smrtí Jamese a Lily Potterových.

„Harry,” zašeptala mu nečekaně do ucha Hermiona. „Tyhle runy píšou něco o Godricovi Nebelvírovi…”

„Pozor Harry!” vykřikla Ginny a když se Harry otočil, viděl, že kněz drží v ruce hůlku. Ginny už držela v pravé ruce tu svou, v levé dýku. Ron i Hermiona se rychle připravovali a Harry sám měl obě zbraně rovněž už v rukou, skoro bezmyšlenkovitě.

„Asi jsem to měl říct předem,” připustil kněz. Namířil hůlku na oblázek na cestě. Ten se přeměnil v ropuchu a odhopsal. „Na Bradavicích jsem byl pochopitelně v Mrzimoru. Musí být opravdu zlá doba, když dívky tasí dýky místo pudřenky. ”

„JE zlá doba," ujistil ho Harry.

„Je tedy pravda, co se píše ve Věštci?"

„Něco pravda je, něco je nepřesné…" odpověděl Harry opatrně.

„Jak už je v novinách obvyklé… Mám na mysli, jestli je Brumbál opravdu po smrti a jestli ho opravdu zabil jeden z učitelů?"

„Na obě otázky je odpověď Ano," kývnul hlavou Harry.

„Smutné, já sám jsem kouzla nepoužíval skoro šestnáct let," řekl Otec Eilnoth. „Naposledy tu noc, kdy umřeli tvoji rodiče. Pak jsem je v podstatě nepotřeboval… Vlastně ne, jednou jsem tu před čtyřmi roky vymýtal zlého ducha, ten chlapec půjde za dva roky do Bradavic."

„Stejně je to zvláštní, pastor anglikánské církve a čaroděj…"

„Podle jedné verze legendy se stal knězem dokonce i sám Merlin. Nikdy jsem nepoužíval černou magii a nikdy jsem si s pomocí magie nepomáhal k živobytí," odpověděl Otec Eilnoth. „Navíc, podle řecké verze Bible to byli tři Mágoi, tedy 'moudří', kteří novorozeného Ježíše přišli pozdravit. A duchem Mrzimorské koleje je přeci tlustý mnich. Tady je zapadlý kraj, některé obřady, co tu dělám, by biskup asi neschválil, jsou spíš pro katolickou větev církve. Navíc, do epidemie černé smrti tohle byla čistě čarodějnická vesnice, jako Prasinky. Teď tu je sice mudlů víc, ale pořád je tu pár rodin s čarodějnými schopnostmi. O některých vím, o některých si to myslím, někteří to o mně vědí, jiní si myslí, že své schopnosti a činy přede mnou utajují dobře."

Chvíli postáli před hrobkou a Hermiona si do zápisníku obkreslovala umístění run i nápisy včetně rozlišení velkých a malých písmen pro případ, že by v textech byla skrytá nějaká šifra.

„Nedáte si čaj?" zdálo se, že pastor neví, jak udržovat rozhovor. „Z knih a věcí tvé rodiny toho zůstalo málo, ale mám to schované na faře. Zůstala hůlka tvého otce, ne tvé matky. Z domu zůstalo jen to, co nemohlo hořet a to propršelo. Prší tu častěji, než je v Anglii obvyklé, konec konců, Shrewsburry je nedaleko a za Severnem už je 'uplakaný' Wales. Pozval bych vás na oběd, ale co umřela manželka, nechávám si posílat jen jednu porci. Pokud tu chcete zůstat déle, můžu vám někoho doporučit na nákup jídla."

„Díky, to byste byl laskav. Chtěl bych prozkoumat, co zbylo z domu rodičů, jestli nenajdu něco užitečného…"

„Chlapče, ty opravdu věříš, že ty jsi TEN VYVOLENÝ?! Chceš bojovat s Voldemortem?!" kněz byl překvapen. „Víš, že nemůžeš věřit všemu, co napíše Věštec."

„Vy se nebojíte říkat to jméno?" překvapilo Hermionu. „Každý mu pořád říká ‘Ty-Víš-Kdo‘, nebo ‘Ten, Jehož Nejmenujeme‘ a podobné."

„Bůh je můj štít a moje záchrana," zacitoval kněz z Písma. „Kdyby neměl mít odvahu služebník Boží, tak kdo už?!"

V tomhle smyslu o tom neuvažoval nikdo ze čtveřice, Bůh pro ně představoval jen zřídkavou návštěvu kostela nebo zpěv Tiché noci v podání rezivějícího brnění.

„Vás si vyvolil Bůh," odpověděl mu Harry. „Mě si zvolil za soupeře Voldemort. Kdyby nechal mou rodinu na pokoji, dost možná, že bych neměl důvod se s ním zabývat. Takhle je to kromě nutného taky osobní."

Po chvíli Harryho něco napadlo: „Nevíte, kdo nebo co zadává věštcům, jako je Sibyla Trealvneyová, co mají říkat?"

„O tom se mezi těmi několika málo čaroději v církvích vedou spory," odpověděl Otec Eilnoth s lehkým úsměvem. „Někdo tvrdí, že je to Duch Boží, jako u proroků, někdo, že Ďábel, někdo, že jde o hlas Prozřetelnosti, někdo, že je to z vlastní hlavy věštce. Velká část věšteb je falešných, to možná víš. A to i těch, které jsou vyslovené ve věštebném transu a věštec sám netuší, že je vyslovil."

Pak Otec Eilnoth nalil pět šálků čaje z konvice a s úsměvem pozoroval, jak se nikdo nemá k tomu, aby je vypil.

„No ano, doba je opravdu zlá…” poznamenal a vypil všechny čtyři šálky hostů. Když se chystal vypít svůj, Ginny mu ho odebrala a vymyla jej, pak naplnila čerstvým čajem a podala k vypití.

„Tohle není vůči hostiteli právě slušné,” ušklíbnul se kněz, ale šálek vypil.

Po něm se napili i ostatní.

„Jistě, je zde více možností,” začal pastor. „Mohl bych být proti použitému jedu imunní, vzít si protijed předem, když jsem vás viděl přicházet, ale snad se dohodneme, že jsme přátelé a možná spojenci.”

Harry odpověděl krátkým kývnutím hlavy.

Kněz otevřel skříň a vyndal z ní balík v hnědém zaprášeném papíru, ovázaný motouzem. Podal ho Harrymu. Ten nejprve nad balíkem lehce mávnul hůlkou a hledal nějakou past. Zavřel oči a představoval si balík,roztáhnul nad ním prsty levé ruky a přiblížil je na pár milimetrů. Nic. Převzal tedy balík od kněze a položil ho na stůl. Přeřízl motouz dýkou a proceduru zopakoval. Pořád nic.

Když konečně rozhrnul balicí papír, uviděl tři trochu ohořelé učebnice, hůlku a sešit. Opatrně hůlku uchopil a ta, jako by jej uvítala, vychrlila snopec malých červených jiskřiček.

Otec Eilnoth se podivně smutně usmíval: „Řekl bych, že tě otcova hůlka přijala.”

Sešit nadepsaný ‘James Potter, soukromé‘ se Harrymu nepodařilo otevřít. Bránilo tomu nějaké kouzlo. Když položil na desky deníku levou ruku, nadpis zmizel, objevilo se: ‘Kdo jsi?‘

Napsal pod to: Harry Potter.

Odpovědělo to: ‘Dokaž to. Jak se jmenovala tvoje matka za svobodna?‘

Lily Evansová

‘To bylo snadné,‘ odpověděl mu deník. ‘Kdo je tvůj kmotr?‘

Sírius Black.

Harryho napadlo, jak by asi dopadl ‘výslech‘, kdyby se nepotkal se Síriusem.

‘Jaká byla moje přezdívka na škole.‘

Dvanácterák, tak vypadá i můj Patron.

‘Slušné,‘ ocenil deník. ‘Jak se říkalo naší partě v Bradavicích a kdo v ní byl.‘

Pobertové: James Potter, Sírius Black, Remus Lupin, Petr Pettigrew.

‘Poslední otázka, jak jsem zemřel, kdo mě zradil a jaké je jméno vraha?‘

Zabil tě Tom Raddle, který si říká Voldemort, kletbou Avada Kedavra. Zradil Petr Pettigrew.

‘Vítej synu! Doufám, že budeš úspěšnější. Zjistil jsi toho docela dost.‘

S tím se deník otevřel. Protože nešlo o knížku, Harry nalistoval poslední zápis. Byl ze dne před smrtí jeho rodičů. Když si zápis četl, leknutím vydechl a sešit rychle zavřel.

Dopil čaj, sušenku si raději nebral, trochu se mu nepozdávala.

„Děkujeme vám za čaj a za památky po rodičích, Otče Eilnothe,” řekl Harry. „Rád bych ještě navštívil jejich dům, jestli by to šlo.”

„Ale jistě,” přikývnul kněz. Přistoupil k Harrymu a dotknul se rukou jeho čela. Když palcem nahmatal jizvu ve tvaru blesku, zasyknul, jako bolestí. „Bude-li ti co platné mé požehnání pro tvůj boj, máš ho ty i tví spojenci. Vidím, že jsi něco našel a nechceš, abych to věděl. Budiž.”

Vyšli z fary. Kněz začal rázovat směrem k západu. Cestou zavolal na chlapce, kterého uviděl hrát si na jednom dvorku: „Miku, dej vědět panu Hardgrowovi, že jsem šel ke zřícenině Potterovic stavení. Ať tam za námi přijde.”

„Pan Hardgrow je místní starosta,” vysvětlil Otec Eilnoth. „Je to mudla, ale nedělá nám potíže, myslím, že něco přinejmenším tuší…”

Minuli stavení, které nevypadalo obydleně.

„Stavení Growerových. Ti padli v boji se Smrtijedy o rok dříve, než Voldemort zabil tvé rodiče. Asi jen proto, že bydleli v Godrikově dole a byli čarodějové, prý také z Nebelvírova rodu.”

Konečně došli k strašidelně vyhlížející zřícenině. Přední štítová zeď už nestála, boční ještě jakž takž držely. Krovy byly spálené a bylo vidět, že většinu popela a sazí smyl déšť. Zadní štítová zeď sice ještě držela, ale povážlivě se nakláněla. Zahrada byla zarostlá křovím a buřinou, mnohé ze stromů byly uschlé, mrtvé.

„Pokud by tu někdo chtěl v budoucnu bydlet, oprava vezme hodně peněz,” konstatoval kněz.

Chvíli stáli před troskami plotu, jako by se báli vejít dál. V křovinách bylo vidět cestičky vyšlapané malými zvířaty a pár průklestů, podle velikosti udělaných dětmi, které si nic nedělají z pověrčivosti dospělých (‘Vždyť to místo přeci musí být prokleté!‘).

Z domu zbyly prakticky nepoužitelné ruiny, ale dobrá parta zedníků by díky nim možná dokázala udělat aspoň základy trochu rychleji.

Po chvíli čekání se dostavil typický sedlák, podsaditý, v košili s vyhrnutými rukávy a ve vestě, pod kterou bylo vidět šle.

„Já jsem John Hardgrowe, místní mě tu zvolili starostou,” konstatoval a podával všem ruce.

„Harry Potter, tohle bylo prý stavení mých rodičů.” „Hermiona Grangeová.” „Guinevra Weasleyová.” „Ronald Wealsey.” Znovu se představili.

„Mohl bych vidět nějaký váš doklad, pane Pottere?” zeptal se s nataženou rukou starosta.

Harry mu podal rodný list. Starosta si ho přečetl, podíval se na Otce Eilnotha, který kývnul na souhlas.

„Fajn. Akorát, že vám teprve bude sedmnáct a ještě nejste plnoletý…”

„Johne,” zarazil ho kněz. „Nejsme v Londýně nebo v Sheffieldu, tady se z toho přeci tolik nestřílí…”

„To je taky pravda. Dobře, jestli budete mít dost peněz na opravu nebo novou stavbu, přijďte s plány a já vám to schválím, když to nebude moc vyčnívat ze zbytku vesnice. Pokud seženete peníze až po volbách, snad bude starosta rozumný. Tohle místo stejně nikdo nechce koupit, jen sem lezou děti a ještě tu na ně něco spadne nebo ony někam spadnou… No, rád jsem vás poznal. Co vy další?”

„Moji spolužáci, pane Hardgrowe.”

S kývnutím vyrazil zase pryč.

„Takže, to by bylo,” konstatoval Otec Eilnoth. „Zkusím vám domluvit, aby někde udělali čtyři porce k obědu navíc…”

*

Hermiona začala zkoušet různá pátrací kouzla, ale po chvíli řekla jen: „Nic nemůžu najít, pojďte dovnitř.”

Harry zalitoval, že nemá Brumbálovy schopnosti a vědomosti. Cestou k rozvalinám minuli několik rozbitých Varovníků.

„Měli bysme obnovit výstrahy,” poznamenal Ron a ukázal na jeden prstem.

„Možná jako první,” souhlasila s ním Hermiona, takže očarovala několik kamenů, které roznesli do možná trochu šišatého kruhu okolo domu.

„Tak, teď nám řekni, co je v tom deníku, že jsme odtamtud vypadli jak cukráři,” vybídla Harryho Ginny, když byli uvnitř trosek domu.

„Už vím, kdo byl R. A. B.. A je to setsakra divné.”

„Kdo?!” nevydrželi jeho přátelé, že je napíná.

„Regulus Black.”

„Cože, ten Síriusův bratr, který se stal Smrtijedem?!” překvapeně řekla Hermiona.

„Ano, přesně ten. Byl tu chvíli před svou smrtí a den před smrtí našich. Předal mému otci zničený Zmijozelův medailon, prý vypadal, jako by ho nějaký šílenec rozmlátil kladivem. Regulus měl strašlivě popálené ruce a trochu i tvář. Že prý se medailon bránil zničení. Když nechtěl spolupracovat bez vyptávání na Voldemortových vraždách, poslal na něj několikrát své Smrtijedy a prohlásil ho za ‚Apostatu‘, tedy odpadlíka od víry. To vypadá, jako by si budoval ze svých věrných vlastní církev. Regulus si začal říkat Regulus ‘Apostata‘ Black, tedy zkráceně R. A. B.. Nějak se dostal k informacím o viteálech a zjistil, kde je jeden z nich. Ukradl ho a rozbil. Dál se můžu jen dohadovat, ale nejspíš ho ten boj zničil natolik, že se nedokázal ubránit ani se dostat k někomu, kdo by mu pomohl. Otci předal zničený medailon, aby se pokusil dát vědět Brumbálovi, ale sovu, kterou otec Brumbálovi poslal, někdo hodil zabitou přes plot do zahrady. Dál už zápis říká, že se musí připravit k boji a že doufá, že se Regulus nějak dohodne se Síriusem.”

„Teda, to je věc!” ocenil Ron. ”Měl bys to říct Brumbálovi, teda jeho portrétu.”

Vyndali z Moudrého klobouku Brumbálův portrét a dali ho na zeď. Když ho seznámili s tím, co zjistili, byl smutný: „Škoda všech těch smrtí. Kdybych to tak věděl… Harry, musíš se pokusit zjistit, kde by ten medailon mohl být. Asi budeš muset otevřít hrob svých rodičů.”

To nebyla příjemná představa. Chvíli se potloukali po zřícenině, ale kromě napolo zavaleného vchodu do sklepa nenašli nic. Požár a patnáct let bez udržování dalo všemu, co tu kdy bylo, zmizet.

„Haló!” ozvalo se zvenčí. „Jste tady?”

Vyšli ven, tam stál pastor Wingers, starosta Hardgrowe a jakýsi chlapec s košíkem.

„Jestli chcete, přinesli jsme vám jídlo na oběd. Večeři můžete mít u Otce Eilnotha, nechám tam donést o čtyři porce navíc…”

S tím se dospělí rozloučili a nechali tam jen chlapce s košíkem. Ten si řekl o půl libry a s vyinkasovanými penězi odešel.

Hermiona provedla s přinesenou sekanou i chlebem všechny testy na jedy, které jí napadly, ale nenašla nic. Bohužel se zdálo, že lehká paranoia bude nejlepší způsob, jak zůstat naživu.

Odpolední průzkum zříceniny nepřinesl nic kromě nalezené studny, ve které byla slušná voda, jak se Hermiona opět přesvědčila, jeduprostá. Navečer zašli na slíbenou večeři na faru, beztak museli dohodnout otevření hrobky Potterů.

„Nemohu říci, že bych tím byl nadšený, ale zítra dopoledne by to udělat šlo. Chcete zkusit přespat v domě, nebo tady na faře?”

Harry se podíval na ostatní.

„Asi v domě,” řekla Hermiona a ostatní přikývli.

„Dobře, přijďte ráno brzo, ať se lidé zbytečně nerozčilují…”

Po večeři odešli zpět do domu, našli místo, které by při případném dešti bylo aspoň trochu chráněné a Harry vyčaroval spací pytle, podobně jako svého času Brumbál, když se všichni domnívali, že je Sírius Black vraždící maniak, který řádí na škole. Sbalili věci, aby ráno mohli vyrazit rychle a vyřídit ‚znesvěcení hrobu‘.

„Harry, na něco jsi u toho spacáku zapomněl,” řekla mu Ginny.

Na jeho tázavě pozvednuté obočí dokončila: „Zapomněl jsi je udělat propojovací!”

Když Ron naznačil ránu pěstí, vyplázla na něj Ginny jazyk. Hermiona zvedla oči vsloup a zavrtěla hlavou.

Večer probírali některé věci, které se Harry dozvěděl z otcova deníku. Posbírali okolo suché dřevo, udělali ohniště a nanosili ho docela dost do zásoby. Když byl čas jít spát, rozdělili hlídky. První připadla na Ginny, druhá na Hermionu, protože větší pravděpodobnost útoku je po půlnoci.

Harry si myslel, že po své hlídce sotva usnul, když ho budil Ron.

„Nejsem si tím moc jistý, ale myslím, že jsou tu mozkomorové,” řekl vyděšeně.

Harry si trochu protřel tvář a zkusil se vcítit do noci, mezitím šmátral po brýlích. Pak to ucítil, ten plíživý smutek. Venku bylo tma, ale přesto měl pocit, že se ve tmě zahrady pohybují ještě temnější obrysy.

„Vzbuď Hermionu a Ginny a postarej se prosím o oheň!” zadal mu Harry a potom vyčaroval Patrona: „Expecto Patronum!” Vyslal stříbřitého zářícího jelena do zahrady. Ve světle, které z něj vycházelo, uviděl Harry, že se blíží snad třicet nebo ještě víc mozkomorů. To nevypadalo jako náhodný útok, ale jako předem připravovaná invaze.

Harryho Patron rozhazoval parohy jednotlivé mozkomory do všech stran. Brzy se k němu přidala i Hermionina stříbřitá vydra a Ginnin obří netopýr.

Po chvíli bylo nutné vyslat nové Patrony, protože první se bojem úplně vyčerpali a zmizeli. Ronův Patron bohužel nebyl dost stabilní, aby se taky zapojil do boje, proto ho nechali starat se o oheň, aby měli aspoň za zády světlo a teplo. Byť bylo dost obtížné odolat lákání podívat se do plamenů, museli se toho zříct, aby neztratili citlivost k vidění ve tmě.

„Udolají nás prostým množstvím. Možná je tu někde čaroděj, který je řídí,” uvažoval Harry nahlas.

„Spíš zjistili, kde jsme a poslali, co měli po ruce,” odpověděla Hermiona.

Drželi se skryti tak, aby pro eventuální kletbu nepředstavovali snadný cíl, ale bylo zřejmé, že noční útok je hodně zlý. Jestli mozkomory doprovází nějaký Smrtijed, bude jim dost horko, jestli mají přežít. Nejhorší je, že se ani nedá utéct, protože tyhle zrůdy lidi nevnímají zrakem. Každý další Patron, kterého Harry a obě dívky vypouštěli do boje vydržel kratší a kratší dobu. Začínali cítit vyčerpání.

„Myslíš, že nám někdo pomůže?” zeptala se Harryho šeptem Hermiona.

„Těžko, Hermi,” odpověděl taky šeptem. „Buď o tom nevědí, nebo taky bojují, nebo to vědí a jen zabední okna a dveře. Řekl bych, že v tom jsme sami.”

Náhle, jakoby na popření jeho slov, zahlédl od vesnice přibližovat se stříbrnou záři. Brzy bylo zřejmé, že je to Patron, a to fyzický Patron ve formě zvířete. Brzy bylo vidět, že je to jednorožec a že dokonce nese na hřbetě jezdce. Jezdec z hůlky několikrát vypálil prameny ohně, snad aby si posvítil na cestu. Jednorožec pohazoval hlavou a rozrážel shromážděné mozkomory.

„Hospodin je můj pastýř, když je se mnou, čeho bych se bál,” slyšeli slova žalmu z úst Otce Eilnotha. „Stůl mi prostírá, před zraky mých nepřátel!”

„IGNIS DEI!” vztyčil se na hřbetě svého patrona a zařval. Vypustil kolem sebe kruh bílého ohně, který rozplašil tmu.

Bylo vidět, že oheň se nedotýká křovin ani trávy, ale mozkomorové, jichž se dotknul, mizeli v zášlezích plamene.

„Všechno si sbalte a pojďte se mnou!” prohlásil velitelsky.

Kráčeli k faře ve středu vesnice v tichosti. Doprovázeli je kromě jednorožce i jelen s vydrou a obřím netopýrem. Ten vyvolal u kněze lehké pobavení.

Cestou odbočili na jinou ulici, aby přišli k faře od jiného stavení.

„Tady bydlí Hanksovi, ti jsou kouzelníci celá rodina,” vysvětloval kněz. „Nechci raději rozhánět Patrony, dokud není jistota, že je útok ukončený, i když vesnici jsme zajistili hned. Většina jich šla po vás…”

Když zkontrolovali, že je fara bezpečná a po okolí se nepotlouká nic, co by tu nemělo co dělat, zrušili Patrony. Přes to neusnuli, naopak, Moudrý klobouk se pod Harryho košilí cukal a hlásil se o slovo. Když ho Harry zpod košile vytáhnul, klobouk doslova vyplivnul Brumbálův portrét.

„Moudrý klobouk… Venku z Bradavic…” Otec Eilnoth byl ještě rozčilený z ‘práce‘ venku. „To už musí být opravdu zle!”

„To si piš Eilnothe Wingersi!” ozval se Brumbál z portrétu. „Tak z tebe je vážně pastor. Když si vzpomenu, jak jsi zamknul Horácia do skříně se vzorky lektvarů, nikdy bych tomu nevěřil.”

„To už je přeci třicet let, dávno promlčené,” odpověděl kněz.

Ještě chvíli se dohadovali, pak Brumbál potvrdil, že to je skutečně Eilnoth Wingers a že mu mohou věřit.

„Otče Eilnothe,” Harrymu nedal pokoj ten bílý oheň nepálící křoví, ale mozkomory. „To kouzlo, ten…”

„Oheň Boží, Harry,” odpověděl pastor. „To je vyhrazeno jen pro vysvěcené kněze, současně čaroděje, nejlépe, když jsou Ochránci Kraje jako já.”

„Kdo z tebe mohl udělat Ochránce Kraje?!” zeptal se Brumbál z portrétu s hranou nevírou.

„Nouze a nutnost, Albusi,” odseknul mu kněz. „Nikdo lepší nebyl.”

„Harry, ty jsi zabil Fenrira Šedohřbeta,” konstatoval Brumbál. „Musíte být nejpozději tři dny před úplňkem v Doupěti. Vlkodlaci budou jednak zuřit, že přišli o svého Vůdce, jednak bojovat o ten post. Venku nebude bezpečno a bude potřeba chránit Billa. Budou se ho pokoušet vylákat ven nebo vniknout do Doupěte a zabít ho. Tohle bude ještě těžké…”

*

Když bylo po svítání natolik světlo, aby mohli prohlédnout okolí, přesvědčili se, že nikde v blízkosti nejsou žádní mozkomorové.

„Na posvěcenou půdu naštěstí nelezou,” odtušil Otec Eilnoth. „Až budete hotoví, zjistím, jestli jsme neměli v okolí nějaké oběti.”

Když došli k hrobce, zjistil Harry, že je zajištěná proti otevření.

Napsal do otcova deníku: Jak se otvírá naše hrobka?

Objevilo se: Po levé straně jsou tři runy Smrti vedle sebe. Ty stiskni.

Našel cosi, co odpovídalo, Hermiona mu potvrdila, že je to ono, a pak stisknul. Kámen pod jeho prsty povolil a odsunul se. Vstoupil dovnitř, za ním Hermiona, pro víc lidí tam nebylo místo. Na jedné rakvi bylo jméno James Potter a odpovídalo i datum rok po Harryho narození. Hermiona vytáhla z kapsy gumové chirurgické rukavice a podala je Harrymu. Když otvíral víko, jedna se roztrhla, ale Hermiona mu už rovnou podávala další.

Tělo jeho otce už bylo prakticky zetlelé, dokonce i oblečení, ze kterého místy vyčnívala nějaká kost. Hermiona by je nejspíš dokázala pojmenovat, on ne. V jedné kapse zničeného saka našel kus kovu na řetízku. Když ho dal na světlo, viděl, že to je opravdu medailon, roztlučený kladivem téměř k nepoznání. Přesto našel symbol hada a ještě pár dalších, takže předpokládal, že by mohl být pravý. Nic dalšího zajímavého nenašel a další mrtvé rušit nechtěl.

Vyšli ven do probouzejícího se jitra. Hermiona nad kusem kovu udělala pár kouzel, ale nic neobjevila.

„Škoda, že se o tomhle Brumbál nedozvěděl, mohl být ještě naživu,” zalitoval Harry.

Během snídaně, na kterou padla část zásob z fary se trousili lidé, o kterých Otec Eilnoth tvrdil, že jsou čarodějové a podávali mu hlášení o škodách. Nakonec nikdo nedostal polibek a i ti omdlelí se už probrali.

„Doufám, že při naší příští návštěvě už k těmhle potížím nedojde,” prohlásil Harry.

Přemístit se mohli až za hranicemi vesnice, uvnitř byly všude zábrany. Došli tedy po cestě až za hranice zábran, rozloučili se s Otcem Eilnothem a Přemístili se k Doupěti.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5) Obranná linie

Kapitola 5) Obranná linie

Jakmile se Přemístili, běželi k nim pan Weasley a Remus Lupin. Pan Weasley držel v rukou kuši, Remus hůlku. Rozhlíželi se po okolí a naznačovali, aby si čtveřice už sakra pospíšila.

„Copa, dneska žádný otázky?” zeptala se Ginny.

„Ne holčičko, dneska se bumbá,” ujistil jí Remus.

„Co se děje, zas nějaké útoky?” zeptal se Harry.

„Uvnitř!” řekl pan Weasley tvrdě.

U dveří do Doupěte je čekala paní Weasleyová s tácem, na kterém byly hrnky.

„Každý se napijte!” přikázala nečekaně ostře.

Harry si vzal jeden hrnek, další ho následovali.

„Tak na zdraví!” popřáli si a lokli si té břečky.

To už byli v chodbě další lidé, včetně Freda a Billa. Všichni drželi hůlky. Když se po minutě nic nestalo, všichni jako na povel hůlky zase schovali.

„To je ten protijed na Mnoholičný lektvar?” zeptal se Harry.

„Ano,” potvrdila paní Weasleyová. „Díky té nové laborce od Horácia máme možnost míchat lektvarů skoro kolik chceme a pár dobrých vzorků nám tu Horácio nechal.”

„Teď bych měl zas já chtít, aby tohle někdo ochutnal,” konstatoval Harry. „Pojď sem Fredíku…”

Fred s klidem popadnul jeden hrnek a vypil ho.

„Už jsem pil horší… Ta věc se skvěle prodává. Neměl bys nějaký nápad na obchodní název?”

„Jo, 'Moč polokrevnýho prince'!” ušklíbnul se Harry, který hroznou pachuť ještě cítil. Všichni v chodbě měli problém se nezačít z plna hrdla smát.

„Harry, tys nám nadrobil,” řekl Lupin. „Já chápu, žes asi neměl jinou možnost, ale zabít Vůdce vlkodlaků, to ti jen tak neodpustí. Obcházejí okolo a jsou čím dál agresivnější. Dokáží se proměnit i jindy, než o úplňku, i když třeba ne úplně. To se umí ovládat a jsou možná ještě nebezpečnější. Weasleyovi jich tu už pět museli zastřelit. Hádám, že ostatní kouzelnické rodiny jsou taky v obležení. Snad aspoň ve městech je bystrozorové dokážou udržet na uzdě.”

„Remusi,” napadlo Harryho. „Nemohl bys zkusit si mezi nimi vybojovat vůdcovství?”

„Když mezi ně vystrčím nos, tak mě roztrhají, Harry. Nenechají mě normálně bojovat, bojí se, že bych je nutil spolupracovat s čaroději proti Voldemortovi a k tomu, aby se zcivilizovali,” řekl Lupin trochu smutně. „Zatím funguje Letaxová síť a když hlídáme se zbraněmi, dokážem se dostat mimo dosah zábran proti Přemisťování. Pan Weasley zjistí, jak to vypadá. Ve Věštci psali jen, že Šedohřbet a Lestrangeová zemřeli při stejném incidentu jako tvůj strýc a teta. Tvůj bratranec je v mudlovském blázinci, protože se oficiálně zhroutil, když našel rodiče mrtvé. Na tebe si vůbec nepamatuje, ty jsi v mudlovském světě asi zmizel.”

„Co je tedy na práci?” zeptal se Harry.

„Musíme tě zařadit do hlídek. Já tu nemůžu Weasleyovy pořád vyjídat a krom toho jsem dost nervózní, když musím být pořád pod střechou. Bill, zdá se, pořád trochu roste. Je to zvláštní, ale vypadá to, jako by se s blížícím úplňkem zvětšoval… Kromě toho, že jí maso skoro syrové, se moc nezměnil. Fleur si vydobyla druhou kuchyni, ale tenhle dům není nafukovací.”

„Jsem zvědavá, jak budou vypadat jejich dcery,” poznamenala Hermiona kousavě.

„Dcery?!” zeptal se Remus nechápavě. „Ona je… Opravdu…”

„Mhmmm, jo. A je to důvěrná informace.”

*

Otcův deník byl pro Harryho skoro stejně vynikající pomůckou, jako Snapeova učebnice lektvarů. S jeho pomocí konečně začal chápat některé věci z Brumbálových poznámek. Chápal, jak se jeho otec stal primusem. Uvažoval netradičně a na rozdíl od některých autorů učebnic měl fantazii a slušné kombinační schopnosti. V klidnějších časech se mohl věnovat bádání na oddělení záhad nebo vyučování. Zdálo se, že když se na škole 'vyřádil', tak se, snad pod vlivem rozumnější Lily usadil.

Když si pročítal Brumbálovu učebnici a konfrontoval ji s poznámkami z otcova deníku, ucítil slabou květinovou vůni a pak se Ginny opřela zezadu o jeho ramena.

”Našels?" zeptala se dychtivě, jako by likvidace nejnebezpečnějšího černokněžníka současnosti byla prostě jen otázkou prosté správné volby prostředků, něco, co se udělá do oběda. Takže pak, až to 'sfoukne', tak bude mít Harry dost času věnovat se příjemnějším věcem na odpoledne.

„Zničit toho zmetka nebude tak jednoduché," odpověděl jí Harry posmutněle. „Od Snapea se asi dozvěděl o zničení prstenu, které se podařilo Brumbálovi. Je sporné, jestli ví, že už neexistuje medailon. Hada Nagini a Mrzimorův pohár si nechal u sebe, aby je chránil. Musí tedy existovat nějaké pátrací kouzlo, které by ho vyčenichalo. Nemůže se prostě skrýt Fideliovým zaklínadlem, to by závisel na důvěrníkovi a on nikomu dost nevěří… Takový důvěrník by získal příliš mnoho moci. Takhle se Smrtijedi kontrolují navzájem a hlídají, aby některý nevyšplhal moc nahoru."

Odmlčel se.

„Škoda, že tu není žádný rybník, kam by se dalo jít zaplavat. Ti vlkodlaci hned za dveřmi mě neskutečně štvou a ležet v knížkách mě už nebaví."

„Možná by se v kouzlech našlo něco na odpuzení vlkodlaků…"

„Oměj vlčí mor, ale prý to ve skutečnosti nefunguje. Navíc, nechci zapudit Remuse."

<img src=" http://hpmovie.variety.ru/photo_archive/ginny_weasley.jpg"align="left">         „Možná jen potřebuješ přijít na jiné myšlenky…" řekla, když mu sedla na klín. Levou rukou ho vzala kolem krku a pravou mu začala prohrabovat rozcuchané vlasy.

„Ginny," vydechl po chvíli těžce Harry. „Jediný důvod, proč u tebe nejsem pořád, je ten, že mám děsivý strach, abys neumřela při nějakém pokusu Smrtijedů zabít mne. Ale z kamene nebo dřeva doopravdy nejsem, takže neblbni, prosím."

Ginny se uchechtla, ale vstala a zrušila tak přímý tělesný kontakt. Harry v duchu zadoufal, že nebude muset vstát hned…

Do dveří se vevalil Ron jako velká voda.

„Jedem!" zavelel. „Vlkodlaci útočí!" podal Harrymu pákovou kuši a toulec se šipkami.

Harry si vsedě připnul toulec, počkal, až se Ron otočí a opatrně vstal. Viděl, že při pohledu na jeho dost zřetelné problémy Ginny navzdory vážné situaci jen ztěží přemáhá smích.

„Kolik jich je?" zeptal se Rona, aby získal čas.

„Tak třicet, pojď a neflákej se!" odsekl. „Není čas na zbytečné žvanění."

<img src="http://www.themermaidinn.com/Page_7/IMAG0001.JPG"align="left">         Harry vykoukl z okna. K domu se opravdu blížilo několik skupinek, každá po pěti šesti skoro lidsky vyhlížejících postavách. Některé nesly klacky nebo dost velké kameny.

„Odsud se netrefíš, abys zabil," ujistil ho Remus ode dveří. „Fred a George sem poslali sice deset kuší a ke každé třicet šipek se stříbrnými hroty, ale jejich zásoba není nevyčerpatelná a jestli někde poruší Letaxovou síť, tak jsme bez zásob. Ještě, že měli ten výborný nápad poslat i čtyři noktovizory. Je to pohodlnější, než kouzlo na vidění ve tmě. Já sám vám nemůžu moc pomáhat, stříbro jaksi nesnáším…"

Doupě obklopoval improvizovaný kamenný val, za kterým se z jejich směru krčila paní Weasleyová s Billem a Fleur. Fleur držela místo kuše luk a občas se vztyčila, aby vypustila šíp. Měla skvělou mušku, pokaždé se ozvalo zavytí bolesti. Bill naštěstí stříbro snášel bez obtíží, takže snad nebude jeho vlkodlačí postižení tak zlé.

„A jéje, je s nimi Stubbings!" zaklel Ron. „Asi ho chytili a 'předělali'."

„Kdo to je?" Harrymu to jméno pochopitelně nic neříkalo.

„Místní policajt, ten na rozdíl od nás pistoli má…"

Jako komentář Ronova vyprávění prásknul výstřel. Kulka se odrazila od barikády v místech, kde vykukovala Fleur s lukem.

Harry poznal postavu, která vystřelila, zamířil na ní svou kuši a vystřelil. Šipka z kuše letěla trochu vysoko a přelétla, Harry ani neviděl, kam dopadla. Po chvíli se mu naskytla lepší příležitost k zásahu, ale to už Stubbings padl na zem se šipkou v břiše od jiného střelce.

„Proč útočí přes den?" nechápal Harry.

„Protože přes noc držíme jen dům. Kromě pár ukradenejch slepic tam ničeho nedosáhnou a ráno je obvykle vyženem," vysvětloval Bill. „Přes den bychom měli posílat pátrací hlídky, které by chránili okolní mudly, ale na to nás tu není dost. Zásob a zbraní máme snad dost, nemáme koho ozbrojit. Možná má tenhle útok jen odvést pozornost nebo připravit pole pro něco účinnějšího."

„Až se stáhnou, musíme vyrazit posbírat šipky," dodal po chvíli smutně. „Letaxem nám jich sem Fred s Georgem moc nezvládnou dodat a prý už jsou nedostatkové…"

Ve skutečnosti už dokonce někdo začal prodávat špičky k šipkám do kuše a šípům z obyčejného poniklovaného nebo pochromovaného železa.

Za linii útočících vlkodlaků se Přemístila čtveřice kouzelníků. Ti začali sami střílet z kuší po vlkodlacích zezadu a jeden sesílal do jejich řad prameny živého ohně.

„Skvělé, konečně poslali nějaké bystrozory na pomoc," ucedil Bill.

„Půjdem do průlomu, nebo počkáme, až přijdou?" zeptal se Harry.

„Vidíš tu snad nějaké zálohy, které by nás tu nahradily?!" odpověděl Bill otázkou. „Držíme pozice, průchod je na nich."

Na potvrzení svých slov strefil příliš odvážného vlkodlaka do břicha. Ten se chvíli svíjel na zemi, než jeho trápení ukončil zelený paprsek z hůlky jednoho z bystrozorů.

„Tak to je zlé…" vydechl při tom pohledu Bill. „Mají svolení zabíjet…"

I vlkodlaky toto zjištění trochu rozhodilo, byť Harry sám byl připraven použít kletbu smrti znovu. Začali se stahovat směrem k pahorku, na kterém byl palouk Weasleyových. Tam zřejmě uspořádali ležení.

„Nathan Fredericks," představil se první bystrozor. „Jinde to většinou není tak zlé, jako by se zaměřili hlavně na Doupě Weasleyových. Jsou tu vlkodlaci snad z celé Británie, kromě těch, kteří chtějí žít v rámci společenství čarodějů a pravidelně berou lektvar."

„No, to není tak docela pravda," tvrdil druhý, ten, který utratil zraněného vlkodlaka. „V Marchen‘s vyvraždili rodinu Cleesů, jen jejich dvě děti unesli."

S příchodem čtyř bystrozorů se situace v jejich úseku obležení pronikavě změnila, ale ti museli přebíhat na jiná místa obranného valu.

Okolo třetí odpoledne útok definitivně ustal a jediní vlkodlaci v okolí byli mrtví nebo natolik vážně zranění, že je jejich přeživší spolubojovníci nechali ležet na místě.

Jeden z bystrozorů mezi vlkodlaky procházel a prohlížel při tom nějaké fotografie. Když se vlkodlak na zemi shodoval s fotografií, použil na dotyčného kletbu 'Avada Kedavra!'. Harry si byl celkem jistý, že to udělal nejméně osmkrát, i když někteří byli již mrtví. Zřejmě chtěl mít jistotu.

„Pane Weasley," využil Harry situace, kdy všichni byli něčím zaneprázdněni a na něj se 'špinavé práce' nedostávalo. „Potřebujeme znát situaci v nejbližším okolí. Zastřu se, vezmu si koště a obletím to tu."

Pozoroval, jak paní Weasleyová ošetřuje Georgeovi tržnou ránu, nejspíš od kamene, na hlavě. Fred a George si v těchto dnech rozdělili úlohy, jeden byl v obchodě na Příčné, druhý pomáhal v Doupěti s obranou.

Pan Weasley snad ani příliš nevnímal, co mu Harry říkal, jen pokyvoval hlavou, jako že ano.

Harry vyběhnul do pokoje, sebral svůj Kulový blesk a vyběhl zase ven. Věděl, že se musí dostat až na hranici zábran. Zamával na přihlížejícího Rona a pak na sebe seslal Zastírací kouzlo. Prošel přes území krytá zábranami proti přemísťování a bariérou proti letícím předmětům, pak nasedl na koště. Letěl směrem, kterým ustupovali vlkodlaci a brzy je dohonil. Zastírací kouzlo sice oklamalo jejich zrak, ale ne čich a inteligenci. Všimnul si, že někteří vytáhli hůlky, čenichají a rozhlížejí se po obloze. Vznesl se raději výše a zalitoval, že nemá nic pořádného, co by po nich mohl shora hodit.

Palouk Weasleyových se změnil k nepoznání. I v několikametrové výši cítil čpavou vlkodlačí moč, kterou značkovali okolí a jejíž pach byl něco mezi lidskou a psí. Uprostřed palouku ležela svázaná asi tříletá holčička. Harry nedokázal poznat, jestli je zraněná, natož určit, jestli patří k čarodějům nebo mudlům. Jiné děti nebo oběti v okolí neviděl.

Oblétl palouk, podle jeho odhadu tu bylo tak dvacet vlkodlaků. Někteří z nich si ošetřovali zranění utrpěná při pokusu dobýt Doupě.

Snesl se k dítěti. Vlkodlaci v nejbližším okolí začali větřit a blížit se.

„Impedimenta!" rozehnal se několkrát hůlkou s klopýtacím zaklínadlem.

Rychle děvčátko uchopil levou rukou. Když se začalo cukat vůči podivnému vetřelci, uspal je slabším: „Mdloby na tebe!" a zastřel ji rovněž. Když nasedal na koště, zčásti přeměnění vlkodlaci už byli téměř v dosahu, proto mezi ně vyslal několik omračovacích kleteb a rychle se zvednul do vzduchu.

Mezi vlkodlaky vypuklo vražedné šílenství. Začali až nepříjemně přesně házet kamením a kusy dřev, někteří dokonce tahali kouzelnické hůlky. Harry rychle vystoupal do asi dvaceti metrů a jak jen  byl nejrychleji s břemenem navíc, schopen letět, pospíchal k Doupěti.

Když přistával, vlétl do trvajícího zmatku. Pan Weasley nejspíš zapomněl nebo tak zcela nevnímal, že mu Harry říkal o svém pokusu o letecký průzkum, takže se zde všichni divoce hádali, kde může být. Všimli si zastřené postavy, která se rychle odestřela.

Harry dostal hrnek protilátky proti mnoholičnému lektvaru, ze které se mu pomalu začínalo dělat zle.

„KDE JSI BYL!?!" paní Weasleyová byla silně nenaložená a pohled na tříleté svázané dítě, které Harry nesl, ji vytočil do vrtule.

„Letěl jsem se podívat, kde mají ležení a co chystají…" vysvětloval Harry. „Bylo tam tohle dítě…"

Jeden z bystrozorů mu děvčátko odebral a začal je prohlížet.

Pak se se zuřivým výrazem ve tváři zvednul: „Už ji kousli…"

„Víte, čí je?" obrátil se druhý bystrozor na paní Weasleyovou.

„Netuším, neznám jí, nezdá se být místní…" paní Weasleyová pozvolna vychládala a hněv nahražovalo čiré zděšení. „Chudinka malá…"

„Nezranila vás nebo někdo z nich?" zeptal se bystrozor a bez debat začal obhlížet Harryho ruce a krk. „Nevypadá to…"

To se už od vesnice blížila druhá čtveřice bystrozorů. Mezi nimi zahlédl Harry Pošuka Moodyho. Starý bystrozor byl zřejmě vzhledem k panujícím problémům opět povolán do služky.

„Ve vesnici je klid, zdá se, že jediný, kdo odtamut utrpěl nějakou újmu, byl ten policajt," konstatoval Pošuk. „Toho chtěli, protože byl zvyklý se rvát, znal místní poměry a kvůli vtípkům Freda a George vás neměl zrovna moc rád."

„Ty dva útoky se hrozně podobají," napadlo Harryho.

„Jaké DVA útoky?!" Pošuk vyjádřil názor většiny přihlížejících, že by měl Harry mluvit rychle a podrobně. „Jaký ještě útok?!"

„Byli jsme se podívat do Godrikova dolu, na hrob rodičů," vysvětloval Harry. „V noci na nás vyrukovali snad všichni mozkomorové z Británie, ale vesnice skoro nic nepocítila."

„Aha," Moody přemýšlel. „Co ten incident, při kterém umřel Šedohřbet a tvůj strýc s tetou?"

„A ještě Lestrangeová," dodal kdosi.

Harry to stručně převyprávěl.

„Hmmm. Kletba, co se nepromíjí… To slyším hodně nerad, i když to asi jinak nešlo," Moody přemýšlel. „Vaši hůlku měl Snape v rukou a položil ji na stůl?! Dejte mi ji na moment!"

Z kapsy vytáhl pár nějakých hejblátek. Chvíli s nimi Harryho hůlku studoval.

„Ano, značkovací kouzlo, které k vám přitáhne stvoření Zla. Naštěstí na to měl jen chvilku, samo to zmizí během týdne nebo stačí hůlku protáhnout plamenem. A pochopitelně jí při tom nezapálit… "

Pokousané děvčátko odnesl jeden z bystrozorů pryč a nakonec v Doupěti zůstal jen Pošuk s pokynem, aby přivolal pomoc. Ostatní se vydali po stopě prchajících vlkodlaků.

„Myslím, že jim tuhle ‘Slavnost Úplňku‘ jim překazíme," konstatoval Pošuk spokojeně. „Tak dva dny po úplňku už by mohl být klid."

Klid nastal dokonce dříve, protože jeden z bystrozorů zaskočil se zprávou, že se vlkodlaci stahují na sever nejspíš někam do hor. V okolí nikdo nepostrádal malou holčičku, proto její objevení se zůstalo záhadou a Ministerstvo kouzel ji nakonec umístilo na utajené místo do informované bezdětné rodiny.

Harry se ptal George na policistovu pistoli, ale ten odpověděl: „Tu odnesli bystrozorové a dali jí do šuplíku, kde jí vždycky měl. Stejně k ní skoro nebyla munice, starej Webley osmatřicítka… Stubbingse šoupli do rokle a tělo upravili, aby to vypadalo jako po nehodě. Měl opravdu pech.”

Den na to přilétly večer sovy. Jedna z nich nesla Ginny Weasleyové výsledky z NKÚ.

Harryho příliš nepřekvapilo, že jsou Ginnino výsledky lepší, než byly ty jeho. Oproti jeho výsledkům uspěla ve všem a mohla si snadno vybírat. Přemýšlel, jak ji přesvědčit, aby se po prázdninách vrátila do Bradavic a pokračovala na OVCE, pokud on sám nepůjde.

Druhá sova byl tmavý, skoro černý výr s temně rudou obálkou adresovanou Harrymu.

„Někdo mi poslal Huláka!"

Protože nevěděl, jestli k dopisu není připojena ještě další kletba, zvedl dopis odhozený sovou raději kouzlem: „Vingardium Leviósa!" a vyhodil ho z okna. Kousek před oknem Hulák explodoval a 'oblažil' okolí řevem kouzlem zesíleného Snapeova hlasu: „Pottere, jak si dovolujete ukrást můj lektvar a ještě mu dát tak urážlivý obchodní název!!!"

George se kuckal smíchy: „My mu vážně dali jméno 'Moč polokrevného Prince' a ono se to dost ujalo…"

To už se smála celá místnost. Harryho napadlo, že kdyby tak mohl zbytek prázdnin proběhnout takhle snadno a vesele. Jenže měl nepříjemný pocit, že se mu krátí čas, který má k dispozici…

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6) Nečekaný dar

Kapitola 6) Nečekaný dar

Dny do Harryho narozenin trávili střídavě hledáním nějakého záchytného bodu nebo vyhledávacího kouzla, střídavě nácvikem létání nebo bojových kouzel. Dávno se rozhodli ignorovat pravidla o nepovoleném užití kouzel mladistvými, zvláště když z Brumbálova vyprávění vyplývalo, že detektory Ministerstva kouzel dokáží identifikovat jen místo, nikoli osobu, která zaklínadlo použila. Ani Brousek si jako ministr nezískal jejich příliš velkou důvěru, ale uznávali, že vyměnit ho za Popletala je určitě lepší, než drátem do oka.

Harry tak docela nedůvěřoval věštbě profesorky Trelawneyové, ale tahle chabá stopa byla přitom to nejlepší, co vůbec měl… Voldemortovy Viteály mohly být skoro kdekoli jinde, než Voldemort sám, ale jeho povaha 'sběratele' trofejí napovídala, že by je opravdu mohl mít u sebe. Navíc si je mohl sám i lépe chránit. Bude tedy nutné je zničit při jednom nájezdu spolu s Voldemortem samým.

*

Ron dokonce věděl o místě, kam se dalo jít zaplavat. Harry byl rád, že je nechali chodit jen ve čtyřech, i když s sebou nosili kromě hůlek a dýk i lotroskop a čidlo tajností. Ginny si užívala (a trochu zneužívala) své zjevné možnosti snadno ovládnout Harryho. Ron s Hermionou se docela dobře naučili nevidět a neslyšet… Harrymu naopak občas připadá, že se na ně oba s Ronem obě dívky smlouvají.

V předvečer svých narozenin byl sice spokojený s prožitým časem, ale nespokojený s nulovým výsledkem příprav na 'lov'. Při posledním rozhovoru mu Fred sice slíbil, že pistole jsou už na cestě, i munice k nim, ale pořád neměl, kam tu pistoli zamířit…

Jako by se dohodli, zůstali si všichni povídat dlouho přes půlnoc. V kuchyni zůstali Fred a George s tím, že si ráno střihnou, kdo půjde zajišťovat Kratochvilné kejkle.

Náhle vzduchem zasvištěl šum křídel a v místnosti se nečekaně objevil zářivě rudý pták, velký jako labuť, se zlatavýma nohama a zobákem, který jako kdyby vylétl z plamenů krbu. Pták nádherně, trochu smutně a sladkobolně zpíval. Brumbálův fénix.

„Fawkesi!" vydechl Harry a fénix se svým nádherným zpěvem přilétl a přistál na jeho rameni. Pták byl nečekaně lehký, jako by jej tvořil hlavně oheň, kterým hřál. Ve spárech držel drobný svitek pergamenu, který podal Harrymu. Ten ho bez přemýšlení rozbalil, Fawkesovi i Brumbálovi věřil.

Dopis, který fénix přinesl, byl skutečně od Brumbála. Harry ho na němou výzvu začal předčítat nahlas:

„Zdravím tě, Harry!

Jestli čteš tenhle dopis, znamená to, že jsem některé ze svých dobrodružství nedokázal přežít a že jsem zemřel dříve, než jsi dosáhl plnoletosti. Doufám, že jsi to nepřeháněl s truchlením, užil jsem si světa drahně let a jak jsem ti již před lety říkal, i smrt je pro spořádanou mysl dalším dobrodružstvím.

Chtěl bych ti předat svého fénixe, Fawkese. Na Ministerstu, na odboru péče o kouzelné tvory je moje žádost, která se dnes ráno před úředníkem otevře. Věřím, že ti tam nebudou dělat problémy. Oni vědí, že ptáka fénixe, není možné vlastnit,ten se jen dobrovolně přidá jako svobodný společník k tomu, koho uznává. Věřím, že Fawkes tě uznává, stejně jako ty jeho. Protože je v podstatě nesmrtelný, jednou, doufám že zadlouho, mu budeš moci doporučit nového společníka.

V nastávajícím boji ti možná pomůže, ale určitě ti pomůže přežít, pokud ty ten boj přežiješ. Doufám, že jsem tě něco naučil, zbytek se už budeš muset už naučit sám nebo s přáteli…

Fénixův Řád si možná bude přát, abys působil jako jejich maskot, ale to udělej jen tehdy, když si to budeš sám opravdu přát. Jednou z bolestí tvé úlohy je skutečnost, že někdy budeš muset využívat jiných lidí k jejich zdánlivému neprospěchu a budeš přihlížet, jak někdy i tragicky selhávají. Sám rovněž ještě tragicky selžeš a je bohužel téměř jisté, že takovou chybu někdo zaplatí svým životem. Budeš se proti tomu muset zatvrdit a dokázat to překousnout.

Hodně zdraví a dlouhý další život přeje Albus Brumbál”

Dopis měl ještě doušku na závěr:

P.S. Nemysli si, že jsem si nevšimnul, že část tvé roztěkanosti je způsobena jednou zrzavou kšticí z Weasleyovic rodiny a že nejde o tvého přítele Rona, jak ses mi pokoušel namluvit. Jsem starý, ale ne slepý nebo hloupý. Ginny je rozhodně dobrá volba a pokud oba vše přežijete, budu vám přát co nejvíc štěstí a požehnání. Stále máš svobodu volby, i po tom všem, co se již stalo. Pokud se rozhodneš pro spokojený klidný život s Ginny po boku, já ti to vytýkat nebudu. Jen si nejsem jistý, jestli takové rozhodnutí Tom Raddle bude respektovat.

Tohle se Harry rozhodl nečíst. Doufal, že si ji Ginny ani nikdo jiný nepřečte. Sice se nastávajícího úkolu bál, ale chmurné odhodlání jej splnit mu zůstávalo.

Fred s Georgem na sebe pohlédli a trochu posmutněli.

„My jsme ti taky připravili dárek, ale ve srovnání s tímhle…" podali mu pytel z hrubého plátna.

Harry do něj sáhnul a vytáhnul kouli s malým číselníkem.

„To jsou domobomby," vysvětlil mu Fred. „Dokáže to udělat díru do kamenné nebo cihlové zdi i půl druhé stopy tlustě. A ta díra bude dost velká, abys prolezl skrz."

„Časování jsme odkoukali z jednoho mudlovského filmu, ale dá se to taky spustit ihned na dálku kouzlem: ‘Explosio!‘, když je to tedy odjištěné. Myslíme si, že tohle oceníš…”

„To rozhodně!” přitakal Harry.

Fénixův zpěv se linul celým Doupětem, takže se celé jeho obyvatelstvo brzy shromáždilo dole v kuchyni.

„Fénix?!” vyjádřila asi za všechny překvapení Fleur.

Zpěv přilákal i Hedviku, která slétla a uviděla Fawkese sedícího na Harryho rameni. Pokusila se na něj zaútočit, ale odrazil ji jemným zášlehem plamenů. Hedvika poodlétla a žalobně zahoukala.

„Hedvika žárlí…” Harry překvapením civěl. Pak mu sepnulo.

„Ginny…” poprosil očima. „Prosím tě, převezmi Hedviku. Jen bych si ji možná čas od času potřeboval vypůjčit…”

S tím šel a opatrně vzal Hedviku na loket. Ta podrážděně houkla, štípla ho do prstu, bolestivě, ale ne nebezpečně, pak se milostivě nechala usadit nejprve na Harryho, posléze na Ginnino předloktí.

„Snad nesežere Arnolda…” zapochybovala, ale pohladila nádhernou sovu po zobáku a okouzleně si ji prohlížela. Hedvika si trochu načuřeně rovnala peříčka.

Přilétlo pár sov s dárky, ten od Hagrida obsahoval lovecký tesák. Od Romildy Vaneové přišel balíček, který Harry podobně jako Snapeův Hulák raději vyhodil oknem ven, aniž by se ho dotknul. Ukázalo se to být jako rozumné, protože po dopadu na zem z něj vystříkla jakási podezřelá tekutina, která zničila kus záhonu cibule paní Weasleyové.

„Myslím, že až Romildu Vaneovou uvidím, udělám jí třetí oko rovnou uprostřed čela!” odfrknula si naštvaně Ginny. „Neumí přijmout porážku ani trochu důstojně…”

*

Sova, která do Doupěte doručila hodinu po půlnoci zapečetěný pergamen, byla z advokátní kanceláře Holm and Lindsey, Příčná 7. Z pergamenu vyrozuměl, že jeho rodiče před lety svůj osud tak trochu předvídali a udělali pro tento případ jistá opatření. V advokátní kanceláři byla pojišťovací smlouva, která měla Harrymu, jako jejich jedinému dědici zajistit jistou nezávislost. Částka by byla dostatečná na obnovení rodinného sídla v Godrikově dole. Během návštěvy si s přáteli ověřili, že tam lezou jen děti. Starosta by proti obnovení domu Potterů určitě nic nenamítal. Původní plány domu byly prý přiloženy k pojistné smlouvě. Douška u dopisu naznačovala, že pojišťovací společnost se omlouvá, ale vzhledem k nepřehledné situaci a Harryho životnímu stylu je jim líto, že jej nemohou pojistit rovněž…

Paní Molly Weasleyová na Harryho pohlížela trochu podivně. Zvlášť když viděla, jak se k němu má Ginny tendenci vinout. Harryho napadlo, že jestli tohle náhodou ve zdraví přežijí, bude si s ní muset velmi opatrně a asi dost dlouze pohovořit.

*

Spát se Harry dostal někdy okolo třetí ráno a proto po Georgeovi, který jej před osmou budil, hodil botou.

„Vstávej ospalče, je tu ministr a chce s tebou mluvit!” budil ho vtipálek.

„Nech si kecy na koledu a nech mě spát!” zavrčel Harry.

„Nekecám. Většinou,” odpověděl George důstojně. „Debatuje s našima v kuchyni.”

Harry tápavě zašmátral po brýlích a rozhlédl se. Fawkes na bidýlku mu připomněl, že včera nesnil. Podrbal fénixe pod bradou, za to si vysloužil tlumený trylek z ptačího hrdla. To probudilo i ostatní spáče, byť lépe naladěné, než probuzení zastihlo Harryho. Spěšně se oblékl a spěchal do kuchyně.

„…ho na pokoji!” hlas paní Weasleyové zněl popuzeně.

„Pane ministře, určitě je možné se domluvit rozumně, Harryho návrh se mi zdá férový a jestli vám na něj dá slovo, dá se mu věřit…” pokoušel se situaci mírnit pan Artur Weasley.

„Dobré ráno,” pozdravil Harry neutrálně. „Paní Weasleyová, pane Weasley,” pozdravil provokativně nejprve hostitele. „Dobré ráno, pane ministře! Co tak časně?” zeptal se s nezakrývaným zívnutím.

Rufus Brousek nejprve působil dojmem přetopeného kotle lokomotivy. Pak se násilím uklidnil tak rychle, že to Harry nedokázal neobdivovat.

„Pane Pottere, jak asi víte, Ministerstvo má stále o vaše služby zájem…”

„Pane ministře,” nenechal ho domluvit Harry. „Máte toho na mne dost, abych vám vyhověl v tom slibu, který jsem vám dal. Ale obávám se, že si neuvědomujete, jak můžete chybovat, když mě nenecháte v klidu jednat. Lepší nabídku, než že v případě úspěchu Ministerstvo pochválím na tiskové konferenci, pokud se mi tedy nebude plést pod nohy, vám nedám.”

„Mám na vás užití Kleteb co se nepromíjejí…”

„V nutné sebeobraně…”

„Porušení pravidel o Přemísťování…”

„Kvůli záchraně života…”

„Držení neregistrované hůlky…”

„Hmm, to je ale myslím jen za pokutu…”

„Dobrá pane Pottere,” ministr se znovu uklidnil. „Dnes je tu se mnou zkušební komisař Wilkie Křížek, spolu s ním pár úředníků, takže si pěkně před snídaní ‘střihnete‘ zkoušku, abyste nám pro příště nepřidělával papírové uhlazování porušení pravidel, pak MOŽNÁ budu o vašem návrhu uvažovat…”

Harry kývnul hlavou, jako že ano.

Venku mu hubený mrňous Wilkie Křížek ukázal, odkud kam že se má Přemístit. Zajímavé bylo, že ve chvíli, kdy to nebylo tak nutné, Harry shledal, že to není tak snadné, ale po chvilkovém zaváhání se opravdu Přemístil na požadované místo. Wilkie Křížek kývnul, jako že ano a vyinkasoval poplatek za provedení zkoušky.

„Takže pane Pottere, snad jste se přesvědčil, že nejsem žádný upír a že se se mnou dá jednat…” ministr se snažil jednat a tvářit shovívavě. „Možná byste se s námi mohl alespoň podělit o poznatky ohledně mozkomorů v Godrikově dole. Otec Eilnoth Wingers se odvolal na zpovědní tajemství a zabouchnul mi dveře své fary před nosem. Pro Boha, vždyť je to anglikán, ne katolík!”

„Ubylo útoků mozkomorů, pane ministře?” zeptal se Harry.

„Ubylo,” kývnul hlavou Brousek. „Při tom Wingersově Božím Ohni jich muselo zaniknout spousta. Jenže bohužel ne všichni.”

„Fajn,” kývnul Harry na potvrzení. „Myslíte, že je rozumné informovat Smrtijedy prostřednictvím článků ve Věštci o tom, co víme a dokážeme? Jestli to vědí, co se dá dělat, jestli to nevědí, jen budete zbytečně vystavovat riziku Otce Eilnotha.”

„A nějaké předběžné prohlášení pro tisk?!” ministr byl stále více naštvaný. „Chápu názor, že je nutné poskytovat minimum informací, ale…”

„Jeden nápad bych měl, pane ministře,” Harrymu bleskla hlavou myšlenka, která se mu zalíbila. „Uveďte, že ze svých soukromých prostředků vyplatím tisíc galeonů tomu, kdo mi dodá informace vedoucí k nalezení Voldemortova úkrytu a dopadení samotného Voldemorta. Splatné budou ale až po Voldemortově smrti…”

„To moc nepomůže…” řekl zamyšleně Brousek. „Můžeme to ale zkusit, lidská chamtivost je někdy silnější, než pud sebezáchovy.”

Ještě chvíli se víceméně nezávazně bavili během snídaně, na kterou se ministr kouzel jaksi sám pozval, ale nic víc mu Harry poskytnout nehodlal.

George i pan Weasley se chystali Přemístit do práce, když Ron najednou volal: „Harry, tomu neuvěříš, kdo ti přišel popřát k narozeninám.”

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7) Sibylina poslední věštba

Kapitola 7) Sibylina poslední věštba

K brance Doupěte si to štrachala profesorka Trelawneyová. Její brýle na ranním slunci blýskaly na všechny strany. Harry sebral hrnek s protijedem na mnoholičný lektvar.

„Dobrý den, paní profesorko,” uvítal ji u branky a podával jí hrnek.

Až nečekaně rychle a silně ho chytila za ruku, až začal hmatat po hůlce nebo dýce.

Prázdně vytřeštěné oči napovídaly, že je zle. Už TO na ní zase přišlo… Něco si vypůjčilo její nevalný intelekt a bídný magický dar, aby TO mohlo předat zas nějaké poselství. Harry by nejraději hlasitě vyl, protože TO používalo jazyk obrazů, přirovnání a podobných nejasností. Většinou smysl zjistil, když už mu byl k ničemu.

„Had se plazí v Kruhu z Kamene, musíš Zemi přivolat na pomoc, varuj se dívky přikované ke Kameni! Had se plazí v Kruhu z Kamene, musíš Zemi přivolat na pomoc, varuj se dívky přikované ke Kameni!” jako obvykle se věštba začala zas opakovat jako zaseknutý gramofon. „Had se plazí v Kruhu z Ka…”

Harry si v první chvíli neuvědomil, že ruka, která svírala tu jeho zmrtvěla a to doslova. Zády profesorky Trelavneyové procházel zelený paprsek kletby ‘Avada Kedavra!‘.

Vzadu na cestě se blížila skupina lidí s hůlkami v rukou.

„Sonorus!” přikázal a ukázal si hůlkou na krk.

Pak magicky zesíleným hlasem volal: „ÚTOK!!!”

Zaměřil se na skupinu útočníků, několikrát mávnul hůlkou a přitom stále ještě zesíleným hlasem zařval: „SECTUSEMPRA! AVADA KEDAVRA!”

Viděl, že několik útočníků padlo k zemi. Nevěděl, zda někoho zasáhnul, nebo zda se jen kryjí před jeho zuřivým protiútokem. Ucítil takový odliv síly, že se mu zatočila hlava a musel se posadit. Namířil si hůlku znovu na krk: „Quietus!”

Bystrozorové, kteří doprovázeli ministra kouzel, se pustili rovněž do boje. Vzhledem k přesile, útočící u zábran proti Přemísťování, si nebrali servítky. Nejčastější kletbou, kterou obě strany až nadužívaly, byla 'Avada Kedavra!'. Vzhledem k množství improvizovaných krytů zatím neměli ztráty, ale nikdo nevěděl, zda má nějaké ztráty i útočník.

Řečeno slovy básníka Marigolda: 'Připomínalo to hořící bordel.'

Ministrovi se možná dalo vytknout ledasco, ale ne zbabělost. Rufus Brousek se také pustil do boje, zuřivý jako lev, kterého svou hřívou trochu připomínal.

Když viděl, že Percy Weasley je možná celkem odvážný, ale v boji k ničemu, poslal ho, aby se Letaxovou sítí vypravil na Ministerstvo pro pomoc.

„Seděj tam na svých dokonale vycvičených zadcích, tak ať s nima pohnou," vrčel.

Proto to byl také Percy Weasley, kdo přinesl zprávu o tom, že je Doupě odříznuté. Když všechno ministrovi polohlasem vysvětlil, ten vybuchnul:

„Ve správě Letaxové sítě musí sedět nějaký Smrtijed!"

Harry to považoval za hodně pravděpodobné, infiltrace Smrtijedů bude asi dost rozsáhlá.

Kolem poledne padl vnější kruh zábran proti Přemisťování a do průlomu se valili další a další nepřátelé. Nikoho nenapadlo, že by mohlo být Smrtijedů nebo jejich pomahačů tolik.

Museli se stáhnout za vnitřní kruh.

„Jestli nás zaženou do domu, máme to do dvou hodin spočítané!" konstatoval jeden z bystrozorů očividné.

„Bowery, žádné poraženecké řeči!" štěknul Brousek. „Potřebuju dát zprávu bystrozorům. Ti snad dokáží vyčistit pomahače Voldemorta a vyprášit jim tady kožich. Možná mezi ně taky někdo proniknul, ale moc tomu nevěřím, prověrky jsou důkladnější."

„Mohli bysme o pomoc požádat Brumbála," navrhnul Harry.

„Vždyť je už po smrti!" odseknul ministr.

„Ano, ale jeho portrét tu je a mohl by použít jiných svých portrétů. Má nějaký portrét na Ministerstvu?"

„Ale jistě, v Síni Cti jsme ho nemohli vynechat…" kývnul hlavou ministr. „Jdem."

Brumbál trpělivě vyslechl zprávu o rozsahu útoku, pak z portrétu zmizel.

Na moment se ale ještě vrátil:

„Harry, pošli Fawkese, ať informuje lidi z Fénixova řádu.”

Harry stručně popsal na kousek pergamenu situaci a podal pergamen fénixovi. Ten s plamenným zášlehem zmizel.

„Tak si dem zas zabojovat!” prohlásil trochu vynuceně vesele Brousek.

Vyšli z domu a s připravenými hůlkami sledovali, že druhá strana rovněž přijala něco na způsob poziční zákopové války. Nebylo vidět ani človíčka, ale jakákoli kletba, vypuštěná naslepo ve směru protivníka vyvolala bouřlivou odezvu dalších zášlehů magie.

„Jaký je stav?” ptal se ministr jednoho bystrozora.

„Máme dva padlé, pane ministře,” oznámil mu oslovený. „Přibili nás k zemi a jsme přinucení k nepohyblivé obraně. Mají tak troj- čtyřnásobnou přesilu a řekl bych, že si Přemísťují posily. Možná mají větší ztráty, aspoň doufám. My držíme vnitřní kruh zábran proti Přemisťování. Naštěstí tu od toho útoku vlkodlaků ještě zůstaly ty valy. Kdyby byla možnost dostat naše posily Smrtijedům do zad, mohli bysme s nima skončit rychle.”

„Nefunguje Letaxová síť,” odpověděl mu Brousek. „Nikdo se nemá šanci dost živý mimo ty zábrany, aby se na Ministerstvo Přemístil. Snad pomůže informace předat Brumbálův portrét, kupodivu mu nevadí fungovat jako poslíček. Kdyby to bylo klasické obléhání nějaké pevnosti, co si dělávali mudlové mezi sebou, tam se počítalo na jednoho obránce deset útočníků. Tady se dělá s kouzly a to může věci trochu pozměnit. Už dlouho se nikde nebojovalo v takovémhle rozsahu…”

*

Boj trval už pár hodin, teď už ale opravdu připomínal unavené převalování se rypouše na pláži. Ze zbytků fasády Doupěte byly vyrvány docela velké kusy drolivé omítky. Naštěstí dům držel nejen maltou a cihlami, ale i kouzly. K obědu roznesla paní Weasleyová kusy chleba s vloženou studenou pečení.

*

Blížila se pátá odpolední, když obránci zjistili, že celý útok byl jedna velká habaďůra. Podle Brumbálova vzkazu se bojovalo i na samotném Ministerstvu a mnohem tvrději, než tady. Na straně útočících Smrtijedů tam například padl i bývalý ministr Popletal. Nikdo nevěděl, jestli šel dobrovolně, nebo byl pod vlivem kletby ‘Imperius!‘. Zdálo se, že Smrtijedy na Ministerstvu vede buď Dolores Umbridgeová nebo madam Edgecombeová ze správy Letaxové sítě. Nakonec se je podařilo dílem zabít, dílem zahnat do již zdevastované prostory v Oddělení Záhad, kde je dokázala udržet i malá skupina bystrozorů.

Mezitím se ale, z boku napravo od směru hlavního útoku Smrtijedů na Doupě, objevili dva obři. Byli původně zakrytí zastíracím kouzlem, ale zastřít dokonale něco tak velikého při pohybu prostě nejde. Na svou velikost až nečekaně rychle vyrazili k domu.

Několik bystrozorů po nich vypálilo smrtící kletby, ale bez efektu. Harryho napadlo, že dostat je kouzly je možné, Hagrid mu to přece popisoval, ale kromobyčejně obtížné. Šlo o tvrdou tuhou a tlustou kůži… Něco jako u draků. Konečně mu to došlo…

„Acio Kulový blesk!” přivolal si své koště a vyrazil obrům v ústrety. Musel letět co nejklikatěji, protože útočící Smrtijedi se jej pokoušeli ze země zasáhnout.

Obrům to možná nemyslelo zrovna nejrychleji, ale pochopili, že ten ‘komár‘ ve vzduchu by mohl být nebezpečný a začali proti Harrymu mávat rukama. Tím nebyly vzdušné proudy stabilní a Harry měl chvíli co dělat, aby se na koštěti udržel. Pak ale uviděl svůj cíl, totiž obrovo oko.

„Conjuktivitis!” pronesl oslepující kletbu na prvního obra a letěl za něj, aby se pokusil zasáhnout i druhého.

Zasažený oslepený obr začal rozhazovat rukama a přitom několikrát uhodil druhého. Ten mu to nechtěl zůstat dlužen a rozpoutala se mezi nimi rvačka. Vidoucí obr v ní brzy zvítězil a odhodil oslepeného na zem. Nebylo zřetelné, jestli je padlý živý, nebo mrtvý a nikoho to ani příliš nezajímalo. Vidoucí obr byl zmatený a šel směrem ke Smrtijedům, snad aby si vyžádal instrukce. To ho ale zasáhlo několik kleteb od nich. Zřejmě se domnívali, že mění strany. Zasažený obr nebyl zřetelně zraněný, ale strašlivě rozzuřený a začal kolem sebe mlátit napravo nalevo a házet utržené kusy stromů a podobné ‘drobnosti‘.

*

V nastalém zmatku viděl Harry, jak se ke Smrtijedům blíží skupina, tvořená zřejmě bystrozory. Harry se tak alespoň dohadoval podle toho, že na Smrtijedy tvrdě zaútočili a začali je tlačit směrem k obraně Doupěte.

Pak Harry ze vzduchu zahlédl trojčlennou skupinku útočníků, která zůstala původně ležet na bojišti a kterou všichni obránci považovali za padlé, jak se zmatkem přesouvají směrem k méně napadenému směru nalevo od hlavního útoku. Ginny se zvedla a sama jim padla do rány. Harry zahlédl červený paprsek omračovací kletby a Ginny padla k zemi. To už Harry pospíchal dolů a ještě za letu zasáhnul jednoho z trojice smrtící kletbou ‘Avada Kedavra!‘ a ani se nezamýšlel nad důsledky. To už se přibližoval na dohled a zjistil, že zbývající dvojicí jsou jeho po Voldemortovi největší nepřátelé – Severus Snape a Draco Malfoy. V zuřivosti na oba znovu vypustil smrtící kletbu. Snape ji odrazil líným pohybem hůlky. Draco dal kletbě do cesty cosi, co ji pohltilo, sám pak kontroval stejnou mincí: „Avada Kedavra!”

Harryho kletba zasáhla a uviděl náhle všechny usmrcené přátele, své rodiče, které viděl jen na obrázcích nebo jako stíny vypuzené z Voldemortovy hůlky. Padl k zemi a v první chvíli myslel, že skutečně umřel. Poslední, co vidě bylo, že Snape drží Ginny a táhne Draca Malfoye pryč.

„Už se probírá…” uslyšel nad sebou. Hlas mu nebyl povědomý.

„To je dost,” ozval se hlas ministra kouzel. „Myslel jsem, že je opravdu po smrti.”

„Mají Ginny!” vydechl z posledních sil.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8) Stará garda nastupuje

Kapitola 8) Stará garda nastupuje

Jakub Vandrovec se probudil z opice, hotového King-Konga, kterého si přivodil, když zjišťoval kvalitu poslední várky samohonky ze starých bonbónů. V hlavě měl podivný pocit, že něco není v pořádku a přitom se to vůbec netýká kořalky. Uviděl, že se mu chlupy na rukou ježí jako hřebíky. Stejný pocit zažil, když se před lety pokoušel Siegfried von Hosenduft vstát z mrtvých s pomocí dalších zkurvených germánských mágů z Thule. Tenkrát mu překazili dočerpat magickou moc a Siegfiried nakonec umřel podruhé, když šlápnul na ruskou minu při hledání jejího náhradního zdroje. Od Vandrovcových Vojslavic to bylo sice trochu dost z ruky na sever, ale Jakub nevěděl o nikom, kdo by se té práce tenkrát ujal místo něho.

Teď to bude podobné a přece trochu jiné. Vandrovec byl 'Vědoucí', často prostě 'Věděl', i když nevěděl jak. Kromě toho taky zaříkával koně, vyháněl z posedlých puberťáků zlé duchy a zneškodňoval (opravdu účinně) upíry. Většina jeho příjmů ovšem pocházela z načerno pálené samohonky. Pravda, byl také jejím největším konzumentem, možná ještě se starým Semenem Korčaškem.

Vypnul zahřívání destilační kolony. Zákvasu neuškodí, když si ještě chvíli poleží a předestiluje se později. Nikdo z okolí se snad už teď neodváží udat policii, že znovu pálí kořalku, když už zapálil tolika práskačům domy nebo stodoly.

Vyklepal svou oblíbenou trofejní esesáckou blůzu. Její původní majitel nějak nikdy neprotestoval proti tomu, že ji Jakub nosí. S hrdlem proříznutým srpem se to dělá trochu nepohodlně…

Vyhrabal batoh a vyklepal z něj nejhorší špínu. Pak do něj dal několik zavařovaček se psím gulášem a se psem na česneku. Přidal několik lahví samohonky, láhev se svěcenou vodou a útočnou pušku Kalašnikov, zabalenou do starých hadrů. Sovětský pohraničník, který jí kdysi nafasoval, se s ní odhodlal rozloučit až po vbodnutí nože do ledviny. Ke své smůle se postavil mezi Jakuba a jeho kajícnou pouť do posvátného polského kostela, bohužel teď už v bolševiky zabraném území. Do batohu dal několik zásobníků ke Kalašnikovu, se stříbrnou municí, kterou vyrábí jeho vnuk Matěj pro ty pošahance, co si říkají bystrozorové. ‘Z Ministerstva kouzel, phe! Špatný vtip.‘ Ministra kouzel Biedermana znal ještě jako prezidenta Polské ezoterické společnosti, z doby, kdy o ministrování nemohlo padnout ani slovo. A tenkrát si nechal vlézt do hlavy mentálního vampýra ze staré knihy, ani na to si nedokázal dát pozor… Pod blůzu dal armádní pistoli Colt pětačtyřicítku, také se stříbrnou municí. Vzal si lepší holínky, které také kdysi sebral esesáckému důstojníkovi a k holeni zastrčil postříbřený (jak překvapivé) bajonet ke Kalašnikovu. Ten už taky nadělal užitečné práce… Svetr se sedmi speciálními kouzelnými uzly. Menší placatka se svěcenou vodou dělala společnost sestřičce plné kořalky.

Zajde za starým Semenem Korčaškem. Ten s ním šel tenkrát na Sigfrieda, snad pomůže i dnes.

Starý Korčaško je bývalý carský důstojník, kdysi bojoval v Mandžuské válce, ale protože historky mění podle toho, kolik už má dotankováno, nikdo jim moc nevěří. Navzdory svému původu je z hloubi duše demokrat. V jeho zahradě je dost místa pro všechny, kdo měli ten hloupý nápad Semena obtěžovat. Nejdéle tam leželi krasnogvardějci z bolševické Tuchačevského invaze do Polska a kterým se nelíbilo, že by carský 'bílý' důstojník měl v klidu a pokoji žít. Vedle nich němečtí okupanti, z Wermachtu, SS i Gestapa, stejně jako polští nebo ukrajinští udavači. Pak polští komunisté, když přišli kolektivizovat vesnici Vojslavice, jejich sovětští poradci, v poslední době hlavně nedovtipní ukrajinští mafiáni, kteří jaksi nechtěli pochopit, že 'Ne, děkuji, ochranu nechci a nepotřebuju!' je odpověď. Tahle nejrůznější svoloč tu teď klidně leží a ožírá kytkám kořínky.

Starý Semen je hlavou rozsáhlého rodinného klanu se spoustou vnuků, pravnuků a prapravnuků. Ti všichni se vrhnou jako sršni na kohokoli, kdo by 'jejich dědu' obtěžoval.

Když za ním Jakub přišel, měl zrovna lehké okno z ranního nedostatku alkoholu po večerní pitce. Jakub mu beze slova podal láhev, ze které Semen hbitě třetinu litru kořalky upil.

„Spasibo," poděkoval Semen. „Už zase?" zeptal se, když viděl Vandrovcův výraz a oblečení, lepší než obvyklé.

Jakub jen kývnul.

„Počkej na mě venku, prosím," požádal Korčaško přítele. „Zas ten Smrad z Gatí, jako posledně?”

„Někdo nebo něco jiného,” odpověděl Jakub.

Už toho spolu prodělali hodně a několikrát je spolu i zavřeli. Dokonce se spolu dostali i do vedlejší pohádkové reality. Když pro ně chtěl ale společně přijít Smrť, tak ho Jakub přivítal Panzerfaustem a od té doby používá jeho kosu při senoseči a má klid.

Po chvíli vyšel Semen ven ve své parádní carské důstojnické unformě, se šavlí a Naganem po boku. Na hrudi se mu blýskalo několik vyznamenání, snad i pravých. Batoh, který držel v ruce, už tak uhlazeně nevypadal. Když do něj potřeboval dát starý samopal Špagin* a rezervní pistoli Tokarev, nedalo se s tím mnoho parády nadělat.

(*Pozn. autora – Samopal PPSh-41G Špagin a pitole TT – 33 / Tula - Tokarev - obě zbraně jsou komorovány na pistolovou munici 7.62 × 25 mm Tokarev)

„Ani jsem nevěděl, že ho máš," ukázal Vandrovec na Špagin. „Myslel jsem, že vystačíš s Nagantem a Mosinem.”

„To bylo v červnu, v pětačtyřicátým," vyprávěl Semen. „Takový dva troubové z NKVD mě přišli odvézt na Sibiř. Už jsem tam byl a nelíbilo se mi tam ani trochu… Mosin je moc velkej tahat s sebou a do Nagana nejde splašit dost munice."

„Jsou někde támhle," ukázal po chvíli do zahrady.

„Pod těma azalkama?"

„Ale ne, ty přece nesnášej vápník z kostí…" namítnul Semen. „Přece támhle…"

Nebylo to důležité, nechali určování polohy konkrétního hrobu, pokud obyvatel zůstane dole a nezačne se mu chtít lozit venku. Jakub neměl ke svým mrtvým tak vlastnický vztah, většinou vystačil s neoznačenými hroby po lesích.

Začali připravovat plány.

„Budem si muset vyzvednout to auto…” poznamenal Jakub.

„Myslíš tu několikatunovou mrchu, cos v ní v kufru zapomněl kostru řidiče, co v tom autě vozil prdel krajskýho tajemníka komoušů? Zbláznil ses?” Semen se tvářil pobaveně.

„Budem potřebovat něco pevného, to prostě vím.”

Když si byl Jakub takhle jistý, Semen se s ním nehádal.

Sedli na autobus a snažili se (marně) předstírat, že jsou jen dva dědci na výletě.

„Občane, vaše doklady a co to máte v tom hadru?!” policisté nikdy Jakuba neměli rádi…

Jakub se mu tvrdě podíval do očí.

„Dej nám pokoj, běž otravovat skutečné lumpy a pak si kup flašku!” doporučil policistovi hypnózou.

Policajt zamžikal očičkama, vylezl z autobusu a ještě jednou potřásl hlavou. Pak vyrazil k výstavné budově, která ještě pořád patřila komunistům…

Konečně našli policejní stanici v Kolobřehu, kde jim před časem zabavili stranické vozidlo. Jakub se začal hrabat v zámku, zatímco Semen přelezl plot a otevřel bránu zevnitř.

Pak si znovu ukradli sedmitunovou neprůstřelnou stranickou Čajku, definitivně vyhodili z kufru kostru řidiče, zapomenutého tam v devětačtyřicátém roce. Pak vyrazili na severovýchod k Instalaci Atlantiďanů. Semen seděl za volantem a řídil, Jakub vedle něj promazával mechanismy zbraní…

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9) Vílí kouzlo

Kapitola 9) Vílí kouzlo

Harry byl po zásahu smrtící kletbou pořád ještě dost zesláblý. Nedělalo mu dobře, že není schopen rovnou vyrazit.

„Jaké jsou ztráty?" dokázal ze sebe dostat.

„Padlo pět bystrozorů," konstatoval ministr skoro až ledabyle. „Mrtvých Smrtijedů jsme našli jednadvacet. Jak sám víte, unesli Guinevru Weasleyovou, ostatní jsou sice otřesení, ale v pořádku. Jeden obr je po smrti, druhý je v 'něžné péči' odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. Moc informací z něj nejde dostat, na to není dost chytrý.“

„Mám pro vás návrh," dodal Brousek po chvíli. „Nechám vám tu volnou ruku a vy se budete snažit tu 'práci' udělat. Pak sám vyhlásíte tiskovou konferenci. Vaše prohlášení pro tisk projdeme společně. Berete?"

„Beru," souhlasil Harry. „Mohu se vás zeptat na pár rad? Jako bývalého bystrozora…"

„Myslím, že vzhledem k tomu, co jsme tu dělali, mě nemůžete označit za bývalého," ušklíbnul se ministr. „O co půjde?"

„Jde o to, proč podle vás unesli Ginny? Je to kvůli mě, jako návnada, nebo mohou mít jiný důvod?"

„Do hlavy jim bohužel nevidím. Dost možná, že jí chce hlavně jako tu návnadu, ale mohl by mít i jiné důvody, za týden je Imbolc. Mohl by jí chtít použít jako lidskou oběť. Pokud by to bylo tak, je k dispozici týden času."

„Profesorka Trelawneyová mi říkala věštbu, než ji zasáhli. Prý 'Had se plazí v Kruhu z Kamene, musíš Zemi přivolat na pomoc, varuj se dívky přikované ke Kameni!' Nemáte představu, co by to mohlo znamenat? Že by byl Voldemort třeba ve Stonehenge?"

„Stonehenge je místo akorát tak pro turisty," odpověděl mu Brousek. „V Británii je spousta kamenných kruhů a tohle navíc nemusí být ani v Británii. Ta dívka přikovaná ke kameni by mohla naznačovat lidskou oběť. Přivolat Zemi na pomoc… To by mohlo znamenat výzvu k vyvolání elementála Země. Já to neumím, ale Brumbál by vám mohl poradit."

„Co by Voldemort udělal, kdybych umřel?" zaptal se ještě Harry.

„Myslíte, až by bouchnul šampaňské a konečně přestal slavit?" kontroval ministr. ”Asi by byl naštvaný, že to neudělal vlastníma rukama a spokojený, že se mu 'Vyvolený' ztratil z cesty. Máte na mysli něco konkrétního?"

„Říkal jste, že padlo asi dvacet Smrtijedů Byl mi některý podobný?"

„Chytré," ocenil Brousek a gestem si přivolal dva bystrozory.

„Přineste některého padlého Smrtijeda, který se bude co nejvíc podobat tady panu Potterovi!" přikázal jim. „Máte pravdu, to by je mohlo poplést. Uděláme pěkně dojemně vyhlížející fotku, dodáme nejasně formulované prohlášení, že totožnost mrtvého se vyšetřuje a kdykoli můžeme tvrdit, že to byl váš dvojník, který padnul při pokusu o záměnu…"

To už oba bystrozorové přinesli černovlasého muže zhruba stejné výšky, jako Harry. Ministr několika tahy hůlky upravil jeho obličej, že byl od Harryho k nerozeznání. Harry viděl, že pan Weasley na celou věc pohlíží se ztuhlým obličejem a jeho žena si tiskne ruce k obličeji v zármutku. Ron a Hermiona stáli poblíž a mlčeli. Nevěděl, jestli s jeho plánem souhlasí.

„Co myslíte, vy tady?" oslovil všechny. „Když sehrajeme mou smrt, udrží to Ginny déle naživu, nebo jí zabijí rychleji?"

Na koho se podíval, trochu zděšeně krčil rameny.

„Takže to sehrajeme!" rozhodl Harry.

Hermiona pohybem hůlky vytvořila kopii jeho brýlí: „Dlouho nevydrží, ale na jednu fotku…"

„Výborně," ocenil to Brousek, nasadil Harryho mrtvolnému dvojníkovi brýle a pak mu s rozmyslem šlápnul do obličeje. „Benzín, pane Weasley!"

„Co? Proč?" Artur byl zmatený, když ho ministr vytrhnul z jeho chmurných myšlenek.

„Pokud mě paměť nešálí, míval jste auto, pane Weasley," řekl Brousek s hranou trpělivostí. „Vím, že ho už nemáte, ale nezůstalo vám trochu benzínu?"

„Jistě, trochu ano," odpověděl Artur a odspěchal pryč.

Po chvíli se vrátil s kanystrem. Jeden z bystrozorů mrtvolu polil benzínem a přidržel u ní svou hůlku: „Ignis!" Oheň mrtvého chvíli ožehoval, pak ministr kývnul a bystrozor ho uhasil: „Aquamenti!"

„Zajistěte fotky," přikázal ještě ministr. „Pak tu vy čtyři zůstanete jako pomocná hlídka. Nikdo další nebude vědět, že je pan Potter naživu. Já se postarám o mediální mlhu… Ještě, pane Pottere, doufám, že chápete, že pokud se nedohodneme, pro Ministerstvo, pro tisk a pro veškerou veřejnost budete už navždy podvodníkem, který si přisvojil tvář tragicky zesnulého hrdiny Harryho Pottera."

S tímto posledním varováním odešel minstr za zábrany proti Přemisťování a vrátil se na Ministerstvo kouzel.

*

http://us.movies1.yimg.com/movies.yahoo.com/images/hv/photo/movie_pix/warner_brothers/harry_potter_and_the_goblet_of_fire/_group_photos/daniel_radcliffe11.jpg

„Paní Weasleyová, pokusíme se jí zachránit," sliboval Harry uplakané matce.

Pravda je, že se pořád necítil nijak zvlášť, do domu mu museli pomoci Ron s Hermionou. Zabalili ho do neviditelného pláště a napůl dovedli, napůl dovlekli dovnitř.

„Co myslíte, udělal jsem dobře?" snažil se ujistit, když byli v bývalém pokoji dvojčat.

„Nevím Harry," odpověděla Hermiona. „Zdá se to být docela chytré, ale fakt nevím… Budeme to muset zahrát co nejlíp a doufat."

Fawkes na svém bidýlku zazpíval pár trylků. Harry cítil, že snad jen díky fénixovu zpěvu a naději, kterou si uchovával, mu srdce ještě nezatvrdlo tak, aby se podobal krutostí Smrtijedům.

*

Do pokoje se náhle vevalili Fred s Georgem. Zvlášť Fred vypadal vzteklý.

„Blbej DEN!" zařval a na stůl vysypal čtyři pistole. ”O den dřív a neutekl nikdo!"

„Náš dodavatel to dřív nestihnul," shrnul to George. ”Jestli to vyjde, odpustíme ti ty galeony navíc, co jsme do toho museli vrazit."

„Jestli to nevyjde, nebude tu, kdo by ti je zaplatil," odpověděl mu Harry. „Tak cos přinesl?" zeptal se ještě skoro dychtivě. Možná budou mít aspoň technologickou, když už ne magickou, převahu nad protivníkem.

„Takže tady jsou ty čtyři pistole. Jak sis asi všimnul, mají hlaveň trochu vepředu vyčnívající ze závěru. Tohle je bajonetová úchytka," ukazoval Fred na jedné zbrani. Když mohl něco dělat, trochu se zklidnil. ”Na tu se nasazuje tlumič," ukázal děravý váleček. ”Ve skutečnosti moc netlumí. Tedy přesněji, netlumí normální munici. Našel jsem to v jednom katalogu, je to nadzvuková munice, ta dělá akustický třesk při průletu vzduchem, to žádný tlumič neutlumí. Ta stříbrná munice to nedělá. Odzkoušeli jsme všechny čtyři pistole v naší zkušebně výbušnin, fungují."

„Co to je za divné znaky?" ptal se Ron, když si jednu zbraň prohlížel.

„To je azbuka," vysvětlovala Hermiona.

„Jo, jsou ruské, dělané na zakázku pro jejich mafii, proto jsou bez výrobních čísel a s úchytem na tlumič. Harry si objednal něco, co nepůjde vysledovat. Tohle je verze pistole Viking devět milimetrů pro podsvětí."

„Pak tady máme radiopojítka," dodal George. „Používají je mudlovské ochranky, my jsme si je nechali trochu vylepšit," ukázal čtyři sluchátka určená k nasazení na jedno ucho s malým mikrofonkem. Sluchátka byla doplněná dvěma vypínači trochu jiného designu, očividně doplňovanými později k hotové vysílačce. ”Dosah je jen do půl míle, ale mělo by to stačit na koordinaci. Tady je hledáček," ukázal čtyři krabičky s LCD displeji. „Tohle umí ukázat, kde jsou ostatní vysílačky, když mají spuštěný lokalizační signál," ukázal na zadní doplňkový vypínač.

Zapnul ty vypínače na všech čtyřech vysílačkách a zapnul i jeden hledáček. Na LCD displeji se objevily čtyři body ve skupině, jeden byl ve středu obrazovky. Když Fred a George pohybovali s jednotlivými vysílačkami, uspořádání bodů se měnilo.

„Bohužel to neumí určit patro, ve kterém jste, takže se můžete splést o patro, pokud byste se pokoušeli vlézt do nějakého domu," Fred byl skoro spokojený, že může vyprávět.

„Pro případ, že byste se dostali někam, kde by nefungovalo kouzlo 'Lumos!', nebo jste ho nemohli nebo nechtěli použít, tady jsou baterky k připevnění na čelo," ukázal čtyři baterky s řemenem. „Pak tu máme něco z našeho sortimentu, co dělá velké rány, dým, oheň, co libo…" pytel se zdál být velký dost a dost.

„Co munice?" zeptal se Harry.

„Tady," ukázal Fred dvanáct poměrně velkých krabiček. Osm bylo bílých bez firemních znaků. „Všechno, co sis objednal. Ty bílé krabičky bez popisu jsou náboje se stříbrnou střelou, ty Sellier & Bellot jsou normální běžná munice. Jedna krabička je na padesát nábojů. Ke každé pistoli jsou dva rezervní zásobníky. Do zásobníků se vejde sedmnáct nábojů, ale doporučuje se jich dávat jen patnáct, aby se moc neunavovala pružina."

„Na nošení jsou tyhle pouzdra," ukázal čtyři černá nylonová pouzdra. ”To je pod bundu nebo pod hábit. Teď v létě se to moc nehodí, takže jsou ta čtyři sportovní ledvinky s pouzdrem na pistoli," ukázal čtyři stejné batůžky 'ledvinky' s velkými suchými zipy na boku. „Tady vidíte pouzdro na pistoli a úchyty na rezervní zásobníky. Moc parády se s tím asi nenadělá," dodal, když viděl Hermionin pochybovačný výraz. „Je to to nejlepší, co jsem dokázal splašit v časovém limitu. Pistole jsou ruské, to by se snad dalo opravovat ranou kladivem…"

Do pokoje vpadnul pan Artur Weasley. Podíval se na výzbroj na stole.

„To snad nemyslíš vážně, Harry!" vydechl. „A vy mu s tím ještě pomáháte?!" obvinil Freda s Georgem.

„Pane Weasley," pokoušel se ho Harry uklidnit. „S Voldemortem se v kouzlech zatím nemohu měřit a nemám čas čekat, než se všechno naučím. Tak to budeme muset trochu zkrátit… Když mudly tak opovrhuje, je myslím jen na místě, aby chcípnul po mudlovsku!"

„Dobře," kývnul hlavou Artur. „Tohle bylo pro Ginny, že?!" sebral jednu pistoli, ledvinku i čtvrtinu ostatního vybavení. „Zatím si to půjčím a půjdu s vámi. Ginny je MOJE dcera."

Nikdo se neodvážil vyslovit nějakou námitku, aby nenarušil křehkou rovnováhu mysli pana Weasleyho a právě uzavřené dohody.

„Jak toho zmetka ale najdeme?" vyslovil Harry problém, který zaměstnával jejich mysli. „Může být skoro kdekoli a nemusí to být ani v Británii."

S tím připravili všechno do nenápadného vzhledu. Munici si rozebrali do kapes, pistole dali do ledvinek, které si ale zatím nepřipnuli. Pojítka a hledáčky měl Harry. Ten si taky dělal starosti, jak tohle vezme paní Weasleyová. Pytel se zbožím z Kratochvilných kejklů dal Harry do Moudrého klobouku, který si nahlas odfrknul. Pak tam přidal lahve s lektvary, s mnoholičným, protijedem proti němu, dokrvovacím, povzbuzovacím. Pak přidal i ochranné rukavice z dračí kůže.

„Chystáš se míchat další lektvary?” zeptal se George. „Na to asi nebudeš mít čas…”

„Ne, ale viteály se brání svému zničení. Třeba to jako ochrana pomůže… Ještě budu potřebovat pramínek tvých vlasů, Frede”

„Zdá se ti, že je tu málo ryšavců, Harry?”

„Ne, ale oficiálně budu zítra mrtvý oplakávaný hrdina, takže bych se neměl moc promenovat se svým obličejem na tváři a neviditelný někdy vzbuzuje příliš mnoho pozornosti.”

Fred si bez dalších řečí ustřihnul požadovaný pramínek vlasů a podal ho Harrymu, který ho dal do kapsy.

Bylo po osmé hodině večer a vzdor hrůzám skoro uplynulého dne se žaludky Harrymu i ostatním hlásily o svá práva…

*

Paní Weasleyová měla stále zarudlé oči od pláče a sledovala skupinu u stolu trochu těkavě.

„Kde ten hajzl jen může být?!" uklouzlo Harrymu.

„Kde je ten ajzl, to ti neržeknu," ozvala se náhle Fleur. „Možná bych ti ale mochla pomoct najít Ginny."

To už si získala pozornost všech u stolu, kteří na ní upřeli oči plné nečekané naděje.

„Jak mi tuhle Errmiona laskavě pržipomněla, já jsem z šásti víla, po babišce. Některrá vílí kouzla umím a není to jen to známé povrchní okouzlení…"

To už koukali všichni jak hladovějící trosečníci, kteří se náhle octli v továrně na špagety. Naděje má svou moc.

„Mochla bych zkusit kouzlo 'Appelláre Carrisimi!'," řekla. ”Jestli ten rroschod mezi Arrym a Ginny nebyl opravdový, mohlo by to vyjít."

„Tohle je kouzlo, které pracuje s opravdovou láskou a náklonností, ne tou udělanou kouzlem," řekla Hermiona. „Z lidí ho dokážou jen ti největší kouzelníci a není to vůbec snadné."

„To není," souhlasila Fleur. „Budu potržebovat vaši pomoc, hodil by se i ten fénix a všichni musíme jít do jejícho pokoje…"

Když se všichni začali zvedat, zarazila je paní Weasleyová: ”Nejdřív dojíte večeři. Kdo ví, kdy se zas budete moct najíst. Chudák Ginny, ta bude asi o hladu…"

Zbytek večeře proběhl v tichu a chvatu.

*

Když šli nahoru po schodech, požádala je ještě Fleur: „Neržikejte to prrosím Gabrrielce. Ona na Arryho žárrlí…"

Fawkes je zpěvem uvítal ještě přede dveřmi do Ginnina pokoje.

Shromáždili se u Ginny v pokoji. K překvapení všech si Harry vytáhnul láhev mnoholičného lektvaru, odlil do ní a dal tam pár Georgeových vlasů. Po vypití se přeměnil na dokonalou kopii. Hedvika na bidýlku nevrle zahoukala a fénix udělal druhý oblet okolo místosti.

„Ještě že nejsem o moc menší, Georgi,” konstatoval. „Jen ty boty máš tak o dvě čísla větší.”

To si už George sundal svoje tenisky a podal mu je. Harry si svoje zul a dal do Moudrého klobouku, což vyvolalo nejen jeho odfrknutí.

„Teď prrosím, Errmiono, chyť Rrona tak, aby byl Arry mezi vámi. Ták dobrže… Teď ty Arry, vezmi oba kolem rramen.”

Harrymu takto úzký tělesný dotek připadal trochu divný, ale věděl, že Francouzi si na to potrpí víc, než Angličané.

„Všichni ostatní prrosím udělejte krroušek okolo nich,” dodával Fleur instrukce. „Dokášu Přenést možná ty tři na místo blízko od Ginny, jak daleko, to přesně nevím. To záleší na zábrranách prroti Přemísťování tady, na magických zábrranách, které mochou mít oni… Teď prrosím všichni co nejvíc myslete na Ginny…”

Fleur začala tančit okolo trojice uvnitř kruhu tvořeného Weasleyovic rodinou. Tančila stále rychleji a otáčela se přitom kolem dokola. Náhle se rozzářilo silné bílé světlo a trojice zmizela.

„Kde jsou?” zeptal se pan Weasley.

„Někde blízko Ginny, kde přesně, nevím…” odpověděla Fleur, která vypadala unaveně a ztrhaně.

*

Trojice se při záblesku světla náhle ocitla kdesi mezi neznámými rozvalinami nějakého velkého středověkého kostela.

„Kde to jsme?" vyjádřil otázku celé trojice Ron.

Pak Hermiona ruiny poznala: „V Glostonbury."

„Glostonbury, tady má být prý pohřbený král Artuš," konstatoval Harry. „Jo, to by Voldemortovi odpovídalo, v srdci té staré, magické Británie…"

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10) Had v kamenném kruhu

Kapitola 10) Had v kamenném kruhu

„Myslíš, že jí drží někde tady?” zeptal se Ron.

Harry chtěl pokrčit rameny, jako že neví, ale něco ho zarazilo. Když zavřel oči, viděl červenou linku směřující někam pryč odsud. Ukázal tím směrem:

„Myslím, že zkusíme jít tudy.”

Chvíli kráčeli mezi rozvalinami, pak se prosmýkli hlídaným koridorem, kde se měly původně koupit vstupenky. Protože dovnitř se dostali bez lístků a stejně nebylo otevřeno, takže odtamtud zmizeli.

*

Ron po chvíli odkudsi vytáhnul noktovizor.

„Ještě, že si bráchové nevšimli, že jsem si 'vypůjčil'," konstatoval. „Teď se bude hodit."

Harry znovu zavřel oči a ukázal směr.

„Jak můžeš vědět kudy?" nevydržela se nezeptat Hermiona.

„Když zavřu oči, vidím ubíhající červené vlákno," vysvětloval Harry.

„To je přetrvávající spojení z ‘Volání‘, Fleur je skvělá," pochopila Hermiona. „Zavírej oči co nejčastěji a říkej směr, brzo to přestane fungovat. Musíme se dostat co nejblíž, abysme pokud možno nelezli nevinnejm lidem do baráků."

Zrychlili tempo. Ušli necelé tři míle, když Harry zjistil, že se červené vlákno začíná rozplývat. Uviděli ale před sebou budovu, která je přesvědčila o tom, že jdou dobře.

Budova byla z nějakého černého kamene, válcového tvaru, vysoká asi dvacet metrů, široká taky asi dvacet. Buď neměla střechu žádnou, nebo musela být plochá, nad válcem nevyčnívalo nic, co by připomínalo klasické krovy. Červené vlákno jakoby současně vycházelo i nevycházelo z téhle budovy. Okolo byla neudržovaná zahrada plná stromů a keřů. Přesto ale žádný nepřesahoval svou výškou tuto 'věž', i když výška opravdu nebyla velká. Jako by něco nesmírně ostrého shora seseklo koruny stromů kousek pod úrovní horního patra budovy. Okolo podivné stavby byly v celkem pravidelném kruhu rozmístěné kameny do kruhu v jakési novější napodobenině Stonehenge. Opodál stálo obyčejné venkovské obytné stavení. Harry měl dojem, že magicky neobdaření možná tu kulatou hrůzu ani nevidí.

„Architekt musel mít snad nějakou kulatou úchylku!" pronesl Harry trochu pobaveně.

„Snad chtěl napodobit staré věže čarodějů z legend," mínila Hermiona.

„Hlavně to je Kruh z Kamene," dodal Ron. „Nebo možná dokonce několik kruhů v kruzích."

„Může to mít nějakou Moc?” zajímalo Harryho. „Něco, co by nám překazilo plány?”

„Hádám na Varovníky, magické bariéry, přerušení magické komunikace, možná i rušení mudlovské techniky…” vyjmenovávala Hermiona možnosti. „Pak obyčejné věci, jako třeba laserové střežení průchodu mezi kameny…”

„JO, skvělý…” odtušil Harry. „Podle všeho musíme dovnitř. Mohli bychom buď potichu…”

„Bez šance,” konstatovala Hermiona. „Cokoli z toho, co jsem říkala, jim prozradí, že tu jsme, nebo nám znemožní předávat si informace.”

„Takže ten druhý způsob je s krycím rámusem,” konstatoval Harry. „Ještě, že zrovna Moudrý klobouk dokáže naše ‚nádobíčko‘ podržet tak, aby nedoznalo cestou úhony.”

Začal hledat v Moudrém klobouku. Vytáhnul radiopojítka, o kterých si ani nebyl jistý, zda je tam dával. Měli tři, čtvrté měl pan Weasley a Harry v duchu pochyboval, že by byli natolik blízko, aby je mohl slyšet.

„Takže nabijeme,” rozhodl Harry. „Máme ke každé zbrani dva rezervní zásobníky, to je pětačtyčicet výstřelů bez nutnosti dobíjet. Jestli bude volná chvilka, tak uprázdněné zásobníky stejně doplňte. Nemá smysl šetřit, takže začnem se stříbrem.”

S tím usedli a začali ládovat.

„Dovnitř se dostaneme dírou ve zdi. Snad to nemá víc jak půldruhé stopy,” řekl Harry a vyndal z Klobouku několik Domobomb. „Nejdřív uděláme čtyři díry pro zmatení nepřátel…”

„Tss…” zarazila ho Hermiona a ukázala k budově.

Okolo se procházeli dva chlápci se založenýma rukama. Byli mimo kamenný kruh okolo té divné budovy. Jak spolu hovořili, zaletovali pohledem po okolí, jako by vyhlíželi pomalu se blížící úsvit. Ron si nasadil na pistoli tlumič, totéž udělal i Harry, když uviděl při pohybu ruky jednoho postávajícího hůlku.

„Asi hlídka… Já toho vlevo,” řekl Harry.

Namířili pistole, natáhli kohoutky, aby zkrátili dráhu spouště pro přesnější výstřel.

PFUUM, PFUUM, tlumič zvuk asi utlumil, i tak to Harrymu připadalo strašně hlučné.

Nikdo se ale neobjevil pátrat po příčině vyrušení.

„Než půjdem dělat další brajgl, měl by sis vzít zase mnoholičný lektvar, ta jizva už zas prosvítá,” řekla Hermiona.

„Mám si vzít Georgeův vzhled, nebo některého toho strážného?” ptal se Harry.

„Nevíme hesla, tohle asi nezaimprovizujem,” řekla Hermiona. „Takže spíš Georgeho.”

Harry si namíchal svou dávku hnusu a spolknul ho. Pohled na jeho sešklebenou tvář oba přátele pobavil. Odtáhli mrtvé strážce a odebrali jim hůlky. Nic dalšího užitečného u nich nenašli.

Chvíli po té viděli sovu, jak nese čerstvý výtisk Denního Věštce. V něm by měl být Harryho nekrolog. Snad to nebyla chyba…

*

Počkali asi půl hodiny po odletu sovy, teď už bez novin. Zapnuli radiopojítka, zatím jen pro vysílání hlasu, ne lokalizačního signálu.

Harry na čtyřech Domobombách nastavil čas za deset minut a rozdělil je. Dvě si vzal sám, po jedné dal Hermioně a Ronovi. Pak ještě vyndal šest kousků, na kterých nastavil tři minuty. Ty přidělil každému dvě.

„Umístěte je u zdi a popolezte o kus vedle,” doporučil. ”Vlastní odjištění se dělá tímhle,” ukázal na malý knoflík na časovači. „Jinak to jen projde časovač a zastaví se. Po první sérii výbuchů spustíte časovače na svých dvou a dáte je ke zdi, tak v třímetrových rozestupech. Jestli všechno vyjde jak doufám, mělo by to udělat deset děr do zdi a zmatek nad zmatek uvnitř. Každého, kdo bude uvnitř mít hůlku zneškodnit nebo zabít, podle situace,” útok naplánoval jak podle scénáře akčního hollywoodského krváku. „Třeba to vyjde.”

„Co se může podělat?” zeptal se Ron.

„Skoro cokoli,” odpověděli mu dvojhlasně.

Harry jednu Domobombu odjistil a hodil skrz houští k domu. Uviděl, jak se přilepila na zdi, jako by ta zeď byla magnetická. Harry jen pokrčil rameny a ukázal ostatním, které směry pro útok si mají vybrat. Když obíhal svůj severní úsek zdi, uviděl dveře. Usoudil, že za nimi bude v nějaké chodbě nejspíš stráž, takže se pokusil odhadnout, kde asi a tam dal druhou Domobombu. Podíval se na hodinky. Ještě chvíli…

BUUUUM!!!

Pořadí výbuchu všech čtyř náloží nešlo skoro rozlišit. Časovače byly zjevně dobré. Viděl, jak se z díry kouří a jde prach a ze dveří se s kuckáním potácejí dvě postavy s hůlkami v rukou a snaží se protřít si oči.

PFUUM, PFUUM! dva výstřely poslaly oba strážné ‘na druhý břeh‘. Když je Harry šacoval, s překvapením zjistil, že na sobě mají pod oblečením neprůstřelné vesty. Ovšem jádra z rychlořezné oceli udělala svou práci dostatečně dobře…

Bohatší o dvě hůlky Harry vybíral místa k umístění náloží, když ze sluchátka zaslechl vzteklý Ronův výkřik a prásknutí zaklínadla.

Rychle doběhnul tam, kde měl Ron být a viděl, jak se jeho kamarád beznadějně rve se třemi Smrtijedy v kápích. Jeho pistole ležela na zemi a hůlku měl jeden z nepřátel.

První zásah jednoho Smrtijeda odhodil na zeď, po které se svezl s nechápavým výrazem. Pak se Ron po jedné ráně zlomil v pase a uvolnil tak pole pro druhý výstřel: PFUUM!

Třetího Smrtijeda střelila ve chvíli, kdy se shýbal pro Ronovu pistoli Hermiona, která konečně doběhla také.

„Budem to muset zkusit společně,” konstatoval trochu zbytečně Harry.

BUUM!!! BUUM!!! dva výbuchy jim snad roztřásly zem pod nohama.

BUUM!!! BUUM!!! další dva výbuchy následovaly. Tyhle čtyři nálože nebyly až tak koordinované, ale snad to nebude vadit.

Vzali Ronovy nálože a nastavili časovače na nich na pět minut. Odjištěné Domobomby položili ke stěně a přešli ke dveřím na Harryho straně. Viděli od obytného stavení blížit se pětici postav. Jedna z nich po nich na tu dálku zkusila vrhnout nějakou kletbu, která se odrazila od kamenné zdi. Pětici společně postříleli.

„Zatím to jde skoro až snadno," řekla podezíravě Hermiona.

„Ještě nejsme uvnitř, nemáme Ginny, nezničili jsme Viteály ani neoddělali Voldemorta," namítal Ron. „Máme ještě o 'zábavu' postaráno až až."

Protože na samotných dveřích mohla být nějaká past, rozhodl Harry, že prolezou otvorem po výbuchu, tím bližším ke dveřím.

Harry dovnitř strčil levou ruku s dýkou a obhlížel na zrcadlících se ploškách, jestli nezahlédne něco nebezpečného. Neviděl nic, tak rychle prolezl dovnitř a rozsvítil baterku. V jejím světle viděl jen trosky kamenného zdiva. Ještě jednou světlem obkroužil místnost. Neviděl žádné neobvyklé stíny, které by prozrazovaly přítomnost někoho krytého zastíracím kouzlem. Zatajil dech a zaposlouchal se, ale slyšel jen zběsilé bušení svého srdce. Co je život bez špetky rizika?!

„Pojďte dovnitř," pozval přátele.

Když byli všichni uvnitř, znovu obhlédli místnost, kam vlezli. Otevřené dveře propouštěly, stejně jako díry ve zdi, jen minimum světla, ráno bylo ještě příliš časné a dveře i díry přeci jen směřovaly na sever. Místnost měla tvar úseče mezikruží. Pokud byla celá architektura udělána podobně (Harry měl podezření, že ano.), pak zeď, kterou překonali, je druhý kruhový obal okolo staršího zdiva z menší, rovněž válcové stavby, snad někdy z období života samotného Salazara Zmijozela. Harry odhadoval, že tento druhý plášť věže bude tvořit dvanáct zhruba stejně velkých místností v přízemí, místnost ve které byli, byla asi tři metry vysoká. Pravděpodobně nad nimi bylo ještě jedno nebo dvě patra. Do vnitřní 'věže' zde nebyly žádné dveře, jedny vedly na každou stranu obvodového pláště. Oboje se otvíraly směrem ven z místnosti, do které pronikli.

„Zkusíme si udělat průchod dovnitř?" ukázal Ron na zdivo starší vnitřní stavby.

„Když odpálíme Domobomby uvnitř, tlaková vlna nás zabije," konstatoval Harry a Hermiona přikývla. „Musíme být o místnost, nebo raději o dvě dál."

Harry si vzal pistoli do levé ruky a do pravé vzal hůlku. Podivný pocit po těle mu připomínal jeskyni, ve které byli před měsícem s Brumbálem. Tady snad nemrtví nebudou nebo aspoň ne v takovém počtu. Je tu dost teplo a to by se asi začali rozkládat.

Přiložil ucho ke dveřím po levé straně. Neslyšel nic. Ron se postavil tak, aby případný protiútok mohl postřelovat bez rizika, že Harryho zasáhne.

Dveře byly zamčené a nereagovaly ani na zaklínadlo: „Alohomora!" Harry nechal kliku namáčknutou a pak do dveřního zámku vší silou kopnul. 'Ruské klíče' zabraly a dveře se otevřely.

Harry sebou hodil stranou, ale nic z nich nevystřelilo, nevylétlo ani jinak nezaútočilo. Z druhé místnosti zavanula nečekaně příjemná vůně. To bylo podezřelé a bdělá část Harryho mysli ho varovala, že jestli je tu něco příjemného, bude to klam návnady pro past. Podíval se na své přátele. Ron se tvářil o něco hloupěji a zasněněji, než jindy, Hermiona namíchnutěji. Nedokázal ale říci, jestli je to ta vůně, či spíš pach, který ji vytáčí, nebo Ronovo chování.

„Hermiono, nevíš, co by to mohlo být cítit?" zeptal se.

„Mám podezření, že nějaká lotrovina. Něco mi to připomíná, ale nemůžu si vzpomenout, ze které knížky…"

Harryho nikoli poprvé napadlo, že Hermionina hlava přecpaná vědomostmi jí možná občas může bránit v jednání, byť zatím nepozoroval, že by jí to někdy doopravdy zpomalilo. Takže past. Dobrá…

Vstoupil dovnitř s nervy napjatými k prasknutí a ukazováčkem na spoušti.

Nejprve neviděl nic, pak zahlédl ode dveří hadí ocas, dobré tři metry dlouhý. Přední část těla se skrývala za otevřenými dveřmi. Harry do nich s rozmyslem vší silou kopnul. 'Odměnou' mu bylo podivně žensky znějící povzdechnutí bolesti. Dveře se od něčeho pružného odrazily a on uviděl, že hadím ocasem končí asi metr šedesát vysoká žensky vyhlížejíc postava s dlouhými zcuchanými vlasy černé barvy. Postava měla nahá prsa, ale okolo bradavek bylo vidět řadu šupin. To, co v první chvíli považoval za nějakou ozdobnou čelenku okolo vlasů byly rovněž hadí šupiny, které oddělovaly vlasatou část hlavy od zbytku. Tvář byla pokřivená bolestí, protože stvoření dostalo přes nos klikou dveří. I na mnoha jiných místech 'lidské' časti těla měla šupinaté plochy.

„Lamie!" vydechla Hermiona, která se šla podívat, co si to Harry prohlíží. Namířila na stvoření hůlku i pistoli. „Pozor, má dost účinný jed a dokáže zaútočit i na metr dopředu."

„No jo, to přece bylo v 'Obludném Obludáriu'!" došlo konečně Harrymu.

To už byl v místnosti i Ron a taky si stvoření prohlížel.

„V sekretu má feromony!" vysvětlovala Hermiona. „Lidští muži jsou tím přitahováni, ona je pak uštkne a sežere. Mají vlastní samce, vybavené stejně jako hadi, jen ne tak nápadné a menší. Rone, prosím, neslintej tolik, to co má pod pasem je totiž kloaka a tam neústí jen pohlavní orgány, ale i moč a trávení…" dodala tvrdě.

Ron v obličeji zbledl s mírným nádechem do zelena.

„Tak co feššááci," protáhla lamie skoro lidsky znějícím hlasem.

„Imobilis!" vrhla na ní Hermiona ochlazovací kletbu. Lamie se otřásla zimou a objala se tenkými pažemi, aby uchránila tu trochu zbylého tepla. Plazí podstata stvoření jej tak sice zpomalila, ale podle přimhouřených očí se zdálo, že chce zaútočit, dokud neztratí pohyblivost úplně.

Harry viděl, že je čas zakročit, jestli má předejít průšvihu. Stejně jako Hermiona namířil pistoli i hůlku.

„Mášš dvě možžnossti…" zasyčel hadí řečí. Lamie, stejně jako Ron i Hermiona se dívala překvapeně.

„Ty jssi…" začala rovněž po hadím.

„KDO jssem, není důležžité," oponoval jí rychle. „Jesstli chcešš zůsstat nažživu, hned teď odssud zmizzíšš. Jen mi řeknešš, kdo tu ješště je a kde jssou věci Pána Zla."

„A ta druhá možžnosst?" ptala se lamie.

„Zzabijeme tě a tvůj jed prodáme na výrobu lektvarů!" odpověděl jí tvrdě Harry.

„Ty lidi nezznám," připustila lamie. „Věci ssi Pán Zla sschovává ve vnitřní věžži. Ve vedlejšší mísstnosti je kryssa. Mám hlad, ssmím ssi jí ješště ulovit?"

„Ne, promiň, ale chci, abyss HNED zmizela. Jinak dík a teď odssud vypadni!" poděkoval Harry.

„Jesstli tě nessní něco ssilnějššího, třeba sse ješště ssetkáme a ty mi povíšš ssvůj příběh," rozloučila se lamie a zmizela stejnými dveřmi, kterými do místnosti vstoupili Harry s přáteli.

„O čem ses to s ní bavil?" zeptal se Ron.

„Jestli nemá nějaké užitečné 'vnitřní' informace," odpověděl Harry. „Ale je na to asi hloupá…"

„No, ty kozy by ušly, ale zbytek za moc nestál," shrnul svůj dojem ze stvoření Ron.

Hermiona na něj vrhla poněkud opovržlivý pohled.

Ta krysa Harrymu 'hlodala' v mysli. S připravenými zbraněmi se rozhodl zkusit otevřít dveře. Byly pochopitelně zamčené a otvíraly se dovnitř místnosti, ve které stáli, takže je nešlo jen tak vykopnout.

„Potřebuju nějaký páčidlo!" konstatoval Harry.

„Claustra Revellere!" vyslovila Hermiona a ukázala hůlkou na zámek. Ten chvíli odolával jakoby neviditelným prstů, ale nakonec byl ze dveří vylomen.

V nové místnosti bylo skladiště potravin. Měli tam, snad pro případ nějakého obléhání, jen trvanlivé věci, pár polic kompotů a džemů, pár polic sýra chráněného na povrchu vrstvou vosku, několik lahví ve spodní polici se zátkami zalitými voskem… A pak samozřejmě několik soudků, označených ‚suchary‘. Nic nevypadalo vysloveně podezřele, nic ale nebylo tak lákavého, aby riskovali, že mezi zásobami bude něco s jedem.

Pak se spod jedné police ozvalo cupitání.

„Impedimenta!” vypálil tam Harry.

Vypísknutí mu naznačilo, že zasáhl.

„Accio!” přitáhnul si krysu.

Když ostatním ukázal, že má pravou přední packu stříbrnou, přikývli.

„Imperio!” Kletba, která se nepromíjí vyvolala u Rona i Hermiony zamrazení. Harry upustil krysu na zem.

„Tak se ukaž, co jsi zač!” přikázal.

Ze země se pomalu zvedal Petr Pettigrew, v očích prázdný pohled, vymytý kletbou Imperius.

„Kolik je tu lidí,” zeptal se Harry.

„Kromě nás čtyř tu je Severus Snape, Draco Malfoy a jeho matka, jo a taky deset Smrtijedů jako hlídka. V noci přitáhli Ginni Weasleyovou.”

„Voldemort tu není?!” zeptal se Harry.

„Pán Zla tu je, ale to není člověk,” odpověděl Červíček. „Pak tu má nějaké obludy, těm se snažím vyhýbat, aby mě nesežraly… Pane Pottere.”

„To už nefunguje ten lektvar?” zeptal se Harry tak neurčitě všech.

„Ne, váš mnoholičný lektvar je ještě funkční, ale já vás cítím v hlavě, vím, že to jste vy.”

„Jsou tu mozkomorové?” chtěl takyvědět Harry.

„Ve sklepě.”

„Kde má Voldemort Viteály?” vypálil naslepo znovu.

„Nevím, co to je?”

„Kde je Nagini, pohár Helgy z Mrzimoru a další věci, co ukradl.”

„Nagini je uvnitř,” ukázal Pettigrew na starou zeď. ”Je tam oltář, u něj je pohár. Nevím, jestli je Mrzimorův.”

„Kde je Ginni, kde Snape a Voldemort?” doplňoval si informace Harry.

„Weasleyová je myslím uvnitř, ale nevím to jistě. Snape má komnatu nahoře, Pán Zla také.”

„Jak se dostaneme dovnitř k Nagini?” doplňoval si obrázek Harry.

„Jediný průchod je shora, tady za dveřmi jsou schody do patra,” vysvětloval Petr.

„Co bysme ještě měli vědět, až to budeme chtít projít?” chtěl vědět Ron.

Červíček nereagoval.

„Odpověz mu!” přikázal Harry.

„Přišly noviny, že jste mrtvý, ale oni tomu tak docela nevěří…”

„Dobře, Červíčku,” Harry začínal mít skoro dost toho, že se zrádce chová až servilně. „Je tohle jídlo v pořádku, nebo je něco otrávené, případně zakleté?”

„Tohle je prostě jídlo…” odpověděl trochu zmateně Pettigrew.

„Fajn, teď nás provedeš nahoru a pak půjdeš a zabiješ každého, kdo by nám chtěl překážet. Na Voldemorta asi nebudeš moct použít hůlku, ale tu dýku, cos mi s ní řezal ruku, možná ano. Rozumíš a provedeš?!” zadal Harry rozkazy.

„Rozumím a provedu.”

Rychle si každý vytáhli jeden suchar, že ho cestou schroupou.

Červíček zamával rukou nade dveřmi a pak s ním vyšli do krátké chodby, do které shora ústilo schodiště. Pod schodištěm byla v držáku větev, která sice hořela, ale neubývalo jí.

„Gubraithův oheň, Hagrid o tom předloni povídal,” vysvětlila Hermiona na Ronův jemně nechápavý pohled. „Jen bych nečekala, že tak mocnou věc dají jako bezpečnostní světlo pod schody.”

„Spadnout ze schodů docela bolí…” poznamenal Ron

*

Cestou po schodech viděli, že ‘věž‘ je nahoře překrytá sklem, snad aby se některým Voldemortovým plazivým mazlíčkům v teple skleníku dařilo dobře. Sklo teď ale bylo místy popraskané od výbuchů venku.

Nahoře je Pettigrew gestem zastavil a šel se podívat.

„Pojďte potichu!”

Potichu se přesunovali. Před jedněmi dveřmi v dálce zahlédli postávat Severuse Snapea. Byl k nim otočený zády. Harry neodolal chvilkovému pokušení a vytáhnul jednu Lákací rozbušku.

„Hej, Snape!” zavolal a hodil rozbušku tak, aby vybuchla přímo za jeho zády.

„Pottere!” zavyl Snape a z jeho hůlky vytryskl paprsek zeleného světla Kletby smrti.

Harry stisknul dvakrát spoušť pistole a Ron jednou.

„Chyba, pane profesore…” dodal Harry pochmurně.

Došli k postřelenému. K Harryho překvapení ještě pořád žil, i když mu tři kulky provrtaly hrudník. Když zkoušel zvednout ruku s hůlkou, Harry mu na ní šlápnul a vykroutil mu ji z prstů.

„Tahle ne, pane profesore!” konstatoval Harry.

„Potter…” zašeptal Snape. „Vy… jste… mě zabil… Poznal jsem vás i po mnoholičném lektvaru! Já jsem celou dobu věděl, že jste mizerný student a nemáte na prestižní škole, jako jsou Bradavic, co dělat! I zabít jste mě musel jako mudla…"

„Myslíte, že budete kvůli tomu mrtvý míň?!” zeptal se Harry ironicky. „Udělejte aspoň před smrtí něco slušného a řekněte mi, kde jsou Voldemortovy Viteály!”

„Vy mě zabijete a mluvíte o SLUŠNOSTI?!” Snape se tvářil nechápavě. „JEHO VY nikdy nepřemůžete. A teď mě dorazte, nenechte mě tu pomalu chcípat!”

Zakašlal a vykašlal trochu krve. Celý se třásl.

„Jak to, vždyť jsem si vzal neprůstřelnou vestu, když nám Pán Zla říkal, že sháníte pistole…”

„A že je munice dělaná na to, aby je postřelila, to vám neřek, co?!” Ron se tvářil naštvaně.

„Ta holka to buď nevěděla, neb to v její mysli nenašel… Tak už mě konečně dorazte! Tohle bolí…”

Hermiona to nevydržela a zblízka střelila Snapea do hlavy. Pak se bývalý profesor lektvarů přestal hýbat.

„Proč vlastně hlídal ty dveře?” napadlo Rona.

Za dveřmi byl Draco Malfoy, k jejich překvapení svázaný a v bezvědomí.

„Mobilicorpus!” přikázala Hermiona a vytáhla ho z místnosti. Pak ho navigovala za nimi.

„Komnaty Pána Zla jsou támhle,” ukázal Červíček rukou. „Támhle ty dveře vedou do vnitřní Věže. Já se tam bojím jít, Nagini mě nemá ráda, protože jí musím občas odebírat jed pro Pána Zla.”

Otevřeli dveře, které jim Pettigrew označil. Harry ho pak gestem poslal odstranit nepřátele.

*

Vnitřní věž měla schodiště uspořádané do spirály podél vnitřního pláště a dole viděl Harry ke svému překvapení, že je tam hlína s trochou chudě vyhlížející zažloutlé trávy. V ní stálo dvanáct neopracovaných kamenů, mezi nimi uprostřed socha draka z černého kamene. Drak měl mnohem delší ocas, než ti, které kdy Harry viděl, třikrát tak dlouhý jako trup a ovinutý okolo sebe. Na jeho hřbetě byla připoutaná Ginny Weasleyová.

V ubožácké trávě okolo kamenů viděl Harry plazit se Voldemortova hada, Nagini.

Začali pomalu sestupovat dolů…

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11) Volání Země

Kapitola 11) Volání Země

Jak sestupovali dolů, Harry i ostatní zkoušeli na Nagini střílet. Jediný efekt, který to ale mělo byl ten, že se had začal pohybovat rychleji. Harrymu došel zásobník, závěr se zachytil v zadní poloze, takže dal do pistole nový, nabitý a vrátil závěr dopředu. Pak spustil kohout do klidové polohy a uložil pistoli i vystřílený zásobník zatím do ledvinky, aby ho zas nabil až bude mít klidnou chvilku času. Na Nagini zřejmě stříbrná kulka neplatí…

Během sestupu také Harry zjistil, že mu začínají být volné boty, že tedy mnoholičný lektvar přestává účinkovat. Naštěstí zvládnul sejít dolů bez zaškobrtnutí, které by vedlo k ošklivému držkopádu.

Dole se rychle přezul, současně vytáhnul i Nebelvírův meč a ochranné rukavice z dračí kůže. Meč zabodnul do země a rozřízl si o něj dlaň levé ruky. Pak krví potřel celou délku čepele a rozříznutou dlaň položil na proschlou hlínu.

„Te Invocáre Terraé!" řekl nahlas.

Hermiona si vyměnila pohled s Ronem.

„Co to dělá?" nechápal Ron.

To se ale už hlína zvedla a obrovská hrouda jakoby slízla krev z čepele. Pak olízala i Harryho ruku a začala se měnit. Postupně se z ní vytvarovala jakási nevypálená hliněná socha, do detailu podobná Harrymu.

„To je golém, jedna z forem elementála Země," vysvětlovala Hermiona. „Netušila jsem, že tohle Harry dokáže."

„To je snad jen dobře, ne?!" Ron se díval na podivné hliněné stvoření trochu nejistě. „Golémové jsou dost silní a skoro nezničitelní."

„To možná ano, ale jsou se svým tvůrcem spojeni, byť ne příliš dokonale a je to kouzlo na hranici přijatelných kouzel a temných umění…"

Harry si zatím nasadil rukavice a vzal meč do obou rukou. Až se dostane k Nagini na dosah, chtěl mít dost sil na jistou ránu.

„Nemohli bychom vytvořit ještě nějakého?!" zeptal se Ron. „Ta síla by se mohla hodit."

„To nejde, když je na jednom místě víc elementálů jednoho prvku, budou mezi sebou „To nejde, když je na jednom místě víc elementálů jednoho prvku, budou mezi sebou bojovat bez ohledu na rozkazy těch, kdo je povolal…“

Harry si pomyslel, že by se hodilo, kdyby jeho golém chytil Nagini a přidržel ho. Gólem k jeho překvapení hada relativně hbitě doběhl a chytil. Had se do golémovy paže zakousnul a Harry to pocítil jako nepříjemné píchnutí v ruce. O téhle stránce vyvolávání elementálů v učebnici nic nebylo. Pravda ale je, že se tohle vyvolávání prostě moc nedoporučovalo, vzhledem k nemalým doprovodným rizikům.

* * *

Mezitím v Polsku…

Jakub se Semenem dojeli k prvnímu kruhu, ke kterému přišli tenkrát večer při von Hosenduftově vzkříšení. Protože první kruh byl blízko vesnice a už se stačil nabít docela velkou dávkou magické síly, rozhodl se ji exorcista vyčerpat jako tenkrát. Jen uspořádal tvorbu alkoholu ze vzduchu opatrněji, takže se lil tenkým čůrkem, který stačili zachytávat do lahví posbíraných po vojácích z místní bývalé ruské základny. Co se už do lahví nevešlo dali do ruské helmy. Pravda je, že alkoholu nebylo tolik jako minule, ale aspoň jim nenatekl do ohně jako tenkrát…

"V lese je ještě druhej kruh," vysvětloval Semenovi, který měl zrovna příjemnou náladu a poprvé po dost dlouhé době nechtěl dalšího panáka. „Ten musíme nechat nabitej a hlídat ho. Čajkou tam dojedem, ale musíš krokem, jsou tam ještě miny a některý jsou protitankový…"

Semen si broukal nějakou písničku o kozákově koníku v podivné směsce ruštiny, polštiny a ukrajinštiny. Pak si ale přeci jen sednul za volant a rozjel se podle Jakubových pokynů. Jakub šel vepředu a svou mysl a nadání používal místo minohledačky. Nalezené miny kladl z cesty tak, aby při případném útěku na nějakou dík hloupé náhodě nenarazili.

Konečně dojeli na místo, odkud byl druhý kruh kamenů vidět. Zakryli auto osekanými smrkovými větvemi a našli si dobré střelecké stanoviště, odkud měli vnitřek kruhu jako na dlani.

„Brzo to bude," konstatoval Jakub a překontroloval zásobníky Kalašnikova.

Semen udělal se svým Špaginem totéž.

Pak Jakub otevřel zavařovačku psa na česneku a rozlomil chleba. Kus dal Semenovi a zavařovačku dal mezi ně, stejně jako láhev samohonky. K pravé ruce si položil zrezivělou dřevorubeckou sekeru, kterou našel vedle kostry muže roztrhaného protipěchotní minou. Prozatím se usadili na číhanou…

* * *

Harry došel ke golémovi, který držel Nagini a usekl hadovi hlavu. Nestalo se nic zvláštního, navíc hlava se stále ještě hýbala. Probodl tedy mozkovnu shora dolů čepelí, ale ani to nemělo efekt.

„Kde mají hadi srdce?" zavolal na Hermionu.

„Zhruba v první šestině těla," zavolala mu zpátky.

Odhadl šestinu délky a bodl. Z rány se vyřinulo dost krve a současně z ní začaly vyletovat podivné jiskry, které se zabodávaly do čepele meče. Zdá se, že jeden Viteál zasáhnul…

Nahoře se náhle objevili nemrtví. Mohli v nich rozeznat snad všechny zastřelené i pár neznámých lidí. Ti většinou vypadali hůře a rozklad na nich byl víc znát. Mrtváci se nezdržovali slézáním po schodech, ale seskočili rovnou. Dolů sice dopadli s půvabem pytle brambor, ale rychle se zase zvedli a sami si opravovaly polámané nebo vykloubené končetiny. Jeden si dokonce vrátil utrženou ruku.

„Potřebujeme oheň, hodně ohně," zašeptal si pro sebe Harry a sáhnul znovu do Moudrého klobouku.

Vytáhnul petardy z Kratochvilných Kejklů. To už u něj byli i Ron s Hermionou a rozebírali si kouzelnické dělbuchy a ohňostrojové rakety.

Pozvolna se stahovali k oltáři s připoutanou Ginny a házeli na přicházející mrtvoly zapálené petardy. Protože většina mrtvol byla čerstvých, nevysušených, nehořely příliš ochotně. Nakonec ale měli zatuhlíci problémy s plameny dost velké, takže nechali mladé studenty na pokoji a věnovali se hoření.

„Tak mě odvaž Harry!" křičela Ginny ze hřbetu kamenného draka. Jak se Harry blížil, uviděl, že před dračí tlamou je pohár, plný ssedlé krve, jako by ji měla socha začít pít. Při bližším pohledu Harry uviděl symbol jezevce, osobní emblém Helgy z Mrzimoru.

Na Ginnině chování nebo vzhledu se Harrymu něco nezamlouvalo. Snad za to mohla ta pitomá věštba od Trelawneyové, ale nevěřil…

Náhle dostal nápad a dal Ginny nejprve na hlavu Moudrý klobouk.

„Draco Malfoy, Zmijozel!" prohlásil klobouk nahlas.

Ron s Hermionou na sebe pohlédli, pak vzal Ron klobouk a položil ho na hlavu bezvědomého Draca Malfoye.

„Guinevra Weasleyová, Nebelvír! Pod vlivem omračovací kletby…" zahlásil klobouk.

„Enervate!" přikázala Hermiona.

Harry zatím odměřil do kalíšku trochu protilátky proti mnoholičnému lektvaru. Ginny na dračím hřbetě se pokoušela uhnout a nepolknout, ale Harry jí chytil za nos a chvíli ho podržel. Tak ji donutil otevřít ústa, kam jí nalil doušek toho dryáku. Pak jí podržel hlavu, aby ho nemohla vyplivnout, dokud doušek nespolkla.

Po tomto extempóre probuzený Draco Malfoy spolknul svou dávku hrůzy celkem ochotně.

Ginny na oltáři se otřásla a zmizela, Přemístila se. Draco Malfoy, teď už bez pout, se změnil do původní podoby, Přemístilo ho to jen ke zdi, která ho dál nepustila. Když zas Ginny vypadala jako Ginny, přiběhla k Harrymu a objala ho.

„TY ŽIJEŠ!!!" vzlykala mu do trička. „Přišli za mnou s novinami, že se tě už podařilo zabít, že tě Draco Malfoy zasáhnul kletbou a ty umřel. Měli tam fotku, která vypadala jako ty…"

„Promiň Ginny, to byla lest na Smrtijedy," pokoušel se jí Harry vysvětlit.

Draco Malfoy od stěny napřáhnul na Harryho hůlku.

„Avada Kedavra!" zaječel.

Harry nastavil kletbě do cesty Nebelvírův meč. Kletba se odrazila do země. Mezitím golém pustil mrtvolu Nagini a pokoušel se chytit prchajícího Malfoye. Nebyl ale dost rychlý a Draco se Přemísťoval po celé ploše a pokoušel se zaútočit.

„Co je platný bejt všudypřítomnej, když je někdo hajzl a blb všude!" řekl mu Harry a vzal si zase do ruky hůlku. „Levicorpus!" namířil hůlku na Malfoye. Kouzlo Draca skutečně zavěsilo za nohy vzhůru nohama do vzduchu.

Díky tomu, že ho to dost vyvedlo z rovnováhy, Hermionino: „Expeliarmus! Acio hůlka!" zabralo bez problémů a tak mohla Ginny předat Malfoyovu hůlku, aby se měla čím případně bránit.

Harry zatím zvedl Mrzimorův pohár a vylil z něj krev. Kamenný drak se náhle pohnula k jeho překvapení jí slízal.

„NEEE!!!" zařval shora Voldemort a Přemístil se na pět kroků od nich.

Hermiona i Ron na něj začali okamžitě střílet z pistolí, Harry nastavil Nebelvírův meč jako štít.

„Tvé přání, Pane?" zeptal se náhle kamenný drak.

„Chyť a zabij Toma Raddlea, co si říká Voldemort!" přikázal Harry.

Drak se sice trochu nadzvedl, ale jakési kouzlo z Voldemortovy hůlky ho uspalo, takže se zase přestal hýbat i reagovat.

-Goléme, chyť ho,- pomyslel si Harry.

Jeho golém se vydal splnit rozkaz, ale několik kouzel ho rozdrtilo. Harry to pocítil jako náhlou strašlivou bolest po celém těle. Jen s vypětím sil udržel Nebelvírův meč ve střehu proti Voldemortovým protiútokům.

Pak Harry položil Mrzimorův pohár na zem a rozetnul jej mečem. Jiskry a plameny vyletující z poháru meč doslova zapálily, ale pohár sám brzy hořet přestal a rozpadl se v prach. Planoucí čepel meče se rovněž před očima pomalu rozpadala na drobící se kousky strusky. Harry se s mečem v rukou rozběhnul k Voldmortovi s cílem vrazit jí do něj, než už bude ohněm úplně strávená.

Ostatní Harryho přátelé pospíchali za ním a pokračovali ve střelbě. Bylo ovšem vidět, jak se zranění na Voldemortově těle způsobená střelbou zavírají a hojí doslova před očima. Ginny se držela za Harrym a zkusila na Voldemorta střídavě vrhnout pouta nebo obřího netopýra. Bohužel, ani ho to nevyvedlo z koncentrace.

Pohlédl na útočící mládež s opovržením a jediním gestem si k sobě přitáhnul Malfoye visícího ve vzduchu a Přemístil se s ním k uspanému kamennému drakovi sloužícímu jako oltář…

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12) Zrcadlo krve

Kapitola 12) Zrcadlo krve

Malfoy se tvářil spokojeně a skoro šťastně, dokud Voldemort zpod střelbou proděravělého pláště nevytáhnul Červíčkovu dýku.

„Oběť jako oběť," řekl studeně a vbodnul dýku zespoda do Malfoyovy hrudi.

Z rány se vyřinula spousta krve. Voldemort zamával rukou a krev místo toho, aby prostě stekla dolů nad oltářem vytvořila stojící kruh, jakési zrcadlo. Kruh se trochu protáhnul na elipsu a změnil barvu z červené na temně kovovou, připomínající rozlitou rtuť.

„Zrcadlo krve," vydechla Hermiona. „Podle knih to je jen teoretické kouzlo, které není možné provézt…"

Jejich nepřítel ale buď četl jinou literaturu, nebo dospěl ve svých pokusech k jiným výsledkům…

„Mě netěšilo," rozloučil se Voldemort, zamával, vstoupil do 'Zrcadla' a zmizel.

Harry se vzpamatoval poměrně rychle jako první a se zuřivým řevem se rozběhl za ním a proskočil do pomalu se roztékajícího magického útvaru. Ron, Hermiona i Ginny ho následovali jen s minimálním zdržením.

*

Po vstupu do 'Zrcadla' Harry nic neviděl, kromě jakési chodby, kterou spíš jen tušil a kterou jej to táhlo za prchajícím černokněžníkem…

Za zády cítil uspokojivou blízkost svých přátel, kteří ho neopustili ani v této strašidelné chvíli a vyrazili s ním na stejnou cestu. Současně také vycítil, že za nimi prochází ještě někdo, ale nedokázal se otočit ani promluvit. Nevěděl, jak dlouho se takto pohyboval, připadal si jako moucha prolézající kapkou medu…

*

„Semene, už je to tady!" prohlásil Jakub, když se mezi kameny objevilo podivné zrcadlo, připomínající rozlitou rtuť.

Když ze ‘zrcadla' vylezl chlap v prostříleném oblečení s podivným, jakoby hadím obličejem a rudě zářícíma očima, začali po něm oba staříci střílet.

„URRÁÁ!!!" řval kozák jako pavián. Jeho Špagin chrlil ještě po těch letech mosaznou smrt docela spolehlivě.

Vandrovec střílel v tichosti a raději sledoval, jaký má jejich palba efekt.

*

Lord Voldemort byl zmaten a cítil se podvedený. Většina průchodů byla uzavřených nebo už i zničených, jen tenhle byl nejbližší, do kterého se dokázal dostat. A když z něj konečně vylezl a chtěl ho uzavřít, protože své pronásledovatele za sebou dobře cítil, tihle dva podivní starci na něj začali střílet jak o armádních manévrech.

Zranění od střel si sice dokázal vyhojit, ale vytrhovala ho z nutné koncentrace pro vytvoření nějakého pěkného kouzlíčka. Oba starci na něj stříleli dávkami a nešetřili střelivem. Jeden střílel obyčejnou municí, to skoro nebyl problém, ale bylo jí mnoho, nadto druhý střílel stříbrem a takové zranění magie vyhojuje hůř.

Přemýšlel, co mohou být ti střelci zač. Jeden byl důstojně vyhlížející stařec v bílé zdobené uniformě, druhý hrubý podomek ve špinavé seprané blůze, zjevně sluha toho vojáka.

Zaměřil tedy svou moc na muže v uniformě: „Mdloby na tebe!" Chtěl zjistit, co je zač a proč ho tady čekal.

V tu chvíli zjistil, jak tragického omylu se dopustil. Ten podomek zamával rukama a zadrmolil slova Moci, o kterých on, vznešený lord Voldemort, nikdy neslyšel. Před očima mu problesklo silné bílé světlo a na okamžik oslepnul.

Když znovu viděl, skoro si přál být znovu slepý.

Řítil se k němu totiž ten špinavý vágus a držel v levé ruce postříbřený bajonet a v pravé tupou zrezivělou sekeru, od které kromě běžných zranění hrozil i Tetanus.

*

Když Jakub viděl, že Semen vedle něj padnul, nevěděl, jestli je kozák mrtvý, nebo jen v bezvědomí a nemínil to v té chvíli ani moc zkoumat. Chvilku uvažoval, že si půjčí jeho šavli nahajku, ale pak usoudil, že těžká sekera mu pro vyjádření pocitů bude vyhovovat víc.

„Psia krw, swolocz mordeczny, rzicz czarna, cholera zajebana!" zaklel. „Megele termex, hedite… Himlhergot jak je to dál?!" svolával slova moci a s plnýma rukama trochu neobratně magicky gestikuloval.

Oslepovací kouzlo se mu povedlo obstojně, to viděl.

*

Harry vyskočil ze zrcadlového průchodu. Viděl, jak jakýsi podivný stařík běží k Voldemortovi se sekerou a dýkou v rukou. Ne snad, že by ho netěšilo, že mu někdo s jeho prací pomůže, ale tenhle pán vypadal spíš, že by si měl hlídat svoje klouby a ne se honit po lesích s nejnebezpečnějším černokněžníkem současnosti.

Zasprintoval, aby se k oběma dostal pokud možná včas. V levé ruce držel zbytky plápolajícího Nebelvírova meče. Pravou vytáhnul hůlku.

„Uhni dědulo!" zavolal na staříka a zasáhnul ho klopýtacím zaklínadlem: „Impedimenta!"

Dědek se otočil s vraždou v očích. Harry ho chtěl pro jeho vlastní bezpečnost omráčit, ale omračovací kletbu už nestihnul vypustit a zatmělo se mu před očima…

*

Vandrovec byl nespokojený. Toho mlaďocha, co si na něj zkoušel nějaké mikliky a ještě k tomu na něj ječel nějak cizozemsky, sice na chvíli uspal, ale ten první hajzl ještě pořád nelehnul. Navíc se ze zrcadlového průchodu vynořili další tři puberťáci.

Rozmáchnul se a sekerou po vetřelci, který se snad chystal uprchnout, nakonec raději hodil. Když se vetřelci zasekla sekera do zad, konečně se svalil. Když Jakub viděl, že se zase zvedá, vytáhnul pistoli a několikrát ho střelil.

*

Když se Ginny s Hermionou a Ronem dostali tím divným průchodem za Harrym, naskytnul se jim nehezký obrázek.

Na zemi ležel Harry a nehýbal se, opodál ležel Voldemort se sekerou v zádech, do něj střílel nějaký šílený špinavý stařík, který měl navzdory letnímu parnu na hlavě beranici a jiný stařec v podivné operetní uniformě ležel buď mrtvý nebo v bezvědomí opodál. Všechno vypadalo poněkud zmateně a neanglicky…

Hermiona si namířila na hlavu hůlku: „Polyglot!"

*

Jakub přišel blíž a prohlížel si jednotlivé 'zajatce'. Ten bezvědomý černovlasý mladík vypadal v pořádku. Jakub si k němu přidřepl. Tohle bude muset vyřídit rychle. Jsou tu čtyři čarodějničtí učni. Když použil Pohled, napověděl mu, že jsou to i s tím černovlasým troubou tři Bojovníci a jedna mladá Myslitelka. Viděl mezi nimi dost složité předivo vztahů, takže by si klidně mohl dovolit zavěštit, jak ta čtyřka dopadne, pokud se toho dožije.

Vybral tedy zatím kapsy tomu klukovi a prohlížel si obsah. Zbylá trojice se držela blízko, ale nezdálo se, že by chtěli přímo zaútočit, pokud jim s kamarádem něco neprovede. Zvednul ho tedy za límec a vrazil mu pár facek. To vyvolalo zvlášť u té malé zrzavé dost nehezkou reakci. Aha, ta bude asi k tomu mamlasovi patřit… Vypadala, aspoň podle vlasů, že bude sestra toho dlouhého zrzavce.

Odebral černovlasému pistoli, několik podivných, nejspíš čarodějských hůlek a ohořelý kus strusky, který byl snad kdysi možná dokonce mečem. V kapse měl náboje se stříbrnou střelou, na nichž poznal vnoučkův rukopis. Pod tričkem našel podivný špinavý záplatovaný klobouk, který jako by mu vracel podezíravý pohled.

'Ten trouba' byl pořád ještě v bezvědomí a Vandrovec si nebyl úplně jistý, co má podniknout s tím prvním šmejdem. Pořád ještě se trochu hýbal. Jakubovi to docela vadilo. Jestli se hodně neplete, ti čtyři měli důvod toho lumpa honit po dost podivných stezkách, o kterých on sám jen slyšel a ani je sám nepoužil. Bude ho muset zabít, to Věděl, ale potřeboval znát podrobnosti… Schoval pistoli a vytáhnul svůj postříbřený bajonet z Kalašnikova a odhrnul mu s ním rty, aby se podíval na zuby. Když stejným způsobem odhrnul oční víčko, začal sebou cukat.

Hmmm… Prozatím se vrátil k sympatičtějšímu zajatci. Zbývající mládež se tvářila neurčitě a on se s nimi nechtěl prát, měl podivný dojem, že by mohli být i v právu…

„Se nečertěte," doporučil jim přes rameno.

Konečně se ten černovlasý probral a zkoušel se poškrábat na hlavě. Hmm… Divná jizva, takový tvar už ale viděl u chlápka, co se s ním převrátil traktor a pořezal ho kus prasklého bočního sloupku.

„Co jsi zač?!" štěknul na něj. Pak mu došlo, že polsky asi neumí, takže spustil telepatií: -Co jsi zač?-

Výhoda tohohle spojení je, že nepotřebuje tlumočníka, nevýhoda, že funguje jen mezi Obdařenými.

-Harry Potter,- odpověděl mladík slabým hlasem.

-Fajn, Harry Pottere, co děláš v MÉM kraji?-

-Honím Voldemorta.-

-Proč?-

-Abych ho zabil.-

-Nejsi na zabíjení kapánek mladej chlapče?!- Jakubovi v jeho letech připadal tenhle kluk jako neopeřené kuře. -Já už to s ním zkoušel taky a nějak mi to pořád nejde…-

-Musí se zničit jeho tělo,- zkusil mu ten Harry Potter vysvětlit.

-Jo, to by němej neřek, kdyby mu hubu roztrh,- ušklíbnul se exorcista. -Já tohle dělám mnohem dýl, než seš ty vůbec na světě. Jo a proč jsi mě zkoušel začarovat?-

-Nechtěl jsem, abyste ve svém věku přišel k úrazu.-

To Vandrovce srdečně rozesmálo.

-Chlapče, já už sejmul víc upírů a podobnejch mrch, než dokážeš spočítat,- Jakub se už rozhodl, jak to celé 'skoulí'.

-Mám pro tebe obchodní návrh,- vysvětlil mu. -Vezmu si jednu z těch hůlek, co tu máš a ty přihodíš nějaký prachy a já ti ho pomůžu oddělat. Souhlas?!-

Mladík jen kývnul. Jeho telepatie za moc nestála.

-Ještě si ověřím, jestli jsi mi nekecal…- oznámil Jakub a ponořil se do mladíkových myšlenek a vzpomínek.

Vypadalo to docela slibně, některé ukazovaly, že ten kluk má budoucnost, když do něj vtluče trochu úcty ke starším. Některé vzpomínky potvrzovaly to, co říká.

-Co schránky duše toho sráče?- zeptal se.

-Vy víte o schránkách duše?!- mladík byl překvapený.

-Chlapče, tady jsi ve východním Polsku,- řekl mu se smíchem Vandrovec. -Támhle kus na východ je už Rusko a odkud asi myslíš, že je pohádka o Kostěji Nesmrtelném?! Sice jako většina Poláků většinu Rusů nemusím, ale jejich pohádky jsem měl za cara ještě ve škole…-

-Myslím, že jsem všechny zničil, kromě té, kterou nosí přímo v těle, nebo je to přímo jeho tělo, tohle já nevím úplně jistě,- vysvětloval ten Harry Potter.

Jakub zavřel oči a chvíli míhal rukama. Mumlal si přitom nějaká slovíčka, která nešlo zachytit.

-Pleteš se, chlapče,- informoval svého mladého zákazníka. -Kus duše toho darebáka je v tom meči, co máš.-

-Vždyť je zničený!- bránil se Harry.

-Zničená je čepel, on je v tom kameni na hrušce jílce,- vysvětloval exorcista. -Nejspíš tam zdrhnul, když jsi ničil ten meč. Je hajzl šikovnej…-

S tím pomohl mladíkovi na nohy. Ta vyšší blonďatá čarodějka přistoupila k nim s hůlkou v ruce. Namířila jí mladíkovi na hlavu: „Polyglot!"

„Abychom si mohli lépe pohovořit," vysvětlila Jakubovi polsky. „Já jsem Hermiona Grangeová," představila se ještě. „Studentka z Bradavic."

„Já myslel, že ty sou jen na ksichtě," odtušil Jakub.

„Ne, to je jméno naší školy," odpověděla.

„Fajn, já jsem Jakub Vandrovec," odpověděl. „Exorcista. Ten váš Harry Potter si mě najal, abych vám pomohl zabít támhle toho zmetka."

Když se mu představili oba zrzouni, Jakub spokojeně konstatoval, že se nemýlil s odhadem jejich sourozeneckého vztahu.

Harry se zatím probral natolik, že vzal do ruky zbytky meče a začal roztloukat drahokam z hrušky jílce. Byla to sice škoda, ale chtěl tu práci dodělat pořádně. Při každém úderu sebou Voldemortovo tělo zmučeně škublo. To přeci jen trochu vyvážilo ten nepříjemný pocit při ničení drahocenné památky…

Pak se přišoural za tím podivným starcem. Ten se vrtal Voldemortovi v ústech postříbřeným bajonetem. Když viděl, že má Harryho za zády, ukázal na černokněžníka:

„Hmm… Ale se drží života, neřád jeden! Vemem si ho ke mně na dvůr pořádně do parády. Jo a říkej mi Jakube jako každej. Co je to za svět, kde mrtví chodí po světě a obtěžují živé…"

Když se s Jakubem přebírali hůlkami, dal Harry svou původní a otcovu hůlku do kapsy. Na Jakubův tázavý pohled mu vysvětlil důvod a exorcista ho akceptoval. Vybral si jednu hůlku, k Harryho pobavení tu jeho na 'špinavou práci'. Pak mu Harry dal i zbývajících šedesát galeonů s tím, že si to snad ten exorcista zaslouží.

Hermiona odešla k ležícímu kozáckému důstojníkovi. Naštěstí na kouzlo: „Enervate!" zabral docela rychle, jen se na ní díval nevěřícně a šeptal: „Kde to jsem?"

Než tomu stačila Hermiona zabránit, Jakub mu vrazil do ruky láhev samohonky a Korčaško jí půlku vytáhnul na ex.

„Vždyť ho tím zabijete!" vykřikla.

„Starýho Semena?!Bez obav, slečinko," exorcista se tvářil uvolněně. „Ten bez toho funguje jen napůl…"

Naznačil tomu rezavému mladíkovi, aby mu šel pomoct a společně přemístili kozáka na zadní sedadlo Čajky.

Pak s rozmyslem spolu s Harrym svázali Voldemortovi ruce stavebním vázacím drátem, který měl Jakub ve svých snad bezedných kapsách.

„Pořádně ho dorazíme až u mě doma," vysvětlil exorcista. „Budem asi potřebovat trochu specielní vybavení…"

Protože to vypadalo, že se chce probrat, bacil Vandrovec Voldemorta montpákou po hlavě a pak ho nacpali do kufru pancéřovaného vozu. Harry probral černokněžníkovy kapsy, ale raději si na to vzal na ruce ochranné rukavice z dračí kůže. Dobře udělal, nějaké kouzlo, asi proti kapsářům, by mu bývalo usmažilo ruku. Voldemortovu hůlku na několikrát přelomil a dal do sáčku, aby ji později spálil.

„Kdo umíte řídit?" zeptal se Jakub, když viděl, že ta blonďatá čarodějnice očarovala všechny ostatní, aby s ním mohli mluvit polsky.

Zrzek, který se mu představil jako Ronald Weasley, zvednul nesměle ruku.

Jakub si sednul napravo dopředu a ostatní poslal dozadu mačkat se se Semenem Korčaškem.

Nasedli do auta.

„Jeď pomalu a opatrně, cesta byla zaminovaná a já odklidil jen ty nejnutnější,” povzbudil ještě Jakub Rona.

Ron s děsem v očích řídil směrem k jihozápadu…

*

Silnice byla skorem prázdná a ne příliš kvalitní. Těžká Čajka dokázala jet maximálně sedmdesát a to by bylo skoro moc. Za Kolobřehem už na ně čekali.

Policejní zátaras tvořily náklaďáky postavené do cesty tak, aby je nešlo objet přes pole okolo, až za zatáčkou. Na silnici bylo vidět pásy na trhání a rozřezání pneumatik. Ron chtěl zabrzdit nebo přirazit ke kraji, ale Jakub mu strhnul volant a dupnul na plyn i s jeho nohou vespod.

„To projedem!” zavrčel a vystřelil několik krátkých dávek z Kalašnikova po postávajících policistech, kteří urychleně zmizeli krýt se.

Trhací pás Čajku ani nezpomalil a náklaďáky sedmitunová limuzína rozhodila jako kuželky.

Na zadní okno zabubnovalo pár výstřelů.

„Bazuku asi nemají…” uchechtl se Jakub, když pokračovali na cestě k jihu.

Neměli…

*

Když se poručík Chmijelevský díval na zohýbané hroty trhacího pásu, usoudil, že jeho výplata není za tuhle práci dost vysoká. Rozhodl se, že sepíše zprávu, zavolá nadřízeným a pak se opije…

*

Když byli kus cesty dál na jih, požádala Hermiona Rona, aby zastavil. Pak vystoupila, vytáhla hůlku a auto zakryla zastíracím kouzlem. Bylo akorát včas, brzy uviděli vrtulník, který letěl, jako by je hledal.

*

„Támhle zahni doprava!” řekl Jakub a nechal zastavil u hospodářské budovy. Pak písknul. Z jedněch dveří vyšla pomalým krokem postarší klisna s hřívou spletenou do copánků.

„Karolíno!” oslovil jí Jakub. „Ulož prosím Semena.”

Vytáhli kozáka z auta, kolem krku mu dali Špagina, do ruky láhev, kterou reflexivně uchopil. Klisna Korčaška jemně popadla zuby za límec a odtáhla na slámu do stáje. Pak zařehtala na pozdrav.

O kousek dál ukázal Jakub k rozpadajícímu se stavení: „Tak tady bydlím a tady to doděláme!”

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 13) Coup de Gráce

Kapitola 13) Coup de Gráce

Nevíte náhodou, jak se dá pohřbít takový čaroděj? Nerad. Bábi Esmeralda Zlopočasná

U kufru Čajky je čekal drobný nemrtvý, který za svého života býval Petrem Pettigrewem. Podle vypálených očí jeho smrt nebyla tak úplně snadná a bezbolestná. Teď se snažil otevřít kufr auta. V místech, kde řádila jeho vyčarovaná stříbřitá ruka byl lak sedřený až na kov, jak se snažil dostat dovnitř.

„Shoř!" řekl Vandrovec prostě a namířil na nemrtvého hůlku.

Navzdory tomu, že takhle snadno by to fungovat nemělo, Červíčkovo tělo bylo náhle v plamenech. Pár minut se svíjelo, pak se už bez pohybu jen pomalu spalovalo.

Když otevřeli kufr, čekalo je nemilé překvapení, protože Voldemort tam nebyl. V první chvíli se vyděsili, jen Vandrovec neztratil klid a naslepo udeřil do kufru klackem.

Zasyknutí bolesti jim prozradilo, že neuprchnul, jen se zneviditelnil.

„Já si myslel, že nezdrhnul. Z takhle tlustýho železa by se nedostal ani démon… Skoč do kůlny," řekl pak Jakub Ronovi. „Tam je barva ve spreji."

Barva ve spreji byla fialová, takže černokněžník po nastříkání působil trochu bizarním dojmem.

Společně odtáhli Voldemorta na špinavý dvorek mezi slepičince. Když se jim začal zvedat, bacil ho Vandrovec po hlavě vší silou lopatou.

„Hajej, dadej sviňáku!" doporučil.

Pak odešel do kůlny, ze které si přinesl nářadí.

„Krk se správně podřezává srpem," začal vysvětlovat a předvádět. Když se rána znovu zacelila, zamračil se a zopakoval pohyb, jen srp už v ráně nechal a pozoroval, jak se ho tkáň snaží z rány vytlačit. „Na páteř je nejlepší rýč," pokračoval a zatlačil do rány rýč a přidupnul. Rýč se zaseknul v půlce dráhy. „Přišlápni taky!" zavrčel na Harryho.

Společně už páteř přesekli.

Oddělenou hlavu pak exorcista poodnesl kousek dál a do čela zarazil dva hřebíky.

„Protože nevím, na co nejlíp ‚zabere', dám tam stříbro i železo," vysvětlil. Dalšími dvěma hřebíky přitloukl spodní čelist kvílící hlavy, aby nerušila hlukem.

Polil hlavu tekutinou z placatky. Když stékala na oddělenou hlavu, leptala na ní kůži jako kyselina.

„Hele, nemá rád svěcenou vodu!" zajásal stařík.

„Dál budem pokračovat později," dodal, když viděl, že večer už pokročil natolik, že je ve tmě špatně vidět. „Lepší bude počkat k ránu, držet hlídky a dodělat ho za denního světla. Po smrti se bude možná snažit vtělit vypuštěnou duši a mohli bysme to potmě přehlídnout a jemu by se to mohlo zdařit."

Střídavě se pokoušeli spát nebo naopak hlídali, jestli Voldemort nezdrhá, ale kromě cloumání sebou se na nic zvlášť významného nezmohl. Jakub si nechal vysvětlit, jak Voldemort přišel k novému tělu.

„Maso služebníka, to byl ten prcek, co ho zkoušel dostat ven?! Kost otce, krev nepřítele…" pokýval hlavou. „Myslím, že jsem kdysi o takovém kouzle slyšel, ale já po své smrti nechci dál, než do Očistce."

„On plánoval neumřít nikdy," řekl Harry.

„To nefunguje, všechno jednou umře…"

*

Konečně bylo na východě vidět první známky pozvolna se ředící tmy.

Bezhlavé tělo sebou na špinavé zemi pořád dost zmítalo a pokoušelo se vstát, roztrhat vázací dráty nebo nahmatat svou hlavu. Vandrovec mu bez velkého spěchu polámal ruce a nohy palicí. Odtáhli ho k hrubě postavené zídce a položili mu hlavu mezi kolena.

„Přidrž ho!" přikázal Harrymu a chopil se dřevěného kolíku. „Teď osikovej kůl do srdce…"

Během zatloukání se na dvorek náhle přemístila čtveřice bystrozorů vedená Williamsonem. Všichni měli v rukou hůlky, byť nevypadalo, že by je skutečně chtěli použít.

„Harry, je mi líto, ale musím tě zatknout. Nedělej potíže a odevzdej všechny svoje zbraně," Williamson se tvářil nešťastně.

Brzy k tomu měl mít mnohem víc důvodů. Navztekaný Vandrovec vytáhl z jedné kapsy pistoli a z druhé hůlku. Ukázal s ní na svou vlastní hlavu a řekl jen: ”Anglicky!" Jakubův přístup k čarování byl poněkud neortodoxní, ale rozhodně účinný.

To se ale s pufnutím objevila druhá čtveřice čarodějů, oblečených v maskovacích uniformách připomínajících armádní. Pod uniformami se zřetelně rýsovaly obrysy těžkých neprůstřelných vest. Dva měli v rukou hůlky, jednomu žlutě žhnuly ruce a přeskakovaly mezi nimi modravé jiskřičky. Všichni byli silně ozbrojení a nijak své zbraně neskrývali. Jeden měl přes záda hozenou kuši a několik toulců se šipkami, ten jediný neměl žádnou viditelnou střelnou zbraň, ale krátký meč a párové dýky, k tomu navíc křížem přes hrudník bandalír s vrhacími noži. Dva měli pistolová pouzdra u opasků, jeden měl přes záda Kalašnikov, druhý velkorážovou odstřelovačskou pušku. Třetí měl své opaskové pouzdro poněkud větší a jeho obsah se ukázal hned. Postavil se totiž stranou tak, aby měl volný výhled na anglické bystrozory a beze slova vytáhl samopal Uzi. Angličtí bystrozorové náhle vypadali jako skupina zabloudivších výletníků.

Tradicionalista s kuší zasalutoval a představil se: "Poručík Vojciech Gucwinski, Služba bystrozoruw Ministerstva kouzel Rzeci Pospolitej Polskej. K vašim službám," dodal ještě.

Vandrovec na ně vrhnul krhavý zrak.

„Přestaň se mi tu převádět s ‚Dotekem Smrti', Lešku, buď tak moc laskav," zavrčel na jednoho z nově příchozích. „Po tom je vždycky šílené uklízet dvorek…"

Harrymu se sice nejevilo jako pravděpodobné, že by stařík někdy dvorek uklízel jinak, než občasným spálením všeho na povrchu plamenometem, ale neviděl důvod se hádat.

Gucwinski si Vandrovce zdánlivě příliš nevšímal. Obrátil svou pozornost na Williamsona:

„Vy vedete tuhle partu turistů?!"

„Frank Williamson, bystrozor. Mám rozkaz eskortovat Harryho Pottera na slyšení Starostolce a zabránit mu v provedení vraždy!"

„Pane Franku Williamsone, bystrozore, jestlipak víte, na co jste zapomněl?!" poručík byl stále zdvořilý, ale začínal být trochu podrážděný.

Na Angličanův nechápavý výraz pokračoval:

„No, na to, že už nejste na území Spojeného Království, ale v Polské republice. Tady můžete zasahovat pouze s naším svolením… Navíc tady jste v hraničních územích, kde platí rozhodnutí 'Ochránce Kraje'. Tím je tady právě Jakub Vandrovec. Zvláštní, pan Biederman vždycky tvrdil, že Rufus Brousek má na rozdíl od Kornéliuse Popletala v hlavě mozek. Možná se mýlil…"

Jakub si přestal všímat hovoru a začal zatloukat dřevěný kolík do srdce bezhlavého těla. Duté údery v tichu pomalu se blížícího úsvitu působily zvláštně nepatřičně. Nikdo další se ani nepohnul a vyčkávající napětí by se dalo krájet. Konečně se kolík prodral skrz a doslova Voldemorta přišpendlil k zemi. Polámané ruce a nohy mu srostly v poněkud bizardních úhlech a navzdory spoutání vázacím drátem jimi kolem sebe celkem neúčinně mlátil.

„Takže teď počkáme na úsvit a pak ho utratíme," prohlásil, když vstal.

„To přeci nejde, to by byla vražda!" chabě se tomu bránil Williamson.

„Nejsem si jist, že víte, o koho jde," vstoupil do hovoru Harry. „Tohle je Tom Rojvol Raddle, který si přivlastnil jméno lord Voldemort a zabil nebo přikázal zabít snad na padesát lidí, jestli ne ještě víc, nedostal jsem se k úplným statistikám… Jen díky tvrdému boji jsme naživu a teď je na čase s tím svinstvem jednou provždy skoncovat. A bude to TADY A TEĎ, protože Jakub Vandrovec je asi největším žijícím a známým odborníkem, jak udržet pod drnem něco, co tam nechce zůstat. Můžete tu zůstat jako svědci, ale nepleťte se prosím do toho."

„Ale to přece nejde, Azkaban…" namítnul jeden z bystrozorů, kterého Harry neznal jménem.

„Azkaban ve svých zdech neudržel ani nevinného Síriuse Blacka, ani Belatrix Lestrangeovou nebo Augustuse Rookwooda," odsekl Harry mrazivě. „A to tam byli jako stráže mozkomorové. Tenhle sráč se dokázal vrátit i když byl jednou zbaven těla. Ale teď ho pošleme do Pekla už definitivně a to Express - Recomando."

„Pane Pottere," oslovil ho poručík Gucwinski. „Chcete snad s nimi dobrovolně odejít, nebo chcete požádat Ochránce Kraje o útočiště?"

„Až bude Voldemort spolehlivě mrtvý natolik, aby sem už ani nepáchnul, tak s nimi možná půjdu, do té doby ale rozhodně NE!" odpověděl Harry.

„Dobře…" odpověděl poručík. „Pane Williamsone, jistě chápete, že pokud nás napadnete, způsobíte mezinárodní incident. Navíc ti vaši skautíci mají šanci na přežití asi jako sněhulák v horoucím Pekle."

Pak s rozmyslem natáhnul kuši a založil do ní šipku se stříbrným hrotem.

„Jak to vidíš Jakube?" zeptal se. „Je lepší stříbro, olovo, arzén nebo antimon?"

„No do pistolí stříbro, řek bych," odpověděl exorcista. „Pro tebe Vojteku asi obsidián. Škoda, že se nedá použít do kulek, možná by to bylo účinnější."

Poručík vyndal šipku se stříbrnou hlavicí, založil ji do toulce a z vedlejšího vytáhnul šipku s černým kamenným hrotem.

„Fajn, zatím tu hlídej!" přikázal Jakub Harrymu a podal mu pistoli. „Armádní Colt. Pětačtyřicítka taky se stříbrnou municí."

Stařík se odštrachal do domu. Po chvíli vyšel s plamenometem.

„Vždycky jsem si to chtěl vyzkoušet na nějakým opravdu tuháckým nemrtvákovi!" řekl trochu rozjařeně a upil z placatky. Vzduchem se rozvoněl napalm a denaturák.

Polský bystrozor s Uzi si stoupnul tak, aby mohl v případě potřeby jak postřílet své anglické kolegy, tak rozstřílet zabíjeného Voldemorta. Zbývající 'pistolníci' si stoupli do jedné linie s velitelem ozbrojeným kuší.

V tu chvíli se na Vandrovcův dvorek přemístili ministr kouzel Rufus Brousek v doprovodu s Tonksovou a Dawlishem.

„Hospoda je na návsi," zavrčel Vandrovec. „A najdete tam i naše férové varování: ‘Vítejte v krajině, kde cizák zahyne!' Někde si tu stoupněte a nerušte. Až ho budeme dorážet, mohl by se chtít vtělit…"

„Takhle to přeci nejde, pane Pottere…" snažil se Harryho přemluvit ministr. „Měl by skončit v Británii, po řádném procesu."

„Jeho řádný proces skončil přesně v tom momentě, kdy na mne podruhé zkusil použít Kletbu smrti," odsekl Harry. „Slíbil jste mi volnou ruku, tak se do toho teď prosím nemotejte."

V té chvíli se na špinavý Vandrovcův dvorek přemístili další tři lidé.

„Rufusi!" pozdravil jeden z nich britského ministra kouzel. „Tvůj dopis, že sem přijedeš, ten asi najdu v nevyřízené poště. Pro ty, kdo se mnou ještě neměli tu čest, já jsem Biederman, ministr kouzel Polské republiky."

Oba muži Biedermanova doprovodu vypadali jako okravatovaná varianta polských bystrozorů. Člověk natolik hloupý, aby si s nimi něco začínal, by si zasloužil úplně všechno, co by se mu stalo.

„Ten na zemi, to je nějaký tvůj zákazník, Jakube?" zeptal se ještě polský ministr kouzel.

„Můj zákazník je tuhle mladej Potter, ten na zemi je jeho problém, já to jen uklízím…"

„Nu ano, když už sem vozej chemický odpad, proč ne i magický…" ušklíbnul se Biederman. „Můžu se koukat, Jakube?"

„Pro mě za mě, za chvíli bude svítat a to začne ten správný cirkus!" komentoval to staroch. „Harry, pojď mi pomoct s tím sudem."

Harry založil Vandrovcovu pistoli do ledvinky a svou podal Ginny, která jí rychle drapnula, jako by se bála, že jí to někdo upře nebo ukradne. Harry s dědkem přivlekli sud s nějakými osmdesáti litry vody, do které Vandrovec nalil trochu tekutiny z placatky. Voda slabě zaopaleskovala.

„Svěcená voda," vysvětlil exorcista. „Ta se nikdy neředí, jak se přesvědčili i čerti v polským sektoru Pekla. Šedesát hektolitrů svěcený vody jim tam udělalo bordel, cos v životě neviděl…"

Společně nalili na ležícího Voldemorta těch osmdesát litrů svěcené vody. Vandrovec spokojeně naslouchal jeho bezdechému kvílení.

„A co s tím plamenometem?" zeptal se Harry. „Nebylo chyba na něj nalít tolik vody, když ho teď budeme spalovat?"

„Spotřebuju do něj sice trochu víc paliva, ale voda se odpaří, ta svatost z ní ale zůstane na něm a v něm…" Jakub se spokojeně zašklebil. „Pak se bude snažit ze zničeného těla zdrhnout. Jestli se nepletu, tak by ho Vojtkova kuše měla přidržet u zdi a pak do něj nasázíme co nejvíc stříbra a na denním světle by už měl zaniknout."

V té chvíli se na dvorek přemístili profesorka McGonnagallová, Artur Weasley a Amos Diggory, otec zavražděného Cedrika. Pan Diggory držel v ruce kuši. Profesorka vytáhla Brumbálův portrét a podržela ho tak, aby se mohl dívat. Brumbál na portrétu vypadal smutně.

„Prý jste ho dostali," vydechl Diggory. „Chci být při tom, když zdechne."

Jakub mu jen ukázal, kam si má stoupnout do řady. Když vytáhnul šipku se stříbrným hrotem, Gucwinski mu beze slov podal jednu s obsidiánovým hrotem. Pan Diggory jí založil do kuše.

Ginny si spolu s Ronem i Hermionou stoupli do řady k polským bystrozorům a namířili na Voldemorta své Vikingy. Harry se podíval na Jakuba, který ho pokynem poslal také k nim. Artur si stoupnul mezi Ginny a Rona a vytáhl 'konfiskovanou' pistoli. Nevypadalo to, že by jí hodlal Harrymu vrátit. Dva britští bystrozorové vytáhli fotoaparáty, aby dělali dokumentární snímky.

„Dneska tu mám poprvé od války popravčí četu!" uchechtl se exorcista. Postavil plamenomet na zem a natlakoval ho. Pak si ho zas hodil na záda a zapálil jakýsi pohotovostní plamínek v ústí.

„A jedéém!" vykřikl rozjařeně exorcista a stisknul poušť plamenometu.

HUUUUŠŠŠ!!!! plamen olízal ležícího Voldemorta, jen to, že tělo bylo přitlučené kůlem mu zabránilo ve snaze uprchnout. HUUUUŠŠŠ!!!! Druhý zášleh už začal černokněžníka opravdu spalovat. Bylo nejprve cítil pečící se a postupně pálící se maso a pach hořícího napalmu.

„Teď Vojteku!" řekl Jakub, když nad spalovaným tělem zahlédl temný stín.

Tětiva kuše polského bystrozora jen drnkla a pak poručík ještě drcnul do pana Diggoryho, aby vystřelil rovněž.

Viděli mezi plameny, jak obě šipky přidržují u zdi jakýsi podivný černý hadr, který se zdá být živý.

„Teda, ten měl pořádně mizernou duši," poznamenal k tomu Vandrovec. „Můžete na něj všichni střílet podle uvážení."

Zazněla ohlušující salva, ze které se nedaly rozeznat jednotlivé výstřely. Vandrovec černý tvar u zdi ještě několikrát ožehl plamenometem. Harry si říkal, že když Vandrovec zídku rozebere, najde tam nejmíň půl kila stříbra…

Stín po chvíli zmizel. Harry by byl skoro ochotný přísahat, že se pokoušel dostat do zdi, ale ta ho odrazila a nakonec se propadl do díry v zemi. Odehrálo se to ale tak rychle, že to mohlo být celé jen zdání…

To se už do vrat valili jak velká voda dva policité.

„Vandrovče, co to tu zas provádíte a co je TOHLE za lidi?!"

„Strážmistři Birski a Rowicki," povzdechl si Jakub. „Byl bych si myslel, že po tom, co se stalo vašim otcům, když mě obtěžovali, budete mít trochu víc rozumu…"

„Obliviate!" řekl jeden z anglických bystrozorů a mávnul na oba policisty. Těm zeskelněl zrak

„Běžte na stanici, napište, že u Vandrovce jste neviděli nic zvláštního a pak se běžte pořádně ožrat!" doporučil jim Jakub dobromyslně.

Chvíli čekali, jestli se něco nebude dít, pak vzal Jakub kladivo. Ohořelé kosti z Voldemortovy mrtvoly začal systematicky roztloukat na malé kousky. Pak zašel do domu a po chvíli přinesl jakousi nádobu se šroubovacím uzávěrem.

„Volověná urna, na radioaktivní odpad," vysvětlil. Posbíral úlomky kostí a zametl jejich zbytky ze dvorku. Přidal k tomu nejspíš i pár slepičinců a hlíny, ale to nikomu nevadilo. Pak nádobu zašrouboval.

Urnu předal Harrymu.

Než se Harry stačil rozhodnout, co s ní, ozvala se velká rána a objevil se oblak hořící síry. Z něj vystoupil čert a rozháněl oblak kouře rukama.

„Co tu chceš, Usmolenče?!" uvítal ho Vandrovec a vytáhnul svůj postříbřený bajonet.

Čert zbraň sledoval opatrně, jako by s ní už měl nějaké 'intimní zkušenosti'.

„Já jsem Asmodeus, žádný 'Usmolenec'. Nepřekládej moje jméno cháme!"

Bystrozorové uložili pistole a sundali z ramen těžší artilerii. Chlápek s protimateriálovou puškou čerta konverzačním tónem oslovil:

„To je Falcon, česká odstřelovačská puška ráže padesát BMG*. To sejme při správném zásahu i draka," chlubil se polský bystrozor svou ‚hračkou'. „Jsem sám zvědavej, co to udělá s čertíma vnitřnostma…"

(*12,7 × 108 mm pozn. autora)

„Nechci dělat potíže," tvrdil čert trochu nevěrohodně. „Jen jsem se přišel Jakuba Vandrovce zeptat, proč britského zločince poslal do polského sektoru Pekla. Ta byrokracie, když ho budeme převádět ze sektoru do sektoru bude přímo pekelná! Takhle nám přidělávat práci, to se nedělá! Navíc, ta duše byla děsně neúplná, ale za to asi může on sám."

„Tak ho zatím strčte ke komoušům," doporučil Jakub. „Stejně je to podobně krvežíznivej č…k, jako oni."

Když čert viděl, že tady jeho slova padají do hluchých uší, s dalším hlomozem zmizel a nechal po sobě ještě trochu pachu pálící se síry a rohoviny…

„Takže to bysme měli," konstatoval Jakub. „To musíme zapít a oslavit…"

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 14) Mnohá vysvětlení

Kapitola 14) Mnohá vysvětlení

Vandrovec na oslavu vytáhl několik lahví pálenky a pár zavařovaček s trochu podezřelým obsahem.

Pokaždé, když chtěl někdo odmítnout, tvářil se, že se chystá urazit a dotyčného proklít až do sedmého kolene. Pan Biederman, polský ministr kouzel svého britského kolegu skoro donutil usednout ke stolu, aby ”Při pár skleničkách projednali svou věc."…

„Chcete někdo vyzkoušet Sněhurku?" zeptal se Jakuba a vytáhl krajáč mléka.

„Sněhurku?!" zeptala se ho Hermiona podezíravě.

„No, 'Sněhurka a sedm trpajzlíků' je mlíko s cukrem a se sedma procentama alkoholu, 'Sněhurka a čtyřicet loupežníků' je se čtyřiceti procenty, 'Sněhurka a sedmdesát zabijáků' je jasná a nakonec 'Sněhurka a devadesát šest násilníků' je prostě čistej líh co se jen jinak jmenuje…"

Když Jakub nalil samohonku do sklínek a před hosty položil chleby, na které tlustě naložil česnekem vonícího masa ze zavařovaček, rozproudila se okolo stolu zábava. Harry se až o hodně později dozvěděl, JAKÉ maso že to tady jedli, ale když si vzpomněl na buldoka Raťafáka tety Marge, nijak moc mu to psí maso nevadilo. Vandrovec okolo stolu rozdával také cigára tlustá jako lidský prst která ještě nezapálená na dálku překonávala svým zápachem dýmku Mundunguse Fletchera. Jen jeden z polských bystrozorů byl tak odvážný nebo otrlý, že si nabídnul…

Ministr Brousek od Harryho převzal urnu s Voldemortovými ostatky a uložil ji do Dawlishovy brašny.

„Pokusím se to celé vyřídit papírově tak, aby o tom Starostolec nezahajoval řízení," sliboval. „Za tři dny od teď svoláme tiskovou konferenci. To už budou různé fámy pěkně vrcholit a všichni budou připravení věřit skoro úplně všemu…"

Bylo zřejmé, že ministr se v metodách manipulace veřejným míněním dobře vyzná.

„Myslím, že byste po škole měli k bystrozorům nastoupit všichni…" dodal po chvíli přemýšlení. „Abych na vás mohl aspoň trochu dohlížet a usměrňovat vás…"

Brzy byla zábava poněkud méně vážného rázu a vyprávěly se nejrůznější historky. Nejvíc jich měl pochopitelně Jakub.

„Tak se mě na tom krchově Tomáš Česlák ptá, jestli prý jsou z komoušů taky upíři…" Vandrovec se vzpomínce uchechtnul. „Povídám mu, z těch jsou ty daleko nejhnusnější!"

„…Aspoň nevypadám, jako kdybych zdrhnul z 'Pouštní Bouře'!" odseknul jeden z anglických bystrozorů na poznámku, že si vyrazili do Polska jako na výlet.

„Chlapečku, já z ní teda nezdrhnul, nás ze speciálních jednotek odvolali, když Bush starší nedovolil 'Medvědovi'* Saddáma porazit. Měli sme pro Saddámovy čaroděje pár opravdu milých překvápek…"

(* pozn. autora - přezdívka, kterou měl mezi vojáky vrchní velitel generál Norman Schwarzkopf)

Hovor se pak stočil na důvod, proč mají polští bystrozorové střelné zbraně. Poručík Gucwinski řekl, že v devadesátém pátém přešla hranice silná smečka vlkodlaků z Ukrajiny a Běloruska, kteří byli zřejmě pozměnění zářením z havárie černobylské atomové elektrárny. Nezabíjela je kouzla a byli nebezpeční. Skupinku bystrozorů tenkrát zachránil Jakub Vandrovec se svou pětačtyřicítkou Coltem a se stříbrnou municí. Jeho vnuk Matěj pak začal dodávat bystrozorům zbraně i střelivo. Některé bestie a strašidla, které přicházely z východu, nereagovaly ani na kouzla, ani na stříbrné střely. Postupně tak ještě začali používat střely z antimonu a arsenu. Do kuší krom obyčejného železa, stříbra nebo těch jedovatých kovů přibyl i obsidián, který dokázal zachytit i prakticky nehmotné 'duchovní' potvorstvo…

*

Harry vyzkoušel 'Sněhurku a čtyřicet loupežníků' a zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Únava z posledních neprospaných nocí a vypětí z lovu se na něm podepsaly a on usnul s hlavou na stole. K sobě přišel až po delší chvíli, zjistil, že leží v dece na slámě a že ho probouzí silné a skoro nesnesitelné nutkání.

Když vyšel ven, zjistil, že společnost stále ještě hoduje, byť jeho přátelé už tam také nejsou.

„Odpadli chvíli po tobě," ujistil ho Jakub, když viděl nechápavý výraz Harryho tváře. „Jsou tam, co jsi spal taky. Jo a kadibudka je támhle…" ukázal rukou na dřevěnou stavbičku s malým otvorem ve tvaru srdíčka.

Pohled dovnitř Harrymu rozbouřil útroby ještě víc, než byly. Nicméně, žádné lepší místo neviděl, tak co…

Cestou zpět zaslechl pana Weasleyho hovořit s Ginny. Hovor to byl trochu napjatý a Harry nevěděl, jak to má udělat, aby nezjistili, že je byť neplánovaně poslouchá.

„…ti je?" ptal se Artur Weasley dcery.

„To se asi trochu neohrabaně pokoušíš zeptat, jestli mě tam znásilnili?!" Ginny zněla, že má pláč na krajíčku a snaží se hystericky nekřičet. To Harryho vyděsilo, protže mu připadalo, že je většinou stejně tvrdá, ne-li tvrdší, než on sám. „Ne, Malfoy sice chtěl, ale Voldemort mu to nedovolil. Prý by přišel o potřebnou ingredienci do kouzla."

Ginny se zastavila v řeči, aby si mohla vysmrkáním pročistit nos.

„Víš tati," vzlykala dál. „Ty staré pohádky o tom, jak princeznu sežere drak nejsou úplný výmysl. Za ty staletí se to změnilo, pokřivilo, ale v principu jde o to, že aby byl tenhle drak vyčarovaný z kamene úplně funkční, musí se do něj nějak dát dívka. Ta musí mít čarodějné schopnosti, musí být dost stará na to, aby mohla mít případně děti a přitom musí být ještě panna. Je prý lepší, když je z čistokrevného rodu… Drak se chvíli pohybuje, když se napije krve, takže potom nejspíš oběť sám sežere a vstřebá…"

Zase se odmlčela a Harry si představil šokovaný výraz pana Weasleyho. Pochopil, že Ginny si prožila chvíle ještě horší hrůzy, než on sám.

„Nevím, jestli toho draka našel, nebo sám udělal, ale někde vyštrachal návod, jak ho oživit," pokračovala tvrdě. „Chtěl si to vyzkoušet a mít tu moc…"

„Promiň Ginny," pokoušel se jí pan Weasley utišit. „Asi jsem se zeptal špatně, na tohle by Molly byla mnohem lepší…"

„Tati, na to se přece nedá zeptat dobře!" trochu odsekla zvýšeným hlasem. „Ten bastard! Nechal mě připoutat na toho kamenného draka a pak přikázal jedné Smrtijedce, aby zkontrolovala, jestli jsem ještě panna. Všichni tam stáli okolo a čučeli na to, Voldemort, Snape, Malfoy, nějací Smrtijedi, co neznám… Ta kurva mi sahala mezi nohy a pak potvrdila, že jsem s žádným klukem ne to…"

Harry stál jako přimražený, neschopný pohybu. Ginny se potřebovala vypovídat, on nevěděl, jestli mu věří natolik, aby se vypovídala jemu, ale cítil, že některé inofrmace, které tu ještě zazní, by měl vědět. Netýkaly se ale až tak Ginny přímo, spíš toho Voldemortova draka.

„Pak té Smrtijedce řekl, že při útoku na Doupě utekla ze svého stanoviště. Zbabělce prý nepotřebuje. Zkoušela se bránit, že Snape a Malfoy utekli taky, ale to na ní jen zasyčel, že ti měli za úkol přinést magicky nadanou pannu, buď mě, nebo Hermionu. Tak trochu ironicky se jí zeptal, kde má Hermionu Grangeovou schovanou," pokračovala Ginny v líčení svého únosu. „Pak jí nějakým kouzlem podříznul krk a nechal jí vykrvácet do Mrzimorova poháru. Co se tam nevešlo, to rozlil před dračí tlamu, kde to drak slízal a chvilku se hýbal a protahoval. Voldemort na tom ukazoval svým lidem, jak to funguje, že po pohlcení dívky se drak bude schopný hýbat až devadesát devět let nebo do smrti svého pána. Malfoyovi sliboval, že se za to, že zabil Harryho bude na tom drakovi smět proletět. Tati, toho draka musí Ministerstvo zničit. Voldemort říkal, že teď už stačí obětovat o Imbolci pannu a bude létat a bojovat. Prý na to musí být obětování o některém ze starých Svátků Ohně, o Lugnassadu, Samháinu, Imbolci, nebo Beltáinu."

Znovu se odmlčela.

„Proč myslíš tati, že mě kluci a Hermiona osvobodili tak snadno?! Voldemort byl v poslední době úplně jako posedlý tou myšlenkou na svého dračího služebníka. Když Brumbál umřel, už se tolik nechránil a většinu kouzel věnoval oživení své bestie. Když mu Draco Malfoy ohlásil, že zabil Harryho, neoslavoval, ale rovnou začal do draka vkládat další kouzla. Navíc, on věděl, že v novinách bude o Harryho smrti hned po tiskové konferenci na Ministerstvu. Někdo mu to odtamtud nahlásil."

„Netušíš kdo?" zeptal se pan Weasley.

„Myslíš, že tohle bude vyprávět vězni?!" odsekla Ginny. ”Promiň, ne, jen říkal, že mu dali vědět."

Zase se chvíli odmlčela. Harry byl natoli ztuhlý, že nedokázal odejít a přestat poslouchat.

„Posmívali se mi, že jako návnada už moc neposloužím, protože mě přátelé nikdy nenajdou. Prý je to místo celé chráněné mnohem líp, než Bradavice. Sama netuším, jestli to tak je, ani jak se tam všichni dostali a našli mě…"

„Za to můžeš poděkovat Fleur," odpověděl jí pan Weasley. „Udělala díky své vílí moci kouzlo 'Appelláre Carrisimi!' a přenesla je za tebou."

„Fleur udělala 'Volání milovaného'?" zeptala se Ginny. „To je dost těžké kouzlo, ještě, že je zčásti víla. Kdo vedl, Harry?!"

„Ano Ginny," odpověděl jí otec. „Myslím, že tě opravdu miluje a ty mu tohle jednou budeš muset nějak povyprávět…"

„Asi jo, tati," fňukla Ginny. „Jednou. Jenže teď na to ještě nemám sílu. Popros ho prosím, ať se neptá, až se budu cítit, já mu to řeknu. Ještě včera ráno jsem myslela na to, že je Harry po smrti a já budu brzy taky. Koukala jsem skrz skleněný strop, jak se otáčejí hvězdy a hrozně se chtěla pomstít, pomstít Harryho, naše přátele, Brumbála, Síriuse a tak… Pak přišel za úsvitu Snape a vedl mojí dvojnici. Ještě jsem netušila, že to je Draco Malfoy. Připoutal jí na mé místo a já si myslela, že mě jde zachránit, že mu Harry tenkrát křivdil a že přeci jen nezradil, jen musel Brumbála obětovat… Odvedl mě nahoru, kde mi dal vypít mnoholičný lektvar. Když jsem viděla, že je ze mě Draco Malfoy, tak se smál, že mě možná zabijou mí vlastní přátelé při osvobozování a když osvobodí Malfoye, ten zabije zas ty osvoboditele. Když jsem se na něj vrhla, omráčil mě. K sobě jsem přišla zas u té sochy toho zatraceného draka a viděla jsem, jak tam je Harry a bojuje a měla jsem najednou radost, jako by už ten zlý sen pominul. Pak Voldemort probodnul Malfoye, z jeho krve si udělal 'Zrcadlo' a tím utekl pryč. Harry ho běžel honit a my běželi za ním. Tady se dohodli s tím divnym zabijáckým dědkem, že ten mu pomůže Voldemorta zabít a výsledek jsi viděl sám. Doufám, že teď může mít Harry chvilku času a že ho stráví se mnou… Doufám, že nemáš námitek, tati?!"

„Možná něco bude vykládat maminka, ale já jí zkusím zpracovat," uklidňoval jí pan Weasley.

„Ještě musíš na Ministerstvu zjistit, co chtějí udělat s tím kamenným drakem?" připomněla mu Ginny. „Je skoro připravený k použití, chybí jen ta poslední ingredience, magicky nadaná panna obětovaná ve Svátek Ohně."

„Zkusím u ministra zjistit, co s tím plánuje, ale je tajemný, jak hrad v Karpatech," odpověděl.

Konečně Harry našel sílu se rozhýbat a odejít. To ho zezadu začal tahat za rukáv starý Vandrovec.

„Sice není zrovna slušné poslouchat, co si ostatní vykládají, ale kdybych se vždycky choval slušně, tak teď leda prdím do hlíny," řek Harrymu. „Toho draka bys měl zničit radši ty. U ministrů a podobné verbeže si nikdy nemůžeš být jistej, co se jim honí v makovici… Ten náš a váš se dohodli, že když odevzdáš zbraně a munici těm vašim bystrozorům a nebudeš dělat potíže, tak ti vězení nebo podobné nehrozí a Biederman pak souhlasil, že tě nebude bránit před eskortou. Tady ti něco přenechám. Docela sis přeplatil za toho zmetka, tak se trochu revanžuju…"

Podával Harrymu orvanou vojenskou mošnu. když ji Harry otevřel, našel tam kožené pistolové pouzdro s vypálenou říšskou orlicí ještě s hákovým křížem, šest hranůlků, vzdáleně připomínajících mýdlo a dvanáct předmětů připomínajících malé zapalovací svíčky do motoru auta.

„Tu pistoli už ten skopčák potřebovat nikdy nebude…" dědek se ušklíbnul vlastnímu vtipu. „Stará německá Waltrovka. Pé-třicet osm. Je to na stejnou munici jako ty vaše kvéry, takže nepřiznejte ministrovi všechno a budeš mít čim se bránit v nejhoršim," ukazoval stařík na pouzdro. „Tydle kostky sou Tritol. Půlkilovky, celkem tři kila. Do každý kostky dej dvě rozbušky, ať máš jistotu, že to vodpálíš. Na vodpálení stačí dvanáctivoltovka baterka do auta. Podle toho, co vim, by mělo stačit rozbít tomu drakovi hlavu a už nepůjde vopravit, ani dyby udělali tu nejlepší kopii. Ta socha musí bejt z jednoho kusu kamene, bez oprav, jinak to nepracuje…"

Jakubova spolupráce stála za všechny zaplacené peníze.

„Dyby se to nepovedlo, nebo dyby to někdo zvopakoval inde, tak toho draka by měla sejmout protiletadlová rachejtle," ušklíbnul se ještě Jakub. „Vnouček Matěj, co s těmadle věcma kšeftuje, tu zejtra bude. Bystrozoři potřebujou novou munici, tak tu na něj čekaj. Já řeknu, že vy byste si měli den dáchnout, takže tu můžete počkat taky…"

*

Harry poodešel kus od stále probíhajícího mumraje oslavy. Vytáhnul hůlku:

„Orchidea!" přikázal a vyčaroval menší kytici orchidejí.

„Dovolíš, Harry, já bych to trochu upravila," oslovila ho nečekaně profesorka McGonnagallová. Trochu šťouchla do některých lístků a mávla nad celou kyticí svou hůlkou. Vypadala pak opravdu lépe a začala i vonět. „To je pro slečnu Weasleyovou, že ano?"

Harry kývnul.

„Já brzo půjdu zpátky do Bradavic, takže bych s sebou vzala Moudrý klobouk, myslím, že ho už nebudeš potřebovat…" řekla mu profesorka. „Taky by mě zajímalo, jestli něco zbylo z Nebelvírova meče?"

„Jen takový ubohý oharek…" odpověděl a ukázal Harry. „Ještě, že skřítkové udělali nový."

„Harry, tenhle zbytek…" ukázala profesorka na ožehlý jílec meče se zbytečkem strusky na místě čepele a rozbitým rubínem v hrušce jílce. „Ten dáme na čestné místo do vitríny vedle té kopie a k tomu podrobný popis událostí. Studenti si od tebe i od nás zaslouží znát pravdu… A teď mi dej prosím Moudrý klobouk."

Harry z klobouku vytáhnul lahve s lektvary. Odešel ke stolu, vzal jednu ze skleniček, vy třepal z ní zbytky samohonky a nalil do ní protilátku proti mnoholičnému lektvaru. Skleničku pak podal McGonagallové.

„Chceš snad, abych to vypila?!" řekla profesorka rezignovaně a pak skleničku skutečně vypila. Když se nic nestalo, podal jí Harry Moudrý klobouk i zbytek Nebelvírova meče. Z klobouku ještě vypadly Fredovy tenisky. To vyvolalo u profesorky nápadné pozvednutí obočí.

„Soudím, že v září nastoupíš i s ostatními do posledního ročníku Bradavic," řekla ještě McGonagallová a podala mu čtyři pergameny se seznamem učebnic a navíc i pátý pergamen s velkou pečetí.

„Co to je?" chtěl vědět Harry při pohledu na pečeť popsanou znaky v řecké abecedě.

„Má dávná přítelkyně, Charybda Spelenosopulosová, ředitelka 'Académia Kirké' na Théře mi nabídla čtrnáctidenní pobyt u nich v akademii pro čtyři studenty," vysvětlila profesorka. „Původně tam měli jet čtyři studenti z vítězného famfrpálového mužstva, ale ve zmatku po Brumbálově smrti mi to zůstalo na krku."

Harry si všimnul, že od 'ležení' k nim přichází Hermiona.

„Pan Potter dostal seznam učebnic a poukaz pro vás čtyři na zájezd na 'Académia Kirké' na Théře," řekla jí McGonnagallová a naznačila, aby šla kousek z doslechu. Když odhadla, že už je Harry neuslyší, dodala ještě: „V Řecku je z nějakého neznámého důvodu nedostatek magicky nadaných mužů. Kdysi byla ještě 'Académia Mágoí' na Sikinosu, ale ta už neexistuje. Dřív na 'Kirké' studovaly jen dívky a na 'Mágoí' jen chlapci, ale škola na Sikinosu zanikla pro nedostatek nadaných studentů. Teď jsou tam dvě až tři dívky na jednoho chlapce a část chlapců jde raději na 'Kruval', protože se o 'Kirké' povídají dost divné věci… Hlídejte se slečnou Weasleyovou pana Weasleyho i pana Pottera, ať něco nevyvedou, Théra je bývalá sopka a byla bych dost nerada, kdyby v novinách psali, že čtveřice studentů z Bradavic způsobila sopečný výbuch. Jo a ještě ty studentky na 'Kirké', no část z nich má trochu jinou orientaci, jestli mi rozumíte, slečno Grangeová…"

S těmi slovy se rozloučila a Přemístila se pryč.

Když se Harry pokoušel Hermionu přesvědčit, aby mu řekla, co jí McGonagallová vyprávěla, se smíchem ho odbyla.

Harry tedy sebral vyčarovanou kytici a šel jí předat Ginny. Hermiona šla hned za ním, takže na ní počkal a dorazili společně. Ron ještě po probuzení vypadal jako vyoraná myš, ale Ginny byla po rozhovoru s otcem už v lepším stavu. Pohled na kytici v Harryho rukou jí viditelně zlepšil náladu.

„Je jen vyčarovaná," omlouval se Harry, když jí podával. Pan Weasley se zatvářil skoro spokojeně.

Ginny si kytici stejně vzala a přede všemi Harryho políbila.

„Dobrá zpráva je, že Brousek slíbil, že nás nebude chtít nechat soudit Starostolcem," začal Harry. „Špatná zpráva je, že chce konfiskovat naše pistole a munici. Navrhuju, abysme přiznali stovku obyčejných a zbytek stříbrných střel do padesátky, je to pět střel na každého. Doufám pane Weasley, že jste ministrovi zbraň ani munici ještě neodevzdal nebo nepřiznal množství."

Když pan Weasley trochu překvapeně zavrtěl hlavou, Harry pokračoval: ”Necháme si dvě stvoky stříbrných střel, a stovku normálních. Od Vandrovce jsem dostal starou německou trofejní pistoli."

S tím se rozhlédl, jestli jsou sami, pak vyndal Waltrovku i s pouzdrem z mošny a vytáhnul psitoli z pouzdra. Byla sice udržovaná, ale bylo vidět, že se z ní už dost střílelo v minulosti. Navíc, oproti jejich Vikingům byla delší, sice lehčí, ale neměla tlačítko vypouštěče zásobníku, jen drápek záchytu dole na rukojeti, se kterým se dá manipulovat mnohem pomaleji. Když Harry vyndal rezervní zásobník, viděl ke svému zklamání, že je jednořadový jen na osm nábojů.

„No, palebná síla s tím bude znatelně menší," poznamenal. „Když je teď Voldemort po smrti, snad to bude v nejnutnějším případě stačit."

Pomyslel si, že s touhle zbraní by byl třeba proti polským bystrozorům vysloveně podzbrojený.

„A co ta 'mejdlíčka'?" zeptal se Ron, když do mošny nakukoval.

„To je Tritol, trhavina na zničení hlavy toho kamenného draka," odpověděl Harry. „Jakub Vandrovec si myslí, že Ministerstvu se nedá moc věřit, ale že to mám vzít radši do svých rukou."

„Máme, Harry," opravila ho Hermiona. „Už jsme společně dostali Voldemorta, tohle zvládnem taky."

„Jak ale chcete vůbec tu budovu znovu najít?" namítnul pan Weasley, sice spokojený, že už nemá za Harryho pistoli odpovědnost, ale silně znepokojený nebezpečným plánem. „Ministerští bystrozorové jí našli jen díky velmi silným výbojům magie, které jste tam způsobili svým vpádem. Ginny už tam není, abyste se mohli orientovat podle 'Volání milovaného', navíc pochybuju, že by Fleur souhlasila s takovým vypětím ještě jednou z tak sporného důvodu. Po provedení toho kouzla se zhroutila a k sobě přišla až za šest hodin něčeho mezi spánkem a bezvědomím."

„Zkusím o informace požádat Tonksovou a poprosím McGonagallovou, aby nám půjčila Brumbálovu Myslánku. Třeba v ní uvidíme dost informací nutných k cestě," Harry se nemínil nechat zastrašit ani oblomit. „Zítra sem má dorazit Matěj Vandrovec, který zásobuje polské bystrozory zbraněmi a střelivem. Od něj by prý šlo objednat i protiletadlovou raketu, kdyby se toho draka někomu podařilo skutečně vytvořit. Teď zajdu projednat s ministrem poslední podrobnosti…"

S těmi slovy nabil do jednoho Vikinga patnáct zbývajících nábojů ze tří krabiček. Připravil i zbylou část munice, kterou hodlal přiznat a tři prázdné pistole. Všechno to odnesl na stůl před ministra Brouska. Nabitý Viking s nábojem v komoře ostentativně položil tak, aby ho mohl rychle uchopit a vystřelit. Pak vzal osm skleniček, vytřepal z nich zbytky samohonky a nalil do nich protilátku proti mnoholičnému lektvaru.

„Doufám, pane ministře, že se neurazíte, když požádám vás i váš doprovod o přípitek."

Ministr se sice zaškaredil, ale pohled na pistoli na dosah Harryho ruky a asi i ohled na vykonanou 'práci', na to, že je zde hostem a na okolí, které Harryho mohlo v případě nutnosti podpořit, ho vedl k tomu, že gestem přivolal své bystrozory a sám si vzal také skleničku. Harry se chopil té své jako první, pozvednul jí a řekl:

„Ať nám všm slouží - Do dna!" a skleničku hnusu vypil. Po něm jej s podobným škareděním následoval i ministr a bystrozorové.

„Tohle u mne budete mít ještě schované, Pottere!" sliboval ministr. „Líp jak u Gringottů v bance…"

Pan Biederman sice celou eskapádu nesledoval, ale přišel a prohodil pobaveným tónem:

„Možná byste ty své bystrozory měli posílat k nám na rok na praxi. Pokud přežijí rok v Příhraničí, Británie bude proti tomu hotová selanka."

Na to ministr Brousek odpověděl jen zamyšleným pohledem, který britští bystrozorové komentovali vlastním vyděšeným pohledem navzájem. Bylo jim totiž jasné, že Brousek o téhle možnosti vážně uvažuje…

„Říkal Jakub Vandrovec, že máme odevzdat pistole,” pokračoval Harry.

„Ano, dal bych přednost tomu, kdyby si na TOHLE mágové raději nezvykali,” ukázal ministr na ležící zbraně.

Harry před jeho očima vybil pistoli a ukázal, že po pěti nábojích patří do tří krabiček. Brousek se na oplátku ušklíbl, aby ukázal, že nevěří tomu, že Harry odevzdává všechno…

„Ještě bych se vás chtěl zeptat, pane ministře, jaké máte záměry s tím Voldemortovým kamenným drakem? Mám podezření, že to je hodně nebezpečná hračka…”

„To už nemusí být váš problém, Pottere,” odsekl Brousek. „Nechte taky nějakou práci na těch, kdo jsou za ní placení. Uvažuju o tom, že sem pošlu svoje bystrozory opravdu na tu stáž, zvlášť jestli vám někdo něco vykecá…” To bylo zřejmě varování pro Tonksovou, která dostala příkaz dohlédnout na návrat studentů.

S neradostnými myšlenkami se na ministrův pokyn všichni angličtí bystrozorové až na Tonksovou přemístili i se samotným ministrem pryč.

Harry jí pokynul na pozdrav a odešel zpět k přátelům. Ti už využili dobrodiní sena a dek a čekali jen na jeho příchod. Harry to schválil.

„Zatím by bylo opravdu rozumné se ještě trochu prospat, než se budeme odsud Přemisťovat."

Aby ukázal, že to myslí vážně, odešel ke své dece, zalezl pod ní a začal nahlas vydávat zvuky, jako když chrápe. Ke svému překvapení po chvíli ucítil tíhu na levé ruce, kterou měl nataženou ven. Ucítil jemnou květinovou vůni Ginnino parfému. Když Harry otevřel oči, zjistil, že se dívá do Ginniných.

„Víš, chtěla bych se tě držet, po tom děsu…"

Taková prosba se nedá odmítnout…

*

Ráno je vzbudil pan Weasley s tím, že oba ministři jsou už pryč a z bystrozorů tu zůstala jen Tonksová a dva Poláci.

Při pohledu na skleničku bílé tekutiny, ve které Harry identifikoval 'Sněhurku', se skoro všem udělalo špatně od žaludku. Sežvýkali po krajíci suchého chleba, když se zvenčí ozval zvuk automobilového motoru. Do dvorku vjel nenápadný kombík. Z něj vystoupil asi pětatřicetiletý muž, který nemohl zapřít své příbuzenství s Jakubem.

„Matěji," uvítal ho Jakub.

„Nazdar dědo, jak vzkvétá pálenice?" zeptal se vnuk.

„Výborně," ujistil ho starší Vandrovec. „Máš tu taky pár zákazníků kvůli zboží… Helena ti asi nedovolila vzít s sebou Jakoubka, co?"

„Ne dědo, když viděla, jak jsi mu nalil samohonku, zakázala, abych ho sem bral. Snad povolí později…"

Po chvíli dodal: „Co ti zákazníci?"

„Jednak Biedermanovic hoši, jednak támhle ti mladý Angláni," ukázal Jakub.

„Tak já odbavím nejdřív ty naše, ti budou asi hotový rychlejc…"

Jakub zašel za Harrym a jeho přáteli. Zatím se ani moc nebavili, Ginny se pořád ještě tiskla k Harrymu a Hermiona se nechala držet od Rona. Pan Weasley vypadal trochu ztracený v myšlenkách a občas očima nervózně zabloudil k mošně s darovanou pistolí a Tritolem.

„Matěj nejdřív odbaví stálé zákazníky," vysvětloval staroch vesele. „Od vás neví, jestli bude mít vůbec nějakou tržbu, tak promiňte. Škoda, že jeho otec není jako on…"

„Promiňte?…" oslovila ho Hermiona.

„Matěj má podobně jako já Dar a loveckej talent vod Pána Boha. Bohužel, Marek, můj syn je bez veškerýho talentu, jen vobyčejnej architekt… A vnukova manželka mi nechce pravnouče pučit, protože sem mu jednou před ní nalil trošinku samohonky… Tak nevim, esli má, nebo nemá Dar…"

Hermiona se sice tvářila hodně nesouhlasně na nalévání alkoholu dítěti, ale Jakub Vandrovec tu byl Ochráncem Kraje, moc jim pomohl a nadto byli stále jeho hosty, proto raději neříkala nic.

Starý Jakub dal pak k lepšímu historku o tom, jak ho komando KGB dovleklo do Mauzolea, že prý Lenin vstává ze své skleněné rakve, tak mu exorcista zatloukl osikový kůl do srdce. O nějaký čas později ho prý ti z KGB honili spolu s Jamesem Bondem, tak mu ten kolík zase vytáhnul a poslal 'Vůdce Světové Proletářské Revoluce' proti vlastním pistolníkům, aby je zdržel.

Harry ani nikdo z jeho přátel nevěděl, jestli to má brát za tlachy starého ožraly, nebo tomu věřit. Z pochybností je naštěstí vysvobodil příchod Matěje Vandrovce.

„Slyšel jsem, že budete možná potřebovat moje zboží," řekl se stejným upřímným širokým slovanským úsměvem. Přitom vytahoval z aktovky barevně tištěný katalog, na jehož čelním listě bylo několik pistolí a útočná puška Kalašnikov. „Od vás bude asi ta zakázka na čtyři pistole s tlumičem a čtyři sta nábojů se stříbrným projektilem. Doufám, že se vám naše zboží osvědčilo…"

„Osvědčilo," potvrdil Harry. „Bohužel, co nám zbylo, to zabral ministr kouzel. Zatím nevím, co budeme potřebovat do budoucna, mám pocit, že by se hodilo něco, co protivníka nezabije, jen uspí a možná taky něco protiletadlového…"

„Copak, chystáte se vstoupit na dráhu terorismu?" zeptal se Matěj.

„Ne, jen máme podezření, že někdo chce oživit kamenného draka," řekl Harry.

Matěj Vandrovec se podíval na Jakuba, který kývnul, jako že je to pravda.

„Myslíte, že kamennýho draka půjde sestřelit prostě nějakou rachejtlí?" řekl pak udiveně mladší Vandrovec. „V takovém případě bych tu měl ruskou ruční protiletadlovou střelu 'Igla'," ukázal v katalogu. ”Je to ale dost drahé zboží, kusová dodávka, s trochu nejistým termínem a vysokou zálohou předem. Tohle se nedodává hromadně jako pistole nebo munice do nich. V jaké měně byste eventuálně platili?"

„Půjčte mi prosím někdo galeon, já těmi svými zbývajícími zaplatil Jakubovy služby," zaprosil Harry.

K jeho překvapení to byl právě Jakub, kdo vytáhnul jednu zlatou minci a podal jí svému vnuku.

Matěj na minci jen krátce kouknul. „Aha, tyhle… Tak to by bylo asi dva až čtyři tisíce za kus, nejdřív bych musel zjistit aktuální nabídku… Bohužel, Arabáci hejbaj s cenou tohohle zboží. Rádi to používaj na ty svý teroristický lumpárny."

Harrymu při vyslechnutí ceny trochu zatuhlo, protože by udělala značnou díru do jeho rozpočtu. Naštěstí to možná nebudou potřebovat…

„A co za práci pro vás děda vlastně dělal?" zeptal se Matěj Vandrovec.

„Ále, jen sme poslali jednoho zmetka do Pekel, ňákýho Voldemotora nebo tak nějak…" odpověděl místo mladých Jakub.

„Hmmm… Tak to můžu odepsat ty dodávky do Anglie," řekl Matěj s křivým úsměvem. „Vy jste nebyli ani zdaleka jediní, kdo se chtěli bránit střelbou stříbrný munice a z Anglie bylo najednou skvělý odbytiště… Co nadělám? Jestli budete jednat s tím vaším ministrem kouzel, dejte mu tenhle katalog," vytáhnul stejný katalog, jen ještě zatavený v igelitovém obalu.

„Co se toho uspání týká, byly by tu narkotizační pistole Dist-Inject, původně pro veterináře," rozhovořil se zas Matěj. „Když se vezme střela s dávkou pro šimpanzího samce, na chlapa to stačí taky a pak je ho možný probudit injekcí protilátky. Za tři stovky galeonů vám můžu do dvou dnů poslat dvě k těm vašim dodavatelům, co pro vás brali ty Vikingy. Škoda, že ste neměli víc času a ňáký doklady, to bych měl lepší, ČZ-G-dva tisíce. Z těch se dá střílet i rukama v rukavicích. Naši bystrozorové si je docela oblíbili…"

„Fajn, tři stovky dát můžu," přerušil jeho tirádu Harry a Matěj celkem spokojeně kývnul.

Pak si ještě potřásli všichni dohromady rukama a šli vyzvednout pana Weasleyho a Tonksovou, aby se Přemístili domů.

„Kam se chcete přemístit?" ptal se pan Weasley.

„Myslel jsem, že k Fredovi a Georgeovi do krámku na Příčné," řekl Harry.

„To nejde, celá Příčná je pod protipřemisťovacími uzávěrami," zamítla to Tonkosová. „Musíme jinam."

„Přemístíme se na dvorek za Děravým kotlem," řekl pan Weasley a Tonksová kývla. „Tam je Přemísťování umožněné a je tam bystrozorské kontrolní stanoviště."

S tím se všichni vzali za ruce, aby Přemístění zkoordinovali a Přemístili se…

Zpět na obsah

Kapitola 15: Kapitola 15) Tisková konference

Kapitola 15) Tisková konference

Bystrozoři hlídající na plácku za Děravým kotlem se tvářili znuděně a provedli kontrolu celé skupiny jen rutinně. Sice trochu reptali nad tím, že s sebou přemístili i Ginny, ale přítomnost jejího otce i Tonksové je víceméně uspokojila. Bystrozoři jim pak otevřeli průchod na vlastní Příčnou ulici.

„Kam nejdřív?" zeptal se Ron.

„Nejdřív k Fredovi a Georgeovi," rozhodl pan Weasley. „Kdyby Harryho chytili u Gringottů s pistolí a třema kilama trinitrotoluenu, tak pokud by to vůbec přežil, skončil by v Azkabanu na doživotí…"

V Kratochvilných Kejklích byl ve výloze pořád ještě umístěný Brumbálův portrét. Nálada na Příčné ulici by se dala charakterizovat jako velmi opatrně vyčkávající. Zpráva o Voldemortově 'ukončení' nejspíš už stihla z ministerstva 'prosáknout' mezi lidi, ale nespíš bez komentářů nebo důkazů.

Fred jim rovnou bez řečí podal sklenice s 'Močí Polokrevného Prince'. George měl ruce pod stolem a tvářil se trochu napjatě. Fred stál dost stranou, tak, aby Georgovi případně nepřekážel. Když bylo zřejmé, že příchozí jsou skutečně těmi, kým se jeví, vytáhnul George zpod pultu pumpovací brokovnici. Harry vytáhnul vlastní láhev 'Moči' a oběma bratrům nalil víc než štědrou dávku. V ruce se mu jako kouzlem objevila stará Waltrovka. Pohled obou bratrů byl tázavý, nicméně se demonstrativně zhluboka napili.

„Tak povídejte…" vyzvali Harryho a ostatní. „Co jste prováděli, zatímco my tady vymýšleli, jak lidi v dnešní smutné době pobavit…"

„Pistole od vás zabavilo Ministerstvo. Tuhle jsem dostal od Jakuba Vandrovce. Myslím, že jejímu původnímu majiteli měl uříznout hlavu srpem," ukázal Harry na nacistický symbol na koženém pouzdře. „Jo, Jakub je dědeček Matěje Vandrovce, od kterého jste pro mě koupili tu stříbrnou munici. Ještě jsem dostal tři kila tritolu, aby bylo čím zničit hlavu kamenného draka…" začal Harry s doplněními od ostatních oběma bratrům vysvětlovat, co se dělo.

Když skončili s vysvětlováním, Fred vyndal zpod pultu noviny.

„Kdyžeto bude na Ministerstvu ta tisková konference?!" zeptal se Fred. „Vypadá to, že se novináři dohodli, že vám všem zničí pověst a vylíčí vás jako krvežíznivé mordýře. Chudáčci Smrtijedíci se ničeho zvlášť zlého nikdy nedopustili a ta celá série vraždění, kterou rozpoutali, to bylo jenom takové společenské Faux Paux."

Harry se nevěřícně zahleděl do novin. Na novinách ze dne, kdy vtrhli do Voldemortovy věže, našel fotografii mrtvoly Smrtijeda upravené tak, aby jej připomínala a nedlouhý článek s Harryho nekrologem. V něm Harry s narůstajícím vztekem četl slova jako 'arogantní', 'velikášský', 'mocichtivý', 'trpící mesianistickými bludy…' a podobné. Jméno autora nebylo obtížné uhodnout.

„Zkurvená Holoubková…" vyklouzlo Harrymu z úst.

„Jo tohle, promiň, na to jsem pod vlivem jiných článků zapomněl," přiznal Fred.

„Je to zlatíčko a pokládek, jen jí někde hluboko zakopat…" dodal George.

„Harry, na tohle budeš muset reagovat!" řekla mu Hermiona. „Holoubková a další pisálci mohou ovlivnit veřejné mínění proti nám a tvoje děti se budou jednou učit o tom, jak jejich otec jako bandita přepadnul sídlo vznešeného lorda Voldemorta a zavraždil ho s nejbližšími přáteli. Takovéhle řeči mají svůj vlastní život a mohlo by se to snadno vymknout veškeré kontrole. Většina lidí sice bude ráda, že je ten zkurvenec po smrti,ale nebude chtít cítit žádnou vděčnost, takže se rádi chytnou jakékoli očerňovací kampaně. A pokud tohle nezarazíme včas, může se stát, že pokud Brousek nezůstane ministrem kouzel, jeho nástupce nám zabrání stát se bystrozory. Bude nutné jej ještě jednou porazit, teď ale v novinách…"

„Dobře, napíšu článek a pošlu ho Lence Láskorádové," navrhnul Harry.

„Vzadu máš připravené psací potřeby a je tady i Fawkes a Hedvika, nejspíš počítali s nutností poslat zprávy a přiletěli sem sami…" informoval ho Fred.

„Já už budu muset běžet na Ministerstvo!" chtěla se rozloučit Tonksová.

„Ještě než půjdeš, prosím tě Tonksová, co nám můžeš říct o tom kamenném drakovi?" zeptal se Harry. Koutkem oka zahlédl, jak se Ginny otřásla.

„Moc toho není, je to přísně tajné, ale vy už asi většinu stejně víte…" odpověděla Tonksová. „Ta stará věž je někdy z devátého nebo desátého století a asi jí postavil sám Salazar Zmijozel nebo někdo z jeho následovníků. Cílem bylo skrýt ten kamenný kruh jako místo veliké magické moci. Ten je prastarý, nedokážeme vůbec určit, jak starý je. V té první věži je skrývací kouzlo, podobné, které ukrývá Příčnou ulici v Londýně. Najít jí dokáže jen mocný čaroděj nebo ten, kdo má opravdu dobré instrukce a ví, kde má být…"

„Obvyklý trik…" ucedila Hermiona.

„Jistě," přikývla Tonksová. „Tu novější stavbu postavil nebo spíš nechal postavit sám Voldemort, jednak aby posílil kouzelnou ochranu staré věže a zmocnil se jí, jednak aby si tam zajistil ubytování a místo pro své vlastní pokusy. Nedaleko si nějací mudlové postavili statek a nikdy na tu věž nepřišli, Zmijozelovo krycí kouzlo bylo opravdu dobré… Ten statek Voldemort koupil, aby měl legální adresu a místo pro ubytování svých Smrtijedů. Ten drak je vytesaný z jednoho kusu bazaltu a Voldemort ho pravděpodobně jen našel… To se ale jen domníváme, protože na některých místech na něm zbyly kusy hlíny vecpané do štěrbin tak, jako by ten drak byl nějakou dobu zahrabaný v zemi. Jestli ležel mezi těmi kameny, jak jste ho viděli vy a my, to nedokážeme určit. Je možné, že nebyl vytesaný, jako klasická socha, ale vzniknul zhmotněním myšlenky opravdu mocnéhočaroděje do kamene. Ten drak je nějakým podivným způsobem skoro 'živý' a pro úplné oživení potřebuje asi nějakou oběť…"

„Panenskou oběť, dívku s čarodějnými schopnostmi…" zašeptala Ginny a rozplakala se.

Harry si ji k sobě trochu neobratně přitáhnul a Ginny na něm chvíli visela, jako by byl kotva nějaké normality v moři Chaosu. Koutkem oka Harry zahlédl, jak si ho pan Artur Weasley prohlíží hodnotícím pohledem, pak jakoby sám pro sebe na schválení pokýval hlavou.

„To by asi odpovídalo," řekla Tonksová zaraženě. „Vznikl asi v době, kdy naši předkové, tedy Anglové, Sasové a Jutové místní britské keltské kmeny tísnily a nějakému čaroději se zdálo, že obětovat jednu dívku je 'dobrá investice', pokud se tím zachrání okolí před drancujícími barbary… Z nějakého důvodu to asi nevyšlo. Z tohohle by mohly vycházet ty pohádky o princeznách obětovaných drakům…" došlo náhle Tonksové.

Ginny se zmohla jen na přikývnutí.

„To je asi všechno, co vím, teď už ale vážně musím běžet na Ministerstvo. Arture, ty bys tam měl zaběhnout taky, ještě dneska. Kde budete, až vás budem potřebovat doprovodit na tu tiskovku? Doporučovala bych spíš Grimmauldovo náměstí dvanáct, než Doupě. To je obležené novináři a Molly na ně chtěla poštvat domácího ghůla…"

*

„Ještě potřebuju ke Gringottovým," řekl Harry, když Tonksová odešla. „Měly by sem brzy přijít dvě uspávací pistole od Matěje Vandrovce."

Fred zvedl oči vsloup.

„Kolik?" zeptal se George.

„Mělo by to být tři stovky galeonů…" začal vypočítávat Harry, ale Fred ho zarazil zvednutou rukou.

„Když to bude zapotřebí, zaplatíš nám později. Ty bys teď měl raději vylézat co nejmíň a ke Gringottům raději hned nechodit, celý čarodějný svět je napružený a skřeti by z tebe byli nervózní a kdoví, co by vyvedli… Rezervu v hotovosti máme dost velkou, protože jsme s něčím takovým napůl počítali. Sami jsme si pořídili pistole a brokovnici na ochranu krámu i nás samotných. Málem jsem zastřelil zrovna Ritu Holoubkovou, když sem přišla čmuchat."

„Začíná to tu být docela divoké," dodal George. „Pokud vím, nejsme ani zdaleka sami. Pokud článek v Jinotaji něco udělá, tak možná taky rozpoutá občanskou válku."

„To teď musíme risknout!" rozhodla Hermiona. „Teď se hraje a ještě chvíli bude hrát jen Vabank."

„Já jdu psát," řekl Harry zachmuřeně. „Tyhle slátaniny si s dovolením vezmu jako studijní materiál."

Nejstrašnější bláboly psal v mimořádném vydání 'Týdeníku čarodějek', ve kterém kdosi s tiskovou značkou 'Smartgirl' napsal články, ve kterých vylíčila lorda Voldemorta, Severuse Snapea i Draco Malfoye jako tragické nepochopené hrdiny, kteří Zlu nikdy nechtěli propadnout. Harry si říkal, jestli náhodou pod touhle zkratkou nepíše buď Rita Holoubková, nebo Pansy Parkinsonová. Nicméně ho napadlo, že nějakou blběnku, kterou bude morbidně fascinovat někdo tak nepředstavitelně zlý, nebude obtížné najít i jinde.

*

Harry začal psát svůj dopis, o kterém tušil, že zapůsobí jako zapálená dynamitová patrona.

Ahoj Lenko!

Potřeboval bych od tebe a tvého otce jednu laskavost. Když jsem si četl noviny z posledních dní, byl jsem zhnusen a zděšen. Mám za to, že na to je potřeba zareagovat a obávám se, že jiné noviny mi nepomohou…

Vyjádření pro tisk:

Spolu s přáteli jsme konečně dopadli a zlikvidovali asi nejnebezpečnějšího masového vraha čarodějného světa, Thomase Rojvola Raddlea, který si nechával říkat lord Voldemort a kterému většina čarodějů říkala jen Ty-Víš-Kdo, případně Ten-Jehož-Nejmenujeme, nebo jako jeho stoupenci, kteří mu říkali Pán Zla.

Při této příležitosti zemřelo, převážně našima rukama, také několik jeho příznivců a spojenců, obecně známých jako Smrtijedi. Ti všichni zapomněli na staré přísloví 'S kým tě chytnou, s tím tě taky pověsí…' Všichni padlí na straně našich protivníků byli odhodláni nás zabít, pokud by k tomu dsotali příležitost. Nebrali jsme při akci zajatce, protože naším cílem bylo v první řadě osvobodit unesenou Guineveru Weasleyovou, pak dopadnout Thomase Raddlea. Případní zajatci by nás při postupu Voldemortovou pevností jednak zdržovali, jednak by nás prozradili dalším hlídkám. Vesměs se jednalo o lidi, kteří si dobrovolně vybrali spojenectví s Voldemortem z toho důvodu, aby se mohli vyžívat v krutosti nebo v pocitu moci, případně se ze strachu připojili k domněle silnější straně.

Ve Voldemortově pevnosti byl nalezen rovněž zrádce Petr Pettigrew, kterého jsem očaroval kletbou Imperius a poslal, aby se pokusil zabít lorda Voldemorta osobně. Mám za to, že po zradě mých rodičů a vraždě mnoha mudlů to byl vcelku odpovídající trest pro tuhle lidskou krysu.

Mezi zabitými byl i bývalý profesor lektvarů a obrany proti černé magii Severus Snape. Tomu jsme dali příležitost, aby se projevil. Po aktivaci lákací rozbušky na nás s výkřikem "Pottere!" vypálil smtící kletbu.

Tady se Harry zarazil. V té chvíli si to neuvědomil, ale Snape VĚDĚL, že na Voldemortovu věž útočí mimo jiné Harry a to navzdory dávce mnoholičného lektvaru, který tehdy ještě svou účinnost neztratil. Snad poznal Harryho myšlenky díky svým schopnostem v Nitrozpytu, ale je možné, že nevěřil vychloubání Draca Malfoye ani nekrologu v Denním věštci. Možná nevěřil, že je Harry po smrti a došlo mu, že musí být mezi útočníky. Možná se dokonce nechal zabít, protože jeho postavení bylo neudržitelné. Pokud by se ale vzdal a Harry by ho nechal uprchnout, na útěku by při svých schopnostech vydržel pravděpodobně déle, než Sírius Black… Harry to nechtěl zvlášť zkoumat a raději pokračoval v psaní…

V komoře, kterou Severus Snape hlídal jsme nalezli omráčenou a spoutanou Guinevru Weasleyovou, přeměněnou do podoby Draca Malfoye mnoholičným lektvarem. Vzhledem k bezvědomí jsme ji transportovali jen jako nehybné břemeno, protože jsme netušili, že je pod vlivem mnoholičného lektvaru a chyběl nám čas vše důladně prozkoumat. Uvnitř Voldemortovy věže byla zastavěna ještě dřívější věž, snad postavená ještě Salazarem Zmijozelem, v ní kruh z kamenů. Uprostřed kruhu byla socha černého kamenného draka. K ní byla jako k oltáři upevněna Guinevra Weasleyová, ve skutečnosti Draco Malfoy rovněž pod vlivem mnoholičného lektvaru. Když byl odnucen vypít protilátku proti mnoholičnému lektvaru, Přemístil se a začal na nás útočit kouzly a kletbami. Proto jsme ho s pomocí zaklínadla Levicorpus zavěsili do vzduchu a odzbrojili.

Nalezli jsme a následně rozbili schránky, ve kterých Voldemort ukrýval útržky své duše, aby se tak uchránil smrti. Na tuto možnost přišel krátce před svou smrtí profesor Albus Brumbál a sám vypátral mnohé údaje, které nám umožnily a urychlily hledání. Při tomto jsme byli Voldemortem napadeni. Když zjistil, že nás nedokáže porazit, zrušil naše kouzlo, kterým byl Draco Malfoy zavěšen do vzduchu, toho pak probodl a z jeho krve vyčaroval Zrcadlo krve, kterým se Přesunul do jiného kruhu.

Pronásledovali jsme jej průchodem Zrcadla krve, až průchod opustil ve východním Polsku. Tam ale již čekal místní exorcista a lovec upírů Jakub Vandrovec se svým přítelem a na Voldemorta zaútočili. Společně jsme se pak dohodli a Voldemorta přemohli. U Vandrovce doma jsme jej pak definitivně dorazili, protože ho mnohá kouzla stále držela zde navzdory mnohonásobnému poškození tělesné schránky. Až spálení jeho těla plamenometem a následná střelba do jeho duše stříbrnou municí bylo to, co jeho duši zahnalo do Pekla, kam již dávno patřila. Následně si přišel stěžovat ďábel, který se představil jménem Asmodeus, že byl britský hříšník poslán do polského sektoru Pekla. Jakub Vandrovec mu doporučil, aby jej dal zatím do kotle ke komunistům.

(Poznámka pro ty čaroděje, kdo nikdy moc nevěnovali pozornost mudlovské historii - komunisté jsou zvláštní, velmi krvežíznivá mudlovská pseudonáboženská sekta, která si představuje, že nejlepší způsob řešení problémů s chudobou je bohaté oloupit nebo zabít, případně umístit do pracovního tábora a ze všech lidí udělat chudé otroky. S tím, že bohatí budou možná jen ti nejvýznamnější komunisté. Na mnoho let tito sektáři ovládli řadu zemí střední a východní Evropy i jiné končiny světa.)

Během boje jsme použili některé, pro čaroděje ne zcela standardní postupy, zvláště střelné zbraně s municí ze stříbra. Tu používají polští bystrozorové, aby se vypořádali s útoky ukrajinských a běloruských vlkodlaků, zmutovaných zářením z havárie černobylské atomové elektrárny. Tím jsme vyrovnali mnohem větší zkušenost a čaromoc na straně Voldemorta a jeho Smrtijedů.

Celá věc byla velmi špinavá, páchnoucí práce, podobající se práci mudlovské policie s těmi nejhoršími zločinci, nebo spíše čištění žump a kanalizace. Kdyby tato práce nebyla vykonána, byli bychom všichni brzy až po uši ve sračkách…

Když došel až sem, zaslechl za ramenem smích. Za ním stála Hermiona a srdečně se smála tomu, co četla. Ginny přistoupila a přelétla jeho dopis očima. Když došla až na konec, rozesmála se rovněž.

„Tak po tomhle tě budou lidi už opravu 'milovat'…" odtušila Hermiona. „Ale možná to přeci jen zabere. Já to pak trochu učešu pro potřeby tiskové konference, ale do Jinotaje se to možná bude hodit, jak jsi to napsal. Ještě musíš nějak chytře podkouřit ministrovi Brouskovi, aby nás podpořil."

Harry tedy pokračoval v psaní.

Na můj vlastní vrub připadá i několik mrtvých z dřívějších dní, počínaje vůdcem Voldemortových vlkodlaků Fenrirem Šedohřbetem a sadistickou vražedkyní Bellatrix Lestrangeovou. Ve všech případech šlo o zabití v rámci nutné obrany nebo bojových akcí…

Současnému vedení Ministerstva kouzel musíme poděkovat za to, že nám nepřekáželo v této naší nepříliš čisté práci a domníváme se, že ministr Brousek je mnohem lepším ministrem, než kdy mohl být jeho předchůdce. Při boji o usedlost Weasleyových, známější jako Doupě, kde byl spolu s námi zadržován prokázal dostatečně své schopnosti bojovníka proti silám Zla. Pokud se podaří zabránit tomu, aby se stal obyčejným úředníkem nebo politikem, je zde šance, že by se časem mohl stát brilantním. Ministerstvo se snad v dostatečné míře očistilo od donašečů a spolupracovníků Voldemorta, ale snad i ustanou excesy spočívající v nedostatečném prošetření některých obvinění a věznění bez řádného procesu…

Bohužel se nám nepodařilo objasnit osud pana Olivandera, snad uspěje oficiální vyšetřování…

Jedním z hlavních úkolů Ministerstva kouzel musí být ochrana nemagické populace (mudlů) před útoky čarodějů a lov na čaroděje, kteří svou čaromoc zneužívají pro získání osobní moci a nadvlády nad ostatními… Pokud čarodějné společenství tuto svou povinnost nezvládá, je sporné, jestli má právo udržovat si privilegium utajení…

Když Harry procházel noviny, zjistil, že právě dnes ráno měl být z Azkabanu propuštěn Stan Silnička, který byl zbaven obvinění z příslušnosti ke Smrtijedům.

Hermiona si od něj dopis vzala aby z něj udělala vhodnější oficiální prohlášení pro tisk.

Zastavil se zde i pan Weasley, který si rovněž přečetl Harryho tiskové prohlášení a obličej mu začal cukat, jako při nějakém podivném tiku.

„Z tohohle by Brousek dostal mladý," řekl po chvíli, když ovládnul vlastní obličej. „Snad to Hermiona trochu učeše. Tohle pošleš do Jinotaje? Snad po případném otištění nezkrachují…"

„Pane Weasley," začal Harry opatrně. „Potřeboval bych od vás, abyste se pokusil s ministrem něco domluvit. Nemělo by to vědět moc lidí, aby to neprosáklo mezi novináře předčasně, ale možná jsem přišel na trik, jak najít, kdo z nich donášel Voldemortovi. Chtělo by to nenápadnou zástěnu za mými zády, kam bych mohl dát bidýlko s Fawkesem a nebylo ho vidět… Chci využít toho, že fénixův zpěv má podle legendy služebníky Zla děsit. Nějaký náš nasazený ‚novinář‘ by se měl zeptat, jak dokážu, že jsem skutečně Harry Potter, když ten měl padnout při útoku na Doupě. Pak by to taky chtělo z některého mrtvého Smrtijeda odpreparovat kus kůže z ruky s vypáleným Znamením Zla, který by se naložil do lihu a ukázal novinářům. To odvede od některých věcí pozornost…"

Pan Weasley se sice zatvářil poněkud nesouhlasně, ale pak odpověděl: „Je to smutné, že jsi musel takhle strašně ztvrdnout, abys vyhrál."

„Nic není zadarmo, pane Weasley," odpověděl mu Harry. „Jako slaboch bych jedině umřel a Ginny i ostatní se mnou. Teď máme aspoň šanci žít…"

Harry ucítil známou lehkou květinovou vůni Ginnina parfému a v pravé ruce ucítil, jak ji pevně stiskla…

„Máš bohužel asi pravdu," prohlásil pan Weasley. „Přijdeme za vámi s Molly na Grimmauldovo náměstí jak to jen půjde. Nejspíš Letaxem, tak neodpojujte krb, jen dobře hlídejte. Já se jdu podívat, jestli Hermiona už přepsala ten tvůj článek."

*

Ve starém domě Blackových Harryho očekával další šok. Před kuchyňským krbem, kterým prošli Letaxovou sítí stáli Dobby s Kráturou a kupodivu se dokázali nepošťuchovat. Když Krátura uviděl Harryho, zazářily mu oči, vypjal svůj vychrtlý špinavý hrudník a zasalutoval! Copak se teď celý svět najednou zbláznil?!

„Kráturo, vysvětli mi hned, co to má znamenat!" přikázal Harry skřítkovi.

„Krátura četl noviny a Krátura má za čest sloužit tak mocnému a silnému čarodějovi, který udělal všechno to, co oněm píší…" skřítek se vypjal ještě trochu víc a Dobby vedle něj si jednou tlapkou teatrálně zakryl oči, aby se na to jako nemusel dívat…

„Hmmm…" Harry se rozhlédl po přátelích, kteří vyhlíželi stejně konsternovaně jako on sám. Horečně zapřemýšlel. „Dobře, takže ti nebude dělat potíže tady uklidit, odklidit pasti, které tu jsou na nás přichystány a upravit je, aby byly přichystány na NAŠE nepřátele?"

Krátura krátce kývnul hlavou a se supěním se rozběhl ven z kuchyně.

„Dobby, jestli to bude vůbec možné, zkus mu prosím někdy doplnit trochu rozumu," poprosil Harry Dobbyho.

„Dobby to zkusí, ale Dobby si myslí, že to nepůjde. Tohle je asi to nejlepší, co se dá z Krátury dostat," odpověděl druhý skřítek. „Dobby ale raději půjde Kráturu zkontrolovat."

„Aůůů!" komentoval to celé Harry. „K idiotským novinářům přibude ještě úchylný domácí skřítek…"

Hermiona se tvářila, že by Harryho s chutí praštila, ale asi nevěděla, co říci.

*

„Na tiskovku půjdeme všichni čtyři," rozhodla Hermiona. „Harryho samotného by novináři buď ukřičeli, nebo by ho vyprovokovali k něčemu nerozumnému…"

„Co budeme odpovídat na otázky týkající se našich přátelských nebo mileneckých vztahů?" chtěla vědět Ginny.

„Co se nás dvou týká, o tom budeš mluvit ty," rozhodl Harry. „Mně tyhle jejich pomluvy už jen těžko uškodí, tobě by ale mohly…"

„Nebudu se bát po…ný Holoubkový!" pronesla Ginny tvrdě a uzavřela v tomto směru diskusi.

Ron nechal Hermioně stejně volnou ruku, jako Harry jeho sestře. Považoval to za mnohem pohodlnější.

„Jo a o cestě do Řecka mluvit v žádném případě nebudeme,” rozhodla ještě Hermiona. „Nemám zájem, aby nás naháněl ten tlustej fotograf tý krávy Holoubkový, aby pořídil naše fotky v plavkách…”

*

V den tiskové konference vtrhla krbem Tonksová jako velká voda. Paní Weasleyová stačila je tak tak zachránit konvici s čajem před shozením ze stolu.

„Musíme na Ministerstvo zabezpečenou Letaxovou linkou!" chrlila ze sebe. „U vlezu pro veřejnost byl na střeše odstřelovač z SAS s vašimi fotkami a totálně vygumovaným mozkem. Ten měl jediný úkol, postřílet vás, kdybyste se tam objevili. Naši bystrozorové byli naštěstí rychlejší, ale je otázka, jestli mu dokáží mozek u Munga spravit…"

„Kdo to udělal?!" chtěl vědět Harry.

„Skoro jistě Narcissa Malfoyová, ale nejsou proti ní žádné důkazy. Co má syna po smrti a manžela v Azkabanu, vypadá, jako by se zbláznila."

Harry si pomyslel, že jí spíš došlo, že vsadila na nesprávného koně a teď z toho hodlá vinit všechny možné cizí lidi, jen ne samu sebe. Navíc majetek Malfoyů takto propadne po smrti obou manželů buď Ministerstvu kouzel, nebo někomu z příbuzenstva. Pokud se Harry nezmýlil, nejblíže příbuzná bude Nymfandora Tonksová. Z toho Narcissu nejspíš taky asi berou všichni čerti…

„Od zrady Edgecombeové kontrolují Letaxovou síť přímo bystrozorové," řekla Tonksová. „Zaměstnává to spoustu lidí, co by mohli dělat něco užitečnějšího, ale nevíme, jak hluboko už její zrada prorostla."

„První by měl jít pan Weasley," řekla po chvíli přemýšlení. „Vy další hned za ním a já půjdu jako poslední. Je to krb číslo šest," dodala ještě.

„Ministerstvo kouzel, krb číslo šest!" řekl pan Weasley, když vstupoval do zelených plamenů.

Stejně odcestovali všichni a tentokrát se i všichni sešli ve vstupní hale Ministerstva. Harry měl pocit, že si ho cestou někdo prohlíží, ale nebyl si v té rychlosti úplně jistý.

Ve vstupní hale čekal Williamson ještě s jedním bystrozorem a udržovali okolo krbu volný prostor.

„Jedem jedem!" popohnal všechny, když viděl, že Tonksová vyšla ze zelených plamenů jako poslední. „Někoho tu myslím schovávají a my ho nemůžeme najít…"

Harry si nebyl jist, jestli tu je skutečně nějaký skrytý atentátník, nebo se chtějí ti z Ministerstva jen předvádět, ale věděl, že tu možnost nelze nikdy vyloučit.

Když došli k jedné stěně, Williamson na jednom místě zahýbal rukou s hůlkou. Otevřely se dveře a Harry uviděl zástěnu, za kterou bylo trochu špatně vidět sál plný lidí a podium s několika židlemi. Za zástěnou bylo bidýlko a židle, na které seděl Dawlish. Ten podal Harrymu zapálenou svíčku.

„Jestli je s vámi spojený fénix, mělo by stačit říci jeho jméno do plamene,” dodal pološeptem.

„Fawkesi!” vyslovil Harry rovněž pološeptem.

Když se nádherný fénix objevil, k Harryho překvapení jednal úplně jako podle plánu, tiše usednul na bidýlko a moudře se na Harryho podíval.

Dawlish sáhnul pod hábit a vytáhnul jednu z Harryho zabavených pistolí. Vzápětí ji zas uložil.

„Druhou má Williamson a ten s ní bude hlídat u dveří. Zbylé dvě máte v přihrádce na místě pro vás pane Pottere a pro pana ministra. V hlavni je jeden obyčejný náboj, aby se dalo vystřelit pro varování do vzduchu, prvních pět nábojů v zásobníku má stříbrnou střelu a zbylých deset obyčejnou. V rezervním zásobníku je čtrnáct obyčejných nábojů. Kdyby se tu něco semlelo, budeme to my, kdo odsud vyjde po svých…” Dawlish sice šeptal, ale dařilo se mu to dost výhrůžně. „Jediné dvě hůlky, které jsme nechali projít do sálu, má slečna Lenka Láskorádová a náš člověk mezi novináři. Všichni v sále vypili dávku protijedu proti mnoholičnému lektvaru. V sále je Narcissa Malfoyová, vydává nějaký ‚Společenský věstník‘, vychází to sice jen jednou dvakrát za čtvrtletí, ale umožňuje jí to mít akreditaci jako novinářka. Něco připravuje, ale netušíme co. Buďte připravení se bránit…”

„Koukám, že to Brousek bere zostra,” ucedil Harry.

„Když vím, že tu je nejméně jeden Smrtijed…” řekl na to ministr, který se zjevil zdánlivě odnikud. „Tak pojďme do jámy lvové…”

Při příchodu jejich skupiny se zvedla hotová bouře hlasů, ale ministr ji utišil, když roztáhnul ruce jako dirigent před orchestrem.

„Nejprve pro ty, kdo náhodou nečetli včerejší Jinotaj by zde měl pan Potter prohlášení pro tisk, pak vám promítneme nějaké fotografie a pak se můžete ptát. Na některé otázky nedostanete odpovědi, protože to spadá do režimu utajení…”

Harry přednesl, z větší části zpaměti Hermionou značně učesanou verzi článku pro Jinotaj.

„Teda, líp se mi to líbilo v tom revolverovým plátku,” ozval se někdo z publika. „Bez těch nehledanejch slov to není to vono…”

Brousek použil k Harryho překvapení věšteckou kouli, podobnou té, kterou používala Sibyla Trelawneyová, jako diaprojektor, kterým promítal fotografie, udělané bystrozory. Tiché, jen málo se pohybující fotografie měly svou vlastní 'sílu'.

První fotografie ukazovala Voldemortovu věž z vnějšku. Bylo vidět otvory, které do zdí vyrazily výbuchy Domobomb. Další záběry ukázaly staré zdivo původní věže a schodiště po jejím vnitřním obvodu. Kruh s kamenů, uprostřed kterého leží drak vytesaný z černého kamene. Záběr na rozsekanou mrtvolu Voldemortova hada Nagini. Záběr na spálené nemrtvé. Záběr na mrtvého Draca Malfoye. Záběr někdo z bystrozorů naaranžoval tak, aby bylo dobře vidět Znamení Zla vypálené na jeho předloktí.

Narcissa Malfoyová v hledišti podrážděně vykřikla.

Pohled na louži krve, rozcamrané po zádech dračí sochy. Pak náhle skok a záběr ukazoval Jakuba Vandrovce, jak zatlouká kůl do Voldemortova srdce a Harry přitom drží tělo za ramena. Pohled na uťatou hlavu, ukazuje i do čela zatlučené hřebíky. Harry si nevšimnul, že bystrozorové dělali fotografie už od počátku, kdy k Vandrovcovi na dvorek dorazili. Pohled vyvolal jisté pobouření v sále. Záběr Vandrovce vytahujícího pistoli, ale kupodivu chyběl záběr na čtveřici polských bystrozorů. Pohled na to, jak Harry s Jakubem polévají Voldemortovo tělo svěcenou vodou. Pohled na seřazenou popravčí četu. Je vidět i pana Amose Diggoryho a pana Artura Weasleyho. Pak zášleh plamenometu. Na dalším záběru je salva ze všech střelných zbraní do kusu černého hadru, v nějž se proměnila Voldemortova duše a který přidržovaly dvě dobře viditelné šipky z kuše u zdi. Fotografie Jakuba Vandrovce roztloukajícího spálené zbytky Voldemortovy mršiny. Záběr na olověnou urnu, ve které skončily jeho ostatky. Záběr ukazoval ďábla Asmodea obklopeného oblakem dýmu. Poslední záběr pak ukazoval oba ministry kouzel u stolu v družném rozhovoru.

„Ten pán, to je pan Biederman, polský ministr kouzel," ukázal Brousek na fotografii.

„Teď je čas na otázky," dodal ještě.

Strhla se hotová bouře. Za pravost fotografií se zaručil jeden z bystrozorů.

„Rita Holoubková, Denní věštec. Kolik jste zabil lidí, pane Pottere?!" zvedla se a vypálila očekávanou první salvu Holoubková.

„Pokud vím jistě, tak osm," odpověděl jí Harry, který byl na tohle připraven. „Pro zjednodušení budeme vlkodlaky považovat rovněž za lidi. Začalo to tedy Fenrirem Šedohřbetem a Bellatrix Lestrangeovou. Dva. Při prvním obléhání Doupěte vlkodlaky nevím, jestli jsem někoho zasáhnul, možná ano, možná ne. Při druhém obléhání Doupěte Smrtijedy vím s jistotou o jednom, zemřelo jich tam jednadvacet, kolik je můj přesný podíl nevím. Tři. Dál pět smrtijedských strážných u Voldmeortovy věže. Osm. Dalších pět strážných jsme postříleli společně, nevím, kolik jsem trefil já a kolik mí přátelé. Uvnitř věže jsme společně zastřelili Severuse Snapea, těžko říci, jestli si ho mohu zařadit do své vlastní statistiky. Petra Pettigrewa jsem očaroval kletbou Imperius a podle stavu mrtvoly se domnívám, že ho zabil Voldemort osobně. Draca Malfoye zabil Voldemort, aby měl krev na kouzlo. Samotného lorda Voldemorta zabíjelo jedenáct lidí a hlavní slovo měl Jakub Vandrovec. Ačkoli bych si ho rád připsal jako svého, nebylo by to tak docela spravedlivé…"

Holoubková se zatvářila šokovaně.

„Amanda Lonkrustová, Týdeník čarodějek. Je pravda, že vás k věži Toho-Jehož-Nejmenujeme dovedlo kouzlo 'Volání milovaného!'?" ptala se naondulovaná novinářka s vypočítavým výrazem v obličeji.

„Ano," odpověděl Harry bez zbytečných podrobností.

„Jaký je váš vztah ke Guinevře Weasleyové?" chtěla ještě vědět.

„Milenecký," odpověděla jí Ginny s útočným výrazem v obličeji.

„Jaké jsou vaše plány do budoucna?" chtěla vědět Holoubková.

„Vrátím se do Bradavic, pokusím se udělat co nejlépe OVCE a pokusím se přihlásit do bystrozorských kurzů…"

„Domníváte se, že se stanete bystrozorem?!" Rita hrála uražený šok dobře.

„To uvidíme… Pokud si dobře pamatuji, předvídání budoucnosti je jedno z nejméně spolehlivých odvětví magie."

„Já nemyslím…" začala Holoubková, ale Hermiona ji nenechala domluvit.

„To my tady všichni víme, ale přeci jen byste to nemusela tak veřejně přiznávat…"

Krátký smích ze sálu ocenil Hermioninu hbitost. Tvrdý výraz v očích Holoubkové dával znát, že to nebude zadarmo.

„Lenka Láskorádová, Jinotaj. Harry, myslíš, že teď bude od Smrtijedů pokoj?"

„Pokud je mi známo, nebyli všichni pochytáni nebo zneškodněni. Takže ne hned, Lenko," odpověděl Harry.

„Chtěl byste snad těm nezadrženým něco vzkázat?" zeptala se ironicky Holoubková.

„Ano, že mají tři roky…"

„Nechápu…"

„Jak nečekané… Chci tím říci, že mají tři roky k tomu, aby se vzdali. Rok, co budu v Bradavicích, dva roky, pokud mě vezmou na bystrozorské kurzy. A potom se jejich stíhání hodlám věnovat OSOBNĚ!" poslední slovo řekl tvrdě a těžce, jako když dopadne žulový náhrobní kámen.

Pár novinářů sebou při tom škublo. Fajn, řekl si Harry, tenhle Hlas uspěl…

Pak přišlo nečekané překvapení…

„Narcissa Malfoyová, Společenský věstník. Vy tedy tvrdíte, že mého syna zabil Pán Zla osobně?!"

„To jsem ochoten odpřísáhnout i pod Veritasérem před Starostolcem. Vybral si své spojence špatně…"

Narcissa Malfoyová náhle stála před stolem, za kterým seděli všichni čtyři i ministr kouzel Brousek. Mávla rukou, na které zachřestil podivný náramek, který se zelenkavě rozzářil. Harry pocítil, že nedokáže hnout ani prstem a myšlenky se mu zpomalují. Měl pocit, jako by každá ruka vážila snad tunu. Koutkem oka zahlédl, že i Williamson u dveří je paralyzovaný. Tohle bylo zatraceně mocné kouzlo a sem se vůbec nemělo dostat…

„Za smrt mého syna můžeš ty, ty proklatý míšenče!" zasyčela Malfoyová a vytáhla z kabelky zahnutou dýku, která se do tak mrňavé kabelky vůbec neměla vejít.

„I Voldmort sám byl míšenec, stejně tak Severus Snape. A Harry Potter. Ti nejmocnější a nejschopnější, v dobrém i ve zlém…" navzdory nebezpečí se Hermiona dokázala pohrdavě ušklíbnout a poučovat. „Říká se tomu heterozní efekt, kdy kříženci vzdálenějších linií mohou být mnohem silnější a životaschopnější, než rodiče. Dost z vás 'čistokrevných' jste degeneráti kvůli imbrední depresi, když si berete vlastní pokrevní bratrance," štěkla ještě.

Narcissa Malfoyová byla zaražená a trochu se zpomalila. Harry pocítil, že čirou silou své vůle možná dokáže prorazit její mentální blokádu a začít rozhýbávat pravou ruku. Prsty se mu začaly pomalu a nenápadně svírat okolo pažby Vikinga.

„Nechápu, proč taháte kudlu," prohlásil trochu ztěžka a namířil pistoli Narcisse na hlavu. „Když se tady bude střílet!" Dodal a dvakrát stisknul spoušť.

Výstřely Malfoyovou odhodily od stolu na podlahu pódia. Dírky vepředu, kterými oba projektily pronikly do její hlavy nebyly velké, to se ale nedalo říci o velké společné díře vzadu, kterou vytékal mozek promíšený krví na podlahu. Její lebka se po zásazích zblízka úplně zhroutila. Harry pocítil okamžitou úlevu, jeho končetiny přestaly vážit tunu. S pistolí v ruce se vztyčil a obhlížel zkoprnělé novináře.

„Ještě někdo má nějaké otázky?!" zeptal se s ironickým podtónem ministr Brousek.

Chvíli nebyl nikdo z novinářů mocen slova. Pak se zvedl pomenší pán ze druhé řady.

„Christopher Norton, černá kronika Denního věštce. Můžete nám nějak dokázat, že jste skutečně Harry James Potter a ne podvodník, který si jen přivlastnil jeho tvář?!"

„Ano, mohu," Harry položil pistoli tak, že jen úplnou náhodou mířila na Ritu Holoubkovou, jako by říkal, 'ještě chvíli blafej a podíváš se do hlavně zepředu!'. „Fawkesi, prosím!" pozvedl pravou ruku do sokolnické polohy.

Brumbálův fénix vzlétl s plamenným zášlehem zpoza zástěny a přistál mu na předloktí, lehce ho štípnul od nosu, co že si to jako dovoluje a potom začal se svým nádherným zpěvem. Vypadalo to trochu absurdně po tom všem, co tu dnes novináři viděli, ale bylo to jakési zakončení konference. Aspoň pro většinu účastníků…

„Chyťte ho!" vykřikl náhle Brousek a rozbil tak kouzlo chvíle.

Obtloustlý fotograf doprovázející Ritu Holoubkovou se pokoušel dostat ke dveřím, které ale blokoval Williamson s pistolí v levé a hůlkou v pravé ruce. Ještě jedna novinářka se nenápadně pokoušela odsunout ke dveřím, ale tu dostihnul Dawlish, který vyběhl zpoza zástěny.

Oba dovlekli na pódium, kde jim vyhrnuli rukávy nad lokty a ukázali všem shromážděným novinářům vypálená Znamení Zla. Na Znamení Zla v láhvi s lihem si nikdo ani nevzpomněl, stejně nebylo zapotřebí.

„Myslím, že noviny budou mít teď pár pěkně tučných sólokaprů!" rozloučil se se zástupci tisku ministr.

Zpět na obsah

Kapitola 16: Kapitola 16) Kamenný drak

Kapitola 16) Kamenný drak

„Pane Pottere, teď mi prosím odevzdejte pistoli!” požádal Harryho ministr.

Když ji Harry vybil a rukojetí napřed mu jí podal, čekal, že ho bude chtít zatknout nebo něco podobného.

„Takže Narcissu Malfoyovou máme vyřízenou…” konstatoval Dawlish. „Pěkně veřejně, aby si nikdo nemohl stěžovat. V procesu před Starostolcem by ji dobrý právník obhájil, ale žádný právník ještě nedokázal zrušit smrt. Pane Pottere, doufejme, že příště zabíjení nebude nutné. Bylo to dostatečně instruktivní, aby se ti rozumnější ze Smrtijedů pokusili vyjednat si mírnější potrestání…”

Harry pochopil, že tohle je vyšší třída hry, než si myslel, že se hraje. Byl sice zvědavý, jaké články o tomhle extempore vyjdou, ale zatčením Ritino fotografa a té druhé novinářky se ‘hlídací pes demokracie‘ změnil v neškodného bezzubého podvraťáka.

Pokud tohle Brouek ustojí, a že nejspíš ano, má ministerské křeslo zajištěné asi nadosmrti. Harrymu to moc nevadilo, neplánoval stát se ministrem kouzel a Sibylina věštba, která mu tohle slibovala, mu byla dost k smíchu.

„Pane Pottere, asi vás budu muset nechat do kurzů přijmout i s přáteli,” slíbil už podruhé ministr. „Radši budu držet ‘vodítko‘ od vašich obojků sám, než bych něco riskoval a nechal vás jednat na vlastní pěst…”

Po pravdě řečeno to Harry považoval za problém až do daleké budoucnosti. Všichni, o nichž věděl, že by po něm mohli chtít jít, byli už po smrti. Jediný drobný zbytkový problém je Dracova milenka Pansy Parkinsonová a ty gorily Crabbe a Goyle. Ale ti bez zajištění Malfoyovo mozku nebudou moc nebezpeční…

Nebyl si jistý, jak ho budou vnímat spolužáci ve škole, ale myslel si, že když se může spolehnout na Ginny, na dalším snad až tak drasticky nezáleží…

„Takže užijte si všichni zbytek prázdnin!” popřál jim Williamson, když je doprovodil ke krbu.

Harry mu podal katalog zbraní od Matěje Vandrovce: „Předejte to panu ministrovi!”

Tonksová i pan Weasley se rozhodli dělat doprovod do domu Blackových. Tam se ale rozloučili a Tonksová se vrátila na Ministerstvo, pan Weasley do Doupěte.

Pak se ohlásili Letaxem i Fred s Georgem z Kratochvilných Kejklů a vzápětí krbem i dorazili.

„Přišly ty uspávací pistole…” prohlásil Fred. „Je to Dist-Inject pětapadesátka, kalibr jedenáct. Má to ale vadu, píšou v návodu, že účinný dostřel je jen od pěti do dvaceti metrů. Nejlepší zásah je do hýždě, tedy do zadku, Rone. Antidotum by se mělo dávat nejlépe do žíly. A je to jen jednoranné. Šipky se pohánějí bombičkami plněnými kysličníkem uhličitým.”

Ukázal zbraně, které byly mnohem větší, než jejich Vikingy. Do ledvinky na pistoli se rozhodně nevešly.

„Tohle je citlivější, než ty ruské bouchačky, nesmí se moc narazit, spadnout a vůbec…“ vysvětloval Fred.

„Fajn, dokdy to budete potřebovat zaplatit?” zeptal se Harry.

„Neštvi, Harry!” usadil ho George. „Vyděláváme dost a podle novin už patříš do rodiny…” hodil mu několik výtisků novin. „Ginny, tys nemohla mlčet, co?!"

„Harry mi řekl, ať mluvím podle vlastního uvážení!" hájila se Ginny.

„Harry, Harry…" George se na něj podíval jako na exota. „Ty až dostaneš rozum, to si pohovíš… Jo, nešlo to s tou Malfoyovou udělat nějak jinak?!"

„Tohle si nemohli nechat ujít,” ušklíbnul se Fred. „Zastřelit Smrtijedku před shromážděnými novináři na tiskové konferenci Ministerstva, to je opravdu výkon! Noviny nevědí, jak s tím naložit, Brousek je nejspíš dost vyděsil, když tě tak veřejně nechal jít.”

„Měl jsem se snad nechat zabít?!” zeptal se Harry.

„Podle Holoubkový určitě…” Fred mu ukázal článek. „Se skřípěním všech zubů uznali, že máš právo na sebeobranu a přetiskli Hermionino tiskové vyjádření. To tvoje ve včerejším Jinotaji bylo ale lepší…”

„Jinotaj je taky jediný, kdo tě podporuje…” dodal George chmurně. „Ti ostatní nanejvýš neradi přiznají, že v této tvrdé době jsou asi tvrdé prostředky na místě. Stejně ale píší, že ses měl pokusit jí zastavit nějak, aby to přežila. Tady píší, že jsi 'chladný katan', 'nelítostný zabiják', 'dobrý nástupce Macnaira' a pár dalších rostomilých popisů. Taky 'nafoukaný vrahoun', to podle 'Týdeníku čarodějek'.”

„Byl jsem rád, že v té paralýze uzvednu pistoli!” dožraně se utrhl Harry. „Na žádný kouzlo se nezmohli ani bystrozorové, kteří byli na tiskovce jako ochranka. Kdyby jí Hermiona nevyvedla z míry a nezdržela, tak už jsem asi tuhej.”

„To nám vysvětlovat nemusíš!” pokoušel se ho uklidnit Fred. „Výhoda těchhle uspávacích pistolí je, že střílejí tiše. Měli byste si někde, třeba u Doupěte vyzkoušet, jak fungují. Počítám, že teď tam budou novináři o poznání opatrnější. Jo a dejte vědět, kdy půjdete na toho draka. My pudem taky.”

„Co nejdřív, napřed si musím tu vzpomínku na cestu v klidu prohlédnout v Myslánce u McGonagallové, aby se dal připravit seznam orientačních bodů na trase. Maskovací kouzlo by nám nemuselo dovolit to najít…”

„A jak se tam chceš dopravit?” Hermiona narazila na drobný problém.

Při Přemisťování o nich bude Ministerstvo vědět, při použití Záchranného autobusu budou svědkové, kteří by je viděli tam, kde by být raději neměli… V normálním autobuse nebo vlaku bude jejich skupina vzbuzovat nežádoucí pozornost. Na košťatech tam nedoletí, to si jich dřív někdo všimne.

Harry soudil, že nejbezpečnější by bylo jet obyčejným autobusem, vzít s sebou košťata zakrytá zastíracím kouzlem a pak na kus cesty skupinu rozdělit.

„Hermiono, asi nejjednodušší bude dojet tam mudlovským autobusem. Vezmeme si s sebou košťata, jen je musíme zakrýt zastíracím kouzlem a pak se rozdělíme. Já a Ginny poletíme na košťatech, ty a Ron asi pěšky,” začal Harry líčit svou představu.

„A co my dva s Georgem?” ozval se Fred. „Ty si vždycky vyžereš všechnu srandu a to není fér!”

„Vy přece budete prodávat v Kejklích?!” ozval se Ron.

„Když ty si budeš hrát na Usranýho Alládina*?” ušklíbnul se George. „My máme taky košťata a mohli bysme dělat vzdušné jištění.”

(* pozn. autora - Ussáma bin Ládin)

„Pro vás nemáme radiopojítka,” odpověděl Harry.

„Máme vlastní,” ujistil ho Fred a vyndal dvoje z kapsy. „Budete brát i jiné, než uspávací pistole?” chtěl ještě vědět.

„Raději ne,” rozhodl Harry po chvíli přemýšlení. „Nechci žádného bystrozora nějakou stupidní náhodou zabít, jen chci mít jistotu, že ten drak nebude oživený.”

„Frede?” otočil se náhle George k bratrovi. „Ukážem jim to?"

Když Fred kývnul, vytáhnul George z kapsy asi stopu dlouhý plátěný sáček, smotaný, aby se vešel do kapsy. Když ho rozmotal, strčil do něj ruku nejprve po loket, pak až po rameno a vypadalo to, jako když šmátrá hodně daleko. Pak odtamtud vytáhnul koště.

„Je to stejný trik, díky kterému mohla Malfoyová pronést to kouzlo i tu dýku na ministerstvo," vysvětlil. „V tomhle vezmem všechny problematické věci, jako ten tvuj Tritol a pár Domobomb. Máme zatím jen první prototyp, další se nějak nepovedl. Věci se do něj sice dají dát, ale nejde je vyndat. Ale tenhle funguje obousměrně, tak ho můžeme použít."

„Výborný nápad," ocenila to Hermiona.

„Ještě musím dokoupit dvanáctivoltovou autobaterii a tak padesát metrů drátu dvojlinky,“ konstatoval Harry. „Pak ještě sklenářský diamant a přísavku na sklo.“

Fred se uchechtl a požadované vytáhnul ze svého ‘kouzelného pytle‘.

„My s Georgem už pár mudlovskejch detektivek viděli…“

„Co myslíte, mohu využít Fawkese pro zasílání zpráv?" napadlo ještě Harryho. Dopis Lence odnesla Hedvika, které ho ale podala Ginny.

„To se neptej nás, ale Fawkese," doporučila mu Hermiona. „Jestli to dobře chápu, je dost inteligentní, aby s tebou byl jen ze své svobodné vůle a pomáhal ti taky ze svobodného rozhodnutí."

„Dobře," řekl Harry a zapálil svíčku. „Fawkesi!" řekl pak do plamene.

Fénix se objevil skoro vzápětí a se zpěvem obkroužil místnost. Pak usedl Harrymu na nabídnuté předloktí.

„Fawkesi, můžeš předat vzkaz profesorce McGonagallové?" zeptal se fénixe.

Pták přikývnul a zatrylkoval.

Harry hrábnul pro papír a pero:

Drahá paní profesorko McGonagallová,

asi jste už četla o věcech, které doprovázely Voldemortovo zničení a taky tiskovou konferenci. Měl bych k vám prosbu: Potřeboval bych využít Myslánku, kterou měl profesor Brumbál. Předpokládám, že po jeho smrti přešla do vašeho držení.

Potřebuji ze své paměti 'vydolovat' údaje, které tam asi jsou, ale nedokážu si je vybavit…

S pozdravem Harry Potter

Fawkes mu nahlížel přes rameno, jako kdyby sám četl a schvaloval text. Pak vzal dopis do zobáku a s plamenným zášlehem zmizel v krbu.

Krátura se přikolébal s tácem chlebíčků, položil ho s nepříjemně podlézavým úsměvem na stůl a odešel.

Hermiona udělala s několika namátkové vybranými kousky jídla testy na jedy, ale nic neobjevila.

„Asi tě konečně akceptoval za svého pána," řekla trochu pochybovačně. „Nechceš uvažovat o tom, že bys mu dal svobodu a platil ho za jeho služby?"

Harry jen zamítavě zakroutil hlavou.

Netrvalo to moc dlouho a Fawkes vylétl z krbu a podal Harrymu kus pergamenu. Byl to skutečně dopis od profesorky McGonagallové.

Harry,

doufám, že nepřipravuješ zas něco, co skončí další smrtí! Pár rodičů mi poslalo sovy, že jestli půjdeš do Bradavic, oni pošlou své děti do Kruvalu nebo Krásnohůlek. Tak jsem jim odepsala, že alespoň bude v Británii víc mágů vzdělaných v cizích jazycích a vyzkouší si jinou filozofii vyučování… Beztoho není v Bradavicích dost učitelů a není jisté, jestli se je podaří do 1. září sehnat. Než seženu náhradu, budu muset kromě ředitelování dál učit Přeměňování, snad přemluvím Mundunguse, aby vzal místo Obrany proti černé magii.

Myslánku bych raději vzala rovnou na velitelství Fénixova řádu. Dorazím asi za hodinu a budu chtít slyšet trochu víc informací, než jsi dal novinářům. Teď se už nemůžeš vymlouvat na Albusovo přání, protože Voldemorta i Snapea jsi už zlikvidoval…

Minerva McGonagallová

Harry chvíli koukal na pergamen. Pak vyšel ze dveří.

„KRÁTURO!“ vykřiknul do chodby.

Domácí skřítek se po chvíli přišoural.

„Mistře?!“ tvářil se až odporně podlézavě.

„Kráturo, za necelou hodinu má dorazit profesorka McGonagallová. Připrav pro ni občerstvení, předpokládám, že víš, co má ráda k jídlu. Přines taky nějakou láhev vína, ty bys mohl vědět, kterému by dala přednost. Díky,“ přinutil se ještě říci.

Krátura zase zasalutoval a vykolébal se z pokoje.

Harry skryl všechny zbraně do jedné skříňky a roztáhnul na stůl velký arch čistého papíru na nakreslení mapy. Okolo stolu si pak všichni připravili sklenice a připravili i mapu Británie, kde zakroužkovali Glastonbury.

Chvíli po tom, když Krátura přinesl chlebíčky a víno, dorazila i profesorka McGonagallová.

„Co máš vlastně v plánu, Harry?" zeptala se, když vypila obligátní dávku protilátky proti mnoholičnému lektvaru.

„Chci se ujistit, že toho draka nikdo neoživí," vysvětlil Harry. „Když jsme to začali, tak to taky doděláme. Představa takové moci by mohla být až příliš svůdná…"

„Ministr Brousek není idiot," namítla profesorka. „Četla jsem noviny. Doufám, že u žádné smrti nejsou možné pochybnosti o tom, že ses tomu nemohl vyhnout."

„Samozřejmě paní profesorko," odpověděl Harry. „V každém jednotlivém případě to byl vždy ten mrtvý nebo já nebo někdo z přátel. Nechtěli jsme dát krk lacino…"

„Ještě, než se do toho dáme, přinesla jsem vám čtyřem průkazy studentů Stonewalské měšťanky. Kdyby to někdo kontroloval, až do prvního září v osm ráno tam jste vedení jako studenti," řekla McGonagallová. „Tak a teď se přiznám, že si to všechno, co jste prožili, ráda prohlédnu ve vzpomínce."

Harry odvinul svou vzpomínku na hůlku a přenesl ji do Myslánky. Postupně do ní prošli všichni osobně. Harrymu připadalo zvláštní dívat se sám na sebe, jak směřuje trojici zachránců podle vlákna kouzla. Zakreslil si s Hermionou trasu a pár orientačních bodů na menší kus papíru, aby ho pak v klidu překreslili na velký plán i s naplánováním zastávek a úkrytů před případnými bystrozorskými hlídkami.

Když profesorka McGonagallová ve vzpomínce uviděla odstřel první dvojice strážných, zasykla:

„Tohle snad nutné nebylo… To by šlo vyřídit kouzlem…"

„A prozradit naší přítomnost tady?!" ohradil se Harry. „Potřebovali jsme prozrazení pozdržet až do poslední chvíle…"

Při výbuších Domobomb se na Harryho podívala s tázavým výrazem ve tváři, který raději nekomentoval.

Rozhovor s lamií profesorku zaujal, bylo ale vidět, že díky neschopnosti hadího jazyka z toho nemá všechny údaje. Očarování Pettigrewa se jí příliš nelíbilo, ale nekomentovala ho.

Zastřelení Severuse Snapea vyvolalo otázku: „Jak mohl vědět, že jsi to ty, Harry?"

„Nejspíš díky Nitrozpytu," odhadl.

Pohled na Ginny připoutanou k soše draka vyvolal nepříjemný pocit a to i navzdory faktu, že všichni teď už věděli o záměně.

Když bylo zřejmé, že zranění způsobená střelbou se Voldemortovi hojí doslova před očima, McGonagallové to nejspíš nedalo, aby si nepomyslela, jestli bylo použití střelby adekvátní.

Průchod 'Zrcadlem krve' do kruhu v severovýchodním Polsku nebylo příjemné prožít ani ve vzpomínce. Teď mohli vidět, jak za nimi s nevelkým odstupem trochu slepě prochází nemrtvý, bývalý Petr Pettigrew. Klopýtací kletbu použitou na Jakuba Vandrovce za dobrý nápad nepovažoval nikdo. Jízda pancéřovou Čajkou s Voldemortem v kufru byla už z té 'příjemnější' části.

Na špinavém Vandrovcově dvorku vzpomínku opustili ve stejnou chvíli, kdy zbytek Voldemortovy duše opouštěl zdevastovanou mrtvolu.

„Máte, co potřebujete?!" zeptala se profesorka. Když odpověď byla kladná, rozloučila se: „Uvidíme se prvního září, doufám. Ten poukaz bude desátého srpna v osm ráno působit jako Přenášedlo na Théru," připomněla ještě.

*

„Kdy vyrazíme?" zeptal se Fred, když zelené plameny Letaxu v krbu uhasly.

„Hodilo by se pozítří," odtušil Harry. „Zítra ráno zaskočíme do Doupěte uklidnit vaši matku, jestli se to podaří a vyzkoušet ty uspávací pistole. Kolik do nich máme šipek?"

„Jen dvacet," odpověděl George. „Naštěstí je lze použít opakovaně, když se nezničí."

*

„Harry, to jste tedy zvorali," řekla paní Weasleyová trochu sklesle. „Novináři sice zmizeli, ale chodí sem každou chvíli nějaký Hulák."

„Lituji, paní Weasleyová," odpověděl jí Harry. „Dělali jsme, co se dalo."

„A dalo se toho až až," ušklíbla se Molly. „Artur říká, že Brousek to chce využít jako argument pro zavedení pistolí pro bystrozory, ale to asi neprojde, jestli se Starostolec postaví na zadní… Aspoň že jste všichni naživu a Ginny je tu taky a v pořádku."

Harry si sice při nejlepší vůli nebyl jistý, jestli je Ginny v pořádku po duševní stránce, ale doufal, že v Řecku bude dost klidu, aby se vzpamatovala úplně.

Nenaplnila se tak jedna obava, jestli nebude kvůli vyjádření své dcery pro tisk její matka křičet jako obvykle. Jen po příchodu do Doupěte ji odvedla do pokoje nahoru, odkud se po chvíli obě vrátily a kupodivu se žádný řev neozýval.

*

V údolí pod vrškem, který Weasleyovým patřil, si vyzkoušeli, jak se s uspávacími šipkami střílí. Obětovali dvě, které plnili vodou a zkoušeli, jak se vstřikuje při zásahu do terče. Při tečných zásazích měla šipka tendenci vypadnout, bude tedy vždy nutné snažit se o co nejkolmější zásah…

Střílet s uspávací pistolí se učili všichni, nakonec se dohodli, že jednu bude mít Hermiona, která kupodivu střílela lépe, než Ron, druhou Harry. Jednak se trefoval trochu lépe, než Ginny, jednak věc plánoval.

Zakreslená mapa umožňovala dojít za denního světla až blízko k věži. Pak se rozhodli počkat na tmu a využít výhodu, kterou jim poskytovaly noktovizory.

*

Lístky na autobus z Londýna do Glastonbury sice nebyly problémem, jen se tam nedalo dojet jindy, než poměrně brzy ráno. Spojení přeci jen počítalo hlavně s turisty…

Nakonec si přeci jen prohlédli zříceniny, ale nikde neměl Harry ten podivný pocit přítomnosti magie, který v kamenném kruhu uvnitř věže byl dost silný. Údajný hrob krále Artuše byl prostě starým hrobem…

Tři hodiny před soumrakem už bylo skoro vylidněno, přinejmenším počet turistů se velmi výrazně snížil. Nenápadně se odsunuli dál od eventuálních zvědavých očí.

Šli stejnou trasou, jako při osvobozování Ginny, k nasednutí na košťata potřebovali tmu a soukromí.

Konečně se dostali tam, odkud by věž mělo být vidět, dokonce objevili už budovu statku, ale věž nikde. Až na třetí pokus při co nejpřesnějším směrování zahlédli konečně věž. Bystrozory nikde neviděli, ale ani to neočekávali. Chvíli se opatrně rozhlíželi a pátrali po tetelení vzduchu nebo po nepřirozených stínech.

Nic neobjevili, ale byli si celkem jistí, že nějaká hlídka tu být musí. Nevěděli, jestli bystrozorové už vědí o jejich přítomnosti. Neodvážili se na sebe jakkoli upozornit, takže studenou večeři snědli v tichosti jen se šeptanými poznámkami. Konečně se setmělo.

Tři noktovizory, které opatřili Fred s Georgem byly vybavené, aby kombinovaly zesílení zbytkového světla s hledáním infračerveného záření, které v nějaké intenzitě vyzařuje každý savec nebo pták.

Připravili si košťata a uspávací pistole. Polovinu trhaviny a rozbušek dostal Ron. Měl se v případě Harryho neúspěchu pokusit o aktivaci tritolu kouzlem: ‘Explosio!‘, případně se pokusit aktivovat trhavinu Domobombou, kterých vzali Fred s Georgem osm.

Konečně objevili zastřenou postavu u jedné díry po Domobombě a ve vzduchu dvě košťata se vzdušnou patrolou.

„My od vás ty letecké hlídky odlákáme,“ slíbil Fred. S Georgem nasedli na vlastní košťata a zastření vylétli. Fred s noktovizorem je navigoval a jednoho z bystrozorů vyřadil kletbou: „Coloclyster!*“

(* Klystýr tlustého střeva)

Ten náhle zjistil, že má opravdu velké problémy udržet se na koštěti a myslet na cokoli jiného, než na záchod a zmizel pryč. Druhý byl rozzuřený, ale proti Fredovi s Georgem neměl sám šanci. Ti ho chytli a odvlekli vzduchem pryč.

Ron s Hermionou vyrazili k otvoru po Domobombě, kterým prošli před několika dny. Harry a Ginny nasedli na košťata a dolétli ke skleněné střeše. Harry měl u sebe ‘kouzelný pytel‘, když našli vhodnou desku, pod kterou bylo slabě vidět sochu draka.

Hermiona strefila bystrozora, když Ron ze strany odvedl jeho pozornost šelestěním. Omámeného muže dali do stabilizované polohy, aby se eventuálně nezalknul vlastními zvratky.

Proplazili se otvorem potmě, Hermiona kontrolovala místnost noktovizorem. Když nikoho nenašli, ani nevytušila žádnou stopu po čarodějné pasti, šli dál.

Harry s Ginny zatím přistáli na popraskaném skleněném stropě. Pro jistotu z košťat neslezli. Sklo si přidrželi přísavkami. Harry pak obkroužil v popraskané skleněné desce diamantem kruh o dost velkém průměru, aby jím mohli prolétnout na koštěti. Trhli společně sklem a vyříznutý kus položili opodál na nepopraskanou desku. Pak se opatrně a pomalu protáhli dírou a zůstali těsně pod stropem. Když tu byli posledně, nebyly tu k nalezení hledací lasery, jaké ukazují v mudlovských detektivkách, ale nedalo se říci s jistotou, že tu skutečně nejsou, třeba nově instalované. Noktovizor neukázal nikoho kromě malých stínů, které byly nejspíš myši. Některá sice mohla být zvěromágem, ale je to nepříliš oblíbená podoba, jeden je v ní poněkud bezbranný…

Opatrně v kruzích sestoupili až k soše. Tam se Harry rozhodl zariskovat…

„Lumos!“ přikázal a posvítil si na sochu hůlkou.

Na hlavě sochy bylo upevněno něco podobného plastelíně, ze které vyčuhovalo několik drátů od rozbušek. Byl to ale jiný typ trhaviny, než jejich tritol a jiné rozbušky…

Harry se začal nepříčetně chechtat.

„No, mě to tak legrační nepřipadá,“ ozval se shora ministr Brousek. „Vidím, že nám asi nějak nedůvěřujete… Copak máte s sebou? U pana Weasleyho jsme našli půldruhého kila Tritolu… Uspali nám jednoho strážného, ale už se skoro probral po injekci antidota.“

„Já tu mám taky půldruhého kila a věci k odpálení,“ odpověděl Harry.

„Řekl bych, že mých šest kilo plastikovky C-čtyři bude účinnější, než vaše tři kila Tritolu,“ odpověděl mu ministr. „Pojďte laskavě sem nahoru. I když, jestli chcete, pan Weasley vám přinese svůj díl trhaviny a můžete si udělat bumbác s námi.“

„Díky, pane ministře!“

„Lumos!“ slyšeli Ronův hlas. Postava osvícená hůlkou sestoupila dolů po schodech.

„Čekali nás, Harry!“ zašeptal, když došel k nim. „Teď pořád tvrdí, že to je jen cvičení… Tady máš tu výbušninu.“

Harry Tritol rozmístil po krku kousek za ohybem dolní čelisti. Napíchal do něj rozbušky, připojil je postupně paralelně na drát a začal odvíjet drát směrem ke schodům. Všichni tři vyšli nahoru.

„I slečna Weasleyová,“ přivítal je Brousek. „Jak okouzlující. Jestli jsme už všichni, mohli bychom to odpálit.“

„Ještě jsme tu my!“ zařvali od stropu Fred s Georgem a vrhli se na košťatech dolů. Když přikládali své Domobomby k drakovi, uviděli všechnu tu trhavinu…

„On to chtěl taky zničit?!“ Fred zněl skoro zklamaně.

„Doufám, že bystrozora jste žádného vážně nezranili nebo nedej Bůh nezabili?!“ ozval se ministr.

„Ne, jeden se vyto… z podoby, druhý vyspává nedaleko.“

„Stáli jste mě padesát galeonů!“ zavrčel Dawlish.

„On se se mnou vsadil, že se sem nedostanete. Kdybyste nedorazili, odpálili bychom to po rozednění. Takhle se aspoň dostaneme dřív do postele,“ konstatoval Williamson se smíchem.

„Takže, jestli chcete, dopřeju vám tu čest to odpálit osobně,“ nabídnul Brousek.

„Díky pane ministře!“ odpověděl Harry. „Sice je nás víc, než těch mušketýrů, ale jeden za všechny…“ řekl a položil ruku na Brouskův důlní rozněcovač.

„A všichni za jednoho!“ dodala Hermiona a dala přednost Ginny, aby jich všech šest postupně položilo svou ruku na Harryho.

„Takže tři – dva – jedna – nula!“ řekl Harry a stiskl tačítko.

BUUUUUUUUM!!!!!

Tlaková vlna exploze rozmlátila sklo a odhodila je všechny stranou.

„Padlí nebo zranění?!“ zeptal se Williamson.

„V pořádku!“ ozval se ministr. Postupně se tak ozvali všichni.

Došli mezi a po střepech až k okraji staré věže. Ve světle bateriového reflektoru viděli, že dračí hlava je zdemolovaná a krk přeražený.

„Tohohle už nikdo nepoužije,“ konstatoval ministr. „Kdyby měl nějaký Smrtijed ještě jiného, snad půjde sestřelit Amramem nebo Sidewinderem. Ministerský předseda mudlů mi slíbil, že v případě nutnosti zajistí, aby nějací čarodějové mohli navigovat pár pilotů Harrierů k sestřelu.“

Pak se na chvíli odmlčel.

„DOUFÁM, že TEĎ už mi aspoň trochu věříte!“ štěknul ještě na Harryho.

Když ten kývnul, dodal: „Teď už si snad ten zbytek prázdnin užijete, jak jsem vám radil…“

Zpět na obsah

Kapitola 17: Kapitola 17) Právníci a faráři

Kapitola 17) Právníci a faráři

Když jim bystrozorové zabavili obě uspávací pistole, Harry si pomyslel, že s bratry Weasleyovými dělají sponzory pro dozbrojení Odboru uplatňování kouzelnických zákonů. Ministr nejspíš četl jeho myšlenky Nitrozpytem, nebo to očekával.

„Pro vaši informaci, pane Pottere,“ oslovil Harryho. „Těch čtyři sta galeonů, které jste utratil za ty pistole a munici, stejně jako těch sedm set galeonů, které na vaši akci dali pánové Fred a George Weasleyové, ta ty jsou ve vašich trezorech a podle záznamů Gringottovic banky nikdy trezory neopustily… Doufám, že rozumíte!“

„To nás nechtějí ani zatknout?!" ptal se nechápavě Fred.

„Vy byste chtěl být zatčen?" odpověděl otázkou Williamson. „Pokud ano, dá se to zařídit. Pokud ne, pokusím se vám to aspoň zčásti vysvětlit. Harry Potter udělal za Ministerstvo poměrně hodně špinavé práce, kterou my bychom asi nemohli provést stejným způsobem, i kdyby se nám tisíckrát chtělo. My jsme vázáni pravidly, která Harry buď nezná, nebo ignoruje. Vyžádal si volnou ruku a teď pan ministr, který mu ji poskytnul, využívá jeho úspěchu jako jeden ze spoluautorů… Kdyby neuspěl, vždycky by pan ministr mohl tvrdit, že Harry jednal na vlastní pěst bez dohody s námi. Jenže uspěl, nenechal se zabít ani Voldemortem, ani některým z jeho spojenců, ani Malfoyovou. Teď bude pan ministr Harryho chtít přijmout k nám. Když něco vyvede, na co nebude mít písemný rozkaz, vždycky bude moci tvrdit, že jednal na vlastní pěst podle svých starých zvyků… Harry se dostal do situace, kdy bude za Ministerstvo 'čistit žumpy' asi až nadosmrti…"

*

Zpět do Londýna se Přemístili k Příčné ulici. Nemělo smysl se pokoušet o utajení, když o nich bystrozorové stejně věděli. Ti na hlídce za Děravým kotlem se trochu ušklíbli, když se tam šestice přemístila, ale neřekli nic a otevřeli jim průchod na Příčnou. Jejich dobrodružství i s dodatky k němu se možná už profláklo…

„Harry, možná bys mohl zajít do té advokátní kanceláře, co mají tu pojistnou smlouvu tvých rodičů," řekl Fred. „Když už budeš patřit do rodiny, možná by nebylo od věci, abys měl pro sebe a Ginny nějaké bydlení, co by nebylo tak děsivé, jako Dům Blackových. Ta kancelář je docela známá, spíš pro trochu bohatší klientelu."

V kanceláři Kratochvilných Kejklů všichni posnídali a když bylo po desáté ráno, vyrazili do advokátní kanceláře Holm & Lindsey na Příčné 7.

Fred s Georgem se věnovali zákazníkům, kteří konečně zas začali jejich krámek navštěvovat v hojnějším počtu.

*

Advokátní kancelář byla strohá, tmavá a viditelně bohatá.

„Pan Potter, konečně jste si udělal na nás čas…" přivítal Harryho tělnatý čaroděj v tmavém hábitu, sedící za masivním psacím stolem z tmavého leštěného dřeva se světlým vykládáním. „Rád vás konečně poznávám… Přiznám se, že jsem ve váš úspěch příliš nevěřil. Já jsem Archibald Lindsey, vedl jsem právní náležitosti vašich rodičů a mohl bych případně vést i vaše… Vzhledem k názoru tisku nelze vyloučit, že byste naše služby mohl brzy docela potřebovat. Naše paušální cena služby za to, že vám budeme k dispozici, je pět galeonů měsíčně. Pak samozřejmě naše taxa za právní zastoupení je dvacet galeonů za hodinu."

Ve všech návštěvnících hrklo, ale věděli, že právní služby jsou zatraceně drahá legrace…

„Zastupujete nějaké Smrtijedy?" zeptal se Harry.

„Nikoho, komu by toto obvinění bylo prokázáno," odpověděl pan Lindsey. „Měli jsme sice několik klientů, kteří byli svými nečestnými konkurenty nařčeni, ale nikdo nebyl vinen…"

To mohlo znamenat mnoho věcí, ale Harry soudil, že se celkem bude moci spokojit s takovým přístupem, že prostě své klienty dokážou dostatečně dobře obhájit.

„Jsme sice drazí, ale dobří. Vaši rodiče tu pro vaše právní zastoupení předplatili, složené peníze jsou dostatečné ještě na tři roky, pokud se nedostanete do právních potíží,“ usmál se tlouštík na Harryho. „Jsme natolik dobří, že většinu lidí odradí od sporu jen naše pověst…“

„A nebojíte se toho, co o vás otisknou v novinách, když mě budete zastupovat?“ nedalo to Harrymu.

„Pane Pottere, novináři jsou hloupí,“ právník mluvil s přesvědčením. „Jeden mudlovský spisovatel* napsal, sice ne o novinářích, ale o lidech, že jsou hloupí. Na to aby něčemu uvěřili, stačí, aby si přáli nebo se obávali, že je to pravda.“

(*Terry Goodkind – První čarodějovo pravidlo)

Chvíli se odmlčel. Pak bez ironického podtónu pokračoval: „Oni si bohužel neuvědomují, že v případě Voldmeortova vítězství by mohli do novin psát jen do prvního kritického článku na jeho adresu. Popravdě je sporné, jestli by dál prosperovala moje vlastní živnost, protože je dost pravděpodobné, že by se choval jako každý despota a bránil rozumné vymahatelnosti práva a spravedlnosti. Nicméně, mohu zajistit pár článků v serioznějších periodicích, než je zrovna Jinotaj. S nimi by bylo možné pozvolna převrátit pohled lidí ovlivněných předchozími články. Je dobré, že všichni, kdo by mohli platit za články na vaše očernění jsou už po smrti. Za rozumné zvýšení paušálu na nezbytnou dobu vám tohle mohu zařídit…“

„Dobře, beru vás jako své právní zastoupení," odpověděl Harry.

Pan Lindsey mu podal listinu s výpisem právních služeb kanceláře a místem pro podpis.

„Neměl bych to podepsat vlastní krví?“ zkusil zažertovat Harry.

„Já nejsem ďábel, já jsem právník. To je o dost HORŠÍ, pane Pottere.“

Právním povstal a zpoza stolu mu podal ruku. Když mu Harry podal svou, pan Lindsey mu ji sevřel pevným stiskem přesně vypočítaným tak, aby působil co možná poctivým dojmem. Takto obvykle podávají ruku ti opravdu dobří podvodníci…

Harry se pro sebe usmál.

„V dopise bylo, že mé rodině jste zajistili i služby životního pojištění, s tím, že pojistku vyplatí vaše kancelář. Nemáte náhodou představu, jestli bych někde získal původní plány domu mých rodičů? Taky bych potřeboval informaci o vhodné stavební firmě se zkušenostmi se stavbou domů pro čaroděje."

„Nemohu vám doporučit žádnou z firem, které naše kancelář právně zastupuje, z toho prostého důvodu, že byste se s nimi jen obtížně soudil, protože byste musel hledat jiné právní zastoupení… Pokud nám to budete ochoten svěřit, pojistka vašich rodičů pro tento účel počítá s dvaceti tisíci galeony. To by mělo dostačovat na stavbu, pokud vám pozemek nadále patří… Jedna celkem solidní firma mi dělala venkovské sídlo,“ řekl právník zamyšleně. „Její zástupce bývá k zastižení u Děravého kotle. Já sice tuhle knajpu obvykle nenavštěvuji, ale pokud byste měl zájem, ve dvanáct hodin půjdu na oběd. Jsem ochoten se pro tak dobrého zákazníka, který nám navíc zajistí jistou reklamu, trochu obětovat a výjimečně poobědvám tam…“

„Dobře,“ kývnul hlavou Harry. „Nemáte náhodou ty originální plány?“

„Jistě,“ usmál se pan Lindsey. „Vteřinku počkejte.“

Chvíli se přehraboval v nějaké skříni ve vedlejší místnosti a pak přinesl balíček několika srolovaných velkých listů papíru.

„Ve skutečnosti byli vaši rodiče poměrně konzervativní a tuhle stavbu by zvládla i mudlovská stavební firma bez problémů…“ vysvětloval právník. „Pan Richards by vám možná mohl navrhnout i nějakou užitečnou úpravu pro vaše specifické využití. Ta obec asi není čistě čarodějská, to jsou dnes již jen Prasinky…“

Harry sbalil plány.

„Takže ve dvanáct dole před vchodem, pane Pottere,“ rozloučil se právník.

„Co myslíte, byl to člověk?“ zeptala se Hermiona.

„Ne, to byl právník!“ vysvětlil jí Ron.

Vrátili se do Kejklů, kde jim Fred s Georgem nechali na chvíli k dispozici stůl. Harry na něj roztáhnul stavební plány. Jediná překvapivá věc na nich byla ta, že sklep měl tři patra, z toho spodní dvě přístupná zřejmě jen utajenými dveřmi. V přízemí byla koupelna, kuchyně, obývací pokoj a také místnost, která měla všechnbo vybavení jak kuchyně, tak koupelny, lektvarová laboratoř. Dalších pět pokojů, označených jako ložnice, bylo v patře. Zřejmě jeho rodiče počítali s větší rodinou, než jen s jedináčkem. Dům neměl odtok do kanalizace, ale do septiku, který byl snad nějak očarovaný.

„Co myslíš, Ginny?“ zeptal se napůl žertem Harry. „S trochou štěstí tam budeme bydlet my dva…“

Ginny si plány s vážnou tváří prohlédla.

„Chybí tam místnosti pro zvířata,“ řekla.

„Ptáci mohou být asi s námi, případně na půdě“ odpověděl Harry. „Pokud by byla nějaká jiná, tak se pro ně udělá nějaký přístěnek…“

Za zády uslyšel vydechnutí. Fred naznačoval ránu pěstí, George škrcení, Ron jen zíral.

„Nějaký problém?!“ zeptal se Harry nevinně.

Ginny se otočila a měla v ruce hůlku, ale Harry ji uchopil tak, aby nemohla kouzlit v nějakém chvilkovém vzteku. Hermiona se dívala, jakoby viděla výbornou grotesku. Pak přistoupila k Ronovi a šťouchla ho do žeber.

„S tímhle se budeš prostě muset smířit Rone, stejně tak bráchové a rodiče,“ řekla klidně. „Ginny zvolila a podle mě volila dobře.“

George se zatvářil, jakoby polykal švába, kouknul na Freda a ten pokýval hlavou.

„Jestli si Ginny bude někdy stěžovat…“ vyhrožovali dvojhlasně.

„Tak si pomůžu sama!“ ujistila je Ginny tvrdě.

*

Pan Lindsey vyšel ven ze dveří přesně ve chvíli, kdy k nim všech šest přišlo. Nejspíš vyčkával, až je uvidí přicházet.

V Děravém kotli na ně někteří návštěvníci hleděli poněkud nevraživě. Harrymu to připadalo jako rozdíl oproti první návštěvě v téhle hospodě, kdy ho tu všichni vítali. Teď ale byl pro mnohé vrahem nebo přinejmenším zabijákem. Něco jako oprávněnost sice ti lidé byli ochotní uznat, ale poněkud jim to bránilo v Harryho jednoznačném přijetí. Jak už tak u lidí chodívá, když 'přijde tvrdý na tvrdý', tak se začnou cukat.

Právník se hrnul k jednomu stolu. Návštěvníci u něj sedící byli zaskočeni, protože jeho obtloustlá postava jim odřízla možnost ústupu.

„Pan Lindsey," uvítal jeden od své sklenice máslového ležáku příchozího.

„Johne, rád tě zase vidím!" přivítal se s ním advokát bodřeji, než by odpovídalo situaci.

Pan Richards neměl kam uniknout a musel si potřást s panem Lindseyem rukou.

„Tohle je pan Potter," představil mu právník trochu zbytečně Harryho. Pokud by ten člověk skutečně neznal Harryho Pottera, asi neměl nikdy v ruce žádné noviny nebo neuměl číst… „Pan Potter získal peníze z pojistky rodičů vázané na úhradu nákladů přestavby jejich domu do obyvatelného stavu. Pokud mě paměť neklame, byl jsem s vaší firmou docela spokojený, když jste pro mne stavěli Lindsey Manor v Bournemouthu."

Chlapík se zatvářil trochu vyděšeně. Harry se mu po pravdě moc nedivil. Právník tak na lidi hrůzám dostatečně neuvyklé opravdu působil. Pak ale zjistil, že důvod je jiný.

„Pane Pottere, naše firma má kancelář na Obrtlé," začal ze sebe sypat nešťastně. „Když tam zjistí, že stavíme pro vás, vypálí nás!"

„Tak jim to neříkejte," poradil mu žoviálně pan Lindsey. „Pan Potter mi asi podepíše plnou moc, takže budete stavět pro firmu 'Holm & Lindsey'. Myslím, že máme pár zákazníků i tam na Obrtlé. Někteří z nich by si určitě dali říci, aby s případnými potížisty vyběhli…"

Tohle pomalu začínalo zavánět mafiánskými praktikami, ale Harry usoudil, že na hrubý pytel hrubá záplata skutečně patří…

„Vždyť je to mnohonásobný vrah!" dostal ještě ze sebe pan Richards.

„Pane Richardsi," oslovil ho právník náhle přímo arkticky ledovým hlasem. „Pan Potter zabil několik lidí v rámci nejnutnější sebeobrany a ani Ministerstvo jeho postup neshledalo závadným. Vzhledem k tomu, že k jedné smrti došlo přímo před očima novinářů a v přítomnosti ministra na tiskové konferenci, co to asi chytrému napovídá?…"

Na nechápavý výraz právník pokračoval: „Přeci, že pan Potter dělá pro nebo udělal pro Ministerstvo špinavou práci a to si ho pak odložilo k pozdějšímu využití…"

Pan Lindsey byl až nepříjemně chytrý právník. Taky se to odráželo jak na jeho cenách, tak na úspěšnosti jeho obhajob.

„Jestli nechcete mít potíže také s naší firmou, tak se snažte vyhovět," doporučil ještě Fred.

„A vy děláte co, vymáháte dluhy?!" zeptal se stavebník znechuceně.

„Ne, my děláme výbuchy všeho druhu," osvětlil mu George. „Kratochvilné Kejkle… A věřte mi, s některými našimi kratochvílemi byste se snad ani nechtěl potkat."

„Dobrá," kapituloval pan Richards. „Marve!" zavolal na velkého muže od vedlejšího stolu. „Pojď sem. Máme novou zakázku."

„Marv Blanks," představil se hromotluk. „Jsem polír u pana Richardse. Teď máme rozdělanou jednu zakázku, ale tu dokončíme asi během týdne. Pak bychom se mohli věnovat vaší."

„V té době budeme asi mimo Británii," odpověděl mu Harry. „Budete se muset obracet na pana Lindseyho."

„Dobře," kývnul pan Blanks. „Po obědě bychom si mohli obhlédnout naše staveniště, ať víme, co bude zapotřebí."

Pan Lindsey mezitím přivolal gestem hostinského.

„Tome, co byste mi dnes doporučil k obědu?"

„Pane Lindsey!" Tom, starý hostinský od Děravého kotle se uklonil ještě víc, než by se klaněl ministru kouzel. „Máme tu 'biftek po alchymisticku', jestli byste chtěl zkusit něco zvláštního, nebo klasický rostbíf."

„Myslím, že dnes nemám na experimenty odvahu Tome," odpověděl právník.

Hostinský ještě vyslechl objednávky od ostatních u stolu.

„Pane Pottere," řekl právník pološeptem, tak aby ostatní pokud možno neslyšeli. „Tenhle oběd zaplatím, ale počítejte prosím s tím, že se objeví na vašem palmárním účtu…"

Harry si vzpomněl na vtip, proč upíři nevysávají právníky? Protože ctí kolegialitu.

Po obědě se Harry s Ronem, Hermionou a Ginny společně s panem Richardsem a Blanksem Přemístili ke Godrikovu dolu. Chvíli po jejich Přemístění se objevil, zdánlivě bezdůvodně, Otec Eilnoth Vingers, který je zastihnul na cestě k rozvalinám Potterovic domu.

„Harry!“ volal, když je spatřil. „Četl jsem denního věštce. Škoda, že muselo umřít tolik lidí, ale jsem šťastný, že jsi zůstal naživu!“

„Vždyť to bylo kolik vražd!“ uklouzlo panu Richardsovi. „Jak to, že vlastně čtete Věštce?!“

„Pane, Církev zabití v sebeobraně nebo v boji nebere za hřích! A ano, jsem čaroděj!“ odporoval mu kněz. Pak se trochu zklidnil. „Vy jste zedníci?“

Když pánové Richards i Blanks přikývli, dodal: „Skočím pro pana Hardgrowea, zdejšího starostu. Bude chtít ukázat plány a předstírat důležitost. Je to sice mudla, ale starosta je dobrý a nedělá nám zbytečné potíže.“

Pan Hardgrow přišel skutečně po chvíli. Neukázali mu samozřejmě tu část plánů, která ukazovala spodní dvě patra sklepa navíc, ale zdálo se, že mu nic nepřipadalo podezřelé. Po chvíli se rozloučil s tím, že na zasedání Obecní Rady bude podporovat schválení stavby a vesnice bude počítat s přítomností dělníků a zedníků firmy ‘Richardsovi stavaři‘.

Pan Blanks prošel zříceniny a poznamenal jen: „Příští tejden uděláme nějaký sondy, abysme zjistili stav sklepů a žumpy. Podle toho, v jakým stavu bude zdivo, se teprv uvidí. Buď ho jen opravíme, nebo strhnem a postavíme znovu. Ty plány vypadaj dobře. Pokud nebudou zdi moc zničené, mohli bysme být do nejhorších bouřek pod střechou. Pokud ne, zakonzervujem to přes zimu a na jaře vypokračujem.“

„Takže se rozloučíme,“ rozhodl pan Richards.

Když se šli oba stavaři Přemístit zpět z Godrikova Dolu, Otec Eilnoth je byl s Harrym a jeho přáteli vyprovodit za protipřemisťovací zábrany. Pak oslovil Harryho a Ginny: „Pojďte se mnou na faru, prosím. Přátelé mohou jít taky, ale mám za to, že bych měl hovořit hlavně s vámi dvěma.“

Harry byl trochu překvapený, ale soudil, že půjde o úmrtí, která jdou na jeho vrub a asi o něco jako církevní zpověď.

Vešli do farní místnosti a tam jim kněz pokynul, aby se oba posadili.

„Mám toho na vás víc…“ Otec Eilnoth vypadal, že neví, jak přesně začít. „Zaprvé se chci zeptat, jestli vy dva spolu už máte něco víc, jak naznačují některé novinové články?“

Harry byl překvapený trochu úzkoprsou morálkou, ale zavrtěl hlavou.

„Zatím ne, Otče Eilnothe,“ odpověděl. „Ale mám za to, že to je hlavně naše věc!“

„No, ne tak docela…“ odporoval kněz. „S tím souvisí má nabídka. Pokud budete mít zájem, mohu vám uspořádat svatební obřad buď tady v kostele, nebo spolupracovat s farním knězem z Vydrníku…“

„Mě by se to víc líbilo tady,“ překvapila Harryho Ginny. „Tam u nás do kostela stejně nechodíme…“

„Dobře,“ kněz vypadal, že se mu ulevilo. „Obřad vám mohu uspořádat až vám oběma bude alespoň osmnáct, aby byl platný i v nemagickém světě. Nebo bych musel mít písemný souhlas vašich rodičů, slečno Weasleyová a tvého zástupce, Harry. Domnívám se ale, že ty ani žádného zástupce mít nebudeš, v nejhorším bych přesvědčil pana Hardgrowea, aby to na čas vzal, snad zůstane starostou.“

Harry si pomyslel, že Otec Eilnoth dělá problémy, kde snad ani nejsou. Na druhou stranu, Církev tu je už skoro dvě tisíciletí, takže nějaké její dílo má svůj smysl…

„Měli mí rodiče svatbu podle církevního nebo občanského obřadu?“ napadlo Harryho.

„Podle církevního,“ ujistil ho kněz. „Jinak bych tě nesouhlasil pokřtít.“

Na chvíli se odmlčel.

„Nevím, jestli budete mít zájem o zpověď, případně o duchovní rozhovor, mohu se vám teď věnovat. Harry, s tebou chci mluvit určitě, nevím, jestli máte zájem i vy slečno Weasleyová.“

K Harryho překvapení si Ginny přála vyzpovídat se a kupodivu v Harryho přítomnosti. Snad jí přítomnost laskavého venkovského faráře dodala odvahu. Vypověděla všechno a Otec Eilnoth byl čím dál víc zděšený. Když skončila, položil jí na čelo ruku.

„Náš Spasitel tě nechal nést těžký kříž, ale neslas ho dobře. Bůh ti tvé případné hříchy určitě odpustí… Přijmi milost rozhřešení! Bůh tě požehnej!“

Pak vyslechl i Harryho. Kupodivu neměl ani moc námitek vůči použití elementála Země.

„Tady záleží na tvých vlastních démonech v duši… Pokud budeš zlý, bude zlý i tvůj golém. Stejně se tomu příště ale raději vyhni! Pokud to půjde… Jsi si skutečně jistý, že všichni ti mrtví, které jsi zabil nebo pomáhal zabít by tě jinak zabili?! Že tě nevedla obyčejná hříšná pomsta?“

„Ano, jsem. Možná jsem se i mstil, ale kdokoli ze zabitých by neváhal zabít mne,“ odpověděl mu Harry.

Otec Eilnoth mu přiložil ruku na čelo.

„Náš Spasitel tě nechal nést těžký kříž, ale neselhals. Bůh ti tvé případné hříchy určitě odpustí… Přijmi milost rozhřešení! Bůh tě požehnej!“

Pak zavolal dovnitř i Rona a Hermionu.

„Skloňte hlavy a přijměte požehnání na vaši cestu,“ řekl. „Kam to vlastně cestujete?“

„Do Řecka, na Théru,“ odpověděla mu Hermiona.

„Tam za knězi nechoďte,“ dodal Otec Eilnoth. „Místní ortodoxní kněží čaroděje nenávidí. Kdoví, možná proto je tam tak málo čarodějů mezi muži…“

S tím se s nimi rozloučil a čtveřice se Přemístila zase do Londýna.

Zpět na obsah

Kapitola 18: Kapitola 18) Mezi Skyllou a Charybdou

Kapitola 18) Mezi Skyllou a Charybdou

V Londýně se nezdrželi, jen zakoupili potápěčskou výbavu pro šnorchlování pro všechny. Trochu potíže byly s Harryho dioptrickými vložkami do potápěčských brýlí, ale sehnali i ty. Po krátké debatě se Harry nechal umluvit a vzal s sebou Vandrovcovu starou waltrovku, protože ‘Náhoda je blbec a nějaký zatracený Smrtijed by mohl být na dovolené zrovna v Řecku a navštívit i Théru‘, takže se rozhodli neriskovat. Fred s Georgem s tímto názorem souhlasili a dokonce Harrymu půjčili svůj ‘kouzelný pytel‘. Od Freda s Georgem se odtransportovali Letaxem do Doupěte Weasleyových. Ke všeobecnému překvapení se rodiče ani moc ‘necukali‘ souhlasit se společně prožitým i zbytkem prázdnin.

*

Nastal 10. srpen ráno. Dohodli se, že raději posnídají až po Přenesení. Zabalili a s celkem lehkými zavazadly se chytili v rozích za dopis od Charybdy Spelenosopulosové. Když Přenášedlo zabralo, pocit škubnutí ve vnitřnostech byl opravdu velmi silný.

*

K sobě přišli na malém plácku nad mořem. Okolo byly vidět tmavé čedičové skály, jen místy osvěžené pichlavými keříky macchie a jiným uschlým rostlinstvem. Bylo dost výrazné horko a okolo bylo slyšet až ohlušující cvrčení cikád. Moře se shora jevilo až kýčovitě modré. Z místa, kam je Přenášedlo dopravilo, bylo vidět, že jde opravdu o zbytky kráteru bývalé sopky. Tu a tam viděli proběhnout štíhlé pruhované ještěrky, připomínající svou rychlostí malé blesky.

Opodál stála postarší prošedivělá čarodějka v dlouhém černém hábitu a s ní čtyři mladší černovlasé dívky v bílých řízách zavázaných přes jedno rameno. Dívky se na Hermionu a Ginny poněkud škaredily.

„Chairéte, buďte šťastni!“ pozdravila jedna z mladých dívek.

„Vy jste od Minervy McGonagallové?“ zeptala se starší čarodějka slušnou angličtinou.

„Ano. Vy jste Charybda Spelenosopulosová?“ zeptala se Hermiona. „Já jsem Hermiona Grangeová, tohle jsou Harry Potter, Guinevra a Ronald Weasleyovi," představila všechny.

„Ne, ředitelka se cítí ještě slabá…“ čarodějka zavrtěla hlavou, jako by nesouhlasila s jakýmkoli projevem slabosti. „Já jsem její zástupkyně, Skylla Ballamotisová. Pojďte prosím se mnou.“

Ron při chůzi potřásal hlavou.

„Copak Rone?“ zeptala se ho Hermiona.

„Nevěděla bys nějaké kouzlo na ty zatracený cikády? Já z nich snad ohluchnu!“

Jedna z mladých černovlásek se rozesmála. Její kamarádky na ní spustily něco rychlou řečtinou a ta jim se smíchem odpovídala. Po chvíli se smály všechny.

„Na cikády si za chvíli zvyknete,“ vysvětlovala dívka, která zřejmě jediná ze čtveřice uměla anglicky. „Po pár dnech vám ani nepřijde, že byste je slyšeli…“

„Díky!“ odsekl Ron.

Ginny ukryla úšklebek v dlani. Hermiona s Harrym se smáli otevřeně.

„Co je paní ředitelce, profesorko Ballamotisová?“ zeptala se Hermiona.

„Před deseti dny se najednou probudila, že prý musí vybít sílu nahromaděnou v našem kamenném kruhu… Tak uspořádala bouřku o čtyři týdny dřív, než měla přijít. Sice nám to doplnilo zásoby vody v cisternách, ale ona se tím kouzlem hrozně vyčerpala,“ odpověděla profesorka. „Když jsme četly Denního věštce… No ano, i do téhle bukolické idyly chodí tenhle šílený plátek. My máme mimochodem podobný, Hekatiny zprávy. Taky se tváří, jak je velmi čestný a píše čirou pravdu… No když jsme četly Věštce, tak nám došlo, že profesorka Spelenosopulosová uzavřela cestu tomu vašemu zločinci, co si vzal jméno Voldemort. Tím pádem sem neměl přístup tím svým ‘Zrcadlem krve‘, naštěstí. Jinak byste se s ním možná rvali tady…“

Kráčeli po sotva zřetelné klikaté stezce, která vypadala jako vydupaná kozami. Po jedné chvíli se profesorka zarazila.

„Pokud se sem někdy dostanete sami, tak tady je jeden z přechodů na naší Akademii,“ vysvětlovala. Podívejte se na tenhle balvan, co vypadá trochu jako kozorožec,“ ukazovala. „Sem si stoupnete a podíváte se mezi támhlety dva balvany,“ pokračovala. „Měli byste vidět, že se stezka změnila a je vysypaná bílým štěrkem.“

Při přechodu hranice měli všichni zvláštní pocit chvilkové ztráty orientace. Vyrazili po stezce směrem k prudkému svahu, na jehož úpatí stála budova, připomínající antický chrám. Vchod ležel jen kousek od malé pláže sevřené čedičovými skalami. Z jedné skály vybíhalo molo s několika úvazy pro loď. Pláž byla orientovaná na západ, takže zatím nabyla přímo osluněná.

„Tahle pláž patří Akademii,“ vysvětlovala profesorka Ballamotisová. „Naše pásmo je asi padesát metrů od břehu. Neplavte moc daleko od pobřeží, dokud vám někdo neukáže, jak se hledá z moře. Jde to, jinak by nám sem nemohli vozit zásoby a museli bychom se pro ně pořád Přemísťovat.“

„A kde teď máte tu vaši loď?“ zeptal se trochu hloupě Harry.

„Není to naše loď,“ vysvětlovala profesorka. „Dokonce patří jednomu mudlovi. Jenže Aigeos, syn kapitána Dimitrose Spitakise má náhodou magické nadání a studuje u nás. Proto Dimitros udržuje naše utajení a celkem ochotně nás zásobuje a nepřehání ceny. Je zajímavé, že snad po celou známou dobu existence Akademie má některý z okolních kapitánů magicky nadaného potomka, ať už syna nebo dceru. Nevíme, jestli to bylo nějaké počáteční kouzlo… možná.“

Prošli vchodem mezi sloupy vytesanými z mramoru. Doprava sem nemohla být nikdy lacinou záležitostí. Bílý kámen se na tmavém podkladu černého čediče vyjímal zajímavě. Před vlastním vchodem stála pod stříškou rovněž mramorová socha ženy oděné v podobném rouchu, jako měla profesorka Ballamotisová, ale s vlasy vyčesanými do složitého účesu.

„Kirké," ukázala profesorka. „Určitě jste četli Odysseu, nebo ji znáte aspoň z nějaké zestručněné verze… To je čarodějka, která na čas zdržela Odyssea při návratu a ten pozapomněl, že má na Ithace manželku Penelopé a syna Telemacha."

Podívali se na cestu, kterou sem přišli. Odspodu bylo vidět, že kameny v zahloubení jsou uspořádány ve vrstvách o různé barvě, nejspíš podle toho, jak se v průběhu erupcí měnilo složení lávy a ta pak na povrchu erodovala a oxidovala. Nahoru se pnulo několik silných rozvětvených kmenů vinné révy a břečťanu. Byly to viditelně velmi prastaré rostliny, když z obvykle liánového vzrůstu byly pomalu stromy. Několik bizardně pokroucených olivovníků dokreslovalo atmosféru Středomoří.

Ještěrky, kterých tu běhalo víc, než mimo Akademii, se barevně dost odlišovaly od těch venku.

„To je genetický drift," řekla Hermiona. „Jsou tu na malém území už dlouho a jen v malém počtu…"

Pokračovali dovnitř budovy.

„Většina Akademie je vytesaná v podzemí. Pomáhá to vydržet letní vedra, zmenšit riziko prozrazení Akademie mudlům a ušetří se za stavební materiál. Máme docela slušná kamenická kouzla…“ chlubila se Ballamotisová.

„Máme k vám jednu prosbu,“ ozvala se náhle dívka, která mluvila anglicky. „Na naší škole se nosí trochu jiná uniforma, než u vás. Jsou sice prázdniny, ale přesto byste ji měli nosit rovněž. Je to takovýto chitón,“ ukázala oblečení jedné dívky. „Tohle je samozřejmě dívčí verze, chlapecká nemá tu část nahoru. Jestli vás to uklidní, můžete pod tím nosit šortky, někteří studenti to tak dělají…“

Když vcházeli dovnitř, bylo zřejmé, že studentky nejvíc obdivují Ronovy zrzavé vlasy.

„Harry, co se to děje?“ byl tou pozorností trochu překvapen. „Vždycky přeci holky dávaly přednost tobě…“

„U nás!“ štěkla Hermiona. „Tam platila Harryho pověst a vůbec. Tady zatím platí asi hlavně vzhled a zrzků tu asi moc nemají.“

„Nebo jdou raději na Kruval,“ konstatoval ponuře Harry. „To musí mít nějakou příčinu…“

„Původně jsme myslely, že Minerva pošle čtyři chlapce, nejlíp takové, kteří by mohli v Řecku zůstat napořád,“ brblala si polohlasem profesorka. „Tady je zoufalý nedostatek magicky nadaných mužů…“

Na zdech byly vytesané reliéfy s různými výjevy. Převládaly v nich scény, které rozeznaly z Odyssey. Zvláště zřetelný byl hned u vchodu, kde kouzelnice přeměňovala svým proutkem námořníky ve vepře. Na reliéfech převládaly čarující ženy. Bylo znát, že tato akademie kdysi chlapce jako studenty vůbec nepřijímala.

„Snídali jste?" zeptala se studentka.

„Měli jsme cestovat Přenášedlem dost daleko, tak se nejevilo bezpečné cestovat s plným žaludkem," odpověděla Hermiona.

„To je rozumné," připustila profesorka Ballamotisová. „V jídelně dostanete snídani. Děvčata vás tam odvedou a pak vám ukážou vaše pokoje. Po obědě by s vámi asi chtěla mluvit ředitelka Spelenosopolusová."

„Díky," poděkoval za všechny Harry.

Hermiona se mezitím obrátila na studentku, mluvící anglicky: „Prosím tě, jak se jmenuješ? Kdybychom potřebovali něco vysvtlit, hodilo by se vědět, na koho se dá obrátit s angličtinou."

„Já jsem Afrodita Makojanisová…" přiznala dívka.

„Třetina studentek má jméno Afrodita," zavrčela profesorka ještě před odchodem. „Jedna by si řekla, že rodiče nemají vůbec žádnou fantazii…"

Pravda je, že dát jméno dceři podle mytologické obludy Harry za projev příliš bohaté fantazie taky zrovna nepovažoval. Afrodita se tím nehodlala nechat splést.

„Tohle je Selené Vlahasová, Chimaira Niktemidisová a Afrodita Patakisová." Takže to jméno tu je přeci jen asi opravdu nadužívané.

První Afrodita jim pokynula rukou, aby ji následovali.

Došli do sálu vytesaného do nitra skály. Rozměry sice nedosahoval Velké síně Bradavického hradu, ale přesto to bylo působivé místo. Objevil se domácí skřítek a něco řecky zaštěbetal. Jedna ze studentek mu se smíchem odpověděla a skřítek odběhl pryč.

Po chvíli se vrátil s tácem. Na tácu byly misky s bílým jogurtem, ošatka s nakrájeným bílým chlebem, pár misek s olivami, ovčí sýr a mísa s ovocem. Studentky poodstoupily, aby měli hosté trochu soukromí k jídlu.

Ron se na nezvyklé jídlo poněkud zašklebil, ostatní ho ale pojali tak trochu jako experiment s vlastním zažíváním.

„Rone," oslovila ho Hermiona. „Většina cizinců nemůže jíst anglická jídla, protože se jim snad právem neskutečně protiví. Zkus to vzít jako součást poznávání…"

„Zdá se, že cestování je ten nejlepší způsob, jak zasít nesvár mezi národy," procedil tiše mezi zuby Ron. „Dostaneš při tom příležitost ty národy poznat opravdu ze VŠECH stránek. Nic se neutají…"

Když Afrodita Makojanisová viděla, že dojedli, pozvala je gestem, ať ji následují.

„Dál budou možná potřeba hůlky," řekla.

Nebyla to pravda, na stěnách byly umístěny očarované pochodně. Ty, které bylo vidět, svítily všechny.

Po vytesaném točitém schodišti sestoupili do nižšího patra. Vzhledem k umístění bylo sporné, jestli to bylo možné označit jako sklep. Prošli chodbou kolem několika dveří, až se zastavili u těch, na které někdo dal cedulky s erbem Bradavic. Byly to čtyři dveře vedle sebe.

„Pokoje pro studenty jsou u nás po jednom," vysvětlovala studentka. „Bylo to jednodušší tak vytesat a taky bezpečnější. Některé větší sály, vytesané ve spodních patrech, se zřítily kvůli přehlédnutým prasklinám ve skále. Navíc to dává klid pro přípravu na zkoušky."

Otevřela jedny dveře. Bylo tam vidět jednoduchou postel, psací stůl a židli. Na posteli ležel bílý chitón. Ve zdi byly dveře, zřejmě vedoucí do skříně. Na zdi bylo okno, které vypadalo, že vede do zahrady.

„Některé pokoje mají vyhlídku do naší zahrady, některé musí mít jen magická okna, protože jsou celé pod zemí," vysvětlovala Afrodita. „Není nás tu tolik, abychom se museli dělit do navzájem bojujících kolejí. Proto je škola rozdělená jen podle ročníků. Sem přicházejí studenti osmého, začíná se úplně dole…"

Harry se trochu otřásl, když si pomyslel, že tu ty nejmenší děti tráví čas v pokojících připomínajících spíš vězeňskou celu, s výhledem, o kterém vědí, že není skutečný…

„Za deset minut pro vás přijdu, ukázala bych vám zahradu," slíbila ještě a odběhla pryč.

Když vstoupili do pokojů, zjistili, že na chitónech jsou připíchnuté cedulky s kostrbatým (a chybně napsaným) jménem. Rozdělili si mezi sebe pokoje a pak si povyměňovali i tyhle 'hopsafraky'.

„To snad nemyslí vážně, že v TOMHLE budu chodit!" brblal Ron.

„Tak si pod to vem šortky!" doporučila mu Ginny a zabouchla dveře svého pokoje.

„Vypadá to jak z nějaké špatné Shakespearovy komedie…" nedal se Ron, ale nikdo ho už neposlouchal.

Harry si vzal do kapsy šortek hůlku i ‘kouzelný pytel‘ s Walterem P-38 a připnul si k opasku postříbřenou dýku. Když si přes to vzal zapůjčený chitón a podíval se na sebe do zrcadla, musel chtě nechtě s Ronem souhlasit. Jeho spíš vychrtlá postava působila spíš směšně, ale řekl si, že čtrnáct dní se to nějak přežije…

Venku už byl Ron a po chvíli vyšly i obě dívky. Chvíli čekali a navzájem se prohlíželi a snažili se nesmát. Pak se objevila Afrodita. Pokynem ruky je vyzvala k následování. Táhli se za ní chodbou, až vyšli do zvláštní zahrady. Nakolik byl Harry schopen odhadnout, byla skoro kruhová, obklopená snad čtyřicet metrů vysokými skalami, ustupujícímu směrem vzhůru. Vypadalo to, že jde o parazitní jícen staré sopky. Nahoře zahlédl Harry občasné zamihotání.

„Ano,“ přisvědčila Afrodita. „Tam je naše zabezpečovací a maskovací kouzlo, které nás chrání před prozrazením mudlům…“

Kousek od vchodu byl mohutný strom, s kmenem snad dva metry v průměru. Když ho Hermiona uviděla, vytřeštila oči.

„Ano ano,“ ozval se ženský hlas zpovzdálí. „Je možná tři tisíce let starý,“ hlas patřil postarší čarodějce, která seděla ve stínu rozložité koruny. Zněl hrdě, jakoby čarodějka strom sama zasadila a celou tu dobu ho chodila zalévat.

„Ale… To je cesmínolistý dub*!“ vykoktala překvapená Hermiona. „Takhle starý není žádný známý!“

(* pozn. autora - Dub cesmínoslistý – Quercus ilex komplex – ve skutečnosti jde o komplex několika druhů drobnolistých středomořských teplomilných dubů, jejichž listy skutečně připomínají listy cesmíny, ale mají víceméně normální žaludy. Háje těchto dubů byly patrně z valné části vykáceny ještě v antické době. Do dnešní doby přežívají hlavně mladší rostliny, které mají většinou spíš keřový charakter, stromový vzrůst dosahují jen někdy a někde.)

„Je jen tenhle jeden, jedinečný,“ opravila ji starší čarodějka. „Přepokládám, že mám to potěšení mluvit se studenty mé přítelkyně Minervy. Já jsem Charybda Spelenosopulosová.“

„Paní profesorko,“ pozdravili všichni a představili se.

Pokývnutím dala najevo, že si to uloží do paměti. Pak zvedla v ruce vycházkovou hůl a ukázala s ní kolem sebe: „Tohle je, co nám zbývá na ostrově jako mudlům zcela nepřístupné místo. Pěstujeme si tu zeleninu, byliny do lektvarů a máme tu i famfrpálové hřiště. Jen pro létání jsme omezeni výškou, kterou zajišťuje maskovací kouzlo.“

Když se Harry rozhlížel, zahlédl koutkem oka pohyb. Otočil se s hůlkou v ruce. K jeho překvapení tam ale byla skoro průhledná ženská postava, která jakoby byla porostlá listím. Když Hermiona viděla, na co se dívá, otočila se také.

„Dryáda…“ vydechla. „Harry HNED zastrč tu hůlku!“

Když učinil žádané, dryáda přistoupila ke skupině blíž. Harry měl pocit, jakoby je očichávala. Pak se najednou rozeběhla pryč a zmizela v kmeni obrovského dubu.

Charybda se usmála.

„Na první návštěvu vás přijala ještě dost kladně. Kdybyste mi prosím pomohli vstát, ještě se cítím trochu slabá. Voldemorta jsme k nám nepustili. Jak jsem četla Věštce, vy jste ho nakonec zvládli v Polsku,“ čarodějka se tvářila pobaveně. „Jak se mu tam vlastně líbilo?“

„Přímo k té zemi zahořel obdivem,“ konstatoval Harry, když profesorce pomáhal vstát.

„Doslova spalující vášní!“ doplnila ho Ginny.

Ředitelka Spelenosopulosová se ušklíbla a chytila se jednou rukou za Harryho rameno a nechala se chvíli napůl vést a napůl táhnout k vchodu zpět dovnitř. Odchytila Selené, která postávala nedaleko a řecky ji někam poslala.

„Dám si oběd, předpokládám, že i vy,“ pozvala je.

Když procházeli chodbami, zaslechli ječivý křik. Zrychlili a uviděli hubenou stařenu, která cosi velmi vztekle vykřikovala. Charybda ji vzala kolem ramen a snažila se jí uklidnit.

„To je Eumenida Kapojakisová, má matka a taky profesorka obrany proti černé magii. Říkala, že sem vběhnul nějaký sylván a nechtěl se nechat chytit ani vyhnat. Připravte si hůlky. Sylváni sice nebývají agresivní, ale nelze to vyloučit. Jsou sice inteligentní, ale nevypočitatelní. Jejich magie je zvláštní, divoká. Nesmíme ho rozhodně zabít, pokud by od něj nehrozilo přímé riziko, že se pokusí někoho zabít on.“

Zpět na obsah

Kapitola 19: Kapitola 19) Poseidonova pomsta

Kapitola 19) Poseidonova pomsta

„Kde je?!" chtěl vědět Harry. Ke svému překvapení zjistil, že pociťuje radost z možného lovu a boje…

Dívčí zaječení mu dalo odpověď. S tasenou hůlkou se rozběhl ke schodům nahoru, odkud bylo slyšet. Jeho přátelé Ron s Hermionou, Ginny a také s místní studentkou Afroditou Makojanisovou běželi hned za ním. Profesorky skupinu následovaly pomaleji, ale s jakýmsi chmurným odhodláním.

„Polyglot!" zaslechl za sebou Hemionu a ucítil, jak ho její kouzlo zasáhlo.

„Dík," ucedil přes rameno. Sám se tohle kouzlo ještě nenaučil a tušil, že by teď mohlo být užitečné…

O patro výš v chodbě viděli tvora, nepříliš podobného čertovi Asmodeovi, který si přišel stěžovat k Vandrovcovi snad před sto lety, jak to tak Harrymu připadalo. Ten vypadal jasně démonicky, tohle stvoření naproti tomu připomínalo nepovedeného křížence mezi člověkem a kozlem. Na hlavě byly kozlí rohy, dlouhé tmavé chlupy po celém těle, kopyta na nohou a ocas dokreslovaly obraz. Velké oči byly v poměru k hlavě větší, než u člověka a měly štěrbinovitou zřítelnici, oproti kočce orientovanou vodorovně. Chlupatou prackou to drželo za roztržený chitón studentku, kterou Harry ještě neviděl. Při pohledu na Harryho, i celou další skupinku lidí třímajících hůlky a dýky, sylván dívku pustil a odskočil dozadu. Ještě během pohybu se jeho obraz zamlžil a objevila se spousta jeho kopií. Ty se začaly s roztlemeným výrazem mečivě smát.

Harry urychleně přemítal, jaké kouzlo použít, aby poznal, který z obrazů je pravý a který je jen falešná projekce. Zároveň to nesmělo být kouzlo, které by tomu tvorovi mohlo příliš ublížit… Pak si vzpomněl na Pohár tří čarodějů a na Olivanderovo převažování hůlek.

„Aves!" vyřkl kouzlo a z hůlky vylétlo hejno drobných barevných ptáků. Ti s čiřikáním začali proletovat chodbou a v ní jednotlivými sylvánovými obrazy. Po průletu opeřence se obraz vždy zamihotal a ztratil. Stejně tak se ztratil i dotyčný ptáček, takže nakonec v chodbě zůstal jen skutečný sylván, který okouzleně sledoval, jak mu drobný pták s čiřikáním přistává na nataženém prstu. Když zpěváček zmizel, sylván zjistil, že se jeho krku zblízka dotýká postříbřené ostří dýky.

„Co tu chceš?!" zeptal se Harry vetřelce.

„Ženu," odpověděl sylván prostě.

Uslyšel za sebou Ginnino zasyknutí a vytušil, že jestli se tohle brzo nerozlouskne, ona by byla schopná tomu blbci rozlousknout tu jeho rohatou palici. Harry zatím viděl sylvána jen na vyobrazení v učebnici, ale pamatoval si, že se páří s nymfami.

„Já myslel, že si s nymfami vystačíte,“ namítl tedy.

„Ty teď nemají období říje,“ ozvala se zezadu Afrodita. „Jarní skončilo před dvěma měsíci, podzimní začne asi za měsíc…“

„Myslíš, že s ním některá studentka bude chtít jít?!“ zeptal se přes rameno. Snažil se udržet neznámého tvora pod kontrolou, takže se od něj neodvážil odvrátit.

„Ani náhodou!“ ujistila ho studentka z Kirké.

„Slyšels, blbečku!“ řekl rohatci. „Vyčichni odsud, dokud mám dobrou náladu!“

Sylván se náhle pohnul jako blesk a až nečekaně silnýma rukama s drápy místo nehtů ho chytil a začal mu páčit dýku ke krku a odklonil hůlku pryč ze směru. Pokusil se i trknout, ale pohybu jeho hlavy se Harry dokázal vyhnout. Chyba jít na boj v kontaktní vzdálenosti…

„Tak co jsi, lovec, nebo kořist?!“ zeptala se zrůdička.

„Lovec, troubo!“ ujistil ho Harry a zprudka ho kopnul kolenem do rozkroku. Přitom se povytočil, aby dýka znovu mířila na sylvánův krk. Tahle část manévru nevyšla hlavně kvůli nečekaně velké síle jeho protivníka.

„Tak lovec?! To si ještě vyzkoušíme!“ sylván upřel zrak do Harryho očí a pokusil se proniknout do jeho mysli a vzpomínek.

„Nenech ho číst tvé vzpomínky!“ volala Afrodita. „Dokáže je obrátit proti tobě a děsit tě těmi nejhoršími.“

Harry se usmál. Nebyl to žádný veselý úsměv, spíš by se hodil k trojúhelníkové černé ploutvi blížící se k nebohému trosečníkovi, co se z posledních sil drží zlomeného ráhna. Vzpomněl si na Jakuba Vandrovce a na jeho vyprávění, jak zlikvidoval mentálního vampýra, když ho nechal ‘nažrat‘ svých vzpomínek. Ty jeho by možná na mentálního vampýra ještě nestačily, ale na tohohle kozoopičáka by stačit měly.

-Tak mých vzpomínek se ti zachtělo, blboune?!- zeptal se telepaticky. –Tak čum a uč se!-

Uchopil pronikající úponek sylvánova vědomí a táhl ho po klipové cestě své paměti. Uspořádal mu jakýsi ‘krátký film o zabíjení‘, kdy začal baziliškem, přes probodnutého vlkodlaka, Smrtjedku usmrcenou kletbou po postřílené stráže. Pak věnoval obzvláštní pozornost zabíjení Voldemorta. V okamžiku, kdy před jejich duševním zrakem urážel Vandrovec černokněžníkovu hlavu rýčem, to sylván nevydržel a vytrhl se ze vzájemného sevření. S mečivým kvílením pelášil pryč a občas jakoby zděšeně nadskočil.

„Nějak mu nešmáklo…“ poznamenal Harry trochu zbytečně s lehce divokým výrazem v očích.

Afrodita Makojanisová se na něj dívala s jakýmsi podezřením v očích. Ginny naproti tomu přiskočila a držela ho vši silou za ruku s hůlkou, jakoby se bála, že Harry ještě bude chtít sylvánovi trochu připálit koudel u ocasu.

„Harry, klid, klid…“ tišila ho a tiskla se k němu.

Harry dal hůlku zpátky do kapsy, dýku do pochvy a chvíli si vychutnával ten pocit, že může Ginny objímat tady na veřejnosti. Hermioně potom neušel Afroditin pohled, který prozrazoval nebezpečnou míru zklamání nadějí. Tady zřejmě skutečně počítali se čtyřmi kluky na ’volné noze‘. Tomu napovídal už uvítací výbor u cíle Přenášedla.

To už se k nim nahoru doštrachala i Charybda Spelenosopulosová.

„Co jste mu provedli, zdrhal, jako by se mu za zády otevřel Tartaros?“

„Chtěl si počíst v mých vzpomínkách,“ řekl Harry už konverzačním tónem. „Nějak se mu nelíbily…“

„Tak dobře, půjdeme na oběd,“ rozhodla ředitelka. „Pokud mohu usuzovat z reakce tohohle konkrétního sylvána, letos se už o nic pokoušet nebudou, až si o tom pohovoří. Jedna věc je povalovat se někde v houští a baštit fíky, trochu jiná je, když jde opravdu o krk…“

*

U oběda zjistili, že v Akademii je osm studentů, z toho jen jeden kluk, Aigeos Spitakis. Harry uvažoval, jestli tam náhodou spíš není jako rukojmí, že jeho otec bude spolupracovat, ale nebyl si tím podezřením jist. Všichni byli tmavovlasí a být to v Anglii, myslel by si, že patří všichni do jedné rodiny, jak si byli podobní.

„Oni jsou tu ti sylváni jako ve vězení,“ začala Hermiona. „Drží je tady vskrytu, aby se o nich mudlové nedozvěděli.“

„Pokud vím, stejně držíme u nás třeba v Zapovězeném lese kentaury, hypogryfy a kdovíjaké jiné potvory, co tam Hagrid nasadil…“ zkusil ji usadit Harry. „Pokud si pamatuju, tak tihle sylváni jsou jen ve Středomoří. Jsou moc teplomilní, aby mohli žít někde, kde je víc místa. Stejně omezujem draky, sfingy, amfisbainy a jakékoli, jak Hagrid říká, trochu ‘zajímavější zvířátko‘.“

„Ale Harry, oni jsou přeci inteligentní!“ nechtěla se dát Hermiona.

„To jsou kentauři, skřeti i někteří skřítci taky!“ odsekl Harry.

„No jo…“ nechtěla přestat.

„TO bohužel TADY A TEĎ nevyřešíme,“ oponoval. „Docela rád bych si v klidu užil oběd. I když, nemuseli na tu rybu vysypat dvě tuny bylinek, ani nepoznám, jakou má vlastně chuť…“

Chvíli jedli v uraženém tichu, jen Ginny vrhla na Harryho pobavený pohled a Ron zakroutil hlavou. Zdálo se, že je rád, že se s Hermionou o tohle pohádal někdo jiný.

„Stejně bych rád věděl, proč tu mají nedostatek mužských čarodějů…“ nedalo to po chvíli naopak Harrymu. „Vypadalo to, jakoby byli neradi, že jste ty a Ginny dorazily s námi.“

„Podle McGonagallové příčinu nikdo neví,“ řekla Hermiona, spokojená, že může mluvit o něčem, o čem ví asi nejvíc. „Říkala, ať na tebe a Rona dáme s Ginny pozor. Nejspíš nechtěla ředitelce Spelenosopulosové vyhovět a přenechat jí pár kluků z Británie.“

„No, tady asi v zimě chcípnul pes,“ konstatoval Ron. „Sice tu asi nebude takovej mráz, jako u nás v Bradavicích, ale není tu moc študáků, na to aby se tu něco podnikalo. O místním famfrpálu jsem nikdy neslyšel, takže asi za moc nestojej…“

„Poslal bych sem Crabba a Goyla,“ napadlo Harryho. „Třeba by tolik nevadilo, že jsou blbí jak patník.“

„A co Parkinsonovou?“ zeptala se Ginny.

„Pro tu by byl nejlepší hodně hladovej drak,“ řekl Harry s hraně zasněným výrazem v obličeji, čímž všechny rozesmál.

Afrodita Makojanisová k nim došla.

„Jestli budete chtít, ukážu vám, jak najít naše hranice z moře,“ nabídla. „Doufám, že máte plavky, ve kterých můžete před mudly.“

*

Afrodita nešla sama, ale vzala s sebou Chimairu Niktemidisovou. Před hlavním vchodem uviděli podivnou nahou dívku. Kupodivu měla světlé vlasy do ryšava. Chimaira odběhla pryč.

„Proč nebyla na obědě, já myslel, že tam jsou všichni,“ ukázal Ron na dívku.

Afrodita se zaškaredila. Chtěla něco říci, ale nahá dívka se beze slov přitulila k Ronovi a políbila ho. Hermiona se zaškaredila, ale řecká studentka vytáhla hůlku. Ron si pomyslel, že by si to děvče mohlo jednak vybrat chvíli, kdy se nedívají všichni, jednak že by nemuselo být tolik cítit rybinou.

To už ale doběhla Chimaira s vědrem v rukou a vychrstla jej na neznámou dívku. Ta sebou v Ronově náručí zazmítala a spadla na zem. Ron s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se její tělo od pasu dolů změnil v rybí, s šedou kůží, podobnou žraločí.

„Nereidka,“ řekla chladně Afrodita.

Přistoupila k ležícímu stvoření a zpod chitónu vytáhla dýku, kterou nereidce odhrnula rty a ukázala ostré a špičaté, jakoby žraločí, zuby. Chrup to byl jednoznačně pro masožravce, možná lidožrouta…

„Levicorpus!“ ukázal na ní Harry hůlkou.

Nereidka se vznesla do vzduchu, kde zůstala hlavou dolů viset. Vypadalo to, jakoby nějaký neviditelný gigant držel velikou makrelu pro obrovského delfína…

„Jak dlouho zůstane viset?“ zeptala se Chimaira.

Harry jen pokrčil rameny: „To jsme ještě nevyzkoušeli… Až se budeme vracet k večeři, hodíme jí do vody,“ dodal.

*

Koupání v klidné vyhřáté vodě bylo opravdu příjemné. Hůlky si všichni po vzoru místních studentek přivázali k ruce poutkem, které jim nabídla Afrodita. Když doplavali za hranice území Akademie, ukazovala jim balvany na mysu, vybíhajícím do moře, podle kterých se mají orientovat. Jinak je kouzlo vyhodí na některou ze dvou sousedních pláží, kam chodí mudlovští turisté. S těmi se konec konců také potkali, když na ně hulákali opilí Němci z jachty proplouvající okolo. Snědý, patrně ‘domorodý‘ kormidelník u kola pokrčil rameny a zamával jim.

Vylezli z vody a zkoušeli čarování ve vodě jako rozpoutávání vln a podobné hlouposti. Harry cítil, že takovéhle prázdniny by se mu líbily a cítil se ošizený, že zrovna tyhle jsou poslední…

Nereidka ještě visela ve vzduchu, tak zrušili kouzlo a nechali ji spadnout do vody, když šli k večeři.

*

Během večeře se náhle začaly stoly chvět s jakýmsi hlukem, který přicházel zvenčí.

„Co to je, zemětřesení?!“ zeptal se Ron.

„Ne…“ odporovala Hermiona zamyšleně. „To je techno hudba… Asi je na vedlejší pláži nějaký ’koncert‘.“

„Tohle má být hudba, slečno Grangeová?!“ Charybda Spelenosopulosová se zatvářila nevěřícně. „Tohle někdo se zdravým rozumem a ušima poslouchá?!“

„No, někdo to poslouchá,“ odpověděla Hermiona. „Já ne a nikdy jsem neměla příležitost udělat jim psychiatrické nebo foniatrické vyšetření…“

„Škoda, že je bariéra nepropustná jen pro zvuky vycházející od nás,“ povzdechla si Skylla Ballamotisová. „V době, kdy se kouzlo dělalo mudlové neměli tak hroznou zbraň, jako je tohle techno. Za tohle by je měla Polymnia, múza zpěvu a hudby ztrestat!“

„Na každou zbraň je protizbraň!“ trochu moc rezolutně prohlásila Eumenida Kapojakisová. „Můžeme se bránit a taky bychom se měli bránit! Ztrestáme tu verbež sami!“

„Není to proti zákonu?!“ přemýšlela profesorka Ballamotisová.

„Nikdo z řeckých bystrozorů nevystudoval mimo Kirké,“ odsekla profesorka Kapojakisová. „Když jim to vysvětlíme, nebudou dělat potíže… Konec konců, potrestá je přeci místní bůh, Poseidon.“

„Dobře,“ kývla ředitelka hlavou. „Pojďte všichni, tohle bude zajímavé…“

Z jídelny vyšli jinou chodbou, než zatím měli příležitost projít. Vedla do sklepení. U jedněch dveří přiložila Charybda ruku a řekla své jméno. Otevřely se do místnosti s velkou skleněnou nebo možná křišťálovou koulí. Měla snad půl metru v průměru.

Ředitelka nad koulí chvíli gestikulovala a brebentila zaklínadla.

V kouli se objevil obraz tak stovky mlaďochů, kteří se svíjeli, jako po pořádně dávce organofosfátů nebo jiných jedů způsobujících křeče. Na pláži, která byla zřejmě v těsném sousedství utajené Akademie, tak ve vzdálenosti dvacet metrů od břehu stála velká aparatura se spoustou reproduktorů a vydávala strašlivý řev a hluk.

„Zdá se, že technický pokrok je přímo bezohledný…“ pronesla profesorka Ballamotisová.

„Špatně si to místo vybrali, holoubkové!“ zasyčela profesorka Kapojakisová. „Tudy zrovna probíhá jeden z menších zlomů…“

„Dobře, takže nejdřív zemětřesení. Trochu uvolníme napětí ve zlomu…“ pronesla ředitelka zamyšleně.

Zakomíhala prsty a pod ‘tanečníky‘ se rozzářila červená linie. Harry nějak tušil, že ji nikdo kromě čarodějů, momentálně přítomných v místnosti, nevidí. Bylo vidět, že se země skutečně roztřásla a skoro nikdo z přítomných se neudržel na nohou. Někteří z přítomných asi byli chytřejší nebo střízlivější, protože se začali stahovat od moře. V okamžiku, kdy moře začalo od břehu ustupovat zpátky to konečně došlo víc lidem a začali přítomné vyhánět a odtahovat.

„Dáme jim deset minut na evakuaci,“ rozhodla stará učitelka obrany proti černé magii. „Kdyby to bylo víc, pokoušeli by se zachránit i tu pekelnou mašinu…“

Během deseti minut skutečně všichni návštěvníci sousední pláže zmizeli ve vnitrozemí ostrova.

„Teď tsunami!“ dodala ředitelka s pochmurným uspokojením, když se vlna skoro tři metry vysoká vyšplhala na dotyčnou pláž.

Když vlna s velkým vířením zase zmizela a vše se vrátilo skoro do původního stavu, byla mohutná zvuková aparatura ta tam.

„Předpokládám, že té elektronice slaná voda moc dobře nedělá…“ řekla Kapojakisová pomstychtivě.

*

Večer se ukládali se smíšenými pocity. Ticho noci sice rušily jen cikády, ale bylo zřejmé, že se čarodějnice z ostrova rozpakují užít svou moc mnohem méně, než v Bradavicích.

„Proč je měl potrestat Poseidon?“ nedocházelo Harrymu, takže se zeptal Hermiony.

Popravdě řečeno, nedocházelo to ani Ronovi, ale toho to až tak nezajímalo.

„On to nebyl jen bůh moří, ale taky zemětřesení, to se dneska už moc neví…“ vysvětlovala mu Hermiona. „Nejsem si jistá, jestli to bylo od nich správné, takhle jednají Smrtijedi…“

„Nikdo z těch blbounů neumřel,“ prohlásil Ron. „To by mohlo stačit…“

*

Harry už skoro spal, když se ozvalo tiché klepání na dveře. Otevřel a tam stála Ginny.

„Pusť mě k sobě, Harry!“ zaprosila potichu a objala ho.

Po chvíli se ozvalo klepání znovu. Ginny se přikryla na posteli dekou, aby ji nebylo vidět.

Venku stála Hermiona.

„Harry, Ginny není u sebe na pokoji, ve sprchách ani na záchodě…“ vychrlila ze sebe.

„Dobrou noc, Hermi!“ ozvala se Ginny z pokoje.

„Aha… Promiň…“ Hermiona s trochu poťouchlým výrazem vycouvala do chodby.

Po deseti minutách se ozvalo další klepání. Ginny se zase přikryla dekou.

„O deset galeonů, že je to Ron,“ navrhla.

Venku stál opravdu Ron.

„Harry, Ginny není u sebe na pokoji …“ vychrlil ze sebe.

„Neruš Rone!“ ozvala se Ginny. „My se ti taky nestaráme o to, co děláš s Hermionou!“

I ve slabém světle vykouzleném hůlkou bylo vidět, že Ronovo uši zrudly. To byla známka, že ho chytá vztek.

„Harry, ty spíš s mou sestrou?!“ šeptané zavytí je dost zvláštní zvuk.

„Zatím ještě ne a myslím, že to záleží na dohodě hlavně s Ginny!“ odpověděl Harry.

„Ještě není dospělá!“ vyhrknul Ron.

„Vždyť jsem ti odpověděl, že spolu ještě nespíme…“ snažil se ho Harry uklidnit. „Pokud tím tedy nerozumíš takovou tu činnost, kdy máš zavřené oči a pravidelně oddechuješ nebo v tvém případě chrápeš jako dřevorubec.“

„Harry, jestli Ginny ublížíš…“ Ron se nedokázal zbavit ochranitelského komplexu navzdory faktu, že Ginny byla přinejmenším po čarodějné a duševní stránce o hodně silnější než on.

„Já vím, Rone. Dobrou…“ řekl Harry a zavřel dveře.

Zpět na obsah

Kapitola 20: Kapitola 20) Académia Mágoi

Kapitola 20) Académia Mágoi

Ráno se Ron na Harryho sice ještě poněkud mračil, ale nechal toho po pár žďuchancích do žeber od obou dívek: „Rone, Ginny se pro Harryho rozhodla sama, tak laskavě nefrflej!" požádala ho Hermiona.

Další dny probíhaly víceméně klidně. Hermiona vyštrachala fotoaparát, který si nechala poslat soví zásilkovou službou. Obrázky z něj sice za mnoho nestály, ale byly použitelné do alba.

Během potápění je střídavě doprovázely buď Afrodita Makojanisová s Chimairou Niktemidisovou, nebo Selené Vlahasová s Afroditou Patakisovou, řidčeji Aigeos Spitakis s Artemidou Kondosovou. O té zjistili, že je vnučkou ředitelky Charybdy Spelenosopulosové. Zbývající dvě studentky, Hekaté Stefanodisová a Artemida Avgadramasová je nedoprovázely nikdy, protože ty dvě byly neustále jen spolu. Jak poznamenala Hermiona: 'Patří na trochu jiný řecký ostrov…' Většina studentek měla jméno po bohyních nebo nestvůrách antického Řecka. Těch pár studentů povětšinou po králích nebo hrdinných válečnících. Harry si pomyslel, že kdyby tito bájeslovní předkové ožili a viděli, kdo nosí jejich jména, nejspíš by vraždili…

Afrodita Makojanisová byla jediná z přítomných studentek, která uměla anglicky. Kouzlo 'Polyglot!' sice dokázalo zajistit základní dohovoření se, ale nebylo s jeho pomocí možné například číst psaný text. To se ukázalo jako dost slabá stránka využití tohoto kouzla.

Při jednom potápění mu ukázala, kde roste v zátoce žaberník, takže si mohli udělat jednak zásobu, jednak vyzkoušet, jak se dá s ním vydržet pod vodou. Hermiona byla, nikoli překvapivě, jediná, kdo zvládnul bublinkové kouzlo a mohla tak pod vodu jako plnohodnotný čaroděj.

Šestý den jejich pobytu přijela loď Sphyrna kapitána Dimitrose Spitakise. Byla to malá osmimetrová bárka, jméno bylo napsané řecky i anglicky a pod nápisy byla i kresba žraloka kladivouna (Kladivoun – Sphyrna mokkaran). Nákladový prostor byl krytý a kormidelní bouda byla jen kousek od zádi.

„Domluvila jsem vám s Dimitrosem, že vás vezme na Sikinos, abyste viděli, co zbylo z 'Akademie Mágoi'. Jestli to půjde dobře, mohli byste tam mít pozdní oběd. Odtamtud se můžete Přemístit zpátky sem a Dimitros pak bude pokračovat ve svých věcech," vysvětlovala jim ředitelka během snídaně. „Pošlu s vámi kromě Afrodity s Chimairou i Aigea s Artemidou. Aigeos by měl mít příležitost strávit nějaký čas s otcem, když ten pořád objíždí ostrovy a přepravuje zboží."

Poděkovali a zabalili si pár věci s sebou.

„Vítejte na palubě," přivítal je prošedivělý vousáč angličtinou s dost příšerným přízvukem. „Ředitelka mi řekla, abych vás vzal na Sikinos. Během dvou tří hodin bysme tam měli bejt."

„Synku, pomož tátovi s nákladem!" přikázal ještě řecky Aigeovi.

Pravda je, že Akademie neměla téměř s čím obchodovat, tedy kromě výuky svých studentů. Proto za zásoby čarodějky platily raději v hotovosti.

Po chvíli loď odpoutali od mola a vypluli na volné moře.

„Ta druhá Akademie bývala někde na jižním pobřeží ostrova," vysvětloval Aigeos. „Otec má nějaké zboží pro osadu Sikinos, ta je ale na severní části ostrova, proto nás nejdřív vysadí a jižním pobřeží, taky abysme nevyvolávali moc pozornosti… Až vyloží, obepluje zas ostrov, aby se zeptal, jestli něco nepotřebujem. Na tomhle ostrově nebývá moc turistů, takže bysme mohli mít klid na prohlídku a hledání."

„Copak po ukončení činnosti školy někdo neodvezl všechno vybavení?" nechápal Harry.

„Pravděpodobně ano," přisvědčil Aigeos. „Stejně tam ale mohli zapomenout něco zajímavého."

*

Kormidelní bouda Sphyrny byla vybavená pro přenocování nanejvýš dvou třech lidí. Kapitán Dimitros v ní většinou jezdil sám a vyhovovalo mu to.

Nad kormidelním kolem byla v úchytu opakovací brokovnice, se kterou jako většina Řeků a Turků k smrti rád lovil hlavně pernatou zvěř. Vedle kormidelního kola byla vysílačka, Harry měl ale podezření, ž nebude funkční.

Teď měl svou boudu na palubě plnou čarodějů. Z některých měl trochu zvláštní dojem, zvlášť z toho cizího černovlasého kluka s jizvou na čele. Ty jeho studené zelené oči mu nedělaly dobře, když obhlížel kormidelní boudu, jako by hledal nějakého nepřítele.

Trasa měla být okolo šedesáti kilometrů, pomalu pufající stařičký diesel poháněl loď hlemýždím tempem. Kapitán Spitakis by mohl trochu zrychlit, ale to by bylo spojeno s mnohem větší spotřebou nafty a s větším rizikem zadření motoru. Nikoli poprvé proklel svou manželku. Sice prý není sama čarodějnice, ale jak prvorozený syn Aigeos, tak obě jeho mladší sestry mají talent. Ani to nemůže nikomu říci. Sice si v taverně rádi poslechli, jak viděl při jedné plavbě mořskou pannu a dokonce mu i zaplatili dvě rundy, že je to dobře vyprávěná báchorka, ale teprve teď si uvědomil, že ji uviděl týden po narození prvního dítěte, když poprvé vyplul na moře. Přátelé proto také byli přesvědčeni, že ještě nevystřízlivěl…

Pak přiletěla ta sova s dopisem, podle kterého má jeho syn nastoupit do Akademie Kirké, školy, o které nikdo nikdy neslyšel (aspoň nikdo normální). Když odepsal, že by syna mohl dovézt svou lodí, přišla za ním jedné noci ta strašlivá ženská, co se představila jako Charybda Spelenosopulosová. Charybda, to na ní tedy opravdu sedělo. Spolkla ho i s lodí, přiměla ho slíbit, že bude vozit zásoby pro školu a nebude je předražovat. Pak dostal možnost projíždět místem, které nebylo zakreslené v mapě a jiný kapitán se tam nedokázal dostat. Neplatily tedy nakonec špatně, čarodějnice, ale když si nemohl dovolit ani pořádně se nalít raki, ouzem nebo retsinou, aby náhodou v opilosti něco nevykecal.

Tuhle cestu už proplul mnohokrát a zvládl by to i se zavázanýma očima. Proto ho překvapilo drcnutí do lodě. Překvapilo i jeho pasažéry. Ti čtyři cizinci se rozhlíželi v první chvíli jako vyděšené suchozemské krysy… Skryl úšklebek, stejně mu dlouho nezůstal. Tady neměla loď s tak malým ponorem, jako má Sphyrna nárok na to, aby o něco drhla. Navíc to nebylo, jako když zavadí o skálu nebo skrytou písečnou kosu. Zaslechl podrážděné usyknutí toho černovlasého kluka se studenýma očima. Podíval se k přídi, aby zjistil, co ho naštvalo. Na přídi se vyvalovala mořská pana. Otřepávala se z vody a najednou neměla rybí ocas, ale lidské nohy! Dimitros zamrkal, ale vidění se nezměnilo.

„Máte k té brokovnici munici na kance?!“ zeptal se ho ten divný kluk.

Chvíli nechápal a podíval se, jako by nerozuměl.

„Do tohohle, větší munici, nejlíp na kance!“ ukázal kluk na brokovnici visící nad kormidelním kolem.

Kapitán pokýval hlavou.

„Fajn, tak ji tam nabijte a kdyby to bylo potřeba, snad víte, co s tím dělat. Tahle potvora je masožravá…“

To bylo pro kapitána Spitakise novinka. Nicméně, ti, kdo by to zjistili, ti by o tom nikdy nevyprávěli, ale byli by na seznamu zmizelých… Sundal pušku a vyhrabal z nepořádku pod kormidelním kolem krabičku patron. Byly staré, na kance se už dobře pět let nedostal. Měly by ale ještě fungovat…

*

Harry vyšel z kormidelny s připravenou hůlkou. Koutkem oka zahlédl, že ho doprovází Ginny.

„Levicorpus!“ zkusil první kouzlo, které se mu jevilo dobré.

Nereidka kouzlo nějak odklonila nebo co, ale nezabralo na ní. Naopak se zvedla a začala se přibližovat k nim.

„Mdloby na tebe! Expeliarmus! Pouta na tebe!“ zkusil Harry pár méně nebezpečných útočných kouzel.

Ginny mu přes rameno vrhla své obludné netopýří zaklínadlo. Když se nereidce mrskal obří netopýr v obličeji, vyvedlo ji to z koncentrace.

Na společně provedené kouzlo: „Vingardium leviosa!“ zabrala a vznesla se do vzduchu. Pak ji vyklopili kousek od lodi zase do moře. Po chvíli se z vody vynořila naryšavělá hlava. Ruka u ní za nimi zahrozila pěstí…

*

Konečně si mohli říci ’Země na obzoru!‘, když uviděli přibližovat se ostrov.

„Sikinos!“ ukázal Dimitros. „Nemůžu tady nikam přirazit. Zůstanu chvíli na kotvě a dostanu vás na břeh ve člunu. Ředitelka Spelenosopulosová říkala, že se odsud dostanete sami. Kdyby se vám to z nějakého důvodu nepodařilo, poplavu okolo pozítří tak okolo desáté ráno a budu se dívat, jestli na břehu nemáváte.“

Do člunu Sphyrny se nevešlo víc, než tři lidé. Člun přivázali na lano, protože kapitán ani nikdo z návštěvníků nevěděl, jak tu jsou Poprvé tedy převezl jeho syn Aigeos toho černovlasého čaroděje a jednu řeckou čarodějku. Pak udělal ještě tři jízdy a zůstal úplně vyčerpaný ležet na pláži. Na poslední cestu tedy musel kapitán sám člun přitáhnout lanem a ředitelčinu vnučku převézt sám.

*

Když Sphyrna s pufáním zmizela z dohledu za jedním mysem, Harry došel k Afroditě.

„Nechci se hádat, ale jak najdeme během necelých dvou dnů trosky té druhé Akademie?“ zeptal se jí.

„Nemusíme hledat moc složitě, Aigeos má docela slušný nákres. Našel ho v knihovně…“ odpověděla. „Pokud jsem to pochopila, tak se obě školy zapletly do nějakých sporů mezi Benátčany a Janovany. Tohle byl nákres pro vyloďovací útok. Takže si šly navzájem po krku… My existujem a oni už ne.“

To byla docela dobrá odpověď. Nedalo se vyloučit, že vítězství ve vzájemné vyhlazovací válce mezi školami specializovanými buď jen na výuku čarodějů, nebo jen čarodějnic, mohlo opravdu vést k nerovnováze, ale Harry odhadoval, že důvod bude asi hlubší.

Přinejmenším by to snad nemělo nijak ovlivnit výskyt vloh mezi mudly… myslel si.

*

Udělali si odpočinkovou zastávku na pobřeží, aby se vykoupali v moři. Pak vyrazili po stopách pradávné invaze.

Podle nákresu se dostali k rozvalinám nějaké budovy. To ale ve středomoří nic moc neznamená. Tady během několika tisíc let různých lidských a možná i ne-lidských civilizací zaniklo víc sídel, než jich tu zůstalo. Procházel se mezi zdmi postavenými z opracovaného čediče.

Náhle vzadu v hlavě ucítil jakési pátrací kouzlo. Zřejmě byli opravdu na správném místě… Zavřel oči a pokusil se určit, odkud kouzlo vyzařuje. Byl to jen slaboučký pocit zprava. Nebylo tam ale nic vidět.

Vykouknul ven. Ostatní obcházeli okolo a občas se zvedli ze země s nějakým střepem z amfory nebo podobným nálezem archeologického charakteru. Pak se Hermiona zvedla, aby setřela pot z čela a uviděla Harryho. Zagestikuloval na ni, ať je potichu a jde k němu.

„Co se děje, Harry?!“ zeptala se šeptem, když přišla.

„Je tu někde nějaké pátrací nebo rozeznávací kouzlo,“ vysvětloval Harry. „Jen, nějak se mi to nezdá… Afrodita mi říkala, že se obě Akademie navzájem pobily v nějaké mudlovské válce mezi Janovany a Benátčany. To mohla být jen záminka, aby si vzájemně mohli jít po krku, ale jak by to ovlivnilo vlohy k magii na dýl než tři čtyři generace?!“

„Kdyby udělali nějaké prokletí, aby se nerodili chlapci s magickými vlohami, mohlo by to takhle fungovat…“ namítla Hermiona. „I kdyby to ale byla pravda, dnešní učitelky i studentky s tím nemají snad nic společného…“

„To asi ne, ale raději bych naše případné objevy prozatím utajil… Zkus to dát vědět taky Ronovi a Ginny. Tak, aby tě při tom nikdo neviděl. Teďka prosím chvíli hlídej, něco zkusím udělat.“

Vpravo od Harryho byla jen hlína, nános na kamenné podlaze.

„Reducto!“ řekl Harry a obkroužil hlínu hůlkou.

S prásknutím zmizela a odkryla počátek schodiště do sklepení. Hluk přilákal i ostatní.

„Já myslela, že chceš nálezy UTAJIT!“ ušklíbla se Hermiona.

Sklepení bylo plné hlíny a tak v jejím odstraňování pokračovali společně.

„JÉÉÉÉ!!!“ zaječela Artemida.

Na podlahu se ze svého starého úkrytu v náhle zmizevší hlíně vykutálela lebka. Harry si pomyslel, že pro trapnost situace by chybělo jen, aby zacvakala zubama. Harry se k lebce sehnul a opatrně se jí dotknul svou postříbřenou dýkou. Nic se nestalo. Pocit pátracího kouzla s tímhle nálezem vůbec nesouvisel. Ten pocit sílil a směroval Harryho dolů. Nic dalšího zatím nenašli, dokonce ani střepy, bylo ale možné, že to zlikvidovali spolu s odstraňovanou hlínou. Neměli zkušenosti s prováděním vykopávek na magických místech, ale jednali víceméně odhadem.

Schody zmenšovací kletba zaměřená na hlínu nijak nepostihovala. Ukázalo se, že zával končí asi po pěti metrech, kde je podzemní místnost, ze které vycházely čtyři otvory pro dveře. Zub času na zdivu dost důkladně zapracoval a Harryho napadlo, že někdo s dostatečnou erudicí by se nejdřív postaral o výdřevu a postupoval systematičtěji. Jeho ale nepoháněly schopnosti Indiana Jonese, ale pocit volajícího kouzla.

Protože vstup do podzemí našel on, všichni od něj očekávali, že je bude dál instruovat. Ukázal tedy, kdo má jít do které místnosti a sám si vybral tu, ze které cítil kouzlo. Nikdo se neohradil, možná že nikdo další to ani necítil. Naznačil Ginny, aby šla s ním. V místnosti bylo spoustu prachu a hlíny, jak viděli i ve světle hůlek.

„Ginny, hlídej prosím u dveří a posviť mi,“ poprosil Harry.

„Copak, myslíš, že tu něco je a ty budeš velký objevitel?!“ zeptala se s trochou ironie.

„Jestli budu velký objevitel, to opravdu nevím, ale něco tu skutečně je,“ odpověděl jí.

„Dobře. Lumos!“ souhlasila Ginny a postavila se do dveří tak, aby koutkem oka sledovala, jestli k nim někdo nejde.

Zavřel oči a nechal se svým pocitem směřovat. U protější zdi se zastavil a otevřel oči. Stínil si, takže rozsvítil vlastní hůlku. V jejím svitu uviděl naznačenou rytinu. Trochu neopatrně po ní hrábl rukou. Zablesklo se pod ní a rytina jakoby ožila.

-Ssss!!!- ozvalo se mu v mysli varovně a před očima se mu zvedla ze země poloprůhledná kobra dost velká na to, aby se mu dívala do očí. -KDO jssi?! Jak to že rozzumíšš?!-

„Jsem Harry Potter, sstudent z Bradavic,“ přiznal se hadí řečí.

„Ty i mluvíšš po naššem!“ podivný had zněl překvapeně. „Mášš hadí jazzyk!“

„Ano,“ připustil Harry. „Kdo jssi ty?“ zeptal se.

Ohlédl se za sebe a viděl Ginny, jak si zděšeně prohlíží duchovitého hada. Naznačil jí, ať je zticha a hlídá.

„Já jssem lár, ochranný hadí duch tohoto míssta!“

„Co sse tu sstalo?“ zeptal se Harry. Doufal, že tohle by mu mohlo dát odpověď.

„Přepadli náss ježibaby zz Kirké. Ty kurvy sse ssčuchly ss Janovany a přepadly náss. Když náss nemohly dobýt ssilou, přiššly ss bílou vlajkou příměří a zatímco sse vyjednávalo, jednotka Janovanů našše obránce obeššla vnitrozemím. Čarodějnice naššly a povraždily našše hlídky. Já je ucítil, ažž kdyžž bylo užž pozdě. Teď tu jen čekám na někoho, kdo ss nimi nesspolupracuje a kdo by odvezl našše kroniky a knihy případným sspojencům. Ty ss nimi sspolupracuješš?! Cítím je tu!“ vypovídal lár.

„Jssme tu na prázdninách,“ vysvětlil Harry. „Uplynulo už sspousstu let od té války… V Řecku sse sskoro nerodí magicky nadaní chlapci, nevíšš proč?“

„Nevím jak, ale určitě za to můžou ty zz Kirké!“ tvrdil lár s jistotou. „Můžešš vzít naše knihy a kroniky a donésst je do těch tvých ‘Bradavic‘?“ zeptal se hadí duch. „Tak ale, aby sse o tom ty ježibaby nedozvěděly!“

„Když mi řeknešš, kde jssou, tak ano,“ slíbil Harry.

Napadlo ho, že Binns by mohl jednak pomoci s překladem a jednak byl za tenhle zdroj informací vděčný až na půdu. navíc by jako historik byl nejlépe schopen posoudit, jestli ty materiály vydat profesorkám na Kirké.

„Sslib mi, že dobrovolně jim to nevydášš! Tyhle věci moji misstři chránili za cenu vlasstního života!“

„Sslibuji!“ prohlásil Harry. „Dám to někam, kde to najdou jedině, kdyby mě zajaly nebo zabily.“

„Nenech sse zajmout ani zabít!“

S těmi slovy se had začal otáčet u zdi kolem dokola a zářit. Náhle se s lupnutím objevilo pět velkých, hrozně zaprášených svitků pergamenu. Harry je sebral a dal do ‘kouzelného pytle‘.

„Ššťasstnou cesstu!“ popřál mu lár.

„Počkej!“ zadržel ho Harry. „Je takový lár jako ty i v Kirké?“

„V každé dostatečně staré magické v celé Heladě jssou takoví, jako já!“

„Harry, co to mělo znamenat?“ zeptala se Ginny. „O čem jste se to s tím hadím duchem bavili?!“

Harry jí objal a políbil, pak sklouznul rty až k jejímu uchu.

„Je to ochranný duch tohohle místa. Čarodějnice z Kirké to tu dobyly lstí. On si přál, abych jejich kroniky a griomáry dopravil do Bradavic, tak to udělám a nechám na Binnsovi, jestli jim to vrátíme… Jinak, teď jim musíme říct o tom hadovi a ne o těch knihách.“

„Dobře, moc se mi to nelíbí, ale uděláme to…“

Prošli ještě jednu sklepní místnost. Mohly tam lehko být tajné dveře nebo magické pasti, ale nenašli tam nic, kromě stop nohou ve staletém nánosu prachu.

„Zdá se, že jsme zatím nic moc zajímavého nenašli,“ konstatovala Hermiona, když vešli do místnosti, kterou spolu s Ronem a Chimairou prohlížela.

„Našli jsme nějakou rytinu hada, zdá se, že je magicky aktivní,“ připustil Harry.

„To bude zdejší lár,“ prohlásila Chimaira. „Nevím, jestli nás bude ochotný snášet…“

Harry by mohl vsadit dost peněz na to, že nikoli.

Našli zbývající trojici studentů z Kirké a povyprávěli jim velmi zestručněnou variantu nálezu rytiny. Afrodita s Artemidou a Aigeem nenašli nic zajímavého, kromě dalšího průchodu zavaleného tunami hlíny.

„Tenhle nález budeme muset ohlásit na Ministerstvo čar a kouzel do Atén, aby sem poslali své odborníky,“ rozhodla Afrodita. „Ještě se zkusíme podívat na tu rytinu.“

Když došli k rytině lára, Chimaiře to nedalo a pokusila se jí dotknout. Rytina náhle začala žhnout a stále silněji zářit. Pak z ní vyšlehl blesk a na okamžik se objevil průsvitný stín kobry.

„JÁ NEVIDÍM!!!“ vykřikla dívka.

Rychle ji uchopili za ruce a vyvlekli ven.

„Musíme ji dostat co nejrychleji k babičce,“ prohlásila Artemida. „Ta umí docela slušně léčit, třeba uspěje…“

„Musíme kus odsud, tady budou možná pořád funkční zábrany proti Přemísťování,“ řekla Hermiona.

Poodešli kus směrem k pobřeží a udělali kruh. Drželi se za ruce tak, že Harry držel jednou rukou Ginny a druhou Hermionu, Ron Hermionu a Afroditu, Aigeos Afroditu a Artemidu, Ginny a Artemida spolu držely nešťastnou Chimairu. Tak se přemístili k Akademii Kirké.

Kapitola 20) Académia Mágoi

Ráno se Ron na Harryho sice ještě poněkud mračil, ale nechal toho po pár žďuchancích do žeber od obou dívek: „Rone, Ginny se pro Harryho rozhodla sama, tak laskavě nefrflej!" požádala ho Hermiona.

Další dny probíhaly víceméně klidně. Hermiona vyštrachala fotoaparát, který si nechala poslat soví zásilkovou službou. Obrázky z něj sice za mnoho nestály, ale byly použitelné do alba.

Během potápění je střídavě doprovázely buď Afrodita Makojanisová s Chimairou Niktemidisovou, nebo Selené Vlahasová s Afroditou Patakisovou, řidčeji Aigeos Spitakis s Artemidou Kondosovou. O té zjistili, že je vnučkou ředitelky Charybdy Spelenosopulosové. Zbývající dvě studentky, Hekaté Stefanodisová a Artemida Avgadramasová je nedoprovázely nikdy, protože ty dvě byly neustále jen spolu. Jak poznamenala Hermiona: 'Patří na trochu jiný řecký ostrov…' Většina studentek měla jméno po bohyních nebo nestvůrách antického Řecka. Těch pár studentů povětšinou po králích nebo hrdinných válečnících. Harry si pomyslel, že kdyby tito bájeslovní předkové ožili a viděli, kdo nosí jejich jména, nejspíš by vraždili…

Afrodita Makojanisová byla jediná z přítomných studentek, která uměla anglicky. Kouzlo 'Polyglot!' sice dokázalo zajistit základní dohovoření se, ale nebylo s jeho pomocí možné například číst psaný text. To se ukázalo jako dost slabá stránka využití tohoto kouzla.

Při jednom potápění mu ukázala, kde roste v zátoce žaberník, takže si mohli udělat jednak zásobu, jednak vyzkoušet, jak se dá s ním vydržet pod vodou. Hermiona byla, nikoli překvapivě, jediná, kdo zvládnul bublinkové kouzlo a mohla tak pod vodu jako plnohodnotný čaroděj.

Šestý den jejich pobytu přijela loď Sphyrna kapitána Dimitrose Spitakise. Byla to malá osmimetrová bárka, jméno bylo napsané řecky i anglicky a pod nápisy byla i kresba žraloka kladivouna (Kladivoun – Sphyrna mokkaran). Nákladový prostor byl krytý a kormidelní bouda byla jen kousek od zádi.

„Domluvila jsem vám s Dimitrosem, že vás vezme na Sikinos, abyste viděli, co zbylo z 'Akademie Mágoi'. Jestli to půjde dobře, mohli byste tam mít pozdní oběd. Odtamtud se můžete Přemístit zpátky sem a Dimitros pak bude pokračovat ve svých věcech," vysvětlovala jim ředitelka během snídaně. „Pošlu s vámi kromě Afrodity s Chimairou i Aigea s Artemidou. Aigeos by měl mít příležitost strávit nějaký čas s otcem, když ten pořád objíždí ostrovy a přepravuje zboží."

Poděkovali a zabalili si pár věci s sebou.

„Vítejte na palubě," přivítal je prošedivělý vousáč angličtinou s dost příšerným přízvukem. „Ředitelka mi řekla, abych vás vzal na Sikinos. Během dvou tří hodin bysme tam měli bejt."

„Synku, pomož tátovi s nákladem!" přikázal ještě řecky Aigeovi.

Pravda je, že Akademie neměla téměř s čím obchodovat, tedy kromě výuky svých studentů. Proto za zásoby čarodějky platily raději v hotovosti.

Po chvíli loď odpoutali od mola a vypluli na volné moře.

„Ta druhá Akademie bývala někde na jižním pobřeží ostrova," vysvětloval Aigeos. „Otec má nějaké zboží pro osadu Sikinos, ta je ale na severní části ostrova, proto nás nejdřív vysadí a jižním pobřeží, taky abysme nevyvolávali moc pozornosti… Až vyloží, obepluje zas ostrov, aby se zeptal, jestli něco nepotřebujem. Na tomhle ostrově nebývá moc turistů, takže bysme mohli mít klid na prohlídku a hledání."

„Copak po ukončení činnosti školy někdo neodvezl všechno vybavení?" nechápal Harry.

„Pravděpodobně ano," přisvědčil Aigeos. „Stejně tam ale mohli zapomenout něco zajímavého."

*

Kormidelní bouda Sphyrny byla vybavená pro přenocování nanejvýš dvou třech lidí. Kapitán Dimitros v ní většinou jezdil sám a vyhovovalo mu to.

Nad kormidelním kolem byla v úchytu opakovací brokovnice, se kterou jako většina Řeků a Turků k smrti rád lovil hlavně pernatou zvěř. Vedle kormidelního kola byla vysílačka, Harry měl ale podezření, ž nebude funkční.

Teď měl svou boudu na palubě plnou čarodějů. Z některých měl trochu zvláštní dojem, zvlášť z toho cizího černovlasého kluka s jizvou na čele. Ty jeho studené zelené oči mu nedělaly dobře, když obhlížel kormidelní boudu, jako by hledal nějakého nepřítele.

Trasa měla být okolo šedesáti kilometrů, pomalu pufající stařičký diesel poháněl loď hlemýždím tempem. Kapitán Spitakis by mohl trochu zrychlit, ale to by bylo spojeno s mnohem větší spotřebou nafty a s větším rizikem zadření motoru. Nikoli poprvé proklel svou manželku. Sice prý není sama čarodějnice, ale jak prvorozený syn Aigeos, tak obě jeho mladší sestry mají talent. Ani to nemůže nikomu říci. Sice si v taverně rádi poslechli, jak viděl při jedné plavbě mořskou pannu a dokonce mu i zaplatili dvě rundy, že je to dobře vyprávěná báchorka, ale teprve teď si uvědomil, že ji uviděl týden po narození prvního dítěte, když poprvé vyplul na moře. Přátelé proto také byli přesvědčeni, že ještě nevystřízlivěl…

Pak přiletěla ta sova s dopisem, podle kterého má jeho syn nastoupit do Akademie Kirké, školy, o které nikdo nikdy neslyšel (aspoň nikdo normální). Když odepsal, že by syna mohl dovézt svou lodí, přišla za ním jedné noci ta strašlivá ženská, co se představila jako Charybda Spelenosopulosová. Charybda, to na ní tedy opravdu sedělo. Spolkla ho i s lodí, přiměla ho slíbit, že bude vozit zásoby pro školu a nebude je předražovat. Pak dostal možnost projíždět místem, které nebylo zakreslené v mapě a jiný kapitán se tam nedokázal dostat. Neplatily tedy nakonec špatně, čarodějnice, ale když si nemohl dovolit ani pořádně se nalít raki, ouzem nebo retsinou, aby náhodou v opilosti něco nevykecal.

Tuhle cestu už proplul mnohokrát a zvládl by to i se zavázanýma očima. Proto ho překvapilo drcnutí do lodě. Překvapilo i jeho pasažéry. Ti čtyři cizinci se rozhlíželi v první chvíli jako vyděšené suchozemské krysy… Skryl úšklebek, stejně mu dlouho nezůstal. Tady neměla loď s tak malým ponorem, jako má Sphyrna nárok na to, aby o něco drhla. Navíc to nebylo, jako když zavadí o skálu nebo skrytou písečnou kosu. Zaslechl podrážděné usyknutí toho černovlasého kluka se studenýma očima. Podíval se k přídi, aby zjistil, co ho naštvalo. Na přídi se vyvalovala mořská pana. Otřepávala se z vody a najednou neměla rybí ocas, ale lidské nohy! Dimitros zamrkal, ale vidění se nezměnilo.

„Máte k té brokovnici munici na kance?!“ zeptal se ho ten divný kluk.

Chvíli nechápal a podíval se, jako by nerozuměl.

„Do tohohle, větší munici, nejlíp na kance!“ ukázal kluk na brokovnici visící nad kormidelním kolem.

Kapitán pokýval hlavou.

„Fajn, tak ji tam nabijte a kdyby to bylo potřeba, snad víte, co s tím dělat. Tahle potvora je masožravá…“

To bylo pro kapitána Spitakise novinka. Nicméně, ti, kdo by to zjistili, ti by o tom nikdy nevyprávěli, ale byli by na seznamu zmizelých… Sundal pušku a vyhrabal z nepořádku pod kormidelním kolem krabičku patron. Byly staré, na kance se už dobře pět let nedostal. Měly by ale ještě fungovat…

*

Harry vyšel z kormidelny s připravenou hůlkou. Koutkem oka zahlédl, že ho doprovází Ginny.

„Levicorpus!“ zkusil první kouzlo, které se mu jevilo dobré.

Nereidka kouzlo nějak odklonila nebo co, ale nezabralo na ní. Naopak se zvedla a začala se přibližovat k nim.

„Mdloby na tebe! Expeliarmus! Pouta na tebe!“ zkusil Harry pár méně nebezpečných útočných kouzel.

Ginny mu přes rameno vrhla své obludné netopýří zaklínadlo. Když se nereidce mrskal obří netopýr v obličeji, vyvedlo ji to z koncentrace.

Na společně provedené kouzlo: „Vingardium leviosa!“ zabrala a vznesla se do vzduchu. Pak ji vyklopili kousek od lodi zase do moře. Po chvíli se z vody vynořila naryšavělá hlava. Ruka u ní za nimi zahrozila pěstí…

*

Konečně si mohli říci ’Země na obzoru!‘, když uviděli přibližovat se ostrov.

„Sikinos!“ ukázal Dimitros. „Nemůžu tady nikam přirazit. Zůstanu chvíli na kotvě a dostanu vás na břeh ve člunu. Ředitelka Spelenosopulosová říkala, že se odsud dostanete sami. Kdyby se vám to z nějakého důvodu nepodařilo, poplavu okolo pozítří tak okolo desáté ráno a budu se dívat, jestli na břehu nemáváte.“

Do člunu Sphyrny se nevešlo víc, než tři lidé. Člun přivázali na lano, protože kapitán ani nikdo z návštěvníků nevěděl, jak tu jsou Poprvé tedy převezl jeho syn Aigeos toho černovlasého čaroděje a jednu řeckou čarodějku. Pak udělal ještě tři jízdy a zůstal úplně vyčerpaný ležet na pláži. Na poslední cestu tedy musel kapitán sám člun přitáhnout lanem a ředitelčinu vnučku převézt sám.

*

Když Sphyrna s pufáním zmizela z dohledu za jedním mysem, Harry došel k Afroditě.

„Nechci se hádat, ale jak najdeme během necelých dvou dnů trosky té druhé Akademie?“ zeptal se jí.

„Nemusíme hledat moc složitě, Aigeos má docela slušný nákres. Našel ho v knihovně…“ odpověděla. „Pokud jsem to pochopila, tak se obě školy zapletly do nějakých sporů mezi Benátčany a Janovany. Tohle byl nákres pro vyloďovací útok. Takže si šly navzájem po krku… My existujem a oni už ne.“

To byla docela dobrá odpověď. Nedalo se vyloučit, že vítězství ve vzájemné vyhlazovací válce mezi školami specializovanými buď jen na výuku čarodějů, nebo jen čarodějnic, mohlo opravdu vést k nerovnováze, ale Harry odhadoval, že důvod bude asi hlubší.

Přinejmenším by to snad nemělo nijak ovlivnit výskyt vloh mezi mudly… myslel si.

*

Udělali si odpočinkovou zastávku na pobřeží, aby se vykoupali v moři. Pak vyrazili po stopách pradávné invaze.

Podle nákresu se dostali k rozvalinám nějaké budovy. To ale ve středomoří nic moc neznamená. Tady během několika tisíc let různých lidských a možná i ne-lidských civilizací zaniklo víc sídel, než jich tu zůstalo. Procházel se mezi zdmi postavenými z opracovaného čediče.

Náhle vzadu v hlavě ucítil jakési pátrací kouzlo. Zřejmě byli opravdu na správném místě… Zavřel oči a pokusil se určit, odkud kouzlo vyzařuje. Byl to jen slaboučký pocit zprava. Nebylo tam ale nic vidět.

Vykouknul ven. Ostatní obcházeli okolo a občas se zvedli ze země s nějakým střepem z amfory nebo podobným nálezem archeologického charakteru. Pak se Hermiona zvedla, aby setřela pot z čela a uviděla Harryho. Zagestikuloval na ni, ať je potichu a jde k němu.

„Co se děje, Harry?!“ zeptala se šeptem, když přišla.

„Je tu někde nějaké pátrací nebo rozeznávací kouzlo,“ vysvětloval Harry. „Jen, nějak se mi to nezdá… Afrodita mi říkala, že se obě Akademie navzájem pobily v nějaké mudlovské válce mezi Janovany a Benátčany. To mohla být jen záminka, aby si vzájemně mohli jít po krku, ale jak by to ovlivnilo vlohy k magii na dýl než tři čtyři generace?!“

„Kdyby udělali nějaké prokletí, aby se nerodili chlapci s magickými vlohami, mohlo by to takhle fungovat…“ namítla Hermiona. „I kdyby to ale byla pravda, dnešní učitelky i studentky s tím nemají snad nic společného…“

„To asi ne, ale raději bych naše případné objevy prozatím utajil… Zkus to dát vědět taky Ronovi a Ginny. Tak, aby tě při tom nikdo neviděl. Teďka prosím chvíli hlídej, něco zkusím udělat.“

Vpravo od Harryho byla jen hlína, nános na kamenné podlaze.

„Reducto!“ řekl Harry a obkroužil hlínu hůlkou.

S prásknutím zmizela a odkryla počátek schodiště do sklepení. Hluk přilákal i ostatní.

„Já myslela, že chceš nálezy UTAJIT!“ ušklíbla se Hermiona.

Sklepení bylo plné hlíny a tak v jejím odstraňování pokračovali společně.

„JÉÉÉÉ!!!“ zaječela Artemida.

Na podlahu se ze svého starého úkrytu v náhle zmizevší hlíně vykutálela lebka. Harry si pomyslel, že pro trapnost situace by chybělo jen, aby zacvakala zubama. Harry se k lebce sehnul a opatrně se jí dotknul svou postříbřenou dýkou. Nic se nestalo. Pocit pátracího kouzla s tímhle nálezem vůbec nesouvisel. Ten pocit sílil a směroval Harryho dolů. Nic dalšího zatím nenašli, dokonce ani střepy, bylo ale možné, že to zlikvidovali spolu s odstraňovanou hlínou. Neměli zkušenosti s prováděním vykopávek na magických místech, ale jednali víceméně odhadem.

Schody zmenšovací kletba zaměřená na hlínu nijak nepostihovala. Ukázalo se, že zával končí asi po pěti metrech, kde je podzemní místnost, ze které vycházely čtyři otvory pro dveře. Zub času na zdivu dost důkladně zapracoval a Harryho napadlo, že někdo s dostatečnou erudicí by se nejdřív postaral o výdřevu a postupoval systematičtěji. Jeho ale nepoháněly schopnosti Indiana Jonese, ale pocit volajícího kouzla.

Protože vstup do podzemí našel on, všichni od něj očekávali, že je bude dál instruovat. Ukázal tedy, kdo má jít do které místnosti a sám si vybral tu, ze které cítil kouzlo. Nikdo se neohradil, možná že nikdo další to ani necítil. Naznačil Ginny, aby šla s ním. V místnosti bylo spoustu prachu a hlíny, jak viděli i ve světle hůlek.

„Ginny, hlídej prosím u dveří a posviť mi,“ poprosil Harry.

„Copak, myslíš, že tu něco je a ty budeš velký objevitel?!“ zeptala se s trochou ironie.

„Jestli budu velký objevitel, to opravdu nevím, ale něco tu skutečně je,“ odpověděl jí.

„Dobře. Lumos!“ souhlasila Ginny a postavila se do dveří tak, aby koutkem oka sledovala, jestli k nim někdo nejde.

Zavřel oči a nechal se svým pocitem směřovat. U protější zdi se zastavil a otevřel oči. Stínil si, takže rozsvítil vlastní hůlku. V jejím svitu uviděl naznačenou rytinu. Trochu neopatrně po ní hrábl rukou. Zablesklo se pod ní a rytina jakoby ožila.

-Ssss!!!- ozvalo se mu v mysli varovně a před očima se mu zvedla ze země poloprůhledná kobra dost velká na to, aby se mu dívala do očí. -KDO jssi?! Jak to že rozzumíšš?!-

„Jsem Harry Potter, sstudent z Bradavic,“ přiznal se hadí řečí.

„Ty i mluvíšš po naššem!“ podivný had zněl překvapeně. „Mášš hadí jazzyk!“

„Ano,“ připustil Harry. „Kdo jssi ty?“ zeptal se.

Ohlédl se za sebe a viděl Ginny, jak si zděšeně prohlíží duchovitého hada. Naznačil jí, ať je zticha a hlídá.

„Já jssem lár, ochranný hadí duch tohoto míssta!“

„Co sse tu sstalo?“ zeptal se Harry. Doufal, že tohle by mu mohlo dát odpověď.

„Přepadli náss ježibaby zz Kirké. Ty kurvy sse ssčuchly ss Janovany a přepadly náss. Když náss nemohly dobýt ssilou, přiššly ss bílou vlajkou příměří a zatímco sse vyjednávalo, jednotka Janovanů našše obránce obeššla vnitrozemím. Čarodějnice naššly a povraždily našše hlídky. Já je ucítil, ažž kdyžž bylo užž pozdě. Teď tu jen čekám na někoho, kdo ss nimi nesspolupracuje a kdo by odvezl našše kroniky a knihy případným sspojencům. Ty ss nimi sspolupracuješš?! Cítím je tu!“ vypovídal lár.

„Jssme tu na prázdninách,“ vysvětlil Harry. „Uplynulo už sspousstu let od té války… V Řecku sse sskoro nerodí magicky nadaní chlapci, nevíšš proč?“

„Nevím jak, ale určitě za to můžou ty zz Kirké!“ tvrdil lár s jistotou. „Můžešš vzít naše knihy a kroniky a donésst je do těch tvých ‘Bradavic‘?“ zeptal se hadí duch. „Tak ale, aby sse o tom ty ježibaby nedozvěděly!“

„Když mi řeknešš, kde jssou, tak ano,“ slíbil Harry.

Napadlo ho, že Binns by mohl jednak pomoci s překladem a jednak byl za tenhle zdroj informací vděčný až na půdu. navíc by jako historik byl nejlépe schopen posoudit, jestli ty materiály vydat profesorkám na Kirké.

„Sslib mi, že dobrovolně jim to nevydášš! Tyhle věci moji misstři chránili za cenu vlasstního života!“

„Sslibuji!“ prohlásil Harry. „Dám to někam, kde to najdou jedině, kdyby mě zajaly nebo zabily.“

„Nenech sse zajmout ani zabít!“

S těmi slovy se had začal otáčet u zdi kolem dokola a zářit. Náhle se s lupnutím objevilo pět velkých, hrozně zaprášených svitků pergamenu. Harry je sebral a dal do ‘kouzelného pytle‘.

„Ššťasstnou cesstu!“ popřál mu lár.

„Počkej!“ zadržel ho Harry. „Je takový lár jako ty i v Kirké?“

„V každé dostatečně staré magické v celé Heladě jssou takoví, jako já!“

„Harry, co to mělo znamenat?“ zeptala se Ginny. „O čem jste se to s tím hadím duchem bavili?!“

Harry jí objal a políbil, pak sklouznul rty až k jejímu uchu.

„Je to ochranný duch tohohle místa. Čarodějnice z Kirké to tu dobyly lstí. On si přál, abych jejich kroniky a griomáry dopravil do Bradavic, tak to udělám a nechám na Binnsovi, jestli jim to vrátíme… Jinak, teď jim musíme říct o tom hadovi a ne o těch knihách.“

„Dobře, moc se mi to nelíbí, ale uděláme to…“

Prošli ještě jednu sklepní místnost. Mohly tam lehko být tajné dveře nebo magické pasti, ale nenašli tam nic, kromě stop nohou ve staletém nánosu prachu.

„Zdá se, že jsme zatím nic moc zajímavého nenašli,“ konstatovala Hermiona, když vešli do místnosti, kterou spolu s Ronem a Chimairou prohlížela.

„Našli jsme nějakou rytinu hada, zdá se, že je magicky aktivní,“ připustil Harry.

„To bude zdejší lár,“ prohlásila Chimaira. „Nevím, jestli nás bude ochotný snášet…“

Harry by mohl vsadit dost peněz na to, že nikoli.

Našli zbývající trojici studentů z Kirké a povyprávěli jim velmi zestručněnou variantu nálezu rytiny. Afrodita s Artemidou a Aigeem nenašli nic zajímavého, kromě dalšího průchodu zavaleného tunami hlíny.

„Tenhle nález budeme muset ohlásit na Ministerstvo čar a kouzel do Atén, aby sem poslali své odborníky,“ rozhodla Afrodita. „Ještě se zkusíme podívat na tu rytinu.“

Když došli k rytině lára, Chimaiře to nedalo a pokusila se jí dotknout. Rytina náhle začala žhnout a stále silněji zářit. Pak z ní vyšlehl blesk a na okamžik se objevil průsvitný stín kobry.

„JÁ NEVIDÍM!!!“ vykřikla dívka.

Rychle ji uchopili za ruce a vyvlekli ven.

„Musíme ji dostat co nejrychleji k babičce,“ prohlásila Artemida. „Ta umí docela slušně léčit, třeba uspěje…“

„Musíme kus odsud, tady budou možná pořád funkční zábrany proti Přemísťování,“ řekla Hermiona.

Poodešli kus směrem k pobřeží a udělali kruh. Drželi se za ruce tak, že Harry držel jednou rukou Ginny a druhou Hermionu, Ron Hermionu a Afroditu, Aigeos Afroditu a Artemidu, Ginny a Artemida spolu držely nešťastnou Chimairu. Tak se přemístili k Akademii Kirké.

Zpět na obsah

Kapitola 21: Kapitola 21) Letní král

Kapitola 21) Letní král

Když se Přemístili zpět na Kirké, profesorka Charybda Spelenosopulosová k nim rychle doběhla k pobřeží za protipřemisťovací zábrany. S ní přiběhly i Hekaté Stefanodisová a Artemida Avgadramasová.

„Co se stalo?!" chtěla ředitelka vědět.

„Našli jsme místního lára. Když na něj Chimaira sáhla, rozzářil se a ona oslepla," odpověděla Afrodita.

„Kdyby každý dodržoval základní opatrnost a když něco začně nečekaně zářit, tak zavřel oči a ještě si je zakryl rukou, bylo by o poznání míň úrazů…" brblala ředitelka Kirké, když prohlížela popálené oči své studentky. „Dostaňte jí na ošetřovnu."

Po dovyšetření ředitelka řekla, že by se studentce měl vrátit zrak během dvou tří dnů intenzivní péče.

*

Ráno po návratu šli na pláž se Selené Vlahasovou a Afroditou Patakisovou. Makojanisová zůstala na ošetřovně s Chimairou. Hermiona čtvřici chvíli nenápadně zdržela tak, aby obě řecké studentky už doběhly k moři.

„Něco se tu děje!" prohlásila. „Někdo se nám přehraboval ve věcech."

„Vám taky?!" zeptala se Ginny.

„Taky?!" udivilo Harryho. „Proč jsi mi nic neřekla?!"

„Nebyl jsem si jistá, jestli se nemýlím," vysvětlovala Ginny. „Byl to jen pocit, že některé věci jsou jinak, než byly."

„Já si tím jistá jsem!" tvrdila Hermiona. „Ale taky jsem cítila náznak odposlouchávacího nebo pozorovacího kouzla, tak jsem nechtěla, aby místní čarodějnice věděly, že jsme na něco přišli."

„Že jsi na něco přišla," opravil ji Harry. „Schválně, co asi hledaly? Tipoval bych tu Vandrovcovu waltrovku nebo něco obdobného…"

„To je skoro jisté," potvrdila Hermiona. „Nevím, jestli nám věří, že jsme v Akademii mágoi nic nenašli."

„Fajn," prohlásil Harry. „Udělejte mi zeď!"

Když ho těsně obestoupili, vytáhnul z 'kouzelného pytle' od Freda a George Walter P-38 a munici se stříbrnými projektily. Vyndal z pistole zásobník a nabil do něj jeden náboj, natáhnul závěr a sklopil kouhout do spodní polohy. Pak zásobník znovu vyndal a naplnil osmi patronami. Nabitou pistoli vrátil do pouzdra. Stejně dobil i rezervní zásobník. Pak pouzdro vrátil do 'kouzelného pytle', ten zatáhnul a postupným srolováním zmenšil natolik, že by se vešel do kapsy plavek. Ještě ho pro jistotu začaroval kouzlem 'Repelentus!' a ukryl v plavkách. Došli k pobřeží, kde na ně obě řecké studentky už netrpělivě čekaly.

„Kde jste?!"

„Ale, nemoh jsem dostat šutr z boty," vymlouval se Ron, který na sebe vzal úlohu trouby a hrál ji někdy až příliš věrohodně.

Když se koupali v moři, zahlédl Harry, jak jejich věci prohlížejí obě studentky z 'toho jiného řeckého ostrova'. Doplaval k Ginny a zatahal ji za nohu. Když se k němu podrážděně otočila, ukázal jí obě dívky.

„Půjdu jim dát do držky!" zavrčela Ginny bojovně.

„Ne!" rozhodl Harry. „Bude lepší předstírat, že to nevíme a zkusit zjistit, co se děje. V tom má asi Hermiona pravdu."

„Ta má vždycky pravdu!" nenaloženě namítla Ginny. „Někdy mě to až ročiluje!"

Harry se usmál a políbil ji. Ve vodě to nebyl snadný úkol.

„Uznej, že většina jejích rad je dobrá!" ušklíbl se Harry.

„Jo, jak tě ulovit, to mi poradila dobře…" řekla Ginny jízlivě.

„Řeknem to ještě i Ronovi s Hermionou," rozhodl Harry.

*

V podvečer si vyšli do skryté zahrady.

„Co hledáš?" ptala se Hermiona Harryho, když ten pořád prohlížel kouty mezi keři nebo odklápěl kameny.

„Nějakého hada," vysvětloval. „Zkusím ho přemluvit, aby propátral Akademii a našel místního lára."

„Dal bys přednost nějakému konkrétnímu druhu?" ptala se Hermiona.

„Nejlíp nějaké užovce, zmije se pohybují pomalu a jsou líné, navíc jedovaté," odpověděl.

Byla to Ginny, kdo vyplašil skoro metr a půl dlouhého žluohnědého hada se čtyřmi černými pruhy na hřbetě. (Elaphe quatuorlineata) Had se snažil skrýt, ale Harry ho zarazil hadí řečí: „SSTUJ!"

„Ty mluvíšš po naššem?!" hada to nepříjemně překvapilo. „Co chcešš?!"

„Chci te požádat, abyss naššel ssídlo zdejššího lára!" vysvětlil mu Harry.

„Lára?! Zbláznil ssess?!" hodně se mu to nelíbilo. „Ten sse sse mnou vůbec nebude bavit a ssežere mne!"

Harry zadoufal, že se užovka mýlí, ale nebyl si jist. Navíc, špeha potřeboval, aby nemusel prolézat celý komplex Akademie osobně. Když by řekl, že jde navštívit zdejšího lára, asi by to jen posílilo podezření čarodějnic proti nim.

„Pojď ssem!" přikázal hadovi. Ten poslušně jen se slabými sykavými protesty přelezl na Harryho levou ruku a nechal se odnést na pokoj. Tam mu Harry ukázal, kde na něj má čekat a předat zprávu.

„Hadí řeč, asi jediná dobrá věc po Voldemortovi, co tu zbyla," řekl Ginny.

„A vztah nás dvou?" zeptala se.

„Dost možná by to fungovalo i tak," usmál se Harry. „S Ronem bych byl asi kamarád vždycky a on by se svou sestrou určitě pochlubil…"

„Jo Ron, ten určitě!" ušklíbla se Ginny. „Zase by to bylo na mě!"

Tomu se rozesmáli oba.

*

Po několika dnech zašla konečně na snídani do jídelny konečně i Chimaira, doprovázená Afroditou Makojanisovou. Na očích měla tmavé brýle, ale podle toho, jak se pohybovala, tak určitě viděla.

Profesorka Spelenosopulosová se tvářila spokojeně.

„Dobrá zpráva je, že Chimaira Niktemidisová bude vidět! Tím pádem můžeme uspořádat jako každý rok volbu 'Letního krále'!" prohlásila slavnostně.

Harry si všimnul, že Hermioně přeběhl po tváři mrak zděšení a že zástupkyně ředitelky profesorka Ballamotisová z té zprávy taky zrovna neskáče nadšením.

Na pokoji zjistili, že had ještě buď lára neobjevil, nebo se na pátrání pro Harryho vykašlal.

U moře počkala Hermiona na chvíli, kdy bude Ron i řecké studnetky mimo doslech.

„Harry, mám k tobě prosbu!" řekla úpěnlivě. „Jestli to jen trochu půjde, snaž se nestat tím 'Letním králem'!"

„O co jde?!" chtěl vědět Harry.

„No, ty jsi u Binnse skoro nikdy nedával pozor, navíc tohle probíral opravdu jen letmo, protože o tom skoro nejsou věrohodné záznamy a ty víš, jak si na ně potrpí," vysvětlovala. „Byl to takový rituál u některých řeckých kmenů, které uctívaly některou z podob Bohyně Matky, zpravidla Artemis nebo někdy Hekaté či samotnou Gáiu, Matku Zemi. Vybral se král, většinou nejzdatnější válečník, ten žil buď s hlavní kněžkou nebo taky s více kněžkami rok, pak ho kněžky zabily a podle místních zvyků buď upekly a snědly, nebo zahrabaly do pole, aby se zlepšila úroda. Jestli zvolí toho místního študáka Aigeose, nebudeme se do toho míchat, jen poreferujeme McGonagallové. Jestli zvolí Rona, musíme vymyslet, jak ho zachránit. Proto potřebuju, abys ty se svými kouzelnými i bojovými schopnostmi nebyl v jejich rukou…"

„Chceš použít bráchu jako návnadu?!" naštvala se Ginny.

„Ne, Ginny!" vysvětlovala jí Hermiona. „Když ale prozradíme své podezření a bude pravdivé, nebude pro místní problém nás pozabíjet všechny třeba ve spánku nebo pomalým jedem v jídle. Když budeme předstírat, že jsme obvyklí ignorantští turisté, máme šanci to uhrát…"

„Nelíbí se mi to ale ani trochu, Hermi," ujistil ji Harry. „Dokážeš vymyslet nějaké předběžné opatření proti té otravě jídlem? Kdyby totiž Rona někde podřezávali a my přitom leželi v bezvědomí nebo tuzí, tak mu zrovna moc nepomůžem."

„Zapracuju na tom!" slíbila. „Navíc je možné, že je to jen symbolické představení," pokoušela se ukonejšit možná své vlastní svědomí. „Nicméně s tebou venku máme větší šanci uspět, než s Ronem, při vší úctě k tvému bratrovi, Ginny."

„Tohle by mohla být příčina, proč tu mají nedostatek magicky nadaných kluků," napadlo Harryho.

„Možná už jsem na to taky myslela," připustila Hermiona

Protože nedokázali tuhle záležitost pustit z hlavy, tenhle den si moc neužili.

Večer je v Harryho pokoji čekalo jedno překvapení. Užovka, v jejíž návrat už ani nedoufali, se doplazila a hlásila Harrymu, že místního lára našla.

„Pojďte potichu zza mnou!" požádal je had. „Vy sami tam netreffíte!"

Had je vedl chodbami dál a dál do hlubších chodeb. Ve druhém patře sklepení přestaly být chodby osvětlené magickými pochodněmi, takže si museli rozsvítit vlastní hůlky, jinak by neviděli ani vlastní nos.

Ve třetím sklepním patře je had dovedl ke dveřím, ze kterých se linulo magické světlo. Dveře vedly do kruhové místnosti o zhruba pětimetrovém průměru, osvětlené několika magickými pochodněmi.

To, co v první chvíli považovali za kamenný práh, byla socha místního lára. Jeho podobou byl tochu překvapivě Uroboros, 'Had Věčnosti', který se svou tlamou zahryzává do vlastního ocasu. Byl takto obtočený kolem celé místnosti.

V pravidelných třetinách byly ve stěně výklenky, ve kterých byly tři sochy, jednou byla žena s lukem doprovázená jelenem, Artemis, bohyně lovu. Druhá byla s tváří napůl skrytou ve stínu, Selené, bohyně Měsíce a třetí měla šest rukou a netopýří křídla, Hekaté, bohyně temnot a také magie, kdysi i ochránkyně mladých dívek. Před každou sochou plála magická pochodeň, takže se v jejich mihotavém svitu sochy jakoby pohybovaly.

Další sochy žen byly vzadu v místnosti, jednu dokázali snadno určit, byla to ředitelka Akademie Kirké, profesorka Charybda Spelenosopulosová.

Ve středu místnosti byl velký neotesaný kámen, položený na třech menších. Na kameni ležela podivně hrubá nevelká soška nedosahující ani zdaleka mistrovství, s nímž byly vyvedeny tři sochy ve výklencích. Tři magické pochodně ji ale osvětlovaly rovněž.

„Trochu připomíná Věstonickou Venuši," konstatovala Hermiona, když si zvláštní sochu prohlédla.

Hrubá socha neměla v dnešním pojetí přitažlivé proporce, jako je měla zvláště Artemis, ale velké povislé prsy, velmi široké boky a obrovské břicho, ve kterém jakby se buď rýsovalo embryo nebo to byl nesmírně malý muž, souložící s touto 'bohyní'.

„To je Gaia, Matka Země, Plodná…" ozvalo se ode dveří.

Do místnosti vešla Skylla Ballamotisová.

„Ta podobnost je oprávněná," vysvětlila zástupkyně ředitelky. „Tahle socha je asi starší, než celá tahle místnost i celá tahle škola. Pochází podle pověstí ještě z dob, kdy to byly ženy, kdo rozhodoval v táboře o tom, kdo bude vládnout, kam se potáhne, kdo bude žít a kdo umře. Muži vyráželi na lov nebo na výpravy a ženy zůstávaly doma, staraly se o děti a o to, aby nikdo pokud možno nezemřel hlady. Vládla dcera královny, nejvyšší kněžky a ta taky rozhodovala o tom, kdo povede válečníky."

„A taky, kdo bude Matce obětován!" vtrhla jí neomaleně Hermiona do řeči.

Harry i Ginny si připravili hůlky.

„Ano, i o tom. Pak přinesly jiné kmeny ze severu mírnější náboženství, které s naším začalo soupeřit."

„Křesťanství?!" zeptal se trochu pochybovačně Ron.

„Tohle bylo dávno před křesťanstvím," opravila ho Ballamotisová. „Přinesli sem Apollónova mystéria a Diův kult, jejich kněží byli muži a zdaleka si tolik nelibovali v prolévání obětní krve v chrámu, jako spíš na bojišti. Válečníkům se víc líbilo, když jim vládl syn jejich oblíbeného velitele, než někdo, koho doporučily kněžky. Ženské válečnice, Amazonky, byly přečísleny a poraženy těžkooděnou pěchotou. Kult Matky byl oslaben a Bohyně rozdělena do několika osob v Pantheónu. Někde ale potají přetrval… Kdybyste do téhle svatyně přišli v antické době, muži by byli zabiti a dívky donuceny stát se kněžkami nebo by byly rovněž zabity…"

Vypadalo to, že se profesorka ztratila ve vlastních chmurných myšlenkách, takže Harry sebral hada, nechal si ho omotat kolem ruky a s tichým 'dobrou noc' se vytratili ven.

„Tohle se mi ale vůbec ani trochu nelíbí!" rozhodla se Hermiona. „Ty sochy nebyly obyčejné sochy, ale golémové. Většina jich asi už nebyla funkční, ale ten ředitelky asi ještě je…“

Harry s ní nemohl nesouhlasit. Tohle bylo zatraceně podezřelé, ale kdyby teď utekli a vyprávěli to někomu, neuvěřil by jim to. Navíc, jestli všichni řečtí bystrozorové studovali na Kirké, bude v tom taky hodně bystrozorek namočených…

„Musíme zjistit, jak to je a při tom se nenechat zabít," rozhodl.

Ron na něj pohlédl poněkud zvláštně.

„Podezíráš je snad z něčeho?" zeptal se.

„Z toho, že jejich činnost nějak mění vlohy pro magii u místních," odpověděl vyhýbavě Harry.

*

„Dnes večer uděláme soutěž našich hochů,“ prohlásila ráno u snídaně ředitelka. „Protože naši angličtí hosté se již osvědčili jako zkušení zabijáci, nebudeme riskovat bojové disciplíny jako zápas nebo box, ale jen nějaká prostá silová disciplína.“

Je chytrá, pomyslel si Harry.

„Zkusíme páku,“ navrhnul Ron.

‘Kristova noho, Rone, ty blbče, nemůžeš mlčet?!‘ pomyslel si Harry, ale neřekl raději nic.

„Co to je?“ zeptala se s živým zájmem Spelenosopulosová.

Ron to stručně popsal a ředitelka odkývala.

„Po odpolední svačině to vyzkoušíme,“ rozhodla ředitelka.

Harry z toho měl ne úplně dobrý pocit, ale co se dalo dělat?!

Potápění toho dne uteklo rychleji , než jindy. Fredův a Georgův ‘kouzelný pytel‘ se dost osvědčil, protože do něj neteklo ani při ukrytí v kapse plavek.

*

„Udělám ti z brejlí kontaktní čočky!“ sliboval Harrymu Aigeos, když ho vyzýval.

„Proboha, to chcete dělat satirické výzvy k něčemu tak prostinkému, jako je páka?!“ zaprotestoval Harry.

Když viděl, že všichni okolo přikývli, povzdechl si.

„Na tvoje žebra si zahraju jak na cimbál!“ slíbil řeckému studentovi.

Na stole v zahradě Aigeose překonal snadno. Buď opravdu neměl sílu, nebo Harryho nechal vyhrát.

„Moje ségra si s tebou nikdy neměla začínat!“ vyjekl Ron jako výzvu.

„Tobě musí Hermiona doplňovat chybějící třetinu mozku!“ kontroval Harry a pustili se do páky.

Ron měl docela sílu a nakonec mu Harry nemusel ani moc pomáhat, aby vyhrál.

„Takže letošním ‘Letním králem‘ je Ronald Weasley z Vydrníku Starého Drába!“ vyhlásila Charybda.

*

Oslava měla zpočátku charakter trochu lepší večeře v zahradě. Ron dostal na hlavu jakousi ’korunu‘ upletenou z břečťanu a vinné révy. Posadili ho na vyvýšenou židli u samostatného stolu a jídlo mu nosilo několik studentek, zatímco ostatní se usadili u dlouhého stolu a jídlo si od domácích skřítků převzali sami.

Když se setmělo, zapálili několik ohňů. Pak při zvuku syrinxů, na které k překvapení všech čtyř Angličanů hráli tři sylváni, začaly řecké studentky tancovat jakýsi jednoduchý kolový tanec okolo Ronova stolu. Přinesli mu velký pohár vína a každá ze studentek ho nejprve políbila, upila a podala mu, aby upil rovněž.

Ze stejné lahve dostali víno i ostatní, ale když ho ochutnali, vyprskli.

„CO TO JE?!“ dostal ze sebe Harry.

Chuť to mělo silně pryskyřičnatou, skoro jako desinfekce s borovou vůní.

„To je Retsina,“ vysvětlila mu Hermiona. „De gustibus non est disputans!“

„Tohle pít nehodlám!“ prohlásil Harry rezolutně a když si ho chvíli nikdo nevšímal, vylil svůj pohár na zem. Stejně se zachovaly i Hermiona a Ginny.

„V tom víně bylo něco cizího,“ tvrdila Hermiona s jistotou. „My toho myslím nevypili dost, ale Ron ano.“

„Mám nápad!“ dodala po chvíli.

Došla k Ronovi, upila z jeho poháru, políbila ho a odvedla ho s přáním: „Dobrou noc vespolek!“

Kupodivu se nezdálo, že by někdo něco namítal, takže došli k pokojům. Ron vypadal poněkud nepřítomně.

„Zkus zjistit, čím je sjetej!“ poprosil Harry Hermionu, která přikývla.

S Ginny se zavřeli na pokoji a zabalili věci.

„Hodně se mi to nezdá…“ vrčel Harry.

Svléknul si šílený chitón a zůstal v šortkách. K opasku šortek připoutal pouzdro s Walterem P-38 a zkontroloval, jestli jde dýku snadno vytáhnout. Pak překontroloval, jestli má dobře přístupnou i hůlku.

„Myslíš, že to začne teď v noci?“ zeptala se ho Ginny.

„Pokud ne, zas to uklidím a budeme předstírat, že je vše v pořádku,“ odpověděl jí. „Pokus se trochu relaxovat, jestli se nemýlím, za chvíli budem potřebovat všechny síly…“

Leželi v posteli v tichosti, jen se drželi za ruce a čekali. Harry tušil, že pokud to půjde trochu déle, usne. Dlouho to ale netrvalo a ozvalo se zaklepání…

„Kdo je?!“ zeptal se pro forma.

„Hermiona, Harry, otevři!“ vypadalo to, že kamarádka začíná pobrekávat.

„Harry…“ pokoušela se mluvit.

„Rona unesli!“ konstatoval Harry a Hermiona nešťastně přikývla.

„Jdem!“ rozhodl.

Zpět na obsah

Kapitola 22: Kapitola 22) Když se Země třese…

Kapitola 22) Když se Země třese…

Nejprve se podívali z okna do zahrady, ale ta vypadala tiše a beze světel, která by k chystanému obřadu byla určitě zapotřebí. Běželi tedy do sklepní svatyně Matky Země.

Cestou se Harry vyptával Hermiony na dodatečné informace.

„Víš už, co měl v jídle nebo pití?“

„Pohodový lektvar, koňskou dávku,“ odpověděla Hermiona. „Je to celkem logické, je to jeden z mála uklidňujících lektvarů, který nemá negativní vliv na mužnou potenci…“

Běželi dál.

„Připravila jsem pro Rona protilátku, ale nedostala jsem ji do něj, ještě nebyla odstátá… Pak jsem potřebovala… no přece volání přírody…“

Nezastavovali ani když skončily magické pochodně. Hermiona udělala světlo, aby se nepřerazili, Harry s Ginny se připravili na eventuální bojová kouzla.

„Když jsem se vrátila, byl Ron pryč, jeho hůlka zůstala na pokoji a ta protilátka měla špatnou barvu. Někdo do ní něco přidal…“

To vypadalo jako logické.

„Kdybych tam s ním byla…“

„Kdybys tam s ním byla, byla bys asi tuhá…“ zpražil jí Harry. „Šetři dechem, budeš ho potřebovat.“

To se ukázalo za chvíli. V cestě jim stály tři studentky. Byly to obě ’jiné‘, Hekaté Stefanodisová s Artemidou Avgadramasovou a Afrodita Makojanisová. Hekaté se jim postavila do cesty.

„Stůjte, je vůle Matky, abyste neprošli! Avada Ke…“

Dál se nedostala, protože rozzuřený Harry kontroval Snapeovým kouzlem: „Sektusempra!“

Dívka upadla na zem a z rozseknutého krku během pár sekund vykrvácela.

„TY VRAHU!!!“ zaječela Artemida, když viděla smrt své milenky. „Avada…“

„Sektusempra!“ zařvala pro změnu Ginny a prudce sekla hůlkou.

Artemida se pokoušela udržet vnitřnosti v rozseknutém břiše, ale nepodařilo se jí to. Afrodita hodila hůlku na zem a zvedla ruce. Pohled na padlé kolegyně jí buď vzal kuráž, nebo tam nestála dobrovolně.

„Vzdávám se, já proti vám nikdy bojovat nechtěla, neubližujte mi!“ vychrlila ze sebe.

„Svaž jí, dej jí roubík a pak pospěš za námi!“ řekl Harry Hermioně a rozsvítil svou hůlku. Když obcházel obě krvácející mrtvoly, ještě prohodil: „Je vůle Otcova, že půjdeme dál!"

Běželi s Ginny dál, dokud nezahlédli světlo ze dveří.

„Nox!“ zhasnul šeptem Harry svou hůlku.

Dál šli opatrně a snažili se nedupat ani nepleskat sandály s podrážkami mokrými a lepkavými od krve obou dívek.

„Stůjte!" zaječel na ně Aigeos. Někdo ho navlékl do bronzové zbroje v Agamemnonově stylu a dal mu do rukou kulatý štít a kopí.

„Hádej, jestli to zadrží letící kulku!" navrhnul mu Harry a namířil na něj Walter.

Vzápětí musel uhýbat před trochu nešikovně vrženým kopím. Aigeos vytáhnul od opasku bronzový meč. Vypadalo to, že je pod vlivem kletby 'Imperius!' nebo nějakého lektvaru o podobném účinku.

„Mdloby na tebe!" řekla Ginny, ale kletba se od štítu odrazila a Harry měl co dělat, aby se jí vyhnul.

Harry ho opatrně postřelil do pravé ruky, vzdálenost už dovolovala dost přesné zacílení a tato zbraň byla o poznání přesnější, než Viking, se kterým střílel předtím. (Kompenzovalo se to malou kapacitou zásobníku.)

Když Aigeos začal krvácet, zdálo se, že na něj zakletí přestává učinkovat, protože upustil štít i meč, sundal nezraněnou rukou helmu, pak si levačkou sevřel postřelenou paži.

„Vzdávám se!" prohlásil.

Harry nejprve nechápal, jak to, že nikdo v místnosti na výstřel nereagoval, pak ale viděl, že ve dveřích je jakási mihotající se překážka, připomínající na první pohled vodní hladinu.

Místnost byla ozářena ještě dalšími magickými pochodněmi. Soška Gáji ležela na zemi pod oltářem.

Na oltáři poloseděl, pololežel Ron a žvýkal nějaké ovoce. Před sochami bohyň byla proutěná křesla, ve kterých seděly Charybda Spelenosopulosová před sochou Selené, Eumenida Kapojakisová před sochou Hekaté a studnetka Artemida Kondosová před sochou své jmenovkyně Artemis.

Zbývající tři studentky chodily okolo s mísami ovoce a nalámaných kusů chleba jako číšnice a skoro jídlo vnucovaly střídavě třem ženám v křeslech a Ronovi na oltáři.

Harryho napadlo, že dávka 'Pohodového lektvaru' musela být zatraceně vysoká, když tohle Rona nevyvádí z míry.

„Panna, Matka a Stařena," ozvala se Hermiona, která dovlekla spoutanou Afroditu. „Podoby ženské Bohyně Matky. Stejný koncept, jako severské Norny - sudičky."

Harry si všimnul, že golém ředitelky Spelenosopulosové se dává pomalu do pohybu. Zastavil se u ředitelky, která vytáhla z roucha nůž, řízla se jím a dala soše napít své krve.

„Do prdele!" zaklel Harry. Také se říznul svou stříbrnou dýkou a položil ruku na kámen podlahy.

„Te Invocáre Terraé!" řekl zaklínadlo.

Harryho golém ještě teprve vznikal, když Charybdin už prošel magickou bariérou a vrhnul se na ně. Hermiona s Ginny před ním uskočily, Harry nemohl, protože ho držel oživený kámen ve svém sevření. Když už to vypadalo, že mu elementál urazí hlavu, jeho tvořící se golém hrábnul nově vytvořenou rukou a zadržel útočící sochu. S nechutným mlasknutím dopil potřebnou dávku Harryho krve a vztyčil se do podoby svého tvůrce. Potom začal goléma Spelenosopulosové tlouct. Vypadalo to, že v tomhle zápase má jasně navrch. Podle toho, co se Harry o tomhle kouzle dozvěděl, síla goléma je odvislá od síly čaromoci tvůrce, ne od jeho zkušeností nebo vědomostí, ale prostě od síly. A Harry byl od Voldemortovy a Brumbálovy smrti patrně jeden z potenciálně nejsilnějších čarodějů… Ředitelka Kirké vypadala otřesená, protože si údery, které její golém dostával, uvědomovala i za ochrannou bariérou. Oba golémové byli do sebe zakleslí, jakoby se objímali. Přitom si zasazovali strašlivé údery, které by člověku bez problémů srazily hlavu z krku.

„Zrušš kouzzlo, které nám brání projít!" zasyčel Harry hadím hlasem.

„Nemohu, přikázzali mi držžet!" odpověděl lár.

Harry se opatrně zkusil dotknout bariéry postříbřenou dýkou. Její čepel prošla bez odporu, zarazila se až ruka.

„Mdloby na tebe!" zkusil Harry omráčit ředitelku kletbou. Ta se ale od bariéry odrazila a odštípla trochu kamenného prachu ze zdi. Když zkusil hůlku prostrčit bariérou, dostal slabou, jakoby elektrickou ránu a hůlka mu vypadla z prstů.

„Projde tím stříbro a asi i kámen, člověk nebo kouzelná hůlka ne," ohlásil Hermioně a Ginny. „Stříbro…" dodal ještě, uložil hůlku a vytáhnul pistoli.

-Úkol?!- ozval se mu jeho golém v hlavě. Harry se otočil a viděl, že golém ředitelky Akademie Kirké je doslova rozdrcen. Ten jeho měl uraženou pravou ruku a při chůzi dost silně kulhal na pravou nohu, kterou za sebou skoro bezvládně táhnul. Přesto představoval ještě dost mocnou sílu. Otřesená Spelenosopulosová spadla v bolestivé křeči z křesla na zem.

-Rozbij hlavu té hadí soše!- přikázal Harry golémovi. Ten přiklekl k soše Urobora a začal bušit pravidelnými údery své kamenné pěsti, která na lárovu hlavu dopadala jako kladivo.

Když čarodějnice uvnitř viděly, co se děje, sebrala Artemida Kondosová z jedné mísy hrozen vína a vylezla na oltář. Tam přiklekla na Rona a začala mu levou rukou cpát hrozen do úst.

Hermiona zlobně zasykla. Brzy k tomu měla další důvod. Řecká studentka totiž pravou rukou vytáhla z roucha nůž a zvedla ho vysoko nad hlavou v reverzním úchopu, čepel vedla malíkem dolů.

Harry si pomyslel, co je to za hloupý teatrální zvyk u některých ženských, snažit se bodnout tímto jen efektně vyhlížejícím úchopem, když úder je mnohem pomalejší, než při přímém vedení ukazováčkem nahoru. Ta trocha síly navíc přeci nevyváží zpomalení rány. Když viděl, že ta čůza chce Rona opravdu bodnout, dvěma výstřely do hrudníku ji doslova sestřelil. Bariéra stříbrnou munici podle očekávání nezastavila…

Harry byl v té chvíli skoro vděčný za mocnou dávku 'Pohodového lektvaru', kterým byl Ron nalitý, protože Artemidinu krev, která po něm stékala, jen zhruba otřel levou rukou jako něco, co ho zrovna obtěžuje…

Stará učitelka 'Obrany proti černé magii' Eumenida Kapojakisová, prababička zastřelené, se zvedla ze židle a začala se proměňovat. Roucho se jí roztrhalo, jak se z něj prodírala netopýří křídla a dva další páry rukou.

„Mění se v avatára, v pozemské zpodobení Bohyně!" vykřikla Hermiona. „Jako Hekaté Smrtící!“

„Já myslel, že Bohyně ve skutečnosti neexistuje!" namítnul Harry trochu nelogicky.

„To přeci není důležité, když je ve hře takhle mocná magie!" zpražila ho Hermiona.

„Do prdele!" uklouzlo Harrymu, když viděl, že se čarodějnice otáčí k Ronovi.

Dvakrát stisknul spoušť. Zásahy do zad přinejmenším přilákaly pozornost vznikajícího monstra. Eumenida se k nim otočila a otevřela ústa, plná dlouhých, ostrých zubů. Protože v té poloze setrvala skoro půl minuty, Harry ji stačil zařídit trochu jiný typ 'duchovního osvícení', třetí ‘oko‘ kulkou přímo do čela… Teprve teď se konečně zhroutila na podlahu, kde sebou párkrát zacukala.

Když se nikdo další uvnitř bariéry nehýbal, Harry vytáhnul zásobník z pistole a dal na jeho místo rezervní plný. Chybějících šest nábojů doplnil do prvního zásobníku vzápětí, pak ho dal do pouzdra do úchytu pro rezervu.

Vyčkávající ticho té chvíle rušilo jen rytmické bušení kamenné pěsti Harryho goléma. Tři zbývající studentky se stáhly, aby byly pokud možno mimo účinné palebné pole, když zjistily, že bariéra je před střelbou neochrání… Afrodita Makojanisová tiše plakala a Aigeos zatínal zuby bolestí v prostřelené ruce.

„Nechch toho buššení, zničíšš mě!" ozval se lár. „Zrušším to kouzzlo!" přislíbil.

Když bariéra zmizela, Harry přikázal golémovi, aby je doprovodil dovnitř.

Tři studentky se krčily ve výklenku pod sochou Selené.

„Vylezte odtamtud!" pokynul jim Harry pistolí. „S prázdnýma rukama nad hlavou!"

Chimaira Niktemidisová a Afrodita Patakisová poslechly, ale Selené Vlahasová vytáhla nůž a sama si ho vrazila do břicha: „Bez Matky dál žít nechci!" Chvíli sebou zmítala v křeči na zemi, protože nezasáhla nic, co by ji zabilo rychle a bezbolestně, ale po chvíli se dostavil šok a vnitřní krvácení. Nestačili s tím už udělat nic a během pár sekund jim před očima zemřela.

Ron slezl dolů z oltáře.

„To je fajn, že jste přišli. Tady je prima párty, neviděli jste mou hůlku?" mluvil trochu nesouvisle a nesmyslně, takže mu v danou chvíli nikdo nevěnoval moc pozornosti.

Harry zaslechl za zády šramot. Otočil se a viděl, jak se ředitelka Spelenosopulosová pomalu ztuhle zvedá. Za jiných okolností by jí možná pomohl vstát, ale takhle to doopravdy nepřicházelo v úvahu…

„Tys zabil mou matku i mou vnučku!" zavyla Spelenosopulosová. „Tys zničil náš kult!"

„Doufám že zničil dokonale," odpověděl jí Harry. „Kdo vám sakra radil chtít zabít jednoho z nás?!"

Vypadalo to, že ředitelka Harryho slova vůbec nevnímá.

„Zabiju tě!" slibovala a vytáhla hůlku. Když ji namířila na Harryho, ten stisknul napůl relfexivně spoušť, Hermiona i Ginny samy vypustily kletbu: „Avada Kedavra!"

Mrtvá Charybda klesla k zemi s nepřítomným výrazem v obličeji.

Harry se otočil ke dvěma zbývajícím studentkám s namířenou waltrovkou.

„Hermi, Ginny, zkontrolujte je, jestli nemají zbraně!"

Během šacování se začala podlaha otřásat.

„Co se to děje?!" vyklouzlo Harrymu.

„Jak jsste tu nechchali bojovat dva elementály Země proti ssobě, vyvolalo to pnutí ve zzlomu. To ta umirající čarodějnice najednou uvolnila. Chtěla zz possledních ssil zničit tuhle Akademii, aby jí nemohl převzít nikdo, kdo by nebyl aktivní v kultu Matky Země," vysvětloval mu lár. „Já sse ssice pokoušším to utlumit, ale ssíla je moc velká i na mě…"

„Svažte je a pryč odsud!" rozhodl Harry. „Tady bude zemětřesení, sopečný výbuch nebo ještě nějaká jiná lahůdka! Musíme najít profesorku Ballamotisovou, jestli by s tím nedokázala něco udělat."

Harrymu přišlo trochu zvláštní, že zástupkyně ředitelky tady není…

„Dovedu vás k jejímu kabinetu!" snažila se Afrodita Makojanisová spolupracovat.

Vedla je, šla první spolu s Harrym. Za nimi šly zajaté studentky, pak postřelený Aigeos, kterému pomáhal Ron. Vzhledem k dávce 'Pohodového lektvaru' se ničemu nedivil a poslouchal jednoduše formulované příkazy.

Cestou minuli řinoucí se proud vody.

„Co to sakra je?!" uklouzlo Harrymu.

„Při otřesech asi praskla ta jejich cisterna," konstatovala Hermiona. „Teď škola ztrácí vodu… To je dost průšvih!"

Konečně došli ke kabinetu profesorky Ballamotisové. Dveře byly zamčené a klíč byl v zámku zevnitř.

„Alohomora!" zkusila Hermiona dveře otevřít, ale nefungovalo to.

Harry vybil jeden zásobník stříbrných nábojů a naplnil ho obyčejnou municí. Pak vyhodil i stříbrný náboj z hlavně a vystřílel osm nábojů okolo zámku. Po několika kopancích pak dveře povolily.

Na podlaze vedle stolu ležela zástupkyně ředitelky. Nebyla postřelená, ani nebyla v možníé dráze střel, ale přesto byla v bezvědomí.

„Doušek Živé Smrti!" konstatovala Hermiona, když přičichla k ústům profesorky Ballamotisové a ucítila asfodel a pelyněk…

Zpět na obsah

Kapitola 23: Kapitola 23) Obnovená Akademie

Kapitola 23) Obnovená Akademie

Otázka, jestli si vzala uspávací lektvar sama, nebo jí ho někdo vnutil, případně propašoval do jídla či pití byla v danou chvíli nepodstatná a nikdo ji nepoložil.

Hermiona procházela skříně profesorky Ballamotisové a hledala protilátku proti použitému silnému uspávacímu prostředku. Našla sice skříňku s lektvary, ale popisky byly v řečtině.

„Kterej to je?!" obrátila se na Afroditu Makojanisovou.

Označenou láhev Hermiona s jistým podezřením otevřela, ale pach lektvaru odpovídal očekávání. Podala pomalu po kapkách několik doušků do pootevřených úst profesorky Ballamotisové. Ta po chvíli otevřela oči a probrala se. Rozhlédla se po přítomných a pokývala hlavou, jakoby viděla přesně to, co očekávala.

„A ředitelka?" zeptala se.

„To jste teď asi vy," informovala ji Hermiona.

„Aha…" Skylle to došlo hned. Nechala si sice události této noci převyprávět, ale měla docela dobrou představu, o co šlo.

„Ono je to velmi dávné," vysvětlovala. „Skoro všechny studentky, které mají jméno po obludách, jako Skylla, Charybda, Chimaira, Eumenida, Erinie a další, taky Hekaté ze jmen po bohyních, jsou dcery členek Kultu, které otěhotněly s 'Letními králi'. Podobně to platí o některých dalších, hlavně Artemidách a Selené, i když tahle jména občas používají i normální rodiny. Moje matka nebyla jednou z kněžek, ale prostě jen studentka, která s jedním 'Letním králem' otěhotněla. Protože mi věci vyprávěla dost dopodrobna, já se rozhodla, že se tomu pokusím zabránit a nebudu to nikdy dělat. Sepsala jsem, co jsem věděla, včetně jmen některých významných kultistek a dala to najatému právníkovi v Itálii, aby to po mé smrti zveřejnil, pokud bych se nedožila alespoň osmdesáti let. Mělo mu být lhostejné, jestli umřu přirozenou nebo násilnou smrtí. Kutlistky mě tak nechávají na pokoji a podle některých zpráv hledají toho mého právníka. Když jsem s ním naposledy mluvila, byl v pořádku… Teď jako ředitelka Akademie jim mohu definitivně zatnout tipec! Sice jsem musela souhlasit s uspávadlem, ale aspoň jsem nezabíjela vlastníma rukama!"

„A co synové, když se narodili, jak ti skončili?!“ zeptal se Harry.

„To záleželo na okolnostech a na jeho matce. Některá ho vychovala, některá ho dala do nějaké rodiny nebo do sirotčince, který vede Ministerstvo kouzel, některá ho svěřila velekněžce. To byla vždycky ředitelka Akademie, pokud byla nejstarší, byla v roli Stařeny, jinak Matky,“ vysvětlovala nová ředitelka. „Ta ho obvykle obětovala nebo poslala do sirotčince. Co jsem na škole, nedovolila jsem pokračovat v zabíjení. Zabíjení ‘Letních králů‘ jsem zabránit nedokázala, ale aspoň jsem doplňovala jména a údaje do té své ‘závěti‘…“

Harryho napadlo, že Skyllin postoj je docela pohodlný. Ty hnusné jsou kultistky, tu špinavou práci udělal on s přáteli a ředitelka Ballamotisová může do své funkce vplout jako morální a v podstatě i skutečný vítěz… Na druhou stranu, je šance, že obnovu povede pořádně a nebude mít zátěž krvavé minulosti.

„My uděláme něco podobného," prohlásil. „Zveřejníme, co se tu dělo, v tisku. Když si to lidi u nás přečtou a uvidí fotky a posoudí případné důkazy, nebudou sem chtít jet jako turisté, dokud se Akademie i řecké Ministerstvo kouzel neočistí od vražedkyň. Hádám, že na turistech nezávisí jen řečtí mudlové."

Ballamotisová se zasmála. Pak se jim ale otřásla podlaha pod nohama. Zlom se připomněl.

„Zemětřesení se zdá být silnější než jindy…" konstatovala nová ředitelka.

Když jí všechno vysvětlili, vyléčila střelné zranění Aigeovy ruky a rozhodla, že musí dát dohromady všechno, co bude možné odtransportovat ze školy pryč.

„Musíme se Přemístit na Sikinos!" rozhodla. „Posbíráme školní pomůcky, co jen půjdou a zmizíme odtud. Až zateče voda dolů k průnikům magmatu, budeme mít tady opravdu dost potíží…"

Vytáhla ze skříně vak podobný tomu od Freda a George. Opsala hůlkou kruh kolem místnosti a klepla hůlkou do otevřeného vaku. Věci začaly poletovat vzduchem, skládat se, až zabraly minimum místa a složily se do pytle. Po chvíli tam zůstalo jen pár prázdných skříní a jinak jen holé zdi.

„V něčem takovém jste si přinesl svou pistoli, že ano?!“ prohodila Skylla a ukázala na Harryho pouzdro. „Udělal jste za mne špinavou práci, na kterou jsem neměla odvahu, ale zajímalo by mne, co budete dělat dál?!“

*

Obešli ještě několik kabinetů. Ve většině případů profesorka Ballamotisová dokázala dveře otevřít, jen jednou požádala Harryho, aby ustřelil zámek a dveře rozkopl. Vybavení a knihy mizely v kouzelném pytli. Vybrali také dva trezory s penězi. Škola bude ledasco potřebovat dokoupit.

„Ještě bychom měli vzít tu velkou kouli,“ povzdechla si novopečená ředitelka. „Je sice svinsky těžká, ale v novém místě nám dost pomůže ovládat velká kouzla… Navíc s její pomocí se můžeme Přesunout i odsud, ne až zpoza protipřemisťovacích zábran.“

*

Ze školy zbyla jen vyloupená skořápka, zdi a podlaha se pravidelně zachvívaly a bylo jen otázkou času, kdy se začnou řítit stropy nebo dojde k výbuchu způsobeném vodou v průniku lávy. Doběhli do místnosti, ze které před několika dny čarodějnice ovládaly zemětřesení, které smetlo technokoncert do vln moře.

„Společně, namiřte hůlky a Vingárdium leviósa!“ prohlásila Skylla.

Kouzlo zvedlo kouli do vzduchu. Pak ředitelka svou hůlku odklonila. Obkroužila celou skupinu lidí okolo koule (včetně sebe sama) a řekla jen: „Sikinosi Karibestena!“

*

K sobě přišli na jižní pláži kousek od nedávno objeveného vchodu do Akademie mágoi. Leželi okolo velké skleněné koule v kroužku tak, jak se shromáždili pod vedením ředitelky Ballamotisové. Harry přišel k sobě první a obhlédl situaci.

Podle hodinek byli mimo tak pět deset minut. Když se ujistil, že jsou na místě všichni, tak Harry rychle zkontroloval, jestli má hůlku, dýku i pistoli. Uspokojen vstal a začal zvedat ostatní k práci.

„Vstávat, flákat se bude možné až večer!“

Některá slova, která uslyšel, nebyla ani trochu laskavá, ale vzal to se smíchem. Trochu mu ale ten úsměv ztuhnul na rtech, když uviděl, jak moře začíná rychle ustupovat a na náhle obnaženém dně se mrskají překvapené ryby. Současně cítil slabé chvění pod nohama.

„Kurva, tsunami!“ zařval.

To už povzbudilo všechny k rychlejšímu pohybu nahoru ke vchodu do trosek Akademie. Protože Ballamotisová k sobě zatím nepřišla, donutil Harry obě Afrodity a Chimairu, aby ji nahoru odnesly. Sám s Ginny, Hermionou, Ronem a Aigeosem zvedly těžkou kouli kouzlem: „Vingárdium leviósa!“ a dopravili ji nahoru. Shora pak pozorovali, jak vlna vystoupala na místě, kde leželi, téměř do výše dvou metrů. Pak se s dost velkou silou vrátila do moře. S sebou ale vzala i dost písku z pláže, která po jejím odchodu vypadala poněkud jinak. Kdyby zůstali na pobřeží, pokud by je to neutopilo, a to by dík únavě nebylo vyloučeno, tak by přinejmenším přišli o tu obří kouli…

Tam Harry ze svého ’kouzelného pytle‘ vytáhnul koště Kulový blesk. Zahlédl záblesk závisti u řeckého studenta. Nasednul na koště a podal pistoli i s pouzdrem Ginny, protože celkem oprávněně předpokládal, že ta v případě nutnosti bude nejméně váhat s jejím použitím.

„Obhlídnu, jak to vypadá na Théře!“ slíbil a po zakrytí se zastíracím kouzlem vyrazil.

Pravda je, že se mu po létání a pocitu volnosti s ním spojeném dost stýskalo.

Shora vypadalo moře klamavě skoro klidně.

*

Dolétl k zátoce, přesněji tam, kde by měla být. Protože navigaci k ukrytému místu měl nacvičenou od hladiny, slétl až kousek nad vlny. Z vody ho zasáhly podivné vlny horka. Pobřeží se trochu změnilo, jeden z orientačních balvanů se zřítil, ale i tak dokázal určit, kudy prolétnout nebo už krycí kouzlo nebylo tak spolehlivé. Nebylo to možné ani vyloučit, ani ověřit. Nebylo to konec konců ani zvlášť důležité, jak zjistil, když prolétl. Z bývalého vchodu byla hromada sutin a pod kouřící vodou bylo vidět rudý chladnoucí proud vytékající lávy. Parazitní jícen sopky shora nemohl odhalit, takže nevěděl, jak zjistit, jestli zaniknul, nebo ho dosud kryje kouzlo. Zadoufal, že to bude ta druhá možnost a přeživší dryády, sylváni a nymfy ho budou mít sami pro sebe…

*

Cestou zpět uviděl na moři nevelkou loď, která se probíjela k přístavišti zaniklé Akademie Kirké. Slétl níž a uviděl kapitána Dimitrose Spitakise, který s vyděšeným výrazem obličeje směřoval do nebezpečné zátoky. nedalo se nic dělat, kdyby ho neinformoval, Sphyrna by se mohla dost snadno potopit nebo by její kapitán zemřel při pokusu o vylodění.

Se zaduněním přistál na krytu nákladového prostoru. Oknem se dopředu vysunula brokovnice.

Se sprostým zaklením se Harry odestřel.

„Kapitáne Spitakisi!“ zavolal. „Otočte to! Aigeos je na Sikinosu!“

„Na Sikinosu?!“ nechápal Dimitros. „Proč na Sikinosu?! Podle televize začalo u Théry zemětřesení, tak jsem se jel podívat, jestli se mu něco nestalo…“

„Právě, zemětřesení zničilo Akademii Kirké,“ vysvětloval Harry a opomenul dodat, že zemětřesení odstartovali oni v sebeobraně. „My, co jsme přežili, jsme utekli na Sikinos a bude tam nová Akademie.“

„Pojď do boudy!“ přikázal Řek a nepřestával na něj mířit brokovnicí.

„Expeliarmus! Acio brokovnice!“ Harryho to pomalu přestalo bavit.

Cestou do kormidelní boudy vyprázdnil zásobník i komoru pušky. Prázdnou brokovnici podal kapitánu Dimitrosovi, pak mu do nastavené ruky vysypal i náboje.

„Jeďte na Sikinos!“ přikázal.

U ostrova nechal kapitán Sphyrnu na kotvě a přeplavil se v člunu na pobřeží. Naštěstí rozvlnění způsobené tsunami zmizelo jediným úderem vlny. Vytáhli člun na břeh, vysoko nad čáru přílivu a přivázali ho k nevelkému stromu. Pěšky pak došli ke zbytku lidí.

„Tati!“ vyběhl ke kapitánovi Aigeos.

Ginny se snažila držet pistoli skrytou, ale vypadalo to, že tu byla nějaká počínající vzpoura.

„Skvělé, že jste přivedl kapitána Spitakise,“ pochválila Skylla. Pak se na Dimitrose vrhla a začala mu vysvětlovat, co všechno budou potřebovat přivézt a taky mu vnutila do rukou menší hromádku peněz.

„Bude potřeba najít kotviště…“ zkoušel se bránit kapitán, ale Ballamotisová byla neodbytná jako čtvrtodenní zimnice. S brumláním tedy nakonec převzal seznam a vyrazil k pobřeží ke člunu.

„Je mi to líto, pane Pottere, ale bude nutné, abyste se se svými přáteli vrátili do Británie. Nevím, jestli byste nám mohli pomoci, ale očekávám návštěvu bystrozorek z athénského Ministerstva kouzel,“ chrlila ze sebe. „Nejspíš to budou ‘bývalé‘ kutlistky a budou chtít všechno ututlat. Bude potřeba, abyste tohle všechno sepsali a dostali u vás doma do novin. Když bude hrozit, že sem nebudou jezdit turisti, dojde těm na Ministerstvu, že Kult Matky Země musí zaniknout a to veřejně, protože jinak se naše čarodějnická ekonomika bez čarodějnických turistů do dvou let položí. Já budu muset trochu pohovořit se svým právníkem, než sama zajdu všechno ohlásit na Ministerstvo. Musím si ještě zajistit jeden trumf…“

Harry si sedl k zapálenému ohni a přivolal Fawkese. Všichni na něj zírali a naslouchali jeho zpěvu. Mezitím napsal vysvětlující dopis pro profesorku McGonagallovou, ke kterému připsala svou doušku i Skylla Ballamotisová. Poslal Fawkese a chvíli probírali, kam se přemístit, jestli k Doupěti, ’Tam nás snadno dostanou!‘, do Londýna, ’Tam nás budou hledat nejdřív!‘, do Godrikova dolu, ‘Jako do Doupěte, těžko nám tam pomůže někdo jiný, než Otec Eilnosth!‘, do Prasinek, ’Nedojdem do Bradavic živí!‘, nebo do Polska za Jakubem Vandrovcem, ‘Ten je tak zvědavej na další potíže!‘… Nakonec se dohodli, že se Přemístí k Příčné ulici a budou se bránit u Freda s Georgem, jestli za nimi Řekyně někoho pošlou, jak Skylla Ballamotisová vyhrožovala…

*

Ta se mezitím také Přemístila, nejdřív opravdu k doktoru Galiarimu, aby zajistila, že pokud se neozve jednou za měsíc, on vše zveřejní. Od právníka zašla ještě k jednomu svému obchodnímu známému. Když mu vylíčila, že má potíže a co by potřeboval, za patřičný peníz jí to opatřil a na nic se neptal…

*

Pak se Přemístila do Athén, kousek od Akropole. Tam zašla do návštěvnického centra Ministerstva kouzel a tam na centrálu bystrozorů.

Podle jejího podezření jí vedoucí bystrozorky přidělily dvě nejkrutější kultistky. Navíc, Hekaté Avgadramasová přišla o svou dceru Artemidu, kterou zabil Harry Potter. Artemida Tanatosová byla také dost aktivní jako Panna v Trojici. Jen Erinie Spiratisová nebyla tak zlá, jak by jméno po jedné bohyň špatného svědomí mohlo naznačovat.

Všechny tři se s ní Přemístily na Sikinos. Tam jejich vedoucí vytáhla hůlku.

„Neber si to osobně, Sestro!“ řekla Hekaté Avgadramsová. „Ale nezabránila jsi zabití mé dcery ani znesvěcení Svatyně Matky…“ pozvedla v ruce hůlku.

Skylla se na bystrozorky usmála a vytáhla z ’kouzelného pytle‘ svůj dosud ukrytý trumf. Byla jím opakovací brokovnice Benelli M3T, přepnutá do samonabíjecího režimu. První výstřel Hekaté doslova roztrhal hlavu. Zpětný ráz brokovnice nezaložené do ramene ředitelku pootočil, takže se vyhnula zásahu kletbou Smrti. Druhý výstřel proklínající Artemidu zasáhnul do hrudníku a vyrazil jeho obsah zadem ven.

Poslední přeživší bystrozorka se dívala šokovaně, dokud jí Skylla tvrdě neuhodila přes ruku s hůlkou rozžhavenou hlavní. S usyknutím hůlku upustila. Ballamotisová ji šťouchla hlavní do břicha a když Erinie ustoupila, přišlápla její hůlku ředitelka.

„Tak Sestřičko,“ oslovila ji ironicky. „Co teď s tebou mám dělat?!“

Studenti, kteří byli svědkem smrti prvních dvou žen, teď odvraceli zrak a zvraceli.

Pravda je, že ani Skylle nebylo nejlépe, ale teď nesměla ukázat slabost nebo soucit.

„Vrať se na Ministerstvo!“ přikázala Spiratisové. „Tam jim řekni, že Kult Matky Země skončil. Od teďka až napořád! Nejpozději pozítří to budou vědět všichni, kdo umí anglicky, z jejich novin. Pak to převezmou další noviny a nakonec sem nepřijde ani jeden bohatší turista. Do dvou let přijdete na buben! Já dám dohromady nové profesory a obnovím Akademii Mágoi. Nedovolím tu ani Kult, ani křesťany, Smrtijedy ani musliny! Obrátím se na čaroděje z Kruvalu, aby mi pomohli. A ty teď padej, řekni, že musí vybrat aspoň deset obětí, na které se hodí všechna vina za Kult! TAK SAKRA PADEJ!!!“ zaječela, když viděla, že se tomu bystrozorka moc nemá.

Když se bystrozorka Přemístila, odstranila Skylla zbytky mrtvých kouzlem: „Exeo!“

„Tohle na mě udělalo opravdu dojem!“ ozval se mužský hlas. „Myslím, že byste mohla být schopná ředitelka.“

K hlasu patřil asi třicetiletý muž s trochu prošedivělým vousem.

„Dovolte, abych se představil, Aristoteles Kapoulakis,“ prohlásil. „Tady jsou mé doklady ze školy z Kruvalu a osvědčení z prověrky, že nemám žádné svazky nebo závazky vůči Smrtijedům. Mohu učit ‘Obranu proti černé magii‘, samotnou ’Černou magii‘, případně ’Čarodějné formule‘. Pokud byste potřebovala jinou aprobaci, mohu se pokusit obrátit se na své přátele z Kruvalu a Bradavic.“

„Fajn, nejdřív ale budete muset pomoct vystavět Akademii znovu. Asi obnovíme název Mágoi, a budeme doufat, že budeme dost moudří…“

Zpět na obsah

Kapitola 24: Kapitola 24) Rufus ex Machina

Kapitola 24) Rufus ex Machina

Když se Harry s přáteli Znovu Přemístili do dvorku za Děravým kotlem, čekal tam bystrozor, který jim beze slova podal čtyři sklenice s Močí Polokrevného Prince. Když viděl, že se nikdo nemění, sáhnul pod hábit a vytáhnul čtyři pistole Viking, uchopil je za hlavně a podal Harrymu a jeho přátelům. Pak si dal prst před ústa a přehodil přes sebe neviditelný plášť.

„Nevíš, co se to děje, Harry?!“ zeptal se Ron.

„To je jasné! Tady je past na krysy a my jsme v té pasti místo slaniny…“ odpověděl.

‘Krysy‘ se ukázaly vzápětí. Do malého špinavého dvorku se přemístilo devět žen. Všechny byly oblečené v bronzovém brnění, jedna ho ale měla zdobené stříbrným gravírováním. U opasků měly dýky, v rukou hůlky. Ten, kdo brnění vyráběl, počítal s ženskými atributy, takže na ně udělal dost místa, možná i víc, než odpovídalo realitě…

„Tady se někdo nadměrně často díval na Xenu válečnici!“ odfrknul Harry opovržlivě a namířil zkusmo svého Vikinga. Doufal, že je nabitý a hodlal si to vyzkoušet.

„Madam, tyhle krunýře kulku nezadrží,“ informoval jednu z žen, které namířil zbraň na střed hrudního plátu. „Prosil bych ruce nad hlavu, nebo tu budou vdovci a sirotci!“

Ženština v brnění zdobeném stříbrem se tvářila, jako by Harryho slova byla jen protivným komářím bzučením. Podle barvy pleti všech osmi ale dorazily ze stejné končiny, jako čtyři studenti z Bradavic. Možná tedy neumějí anglicky…

„Velmi příjemné překvapení, Selené!“ ozval se náhle hlas Rufuse Brouska, britského ministra kouzel. „Myslím, že tvůj dopis s žádostí o konzultační příjezd najdu na svém stole v nevyřízené poště,“ ironii se od pana Biedermana, svého polského kolegy naučil dobře. „Vždycky mě rozesmutní, když ministr používá své bystrozory jako obyčejné vrahouny!“

S těmi slovy se postupně objevili čtyři bystrozové, dva se Přemístili, dva shodili neviditelné pláště. Williamson držel v rukou samopal Uzi a postavil se stejně jako svého času jeho polský kolega tak, aby měl nerušenou palebnou linii.

„Představte si moje překvapení, když na Odboru záhad dělali pokusy se stříbrnou municí a zjistili, že ji žádný magický štít nedokáže zadržet…“ řekl Brousek konverzačním tónem. „Budu vás bohužel nucen požádat o vaše hůlky, dýky a ostatní zbraně.“

Když jedna z řeckých bystrozorek pozvedla ruku s hůlkou, ozvalo se shora bzučivé třesknutí. Řekyně se držela za ruku a mezi prsty jí protékala krev, její hůlka se povalovala na zemi.

„Na střechách jsou ostřelovači,“ dodal trochu zbytečně ministr. „Někteří z nich objevili jakési zvláštní ‘kouzlo‘ střelných zbraní teprve nedávno a dychtí si je vyzkoušet jako každou novinku. Nedávejte jim k tomu prosím důvod. Další výstřely by podle okolností mohly být směřovány na hlavu a hrudník…“ to už nepokrytě vyhrožoval. „Pan Potter a jeho přátelé jsou pod přímou ochranou Ministerstva kouzel Velké Británie.“

„Já jsem ale MINISTRYNĚ KOUZEL!“ namítla Selené. „Mě nemůžete jen tak zadržet, já mám DIPLOMATICKOU IMUNITU!“

„Slečno Mavdokisová, tu imunitu máte jen, když jste tu na OFICIÁLNÍ návštěvě. Vy jste ministryní kouzel doma v Řecku,“ odsekl Brousek. „A i to je jen dočasné. Až tam zjistí, jak ovlivní tahle aféra jejich příjmy z turistiky, asi budou chtít vaši hlavu pěkně na stříbrném tácku… Hádám, že některé rodiny, kterým se v Řecku někdy někdo ztratil v moři teď budou požadovat vyšetřování, jestli ho náhodou nezamordovaly ty vaše kultistky… Nebo by se mohlo stát, že by mezinárodní čarodějné společenství došlo k názoru, že chcete porušit pravidla o utajení a vyhlásilo by nad Řeckem protektorát,“ ministr zavrtěl trochu hlavou. „A takový protektorát by sice oficiálně spravovala nějaká komise mezinárodního společenství čarodějů, ale správu by ve skutečnosti prováděli čarodějové nejbližšího konsolidovaného státu, tedy Bulhaři. A já vím dobře, jak se Bulhaři a Řekové navzájem špatně snáší…“

Řecká ministryně kouzel náhle stála jak zmoklá slepice.

„Smíme se Přemístit zpátky do Athén?“ zeptala se skoro pokorně.

Ministr Brousek ale nehodlal být ani laskavý, ani tolerantní.

„Až odevzdáte hůlky a VEŠKERÉ zbraně!“ vyštěkl. „Tonksová!“ zavolal ještě přes rameno.

Bystrozorka Nymphandora Tonksová složila svůj neviditelný plášť.

„Kdybyste laskavě prošacovala své kolegyně z dalekých končin, jestli nám sem nedonesli nějaké zbraně, než jim dovolíme utéct.“

Řekyně si musely vypít pohár utrpení až do dna.

„Nehodlám vám trpět, abyste mi mordovali moje lidi na mé vlastní půdě!“ prohlásil Brousek.

„Ale oni s tím začali, zavraždili šest žen z Akademie Kirké!“ protestovala Selené Mavdokisová.

„Pokud mám správné informace, a jsem si jist, že je mám rozhodně správnější, než vy, tak zabili jen pět žen. Ta šestá spáchala sebevraždu, navíc to byly všechno případy oprávněného zabití v sebeobraně. Co je to sakra napadlo, obětovat v nějakém prastarém kultu cizince?!“

„Tak se to u nás dělalo už víc, než čtyři tisíciletí,“ řecká ministryně se snažila vyškrábnout aspoň trochu snad oprávněné pýchy. „V době, kdy si u vás barvili ksichty na modro a navíjeli lidem střeva na stromy.“

„Jo, jenž jsme s tím přestali už hodně dávno a teď se zabíjíme hlavně z normálních důvodů, jako pro peníze nebo pro moc…“ ušklíbnul se britský ministr. „Ty hůlky a zbraně položte pěkně pomalu na zem. Žádné prudké pohyby, žádné zvedání hůlek, jinak poteče krev a bude vaše.“

Když viděl, že se vetřelkyně podvolují, prohodil Brousek k Harrymu: „Vy se svými přáteli máte trochu děsivý dar přitahovat potíže. Ještě bych vás měl poslat do Alžírska, zdá se, že tam někdo dělá divné pokusy s džiny a koberci…“

Na zemi postupně skončilo devět hůlek, dvanáct dýk, dva biče a šest lahviček s poněkud podezřelým obsahem. Zvlášť na karabáče se Brousek díval se silným opovržením.

Pokynul bystrozorům, ať všechno sesbírají.

„Můžete říci vašemu nástupci nebo nástupkyni, že ty věci jsou v úschově našeho Ministerstva,“ Brousek si to zřejmě užíval. „A teď můžete odejít! Portus!“ dodal ještě a povalující se noviny přeměnil na Přenášedlo.

Naznačil, aby si ho Řekyně vzaly a Přenesly se pryč.

*

Když na plácku byli zas jen Britové, pokynul ministr Harrymu i jeho přátelům, aby zas vrátili zapůjčené pistole.

„Na škole je doufám potřebovat nebudete. Tu historickou bouchačku od Vandrovce ale dobře opatrujte, jednou může mít ohromnou sběratelskou cenu!“

*

V Kratochvilných Kejklích i v Doupěti, kam se spolu s Fredem a Georgem přepravili Letaxem, jim gratulovali k tomu, že všechno přežili. Korunu tomu dala profesorka McGonagallová, která je vyhledala v Godrikově dole, kam se Přemístili zkontrolovat příčiny zpomalení postupu stavebních prací.

„Kdybych tušila, že na těch fámách o Kirké něco bude, poslala bych tam Crabbea a Goyla, možná ještě pár jejich přátel. Doufám, že v Bradavicích nikoho zabíjet nebudete.“

„To bude záležet na tom, jestli někdo nebude chtít zabít nás,“ odpověděl Harry. „Když už ale někdo bude chtít mocí mermo spáchat sebevraždu, co jsme my proti jeho svobodě rozhodnutí?!“

Zpět na obsah