Allons! Ať kdokoli jsi, pojď, půjdeme spolu!

Pouť se mnou únavou tě nikdy nesklátí…

Allons! Neváhej ani chvíli,

Nechť krámy zbožím oplývají a domov ať je

útulný,

My nemůžeme zůstat…

Ať bezpečný je přístav před bouří, ať hladina je klidná,

Spustit zde kotvu nemáme právo,

Zahrnuti pohostinnou přízní, smíme ji

přijmout

Jen na nejkratší chvíli.

                        (Walt Whitman)

Kdysi jsem byla mladá, krásná a neskutečně hloupá. Svůj rodný dům, svou ves, jediný kus světa, který jsem znala, jsem opustila ve chvíli, kdy příroda chřadla pod prvními polibky zimy. Pevné rozhodnutí mě vyhnalo do nepřátelského světa. Přijala jsem úděl - poutnickou hůl, mošnu a kápi. Můj život započal.

Ta zima byla zlá, ale mohla být horší. Jídla bylo málo a v lesích vyli vlci. Na některé - věci, které mě navštívily oné dlouhé zimy, nerada vzpomínám. Ale poustevnická chýše, která mi poskytla asyl, mě dodnes ve vzpomínkách těší. Bylo to požehnané místo.

Ta stavba už byla zpola pohlcena přírodou, její stavitel, který tu kdysi žil a o samotě sloužil bohu, už ji nepotřeboval. Jeho kosti ohlodané lesní havětí našly svůj odpočinek pod dubem, z něhož jsem uřízla svou poutnickou hůl.

Na jaře, když z cest sešel sníh jsem se znovu vydala na pouť. Hvězdy mě táhly na sever. A to všechno zákonitě vedlo k tomu, co se jednoho jarního podvečera, předzvěsti vlahé noci, stalo na oné lesní cestě.

Geofrey vystoupil z křovisek u cesty. Posměšně se mi uklonil a začal mě obcházet a prohlížet si mě jako bych byla zboží. Byla jsem... Překvapená, je asi to správné slovo. A tak jsem se nebránila, když se postavil přede mne, uchopil mě za bradu a zvedl můj obličej k svému. Naše oči se střetly.

„Má krásná dámo, chcete být mou?“ to byla jeho první slova. Ohromilo mě to natolik, že jsem neodpověděla, ani útokem.

Náhle uchopil mé ruce, roztáhl je do šířky a zcela nestoudně si prohlížel mé tělo. V té chvíli mohl být Geofrey rád, že mlčím. V mysli se mi formovala jediná kletba. Matka jí říkávala poslední záchrana. Bylo to vůbec první kouzlo, kterému mě naučila. Byla jsem sotva malé dítě a dokázala jsem zabít slovem.

Kletba poslední záchrany. Není k ní třeba hůlky. Není k ní třeba nic než odhodlání a alespoň špetka síly. Jakýkoli živý tvor, kterého se čaroděj či čarodějka dotýká, když ji vysloví, okamžitě zemře. Ale vysaje z vás všechnu sílu.

Jak říkávala má matka: „Když ji použiješ, je to jako bys umírala. Síla tě opustí ať jí máš jak chceš mnoho. Všechno tě v té chvíli opustí. A možná, že ani ty už...“

Ale v tu chvíli jsem ji nepoužila, ještě ne.

Geofrey se v rozhodujícím okamžiku prokázal jako téměř neškodný blázen. Pustil mé ruce, udělal krok vzad a uklonil se.

„Jsem Geofrey, ale některé dámy, které mě poznaly skutečně dobře mi říkaly jen Frey,“ pousmál se tím svým úšklebkem, který už nikdy nemůže zmizet z tváře světa. Zřejmě očekával reakci, ale já byla stále příliš – šokována. Nechápala jsem.

„Teď, když jsem ti byl představen, bych měl pro tebe návrh, maličká.“ Maličká, tak mi pak říkal často. Jen dosti nostalgie.

Nic jsem neřekla. Zúžila jsem oči a vycenila zuby. Celou zimu jsem byla mimo dosah lidí. A na vlky to platilo. Pravda ovšem je, že jsem si často pomáhala plamennými kouzly. Tak jsem i teď pomalu sunula ruku k hůlce. Geofrey si toho nevšímal. Šťastný, důvěřivý blázen.

„Neukazuj zuby, když nemusíš, maličká. Měla bys mi sdělit své jméno, abychom učinili zadost zdvořilosti.“

Byl roztomilý, a tak...

„Jmenuji se Helga. A ty mi uhni z cesty, chci jít dál.“

„Kam? Na den cesty odtud nežijí lidé.“ Sebejistě se usmál. Jakoby věděl něco, co já ne. Zneklidnilo mě to, i když v pravdě jsem lidská obydlí nehledala.

„Až mě přemůže únava, vyspím se v lese. Bude teplá noc.“

„Skutečně?“ Ten protivný úsměv mě začínal neskutečně dráždit.

„Snad máš pravdu, ale já ti nabízím místo u svého ohně. A ochranu před všemi nebezpečenstvími, která svět nosí na svých bedrech.“ Znovu se uklonil. „Jsem poutník a básník a vagant a jestli tě mohu ochránit před životem či smrtí udělám to. Maličká.“

Jeho představení na mě udělalo dojem. Byl jako jeden z toho mála potulných kejklířů, kteří za mého života navštívili Mrzimor. Kouzelný. Vypadal neodbytně. Začala jsem se bát, že kdybych šla dál, prostě by mě následoval. A já v tu pozdní hodinu byla již notně unavená. Lehce jsem přikývla. Znovu se ušklíbl, protiva jeden, jako by to čekal.

Jeho oheň už hořel. Vybral si ke strávení noci skutečně krásné místo. Skalní převis je chránil. A potok tekoucí nedaleko, ho svým zpěvem měnil v ráj.

Nabídl mi pokrm ze svých zásob, ale já jej odmítla. Beze slov. Vlastně mám dojem, že ten večer jsem na něj už vůbec nepromluvila. Nevěřit. To bylo hlavní heslo mé matky a já byla více než ochotná ho na Geofreyho uplatnit.

Uložila jsem se ke spánku. Ležíc jsem v ruce pevně svírala hůlku. Geofrey tiše oddychoval, ale nespal, to jsem poznala. Co chvíli se napřímil a pozorně naslouchal. Na někoho čekal, ale to jsem té noci netušila. Myslela jsem, že má strach z nočních tvorů.

Usnula jsem. A ten okamžik si vybral Geofrey k provedení nesmírně hloupého činu. Bylo s podivem, že mě můj obvyklý obranný systém nevaroval, ale před Geofreyem jsem nemohla před odchodem v lože z mechu provést všechna příslušná kouzla. A tak mě probudil až dotyk na vnitřní straně stehna. Jeho ruka se sunula výš. Věděla jsem co chce. Oné zimy jsem přišla o náklonnost jednorožců. A on si myslel, že mu to projde. Že mě to snad i potěší. Ale narazil.

„Lumos.“ Hůlkou jsem mu zamířila na špičku nosu. Znovu jsem nasadila výhružný obličej. Jenže Geofrey byl oslepen světlem z mé hůlky, a tak to neocenil. Naopak, on sám na okamžik přestal ovládat svůj výraz. K mému obrovskému překvapení nebyl vystrašený. Tvářil se spíš – znechuceně.

„Další,“ řekl. Krátce foukl a zhasl mou hůlku. V nastalé tmě jsem neviděla nic. Tlak jeho těla však náhle zmizel. Tak náhle, že to zavánělo kouzlem. To mě překvapilo. Do té doby jsem nepotkala skutečného čaroděje. Nepoznala jsem vlastně nikoho z našeho plemene, kromě své matky. Probudilo to ve mně zájem. Veliký zájem.

Jenže Geofrey už nijak netoužil po mé společnosti. Stále ještě v šoku jsem slyšela, jak sbírá své věci. Určitě se chystal zmizet, ať dnes tvrdí cokoli. Jenže já měla ještě hůlku.

„Mdloby na tebe!“ křičela jsem a mířila jsem v širokém kruhu směrem, kde jsem ho tušila. Nehlasný sten. Tělo padající do měkké prsti. Zasáhla jsem.

Teď jsem mohla konečně vstát. Znovu jsem rozsvítila svou hůlku. Geofreyho tělo leželo na zádech. Bez svých věčných úšklebků vypadal jinak, zranitelněji. Pečlivě jsem si urovnala šaty. S hůlkou stále v pohotovosti jsem se k němu sklonila.

Rudé, velké, zuřivé. Cosi se na mě vrhlo. Rudé! Byl to pták. Velké! Ostrým zobákem mi drásal tvář. Zuřivé! Jen rychlé odvrácení hlavy mi zachránilo oči. Rukama jsem se snažila udržet jeho pařáty. Má hlava byla napadána zobákem a mé tělo sténalo pod údery jeho křídel. Bolest.

Rudé, velké, zuřivé. To zvíře si nezasloužilo slitování. Rudé! Očividně se rozhodlo mě zabít. Velké! Později jsem Geofreymu tvrdila, že jsem si dělala starosti o něj, který ležel na zemi a nemohl se bránit. Zuřivé! Ale můj strach se týkal výlučně mého života.

„Mmmemoorteé!“ Kletba poslední záchrany. To jediné, co mě mohlo zachránit. To jediné co má ústa ještě dokázala vyslovit. Poslední špetka soustředění. Zbyteček síly. Cítila jsem jak protivníkův život prchá. Jak je má síla vysávána, lapala jsem po dechu, srdce se mi zastavilo. Doširoka jsem otevřela oči, ale viděla jsem jenom tmu. Co jsem měla v životě?

„... ani ty už...“ slyšela jsem matčina slova, „zklamala jsem...“ k těm se mi přidružila i její tvář. Matka. Přišla mě přivítat ve světě mrtvých? Prázdno.

Rudé, horké, zraňující. Zvíře v mých rukou vzplálo plamenem. Rudé! Fyzická bolest spálených rukou mě vytrhla z filosofických úvah o smrti. Horké! A staly se horší věci. Zraňující! V jediném okamžiku, kdy jsem pocítila smrt, se do mě náhle vrátil život. Měla jsem více síly než kdy předtím. Cítila jsem se neskutečně. Svět se stal nádherným místem pro život. Ale stále jsem nemohla dohnat svůj dech a srdce mi vynechávalo slastí. Neskutečně opojný pocit. Rudý, horký, zraňující. Ta přemíra všeho mě málem zničila nevratněji než předchozí prázdnota.

Pád a pak už jen tma.

A pak stálo na obloze slunce. Z nejvyššího bodu své dráhy lhostejně shlíželo na prach cest. A Geofrey se nenávistně díval na mne. Pokusila jsem se zvednout, vstát a zeptat se. Protože on určitě věděl co se stalo. On byl přece čaroděj...

Mé tehdejší myšlenky byly značně zmatené. Dnes vím, že jsem vlastně měla štěstí. Geofrey mě mohl zabít. Mohl udělat i horší věci. Mohl prchnout s mou hůlkou. A ne, že by ho to nenapadlo. Ale zůstal, proč, to vlastně nevím dodnes a on mi to stále odmítá sdělit.

Dosti myšlenek staré dámy. Tenkrát v té chvíli, v onom lese, kdy Geofrey rozhodl o své budoucnost jsem se pokusila vstát. A neuspěla jsem. Dokud jsem ležela na zemi, nevnímala jsem bolest. Jenže pak jsem se rukama opřela o zem. Mé zmučené, strašlivě popálené ruce se dotkly země. Bolest. Vykřikla jsem. Geofrey se dál tvářil zle. Strašně zle.

Když bolest trochu přešla... Když už jsem byla znovu schopna vnímat... Když jsem se podívala na Geofreyho... Šok. V jeho ruce. V té ruce s předlouhými prsty. V té ruce svíral mou hůlku. Mířil na mne.

Pomalým krokem došel ke mně. Sklonil svou hlavu k mé. Rychlý pohyb rukou – a podával mi mou hůlku špičkou k sobě.

„Vyléčil bych tě, ale…“ a vadilo mu, že mi to říká, „Neumím to správné kouzlo.“

Vztáhla jsem ruku k hůlce. Stále jsem zpola čekala, že náhle uskočí, začne se šíleně smát a... Nevím už, co přesně mi v tu chvíli běželo hlavou. A on neuhnul. Moje ruka se dotkla hůlky. Moje ruka sevřela hůlku. Moje ruka bolela, jako bych ji ponořila do pekel. Ale dokázala jsem hůlku udržet. Použila jsem hojivé kouzlo. A pak znovu a znovu. Pak mi došla síla, ale mé tělo už se dokázalo postarat samo o sebe. Už mi nehrozilo nebezpečí. Geofrey mlčel.

Nakonec jsem se odvážila podívat se mu do očí. Nenávist ustoupila do pozadí.

„Děkuji ti.“

Slyšela jsem v tu chvíli skřípět zuby? Odvrátil se ode mne.

„Měl jsem tě zabít,“ a když to řekl, konečně jsem v sobě našla klid, protože jsem věděla, že už jsem v bezpečí a od něj už mi nic nehrozí.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a v tu chvíli se mi ta noc vybavila, „Jaký běs se mě pokusil zabít?“ A v tom okamžiku jsem stála na nohou, hůlku v pohotovosti a rozhlížela jsem se po okolí.

Otočil hlavu. „Tam. Ale neboj se maličká, jen mě bránil.“

„Bránil? A co je to za... Je to stále živé?“ A pak se mi to spojilo. Ten rudý pták. Ten neskutečně silný rudý pták. Ten boj. Ten oheň. Ten návrat do života. Předtím jsem žádného z nich neviděla. Ohromilo mě to. Podívala jsem se směrem k tomu neskutečně ošklivému ptáčeti, které teď trůnilo v přikrývkách. Mé šaty byly od popela.

„To-to-to je skutečný...“

„Fénix.“ Mile se usmál, „Je to přítel, chrání mě na cestách.“

„Možná ti odpustí, žes ho zabila.“ Dodal po chvilce.

Chápala jsem trochu pomaleji, ale pak jsem se usmála. Fénix mi přece odpustil ve chvíli své smrti. Vrátil mě životu. Úsměv a – srozumění.

„Helgo. Nerad chodím po světě sám.“

„Nikdo nemá rád samotu – Geofrey.“

A tak jsem získala společníka. A má cesta šla v tu chvíli s jeho cestou, s cestou poutníka, básníka a vaganta, který mě neochránil před životem ani před smrtí.