„Mami, jak to myslíš, že ji ten prsten nemá rád?” zeptal se Draco Malfoy nebezpečně klidným hlasem.
Bloumal sem a tam před psacím stolem své matky, v jedné z mnoha pracoven v Malfoy Manor. Narcissa Malfoyová seděla uvolněně za stolem a psala dopis, absolutně lhostejná k tomu, co její syn považoval za strašlivý problém.
Aniž by vzhlédla od dopisu, Narcissa mávla rukou na syna, jako by chtěla odstranit jeho obavy.
„Říkala jsem ti, drahoušku, ten prsten to prostě neschvaluje. Nemyslí si, že je ona pro tebe vhodný protějšek.“
„Ten pitomý prsten si myslí, že mi bude vybírat snoubenku?” vyptával se Draco s výrazem rozhořčení na jeho bledé tváři.
„Nezmínila ses, že má ten prsten svou vlastní duši, když jsi mi ho dávala!”
Narcissa odložila brk a pohlédla na svého syna. Ve věku 26let počet dívek, se kterými se scházel, vzrůstal rychleji než počet šatů, které vlastnila, a to už o něčem vypovídalo. Zhruba před rokem mu věnovala prsten, “děděný z generace na generaci”, a nařídila mu, aby si našel milou dívku a usadil se. Po několika měsících ignorování jejích “užitečných připomínek” to vzdal a zkontaktoval Pansy Parkinsonovou, dívku, se kterou kdysi chodil v Bradavicích. Narcissa nevěděla, jak moc vhodná bude Pansy pro jejího syna, ale věděla, že pokud to bude ta pravá, všechno se vyřeší. Nic z toho se ale neuskutečnilo.
Z toho, o čem její syn blábolil, usoudila, že se odhodlal a požádal Pansy minulou noc o ruku („Rozhodl jsem se, že bude lepší, když už to bude za mnou,” řekl jí.), ale všechno nevyšlo tak, jak si plánoval. Prsten neseděl, při každém jejím pohybu sklouzával z prstu, a žádné zmenšovací kouzlo nepomáhalo.
„Nerozumím tomu,” řečnil dál.
„Zkusil jsem ho zmenšit, ona ho zkoušela zmenšit, dokonce i ta pitomá servírka to zkusila!”
Konečně Narcissa promluvila.
„Možná ti to budu moct vysvětlit.”
„Možná!”
„Draco, nemluv se mnou tímhle tónem. Posaď se.”
Zabořil se do velkého černého koženého křesla vedle jejího stolu.
„A nemrač se tak, zlatíčko, budeš mít vrásky.”
Polohlasně něco zamumlal.
„Říkala jsem ti, že tento prsten vlastní naše rodina už mnoho generací, že ano?”
Přikývl.
„No, je to ve skutečnosti jednoduché. Aby se muži z rodu Malfoyů ujistili, že našli vhodný protějšek, byl tento prsten očarován tak, aby padl pouze té dívce, se kterou si byli velmi podobní. Víš, mám obavy, že vy muži často máte dobré úmysly, ale ne vždy dokážete usoudit, co je pro vás nejlepší. Jen ten prsten je záruka, že neuděláte chybu.”
Odmlčela se, aby poskytla svému synovi čas na velmi dlouhou tirádu o “prokletých prstenech”, “dobrém vkusu na ženy”, a o “matkách, které neupozorní své vlastní syny na to, že se jejich dědictví rozhodne hrát si na dohazovače.”
Když se odmlčel, aby se mohl nadechnout, a všiml si, že už dávno nesedí v křesle, ale stojí znovu před stolem, Narcissa složila své ruce před sebe a zeptala se:
„Už jsi skončil, drahoušku?”
Rozzlobeně na ni hleděl.
„Ne. Další věc-“
„Myslím, že to už stačilo. Sedni si.”
Stále se na ni naštvaně díval, ale udělal to.
„Takže, co mám teď dělat, mami? Zkoušet ten prsten každé dívce, kterou potkám, dokud nenajdu tu jedinou, které padne?”
Narcissa se vrátila k psaní dopisu a nepřítomně odpověděla:
„Ale ne, srdíčko. Vypadal bys pěkně hloupě. Neočekávám od tebe, že se přestaneš s děvčaty scházet, to jediné, o co tě žádám, je, abys neztrácel čas s dívkami, o kterých víš, že si je nikdy nevezmeš.”
„Nějak v tom postrádám zábavu,” zabrblal.
„Nemumlej, Draco. Není to důstojné.”
Pár minut naštvaně zíral na vzdálené stěny. Jediným zvukem v místnosti bylo škrábání Narcissina brku. Nakonec se zeptal:
„Takže, když to bude ta pravá, prsten jí zkrátka padne?”
Narcissa dokončila poslední úpravy dopisu a nepřítomně ho poplácala po paži.
„Když to bude ta pravá, nebudeš k tomu potřebovat prsten. Prostě to budeš vědět.”
* * * * * * *
O několik týdnů později…
Ginny Wasleyová si našla malý, neobsazený stolek v rohu čarodějnické kavárny a posadila se, aby si vychutnala svou kávu, než se požene do práce. Ne, že by ji její zaměstnání nebavilo, ale vždy byla radši někde jinde než v práci.
V pouhých 25letech byla hlavní sekretářkou v akciové společnosti Bezchybné metly, vyrábějící Úžasná košťata a výrobky na jejich údržbu. Protože její práce vyžadovala korespondenci prostřednictvím sov, domlouvání schůzek a přijímání návštěvníků, sedělo to její společenské a (i když by raději snědla zbytky Snapeovy večeře, než by to přiznala) autoritativní povaze. Dnes ráno byla zcela zaměstnána obrovskou zásilkou dubového dřeva, která měla ten den dorazit.
Přemýšleje o práci, Ginny usrkla velké množství kávy a spálila si jazyk. Zaklela a okamžitě horký nápoj vyprskla před sebe. Jak se tak svíjela bolestí (nebo aspoň tak si sama sebe představovala), její noha vrazila do nějakého předmětu ležícího pod stolem. Věc, o kterou zavadila, s hlasitým cinknutím udeřila do kovové nohy stolu.
Po rychlém čistícím kouzlu namířeném na svou košili, Ginny sklouzla dolů, aby zjistila, co to vlastně nakopla. Byl to prsten. Vynořila se zpoza stolu a prozkoumávala ho na světle proudícím z nejbližšího okna. Do hladké stříbrné obroučky byl zasazen diamant, orámovaný dvěma smaragdy. Zářil i v tlumeném světle, a když ho Ginny otočila, mohla by přísahat, že zahlédla stín písmene “M” uvnitř třpytivého diamantu.
Dopila zbytek kávy, který se jí podařilo nevylít a vyrazila k pokladnímu pultu.
„Promiňte, slečno,” mávla Ginny na čarodějku za pokladnou.
„Neptal se někdo po ztraceném prstenu?”
Dívka se na chvíli zamyslela, a pak zakroutila hlavou. Její rovné hnědé vlasy se zatřepotaly.
„Ne, máme tu chybějící kabát, odloženou botu a ztracené oko – neptejte se mě na to poslední, já to nebyla – ale žádný prsten. Našla jste nějaký?”
Ginny jí ukázala prsten. Dívčiny oči se rozšířily úžasem.
„Páni, ten je nádherný. Uložím ho do krabice ztrát a nálezů, ale možná se na něm usadí dýmějový hnis – opět se radši neptejte.”
„Co s ním mám tedy dělat?” zeptala se Ginny a mrkla na hodinky.
Odhadovala, že přijde do práce pozdě.
„Zapíšu si vaše jméno.”
Dívka se prohrabávala harampádím v šuplíku za pultem a vytáhla list papíru a zářivý citrónově-žlutý brk.
„Když se po něm někdo bude shánět, dám mu vaše jméno, aby se s vámi mohl spojit.”
„Fajn, díky. Jsem Ginny Weasleyová.”
Poté, co se ujistila, že čarodějka napsala její jméno správě, opustila kavárnu a vydala se sluncem ozářenou Příčnou ulicí na cestu. Prsten v ruce jakoby jí dával znamení. Skoro ho slyšela volat:
Ginny, Ginny, zkus si mě…
„Ne,” řekla prstenu.
„Měla bych tě vzít ke mně domů a někde tě bezpečně zamknout.“
Ale no tak, ozval se znovu jeho hlas, jen si mě navlékni na prst, vždyť víš, že chceš vědět, jak to bude vypadat.
„No…” váhala Ginny.
Není to tak, že stejně nikdy nebudeš nosit nic takového, jako mě? Posmíval se prsten.
Můžeš předstírat, že máš přítele, který tě právě požádal o ruku.
„Sklapni!” okřikla ho Ginny.
Pár kolemjdoucích se po ní vylekaně ohlédlo a radši rychle přešlo na druhou stranu.
No tak…
Ginny se zachmuřila. Navlékla si prsten na svůj levý prsteníček. Seděl perfektně.
Vypadá to dost dobře, pomyslela si, když obdivovala odlesky světla zachycené v broušených smaragdech.
Sundám si ho hned jak přijdu do práce, rozhodla se.
* * * * * * *
Weasleyová,
Prodavačka z kavárny mi řekla, že máš můj prsten. Je stříbrný, s diamantem a dvěma smaragdy. Pošli ho zpátky po sově.
Draco Malfoy
* * * * * * *
Malfoyi,
Je tady malý problém. Vyzkoušela jsem už všechno, co mě napadlo, ale zdá se, že nic nezabírá. Hrozně se omlouvám; nemám ani ponětí, jak se to mohlo stát, ale zkusila jsem si ho, a teď ho nemůžu dostat z prstu. Nevíš, co s tím mám dělat? Tohle se běžně stává s tvými prsteny?
Ginny Weasley ová
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ