Kill Bell
Mořská nemoc je něco příšerného. Zrzka si nebyla jistá, jestli to bylo o to horší, že se plavila poprvé, nebo proto, že jí bylo jasné, že to není její poslední cesta lodí. Už jen při té představě se jí zvedal žaludek. Ten podezřelý, pronikavý pach, který občas zničehonic zavanul nákladním prostorem, taky dvakrát nepomáhal.
Ztěžka polkla a pokusila se zaujmout polohu, která by byla pro její břicho přijatelnější.
Co se dá dělat, když vás do letadla nepustí? Teď jsou všude šílené kontroly. Při prvním i druhém pokusu ji našli a to mohla být ještě ráda, že stihla vzít nohy na ramena. Když si vzpomněla na namířenou pistoli a výraz ve tváři ochranky. Hrůza.
Povzdechla si a schoulila se ve své nepříliš pohodlné skrýši.
Ve tmě zaslechla šramot. Krysy. Zrzka vztekle zatnula zuby, až ji čelist bolela. Snad nebudou moc drzé anebo moc hladové.
Rozhodně tady v podpalubí měly početní převahu.
Možná měla raději zkusit letět na podvozku.
Při tom, jak byla vyčerpaná z té daleké cesty, už nedokázala udržet víčka dokořán. Zoufale mžourala a zavírala střídavě pravé, nebo levé, až se jí nakonec nedopatřením zavřela obě naráz.
Snila o jídle a fascinujících uličkách předměstí, o rodině, o polích za soumraku, o pořádném jídle a pomstě.
Při jednom ze snů, které se jí proháněly za víčky jako vyplašení ptáci, se jí zdálo, že zpívá a za zády má pomalované desky ve tvaru stromů a keřů a před sebou tváře lidí, kteří jí připadali všichni stejní. Z nějakého důvodu měla soprán.
Její nepřátelé si pro ni přišli, když byla tma nejtemnější. Mysleli si, že spí, a pokud ne, že ji přemůžou tak jako tak. Stanula uprostřed jejich kruhu, který se stahoval kolem jako smyčka. Vrhli se na ni jako jeden muž. Zrzka bojovala s krutou rozvahou a s převahou, které se její nepřátelé nemohli měřit ani svým počtem. Křičeli a sténali, zatímco zrzka zůstávala děsivě klidná. Skákala z výstupku na výstupek, z jedné přepravky na druhou, aby je mohla likvidovat jednoho po druhém. Končetiny létaly vzduchem. Krve bylo všude tolik, že bylo jen dobře, že se vše odehrávalo v černi a odstínech šedi.
Pořád se ale nemohla dostat ke své protivnici. Neustále jí unikala. Jen koutkem oka zahlédla bledou pleť, hrdé držení těla a černé vlasy. Její cíl se jen mihl a posměšně zmizel v hloubi černi.
Musí ji dostat! Teď nebo nikdy! Ztrácí ji…
Ne!
Zrzka se vyplašeně probrala a prudce se posadila.
Krysy, které se kolem ní stahovaly jako smyčka v domnění, že spí, a pokud ne, že ji přemůžou tak jako tak, spěšně ustoupily.
„Vím, o co vám jde,“ zavrčela na ně. „A odhaduju, že by mi vaše maso vystačilo až do konce plavby.“
Krysy i přes jazykovou bariéru pochopily.
Do přístavu dorazili v noci. Loď se konečně zastavila a uklidnila. Zrzka to přivítala jako požehnání, v které už pomalu ani nedoufala. Na nějaké honičky a souboje neměla náladu, natož sílu. Na nejistých nohách se neslyšně plížila mezi kovovými přepravkami a velkými dřevěnými krabicemi. Ostražitě naslouchala hlasům hovořícím v nezvyklém jazyce. Puch nafty vystřídal slaný vítr, ze kterého se jí zježily chlupy po těle. Po neměnném chladu nákladních prostor jí připadl neskutečně pronikavý. Zachvěla se. Hlasy mužů z přístavu se vzdalovaly. Opatrně vykoukla zpoza gigantických přepravek. Rozhlédla se. Muži, námořníci, možná přístavní dělníci stáli dostatečně daleko a o něčem se dohadovali. Jeden, asi z její lodě, hlasitě a s důraznými gesty, druhý, místní, neméně důrazně klidným hlasem. Působili jako oživlé figuríny v šeru zavřeného obchodu. Za nimi se tyčily černé hroty lodí a kostry jeřábů.
Vydala se znovu na cestu s břichem posedlým vidinou jídla a myslí opojenou touhou po pomstě.
Ty ryby na lačný a stále ještě podrážděný žaludek nebyly nejlepší nápad, jaký kdy dostala.
Po dlouhém putování, které mimo jiné zahrnovalo nezdařený pokus o jízdu na podvozku šinkanzenu i setkání se slepým potulným vyznavačem zenu, konečně dorazila ke svému cíli. Na místo z legend, o kterém dosud jen slýchávala od pratety z otcovy strany, která měla údajně kdysi pletky s východní magií.
Našla ho i přesto, že „za sedmero horami a sedmero lesy, za sedmou křižovatkou za sedmou vískou v sedmé prefektuře“ se ukázalo být nepříliš přesnou adresou.
Bylo to malebné místo, tak malebné, až se jeden přistihl, že se jeho úvahy nabývají poetických forem:
Větve útlých vrb
čeří stíny jezera
před letní bouří.
Zrzka se napomenula. Nesmí se nechat rozptylovat. Jako ta, za níž přišla. Bylo jí jasné, že už o ní ví, ačkoli se neotočila, ani nijak nevzala její příchod na vědomí. Nehybná, klidná a dokonale vyrovnaná seděla na břehu jezera. Škoda, že nablízku nebyl žádný malíř.
Zrzka se nejistě zastavila a způsobně usedla na zem se skloněnou hlavou.
„Koničiva, sensei-san,“ pozdravila pokorně s očima sklopenýma ke stéblům hebké trávy.
„Sensei,“ opravil ji chladný hlas. „Ušetři mě laskavě variací na japonštinu.“
To neznělo slibně.
„Ano, sensei,“ přikývla. „Přišla jsem tě poprosit, jestli bys mě nepřijala jako žačku.“
Sensei se otočila a upřeně se na ni zadívala. Zrzka si připadala, že ji propaluje očima. Snažila se na poslední chvíli očistit svou mysl a oprostit se od tělesna. Nebo že by to bylo naopak? Hlavně nepanikařit. Co by jí poradit potulný vyznavač zenu?
Sensei se odvrátila. „Nech mě hádat. Toužíš po pomstě… kterou si pochopitelně zasloužíš.“
Zrzka se dotkla čelem země. „Sensei, prosím, nauč mě svému umění.“
Do toho jí dlouze a hrozně zakručelo v břiše.
Jen houšť a větší kapky, pomyslela si hořce a praštila zoufale hlavou do hlíny.
Vánek na břehu stříbřitého jezera rozechvíval stvoly rákosu a nesl s sebou jejich slova k horským vrcholkům tyčícím se na obzoru.
Sensei se znovu podívala na hladinu. „Zařekla jsem se, že mé umění už nikdy více neposlouží k zabíjení,“ poznamenala s pohledem upřeným na bělostný leknín.
„Já ale nechci zabíjet,“ vyhrkla zrzka. „Chci té ženské udělat ze života peklo!“ A znova se lekla, že udělala nějakou hloupost a bude se vracet domů se svěšeným ohonem.
Sensei se otočila, upřela na ni znovu pronikavý pohled a zrzce zatrnulo. Nad hlavou jim prolétl pták.
Pak se sensei zazubila. „Tak to tě naučit mohu.“ A zaujatě zametla zemi kolem všemi sedmi ocasy.
A tak sensei zrzku naučila kouzlo marné touhy, záludná zaklínání, bojová kouzla, kletbu ironického konce, jak posílit jediným pohledem mušku a sílu kouzla jiné osoby a jak zmizet z očí všech jako mlžný opar na úpatí hory Fudži-san za podzimních rán. Nemluvě o tom, jak u jistých mocností zařídit, aby dotyčný či dotyčná nenašli klid ani v zásvětí. Svěřila jí dokonce i po staletí dobře střežené tajemství, jak namíchat nápoj neutuchající sexuální frustrace.
To vše bylo prokládáno vysilujícím výcvikem v údolích i v horských oblastech, pokud možno na úzkých vratkých můstcích nad malebnými propastmi, čajem, přísnou dietou, východní filozofií a lázněmi v horkých pramenech, o které musely svádět líté boje s tlupami makaků.
Zrzka se naučila některé užitečné japonské fráze a slovíčka, například „znovu“, „zaber“, „protivník“, „jamamba-uaaaaa!!!“, „na cukru a mléko zapomeň“ a „zmiz z těch kolejí, jede rychlovlak“.
Po roce se zrzka s tichým uznáním ze strany sensei vrátila do Británie. Nasadila veškeré prostředky, čelila všemožným protivenstvím, ale nakonec se jí podařilo svou protivnici vystopovat.
Zrzka své poznatky a dovednosti využila ve všech směrech a do nejkrutějších detailů. Z dálky sledovala muka nepřítelkyně – muka nepříčetné šílené posedlosti, sžíravé žárlivosti, jakou její protivnice častovala každého, koho objekt její touhy pochválil byť jen jediným slovem. Zrzka obestírala její mysl paranoiou, jako neviditelný přízrak se ji snažila nespouštět z dohledu a co nejlépe jí bránit v uskutečňování jejích cílů.
Kolikrát jen na poslední chvíli unikla odhalení, které by znamenalo okamžitou smrt. Pokud by tedy měla štěstí.
Při jedné obzvláště opovážlivé akci se držela zuby nehty zakleslá pod stropem nepřítelčina příbytku, tedy vlastně jen nehty, protože v zubech svírala lahvičku, kterou jí do číše vína připravené na stole kapala neskonale záludnou tekutinu.
Předtím, než ji zasáhla kletba té zrádcovské ubožačky Weasleyové, která v životě nedokázala nic, kromě plození nepřehledného množství spratků, kteří mohli v nejlepším případě posloužit jako terče − a kdo by to byl tušil, že udeřítakovousiloumůjpane − Bellatrix Lestrangeová na kratičký okamžik před posledním úderem srdce, spatřila uprostřed bitevní řady lišku. Prachsprostou zrzavou lišku. Zvíře jí pohled oplácelo. Vypadalo přímo vítězoslavně.
Bellatrix hroutila pod náporem smrtícího kouzla. Její oči ještě vnímaly, zatímco tělo už ne a zahlédla, jak jí liška packama strouhá mrkvičku.
A to ještě netušila, co přijde potom.
Zrzka usedla k rovu, kde spočívalo tělo lišky, která před dvěma roky padla za oběť pouhému krvelačnému rozmaru Bellatrix Lestrangeové.
„Pomstila jsem tvou smrt. A konečně jsem nalezla klid. Má srdce je znovu čisté a má duše se oprostila od zloby a bolesti, která mě posedla, když jsem tě ztratila. Nikdy nezapomenu na tvá poslední slova a svatosvatě přísahám, že zasvětím život tomu, aby už je žádné lišče nemuselo nikdy slyšet, maminko.“
Tvá poslední slova, která jsi pronesla v řeči našich předků, jež kdysi poslal jakýsi evropský mocnář jako dar anglickému králi, aby měl po čem střílet na honu. Slova, v nichž se mísí utrpení, krutý osud a hlavně vzdor našeho rodu.
Tož ty tak? Bít, zabít, jen proto, že su liška!