Seděl na schodišti před chrámem Blíženců a vyhlížel své starší dvojče. Vduchu doufal, že se ze schůze zlatých rytířů, kterou na dnešek svolal Papež, vrátí co nejdříve. Bez jeho přítomnosti se cítil v potemnělé kamenné stavbě nejistý a plný úzkosti. Jako kdyby se uvnitř nacházelo cosi, co ho považovalo za vetřelce. Za pouhý stín. Nepříjemně ho mrazilo na zátylku. Vzduch se zdál být těžkým, skoro nedýchatelným. Častokrát se stalo, že v prázdném chrámu nevydržel, vyběhl ven a nikým nepozorován se vydal svému dvojčeti naproti. I v chladných dnech raději čekal třeba venku na schodišti před chrámem Ryb. Dnes si dodal odvahy a zamířil až ke dveřím do Papežovy vily. Doufal, že alespoň na dálku bude moci vnímat Sagův kosmos, bez něhož se často cítil jako poloviční člověk. O dvojčatech se říká, že mají jednu duši a Kanon na vlastní kůži poznal, že je to pravda. Na kratičký okamžik mu hlavou probleskl bláznivý nápad vběhnout dovnitř a zůstat bratrovi po boku, dokud se společně nevrátí zpátky domů. Přesto se nakonec rozhodl setrvat na místě a počkat na něj venku. Dnešní shromáždění trvalo až mučivě dlouho. Od bratra se nedávno dozvěděl, že Athena se má narodit již brzy, a tak musí Papež najít její zbylé ochránce a spolu se zlatými rytíři připravit Sanctuary na příchod bohyně moudrosti. Kanon zaťal ruku v pěst, až mu zbělely klouby. Athena! Nebýt jí, byli by stále spolu. To ona vstoupila mezi ně, to ona jim do cesty postavila zeď v podobě zlaté zbroje! Kéž by se nikdy nenarodila! Kéž by zemřela! Kéž by zemřel i Papež, který mu ho pokaždé odvádí! A koneckonců, proč ne... V hloubi duše věděl, že Saga od chvíle, co přišel do Sanctuary touží potom, stát se příštím papežem. Kdyby ho zabil dřív, než by stárnoucí muž stačil jmenovat dědice, mohl by rytíř Blíženců nastoupit na jeho místo. Byl by volný, osvobozený od povinností zlatého rytíře. A poté, co by zmizela Athena, by oni dva mohli společně vládnout nad Sanctuary jejím jménem. Kanon by se dočkal uznání...

Následující den se oba vzbudili dříve, než obvykle. Dnes měli to štěstí, že Sagu nečekali žádné povinnosti, a tak se rozhodli strávit den mimo Sanctuary. Odešli hned časně zrána, po snídani. Vydali se na pobřeží. Kanon měl moře rád. Když byli menší, často si chodili zaplavat k útesům. Momentálně jim v tom však bránila Sagova zářivá zbroj. Posadil na okraj útesu a mlčky pozoroval vlnobití. Jeho mladší dvojče usedlo vedle a zlehka mu položilo ruku kolem ramen.
"Jsem rád, že mi papež dal dneska volno," pronesl Saga a pousmál se. Kanon lehce přikývl. Tenhle den mají jen pro sebe. Všechno je, jako dřív.
Rytíř Blíženců po chvíli opět zvážněl.
"Zítra odcházím."
Jeho bratr mu věnoval tázavý pohled. Doufal, že se přeslechl.
"Papež mi svěřil důležitou misi a ta může trvat i několik dní," řekl tichým hlasem a sklopil zrak k zemi. Pokaždé, když Saga opouštěl Sanctuary bez svého dvojčete, svírala ho nepříjemná, dusivá úzkost, kterou nedokázalo nic zaplašit. Jenže nebylo zbytí. Musí přece dostát svým povinnostem. Na okamžik ucítil pevný stisk ruky na svém rameni, který vzápětí povolil.
V tu chvíli se Kanon přitočil těsně k němu a zašeptal mu do ucha.
"Poslyš, nemyslíš, že bychom se měli líp bez nich?"
"Bez koho?"
"Všeho. Atheny. Papeže. Téhle prokleté zbroje. Kdyby nebyla Athena, ty bys nemusel na žádnou hloupou misi."
Saga se zarazil, ale nic neřekl, a tak Kanon pokračoval dál.
"Kdyby nebyl Papež, mohl by ses jím stát klidně třeba ty. Mohl by sis v Sanctuary dělat, co bys chtěl. Nikdo by neměl právo nám neustále nařizovat. My bychom určovali pravidla. My bychom vládli Sanctuary."
"Co mi to říkáš?"
Kanonovi se zablesklo v očích.
"Zbav se jich. Zabij Papeže. Nastup na jeho místo. A pak," dodal šeptem a mírně se ušklíbl, "se zbav Atheny. Ať si klidně umře. Co je nám po nich všech!"
V té chvíli se mladšímu z dvojčat zatmělo před očima pod silným úderem bratrovy pěsti...

Chrám Blíženců naplnilo tísnivé ticho. Jeden z jeho obyvatel právě čekal na smrt v chladném jeskynním vězení, zatímco druhý se zmítal na hranici šílenství. Poté, co mu pobřeží zmizelo z dohledu, dal se do běhu. Jakmile se ukryl před slunečními parsky v útrobách chrámu, serval ze sebe zlatou  zbroj a zanechal ji opuštěnou v jednom z jeho temných koutů. Usedl na prázdnou postel a nevydal ani hlásku. Ani nepotřeboval spánek. Noční můry si ho našly i v bdění, aby mu připomínaly, že právě spáchal nejhorší zločin.
Zločin? Vždyť se přece zachoval správně. Pouze sloužil své bohyni, potrestal jejího zrádce.
Odsoudil k smrti toho, kdo mu byl nejbližší.
Mohl si za to sám. Neměl zradit Athenu.
Athena. Prokletá Athena. Kdyby nebyla, nic z toho by se nestalo. Kdyby nebyla, nemusel by teď Kanon trpět a marně lapat po dechu v zatopené jeskyni Sunion. On by se nestal vrahem. Vždyť není. Je váženým zlatým rytířem. A na rukou má krev. Nebýt Atheny, Papeže, té prokleté zbroje...
Té noci Saga nezamhouřil oka. Té noci se v jeho srdci poprvé zrodila temnota.
Té noci zemřel jeho bratr...