„Udělal jste všechno, co se na třetí řádce píše, Pottere?“ zeptal se vysoký černovlasý muž chlapce skloněného nad kotlíkem.

„Ne,“ řekl chlapec velice tiše.

„Prosím?“

„Zapomněl jsem na kýchavici.“

„Vím, že jste na ni zapomněl, Pottere, a to znamená, že ta břečka není k ničemu. Evanesco!“

Né, už zase.

Ty kouzelníci mě už doopravdy štvou. To co nepotřebujou prostě a jednoduše pošlou sem k nám. Ale není to vždycky špatný, aspoň pro někoho. Jeden můj kámoš vydělal balík na obnošenym oblečení, který se vytrvale objevuje v jeho sklepě. Já naopak přitahuju hnusný věci. Nejvíc nesnáším toho idiota, co mi neustále hází na hlavu svoje nepovedený lektvary. Když to neumí, tak ať to nedělá! Nebo by si je moh vylejvat do vlastní postele. Už mi ty jeho břečky rozežraly tři, slovy tři, pyžama. A to nemluvim vo tom, co to udělá s kůží. Na kožnim sem ob den. A jak tak koukám, zejtra budu muset jít zase. Už tam mam i svou vlastní židli. Nikdo jinej si na ní sednout nechce. Všici se bojí. Já se jim nedivim. Já bych taky neriskoval, aby mi začala světélkovat kůže. Nebo aby mi ze špiček prstů stříkal hnis, nebo jednou, to mi strašně napuchla půlka obličeje a ta druhá půlka se zase svraskla. Jo to tenkrát nebyla vůbec sranda, když jsem tam došel, měl sem problém trefit se do dveří, tak se mi zdeformovalo vidění. To mi tenkrát těsně za sebou šplíchly na hlavu dvě břečky, a pak, aby toho nebylo málo, tak ještě kotlík, ten mě pěkně břinknul po kebuli a když jsem se pak probral, bylo mi pěknejch pár dní zle. Vlastně je mi zle ještě dneska, když si na to vzpomenu.

Ale ten cvok s lektvarama neni sám. Mam pocit, že kdokoli se chce zbavit něčeho nepříjemnýho, hodí to na mě. Sem takhle šel po cestě, navštívit rodiče. Mimochodem, vypakovali mě z domu jak nejdřív to šlo, matku furt nebavilo uklízet ty hnusárny, co na mě pořád padaly shůry. Tak mi zařídili vlastní bydlení, daleko vod lidí, aby si nikdo nemoh stěžovat. Ale jsem teď u tý cesty, tak si to jdu, jsem docela klidnej, staram se vo svý, nic zlýho netušim a najednou bum! Těsně přede mě se zřítila stará rozvrzaná postel. Teda myslim, že byla rozvrzaná, protože ten zvuk, co se vozval když dopadla na zem, no hrůůůza, dovedete si to představit. Ta postel prostě musela bejt rozvrzaná, jinak by to nešlo. Ten krám už samo nebyl k užitku, když spad z bůhvíjaký vejšky. Ale já si málem cvrnknul do kalhot. Co to kecám, já si cvrnknul do kalhot, tak jsem radši nikam nešel a vrátil se domů. Matka ani nebyla moc naštvaná, když sem jí při příští návštěvě vysvětloval, proč sem se minule nedostavil. No, věřila mi. Věřili byste tomu? Chtěli byste mít takovou pověst? Že jako když se vymlouváte, že na vás cestou spadla postel a proto ste nemohl přijít, aby vám to jakože hned věřili? No né, samozřejmě, že sem mluvil pravdu, ale dost mě to to.

Víte, říkaj mi Sova. Jako přezdívka to neni zase tak zlý, znám spoustu horších. Třeba jeden můj kámoš, ale to neni důležitý. Horší je, že všichni známí ví, jak to vzniklo. A když to náhodou někdo neví, zaručeně se najde někdo kdo mu to vyslepičí. Tak to můžu klidně říct i vám, mě už je to všechno fuk.

No hele, bylo to asi tak. To mě bylo – počkejte – jo, dvanáct, měl sem zrovna mejdan, to víte narozeniny. Sem se naparoval, mi to dělalo dobře, že jako sem středem pozornosti. Tak sem před kamarádama dělal tvrďáka a smál sem se na holky a vtom. Teda, vždycky, když si na to vzpomenu, tak většinou vzteky něco zlomim, nebo překousnu. Mam doma asi tunu překousnutejch tužek. Kdyby vo ně byl zájem, sem vochotnej jednat. Tak teda, byl to nádhernej vokamžik. Už sem si myslel, že sem dosáh nirvány, když mi na hlavě přistál hrnec. Dnem nahoru. A byl plnej špaget. A ňáký hnusný omáčky. Nechutný. A když mi ten hrnec z hlavy sundali, tak ty špagety na mě zůstaly tak porůznu viset. A nějakej blbec, kdybych věděl, kdo to byl, tak ho. . . No tak ten blbec se jako začal smát, že jako koukám jak sůva z nudlí. A že sou lidi pitomí, ostatní to po něm začali vopakovat a já už se toho nezbavil. Takže vod tý doby sem Sova. No, moh sem bejt taky Nudle, to by bylo v mezích možností eště horší. Sova má aspoň nějakou důstojnost.

Sem někde slyšel tvrdit, že tyhle zážitky z ranýho dětství člověka deformujou. A taky že jó, mám takový podezření, že ty sračky přitahuju vod těch narozenin. Sem s tim byl u kdekoho, ale nikdo mi nemoh pomoct. Nebo nechtěl. Mám vobčas pocit, že jsem všem pro srandu, taková komická figurka, co se ukazuje turistům.

Vám musí připadat, že si furt stěžuju, tak to zase jo, to já vydržim, stěžovat si. Klidně v kuse. Třeba dva tejdny, nebo i dýl. To záleží na momentální formě. Ale sou i světlý okamžiky v životě. Sledoval sem to, mam to vykoumaný, dneska cvok s lektvarama neútočí a snad ani nikdo jinej. Takže na dnešek sem si smluvil rande. Je docela hezká, teda, asi to má bejt rande ze soucitu, z její strany, protože ty historky, co se všude vyprávěj, každou holku vyděsily. Třeba ta vo tom líbání v dešti žabích mozečků. Cha cha cha. Ta je fakt povedená, kdybych teda nebyl hlavní hrdina, ale což o to, se žabíma mozečkama se dá žít. Sem zažil horší věci. Problém bejvá v těch holkách, který sou dneska nějaký moc zhejčkaný. Ale tahle asi ne. Se mi zdálo, že se jí snad i líbim. Snad by to nemusel bejt propadák. Čekám tu na ní. Měla by přijít během chvilky. Sem se vohák do toho nejlepšího, co sem měl doma. Hele, hele už ji vidim, támhle de. Bóže, tý to ale sluší. Oprášim si smítko z ramene a pak jí zamávám. Teda, vona si mě všimla a teď se na mě usmívá. Mává mi na oplátku. Teda jsem šťastnej i v palcích u nohou. Tenhle večer bude stát zato.

Fred si ukousl z oranžového konce tyčinky a okamžitě začal okázale zvracet do kbelíku, který měl připravený před sebou. Potom se přinutil spolknout jasně červený konec tyčinky a zvracení ihned ustalo. Lee Jordan, který při této praktické ukázce asistoval, nechával zvratky v pravidelných intervalech mizet. Prostě jen líně řekl: „Evanesco!“

Ach néééééééééééééééééééé!