Index
Kapitola 1: Kapitola první - Jak prsten způsobil problémy
Kapitola 2: Kapitola druhá - Jak Ginny málem o prst přišla
Kapitola 3: Kapitola třetí - Jak se Draco přejedl polévky
Kapitola 4: Kapitola čtvrtá - Jak Draco měl, anebo neměl opravdovou práci
Kapitola 5: Kapitola pátá - Jak se stal koláč příčinou příliš mnoha povyku
Kapitola 6: Kapitola šestá - Jak se ukázalo, že důvtip není zrovna silnou stránkou
Kapitola 7: Kapitola sedmá - Jak Ginny obdržela pozvání a Draco se zapotil
Kapitola 8: Kapitola osmá - Jak se věci postupně zhoršovaly
Kapitola 9: Kapitola devátá - Jak je tomu už od nepaměti, matky mají vždycky pravdu
Kapitola 1: Kapitola první - Jak prsten způsobil problémy
„Mami, jak to myslíš, že ji ten prsten nemá rád?” zeptal se Draco Malfoy nebezpečně klidným hlasem.
Bloumal sem a tam před psacím stolem své matky, v jedné z mnoha pracoven v Malfoy Manor. Narcissa Malfoyová seděla uvolněně za stolem a psala dopis, absolutně lhostejná k tomu, co její syn považoval za strašlivý problém.
Aniž by vzhlédla od dopisu, Narcissa mávla rukou na syna, jako by chtěla odstranit jeho obavy.
„Říkala jsem ti, drahoušku, ten prsten to prostě neschvaluje. Nemyslí si, že je ona pro tebe vhodný protějšek.“
„Ten pitomý prsten si myslí, že mi bude vybírat snoubenku?” vyptával se Draco s výrazem rozhořčení na jeho bledé tváři.
„Nezmínila ses, že má ten prsten svou vlastní duši, když jsi mi ho dávala!”
Narcissa odložila brk a pohlédla na svého syna. Ve věku 26let počet dívek, se kterými se scházel, vzrůstal rychleji než počet šatů, které vlastnila, a to už o něčem vypovídalo. Zhruba před rokem mu věnovala prsten, “děděný z generace na generaci”, a nařídila mu, aby si našel milou dívku a usadil se. Po několika měsících ignorování jejích “užitečných připomínek” to vzdal a zkontaktoval Pansy Parkinsonovou, dívku, se kterou kdysi chodil v Bradavicích. Narcissa nevěděla, jak moc vhodná bude Pansy pro jejího syna, ale věděla, že pokud to bude ta pravá, všechno se vyřeší. Nic z toho se ale neuskutečnilo.
Z toho, o čem její syn blábolil, usoudila, že se odhodlal a požádal Pansy minulou noc o ruku („Rozhodl jsem se, že bude lepší, když už to bude za mnou,” řekl jí.), ale všechno nevyšlo tak, jak si plánoval. Prsten neseděl, při každém jejím pohybu sklouzával z prstu, a žádné zmenšovací kouzlo nepomáhalo.
„Nerozumím tomu,” řečnil dál.
„Zkusil jsem ho zmenšit, ona ho zkoušela zmenšit, dokonce i ta pitomá servírka to zkusila!”
Konečně Narcissa promluvila.
„Možná ti to budu moct vysvětlit.”
„Možná!”
„Draco, nemluv se mnou tímhle tónem. Posaď se.”
Zabořil se do velkého černého koženého křesla vedle jejího stolu.
„A nemrač se tak, zlatíčko, budeš mít vrásky.”
Polohlasně něco zamumlal.
„Říkala jsem ti, že tento prsten vlastní naše rodina už mnoho generací, že ano?”
Přikývl.
„No, je to ve skutečnosti jednoduché. Aby se muži z rodu Malfoyů ujistili, že našli vhodný protějšek, byl tento prsten očarován tak, aby padl pouze té dívce, se kterou si byli velmi podobní. Víš, mám obavy, že vy muži často máte dobré úmysly, ale ne vždy dokážete usoudit, co je pro vás nejlepší. Jen ten prsten je záruka, že neuděláte chybu.”
Odmlčela se, aby poskytla svému synovi čas na velmi dlouhou tirádu o “prokletých prstenech”, “dobrém vkusu na ženy”, a o “matkách, které neupozorní své vlastní syny na to, že se jejich dědictví rozhodne hrát si na dohazovače.”
Když se odmlčel, aby se mohl nadechnout, a všiml si, že už dávno nesedí v křesle, ale stojí znovu před stolem, Narcissa složila své ruce před sebe a zeptala se:
„Už jsi skončil, drahoušku?”
Rozzlobeně na ni hleděl.
„Ne. Další věc-“
„Myslím, že to už stačilo. Sedni si.”
Stále se na ni naštvaně díval, ale udělal to.
„Takže, co mám teď dělat, mami? Zkoušet ten prsten každé dívce, kterou potkám, dokud nenajdu tu jedinou, které padne?”
Narcissa se vrátila k psaní dopisu a nepřítomně odpověděla:
„Ale ne, srdíčko. Vypadal bys pěkně hloupě. Neočekávám od tebe, že se přestaneš s děvčaty scházet, to jediné, o co tě žádám, je, abys neztrácel čas s dívkami, o kterých víš, že si je nikdy nevezmeš.”
„Nějak v tom postrádám zábavu,” zabrblal.
„Nemumlej, Draco. Není to důstojné.”
Pár minut naštvaně zíral na vzdálené stěny. Jediným zvukem v místnosti bylo škrábání Narcissina brku. Nakonec se zeptal:
„Takže, když to bude ta pravá, prsten jí zkrátka padne?”
Narcissa dokončila poslední úpravy dopisu a nepřítomně ho poplácala po paži.
„Když to bude ta pravá, nebudeš k tomu potřebovat prsten. Prostě to budeš vědět.”
* * * * * * *
O několik týdnů později…
Ginny Wasleyová si našla malý, neobsazený stolek v rohu čarodějnické kavárny a posadila se, aby si vychutnala svou kávu, než se požene do práce. Ne, že by ji její zaměstnání nebavilo, ale vždy byla radši někde jinde než v práci.
V pouhých 25letech byla hlavní sekretářkou v akciové společnosti Bezchybné metly, vyrábějící Úžasná košťata a výrobky na jejich údržbu. Protože její práce vyžadovala korespondenci prostřednictvím sov, domlouvání schůzek a přijímání návštěvníků, sedělo to její společenské a (i když by raději snědla zbytky Snapeovy večeře, než by to přiznala) autoritativní povaze. Dnes ráno byla zcela zaměstnána obrovskou zásilkou dubového dřeva, která měla ten den dorazit.
Přemýšleje o práci, Ginny usrkla velké množství kávy a spálila si jazyk. Zaklela a okamžitě horký nápoj vyprskla před sebe. Jak se tak svíjela bolestí (nebo aspoň tak si sama sebe představovala), její noha vrazila do nějakého předmětu ležícího pod stolem. Věc, o kterou zavadila, s hlasitým cinknutím udeřila do kovové nohy stolu.
Po rychlém čistícím kouzlu namířeném na svou košili, Ginny sklouzla dolů, aby zjistila, co to vlastně nakopla. Byl to prsten. Vynořila se zpoza stolu a prozkoumávala ho na světle proudícím z nejbližšího okna. Do hladké stříbrné obroučky byl zasazen diamant, orámovaný dvěma smaragdy. Zářil i v tlumeném světle, a když ho Ginny otočila, mohla by přísahat, že zahlédla stín písmene “M” uvnitř třpytivého diamantu.
Dopila zbytek kávy, který se jí podařilo nevylít a vyrazila k pokladnímu pultu.
„Promiňte, slečno,” mávla Ginny na čarodějku za pokladnou.
„Neptal se někdo po ztraceném prstenu?”
Dívka se na chvíli zamyslela, a pak zakroutila hlavou. Její rovné hnědé vlasy se zatřepotaly.
„Ne, máme tu chybějící kabát, odloženou botu a ztracené oko – neptejte se mě na to poslední, já to nebyla – ale žádný prsten. Našla jste nějaký?”
Ginny jí ukázala prsten. Dívčiny oči se rozšířily úžasem.
„Páni, ten je nádherný. Uložím ho do krabice ztrát a nálezů, ale možná se na něm usadí dýmějový hnis – opět se radši neptejte.”
„Co s ním mám tedy dělat?” zeptala se Ginny a mrkla na hodinky.
Odhadovala, že přijde do práce pozdě.
„Zapíšu si vaše jméno.”
Dívka se prohrabávala harampádím v šuplíku za pultem a vytáhla list papíru a zářivý citrónově-žlutý brk.
„Když se po něm někdo bude shánět, dám mu vaše jméno, aby se s vámi mohl spojit.”
„Fajn, díky. Jsem Ginny Weasleyová.”
Poté, co se ujistila, že čarodějka napsala její jméno správě, opustila kavárnu a vydala se sluncem ozářenou Příčnou ulicí na cestu. Prsten v ruce jakoby jí dával znamení. Skoro ho slyšela volat:
Ginny, Ginny, zkus si mě…
„Ne,” řekla prstenu.
„Měla bych tě vzít ke mně domů a někde tě bezpečně zamknout.“
Ale no tak, ozval se znovu jeho hlas, jen si mě navlékni na prst, vždyť víš, že chceš vědět, jak to bude vypadat.
„No…” váhala Ginny.
Není to tak, že stejně nikdy nebudeš nosit nic takového, jako mě? Posmíval se prsten.
Můžeš předstírat, že máš přítele, který tě právě požádal o ruku.
„Sklapni!” okřikla ho Ginny.
Pár kolemjdoucích se po ní vylekaně ohlédlo a radši rychle přešlo na druhou stranu.
No tak…
Ginny se zachmuřila. Navlékla si prsten na svůj levý prsteníček. Seděl perfektně.
Vypadá to dost dobře, pomyslela si, když obdivovala odlesky světla zachycené v broušených smaragdech.
Sundám si ho hned jak přijdu do práce, rozhodla se.
* * * * * * *
Weasleyová,
Prodavačka z kavárny mi řekla, že máš můj prsten. Je stříbrný, s diamantem a dvěma smaragdy. Pošli ho zpátky po sově.
Draco Malfoy
* * * * * * *
Malfoyi,
Je tady malý problém. Vyzkoušela jsem už všechno, co mě napadlo, ale zdá se, že nic nezabírá. Hrozně se omlouvám; nemám ani ponětí, jak se to mohlo stát, ale zkusila jsem si ho, a teď ho nemůžu dostat z prstu. Nevíš, co s tím mám dělat? Tohle se běžně stává s tvými prsteny?
Ginny Weasley ová
Zpět na obsah
Kapitola 2: Kapitola druhá - Jak Ginny málem o prst přišla
Ginny seděla nervózně u toho samého stolu, v té samé kavárně, kde před čtyřmi dny začal její problém. Nemohla si pomoct a znovu se podívala na hodinky, podle jejího odhadu snad posté.
Kde je ta otravná blonďatá fretka? pomyslela si netrpělivě.
Už dávno měla být jinde! A navíc chtěla konečně sundat ten prsten ze svého prstu.
Dotyčný prsten byl momentálně zakryt před všetečnými pohledy obinadlem omotaným kolem posledních tří prstů její levé ruky. Už byla extrémně znavena lidmi, kteří se jí ptali, kdo ji konečně požádal o ruku, a rozhodla se ho radši schovat. Bylo to lepší, ačkoliv teď měli známí pro změnu ve zvyku sdělovat jí jména svých rodinných léčitelů.
Již zmíněná “blonďatá fretka” vstoupila do kavárny celé tři minuty po domluveném čase. Jeho neurčitá odpověď ji znervóznila, pouze jí přikázal, aby se s ním setkala v kavárně. Předpokládala, že na prsten bylo uvaleno nějaké kouzlo. Možná, že to udělal on sám, nebo jiný člen rodiny. Ve chvíli, kdy přišel, samou netrpělivostí téměř podupávala nohou. Máma ji poprosila, aby sehnala pár věcí a přinesla je kolem jedné hodiny domů, a při posledním pohledu její hodinky oznamovaly, že zbývá 13 sekund do 12:43.
Jakmile Ginny vzhlédla od svých hodinek po stoprvé, Draco Malfoy se elegantně posadil do křesla naproti ní. Přestože ho pár let neviděla, nevypadalo to, že by se od doby, co chodili do Bradavic, nějak výrazně změnil.
Vypadá dobře, ozvala se menší, ale zrádná část jejího mozku.
Rychle tu myšlenku zasunula do velmi temné, vzdálené oblasti své mysli a přivítala ho:
„Dobré odpoledne, Malfoyi.”
„Weasleyová,” odpověděl jí chladně na pozdrav.
„Věřím, že máš něco, co mi patří.”
Ginny odčarovala obvaz ze své ruky, aby odkryla prsten, zářící stejně tak nevinně, jako když se nechala zlákat a nasadila si ho. Zvedla ruku, aby si ho mohl prohlédnout. Na chvíli se na něj zadíval, a potom ji uchopil jednou rukou za zápěstí, druhou vzal prsten, a zatáhl.
„Au-auu-au! Zraňuješ mě!” vykřikla Ginny, když ucítila, jak jí křuplo v kloubu.
Protože jí nechtěl pustit, tvrdě ho pod stolem nakopla. To zabralo. Pustil její prst a chytil se za pravou nohu.
„K čertu, Weasleyová! Za co to bylo?” dožadoval se odpovědi a přitom si stále držel koleno.
„Zraňoval jsi mě,” odpověděla prostě a masírovala si prst.
„Očividně nejde dolů,” poznamenal si spíš pro sebe než jí.
„Myslíš si, že jsem to nezkoušela?”
Ignoroval ji.
„Nedá se zvětšit?”
„Myslíš si snad, že mě to nenapadlo? Říkám ti, že jsem vyzkoušela všechno, na co jsem přišla! Nemáš nějaký druh kouzla, kterým ho dostaneme dolů? Proč to vůbec dělá?”
Ginnin hlas přetékal rozčilením. Potřebovala se dostat do Doupěte.
„Proč sis ho vlastně vůbec zkoušela?” odpověděl jí otázkou.
Ginny cítila červeň stoupající do tváří. Když odpovídala, zírala na stůl před sebe.
„Eh, jen jsem chtěla… vidět, jak by to vypadalo.”
„Vidět, jak by to vypadalo? Nemohla ses na něj dívat bez navléknutí?” zeptal se Malfoy s popleteným výrazem na své ostré, fretčí tváři.
Ginny by se možná rozesmála, nebýt v tak trapné situaci. Nestávalo se často, že by byl Malfoy zmatený.
„No, ano,” přiznala Ginny, „ale to není to samé. Je to – je to holčičí záležitost.”
Malfoy zakroutil hlavou a rukou si prohrábl vlasy a rozcuchal si je tak víc než byly předtím. Jeho šedé oči byly nečitelné.
„Neznám žádné jiné kouzlo jak ho sundat, které bys sama nezkoušela. Ale potřebuju ho zpátky a ty tu věc nemůžeš mít na prstě navždy, takže vidím jediný způsob, jak ho dostat dolů.”
„Och,” poznamenala zvědavě Ginny, „a jaký?”
„Musíme ti uříznout prst.”
Ginny si nebyla jistá, jestli se má smát, nebo utéct. Jeho “řešení” bylo proneseno tím samým vážným tónem, jaký použil na začátku a jeho výraz rozhodně nevypadal, jako že vtipkuje.
Vtipkuje vůbec Malfoy? ptala se v duchu.
Nevěděla jak odpovědět, a tak se rozhodla zeptat:
„Prosím?”
„Musíme ti uříznout prst, Wasleyová. To není tak těžké. Když bude pryč, můžu sundat prsten a u Svatého Munga ti ho nechají zase srůst. Dokonce se předem ujistím, že jsi v bezvědomí.”
Způsob, jakým to pronesl, jí naznačil, že je to z jeho strany projev laskavosti.
Ginny chvíli bojovala s výrazem naprostého zděšení na své tváři. Místo toho, aby úprkem opustila budovu, což bylo přesně to, po čem zoufale toužila, posadila se na svou levou ruku s prstenem. Když byla opět schopna promluvit, informovala muže sedícího naproti ní:
„Ty jsi blázen.”
„Dospěj,” řekl sarkasticky.
„Dospěj?” vykřikla pobouřeně.
„Ty chceš uříznout můj prst kvůli pitomému prstenu a mně budeš říkat, abych dospěla?!”
„Ten “pitomý prsten” stojí víc než celý dům vaší rodiny, Weasleyová,” konstatoval znuděně.
Ginny cítila, jak jí začínají hořet tváře.
„Och, to je velice dospělé; dělat si legraci z mé rodiny, protože jsme chudí. Vidím, že jsi se vůbec nezměnil, ačkoliv jsem to mohla vlastně čekat.”
„Ovládej se, Weasleyová. Prostě musíme ten prsten dostat dolů. Pak budu moct pokračovat ve svém životě, který do včerejška díkybohu nezahrnoval tebe, a ty půjdeš dál svou cestou a budeš si moct myslet, že jsem přesně takový, jaký jsem byl ve škole.”
„Dobře, ale nebudeme řezat můj prst!”
„Fajn,“ odsekl.
„Ten prsten patřil kdysi mé matce. Musí znát nějaký způsob, jak ho sundat.”
Zvedl se a pomalu se vydal k východu, když si najednou uvědomil, že ho Ginny nenásleduje.
„Nemám na to celý den, Weasleová. Narozdíl od tebe mám svůj život.”
Ginny rychle vstala a málem tak převrátila křeslo.
„Já mám taky svůj život, Malfoyi,” zavrčela.
„Opovaž se mi rozkazovat.”
Normálně byla klidná a chladnokrevná, ale něco na něm jí přivádělo k šílenství. Chtělo se jí křičet na něj nerozumné věci a hodit vázu se sedmikráskami, která stála na stole, na jeho až příliš blonďatou hlavu. Posbírala tašky a rozum, a stejně jako on zamířila ke dveřím.
„Náhodou na to také nemám celý den. Musím někde být – “ pohlédla na hodinky, „- právě teď.”
„Nikam nepůjdeš, dokud nedostaneme ten prsten z tvého prstu,” informoval ji ledově.
„Je nesmírně cenný a já tě nehodlám pustit z dohledu.”
„Když jsi na něj tak opatrný, jak je tedy možné, že jsi ho ztratil?” zeptala se Ginny s triumfálním výrazem ve tváři.
Zamračil se na ni.
„Sklapni, Weasleyová.”
„Och, tvá kousavost je zpátky, Malfoyi,” poznamenala otráveně.
„Dobrý způsob, jak oslnit dívku svou inteligencí.”
Posměšně ho poplácala po rameni. Když neodpovídal, informovala ho:
„Fajn. Musím se stavit za mámou.”
Sevřela rukama pevněji své tašky a chystala se zmizet, ale najednou zjistila, že nemůže. Čísi ruka zachytila tu její.
„Teď hned půjdeme na mé panství, abychom to napravili.”
Malfoy s ní zacloumal a snažil se ji otočit.
Ustoupila a nenechala ho dokončit potřebný obrat.
„Ne! Jdu domů. Nech mě na pokoji!”
Když to neudělal, povzdechla si.
„Fajn. Vezmu tě sebou.”
Pár sekund se přetahovali, každý se snažil toho druhého v marné snaze postrčit svým směrem. Pak jedna z Ginniných tašek sklouzla z jejího ramene a dopadla Malfoyovi na nohu. Prudce vyjekl a pustit její ruku.
„Co v tom sakra máš, Weasleyová? Cihly?” zavrčel.
„Ne,” odpověděla s úšklebkem a sebrala tašku, „kameny.”
Zatvářil se stejně jako ona, když ji informoval, že chce uříznout její prst: nebyl si jistý, jestli se má smát, nebo by bylo příhodnější dobře naplánovat únikovou trasu. Ginny využila jeho chvilkové váhání ve svůj prospěch, vzala ho za ruku a přinutila ho otočit se. Pak společně s hlasitým “prásk” zmizeli z kavárny.
* * * * * *
Paní Weasleyová míchala polévku, která vesele bublala v hrnci na sporáku a v duchu přemítala, kdy se její jediná dcera vrátí z nákupu. Chvíli na to se za ní ozvalo “prásk”, jak se někdo přemístil.
„Ginny, drahoušku,” spustila, aniž by se otočila, „sehnala jsi všechno, co jsem ti napsala?”
„Ano, mami.”
Paní Weasleová se otočila od sporáku a oprašovala si mouku z rukou. Poněkud ji zaskočil mladík stojící vedle Ginny. Byl neobyčejně dobře oblečený a s mírným zaujetím se rozhlížel po kuchyni.
„Ginny, neříkala jsi, že si přivedeš společnost,” pokárala svou dceru dobrosrdečně.
„Promiň, mami, bylo to trochu… nečekané.”
„To nevadí,” usmála se paní Weasleyová povzbudivě.
„Však my už zařídíme, aby se cítil jako doma. Pojď a vezmi si trochu polévky,
drahoušku,” obrátila se na mladíka.
Doprovodila ho, možná trochu násilně, ke stolu a posadila ho.
„Vypadáš hrozně podvyživeně.”
Zpět na obsah
Kapitola 3: Kapitola třetí - Jak se Draco přejedl polévky
Draco zjistil, že sedí u starého stolu, zatímco rudovlasá žena pobíhala po kuchyni. Vzduchem pravidelně létaly různé předměty a přistávaly na stole přímo naproti němu: hrníček, lžíce, a nakonec i miska s polévkou, ze které se ještě kouřilo.
"Tady to máš, drahoušku," zvolala vesele.
"Jez! A jak se vlastně jmenuješ, zlatíčko? Obávám se, že jsem přeslechla tvé jméno."
Draco vzhlédl od neuvěřitelně obrovské misky k ženě stojící nad ním, držící dlouhou dřevěnou lžíci. Polkl.
"Draco Malfoy, madam."
"Och."
Paní Weasleyová na něj na moment zůstala zírat, a pak se na její kulaté tváři objevil zamračený výraz. Draco se trochu bál, že má v úmyslu uhodit ho dřevěnou lžící. Založila si ruce v bok.
"Dostáváš vůbec u vás na panství najíst? Jsi hrozně hubený, kost a kůže."
Draco málem přestal dýchat.
"Cože?"
"Jez!" ukázala na mísu s polévkou.
"Musíš být vyhladovělý."
"Opravdu, madam, jsem v pořádku," ujišťoval ji Draco.
"Právě jsem jedl. Vážně nejsem hla-" jeho slova byla umlčena lžící horké polévky, která se vznesla z mísy a vlétla mu do pusy.
"To je nesmysl," řekla vesele paní Weasleyová.
"Polévka všechno napraví."
Otočila se zpátky k hrnci na sporáku a zanechala tak Draca se lžící trčící z jeho pusy samotného.
Draco nebyl schopen námitek. Polévka byla opravdu velmi horká a opařila mu horní patro. Otočil se a střelil pohledem po Ginny, která stála za ním. Jeho neschopnost mluvit se jen zvýšila, když zjistil, že se drží za boky a otřásá se v tichém smíchu. Smála se o to víc, když uviděla lžíci, ale obešla stůl a vytáhla mu ji z pusy.
"Napij se něčeho," poradila mu tiše mezi záchvaty smíchu.
"Přestane tě to pak tak pálit."
Natáhl se po hrníčku vedle své misky a napil se. Ukázalo se, že je v něm minerálka s příchutí ovoce. Bylo to o něco lepší. Paní Weasleyová položila na stůl další mísu naproti židli hned po jeho levici.
"Ty se taky najez, zlato," nařídila scé dceři.
Ginny na moment zaváhala, ale potom se za přísného pohledu své matky posadila vedle Draca. Vzala do ruky lžíci a začala jíst.
"Je tvá matka vždycky tak šílená, nebo je tohle jen následek války?" zeptal se tiše Draco.
Ginny na něj pohlédla a šeptem odpověděla:
"Zeptala bych se tě, jestli je tvoje stupidita taky následkem války, ale jelikož jsi celý ten čas trávil schováváním, není to vlastně možné."
"Och, hlavně, že ty jsi byla tak statečná, uklizená v bezpečí Bradavic a učila ses, jak přeměnit kotě v želvu, zatímco náš drahý Potter odkráčel od Pána zla bez jediného škrábnutí," odsekl Draco a stěží potlačil své opovržení.
"Teď sám víš, že přeháníš."
"Vůbec mě to nezajímá."
"Vezmi si taky toast, zlatíčko," řekla paní Weasleyová a položila obrovský talíř s máslovými toasty hned vedle Dracovy polévky.
"Eh… děkuju, madam," řekl Draco a přestal s Ginny závodit v probodávání se pohledem.
Byl tak zaskočen touto divnou domácností, kde byli návštěvníci nuceni hned po příchodu jíst, že se snažil ukázat své slušné vychování (ačkoliv ho nikdy zas tak moc nepoužíval).
Paní Weasleyová ho poplácala po paži.
"To je v pořádku, drahoušku. A prosím tě, říkej mi Molly. Při oslovení "madam" si připadám hrozně stará!" zasmála se a přidala k toastům sklenici marmelády a nůž.
Paní Weasleyová - ne, Molly - se otočila k Ginny, která vedle něj spokojeně jedla svou polévku.
"Vypadá pořád tak bledě?" zeptala se své dcery.
Ginny si odfrkla do polévky.
"Ano, mami. Vypadá tak vždycky."
"U Merlina."
Molly se otočila zpátky k Dracovi, který zíral na svou polévku, jako kdyby nikdy nic takového neviděl, a nařídila mu:
"Nedívej se na to, sněz to. Vypadáš hrozně podviživeně. Neopustíš tenhle dům, dokud do tvých tváří nedostaneme aspoň trošku barvy."
Pak položila talíř s pár toasty před Ginny.
"Podej mi marmeládu, prosím," řekla Ginny a ukázala na sklenici.
Molly tiše vykřikla.
"Ginny!!"
Přiskočila ke své dceři a vzala ji za levou ruku. Prsten se v narůžovělém světle kuchyně zatřpytil.
"Sakra," zašeptala Ginny.
Draco si najednou vzpomněl na její "obvazy", které měla v kavárně, a zoufale si přál, aby byly zase na její ruce.
"Och, Ginny, to je nádhera!" vykřikla Molly nadšeně.
"Ale," pohlédla na Draca se zmateným výrazem ve tváři, "je to tak náhlé. Ani jsem nevěděla, že spolu vy dva chodíte."
Draco se skoro otřásl. On a Weasleyová? Absurdní.
"Taky že nechodíme, mami," řekla rozhodně Ginny, ale vypadalo to, že jí Molly neslyšela a pokračovala dál ve svém proslovu.
"Och, jsem tak šťastná, Ginny. Už jsem si dělala starosti, že si nikoho nenajdeš! Chci říct, poté, co jsi od sebe odehnala své poslední tři chlapce… a přitom byli tak milí."
Tváře jí zahořely stejnou barvou, jako byly její vlasy a Ginny vypadala, že by ze všeho nejradši sklouzla ze židle a schovala se pod stolem. Naneštěstí jí matka stále držela ruku ve smrtícím sevření.
"Ne, nebyli, mami," potichu zamumlala.
"Nick byl kleptoman, který se mi snažil ukrást hodinky pokaždé, když jsme spolu někam vyrazili."
I když se Ginninými rozpaky bavil, Draco měl pocit, že by se do toho měl vložit, než celá situace zajde ještě dál. Molly vypadala mile, ale bůhví, jaká mohla být, když se rozčílila.
"Obávám se, že jde o nedorozumění, Molly," řekl jemně.
"O-o nedorozumění?"
"Víte, před pár dny jsem tenhle prsten ztratil a vaší dceři se ho podařilo najít. Je v mé rodině už po několik generací a má několik… magických vlastností. Naneštěstí uvízl na jejím prstě a my se snažíme přijít na způsob, jak ho dostat dolů. Moc se omlouvám za všechny problémy, které jsme vám způsobili."
Tak, pomyslel si spokojeně, tohle by mělo všechno napravit.
Molly se zklamaně zadívala na prsten.
"A proč jsi si ho vlastně zkoušela, Ginny?" zeptala se nepřítomně.
Ginny znovu zrudla a zamumlala něco o tom, že "chtěla vědět, jak by vypadal". Draco si bezděčně pomyslel, že nevypadá tak špatně, když je v rozpacích, ale hned tu myšlenku zase zahnal.
Weasleyová a atraktivní? V té polévce něco muselo být.
"Zvládla jsi všechny nákupy, Ginny?" zeptala se Molly.
Vrátila se ke sporáku a jen občas obšťastňovala dvojici sedící u stolu svými pohledy.
"Ano, mami, všechno je támhle."
"Kameny taky?"
"Ano, mami."
Draco si vzpomněl na svou bolavou nohu.
Tahle rodina je nade vší pochybnost šílená.
"Měli bychom nejspíš brzy vyrazit," podotkla Ginny.
Ona, narozdíl od Draca, už dojedla svou polévku a dala se do toastů.
Molly se k nim otočila, s dřevěnou lžící opět v ruce.
"Ale vždyť jste právě přišli! A navíc, tvůj otec a bratři budou doma už brzy."
Dracovy oči se začaly instinktivně rozhlížet po kuchyni a hledaly možné únikové cesty. Tohle rozhodně nebyla bezpečná situace. Ginny s ním zřejmě souhlasila.
"Mami, myslím, že bude lepší, když odejdeme dřív, než přijdou. Musím toho ještě hodně udělat, a nechce se mi navíc podávat hlášení o chybějícím těle."
Naposledy si kousla a vstala od stolu.
Molly vypadala zklamaně.
"Ale vždyť on je stále tak bledý," protestovala.
Ginny se naklonila k Dracovi a zasyčela:
"U Merlina, štípni se do tváří, ať odtud můžeme vypadnout!"
Draco ji probodl pohledem. Vypadal dokonale tak, jak byl, a její návrh zněl dost nepříjemně.
"Omlouvám se, Molly," řekl pomalu a vstal od stolu, "ale opravdu musíme jít. Rád jsem se s vámi seznámil. Vaše jídlo bylo vynikající."
"Dobrá. Ale vezměte si alespoň něco sebou."
Draco zjistil, že najednou drží v ruce pár toastů.
"A někdy se zase zastav," nařídila mu.
"Kdykoli, když budeš mít hlad a budeš chtít něco zakousnout, jen mi dej vědět," pronesla Molly, jako by byl vyhladovělý k smrti.
"Děkuju, Molly," odpověděl zdvořile a v duchu se ušklíbl jejímu ochraňovatelskému tónu.
Někde v domě bouchly dveře a ozvaly se hlasy:
"Molly! Jsme doma!"
Ginny ho rychle vzala za ruku, otočila ho k sobě, a s hlasitým "prásk" se svět kolem nich rozplynul.
* * * * * * *
Narcissa Malfoyová překvapeně vzhlédla od knihy, kterou právě četla, když se v její pracovně objevily dvě postavy. Automaticky předpokládala, že jedna z nich bude její syn. Nikdo, kromě Malfoyových, se nemohl přímo přemístit na jejich panství. Dívku, která ho doprovázela, neznala. Měla zářivé, ohnivě zrzavé vlasy a světlou pleť posetou pihami. Byla štíhlá a, jak mohla Narcissa posoudit podle její oválné tváře, velmi hezká.
Narcissa si zdvořile odkašlala a její syn se k ní otočil.
"Matko," řekl rychle, "podívej se na tohle."
Vzal dívku za ruku a táhl ji k Narcissinu křeslu. Na dívčiném prstu zářil diamantový prsten se smaragdy, který kdysi patřil jí.
Narcissa se pousmála.
"Och, výborně, drahý. Našel jsi dívku, které padne. Doufám, že aspoň nějaké z vnoučat budou mít její vlasy."
Zpět na obsah
Kapitola 4: Kapitola čtvrtá - Jak Draco měl, anebo neměl opravdovou práci
Ginny ucítila, jak jí horko stoupá do tváří, když žena za stolem domluvila. Vnoučata? S jejími vlasy? Ale to by znamenalo… Ginny se téměř otřásla a pokusila se nenápadně vyprostit svou ruku z Malfoyova velmi pevného sevření.
„Matko, ty tomu nerozumíš!”
Malfoy znovu zamával svou levou rukou Ginninou paží před matčiným nosem (ve druhé stále držel Mollyin toast).
„Uvízl. A nejde sundat!”
Žena, zřejmě paní Malfoyová, nepatrně svraštila čelo.
„Ale drahoušku, proč ho chceš sundat? Nevypadá, že by potřeboval vyčistit. Nevidím žádný problém. Teď,” pokračovala, „přestaň být nezdvořilý. Představ mě své nové snoubence.”
Malfoyovo sevření, i když to snad ani nebylo možné, v tu chvíli bylo ještě těsnější. Jeho prsty sebou začaly škubat, z čehož Ginny usoudila, že má Draco panický záchvat.
„My nejsme… ona není… to je jen… špatné…” blábolil Draco.
Ginnina ruka pomalu bledla z nedostatku krevního oběhu.
„Draco, pusť ji,” nařídila mu paní Malfoyová.
„Jsem si jista, že ji zraňuješ.”
Draco uvolnil sevření a Ginny rychle vyprostila svou ruku a začala si ji mnout.
„Teď se posaď a buď zticha, dokud mi nebudeš schopný v souvislých větách sdělit, v čem je problém.”
Malfoy upustil toast, sesunul se do velkého černého křesla vedle stolu a začal si masírovat spánky. Vypadal jako starý muž, unavený životem.
Paní Malfoyová se na Ginny laskavě usmála.
„Tak, jak se jmenuješ, zlatíčko?”
Ginny polkla.
„Ginny Weasleyová, madam.”
„Weasleyová?”
Velké modré oči paní Malfoyové se lehce rozšířily.
„Ty jsi dcera Molly?”
„Ano, jsem.” Zatímco stála před krásným elegantním dřevěným stolem uprostřed pracovny s ještě krásnější výzdobou než byla ve Velké síňi v Bradavicích, si Ginny zoufale přála, aby tam bylo něco, za co by se mohla schovat. Strom by jí vyhovoval.
„Jak se má tvá matka? Doufám, že se jí daří.”
Pokud by se Ginny schovávala za stromem, hned by překvapeně vykoukla.
„Ano, ano, má se dobře. Promiňte, ale nevěděla jsem, že ji znáte.”
Paní Malfoyová se na Ginny znovu usmála.
„Během války pro mě udělala jistou laskavost. Jsem ráda, že je v pořádku.”
Máma pro paní Malfoyovou něco udělala? podivila se v duchu Ginny.
Nikdy se o tom nezmínila. Nemůžu uvěřit, že se jí podařilo něco takového utajit. To mi poskytne konverzační téma během večeří do konce života. Musím si pamatovat, že se ji na to mám zeptat.
Paní Malfoyová sklopila svůj pohled zpátky ke knize.
„Proč mám na stole toast?”
„Dala mi ho Molly,” odpověděl Draco zastřeným hlasem, s rukama přitisknutýma k obličeji.
„Och,” zamumlala paní Malfoyová, „jak… milé. Dal bys ho prosím na talíř? V mé knize jsou drobky.“
„Ne.”
„Draco Malfoyi, okamžitě běž najít skřítka a řekni mu, ať přinese talíř!”
Draco zaúpěl, vstal z křesla a zamířil ke dveřím pracovny.
„Malfoyové neobrací oči v sloup,” zavolala za ním matka.
Ginny se tiše zahihňala. Sice se s paní Malfoyovou seznámila až teď, ale hned ji respektovala. Každý, kdo dokázal Malfoye takhle setřít, v jejích očích stoupl na ceně.
„Ginny, prosím, posaď se.”
Paní Malfoyová ukázala na křeslo, které Malfoy před chvílí uvolnil. Ginny si uvědomila, že to nebyl příkaz. Posadila se.
„A teď mi řekni, jak jste se s mým synem seznámili?”
Ginny znovu zrudla.
„Paní Malfoyová, prosím-“
„Říkej mi Narcisso.”
Ginny přikývla.
„Je mi to opravdu líto, Narcisso, ale jde o omyl. Mal – Draco a já nejsme zasnoubení. Našla jsem tenhle prsten před pár dny v kavárně, nechala tam své jméno pro případ, že ho někdo bude hledat a vzala ho k sobě domů. Já… eh… zkusila jsem si ho a on mi uvízl na prstě. Mal – Draco se se mnou spojil, setkali jsme se v kavárně, ale ani jeden z nás nepřišel na žádný způsob, jak ho dostat dolů. Shodli jsme se, že byste mohla mít nějaký nápad. Byl to přece kdysi váš prsten.”
Narcissa se zamyšleným výrazem jemně oprašovala drobky ze své knihy. Vzhlédla, když se Draco znovu objevil ve dveřích.
„Skřítek tu bude za chvilku,” informoval ji, přistoupil ke stolu a odfrkl si, když zjistil, že je jeho křeslo obsazené.
„Výborně. Děkuji, drahoušku.”
Narcissa se otočila zpátky k Ginny.
„Když se mu chce, je to opravdu hodný chlapec, i když je hrozně přelétavý.”
„Matko! Stojím přímo tady!”
„Ale musíš připustit, že jsi, zlatíčko,” řekla jemně Narcissa a snažila se mu sdělit ne moc hezké věci tak laskavě, jak jen to šlo.
„Kdy jsi měl naposledy opravdovou práci?”
Draco ji probodl pohledem.
„Já mám opravdovou práci, matko.”
„Draco, utrácení rodinného jmění není práce.”
„Neříká se tomu utrácení, ale investování!”
Narcissa se blahosklonně usmála.
„Jak myslíš, zlatíčko. A co děláš ty?” obrátila se k Ginny.
Ginny chvíli trvalo, než byla schopna odpovědět. Kousala si jazyk v zoufalém pokusu nevybuchnout smíchy. Když nad sebou konečně získala kontrolu, odpověděla.
„Jsem hlavní sekretářkou u Bezchybných metel.”
„Úžasné. Musíš být velice zodpovědná,” usmála se Narcissa téměř pyšně na Ginny.
„Děkuji, paní – Narcisso.”
Ginny se samolibě podívala na klejícího Draca.
„Možná bys mohla dát mému synovi pár rad, jak získat také tak dobrou práci. On žije na míle daleko od opravdového světa. Mohl by získat nějaké zkušenosti, jak opravdu vydělat peníze. Pak by možná dokázal ocenit jejich hodnotu.”
Draco se zakuckal.
„Matko, ty snad nevidíš, že tady stojím?! Slyším každé slovo, které řekneš!”
Narcissa vzhlédla a klidně mu nařídila:
„Draco, drahoušku, mohl bys jít prosím na chvíli na chodbu?”
„To nemůžeš myslet vážně,” protestoval s výrazem nevíry ve tváři.
„Hned, Draco.”
Prudce se otočil a vydal se ke dveřím, mumlajíc něco o “matkách, které se chovají ke svým synům, jako by jim bylo pět let” a že “pořádání večírků také nemůže být nazýváno opravdovou prací“.
„A zavři za sebou prosím.”
Ozvalo se prásknutí dveří.
„Hrozně se omlouvám,” řekla Narcissa Ginny, „za všechny problémy, které se ti přihodily. Naneštěstí neznám žádný způsob, jak prsten sundat. Jediné, co mě napadá, je podívat se do naší knihovny. Možná by tam někde mohl být seznam kouzel, kterými prsten jeho tvůrce začaroval. Pokud nějaký existuje, bude tam. Tohle panství patří Malfoyům už tolik generací, že to ani nedokážu spočítat. Nic lepšího mě nenapadá – snad jen to, že byste se s mým synem museli začít nesnášet-“
„Prosím?”
O čem to mluví? nechápala Ginny.
Měla jsem pocit, že je trochu výstřední, ale nemyslela jsem si, že je až takhle mimo.
„Ano, správně,” vysvětlovala Narcissa, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě, „pokud se k sobě nebudete hodit, prsten sám sklouzne. Tohle je ta hlavní příčina, proč ho nemůžeš sundat.”
Ginny byla po tomhle vysvětlení snad ještě víc zmatenější než předtím.
„Promiňte, ale nerozumím, co tím chcete říct.”
„Och,” zvolala Narcissa, „ten bídák. On ti nic neřekl?”
„Neřekl co?” zeptala se opatrně Ginny.
Znělo to čím dál hůř.
Příště se dozvím, že prsten způsobuje smrtelné onemocnění, nebo že po něm jde nějaký temný kult, který mě najde, usekne mi ruku a pak ho bude uctívat.
Narcissa si povzdechla a zastrčila si pramínek platinově blonďatých vlasů za ucho.
„Tenhle prsten se v naší rodině dědí z generace na generaci. Před jeho stvořením začaly být sňatky Malfoyů… jak bych to řekla… drsné. Ukázalo se, že muži se ne vždy umí správně rozhodnout, pokud přijde na výběr ženy, se kterou by byli šťastní. Proto byl vytvořen tento prsten. Aby mužům z rodu Malfoyů v tomto těžkém období pomohl.“
„Byl začarován tak, aby padl jen těm ženám, se kterými si byli velmi podobní, což konečně vedlo ke šťastným manželstvím. Bohužel nic není spolehlivé, a tak, pokud se partneři změnili a už se k sobě nehodili, prsten přestal sedět. I když byli už manželé. No,” Narcissa pokrčila rameny, „udělal svou práci dobře.”
Ginny pár vteřin zírala na protější stěnu a snažila se vstřebat, co jí bylo právě řečeno.
„Takže tím chcete říct, že si prsten myslí, že Draco a já jsme… že se k sobě hodíme?”
Tohle je šílené. Naprosto šílené. Neuvěřitelné… i když…, proč by si něco takového vymýšlela? Jsem si jistá, že by si za snachu nevybrala zrovna mě.
„Zdá se, že tohle všechno způsobilo. Ačkoliv, nikdy jsem neslyšela o tom, že by někomu uvízl na prstě. Okolnosti jsou jiné, nicméně jsi si ho navlékla, i když jsi nevěděla, komu patří. Možná to zapříčinilo nějaký druh selhání.”
Narcissa našpulila rty a zahleděla se zamyšleně na Ginny.
Ginny znovu pocítila silnou touhu po stromu rostoucím z podlahy. Co kdyby prsten rozbila? Nedokázala si představit, jak říká Malfoyovi, že to byla její chyba, a že by prsten jiným způsobem dolů nikdy nedostala. Možná by chtěl useknout její prst znovu! Náhle se jí v hlavě vynořila představa Malfoye, jak ji pronásleduje po pracovně s nožem v ruce. Ginny sebou trhla. Možná by z jejího imaginárního stromu odpadla větev a zamáčkla by ho těsně předtím, než by ji dohnal.
„Proto,” pokračovala Narcissa, „navrhuji, abys zkusila knihovnu. Naneštěstí nevím, v jaké sekci by to mohlo být, takže to může zabrat spoustu času. Nerada bych tě zdržovala od práce, takže tím prostě pověřím Draca. Vsadím se,” usmála se na Ginny důvěrně, „že mu to patřičně znechutí jeho koníček utrácet mé peníze.”
„Investovat!” ozval se zpoza zavřených dveří rozhořčený výkřik.
„Draco, nemluv, když odposloucháváš,” zavolala na něj přísně Narcissa.
Otočila se zpět k Ginny, která se uculovala, a zeptala se:
„Kde jsme to byly?”
Ginny, které neunikly jiskřičky v ženiných modrých očích, rukou zakryla svůj úsměv, a pak teprve odpověděla:
„Nedělejte si se mnou starosti, Narcisso. Zítra mám volno, je neděle, a můžu si zařídit týden volna až do pondělka. Jsem si jista, že do té doby něco najdeme.”
Narcissa nevypadala tak přesvědčeně, ale souhasila.
„Pokud si to přeješ, samozřejmě. Ještě jednou se ti omlouvám za všechny potíže. Nemůžu uvěřit, že byl Draco tak neopatrný a ztratil cenné rodinné dědictví.”
Na chvíli se odmlčela a pohlédla ke dveřím. Tentokrát se žádný protest neozval. Narcissa snížila svůj hlas a zašeptala:
„Aspoň jednou konečně poslouchá, když se ho snažím něco naučit.”
Tentokrát se Ginny neobtěžovala svůj úsměv skrývat.
Měla jsem pravdu, říkala si v duchu, když jsem si myslela, že je Narcissa žena hodna respektu. Určitě jsem si nikdy nepředstavovala, že by taková mohla být. Ale když je tak úžasná, jak je možné, že je Dra – Malfoy takový otrava?
„Nevadilo by,” ptala se Ginny, „kdybychom začali ihned? Pokud něco najdeme už dnes, bude to jen lepší.”
„Samozřejmě, Ginny, drahoušku. Pusťte se do toho.”
Narcissa mávla rukou ke dveřím.
Ginny Narcisse poděkovala a důstojně, jak jen to bylo v jejích silách, se zvedla z velkého křesla. Byla přesvědčena, že se ta věc pomalu kolem ní omotala, zatímco seděla, a jen čekala na chvíli, kdy se pokusí vstát, aby ji ztrapnila. Když konečně zamířila ke dveřím, Narcissa na ni znovu promluvila:
„Och, a pokus se držet blízko Draca, je velmi snadné se tu ztratit.”
Ginny přikývla, vzala za kliku a otevřela dveře. Ty ale narazily do něčeho tvrdého a zastavily se.
„Aúúú!! Sakra! Zatraceně!”
Draco vystoupil zpoza dveří a držel se za hlavu. Vrhl po Ginny vražedným pohledem.
Ginny se zlomyslně uculila, ustoupila ze dveří a zavřela za sebou.
„No,” začala, když se přesvědčila, že jsou opravdu zavřené, „to by se nestalo, kdybys nestrkal nos, kam nemáš.”
Draco se na ni zašklebil.
„Být tebou, dávám si pozor na pusu, Weasleyová. Byla by smůla, kdyby ses tu ztratila. Je tu pár… nepříjemných překvapení pro potulující se cizince.”
Jeho úsměv byl cokoliv, jen ne přátelský.
Ginny obrátila oči v sloup, ale neodpověděla. I když Malfoye zrovna neměla moc v lásce, věděla, že nejspíš mluví pravdu, a rozhodně nechtěla zjistit, co jsou ta “nepříjemná překvapení”.
Malfoy se obrátil a vydal se chodbou doprava.
„Dělej,” zavolal na ni bez ohlédnutí.
„Ať to máme konečně za sebou.”
Ginny ho následovala a upřela pohled na jeho blonďatou hlavu.
Vhodní? Cha. My dva jsme pro sebe vhodní asi tak jako bazilišek a kokrhající kohout. Zpět na obsah
Kapitola 5: Kapitola pátá - Jak se stal koláč příčinou příliš mnoha povyku
Draco zamířil k dlouhé chodbě vedoucí ke knihovně. Slyšel za sebou tiché, rychlé kroky Weasleyové, dopadající na luxusní chodbový koberec. Nemohl uvěřit, že se chystá promarnit kus svého drahocenného času hledáním informací, které vůbec nemusí existovat. A ještě ke všemu zrovna s Weasleyovou. Vlastně to byla všechno její chyba. Kdyby si nenasadila ten ďábelský prsten… proč že to vůbec udělala? Prý proto, že chtěla vědět, jak by to vypadalo. Draco potlačil povzdechnutí. Nikdy nebude rozumět ženám.
Vchod do knihovny dosahoval až ke stropu. Do drahého mahagonového dřeva byl vryt složitý vzor a mosazná klika na dveřích mdle zářila v tlumeném světle nástěnných svícnů. Draco zmáčkl kliku, zatlačil do dveří otevřel je. Pocítil příval známého znechucení, které mu knihovna přinášela.
Strávil zde, podle svého názoru, až příliš mnoho hodin během svého studia v Bradavicích, když se zběsile snažil pár dní před nástupem do vlaku dokončit své letní domácí úkoly. Vstoupil do knihovny a ujistil se, že za sebou Weasleyová zavřela dveře. Předpokládal, že ona nikdy nedělala úkoly na poslední chvíli. Ne, ona byla ten typ, co dělá úkoly ihned a odškrtává si je z úhledně očíslovaného seznamu, hezky jeden po druhém.
Ginny popošla ode dveří, rozhlédla se a přidušeně vykoktala:
"To je tak… tak…"
"Působivé?" ušklíbl se Draco.
Ginny se na něj zamračila.
"Chtěla jsem říct "zmijozelské". Toho se jen tak nezbavíš, že?"
Draco si odfrkl. Knihovna byla laděna do zmijozelských barev. Tmavě zelená v obrovské místnosti převládala. Místnost byla o trochu větší než bradavická knihovna a obsahovala mnohem vice informací o Černé magii. Hlavní křídlo bylo potažené tmavě zeleným kobercem. Odtud se rozbíhala řada malých křídel, každé tvořené vysokými policemi na knihy. U každého z nich bylo několik černých kožených křesel. Na konci hlavního křídla se tyčil obrovský krb, jehož plameny vesele olizovaly to nejdražší dřevo, které lze za peníze koupit.
Draco pomalu popošel ke stěně jen kousek vzdálené ode dveří a zastavil se před ní. Na šedé mramorové zdi byla vytesána tato slova:
Autor
Název
Předmět
Doba vzniku
"Na co to je?" ptala se se zájmem Ginny a nahlížela mu přes rameno.
Draco zaváhal, snažil se rozhodnout, jestli ji má oblažit svou odpovědí. Nakonec se dal do vysvětlování.
"Ovládá to organizaci knih. Sleduj."
Špičkou hůlky dvakrát poklepal na slovo Autor. Náhle začal knihovnou vířit vzduch a odevšud se ozýval šum. Ginny se rychle otočila. Draco se take obrátil, hlavně proto, aby se pokochal její ohromenou reakcí. Miloval, když se mohl takhle předvádět.
Na první pohled vypadalo všechno jako předtím, ale po pečlivém zkoumání jste si mohli všimnout náhle viditelných písmen vytesaných na konci každé police s knihami. Ginny popošla k nejbližší knihovně a vyndala jednu knihu.
"Zunnerman, Edward," přečetla jméno autora.
"Proč začíná abecední seřazení knih od konce?"
Draco pokrčil rameny a věnoval jí otrávený výraz.
"Jak to mám vědět? Já to nevymyslel."
Ginny obrátila oči v sloup. Chtěla knihu vrátit do police, ale najednou zjistila,že netuší, odkud ji vzala.
Po chvíli marného hledání se opatrně zeptala:
"Ehm, Malfoyi, nevíš, odkud jsem to vytáhla?"
Draco netrpělivě podupával nohou o zem .
"Na tom nezáleží, prostě to někam strč."
"Ale-"
"Prostě to tam dej zpátky! Je jedno, kam to zasuneš."
Ginny od sebe odstrčila dvě knihy a vsunula tu, co držela v ruce, dovnitř. Jakmile to udělala, kniha se zeleně rozzářila a zmizela. Objevila se s dalším zábleskem o polici níž, o pár knih dál.
"Och!" uniklo Ginny.
"Přesně tohle jsem se ti snažil říct," pronesl Draco netrpělivě.
"Nezáleží na tom, kam knihu vrátíš. Knihy se vrátí na své místo samy."
Draco se otočil zpátky k vyrytému seznamu na stěně a snažil se rozhodnout, která metoda bude nejlepší. Nakonec vybral Předmět, dvakrát na něj poklepal a zaslechl za sebou dobře známý šum. Obrátil se znovu k Ginny, ale ta stála u konce nejbližší police.
"Co to děláš?" zeptal se skoro bez přemýšlení.
Ginny nadskočila. Trošku provinile pokrčila rameny:
"Jen se dívám."
Pohlédla na nově vytesaný nápis Zooantropie - Zymogen.
"Podle předmětu?" hádala.
"Bravo, Weasleyová," odsekl Draco a věnoval si chvilku na vychutnání otráveného výrazu, který se jí objevil na tváři. Pak dodal:
"Tak, pokud jsi skončila s mrháním času, navrhuji, abychom se dali do práce. Nechci s tebou ztrácet víc času, než je nezbytné."
Ginny protočila oči a zamumlala něco, co znělo jako velice sarkastické:
"Vážně? Škoda, protože být s tebou mě dělá šťastnou."
Draco se rozhodl tento komentář ignorovat, ačkoliv už předtím porušil své pravidlo mluvit s ní jen tak málo, jak jen to bude možné.
Zamířil k hlavní řadě polic a ukázal doleva.
"Začneš s Prsteny."
Ukázal doprava a pokračoval:
"Já si vezmu Kouzla a Spojení. Při troše štěstí něco najdeme dřív, než matka dočte svou knihu a přijde nás oblažit svými "moudrostmi"."
Draco jen stěží odolal touze obrátit oči v sloup. Ginny ze sebe vydala zvuk, který zněl pozoruhodně jako smích maskovaný kašlem. O vteřinu později měla ve tváři ten známý výraz nevole. Draco jen potřásl hlavou a řekl si, že měl nejspíš halucinace.
Možná, že je trávení času s ní nebezpečné, říkal si v duchu.
Její choromyslnost by mohla být nakažlivá.
Odvrátil se od ní a zamířil k sekci K. Trvalo jen chvíli než si uvědomil, že Ginny nejde k sekci P, ale následuje ho v těsném závěsu. Otočil se a dožadoval se vysvětlení:
"Co to děláš?"
Ginny trochu nadskočila, ale pak se vzmužila a odhodlaně odpověděla:
"Nebudu hledat sama. Tohle místo je obrovské, mohla bych se ztratit. A kdo ví, co by na mě mohlo číhat za těmihle policemi?"
"Já vím: nic," konstatoval otráveně Draco.
"Pokud musím hledat nějakou zatracenou knihu, odmítám tě při tom poslouchat."
Ginny zkřížila ruce na hrudi.
"Pak ale budeš jediný, kdo hledá, protože já tu odmítám být sama," uculila se na Draca.
"Mě se jen tak nezbavíš, Malfoyi."
"Očividně," utrousil Draco.
Zničeně si prohrábl rukou vlasy.
"Fajn. Můžeme hledat ve stejné sekci. Ale žádné mluvení."
Ginny se natáhla, ostře ho poplácala po tváři a samolibě odpověděla:
"Věděla jsem, že se na to budeš dívat stejně jako já."
Draco se pokusil odstrčit její ruku, ale to už Ginny prošla kolem něj a mířila k policím označeným písmenem K. Zoufale si povzdechl a zavolal za ní:
"A také žádné dotýkání!"
"Cokoliv si budeš přát," ozvala se pohotově.
Draco si usilovně mnul místo, kde se dotkla jeho tváře a pomalu ji následoval. Bojoval s touhou najít zrcadlo a ujistit se, že na jeho dokonalé tváři nezanechala rudý otisk. Dohnal Ginny a zamířil s ní ke knihovně označené nápisem Kouzla, abnormální - Kouzla, stupidní.
Na kraji každé police byl samostatný štít, podobný jako ten na konci každé knihovny. Draco si všiml, že třetí odspodu byla označena jako Kouzla, spojení. Ukázalo se, že to samé označení je i o kus dál. Draco v duchu zavrčel. Byla tu celá, šest metrů dlouhá police věnovaná kouzlům spojení.
Až s tím skončíme, budeme tak staří, že jí ten prsten prostě sám sklouzne z prstu, pomyslel si Draco hořce.
Ginny, která stála o metr blíže ke konci knihovny, si nápisů také všimla. Rezignovaně si povzdechla a dosedla na zelený koberec. Pohodlně se usadila a vytáhla první knihu o spojovacích kouzlech.
"Takže… Co přesně hledáme?"
Draco se ohlédl přes rameno a podíval se na knihu, kterou držela v ruce.
"Cokoliv, co nám může nějak pomoct, bude ručně psané. Mí předci ten prsten vymysleli, takže to budou pravděpodobně poznámky na okrajích stránek, měnící běžné spojovací kouzlo nebo kombinující dvě různá kouzla."
Ginny potřásla hlavou.
"Fajn. Tak do práce."
Draco se na ni zakabonil, i když věděl, že ho nevidí. Zrovna se to chystal říct! Teď už to tak dobře nešlo, vypadalo by to, jako že po ní opakuje. S pocitem rozladěnosti, Draco popošel o pár kroků doprava, do bezpečné vzdálenosti od té rudovlasé hrozby, se kterou spolupracoval, a pokusil se co nejelegantněji usadit.
Ukázalo se, že sednout si nebylo tak lehké, jak se zdálo. Nemohl přijít na způsob, jak se posadit bez toho, aby při tom do vzduchu nevystrkoval své pozadí. Pokusil se skrčit, ale na půl cesty dolů v jeho kolenech hlasitě louplo. Naklonil se dozadu a jeho zadek narazil tvrdě na zem.
Ginnina hlava vystřelila vzhůru.
"Co to děláš?"
"Hraju na akordeon," ucedil suše Draco.
"Co asi tak můžu dělat? Sedám si!"
"Tak to rozhodně nevypadalo," pokrčila rameny Ginny, "ale jak myslíš."
Polohlasem pak dodala:
"Velice elegantní."
Draco se zamračil.
"Sklapni a dej se zase do práce."
Ginny vrátila knihu zpátky do poličky a sledovala, jak se objevuje na správném místě.
"Nemusíš být tak nemotorný a nezdvořilý," řekla mírně.
"Nemusíš být tak nepříjemná a otravná," vrátil jí úder Draco.
Ginny chladně čelila jeho pohledu a její hnědé oči se zúžily.
"Na stará kolena se z tebe stal zahořklý chlap."
"Je mi jen o rok víc než tobě!"
Ginny se otočila zpět ke knihovně.
"Jak myslíš. Mimochodem, doporučovala bych zahřívací kouzlo na tvá kolena, znějí bolestivě."
Draco zoufale praštil knihou, kterou držel v ruce, o zem. Snažil se ignorovat její tichý smích. Nesnesl pomyšlení, že ví, že ho dostala. Začal se prohrabovat řadou knih, kterou měl před sebou.
Hledali v tichosti pár minut - za které Draco děkoval Merlinovi - když Ginny najednou vyprskla:
"Vhodní? Cha! Ani náhodou. Chci říct, nás dva přece nic nespojuje!"
Díky jejím slovům se v Dracově mysli znovu vynořil ten problém, na který se zoufale snažil zapomenout.
"I když s tebou v čemkoliv jen nerad souhlasím, Weasleyová, také jsem si toho všiml," odfrkl si.
"Ten prsten se rozhodně mýlí a hned, jak ho sundáme, bude bezpečně uložen k dalším věcem v trezoru u Gringottových," dodal spíš pro sebe, než pro ni.
Ginny, ten den už podruhé, vyprskla smíchy a snažila se to zamaskovat kašlem. Draco si ji měřil zkoumavým pohledem: to se vážně smála díky něčemu, co řekl?
Možná právě kvůli jeho pohledu, Ginny rychle řekla:
"Úplně rozdílní. Ty nejspíš fandíš Tornádům, nebo někomu podobnému."
"Tornádům?" vyprskl Draco a na tváři se mu objevil znechucený výraz.
"Nemusela by ses ptát, kdybys viděla severní halu v západním křídle."
Položil knihu, kterou svíral víc, než bylo nutné a posunul se tak důstojně, jak jen to šlo - Malfoyové sebou nikdy nešoupou - aby jí byl tváří v tvář.
"Pro tvou informaci, vlastním dresy podepsané každým kanonýrským hráčem od roku 1892. To znamená, že i dresy, které měli hráči na sobě během Světového poháru v roce 1892. Což bylo mimochodem naposledy -"
"Kdy Kanonýři vyhráli ligu. Já vím," přerušila ho Ginny.
Hlas měla lehce zastřený a jakoby vzdálený. Zírala na něj s otevřenou pusou.
"Jak se ti podařilo to všechno sehnat? Muselo ti to trvat -"
"Roky," dokončil za ni Draco.
"Nebylo to snadné ani levné, ale je to jedinečná sbírka."
Věděl, že to od něj vyznělo až příliš samolibě, ale bylo mu to jedno. Tvrdě dřel, aby našel všechny dresy, a byl na svou sbírku pyšný.
Ginny zasunula knihu zpátky do poličky a zamumlala:
"Moc ráda bych ji viděla."
"Můžu ti ji pak ukázat, když budeme mít pauzu, nebo skončíme brzy."
Draco se málem rukou pleskl přes ústa.
Odkud se tohle vzalo? Nechci Weasleyové nic ukazovat! Chci se jí zbavit tak rychle, jak jen toho budu schopný. Možná, že ani nebude chtít…
Po jeho slovech se k němu Ginny prudce otočila. Chvíli si ho pečlivě prohlížela, a pak odpověděla:
"To by bylo fajn."
Krátce přikývl a vrátil se k hledání. Zjistil, že držet se zpátky od přemýšlení nad věcmi, o kterých přemýšlet nechtěl, je pro něj čím dál víc obtížnější. Po několika minutách si uvědomil, že kniha před ním už delší dobu nezaměstnává jeho mysl. Ta byla místo toho naplněna myšlenkami jako:
Není možné, abychom měli s Weasleyovou něco společného… a Zajímalo by mě, jestli zná všechny statistiky kanonýrských hráčů. Nikdy jsem si nebyl schopný zapamatovat jejich osobní rekordy…
Konečně řekl nahlas:
"To, že oba fandíme Kanonýrům, nic neznamená. Co děláš nejradši? Kromě toho, že mě přivádíš k šílenství, samozřejmě."
"Samozřejmě," poznamenala sarkasticky.
"Nejradši hraju famfrpál. Co ty?"
Draco s ní přerušil oční kontakt a odpověděl spíš knihovně:
"Hraju famfrpál."
Koutkem oka spatřil Ginnin výraz. Její obočí se spojilo v zamračení.
Vypadá docela roztomile.
Draco musel sevřít ruce v pěst, aby jim zabránil popadnout knihu a praštit se s ní po hlavě.
Prohnilý nečestný zrádce! říkal si v duchu a snažil se přijít na to, jaká mentálně narušená část jeho mysli se opovážila přemýšlet o takových věcech.
"Ranní ptáče nebo noční pták?" zeptala se Ginny.
"Ranní."
Ginny se stále mračila, což přinutilo Draca také svraštit obočí.
"Oblíbené prázdniny?"
"Vánoční."
Moje taky!! křičel zrádný hlásek uvnitř jeho hlavy.
"Knihy nebo hudba?" vyhrkla.
"Knihy."
Pořád se mračila. Musí být přece něco, v čem se neshodnou… Draco urputně přemýšlel. Nakonec se triumfálně pousmál, čímž si vysloužil zmatený pohled od Ginny. Bylo mu to jedno, našel konečně něco, v čem se v životě neshodnou. S děsivým úšklebkem se zeptal:
"Oblíbené jídlo?"
"Koláč," odpověděla Ginny bez váhání.
"Koláč?!"
Dracův úšklebek byl nahrazen výrazem nevíry smíšené s hrůzou.
"Čí oblíbené jídlo může být sakra koláč?!"
Ginny pokrčila rameny.
"Moje."
Draco pevně potřásl hlavou.
"Ne, není."
Zadívala se na něj, jako kdyby byl duševně chorý.
"Ale ano, je. Tys mě snad neslyšel?"
"To nemůže být pravda. Koláč nemůže být tvým oblíbeným jídlem. Já jsem jediný člověk, kdo má nejradši koláč. Ty sis to vymyslela, jen abys mě ještě víc naštvala, protože si myslíš, že je to legrační."
Po krátkém zamyšlení dodal:
"Což není."
Ginny praštila knihou o zem.
"Ty jsi se zbláznil. Jak bych asi tak mohla vědět, že tvoje oblíbené jídlo je koláč?"
"Já nevím! Možná jsi mě sledovala!"
"Arghh!"
Ginny sevřela ruce v pěst.
"Nebudu tady sedět a poslouchat tuhle - šílenost!" zakryla si rukama uši, jako by chtěla zastavit Dracova slova.
"Ani borůvkový koláč nás nedělá stvořenými jeden pro druhého."
"Borůvkový? Já nejím borůvkový koláč! Můj oblíbený je jablečný."
Draco vrhl na dívku podobný pohled jako ona na něj předtím, když ho nazvala šíleným.
Ginny dala ruce zase dolů.
"Jak můžeš nejíst borůvkový koláč?" zeptala se nevěřícně.
"To je ta nejúžasnější věc na světě. Jablečný koláč ani nestojí za to, aby se pekl."
Draco v nevíře potřásl hlavou. Jak se může takhle rouhat?
"Očividně jsi nikdy neochutnala Franciinin ještě horký jablečný koláč."
"Francie?" nadzvedla Ginny obočí."
"Náš domácí skřítek. Ten koláč by dokázal přinutit Snapea přidat Nebelvíru nějaké body."
"Když to říkáš," zamumlala Ginny.
"Ale ten popis by se víc hodil na mámin borůvkový koláč. Díky čerstvým borůvkám a jejímu tajnému receptu bys mohl odehnat mozkomory."
Draco se ušklíbl, ale neřekl nic.
"Ty mi nevěříš?" píchla do něj Ginny prstem.
"Musíš ho ochutnat. Řeknu mamce, aby ho udělala, uvidíš. Pošlu jí kvůli tomu zítra sovu, bude hotový dřív tady skončíme," usmála se na něj.
"Pak uvidíš, kdo z nás dvou má pravdu."
"Ochutnám tvůj koláč pod jednou podmínkou," řekl Draco vychytrale.
"S jakou?" zeptala se Ginny ostražitě.
"Přinesu na ochutnání svůj koláč."
Ginny si dala ruce v bok.
"Platí. Mamka bude nadšená, když zjistí, že se další vyhlášený koláč nemůže tomu jejímu vyrovnat."
Draco po ní šlehl pohledem.
"Jen počkej…"
Zvedl knihu, která ležela před ním a uložil ji do police.
Ona uvidí, říkal si pevně.
Zalkne se svými vlastními slovy. Doufám, že Molly peče rychle. Nemůžu se dočkat, až můj úžasný koláč vytře Gin - Weasleové zrak… ne doslova, samozřejmě.
Tiše se uchechtl při představě jablečného koláče rozplácnutém na dívčině pihaté tváři.
Skořice z koláče by jí ladila k vlasům.
Uchopil do ruky další knihu v řadě a v duchu konstatoval, že se díky téhle situaci zamyslel až moc.
Zpět na obsah
Kapitola 6: Kapitola šestá - Jak se ukázalo, že důvtip není zrovna silnou stránkou
Paní Weasleyová míchala nad sporákem své světoznámé chilli a usmívala se. Měla radost. Ukázalo se, že z Draca Malfoye se beze sporu stal velmi milý mladý muž. Přidala do chilli trochu víc koření a zavzpomínala, jak zdvořile se včera choval. Nemohla si pomoct, ale cítila téměř mateřskou pýchu.
PRÁSK! ozvala se za ní rána. Otočila se a ocitla se tváří v tvář své dceři, které se na tváři rozléval známý úsměv.
„Mami!” přispěchala k ní Ginny a objala ji.
„Jak ses měla?“ zeptala se s až přehnanou úctou.
„Celý den?“ poznamenala paní Weasleyová a osvobodila se z dceřina sevření.
„Eh… ano!“
„Měla jsem se dobře, zlatíčko. Tak povídej, co bys chtěla?“
Ginny předstírala rozhořčení.
„Mami! Jak můžeš něco takového říct? Třeba jsem se tu stavila, jen abych se zeptala, jak se ti daří.“
„Na to tě znám moc dobře, drahoušku. Tak ven s tím, ať se mi nepřipálí chilli,“ otočila se paní Weasleyová zpátky k hrnci.
Ginny se posadila ke kuchyňskému stolu a spustila:
„Říkala jsem si, jestli bys mi neupekla koláč.“
„A?“
„To je všechno.“
Paní Weasleyová vytáhla z kredence mísu.
„Ale samozřejmě, miláčku. Proč se vůbec ptáš? Udělám ti cokoliv, kdykoliv budeš chtít, to už bys mohla vědět,“ řekla ustaraně.
Mávla hůlkou k zásuvce na druhém konci místnosti, z něj vylétla lžíce a přistála před Ginny.
Ginny uchopila lžíci mezi prsty a odpověděla:
„No, není to jen pro mě… Draco bude mít taky jeden… a já mu možná řekla, že náš je lepší než jeho oblíbený a on mi nevěřil, takže jsme se nejspíš tak trochu vsadili,“ dokončila rychle.
Mísa, kterou paní Weasleyová držela, přistála na stole před Ginny s větší silou, než bylo nezbytné.
„Ginny, víš, že nemám ráda, když se sázíš kvůli mému jídlu, aniž bys mi o tom předem řekla.”
Ginniny oči se rozšířily, zdůraznily její nevinný, omluvný pohled, když zaprotestovala:
„Ale tohle je jen mezi Dracem a mnou. Měla bys ho slyšet, jak se kvůli svému koláči naparoval!”
Když její matka neodpovídala, dodala:
„Prosím, mami? Jen pro tentokrát… Chci mu jen dokázat, jak výborný je tvůj koláč…”
Paní Weasleyová si v duchu povzdechla. Nikdy nedokázala své dceři odolat. A navíc, její koláč byl úžasný. Dokázal by tak tomu Malfoyovic klukovi, že se dokonalé pečení za peníze nedá koupit.
„Dobrá, udělám to,” odpověděla trochu mrzutě.
„Ale přijdete sem a budete jíst tady. Ráda vidím, když si lidé vychutnávají mé jídlo.”
Vzala Ginninu misku a přidala do ní trošku chilli. Pak ji položila zpátky na stůl před svou dceru a pokračovala:
„Proč nepozveš Draca někdy tenhle týden k nám na večeři? Budeme mít koláč jako desert.”
Ginny vytřeštila hrůzou oči.
„Na večeři?! Mami, zbláznila ses? Charlie je tenhle týden doma, takže Ron, Fred a George tu budou večeřet taky. Malfoy z toho nikdy nevyvázne živý!”
Na chvilku se odmlčela, a pak dodala:
„Víš, možná to není zas tak špatný nápad…”
Paní Weasleová, obrácená ke své dceři zády, si dovolila pobavený úsměv, ale když odpověděla, její hlas zněl vážně.
„Ginny, to není moc hezké. Musíš si konečně zapamatovat, že tohle nejsou Bradavice. Jsem si jistá, že díky dobrému jídlu budou všichni schopni své neshody odložit stranou.”
Potichu pak ale dodala:
„Aspoň doufám.”
Ginny pochybovačně potřásla hlavou, ale nakonec se pustila do chilli. Paní Weasleyouvá si prohlížela svou dceru a všimla si, že diamantový prsten stale vězí na Ginině ruce. Když se na to zeptala, Ginny odpověděla:
„Narcissa nezná žádný způsob, jak prsten odstranit, takže Malfoy a já procházíme knihovnu a hledáme nějakou knihu, která by mohla pomoci.”
Ze způsobu, jakým se její dcera neklidně vrtěla na židli, paní Weasleyová usoudila, že je v tom víc, než jí Ginny sdělila, ale rozhodla se netlačit na ni. Najde se i jiný způsob, jak to zjistit, i kdyby se měla zeptat Narcissy osobně. Poté se vrátila zpátky k vaření.
Po několika minutách, kdy tiše jedla své chilli, Ginny náhle vzhlédla.
„Och! Zrovna jsem si vzpomněla, na co jsem se tě chtěla zeptat. Mami, kdy a čím jsi pomohla Narcisse?”
Zvědavě se na svou matku zahleděla.
Paní Weasleová si znovu povzdechla, osušila si ruce o zástěru a posadila se naproti Ginny. Očekávala, že to teď vyplave na povrch, když byla Ginny v kontaktu s Malfoyovými.
„Bylo to během války, během tvého sedmého ročníku, drahoušku. Narcissa se se mnou spojila a svěřila se mi, že Draco čelí obrovskému nátlaku od Ty-víš-“ zarazila se.
Bylo směšné neříkat jeho jméno, zvlášť když byl už pryč.
„Od Voldemorta, aby se stal... aby se stal smrtijedem. Lucius byl zavřený v Azkabanu a ona nevěděla, co si počít. Pokud by se Draco k němu připojil, mohl být zabit, a pokud ne, čekala by je smrt oba dva. Narcissa doufala, že jako matka budu mít porozumění pro její situaci a budu vědět, co by mohla udělat. Samozřejmě jsem chápala, čím prochází.”
Paní Weasleová se natáhla přes stůl a vzala svou dceru za ruku.
„Ta starost, úzkost, nevědět, jak ochránit své dítě... Šla jsem nakonec za Řádem a přesvědčila je, aby jim pomohli. Stále si nejsem jistá, jestli pomohli kvůli starosti o Narcissinu situaci nebo jen kvůli tomu, aby bylo o jednoho smrtijeda méně. Každopádně, Narcissa a Draco nalezli útočiště na Grimmauldově náměstí, kde strávili většinu posledního roku války, zatímco ty jsi byla v bezpečí v Bradavicích.”
Paní Weasleyová nechala Ginny chvilku, aby vstřebala tyto informace a ignorovala její očividné pokusy uvolnit ruku z jejího sevření. Po chvíli marného boje se Ginny zeptala:
„Věděl o tom Ron?”
„Ano, zlatíčko. Toho roku strávil na Grimmauldově náměstí nějaký čas.”
Ginnina tvář se svraštila zamračením.
„Nemůžu uvěřit, že mi o tom nikdy neřekl!”
„Požádala jsem ho, aby nic neříkal. Měla jsem pocit, že do toho nikomu nic není, jen Malfoyovým,” vysvětlovala jemně paní Weasleyová.
„Ale myslím, že teď jim nebude vadit, že už to víš.”
Paní Weasleyové bylo Ginny líto a dovolila jí uvolnit svou ruku.
„Narcisse nejspíš ne, ale jsem si jistá, že Draco nebude moc rád, že o tom vím.”
Ginny měla ve tváři nečitelný výraz, ale pak pokrčila rameny.
„Ale na druhou stranu, koho vlastně zajímá, co si on myslí?”
Paní Weasleyová pozvedla obočí.
„Vypadá to, že tebe, drahoušku. Proč bych jinak dělala koláč?”
Ginny střelila po matce vražedným pohledem, ale nezmohla se ani na slovo. Rychle dojedla své chilli, oznámila, že musí jít hledat tu knihu, krátce líbla svou matku na tvář a přemístila se z kuchyně.
Paní Weasleyová mávla na chilli hůlkou, usmála se pro sebe a zamyslela se, co asi tak Draco rád pije k večeři.
* * * * * *
„Oni mě zabijí! Nebo krucinál zabiju já sebe dřív!”
„Ráda pomůžu,” nabídla se Ginny, vrátila další knihu do poličky a sledovala, jak se objevuje víc vlevo.
Ještě se jí to neomrzelo.
Právě oznámila Dracovi, že bude tento týden večeřet s její rodinou a on to nepřijal nijak zvlášť dobře. Zdál se být lehce stresovaný při představě, že proti němu bude mít mužské osazenstvo Weasleyovic klanu přesilu čtyři na jednoho.
„Sklapni.”
Ginny pokrčila rameny.
„Nemusíš tam chodit, ale to by znamenalo, že vzdáváš naši sázku a připouštíš, že můj koláč je lepší. A mimochodem,” dodala zlomyslně, „mamka bude zničená, že tě nebude moct přinutit sníst celou večeři. On je tak hubený!” napodobila hlas své matky.
„Sklapni.”
„Dnes nejsme moc výmluvní, že?” zeptala se Ginny blahosklonně.
Draco otevřel pusu – pravděpodobně, aby jí řekl, ať sklapne – a zase ji zavřel.
Nakonec zdráhavě přikývl:
„Dobrá, půjdu, ale jen pokud ty–“
„Jo, jo, já vím. Jen pokud sklapnu.”
„To jsem se nechystal říct!”
„Samozřejmě, že ne…” ušklíbla se na něj Ginny a užívala si jeho klasický malfoyovský výraz.
Protočil oči v sloup a spíš jen pro sebe zamumlal:
„Trávíme spolu až moc času. Ty sis osvojila můj úšklebek a já zas tvůj nedostatek formulací srozumitelných vět.”
Ignoroval Ginnino rozhořčené “Hej!” a pokračoval víc nahlas:
„Co jsem se chystal říct předtím, než jsem byl tak drze přerušen, je, že půjdu, pokud mi slíbíš, že budeš mít zavázanou ruku a udržíš své bratry dál od choutek zabít mě.”
Ginny se rozesmála.
„No, to první nebude problem, ale nic neslibuju ohledně tvého druhého požadavku.”
Když se na jeho tváři objevil výraz paniky, Ginny dodala:
„Ale vsadím se, že mamka nedovolí, aby se její nové oblíbené hračce něco stalo.”
„Hračce?!” dožadoval se Draco vysvětlení, jakmile rozhořčení vystřídalo strach z bratrů Weasleyových.
„Co tím chceš říct?”
Ginny se znovu zasmála. Uvědomila si, že se teď upřímně směje tomu, co řekl, ale rychle ten pocit potlačila.
„Tak říkám lidem, které si mamka oblíbí a vykrmuje je při jakékoliv příležitosti,” vysvětlovala.
„Vždycky si vybere někoho, kdo je podle ní “podvyživený” a dělá z nich svého pokusného králíka. Minulý měsíc to byl Ministr kouzel!”
Když Draco po jejím vysvětlení nevypadal tak úplně uklidněn, dodala:
„Nakonec si najde někoho, kdo to “potřebuje” víc nebo ji to přestane bavit a vzdá to. Buď tak, nebo ztloustneš a už nikdy nebudeš vypadat “podvyživeně”. To jsou její úspěšné případy.”
Draco se na díval se zděšeným výrazem.
„Ztloustnout?! Já nemůžu ztloustnout! Vypadal bych jako můj strýc Cepheus!”
Ginny schovala svůj úsměv za knihu a odpověděla:
„Prostě dělej to, co já: v den večeře vůbec nejez. Budeš hladový a sníš slušnou porci jídla. Udělá ji to šťastnou a ty se vyhneš bolení břicha.”
Draco neodpověděl, ale už nevypadal tak stresovaně. Když se znovu začal procházet knihami, Ginny to vzala jako souhlas.
Teď už musím jen poslat mamce sovu s datem, kdy přijdeme.
Po chvilce se v duchu opravila. Ne “my”, jako my – Draco a já spolu, ale jen “my“, jako že tam oba budeme, ale přijdeme každý zvlášť.
Nechtěla ani pomyslet na to, že by mohli vypadat jako pár. A právě tehdy si uvědomila – a upřímně ji to zděsilo – že přemýšlí o Malfoyovi jako o “Dracovi”.
Tohle není dobré.
„Nějaký problem?” Draco si zřejmě všiml jejího rozpoložení.
Naštěstí byla ušetřena odpovědi díky příchodu domácího skřítky, která dala svou přítomnost najevo pištivým odkašláním. Draco se otočil.
„Co se děje?” zeptal se, vůbec ne nerudně, jak Ginny očekávala.
„Blinky přinést Pánovi dopis. Sova to doručit do Pánovy pracovny a dopis být označený červeně, Blinky přinést dopis hned Pánovi.”
Skřítka se pohupovala na špičkách, zatímco mluvila, velké oči měla na úrovni sedícího Draca. Jakmile domluvila, podala mu dopis.
Draco ho s přikývnutím převzal.
„Správně, červené hned ke mně.”
Obrátil se ke skřítce zády, která to vzala jako vyzvání k odchodu a na konci knihovny se přemístila pryč, a otevřel dopis. Rychle ho přelétl očima a pokýval hlavou.
Konečně se Ginny zeptala, spíše jen pokusně:
„Co se tam píše?”
„Cože?” zeptal se duchem nepřítomný Draco.
„Aha,” zvedl oči od dopisu a podíval se na Ginny, „píše se tu o novém výrobku, jehož akcie se snažím koupit. Vypadá to, že se mi to nakonec podaří.”
Ginniny oči se rozšířily.
„Chceš říct, že vážně investuješ do věcí?!”
„No samozřejmě!” svraštil Draco obočí.
„I přes všechno, co tvrdí má matka, já mám práci a vydělávám téhle rodině peníze. Není má chyba, že matka nechápe princip utrácení peněz k získání peněz.”
Ginny zvedla v obraně ruce.
„Promiň, to jsem nevěděla.”
Naklonila se na stranu a pohlédla na dopis, který držel v ruce.
„A čí přesně teď kupuješ akcie?”
Draco na moment zaváhal, a pak odpověděl:
„Nemůžu ti toho moc říct, vím, že pracuješ u Bezchybných metel. Snad jen to, že obchodní společnost Kometa přichází s novou řadou.”
„Ne!” vykřikla Ginny v nevíře a způsobila tak, že Draco nadskočil a upustil dopis.
„Nemůžu uvěřit, že se chceš účastnit takové špíny!”
Draco znovu nabyl svého klidu a zvedl dopis.
„O čem to sakra mluvíš?” zeptal se.
„Jejich samo-řídicí košťata jsou podfuk!”
„Jak o nich víš?! Od té doby, co byla vynalezena, jsou v přísném utajení!”
Ginny si vztekle povzdechla.
„Vím o nich, protože jejich návrh byl ukraden Bezchybným metlám. Pracovali jsme na tom celé roky. Předpokládaný prodej je plánován někdy na začátek příštího léta. Asi před šesti měsíci došlo ve společnosti k úniku informací a Kometa se dostala k některým z původních návrhů. Neměli dost informací, aby zajistili, že kouzlo vytrvá, ale získali nápad. Víme, že plánují vstoupit na trh s jejich řadou dříve než my s naší, s tím, že košťata po určité době přestanou fungovat. Tím pádem, až se to stane, můžou prohlásit, že kouzlo zřejmě vyprchalo a nabídnout odškodnění za vrácená košťata. A když přijdeme s naší řadou my, bude už po počáteční poptávce a ostatní zákazníci si budou myslet, že ten nápad není realizovatelný.”
Draco na ni zíral a čas od času zamrkal. Konečně se zeptal:
„Říkáš mi pravdu?”
„Proč bych si to měla vymýšlet?” odpověděla Ginny nevěřícně.
Draco pokrčil rameny.
„Mohla bys chtít, abych vypadal jako blázen, když odstoupím z téhle dohody.”
„I když se mi líbí představa, že bych z tebe udělala hlupáka, nejsem tak dobrý lhář, co si tohle všechno jen tak z fleku vymyslí.”
Draco si rukama masíroval obličej.
„Jsi si naprosto jistá, že tahle košťata nebudou fungovat?”
„Kometa ani náhodou neobjeví způsob, jak kouzlo udržet na dobu delší než šest měsíců. Ukradli nekompletní plány,” ujistila ho vážně Ginny.
Ostře přikývl a zvolal:
„Blinky!”
Skřítka se objevila téměř okamžitě u knihovny a Ginny si uvědomila, že tam nejspíš musela čekat. Draco podal červený dopis Blinky a nařídil jí:
„Připoj tuto poznámku na konec dopisu a pošli ho zpátky: Rozhodl jsem se neinvestovat. Omlouvám se za Váš čas. D. Malfoy. To bude vše.”
Skřítka přikývla v porozumění a znovu zmizela. Tentokrát Ginny zaslechla kroky vzdalující se ze dveří knihovny. Draco se k ní otočil.
„Děkuji. Pokud je všechno, co jsi mi řekla, pravda, ušetřila jsi mi spoustu peněz.”
„Pokud je to pravda? Samozřejmě, že je!”
Draco protočil oči.
„Ty prostě nemůžeš přijmout moje díky a jít dál, viď? Musíš dělat věci složitější, než jsou.”
Navzdory její touze cítit se uraženě, Ginny nadzvedla v úsměvu koutky úst.
„Jasně, že dělám,” řekla sladce, „ale i tak mě miluješ a ty to víš.”
Znovu obrátil oči v sloup, ale neodpověděl.
„Víš, když tohle budeš dělat často, zůstanou ti tak,” informovala ho a stěží potlačovala smích.
„To je dobře. Aspoň se na tebe nebudu muset dívat.”
Ginny rozhořčeně zalapala po dechu.
„Sklapni.”
„Jsi nějak moc výřečná,” odsekl Draco.
Ginny obrátila oči v sloup.
Zpět na obsah
Kapitola 7: Kapitola sedmá - Jak Ginny obdržela pozvání a Draco se zapotil
Ginny už podruhé během dvou dnů zaklepala na hrozivé dřevěné dveře před sebou, přitáhla si plášť těsněji k tělu a čekala, až se otevřou. Bylo to opravdu impozantní, zvažovala Ginny, zatímco zírala do očí mosazného hada sloužícího jako klepadlo. Tmavé mahagonové dveře byly přinejmenším o tři metry vyšší než ona a jejich jediná dvě malá, barevně vysklená, vedle sebe postavená okna hned nad klepadlem budila dojem, že ji nějaký obrovský tvor sleduje, jak stojí na stříbrné rohožce.
Náhle se tlama tvora otevřela a objevila se domácí skřítka. Ginny zůstala na známou skřítku na moment překvapeně zírat, dokud ta nezapištěla:
„Přímo tudy, slečno Weasleyová.“
Ginny vstoupila skrz vyčkávající chřtán do Malfoy Manor.
„Pán Malfoy očekávat slečna Weasleyová v knihovně,“ zašvitořila skřítka a Ginny ji následovala pryč od hlavního vchodu, klikatou chodbou směrem doleva. Ginny zjistila, že držet tempo se skřítkou je těžší, než si myslela. Zachytávala pouze odlesky té nádhery, která čekala v pokojích vzdálených od chodby. Prošla tudy sice už včera, ale i tak pro ni byl pohled na přepychový nábytek, hedvábný textil a blištící okna skrz polootevřené dveře tak lákavý, že ho stěží unesla.
Zatímco bojovala s touhou vklouznout do jednoho z pokojů, který sálal teplým, růžovým světlem – a s touhou přemítat, proč mají Malfoyovi pokoj osvětlený růžově – zeptala se své průvodkyně:
„Čeká Draco dlouho?“ Ráno se zastavila v práci, aby si vyptala den volna a zdržela se tam déle, než plánovala.
„Pán jít do knihovny asi před hodinou, madam,“ přišla ostrá odpověď.
Ginny se zachvěla. Draco bude kvůli tomuhle určitě nesnesitelný. Rychle si ale připomněla, že není nikdy snesitelný. Zastavila se před dveřmi do knihovny, poděkovala skřítce, která stála před ní, sledovala ji mizet za rohem a nakonec vstoupila dovnitř. Okamžitě zamířila k řadě S, tajně doufala, že ji Draco možná už dokončil i bez ní. Když dorazila k řadě polic, ukázalo se, že blonďatá zhouba její existence není nikde k nalezení.
„Draco?“ zvolala Ginny zkusmo.
Došla na konec řady a rozhlédla se. Když se jí nedostalo odpovědi, zvolala znovu, tentokrát hlasitěji:
„Draco?“
Stále nic.
Už toho mám dost, usoudila Ginny. Odkašlala si a zaječela:
„Draco Malfoyi, kde sakra jsi?!“
„Pozor na jazyk, Weasleyová,“ ozval se dobře známý znuděný hlas zpoza další blízké řady. Ginny rychle kráčela uličkou a vstoupila do jedné z několika čítáren knihovny. V prostoru mezi policemi byla seskupena tři tmavězelená kožená křesla kolem dřevěného stolu. Draco seděl na jednom z nich. Ne, opravila se Ginny v duchu, správný výraz by byl ležel. Byl nenuceně natažený přes jedno z křesel, v pravé ruce držel otevřenou knihu a levou měl přehozenou přes opěradlo. Vypadal, jako kdyby ho tam někdo hodil a on neměl dostatek energie, aby znovu vstal.
Jako hadrová panenka, pomyslela si Ginny.
Ta nejhezčí panenka, co jsem kdy viděla. Spíš jako výstavní figurína, která se rozhodla, že už je příliš unavená, aby stála a svalila se sem.
Když se vynořila zpoza polic, zaklapl knihu, ale nechal na příslušné stránce prst a dodal:
„Vztek není na místě, zvlášť u tebe ne. Zdá se mi, že já jsem ten, kdo čeká už víc než hodinu. Mám na práci další věci, které musím udělat, ale jsem si jistý, že to je pro tvůj mozek těžké k pochopení.“
Ginny spolkla omluvu za to, že jde pozdě a odsekla:
„Nemusel jsi čekat. Tvá skřítka by tě určitě upozornila, že jsem dorazila.“
Posadila se, tak ladně, jak jen to šlo, do křesla naproti Dracovi – i když tu byla jen tři křesla, všechna byla v jeho blízkosti. I přes její opatrnost, křeslo vydalo při kontaktu s jejím oblečením známý trapný zvuk.
Červeň se jí nezvaně vehnala do tváří a Draco ze sebe vydral něco, co podezřele znělo jako zachechtání, ale Ginny dodala:
„A jen stěží se mi chce věřit, že tě obtěžuje má slovní zásoba.“
Ušklíbla se a pokračovala dětským hláskem:
„Jsou tahle ošklivá slova příliš pro citlivé uši malého Dráčka? Měla bych si dát pozor, co říkám, když jsem poblíž dítěte.“
Draco se na ni zašklebil.
„Sklapni, zatraceně.“
„Klídek, klídek,“ škádlila ho Ginny.
„Zrovna jsem se chystala zakřičet „Peníze zdarma,“ ale bála jsem se, že bys na mě mohl zaútočit, až bys zjistil, že žádné nemám.“
Jeho úšklebek se změnil v nadřazené uchechtnutí.
„Jako kdybych je potřeboval. Rozhlédni se, Weasleyová,“ mávl rukou a ukázal na nábytek, který je obklopoval.
„Vypadá to snad, že střádám?“
„Zřejmě ne,“ byla nucena Ginny s nechutí přiznat.
Po chvilce dodala:
„Když už jsme u tvé směšné přemíry věcí, myslela jsem si, že se mi chystáš ukázat tvou kanonýrskou sbírku.“
Očekávala, že se začne smát a namítne, že s ničím takovým nesouhlasil, nebo se z toho pokusí nějak vyvléknout, ale k Ginninu překvapení Draco přikývl:
„Jakmile najdeme tu knihu, nebo jakoukoliv informaci, kterou hledáme. Chci mít napřed tohle z krku.“
Ginny později uvažovala, že byl její mozek nejspíš v šoku z nedostatku nepřátelství z jeho strany, ale z nějakého důvodu dodala:
„Exkurze by byla taky hezká.“
„Jasně, cokoliv.“
Draco znovu otevřel knihu a mávl rukou.
„Zítra.“
Ginniny oči se překvapením rozšířily.
Co to do něj vjelo?
Po chvilce se opravila:
A co to vjelo do mě? Měla bych s ním chtít trávit co nejmíň času a místo toho ho žádám o další.
Náhle si Ginny otřeseně uvědomila, že druhý den musí do práce a přijde tak o prohlídku. Zaplavil ji nevysvětlitelný pocit, jeden z těch, co jsou velmi podobné lítosti. Ginny si říkala, že je to jen směsice lítosti, že musí zítra zase do práce a zoufalství, že pořád ještě nenašli řešení k problému s prstenem. Nemělo to co dočinění s pomyšlením, že zítra neuvidí Draca.
„Zítra tu nebudu.“
„Cože?“
Draco vzhlédl od knihy a setkal se s jejím pohledem. Vypadal zmateně.
„Samozřejmě, že tu budeš. Ještě jsme nenašli způsob, jak dostat prsten dolů.“
Ginny zakroutila hlavou.
„Zítra musím do práce. Vlastně na zbytek celého týdne. Přesunula jsem svůj den volna na dnešek.“
Draco se zamračil.
„Takže tě neuvidím až do soboty?“
Na tváři se mu objevil úšklebek a rychle dodal:
„To je, jako kdyby letos Vánoce byly dřív.“
„Takové štěstí mít nebudeš,“ usmála se Ginny.
„Zapomněl jsi na naši večeři ve středu večer. Však víš… naši sázku s koláči? Ledaže,“ pokračovala povzneseně, „ses rozhodl vzdát se.“
„Takové štěstí mít nebudeš,“ napodobil Draco její tón.
„Nehodlám si nechat ujít svůj vítězný okamžik.“
„To se ještě uvidí,“ poznamenala Ginny sebevědomě.
Když si všimla, že se Draco znovu vrátil ke knize, zeptala se:
„Co čteš, že tě to tak pohltilo?“
Aniž by vzhlédl, odpověděl:
„Pojednání od kruvalského Mistra lektvarů. Je věnováno nové teorii o lektvarech ovlivňujících mysl, jejich použití v kombinaci se zakázaným zbožím, aby se zvýšila jejich mocnost, a jejich legalitě. Je to docela zajímavé.“
Ginny nadzvedla obočí.
„Nikdy bych tě nepovažovala za někoho, kdo se zajímá o tak složité teorie.“
Když neodpovídal, poznamenala:
„Ale pokud chceš vědět, co si o tom myslím –“
„Och, přímo umírám touhou,“ přerušil ji Draco a obrátil stránku.
„Nemusíš být sarkastický,“ řekla Ginny kysele.
„V každém případě, jak jsem se snažila říct, než jsem byla tak nevychovaně přerušena, myslím si, že zakázané zboží je zakázané z dobrého důvodu. Má nebezpečné účinky, které nemůžou být vždy předvídatelné nebo kontrolovatelné, a když je začneš používat společně s lektvary ovlivňujícími mysl, přivedeš osobu, která lektvar vypije, do velkého nebezpečí.“
Draco vzhlédl a na tváři se mu objevilo zamračení.
„Ale co případy, kdy lektvar sám o sobě nebude fungovat tak dobře? Pokud může nějaká přísada zvýšit efekt a získat kýžený výsledek, co záleží na tom, jestli je legální, nebo ne?“
Ginny už si ani později nevzpomínala, jak dlouho diskutovali o lektvarech – a případně i dalších tematech, ale byla překvapená, když si uvědomila, že tomu tak prostě bylo: diskuze, žádná hádka. Nejspíš by v tom pokračovali ještě déle, nebýt Narcissina příchodu.
„Ani náhodou bys-“
Ginny se zarazila uprostřed věty, když koutkem oka zachytila za rohem nějaký pohyb. Podívala se doleva a uviděla Narcissu, která se objevila mezi knihovnami. Na ženině tváři pohrával lehký úsměv. Světle blonďaté vlasy jí spadaly přes ramena až na záda, stejně tak nenuceně, jako se její smaragdově zelené šaty, které měla na sobě, lehce dotýkaly země. Ginny znovu žasla nad půvabem a sofistikací, kterou Narcissa vzbuzovala. Potlačila povzdechnutí; ona nikdy nebude tak elegantní, i kdyby brala hodiny.
„Nenechte se rušit,“ usmála se Narcissa.
„Hned budu zase pryč.“
Z kapsy šatů vytáhla krémově zabarvenou obálku. Proplula čítárnou a podala ji Ginny. Když si všimla dívčina zmateného výrazu, začala vysvětlovat:
„Tohle je pozvánka na malou sešlost, kterou pořádám v pátek večer. Byla bych moc ráda, kdybys přišla. A také bych ocenila, kdybys pozvání nabídla i svým rodičům.“
Ginniny oči přelétávaly mezi Narcissou a obálkou.
„Vy chcete, abych přišla?“
„Nebuď směšná, matko,“ vložil se do toho Draco.
„Ginny nechce jít na jednu z tvých nudných párty. Vždyť tam ani nikoho nezná!“
Narcissa se usmála – úsměvem, při kterém měla Ginny pocit, že jí něco nedochází – a odpověděla:
„Draco, drahoušku, máš pravdu.“
Po krátké odmlce tleskla rukami o sebe a zvolala:
„Už vím! Mohl bys ji doprovodit.“
Narcissiny oči potěšeně zajiskřily.
„Tak bude mít někoho, s kým si může popovídat, pokud nepozná někoho jiného zajímavého. A navíc jsi chyběl na mých dvou posledních večírcích,“ připomněla svému synovi.
„Slíbil jsi mi, že na ten příští přijdeš.“
Draco si povzdechl a zamumlal:
„To proto, že jsou tak nezáživné, že by dokázaly uspat i tlustočervy.“
Ginny se kousla do jazyku, aby nevyprskla smíchy. Matce odpověděl už hlasitěji:
„Pokud bude chtít jít, doprovodím ji.“
Ginny byla zaražená. Nevěděla, jestli se jí chce opravdu jít na večírek plný lidí, které nezná. Většina z nich ji nejspíš nebude mít z principu ráda, jestli ji vůbec budou znát. Ale na druhou stranu, Narcissa k ní byla velmi laskavá a Ginny teď nemohla tak dobře pozvání odmítnout.
A navíc, dodala v duchu, Draco, jako nucený doprovod, bude otrávený k smrti.
Ignorujíc fakt, že s ním tak stráví víc času a ani ji to moc neděsí, Ginny se obrátila k Dracovi a odpověděla:
„Bude mi potěšením. Děkuji.“
Neznělo to tak upřímně, jak by mělo, ale Narcissa byla dostatečně uspokojena. Její potěšený úsměv a zářivý pohled ještě vzrostl. Znovu zatleskala.
„Výtečně! Dobrá, nebudu vás už déle zdržovat od vaší… těžké práce.“
S lehkým pokynutím hlavy se Narcissa rozloučila, vyplula z čítárny a zmizela za knihovnami.
* * * * * * *
Draco stál před hlavním vchodem Weasleyových a neklidně přešlapoval z nohy na nohu. Uvnitř jeho hlavy se rozezněl matčin hlas:
„Nevrť se, Draco. Není to důstojné.“
Důstojnost šla stranou, bude mít štěstí, když se odsud dostane večer živý. Rukou, ve které nedržel koláč, hlasitě zabušil na dveře. Ten zvuk zněl mnohem sebevědoměji, než se cítil.
Zatímco čekal, až někdo odpoví na jeho zaklepání, Draco studoval prosté dřevěné dveře před sebou. Na pár místech byly otřískané a Draco si tak začal pečlivě prohlížet ruku, jestli mu v ní nezůstaly třísky. Když žádnou nenašel, vrátil se k zírání na okno se čtyřmi tabulkami zhruba v úrovni jeho očí. Sklo bylo laciné a jeho zčeřená zrnitost mu znemožňovala vidět, co se děje uvnitř.
O pár dlouhých vteřin později se za oknem objevil stín a matná mosazná klika se otočila. Ve škvíře pootevřených dveří se objevila hlava Ginny Weasleyové.
„Přesně načas,“ pronesla s úsměvem.
Dveře se otevřely úplně a ukázaly tak celou její postavu. Měla na sobě něco, co vypadalo jako ručně pletený svetr.
Buď to, nebo je to odpad z továrny na svetry, pomyslel si s úšklebkem Draco.
Byl rád, že se rozhodl vzít si na sebe také svetr, a ne jeho formální oblek.
„Pojď dál,“ pokynula mu Ginny.
Ustoupila stranou, aby mohl vejít. Přímo u dveří se nacházelá úzká předsíňka, ne moc větší než šatník. Nalevo byly výkyvné dveře. Draco usoudil, že musí vést do kuchyně. Zpoza široké škvíry pod dveřmi se linula nádherná vůně. Před ním se nacházelo schodiště, které se kroutilo nahoru až do nedohledna a vpravo byl prázdný rám dveří vedoucí do obývacího pokoje.
Draco zahlédl potrhaně vypadající gauč namířený směrem ke krbu u stěny. Na gauči, díkybohu tváří ke krbu, seděli čtyři červenovlasí muži. Jeho žaludek sebou škubl a narazil do něčeho, o čem si Draco myslel, že by mohla být jeho játra.
Ginny strčila hlavu do výkyvných dveří u kuchyně a zakřičela:
„Je tady, mami!“
„Och, výborně. Vem ho k ostatním a vrať se doprostřít stůl.“
Mollyina odpověď zněla tlumeně, ale Draco ji slyšel až moc dobře, aby se jeho úzkost ještě zvýšila. On s nimi bude o samotě?! To nedopadne dobře…to vůbec nedopadne dobře.
Ginny zavřela kuchyňské dveře a věnovala Dracovi povzbudivý úsměv. Natáhla ruku směrem k určené místnosti a nasměrovala ho:
„Tudy, prosím.“
Po chvilce dodala:
„A tohle vezmu.“
Vzala jablečný koláč, který držel, a vstoupila do obývacího pokoje. Draco, který se cítil jako neozbrojený voják vstupující na nepřátelské území, Ginny skrz dveřní rám následoval.
„Buďte slušní a přivítejte našeho hosta, kluci,“ řekla škádlivě Ginny.
Všechny čtyři hlavy se otočily tváří k Dracovi. Jedna z nich měla v obličeji velmi dobře známý výraz, který představoval nesmírnou touhu vidět Dracovo ztuhlou, zmrzačenou mrtvolu. Dvě byly identické, se znepokojivými úsměvy, díky kterým si Draco myslel, že si představují, jak ho přeměňují na květiny pro okrasu jídelního stolu, nebo něco stejně tak nepříjemného. Čtvrtá zračila pouze zdvořilý úsměv mírného zaujetí.
Byl to právě vlastník této hlavy, kdo se zvedl z gauče, a zatímco Draco popošel o pár opatrných krůčků dovnitř místnosti, přešel k okraji gauče a podal mu ruku. Byl menší, než Draco předpokládal; menší než většina mužů klanu Weasleyových, se kterými se Draco kdy setkal. Byl také podsaditější, s širokými rameny a svalnatou postavou.
Rozhodně ne takový, se kterým bych se rád utkal, pomyslel si Draco.
„Charlie Weasley,“ pronesl muž s pokývnutím.
„Draco Malfoy,“ odpověděl Draco a potřásl nabízenou rukou.
Byla mozolnatá, s několika jizvami rozbíhajícími se po její dlani v různých úhlech.
Charlie pustil Dracovu ruku a usmál se:
„Vítej u nás doma… vlastně spíš v mém starém domově. Posaď se.“
Ukázal na křeslo, které se nacházelo vpravo u gauče a tvořilo tak úhel s krbem. Obrátil se ke své sestře a připomenul jí:
„Radši by ses měla vrátit zpátky do kuchyně, než tě mamka začne hledat.“
Ginny obrátila oči v sloup.
„Jo, máš pravdu.“
Když zamířila zpátky do kuchyně, Charlie se jí zeptal:
„Kdy jsi začala protáčet oči?“
„Jeho vina,“ zavolala a otevřela dveře do kuchyně.
Nikdo se nemusel ptát, komu patřil ten přívlastek „jeho“.
Charlie pohlédl na Draca a pozvedl obočí, ale neřekl nic. Vrátil se na gauč ke svým bratrům a znovu ukázal na křeslo, které mu předtím nabízel. Ačkoliv Draco cítil, že by bylo mnohem bezpečnější, kdyby stál – rychlejší útěk – neměl jinou šanci, než si sednout, kam mu bylo přikázáno.
Jakmile se posadil do opotřebovaného křesla s potrhaným přehozem, jeho zadek narazil na něco ostrého. Draco odolal nutkání vyskočit, vřískat nějaký druh válečného pokřiku a ohánět se po křesle hůlkou, rychle se nadzvedl na pravou stranu a uvědomil si, že jeho útočník bylo zbloudilé pérko ze židle. Když pohlédl na nepřátelskou linii, povšiml si tří výrazů nacvičované nevinnosti a jednoho mírně zmateného z jeho zvláštního chování.
Draco se posadil co nejvíce vpravo a prohlížel si své nepřátele. Všichni čtyři Weasleyové měli na sobě ručně dělaný svetr, skoro ten samý, jako měla Ginny. Všechny čtyři svetry měly ohavnou vínovou barvu, jen dvojčata měla vepředu velká bílá písmena. Dvojče vpravo mělo písmeno F, dvojče vlevo G. Ačkoliv Draco věděl, kdo jsou – byli v Bradavicích o pár let výš – nemohl si vzpomenout na jejich jména. Dvojčata, očividně nejvyšší ze čtyř Weasleyů na gauči, se za těch pár let, co je neviděl, hodně změnila.
Charlie si odkašlal.
„Ehm, pro případ, kdybyste se ještě nikdy nesetkali, tohle jsou Fred a George,“ mávl rukou směrem k dvojčatům sedícím po jeho levici. Draco si domyslel, že písmena na svetru určují jména dvojčat, když Charlie nespecifikoval, který je který.
Dvojčata nedala nijak najevo, že by si povšimla jejich představení. Jejich zastrašující úsměvy byly nahrazeny stejně tak hrozivými pohledy, jako by nikdy neviděla někoho jako je Draco a nebyla si jista, jak se mají při této nové zkušenosti tvářit. Weasley – Draco o něm prostě nedokázal přemýšlet jako o Ronovi – seděl na pravém konci gauče. Také na něj zíral, ale jeho výraz nebyl neurčitý, vyzařoval antipatie.
Napětí viselo ve vzduchu, jako pach kouře při zkaženém lektvaru. Čtyři páry očí se zavrtávaly do Dracovy tváře. Cítil se jako by byl u soudu.
Dvojče s písmenem G na svetru promluvilo první:
„Takže, co je mezi tebou a naší sestrou?“
Dracův svetr byl najednou příliš těsný. Kdy se to stalo? Když ucítil, že se mu vzadu na krku utváří kapičky potu, trochu si povolil límec. Těžce polkl.
„Jo,“ vložilo se do toho druhé dvojče (Fred, pokud byla Dracova domněnka správná).
„Máma říkala něco o tom, že jsi dal Ginny prsten, ale teď ho chceš zpátky.“
„Co máš za lubem, ty malá slizská kryso?“
Draco by poznal, kdo právě promluvil, i se zavřenýma očima. Cítil, jak mu kapky potu stékají po krku dolů do svetru. Nepříjemně si odkašlal.
„Tak zaprvé, nedal jsem jí ten prsten. Našla ho. A zadruhé, ona ho chce vrátit, ale zasekl se jí na prstě. Byl v naší rodině odjakživa, je na něj uvalen nějaký druh kouzla, ale nevíme, co to je. Hledáme knihu, která by nám poradila, jak ho sundat, ale ještě jsme nic nenašli.“
Draco zmlkl a čekal na výsledek svého vysvětlení.
Georgovi oči se rozšířily.
„Co za šílené kouzlo je v tom prstenu? No, aspoň to vysvětluje Ginnino chování,“ obrátil se ke svému dvojčeti.
Fred přimhouřil oči a pohlédl na Draca.
„Ať už je to cokoliv, koukej to odstranit co nejdřív, protože nám už vážně leze na nervy, jak o tobě neustále slyšíme.“
Draco na ně zmateně zíral:
„O čem to mluvíte?“
„Nepokoušej se lhát,“ odsekl Weasley. „Víme, že ten prsten nutí každého, kdo si ho nasadí, o tobě neustále mluvit. S něčím tak egocentrickým mohla přijít jen tvá rodina.“
„Cože?“ vyjekl Draco.
„Ne…“ zarazil se a snažil se srovnat si v hlavě, o čem to vlastně mluví.
„Jediné kouzlo, které je na prsten uvaleno, je, že teď nejde Ginny sundat. To je všechno!“
Charlie, který celou situaci zdrženlivě sledoval, se obrátil ke svým bratrům a pokrčil rameny:
„Snažil jsem se vám to říct, kluci. Nic nenutí Ginny dělat nebo říkat to, co sama nechce.“
Draca to začalo zajímat, a tak se opatrně zeptal:
„Co se s Ginny děje?“
Weasley po něm střelil pohledem.
„Ty, to se děje. Jediné, o čem poslední dva dny mluví, jsi ty! Je to samé Draco tohle a Draco támhleto.“
Pokaždé, když vyslovil Dracovo jméno, nakrčil nos, jako kdyby cítil něco odporného. Se zvýšeným hlasem Ginny napodobil:
„Draco je tak legrační, když neví, o čem to vlastně mluví.“
Navzdory své touze cítit se uražen způsobem, jakým o něm Ginny mluvila, si Draco nemohl pomoct a začal se usmívat (pouze vnitřně, samozřejmě). Takže Ginny o něm nemohla přestat mluvit, hm? Míval takový efekt na lidi kolem sebe.
Charlie znovu pokrčil rameny:
„Nemyslím, že by s ní bylo něco v nepořádku, ale asi záleží na úhlu pohledu.“
Fred potřásl hlavou.
„Přísaháme-“
„Že pokud naší sestřičce nějak ublížíš-“ pokračoval George.
„Rozsekáme tě-“
„A schováme tvé pozůstatky-“
„Tak, že z tebe budou nacházet kousky-“
„Až do příštího století.“
Draco už zapomněl na pot, který mu stékal po zádech, a tak ho teď začaly ještě víc znepokojovat další kapičky, které si dělaly cestičku po jeho čele.
Kdy tady začalo být takové horko? přemýšlel zoufale.
Vždyť v krbu ani nehoří oheň! Možná se teplo z kuchyně dostalo až sem. Nebo mě podpálili a já si toho nevšiml.
Draco kontroloval potah křesla tak nenápadně, jak jen to bylo možné, ale nezaznamenal žádné plameny.
„Draco, co to proboha děláš?“
Objekt jejich diskuze vstoupil do mísnosti a zíral na Draca se zmateným výrazem na své pihaté tváři. Ginny měla na sobě bílou zástěru s několika barevnými záplatami a v ruce držela červenou utěrku.
Dracova tvář pod vrstvou potu zčervenala. Snažil se přijít na logické vysvětlení. Cokoliv víc přijatelného než “Zjišťoval jsem, jestli náhodou nehořím“. Naneštěstí jediná věc, která z něj vylezla, bylo malé:
„Ehm…“
Zřejmě jsem nebyl tak nenápadný, jak jsem si myslel.
„Mimochodem, kluci, už můžete přestat předstírat, že si užíváte této společnosti, a jít jíst. Večeře je na stole.“
Draco si byl jist, že za celý svůj život nic tak nádherného ještě neslyšel. Zvedl se opatrně z křesla, tak, aby kalhotami nezavadil o uvolněné pérko. To by mu ještě scházelo. Weasleyovi prošli kolem něj, tři z nich po něm nezapomněli vrhnout zlým pohledem, zatímco Ginny narovnávala květiny na stole u dveří.
Když se Fred a George pokusili cestou do kuchyně Ginny obejít, vystrčila ruku, aby je zastavila. Ten vepředu – Draco nevěděl, který z nich to je, protože stáli zády k němu a on tak neviděl na písmena na svetrech – narazil přímo do sestřiny vystrčené paže.
Ginny se na dvojčata nesouhlasně zamračila. Když promluvila, její hlas byl tichý a nebezpečný.
„Frede, Georgi, vyměňte si svetry. Hned.“
Po několika vteřinách mumlaných protestů se muži pod sestřiným pohledem podvolili. Nesprávné svetry byly odstraněny a vyměněny a nově pokřtěnému Fredovi a Georgovi bylo dovoleno projít.
Draco se snažil následovat Charlieho ven z místnosti. Byl ale také zastaven Ginny, která se postavila přímo před něj a založila si ruce v bok. Chvíli si Draca prohlížela, a pak přes rameno zavolala na vzdalující se záda svých bratrů:
„Co jste mu říkali? Je celý zpocený.“
Než ji mohl zastavit, Ginny vzala svou červenou utěrku a otřela mu čelo.
„Tak pojď,“ usmála se na něj.
„Na večeři to bude lepší.“
Dracova tvář, pokud to bylo možné – a on už si nebyl vůbec jistý, že bylo – ještě více zrudla, ale aspoň už nebyla tak lesklá. Pokusil se odsunout utěrku, která už tam dávno nebyla, vzdal to a následoval Ginny ven z obývacího pokoje a přes vstupní chodbu. Když mu Ginny podržela otevřené dveře, Draco si byl jistý, že někde v dálce zaslechl první tóny smutečního pochodu. Zpět na obsah
Kapitola 8: Kapitola osmá - Jak se věci postupně zhoršovaly
Draco se zastavil přesně ve dveřích do kuchyně a zůstal by tam napořád, kdyby ho Ginny silně nezatlačila do zad. O kousek postoupil a Ginny za ním zavřela dveře. Kuchyně, která se zdála malá už poprvé, když v ní byl, teď vypadala přímo způsobující klaustrofobii.
Čtyři muži Weasleyovic klanu si sedali ke stolu, který byl teď až příliš dlouhý na to, aby byl nemagicky podpírán pouhými čtyřmi nohami. I přes magickou výpomoc se lehce uprostřed prohýbal, naložen kouřícími se hrnci a pánvemi, obsahující snad všechna představitelná jídla. Pro Merlina, pomyslel si Draco v záchvatu paniky a odhadoval množství jídla, co když jich přijde ještě víc? Jako rodinná sešlost, nebo tak něco!
Ginny stála po jeho levici a také si prohlížela ten výjev, ale spíš s pohledem blízkému chloubě. Naklonil se k ní, a snažíce se zakrýt zoufalství v jeho hlase, zašeptal: „Nečekáte víc lidí, že ne?“
Ginny na něj pohlédla s mírným překvapením. „Ne. Myslím, že táta bude doma z práce každou chvílí, ale to bude všechno. Proč?“
Draco pokrčil rameny a vyhnul se jejímu pohledu. Všichni Weasleyovi, kromě Molly, která stále něco míchala u sporáku, už seděli u stolu. Zrovna když Draco začal uvažovat, kam si proboha sedne – a jestli pro něj bude možné jíst v úplně jiné místnosti – Ginny ho vzala za paži a vedla ho k židli. Byla nejdále vpravo u nejbližší strany stolu a Draco najednou zjistil, že zírá přes stůl do Georgovy méně než přívětivé tváře.
„Mamka bude sedět tady,“ ukázala Ginny na místo v čele stolu po Dracově pravici, „a táta si sedne sem,“ kývla k druhému konci.
„Kde sedíš ty?“
Ta otázka z něj vytryskla dřív, než ji mohl zastavit, a Draco hned potom sklapl těsně ústa, jako by se snažil zabránit nějakým dalším nepředvídatelným slovům, která by mohl vypustit.
Ginny se krátce zasmála a dotkla se židle po jeho levici: „Přímo tady. Neboj se.“
Poplácala ho po rameni a šla pomoct Molly přinést poslední bublající hrnec na jediné dostupné, nezakryté místo na ubruse. Zrovna když dno hrnce dopadlo se zaduněním na stůl, ozvalo se „pop“, jak se někdo přemístil do vstupní haly.
O pár vteřin později pan Weasley prosvištěl výkyvnými dveřmi, otlučenou čepici v jedné ruce a stejnoměrně vetchý kufřík v druhé. Jeho červené vlasy, s odstíny šedé, byly rozcuchané a jeho šaty byly ve stavu, ve kterém by je Draco svěřil odpadkovému koši. Ale Draco byl ochotný to všechno přehlédnout kvůli hřejivému úsměvu, který zdobil mužovu tvář. Dával Dracovi povzbudivý pocit; možná, že by pan Weasley mohl zlepšit všeobecnou náladu u večeře.
„Něco tu krásně voní, Molly!“ zvolal pan Weasley.
Molly přispěchala, aby vzala svému muži čepici, a krátce ho líbla na tvář. „Kdy tu něco nevoní dobře?“ škádlila ho. „A teď pojď přivítat našeho hosta.“ Nadšený úsměv nemohl z tváře pana Weasleyho zmizet rychleji, ani kdyby mu Molly nařídila: „Pojď přivítat Voldemorta.“
A tak odcházejí všechny mé naděje, že dnes večer nezemřu, povzdychl si v duchu Draco.
Rezignovaně přistoupil o pár váhavých kroků blíže a nabídl ruku: „Dobrý večer, pane Weasley. Máte překrásný dům.“
Pan Weasley krátce Dracovi potřásl rukou a přikývl: „Děkuji.“
„Tati,“ ozvalo se od stolu za Dracem jedno z dvojčat, „už si konečně sedni, ať můžeme jíst!“
Na minutu nebo dvě se kuchyně zaplnila nejen vůněmi, nad kterými se sbíhaly sliny, ale také zvukem židlí škrábajících o podlahu. Pak, jakmile si poslední členové rodiny – a Draco – našli místo k sezení, rozhostilo se ticho.
„Tak, a teď…“ usmála se trochu trapně Molly směrem ke stolu, a poté rozpřáhla ruce k jídlu před sebou, „bychom se měli radši pustit do jídla, než to všechno vystydne.“
Kuchyně se dala znovu do pohybu, když se každý člen rodiny natáhl pro nejbližší mísu. Draco, jen pár vteřin za ostatními, uchopil mísu mačkaných brambor, která ležela před ním, a naložil si trošku na svůj talíř. Napodobil ostatní a poslal mísu dál po své pravici – Molly.
Molly vzala mísu, ale neobsloužila se. S nelibostí zírala na Dracův talíř.
„Ty nemáš rád brambory, drahoušku Draco?“ zeptala se a zněla rozrušeně.
„A-ano,“ zakoktal se zaraženě Draco. Co udělal špatně teď?
Mollyin výraz zděšení byl rychle nahrazen přívětivým úsměvem.
„V tom případě se nestyď. Nandej si víc.“
S těmito slovy přidala několik štědrých lžic mačkaných brambor na Dracův talíř.
Teď byl Draco tím, kdo s nelibostí zíral na svůj talíř.
„Ehm, děkuji, Molly.“
Hřejivě se zasmála.
„No, musím na tebe trochu dohlédnout, pokud se to ty sám nechystáš udělat pořádně.“
Pak si sama naložila jednu malou lžíci brambor a podala mísu Georgeovi.
Draco zjistil, že se ta samá scéna mnohokrát opakuje, jak mísy s večeří kroužily kolem stolu. Pokud Molly shledala jeho porci příslušného jídla neadekvátní, neváhala a přidala na jeho talíř mnohem víc, a kárala ho, že je “stydlivý.“ Dracova nelibost s hromadou jídla před ním postupně rostla a přísahal by, že slyší svůj žaludek řvát úzkostí. Konečně se mísy zastavily a on si všiml, že se mačkané brambory znovu usídlily před jeho talířem.
„Pusťte se do toho!“ zavelela Molly a všichni se řinčením popadli stříbrné příbory.
Draco ostatní následoval, ale jeho vidlička zůstala viset nad talířem, když přemýšlel, co bude nejlepší udělat. Pokud by jedl rychle, mohl by toho zkonzumovat hodně, než bude plný, ale pak by měla Molly čas k doplnění jeho talíře. Jestli bude ale jíst pomalu, dojí jídlo před sebou později, ale pravděpodobně bude plný dřív, než sní aspoň polovinu.
Zatímco Draco přemýšlel, které z těch dvou zel bude lepší, jeho vidlička stále na půl cesty, Ginny se k němu naklonila. Položila ruku na jeho rameno a zašeptala mu do ucha:
„Nemusíš to sníst všechno; ani já to nejspíš nesním. Prostě jez pomalu a hodně mluv. A trochu si to na talíři rozmísti.“
Stáhla ruku z jeho ramene a uchopila lžíci. Pak mu svou radu předvedla názorně a rozmístila půlku svého hrášku na druhou stranu talíře.
Opravdu to vypadalo, jako by trochu ujedla. Já tu holku miluju, pomyslel si Draco a zaplavila ho úleva. Pak si, skoro v té samé chvíli, uvědomil, na co právě myslel. Cítil, jak jeho tváře blednou, a vzápětí rudnou, a z krku se mu vydral dusivý zvuk. Ne! křičela jeho mysl. Ne, ne! Nemyslel jsem to tak! To bylo jen vyjádření! Já rozhodně nejsem zamilovaný do Ginny Weasleyové.
Molly na něj ustaraně hleděla.
„Draco, jsi v pořádku? Nepotřebuješ trochu vody?“
„Jsem v pořádku, Molly,“ podařilo se mu říct, ačkoliv si retrospektivně pomyslel, že byl jeho hlas o něco vyšší než obvykle.
Ginny spolkla sousto a vyhrkla krátké “Och!“ Položila vidličku na talíř a pokračovala:
„Mami, tati, právě jsem si vzpomněla… Narcissa mě požádala, abych vám vyřídila pozvání. Pořádá v pátek večer párty a byla by ráda, kdybyste přišli.“
„Narcissa Malfoy? zamračil se pan Weasley na svou dceru.
„Nedělej ze sebe hlupáka, Arture. Známe snad jinou Narcissu?“ Molly nad stolem zakoulela očima. Obrátila se k Dracovi a usmála se:
„To je od ní velice milé, ale bohužel už máme domluvenou večeři s Dunstanovými.“
Pan Weasley na druhém konci stolu zaúpěl.
„Na to jsem zapomněl. A proč s nimi vlastně večeříme? Roger je ten nejnudnější člověk, kterého jsem kdy potkal; jediné, o čem dokáže mluvit, jsou jeho úžasné, bílé narcisy.“
„Večeříme s nimi, protože Jane je skvělá žena, kterou mám moc ráda.“
Mollyin normálně vřelý hlas byl teď plný ostrosti a pan Weasley, jako každý muž při smyslech, se pod jejím pohledem sklonil a neodpovídal.
Draco skryl svůj úsměv tak, že si vzal sousto steaku – měkkého a vynikajícího, ačkoliv, mohl snad od Mollyina jídla očekávat něco jiného? – a jeho pohled padl na Ginninu levou ruku, která se natahovala pro sklenici vody. Na místě, kde měl být viditelný prsten, bylo jen malé rozmazání, a Dracovy oči sklouzly z této oblasti, jakoby si právě všiml něčeho jiného jen kousek od tohoto místa. Iluzní kouzlo, a dobře provedené. Už jí muselo být z toho všeho vysvětlování špatně. A jsem si jistý, že je to ještě horší, protože je to zrovna můj prsten. Po zvážení toho všeho, iluzní kouzlo dávalo perfektní smysl. Nicméně, Draco nemohl setřást pocit, že ho z nějakého důvodu štvalo, že s ním nechce být Ginny spojována. Draco sebou v duchu zatřásl a znovu se soustředil na konverzaci kolem sebe.
„ -potřebujeme objednat víc amorků pro naše Snící kouzlo. Během posledních několika měsíců byli hrozně oblíbení.“
Fred, sedící po Georgeově pravici, naproti Ginny, se usmál:
„Jdou na dračku!“
„Opravdu, Frede,“ povzdychla si Molly, „přála bych si, abys takovéhle výrazy nepoužíval. Zní to hrozně.“
Draco pobaveně sledoval, jak dvojčata současně obrátila oči v sloup. Po chvíli se zeptal:
„Takže se vašemu obchodu daří?“
Nejistě se na něj podívali a vyměnili si pohled, než George odpověděl:
„Ano, daří. Jak říkal Fred, naše Snící kouzlo se dobře prodává. A právě teď vyvíjíme novou sérii výrobků.“
„Vážně? Jakého druhu?“
Po další rychlé výměně pohledů se Fred pustil do vysvětlování:
„Je to určeno dospělým, kteří pracují v kancelářích. Jednou z věcí, na které právě pracujeme, je zařízení pro lidi, kteří si chtějí udělat přestávku, aniž by si toho kdokoliv všiml. Může být připevněno na dveře kanceláře a vytvořit iluzi, takže když někdo projde kolem, uvidí osobu uvnitř tvrdě pracovat.“
„Vydrží jen deset minut, lidé je tak nebudou moct používat hodiny,“ pokračoval George a koutkem oka se s obavami díval na svou matku.
Draco se lehce zamračil, když tento koncept zvažoval.
„Musíte obraz přednahrát?“
George přikývl.
„Jo, když je zařízení připevněno na dveře a aktivováno poklepáním hůlky, prvních deset minut nahrává. Pak to může být přehráváno dle libosti. Bylo by nejlepší dělat něco obecného, aby to nevypadalo podezřele, když kolem několikrát projde stejný člověk.“
„Právě teď je to dobré jen na jedno použití, než kouzlo vyprchá-“
„Což je skvělé, protože se jich prodá spousta,“ vložil se do toho George.
„Ale to znamená, že si nemůžeme moc účtovat,“ pokračoval Fred.
„Ale nakonec najdeme způsob, jak je vyrábět pro opakované užití, a to bude stát něco extra.“
Draco přikývl. Šprýmařské výrobky pro dospělé otevíraly úplně nový okruh trhu a, jak se zatím doslechl, produkty Freda a George se stávaly čím dál populárnějšími.
„Co dalšího vyrábíte pro kanceláře?“
George mu odpověděl:
„Děláme také sérii “Kancelářských sladkostí“…“
Draco si nebyl jistý, jak dlouho naslouchal konverzaci Freda a George – občas se jich sám na něco zeptal – ale jeho talíř byl značně prázdnější a jeho žaludek plnější, než skončili.
Právě dojedl poslední kousek chleba, když Weasley, sedící mezi Fredem a panem Weasleyem, ukázal na mísu před Dracem a řekl:
„Podej mi mačkané brambory, Malfoyi.“
Draco se natáhl po míse, ale Mollyina ruka se tam dostala dřív a přidržela ji pevně na místě.
„Ronalde Weasley!“
Oslovený muž sebou při tónu matčina hlasu trhl.
„V tomto domě nazýváme své hosty jejich křestními jmény!“
Weasley přelétl pohledem ze své matky na Draca a zase zpátky, ve tváři výraz něco mezi nevírou a nelibostí.
„Nebo,“ pokračovala Molly s lehkým, téměř nebezpečným úsměvem na rtech, „pokud nedokážeš být tak zdvořilý, můžeš ho adresovat jako pana Malfoye.“
Vedle Draca Ginny zasyčela, jak se snažila zakrýt smích sevřenou pěstí. Draco se v duchu také zasmál při pomyšlení, že ho Weasley musí titulovat “pan Malfoy“ – ačkoliv byl jeho vnitřní smích více než uspokojivým zachechtáním.
Vypadalo to, že se Weasley rozhoduje, jak moc ty brambory chce. Nakonec, pod neutuchajícím tvrdohlavým výrazem na Mollyině tváři, věnoval míse žalostný pohled a zamumlal do talíře:
„Podej mi mačkané brambory, Draco.“
Mollyina ruka se ale z mísy nestáhla.
„Podej mi mačkané brambory co?“
Weasley, znějící, pokud to bylo možné, ještě podrážděněji, to zkusil znovu, stále ke svému talíři:
„Podej mi prosím mačkané brambory, Draco.“
„Výborně.“
Molly pustila mísu a Draco ji mohl podat na druhou stranu stolu, snažil se přitom, aby se nenatáhl přes talíř Ginny, když ji podával.
Weasley ji přijal bez toho, aby se na Draca podíval, a, zatímco se chystal naložit si troche na talíř, Molly ostře zakašlala. Weasley vzhlédl s výrazem, ze kterého se dalo přečíst: „Co zas?”
Molly povytáhla obočí.
„Co říkáme, když pro nás někdo něco udělá?
Mluvila k němu jako k pětiletému.
Weasley zkrabatil nos, ale nakonec s nechutí promluvil:
„Děkuji, Mal – Draco.“
Molly se otočila k Dracovi, a ten si uvědomil, že od něj očekává odpověď. Jediné, co po mně chce, je, abych také použil jeho jméno. Nebyl si ani jistý, jestli to bude znít správně. Napůl očekával, že mu z jeho podvědomí vylétne “Weasley“, a skrz sevřené zuby procedil:
„Není zač, Rone.“
„No vida!“ usmála se Molly spokojeně, jak potěšeně, tak triumfálně.
„Nebylo to tak těžké, že?“
Ano, bylo! Pomyslel si pevně Draco a lehce ho rozrušilo, když si uvědomil, že si druhý muž pravděpodobně myslí to samé.
„Zbyl nějaký hrášek?“ prohlížel si pan Weasley stůl.
Fred se sklonil k míse před sebou.
„Ne. Všechen pryč.“
Molly se krátce zasmála.
„Co jsem ti říkala, Ginny, zlatíčko? Byl nakonec výborný!“
K Dracově překvapení Ginny zrůžověla a zamumlala:
„To vidím, mami.“
Molly se znovu zasmála a vysvětlovala:
„Ginny měla při vaření hrášku menší nehodu – trocha cibulky se dostala do omáčky – ale naštěstí jsem to dokázala napravit. Říkala jsem jí, že budou na chuť výborné, a očividně jsem měla pravdu!“
Shovívavě se na svou dceru usmála.
Ginny, která teď byla úplně rudá, se zabořila do židle.
„Já vím, že jsem ve vaření hrozná,“ zamumlala.
Při pohledu na Ginny, momentálně upřeně zírající do svého talíře, Draco pocítil v žaludku zvláštní pocit lítosti. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že místo toho, aby se vyžíval na jejím ztrapnění, jak by udělal ještě před pár dny, mu jí bylo líto. Namáhal mozek, aby jí mohl říct něco, co by ji utěšilo. Po zahnání nápadu urážky jiného člena její rodiny – to by jistě situaci nezlepšilo – jediné, co mohl nabídnout, bylo sotva znatelné:
„No, jsem si jistý, že by chutnal výborně i s těmi cibulkami…“
Molly ho zřejmě neslyšela, jelikož se pustila do peskování Freda a George, protože se doma neukazovali dostatečně, ale Ginny se k němu naklonila a zašeptala:
„Díky.“
Náhle se z chodby ozvalo hlasité “prásk!“ a veškerá konverzace ustala, jak se osazenstvo u večeře otočilo ke kuchyňským dveřím. Nový příchozí několik vteřin přešlapoval na chodbě. Pak se dveře otevřely a odhalily Harryho Pottera s rozpačitým úsměvem na rtech, držícího velký koš, ve kterém zřejmě bylo prádlo.
„Doufám, že ne-“ začal, zatímco odskakoval od zavírajících se dveří, „že nic nepřerušuji…“
Hlas se mu vytratil, když si všiml jídelního stolu.
„Omlouvám se! Nevěděl jsem, že ještě-“ zarazil se, jakmile jeho oči zakotvily na Dracovi.
Draco nevěděl, jak dlouho tam tak seděl, napůl otočený na židli, zírající na Pottera. Nicméně si byl jistý, že to vůbec nevadí, protože čas se zastavil. Potter se také nehýbal, stále stál před dveřmi a svíral koš s prádlem. Po čase, který Draco strávil na Grimmauldově náměstí, dosáhli nevyslovené dohody jeden s druhým nemluvit. Když si na to Draco vzpomněl, uvědomil si, že už je to téměř devět let, co Pottera viděl naposledy. A ta rozcuchaná, zjizvená tvář se vůbec nezměnila, pomyslel si Draco se zlomyslným uspokojením.
Někdy v době mezi třiceti vteřinami a dvaceti lety, někdo za ním zakašlal. Potter přerušil oční kontakt s Dracem a zahanbeně si odkašlal. Za sebou Draco slyšel Molly vstát ze židle, koutkem oka ji sledoval, jak prochází kolem stolu směrem k Potterovi. Vzala koš z jeho rukou a usmála se:
„Nedělej si starosti, Harry, drahoušku, právě jsme dojídali.“
Potter střelil pohledem zpátky k Dracovi a zeptal se:
„Co ten tady dělá?“
Molly si opřela koš o bok a poplácala volnou rukou Pottera po paži.
„Pojď tohle se mnou dát do šicí místnosti, a já ti všechno vysvětlím.“
S těmito slovy ho vyvedla z místnosti – po schodišti v nejvzdálenějším rohu, kterého si Draco předtím nevšiml.
Ginny, která už zase seděla rovně, a jejíž tvář se vrátila do normální barvy, poznamenala stručně:
„No, to bylo trapné.“
Draco na ni vrhl pohled, který by si zasloužil cenu, pokud by se za pohledy ceny udělovaly. Ať už tomu bylo jakkoliv, rozhodl se pro osobní uspokojení – které, ačkoliv mělo svou vlastní cenu, se očividně nedalo srovnávat s medailí, a rozhodně ne s finanční odměnou.
Ticho, které v kuchyni poté, co Mollyiny a Potterovy kroky dozněly na schodišti, zavládlo, bylo jedno z nejhlasitějších, které Draco ten večer slyšel, a pocítil víc než přiměřený podíl na okamžicích intenzivního ticha v uplynulých několika hodinách. Konečně se kroky vrátily, po několika vteřinách následované svými tvůrci.
„A teď,“ zvolala Molly nadšeně, když znovu vešla do kuchyně, „co takhle dezert? Myslím, že tu máme nějaké koláče, kvůli kterým byl takový povyk.“
Pan Weasley vytáhl svou hůlku a vyčaroval dřevěnou židli na rohu stolu, mezi ním a Weasleyem. Odmítám o něm přemýšlet jako o “Ronovi,“ i kdybych ho tak musel nazývat, pomyslel si Draco tvrdohlavě. Potter si sedl do rohu a Molly vzala svou hůlku a dolevitovala před něj talíř.
Díky Mollyiným slovům najednou zase vytanula Dracovi na mysli koláčová soutěž. Jen stěží se mi chce věřit, že jsem na to zapomněl! Vždyť to byl hlavní důvod tohohle mučícího hodování. Ginny také vypadala, jako by na to zapomněla, když se ozvala s krátkým „Och!“ a vstala ze židle. Draco ji napodobil, také vstal a následoval Ginny kolem stolu ke koláčům, které ležely na pultu.
„Takže, jak to uděláme?“ zeptal se jí, když oba stáli zády ke stolu.
„Nemůžeme jen každý ochutnat ten druhý – oba moc dobře víme, že bychom tvrdili, že náš je ten nejlepší.“
Ginny se zasmála:
„Jo, nejspíš máš pravdu.“
„Samozřejmě, že mám pravdu. Vždycky mám pravdu,“ ušklíbl se Draco.
Ginny ho píchla vidličkou do ruky.
„Au! To bylo kruté.“
„Nebuď taková dámička.“
Draco se moudře zdržel odpovědi, jelikož to byla ona, kdo právě krájel koláče s docela ostře vypadajícím nožem. Jakmile byla hotová, s nožem nad Mollyiným borůvkovým koláčem se zarazila.
„Jak to uděláme?“ přemítala.
Náhle vykřikla:
„Už vím! Harry to může rozhodnout!“
„Cože?!“
„Cože?!“
Draco se obrátil k Potterovi, který se při zvolání jeho jména otočil.
„Je to perfektní,“ pokračovala Ginny, kterou nedostatek patřičného nadšení u dvou mužů ani trochu neodradil.
„Harry neví, jaký koláč je čí, takže nebude ovlivněn. Zbytek mé rodiny by pravděpodobně byl,“ přiznala.
Draco na ni chvíli zíral, než byl donucen připustit, alespoň pro sebe, že má pravdu. Vlastně to bylo perfektní řešení. Jen kdyby nezahrnovalo Harryho Pottera… ale tomu se nedalo pomoci. A mimo to, ten muž zachránil celý kouzelnický svět; jistě dokáže adekvátně soudit koláče. Draco souhlasně přikývl a oznámil Ginny:
„Tak dobře.“
„Harry, pomůžeš nám?“ zeptala se vesele Ginny.
Potter vypadal opatrně.
„Co budu muset udělat?“
„Jen musíš ochutnat oba koláče a říct nám, který je lepší… pokud tedy všeobecně nemáš radši borůvkový nebo jablečný…“ Ginny se zamračila, když si uvědomila potenciální zádrhel.
Potter zavrtěl hlavou.
„Ne, mám rád oba.“
Po chvilce váhání jí oznámil:
„Jo, myslím, že to zvládnu. Ale jen v případě, že mě má volba nedostane do problémů.“
Pohlédl ke stolu zaplněnému Weasleyovými a Draco celkem nedobrovolně rozuměl, jak se Potter v tuto chvíli cítí.
„Och, nedělej si starosti,“ řekla Ginny bezstarostně – až příliš bezstarostně, kdyby se někdo Draca ptal – a položila na malý dezertový talířek kousek borůvkového koláče. Draco vzal také jeden z hromady na pultu a nabral kus svého jablečného.
Ginny, zřejmě horlivá, aby byl ten borůvkový ochutnán jako první, pospíchala s talířem ke stolu a položila ho před Pottera. Když Draco vyškrábal několik popadaných kousků jablek z pekáče a položil je na vrch plátku, slyšel Pottera zvolat:
„To je opravdu výborné!“
Jeho slova byla lehce zkomolena, protože měl pusu plnou koláče – což přimělo Draca zděsit se – ale jejich záměr byl dostatečně jasný; Dracův jablečný koláč bude mít co dělat, aby to překonal.
Draco se otočil, vzal opatrně talíř se svým koláčem do obou rukou a snažil se dojít zpátky ke stolu. A pak se všechno zvrtlo. Nějakým způsobem, docela záhadně, se jeho tkaničky u bot zamotaly. Jak se pokusil udělat první krok, Draco byl seslán k zemi obličejem napřed. Koláč vylétl, když Draco napřáhl ruce, aby se bránil rychle se blížícím dveřím.
Draco přistál tvrdě, chvíli jen ležel, popadal dech, a oddaloval tak okamžik, kdy bude muset vstát a čelit lidem v místnosti. Ze všech skupin lidí, před kterými by se chtěl naprosto znemožnit, byla zrovna tahle na posledním místě jeho seznamu. Pomalu se posadil. Jak předpokládal, všichni na něj zírali – Charlie, na druhém konci stolu, dokonce vstal, aby měl lepší výhled. Právě tehdy si Draco všiml, kam jeho koláč přistál.
Weasley si z nosu otřel kousek jablka a přidal ho k hromádce na svém talíři, která už stihla opadat z jeho svetru. Trocha výplně koláče byla stále rozmazaná na jeho tváři, a na rameni měl kus kůrky. Po jeho teď levici dvojčata, rudá potlačovaným smíchem, počínala uvolňovat salvu hlasitého frkání.
Dracova vlastní tvář hořela, ale ne od smíchu, když rozvázal tkaničky a postavil se. Zatímco se snažil rozhodnout, co by mohl teď nejspíš udělat, Potter natáhl svou vidličku a uďobl kousek koláče z kamarádova ramene. Vložil si ho do úst a zamyšleně žvýkal. Oči se mu rozšířily.
„U Merlina, ten je úžasný!“
Vidlička se vrátila k rameni Weasleyho, a tentokrát nabrala kousek kůrky. Teď byly všechny pohledy upřené na Pottera. Když spolkl poslední sousto, rázně přikývl.
„Tenhle – ten jablečný – je nejlepší.“
Ginny, která stála za Potterovou židlí, zasténala.
„Harry!“ povzdechla si.
Obrátila se k Dracovi a poraženě přiznala:
„Fajn, vypadá to, že jsi vyhrál.“
„Díky,“ zamumlal Draco, ale nadšení z vítězství bylo překonáno touhou být někde – kdekoliv – jinde. Po chvíli se tiše zeptal, tak, aby ho mohla slyšet jen ona:
„Kde je tu záchod?“
Mírně se na něj pousmála:
„Nahoru po schodech a doprava.“
Draco přikývl a zamířil po schodech nahoru tak rychle, jak jen to bylo možné, aby ve skutečnosti nevypadal, jako že utíká. Zpět na obsah
Kapitola 9: Kapitola devátá - Jak je tomu už od nepaměti, matky mají vždycky pravdu
Když už uplynulo deset minut a Draco se stále nevracel, Ginny se rozhodla, že se půjde podívat, jestli náhodou nezemřel. Jakmile vystoupala po schodech, všimla si, že dveře koupelny jsou pořád zavřené.
Jemně na ně zaklepala.
„Můžu jít dál?“
„Je to tvůj dům,“ ozvala se trpká odpověď. Ginny opatrně otevřela dveře a našla Draca sedět na zakrytém záchodě, tvář si zakrýval rukama. Když vešla do koupelny a zavřela za sebou dveře, Draco vzhlédl.
„Nejde to moc dobře, co?“ zeptal se s hořkým úsměvem.
Ginny mu úsměv vrátila: „No, řekněme, že takhle jsem si to zrovna nepředstavovala.“
Draco protočil oči v sloup a vstal. „Prosím tě, zabij mě hned,“ přikázal jí vážně.
Ginny pokrčila rameny a sáhla po hůlce, ale s rukou na kapse svetru se zarazila.
„Možná přijdeme na lepší řešení. Přece jen jsi mi trochu přirostl k srdci,“ přiznala, „zabít tě už není tak lákavé jako kdysi.“
„Zřejmě to mám brát jako kompliment,“ odvětil Draco suše.
Ginny znovu pokrčila rameny.
„Přeber si to, jak chceš.“
Nemohla si pomoct a usmála se. Opřela se o zavřené dveře. Před ní, na protější zdi, bylo umyvadlo a vedle něj záchod. Po její levé ruce byla malá sprcha. Miniaturní koupelna, kterou kdysi sdílela s Ronem, teď sloužila pro návštěvy rodinných příslušníků a hostů.
Po dlouhém mlčení se Draco náhle zeptal: „Takže Potter vás navštěvuje často?“
„Ani ne. Většinou má plno práce jako bystrozor, stejně tak Ron. Jednou za čas, když má volno, se zastaví – obvykle na večeři nebo aby mu mamka zašila oblečení.“
Zvědavě Draca sledovala, snažila se zjistit, o čem přemýšlí. Došlo jí, že kluci během Dracova pobytu na Grimmauldově náměstí dosáhli jakéhosi příměří, protože ani jeden z nich nebyl po smrti, ale bylo jí jasné, že tu je pořád nepřátelskost.
„Och.“
Draco prstem přejížděl po okraji umyvadla.
„Takže vy dva... chci říct... vy jste kdysi... že jo?“
Ginny chvilku trvalo, než tu zkomolenou otázku rozluštila. Když se jí to podařilo, okamžitě se, téměř bez sarkasmu, rozesmála.
„Pravděpodobně jsme měli ten nejkratší vztah na světě. Nesnesl pomyšlení, že bych se mohla zranit, a já zas nemohla zůstat jen tak nečinně sedět na zadku. Ani po válce nemohl přestat být... sebou. A bystrozorský trénink mu zabíral všechen čas. Teď jsme jen kamarádi a já zjistila, že je to tak nejlepší.“
Draco hned neodpověděl, ale vypadalo to, že se jeho nálada zlepšila. Jemně šťouchal do fialového mýdla na okraji umyvadla, tvář se mu rozjasnila. Konečně odpověděl: „Musím přiznat, že i když téměř ve všem s Potterem nesouhlasím, má opravdu dobrý vkus na koláče.“
„Teď kvůli tomu budeš nesnesitelný, že jo?“
Šlo spíš o prohlášení než o otázku.
Draco se ušklíbl: „Nedělej si starosti, jsem si jistý, že to přežiješ ve zdraví.“
„Měla jsem tě vzít za slovo a zabít tě!“
„Ale no tak,“ pokýval na ni Draco blahosklonně prstem, „vždyť to nemyslíš vážně. Nezapomeň, přirostl jsem ti k srdci. Ty víš, že bych ti chyběl.“
Já věděla, že toho budu litovat. Ginny si dramaticky povzdechla.
„Zřejmě by se našel důvod, proč tě nezabíjet... Musela bych ti jít na pohřeb.“
Smutně potřásla hlavou.
Draco se rozohnil.
„Nemůžu tomu uvěřit. Jak je možné, že se ti nechce jít na můj pohřeb? Byla by to společenská událost roku! A moc dobře víš, že bych vypadal zatraceně dobře i po smrti.“
Ginny zalapala po dechu: „Ty jsi ale náfuka!“
„Je to nafoukanost, když je to pravda? A tohle je snad ta nejmenší sprcha, kterou jsem kdy viděl.“
Ginny chvilku trvalo, než se přizpůsobila náhlé změně tématu.
„Cože?“
Draco se vmáčkl mezi Ginny a umyvadlo.
„Tahle sprcha je miniaturní! Předtím jsem si toho nevšiml, ale,“ překročil vyvýšenou hranu sprchy a postavil se dovnitř, „jen stěží se tu dá otočit.“
Draco zatáhl květovaný igelitový závěs.
„Doufám, že nikdo z vaší rodiny netrpí klaustrofobií!“
Ginny otráveně a nevěřícně zakroutila hlavou. Tak příjemně předtím konverzovali a on to prostě musí svým objevem Nejmenší sprchy na světě zničit.
„Nebuď směšný!“
Ginny hbitě přistoupila k zataženému závěsu a znovu ho roztáhla.
„Tady je spousta-“
Odmlčela se, když si všimla, že si jí Draco vůbec nevšímá; měl plno práce s očicháváním lahvičky, která ležela na poličce se šampóny.
„Co to u Merlina děláš?“ dožadovala se vysvětlení.
S lahvičkou v ruce se k ní otočil.
„Tvůj šampón úžasně voní!“
„Ukaž mi to.“
Ginny překročila okraj sprchy. Nevzpomínala si, že by tu nechala nějaký šampón, když tu naposledy zůstala přes noc. Jakmile Dracovi lahvičku sebrala, zahihňala se. S prohnaným úsměvem vzhlédla k Dracovi.
„Opravdu voní tak hezky?“
Draco si vzal lahvičku zpátky a odpověděl: „Jo, úžasně.“
Ginny se znovu zahihňala.
„No,“ začala a v očích jí plálo veselí, „to je od tebe opravdu hezké, ale bohužel to není můj šampón. Je Ronův.“
Draco přidušeně vykřikl a odhodil lahvičku na druhý konec koupelny, jako by to bylo něco štítivého.
„Fuj! Fuj! Fuj!“
Rychle si otřásl ruce, v bledé tváři se mu zračilo znechucení.
Ginnino hihňání se změnilo v hurónský smích.
„Buď si jistý - “ dusila se, „že řeknu Ronovi - “ zachrochtala, „jak hezky podle tebe voní.“
Poplácala – nebo spíš praštila – Draca několikrát do hrudníku, zatímco slzela smíchy.
„Měl bych tě hned zabít,“ zavrčel Draco a otřel si ruku, ve které předtím držel lahvičku se šampónem, do rukávu Ginina svetru.
Očividně se snažil odstranit všechny vši, se kterými mohl přijít do kontaktu.
„Pak bys neměla čas o tom někomu říct.“
Ginny nad sebou pomalu znovu získala kontrolu a zakroutila hlavou.
„Neboj, neřeknu to živé duši.“ Pak se odmlčela. „Ale něco tě to bude stát,“ usmála se ďábelsky.
Draco se zamračil.
Ginny pokračovala: „Co takhle ta kolekce kanonýrských dresů, o které jsi mluvil? Nebo třeba - “
Náhle se odmlčela, když jí došlo, že ruka, kterou si o ni Draco otíral, nikdy neopustila její paži. Zahleděla se na ni, a pak zase na Draca. Její ruce byly také pořád na Dracově hrudi, od chvíle, kdy ho během záchvatu smíchu plácala.
Sprcha se náhle zdála být opravdu malá.
Draco měl pravdu! křičela její mysl. Tohle je ta nejmenší sprcha na světě! Jak je možné, že jsem si toho předtím nevšimla? Co si mamka s tátou mysleli, když vybudovali takhle malou sprchu? Očividně nepočítali s takovouhle situací!
Byl moc blízko, dostatečně blízko, aby to Ginny znejistilo. Zdálo se jí to, nebo byl Draco čím dál blíž? Jeho výraz byl náhle zvláštně nevýrazný a nečitelný.
To není dobré, pomyslela si zoufale. To vážně není dobré. Ale i tak s tím nic nedělala. Najednou si byla jistá, že si s ní nepohrává jen její představivost; opravdu stáli blíž u sebe. Ginny zavřela oči. Někdo zaklepal na dveře koupelny.
Ginny překvapeně uskočila a narazila si hlavu o stěnu sprchy. Draco udělal to samé, hlavou praštil do poličky na šampóny.
U Merlina! „Co?!“ zařvala vztekle Ginny. Ze všech možných okamžiků si někdo musel zatraceně vybrat...
„Ginny, drahoušku, to jsem já,“ ozval se matčin hlas.
„Můžu dál?“
Ne! vykřikla v duchu Ginny.
„Hned to bude, mami!“
Očima se odlepila od dveří a pohlédla Dracovi do tváře. Jeho oči byly doširoka rozevřené, předpokládala, že v panickém záchvatu – téměř identickém s tím, co právě cítila – a rukou si masíroval hlavu. Ginny na něj beze slova zírala.
Sakra! Málem jsem – na to teď není čas! přerušila proud myšlenek její rozumnější část. Teď máš větší problém.
„Ginny?“ znovu zvolala matka.
„Je všechno v pořádku?“
„Jo, všechno je fajn!“ zařvala Ginny.
Vypotácela se ze sprchy a zasyčela na Draca: „Zůstaň tady!“ Pak zatáhla sprchový závěs.
Otevřela dveře koupelny a nahodila úsměv. Její matka stála ve dveřích, ve tváři ustaraný výraz.
„Našla jsi Draca, zlatíčko?“
„Eh, jo... jo, našla jsem ho,“ odpověděla Ginny.
„Poslala jsem ho zpátky do obýváku po zadním schodišti.“
Postavila se do dveří a snažila se svou matku odradit od vstupu.
Matku to ale neodradilo.
„Ginny, můžu dovnitř?“
Ginny rozechvěle ustoupila a její matka vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.
„Je mi hrozně líto, co se stalo s těmi tkaničkami,“ potřásla Molly hlavou tak, že se jí roztančilo několik pramínků vlasů.
„Řekla jsem chlapcům, ať se chovají slušně – dala jsem jim pěknou lekci – než přijel, a oni si klidně udělají něco tak dětinského!“ Molly si rozzuřeně odfrkla.
„A za žádnou cenu jsem z nich nedostala, který z nich to udělal. Všichni to neústupně popřeli; jako by se ty tkaničky svázaly samy!“
„Nedělej si s tím starosti, mami,“ řekla Ginny přezíravě a v duchu matku nutila k ústupu.
Pořád doufala, že se tahle situace nerozroste do svého nehorázně potupného potenciálu.
Molly na sebe pohlédla do zrcadla, které viselo nad umyvadlem, a začala zlehka naléhat: „Co přesně se odehrává mezi tebou a Dracem?“
Veškerá naděj, kterou Ginny v sobě chovala, se rozplynula. Cítila, že jí rudnou tváře.
„Nic, mami,“ odpověděla rozhodně a střelila pohledem ke sprše.
Závěs se naštěstí ani nepohnul.
Zatím nic, našeptával jí nějaký hlásek v hlavě. Sklapni! poručila ta logičtější a kontrolovatelnější část jejího mozku.
Molly, která se stále prohlížela v zrcadle a urovnávala si vlasy, zašeptala: „Ginny, buď k sobě upřímná. Vždyť víš, že jsem tvé vztahy vždy podporovala, to se teď nezmění.“
„Já jsem upřímná! Jakmile se toho prstenu zbavím, pravděpodobně už ho nikdy neuvidím.“
Z nějakého neznámého důvodu se po jí po tomto prohlášení nepohodlně sevřel žaludek.
Molly se k ní obrátila s něžným úsměvem ve tváři.
„Ale je to to, co si přeješ?“
Ginny otevřela ústa, aby odpověděla, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Je to to, co si přeju? Už nikdy Draca nevidět? Sevřený žaludek se jí obrátil naruby.
„Nejspíš ne,“ zašeptala nejistě a zkrabatila čelo.
Molly se usmála. Ginny pokračovala, tentokrát s větší sebejistotou: „Chci říct... je to nesnesitelný fracek...“
Znovu pohlédla na sprchový závěs a vybavila si Dracova slova: „Ale dá se to ve zdraví přežít.“
„Jen když budeš šťastná, zlatíčko.“
Molly si po chvíli povzdechla: „Asi bych se měla radši vrátit do kuchyně. Vyřiď Dracovi, že teď budeme mít koláč, pokud by se k nám chtěl připojit, ano?“
Ginny přikývla. „Vyřídím.“
Molly poplácala ginny po paži, vyšla z koupelny a zavřela za sebou dveře. Jakmile její kroky odezněly, Ginny zašeptala: „Už můžeš vylézt.“
Zaslechla za sebou šustění závěsu.
Draco si odkašlal.
„No... to bylo trapné.“
K jejímu vlastnímu překvapení se Ginny rozesmála. Obrátila se k Dracovi a rozpřáhla bezradně ruce. Draco, který zatím vylezl ze sprchy – tváře zrůžovělé – se také rozesmál.
„Moc se omlouvám,“ řekla mu Ginny, potřásla hlavou a hořce se pousmála.
Nebyla si jistá, proč se vlastně omlouvá, ale připadalo jí to správné.
Draco pokrčil rameny.
„Už jsem zažil divnější věci.“
Ginny nevěřícně nadzvedla obočí.
„Divnější než schovávání se ve sprše, zatímco se něčí matka snaží diskutovat o vašem „vztahu“?“
Prsty naznačila uvozovky kolem „vztahu“. Pak dodala: „Poté, co jsi byl donucen strávit večer s lidmi, před kterými bys nejradši utekl... nebo je zabil?“
Draco to na okamžik zvážil, než odpověděl: „Jednou jsem omylem načapal Snapea ve sprše, když zůstal přes noc v našem panství.“
Ginny v úděsu otevřela ústa.
„Zpíval si.“
Ginny náhle pocítila touhu použít na sebe Obliviate, jen aby zničila obrázek, který se jí právě vynořil v hlavě.
„Pro Merlina! Už se nedivím, proč jsi zralý na psychiatra!“
„Škoda, že ty nemáš žádnou výmluvu,“ poškádlil ji.
Poté už vážně dodal: „Ale tohle se rozhodně řadí mezi doživotně odstrašující situace výš než cokoliv, co se odehrálo dnes večer. Většina tvé rodiny není tak špatná.“
„Ale nevypadá to, že by ses zrovna bavil,“ podotkla Ginny s pokřiveným úsměvem.
„Bylo to peklo, samozřejmě...“ souhlasil Draco.
„Ale... jak bych to vysvětlil... být s tvou rodinou je jako letět ve spirále střemhlav pro zlatonku: nejdřív jsi opravdu nervózní, ale víš, že to musíš udělat. Pak letíš, točí se ti hlava a je ti nevolno, jenže když je po všem, pomyslíš si: „To nebylo tak hrozné. Možná to někdy udělám znovu.“.“
Ginny znovu nadzvedla obočí a její hlas zněl až moc nevinně, když se zeptala: „Tak takové to je, když jsi se mnou? Dělá se ti zle?“
„Ale ne,“ zavrtěl Draco konejšivě hlavou.
„Být s tebou, to je jako celý zápas ve famfrpálu. Napřed jsi pořádně nervózní, ale když to konečně začne, musíš pořád myslet na to, co se bude dít dál.“
Draco se na chvíli odmlčel, a pak pokračoval: „Někdy je to nebezpečné – jako potlouky – ale,“ dodal rychle, když si všiml Ginina výrazu, „o to je to zajímavější. A jakmile se začneš blížit k cíli, tím víc chceš létat navždy, protože když se nohama dotkneš země, všechno je... všechno se zas změní v realitu.“
Znovu se odmlčel a zůstal na ni hledět, jako by se ji snažil přinutit porozumět mu.
Ginny byla polichocena a uražena zároveň. Jako by se jí v hrudi zmítaly dvě různé emoce v boxerském zápasu: „V tomto rohu máme Uražené, s „Někdy je to Nebezpečné – jako potlouky - “ a v druhém rohu Polichocené, s „O to je to zajímavější.“ Ding, ding! Páni, Polichocení útočí s „Chceš létat navždy...“ a Uražení jsou z kola venku!“
Ginny se pousmála.
„No, jelikož je famfrpál oblíbený koníček nás obou, řekla bych, že to není tak hrozné. Má to svá pro a proti, ale pořád hrajeme.“
„Jo,“ přitakal Draco, „jo, přesně to jsem se snažil říct.“
Ginny také lehce přikývla. Náhle si uvědomila, že na sebe zírají, a tak se s růžovějícími tvářemi odvrátila.
Po dlouhé a ne zrovna příjemné odmlce zamumlala: „Měli bychom se vrátit dolů.“
„Och! Jo, jasně,“ řekl Draco.
Zněl, jako by si právě překvapeně uvědomil, že mají být někde jinde.
Ginny pootevřela dveře a vykoukla ven. Nikoho neviděla, a tak je otevřela dokořán a Draco ji následoval ven na chodbu.
„Měl bys to vzít po zadních schodech, jak jsem řekla mamce,“ nařídila mu a ukázala chodbou k druhému schodišti.
„Já chvilku počkám, než se vrátím do kuchyně.“
Draco přikývl a zamířil směrem, který mu ukázala. Když Ginny sledovala vzdalující se postavu, nemohla si pomoct a přemýšlela, co by se asi stalo, kdyby si její matka nevybrala právě ten okamžik a nezaklepala na dveře.
* * * * * * *
Ginny seděla u kuchyňského stolu v Doupěti, pohrávala si s černou sametovou kabelkou a ne tak úplně dobrovolně nechávala svou matku, aby jí upravila vlasy.
„Pospěš si, mami. On tu bude každou chvílí.“
Ten „on“ nebyl nikdo jiný než Draco, o kterém Ginny přemýšlela čím dál častěji. Dva dny po jeho všechno jen ne úspěšném vpádu do rodiny Weasleyových, měla konečně Ginny šanci zkusit své štěstí na Narcissině večírku.
Po několika diskuzích se Ginny a Draco domluvili, že bude nejlepší, když ji vyzvedne v Doupěti. S ním se pak může přemístit přímo do panství a vyhnout se dveřím, kterými budou proudit další hosté. Jelikož Draco nikdy nebyl u Ginny v bytě, těžko by ji tam mohl vyzvednout.
Kuchyní se rozeznělo kouzlem zesílené zaklepání na dveře a Ginny vyskočila ze židle, sponky do vlasů popadaly na zem. Matčino zvolání „Ještě nejsem hotová!“ bylo ignorováno, Ginny proletěla posuvnými dveřmi do chodby a se zabržděním zastavila před vchodovými dveřmi. Na vteřinu se zarazila, aby popadla dech a uklidnila se, pak otevřela dveře, aby uvítala Draca. Ten šoupal špičkou lesklé boty o potrhanou rohožku, světle blonďaté vlasy mu padaly do očí, jak se díval dolů.
„Ahoj,“ vydechla.
Draco rychle vzhlédl.
„Ahoj.“
Na moment se na ni zahleděl, jako by nikdy nic takového neviděl, a pak dodal: „Vypadáš... ehm... hezky.“
Ginny se sjela pohledem. Měla na sobě šaty z tmavě zeleného hedvábí a, i když je Draco nemohl vidět, ladící boty na podpatku, které už předem litovala, že si na sebe vzala. Měla pocit, že vypadá víc než „hezky“, ale musela uznat jeho snahu.
„Takže normálně nevypadám hezky?“ dožadovala se uraženě odpovědi.
Draco se na ni podíval pohledem, ve kterém se mísilo pobouření s úděsem.
„Ne! Chci říct... tak jsem to nemyslel...“ koktal.
Musím uznat jeho snahu, ale to neznamená, že si s ním nemůžu pohrát, ušklíbla se v duchu.
Ginny nechala Draca, aby se ještě chvíli topil v nesrozumitelném proudu koktání, než přiznala: „Och, jen jsem si dělala legraci! Už můžeš přestat s vysvětlováním svého ubohého komplimentu.“
Když zavřel pusu a střelil po ní vražedným pohledem, dodala s úšklebkem: „Ty taky nevypadáš nejhůř.“
To byla ve skutečnosti pravda. Ačkoliv měl na sobě černou jako vždycky, dnes byla protkána stříbrem a oblek byl ušit z toho nejdražšího sametu, který kdy Ginny viděla. Prsty obemknula svou kabelku a odolala touze natáhnout ruku a uhladit mu rukáv.
Do hlavy se jí zabodla sponka. Ginny se otočila a uviděla svou matku, jak vzdornou sponku mávnutím hůlky připíná do vlasů.
„Ahoj, Draco, drahoušku,“ zamumlala nepřítomně, zatímco hledala v Ginniných vlasech místo pro další sponku.
„Dobrý večer, Molly,“ pozdravil Draco, lehce se zamračil a sledoval Ginniny vlasy.
Očividně se snažil zjistit, co do nich Molly připíná.
Ginny měla osobně pocit, že jsou její vlasy ztracený případ. Vlnící kouzlo, o které se pokusila u sebe doma, dopadlo špatně – nikdy nebyla dobrá ve zkrášlovacích kouzlech – a ty „jemné, spadající kudrlinky“, které měly být výsledkem, byly mnohem kudrnatější, než si představovala. Jelikož neměla čas umýt si vlasy a začít znovu, Ginny si sepla většinu vlasů do objemného drdolu a byla odhodlaná na Draca seslat nějakou kletbu, pokud jí řekne, že se její účes podobá vrabčímu hnízdu.
Naneštěstí Molly, když Ginny dorazila do doupěte, nechala večerní přípravy přípravami a zaútočila na Ginniny nepoddajné vlasy. Ginny věděla, že by jí měla být vděčná, jelikož byl teď drdol mnohem uhlazenější a lokny méně kudrnaté, ale bolest, která připomínala bodání tisíce malých jehliček, převažovala výsledky.
Ve chvíli, kdy Molly sáhla po jedné z uvolněných loken lemujících Ginnin obličej a pokusila se ji hůlkou zakroutit, Ginny matku odehnala a vystoupila ze dveří. Popadla Dracovu sametem potaženou paži – Hebké! - a rychle poznamenala: „Díky, mami. Musíme už jít.“
Molly, která vypadala trochu zklamaně ze ztráty Ginniných vlasů, si povzdechla.
„Tak dobře. Hezky se bavte. A snaž se moc nepít, Ginny.“
„Mami!“
Ginny po jejích slovech zrůžověla a měla pocit, že to nebude ten večer poprvé. Naklonila se k Dracovi a zasyčela: „Příště ti ukážu, kde bydlím, abys mě mohl vyzvednout tam.“
Draco se tiše zasmál a zašeptal: „Ale tohle je o moc zábavnější.“
Ginny sevřela prsty jeho paži těsněji než to bylo nutné a zamumlala: „Odcházíme!“
„Dobrou noc, Molly,“ rozloučil se Draco zdvořile a spolu s Ginny vklouzl do tmy.
Ginny se zhluboka nadechla, když se svět kolem ní zase ustálil a rozhlédla se. Přemístili se do nějaké místnosti, která vypadala jako studovna. Stěnu po její pravé ruce zakrýval masivní dřevěný krb a na levé straně stál stůl vyrobený ze stejného dřeva. Podpatky se jí zarývaly do plyšového modrého koberce. Vedle krbu se nacházela pohovka a několik podobných křesel.
Draco si povšiml její inspekce a ukázal na dveře před nimi.
„Velký taneční sál je na konci chodby.“
„Tam je ten večírek?“ ptala se Ginny.
Draco přikývl. Náhle vyhrkl: „Co kdybychom tam nešli?“
„Cože?“ obrátila se k němu Ginny a snažila se zjistit, jestli to myslí vážně.
Draco pokračoval: „Jo, prostě se ulejeme. Já tyhle události nesnáším, vždycky jsou hrozně nutné. Prostě zůstaneme tady a... a... já nevím... ukážu ti svou kanonýrskou sbírku!“
Jeho obličej se nad tímhle řešením rozzářil.
I když nabídka zněla lákavě – opravdu lákavě -, Ginny potřásla hlavou.
„Musíme jít. Tvá matka nás bude hledat.“
Nadějný výraz opustil Dracovu tvář a nahradilo ho zasmušilé odevzdání.
„Nejspíš máš pravdu. Ale,“ dožadoval se, „pokud to začne být velká nuda, utečeme.“
Ginny se zasmála a přikývla.
„Fajn, dohodnuto. Co udělat tohle: když budeme chtít odejít, poprosím tě, abys mi ukázal, kde je toaleta.“
„Měli bychom mít nějaký signál,“ zvažoval to Draco.
„Už vím!“
Pozvedl ruce v gestikulaci.
„Když vytáhnu hůlku a nechám si z nudy vybuchnout hlavu, budeš vědět, že už je na čase.“
Ginny nasadila vážnou tvář.
„To by mohlo fungovat,“ přemítala, „ale možná bychom měli použít něco trochu nápaditějšího, pro případ, že bych zapomněla.“
Draco se rozesmál.
„Och, fajn. Nejspíš bych mohl prostě několikrát zakašlat.“
„To bude asi nejlepší,“ usmála se Ginny.
Draco vrhl na dveře vražedný pohled.
„Asi bychom už měli jít.“
Oprášil si neviditelný prach z obleku, upravil si jeden rukáv a zatahal za límec košile.
„Nemůžu to narovnat,“ zamumlal.
„Ukaž, udělám to.“
Ginny přistoupila blíž a vzala do ruky okraje límce. Prsty přejížděla pod límcem a uhlazovala látku. Tohle muselo stát nejméně deset galeonů metr, pomyslela si s ostnem žárlivosti. Prsty si propracovala cestu k zadní části límce, a zatímco sledovala délku na obou stranách, trochu samet povytáhla.
„Užíváš si to?“
Střelila pohledem k jeho tváři, na ústech mu pohrával škodolibý úsměv. Ginny si náhle uvědomila, že má ruce kolem jeho krku, a po tvářích se jí začala rozlévat červeň.
„Mohl bys projednou sklapnout?“ odsekla a snažila se zakrýt své nepohodlí.
„Dobře,“ odpověděl Draco překvapivě poslušně, ale jeho slova doprovázel uličnický záblesk v očích.
Ginny si jen stěží stihla uvědomit své překvapení, protože najednou se Dracovy rty ocitly na jejích. A pak nastal výbuch. Tak k tomuhle by došlo, kdyby mamka nezaklepala na dveře. Naneštěstí neměla čas připravit si pro matku náležitou pomstu, protože měla v mysli náhle prázdno a musela se soustředit na situaci, která nastala.
Pomyslela si, že to zvládá celkem dobře, když za sebou náhle zaslechla zdvořilé zakašlání. Ginny a Draco od sebe odskočili, Ginny rozmotala prsty, které se jí propletly za jeho límcem a Draco spustil ruce, které se nějak ocitly kolem jejího pasu.
U dveří stála ke zděšení Ginny Narcissa a tvářila se pobaveně. Rty jí zdobil vědoucí úsměv a její ledově modré oči zářily.
„Moc se omlouvám za vyrušení,“ zamumlala.
Draco si odkašlal a začal koktat: „Tohle není... my jsme jen... Giny měla něco... a já byl...“
Nakonec to vzdal a pokrčil odevzdaně rameny.
„Och, zapomeň na to. Co potřebuješ, matko?“
Narcissa zamířila jejich směrem, její jemné hedvábné šaty – stejné barvy jako její oči – šustily po koberci. Dnes měla své dlouhé blond vlasy sepnuté dozadu ve splývajících loknách a Ginny si se žárlivostí povšimla, že jediný vlásek nevyčníval. Narcissa natáhla ruku s knihou, které si Ginny předtím nevšimla, a řekla Dracovi: „Mám pocit, že by tě mohla zajímat.“
Draco si ji se zamračením vzal a popuzeně se zeptal: „Co to je?“
„Myslím, že je to kniha, kterou jste hledali.“
Ginny a Draco na Narcissu zírali s otevřenými ústy. Narcissa se pustila do vysvětlování:
„Rozhodla jsem se, že si dnes projdu knihovnu ve své osobní studovně. Představte si, jaké mě čekalo překvapení, když jsem narazila na tuhle knihu; zapomněla jsem, že jsem si ji před několika měsíci vypůjčila z naší hlavní knihovny. Omlouvám se za ten čas, který jste strávili hledáním.“
S přikývnutím dodala: „A teď, pokud mne omluvíte, musím se jít věnovat našim hostům.“
Narcissa odešla tak rychle, jako přišla, a zanechala ve studovně omráčeného Draca a Ginny.
„Já ji zabiju.“
Zdálo se, že Dracův výrok mluví za vše. Draco odtrhnul oči ze dveří, na které zíral po matčině odchodu, a pohlédl na knihu. Vypadala staře, okraje potrhané, a zlaté písmo na hřbetu bylo vybledlé, skoro nečitelné.
Ginny si během několika posledních minut nepřítomně pohrávala s prstenem, otáčela ho tam a zpátky. Během uplynulého týdne se z toho stal zvyk. Nejdříve doufala, že se prsten uvolní, když ho víckrát protočí, ale teď, když naděj zmizela, se s toho stal prostý zvyk. A už brzy zmizí i ten zvyk. To je dobře, připomínala si v duchu. Ne, je to úžasné. O co by ses jinak celý víkend a volný den snažila?
Nechtělo se jí věřit, že to byl jen jeden týden. Zdálo se jí, že s Dracem po kouzlu pátrali celou věčnost, a navíc, i přes to, že byl prsten očarován maskovacím kouzlem, si na jeho přítomnost zvykla. Když si Ginny na maskovací kouzlo vzpomněla, vytáhla ze skryté kapsy u šatů hůlku a poklepala na prsten, aby kouzlo odstranila.
Ginny znovu pohlédla na knihu v Dracově ruce a postřehla její název – Posílení svazku: Magie pro váš kouzelný den – než ji Draco otevřel. Přistoupila k němu blíž, aby mu mohla číst přes rameno.
První kapitola zněla: „Posílit, či neposílit svazek?“ V podtitulu stálo: „Jak zaručit, že vydrží navždy.“ První odstavec začínal tučným písmem: „Kouzla osudu.“ Odstavec pokračoval až na další stránku, a když Draco otočil list, Ginny se očima zarazila na nadpisu „Kouzla kompatibility“. Okraj stránky, hned vedle odstavce, byl zaplněn vybledlým rukopisem. Ginny text rychle prolétla, soustředila se jen na slova „vybrat“, „zajistit“, a konečně, tím samým vybledlým inkoustem zakroužkované slovo „prsten“.
„To je ono,“ řekl Draco mnohem tišším hlasem než obvykle.
Prstem přejížděl po rukou psaných poznámkách a zastavil se až na dolním okraji stránky, kde byla zakroužkovaná slova „Laxare Adfinatis“.
Ginny pozvedla levou ruku. Draco vyáhl hůlku, špičkou se dotkl blyštivého diamantu na prostředku prstenu.
„Laxare Adfinatis,“ vyslovil kouzlo.
Nic se nestalo. Ginny na Draca zmateně pohlédla.
Ten svraštil čelo, ale nakonec navrhl: „Zkus ho teď sundat.“
Ginny uchopila prsten mezi palec a ukazováček pravé ruky a zatáhla. Prsten se pohnul dopředu, přes kloub, až konečně sklouzl z prstu. Chvilku na něj překvapeně zírala, pak s sebou v duchu zatřásla a zvedla ruku, aby prsten podala Dracovi. Vypadalo to, že na okamžik zaváhal, ale pak nakonec natáhl ruku. Ginny do ní upustila prsten a Draco ho schoval do kapsy.
„No, tak to by bylo,“ řekl Draco.
O chvilku později si povzdechl: „Asi bychom měli jít na ten večírek.“
Ginny prudce vydechla, aniž by si uvědomovala, že celou dobu zadržovala dech, a vzala ho za paži, kterou jí s úsměvem nabídl. Když byli na cestě ke dveřím, Draco odhodil knihu na křeslo.
„Pěkná hovadina,“ poznamenal a naposledy na knihu opovržlivě pohlédl, než otevřel dveře.
„Jako by lidé potřebovali „kouzla osudu“ nebo „kouzla kompatibility“, aby věděli, koho si vzít.“
Dveře se za nimi zavřeli.
„Ach, ty prsteny,“ pronesla Ginny s lehkostí.
Draco na ni pohlédl a ona se na něj usmála.
„Ach, ty prsteny,“ souhlasil a úsměv jí nepatrně opětoval.
Chvíli kráčeli beze slova, Ginny byla uchvácená překrásnými obrazy, které zdobily chodbu.
Náhle Draco zahloubaně promluvil: „Pokud je to to pravé, nepotřebuješ pitomý prsten, aby padnul; prostě to víš.“
Ginny si nebyla jistá, jestli mluví k ní, nebo jen pro sebe, a tak pouze přikývla. Nepřítomně rukou hladila jeho sametový rukáv a pomyslela si: To je pravda. Pokud je to to pravé, prostě to víš.
Konec.
Zpět na obsah