Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 764 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Jak chytit vlka od prekladatele
[Komentáře - 16] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Za Překladatelský tým: Lizz

"Už nikdy!" S nervama na pochodu si sedám na motorku. "Už nikdy nepůjdu na večeři s dvěma zamilovanýma párečkama! Jediný, s kým jsem si mohla poklábosit, jsi byl ty." Otočím se k Remusovi, který se širokým úsměvem nasedá za mě.

"Čekala jsi snad něco jiného?" odpovídá pobaveně a má vlastně pravdu. Můžu být ještě ráda, že se uráčil dostavit sám a že s sebou nevzal Kate.

A vůbec, ne všichni měli čas. Když se sejdeme všichni, je to ještě o čtyři hrdličky víc, ale Peter a Nanny byli na dnešek pozváni k Petrově mámě a Benjy s Maggie měli v plánu něco jiného.

Takže bylo nutné vystát jen Lily a Jamese a Angelinu se Siriusem. Dva zamilované páry, schopnost nějaké konverzace nulová.

Startuju motorku. Tohle zlatíčko jsem dostala od táty k sedmnáctým narozeninám. A výsledek? Celé vánoční prázdniny jsme se se Siriusem honili jak šílenci.

Mezitím moje zlatíčko, stejně jako já, zestárlo o rok a půl.

Je horko a poměrně dusno. Jedním slovem: léto. Bradavice mám za sebou. Výsledky OVCE mi sice ještě nepřišly, mám ale pocit, že jsem v těch nejdůležitějších předmětěch vůbec nedopadla špatně.

Jestli dopadnou dobře OVCE, začnu na podzim studovat. Lékouzelnictví. Pak bych se chtěla specializovat na lykantropii, jako můj táta. Dělá na tom už léta a je fakt dobrej. Jenže na to se mi musí nejdřív dovalit výsledky zkoušek…

Z parkoviště před restaurací odbočuju na hlavní ulici. Ačkoli ještě není nijak pozdě, rozsvěcuju světla. Mraky se shlukly do hotových mračisek a obloha potemněla, nebude to dlouho trvat a přižene se pořádná bouřka.

Trochu zrychluju, nemám nejmenší chuť promoknout na kost.

Všechno mohlo být mnohem jednodušší: já bych jela domů s Angelinou a Remus by jel se Siriusem. Bydlíme koneckonců spolu, měly bychom společnou cestu. Ale ne, můj drahý bratránek trval na tom, že svého miláčka odveze domů! Jestli na mě kvůli němu spadne jen jediná kapka, je synem smrti!

Xxx

Tak tomu se říká načasování. Jakmile jsem zastavila před domem, kde ve třetím patře bydlí Remus a Sirius, začnou z oblačného nebe padat první kapky.

"Měla bych sebou hodit," říkám s pohledem vzhůru.

Remus slezl z motorky a podíval se na mě. "Jestli teď pojedeš, budeš celá mokrá."

Krčím rameny. "Jsou horší věci než trocha deště."

"Nepřipadá v úvahu." Postaví se před přední kolo a rukama se opře o řídítka. "Nikam nejedeš."

"Hej!" šklebím se, "kdo ti dovolil osahávat moje zlatíčko?"

S úsměvem jen obrátil oči v sloup. "Trávíš příliš času se svým drahým bratrancem."

Déšť mezitím ještě zesílil a zdaleka to nevypadalo, že to bude všechno, co si nebe a mraky usmyslely.

"Tak dobře, přemístím se, aspoň nezmoknu. Spokojen?"

Remus zvedá jedno obočí. "Je ti doufám jasné, že začátečníci by se za bouřky neměli přemisťovat, protože to je kvůli napětí ve vzduchu o mnoho těžší?"

Tenhle mě s tím chrlením faktů jednou položí! No dobře, zkoušku jsem složila před dvěma týdny. Má…U Merlina, nenávidím, když mu musím dávat za pravdu, ale když to musí být…už zase…má pravdu. Jenom…

"A kde máš tu bouřku?"

Blesk. Jako na povel. To není fér! A hrom hned v závěsu. Tisíceré díky, jedno připomenutí by taky stačilo.

"Výborně, tak já to shrnu: nesmím jet, ani se přemisťovat, krb tady nemáte a za bouřky nepoletím."

"Přesně."

"Tak, pane Chytrý, teď otázka za milion: Jak se ksakru dostanu domů?"

Remus se šklebí. Já zuřím a on se šklebí. Je tohle nějaká spravedlnost?

"Nijak."

Ale ne! Na to bych opravdu sama nepřišla!

"Půjdeš jednoduše se mnou nahoru. Já se vyspím na pohovce a ty v mém pokoji."

Povzdech. Mám snad jinou možnost? "Tak jdem. Převlečem se do něčeho suchého."

Remus se zašklebí a vytahuje z kapsy (objektivní pozorování: ne až zas tak špatně padnoucích) džín klíč od bytu. Odemyká dveře a pouští mě dovnitř.

Na schodech potkáváme nějakou ženu, řekla bych tak kolem čtyřiceti. Je navlečená do růžové teplákové soupravy, která se k jejím vskutku překrásným červeným loknám vůbec nehodí. Jde zřejmě vyhodit odpadky.

"Dobrý den, paní Parkerová," zdraví ten růžový zjev Remus.

"Ach, pan Lupin!" zašvitoří nadšeně a zůstává stát. Opatrně, má drahá. Ty a tvůj přešminkovaný obličejíček jste pro někoho, komu ještě není ani dvacet, příliš staré. Kromě toho by proti tomu jistě něco měl i pan Parker.

"Jak se daří Vanesse?" vyptává se Remus.

"Výtečně," švitoří paní Růžová dál a mrká řasami. "Už se těší na vaši další návštěvu."

"Já taky," odpovídá Remus se zdvořilým úsměvem a postrčí mě vedle paní Růžové po schodech nahoru. "Pozdravujte ji ode mě."

"Jistěže," volá za námi a mrká, dokud jí nezmizíme z dohledu.

Když stojíme přede dveřmi, opakuju a šklebím se: "Hm, takže Vanessa…"

Dveře se s cvaknutím otevírají a Remus mě opět pouští první. "Je jí dvanáct a dávám jí hodiny klavíru," vysvětluje a prohrábne si vlasy.

"Ale Moony, mně to nemusíš vysvětlovat," řeknu a spiklenecky zamrkám.

"Díky Merlinovi," směje se on.

S Kate by se mu něco takového nemohlo stát. Kate – jeho současná přítelkyně. Vysoká, štíhlá, táákhle dlouhé nohy, blond. Jedním slovem: dokonalá, pokud se dá věřit názoru její matky. Slečna Dokonalá má jen jednu chybu: je strašně žárlivá. Kdyby věděla, že jsem teď s jejím přítelem v bytě sama….eheh…

"Čaj?" ptá se Remus a zavírá dveře.

"Ráda."

Stojíme v obýváku, který vypadá, jako by tady vybuchla bomba.

"Jesti si chceš sednout, jednoduše ty Siriusovy věci z pohovky shoď. Já to taky tak dělám."

Zmizne v kuchyňce a já se zařídím podle jeho rady. Sirius opravdu nechává svoje věci všude, jak malý dítě! Podle toho, co tady vidím, nejradši trousí všude oblečení.

"Tenhle zmatek ještě nic není," konstatuje, když vychází z kuchyně. "Měla jsi to vidět, když tady ještě bydlel James.

Chudák Lily. James se před pár týdny z tohohle staromládeneckého doupěte přestěhoval za ní. Doufejme, že se s uklízením nějak vyrovná, protože jinak bude zpátky dřív než řekneš "chytač."

Remus cestou z kuchyňky před sebou levituje podnos s čajem a sedá si vedle mě na pohovku.

Jakmile nám konvička nalila, vrhám se po cukřence a .. už to vidím. Remusův pohled. TENHLE pohled.

"Co?" ptám se a demonstrativně si sypu cukr do čaje. Já ho ráda sladký, ale pro Remuse je nepředstavitelné, že by něčím chuť čaje měnil. Ještě horší je ale lít do čaje mlíko, což nemůžu vystát ani já, ale neocukrovaný čaj mi nechutná právě tak.

Remus kroutí hlavou. "Jak jen můžeš…"

"Co tady provádím tak ohavného?" ptám se nevinně.

"To víš sama moc dobře."

"Ty si myslíš, že sladit si čaj je ohavné?!"

"Tak jak to děláš ty určitě."

Já vážně nemám nejmenší tušení, jak se tomu polštáři podařilo vyskočit Remusovi do obličeje, vážně! Ale máš můj obdiv, polštáři!

Lechtací útok, který následuje hned po létajícím polštáři, je samozřejmě namířen na mě a ne na kamikaze polštář. Logické, jak jinak. Aby přestal, zkouším ho shodit z pohovky, ale jen s tím úspěchem, že mě chytne za zápěstí.

Teď mi pomůže jen rychlý úprk vpřed...nebo vzad. Škubnu rukama dozadu, takže Remus padá na mě. Zašklebím se, překvapení vyšlo.

Jeho obličej je od toho mého jen pár centimetrů a já koukám přímo do jeho modrých očí. Tmavě modrých, jako nebe za letního večera. A teď se mu v nich zase tak nebezpečně blýská… Je tak blízko, že na své kůži cítím jeho dech a on se přibližuje…

Moment…

Ale přece, určitě… ale ne, u Merlina, přece mě….

Remus uhne pohledem a vzhlédne k oknu za mnou. "Orione?"

Vstává, jde k oknu a otvírá ho. Dovnitř hned vletí černá sova, sedá si na bidýlko vedle okna a začne si tak probírat peří, až kapky lítají všude kolem. Ani jsem si nevšimla, že se venku tak rozpršelo.

Opravdu je to Orion, Siriusův sýček. U Merlina, k čertu s tebou, Siriusi Blacku! Ty a tvoje strašné načasování!

Nejsme trochu zklamaní, že nás nepolíbil?

Moment! Odkud se taková myšlenka vzala?

Ode mě, samozřejmě, piští moje srdce a vesele poskakuje.

Ale ne, tohle ne!

Ale jistěže, skáče mi srdce zase do myšlenek. Jen se na něj podívej. Nejradši bys ho…

Sklapni, srdce!

Moje řeč.

To platí i pro tebe, rozume.

Když myslíš.

Jo, to teda myslím.

Remus si mezitím vzal od Oriona dopis a přečetl si ho. "Sirius dnes už nepřijde."

CO?

"Zůstane s Angelinou, aby nebyla za bouřky sama. A ty máš zůstat tady."

No jasně, Angelina nesnáší bouřky. To je od něj pěkné, že u ní zůstal. Kromě toho si tu jeho nezištnou "antibouřkostrachovou" terapii dokážu představit.

"Což znamená, že jsme dnes v noci sami."

Merline! Řekni to ještě jednou. Řekni to ještě jednou a mysli to tak, jak to vyznělo.

STOP! Měla bych přestat myslet.

"Můžu zneužít vaši koupelnu?" ptám se rychle.

"Jako doma," říká Remus a usmívá se. Honem se zvedám a prchám z pokoje, než si srdce zase něco špatně vyloží.

Xxx

Když jste právě vylezli ze sprchy, vypadá svět hned jinak. Od Siriuse jsem si půjčila tričko a šortky, obojí je mi sice trochu velké, ale na spaní přece jen pohodlnější než džíny.

Jakmile jsem vešla do obýváku, ptá se Remus: "Co říkáš na tohle?" a strká mi pod nos láhev vína. "To dovezl Sirius z Paříže."

"A to chceš teď vypít?"

"Proč ne?" ptá se a krčí rameny. "Není to jediná láhev, kterou dovezl."

Plácnu sebou na pohovku. "Tak sem s tím."

Xxx

Miluju červené víno, a to včerejší bylo obzvlášť dobré. Trochu se pohnu, ospale mžourám…a ztuhnu. Pode mnou se taky někdo probouzí.

"Dobré ráno, Jo." Remus stáhne ruku z mého pasu a protahuje se. Zvedám hlavu z jeho hrudi. "Dobré."

Usměje se na mě. Srdce začne bušit rychleji, aby na sebe upozornilo, já ho ale ignoruju, heh!

Z pohovky, na které jsme včera usnuli, se hrabu jak nejlíp to jde. Remus si sedá.

"Chceš se jít vysprchovat?" ptá se a prsty si prohrábne vlasy.

"Tentokrát ti dám přednost."

Remus se zašklebí a zmizne. Já se mezitím rozhodla, že se odeberu do kuchyně a poohlédnu se po něčem jedlém, z čeho bych mohla vytvořit snídani.

Sotva jsem s tím úmyslem vlezla do kuchyně, někdo zazvonil.

"Já tam jdu," zavolám směr koupelna a pár kroky proběhnu přes pokoj. Otevřu dveře…a nestačím zírat.

"Ty!" zařve mi do obličeje. Jo, Kate, tobě taky dobré ráno. Stáhne oči jako kočka. "Kde je Remus?"

"Ve sprše."

"Nahý?" zaječí hystericky.

Ne, má drahá, sprchuje se teď ve večerním obleku.

Obdaří mě takovým pohledem, že se divím, že se ze mě hned nestal fénix a nevzplála jsem jasným plamenem. Odstrčí mě stranou a řítí se ke koupelně; pokoušet se ji zastavit by teď nemělo smysl. A kromě toho tam zřejmě neuvidí nic, co by už dávno neznala.

Já se z tohohle budoucího bitevního pole radši stahuju a jdu do kuchyně uvařit horkou čokoládu.

Xxx

"Jak jsi jen mohl?" slyším Katin rozkošný hlásek, když vcházím do kuchyně. Třísknou dveře a Kate se řítí do předsíně.

Remus dveře zase otevře. "Kate, tak přece počkej!" Kolem pasu si omotal ručník, vlasy má mokré a po bledé kůži mu stékají kapky. "Můžu ti to vysvětlit."

"Co tady je prosím ještě k vysvětlování?! Strávila tady noc, chceš to snad popřít?"

"Ne, to je pravda."

"Právě!" piští hystericky a teď se víc než čemukoli jinému podobá fúrii. Já mezitím s klidem stavím konvičku s čokoládou na stolek.

"Ona spala na pohovce, Kate," pokouší se jí to Remus klidným hlasem vysvětlit.

"Jo, a kde jsi spal ty?"

Tak, Remusi, odpověz, nezdráhej se…

"Já to věděla!" ječí zoufale. Pozdě. Kromě toho je na tobě to špatné svědomí vidět až sem. Proč? Vždyť se nic nestalo.

Kate se otočí a zuřivě na mě ukazuje prstem. "JI ojíždíš na pohovce a se mnou se ti nepostaví?"

A tomu se někdo diví, ty vyzáblino? Ale za ten kompliment ti musím poděkovat. Považuje mě v Siriusově vytahaném tričku za sexy svůdnici, to je to pravé pro moje ego.

"Já jsem…já….myslím tím…"

Nekoktat, Remusi. Jednoduché, jasné věty, tak se musíš hádat.

"A to ti mám věřit?" Dívá se na něj s takovým pohrdáním, že bych jí nejradši skočila po krku.

"Kate, tak se vzpamatuj, nic se přece…"

"Ty se do toho nepleť, ty couro!" skočí mi do řeči. Coura? Nic lepšího tě nenapadne?

Ještě jednou ho provrtává pohledem. "Je po všem, Lupine," řekne ledovým hlasem, otočí se na podpadcích od Prady a odkráčí ven. Dveře za ní s bouchnutím zapadnou. Další osmitýdenní vztah je v háji.

Remus klesne na barovou stoličku vedle pultu, který dělí kuchyň od obýváku, a hlavu schová v dlaních.

Ty naše hromádko neštěstí…

"Čokoládu?" ptám se té hromádky.

Jediná odpověď, kterou dostanu, je přikývnutí.

Hlavu vzhůru.To se spraví, slibuju…

 





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.