„Ale proč, Bertho,” povzdechl si profesor Brumbál, „proč jsi ho musela sledovat?”
Bertha mlčela. Byl to nejhezčí kluk na škole, na tom se shodla spousta děvčat (mnohem více jich bylo ochotno přísahat, že nejhezčí kluk na škole je ve skutečnosti James Potter, ale ten přece nosil brýle!) a Bertha ve čtvrtek odpoledne prostě bloumala po školních pozemcích doufajíc, že na něho natrefí - ve víc doufat nemohla - a pak na něho skutečně narazila, na ně na oba. Ale měla to vyklopit profesorovi? Přiznat, že se jí líbí kluk o dva roky mladší?
Remus si zkrátil cestu k ošetřovně dvěma tajnými chodbami, hlavně proto, že neměl zájem, aby se ho kdekdo vyptával, kam že jde tak navečer a co že mu je. Vlastně by tam byl dorazil ve značném předstihu.
Náhle zaslechl vzlykání. Nejspíš tady v té třídě -
Otevřel dveře do učebny formulí. Seděla na zemi v koutě u tabule pod oknem, ale když uslyšela zavrzání, vyskočila a změřila si ho nepřátelským pohledem. Blond vlasy jí splývaly kolem obličeje ve stejně krásných, měkkých vlnách jako jindy, ale tvář měla napuchlou a oči zarudlé. Maude Powellová z Mrzimoru.
„Vypadni!”
„Počkej, Maude, co se stalo?”
„Nedělej, že to nevíš!”
„To teda nevím. Divila by ses, co všecko nevím. Můžu pro tebe něco udělat? Třeba ti pomůže, když se vykecáš.”
„On se dal dohromady s Florence Takeawayovou!”
A jéje. Ne že by to bylo poprvé. Ten měl spíš talent takhle do toho šlápnout pokaždé. Tedy v průměru jednou za měsíc.
„A víš to určitě, nebo je to jenom nějaká školní fáma?”
„Ví-vím,” vzlykla Maude. „Řekla mi to Bertha -”
„Tak počkej, Bertha roznáší všecko, co slyší, to přece není důvěryhodný -”
„Jenže ona říkala, že je viděla, a on - on se mi přiznal...”
„No tak nebreč, Maude,” odvážil se ji neobratně pohladit po rameni, „jestli kvůli Florence Takeawayový nechal takovou bezva holku, jako jsi ty, je to pitomec a ještě toho bude litovat. Ty můžeš mít tucet lepších kluků než je on.”
„To myslíš vážně?”
„Copak bych měl to srdce ti lhát?”
„Reme!” popadla ho kolem krku a rozplakala se nanovo. Tohle ho zaskočilo. Jeho zkušenosti s děvčaty byly, ohleduplně řečeno, limitované. Natož s hysterickými, nešťastnými děvčaty, s kterými se právě rozešel kluk jejich snů. Měl ovšem dostatek inteligence, aby ho napadlo, že ji teď nemůže odstrčit, takže ji lehce objal a čekal, až se utiší.
Do háje! Úplně zapomněl, co je za den!
„Promiň, Maude,” vysmekl se jí, „musím letět.”
„Reme! Počkej!”
„Někdy jindy,” zavolal a na vyleštěné podlaze vybral zatáčku smykem.
Zatracené Siriovy problémy s věrností!
Sirius s Jamesem zapadli ke Třem košťatům, což Rema nelákalo, protože za prvé o poznání méně holdoval alkoholu, za druhé měl mnohem menší kapesné a za třetí byl krásný den a Remus se chtěl projít.
Bůh ví proč ho nohy nesly nahoru k Chroptící chýši. Snad jedině pro tu radost, že ji může projednou vidět zvenku...
Nebo kvůli výhledům. Když člověk (nebo, v jeho případě, ne-tak-docela-člověk) stál na svahu, těsně pod vrcholkem kopce, měl celou tu malebnou vesničku jako na dlani.
Nebyl jediný.
Maude Powellová seděla na balvanu, na kolenou blok a v ruce rudku.
„Ahoj,” řekla tiše, když zvedla hlavu a zjistila, že jí ve scenérii přibyl jeden Remus.
„Ahoj,” odpověděl. „Pořád tak smutná?”
Zavrtěla hlavou, ale výraz v obličeji usvědčoval krční svalstvo ze lži. „Uhnul bys prosímtě kousek vlevo?”
„Můžu se podívat, co to kreslíš?”
Pokrčila rameny a pokračovala ve stínování.
Sedl si vedle ní a zadíval se jí pod ruce.
„Moc pěknej obrázek,” řekl. Nebyla to pravda. Hostinec U tří košťat se v Maudině podání mírně kácel, hrušeň na návsi před poštou vypadala velmi nemocně a věž kostelíka měla spíš půdorys tvaru kosodélníku než čtverce.
„Díky,” odvětila a pustila se do oblak.
Remus se zadíval do dáli a vychutnával si, že Slunce svítí, vítr fouká a ptáci zpívají.
A po cestě od Prasinek přichází Bertha Jorkinsová.
„Co vy dva tu děláte?”
„Sedíme,” konstatoval Remus nepopiratelnou skutečnost.
„Neviděli jste Lestrange?”
„Kterýho?” zeptala se Maude. „Vlastně to je jedno, neviděli jsme ani jednoho.”
„Aha... a už jste slyšeli, že Potter -”
„Chodí s Evansovou?” neodpustil si Remus. „Už loni.”
„- vyhodil do vzduchu záchodky ve třetím patře?”
„Ale nepovídej. Tam jsi taky byla?”
„No dovol!”
„Víš co, Bradavice Journal, co kdybys pokračovala, kam máš namířeno?”
„No dobře.” Berthiny oči se zúžily. „Nebudu rušit vaše dostaveníčko.” Odkráčela zpátky do vsi.
„A stejně to nebyl James, byl to Sirius.”
Maude si otřela slzu, čímž si na tváři udělala hnědou čmouhu.
„Ale ne, promiň, neměl jsem před tebou mluvit o Siriovi -”
„Reme, já jsem tak pitomá!” zakvílela.
„Ale nejsi,” zašeptal. Víc nahlas hovořit nemusel, protože na něm už zase visela.
Nebylo to tak nepříjemné, jak by si někdo mohl myslet.
Vlasy jí voněly mateřídouškovým šamponem.
„To jsem si teda myslel, že jseš kamarád.”
Remus vzhlédl a spatřil Siria, vlečeného za ruku Berthou Jorkinsovou, jež se tvářila triumfálně a přešťastně.
U vědomí, že přestat objímat Maude by bylo jasným přiznáním viny, se jen zeptal: „Proč myslíš, že nejsem?”
„Protože mi lezeš za holkou!”
„A s kým se v tom případě držíš za ruku?”
Sirius se podíval na Berthu a otřel si ruku do hábitu.
„Tohle tě přijde draho!”
„Když couvá, to si troufáš.”
„Ty přece chodíš s Florence!” vybuchla Maude. „Běž si za ní a neotravuj, tady o tebe nikdo nestojí!”
„Jak mi tohle můžeš udělat. Víš, že mám rád jenom tebe...”
„Kecy. Jsi lhář! Florence jsi vykládal totéž, a Margaretě určitě taky!”
„Maude -”
„Vypadni!”
Co měl dělat. Vypadnul.
Remus se za ním díval a trhl sebou, když se ho Maude dotkla.
„Nech mě. Nech mě na pokoji, prosím.” Vystoupal úplně na vrchol. Sem, k Chýši, se Maude, jako většina dívek, neodvažovala. Tady měl klid na přemýšlení.
Lupin a Powellová! Lupin si konečně našel holku! Lupin PŘEBRAL holku Blackovi! Powellová nechala Blacka! Nejnovější zpráva agentury přezdívané Bradavice Journal se školou rozšířila rychlostí typickou pro morové epidemie.
„Koukni, Reme," začal James. „Měl bys pochopit jednu věc. Přebrat holku kamarádovi, to se prostě nedělá."
„Já jsem mu ji nepřebral! Sirius ji nechal. Maude kvůli tomu brečela, mně jí bylo líto, snažil jsem se ji uklidnit a ona se mi najednou pověsila na krk. To jsem ji měl jako poslat někam nebo co?"
„Tak ty tvrdíš, že ji Sirius nechal už předtím?"
„Jo!"
„Tak proč kvůli tomu takhle vyvádí?"
„Vím já? Sirius je cvok."
„A ty fakticky s Maude nechodíš?"
„No... ne, nechodím."
Nelhal. Přesto ale v ruce stiskl psaníčko, které mu Maude poslala během hodiny run. Na malém kousku pergamenu stálo jediné slovo.
Ehwaz.
„Reme, co je s tebou?"
„Tomu bys nerozuměla."
„Víš, že máš hrozně hezký vlasy?"
„Ty máš mnohem hezčí."
„Proč se pořád tváříš jako Boží umučení?"
„Protože... víš, Maude... on je to můj kamarád, a teď se mnou přestal mluvit... to neudělal, ani když... a je to kvůli tobě."
„Ty mě nemáš rád."
„Co to plácáš, ty ťuňťo..."
„Tak mi dej pusu..."
Líbat uměla přímo fantasticky.
Nedošlo mu, že to znamená jen jedno: dobrý trénink.
„Já tě miluju," řekla Maude.
„Ty, hele, sorry. Ženský za to nestojej. Klidně si ji nech. A navíc je úplně pitomá."
„Maude není pitomá!"
„To si myslíš teď. Počkej za pár neděl."
„Maude je náhodou skvělá. Nikdy nepochopím, co se ti líbí na Florence."
„Třeba to, že Flo mi na rozdíl od Maude nedělá scény."
Objevil se James. „Tak vy dva spolu zas mluvíte?"
„Spíš se spolu hádáme."
„Lepší než nic."
„...tak jsem si řekla, že to Blacka bude určitě zajímat, že na kopci mají rande Powellová s Lupinem," pokračovala Bertha. „No a taky jo."
„A co říkal, když je viděl?" ptala se posluchačka dychtivě.
„Lupina seřval a Powellový řekl, že je na něj zlá, že ji má jedinou na světě rád..."
„Počkej, něco se děje," odtrhl Remus v ztemnělé chodbě ústa od Maudiných rtů. „Lumos!"
Chodba byla prázdná.
„Kdo to je?"
„Jenom já," stáhl Peter kapuci Jamesova neviditelného pláště. „Jdu si do kuchyně pro něco k svačině."
„A při tý příležitosti nás špehuješ."
„To ne, vážně... ale, Reme? Ona s tebou fakticky chodí? A nevadí jí, že jsi vlkodlak?"
Do Maude jako když uhodí proud. „Co - vlkodlak? Já jsem líbala VLKODLAKA? FUJ!"
„No tak, Maude, uklidni se..."
„Nešahej na mě, ty stvůro!" A zmizela za rohem.
„Maude! Maude!" volal za ní Remus, ale ona se ani neohlídla a běžela bůhví kam.
„Ty kreténe," obrátil se tudíž k Peterovi.
„Co si o sobě myslíš? Nejdřív se líbáš se mnou, pak vykládáš Powellový, že ji miluješ, a potom se snažíš mě tahat do Prasinek?"
„Tak hele, Flo, ty jsi o Maude přece věděla."
„Říkal jsi, že ses s ní rozešel! Jseš normální děvkař, nic jinýho nejsi, ty -"
„Nikdo tě nenutí se se mnou zahazovat, oukej? Takže dobrou."
„- ty bastarde, ty svině, ty -"
„Nedělá scény, jo?" rýpnul si James.
„Co tu děláš?" zeptal se udiveně Sirius. „Myslel jsem, že máš rande."
Remus seděl v nebelvírské klubovně u krbu, bradu na kolenou, a zíral do ohně. „To samý jsem si myslel já o tobě."
„No jo, hm... znáš to... nevyšlo to. Ale co ty a Maude?"
„Zrovna jsme se sbírali na to, čemu ty, cyniku, říkáš doučko z astronomie -"
„Romantika..."
„- a vtom se tam objevil Peter a nevěděl nic lepšího, než se zeptat, jestli jí nevadí, že jsem - však víš -"
„Vlkodlak," přikývl Sirius. „No a co?"
„Kdybys to viděl, jak štítivě mě odstrčila! A řekla NO FUJ!"
„Jsem ti to povídal, že je úplně pitomá. Vem si biskupskej chlebíček, než dorazí Peter a vyluxuje to."
„Díky."
„Ty bláho," Sirius se natáhl na koberec a nohy opřel o zeď v úhlu cca 60°, „aby tak ještě dneska stihla Lily dát košem Jamesovi."
„Lily nedá Jamesovi košem."
„To ne, ten si umí vybrat. Hele, nevíš, proč za mnou poslední dobou pořád dolejzá Jorkinsová?"
„Třeba se jí líbíš."
„No ještě toho trochu," ušklíbl se Sirius. „Počkej, víš, že máš asi pravdu? Proto mi tak systematicky ničí vztahy. Nejdřív Margareta - Jorkinsová jí řekla o Snapeovi..."
„Ale na ten lustr jsi ho opravdu vyzvedl ty."
„To je vedlejší. Potom mě před Maude obvinila, že mě viděla s Florence -"
„- kterou jsi u těch skleníků skutečně líbal."
„To je vedlejší! A nakonec běží za Florence, aby jí vyslepičila, co jsem říkal Maude."
„Dobrou noc, Lily," políbil ji James. „Děje se něco, Reme? Takhle ses tvářil naposled, když se ve druháku provalilo, že -"
„Tak teď se to provalilo znova," skočil mu do řeči Sirius.
„Jakto?"
Remus mu to převyprávěl.
„Do háje. A zrovna Maude Powellová. Nechci tě strašit, ale pozítří to ví celá škola."
„Celá škola? Proč?"
„Powellová je jedna z mála těch, co se kamaráděj s Bradavice Journal."
„Bertho! Bertho! Víš o tom, že Lupin -"
„Silencio!" zastavil ji James. „Pomalu, mladá dámo. Jestli to někomu vyzvoníš - a buď si jistá, že se dozvíme, žes to byla ty, protože nikdo kromě tebe to nevyzvoní - prostě jestli to někomu vyzvoníš, je z tebe ropucha. A jestli ten někdo bude Jorkinsová, tak k večeři jsou žabí stehýnka. Kapišto?"
„Takhle se chová gentleman?"
„S tebou se nebavím. Kapišto, Powellová?"
Přikývla.
„Hele, kluci, sledujte, jak se jí pomstím," culil se Sirius. „Vox superior! Sonorus! A TO UŽ JSTE SLYŠELI, ŽE JORKINSOVÁ MILUJE BLACKA?" napodobil věrně její afektovanou dikci. „Quietus! Vox inferior!"
„Strašnej ječák," komentoval Peter.
„Jako stará dobrá B. J."
„Tohle teda bylo dost podlý."
„To ona taky."
Bertha vyběhla z Velké síně v slzách. Všichni, které kdy pomluvila, slavili druhé Vánoce. (To jest pro začátek například úplně každý.)
„Jdou sem!" vydechla Joan Vaseová. „Sue, drž mi palce. Ahoj, kluci," řekla rádoby nenuceně. „Sirie, mohla bych tě o něco poprosit? Nějak jsem na přeměňování úplně nepochopila, jak je to s tím Mizením - a tobě to tak šlo... nepomohl bys mi s tím?" usmála se na něho.
Sirius se zavěsil do Rema a zašveholil fistulí: „Désolé, mademoiselle, je suis occupé ce soir."
„Cože?"
„Říkám jí, že jsem zadanej. (*) Nekoukej tam!" strčil do něho, když zjistil, že Remus sleduje Maude. „Ta je pro tebe odteďka vzduch, jasný? Už aby byl večer, Rosmertina medovina tě z toho vytáhne... Jamesi, jdeš s náma?"
„Neptej se tak blbě."
„Ne, já vážně nechci," bránil se Remus. „Nepotřebuju se opíjet, nechte mě."
„Jsi pod naší ochranou," popadl ho James pevně kolem ramen, „prefekte."
„Jo," zareagoval Sirius zrcadlově symetrickým nátlakem, „náš zajatec."
„Vážně si koledujete o školní trest."
„To bys nám neudělal."
„Že já vás kousnu!"
„Jenom ne do nosu!"
„Co že jste tak potichu, kluci? Jindy je s vámi taková legrace..."
„Máme v ročníku jednu strašně hloupou holku. Představte si, že nechala Rema. Nejlepší partie na škole a jí se nelíbí. No věřila byste tomu? Ještě třikrát."
„To přejde, uvidíš. Co já se jako mladá holka naplakala a dneska se tomu směju. A pro teď..." otočila se na podpatku a za moment byla zpátky s kusem jablečného štrůdlu. „To je lepší než pít. Hm?"
„Děkuju," zakousl se Remus.
„Nám taky něco, nám taky něco," dělal na něho Sirius psí oči.
„Necháš ho!" Rosmerta plácla Siria utěrkou. „To je gyps na jeho zlomený srdce. Jestli máš chuť na štrůdl, můžu ti přinést, ale zaplatíš si ho."
„Tak jo. Štrůdl pro mě a závin pro Jamese."
„Mě ani tak netrápí, že se na mě Maude vykašlala," vysypal ze sebe Remus. „Ale že kvůli tomuhle! Jako by nestačilo, jak je mi každej měsíc zle... Když přijedu na prázdniny domů, naši jsou z toho vyděšení, ve škole si pořád musím vymejšlet výmluvy, když se někdo vyptává... skončí to vždycky takhle? Jednu minutu říkala, že mě miluje, a druhou že jsem zrůda..."
„Jen se nám tu nerozbreč. Maude je blbá jak tágo, to za prvý, a za druhý ani jedno z toho nebyla pravda. Snad jsi jí nevěřil? Před čtrnácti dnama tvrdila, že miluje mě. Už jsi někdy viděl, aby se někdo zamiloval takhle rychle?"
„Třeba tebe," usadil ho James. „Reme, neposlouchej ho. Jasně že to takhle nedopadne pokaždý. Nakonec se objeví úplně úžasná holka, která i když bude vědět, že máš tenhle problém, tak tě bude mít strašně ráda. Vzpomeň si, že jsem ti to říkal."
James se ovšem nikdy nevěnoval jasnovidectví, a tak na jeho věštby nebyl právě spoleh.
(*) Adekvátní překlad uvedené francouzské věty ve skutečnosti zní: „Promiňte, slečno, dnes večer nemám čas."