Acta non Verba napsal(a) Mirage






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1023

Index

Kapitola 1: Prolog
Kapitola 2: Pomoc!
Kapitola 3: Trest
Kapitola 4: Usmíření


Kapitola 1: Prolog

Můj život je jedna velká noční můra. Je mi 15, spolu s mým bratrem, Harrym, chodím do pátého ročníku v Bradavicích. Překvapivě chodím do Nebelvíru .
Moje jméno je Jessica Potterová, dřív jsem byla McLeanová. Žila jsem v bohaté rodině a dá se říct, že mi skoro nic nechybělo. Skoro nic. Své rodiče jsem vídala málokdy, většinu času se o mě starala má chůva. Ne, že bych jí neměla ráda, ale byla to “jen“ chůva. Když mi bylo osm let, přišel do našeho domu nějaký muž jménem Sirius Black. Mluvil s rodičemi a po jejich rozhovoru se máma rozplakala. Bylo o poprvé, co jsem ji viděla brečet. Toho večera jsem se dozvěděla, že tihle lidé nejsou mojí praví rodiče, ale James a Lily Potterovi. Dále jsem se dozvěděla, že mám bratra a jsem čarodějka. Upřímně to dost věcí vysvětlovalo. No, uznejte, že když jste rozčílení a z ničeho nic praskne vedle vás hodně cenná váza a jiný drahý porcelán, není to zrovna nešťastná náhoda. Odvedl mě do svého domu nedaleko Londýna a tam mě učil základním kouzlům, které by se mi mohly hodit.
 V jedenácti letech mi přišel dopis z Bradavic. Tam jsem v prvním ročníku poznala svého bratra. Sirius říkal, že je hodně podobný otci a podle fotek to tak skutečně vypadalo. Samozřejmě až na ty oči. Já jsem zase vzhledově jeho pravý opak. Hnědé oči, bledá pleť a ohnivé vlasy. Nejdřív jsem ty vlasy neměla ráda, kvůli jejich barvě, ale zjistila jsem, že nejsou zas tak špatné.
V Bradavicích jsem poznala spoustu skvělých lidí. Samozřejmě Rona s Hermionou, později taky Ginny a spoustu dalších, ale hlavně dvojčata Weasleyovy. Fred a George- moji nejlepší přátelé. Podle Harryho takové průšvihy, co já vymyslím za hodinu, trvá těm dvěma vymyslet týden. On má teda co říkat. Ještě než pořádně začne školní rok, už má pár školních trestů!
Jenže před půlrokem se mi celý život obrátil vzhůru nohama. Já blbá se zamilovala. A kdyby to byl aspoň někdo normální, jenže to by se mi nejdřív museli dít normální věci. A dost pochybuji, že zastavování trola v prvním ročníku nebo pomáhání Siriovi na útěku (i když, teď už na útěku není) jsou normální věci. Jak už jsem říkala: Můj život je jedna velká noční můra.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Pomoc!

„Vánoce, Vánoce přicházejí…
„Nic proti, ale ještě chvíli pokračuj a z mé drahé spolubydlící bude má drahá mrtvá spolubydlící.“
„No tak promiň, ale ty snad nemáš ráda Vánoce?“ Uchechtla se.
„Mio, jaké jsou tohle Vánoce? Venku jen prší a nikdo kromě tebe nemá Vánoční náladu. Navíc, Vánoce jsou až za měsíc, tak teď s nimi nestraš.“ „Ale no tak, Jess. Spolupracuj přece trošku. Bude ples, dárky a…“ její přednášku o Vánocích přerušilo něčí klepání.
„Dále,“ no hlasitěji to snad už říct ani nemohla. Dovnitř vstoupili Harry s Ronem. Koho jiného čekat. Když jsem uviděla jejich obličeje, bylo mi jasné, že to pro nás dvě nebude moc dobré.
„Ahojte holky. Mimochodem, ten tvůj hlas šel slyšet snad až do sklepení, Hermiono,“ no co jsem říkala?! Ron mi čte myšlenky! Ovšem Mia moje nadšení zdá se nesdílí.
„No, víte, my jsme si s Harrym říkali, že vy dvě jste tak chytré, no a chtěli jsme vás o něco poprosit. Řekni jim to, Harry,“ tak tohle bude hodně zlý.
No, my bychom od vás potřebovali malou laskavost. Řekni jim to, Rone,“ už jsem říkala, že to bude hodně zlý?
“No, když my bychom tu laskavost potřebovali spíš od Jess. Řekni jí to, Harry,“ takže hodně zlý bylo hodně slabý slovo!
„No, my bychom od tebe potřebovali…no…víš…“ tak teď už toho mám dost!
„Harry, tak už to vyklop! Anebo se otočte a vraťte se tam, odkud jste sem přišli!“ Naštěstí se dá takhle brácha snadno vyprovokovat. Přešel ke mně a zašeptal mi do ucha ten jejich úžasný plán. Zděšením se mi rozšířili zorničky. Vždyť tohle by byla sebevražda! Tak to ani náhodou! Tohle je hooooooooooooodně zlý!
„Tak na to okamžitě zapomeňte!“
„Říkal jsem, že bude ráda“ Harry má na mě vážně dobrý odhad. Ron jen pokrčil rameny.
„My radši půjdeme, ale kdyby sis to rozmyslela, dej vědět,“ tak to jsi teda uhodl! Jen co odešli, sedla jsem si na postel a hleděla na koberec. Jak je vůbec mohlo napadnout, že bych já…a pak se mi rozsvítilo! Tohle přece nemohli mít ze své hlavy a až chytím ty, kteří to celé vymysleli, tak ať si mě nepřejí! Vyběhla jsem z pokoje, jak nejrychleji jsem uměla. Společenkou jsem téměř proletěla. Na ty dva jsem narazila na schodech. Doslova.
„Au, teda Jess, musím říct, že když tak rychle běžíš…“
„…tak máš teda pořádnou páru.“ No jo, dvojčata. Zatímco si stěžovali, kontrolovali, kolik kostí mají zlomených.
„ A budu mít ještě větší! Můžete mi laskavé říct, co jste zase nasadili Harrymu a Ronovi do hlavy za nápad? Vám taky něco říct.“
„Promiň, ale když jsi nám včera říkala, které dva lidi na téhle škole nenávidíš nejvíc, tak nám to v hlavě začalo šrotovat, no a zbytek znáš.“
„Znám, hlavně proto, že znám vás. Mohlo mě napadnout, že to nezůstane bez odezvy. Jenže oni se toho chytli a teď mě s tím budou otravovat, dokud jím neřeknu, že s tím souhlasím,“ George se zamyslel.
„A nebylo by lepší, kdybys na to přistoupla hned teď? Ušetříš si tím spoustu času a námahy vydané na odmítání,“ jakmile uviděl můj výraz v obličeji, usoudil, že to nebude nejlepší nápad, a tak pouze zvedl ruce v obraném gestu a’la Jen jsem to zkusil a i s Fredem odešli do chlapeckých ložnic. Já se taky radši vrátila a řekla jsem všechno Hermioně. Ta, na rozdíl ode mě, z toho měla obrovskou legraci.
„Není nad to mít chápavou spolubydlící,“ řekla jsem si pro sebe. K mojí velké smůle to Mia slyšela a rozesmála se ještě víc. Obrátila jsem oči v sloup a šla se osprchovat, jinak bych jí musela nejspíš uškrtit. Když jsem se vrátila, tak už naštěstí spala. Mám jí sice ráda, ale občas je vyloženě na přesdržku.
Jakmile jsme ráno přišli na snídani, nestihly jsme si ani sednout a Ron už otvíral pusu. Než ale stačil něco říct, předběhla jsem ho.
„Ne, nerozmyslela jsem si to. Pořád si myslím, že je to ten nejneuskutečnitelnější nápad, se kterým jste vy dva za ty roky přišli,“ Ron tedy zase pusu naprázdno zaklapl a dál snídal.
První hodinu bylo Přeměňování. S Hermionou jsme zjistily, že čím blíž McGonnagalové sedíme, tím míň si nás všímá. Tím pádem mám pak o polovinu míň trestů než Harry nebo Ron. Ne, že bych neměla žádné, jen jich mám míň. Samozřejmě, nejvíc jich mám od Snapea. I když, jeho obličej, když mě viděl poprvé. Pusu měl otevřenou dokořán tak, že jsem si myslela, že mu tam vletí nějaká sova a oči mu málem vypadly z důlků. Na tenhle pohled se nezapomíná. Jenže jsem Potterová, takže bez trestu většinou nejsem dýl jak měsíc. Což mi musí dokazovat hned další hodinu.
„Slečno Potterová, za Vaši nedbalost strhávám Nebelvíru 50 bodů a Vy se dnes v osmnáct hodin dostavíte do mého kabinetu,“ uznávám, to, že má teď Malfoy pleš, je moje vina, ale copak nepochopí srandu? Vždyť až na Snapea a Malfoye se směje celá třída. Ze zadu se ke mně naklonil Harry.
„Vážně sis to nerozmyslela?“ Ten jeho provokativní tón mě vyloženě vytáčí.
„Ne,“ procedím mezi zuby.
Zbytek dne už je naštěstí klidnější. V šest hodin večer jsem ve sklepení a zaklepala na dveře Snapeova kabinetu. Po vyzvání jsem vešla dovnitř. Ten netopýr seděl za stolem a díval se na mě. Skoro jakoby mi tím pohledem říkal: Vítej v pekle. Pomoc!

Zpět na obsah

Kapitola 3: Trest

Srdce jsem měla až v krku. Z toho chlapa mám teď dost velký strach. Chování hodné Nebelvíra, že? Ale uznejte, kdo by z něj strach neměl? Najednou se ozvalo zaklepání. Měla jsem chuť zařvat, ať ten dotyčný odtud zdrhá, jak nejrychleji umí, ale jakmile ten někdo vstoupil dovnitř, změnila jsem názor.
„Pane Weasley, za Váš pozdní příchod strhávám Nebelvíru dvacet bodů,“ začínám mít pocit, že tuhle větu musí po večerech trénovat.
„Vaším dnešním úkolem bude přerovnat mé lektvary od A po Z. Až skončíte, přijdete mi to oznámit,“ no-to-si-snad-dělá-srandu! Merline ne, to je snad za trest! Aha, já zapomněla, ono to vlastně za trest je. Ale proč zrovna s ním? Tohle by se dalo považovat za psychické týrání. Vešli jsme do toho jeho brlohu, nebo jak on tomu říká a myslela jsem, že omdlím. Jak vidno, Snape si tady v tom nikdy neudělal žádný systém. Zabere nám to celou věčnost. Jen co Snape odešel, začala jsem přemýšlet, jestli existuje nějaký způsob, jak zabít svého profesora lektvarů a přitom neskončit v Azkabanu. Z úvah mě vyrušil hlas vedle mě.
 „Tak se do toho pustíme, ne?“ jeho optimismus chci taky.
„No jo, začít bychom měli, ale jak?“ Fred se zamyslel.
„Vyskládáme ty lektvary na zem. Budu ti je podávat a ty se je budeš snažit nějak seřadit podle abecedy. Já ti pak ke konci pomůžu. Potom se vyměníme. Já ti je budu podávat zpátky a ty je budeš srovnávat do polic,“ zmohla jsem se jen na přikývnutí. Šlo nám to překvapivě dobře, ale po dvou hodinách jsme byli teprve u písmene K. Fred se opřel o zeď a sesunul se po ní až na zem.
„Už nemůžu. Ať si Snape třeba trhne nohou, mě je to jedno. Za co tady vlastně jsi?“ otočila jsem se k němu zády a předstírala rovnání ampulí s nějakými lektvary.
„Sundala jsem Malfoyovi vlasy,“ za zády se mi ozval výbuch smíchu.
„Tos byla ty? Já myslel, že to byl, Neville nebo Ron, ale ty? Měl bych si na tebe dávat pozor,“ divila jsem se, že se nezačal dusit smíchy. S pobavením jsem se na něj dívala, než se dosmál.
„A co jsi provedl ty?“
„ Já jsem pro změnu vykouřil své drahé spolužáky z učebny.“
„Jakto? Lektvary ti vždycky šly.“
„Netuším. Zřejmě jsem byl myšlenkami někde jinde,“ teď jsem pro změnu dostala záchvat smíchu já.
„Tak to znám,“ chtěla jsem si sednout vedle něj, ale zakopla jsem o vystouplou dlaždici a zhroutila se Fredovi přímo do klína.
„Ups,“ řekl. Musela jsem se pousmát. Pak jsem se mu zadívala do očí. Úsměv mi ze rtů zmizel. Merline, on má tak nádherné oči. Ono je to ještě horší, on je celý nádherný. Nevím, proč ani jak se to stalo, ale naše obličeje se k sobě začaly přibližovat. Náhle se naše rty setkaly. Byl to jen letmý dotek. Pak přišlo malé zaváhání. Znovu jsem přitiskla své rty na ty jeho, tentokrát však na delší dobu. Fred si mě přitáhl blíž a já trošku pootevřela ústa. Využil toho a náš polibek prohloubil. V břiše jsem měla pocit mravenčení. Fredův jazyk mi přejížděl po patře a já se cítila, jako v extázi. Najednou jsem cítila, že mě něco tlačí do stehna. Poznala jsem, že Freda tahle situace rozhodně chladným nenechává. Vyrušili nás něčí kroky. Rychle jsme se od sebe odtáhli. Naštěstí pro nás, si Snape přišel jen pro nějaké věci do kabinetu a s prásknutím dveří zase odešel. Na Freda jsem se nemohla ani podívat, už tak jsem byla červená, jako rajče. Raději jsme se vrátili k našemu trestu, který až do svého konce probíhal beze slova. Když bylo vše hotovo, zbývalo jen oznámit to Snapeovi. Poté, co si zkontroloval, že nelžeme (jasně Nebelvírům nelze věřit!), propustil nás. Doufala jsem, že cesta zpátky na kolej bude probíhat stejně jako konec našeho trestu. Marně.
„Proč,“ vzdechl. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Cože?“ i když se díval do země, neunikl mi jeho úsměv. Podíval se na mě.
„Proč jsi to udělala?“ tak teď už nechápu vůbec nic. Jasně, že jsme věděla, co myslí, ale netušila jsem, proč se na to ptá. Co mu mám na to odpovědět. Zřejmě ode mě odpověď ani nečekal.
„Proč zrovna teď? Teď, když jsem si už představoval, že na ples pozvu nějakou hezkou holku a pak se do ní možná i zamiluju?“ sklonila jsem hlavu. Ne Frede, tohle bolelo. Oči mi začínaly vlhnout. Nechtěla jsem brečet. Ne, před ním.
„Proč zrovna teď, když jsem doufal, že s tou holkou bych mohl zapomenout na to, co cítím k naší malé Potterové,“ počkat! Řekl právě teď to, co si myslím? Nevěděla jsem, co mám v tu chvíli dělat, ale cítila jsem, že ať by to bylo cokoli, bylo by to zbytečné. Po tváři mi stekla slza. Fred přišel ke mně a otřel mi tvář. Pak se otočil a odešel. Nejdřív jsem tam jen tak stála, a pak jsem se svezla podél stěny na zem. Rozbrečela jsem se naplno. Nemohla jsem pořád uvěřit tomu, že ke mně něco cítí. A řekl mi malá Potterová. Tak se mi říkalo dřív, když jsem byla v prvním ročníku. Byla jsem tehdy vážně malá a vypadala jsem jako malé dítě. On s Georgem to používali, když mě chtěli nějak provokovat. Jenže, už přes rok mi tak nikdo neřekl. Tak, proč on? Proč teď? Proč mi vůbec říká něco takového, když nakonec odešel? Nemám ponětí, jak dlouho jsem tam seděla, ale jakmile jsem uslyšela Filchův hlas, zvedla jsem se a utíkala do nebelvírské věže. Mia už naštěstí spala. Potichu jsem vklouzla do sprchy. Přemýšlela jsem o Fredovi. Myslel to vůbec vážně? S Georgem si dělají srandu skoro pořád a i já jsem se párkrát stala jejich obětí. Ale z téhle věci si přece nemůžou dělat srandu ani oni. Nebo ano? Hlavou se mi honily různé myšlenky, i když jsem šla spát.
Následující den byl pátek, naštěstí. Už od rána jsem byla naprosto duchem nepřítomná. Na obyčejné každodenní otázky jsem sice odpovídala, ale moje myšlenky byly někde jinde. Úplně jinde. Jelikož mě ani nebavilo hádat se s Malfoyem, muselo to být se mnou hodně zlé. Na jeho narážky jsme jen něco zamumlala a dál mi byl ukradený. Hermiona si samozřejmě hned všimla, že se mnou není něco v pořádku, ale neptala se mě na nic, věděla, že to nemá cenu. Z hodin jsem nepobrala vůbec nic, nevnímala jsem žádného z profesorů. Ale nikdo si toho nevšiml. Teda skoro nikdo. U večeře to Harry nevydržel.
„Sakra Jess, co to s tebou je? Celý den chodíš, jako tělo bez duše, skoro s námi nekomunikuješ a už je to vážně k nevydržení,“ celý nebelvírský  stůl se na nás otočil. Ze mě bude prostě bratrovrah. Zvedla jsem hlavu od jídla. Stejně jsem se v něm jen nimrala.
„ Nemusíš na mě řvát. Nic mi není. To, že se nechovám podle tvých představ, neznamená, že si musíš najednou chovat, jako starostlivý starší bráška. Prostě jsem jen unavená ze zkoušek a už mě to vážně nebaví, toť vše,“ zvedla jsem se od stolu a odkráčela z jídelny do pokoje. Tam jsem se zamkla, sedla si na postel a prohlížela si přívěsek po mámě. Dal mi ho Sirius. Bylo to tehdy, když mě přivedl do svého domu. Přiznal se mi, že je na útěku z Azkabanu a všechno mi vysvětloval. To, jak poznal moje rodiče, o jejich zážitcích, dokonce i o tom, jak se naši neměli rádi. A taky mi vyprávěl o jejich smrti, a co následovalo pak. Byla jsem sice jen osmileté dítě, ale chápala jsem ho. Vzpomínám si, jak jsem se vztekala, že ti zlí lidé by si zasloužili na zadek. Sirius se to smál a často mi to připomíná. S Harrym jsme mu pomáhali, aby ho nenašli. Na útěku jsme mu pomáhali celkem pět let. Letos na jaře ho přestali pronásledovat a zprostili ho všech obvinění. Při té vzpomínce jsem se musela pousmát. Aspoň nějaká spravedlnost. Sirius nám ten dopis z ministerstva poslal sem, do Bradavic. Harry se radoval jako malé dítě a objímal snad všechny kolem sebe. Mě málem zadusil. Objímal mě totiž asi tak půl hodiny, a jelikož má svaly z famfrpálu, nebylo to zrovna příjemné.
Vyrušilo mě to, jak se Hermiona pokoušela dostat do pokoje. Nechala jsem ji. Kdyby s těmi dveřmi tak nelomcovala, stačilo by ji pouhé Alahomora. Po deseti minutách jí to skutečně trklo. Ovšem, jen co vešla do pokoje, věnovala mi vražedný pohled a zamkla se v koupelně. Jak dlouhá doba, že je do Vánoc? Měsíc? Tak tohle bude dlouhý měsíc.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Usmíření

Zbýval týden do Vánoc. Žila tím celá škola. Až na Snapea nebrali profesoři výuku moc vážně. A krom Zmijozelských se k sobě snažili studenti chovat mile. Dokonce bych přísahala, že jsem viděla paní Norrisovou v čepici Santa Clause. Vážně! Dost mě to vyděsilo. Já se snažila tomu všemu vyhýbat. Především jsem se vyhýbala jednomu člověku, Fredovi. A Hermiona se mnou ještě pořád nemluví. V pokoji bývá málokdy a v knihovně jí nikdo nesmí rušit. Omlouvala jsem se jí snad stokrát, ale ona je ještě paličatější než já. No prosím, já o vlku a Hermiona za dveřmi. Tak fajn, po stoprvé.
 „Hermiono, kolikrát se ti mám ještě omlouvat? Znovu opakuju: promiň, je mi to líto. Netušila jsem, že na mě budeš naštvaná kvůli zamčeným dveřím. Potřebovala jsem být sama. Myslela jsem si, že je to Harry, když si s těmi dveřmi tak lomcovala. Navíc, stačilo pouhé Alahomora. Snad se tolik nestalo,“ Mia se na mě otočila. V očích už neměla tu zlost jako poslední měsíc, ale něco jiného. Viděla jsem, jak bojuje s nutkáním něco říct. Nakonec bylo nutkání silnější.
 „Jess, copak ty to vážně nechápeš? “ Můj výraz vypovídal o tom, že ne.
 „Ty dveře, jsou to poslední, kvůli čemu bych na tebe měla být naštvaná. Spíš mě mrzí, že mi prostě nevěříš. Bydlíme spolu na pokoji už pátým rokem. Nikdy jsme se nepohádaly, vždycky se navzájem podporovaly, jedna druhé jsme mohly říct všechno, jenže za poslední měsíc jsi mi prostě nebyla ochotná říct, co se stalo. A já nechápu proč. Ty mi snad nevěříš? Jestli ne, tak nechápu, jaký máš důvod. Jestli mi věříš, tak mi prosím řekni, co se stalo. A nezkoušej mi namluvit stejnou pohádku jako Harrymu, protože na tohle ti vážně neskočím. Chci znát jen odpověď na jednoduchou otázku. Co se stalo?“ Párkrát jsem zamrkala. Páni! 
 Tak tohle bych do ní nikdy neřekla. Nejhorší na tom je, že má pravdu. V prvním ročníku na nás dvě zbyl tenhle pokoj. Staly jsme se skvělými kamarádkami. Jedna druhou jsme dokázaly vždycky podržet, poradit si a hlavně, říkaly jsme si všechno. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně ani nevím, proč jsem jí o Fredovi nic neřekla. Nejspíš jsem se bála. Jenže, co když zrovna ona mi dokáže pomoc? Fajn, chce to sebrat všechnu svoji nebelvírskou odvahu.
 „Dobře, řeknu ti to. Ale jestli o tom někde někomu jen cekneš, zabiju tě. A to nemyslím obrazně, já tě vážně zabiju,“ sedla jsem si vedle ní a všechno jí povyprávěla. To, jak jsem se před půl rokem zamilovala do Freda. To, jak jsem na něj celé prázdniny myslela. To, co se stalo při Snapeově trestu i po něm. Mia na mě hleděla s pusou otevřenou dokořán. Když už tak byla asi čtvrt hodiny, začala jsem se o ni vážně bát.
 „Mio? Mio, vnímáš mě?“ začala jsem jí mávat rukou před očima, ale pořád nic. Najednou se jako by probrala z transu.
 „Merline, on tě miluje!“ řekla a nasadila úsměv a’la měsíček na hnoji. To mi moc nepomohlo.
 „Vážně? Tak proč odešel? Proč mě tam nechal ubrečenou a zmatenou?“ Její úsměv zmizel. Zamyslela se a to bylo nebezpečné. Omluvila jsem se jí, že se jdu projít, i když už bylo po večerce a odešla jsem z pokoje. Namířila jsem si to k jezeru. Tam jsem se zastavila a nechala jsem vítr, aby si hrál s mými vlasy. Byla zima, všude bylo bílo, jen ta moje červená hlava tam zářila. Občas, když mě ty vlasy už hodně štvou tak si jen řeknu: Díky, mami. V tomhle Harrymu závidím, on má černé vlasy po otci a vůbec celý vypadá jako otec. Já mám po něm jen ty hnědé oči a pro změnu jsem podobná matce. Bohužel včetně těch vlasů. 
 Teď mám štěstí, že je tma. Kdyby mě tady někdo viděl přes den, nejspíš by si myslel, že mi hoří hlava. Bylo to uklidňující, když jsem mohla být aspoň chvíli sama. Nebo jsem si to spíš myslela.
 „Proč se mi vyhýbáš?“ leknutím jsem se prudce otočila. Stál tam Fred, ruce měl složené na prsou a bokem se opíral o strom.
 „Já? Já se ti přece vůbec nevyhýbám.“ Ne, že bych uměla nějak extra dobře lhát, ale tohle byl vážně mizerný výkon. Očekávaná reakce se dostavila v zápětí.
 „Fajn. A teď znovu a popravdě, prosím,“ postavil se přede mě a zadíval se na mě přísným pohled. Začaly mi cukat koutky. Ani jsem nevěřila, že takový výraz umí. Vypadal zvláštně, nezvykle. Povzdychla jsem si. Co mu mám jako říct? Pravdu? Jenže, co když ten důvod nebude stačit? Sklopila jsem hlavu.
 „Měla jsem strach.“
 „Strach? Z čeho?“ podivil se.
 „Z tebe. Bála jsem se, že když tě uvidím, vzpomenu si na ten trest a budu zase brečet. Kvůli tobě. Že se v tu chvíli budu chtít propadnout do pekla. Kvůli tobě. Že si připomenu to, jak jsem se do tebe před půlrokem zamilovala a o prázdninách jsem nemohla spát. Kvůli tobě,“hlas mi začínal slábnout a moje oči zaplavovaly slzy. Odvrátila jsem tvář na stranu. Najednou mě Fred objal. Zabořila jsem mu tvář do hrudi. Zaplavil mě pocit bezpečí. Pocit, že už nikdy nedovolí, abych brečela kvůli němu. Omotala jsem mu ruce kolem těla. Přála jsem si, aby mě už nikdy nepustil. Bohužel, zase mi to nevyšlo.
 Po pár minutách, co jsem mu pláčem promočila snad celou košili, mě pustil. Usmál se na mě, zastrčil mi za ucho neposedný pramen vlasů, pohladil mě po tváři a políbil mě na čelo.
 „Ty můj blázínku. Když tě někdo miluje, tak nedovolí, abys kvůli němu brečela.  A já nechci, aby ti kvůli mně stekla po tváři klidně jen jediná slza.“
 „Pozdě. Tehdy na chodbě jsem kvůli tobě vybrečela spoustu slz a teď brečím zas.“
 „Doufal jsem, že tě tak nikdy neuvidím. I když, bylo jasně, že je to nemožné. Jen jsem si myslel, že já nebudu ta příčina,“ posadili jsme se ke břehu jezera. Položila jsem mu hlavu na rameno a on mě jednou rukou objal. Postupně mi klesala víčka, až jsem usnula.
 Ráno mě vzbudilo Hermionino pobíháno po pokoji. Proč takhle šílí v sobotu ráno? Protáhla jsem se, což připoutalo její pozornost.
 „Dobré ráno, Jess,“ její úsměv mě znervózňoval.
 „Potřebuju, abys jsi se mnou šla do Prasinek. Nemám nakoupené všechny dárky. A když máme jít na Vánoce do Doupěte, tak…“ nenechal jsem ji ani domluvit. Tahle věta mě naprosto probrala.
 „Sakra! Já na to úplně zapomněla! Koupené nemám vůbec nic. Tak fajn, budu potřebovat pár minut na sprchu, pak se obleču a můžeme vyrazit,“ a zmizela jsem v koupelně.
 „Platí a cestou mi můžeš povyprávět, proč tě sem včera donesl Fred, schoulenou v jeho náručí,“ ztuhla jsem v půli pohybu. Což bylo ve sprše dost nepříjemné. Zastavila jsem vodu.
 „Cože?“ uslyšela jsem Hermionin smích. Vylezla jsem z koupelny zabalená v ručníku a dívala se na ni tázavým pohledem.
 „No, když jsem zalezla do postele, tak pár minut na to se otevřely dveře. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to jeden z dvojčat. Divila jsem se, že se sem dostal, aniž by spustil alarm. Ti dva dovedou obejít snad všechny pravidla na škole! Ale to je teď jedno. Podle toho tvého vyprávění a jeho výrazu ve tváři jsem usoudila, že to bude nejspíš Fred. Choulila ses mu v náručí, byl na vás vážně hezký pohled. Položil tě do postele, přikryl tě, dal ti pusu na čelo, popřál ti dobrou noc, chvíli se na tebe ještě díval a pak s úsměvem na rtech odešel,“ zírala jsem na ni stejně, jako Snape na šampón. Jakmile jsem se vzpamatovala, opět jsem zmizela v koupelně. Když jsem znovu vstoupila do pokoje, Mia stále čekala na odpověď.
 „Povyprávím ti to cestou,“ mrkla jsem na ni, ignorujíc její uražený obličej.
 V Prasinkách jsme nakonec strávily celý den a zpět jsme přišly naprosto unavené a zmrzlé. Ovšem, měly jsme vše nakoupeno. Hned ve spolčence nás ovšem zastavil Harry.
 „Tady jste! Od rána vás hledám po celém hradě. Dokonce jsem se díval do Komnaty nejvyšší potřeby a vy si klidně chodíte po Prasinkách.“ To, jak zjistil, kde jsme byly, asi vím, protože Pobertův plánek fungoval vždy spolehlivě.
 „Za prvé, vsadím se, že si nás hledal maximálně tak na koleji nebo v knihovně. Za druhé, do KNP chodíme jen jako Brumbálova armáda. A za třetí, věř mi, moc klidně jsme si teda fakt nechodily.“
 „Dobře no, jen jsem vám chtěl říct, že Vánoční nebude. Brumbál ho jen tak zrušil.“
 „Harry, Brumbál nikdy nic nedělá jen tak,“ opravila ho Hermiona. Naštěstí jeho protočení očí už nijak nekomentovala. Cestou do pokoje jsem přemýšlela, jaký k tomu mohl mít Brumbál důvod. Ples měl být jedna z největších událostí tohoto školního roku. Aby toho nebylo málo, když jsme šly na večeři, do někoho jsem vrazila. Oba jsme spadli na zem. Kdyby do někoho, on to musel být zrovna Malfoy s těmi svými gorilami.
 „U Salazara, Potterová, to jsi už vážně tak slepá, jako ten tvůj idiotský bratříček nebo to jenom hraješ?“ 
 „Možná tomu nebudeš věřit, ale právě jsem se tě chtěla zeptat na něco podobného. Takže: Jsi vážně tak tupý, nevychovaný, rozmazlený a zbabělý, jako tvůj pošahaný otec nebo to jenom hraješ?“ bylo vidět, jak přemáhá vztek.
 „Aspoň nějakého mám!“ Tak tohle byla podpásovka. Naprosto jsem ztratila řeč. Do hajzlu! Nesnáším, když takový zmetek, jako je on má nade mnou navrch. Jakmile jsem ovšem uviděla, kdo k němu přistoupil zezadu, usmála jsem se.
 „To je sice fakt, ale ty zase nemáš je.“
 „Koho?“Malfoy byl tak zmatený, jak jen to šlo. Ukázala jsem za něj a on se otočil. Když uviděl, že za ním stojí dvoumetroví muži s mudlovskými strašidelnými maskami, začal ječet, jako malá holka, a pak i se svou minipartou běžel do sklepení. Začala jsem se šíleně smát. Nejen těm třem, ale i Hermioně. Stála na místě, jako opařená a měla ve tváři naprosto vyděšený pohled. Taky se asi dost bála.
 „Kluci, už toho nechte,“ řekla jsem přes slzy smíchu. Jen, co jsem to dořekla, stáli tam místo strašidel Fred a George. Mia jen utrousila poznámku, že jsou blbci a že by se měli stydět, čapla mě za hábit a táhla mě na večeři.
 

Zpět na obsah