Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Nový a úžasný pocit od Clarissa
[Komentáře - 6] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
V Bradavicích byl chladný zimní den. Vánoční prázdniny byly v plném proudu a Hermiona si povšimla, že skoro každý už opustil teplo společenské místnosti kvůli zimním radovánkám na kopcích obklopujících bradavický hrad.

Hermiona rozhodně potřebovala přestávku od učení. Nechtěla přijít zkrátka o zábavu, a tak na sebe rychle navlékla pár vrstev oblečení navíc. Karmínový svetr, nebelvírskou šálu a rukavice. Hábit by byl pro aktivity, které na ni čekaly venku, trochu nepraktický. Nacpala hůlku do kapsy, co nejrychleji seběhla dolů do chodby a vyšla hlavními dveřmi ven.

Když opustila hrad, na chvilku se zastavila a zhluboka se nadechla. Vzduch byl chladný a jiskřivý.

Hermiona viděla své spolužáky sáňkovat, stavět sněhuláky nebo se koulovat. Pohlédla směrem k jezeru, které bylo úplně zamrzlé. Nejspíš ne přirozeným způsobem – zdálo se být větší než obvykle. Mnoho spolužáků si vyčarovalo brusle, jezdilo po jezeře a vesele se smálo.
To vypadá jako dobré místo pro začátek, pomyslela si a rozeběhla se dolů k ledové ploše.

PLESK! Tvrdě, ale přesto bezbolestně, ji zasáhla sněhová koule přímo do pravého ramene. O kousek výš a nejspíš by někoho musela začarovat. Když se to tak vezme, kdyby ji zasáhli do toho druhého místa, měla by pro to pěkný důvod.

„U Merlina, kdo-“
Hermiona zmlkla, když uviděla šklebící se tváře dvou malých ďáblíků.
Měla jsem to vědět.

„Ahoj Hermiono!” pozdravil ji Ron a tvářil se tak nevině, jak jen to šlo.
Ale Hermiona věděla své.

„Co si sakra vy dva myslíte, že děláte?” zabodávala svůj pohled do Rona a Harryho, kteří pro sebe postavili něco jako sněhovou stěnu na schovávání a ostřelování soupeřů.
Malá skupina mrzimorských měla postavenou podobnou stěnu, zhruba o dvacet stop dál. Hermiona nevědomky vběhla přímo mezi dva soupeřící týmy a zaplatila za to.

PLESK! Další sněhová koule, která přiletěla z druhé strany, ji zasáhla do zadku. Vymrštila hlavu a spatřila čtyři rozpačité mrzimorské studenty.

„Měla by sis dávat větší pozor, Hermiono. Začíná to tu být pěkně drsné. Ale o to je to lepší,” řekl Seamus s úšklebkem, když vystrčil hlavu zpoza stěny, kterou Harry a Ron “chránili”.

„Kolik se vás tam schovává?” zeptala se a běžela se schovat za sněhovou zeď.

„No, jen my a Neville,” odpověděl Harry.
Neville? To nebyl moc dobrý nápad, kluci, pomyslela si a povytáhla v němé otázce obočí. „Byla mu přidělena výroba sněhových koulí – nedělej si starosti.”

„Přidáš se k nám, Hermiono?” zeptal se Ron se stupidním výrazem ve tváři.
Nemohla si pomoct a zahihňala se.

„Ne, díky. Zrovna jdu dolů k jezeru. Uvidíme se později.”
Hermiona věděla, že další zásah na sebe nenechá dlouho čekat a raději je rychle opustila. Nikdo z nich si ani neuvědomil, že odešla, protože za pár vteřin se rozpoutala sněhová bitva.

Posadila se na malou dřevěnou lavičku hned vedle zamrzlého jezera. Vyčarovat si brusle nebyl pro Hermionu, nejchytřejší čarodějku z ročníku, žádný problém.

Rukama se pevně chytila lavičky, postavila se a snažila se udržet balanc. Chvíli trvalo, než se jí to podařilo.

Jakmile se pokusila kousek popojet, zavrávorala.
Jak půvabné.
V tu chvíli ji zasáhl prudký závan větru, z neznámého důvodu pro ni překvapivý, a způsobil, že ztratila i ten poslední kousek rovnováhy, který jí zbýval.
Jen zůstaň na nohách, neztrapňuj se. Proč tady dole musí být tolik lidí?
V marném boji Hermiona divoce rozhodila ruce a pokoušela se udržet rovnováhu.
„Uááá-“ vykřikla, když padala na zadek.
Vážně perfektní. Doufám, že nikdo neviděl mou ukázku elegance.

O vteřinu později zaslechla zvuk brzdících bruslí a pocítila chladný mokrý sníh, který ji zasáhl přímo do tváře.

„Ale to se podívejme, co to tu máme,” zaslechla nad sebou krutý hlas.
„Něco jako mudlovskou šmejdku, no není to skvělé? Jaká hrůza!” řvali smíchy dva bezduší idioti Crabbe a Goyle.

„Co chceš, Mafloyi? Neměl bys být teď někde jinde a mučit prvňáky?” zeptala se Hermiona, a jakmile si oprášila sníh, kterým ji ohodil, vzhlédla.
Malfoy se na ni dolů zašklebil. Ten úšklebek znala moc dobře.

„To už jsem dávno udělal,” uculil se a pohodil hlavou za sebe.
Hermiona se rozhlédla a spatřila houf rozrušených studentů bojujících o rovnováhu poté, co byli sraženi tím ďáblovým výplodem a jeho hulváty.
„Ty budeš asi jediná, kdo mi odepře to malé potěšení, co? Ale předpokládám, že bude více uspokojující tě vidět padat tvou vlastní zásluhou.“

„Jak sprosté, Malfoyi. A originální, měla bych dodat. Shazování lidí. Jak na to mohl vůbec tvůj malý mozeček přijít?”

Hermiona postřehla, že se Vincent Crabbe zrádně zahihňal. V tu chvíli si všimla, že na sobě Crabbe a Goyle nemají brusle. Měli tenisky.

„Zmizte, vy dva,” nařídil jim Malfoy.
Oba samozřejmě uposlechli a odšourali se pryč, pravděpodobně aby mohli napadat další nevinné bruslaře.

Hermiona schoulila nohy pod sebe a připravovala se postavit Malfoyovi tváří v tvář. Nechtěla, aby na ni shlížel jen o minutu déle. Zabodla zoubky bruslí do ledu a pomalu se pokoušela postavit.
Musíš vstát. On tě sleduje – vstávej!
To, že stál vedle ní, ji ještě víc znervózňovalo. Konečně se jí podařilo dřepnout a pomalu začala vstávat.

„Uááá-“ vykřikla ten den už podruhé, jakmile ji zradila levá noha a sklouzla na stranu.
Ale na led nedopadla. Někdo ji zachytil za ohbí loktů a vytáhl ji nahoru.

„Ty to vážně neděláš lehčí, Grangerová,” podotkl Malfoy.
Malfoy? Och, to si nemyslím-
Podívala se nahoru a zjistila, že to byl vážně Malfoy, kdo jí pomohl.
„Přestaň sebou házet, u Merlina! A zastav nohy!”
Aniž by si to uvědomila, udělala, co jí nařídil. Na jeden zátah ji zvedl a otočil tváří k sobě.
No, pořád na mě bude shlížet, pomyslela si, když si všimla, že vyrostl mnohem víc než ona.
Malfoy se ušklíbl.

„Ty jsi mi pomohl,” řekla se zmateným výrazem ve tváři.
„Ne, jen jsem chtěl mít příležitost strčit tě sám,” řekl.
Okamžitě se napjala, rozhodnutá znovu nespadnout, ale rychle prohrávala.
„Klídek, Grangerová. Jen vtipkuju,” ušklíbl se, uchopil ji za ramena a narovnal.

„Nebojíš se, že se ušpiníš, když na mě budeš sahat, Malfoyi?” zeptala se Hermiona a hlas ji přetékal opovržením.

Draco se zakřenil a zvedl ruce.
„Mám tohle, takže budu v pohodě. Jen si musím pamatovat, že je mám sundat, hned jak se vrátím do hradu,” odpověděl a ukázal jí pletené zelené rukavice, které měl na sobě.

Hermiona po něm střelila nepřátelským pohledem a otočila se - pomalu – aby odbruslila pryč.

„Těšilo mě, Grangerová,” zařval za ní Malfoy.

Jakmile se znovu posadila na malou lavičku, zaplavil ji pocit úlevy. Sundala si brusle a nazula boty. Když vzhlédla, zjistila, že Malfoy stále bruslí.
Dělá to s takovou lehkostí! Jako kdyby věděl, že v tom bude dobrý.

Plahočila se na místo, kde předtím byli Harry a Ron, ale sněhová stěna byla opuštěná. Slunce už sice zapadalo, ale to nebyl ten pravý důvod.
Nejspíš už jsou na večeři, pomyslela si a pospíchala, aby se k nim ve Velké síni připojila.



O deset minut později, jen co v ložnici svlékla všechno nadbytečné oblečení, se Hermiona vesele připojila ke svým dvěma nejlepším přátelům. Posadila se naproti nim, mezi Ginny a Levanduli Brownovou. Jen co si začala plnit talíř jídlem, Brumbál povstal.

„Je zde pár prohlášení, která musím učinit. Zaprvé, abychom pátým, šestým a sedmým ročníkům zpříjemnili novoroční oslavy, večerka bude posunuta na 00:30. Podotýkám, že neuniklo mé pozornosti, že někteří z vás nedodržují školní pravidla, takže připomínám, že pouze šesté a sedmé ročníky mohou během vánočních prázdnin navštěvovat Prasinky. Zbylé ročníky mohou do Prasinek také, doprovázeni řediteli kolejí v určité dny, na dobu, po kterou budete mít povolení,” řekl unaveně Brumbál a posadil se.

„Jsem rád, že si s tím nemusíme dělat starosti,” řekl Harry.
Hermiona věděla, jak moc toužil jít s nimi a byla šťastná, když konečně mohl i bez podpisu zástupce.

„Hej, lidi,” vynořil se najednou za Hermionou Seamus, „na Silvestra se u Tří košťat chystá velká party. Měli byste přijít.”
Stejně rychle jako se objevil, odkráčel Seamus informovat zbytek nebelvírských.
„To zní dobře,” konstatoval Ron s pusou plnou jahodového dortu.

„Ronalde, tohle je opravdu nechutné!” zamračila se na něj Hermiona.
Ron rychle zavřel pusu a tváře se mu zbarvily do červena. Hermiona hned litovala, že ho okřikla, když si všimla Levanduliny znechucené reakce. Nechtěla dělat rozpory. Ti dva spolu nechodili dlouho a Levandule by si bez jejího komentáře pravděpodobně ničeho nevšimla.

„Já chci jít určitě,” řekl Harry a ostýchavě pohlédl na Ginny, jejíž tváře dostávaly stejný nádech jako Ronovy o minutu dříve.
Hermiona se začala cítit nepříjemně – jako páté kolo u vozu.
„Myslím, že to tenhle rok vynechám,” řekla Hermiona, když se zvedala.
„Co?! To nemůžeš!” protestovala Ginny.
„To je v pořádku, Gin,” ujišťovala ji Hermiona.
„Jdu do knihovny. Uvidíme se později.”

Než mohl někdo něco namítnout, otočila se a kráčela ke dveřím. Těsně předtím než opustila Velkou síň, pohlédla ke zmijozelskému stolu. Malfoy zachytil její pohled a věnoval jí triumfální úsměv.
Tak umíš bruslit, no a co. Práskla za sebou dveřmi. Malý arogantní spratek. Ďáblův výplod. Já mu ukážu.



Namísto toho, aby šla do knihovny, vydala se Hermiona do Nebelvírské věže a znovu na sebe navlékla všechno oblečení, které měla při svém dřívějším bruslařském dobrodružství.

Rychle se vyplížila ven a vydala se dolů k zamrzlému jezeru. V žádném případě ji Malfoy nemohl ponížit. Ona to dokáže!
Bylo tam tolik lidí, tolik očí, říkala si.
To, co potřebovala, byla troška cviku, aby pak mohla z Malfoyovy tváře ten úšklebek odpárat.

On mi pomohl, pomyslela si.
Ne, on prostě... chtěl mi dokázat, že je lepší než já. Ano. Tak to bylo.
Znovu si vyčarovala brusle a nazula si je na staré známé lavičce.
„Lumos,” zašeptala a její hůlka teplým světlem ozářila malou část kluziště.
Tak to bychom měli.
Postavila se na led a pár minut pokračovala v kolísání. Nakonec se jí nervy uklidnily. Podařilo se jí na sekundu stát klidně, a tak se rozjela.

Po hodině byla Hermiona úplně vyčerpaná, ale měla lepší náladu. Už se tak dlouho nekymácela a udělala celkem velký pokrok. Dokázala se pohybovat kupředu a dokonce zvednout pravou nohu a nechat ji sklouznout podél levé. Se zastavováním už neměla problémy a jednou nebo dvakrát se jí podařila malá otočka bez toho, aby spadla na zadek. To bylo rozhodně zlepšení. Uvědomila si, že je čas jít spát, a doploužila se do postele.



Druhého dne bylo podstatně méně slunečno než dne předešlého. Venku bylo stále mnoho studentů, ale několik jich zůstávalo na hradě. Ron a Harry se rozhodli zůstat a hrát kouzelnické šachy po většinu odpoledne a Hermiona si řekla, že se znovu vydá k jezeru. Dnes už se nehodlala ztrapňovat.

Připevnila si brusle a vklouzla na led. Nebyla tam ani polovina lidí, co včera. Jen pár havraspárských, které sotva znala. Klouzala po hladkém ledu a zakolísat se jí podařilo už jen jednou nebo dvakrát.

„Je fajn tě vidět i jinak než na zadku, Grangerová. Myslím, že moje paže nejsou ještě natolik odpočaté od včerejšího pokusu tě zvednout.”

„To proto, že jsi jen malý slabý chlapeček, Malfoyi. Možná by to bylo jednodušší, kdybys neměl křehké holčičí ruce,” vrátila mu úder.
Malfoy se zaksichtil a začal kolem ní bruslit v kruzích. Cítila, že se jí začínají třást kolena.

„Odprejskni, Malfoyi.”
„To bych rád věděl, jak mě přinutíš, Grangerová. Vypadá to, že sotva stojíš na nohou.”
„Jsem v pohodě. Prostě mě nech být.”
„Jde ti to lépe než včera, to se musí nechat,” řekl nonšalantně. Přestal bruslit okolo a začal bruslit pozadu naproti ní.

To byl kompliment? Z jeho falešných úst rozhodně ne. A musí tohle dělat? myslela si Hermiona, když bruslil naproti ní a nedíval se, kam jede, ale zíral na ni.

„Předpokládám, že všechno oproti včerejšku je pokrok,” poznamenala zdvořile.
„Hej – neměl jsem tohle říct já?” rozesmál se Malfoy.
Ok, tohle je už fakt divné. Malfoy se nesměje. Chystá se mě shodit, nebo... nebo tak něco… znervózněla Hermiona.

„Klídek, Grangerová. Nechci tě strčit,” uklidňoval ji Malfoy.
No výborně, a teď mi čte myšlenky?
„Co je to s tebou?” zeptala se.

„Co? To chceš, abych tě shodil?”
„Jasně, že ne! Ale proč jsi tak mil-oučký?” zeptala se.

„Mil-oučký? Ale no tak, měla bys vědět, že tohle slovo se nepoužívá. Myslel jsem, že jsi chytřejší, Grangerová. Vypadá to, že jsem se mýlil,” konstatoval Malfoy a odbruslil někam za ni.
Hermiona se na něj nemohla déle dívat a byla ráda, že se ho konečně zbavila – aspoň si to myslela.

„Tak jedem, Grangerová,” objevil se najednou za ní Draco, a rychle ji s rukama na jejích ramenou strkal dopředu.

„Malfoyi! Přestaň!” křičela Hermiona.
Začala se jí zmocňovat panika.
„Jedeme moc rychle… hrozně rychle… strašně rychle!”

„Klid, nenechám tě spadnout na zadek,” uklidňoval ji.
Hermiona byla překvapena, že to myslí vážně, a dokonce mu uvěřila. To ale neznamenalo, že nebyla vystrašená k smrti.
Tohle… se… neděje…

„Připravena?” zeptal se.
„Připravena na co?!”
„Na tohle!” vykřikl a dal ruce pryč.
Hermiona teď svištěla rychleji než kdy dřív bez ničeho – nebo bez nikoho – čeho by se mohla zachytit. Začala se potit a třásla se čím dál víc.

Náhle se před ní zase objevil Draco a bruslil pozadu stejně šílenou rychlostí jako ona.
Není náhodou duševně chorý? Proč se vůbec ptám? Samozřejmě, že je!

„Mám tě,” vykřikl a uchopil její vlající ruce.
„Budeš se muset naučit zrychlovat, nehodlám tě tady tahat přes celé kluziště. Hezky jednu nohu přes druhou…”

„Ty mi pomáháš? A kde ses naučil bruslit?”

„Suň se, Grangerová,” zašklebil se.
„Vím, jak se dělá hodně věcí. Malfoy musí umět držet ostatní na nohou. Teď začni pohybovat nohama přesně takhle, jenom dopředu, ok?”
S lehkostí jí ukázal, jak překřižovat nohy bez uklouznutí. Bruslili kolem kluziště a Malfoy jí celou dobu dělal oporu.

Po deseti minutách už to Hermiona nemohla vydržet a musela se zeptat.

„Proč mi pomáháš?”

Zdálo se, že její otázka ho zastihla nepřipraveného. Na chvíli se zarazil.

„Já – eh, Crabbe a Goyle nemají v nohou takovou lehkost.”

„To není odpověď na mou otázku, Malfoyi.”

„Dnešní dobrý skutek?”

Zasmál se, když na to pomyslel. Oba věděli, že “dobré skutky” nejsou na vrcholu jeho seznamu priorit.

„Mohla bys být prostě vděčná, šmejdko,” řekl chladně.
Hermiona ho probodla opovržlivým pohledem a odbruslila pryč.



Hermiona se vrátila do hradu a připojila se ke kamarádům na večeři. V tichosti se najedla a odešla bez povšimnutí. Všichni byli zaměstnáni povídáním o výletu do Prasinek na Nový rok. Hermiona už vysvětlila Ginny, že není žádný způsob, jak ji přesvědčit, aby šla s nimi. Opravdu jí nevadilo, že nepůjde.

Navzdory svému vyčerpanému tělu se rozhodla, že půjde večer zase k jezeru. Samota pro ni bude to pravé. Teď, když se cítila mnohem sebejistější v jejích bruslařských dovednostech, byla si jistá, že by to mohlo být uklidňující a odpočinkové. Tanec jí takový připadal, a ona si byla jistá, že bruslení bude to samé.



Posadila se na malou lavičku a zavázala si brusle. Naklonila se, nabrala do rukou trochu sněhu, udělala z něj sněhovou kouli a umístila ji na lavičku vedle sebe.

„Melodio,” zašeptala a mávla hůlkou na sněhovou kouli, ze které se začaly linout něžné písně Joshe Grobana, mudlovského zpěváka.
Potěšena svou tvořivostí, tiše zašeptala: „Lumos,” a vstala z lavičky.

Valčík pro nedosažitelnou dívku…
Zvedá své paže nahoru k nebi…
Tančí s hudbou, píseň je její láska…
Melodie ji dohání k pláči…


Hned jak Hermiona začala bruslit, ucítila klid. Kolébala se do rytmu hudby. Použila většinu kroků, které ji Malfoy naučil, ale pomyslela na to jen jednou nebo dvakrát. Ke svému překvapení se lehce pohybovala po hladkém ledu.

A tak tančila, sem a tam, pryč od davu, jako záře…
Tahle láska je vzdálená, tiše mě volá…


V tu chvíli neměla Hermiona ani ponětí, že ji dolů k jezeru sledoval pár očí a upřeně se na ni dívá.



Malfoy se tiše opřel o jeden z mála stromů v okolí. Ani se nemusel schovávat, všude byla dostatečná tma, nemohla ho vidět. Jeho oči byly upřené na dívku. Věděl, že si vede lépe – jen nevěděl, že až tak moc. Byla úchvatná. Mnohem půvabnější, než by kdy řekl…

Co je to za zvuk? pomyslel si.
Je to perfektní.

Zdálo se, že bez námahy splývá s hudbou.
Je mnohem uvolněnější, když je sama, zazubil se – samozřejmě, že byla.
Obzvlášť, když on byl tím, kdo jí pomáhal. Draco věděl, že se choval tak trochu jako debil – no, dobře, trochu víc. A že těch pár lekcí bruslení nic nezmění, ale tak nějak doufal, že by mohlo. Nebylo to tím, že by byl unaven chováním se jako hulvát – dokonce tak vydával mnohem víc energie, než kdyby ji jen ignoroval – prostě toužil po příjemné společnosti. Crabbe a Goyle mu svou inteligencí nesahali ani po kotníky a upřímně, nikdo ze Zmijozelu nebyl zrovna důvěryhodný. Vždy stál při svých spolubydlících, ale to z nich nedělalo jeho přátele.

Grangerová mu rozhodně seděla lépe – i když to byla mudlovská šmejdka. Uměla kritizovat, ale stejně tak uměla kritiku přijímat. A nepředstírala, že ho má ráda, jako většina zmijozelských – odvážný krok, ale on ho obdivoval.

Vířila mezi souhvězdími a sny…
Rytmem jí bylo mé bijící srdce…


U Merlina, pomyslel si.
Tiše pozoroval její ladné piruety.
Kdy se to stalo? Možná, že celou tu dobu uměla bruslit…
Jen co mu tato myšlenka prolétla hlavou, uviděl, jak se divoce rozmáchla pažemi, aby znovu získala balanc.
Ani nápad, uchechtl se.

Nevydržím se na ni dívat navždy…
Vzdávám se toho pohledu, jen abych s ní mluvil…


Chci s ní bruslit, mluvit s ní, říkal si v duchu.
To je pitomost. Je na mě naštvaná – a připouštím, že právem. U Merlina, jsem otravný.
Na roky pohrdání se nedalo během chvilky zapomenout, to věděl. Ale stále to chtěl zkusit.

Aniž tušil, co dělá, pomalu se vydal blíž k jezeru a vyčaroval si brusle rovnou na nohy. Naštěstí si ho zatím nevšimla.
Má snad zavřené oči?

Hermiona bruslila v kruzích se zavřenýma očima. Nevšimla si jeho přítomnosti, dokud ji nevzal jemně za ruce a nezačal se s ní točit v ledovém tanci.

A tak tančila, sem a tam, pryč od davu, jako záře…
Tahle láska je vzdálená, tiše mě volá…




Hermiona zalapala po dechu, když ji chytil za ruce a začal s ní jezdit dokola. Otevřela oči a spatřila až moc dobře známou tvář. I když věděla, že by to neměla dělat a nesnášela, když ji tahal, nechala ho.

Kdyby to byl jakýkoliv jiný kluk, nejspíš by to shledala trochu romantické – trošku sexisticky, samozřejmě – ale tohle byl Malfoy.

„Ty mě špehuješ, Malfoyi?”

Po této otázce se Draco rozesmál.

„Já a špehovat mudlov-“ rychle se zarazil.
„Já a špehovat někoho, to opravdu nepřichází v úvahu. Nemusím nikoho sledovat – dívky na mě stojí frontu,” ušklíbl se.

„Aha. No, nemůžu si pomoct, ale všimla jsem si, že jsi tady dole sám, a na dohled není ani jeden tvůj doprovod.”

„Nemůže mít člověk čas od času aspoň trošku klidu a ticha?

Hermiona to vztáhla na sebe a umlkla. Na tváři se jí objevil znechucený pohled.
Bídák.

„Nemyslel jsem tebe, Grangerová,” řekl vážně. „Mluv dál.”

„To zní skoro jako příkaz, Malfoyi.”

„U Merlina, ženská! Snažím se být milý a ty si to hned vykládáš špatně.”

„A můžeš mi to vyčítat? Vždyť ses mi vždycky vysmíval a zesměšňoval mě,” odsekla, jakmile ji levou rukou držící její pravou nad hlavou otočil.

Tohle nemohl popřít. Opravdu neměla jediný důvod uvěřit, že cokoliv, co řekl, bylo přátelské.

Bruslili a stále tančili podle hudby, ale atmosféra mezi nimi začala houstnout.

„Grangerová?”

Nebyla si jista, jestli chce slyšet, co má na srdci.
Co by tak tentokrát mohl chtít? A proč stále bruslím s tímhle – tímhle… fajn, nevím, co vlastně je, ale rozhodně nic dobrého, to je jisté. Jen bych ráda věděla, proč se chová tak hezky – to je jediný důvod, proč s ním stále tančím. Určitě má něco za lubem.

„Grangerová!”

„Co zas, Malfoyi?” skoro vykřikla.

„Eh, tvoje sněhová koule přestala hrát,” zaksichtil se, očividně šťastný, že jí jde na nervy.
Neuvědomila si, že oba přestali bruslit.

„Och.”
Nejspíš se potřebuju uvolnit – nezvolila jsem si právě proto bruslení?
Pitomý Malfoy, pomyslela si.
„Chvíli vydrž, zase začne hrát.”
O pár sekund později spustila znovu ta samá píseň.

„Zná to jen jednu píseň, Grangerová?”

„Náhodou ji mám ráda,” odpověděla.
„Takže jo.”

Draco se tiše zasmál. Nemyslel si, že někdy bude dívkám rozumět.

„No, je to docela dobrá píseň. Přiznávám, že mudlové mají jednu… nebo dvě … dobré věci, které za něco stojí,” připustil a pohlédl na ni.

Hermiona cítila, že jí hoří tváře. Napadlo ji, že možná dokáže rozpustit led.
Od kdy mě Malfoy uvádí do rozpaků? pomyslela si.
Změň téma! křičela v duchu.

„Jak to, že nejsi v Prasinkách?” zeptala se a začala se znovu pomalu pohybovat.
„Je přece Silvestr.”

„Vyhýbám se Pansy – ta holka mě dokáže připravit i o poslední nervy,” odpověděl bez rozmýšlení.
Hermiona se rozesmála.

„No, nemůžu říct, že bych ti to vyčítala.”

„Jo. Věděl jsem, že nebudu mít možnost utéct, když půjdu. Plus, musel jsem se ujistit, že se neprovrtáš skrz led tvým častým padáním na zadek,” zamrkal na Hermionu.

„Pokud sis nevšiml, jde mi to teď mnohem lépe. Dnes večer jsem nespadla ani jednou! Uááá-“ klopýtla hned, jak domluvila.
Draco natáhl ruce, aby se o ně mohla zachytit.

„Vidíš?! Zakřikla jsi to. A to jsem si myslel, že jsi chytřejší, Grangerová. Zjevně jsem byl špatně informován,” smál se.
Věděl, že by ho nejradši praštila, a tak se okamžitě rozjel pryč.

Hermiona na vteřinu zůstala šokovaně stát s otevřenou pusou, a pak se za ním rozjela. Začala zrychlovat, rozhodnuta ho chytit, i když pochybovala, že bude schopna zastavit.

Řítila se kupředu jako vlak, zrychlovala a čím dál více byla rozhodnuta ho chytit. Zdálky slyšela jeho smích.
Nejspíš se mi vysmívá, pomyslela si.

V okamžiku, kdy náhle zastavil a otočil se čelem k ní, dosáhla nejvyšší rychlosti. V záchvatu paniky její údy ztuhly.
Zastav nohy! Zastav!! prosila v duchu.
Proč se Malfoy nehýbe? Tvrdohlavý jako mezek. Tohle bude bolet.

Příliš zachvácena panikou, neschopna uhnout nebo zastavit, připravila se na náraz a zavřela oči.

Těsně před srážkou ucítila, jak ji jeho ruce uchopily kolem pasu a nadzvedly ji. Otevřela překvapeně oči a zjistila, že krouží nad ledem sem a tam. Draco ji pevně držel kolem pasu a vítr proudil jejími uvolněnými vlasy. Hermiona se usmála. Byl to nový a úžasný pocit.

Byla ve vzduchu jen pár sekund, ale zdála se to být věčnost.

Nakonec i věčnost dospěla do konce a Draco Hermionu pomalu postavil naproti sobě. Vzhlédla k němu s připitomělým výrazem ve tváři. Nemohl si pomoct a usmál se na ni.

„Nevadilo ti tak moc letět?” zeptal se.

„Ne. Ne takhle. To bylo… “ zarazila se.
„Vzrušující.”

Oba se posadili a chvíli se na sebe dívali, ani jeden nevěděl, co říct. V dálce mohli slyšet slabě vybuchovat ohňostroj.

„Už musí být půlnoc,” řekl Draco.
Hermiona zahlédla v jeho očích něco, co nikdy neměla v úmyslu vidět. Děsilo ji to.

„Nejspíš ano. Myslím, že bychom se měli vrátit. Večerka je za půl hodiny.”
Přinutila se od něj odvrátit a odbruslit k lavičce.

Slyšela jeho přibližující se brusle, ale ignorovala to a pokračovala v cestě.

„Grangerová!”

Podle zvuku hlasu musel být hned za ní. O vteřinu později ucítila, jak jí levé zápěstí pevně obemkly jeho prsty. Draco ji silou otočil tváří k sobě. Věděl, že se zarazí a uchopil ji za ramena.

„Grangerová,” oslovil ji měkce a Hermiona se na něj podívala.
Ze všech sil se snažila to neudělat.

Ucítila, že jí sundal ruce z ramenou, a jedna její část se chtěla dát na útěk. Ta druhá, větší, ji přinutila zůstat.

Hermiona mohla jen těžko uvěřit svým smyslům, když Malfoy jemně položil svou levou ruku na její pas a zvedl pravou ruku, aby se dotkl její hebké tváře.

„Šťastný nový rok, Grangerová.”




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.