Index

Kapitola 1: Kapitola 0 - Prolog
Kapitola 2: Kapitola 1 - Nový školní rok

Kapitola 1: Kapitola 0 - Prolog

Předmluva

Harry tiše seděl pod Vrbou mlátičkou, omámenou kouzlem Imobilus. Kolem poletovala jeho sova Hedvika a Harry s kusem pergamenu v rukou jen koukal na jasnou oblohu se zlatavými odlesky poledního Slunce.

„Dívat se, jak přátelé umírají, je ten nejhorší pocit, co jsem za svůj krátký život zažil,

Lord Voldemort se mi stále vysmívá, přeji si, aby se místo vražd konečně v pekle smažil!

Smrtijedi jsou v Bradavicích stále častěji a vždy se tváří tak škodolibě vesele,

ovšem už je nezajímá, co pro mě a ostatní znamenají jejich vinou ztracení přátelé!

Každou noc, když se jasná hvězdná obloha promění v rudé zkrvavené nebe,

si vždy přeji, aby vše skončilo, vím, že zachráním ostatní, když zničím sám sebe!

Proč se vůbec pokouším vyhrát, když je Voldemort silnější, a nač je život bez lásky?

Z hloupých myšlenek, mě naštěstí vytáhnou přátelé, a seberou mi ty hloupé otázky!

Špatné je však to, že mi na všem pořád víc a víc záleží, a tak mohu víc ztratit,

nikdy však nepřestanu věřit v dobro a v to, že se úmysly Pána Zla dají vždy zvrátit.

Pokud si tohle někdo čte, tak já už nechodím po tomto světě, řekněte to všem,

měl jsem Vás všechny neskonale rád, a už navždy to bude překrásný sen!“

Harry mávl hůlkou nad pergamenem a všechny jeho myšlenky se přenesly na bělostný cár, něčeho jako papír. Párkrát ho přeložil a přiložil na něj hůlku. Z pergamenu se v okamžiku stal malý zlatý ptáček. Několikrát zapípal a koukl se na Harryho malinkýma modrýma očima. Pozvedl ho na dlani a zašeptal: „Doleť si, kam jen chceš, jen prosím, ať o tobě ví celý svět.

 Započni svou dalekou cestu tady a teď!“

Ptáček zamrkal a vzlétl z jeho dlaně, směrem k Zapovězenému lesu. Harry tiše vzdychl. Jeho zelené oči pozorovali vzdalujícího se ptáčka a na tváři se mu objevil nádherný, srdcem vyslaný, opravdu šťastný úsměv. Oči se mu zalily slzami. Byli to slzy štěstí i smutku. S uslzenou tváří pozoroval malého ptáčka, dokud mu nezmizel z dohledu. Nádherná dojemná chvíle plná emocí, samozřejmá, uplakaná podzimní atmosféra, plná utrpení, smrti a nenávisti, ale také ohromného štěstí, která by rozplakala každého, kdo by si ji jen představil. Harry se smíšenými pocity vytáhl z hábitu svou hůlku. Atmosféra pohasla, jelikož skrápla poslední stříbrná perla z jeho tváře na seschlou podzimní trávu a Harryho úsměv se změnil na šťastně vážný výraz. Lehl si do suché trávy a namířil hůlku. Pozoroval rychle se zatahující, před chvílí ještě jasnou, oblohu mraky. Havrani z Hagridova srubu vytvořili na obloze menší černý mráček a hlasitě krákali. Harry, s hůlkou přesně namířenou zavřel šťastně vypadající oči a tichounce zašeptal: „Avada kedavra!“ …

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 1 - Nový školní rok

Kapitola 1.

Nový školní rok

Pottere! Pottere, vstávejte!“ Harry prudce oddechoval, a když otevřel oči, stál nad jeho postelí Severus Snape. Rychle si nasadil brýle a posadil se. „Pa…Pane profesore! Co tu děláte?“ „Právě vás zachraňuji!“ Vytáhl za límec Harryho z postele a zakroužil hůlkou kolem něj i do prázdna místnosti. V tu chvíli byl Harry normálně oblečený a všechny jeho věci se sbalily do kufru.

„Ale co se děje?!“

„Teď není čas na otázky, Pottere! Jestli přežijete cestu do Bradavic, vše vám vysvětlím!“

Harry hlasitě polkl, ale než stačil něco říct, seděl na svém koštěti Kulový blesk, pod sebou kufr a vedle sebe na druhém koštěti Snapea.

„Poleťte! Ať se děje cokoli, neotáčejte se! Je to jasné?“

Harry jen stál a nervózně se pohupoval.

„Tak je to jasné?!“ Zeptal se Snape důrazněji. Harryho rychlé kývnutí znamenalo jasnou odpověď. Vzlétli. Letěli tak rychle, že pod nimi ani žádný svět neexistoval, vše bylo rozmazané, jen bourání domů, výkřiky lidí a blesky dopadající na špinavou zem se dali rozeznat. Vše bylo zmatené, prolétli nad lesem a Harry už z dáli pozoroval stále ostřejší obrysy Bradavického hradu. Na tváři se mu objevil úsměv.

„Konečně doma!“ Povzdychl si.

„Moc se nerozplývejte, Pottere! Pořád nejsme v bezpečí!“ Okřikl ho Severus.

„A před čím vlastně prcháme?“

„Odpovědi se dočkáte! Teď poleťte!“

Zrychlili ještě víc a za chvíli byli, řekněme, na nádvoří hradu. Harryho věci se přemístili do Snapeova kabinetu a Snape, táhnouce Harryho za rukáv za sebou, dorazili do ředitelny, kde už nepříčetně pochodoval Brumbál sem a tam. Jen co za sebou zavřeli dveře, hromový hlas spustil na Harryho.

„Kde jsi tak dlouho?! Uvědomuješ si Harry, že tahle noc mohla být tvoje poslední? Kdyby ti Severus nedával lekce Nitrobrany, neřeknu ani slovo, ale takhle…“ Harry skočil řediteli do řeči.

„A o co tady vlastně jde?!“

Albus kývl na Severuse a ten svým odměřeným hlasem udělal Harrymu brilantní přednášku. Která ovšem nebyla pronesena z nudy.

„Poslouchejte, Pottere, Váš mozek je možná mozek čaroděje, ale při tom všem jste stále obyčejný člověk, jen s neobvyklými schopnostmi, kdyby Vás Pán Zla nechtěl zabít pomalu a bolestivě, jste nyní na Onom světě! Když před dvěma lety zabil pana Diggoryho, myslel jsem, že pochopíte, oč tu vlastně jde, ale jak vidím, zmýlil jsem se!“

„A o co tady teda jde?“

Albus se Severusem zároveň protočili panenky a Albus přistoupil k Harrymu a uchopil ho za ramena.

„Harry, řekni mi, co přesně se ti zdálo?“

Harry stočil svůj pohled na podlahu a s rozpaky začal vyprávět.

„No…byl jsem na paloučku u Vrby mlátičky, byl hezkej den, ale začali mě napadat divný myšlenky. Přenesly se na pergamen a v podobě zlatého ptáčka odletěli. Potom se zatáhlo a zahřmělo a…“ Harry se zasekl. Nevěděl, jestli a taky, jak to má říct.

„A?“ Zřekli se profesoři se zvědavým kukučem upřeným na něj.

Rozpačitě se díval na své profesory, kteří se očima dožadovali odpovědi.

„…a…ch…chtěl jsem s…se…“

„Zabít…“ Brumbál dokončil větu za něj. Harry jen kývl s posmutnělým výrazem v tváři.

„Je mi vše jasné Severusi.“

„Mě taktéž, pane řediteli, ovšem, nepochybuji o tom, že by jediná vteřina změ…“

„Za to mě nic jasné není!“ Rozkřikl se Harry po místnosti s naštvaným pohledem. Profesoři se na něj jen dívali.

„Už nic nechápu! Ve snu mě napadají podivné myšlenky, nějakej zlatej pták je odletí roznést do celého světa a nakonec se při bouřce skoro zabiju! Pan profesor mě probudil těsně před tím, než se ten zelený paprsek dotkl mého těla! Ten pocit strachu! Ten pocit štěstí! Ten podivnej pocit už nechci nikdy zažít a…“

„Počkej Harry, těsně před tím? A zlatý ptáček?“ Harry nestíhal přikyvovat.

„Všechno zapadá!“

„Ano, to je opravdu skvělé!“ Odvětil chladně Harry. „Ale vysvětlíte mi to už konečně?“

Chvíli po sobě ti tři jen tak koukali, ale nakonec pobídl Brumbál Snapea a ten, nic nečekajícího Harryho chytil za košili a vlekl z ředitelny do svých komnat. Harry raději nic nenamítal. Jakmile se za nimi zavřely dveře od kabinetu, byl vmrštěn do tvrdého křesla s bodly na madlech (bočnicích).

Tak, tak Harry zvedl ruce, když si všiml ostrých špic na křesle a pod nimi dvě lahvičky. Snape k němu přistoupil.

„Žádný strach Pottere, jen se lehce opřete!“ Harry se na něj nedůvěřivě podíval, a když Snape ještě kývl, uposlechl. Vážně se nic nestalo ale…

„Locomotor mortis!“ Pronesl Snape se současným mávnutím hůlkou směrem na jeho ruce. Harry prudce nadskočil, ale víc už udělat nemohl. Ohromná bolest, která zachvátila jeho tělo, se nedala snést. Jeho ruce byly velmi silně připoutány k bodlům.

Podél obou předloktí se táhla čtyři bodla ostrá jako břitva. Harry se bolestí zkřiveným výrazem podíval na svého profesora. Ten se jen pousmál.

„Klid, Pottere, všechno vám vyjasním!“ V tu chvíli se bolest dostala snad do každého bodu na jeho těle a na rukou ucítil hřejivé teplo. Krev stékala po bodlech do kádinek pod nimi. Stačila chvíle a kádinka byla z čtvrtiny zaplněna Harryho krví. Snape si mezi tím cosi hledal v knize.

„Pane profesore?!“

Přecedil bolestně Harry přes zuby. Snape zavřel knihu a otočil se. Chvíli na něj civěl a potom vykřikl.

„Legilimens!“

Harry se i přes bolest zapřel o bodla, která mu pronikala stále hlouběji a hlouběji do rukou. Se Snapem to mrsklo o skříň. Oprášil se, vstal a přitiskl Harrymu obě ruce na bodla. Harry se snažil potlačit výkřik, ale nepovedlo se.

Křik se rozléhal místností a v mžiku byly obě kádinky plné jeho krve. Snape mávl hůlkou a objevily se tam nové, ty s krví stály na stole.

„Pottere, i přes to, že se mi Vaše mysl umí bránit, mi věřte, že Vám do ní dokážu proniknout! Nejsem sice Pán Zla, abych na to jen pomyslel a po chvíli usilovného snažení se mi to podařilo. Podaří se mi to s použitím krutějších metod. Vysvětlím vám to, jakmile budete na pokraji sil, Vaše mysl se už nebude moci ubránit a já si tak budu moci zcela bezstarostně prohlédnout celý Váš sen. A věřte nebo ne, na Vašich ctěných Potterovských ručičkách nezbude ani jediná jizvička!“

Harry se s nenávistí díval Snapeovi zpříma do očí.

„Ještě chvíli počkáme…“ řekl chladně profesor a sedl si ke stolu.

Čas pomalu ubíhal. Pod Harryho rukama se objevily další dvě nové kádinky. Zapíral si hlavu o opěradlo a byla znatelná ztráta sil. Jeho řeč byla pomalejší, přivřené oči a lehká zmatenost. Asi pět minut marně prosil Severuse o pomoc.

Ten však s chladným „Tss!“ pokračoval v psaní poznámek do učebnice lektvarů.

„Pa…pane profesore, prosím…pro…“ Dýchalo se mu stále hůř a byly slyšet jeho stále častější a stále hlasitější nádechy.

„Prosím, to…tohle přece nen…není nutné! Kdy…kdybych mohl ale…alespoň nor…normálně dýchat ale…“

Harry nemohl dokončit svou větu. Z jeho hrdla vycházely zvuky podobné kýchání a kašlaní, ale ani jedno to nebylo. Začal se pomalu ale jistě dusit. Severus se zaujatostí poslouchal jeho nářek.

„Pa…pane profeso…“ Zasýpal bolestným utichlým hlasem, ale Severus se neotočil.

„Jaké to je Pottere?“ Harryho zmatený pohled stále slábl.

„Jaký to je pocit? Ta bezmoc, slabost… Váš otec mi…“

Snape se otočil i se židlí. Harry už ani nesupěl, nemohl vydat ani hlásku. Snape se hlasitě zasmál.

„Anapneo!“

Namířil na Harryho hůlku. Ten se jen rychle zhluboka nadechl a bez hnutí se, se zavřenýma očima rozdýchával.

„Pane profesore…proč mi to děláte?“ Zašeptal Harry a jeho oči zůstávaly pořád zavřené. „Na to se Vám odpovědi nedostane, Pottere!“ Odpověděl mu Snape a podíval se na kádinky, které už byly zase skoro plné.

„Legilimens!“

Harry zaúpěl bolestí, jak se mu snažil vniknout do mysli, ale povedlo se. Snape se nemusel ani moc snažit. Téměř celý sen se mu odehrál před očima.

Stál vedle Harryho pod vrbou, sledoval, jak odlétá zlatý ptáček ale najednou…

„Ale, ale, drahý Severusi, konečně se zase setkáváme.“

Se Severusem to málem seklo.

„Co…Co tu děláte?!“ Zeptal se nepřiměřeně.

„Jsem v jeho mysli stejně jako ty, Severusi! Nesetrváme ještě déle než jen do tak zvaného konce snu? Aby dílo, které jsi mi, doufám neúmyslně překazil, bylo dokonáno? Jednou pro vždy!“

Snape mlčky stál a koukal na Harryho, který pozoroval zatahující se oblohu. Ještě chvíli a bude po všem.

„No tak, Severusi, nepřemýšlej dlouho, zbývá tak deset vteřin. Tak co?“

Snape přistoupil k Harrymu.

„Ano!“ Křikl a v tu chvíli z jeho mysli zmizel.

Vytrhl Pottera z křesla na zem. Namířil hůlkou na jeho ruce a cosi zamumlal.

Všechna krev z kádinek se jakoby vcucla zpět do jeho rukou a Snape začal uzdravovat rány. „Episkey! Episkey!“ Zvyšoval postupně hlas. Rány na předloktí se ve chvíli zatáhly a nebyla žádná stopa po tomto incidentu. Vlastně ano, byla…Harry byl v hlubokém bezvědomí. Snape chtěl použít mudlovské metody. Začal ho lehce profackovávat.

„Pottere! No tak, Pottere! Vzbuďte se! To nesmíte! Probuďte se, Pottere! Prosím!“

Snapeův hlas se stahoval do bezradnosti a stal se úzkostlivým, což by u něj málokdo čekal.

„No tak! Vzbuďte se! Rennervate!“

Křikl po chvilce přemýšlení Snape. Harry pootočil hlavu a pootevřel oči.

„Profesore?…“ Zašeptal, že ho bylo sotva slyšet.

Snape se zhluboka nadechl a oddychl si.

„Sakra Pottere, vy mi ještě dáte zabrat!“ Pousmál se na něj Snape. Harryho to zaskočilo, že je milý. Nedal se však vykolejit.

„Co vlastně dělal Voldemort v mém snu?“ Snape se zarazil a zvážněl, jako nikdy předtím. „Jak o něm víte?!“

„Pane profesore, i přes to, že mi v žilách kolují poslední zbytky krve, jsem pořád kouzelník.“

Snape se usmál a přenesl Harryho do postele.

„Teď se vyspěte, já ještě skočím za Brumbálem a potom si promluvíme.“ Harry přikývl a ve chvíli usnul jako mimino.

„Pane řediteli, ten chlapec je ve velkém nebezpečí, Pán Zla nezná hranice!“

„Klid Severusi, já vím.“ Uklidňoval Brumbál Snapea, který vtrhl do ředitelny.

„Všichni to víme, Harry je v Nitrobraně velmi zdatný, Voldemort se tam nemohl jen tak dostat!“

„Ale dostal, bohužel ano a divil jsem se, že o něm věděl!“

„Kdo? O kom?“ Ptal se zmateně Brumbál.

„No Potter o Pánovi Zla! Když jsem ho probral, ptal se mě, co dělal v jeho snu!“ Brumbál upustil pohár s vodou na zem. Voda se rozlila a vytvořila na Brumbálově fotografii dvě úhlopříčky. Albus vytáhl svou hůlku a prohlížel si ji.

„Jaké to je být největším čarodějem všech dob?“ Zašeptal.

„Co prosím?“ Otázal se Severus nervózně.

„Co? Ale nic…“ Odbyl ho Brumbál a vyčistil rozlitou vodu.

„Severusi, už není času nazbyt, musíme ho varovat. Lord Voldemort je čím dál víc silnější a to, co Harry musí najít a zničit se začíná vzdalovat! Musíš Harrymu říct podrobnosti, ne však pravý smysl toho všeho! Jedině v nevědomosti se dostane tak daleko, aby mohl být Voldemort zničen!“

„Podívejte, myslíte si, že se Pán Zla nechá vystopovat a předá Potterovi požadovaný předmět a řekne: Ahoj, Harry, to je dost že jsi přišel, tady to máš a pozdravuj Brumbála?“ Pitvořil hlas Snape a ve tváři měl šílenost.

„Severusi, prosím, ovládejte se, za chvíli vše skončí a Potter i vy, budete volní.“

Snape se zatvářil pohrdavě, kroutil hlavou a cedil skrz zuby.

„Celé roky, celé roky dělám všechno, co mi řeknete! Celé roky se snažím dělat to, co je nezbytné a proč? Jenom proto, abyste z toho vy vyšel s čistým štítem, ale co Potter? Vždycky jsem si myslel, že ten kluk je pro vás jako syn,“ Snaepovo pohrdání dosáhlo vrcholu, „teď vidím, že jsem se zmýlil.“ a zamířil ke dveřím.

„Severusi!“

Vyhrkl vykulený Brumbál těsně před tím, než Snape zavřel dveře. Nedovřel je, bylo mezi nimi asi deset centimetrů místa, držel kliku stále zmáčknutou.

Brumbál přemýšlel, co říct, nakonec však, po chvíli ticha, přerušovaného pouze slabým pípáním malého Fénixe, se klika vrátila do původní polohy.

"Naši dohodu znáte..." dodal.

Dveře se nedovřely a z chodby se k Brumbálovy donášely jen stále slabší kroky, které nakonec ztichly za prásknutím dřevěných dveří od Snaepova kabinetu.

„Pottere! Pottere! Probuďte se!“ Ozvalo se odnikud a Harry otevřel oči, nikoho však neviděl. Posadil se na posteli, aby zjistil, odkud Snape mluví. V tu chvíli se ale ozval znovu.

„Pottere, můžete jít, už vás tu nic nedrží.“

„Ale, chtěl jste se mnou mluvit.“

„Chtěl, ale teď už je to jedno, jděte!“ Odsekl trochu zklamaně Snape.

„Ale, proč? Co se stalo?“

„Do toho vám nic není, že ano?“

„Ale já nemůžu odejít!“

„Vypadněte!“ Křikl Snaepův hlas, ale Harry stále vzdoroval.

„Brumbál by nechtěl-“

„Brumbál není svatý, Pottere!“

„Ale- co to moje poslání?!“

„Žádné není…“

„Ale, já přece-“

„Říkám, že žádné poslání není, Pottere!“

Harry odkopl deku, kterou byl stále z poloviny přikrytý, naštvaně sebral z podlahy svoje věci, rozrazil dveře, vystřelil z kabinetu a zabouchl za sebou dveře tak hlasitě, že zahoukaly všechny sovy v sovinci.

Zpět na obsah