Historie mě míjela ve škole
Ale já jsem si za žádnou cenu nehrál na hlupáka
Minulost a přítomnost se slévala do jednoho
Ale budoucnost je teď pryč
A myslím, že jeden by předpokládal
Že už není nic dalšího co ztratit
Nezbývá k odehnání žádné vědění
Svět byl plochý, dosáhli jsme konce
Druhá strana je teď možná příjemná
Teď je řada na tobě hodit kostkou
A pak se všichni zastaví
Ale já si nemohu pomoct a cítím
Toploader – Stupid Games
„Projděme si to znovu.“
Ginny si bez nadšení povzdychla. Procházeli tím už snad tisíckrát a stále to vypadalo stejně. Chtělo se jí zakřičet, že to už nic nezmění. Chtělo se jí zakřičet, že je všechno její chyba, a že je jí to líto. Nejvíce ze všeho se ale chtěla stočit do klubíčka a vyplakat veškerou vodu ze svého těla ven. Možná by tak necítila vinu, která těžce ležela na jejích ramenou. Všechno, co měla udělat, aby zabránila této krádeži, obzvlášť vzhledem k tomu, že se to stalo jí přímo pod nosem.
„Rone, podívej,“ řekla Hermiona a jemně položila ruku na rameno svého kamaráda.
„Byla to dlouhá noc a myslím, že je na čase, abychom šli domů a nechali Ginny trochu se prospat.“
„Ale ten spis…“ začal Ron.
„Huš!“ odsekla mu Hermiona mírně naštvaně.
„Ministerstvo bude mít další kopii. Vyřešíme to zítra ráno. A kromě toho, Ginny už ho celý přečetla a o všech důležitých detailech si udělala poznámky.“
„Ale jak…“
„Rone Weasley, jakmile s touhle záležitostí okamžitě nepřestaneš, osobně ti sešiju pusu!“
Ron okamžitě zmlkl a Ginny si uvědomila, že se jí rty roztahují do úsměvu. Líbilo se jí, že má Hermiona nad jejím bratrem tak velkou moc. Věděla, že už brzy opustí její dům a jí bude konečně dovoleno trápit se nad svou hloupou chybou. To jediné měla v hlavě naplánované. Včetně nějaké hudby a množství čokolády. Pokud existovalo něco, čemu věřila, byla to moc jídla, která nutí svět, aby vypadal o trošku jasnější. Bylo to něco, co si vštěpila už v útlém věku a byla tomu vděčná. Její matka vždy nazývala čokoládu “potravou pro duši“ a v mnoha ohledech měla pravdu.
„Ginny?“ ozval se vedle ní jemný hlas.
Vzhlédla a uviděla Hermioniny unavené oči.
„Ginny, vím, že to není tvoje chyba. Ale jsi si jistá, že nepoznáváš ten rukopis? Skutečně by nám pomohlo, kdybychom věděli, kdo spis vzal.
Ginny se v duchu ušklíbla. Zatraceně dobře věděla, kdo ten spis vzal, ale bála se, že kdyby se o tom zmínila, nenechali by ji na pokoji. Zítra jim poví, že podezřívá majitele spisu, že jí ho ukradl přímo pod nosem.
„Ne,“ zašeptala chraplavě.
O pár sekund později už byla sama. S úlevným povzdechnutím se roztřeseně zvedla ze židle. Zlehka projela rukou skrz své dlouhé, červenohnědé vlasy a pomalu přešla do kuchyně. Lilie, která byla u vzkazu, stála ve váze s vodou ve středu jejího malého vratkého stolku. Zvědavě k ní přikročila a vyndala ji ze skleněného vězení. Sama o sobě byla skutečně nádherná, světlé bílé lístky elegantně vytvářely oblouk, aby odhalily i tu nejmenší kapičku barvy. Přiložila si ji k tváři a plaše k ní přivoněla. Vůně ji pozvolna zasáhla a vyvolala na její tváři ten nejširší úsměv. Najednou se začala chichotat a stres z toho všeho začal opouštět její tělo. Tak tam stála, plně dospělá žena, a stávala se sentimentální kvůli jedné lilii.
„Jaká jsi?“ zeptala se s chichotáním sama sebe.
Bezcílně vedla lilii podél jamky na svém líci, vyndala ze skříně skleničku a pousmála se. Tohle nebyl čas na čokoládu. To byl čas na dobré víno. Otevřela lednici a vytáhla láhev, kterou si schovávala na zvláštní příležitosti. Bylo pro ni netypické být tak požitkářská, ale po tom všem, co se stalo, si to zasloužila.
Vydala se zpátky do svého malého obývacího pokoje a usadila se do největšího a nejpomačkanějšího křesla. Zamumlala rychlé kouzlo, zátka z lahve odletěla a odrazila se od protější stěny. Ginny si rychle nalila skleničku a postavila láhev s vínem na podlahu. Opřela se znovu do křesla a konečně si dovolila najít útěchu v slzách. Tekly jí po tváři v rychlých, dokonce i v zuřivých pramíncích. Všechna její sebelítost a nejistota vyplavaly na povrch.
***
Kráčejíc po Příčné ulici, Ginny si nemohla pomoci, ale cítila se mizerně. Počasí bylo ubohé, kapky deště nepřestávaly po tisících padat z oblohy. Navíc měla pocit, jakoby jí v hlavě hrála dechová kapela. Tento den se nezdál být zrovna jeden z nejlepších a ona věřila, že se to ani nezlepší. Dnes se chystala navštívit Pansy Parkinsonovou a vyslechnout ji ve jméně ministerstva. Žaludek jí dělal kotrmelce pokaždé, když na to pomyslela. Neuměla si představit, že by jí Pansy ochotně poskytnula nějaké informace.
Udržujíc rovnováhu na obrubníku, začala v duchu přemýšlet nad otázkami. Nejdřív ze všeho by potřebovala vědět, jestli Pansy v poslední době Draca viděla, nebo o něm aspoň slyšela. Ginny moc dobře věděla, jak bude znít odpověď. Ne. Pokaždé, když přišlo na vyslýchání lidí, kteří byli nějakým způsobem spojeni s temnou stranou, byla odpověď ne. Loajalita mezi zloději bylo rčení, které jí přišlo na mysl. Výslech bude pokračovat tím, kdy ho naposledy viděla. Nejspíš to nebude důležité, ale Ginny potřebovala veškerou pomoc, která by jí pomohla v jeho hledání. Pokud nic z tohohle nezabere, mohla by vyzkoušet nejstarší taktiku podle příručky. Přesvědčí Rona, aby se zastavil a použil na Pansy svůj šarm.
Ginny si nikdy nevšimla, jak byly ženy Ronem okouzlené. Nebyl zrovna tím nejlépe vypadajícím mužem na světě. Ale také nebyl ani ten nejhorší. V jejím povědomí to vždycky bude ten nepořádný, náladový bratr, kterého znala a milovala.
Jakmile se přiblížila ke dveřím malého obchodu s róbami, zhluboka se nadechla. Vždy bylo lepší na chvíli se zastavit a nabrat sebekontrolu a suverénnost. Svižně vykročila a zatlačila na malé dveře. Nad hlavou se jí vesele rozezvonil zvoneček a zasáhl ji teplý vánek. Rychle zavřela dveře a rozhlédla se kolem sebe. U stěn byly rozestavěné ty nejkrásnější róby, které kdy Ginny viděla. Byly tam róby obyčejné, komplikované, s kravatami, tradiční, ale i ty nejmodernější. Na vteřinu zůstala zírat, omráčena úžasem díky všem těm různým stylům, které ji obklopovaly, ale ze zamyšlení ji vytrhlo tiché “pop“ na její levé straně.
„Vítejte u Pansy, jak vám mohu pomoci?“
Ginny se otočila, aby se podívala na dívku, která se objevila po jejím boku. Měla dlouhé blonďaté vlasy, promíchané s přidanými náznaky fialové, a na sobě měla tmavě zelené šaty s protkanými stříbrnými draky. Na její hrudi byl připevněn malý štítek se jménem Pansy, který červeně zářil. Ginny pohlédla do Pansininy usmívající se tváře. Moc se nezměnila, její tvář stále vypadala celkem mladě, ale Ginny si pomyslela, že je to možná díky množství make-upu, který měla na sobě. Ale nějakým způsobem vypadala méně zlostně než v Bradavicích.
„Ahoj,“ Ginny prohledávala kapsy kvůli průkazu totožnosti, „přemýšlela jsem, jestli bys mi mohla pomoct najít jednu osobu.“
„Prosím?“ řekla Pansy s nádechem zmatení.
„Jmenuji se Virginia Weasleyová a jsem…“
„Weasleyová?! Proboha, jsi to ty?! Málem jsem tě nepoznala!“ překypovala náhle Pansy nadšením.
„Ano…“ odpověděla klidně.
„Mimochodem, jsem tu ve jméně ministerstva. Říkala jsem si, jestli bych se tě mohla zeptat na pár otázek ohledně Draca Malfoye.“
Pansy unikl tichý šokovaný výkřik a její obočí se zúžilo do zuřivě zamračeného pohledu.
„Podívej, neslyšela jsem o tom hajzlovi od té doby, co mě opustil. A rozhodně nemám v úmyslu s tím začít! Slyšela jsem, že zemřel a jsem tomu ráda!“ řekla zlomyslně.
„Jen jsem si říkala…“ začala Ginny.
„Víš, co mi ten parchant udělal?! Víš?! Nechal mě stát u oltáře! Pustil mě k vodě, myslím tím MĚ, v den naší svatby!“ vyprskla Pansy a na tváři se jí počínal zračit hněv.
„A víš, co jsem udělala já? Přenesla jsem se přes to. Nejspíš si myslíš, že na něm pořád vidím jako nějaké malé štěně, ale ne! Odešla jsem a dostala se z toho!“
„Jsem si jistá, že ano…“ řekla jemně Ginny, jen jsem si říkala, jestli náhodou neznáš místo jeho pobytu… Nebo kde by mohl být…?“
„Ne, samozřejmě, že ne!“ zasyčela, v očích se jí objevily slzy.
„Kdybych to věděla, šla bych po té svini sama! Měla jsi to vidět! Ty šaty… och, ty šaty! Bylo to hedvábí z dovozu, stály otce majlant. Pořád je tu ještě někde mám… vydrž!“
Po těchto slovech se Pansy vrhla za pult. Ginny se zhluboka nadechla a pomalu začala couvat ke dveřím. Dokonce ani její soucit s Pansininými nesnázemi nestačil, aby ji přinutil zůstat v tomto obchodě.
„Aha! Tady jsou!! Vydrž!“ Ozval se ze zadní místnosti hlasitý výkřik.
Ginny se nervózně kousla do rtu, vyběhla z obchodu tak rychle jak jen mohla a zanechala Pansy za sebou jen cinkající zvuk zvonku.
Otáčeje se ve svém křesle, zpátky v bezpečí své kanceláře, Ginny kousala konec tužky. Její denní práce nebyla nijak úspěšná, aby se dostala blíž k nalezení Draca Malfoye. Zatím jediné, co zjistila, bylo, že lidé, kteří s ním kdysi chodili do školy, s ním nebyli tak úplně v kontaktu. Popravdě, snažili se ze všech sil, aby tomu tak nebylo, jak mohla posoudit. Pansy jí moc nepomohla, ale s takovým Crabbem a Goylem to bylo ještě horší. Ti bez okolků odmítli i jen vyslovit Dracovo jméno, a když se jich zeptala proč, ignorovali ji. Příště si schválně vezme posilu.
Ale pro teď byla v slepé uličce. Složka by v tuto chvíli pomohla, ale Ministerstvo nedokázalo najít kopii. Usrkla trochu vody a za stolem se narovnala. Byl čas přemýšlet, co všechno ví. Otevřela šuplík, vytáhla psací blok a pero a umístila je před sebe. Občas zjistila, že mudlovské metody jsou mnohem jednodušší než brk a pergamen. Odvíčkovala pero, napsala jeho jméno na vrch stránky, a pak jen upřeně hleděla na prázdnou plochu před sebou. V hlavě se jí rýsovaly vzpomínky na jeho bouřlivě šedé oči.
V Bradavicích býval Draco Malfoy sviní a tyranem. Zasvětil svůj život k tomu, aby dělal ostatním ze života peklo a skoro se mu to podařilo. Ale když se Voldemort dostal znovu k moci, Draco se trochu změnil. Jeho postoj k Harrymu zůstal stejný, ale jednou, zatímco na mystické pláni probíhala zuřivá bitva, Ginny viděla něco jiného. Draco seděl uprostřed té vší hysterie a poklidně zíral do vesmíru. Ale jeho oči byly znepokojené a Ginny nabyla pocitu, že přesně ví, co se děje, a že se za to nenávidí. V té chvíli věděla, že není tak tvrdý, jak se dělá. A pak ta smrt jeho otce, která také ukázala Draca mimo svůj charakter. Každý, kdo by obdržel takovou zprávu, by plakal, ale Draco ne. Místo toho jen lehce přikývl a pokračoval v každodenním životě. Zaslechla zvěsti, že dokonce ani neuronil jedinou slzu nad svou ztrátou.
Vrátila se zpátky do reality, přiložila pero na papír a poznamenala si slovo nepředvídatelný. Bylo to jediné slovo, které dokázala vymyslet, aby shrnulo všechny jeho činy. Vzpomněla si, že ve spise četla, že se po odchodu z Bradavic několik let školil na Ministerstvu. Když to četla, překvapilo ji to. Nebylo tam zmíněno, v čem se školil, ale i tak… Úsměv se jí rozprostřel na tváři, když si představila Draca, školícího se v oddělení Péče o mudly. Musí zjistit, co chtěl na Ministerstvu dělat.
Ale teď chtěla zamířit domů a pokusit se dohnat spánek, který včera v noci propásla. Vzala blok, zamumlala několik slov a znovu se ocitla doma. S mírným úsměvem nechala své tělo praštit sebou na malý potrhaný gauč a vydechla. Odkopla boty, přitáhla si nohy a schoulila se do tepla vlastního těla. „Honey,“ zabroukala něžně. Když se Honey neobjevila, lehce se zamračila a zvedla se z křesla. „Honey?“
Pomalu vešla do kuchyně a rozhlédla se. Honey nikde. Poté ji tušení zasáhlo jako tuna cihel. Pokud se do jejího domu Draco Malfoy mohl dostat jednou, pravděpodobně to může udělat znovu. Zavřela oči a promnula si čelo. „Pitomá, pitomá, pitomá!“ mumlala si pro sebe. Otočila se, vrátila se do obývacího pokoje a nadskočila při pohledu, kterému čelila.
„Tohle začíná být příliš snadné, Weasleyová.“
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ