Byl nejjasnější hvězdou a dědicem jednoho z nejstarších rodů (podle toho, co tvrdil otec, dokonce toho nejstaršího rodu) v Británii. Na jménech záleželo, tedy alespoň na těch starobylých, hrdých a významných.

***

„Fakticky záleží na jménu,“ pomyslel si hořce, když se na něj nebelvírští spolužáci dívali, jako by byl mladistvý špión nebo nějaký omyl.

„Co to má u Merlina znamenat?“ „A to sem si myslel, že Blackové mají Zmijozel rezervovanej.“ „Moudrý klobouk začíná být senilní, ne?“

Rodiče tenhle postoj sdíleli, i když ho vyjádřili na vyšší stylistické úrovni.

Najednou to, že člověk patřil k Blackům, nebyla zas až taková výhra. Jenže pak si k němu při večeři (a při snídani a při obědě...) přisedli James Potter a Petr Pettigrew, chlapci se jmény, která byla úžasně všední a nesymbolická, a na jménech okamžitě přestalo záležet. Sirius přestal hledat skryté významy a s radostí hodil legendy za hlavu.

***

„U zavšivenýho Merlina!“ Dvanáctiletý Sirius Black se plácl do čela. „Jeho jméno! Remus Lupin! Zatraceně! Za-tra-ce-ně! Měli jsme to celou tu dobu přímo před nosem!“ Byl tak vykolejený z toho, že rodiče měli pro změnu v něčem pravdu, že úplně zapomněl vyšilovat nad tím, že s ním v ložnici bydlí vlkodlak.