Já jsem štěstí nikdy nepoznal. Nikdy. A to jen kvůli tomu, že jsem nikdy neměl přátele…

     Vyrůstal jsem v jedné z mála kouzelnických rodin s čistou krví. Rodiče mě vychovávali s tím, že je to čest být čistokrevné krve. To je to nejdůležitější – nejdůležitější je původ. A já tomu věřil. Stal jsem se stejně namyšlený jako mí rodiče. Nedovolili mi si hrát a stýkat se s každým. Byl jsem osamělý už jako malý kluk. Nikdy jsem nepoznal lásku z otcovy strany. Byl vždy tak chladný a odtažitý…tak bezcitný…

     Celé dětství jsem prožil sám. Neměl jsem žádné přátele ani ve škole. Tam jsem získal pověst nafoukaného frajírka, která se se mnou táhla i dál. Nikdo se se mnou nebavil. Vlastně, já bych se se sebou taky nebavil…

     A pak…v jedenácti letech mi přišel dopis z Bradavic. Byl jsem tak rád! Doufal jsem, že si najdu své přátele alespoň tam. Otec mě seznámil se syny Crabbeho a Goyla. Vůbec se mi nezamlouvali, ale kvůli otce jsem se  s nimi bavil.

     Když bylo prvního září a já nastupoval do školního vlaku, cítil jsem se tak volně, jako bych byl vypuštěn na svobodu. Byl jsem plný napjatého očekávání. Aby se neřeklo, sedl jsem si do kupé spolu s Crabbem a Goylem, ale doufal jsem, že si k nám přisedne iněkdo jiný. A taky, že ano. Přišli Nott a Parkinsová. Oba z čistokrevných rodin, stejně jako já. A šíleně namyšlení! Stejně jako já – tedy, stejně, jako mě vidí ostatní.

     Začali jsme probírat, jaké to v Bradavicích bude a také, kdo nový do Bradavic jede. Tím jsme se dostali k Potterovi a k pádu Pána zla. Hned jsme se spolu s Crabbem a Goylem šel na Pottera podívat. Seděl v kupé s Weasleym. To jsem si o něm nemyslel. Že by se čistokrevný kouzelník spolčil zrovna s Weasleym…Převládly ve mne geny mého otce – byl jsem pohrdlivý, povýšený, arogantní…chtěl jsem se ukázat před „přáteli“. Ale zase Potter mohl za pád Pána zla a u něj můj otec pracoval. Měl velké štěstí, že jej nezavřeli do Azkabanu.

     Ale ip řesto jsem mu nabízel přátelskou ruku. Odmítl. Tím se stal mým nepřítelem. Když se mu zdá Weasley lepší než čistokrevný kouzelník, který není krvezrádce…

      Moudrý klobouk mě zařadil do Zmijozelu. Stejně jako celou mou rodinu. Při tom jsem chtěl do Nebelvíru. Ne ke ctižádostivcům do Zmijozelu, ale k odvážným do Nebelvíru. Na druhou stranu jsem věděl, že by něco takového otec nesnesl. Třeba by mě vydědil. Říkal mi, co se kdysi stalo Blackovi – pocházel z čistokrevného rodu, z nějž všichni byli ve Zmijozelu a jen on šel do Nebelvíru. Jeho matka jej vydědila. Potter šel samozřejmě s Weasleym do Nebelvíru. Jak jsem jim v tu chvíli záviděl!

     Nakonec jsem kolej pustil z hlavy a zaměřil se na svůj cíl – najít si přátele. Bylo to těžké. Vypadalo to, že v jiných kolejích má každý svého nejlepšího kamaráda nebo alespoň svou partu přátel, ale ve Zmijozelu nikdo. Bavili jsme se spolu, ale nikdo neměl přítele. Bavili jsme se spolu, jen aby se neřeklo. Ale každý byl sám…Když jsem někdo narazil na Pottera a Weasleyho, ke kterým se připojila po Halloweenu Hermiona Grangerová, pukal jsem závistí. Byli takoví sehraní, neudělali bez sebe ani krok. A já jsem byl sám…obklopen hloučkem lidí, které ostatní nesnášeli. Záviděl jsem Potterovi a nechtěl jsem to dát najevo, tak jsem si k němu vytvořil nenávist, která se přenesla i na jeho přátele – ano, on je mohl nazývat přáteli; já svůj hlouček ne.

     Přes den jsem býval chladný a nenávistný, v noci citlivý a nemilovaný. V tichu, samotě a tmě jsem často o sobě uvažoval. Jaký vlastně jsem? Okolí mě má za namyšleného snoba, který umí okolím jen opovrhovat a zesměšňovat jej. Ale já takový přece nejsem! Nechápu, proč své pravé jádro skrývám pod takovou skořápkou. Já jsem ve skutečnosti přece citlivý člověk, který chce milovat a být milován! Ostatní to nemohou pochopit. Obzvlášť Potter ne. Ten si o mně myslí ještěhorší věci než ostatní. Ale ať si!

     Nebyl jsem ovšem sám, kdo Pottera nesnášel. Stejné pocity vůči němu cítil i profesor lektvarů – Snape. Znal se s mým otcem, tak jsem se stal jeho oblíbencem. Nesnášel ho sice z jiných důvodů než já, ale pocit to byl stejný.

     Pro mě byla léta v Bradavicích úplně stejná – přijel jsem do školy, učil se, složil zkoušky a zase odjel. Na rozdíl ode mne Potter prožíval různá dobrodružství se svými přáteli – záchrana Kamene mudrců, objevení Tajemné komnaty, Turnaj tří škol a cesta na Ministerstvo. Celkem jsem mu záviděl, ale já jsem odvahou nikdy neoplýval. Shodil jsem se před Potterem, když jsme byli v Zapomenutém lese, kde jsme si odpykávali školní trest. Utekl jsem tenkrát jako splašený zajíc.

     Celé roky oplývaly nudou, až v šestém ročníku jsem konečně něco zažil i já. Byl bych ale mnohem raději, kdybych to nezažil. Ve čtvrtém ročníku povstal Pán zla a můj otec se k němu vrátil. V pátém ročníku ovšem pokazil jistou akci a zavřeli jej do Azkabanu. Já jsem musel nastoupit na jeho místo…a dal mi úkol. Vyhrožoval smrtí celé mé rodiny včetmě mě. Nemohl jsem odmítnout. Musel jsem to udělat. A zvládl jsem to, i když jsem to sám nedotáhl do konce.

     Když člověk vidí jít dva dobré kamarády, vždy se mu vybaví ti jeho. Vzájemné žertíky a strach. Já jsem toto nikdy neprožil. Mně se nemá kdo vybavit. Snad jen Potter s Weasleym a Grangerovou. Těm jsem vždycky záviděl a nenáviděl je. A oni nenáviděli mně…

            Přítel je ten, kdo ti podá ruku a dotkne se Tvého srdce.