Kanona probudil závan studeného větru. Natáhl se, aby se přitulil k bratrovi. Avšak místo, kde obvykle spával Saga, bylo prázdné.
Kanon se prudkým trhnutím posadil, protřel si oči, obul sandále a vyběhl z místnosti. Dostal strach; Saga ho nikdy nenachával samotného. Co se jen mohlo přihodit?
To, co venku spatřil, mu vyrazilo dech. Saga stál uprostřed nádvoří. Od zlaté zbroje, kterou měl na sobě, se odrážela sluneční záře mladšímu z dvojčat přímo do očí.
Saga, od dnešního rána zlatý rytíř Blíženců, se otočil a zahlédl Kanona stát ve dveřích. Přišel blíž a vroucně ho objal.
Kanon zůstal stát jako přimražený. Najednou pocítil k batrovi něco, co do té doby neznal. Závist!
Po chvíli se Saga odtáhl, usmál se a proběhl kolem svého bratra zpět do budovy. Bolelo ho, že zrovna on se stal zlatým rytířem a na Kanona nic nezbylo. Do očí se mu draly slzy. Vběhl do pokoje, zabouchl za sebou mohutné dveře a zamkl. Unaveně se opřel o stěnu. Kanon ho teď musí strašně nenávidět. Ani se mu nemůže divit, protože on sám se nenávidí taky. Poprvé v životě vlastní něco, co si nemůžou rozdělit. A nebo můžou? Sedl si na mramorovou podlahu a snažil se ze sebe zlatou zbroj sundat. Marně...
Hráli si na ulici s míčem. Saga odmítal nosit svou zbroj - údajně pro něj byla moc těžká - a štěstí a pohoda opět panovaly mezi oběma bratry. Alespoň to tak vypadalo...
"Chytej!" zasmál se Saga.
Míč však letěl příliš vysoko, než aby na něj Kanon dosáhl, a rozbil okno u jednoho z bíle natřených domků.
"Kdo to byl?!" Ze dveří vyběhla stařena s černým šátkem na hlavě a s tlustou holí v ruce. Oba bratři se s ní velmi dobře znali. Často u ní na zahradě kradli jablka. "Zase ty?!"
"To já ne! To Saga!"
"Kdybys alespoň nelhal! Zlatý rytíř by nikdy nic tak dětinského neudělal!
Kanon se podíval po svém dvojčeti. Saga však nic neříkal. Ani nic neudělal, aby ho zachránil před tlustou holí blížící se stařeny. A tak vzal Kanon nohy na ramena a utekl. Jediný člověk, který pro něj něco znamenal, ho zradil a opustil.
Schovával se v křoví. Slyšel, jak ostatní chodí kolem a volají jeho jmého. Poznával Sagův, Aiorosův a Shurův hlas. Neodpověděl jim však. Momentálně chtěl být sám. Sám, jen se svými dvěma společníky - pocitem prázdnoty a pocitem méněcennosti. V čem se od bratra tak lišil, že jeho celý svět nenáviděl, zatímco Sagu všichni zbožňovali? Vypadali stějně a všechno dělávali spolu - myli se, jedli, usínali a ráno se budili společně. Teď je všemu konec. Kvůli Sagovi a jeho hloupé zlaté zbroji!
Kanon si ani nevšiml, že se setmělo a hlasy, které předtím volaly jeho jméno, ztichly. Citelně se ochladilo. Otřásl se a přitáhl kolena blíže k tělu. Začínala mu být zima.
Možná, že právě tehdy začínala v jeho srdci klíčit nenávist vůči celému světu. Světu, který jím opovrhoval. Světu, pro který mladší z dvojčat nikdy nic neznamenalo...