Po půlnoci s Remusem z večírku odcházíme. Jack je už tak pod parou, že se každému věší kolem krku a mě se ptá, jestli bych si dokázala představit změnu pohlaví.

Přemístíme se do ulice, kde mají Remus a Sirius byt. Všude je ticho a tma a oproti hluku večírku, ze kterého jsme právě odešli, to je příjemný rozdíl.

"Byl to pěkný večer," prohodím, zatímco se loudáme k domovním dveřím. "Víceméně."

Remus se zašklebí. "To ano. Jen bych zítra rád viděl, jak se bude Vincent tvářit, až mu za střízliva někdo řekne, že ho Jack líbal."

"Už kvůli Vincovi doufám, že zůstalo jen u toho líbání."

Rozesmějemě se a zůstaneme stát před domovními dveřmi, jen slabě osvětlenými pouliční lampou. Vincenta nám je skoro líto.

"Byl to opravdu pěkný večer. Trvám na brzkém pokračováním," prosí s okouzlujícím úsměvem Remus.

Já neodpovídám, jen se na něj nevinně culím. Něco takového mu hned tak neslíbím: pravděpodobnost, že ho na nějaký večírek ještě nekdy zatáhnu je sice minimální, dám si ale pořádný pozor, abych se o tuhle, i když maličkou, šanci nepřipravila.

"Tak co? Budu muset nocovat přede dveřma nebo mě pustíš dovnitř?"

Remus se usmívá a jen zavrtí hlavou. "Šikovně jsi odbočila."

"Moje specialita."

"To jsem si všiml," odpovídá a podrží mi dveře. "Stejně hladce jsi se vyvlíkla z té rohové aféry."

U Merlina, musí si pořád všecko pamatovat? Nejdřív neodpovídám a jen jdu po schodech nahoru a než vystoupáme až k jeho bytu, docela mi ta taktika prochází. Pak za mnou zapadnou dveře.

"Pořád jsi mi ještě neřekla, na co jsi to myslela... v rohu."

"Ty tvrdohlavče jeden!"

Remus se znova usmívá a mě se začnou klepat kolena.

"Věř mi, nechceš to vědět."

"Však ty mi to ještě povíš," odpovídá, stále s úsměvem, a jde do obýváku. Já za ním.

No jasně, hned ti to vyklopím. Víš co, Moony, myslela jsem na to, jak jsme se líbali a teda, musím říct: sem s tím?! Můžu vyzkoušet, jestli ti to pořád tak jde?

Jasné, to můžu rovnou skočit z okna.

Plácnu sebou na pohovku, Remus si sedá vedle mě a strká mi do ruky láhev máslového ležáku. Nějakou chvíli tak sedíme, dokud se můj pohled nezastaví na klavíru. Je to pianino, Remus ho dostal od babičky. Jednou jsem ho slyšela hrát a vůbec jsem nechtěla věřit, že z tak malého nástroje může znít tak krásná hudba.

"Nezahrál bys mi něco?" ptám se a ukazuju na klavír.

"Nejsem si jistý, jestli ještě umím hrát."

"No tak, dáváš přece hodiny."

"Aha," je všechno, na co se zmůžu já a je mi jasné, jak blbě to zní. Aby člověk mohl dávat hodiny, musí přece umět hrát, nebo ne? A co si pamatuju já, Remus uměl hrát skvěle.

"Je rozdíl, jestli cvičíš s nějakým dítětem stupnice nebo jestli hraješ Chopina," vysvětluje Remus a lokne si ležáku.

"Tak o tom bych se ráda nechala přesvědčit."

Zasměje se. "Vaše přání je mi rozkazem, mylady."

Vstane, láhev s ležákem odloží na stůl a sedá si ke klavíru.

"Musí to být Chopin?"

"To přenechám na mistrovi."

Chvilku přemýšlí a krátce se usměje. "Dobře, tak já dám přednost Schumannovi, ale zázraky nečekej."

Já se jen usměju, on začíná hrát. Jeho poslední věta se během vteřinky ukáže jako ten největší nesmysl na světě. On neví, jestli ještě umí hrát? Blbost! Prsty mu po klávesách jen tančí a pokojem se nese jemná melodie. Pozorně ho sleduju a trochu mu závidím.

Vypadá uvolněně, ale soustředí se a klávesy prsty téměř hladí. Taky jsem kdysi měla hodiny, brzy jsem toho ale nechala, na něco takového prostě nemám trpělivost.

Jestli by tu vášeň, se kterou hraje, dokázal uplatnit i jinde?

Hele, takový nepovolený myšlenky!

Jednou, dvakrát se zhluboka nadechnu, pořádně si loknu ležáku, pak vstávám a sedám si na okno vedle klavíru. Opřu se o sklo, zavírám oči a poslouchám Schumannovo Snění.

"To byla krása," říkám, otvírám oči a dívám se na něj.

"Nic zvláštního," odpovídá Moony s úsměvem a jde ke mně. Směju se. "Jsi nepolepšitelný, Moony."

"Vypadá to tak."

Stojí přímo přede mnou a usmívá se. Kdykoli slyším hrát klavír, mám nutkání se k někomu přitulit, takže ho obejmu kolem pasu a přitáhnu blíž k sobě, hlavu si opírám o jeho hruď. Jen si to namlouvám, nebo mu srdce zabušilo o něco prudčeji?

"Unavená?" ptá se Remus a pohladí mne po hlavě.

"Trochu," připouštím a zvedám hlavu, abych mu viděla do tváře. U Merlina, v těch očích bych se utopila... Ztmavnou, když je smutný, když má strach, dostanou o něco světlejší odstín. A když je šťastný, pak jen září, jako by v nich svítily rozsypané hvězdy; když se blíží úplněk a s ním vlk, začnou zlátnout.

Teď nastoupily do služby hvězdy.

"Hele, co to bude, až to bude?"

Zděšeně od sebe odskočíme a můj pohled zaletí ke dveřím. Sirius se se samolibým úsměvem opírá o dveře.

"Co... co tady děláš?" vykoktám. Hej, proč vlastně koktám?

"Promiň, sestřenko, já tady bydlím," šklebí se Sirius a jde dál. "Bez starosti, hrdličky, můžete se dál cukrovat, nezdržím se dlouho."

"Nech těch nesmyslů, Siriusi," zamumlá Remus a rudne. Vypadá vážně sladce.

Sirius se šklebí ještě víc, plácne sebou na postel a zkříží ruce za hlavou.

"Proč jsi vlastně přišel takhle v půli noci?" ptá se Remus konečně. "Pohádali jste se s Angelinou?"

"To mě těší, že tak věříš trvanlivosti mých vztahů, Moony. Jen pro informaci: už si dokážu udržet holku dýl než dva tejdny."

"Tak proč jsi přišel?"

"Protože mám dobrou zprávu." Sáhne do kapsy od kalhot a vytáhne několik pergamenů. "Tohle, moji milí, jsou lístky na finále letošního mistrovství ve famfrpálu!"

"Takže..."

"Jo, jedem do Dublinu!"

"U Merlina!" Skáču mu kolem krku.

"Hej, hej, pomalu, taky bych se na ten zápas rád mrknul a Moony ještě začne žárlit."

"Odkud je máš?"

"Známosti," směje se nadšeně. "James se radostí málem rozbrečel."

"To si umím představit." Široce se usmívám; James by pro ty lístky vraždil.