Index

Kapitola 1: Minulost v přítomnosti
Kapitola 2: Budapešť

Kapitola 1: Minulost v přítomnosti

Před mnoha a mnoha lety,  za časů velkého Merlina  a jeho mocné rodiny, žila pověst o dítěti, které svou mocí předčilo všechny mágy tehdejší doby, příběh o prvorozeném.

 Merlin nesnesl pomyšlení, že existuje někdo silnější než on a rozeslal své posly do všech koutů své země, každý den Merlin prohledával posvátná místa, až došel k týlu té nejstarší posvátné hory, na jejím vrcholu hnízdil nejstarší z rodu fénixů, když Merlin pohlédl na vrchol hory a spatřil starodávného fénixe uvědomil si vlastní pošetilost a styděl se za svoji ješitnost. Takto byl zapsán zrod legendy v knize osudu.

 Merlin stanul před prvním z fénixů, fénix byl užasný, jeho pera oslňovala osplepující září, jeho tmavé oči, budily v člověku úctu, dávno ztracenou, kdy za dávných časů vládli na zemi fénixové. Merlina posedla jeho pošetilost, chtěl to úžasné zvíře mít. Bojoval s fénixem tři dny a tři noci až do úplňku posledního měsíce, kdy byl Merlin poražen. Vyčerpaný a připravený přijmout smrt, klečel Merlin před tvorem jemuž se nemohl rovnat.

 Fénix  si Merlina prohlížel jeho tmavýma očima, Merlin měl pocit, že tím pohledem mu proniká i do duše, pak však Merlin uslyšel tajemný hlas, plný naděje a síly, rychle se rozhlédl kolem, ale nikoho neviděl, na týlu hory byl jen on….. a fénix.

 Fénix k němu znovu promluvil:  „Vím co hledáš Merline.“ „Proč mi to říkáš, když mě chceš stejně zabít?“ Pravil stařec. „Ty si myslíš, že každý tvor je stejný jako člověk?“ Pokračoval dále fenix a stále si prohlížel svého protivníka. „ Ne, člověk jim všem vládne, proto je člověk lepší!“ Odpověděl Merlin zpupně. „Jaká to ironie, že právě zvíře porazilo, tak dokonalého člověka, že Merline?… Takže chceš abych tě zabil, nuže dobrá, je to tvé přání.“ Fenix se již rozhodl, byl připraven zasadit Merlinovi poslední ránu a připravit ho tak o to poslední, co měl rád. Merlin se zhroutil na kolena a na jeho tváři poprvé skanula kapka jeho slz. Pohledem žádal fénixe o smilování: „Néé, nedělej to, prosím!“  . Fénix se sklonil k prosícímu a pravil: „Proč bych tě neměl zabít Merline? Když tě nezabiji, zabiješ někoho jiného, nejsi tak čistý, aby sis zasloužil žít!“ Merlin plný strachu se rozhodl k poslednímu zoufalému gestu, sebral všechnu svoji zbývající sílu, klekl si na kolena, přičemž svou hůl namířil k nebi. S největší námahou z jeho rtů vyšla poslední prosba: „Prosím, já, já udělám cokoliv!“

 Fénix na kratičký okamžik pohlédl Merlinovi znovu do očí a pravil: „Cokoliv? Dobrá tedy. Hleď! “ Zvedl své zlaté křídlo, pod kterým se skrývalo malé dítě, mělo zlaté vlásky a jasně modré oči. „Zde jest prastará síla magie, kterou všemožně hledáš Merline, zde jest to dítě, které chceš, tak moc zabít a které od teď budeš chránit.“… „Budeš mu otcem Merline, kterého nemá a tvá žena matkou, jež nikdy nepozná. Přísahej!!!“

 Merlin zvedl dítě z pod fénixova křídla a pronesl přísahu: „Ve jménu Ereba boha posledních přísahám.“ Po těchto slovech se kolem Merlina a dítěte vynořili dva zlatí fénixové, oba kroužily nad nimi a zpívaly jejich nadpozemskou píseň, Merlin byl unešen, ještě nikdy tuto kouzelnou přísahu nepronesl. Hleděl na nebe na dvě mihotavé zlaté skvrny, které se pomalu přestali točit. Fénixové se zastavily a rozletěli se k Merlinovi a dítěti, první z fénixů se zastavil před kmetem, fénix dvakrát mávnul svými zlatými křídly a zabořil se Merlinovi do prsou. Merlin pozoroval jak se fénixovo tělo pomalu noří do jeho hrudi, obrovský žár spaloval jeho tělo a ukrutná bolest, kterou cítil v celém těle oslepovala a ubíjela starce. V bolestné křeči pohlédl na malého chlapce, na jeho tváři však nebylo vidět známka jakékoli bolesti. Chlapec cítil na rozdíl od starce pouze příjemný pocit, jaký lze přirovnat pouze k lásce.     

Legenda tak dostala své jméno a stal se z ní Gabriel Van Helsing, jediný z rodu fénixe.

Slunce nad Prasinkami již zapadalo a Harry Potter seděl ve své pracovně, skláněl se nad listem pergamenu a dopisoval poslední řádky dlouhého sdělení pro Denního věstce. V tom někdo zaklepal na jeho dveře, do pracovny vstoupil vysoký muž v černém klobouku a černém koženém plášti „Dobrý večer pane profesore.“ Harry pohlédl na mladíka a usmál se na něho „Dobrý večer Gabrieli, jsem velice rád, že tě zase vidím, starý příteli.“ Gabriel si odložil klobouk s pláštěm na křeslo a posadil se „Víš moc dobře Harry, že vypadám mladší než ty, člověk je starý pouze tak, jak se cítí .“

             Profesor odstoupil od stolu a přešel k oknu své pracovny, zahleděl se do dálky a poté promluvil: „Dnes je to už dvacet let Gabrieli, od doby, co jsem zabil Voldemorta.“  Mladík se rozesmál: „Ale Harry, přeci si mě nepozval, aby si se přede mnou chlubil.“

 Harry se zamyslel, mávnutím ruky vykouzlil stříbrný podnos s dvěmi číšemi plných temně rudé tekutiny a jednu z nich podal Gabrielovi do ruky. „Ne to opravdu ne, Gabrieli, spíš jsem tě chtěl o něco požádat.“ Mladík přijal skleničku a podíval se na profesora. „Nuže dobrá ven s tím ať je to cokoliv.“ Řekl Gabriel a usrkl ze skleničky. „Hmm, jak já to slovo nesnáším, vždy mě dostalo do pořádnýho maléru.“ Harry se pousmál: „Ani se ti nedivím Gabrieli, ale tohle by se ti možná mohlo líbit.“ Gabriel se posadil hlouběji do křesla a hrál si se sklenkou, poté dodal: „O co jde?“  Harry se znovu posadil za svůj stul, cítil se velice nervózní: „Víš před patnácti lety na výslunní své slávy, jsem se chtěl přesvědčit o tom, že ještě dokážu být normální mudla, chtěl jsem utéct od kouzelnického světa.“…Gabriel vyprskl smíchy: „To by byla škoda!“… Harry byl překvapen: „Ale no tak Gabrieli nepřerušuj mě, takže jsem se rozhodl, že budu na čas žít, jako normální člověk.“

 Harry si na stole založil ruce a propletl si prsty, zavřel oči a pokračoval ve svém vyprávění: „Odstěhoval jsem se do Budapešti, abych si byl jistý, že mě tam nikdo nenajde“… Ehh, Gabriel si odkašlal: „Smůla, našel jsem tě, taky jsem za tebe dostal pěkně zaplaceno, všichni kouzelníci byli nervózní. Jak by žili bez svého hrdiny?“… „Tak můžu to už konečně doříct???“ „Ale jistě beze všeho.“ Dodal Gabriel… „Mohl jsem být konečně sám sebou. Díky mému zlatu od Gringotů, jsem měl řekněme velmi přepychový život, užíval jsme si všech večírků místních snobů, ale tento život byl nudný v porovnání s tím, co mě čekalo.“

Harry se opřel o křeslo, zaklonil hlavu do zadu, podíval se na strop a zasnil se: „ Tehdy jsem si koupil jeden tamní klub a udělal jsem z něho nejlepší podnik ve městě, chodili se tam bavit obyčejní lidé a to mi vyhovovalo, chtěl jsem být mezi obyčejnými lidmi, kteří nevědí, kdo jsem a ani kolik peněz mám na účtu.“

 „Pak jednoho dne do mého klubu přišla jedna dívka, od okamžiku, kdy jsem ji uviděl jsem ji chtěl, pozval jsem ji na skleničku, však to znáš sám Gabrieli, tak se mi nesměj!“ Gabriel se na Harryho podíval překvapeným výrazem: „Však já se ti nesměju, jen pokračuj.“

 Zajímalo by mě, jestli dokáže být někdy vážný, no tak mu to už koukej vyklopit Harry: „Po pár týdnech se nastěhovala ke mně, sakra Gabrieli, já s ní mám dítě a celou tu dobu jsem to nevěděl.“

Gabriel zíral na Harryho s otevřenou pusou: „Ale no tak to je fakt překvapení. Proč si to s ní skončil? Ví o tom Ginny??“

Harry se probudil ze svého snění: „Proč?!! Proč?!! Proč?!! Protože si mě našel Gabrieli a já neměl sílu jí říct o mně pravdu.Ginny o tom nemá ani zdání.“ Gabriel jen zakroutil hlavou: „Ale Harry, jak si se to potom Dozvěděl?“. Harry se znovu napil ze své číše a podíval se na fotografii, kterou měl na stole: „Ona mi to řekla, našla si mě, bylo jí divné, že jsem tak narychlo zmizel a všechno ji nechal, myslela si, že jsem nějaký zločinec, ale potom otevřela, moji pracovnu. Měla matnou představu o tom, kdo jsem, ale už vůbec si nedokázala představit, kde mě má hledat.“

 Harry otevřel jeden šuplík stolu a vyndal z něj obyčejný dopis: „Minulý měsíc jsem přednášel alchymii na jedné z tamních univerzit, počkala si na mě před východem z budovy, když jsem ji uviděl okamžitě jsem poznal ty její oči, seděl jsem s ní v místní kavárně a povídal jsem si s ní, nakonec mi řekla, že se mnou čekala dítě, rok na to, co jsem odešel se jí narodila dcera.“ Gabriel, přestal být konečně překvapený a začal se opět smát: „ Dcera? To zní zajímavě, konečně, nějaká zábava.“ Harry se musel nad touto poznámkou pousmát: „Gabrieli, zapomněl si na malý detail, je to moje dcera!“ Gabriel dopil svoji whisky: „Jen klid papínku, však se jí nic nestane.“

Harry také dopil: „V to doufám, takže k věci, chtěl bych tě požádat, aby si ji hlídal, než přijede do Bradavic. Chtěl bych, aby si za celou dobu ničeho nevšimla, jak to uděláš je jen na tobě.“ Teď si připadáš jako James Bond, viď Gabrieli: „O.K. Tak kdy mám nastoupit, jako chůva malé Pottrové?“ Harry podal Gabrielovi dopis, který před malou chviličkou vytáhl ze zásuvky: „Hned Gabrieli, myslím, že se ti Budapešť bude líbit, máš tam dost zubatých přátel.“ Gabriel se rozesmál: „Že bych malou Pottrovou pozval na jeden z jejich plesů, co myslíš Harry určitě by se jim líbila.“ Na Harryho tváři se objevil nepříjemný pohled vypočítavosti: „Jen když s ní budeš ty Gabrieli, nebude na škodu, když tě budu mít v rodině.“ Gabrielovi ztuhly všechny rysy: „Tak prrr Harry, teď sis zajistil můj maximální odstup od ní, ještě to by mi scházelo! Dobře tedy, zítra vyrazím.“

Zpět na obsah

Kapitola 2: Budapešť

Ráno, brzy po úsvitu Gabriel vstal, vyšel z domu a zahleděl se na paprsky slunce, které procházeli temným lesem. Paprsky dopadaly až k jeho nohám, rozzářily miliony kapiček rosy, spadané v trávě. Nadechl se chladného, ranního vzduchu, otočil se a vydal se zpět k domu, zastavil se však před dřevěnými vraty se železným kováním.

 Zahleděl se na vrata a v mysli se mu vynořila představa, jak je otevřel. V tu samou chvíli se dala vrata do pohybu, rozevřela se a Gabriel vstoupil do místnosti. Uprostřed místnosti stálo zaparkované Porsche, mělo černou barvu a černá tmavá skla, disky kol byla mistrovské práce, uprostřed každého disku byl vyrytý malý, zlatý fénix. Gabriel nasedl do auta a spustil motor a vyrazil naproti vycházejícímu slunci.

 Velmi brzy ráno třetího dne byl již na místě. Gabriel zastavil na jednom břehu Dunaje, vystoupil z auta  a protáhl se, zahleděl se na měděné střechy domů.

 Z vnitřní kapsy svého kabátu vytáhnul krabičku cigaret a zapálil si jednu z nich, v duchu přemýšlel nad tímto městem a jeho historií, nebylo to poprvé, kdy stanul na tomto místě.

            Po chvilce nostalgie se otočil a znovu nasedl do auta, jel starými, úzkými uličkami, lidé z okolních domů se otáčeli a pozorovali, jak projíždí. Pro Gabriela to nabylo vůbec překvapením, dobře si uvědomoval, že jeho automobil moc dobře poznávají, tedy spíše znak, který nese. Gabriel náhle odbočil a sjel na hlavní silnici, po několika set metrech, přijel k vysokému hotelu.

 Byla to ta nejvyšší budova v celé Budapešti a zároveň nejzajímavější.

 Byla postavena na sklonku minulého století a celou ji zdobily podivné rytiny a děsivé chrliče. Zachytila každý paprsek slunce a poté ho desetkrát silnější odrazila zpět. V noci vydávala podivné modré světlo, které dopadalo na ulici. Gabriel zastavil vůz před vchodem do recepce  a klíčky od vozu dal poslíčkovi.

            Od silnice až k recepci se po zemi plazil rudý koberec, který vedl skrz měděný vchod. Gabriel vystoupil několik schodů a prošel měděným vchodem. Poslíček u vchodu ho okamžitě poznal a pozdravil: „ Dobré ráno pane, jaká byla cesta?“ Gabriel se zastavil a pohlédl na černého muže v rudém kabátu: „ Dobré ráno Horácy. Cesta byla příjemná, děkuji.“  Potom se Gabriel znovu otočil a přešel k recepci. Recepční ho již vítal slovy: „ Dobrý den pane Van Helsingu, váš pokoj je již připravený.“ Gabriel byl velmi potěšen: „ Rád vás opět vidím Tomáši, mohl bych poprosit o malou snídani do mého pokoje?“  Recepční zvedl sluchátko: „ Ale jistě pane, je to přeci váš hotel.“ Zatímco recepční telefonoval, Gabriel se otočil a pohlédl na obrovské, zářící atrium hotelu. „ Máš pravdu Tomáši, je to přeci můj hotel“ V tom ho však vyrušilo drobné odkašlání: „Pane, váš pokoj je připraven, zde je vaše karta, kdyby jste něco potřeboval, stačí mi zavolat.“ Gabriel si vzal od muže klíče. „ Děkuji Tomáši, si velice laskav.“ Poté Gabriel přešel k výtahům a vystoupal do nejvyššího patra.

             V tomto patře byly jenom jedny dveře. Dveře byly nádherné, ručně vyřezávané a zdobené zlatem, uprostřed všeho byl znázorněn obrovský fénix, znak Gabrielova rodu. Gabriel prošel dveřmi aniž by je otevřel a vstoupil do obrovského pokoje plného vzácných starožitností a obrazů, na obrovském dubovém stole měl již připravenou snídani.

 Když dojedl bylo sedm hodin ráno, byl velice unavený, ale zároveň před ním bylo ještě moc práce, oblékl si šaty, které umocňovaly jeho mladistvý vzhled a vydal se hledat Elizabeth, dceru Harryho.

            „Tohle musí být ta škola kam Elizabeth.“ Řekl si Gabriel a zkontroloval adresu na dopisu, který mu dal Harry. „ Je to ono, no tak to bychom měli, jdeme na věc.“ Gabriel si prohlédl malé děti, které si spolu hrály před školou a čekaly až školník otevře dveře o kousek dál se bavila skupinka lidí zhruba ve věku Elizabeth . Gabriel na nic nečekal, přešel ke dveřím a zazvonil na zvonek. Ohledl se kolem sebe, protože všichni ztuhly a upíraly svoje oči na něho, Gabriel se necítil dvakrát dobře, rychle ze sebe vyklopil to, co ho zrovna napadlo: „ Co je? Něco se někomu nelíbí?“ „ Hrát si na drsňáka to tě baví, viď Gabrieli? Jenže tady si jen obyčejná nula! Nezapomínej, že se musíš chovat jako puberťák.“ Dveře se otevřely a Gabriel se rychle otočil zpět, mezi dveřmi stál zvrásnělý starý muž, byl z něj cítit alkohol a cigaretový kouř, jeho oči byly zamlžené a trochu šilhal, pak najednou promluvil: „ Co chceš ty drzej spratku?“ Gabriel neváhal: „Chci mluvit s ředitelem, starouši.“ Školník zrudl vzteky, za celou dobu, co tu pracoval si ho nikdo netroufl urazit. „Tak teď mě pěkně poslouchej chytráku. K žádnýmu řediteli nepůjdeš, hezky si sedneš na prdel a budeš čekat, jako ostatní! Ještě jednou mě něčím naštveš, tak ..“ Gabriel mu rychle skočil do řeči: „ Tak co starouši? Vždyť vypadáš na to, že se každou chvíli rozsypeš. Radši mi uhni z cesty a uklidni se, než mi tady zkapeš. Ale snad jedna věc, by ti pomohla se rozhodnout.“ Gabriel ukázal na svůj prsten se znakem fénixe. Když školník uviděl pečeť na jeho prstenu, objevil se v jeho výrazu strach. Školník tento symbol viděl již před mnoha lety, jako každý rok se ve městě pořádal ples, jenže tenkrát přilákal i hrůzu jakou on sám nikdy nepoznal, tu noc řádil ve městě upír.

Mezi tím si Gabriel našel cestu a proklouznul dveřmi kolem školníka.

 Kancelář ředitele byla hned v přízemí jen pár metru od vstupu do školy. Gabriel zaklepal na dveře a po chvíli se dveře otevřely. Stál nich mladý na pohled příjemný muž, promluvil velmi hlubokým hlasem: „ Dobrý den, co si přejete mladíku?“ Gabriel se pousmál a v duchu si pomyslel: „Kdyby si tak věděl kolik mi je, tak mi neřekneš mladíku a taky by ses na mě, tak blbě nesmál.“ Měl však na práci jiné věci. „Dobrý den, jmenuji se Gabriel Hesing, se svými rodiči jsem se přistěhoval do Budapešti minulý týden, chtěl bych pokračovat ve studiu na této škole.“ Ředitel přešel ke svému stolu a pokynul Gabrielovi, aby ho následoval. Ředitel začal svou řeč: „Tak tedy v tom případě dovol, abych se ti představil, jmenuji se Attila Horthy, jsem ředitelem zdejší školy. Nejdřív musíš vyplnit tento formulář a potom se půjdeme podívat do tvé nové třídy.“ Muž podal Gabrielovi list papíru. Gabriel protočil oči: „ To snad není možný jméno mé matky, no nic něco si vymyslím…. Ježiši ten chlap je nesnesitelnej, pořád se na mě dívá, kdyby se mnou nejednal, jako s dítětem, tak snad, ale tohle je na mašli.“ Gabriel dopsal poslední řádku: „ Tak tady to je, můžeme jít?“ Muž si vzal od Gabriela formulář zpět a rukou mu ukázal směrem ke dveřím.

    Celou dobu po tom, co odešli ode dveří mlčeli. Gabrielovi tento stav vyhovoval, ale muži vedle něj určitě ne. Ředitel najednou prolomil ticho, akorát stoupali po schodišti do jiného patra, když se muž otočil k chlapci a povídá: „Víš ve třídě, do které budeš chodit studuje i moje dcera.“ Gabriel se podíval na muže vedle něho se zájmem. Pomyslel si: „No vida, ředitelova dcera, aspoň budu mít větší prostor.“ Poté řekl: „Doufám, že je tak laskavá, jako vy, pane řediteli?“ Ředitel jen svraštil obočí, povzdychl si. „ Bohužel ona je mé trápení, nikdy nebude taková, jakou bych ji chtěl mít.“ To nahrálo Gabrielovi do karet: „Zas tak zlé to přeci nemůže být, určitě jste na ni velmi pyšný.“ Muž se napřímil a razantně odpověděl: „Pyšný? To ano, to rozhodně jsem! Je nejlepší z ročníku a mezi studenty je velmi oblíbená.“ Ředitel se zastavil, div že do něj Gabriel nevrazil. „Tak jsme tady.“ Povídá muž. „Děkuji myslím, že dál to již zvládnu sám.“ Odpověděl chlapec a ředitel odešel.

            Gabriel pomalu sáhnul na kliku a otevřel dveře vstoupil do třídy. V místnosti byly tři řady lavic, ale zatím v nich nikdo nebyl. Přešel přes celou třídu a opřel se o okno, měl hroznou chuť zapálit si cigaretu, ale byl ve škole.

Otočil se a zahleděl se do dálky, stál tam věčnost, když tu se najednou otevřely dveře. Do třídy jako první vešla překrásná dívka, měla dlouhé světlé vlasy a zelené oči, na pleti měla pár pih, ale ty jí jen přidávaly na její kráse. Od jejich vlasů se odrážely paprsky slunce a konečky jí spadaly na ramena, měla na sobě bílé tričko a přiléhavé džíny. Vypadalo to, že si Gabriela nevšimla, ale potom se najednou zarazila. Zahledla postavu u okna, ale neviděla jí do tváře, sundala si proto sluneční brýle, které měla ve vlasech, prohlédla si Gabriela od hlavy až k patě, nebylo divu. Gabriel byl  opravdu velmi přitažlivý, byl vysoký, měl dlouhé, husté, hnědé vlasy a jasně modré oči. Nosil bradku a malý knír, na sobě měl tmavé džíny a koženou bundu. Dívka popošla pár kroků do předu a pozdravila: „Ahoj, já jsem Elizabeth Horthyová, kdo si?“

 Gabriel se stačil vzpamatovat v mysli mu vyplulo na povrch pár myšlenek. „Elizabeth? To je přeci jméno, které je v tom dopise. Je to nevlastní dcera ředitele…a … co to povídal Harry, že by mě měl rád v rodině?“ Gabriel se podíval dívce do očí. „ Jmenuji se Gabriel Hesing, ode dneška s vámi budu chodit do třídy.“

Dívka si Gabriela znovu prohlédla „ Otec mi nic neříkal o novém spolužákovi“ Gabriel unaveně odpověděl: „To proto, že jsem se přistěhoval včera, můžeš mi prosím ukázat nějaké volné místo, kam si můžu sednout.“

Elizabeth se usmála. „Ale jistě, vedle mě je volné místo.“

Gabriel se také usmál. „ To je fajn, tvůj otec mi říkal, že si rebel.“

Elizabeth se rozesmála „ Ne takový, jako ty, už jsem slyšela o tobě a našem školníkovi. Co si mu udělal? Byl hrozně vystrašený.“

 „To je staré rodinné tajemství.“ řekl Gabriel.

„Cože? Snad si tomu chudákovi neukázal fotku tvé babičky?“ řekla Elizabeth vážně.

„Skoro“ utrousil Gabriel.

Elizabeth se již dál nevyptávala. Zrovna přišli do třídy její kamarádky a tak se šla věnovat jim. Gabriel se opřel, zavřel oči a představil si prázdnou třídu, v tu chvíli se objevil uprostřed prázdné třídy, teď si stačilo představit už jen lidi kolem, z malých barevných šmouh se stávaly větší a z nich pak vystupovaly postavy.

„A proč ne, vždyť to patří k mojí práci.“             

„Už radši mlč, nebo si vezmu prášky.“

„No páni.“ Pomyslel si Gabriel „ Takhle už jsem dlouho nikoho nešpehoval, asi to začnu znova praktikovat. Jeden Gabriel si sedí v lavici a čučí do stropu a druhej si tu chodí neviditelnej.“ Gabriel přešel k hloučku dívek, všechny se chichotaly a rudly až na patách.Gabriel začal poslouchat jejich rozhovor. „Ne, že by nebyl zajímavý, ale chlapi jsou chlapi.“ Řekl Gabriel, ale nikdo ho neslyšel.

-„Holky, slyšeli jste o tom novým klukovi, jak ráno vyplašil toho starýho dědka?“řekla dívka, která seděla zády ke Gabrielovi, měla tmavě hnědé vlasy.

-„Jo, já jsem o něm už slyšela a dokonce jsem s ním taky mluvila Pet.“řekla Elizabeth a mrkla na Gabriela .

-„Nepovídej a co tu chtěl?“ řekla Pet

-„Můžeš se ho zeptat, sedí přímo za tebou.“ Usmála se Elizabeth

Pet se rychle otočila –„Páni. Ten má, ale sladkej kukuč.

-„To teda má!“ zasnila se Elizabeth

„No vidíš a máš to v kapse kámo. Jo!!!“ pomyslel si Gabriel, jenže.

-„Škoda, že už mám Juru, je opravdu strašně sladkej, ale nemá šanci.“

„Ajajaj! Nó, tak to je konec, si v pořádné řiti“ Gabriel se chytil za hlavu „ Aspoň, že už to vím a nebudu tu ze sebe dělat ještě  většího blbce.“ Gabriel vrátil svou mysl zpátky do těla a dělal, že se právě probudil. Pořádně se protáhl a dal si záležet, aby vynikly jeho svaly. Podíval se na Elizabeth a v tu samou chvíli se podívala ona na něj. Gabriel vůbec nevěděl, jak má z této trapné situace vyklouznout. Naštěstí Elizabeth to vyřešila za něj, usmála se a zamávala mu, Gabriela nenapadlo nic chytřejšího, než udělat to samé. „To se může stát snad jenom mně!“ zaklel Gabriel.

-„Crrrrrr!“ Byl vysvobozen, začala hodina.

Elizabeth ještě jednou pohlédla na Gabriela a pomalu se odpojila od svých kamarádek a zamířila k němu. Gabriel byl celkem nervózní po tolika letech znovu ve školní lavici.

-„Tak jak se cítíš?“ zeptala se Elizabeth

„Myslím, že tak nějak cize.“ Vypáčil ze sebe gabriel a snažil se při tom vyloudit něco, jako úsměv. Štěstěna stála při Gabrielovi do třídy právě vrazil učitel. „Ale ne, to je Horthy, ještě ten mi tu tak scházel.“ Postěžoval si pro sebe Gabriel.

–„Jejda, zapomněla jsme ti říct, že můj táta učí matiku.“řekla Elizabeth rozverně.

 „Nepovídej vůbec jsem ho nepoznal, pod tou tunou těles.“ Dodal Gabriel.

„Dobrý den třído.“ Pozdravil profesor své žáky.

„Dobrý den pane profesore.“ Vyhrkla třída sborově.

„Jistě jste si všimli, že je mezi vámi nový žák, prosím přivítejte Gabriela Hesinga mezi námi.“ Třída se jen otočila a pár lidi zadrmolilo něco ve smyslu pozdravu.

Profesor Horthy pokračoval dál ve své řeči. „Gabriel se přistěhoval se svými rodiči teprve včera, proto si myslím, že zde nebude nikoho znát, proto bych poprosil někoho z vás, aby jste mu pomohli s látkou.“ Ve třídě zvedlo ruku jen několik dívek a především kamarádky Elizabeth, ona samotná zůstala klidná a něco si četla ve své učebnici.

Profesor se nerozmýšlel a vybral dobrovolníka. „Výborně, Petro budeš tak hodná a pomůžeš Gabrielovi dostat se do rytmu?“

-„Ale jistě pane profesore, velmi ráda.“ řekla Pet

-„Ještě aby ne ty zrádkyně!“ procedila Elizabeth mezi zuby

Gabriel na tuhle poznámku ihned zareagoval „Říkala si něco?“

V mysli začal uvažovat. „Hele ona snad závidí, ale co její chyba. Mohla se přihlásit.“

-„Ne neříkala, to se ti asi jen něco zdálo.“ Vyklopila ze sebe rychle a znovu začala hledat něco ve své knize.

„ Jasně něco se mi zdálo. To zrovna, slyšel jsem tě jasně zlatíčko.“ Uvažoval dál Gabriel.

Jak hodina dál pokračovala Gabriel byl stále víc otrávený, s ubíhající dobou se jeho oči stále více ubírali směrem ven. Gabriel začal přemýšlet nahlas. „ Ještě jedna hodiny a balím to tu!“

-„Říkal si něco?“ zeptala se ho Elizabeth

„Kdo? Já? Ne. To se ti něco muselo zdát.“ Vyvlíkal se z toho Gabriel a snažil se jí při tom oplácet stejnou mincí. Podíval se na ni a zeptal se: „Jak to tu můžeš vydržet?“

-„Nevím, sama se divím.“ Odpověděla Elizabeth.

-„No konečně. Konec hodiny! Tři, dva, jedna, crrrr.“ Zadrmolil Gabriel vesele.

-„Gabrieli, můžu se tě na něco zeptat?“ zdráhala se Elizabeth .

-„Ale jistě. Jen omluvíš mě na chvíli, myslím že bych měl poznat svou chůvu. Promluvíme si pak. Ano?“ řekl Gabriel

-„ Jo. Jasně v pohodě.“ Vyhrkla Elizabeth

Gabriel vstal a odešel.

Elizabeth se ještě podívala na Gabrielovi záda a pak si všimla pohledu Pet, bylo v něm cosi vítězného, aby ne Elizabeth právě přišla o svoji korunku.

Jak Gabriel procházel třídou, cítil Elizabethin pohled v zádech. Přišel až k dívce, která mu měla pomoci. Když si ji prohlédl i ze předu byl velice příjemně překvapen, Pet  byla velmi přitažlivá, měla uhrančivé tmavé oči, dlouhé vlnité hnědé vlasy a krásnou tvářičku. Gabriel počkal než se na něj dívka podívá a poté se představil.

-„Ahoj, já jsem Gabriel.“ 

Pet ztuhla, hodila rychlý pohled na svoji kamarádku a potom jí už ni nebránilo.

-„Ahojky já jsem Pet, jakpak se máš?“

Gabriel věděl přesně, co má dělat.

-„Celkem v pohodě. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli budeš mít dnes odpoledne čas?“

-„Co-cože? Jo. Jasně, co třeba ve tři, hned po škole.“usmála se a hodila na Gabriela chtivý pohled

-„No víš, mám obrovskou chuť to tu teď zatáhnout, takže tě vyzvednu, nejlíp asi před školou. V Budapešti se ještě moc neorientuju.“ Řekl Gabriel

Pet pohodila hlavou a přeložila si nohu přes nohu.

-„To je skvělý, budu se těšit.“

-„Já taky, tak se zatím měj hezky.“ Řekl rychle Gabriel

-„Ahoj“ odpověděla Pet trochu zklamaně.

Gabriel se otočil a vyšel ven na chodbu ze třídy. V tom si však vzpomněl na Elizabeth. Otočil se na patě a vrátil se zpět do své lavice. Pet se na něj jen letmo podívala a zkontrolovala, co se děje. Zatím co Elizabeth si ho vůbec nevšimla.

-„Tak jsem tady. Povídej.“ Řekl Gabriel

-„Myslela jsem, že si už odešel.“ Vyjela na něj Elizabeth

-„Vidíš přeci, že jsem tady.“ Odpověděl Gabriel s úsměvem

-„No chtěla jsem ti jenom říct, aby sis dával na Pet pozor.“ sdělila mu nepřítomně Elizabeth

-„Snad mě neukousne.“ Zasmál se Gabriel

-„Hmm, to asi ne. Máš pravdu. Tak ahoj.“ Řekla Elizabeth poraženě

-„Ahoj. Zítra ráno mi drž místo.“ Dodal ještě Gabriel vesele a odešel ze třídy.

Zpět na obsah