Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

štědrý večer od Dark Angel
[Komentáře - 0] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Hermiona milovala Vánoce jako nic jiného. V Bradavicích bývalo tou dobou všechno ještě pohádkovější, než obyčejně. A že to už bylo co říct, jelikož Bradavice byly pohádkové samy o sobě.

 

Pokaždé, když se dívala na hrad na vysoké skále zasypaný sněhem, na teplá zlatá světla zářící z oken, cítila ten zvláštní třes v konečcích prstů – vzrušení z něčeho, co bylo ještě kouzelnější, než kouzla. Atmosféra Vánoc.

 

V Prasinkách vonělo pečivo a koření, v ulicích dětské sbory zpívaly koledy, na návsi stál ozdobený stromek. Nic se ale nemohlo rovnat samotnému hradu. Vánoční stromky ve Velké síni zářily zlatou a rudou, stříbrem a temnou zelení, žlutou, temnou modří, všemi barvami kolejí. Rampouchy na zábradlí, které nikdy neroztávaly, odrážely mihotavou záři svící visících ve vzduchu. Cesmína voněla všude, kam se vešlo.

 

Ten čas, čas Vánoc...

 

„Už je to dávno pryč,“ šeptla Hermiona prázdné Velké síni. Před očima se jí znovu vybavily první Vánoce v Bradavicích. Její první ročník. Pátrali tenkrát po Flamelovi. Ona jela na Vánoce domů, ale přišla se sem rozloučit s Harrym a Ronem, kteří zůstávali. Seděli právě na místě, kde teď ona. Profesor Flitwick tehdy zdobil stromek zlatými kometami a měsíci a Harry s Ronem hráli šachy. To byly časy...

 

„A kde jsou teď?“ její hlas se rozlehl Síní stovkou ozvěn. Bylo tu šero, depresivní a ponuré, jen pár svící. Zvedla oči ke stropu, kde se převalovaly husté černé mraky a jen tu a tam prosvítaly hvězdy.

 

Pak se znovu rozhlédla po Síni. V koutku oka se jí objevila slza. Zaleskla se zlatou září svíce a Hermiona ji setřela dřív, než se ona kapka slané vody mohla vydat po její tváři na smrtící cestu dolů k zemi.

 

„Tohle nejsou Vánoce,“ konstatovala roztřeseným hlasem.

Nejsou... nejsou... nejsou... zopakovala ozvěna.

 

Bitva o Bradavice skončila úspěchem, ale po ní už nic nebylo takové, jaké mělo být. Tolik utrpení a tolik zbytečně mrtvých přátel zanechalo šrámy na duších všech zúčastněných. A v Bradavicích se změnil život.

 

Opravy trvaly i téměř všemocným kouzelníkům dlouhé měsíce. Některé části hradu byly tak poničené nelítostnou bitvou Smrtijedů proti ostatnímu kouzelnickému světu, že musely zůstat uzavřeny. Astronomická věž byla stržena kvůli bezpečnosti.

 

Hermiona oplakala mnoho přátel. Ron jí zůstával oporou, ale ona si před nedávnem uvědomila něco, co mu nemohla svěřit. Čekala teď jeho první dítě a přitom věděla, že nedokáže opětovat jeho bezmeznou lásku a pozornost. Každým svým slovem mu lhala. Lhala mu, když říkala, že je smyslem jejího života, že je její jedinou láskou.

 

Teď už to věděla.

 

Přála si, aby mohla Vánoce strávit někde úplně jinde, než v ztichlém hradu. Jenže to už se jí nesplní. Viděla před sebou rozesmátou tvář s růžovými tvářemi. Viděla úzký špičatý nos a živé oči pod světlým obočím.

 

Vzpomněla si, jaké byly Vánoce před několika lety, když byli všichni živí, zdraví, spokojení a svobodní...

 

„Jenže to je všechno pryč. Nikdo mi to nevrátí...“ Uvědomovala si, že tenkrát toho měla využít. Toho, že nikomu nescházelo štěstí, že všichni měli, na co si vzpomněli. Jenže tenkrát byla ještě tak mladá. Samozřejmě, že tenkrát by v sobě popřela lásku k ženě.

 

Celé ty dny, kdy zůstávala zavřená v Bradavicích, sama, bez Rona a Harryho, kteří teď cestovali po světě jako známí lovci Smrtijedů, na ni myslela. Většina studentů na prázdniny zmizela domů, neučilo se, takže byla bez práce. Večery trávila čtením knih o runách a zaklínadlech. Předměty, které teď učila. Starodávné runy a Kouzelné formule. Měla tu práci ráda, bylo to lepší než myslet na zpackaný život.

 

Jediné, na co se ještě těšila bylo dítě. Dotkla se láskyplně zvolna se zakulacujícího bříška a usmála se na ně.

„Neměla bych plakat. Kvůli tobě,“ šeptla dítěti uvnitř. Milovala toho drobečka od chvíle, kdy zjistila, že je těhotná. Skutečně se nemohla dočkat, až ho bude chovat v náruči.

 

„Hermiono?“

Nenadálý hlas za jejími zády ji vytrhl ze zamyšlení. Otočila se.

„Severusi?“ Byl to on. Stál tam a díval se na ni se svým obvyklým pohrdlivým úšklebkem. Dlouhý černý hábit na hubené postavě splýval až k zemi. Vypadal jako socha, ani se nepohnul. Vypadal tak, jako vždycky. Vypadal jako připomínka starých, lepších časů za dob jejích studií.

„Můžu?“ zeptal se a pokynul k lavici u Nebelvírského kolejního stolu, kde Hermiona seděla.

„Samozřejmě, posluž si...“ Pokusila se usmát, ale na tváři se jí usadil jakýsi nepovedený úšklebek, takže raději vzdala pokus o výraz dobré nálady a sklonila pohled k desce stolu.

„Vypadáš sklíčeně,“ konstatoval Severus chladným, ale ne nepřátelským hlasem.

„Není mi právě nejlíp,“ odpověděla a cítila se potěšená jeho zájmem. Když se o ni zajímal právě Severus Snape, znamenalo to něco mimořádného. Nikdy dřív ji neměl rád. Jako nebelvírskou studentku ji nenáviděl – to věděl každý.

 

Ovšem od doby, kdy ho pokousala Nagini se mnoho změnilo. I on se změnil. Stejná tvář, výraz i gesta, ale pod tvrdou slupkou se skrývalo srdce, které bylo otevřenější než dříve. Alespoň vůči Hermioně.

„A není to jen počínajícím těhotenstvím,“ konstatoval suše a dodal: „Zdá se, že dnes večer jsme jediní dva, kdo zůstávají na hradě vzhůru. To je víc než jen náhoda. Možná bys mi chtěla něco říct.“

 

Věděl, že mu skutečně chce něco říct.

 

Tenkrát, když Nagini zaútočila a Harry získal Severusovy vzpomínky, byla ona, Hermiona, tou, kdo zůstal s umírajícím. Nikdo s ním neměl tolik soucitu, nikdo se ho nesnažil tak usilovně zachránit, jako ona. Její lidskost a dobré srdce nedovolily, aby nečinně přihlížela smrti.

 

Ať už umíral vrah nebo mučedník.

 

Od té doby jí byl Severus vděčný, i když ona se nesnažila pomoci kvůli vděku. Vlastně také zastávala názor, že si jeho vděk nezaslouží. Ale Severusův vztah k ní se změnil. Občas se teď scházeli, aby si pohovořili o přestálých utrpeních, o životě a o budoucnosti.

 

Dnes večer Severus poznal, že se Hermiona skutečně potřebuje svěřit. Cítila, že se snaží být vlídný, i když to šlo velice těžce, protože tuto stránku jeho povaha prakticky postrádala. Oceňovala jeho snahu a hodlala ji brát tak, jak byla myšlena – jako pokus o důvěru.

 

„Všechno mě trápí, Severusi. Víš, nikdy bych si nemyslela, že budu ubližovat Ronovi. Myslela jsem si, že budeme šťastní. Přála jsem si to...“

Severus se díval oknem ven. Zamyšleně se dotýkal ošklivě vypadající rudé jizvy na svém krku. Zdálo se, jako by nehojící se rána stále ještě občas krvácela – a to již trvalo celé roky. Leskla se v podivném odstínu rudé a černé.

„Co je tedy špatně?“ zeptal se.

„Já ho nemiluju. Vždycky jsem si myslela, že ano. Ale od té bitvy, od chvíle, kdy padl Voldemort, vím, že tomu tak není. Já... Miluji ženu, Severusi.“

 

Podíval se jí do očí. Zdálo se, že je z jejího přiznání poněkud v šoku: „Ženu?“ otázal se hlasem o něco vyšším, než bylo u něj obvyklé. Na chvíli se zamyslel: „Proč tedy čekáš dítě s Weasleym?“

Hermiona sklopila oči dolů a zadívala se na místo, kde se jí pod černým hábitem lehce zdvíhalo bříško: „Myslela jsem si, že na ni zapomenu, že bude zas dobře. Ale ono není.“

 

„Kdo to je?“ zeptal se Severus.

 

Věděla, že tahle otázka přijde a byla připravená pravdivě odpovědět. Ale teď to najednou byl problém. Nevyslovila to jméno už několik měsíců.

„Dora Tonksová,“ vydechla a jméno jediné ženy, která pro ni kdy ve světě existovala jí znělo jako jméno anděla. Nevyslovila je od její smrti. Stále ještě to příliš bolelo. Nelitovala toho, že pomohla tam, kde byla potřeba, věděla, že se tenkrát nemohla rozdvojit, být na dvou místech současně – a  tak pomáhala vší silou zachránit Severuse Snapea a netušila, že jinde umírá Tonksová spolu s mnoha dalšími.

 

Ovšem i přesto si její smrt vyčítala, jako by za ni mohla.

 

Bodlo ji u srdce: „Chybí mi, Severusi. Tolik mi chybí!“ V očích se jí znovu usadily slzy.

„Jenže ona zemřela, Hermiono. Scházet ti může sebevíc, ale jakmile jednou přešla na druhou stranu, nikdo ji nevrátí zpět. Ani já, ani ty, ani nikdo jiný. Ani tvůj stesk.“

„Já vím, ale už to nemůžu vydržet. Jsem bezradná. Co mám dělat?“ Hermioně se koulely slzy po tvářích. Výraz čisté bezmoci v její tváři by obměkčil snad i skálu.

„Zůstaň s Weasleym. Budete mít dítě a žít jako rodina. Časem se to zlepší. Bolest zeslábne.“ Severus se stále dotýkal svého hrdla. Zamyšleně po něm přejížděl prsty, jako by zkoumal strukturu stále ještě krvavě rudých jizev.

„Bolest zeslábne,“ zopakoval vzdáleně.

 

Hermiona se dívala na jeho bledé, štíhlé prsty: „Spousta mě toho mrzí. Vlastně si připadám, jako kdybych v životě dělala jen chyby. Měla bych jít spát a zahnat tyhle hloupé chmury. S Dorou se už nikdy nesetkám a ty máš pravdu. Měla bych teď žít pro to, co mám. Pro Rona a našeho syna.“

„Jednou se s ní setkáš, Hermiono.“ Severus se zvolna zvedl ze židle. Zdálo se, že ho vlastní tělo táhne k zemi samou únavou: „Dnes jdi spát, potřebuješ odpočinek, sílu a klid pro dítě. Prožij čas, který máš. A až přijde tvůj den, zase ji uvidíš.“

 

Bývalý učitel Lektvarů se vydal podél kolejních stolů směrem ke dveřím. Hermiona se zvedla také a zvolna kráčela vedle něj. Pravou ruku měla zlehka položenou na břiše a levou, tak jako mnoho těhotných žen, si podpírala záda. Dívala se do jeho bledé tváře, byla světlá, matně bílá a černé vlasy mu spadaly na ramena v prudkém kontrastu k pleti.

 

Vypadal nešťastně a pokračoval ve svém tichém monologu: „Všichni tam jsou. Brumbál, Lupin, Black, Weasleyovic Fred, Dora, všichni. To už je nikdy neuvidím. Ty ano. Já už na druhou stranu nesmím. Ty se na ně můžeš těšit. Dobrou noc, Hermiono.“

 

Severus Snape prošel dveřmi a Hermiona se před nimi zastavila.

 

Dveře do Velké síně zůstávaly zavřené. Když viděla, jak bledá nehmotná postava prochází dřevem, znovu cítila, že mnoho věcí v životě nezvládla. Mezi nimi byl i fakt, že nedokázala přes veškerou úpornou snahu zabránit Severusově smrti.

 

„Dobrou noc, Severusi a Šťastné Vánoce,“ popřála již prázdné Síni, vzala za kliku a vyšla do Vstupní haly.

 
 
 




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.