Během posledních několika týdnů jsme se s Remusem viděli jen párkrát. Připravuje se na další semestru a já jsem se zahrabala mezi tátovýma knihama, abych studium nezačala úplně od nuly.

Jo, jdu na univerzitu. Semestr začíná zítra.

Přišly mi výsledky OVCE. Moje známky na lékouzelnictví stačily, u několika předmětů - zvlášť u věštění z čísel - by se to ale bez Removy pomoci neobešlo. O vánočních prázdninách jsme seděli hodiny nad opakováním. Taky jsem díky tomu dostala vynikající.

A jak to vypadá, Remus se mezitím úplně dostal z té věci s Kate. Jednou ráno stála (ke všeobecnému překvapení) u Remusových dveří. Náhodou to byla zrovna ta noc, kterou jsem po dvou týdnech strávila u Remuse na pohovce, protože u nás, u Liny v pokoji, se zase utábořil Sirius. Věřte mi, že není nic horšího, než když musíte poslouchat vlastního bratrance při… jistých nočních aktivitách.

Remusova jediná reakce na Kate: když se rozbrečela, jakou chybu udělala, když ho opustila a jak jí strašně chybí, zabouchl jí před nosem. Neřekl jediné slovo, jen se na ni podíval takovým pohledem, u kterého jsem poprvé zjistila, jak ledově mohou jeho modré oči působit. Dveře byly zase zavřené a klepání a křik ignoroval celou snídani, dokud to Kate nevzdala. Od té doby se už neukázala.

Už zase! Moje soustředění je zase fuč. Jednoduše se na knihu, kterou držím v ruce, nedokážu soustředit, zase myslím na Remuse. Co si mám o ksakru pomyslet?

Xxx

Já jsem opravdu přežila první přednášku. Tohle úvodní bláblá bylo neuvěřitelně únavný. Co teď opravdu potřebuju, je kafe a něco k zakousnutí. Takže vzhůru do menzy, ať je kde chce.

Kvůli naprosté ztrátě orientace dělám první, co mě napadá: jdu s davem dalších studentů a doufám, že mají taky hlad. Funguje to dobře až do chvíle, kdy se skupina přede mnou dělí na dvě menší skupinky. Fajn, kterou cestou půjdu já?

"Co si mylady přeje, jídlo, nebo východ?"

Otočím se. "Moony! To jsem ráda, že tě vidím!"

"Ahoj, Jo," zašklebí se Remus. "Co bys ráda?"

"Jídlo," odpovídám a taky se vesele šklebím. "Jinak umřu hlady."

"Tak to nemůžeme za žádnou cenu připustit! Pojď, tudy." Jednou rukou mě bere kolem ramen a vede mě pravou chodbou.

"Sotva někde uvidí pěknou holku, už ho nezajímáme."

"Jo, Lupine, měl by ses stydět!"

Připojují se k nám dva mladíci. Jeden je asi tak stejně vysoký jako já, má krátké tmavě blonďaté vlasy a pobaveně se šklebí. Druhý je vysoký, má veselé modré oči a vlasy s lehce načervenalým nádechem mu padají až po ramena, o něco delší, než jak je nosí Remus. Krátkou bradku si zapletl do copánku.

"Nechceš nám tu okouzlující dámu představit?" ptá se zrzek zvědavě.

"Moment," skáče mu do řeči blonďák a ještě jednou si mě důkladně měří, "to ona je ten důvod, proč se mnou nechceš chodit?"

"U Merlina," povzdechne si Remus.

"Jen jsem se ptal," odpovídá blonďák s úsměvem a podává mi ruku. "Jack Shaw."

"Jo Blacková," říkám a potřesu si s ním rukou.

"A já jsem Vincent Summer."

"Ahoj," říkám já a třesu další rukou.

"Taky studentka?" ptá se mě hned Vincent s něčím, co považuje za neodolatelný úsměv.

"Ano, ale o tebe zájem nemá, Vinci," odpovídá Remus místo mě.

"Já to věděl," prohlašuje Jack a tváří se vítězoslavně. Pak si teatrálně povzdechne. "Nejlepší muži jsou vždycky zadaní."

Remus se směje. "Jacku, ty jsi nepolepšitelný."

"Sklapni, fešáku. Už bych ti dávno vyšukal mozek z hlavy, kdyby ses pořád nebránil si se mnou něco začít."

"A už tě napadlo, že se brání kvůli tomu?" ptá se Vincent s úsměvem. "A když máš ještě takovou konkurenci," dodává a ukazuje na mě.

Jack si jen uraženě odfrkne, zkříží ruce na prsou a já už se nevydržím tvářit vážně. Ti dva si o mně opravdu myslí, že jsem Remusova "nejen do postele" přítelkyně. Srdce vesele skáče.

"Zřejmě jsi něco špatně pochopil," přerušuje Remus moje srdeční hopkování a ruka mu sklouzne z mého ramene. "Mezi mnou a Jo… to není tak, jak si myslíš."

Srdce z potřeštěného poskakování padá zpátky do tvrdé reality, přičemž po sobě zanechává Jo, svému vlastnímu srdci se divící. Ty hloupý orgáne, začni se chovat pořádně!

"Jo ták, už chápu," šklebí se Vincent. "Ty ji jen šukáš."

"Ne, Vincente," odpovídá Remus tónem, kterým mluvíte na malé hloupé děti. "Abych ti to dostatečně jasně vysvětlil: Já ji vůbec nešukám."

Oho, taková slova z jeho úst? Teď by tady měl být Sirius.

"Super, tak když ne ty, tak můžu já, ne?"

"Hej," směju se, "já jsem pořád tady!"

"Promiň, Jo," usmívá se Remus. "Vincenta nemůžeš brát vždycky vážně."

"To spíš nikdy," podotkne Jack.

"Dobře, že to vím."

"Je tady ještě něco, co je dobré vědět, teda spíš zažít. Například moje večírky," šklebí se Jack. "Tenhle víkend pořádám zase jeden. Ty jsi samozřejmě srdečně zvaná, že by se tam ale objevil on," ukazuje na Remuse vedle sebe, "nemusíš ani doufat. Už zase odmítl, a to nebyl ani na jednom!"

"Tvoje večírky jsou opravdu proslulé, Jacku," říká Remus. "I když jsem tam nebyl, stejně vím přesně, jaké to tam bylo."

"Ne proslulé, ale legendární!" opravuje ho Jack.

"Já bych na večírek šla ráda," namítám, když konečně přicházíme do menzy.

Remus zastavuje a udiveně se na mě dívá. "Věř mi, nešla."

"Ale jo, šla. A smíš třikrát hádat, s kým nejraději."

"Ne."

"Hm, škoda. Budu se se všema těma opilýma šílencema muset nějak vyrovnat sama," povzdechnu si.

"Kdy jsi říkal, že ten večírek je?"ptá se Jacka.

"V sobotu večer."

Remus chvilku váhá a prohrabuje si rukou vlasy. "Tak dobře."

Vítězoslavně se šklebím.

"Ale nebudeme tam dlouho," říká Remus a varovně se na mě dívá. "To jen, aby bylo jasno."

"Naprosto." Ještě mu věnuju jeden pohled "já-nic-já muzikant" a projdu dveřmi. Remus jen obrátí oči v sloup. Vsadím se, že toho už teď lituje.

"Klobouk dolů, Jo!" usmívá se Jack. "Teď bude ten večírek určitě stát za to."

To já samozřejmě předpokládám.

Xxx

Jackův večírek je opravdu všecko ostatní, jen ne nudný. Počasí to s náma myslí dobře a věnovalo nám ještě jednu pozdně letní noc. Zahrada u Jackova domu, kde se večírek koná, je plná lidí. Většina z nich jsou studenti, kteří tady - lehce pod parou - oslavují začátek semestru.

Jídlo je super a všichni se baví. Co chtít víc?

Například Moonyho, kterého právě v tomhle davu hledám. Před chvílí jsme se rozdělili, chtěli jsme pozdravit pár lidí. No, já už jsem si svoje kolečko oběhla, tolik známých tady zase nemám.

Právě obcházím hlouček rozesmátých právníků a zkouším ze svých vlasů vysvobodit kolečka okurky, která kdysi byla součástí jedlého salátu, když moji ruku popadne nějaká jiná ruka, zatáhne mě do kouta a nepříliš něžně seznámí moje záda se zdí.

"Au," zasyčím já.

"Se omlouvám," říká postava přede mnou a opírá se o zeď, aby sebou nešvihla.

"Garethe?" ptám se okolní polotmy. Tady v rohu na nějaké osvětlení nikdo ani nepomyslel.

"Jó," odpovídá hlas přede mnou. Gareth studuje lékouzelnictví, stejně jako já.

"To je fajn, že jsi tady," říkám a chci se odrazit od zdi, abych mohla co nejdřív zase hledat Remuse, "že mě teď omluvíš, já…"

"Čkej," žblebtne a pevně mě chytí za ruku. "Víš, ty jseš takvá krasavice, proč tady víli nezůhtat a trošku si to zepříjeminit?"

Merline, ten je úplně pod obraz.

"Protože ta krasavice je tady se mnou," ozve se známý hlas. "A ty teď zmizneš."

Gareth si Remuse změří skelnýma očima a pouští mě. "V pohodě, kámo, sem nevděl, že je tady s týpkem, co ju opfi… oficá… oficiálně může vošukat." Pomalu se potácí pryč. "Se mějte," plácne a zmizí mi z dohledu.

Jen zavrtím hlavou. "To jsou lidi."

"Poslouchej," šklebí se Remus, opírá se o zeď a vytahuje z mých, stále mokrých, vlasů plátek okurky, "co se ti vlastně stalo?"

U Merlina, musím vypadat jako zmoklá slepice. Z kapsy džín vytahuju hůlku a dávám svůj vzhled znova do pořádku. "Seznamovala jsem se s okurkovým salátem," zamumlám.

"Tak by se tomu taky dalo říkat," zachechtá se za mnou Jack. "Remusi, to jsi měl vidět. Celou dobu tě hledám, abych ti řekl, co se stalo." Znovu se krátce zasměje a Remus na mě vrhne tázavý pohled, já ho ale ignoruju.

"Co, u Merlina…"

"Kate jí ten salát hodila na hlavu."

"Kate tady byla?"

"Byla," potvrzuje Jack, "taky jsem se divil. Chodí ale zřejmě s Joshem. No, vždyť víš… Ten vysoký, tmavovlasý, chodí s náma na historii. Nějak krásně se o tobě ale nevyjadřovala. A milá Joey jí na ty její super šatičky z kolekce vylila červené víno." Jack se už zase směje a já zírám do země, abych se nemusela podívat na Remuse.

Zkouším se bránit. "To nebylo schválně."

"Jasně, a ten vražedný pohled? Každopádně, Kate jí jako vřelý dík věnovala ten okurkový salát. Velký mínus pro Kate bylo taky to, že se musela pomstít zrovna před tou fontánkou." Jack znova vyprskne smíchy. "Dosedla do fontánky tak rychle, že jsem nestačil zírat. V těch svejch bílejch šatičkách! U Merlina, její černý prádýlko viděli všichni." Jack sotva popadá dech. "Tehle večírek se zapíše do historie!"

Jasně, hlavně jestli o tom budeš vykládat všem okolo, což je skoro jistý.

"Jo, ty jseš geniální," jásá Jack a jde pryč, pravděpodobně proto, aby všem, komu tahle událost unikla, o ní mohl povyprávět.

Pořád zírám mlčky na zem. Ale pak slyším, jak se Remus směje a vzhlédnu.

"Tebe opravdu nemůže člověk nechat ani deset vteřin samotnou, co?" šklebí se a nevypadá ani trochu nazlobeně, ačkoli bude během chvilky pro zbytek oslavující společnosti hlavním hrdinou žárlivého dramatu. S Jackovou výkonnou podporou, to se rozumí. On vůbec není drbna…

Pokrčím rameny. "Co jsem měla dělat? Vyprovokovala mě."

"A proto jsi ji hodila do té fontány?"

"To není ani z poloviny taková hrůza. Taky jsem ji mohla utopit, ne?"

Oba se dáme do smíchu.

Dívám se na něj, do těch krásných, tmavě modrých očí. Už zase mi věnuje ten okouzlující úsměv. Má na mě účinky, které by se měly zakázat: rozklepou se mi kolena a raději se opírám o zeď. Co já se tady vlastně komu snažím namluvit? Jsem v tom až po uši.

Ptám se sama sebe, jestli takové myšlenky nemá na svědomí několik drinků, které jsem si dala, když jsem zdravila známé. Nejsem opilá, vím, co dělám, i to s Kate, ale alkohol je alkohol.

Trochu si ho prohlížím, tady v té polotmě toho sice moc nevidím, ale to je jedno. Za poslední rok se opravdu změnil, dospěl - ale dospělý už stejně byl. Vlasy má o něco delší, než jaké je měl v Bradavicích, a na bradě si nechal narůst vousy.

Rozhodně už to není ten kluk, kterého jsem před pár lety ze zvědavosti políbila. Nebyla jsem zvědavá na líbání, ve čtrnácti už jsem už políbená byla. Žádné nevinné pusinkování jedné čtvrťačky.

Nějak jsem byla zvědavá přímo na něj. A líbal geniálně. Úplně jinak než Jason, který byl tak nějak hrubý a šlo mu jen o jeho vlastní prožitek. Moony byl o hodně citlivější, plný potlačované vášně. (Pozn. překl.: Ježíš, Lino, tohle je už fakt cukrkandl… Eh. Už mlčím a dál překládám, ale nemohla jsem si pomoct….) Zapomněla jsem kdo jsem, kde jsem… Smůla, že tenkrát zrovna přišel James. Nebo, na druhou stranu, možná, že to bylo dobře. Kdo ví, co by se ještě stalo.

Říkám si, proč v tomhle tichém, tmavém koutě myslím zrovna na tohle. Byl to přece jen jeden polibek! Já si ale pamatuju tolik podrobností… Jamesův pobavený pohled, Remusovy rozcuchané vlasy a na jeho pohled, když zjistil, že je moje sukně, díky němu, o dost povyhrnutá výš.

Napadá mě, jestli i dnes ještě pořád chutná tak krásně zakázaně.

"Už spíš? Nebo proč nic neříkáš?" Remusův hlas mě vytrhne ze vzpomínek.

"Ne, jsem vzhůru, jen jsem se zamyslela."

"Nad čím?"

Šklebím se.

"O jé, tenhle výraz já znám, raději jsem se neměl ptát, viď?"

"Přesně."

"Já to chci ale i přesto vidět."

"Já ti ale nic neřeknu."

"No tak, Joey."

"Ne."

"No, nedalas mi jinou možnost."

Než se zmůžu na nějaký protest, políbí mě na krk. Tak… skvěle, tak omamně. Kdyby ovšem nebylo jeho vousů.

"Moony, to lechtá," směju se.

"Já vím."

Chci se od něj odsunout, ale když vezmete v úvahu, že se musím pořád smát, tak to není tak jednoduché. On mě ale nechce nechat vyváznout tak lacino. Obejme mě kolem pasu a přitiskne k sobě tak těsně, že odstrčit ho už nemám nejmenší možnost.

Chceš si se mnou hrát? No počkej, to je mi zrovna vhod.

Za takový menší můj kop na jeho holeň si vysloužím jedno překvapené "hej" a trochu prostoru, hned si to ale uvědomí a využije zeď, o kterou se opírám, k tomu, aby mi znemožnil každou šanci na útěk.

"Vzdáváš se?"

"Vypadám snad na to?"

"Nevypadáš, že bys ještě měla nějakou naději."

To se vsaď… Zahoupu se v bocích.

"Hej!"

Zašklebím se.

"Používáš nečestné prostředky!"

"A ty snad ne?" ptám se se širokým úsměvem.

"Opravdu?"

"Řekněme, že jsem si zvykla, že mě lechtáš a přišpendluješ k různým zdem nebo stromům."

Směje se a zas má v očích ty bujné jiskřičky.

"Pořád jsi mi neřekla, na co jsi předtím myslela."

Do háje, Moony nikdy nic nezapomene.

"Tady jste se schovali!"

Trochu křivě se usměju. "Vinci, jdeš právě včas."

Vinc na nás kouká trochu jako sůva z nudlí. My dva se dáváme do smíchu a připojujem se k Vincovi na cestě zpátky za jídlem.