Rafinovanost studentů a jiné mýty - autor Fleshdress napsal(a) Birute
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=144
Index
Kapitola 1: Ta jistá část měsíce
Kapitola 2: Dej mi stříbro nebo zlato, budoucnost ti zjevím za to
Kapitola 3: Sendviče by neměly dělat bů
Kapitola 4: Hamletovský přístup
Kapitola 5: Osamělý Vlk
Kapitola 1: Ta jistá část měsíce
Rafinovanost studentů (a jiné mýty)
Fleshdress (překlad Birute)
Ta jistá část měsíce
Na druhé straně učebny Obrany proti černé magii, dělali Black a Pettigrew takový povyk, že se Remus mohl během souboje bavit s Potterem na poměrně rozumné úrovni, aniž by si toho profesor Wagner všimnul.
Remus nezareagoval dost rychle se svým obranným kouzlem a Potterova kletba ho zasáhla přímo do hrudníku. Rozplácl se jak široký tak dlouhý na žíněnce. Potter napřáhl ruku s přátelským, ale rozhodně ne omluvným úsměvem a zvedl ho zpátky na nohy.
“Není tahle kletba trochu pokročilá na druháckou Obranu?” zeptal se Remus a masíroval si bolavou kůži, která určitě už tuhle noc bude samá modřina, zatímco se Black znovu rozeřval na krčícího se Pettigrewa.
“Vypadá to, že Wagner ví, co dělá,” prohlásil nepřítomně Potter, když se ohlédl po svých dvou kamarádech. “No tak, zkus tentokrát dostat ty mě.”
Aby ho černovlasý chlapec povzbudil, sklonil hůlku směrem k podlaze. Remuse by toto bezděčně povýšené gesto popudilo, kdyby ze svých minulých pokusů moc dobře nevěděl, že by Potter stejně dokázal jeho kletbu odrazit.
“Máš na mě moc dobré reflexy,” řekl Remus, zvedl pochybovačně hůlku a zamířil s ní na Pottera.
“A ty nemáš dobré reflexy, Lupine?” Potterův hlas zněl lehkovážně, ale jeho oči měly zvláštní intenzivní výraz. Remus se sám sebe ptal, jestli Potter náhodou nesonduje, kdo by mu na konci měsíce mohl konkurovat při vstupních testech do famfrpálového mužstva. Kdyby ho napadl nějaký ne moc trapný způsob, jak to říct, ujistil by Pottera, že netouží ani omylem šíleně poletovat v nějakých sto metrech nad zemí a házet kolem sebe míče.
Pokrčil rameny.
“Ne tak dobré jako máš ty,” řekl.
“Nechám na sebe vrhat kletby někým z mudlovský rodiny!” křičel Black na profesora Wagnera, který konečně zasáhl. “Je mi jedno, jestli je to můj kamarád, nebo ne. Jestli na mě nějakou zkusí, tak mu to sakra vrátím i s úroky!“
„Stačí, když ji odrazíš nebo se před ní ochráníš,“ naléhal profesor Wagner. „Používáme jen lehké kletby. Nebude to nějak zvlášť bolet.“
“Mně bolest nevadí. Tady jde o princip.”
“Hele, no tak, Siriusi,” žadonil Pettigrew. “Prosím!”
“On je takovej snob. Na posledním tréninku chtěl trénoval jenom se mnou,” okomentoval to Potter. Spolu se zbytkem třídy sledoval Blackův záchvat zuřivosti a Pettigrewovo trucování.
Remus se na Pottera překvapeně podíval.
“Jaký trénink?”
“Měli jsme ho minulý měsíc v ložnici.” Odmlčel se a dodal: “Ty jsi byl tehdy nemocný.”
“Pane Blacku, nenuťte mě začít odebírat body,” prohlásil zostra profesor Wagner, který už byl zřejmě na konci svých sil.
“Hej! Siriusi!” zaječel Potter. “Nedělej problémy a ber to jako chlap!”
Black se na něj zlostně podíval, ale pak si povzdechl a odhodil hůlku.
“Fajn, tak do toho, Petře,” rozkázal, zkřížil ruce a odhodil si vlasy z očí v gestu, které se zdálo být tak elegantně nenucené, že Remus uvažoval o tom, jestli si ho Black pravidelně nacvičuje, aby předvedl plný potenciál.
Pettigrew se na Pottera vděčně usmál a připravil se. Zakroutil rameny jako profesionální střelec a namířil hůlku na Blacka, který se na něj na oplátku zamračil.
“Leviosculari!” vykřikl pronikavě Pettigrew.
Z konce hůlky vystřelily přízračné rty, prosvištěly vzduchem a vlepily ohromenému Blackovi mlaskavou pusu na čelo. Na chvíli se rozhostilo ticho, pak Black zvedl oči v sloup, zatímco Pettigrew horko těžko přemáhal smích.
“No, to byla hrozná sranda!” zamumlal Black, ale když se celá třída kolem něj rozchechtala, na tváři se mu přece jen objevil úsměv.
“Měl bys přijít na náš příští trénink,” řekl Potter, když se obrátil zpět k Remusovi a profesor Wagner začal honit třídu zpátky do práce. “Je to sranda. Další budeme mít příští týden, osmnáctýho. Nechceš se přidat?”
Tohle se z toho všeho, co od kluků, se kterými sdílel ložnici, uslyšel, nejvíc podobalo nabídce přátelství. V prvním ročníku byli Potter a Black příliš zaměstnaní budováním svého rychle se rodícího přátelství a Pettigrew měl stále ještě tak posvátnou úctu k nim oběma na to, aby si nějak zvlášť nevšímali tichého, nenápadného chlapce, který uzavíral jejich čtveřici.
A teď v druhém ročníku Remusovi kromě toho, že si jakoby mimochodem sedali v hodinách a při jídle v jeho blízkosti, nevěnovali o moc větší pozornost.
Remus pozoroval jejich přátelství z dálky s tichou závistí a když mu teď k němu otvíral dveře samotný James Potter, strašně toužil říct ano.
Ale nemohl.
Úplněk tentokrát spadal zrovna na osmnáctého. A i když si ostatní plánovali procvičování Obrany proti černé magii, Remus si říkal, že by na ně přece jen bylo moc pokročilé, kdyby se jim tam objevil jako vrčící, nepříčetný vlk.
“No, já myslím, že už mám v plánu něco jiného,” odpověděl s očima upřenýma na svaly napínající se na Potterově krku a kamarádi, které by možná měl v nějakém jiném životě, se mu zatřepotali před očima a zmizeli. “Promiň. Třeba bychom to mohli udělal nějakou jinou noc.”
“Možná, že jo,” pokrčil rameny Potter a odvrátil se, aby mohl pozorovat nadšený souboj Blacka a Pettigrewa, kteří po sobě s divokým zápalem stříleli peří a ping-pongové míčky.
Už se k nim hnal profesor Wagner, aby to zastavil.
Zpět na obsah
Kapitola 2: Dej mi stříbro nebo zlato, budoucnost ti zjevím za to
Dej mi stříbro nebo zlato, budoucnost ti zjevím za to
Stříbrný zapalovač se párkrát odrazil od prkenné podlahy ložnice a zastavil se u Remusových chodidel.
“Zvedni to, Lupine,” prohodil ledabyle Black, který se rozvaloval se na své úzké školní posteli jako by byla trůnem nějakého despotického tyrana.
Remus se chtěl zeptat, na co umřel poslední domácí skřítek Blackovic klanu, ale nebyl si jistý, jestli chce vážně znát odpověď. Kromě toho Remus takové věci lidem neříkal, zvlášť ne lidem s takovou pověstí, jakou měl Sirius Black.
A tak své odseknutí spolkl stejně jako všechny ty další věci, které se zavržený dvanáctiletý vlkodlak neodváží vyslovit, (jako například Vtipy o košťatech nejsou ani vtipné ani originální, a To, že neuděláte domácí úkol je důkaz vaší lenosti, ne výraz pohrdání diktátorskými snahami profesorů, kteří se drží zastaralé morálky a tradic na úkor mladické originality,) sehnul se a zapalovač zvedl.
Byl malý, stříbrný, s rytinou spletitě zakrouceného hada, který se pohyboval po lesklém povrchu a pozoroval Remuse dvěma zářivými smaragdy. Dokonce i Remusovi, který v tomhle směru neměl žádné zkušenosti, bylo jasné, jak je drahocenný. A Black s ním jen tak háže po pokoji.
Black ho upřeně sledoval energickýma šedýma očima a natáhl ruku. Na opačném konci ložnice, Potter zvedl hlavu od Denního věštce, kde kreslil knír fotce nějakého rozohněného nabubřelého čaroděje. Remus musel připustit, že to byl určitý pokrok ve srovnání se všemi těmi páskami přes oči a tetováními, kterými Potter počmáral všechny obrázky v Remusově učebnici Dějin kouzel – i když to znamenalo, že Remus už tři měsíce nezahlédl kousek papíru, na kterém by nebyly graffiti a vyplněné křížovky.
“Na,” řekl Remus a upustil zapalovač Blackovi do dlaně.
Ale než mohl ustoupit, Black ho překvapivě pevně popadl za zápěstí. Čistokrevný chlapec studoval Remusovu ruku se stejnou znepokojivou intenzitou, s jakou si včera odpoledne prohlížel lahvičku neštovičného lektvaru, než ji vylil za límec hábitu Severuse Snapa.
Remus se mu chtěl vytrhnout, ale dost dobře nevěděl, jak se vypořádat s tak nepříjemně intimními situacemi jako byla tato.
Mohly za to příbuzenské sňatky. Táta mu vysvětlil, že čarodějové z rodin s čistou krví, těch rodin s opravdu čistou krví, byli všeobecně vzato úplně šílení, protože jejich tety byly jejich sestry a jejich otcové jejich bratranci (aspoň tak nějak to Remus pochopil) a že jestli se ten Blackovic kluk o něco pokusí, ať to Remus řekne profesorům.
Remus si nebyl jistý, co táta myslel tím něčím, o co se Black měl pokoušet, ale předpokládal, že nešlo o podrobný průzkum jeho ruky.
“Ehm, co to děláš?” zeptal se Remus nakonec.
“Sirius umí číst z dlaně. Že jo, Siriusi?” vysvětlil Potter s pousmáním, když se na sebe s Blackem podívali.
Remus měl sto chutí jim naštvaně vysvětlit, že to jsou kotníky jeho prstů, co Blacka tolik uchvátilo, a ne jeho dlaň.
“Tak co vidíš, Siriusi?” zajímal se Potter. Přiblížil se a naklonil se svému nejlepšímu kamarádovi přes rameno.
Black se znovu podíval na Pottera, než Remusovu ruku převrátil a přejel mu špičkou prstu po dlani.
“Hladká,” poznamenal, jako by ho to překvapilo. Oči se mu zúžily a zadíval se na dlaň z ještě větší zblízkosti. “A čára života je rozsekaná na krvavé kousky.”
S tím byla Remusovi ruka vrácena a Black a Potter začali závodit, kdo z nich zapálí Pettigrewův domácí úkol dřív - jestli Potter svou hůlkou, nebo Black zapalovačem.
Zpět na obsah
Kapitola 3: Sendviče by neměly dělat bů
Sendviče by neměly dělat bů
To ráno dostal Black dopis od matky, a tak si Potter a Pettigrew dali noční partičku Urážkového binga, zatímco jim Black dopis předčítal, což byl jeho oblíbený způsob, jak se vypořádat s poštou takového typu.
I když Potter solidně zabodoval s termínem, který si vybral – “ostudo celé rodiny!” – Pettigrewovi se dařilo daleko lépe s překvapivě populárním výrazem – “zvrhlý plode mých beder!”.
A Black je bavil tím, že imitoval svou matku tak pisklavým hlasem, že se Remus málem začal znepokojovat tím, jak na tom bude Blackův krk na konci představení.
“Tvá drzost snad nemá hranic! Krátura mi sdělil, že zmizely tři lžičky ze servisu ze skřetího stříbra a k tomu navíc zapalovač tvého otce a jehlice z mého klobouku, posázená granáty. To, že se opovažuješ nás okrádat a celou dobu se opovržlivě vyjadřuješ vůči dědictví, které ti poskytuje takový luxus, jen dokazuje, že jsi nestydatý nedvěč...”
“‘Nestydatého nevděčníka‘ si napříště zamlouvám já!” vpadl mu do řeči Pettigrew, který si zaznamenával celou dobu skóre na zadní straně svých prořídlých poznámek z Dějin kouzel.
“Takže si ještě nevšimla, že jsou v čudu i ty zlatý cibule tvýho dědy?” zeptal se Potter.
“Vypadá to, že ne,” prohlásil Black ochraptěle. “A to jsem je střelil v zastavárně za pětapadesát galeonů. O příštích prázdninách si zajedu pro nějaký svícny.”
“A to ji nenapadne prohledat ti kufr?” zajímal se Remus. Ležel u sebe na posteli, trochu mimo jejich kroužek a opisoval tabulku přísad do lektvarů a jejich předpokládaných účinků v roztocích. Zvedl hlavu a zjistil, že se na něj celá trojka dívá, jako by úplně zapomněli, že tam je.
”Jo,” odpověděl nakonec Black, “ale příště se mnou pojede zpátky do Bradavic můj brácha, Regulus, a tomu kufry neprošmejdí, protože je malý podlízavý spratek.”
Remus se podíval zpátky na svůj úkol a otráveně zjistil, že tu zatracenou tabulku vyplnil špatně. Rulík zlomocný v tom, kdo ho vypije, nevzbuzuje nepotlačitelné kleptomanské sklony. Netušil, kde na tohle přišel. Opatrně odstranil chybu a pečlivě zapsal správnou odpověď.
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ticho trvá příliš dlouho.
Pozvedl hlavu a zachytil konec nějaké nenápadné komunikace mezi těmi třemi. Black se na něj zlehka usmál, zatímco si Pettigrew a Potter vyměňovali významné pohledy. Black zase začal předčítat.
“Zatímco se tvůj otec i nadále domnívá, že jde pouze o mladickou vzpouru, mně je jasné, že se vydáváš stejně ničemnou cestou jako tvůj strýc Al-”
“Mám hlad,” oznámil Pettigrew. “Kdo má ještě hlad? Nemá ještě někdo hlad? Dá si ještě někdo něco k jídlu? Něco dobrého k jídlu?”
Remus si byl jistý, že se mu to nezdálo a že Potter vážně nakopl Pettigrewa do holeně, ale to už Black okatě souhlasil, že ano, on taky z ničeho nic dostal hlad. Tohle divadýlko už samo o sobě bilo do očí.
“Tak jo, tak já taky,” přidal se Potter.
Tři obličeje se s očekáváním obrátily k Remusovi. Tomu nikdy v životě nebylo jasnější, že nemá v Nebelvíru co pohledávat, a nikdy si tolik nepřipadal jako vlk – než pod náporem jejich skoro predátorských pohledů.
”Co, dáš si něco k snědku, Lupine?” zeptal se ho Black.
“No, ano, to by bylo od vás hezké. Díky,” přikývl Remus.
Black mu poslal zářivý úsměv a Potter se nahnul přes okraj postele, zalovil v kufru a elegantně přehodil svůj neviditelný plášť přes Pettigrewa, který si už natahoval boty.
Zatímco byl Pettigrew pryč, Remus se snažil opět soustředit na svůj úkol, ale věděl příliš dobře, že ho Potter a Black pořád ještě sledují. A navíc – a ne, to rozhodně nebyl výplod Remusovi paranoidní mysli – vyměňovali si mezi sebou vzkazy.
Musejí chystat nějakou boudu.
Remus si povzdychl. Už se cítil dost mizerně z toho, že nemohli být jeho kamarády. Opravdu si museli vybrat zrovna jeho, aby jim nahrazoval nenáviděné zmijozeláky, když zrovna nebyli po ruce? Proč ho prostě nemůžou nechat na pokoji? Byl tichý, držel se jim z cesty a nedonášel učitelům, i když někdy zaslechl, co plánují.
Proč ho prostě nemůžou nechat na pokoji?
Dusot nohou a vůně pečeného masa a horkých hranolků oznámily Pettigrewův návrat. Plášť sklouzl k zemi a odhalil malého chlapce s náručí plnou talířů s jídlem. Black si nadšeně zamnul ruce, přiskočil k Pettigrewovi, bez mrknutí popadl mísu s hranolky a odnesl si ji k sobě na postel. Podle všeho se nehodlal dělit.
“Tohle všechno máš z kuchyně?” zeptal se Remus.
Pettigrew, očividně pyšný sám na sebe, přikývl a nemotorně přitom posunul talíře s hovězími sendiviči do lepší pozice.
“Domácí skřítkové ti je prostě dají,” vysvětlil mu Potter. “Někdy tě tam zavedeme.”
Byla to bouda. Budeme předstírat, že vedeme Lupina do kuchyně, ale pak... ho někam zavřeme. Nebo něco podobného. Podle Remuse by to byl dost prostoduchý vtípek, ale na druhou stranu se nimi zdaleka nezabýval tolik jako Potter a Black. Ti by určitě přišli s něčím kreativnějším.
Pettigrew zaváhal a prohlížel si zamračeně čtyři talíře. Nakonec jeden Remusovi podal.
“Tenhle je pro tebe.”
Pak rozdělil zbytek a trojka se hltavě pustila do jídla a přátelské hádky ohledně vlastnictví hranolků, která skončila tím, že celou mísu rozsypali Blackovi do postele a na podlahu.
Navzdory tomu, jak ho hlodaly pochybnosti, si Remus málem připadal jako jeden z nich. Jako by k nim patřil.
Black se na něj koukl a znovu mu věnoval ten okouzlující, neupřímný úsměv, při kterém Remus instinktivně znervózněl.
„Dej se do toho, Lupine,“ pobídl ho, “dokud je to teplý.”
Jídlo vonělo hezky a vzhledem k tomu, že měl i hrst hranolků, které po něm Potter hodil v přátelském gestu, jak Remus doufal, zakousl se do sandwiche. A málem se začal dusit.
Maso připomínalo houbu a bylo taky tak mokré.
Remus se zarazil a pomalu skousl. Maso nebylo ani tak uvařené jako strašně vyděšené.
To znamenalo, že právě teď měl v puse kus mrtvé krávy a čekalo se od něj, že ho sní. Skoro se divil, že se mu ta hrozná věc neškube mezi zuby.
“To je... é... to je dost krvavé, že?” zamumlal.
„Chutná?“ zajímal se Potter.
Remus se s nimi chtěl kamarádit. Opravdu to moc moc moc chtěl. Ale ne za cenu otravy z jídla kvůli tomu, že snědl syrové maso. Určitě musel existovat jiný způsob, jak si získat přátele, než strávit zbytek moci zvracením do záchodu.
Ale Potter pozoroval, jak jí, a Black a Pettigrew to samé. Nechali své vlastní sandviče být jen proto, aby ho mohli sledovat při jídle. Znamenalo to, že ho mají rádi?
Nejspíš ne.
Ale... Co když ano?
“Hm, chutná,” souhlasil Remus slabým hlasem.
Zpět na obsah
Kapitola 4: Hamletovský přístup
Hamletovský přístup
Ve vzduchu se vznášel nějaký kanadský žert - a s naprostou jistotou si to mířil Remusovým směrem. Nasvědčoval tomu ten věčný šepot a všechny ty porady, které skončily v okamžiku, kdy vešel do ložnice, to, jak ho Black dlouho po očku pozoroval, ta náhlá starost, kterou Potter jevil o zdraví jeho matky, a to, jak se Pettigrew na něj pořád rozpačitě usmíval.
A hromady starých knih ukradených (nebo jak prosazoval Black zachráněných) z knihovny, které vždycky bleskově uklidili, než Remus stačil přečíst jejich tituly.
Remus se převalil v posteli a zachumlal se do vlněných přikrývek až po bradu. Ani ostatní nespali. Poznal to podle jejich lehounkého oddechování.
“V pohodě, Petře?” zeptal se zničeho nic Potter.
“Jo, všechno v pořádku?” přidal se Black.
Remus ztuhl. Teď to přijde?
“No... vlastně, nemůžu usnout,” ozval se Pettigrew váhavě ve tmě.
“To je strašný!” vyhrkl Black. “Musíš se vyspat. Zítra máme test z lektvarů.”
“Jak to víš?” zeptal se navzdory sám sobě Remus.
“Zahlídl jsem to zaškrtnuté v diáři profesora Maldoira, když jsem si bral zpátky svoje šumivé bzučivky.”
“No, jestli nemá Lupin nic proti, zapálíme svíčky a budeme ti vyprávět nějaký příběh,” navrhl Potter.
Nikdo nečekal na Remusovu odpověď. Ozvalo se šustění pokrývek, jak se Potter posadil a pustil se do zapalování svic. Jak v pokoji zaplápolalo světlo, Remus zahlédl tváře Blacka a Pottera. Ani jeden nevypadal ani trošku ospale.
Je v průšvihu. To je jasné.
“Příběh by mi pomohl,” kývl Pettigrew.
Potter si nasadil brýle. Black vstal z postele, vlezl k Potterovi a usadil se vedle něj.
“Jaký příběh by se hodil? Máš nějaký nápad, Jamesi?” zeptal se Black. Kousal se do rtu a tvářil se bezradně.
Potter si poklepal prsty po bradě a pak se usmál.
“Co takhle Červená Karkulka?”
“Jé, skvělá volba!” zajásal Black a Pettigrew zavrtaný hluboko v přikrývkách, na ně zpoza kolen kývl.
Remusovi se zdálo, že mu žaludek emigroval. Jeho přikrývka, do té doby hřejivá a pohodlná, ho najednou začala stahovat jako svěrací kazajka. Ztěžka polkl a přinutil se zůstat klidný.
“Bylo nebylo,” začal Potter, “kdysi žila malá holčička, která měla krásný červený čepeček. Ten nosila tak často, že jí začali říkat Červená Krakulka. A jednoho dne se Červená Karkulka rozhodla navštívit svoji nemocnou babičku, která žila za lesem.”
Světlo svíček se třepetalo na Potterově hezké tváři, zatímco vyprávěl, a Black a Pettigrew pozorně poslouchali. Kdyby volba příběhu nebyla tak podezřelá a divná, Remus by si téměř dokázal představit, že si prostě tři kluci po setmění vyprávějí historky. Ale přesto, že měl dost omezené zkušenosti s přespáváním u kamarádů a s tábořením, byl přesvědčený o tom, že v takových případech se spíš než pohádky vyprávějí strašidelné příběhy.
Sotva se odvážil se na ně podívat.
“Maminka dala Červené Karkulce košík s jídlem pro babičku a řekla jí, ať jde po pěšince. Červená Karkulka – “
“Zkrať to laskavě na na Červenku. Žádnej z nás z toho nebude zmatenej,” vpadl mu do toho Black.
“Dobře. Tak Červenka vyšla z vesnice a sotva vstoupila do lesa, objevil se před ní vlk... “
“Haúúú!” zavyl Black a nadšeně pohodil hlavou dozadu.
Remus přestal zaujatě zkoumat roztřepený rukáv svého pyžama a podíval se na ně. Srdce mu tlouklo v hrudi tak divoce, že skoro nemohl dýchat.
Všichni tři ho pozorovali. Žádný se netvářil tak oslnivě sebejistě jako ve třídě nebo ve společenské místnosti. Sice se tvářili nedočkavě, ale jinak vypadali tak trochu ztraceně.
“Vlk?” zeptal se Potter váhavě.
„Haúúú?“ dodal Black.
V okamžiku, kdy se Remus vyhrabal z postele a vrhl se ke dveřím, něčí ruce ho popadly a táhly ho zpátky. Black se přitiskl zády ke dveřím a vypadal současně znepokojeně a rozjařeně. Potter opatrně položil Remusovi ruku na rameno a otočil ho k sobě.
Jen Pettigrew zůstal v posteli s pusou dokořán.
“Raději to vyklop teď hned, Lupine,” pobídl ho Potter. “Jako další krok vyšetřování ti Sirius chtěl zítra ráno nalít výtažek z oměje do dýňového džusu.”
“Ne dost na to, aby tě to zabilo,” bránil se Black, když uviděl Remusův vyděšený obličej. “Jen dost na to, aby to na tebe zabralo. Zkoumal jsem to. Kapka toho výtažku člověku nic neudělá, ale stejná dávka vyvolá nevolnost a zvracení u ... vlkodlaka.”
Bylo to venku. Konečně to někdo vyslovil.
Ale z úst dvanáctiletého chlapce to neznělo zdaleka tak děsivě, jako když nad tím vzdychala madam Pomfreyová nebo když se tím trápili jeho rodiče. Nebo když to vyslovil ten první léčitel v době, kdy byl Remus ještě moc malý.
“Oměj může být smrtelná i v minimálních dávkách,” zašeptal Remus. Pokud s ním o tom raději chtějí mluvit než se dát s křikem na útěk, tak to zvládne.
“Já jsem to zkoumal,” stál si Black na svém, jako by to ospravedlňovalo něčí experimetální otrávení.
Remuse tím nepřesvědčil ani trochu.
“Nevěděli jsme co dalšího zkusit, když tohle nevyjde,” vysvětloval Potter. “Nijak jsme to nemohli dokázat. Za úplňku jsi byl pryč nebo nemocný, ale stříbro tě nepopálilo a nemáš chlupaté ruce. A tvoje reflexy jsou pod psa.”
“Ale to syrové maso jsi snědl,” vpadl mu do řeči Pettigrew. Zamračil se a zavrtěl hlavou. “Skřítkové si mysleli, že jsem se zcvoknul, když jsem po nich chtěl sendvič se syrovým masem.”
“To je přejde,” mávl rukou Black. Přiblížil se k Remusovi a přes jeho rameno si s Potterem vyměnil významný pohled. “Takže, Lupine, nechceš nám o tom říct?”
Zpět na obsah
Kapitola 5: Osamělý Vlk
Osamělý Vlk
Osamělý Vlk číhá ve stínech a plíží se mezi keři. Tiše jako kouř. Vlkovy oči jsou bystré a Vlkův čich ostrý.
Vlk cítí Holčičku. Sladká a šťavnatá. Lahodná.
Vlk vidí Holčičku. Holčička je sama na pěšině. Vlk se blíží k Holčičce. Holčička nic netuší. Holčička jde dál. Vlk je skoro u ní.
A hloupý Pes začne štěkat. Hlasitý štěkot vyděsí Holčičku. Dá se na útěk. Vlk chce běžet za ní, ale hloupý Jelen mu skočí do cesty, paroží zapletené ve větvích, a hloupá Krysa je pod Vlkovýma nohama.
Hloupý Pes pořád štěká.
Sklapni, Pse, řekne Vlk.
Hloupý Pes utíká pryč a Vlk musí běžet za hloupým Psem. Hloupý Pes pořád utíká a Vlk musí honit.
Drž krok, Kryso, říká Vlk. Pozor na stromy, Jelene.
Holčička je tam vzadu, ale hloupý Pes je někde vpředu a hloupý Jelen a hloupá Krysa jsou blízko. A Osamělý Vlk běží s nimi.
Zpět na obsah