„Dík, ten druhý mě překvapil,“ kývl hlavou kouzelník a koukl na svého zachránce. „Neznáme se?“ zeptal se najednou.
„Nevím o tom,“ zamračil se druhý kouzelník.
„Stejně děkuju,“ pousmál se kouzelník a vytáhl z kapsy nějakou lahvičku.
„Pomůžu ti,“ nabídl se kouzelník a lahvičku mu vzal z ruky, ještě než stačil souhlasit. Tak jenom pokrčil rameny a sedl si na stůl. Na výzvu si sundal hábit.
Druhý kouzelník si nejdřív prohlédl ránu na rameni.
„Nejdřív to vyčistím,“ oznámil po chvilce.
„Jasně,“ kývl.
„Nemám žádné lektvary, tak k tomu použiju kouzlo. Bude to trochu bolet,“ oznámil mu.
„Víc než teď určitě ne, takže směle do toho,“ usmál se kouzelník. Trochu se zašklebil, když ten druhý pronesl kouzlo, ale jinak si nestěžoval.
„Mimochodem, jmenuju se Severus Snape,“ představil se kouzelník. Ten druhý se chvilku trochu mračil, to jméno mu něco říkalo, ale byl unavený a nedokázal by dát dohromady ani dvě a dvě. Ale věděl, že by mu to něco říkat mělo.
„Já jsem Natsu… Natsu Fuji,“ představil se kouzelník s dlouhými černými vlasy. Snape něco zamumlal a potom nasměroval hůlku na Fujiho ruku. Obvazy se samy obmotaly pevně kolem ramene.
„Dík,“ řekl Fuji a zase si hábit oblékl. Snape se rozhlédl po domě.
„Nikdo to nepřežil,“ řekl Fuji tiše. Snape se na něj ohlédl, když se zastavil v prohledávání pokoje.
„Nikdo?“
„Pan a paní Andersenovi leží na schodech, musel jsi je potkat cestou nahoru. A na konci chodby je dětský pokoj. Všechny tři děti jsou mrtvé,“ vysvětlil.
„Jdu se tam podívat. Jdeš taky?“ zeptal se.
„Ne, díky. Jednou stačilo na celý život,“ prohlásil temně.
„Je to tak zlé?“
„I Crucio by bylo milosrdné. Řekl bych, že všechny zemřely bolestí – při troše štěstí,“ dodal tišeji, ale Snape to zaslechl. Věděl, jaké Pán Zla provádí praktiky, ale když otevřel dveře do dětského pokojíku, musel chtě nechtě souhlasit s Fujim, že ten pohled stačí na celý život. Raději se hned vrátil.
Najednou se zarazil. Připadalo mu, jako by se Fuji s někým bavil. Vykoukl zpoza rohu, ale nikoho neviděl. Rozhodl se, že bude chvíli poslouchat.
„Měl bys ještě spát. Na stole jsem ti nechal lektvar.“
„Abych řekl pravdu, je mi jedno, že nejsi unavený. Když ses vrátil, byl si na tom pěkně bledě. Jenom tě opatřit mi trvalo dvě hodiny.“
„Jo, tak dlouho.“
„Co? Myslel jsem, že přísady už budou doma.“
„Jo. Letaxem. Soví poštou asi sotva, nemyslíš?“ zavrčel.
„Já? Naštvaný? To se ti jenom zdá… Jenom jsem našel další vyvražděnou rodinu, jestli budeš mít zájem, tak ti to ukážu, a teprve pak si popovídáme o mé náladě.“
„No dobře, dobře. Budu tam za chvíli. Jasně, že mě tu smrtíci našli. Pár jsem jich tu sundal, ale nebýt pomoci, tak vypadám jako ty včera.“
„Normálně bych se ubránil, to snad víš. Ale jsem krapet unavený.“
„Ne, nevyměníme se. Já se za chvíli vrátím a podívám se, jak jsi na tom.“
„Nehraju si na tvoji ošetřovatelku! Laskavě se odtamtud ani nehni a já tě za chvíli zkontro-“
„Nebudu to opakovat!“
„Ne!“
„No… To je vlastně jedno. Když nechceš spát, tak nespi. Vedle lektvaru na spaní je ještě Painium a-“
„Tak promiň. Vypij to žluté a červené. To tmavě zelené můžeš vynechat, je to na spaní,“ zavrčel tiše a vrtěl při tom hlavou.
„Jo, ty dva musíš.“
„Je mi jasný, že jsou hnusný. Všechno, co ti pomáhá, je hnusné, to sis už taky mohl všimnout.“
„Prostě to vy-“ zarazil se v půli věty, když si všiml, že tam už není sám.
„Musím končit,“ řekl tiše a otočil se na Snapea. Ten vyšel ze svého úkrytu a tvářil se poměrně nechápavě.
„Měli bychom někomu podat zprávu o tom, co se tu stalo,“ řekl Fuji už zase normálním hlasem. Snape přikývl.
„Předpokládám, že jsi tu byl jako první po tom útoku,“ začal poněkud nervózně. Fuji se na něj udiveně podíval, protože nechápal, kam tím míří.
„Správně… Proč se ptáš?“ zeptal se opatrně.
„Přišel jsem vlastně až na konec toho všeho tady, takže by se hodilo, aby si to oznámil ty,“ vysvětlil.
„A nechceš se jenom vymluvit z povinnosti tohle všechno tady popsat, že ne?“ ujistil se Fuji lehce pobaveně.
„Nechci, teda… Klidně to popíšu, ale jenom nejsem svědek, takže alespoň půjdeš se mnou.“
„Klidně, jenom…“
„Ano?“
„Jestli dovolíš, tak bych si něco dal na posilněnou,“ řekl Fuji a Snape ho okamžitě přeměřil káravým pohledem. Fuji ho ale ignoroval a seskočil ze stolu, na kterém do teď seděl. Okamžitě se zase musel stolu chytit.
„Jsi v pořádku? Kromě toho ramene, je ti ještě něco?“ zeptal se ustaraně Snape.
„Ne, jenom jsem už den na nohou. Půjdu spát, jakmile nahlásíme, co se tu stalo,“ oznámil mdlým hlasem a užuž se chystal přemístit.
„Aspoň mi řekni, kam jdeme, ať se nerozdělíme,“ poznamenal Snape trochu nevrleji.
„Jenom na skleničku ke Kříži. Stejně jsem tam měl dneska jít a snad tam ještě bude čekat.“
„U Kříže?“ vykulil oči Snape. „Co bys tam dělal?“
„Chodím tam i normálně, ale dneska jsem tam měl schůzku. Byl jsem na cestě, když mi přišel vzkaz, ať zkontroluju Andersenovy. No a dopadlo to, jak to dopadlo.“
„S kým si tam měl sraz?“ zeptal se Snape.
„Tajemství. Ne že bych ti nevěřil, i když jsi mi teď zachránil život, ale své zdroje si chráním,“ řekl Fuji takovým zvláštním tónem. Snape nakonec přikývl, že se tam přemístí.
„Jestli tě ještě můžu o něco poprosit…“ začal Fuji.
„Ano?“
„Už to, že víš, že je můj informátor, je dost ošemetné… Nemohl bys,“ odmlčel se.
„Chápu, budu se tvářit, že vás neznám,“ kývl Snape a přemístil se do lokálu Kříže. Sedl si k baru a objednal si pití. Najednou někdo vykopl dveře a zase je za sebou zabouchl. Podle postavy poznal, že je to Fuji, ale měl kápi staženou pomalu až k bradě. Trochu se pozastavil nad tím, jak vlastně vidí, kam jde.
Fuji se zastavil před jedním stolem a sedl si naproti nějakého chlápka. Kouzelník, se kterým měl schůzku, vypadal velice nervózně. Šeptem něco Fujimu říkal a Snape pozoroval, jak se Fuji tváří stále víc a víc ustaraně.
Na chvíli si opřel hlavu o stůl, jelikož mu obsluha ještě nedonesla pití, a vypadalo to, že o něčem horlivě přemýšlí. Zase se opřel o opěradlo, protože se servírka rozhodla sem taky zabrousit, ale očima stále koukal někam neurčito. Snape si objednal další pití a nenápadně je sledoval dál.
Najednou se konečně Fuji upřeně zahleděl na kouzelníka naproti a začal mu něco nejspíš vysvětlovat, protože kouzelník každou chvíli přikývl. Nakonec si podali ruce na rozloučenou. Snape na malý moment zpozorněl, protože se Fuji ke kouzelníkovi naklonil, aby mu něco pošeptal, přitom mu něco nenápadně vložil do kapsy hábitu. Kouzelník chvíli vypadal váhavě, ale potom se vděčně usmál a ještě jednou přikývl. Potom už zmizel za dveřmi.
Šel si sednout zpět ke stolu a tentokrát se k němu přidal i Snape. Chtěl se ho zeptat na pár věcí, ale viděl, že ještě stále o něčem přemýšlí, tak ho nechal a dopil si pití v tichosti.
„Neměli bychom už jít?“ položil mu Snape ruku na rameni a podle toho, jak sebou trhl, poznal, že byl myšlenkami úplně někde mimo.
„Co?“
„Půjdeme,“ tentokrát mu to rovnou oznámil.
„Jasně,“ kývl a vypil plnou flašku čehosi. Snape nad tímto výkonem užasl. Podle toho, co mu říkal čich, měli to stejné pití, ale najednou by to normální osoba do sebe nenalila. Na chvíli se zastavili u baru, kde zaplatili své pití a potom už vyrazili ven.
„Tak… Komu to řekneme?“ zeptal se Fuji k věci, jakmile se dveře za nimi zabouchly.
„Navrhuju Brumbála,“ řekl Snape.
„Brumbála?“ vykulil oči Fuji. I když i on měl v plánu tohoto kouzelníka navrhnout, přišlo mu to poněkud divné. Nakonec se rozhoupal a položil otázku, která ho zajímala nejvíc.
„Je náhoda, že mě taky napadl Brumbál?“
„Vážně?“
„Jo. To je jedno, nebudeme to řešit tady na ulici,“ řekl najednou Fuji. Během jednoho dne se stalo příliš mnoho náhod. Zadoufal, že se samy vyřeší, protože byl na to moc unavený. Mohutně zívl.
„Napíšu to Brumbálovi v dopise, nechce se mi ho teď nikde hledat, kdoví kde je,“ sdělil mu Fuji.
„No dobře, ale stejně si myslím, že by bylo lepší, kdybychom mu to řekli osobně.“
„To je možná pravda, ale jsem až moc unavený na to, abych zjišťoval, kde se právě nachází. Napíšu mu to a až se vyspím, tak se s ním setkám osobně.“ Snape nakonec souhlasil a někam se přemístil.
Fuji se přemístil rovnou do svého pokoje. Jenom silou vůle se přinutil nelehat si na postel, protože věděl, že by okamžitě usnul. Sedl si za psací stůl a s dalším zívnutím se dal do psaní dopisu. Napsal ještě zpáteční adresu. Potom dopis složil a dal si ho do kapsy.
Ze všeho nejdřív se přemístil do kuchyně, kde si vzal něco málo k jídlu, a potom se zase přemístil někam jinam.
Tentokrát se objevil v nějaké chatrči na útesu. Celý vnitřek se skládal z jediné místnosti, v jejíž středu právě stál. I když chatrč zvenčí vypadala, že se každou chvíli zhroutí, tak místnost uvnitř byla uklizená. Byl tam krb a naproti krbu stála pohovka. Na krbové římse stála skleněná nádoba s letaxem. Fuji si zabral prášku do hrsti a poslal vzkaz Brumbálovi do jeho kabinetu v Bradavicích. Věděl, že by mu zprávu Fawkes donesl, kdyby tam zrovna nebyl.
Chvíli přemýšlel, jestli se přemístí zpátky do svého pokoje, ale nakonec to zamítl. Brumbál mu mohl okamžitě poslat odpověď a… Zkuste být unavení a odmítnout tu pohovku, která se na vás skoro směje. Snědl v rychlosti to, co si v kuchyni dal do kapsy, plášť přehodil přes opěradlo a konečně si lehl.
Během pár vteřin usnul.