Severus Snape se ze svého místa u učitelského stolu mračil na studenty. Jeho pohled byl soustředěn, jako obvykle, na nebelvírský stůl. Znovu na něj zírala. Ginny Weasleyová na něj nepřetržitě zírala. Se svraštěným čelem a nakrčeným nosem se na něj dívala, jako by byl exemplářem pod mudlovským mikroskopem, jako kdyby se snažila nahlédnout do jeho duše.

Snape popuzeně zkřížil své paže. Nezáleželo na tom, jak přísně na ni hleděl, jak moc se na ni mračil, jak často na ni štěkal příkazy nebo kolik trestů jí uložil. Pokračovala dál v jeho zkoumání s nepatrným úsměvem na tváři.

Věděl, proč tohle dělá. Začalo to poté, co jí zachránil život v boji se smrtijedy. Jeden z nich se na ni v létě při jejich útoku na Příčnou ulici pokusil seslat smrtící kletbu. Odstrčil ji stranou a smrtijeda omráčil. Od té doby pokaždé, když přijel do hlavního štábu na schůzi Řádu, byla tam, seděla na schodech a sledovala ho s ohromeným výrazem ve tváři, jako by nedokázala pochopit, proč ji zachránil. A teď, když znovu začala škola, jeho nervy byly v ohrožení, protože nemohl utéci tak snadno jako během léta.

Pokaždé, když vkročil do třídy, přeměněn na odporného bastarda, jen tam tak seděla a studovala ho, zatímco se její spolužáci krčili na svých židlích.

Brumbál se k němu naklonil, jeho modré oči zářily, a vytrhl tak Snapea ze zamyšlení.

„Věřím, že slečna Weasleyová konečně dospěla k rozhodnutí.“

Snape vzhlédl. Usmívala se na něj. Ne tím nepatrným úsměvem jako předtím, ale triumfálním úsměvem, jako by konečně nalezla to, co hledala, jako by ho konečně pochopila, objevila, co ho pohání, proč bojuje.

Zatraceně, teď bude nesnesitelná.

Severus se zamračil ještě víc. Odehnal myšlenku na to, že by bylo hezké mít někoho, kdo mu rozumí, i když by to byla Weasleyová. Koutky jeho úst se začaly nebezpečně vlnit.

Zatraceně!