Od dětských let já nebýval

Jak ostatní já nevnímal

Co ostatní já nepoznal

Vášeň či cit jenž druhé rval.

Z tohoto zdroje netryskala

Ani má trýzeň nezlákala

Mých druhů radost duši ke svým hrám

Co miloval jsem miloval jsem sám.

(Edgar Allan Poe)

Aj, stojí město staroslavné. Kdysi tam stála pouhá vesnice a ještě předtím les. A kdoví, co všechno tam během staletí bylo? Tedy, já to vím, znám minulost a vidím budoucnost. Vidím všechno, co se mohlo stát. Ne všechno co jsem viděla se mi líbilo. Nejsem svatá a nedovedu břímě života přijímat s úsměvem. Ale vím, že jednou to místo v tom údolí u té řeky bude známé díky mně.

Ta ves vyrostla kolem cesty, kterou zvěř chodila k vodě pít. Kolem cesty prošlapané a úzké. Cesty svíjející se v krajině. Tenkrát v tomto údolí nestálo žádné honosné sídlo, jen malé domy, ze dřeva, hlíny a kamene, choulící se zimomřivě v náruči země. Nízké střechy a kouř unikající otvory ve stěnách. To je to místo, kde jsem spatřila světlo světa. Město zvané Mrzimor.

Byla jsem pokřtěna jménem Helga, stejně jako má matka, jako matka mé matky... Jako dítě jsem příliš nechápala, proč náš dům stojí na nejzazším okraji lesa, proč se ode mne lidé odvrací a proč je má matka nešťastná. Nechuť k jinakosti jsem pochopila až později.

Otce si nepamatuji, alespoň ze skutečných vzpomínek ne. Zemřel při neštěstí v lese. Matka tenkrát přišla příliš pozdě, už nedokázala napravit jeho rozdrcené tělo. Ne že by se o to nepokusila. Ta silná sebevědomá žena, která mého otce skutečně milovala. V té chvíli vydala veškerou svou sílu. V té chvíli se zaslíbila mrtvým. Vzdala se všeho za špetičku další moci, která už bohužel nedokázala pomoci. A od té doby, už nemohla být stejná, nemohla být silná, protože většinu síly ztratila. Vdova s dítětem a ještě čarodějnice. Jediné co ji chránilo před našimi sousedy, byla její užitečnost. Byla velice talentovanou léčitelkou. Proslula v širém okolí. Ale od smrti otce už nedokázala být šťastná. Nikdy jsem nedokázala být užitečná jako ona, neměla jsem tu správnou stranu magie. Můj talent se už tenkrát promítal jinam.

Moje první skutečná vzpomínka se vztahuje k té noci, kdy se mi poprvé zdálo o jezeře. Voda. Voda. Voda. Všude kolem mne. Ta tíha mě svírala a objímala. Ta sametová temnota mi trhala hruď. Ta ledová svěžest odebírala teplo mým údům. Nemohla jsem se nadechnout, slyšela jsem hlasy. V objetí vody jsem se snažila vykřiknout. Nedokázala jsem se pohnout a nořila jsem se stále hloub a hloub.

Nakonec můj křik vzbudil mou matku. Probudila mě, sice nešetrně, ale v té chvíli jsem… Pak mě vzala do náruče. Zbytek noci mi konejšivě zpívala. Matka měla tak krásný hlas.

Až dnes své vize chápu. Vím, že můj život jednou skončí v onom jezeře, ale to jsem tušila už tenkrát. Ale vím, že je to pravda. Usmívám se při tom pomyšlení. To jezero, které se mi stane osudným. Dnes už ten sen, který se stále vrací neberu jako noční můru, jako připomínku konce. Dnes se nechávám kolébat chladnými vlnami jezera. Vdechuji jeho omamnou hebkost a umírám. Tisíckrát jsem v onom snu zemřela a přece stále žiju. Protože i tenkrát jsem věděla, a to jediné mi zabránilo zemřít hrůzou, že kromě smrti na mě u jezera čeká ještě něco. Něco neskutečně krásného, bez čeho život nemá smysl. Mé poslání.

Matka mě trpělivě učila všem čarodějným uměním, které znala. Naučila jsem se míchat lektvary, zaříkat, i vrhat kletby. Jednou jsem jako součást praktických zkoušek musela vyhledat jednorožce. Byl nádherný a majestátní. Tenkrát mě jednorožci ještě strpěli. Strpěl dokonce i to, že jsem mu z ocasu vytrhla jednu žíni. Žíni, kterou dodnes obsahuje jádro mé hůlky. Mám tak nádhernou vzpomínku na onen jarní den, na okamžik, kdy slunce strnulo na obloze a jednorožec ke mně obrátil své moudré a zároveň nevinné oči.

Když poprvé přišlo mé měsíční krvácení, řekla mi matka, že jsem ženou a kouzelnicí. Na znamení toho, že mé učení je u konce, mi darovala hůlku, mou vlastní hůlku. Dřevo pocházelo z potomstva stromu, který zabil mého otce. Matka tenkrát jeho výhonek zasadila u našeho domu, a strom rostl a dále se množil. V okamžiku mého vstupu do dospělosti už tam rostl slušný hájek.

Když mě má matka uznala za dospělou měla jsem zprvu radost. Myslela jsem, že teď už dokážu všechno. Přála jsem si vyrazit na cesty a najít své jezero. Jenže matka měla jinou představu o budoucnosti než já. Znala mé vize a bála se jich. Byla slabá a stárla před očima. Jako by jediným důvodem proč ještě žila byla moje výchova. A tak mi to také tenkrát řekla.

„Nemůžeš odejít. Musíš zůstat, pomáhat lidem zde, zaujmout mé místo...“ sípala rozhořčeně.

„Proč bych zůstávala tady, kde si každý myslí, že je lepší než já! Proč bych zůstávala, když mě všichni ne-,“ ale nedořekla jsem.

„Je to tvá povinnost! Proto jsem tě vychovala!“

„Povinnost!? Já to odmítám!“ křičela jsem tak, že havrani sídlící v hájku u našeho domu poplašeně vzlétli. A pak mě matka překvapila.

„Jsi mladá,“ pronesla tak tiše, že jsem se musela sklonit, abych ji vůbec slyšela. „Tak mladá a svět se ti zdá krásný. Myslíš si, že jinde budou projevovat více úcty? Nikde nejsou takoví lidé, kteří by nám projevovali úctu. Jsme vyvrhelové.“ Třesoucí se rukou si přejela po hrdle. „Jediné, co nám dovoluje přežít, je, že dokážeme být užiteční. Dokážeme léčit, zahnat zlovolné síly a dávat naději. Ale rádi nás nemají.“

„Právě proto tu nezůstanu, budu hledat lepší místo, mé jezero...“ řekla jsem to dost umíněně, ale matka jen strnule hleděla do zdi.

„Když tvůj otec zemřel,“ začala a její hlas zněl jako hejno třepetajících se motýlů, tvořících bouři, „Nepřála jsem si nic jiného než odejít s ním. A také jsem měla odejít. Ty roky, které jsem tu strávila kvůli tobě, draze splatím. Ale musela jsem tu zůstat a naučit tě, jak být čarodějkou... Jestli odejdeš hledat své jezero - svou smrt - tak jsem zklamala.“

Dál už toho večera nemluvila. A vlastně už nikdy. O příštím úplňku ji kněz odmítl pohřbít do posvěcené půdy.

Až do její smrti jsem zůstala v našem domě a řešila problémy všech, kteří měli tu odvahu a přišli za mnou. Ta jejich přezíravost, se kterou požadovali pomoc. Zanedlouho jsem začala obdivovat svou matku, že tam vydržela tak dlouho.

Věděla jsem, že odejde, ale nedokázala jsem se s tím smířit. Za nocí jsem seděla u ní a snažila se ji svým uměním udržet naživu. Šeptala jsem zaříkadla, vařila lektvary a pokoušela se o nemožné. A nemožné se nezdařilo. Matka propadla světu mrtvých příliš dávno a nic už ji nemohlo zadržet v jejím těle. Ani má láska a potřeba.

Když skutečně zemřela, přepadl mě hluboký zármutek. Události, jež nebylo lze změnit, dopadly i na mne. V hlubokém zoufalství jsem prolévala tiché slzy. Venku kvílela meluzína. V onom podivném stavu vnitřní netečnosti, jsem si do tváře zaryla nehty. Slaná chuť krve na rtech. V hlavě se znovu objevilo jezero. Jenže tentokrát, tentokrát to nebyla vize mojí smrti. Byl to jen pohled na kus krajiny, vodní plocha obklopená stromy. Nádherný a opuštěný kus světa. Pocítila jsem neskutečnou touhu být tam. Být tam a být šťastná. A ta touha mě přivedla zpět do skutečnosti.

Tělo mé matky leželo přikryté na místě, kde vždy spávala. Kolem něj byly rozestavěny svíce. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy a začala jsem rozžínat jejich knoty. Má hůlka pomalu ukazovala na jednu po druhé a malé plamínky se nořily odnikud. V tom pohledu bylo něco zneklidňujícího. A tak jsem celou noc seděla u těla své matky a modlila se za klid její duše. Duše, která kvílela v očistci. V očistci, kde teď platila za každý den, o který přežila svou smrt. Kvůli mně.

A nad ránem, kdy ptáci začínali zpěvem a slunce se ještě rdělo a odmítalo opustit vzdálený obzor, jsem se rozhodla. Na místě svíček zbyly jen loužičky vosku a tělo bylo chladné a neosobní. Půjdu a najdu jezero v jehož obraze stále něco chybí. A bude-li to možné, tu chybějící věc doplním.