Profesorka McGonnagalová vzala poslední pergamen a s úsměvem ho přišpendlila na nástěnku. Ještě jednou očima přelétla text: "Milí hradní obyvatelé všeho věku, při příležitosti svatého Valentýna si pro vás vedení školy jako vždy připravilo speciální dárek. Maškarní ples! Prosím všechny studenty, aby se za týden 14. února dostavili v sedm hodin večer do Velké síně i se svou garderóbou. Ředitelka nebelvírské koleje M. McGonnagalová"
Zasněně si povzdechla a v zájmu své vlastní bezpečnosti dlouhými kroky odkráčela do svého kabinetu. Za chvíli mělo zvonit na přestávku, studenti se k nástěnce jen pohrnou... A jako vždy měla pravdu. Během chvilky už desítky zvědavých očí četly prohlášení na nástěnce. Dívky byly přímo nadšené, za to kluci moc ne.
"Maškarní? To se budu muset převlíknout? Za co jako?"
"Za trpaslenku!"
"Ale houby, to znamená, že budeme mít masky!"
Dívka s hnědými kudrnatými vlasy na kraji davu se pro sebe usmála nad hláškami některých svých spolužáků. Hned na to jí ale úsměv zmizel. Neměla vůbec nic na sebe a masku? Mohla si jí vyrobit leda tak z kartonu.

 6 DNÍ DO PLESU:
"Těšíš se na ten ples, zlato?" zeptal se jí šeptem Ron.
"To víš že jo. Budu tam s tebou." odpověděla strojově. Nechala se jím hladově obejmout, ale myšlenkami lítala v neznámu.
Šaty už měla zajištěné. Poslala sovu rodičům, hlavně teda své mámě a popsala jí jak by šaty chtěla. Obě měli stejný vkus a Hermiona se už nemohla plesu dočkat.
Poprvé v životě měla šanci lidem ukázat co se v ní skutečně skrývá.

 4 DNY DO PLESU:
Zatáhla závěsy u postele, aby nikdo nic neviděl a otevřela velkou krabici. Před chvílí ji sem doneslo pět unavených sov.
Jakmile spatřila její obsah, doširoka se usmála a měla chuť skákat po pokoji.Ty šaty byly naprosto nádherné. Měly barvu noční oblohy a byly poseté hvězdami. Nebo to tak aspoň vypadalo.
Vedle šatů jí maminka poslala i doplňky. Úžasné spony do vlasů, knihu plnou účesů a náhrdelník... A to nejdůležitější - masku. Byla vážně krásná, měla stejnou barvu jako šaty a zlatou nití vyšité vzory. Když si ji nasadila, seděla naprosto přesně.
Hermiona vytáhla šaty z krabice a přiložila si je k tělu.
Bude z ní úžasná Večernice.

 3 DNY DO PLESU:
"Harry, pojď sem!" zavolala si Mia svého kamaráda.
"Co je, co se děje?"
"Už si jí pozval?!"
"Ne..."
"COŽE, proč?"
Jejich výměna názorů nabírala na hlasitosti, lidi u krbu se začali otáčet.
"Pojď do kouta a všechno mi řekni!" zašeptala a táhla ho za sebou.
"Ginny se mnou nikdy nepůjde. Ty to máš jednoduché, chodíš s Ronem a chceš jít s ním, jenže já..."
"Kdybys jenom věděl." zamumlala nešťastně.
"Říkala si něco?"
"Vůbec nic. Promluvím s ní."
"Děkuju, jsi kamarádka."
Jakmile Harry odešel, na jeho místo se přihrnula nedočkavá rudovlasá dívka.
"Co ti říkal?"
"Chce tam jít s tebou. Stačí mu jen říct."
"Děkuju, Mio. Co bych bez tebe dělala?"

 2 DNY DO PLESU:
Hermiona stála před velkým zrcadlem, které nedávno objevila v koupelně prefektek. Mohla ji využívat už od pátého ročníku, ale předtím neměla zájem, žádná ze současných prefektek si na vzhled nepotrpěla. Umývárna tak byla skoro pořád opuštěná.
"Ach jo, tohle sama nezvládnu!" stěžovala si a probírala svoje vlasy mezi prsty. Jakmile je jenom trochu učesala, hned se zase rozčepýřily do všech stran.
"Asi jsem na to měla myslet dřív... Vždyť já tohle neumím!"
"Ahoj Hermiooooono!" ozvalo se z trubek.
"Panebože, Uršulo, vyděsila si mě!" vykřikla a hned schovala hřeben.
"Moc ti to nejde, co?" zasmál se duch mrtvé dívky, který právě přilétl skrz zeď.
"Díky, že si mi to připomněla!" vyjela na ni Hermiona sarkasticky a znova si zkoušela učesat vlasy.
"Možná vím kdo by ti mohl pomoct."
"Vážně?"
"No, ano... Často sem chodí."
"Amanda?"
"Ta poďobaná prefektka? Kdepak! Přece Cho! Vždycky se tu ráno maluje, moc ráda na ní koukám... Ale nikdy jsem s ní nemluvila."
"Cho Changová?"
"Jo, přesně ta."
"Uršulo, proč mi pomáháš? Myslela jsem že mě nemáš ráda?"
"Neměla jsem. Ale ty očividně nejsi zamilovaná do Harryho, tím sis u mě šplhla."
"Tobě se líbí Harry?" zeptala se Hermiona a zadržovala smích.
Uršula její otázku ignorovala a dokončila svůj proslov: "Víš, vždycky jsem chtěla zazářit na plese, ale neměla jsem dost času. Ty svůj sen splnit můžeš."
"Děkuju moc, Uršulo, za všechno."
"No jo, no jo... Na co ještě čekáš, běž už!"

 DEN DO PLESU:
"Moc ráda ti pomůžu s přípravami, Hermiono." usmála se na ni havraspárská studentka s havraními vlasy. Byla moc krásná a uměla také krásu rozdávat.
"Děkuju. Vůbec nevím jak bych to jinak zvládla."
"Mám jen jednu otázku... Jak to o mě víš?"
"Tady má i potrubí uši."

 DEN PLESU:
Obě dívky měly po vyučování. Na podlaze prefektské koupelny ležely dvě velké krabice a třetí menší - v té byly šminky.
"Ukaž mi svoje šaty, prosím." škemrala Hermiona, ale Cho byla neoblomná. 
"Nejdřív ty tvoje!"
Když je vybalila z krabice, Cho vypadala opravdu překvapeně.
"Páááni! Ty jsou fakt nádherné! Kde si je vzala?"
"To mamka.. Ale ne že to někomu řekneš!"
Cho měla míň zdobené šaty, ale přesto taky krásné. Byly jako červánky, odzhora dolů měly červený přechod od světlé ke tmavé. Její maska byla jednoduchá, skoro nezdobená, to proto že ji nehodlala mít na sobě dlouho.
"Tak se na to vrhnem, co říkáš?"
"Jasně, jen do toho!"
Cho sebrala z podlahy svou krabici a vyndala z ní kufřík. Jakmile ho otevřela, vyjely z něj tři další patra, která se ještě rozrostla do stran.
"Proč pomáháš zrovna mě?" zeptala se ještě Mia.
"Ty si to nejvíc zasloužíš." odpověděla Cho. Vzala do ruky balíček pérek do vlasů, kulmu a hřeben a položila je k zrcadlu.
"Začneme účesem."

 VEČER:
"Přestaň se ošívat!"
"Tobě se to řekne, už jsi takhle dřív vyšla mezi lidi, ale já ne!"
"Když sebou nešiješ, nikdo tě ani nepozná!"
Udělala první krok ke schodům, měla pocit jako by na ni svítily reflektory. Ve vlasech měla třpytky, které se světlem odrážely, rozsvítila celou vstupní síň.
Sestupovala ze schodů krůček po krůčku s hlavou skloněnou.
Cítila na sobě pohledy lidí, ale neměla odvahu se podívat kolik jich bylo. Přidržovala se zábradlí, aby na podpatcích nespadla.
Poslední dva schody, jeden.. Došplápla na mramorovou podlahu a zvedla hlavu. Mezi davem studentů čekajících na otevření brány vstupní síně se vytvořil rozestup.
Každý toužil prohlídnout si tu dívku zblízka. Cho měla pravdu, nikdo ji nepoznal.
Usmála se, díky masce byly vidět jen její oči a oblast kolem rtů.
"Tak, prosím, seřaďte se do párů." uslyšela hlas profesorky.
Honem se rozhlídla kolem, jestli neuvidí Rona. Chtěla, aby se k ní rozeběhnul a pochválil ji jak je nádherná, ale on to neudělal. Nikde ho nebylo vidět. Začala trochu panikařit, přecházela sem a tam, všichni už byli v páru, jen ona ne.
"Zatraceně, kde jen může být?" ozvalo se jí z ničeho nic za zády.
S úsměvem se otočila.
"Ahoj Rone." pozdravila ho a čekala až jí nabídně rámě.
"Ty mě znáš? Hej, Harry, ta neznámá holka mě zná!"
"Co, jaká holka?" podivila se pro sebe a rozhlížela se kolem, jestli nějakou neuvidí.
"Jak se jmenuješ?" pokračoval Ron. Teď jí teprve došlo, že mluví na ni.
"Mio... Chci říct Fiona."
"Aha, Fiono, a kde máš partnera?"
"Nemám."
"No, víš, ta moje trubka se asi taky někde ztratila tak... Co kdybys šla se mnou?"
Trubka? Srdce se jí rozlomilo na dvě části. Nejenže jí Ron nepoznal, ještě o ní mluvil takhle. Počítal s tím, že na ples přijde tak jako vždycky, měl ji snad za ošklivou?
"Ne, díky. Můžeš jít se svým kamarádíčkem, Potterem!" vyštěkla na něj a otočila se na podpatku. Smutek se změnil ve vztek.
"Hej, vy slečno, z kterého jste ročníku?" optala se jí ředitelka její vlastní koleje u dveří.
"Paní profesorko, snad ne i vy!" zaúpěla zmučeně.
"Minervo." poklepal jí na rameno Brumbál. "To je Hermiona. Hermiona Grangerová."
"Děkuju vám, profesore. Aspoň někdo tu má oči." ... "Ale nikomu to neříkejte prosím!" dodala. Došlo jí, že to tak bude lepší.
"Jak si přejete, slečno. Dovolte mi podotknout, že vypadáte úžasně, ale to vy vždycky." usmál se Brumbál a rukou ukázal do sálu. Jasný pokyn ať vejde.
Velká síň vypadal úplně jinak. Všude kam se podívala byly růže, bílé, růžové, rudé, prostě všelijaké barvy. Nad nimi byla kouzelná obloha, plná záře na jinak tmavé noci a po krajích byly rozmístěné malé stolky. Vybrala si jeden hodně zastrčený a posadila se.
Asi pět lidí se jí zeptalo jestli si k ní můžou přisednout, ale nikomu to nedovolila.
"Zdravím vás. Všichni jste se nádherně oblékli, nalíčili, učesali a musím říci, že už teď tenhle ples považuji za nápad století. Přiznávám, že jsem neměl čas na vymýšlení nějakého toho programu, takže si odbydeme tradiční tancovačku a potom máte volnou zábavu a překvapením!" zaburácel Brumbálův hlas do všech koutů.
"Pche, tancovačka... Tak to já dělat nebudu." ušklíbla se Mia a od procházejícího číšníka sebrala skleničku s jakousi zelenou tekutinou a třešňičkou na vrchu.
"Odkdy jsou v Bradavicích číšníci?" podivila se sama pro sebe.
"To můj otec, trochu jsme přispěli." odpověděl jí ledový hlas. Potlačila nutkání se rozkašlat.
"Ty netančíš?" otočila se s nahraným úsměvem. Samozřejmě, před ní stál Draco Malfoy.
"Nedělej jako bych to uměl." podotkl pobaveně a taky se něčeho napil.
Trochu jí vyděsilo jak k ní mluvil. Tak jako by poznal kdo je, ale přitom se k ní choval jinak než kdykoliv jindy.
"Myslím, že někdo si myslí pravý opak." upozornila ho na Pansy, která stála hned za ním a ošklivě ji pozorovala.
Odvrátila se od nich dřív než mohla něco vidět. Věděla, že by milostný gesta asi neustála.
Opět si sedla ke stolku a zasněně se dívala na tančící páry před sebou. Očividně jim vůbec nevadilo, že tančí valčík, tanec jejich babiček, všichni vypadali velmi spokojeně. Tohle byla jejich noc, nemuseli se o nic bát, na nic se učit.
Jako ztracená princezna seděla na kraji sálu. Ron ještě pořád nepřišel na to kdo je, ostatně ani Harry, což ji hrozně bolelo. Byla jejich nejlepší kamarádka už několik let, přidá si trochu líčidel a ani ji nepoznají?
Na chvilku uprostřed parketu zahlédla Ginny. Tančila s Harrym a vypadala opravdu krásně a šťastně.
"Půjdem tancovat?" zeptal se jí vysoký blonďatý kluk v jehož ledových očích schovaných za maskou poznala Draca. Místo odpovědi vyskočila a chytila ho za ruku.
'Co to děláš?' křičel jí v hlavě slabý hlásek. 'Tenhleten kluk, co ho teď držíš za ruku tě nazval mudlovskou šmejdkou nejmíň stokrát!'
'No a?' ozval se druhý. 'Teď je tu se mnou! Přišel si pro mě a to je hlavní!'
Došli doprostřed parketu. Draco s ní zatočil a potom si jí přitáhl k sobě. Dal jí ruku kolem pasu.
"Umíš tango?"
"Ne."
"Fajn, tak to jsme dva. Prostě půjdeme do hudby."
Prudce si ji přitáhl k sobě. Pohybovali se po parketu skoro v kruhu. Hermiona cítila jeho ruku na svých zádech tak silně, že jí vhrkly slzy do očí. Čas od času jí šlápnul na nohu, nebo jí trochu skřípl prsty druhé ruky za kterou ji držel. Těsně před koncem písničky se s ní naklonil dozadu.
"To sis myslela, že se za masku schováš?" zeptal se nemilosrdně.
"Tak jo, trochu to rozjedeme!" ozval se pekelný hlas. Tam, kde normálně býval stůl učitelů teď stálo veliké rozsáhlé pódium. Nejprve se na něm objevila mlha a pak z ní vystoupily čtyři postavy. Hermiona využila toho zmatku a utekla od Draca pryč.
"Musím nás představovat?" zakřičel chlápek vepředu. Ani nebylo třeba, byla to skupina Magic sucks without Rock, kterou všichni mladí lidé zbožňovali. Sálem se rozlehl ohlušující křik lidí, kteří se nahrnuli k pódiu.
Na stropě se objevila diskokoule a začala vrhat na stěny barevné odlesky.
"Uděláme remake mudlovských kousků, co vy na to?"
"JOOOO!"
"Tak jdeme, tančit ve tmě!" a jak to řekl, světla zhasla. Jediným zdrojem světla byla ta koule na stropě.
Hermiona měla hroznou chuť tancovat, ale neměla s kým, a tak dál seděla u stolu. Kopla do sebe dalších pár skleniček alkoholu a zvedla se.
"Tohle je moje noc!" zakřičela do hudby, měla štěstí že ji nikdo neslyšel.
Vtančila do davu, svíjela se do rytmu písničky. Vypadala tak úžasně, že za chvilku byla obklopena kluky.
"Baby loves to dance in the dark, cause when he looks she's falling apart.." znělo jí v hlavě.
Zvedla ruce nad hlavu a svůdně zakroutila boky.
Vzala kolem krku nějakého kluka, který se zrovna přiblížil. Zavřela oči, točili se dokola. Každým tónem písničky se blížila k extázi. Byla opilá.
Chytil ji kolem pasu a ona se k němu přitiskla. Cítila se s ním tak v bezpečí. Vůbec jim nevadilo, že tančili ploužák na divokou písničku, ani že na ně lidi zírali. V tuhle chvíli byli na parketu jen oni dva.
Přehodila si vlasy přes ramena a zaklonila hlavu. Otočila se, teď k němu byla zády... Držel jí kolem pasu a svůj obličej položil na její rameno.
"Pojď odsud." zašeptal jí do ucha.
"Proč?"
"Jsi opilá, budeš toho litovat."
"Ale písnička ještě neskončila..." zaprotestovala slabě.
"Pojď se mnou."
Poslušně ho chytila za ruku a se smíchem šla za ním. Prošli vstupní síni, vyšli schody a kličkovali po chodbách. Jednou zahnuli doleva, pak zase doprava... Hermioně se z toho točila hlava.
"Kam to jdeme?" zeptala se malinko hystericky.
Konečně se zastavil. Podívala se mu do očí... A stuhla. Byly ledově šedé a šel z nich strach. Sundal si masku.
"Ahoj Grangerová."
Chtěla něco říct, cokoliv, třeba se i vyprostit z jeho sevření, ale přitiskl ji ke zdi.
Cítila jeho dech na tváři a zadrhnul se jí hlas.
Draco pomalu zvednul jednu ruku a pak jí jedním rychlým pohybem strhl masku z obličeje.
"Takhle to bude lepší."
Začala se vrtět, ale jak to vypadalo, dostat se z jeho sevření bylo téměř nemožné. Chytil ji za ramena a opět přirazil ke zdi.
Vrhkly jí slzy do očí.
"Nech mě, pusť mě!" protestovala nahlas a škubala sebou.
Z ničeho nic se sklonil, přejel jí rty po celé délce tváře a zastavil se v koutcu úst.
Zatajila dech, připadalo jí to jako věčnost než jí konečně vtiskl něžný polibek.
Z něžného se stal vášnivý, Hermiona pootevřela rty a nechala ho proniknout dovnitř. Líbal ji hladově a nenasytně, ale přitom i hrozně jemně.
Podlomila se jí kolena.
"Draco.." zavzdychala, když si ji přitáhl blíž k sobě.
Zasypával jí celý krk polibky dokud necítil, že se mu celá poddala.
"Tak je to dobře, Grangerová." řekl s ďábelským úsměvem. Naklonil se k ní a vtiskl jí další něžný polibek. Chvilku pozoroval co to s ní dělá.
"Nesnáším tě." řekla a usmála se.
"To potom nechci vědět co bys dělala, kdybys mě měla ráda."
Přitiskl se na ni a zuřivě ji políbil.
Začala mu rozepínat košili, hladila ho po ramenou. Nebylo cesty zpět.
Rozepnul jí vzadu šaty, stáhl je pod pás. Automaticky si rukama zakryla prsa.
Jemně chytil obě její zápěstí a zvedl je nad jejich hlavy. Kamenná zeď jí drásala do nahých zad, ale bylo jí to jedno. Jediné co vnímala byl Dracův pohled, kterým ji celou prozkoumával.
Cítila jak jí červenají tváře. Díval se na ni nekonečně dlouhou dobu.
"Půjdeme jinam? Znám perfektní místo."
Místo odpovědi přikývla a nechala se vést, jako už tolikrát za ten večer.

 Později v komnatě nejvyšší potřeby:
"Jsi hrozně roztomilá mudlovská šmejdka, víš to?" zeptal se jí s úsměvem a opřel svoje čelo o to její.
"To je kompliment a urážka v jednom." odpověděla mu a usmála se taky.