She sells sea shells on the sea shore,

the shells she sells are sea shells, I'm sure

for if she sells sea shells on the sea shore

then I'm sure she sells sea shore shells.

(Terry Sullivan, Tonguetwisters)

Skvrnejš

Po bouři je vzduch vždycky průzračný. Všechen neklid a šeď je pryč, voda se leskne a pláž je plná vyplavených úlomků mrtvých mušlí. Hermiona toho o moři moc neví, zato toho ale zná hodně o bouřích. Vzduch se po nich vyčistí, ale přinášejí také oběti, se kterými je třeba se vyrovnat.

Poslední týdny jsou neskutečnou horskou dráhou, kostitřasem mezi nadšením, smutkem, nadějí a bolestí. V Hermionině paměti z nich později zůstanou jen útržky vzpomínek a emocí: roztříštěný mramor Brumbálovy hrobky, kterou bylo třeba spravit, a nové hroby, které bylo třeba vykopat. Tichý pohřeb Lupinových a Colina Creeveyho; oslavy a ohňostroje v ulicích; Rita Holoubková s ostře nabroušeným bleskobrkem; nekonečné proslovy; proces s Dolores Umbridgeovou.

George, stojící tak neuvěřitelně sám na útesu u Lasturové vily.

Zdá se, že všichni mají spoustu práce. Rodiny se nacházejí a dávají znovu dohromady, na ministerstvu je zmatek. Oprava Bradavic si vyžádá plné nasazení všech přeživších členů profesorského sboru a každého studenta, který bude ochotný přiložit ruku k dílu. Harry musí být prostě všude. Weasleyovi... mají dost vlastních starostí.

A tak to nakonec je Luna, kdo se toho dne, kdy Hermiona balí, přišourá do Doupěte s plátěnou taškou přes rameno a obrovskými fialovými slunečními brýlemi na očích.

„Vilník tasmánský má zrovna období páření,“ prohlásí hned mezi dveřmi.

Hermiona tu informaci chvíli zpracovává. „Opravdu chceš jet?“ zeptá se pak.

Luna pokrčí rameny. „Ještě nikdy jsem nebyla u moře. Tedy aspoň ne u takového, kde by se dalo koupat. Kromě toho jsem slíbila tátovi, že mu přivezu skořápku skvrnejše.“

Hermiona sice nemá ponětí, co je to skvrnejš, ale je si jistá, že nějakého Luně najde, kdyby měla přeházet všechen písek na australských plážích čajovou lžičkou.

Píseň v mušli

Kdyby chtěl někdo vytvořit ideální pláž, jistě by postupoval podobně. Začal by u ostrých skalek v Chorvatsku, obsypaných mořskými ježky. Postoupil by k ohlazeným skalám v Doveru a přes barevné oblázky na Korfu by se propracoval až k jemnému písku italské Riviéry. A kdyby pak každé to zrníčko vzal a vybrousil, vyleštil a ohladil k dokonalosti, dostal by Byron Bay.

Hermiona nechá písek protékat mezi prsty. Je teplý a voní sluncem a solí. Dostane se všude. Do vlasů, pod plavky, do tašky i mezi stránky knihy básní Henryho Lawsona, kterou si koupila v krámku u pláže.

Luna najde mušli; je celá žíhaná a vůbec není rozbitá.

„Je v ní slyšet moře?“ ptá se Hermiona a Luna jí odhrne vlasy a přiloží mušli k uchu.

„Ve skutečnosti to není moře, co z ní slyšíš.“

„Já vím,“ kývla Hermiona, „slyšíš svoji vlastní krev.“

„Ale ne,“ zavrtí Luna trpělivě hlavou. „Není to moře, ale píseň o moři. Mušle zpívá o tom, jak byla v moři, celá a živá, a teď je prázdná a daleko od domova. Je to píseň o bolesti, osamění, o touze, o návratu domů. Má i slova, ale musíš nejdřív pochopit, doopravdy pochopit, o čem zpívá, abys jim porozuměla.“

„To je smutné.“

„Není.“ Luna zavrtí hlavou a vezme ji za ramena, naléhavě. „Je to krásné. I bolest je krásná, když ji prožiješ správně.“

A Hermiona se schoulí do její náruče a rozvzlyká se. Luna ji lehce kolíbá sem a tam a tiše zpívá. Možná je to ta píseň z mušle, ale Hermiona nezná slova. Zato zná bolest, všechnu tu spoustu bolesti, co nosila v sobě a teď ji konečně pouští ven.

Chuť léta

„Myslíš, že mi sluší?“ Luna se nakrucuje před zrcadlem a hodnotí svoje nové náušnice. Jsou to malí stříbrní vombatci s korálkovýma očima. Jak se ukázalo, obchod na pláži vede kromě poezie i jiný sortiment.

„Mhm. Oproti ředkvičkám jsou rozhodně... méně zeleninové,“ ušklíbne se Hermiona. Jeden z vombatků k ní otočí hlavičku a zamrká.

„Pěkné kouzlo,“ kývne Hermiona uznale.

Rozdělají láhev místního vína, Shiraz z Hunter Valley. Má jiskru a příjemně hřeje v břiše.

„Dobré,“ pochválí Hermiona.

„Chutná jako léto,“ prohlásí Luna. Hermiona se zasměje. Jak typické. Normální člověk by prostě řekl, že mu chutná, někdo by možná začal mluvit o příchuti rybízu a dubových tónech nebo bůhví o čem, ale Luna prostě klidně pronese, že chutná jako léto. Jak může léto nějak chutnat?

Luna na ni klidně hledí a pomalu upíjí. Má trochu rozcuchané vlasy a hodně spálený nos. A světle modré oči, ve kterých je spousta skla.

„Poslyš, Luno,“ řekne Hermiona tiše, „jak jsi to všechno... jak to zvládáš? Myslím, byla jsi zavřená v tom sklepě... a pak bitva...“ zavrtí hlavou.

„No, chvílemi to bylo ošklivé,“ pokrčí Luna rameny. „Ale víš... já jsem zvyklá. Celý život jsou okolo mě škrkny.“

Jistěže ano. Hermiona si vzpomene na školu – připadá jí to jako by tam chodila naposledy snad před sto lety – na to, jak Luna chodila bosá, když jí „záhadně zmizely“ všechny boty. Na všechny ty úsměšky, když ji Harry pozval na Křiklanův večírek. Jistěže.

Luna ví o škrknách úplně všechno.

I to, jak se jim bránit. Postavila si svoje obranné valy, hradby ze skla, co nosila v očích. Všechny ty lichokořeny a muchlorozí chropotalové... Ginny to ví, uvědomila si Hermiona. Byla s ní ve stejném ročníku, víc viděla a víc si domyslela. Snažila se mi to říct, ale já viděla jenom divnou holku posedlou neexistujícími tvory a ne opravdovou Lunu, odhodlanou vytrvat v boji se všemi škrknami světa...

Hermiona upije vína.

„Opravdu, chutná úplně jako léto.“

Darling River

Je půl třetí, když se Hermiona probudí. Měla zlý sen – takový ten, ve kterém běžíte někoho zachránit, a víte, že to nemůžete stihnout. Nepamatuje si ho úplně přesně, ale nechal po sobě hořkou chuť.

Vyjde na terasu. Noc je plná cizích zvuků a obloha cizích hvězd. Je to tu tak jiné, než v Anglii - ale také krásné. Je ráda, že poslala svoji mámu a tátu právě sem, kde je slunce a moře a hvězdy a nikdo tu neví nic o čisté krvi a viteálech a relikviích.

Strašně se na rodiče těší a zároveň má hrozný strach. Dokáže paměťové kouzlo odstranit bez následků? Budou to ještě ti lidé, které zná? Budou ještě znát oni ji? Dokážou ji ještě pochopit, po tom všem, čím prošla?

Už zítra se to dozví. Dnes ráno, po pár vhodně mířených matoucích kletbách konečně dostala z neochotných úředníků (alespoň to je tu stejné jako v Anglii) jejich adresu. Bydlí ve Wentworthu, malém městě na řece Darling. O té řece dnes četla báseň, v té sbírce od Henryho Lawsona. Vždycky měla dobrou paměť na verše a tyhle jí připadaly obzvlášť vhodné:

The skies are brass and the plains are bare,

Death and ruin are everywhere;

And all that is left of the last year's flood

Is a sickly stream on the grey-black mud;

The salt-springs bubble and the quagmires quiver

And this is the dirge of the Darling River.

Otřese se zimou a raději se vrátí dovnitř. Luna klidně spí, pleť má sotva tmavší než bílé povlečení postele; krom zarudlých míst, kde ji spálilo australské slunce. No ano, britská dcera dešťů a mlh, pousměje se Hermiona. Vytáhne hůlku a tiše zašeptá chladící zaklínadlo. Luna se trochu zavrtí, ale nevzbudí se. Ruce má za hlavou, dlouhé vlasy všude kolem a v uších stříbrné vombatky, které si zapomněla – nebo nechtěla – sundat. Jeden z nich se po Hermioně otočí. Otevře malou tlamičku a tiše, ale zřetelně vydechne: „Chí.“

„Chí,“ přikývne Hermiona.

Návrat domů

Domek je hezký, ještě září novotou. Bíle omítnuté zdi, zelené okenice, bylinková zahrádka. Nahoře je terasa, kde na dvou lehátkách, s novinami v rukou odpočívají dva povědomí lidé. Hermiona se nemůže nadechnout. Sama se nevyzná v tom koktejlu, co cítí – radost, bolest, strach...

Luna jí položí ruku na rameno. „Všechno bude v pořádku,“ řekne přesvědčivě. Chytí ji za ruku a vloží jí něco malého a tvrdého do dlaně. Hermiona k tomu sklopí oči. Je to mušle, ta, jejíž píseň včera poslouchala. Teď ji slyší zase, i když mušli nepřiložila k uchu. Melodie zní přímo z ní, vibruje jí v dlani a prochází celým tělem.

Je to píseň o bolesti, osamění, o touze, o návratu domů.

A když Hermiona vykročí přes ulici, k těm dvěma známým, milovaným postavám, má pocit, že konečně rozumí slovům.