„Kdybych měl zemřít jenom kvůli těmhle maličkostem, tak jste už dávno přišli o jednoho informátora,“ zasmál se. „Samozřejmě tu ale nejsem proto, abych se s vámi bavil na tohle téma. Brumbále, přinesl jsem vám jednu věc.“
 
„Co je to?“ zeptal se Brumbál, když Fuji vytáhl velkou knihu v černých dřevěných deskách.„To kdybych věděl, tak si ji prozkoumám sám,“ zasmál se Fuji, ale hned na to zvážněl. „Pamatujete si, jak jste mě asi před měsícem poprosil, jestli bych nějak nemohl zjistit, co dělají Smrtijedi na Aragon Pass?“

„Ano.“

„Všichni mí známí o tom místě mlčeli. A jelikož jsem zrovna včera měl cestu kolem, tak jsem se na to podíval. Smrtijedů tam bylo poměrně dost a věcí, kterou tam hlídali nebo zkoumali, byla tahle kniha.“

„Ty jsi jim tu knihu ukradl pod nosem? To si tě nevšimli?“

„Právě že všimli. Nevím, jestli věděli, že tu knihu mám, ale přinejmenším po mě šli,“ pousmál se. „Bez obav,“ dodal, když si všiml, jak se Brumbál zatvářil, „nevědí, že patřím k Řádu.“

„O to mi nešlo,“ řekl Brumbál a pohlédl na Fujiho pozorněji. „Když ses tady objevil před chvíli, to jsi zrovna utekl Smrtijedům?“

„No, utekl. Byla tam protipřemisťovací bariéra, tak jsem vyskočil z okna a tady dopadl.“

„To tam hlídali jenom tu knihu?“ zeptal se Brumbál, jakmile z něho první šok vyprchal.

„Tak to nevím. Vzal jsem to trochu rychleji, takže nevím, jestli to bylo jediné, co tam bylo. Bylo tam dost pokojů a prostor, takže se tam mohlo skrývat ještě dost tajemství. Ale jelikož při odchodu ten dům vypadal, že už dlouho nepostojí, a nikomu to moc nevadilo, tak předpokládám, že ta kniha byla jediná. V jedné místnosti pravděpodobně zajatce mučili, ale to už je běžná praxe.“

„Bohužel ano,“ přisvědčil Brumbál.

„To bude všechno, co jsem chtěl,“ řekl, když podával Brumbálovi knihu, potom se s ním rozloučil.

„Pospícháš?“ zeptal se Brumbál. „Vím, že jsi unavený a jdeš si odpočinout, ale-“

„Nejdu domů. Za půl hodiny mě čeká schůzka s mým - řekněme - známým a potom jsem potřeboval zajít do Obrtlé.“

„Počkat. To jako, že hned pokračuješ?“ vložil se do rozhovoru Moody.

„No… Ano. Vždycky bylo co dělat a v poslední době obzvlášť.“

„Nemůžeš přece pořád někam běhat bez minuty odpočinku,“ namítl Moody.

„Tak to dělám vždycky. A bez obav. Odpočinku mám dost.“

Chtěl si ještě promluvit s Brumbálem, ale bylo vidět, že Moody se chtěl zase začít hádat, tak raději vypadl. Jeho na tyhle hádky neužilo.

***


Brumbál chvilku koukal na místo, kde před chvíli Fuji zmizel, ale potom jenom zavrtěl hlavou a věnoval svou pozornost knize v jeho rukách. Jediný pohled mu stačil na to, aby věděl, že to rychlé nebude. Už se chtěl rozloučit a vrátit se do své pracovny, kde by ji mohl v klidu prostudovat, když najednou oheň v krbu zezelenal a dovnitř vpadla Tonková stejně zelená jako oheň před chvíli.


„Stalo se něco?“ zeptal se Brumbál ustaraně.

„Vlastně ano. Nedávno jste dával rozkazy hlídat pár míst… Před chvílí někdo jedno z nich zdemoloval. Nevíme, co se tam stalo. Uvnitř je dost mrtvých Smrtijedů, zřejmě došlo k bitce.“

„Kde to je?“ zeptal se Brumbál.

„Aragon Pass, říkal jste, že máte podezření, že tam Smrtijedi něco hlídali. Zřejmě o to místo měl zájem ještě někdo,“ řekla ve zkratce a Brumbál si oddychl.

„To je v pořádku. Byl to jeden z nás,“ uklidnil ji, ale všiml si, že naopak trochu znejistěla.

„Jak to myslíte jeden z nás. Takovou spoušť jeden člověk neudělá,“ řekla zmateně.

„Zřejmě nechápu, kam tím míříte,“ přiznal.

„Tak se tam běžte podívat,“ řekla odevzdaně. Brumbál tedy vzal knihu a kouzlem ji zmenšil, aby se mu vlezla do kapsy.


„Ta kniha, Brumbále…“

„Tahle?“ poklepal rukou na kapsu. „To je ta věc, kterou tam hlídali. Fuji mi ji právě přinesl.“

„Fuji?“

„To je ten kouzelník, který to má na svědomí. Moc lidí ho nezná, nemá rád schůze,“ vysvětlil. „Jsou tam na místě nějací mudlové?“

„Nebyli, ale pro jistotu jsem šla krbem, tady je adresa,“ podala mu lísteček.


Chvíli na to už Brumbál zmizel v zelených plamenech.

***


Krámky v Obrtlé jako vždy působily optimistický jako pohřební obřad. Popotáhl si kápi ještě kousek níž a vstoupil do jednoho z obchodů. Od země až pod strop se na regálech vršily stovky různých části těla od stovek různých tvorů. Lehce se otřásl a postoupil dál až k pultu, za kterým prodavač zrovna spal. Vytáhl hůlku.

„Dobré ráno,“ popřál prodavači. Ten, když otevřel oči, vyjekl, protože mu Fuji mířil svou hůlkou mezi oči.

„Co-copak si přejete, pa-pane?“ zakoktal se ze strachu. Fuji mu říkal, co potřebuje, a prodavač to rychlým tempem snášel k pultu, kde to odměřoval. Prsty mu ze strachu kmitaly strašlivě rychle, protože Fuji hůlku stále ještě držel v ruce.

O několik minut později už kráčel vstříc dalšímu obchodu - tentokrát v Příčné. Jakmile už pořídil všechno, co potřeboval, vydal se k jednomu baru, kde měl sjednanou schůzku.

Sestoupil několik schodů dolů a vykopl dveře. Nikdo si jeho vstupu ani nevšiml, protože dveře opravdu jinak než hrubou silou otevřít nešly. Sedl si do jednoho temnějšího rohu, kde si dovolil sundat kápi. Mávnutím hůlky přivolal obsluhu a objednal pití pro dva. Než číšník pití donesl, už přišel i jeho známý.

„Dopoledne jsi měl trochu naspěch, stalo se něco?“ zeptal se Fuji.

„Ale ne… Spěchalo to, ale nebylo to tak vážné, jak se zdálo,“ řekl a bylo vidět, že si oddychl. Fuji s ním měl sjednanou schůzku i dopoledne, ale byli nucení ji po několika minutách ukončit. Albertovi – jeho známý – přišla nějaká zpráva, která ho dost vylekala.

„Jsem rád, že to nebylo nic vážného,“ řekl Fuji tiše a muž souhlasně přikývl.

***

Hodiny odbily jednu ranní a on se stále nevracel. Opatrně si sedl na posteli. Většina zranění už byla alespoň napůl zahojená. Stále ale ještě měl vyvrtnutý kotník a bolela ho záda od toho pádu. Na poličce nahmatal šňůrku, kterou si svázal dlouhé vlasy. I když se už blížilo léto, tak v noci byla pořádná zima. Všiml si, že má přes židli pověšenou černou košili, tak si ji hůlkou přivolal, aby nemusel vstávat. Jakmile si ji ale oblékl, zjistil, že vstát bude muset. Bolelo ho břicho a jemu došlo, že za to nemůžou - už zahojená - zranění, ale jednoduše hlad. Uvědomil si, že nic nejedl už dobré dva dny.

Pomalu vstal a opíraje se stěn sešel o pár pater níž. Klidně se mohl přemístit, ale nějak tušil, že na tohle ještě neměl dost sil, i když spal skoro celý den.

Sedl si ke stolu a okamžitě se objevil domácí skřítek. Ošklivé malé stvoření se na něj podívalo velkýma šedýma očima.

„Co si pán přeje?“ zeptal se skřítek a kouzelník si řekl o něco k jídlu. Skřítek okamžitě zmizel.

Kouzelník se pohodlně opřel a rozhlédl se po velké jídelně. Skřítek si v kuchyni pískal nějakou písničku a k tomu se ozývalo veselé bublání polévky.


„Vrátil se?“ zeptal se kouzelník skřítka.

„Ne, pane,“ odpovědělo stvoření a zase si začalo broukat písničku. Kouzelník se netrpělivě rozhlížel kolem, jako by čekal, že se sem každou chvíli přemístí.

Zrovna jedl polévku, když vtom plameny v krbu zezelenaly. Kouzelník okamžitě zvedl hlavu, ve tváři ustaraný výraz. Nakonec ale z krbu vyletělo jenom několik věci. Po několika vteřinách vyletěl ještě nějaký papírek se vzkazem a oheň zase nabral normální barvu. Už chtěl vstát a podívat se na věci, ale domácí skřítek tam už byl. Nejdřív donesl pánovi vzkaz a hned na to i všechny věci, které položil na stůl.


„Odpočívat,“ odfrkl si kouzelník, když si přečetl vzkaz. „Jak ale mám odpočívat, když si dělám starosti.“


Po několika minutách se rozhodl a přemístil se o několik pater výš. Vypadalo to, že už bude skoro v pořádku. Jenomskoro, protože se lehce zapotácel, když špatně chytil rovnováhu na jedné noze, a musel se opřít o zeď. Vešel do svého pokoje. Pokoj byl díky skřítkovi dokonale uklizený. Lusknutím prstů si ho přivolal.

„Co si pán přeje?“ zeptal se.„Věci, které jsem měl včera na sobě. Něco tam bylo,“ řekl kouzelník. Skřítek zřejmě pochopil, o co mu jde, tak zmizel a hned na to se zase objevil. V rukou držel pár věcí. Položil je na stůl a zase zmizel.

„Díky, Grippe,“ zamumlal kouzelník do prostoru a odnikud se ozvalo:

„Gripp rád posloužil.“


***

„Kdybych měl zemřít jenom kvůli těmhle maličkostem, tak jste už dávno přišli o jednoho informátora,“ zasmál se. „Samozřejmě tu ale nejsem proto, abych se s vámi bavil na tohle téma. Brumbále, přinesl jsem vám jednu věc.“
„Co je to?“ zeptal se Brumbál, když Fuji vytáhl velkou knihu v černých dřevěných deskách.„To kdybych věděl, tak si ji prozkoumám sám,“ zasmál se Fuji, ale hned na to zvážněl. „Pamatujete si, jak jste mě asi před měsícem poprosil, jestli bych nějak nemohl zjistit, co dělají Smrtijedi na Aragon Pass?“
„Ano.“
„Všichni mí známí o tom místě mlčeli. A jelikož jsem zrovna včera měl cestu kolem, tak jsem se na to podíval. Smrtijedů tam bylo poměrně dost a věcí, kterou tam hlídali nebo zkoumali, byla tahle kniha.“
„Ty jsi jim tu knihu ukradl pod nosem? To si tě nevšimli?“
„Právě že všimli. Nevím, jestli věděli, že tu knihu mám, ale přinejmenším po mě šli,“ pousmál se. „Bez obav,“ dodal, když si všiml, jak se Brumbál zatvářil, „nevědí, že patřím k Řádu.“
„O to mi nešlo,“ řekl Brumbál a pohlédl na Fujiho pozorněji. „Když ses tady objevil před chvíli, to jsi zrovna utekl Smrtijedům?“
„No, utekl. Byla tam protipřemisťovací bariéra, tak jsem vyskočil z okna a tady dopadl.“
„To tam hlídali jenom tu knihu?“ zeptal se Brumbál, jakmile z něho první šok vyprchal.
„Tak to nevím. Vzal jsem to trochu rychleji, takže nevím, jestli to bylo jediné, co tam bylo. Bylo tam dost pokojů a prostor, takže se tam mohlo skrývat ještě dost tajemství. Ale jelikož při odchodu ten dům vypadal, že už dlouho nepostojí, a nikomu to moc nevadilo, tak předpokládám, že ta kniha byla jediná. V jedné místnosti pravděpodobně zajatce mučili, ale to už je běžná praxe.“
„Bohužel ano,“ přisvědčil Brumbál.
„To bude všechno, co jsem chtěl,“ řekl, když podával Brumbálovi knihu, potom se s ním rozloučil.
„Pospícháš?“ zeptal se Brumbál. „Vím, že jsi unavený a jdeš si odpočinout, ale-“
„Nejdu domů. Za půl hodiny mě čeká schůzka s mým - řekněme - známým a potom jsem potřeboval zajít do Obrtlé.“
„Počkat. To jako, že hned pokračuješ?“ vložil se do rozhovoru Moody.
„No… Ano. Vždycky bylo co dělat a v poslední době obzvlášť.“
„Nemůžeš přece pořád někam běhat bez minuty odpočinku,“ namítl Moody.
„Tak to dělám vždycky. A bez obav. Odpočinku mám dost.“

Chtěl si ještě promluvit s Brumbálem, ale bylo vidět, že Moody se chtěl zase začít hádat, tak raději vypadl. Jeho na tyhle hádky neužilo.

***

Brumbál chvilku koukal na místo, kde před chvíli Fuji zmizel, ale potom jenom zavrtěl hlavou a věnoval svou pozornost knize v jeho rukách. Jediný pohled mu stačil na to, aby věděl, že to rychlé nebude. Už se chtěl rozloučit a vrátit se do své pracovny, kde by ji mohl v klidu prostudovat, když najednou oheň v krbu zezelenal a dovnitř vpadla Tonková stejně zelená jako oheň před chvíli.

„Stalo se něco?“ zeptal se Brumbál ustaraně.
„Vlastně ano. Nedávno jste dával rozkazy hlídat pár míst… Před chvílí někdo jedno z nich zdemoloval. Nevíme, co se tam stalo. Uvnitř je dost mrtvých Smrtijedů, zřejmě došlo k bitce.“
„Kde to je?“ zeptal se Brumbál.
„Aragon Pass, říkal jste, že máte podezření, že tam Smrtijedi něco hlídali. Zřejmě o to místo měl zájem ještě někdo,“ řekla ve zkratce a Brumbál si oddychl.
„To je v pořádku. Byl to jeden z nás,“ uklidnil ji, ale všiml si, že naopak trochu znejistěla.
„Jak to myslíte jeden z nás. Takovou spoušť jeden člověk neudělá,“ řekla zmateně.
„Zřejmě nechápu, kam tím míříte,“ přiznal.
„Tak se tam běžte podívat,“ řekla odevzdaně. Brumbál tedy vzal knihu a kouzlem ji zmenšil, aby se mu vlezla do kapsy.

„Ta kniha, Brumbále…“
„Tahle?“ poklepal rukou na kapsu. „To je ta věc, kterou tam hlídali. Fuji mi ji právě přinesl.“
„Fuji?“
„To je ten kouzelník, který to má na svědomí. Moc lidí ho nezná, nemá rád schůze,“ vysvětlil. „Jsou tam na místě nějací mudlové?“
„Nebyli, ale pro jistotu jsem šla krbem, tady je adresa,“ podala mu lísteček.

Chvíli na to už Brumbál zmizel v zelených plamenech.

***

Krámky v Obrtlé jako vždy působily optimistický jako pohřební obřad. Popotáhl si kápi ještě kousek níž a vstoupil do jednoho z obchodů. Od země až pod strop se na regálech vršily stovky různých části těla od stovek různých tvorů. Lehce se otřásl a postoupil dál až k pultu, za kterým prodavač zrovna spal. Vytáhl hůlku.

„Dobré ráno,“ popřál prodavači. Ten, když otevřel oči, vyjekl, protože mu Fuji mířil svou hůlkou mezi oči.
„Co-copak si přejete, pa-pane?“ zakoktal se ze strachu. Fuji mu říkal, co potřebuje, a prodavač to rychlým tempem snášel k pultu, kde to odměřoval. Prsty mu ze strachu kmitaly strašlivě rychle, protože Fuji hůlku stále ještě držel v ruce.

O několik minut později už kráčel vstříc dalšímu obchodu - tentokrát v Příčné. Jakmile už pořídil všechno, co potřeboval, vydal se k jednomu baru, kde měl sjednanou schůzku.

Sestoupil několik schodů dolů a vykopl dveře. Nikdo si jeho vstupu ani nevšiml, protože dveře opravdu jinak než hrubou silou otevřít nešly. Sedl si do jednoho temnějšího rohu, kde si dovolil sundat kápi. Mávnutím hůlky přivolal obsluhu a objednal pití pro dva. Než číšník pití donesl, už přišel i jeho známý.

„Dopoledne jsi měl trochu naspěch, stalo se něco?“ zeptal se Fuji.
„Ale ne… Spěchalo to, ale nebylo to tak vážné, jak se zdálo,“ řekl a bylo vidět, že si oddychl. Fuji s ním měl sjednanou schůzku i dopoledne, ale byli nucení ji po několika minutách ukončit. Albertovi – jeho známý – přišla nějaká zpráva, která ho dost vylekala.
„Jsem rád, že to nebylo nic vážného,“ řekl Fuji tiše a muž souhlasně přikývl.

***

Hodiny odbily jednu ranní a on se stále nevracel. Opatrně si sedl na posteli. Většina zranění už byla alespoň napůl zahojená. Stále ale ještě měl vyvrtnutý kotník a bolela ho záda od toho pádu. Na poličce nahmatal šňůrku, kterou si svázal dlouhé vlasy. I když se už blížilo léto, tak v noci byla pořádná zima. Všiml si, že má přes židli pověšenou černou košili, tak si ji hůlkou přivolal, aby nemusel vstávat. Jakmile si ji ale oblékl, zjistil, že vstát bude muset. Bolelo ho břicho a jemu došlo, že za to nemůžou - už zahojená - zranění, ale jednoduše hlad. Uvědomil si, že nic nejedl už dobré dva dny.

Pomalu vstal a opíraje se stěn sešel o pár pater níž. Klidně se mohl přemístit, ale nějak tušil, že na tohle ještě neměl dost sil, i když spal skoro celý den.

Sedl si ke stolu a okamžitě se objevil domácí skřítek. Ošklivé malé stvoření se na něj podívalo velkýma šedýma očima.

„Co si pán přeje?“ zeptal se skřítek a kouzelník si řekl o něco k jídlu. Skřítek okamžitě zmizel.

Kouzelník se pohodlně opřel a rozhlédl se po velké jídelně. Skřítek si v kuchyni pískal nějakou písničku a k tomu se ozývalo veselé bublání polévky.

„Vrátil se?“ zeptal se kouzelník skřítka.
„Ne, pane,“ odpovědělo stvoření a zase si začalo broukat písničku. Kouzelník se netrpělivě rozhlížel kolem, jako by čekal, že se sem každou chvíli přemístí.

Zrovna jedl polévku, když vtom plameny v krbu zezelenaly. Kouzelník okamžitě zvedl hlavu, ve tváři ustaraný výraz. Nakonec ale z krbu vyletělo jenom několik věci. Po několika vteřinách vyletěl ještě nějaký papírek se vzkazem a oheň zase nabral normální barvu. Už chtěl vstát a podívat se na věci, ale domácí skřítek tam už byl. Nejdřív donesl pánovi vzkaz a hned na to i všechny věci, které položil na stůl.

„Odpočívat,“ odfrkl si kouzelník, když si přečetl vzkaz. „Jak ale mám odpočívat, když si dělám starosti.“

Po několika minutách se rozhodl a přemístil se o několik pater výš. Vypadalo to, že už bude skoro v pořádku. Jenomskoro, protože se lehce zapotácel, když špatně chytil rovnováhu na jedné noze, a musel se opřít o zeď. Vešel do svého pokoje. Pokoj byl díky skřítkovi dokonale uklizený. Lusknutím prstů si ho přivolal.
„Co si pán přeje?“ zeptal se.„Věci, které jsem měl včera na sobě. Něco tam bylo,“ řekl kouzelník. Skřítek zřejmě pochopil, o co mu jde, tak zmizel a hned na to se zase objevil. V rukou držel pár věcí. Položil je na stůl a zase zmizel.
„Díky, Grippe,“ zamumlal kouzelník do prostoru a odnikud se ozvalo:
„Gripp rád posloužil.“

***

Dům se rojil Smrtijedy. Vypadalo to na nějakou schůzi. Najednou se rozhostilo hrobové ticho a hned na to se tam přemístil Pán Zla.

Schůze trvala tak půl hodiny, víc ne. Bavili se o jistých rodinách. Poznal některá jména, znal je jako členy Řádu. Jakmile skončila schůze, Pán Zla zmizel a Smrtijedi se začali rozcházet.

Už jich tam zůstalo sotva deset, když vtom se někdo přemístil. Všechny pohledy se upřely na něj. Věděl, že je Smrtijed, i když neměl masku. Rychle jednomu z nich šeptem sdělil něco, co nemohl slyšet. Ten druhý se na něj podíval, jestli si dělá legraci nebo ne, a potom se oba přemístili.

Vize se posunula do nějakého domu.

Bylo tam několik mrtvých. Omítky nesly černé spálené stopy po kletbách. Oba Smrtijedi šli ostražitě dál. Překročili dvě mrtvoly svých bývalých druhů. Pod schodištěm ležela mrtvola nějaké ženy. O patro výš ležel muž, vedle něj několik mrtvých Smrtijedů.

Najednou se před nimi mihlo něco černého a vyslalo to proti nim dvě kletby. Jeden ze Smrtijedů přece jenom zareagoval a rychle se sklonil, ten druhý to ale nestihl a mrtvý se skácel k zemi, když ho kletba zasáhla přímo do hlavy.

Jeho druh na nic nečekal a vyčaroval štít proti další kletbě, která už letěla za ním. Jakmile kletbu zablokoval, vyslal smrtící kletbu proti tomu kouzelníkovi. Ten jenom mávl hůlkou a do cesty zelenému paprsku skočila nějaká nádoba.

Kouzelník měl černé vlasy dlouhé po pas. Bylo vidět, že je cizinec. Měl černé oči a lehce opálenou pleť. I v té tmě podle jeho rysů poznal, že patří k nějaké asijské rase.

Smrtijed se po něm ohnal další kletbou a kouzelník jen taktak uhnul. Hned po něm poslal další červený paprsek. Vtom se odněkud objevila jiná kletba a zasáhla kouzelníka do pravé ruky. Na nic nečekal a ukryl se za rohem. Smrtijed, který se do domu zrovna přemístil, vyběhl za tím druhým o patro výš. Oba si to namířili k pokoji, kde se kouzelník skryl.

„Harry! Probuď se! Slyšíš? Harry!“

Okamžitě otevřel oči. Nad ním se skláněl Ron a Neville a oba se tvářili velice ustaraně.

„Měli jsme o tebe strach, házel jsi sebou jako šílenec,“ řekl Neville trochu vystrašeně.
„Nic… Nic to nebylo. Byla to nějaká schůze a bavili se o… Brumbál!“ vzpomněl si najednou.
„Co?“ zatvářili se oba nechápavě.
„Musím mluvit s Brumbálem,“ řekl jenom a už se zvedal z postele.
„Harry, jsou čtyři hodiny ráno. Brumbál bude spát,“ namítl Ron logicky.
„Tohle nepočká.“
„Zase chtějí na někoho zaútočit?“ zeptal se nejistě.
„Jo. A některá jména patří členům Řádu. Ráno už může klidně být pozdě.“
„Dobře, dobře. Raději si vezmeme neviditelný plášť,“ souhlasil nakonec Ron. Věděl, že i kdyby se hádali, tak by Harry vyhrál. Stejně s ním v podstatě souhlasil. I když věděl, že Hermiona by na Harryho křičela, že ty sny už měly přestat a že měl používat nitrobranu, stále stál za ním a byl rád, že ty sny mívá. Kdyby ne, jeho otec by už byl mrtvý – a ne jenom ten.

Oba se skryli pod neviditelným pláštěm a, i když jim už nezakrýval kousek chodidel, vydali se k Brumbálově pracovně. Sice si jich všimla paní Norrisová, ale Ron na ni použil petrificus totalus dřív, než stačila byť jen i mňouknout.

Brumbál se už dávno smířil s tím, že Harryho sny jen tak nepřestanou. Kvůli tomu mu sděloval hesla, aby ho v případě potřeby mohl kdykoli informovat. Možná tím nemyslel ve čtyři ráno, ale když Harry s Ronem zaklepali na jeho pracovnu, tak zrovna nespal.

Na pozvání dveře otevřeli a vstoupili. Brumbál seděl za stolem a studoval nějakou knihu v černých dřevěných deskách. Když je uviděl, odložil knihu, kterou měl právě v ruce a kterou používal k překladu run, co právě luštil – studoval tu velkou černou bichli, kterou Řád získal z toho domu na Aragon Pass.

Vstal od stolu a přešel k nim.

„Harry, pane Weasley,“ pokynul jim a vykouzlil jim dvě židle. Jakmile si sedli, Harry hned začal o tom, co se mu zdálo.

Brumbál okamžitě po Fawkesovi poslal několik vzkazů a potom ještě jeden vzkaz poslal letaxem na Ústředí.

„V té poslední vizi, Harry, nevíš, kde to bylo?“ zeptal se a Harry záporně zavrtěl hlavou. „Nevzpomeneš si alespoň, jak vypadal ten dům nebo ti mrtví.“
„Je mi líto. Obě mrtvoly byly kvůli kletbám,“ na chvíli se odmlčel, ale Brumbálovi bylo jasné, že byly znetvořené k nepoznání. Harry se ještě chvíli pokoušel popsat dům, ale moc to nešlo, viděl jenom kousek a vypadal jako každý jiný dům napadený Smrtijedy – všechno rozbité, všichni mrtví a na stěnách a nábytku stopy kleteb.

„Děkuji,“ řekl nakonec Brumbál a oba je propustil.