Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Cizinec v Moskvě od Clarissa
[Komentáře - 6] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Neznámé mudlovské město pulzovalo životem. Mudlovská auta rychle projížděla kolem, mudlovské páry se procházely ruku v ruce, bezdomovec žebral o peníze, skupinka klábosících mudlovských mužů a žen usrkávala kávu za oknem mudlovské cukrárny. Nebe bylo zatažené a šedé, ale dusný letní vzduch se mi přisával na kůži. Netušil jsem, kde se vlastně nacházím ani jak jsem se sem dostal. Ve skutečnosti mě to vůbec nezajímalo. Potřeboval jsem se dostat pryč... ale kam by měl jít člověk, který je na útěku? Nezáleží na tom, kam půjdete, vždy hrozí, že budete chyceni.

Pokračoval jsem v chůzi, ruce zastrčené v kapsách dlouhého černého kabátu. Z šedých mraků začaly padat miniaturní kapky vody, které způsobily, že se mnoho lidí běželo schovat do nejbližšího knihkupectví nebo do kavárny. Byla to jen letní sprška. Já osobně si myslím, že to tomuhle městu jen prospělo... mé plíce nebyly zvyklé na takové dusno. A to i po všech těch letech, co jsem učil své tělo přizpůsobovat se neznámému. Všechno bylo mnohem jednodušší, když byl ještě Temný pán naživu; v době, kdy jsem měl opravdový úkryt. Pak se objevil Potter, čerstvě vytrénovaný bystrozor, a jako vždy musel zachraňovat svět. Zabil Temného pána. Zabil Snapea. Zabil mého otce.

Ale nezabil mě.

Toulal jsem se v dešti
Jako v neskutečném životě, cítil jsem se hrozně


Od té doby mě hledají. Vím, že slavný Harry Potter a jeho kamarádíčci po mně pátrají ode dne Brumbálovy smrti. Ti zatracení hlupáci se přes to nikdy nepřenesli... a to jsem toho starého blázna ani nezabil. Náhle jsem se zastavil, když jen pár centimetrů od mé tváře proletěl holub. Přistál o kus dál u kovové lavičky, na které seděl nějaký muž, drolil na kousky chleba a krmil jím vyhladovělé ptáky, kteří se k němu slétávali ze všech koutů špinavé, přelidněné ulice.

Ten rychlý a náhlý pád do nemilosti
Zdálo se, že slunečné dny jsou v nenávratnu


Tiše jsem se pár minut díval, prohlížel jsem si bezdomovce, kterého jsem před chvílí viděl v jeho rozedraném oblečení s rozcuchanými vlasy ležet na cihlové zídce u malé kavárny, jak toužebně sleduje kousky chleba v ptačích zobácích. Na chvíli jsem zapřemýšlel, který z nás dvou byl v horším stavu. Rychle jsem dospěl k názoru, že bych radši hladověl k smrti, než abych po celý zbytek mého života bezcílně utíkal. Když si pro něj přijde smrt, bude to vysvobození. Ale až přijde můj čas zemřít... bude to proto, že jsem byl poražen.

Déšť pomalu nabýval na síle, a tak jsem se odvrátil od muže a pohlédl jsem na kavárnu, kterou bezdomovcovo tělo jakoby hlídalo. Chtěl jsem rychle projít kolem něj, když jsem najednou ucítil, jak jeho ruka pevně sevřela můj kotník. Prosebně se mi zpoza svých hnědých slepených vlasů zadíval do očí. Snažil jsem se ho setřást a po mé tváři přeletěl stín úšklebku, když jsem sáhl do kapsy a hodil mu čtvrťák. Muž se natáhl po stříbrné minci a jeho špínou pokrytá ruka pustila mé kalhoty a zanechala tak na nich hnědý otisk. Došel jsem ke kavárně a sedl si ke stolku u okna.

Stíny Kremlu na mě dopadly
Stalinovo mauzoleum už mě nepustilo
Pronásledovalo mě to stále znovu a znovu a znovu
Přál jsem si, aby mě ten déšť nechal v klidu


Číšnice s dobrou postavou a pěknou tváří, která mi dost připomínala madam Rosmertu ze Tří košťat, mi přinesla šálek kávy. Opatrně jsem usrkával. Naučil jsem se vychutnávat všechno, co se dotklo za poslední dny mých rtů, protože bylo čím dál těžší být na veřejnosti, aniž by mě vystopoval nějaký bystrozor. Už mnohokrát jsem si říkal, jestli mě náhodou nenapíchli sledovacím zařízením, nebo něčím podobným, ale ať jsem se snažil sebevíc, nic divného nebo neobvyklého jsem ani na sobě, ani na mém oblečení, nenašel. To, že se jim vždycky povedlo mě najít, bylo pro mě záhadou, stejně jako fakt, že jsem ještě nebyl chycen a poslán do Azkabanu, abych byl dalším v řadě čekající na mozkomorův polibek.

Usrkával jsem černou kávu, šklebil se, jak byla silná, a díval se ven skrz mokré okno. Počítal jsem kapky vody, které po něm stékaly, a sledoval, jak do sebe naráží a vytváří jeden proud. Skrz šedivý svět a skrz jedoucí auta, která svými pneumatikami brázdila obrovské kaluže, jsem pozoroval baseballové utkání na starém ušlapaném hřišti na druhé straně ulice. Znovu jsem zaměřil svou pozornost na kapky vody, které poklidně stékaly po skle, když se náhle v prohledné tekutině objevil odraz dobře známé tváře. Pomalu jsem se otočil, abych na ni viděl, ale když jsem na ni pohlédl, dívala se jiným směrem. Očividně předstírala, že si mě nevšimla. Nejspíš zvažovala další svůj krok... přemýšlela, jak mě chytit, pokud tedy měla v úmyslu mě chytit.

Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Když je sám a uvnitř cítí jen chlad


Její už předtím kudrnaté vlasy, tmavé jako má káva, se díky vlhkosti a dešti vlnily ještě víc a její krémově bílé tváře náhle získaly odstín světle růžové. Věděl jsem, že nejspíš vycítila můj pohled, kterým jsem jí vypaloval díru do zad. Nebo možná její tváře zrůžověly při vzpomínce na naše minulá setkání, kdy mě našla... ale nechytila. Vždy jsem přemýšlel, jaké výmluvy si vymýšlí pro Ministerstvo kouzel, jak je možné, že byla tak blízko, a přesto se jí nepodařilo mě zatknout... nebo dokonce zabít. Podle zvěstí, které se mi donesly, jsem byl teď zařazen do kategorie "přivést živého či mrtvého".

Jsem opuštěný v té své slávě
Myslím na rozhodující bitvu


Nešikovně polkla doušek kávy a já viděl, jak se jí v krku utváří obrovský knedlík, spouští se dolů a mizí v její hrudi, která se vzdouvala čím dál rychlejšími nádechy a výdechy. Opřel jsem se o židli, dopíjel kávu a pozorně jsem ji sledoval. Přemýšlel jsem, jak bylo zvláštní vidět ji v bílém mudlovském roláku a tmavěmodrých džínách a napadlo mě, jestli v té malé kavárně nejsou náhodou ještě další čarodějky a kouzelníci, kteří si také mysleli, že jsou jedinými ne-mudly v budově.

Okamžitě jsem přerušil tok myšlenek, když jsem uviděl, že sahá do tašky. Nebylo možné, že by vytáhla hůlku a zaútočila na mě před plnou místností mudlů... to by neudělala. Nebyl jsem zas tak horlivý zjistit, co měla v plánu. Položil jsem na stůl pár mudlovských peněz a vstal, s úmyslem opustit kavárnu. Zaslechl jsem za sebou kroky, a tak jsem zrychlil.

KGB mě pronásledovala
Zaznamenejte si moje jméno a pak mě nechte být


Déšť ještě víc zesílil a náhle vzduch proťala hlasitá rána. Zahřmělo a zem pod mýma nohama se rozvibrovala. Z šedé oblohy nade mnou padal čím dál víc sílící déšť, jako kdyby se mrak najednou rozevřel a vypustil všechnu nastřádanou vodu, neschopen udržet ji v sobě déle.

Na přeplněném chodníku se všude kolem mě začaly otvírat deštníky. Ti, co je neměli, s výkřikem běželi do kavárny, kterou jsem právě opustil, drželi se se svými milovanými za ruce a probíhali kalužemi. Bezdomovec se zachumlal do svého kabátu, lesklý stříbrný čtvrťák svíral pevně v ruce. Z baseballového hřiště na protější straně ulice se ozvala rána. Nebyl to hrom - pálkař odpálil míček přímo do okna vysoké cihlové budovy. Sklo se rozbilo, spolu s deštěm se snášelo na zem, a děti dole na ulici se rozutekly pryč.

Potom nějaký žebrající mladík zavolal mé jméno
Šťastné dny vymažou tu bolest


A najednou - byla přímo přede mnou. Bystrozorka, která byla pověřena mě najít. Udat mě... zabít mě?

Pronásledovalo mě to stále znovu a znovu a znovu
Zaznamenejte si moje jméno a pak mě nechte být …


Její tvář byla sotva pár centimetrů od té mé, bezvýrazná a nečitelná. Vypadala skoro vyčerpaně. Jaká byla její výmluva, že je tak unavená? Možná, že kdyby mě prostě nechala být... útěk byl vyčerpávající proces. Zrovna já bych to měl vědět, jsem si jistý, že tmavé kruhy pod očima jsou důkazem těchto posledních pár namáhavých a úmorných let. A pak jsem si uvědomil... její medově hnědé, neživé oči byly také lemovány tmavými kruhy. Všiml jsem si, že živé jiskřičky z nich vyprchaly už před lety. Byl jsem si jistý, že moje oči musí vypadat úplně stejně, jestli ne hůř.

Déšť do nás bušil tak silně, že ženiny vlasy ztratily svou kudrnatost, měla je teď splihlé, promáčené až na kůži. Kapky vody jí stékaly po nose a já si nemohl nevšimnout, že její svetr, už předtím přiléhavý, se na ni lepí a odhaluje tak každou křivku jejího těla. Probodávala mě pohledem. Vypadalo to, že mě vyzývá k nějaké hrubé, urážlivé poznámce. Zvažoval jsem ji... ale k čemu by mi to bylo? Pokaždé je to s ní stejné. Vždycky. Tak proč prostě nepřeskočit nepřátelský a nezdvořilý úvod a nepřejít přímo k tomu, co chce... to byl ten jediný důvod, proč mě sledovala ven z kavárny, věděla to stejně tak dobře jako já...

Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Když je sám
A uvnitř cítí jen chlad


Vypadalo to, že ruch a shon na chodníku pomalu odezněl s padajícím deštěm, když jsem vklouzl rukou za ženina záda a položil ji na její mokré vlasy. Na rtech jsem cítil její zrychlený dech, který mi sfoukával z kůže kapky vody. A pak jsem přitiskl své rty na její, slíbal déšť kolem jejích úst. Cítil jsem její ruce, putující po mých zádech nahoru, její prsty hladily můj krk a zajely mi do vlasů. Jazykem jsem laskal její ústa, domáhal se vstupu. Když se mi otevřela, přitiskla se ke mně svým malým, pevným tělem a ze rtů jí uniklo tiché zasténání.

Byli jsme oba tak zaměstnáni jeden druhým, že jsme si nevšímali ani deště, který se měnil v liják, ani lidí, kteří se snažili co nejrychleji dostat tam, kam potřebovali, ani oslnivého záblesku, který rozzářil oblohu. Jemně skousla můj spodní ret, zadívala se mi do očí, a pak se to objevilo - ten lesk, na který jsem čekal.

Pokaždé je to s ní stejné. Vždycky. Polibek byl jediný způsob, jak vrátit život do jejích očí... do mých...

Jako cizinec v Moskvě
Bože, musím říct
Jako cizinec v Moskvě
Bože, musím říct


Když její zuby opustily mé rty, tiše jsem pronesl frázi, kterou jsem říkal posledních pět let po každém našem náhodném setkání.

„Chystáš se mě zabít, Grangerová?"

Číhá tu nebezpečí
Číhá tu nebezpečí, zlato
Jako cizinec v Moskvě


Její ruce stále objímaly můj krk a voda jí stékala po čele. Byla zticha, zdálo se, že se hluboce soustředí. Muselo pro ni být těžké stále na mě takhle narážet, ale vždy se vrátit na Ministerstvo kouzel s prázdnýma rukama. Ale s nově nalezenou jiskrou v očích pronesla ta tři slova, na která jsem čekal.

„Dnes ne, Malfoyi."

Číhá tu nebezpečí
Číhá tu nebezpečí, zlato
Jako cizinec v Moskvě


A pak, jako obvykle, stáhla své propletené prsty z mého krku, věnovala mi poslední pohled, zatímco se snažila neusmívat, a nechala mě stát samotného na přeplněném chodníku.

Žiji úplně sám
Žiji úplné sám, zlato
Jako cizinec v Moskvě


Pokaždé je to s Hermionou Grangerovou stejné. Vždycky. Možná, že jednoho dne mě najde a zabije. Ale teď jsem zůstal stát úplně sám v davu.




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.