1. kapitola
Nela Fidová ležela na posteli. Svět kolem ní vypadal jako v bílé nicotě. Vše spolu splývalo stejnou barvou. Jen občas se našla vybledlejší bílá, zdánlivě už zašlá časem.
V místnosti se nalézalo pár oken. Všechny byly pevně zavřené a téměř zamřížované. Jakoby někdo nechtěl, aby se odtud lidé dostali jinudy než dveřmi. Ty se tu vyskytovaly asi jen jedny, dvoukřídlé. Měli mosaznou kliku a v horní polovině se zasadilo téměř neprůhledné sklo, v dolní se nacházelo dubové dřevo.
Z lidí tu nebyl nikdo až na Nelu. Ta se začínala pomaloučku probouzet. Teď se ještě pořád nacházela v polospánku a vypadalo to, že se jí zdály nějaké sny. Podle emocí ve tváři se však nedalo zjistit, zda byly zlé či dobré. V obou případech se ale dalo čekat, že se z nich brzy probudí a většinu si nebude pamatovat.
V jednu chvíli se otevřely dveře. Téměř nešly vidět, jelikož jejich barva ne nelišila od zbarvení stěny a tak se vyhnuly minulému popisu. Jenže teď se otevíraly.
Do místnosti vešla přísně vypadající žena. Oblečení se skládalo z bílého pláště, podle čehož se dalo předpokládat, že je to ošetřovatelka.
V náručí nesla tác. Na něm stálo uloženo několik nevábně vypadajících nápojů. Všechny někdo uzavřel do malých skleněných flakónků.
Žena došla k lůžku od Nely. Přiklonila se k ní a chtěla jí zkontrolovat tep. Jenže jakmile se jí dotkla, Nela sebou trhla a probudila se. Brunetce chvíli trvalo, než si zvykla na světlo a hned na to se začala tvářit nechápavě. Nevěděla, kde se nachází, ani co je zač ta starší dáma.
"You don´t be afraid (mělo by to být nebát se, ale každý slovní mi to slovo říká jinak) me, girl." Promluvila žena.
Nela se zatvářila nechápavě. Polovině slov rozuměla, ale be afraid ji nic neříkalo. Sice měli ve škole angličtinu, ale nikdy jí to moc nešlo a nebyla si schopna zapamatovat slovíčka.
Hnědovláska se polekaně rozhlédla kolem. Nic nechápala. Doma prováděla jednoduché kouzlo, které mimochodem používá denně, a najednou se objevila někde, kde to nezná. Nelíbilo se jí, že tu je tolik bílé. Připadala si jako v nebi, ale kdo by si chtěl myslet, že je po smrti?
"You don´t be afraid." Opakovala žena. S největší pravděpodobností jí ještě nedošlo, že jí dívka nerozumí.
Nela se vystrašeně podívala na ženu. Pořád ji nerozuměla. Nechápala, co jí tím chce říci.
"Kdo jste?" zeptalo se děvče svou rodnou řečí. Jedinou, kterou docela dobře uměla.
Teď se nechápavě dívala ošetřovatelka. Možná jí konečně dojde, že mluví každá jiným jazykem.
Paní v bílém plášti se najednou otočila a zamířila pryč z místnosti. Tentokrát, ale prošla dvoukřídlými dveřmi a odcházela chodbou pryč.
Nela pořád nechápala, kde je.
Tady to neznám. Možná se něco podělalo s tím kouzlem. Nemohla jsem se přeci zastavit. Ale jak by se mohlo něco stát? To kouzlo dělám téměř denně. Vždy přesně o půlnoci… kurňa, vždyť nebyla půlnoc! To jsem tak pitomá, že jsem si to neuvědomila? Klid. To teď stejně nezměním. Jenže ani tak to kouzlo nemohlo mít účinky, abych se dostala na jiné místo či do jiné dimenze. Muselo se stát ještě něco. Ale co? Žádné jiné kouzlo jsem ten den nezblbla. Kdysi jsem je blbla často. To bylo, ale v době, kdy jsem se teprve učila. Dnes už mám kouzla celkem v malíčku. Nepotřebuji ani hůlku, kterou používají začátečníci a někteří více pokročilí ze zvyku. Já ji nepoužívala nikdy. Možná proto jsem se učila déle než ostatní kouzelníci.
Co se tedy stalo? Co mě dostalo sem? Jaká síla? Co se vlastně dělo při tom kouzle? No tak vzpomeň si.
Jako vždy jsem nakreslila na čtvrt papíru kříž a položila to na místo, kde jsem naposledy viděla svůj smaragd. Je to můj nejoblíbenější a nejpoužívanější kámen. Pak jsem se tam postavila, roztočila se a řekla zaklínadlo. Co se dělo pak? Nějak si nemůžu vzpomenout. Vůbec jsem se nemohla zastavit, ale hřál jantar vůbec? Kdyby ne, tak bych se asi nepokoušela zastavit. Takže jantar hřál. Pokusila jsem se zastavit. Pak už si nic nepamatuji až, že jsem se probudila tady.
Shrnuto, podtrženo, nic nevím. Nic zvláštního se nestalo, až na to zastavení. Ale ani k tomu nebyl důvod.
Do pokoje přispěchala znovu ta starší dáma v doprovodu ještě staršího muže. Měl dlouhé bílé vlasy a vousy. Modré oči kryly půlměsíčkové brýle. Ve tváři se již vytvořila spousta vrásek. I přes to vypadal energicky. Oblékl si na sebe dlouhý plášť modré barvy a kouzelnickou čepku stejného zabarvení.
"Good morning." Pozdravil muž.
Nela tomuto rozuměla, ale i tak se rozhodla pozdravit ve svém jazyce. "Dobrý den."
Pánovi jako by se nad hlavou rozsvítila žárovka. Najednou už chápal v čem je problém. Vytáhl hůlku, namířil jí na Nelu a něco zamumlal. V proutku vyletěl hnědě zbarvený paprsek a dívka už mu nestihla uhnout.
"Už mi rozumíte?" Ptal se muž. Hnědovláska se znepokojením zjistila, že mu rozumí. Nevadilo jí to, ale docela dost jí překáželo, že neznala na to kouzlo protikouzlo, a že muž porušil jeden ze zákonů kouzel (nezačaruješ nikoho bez jeho povolení (nevím, jestli je to přímo zákon, ale nemělo by se to, alespoň v magii, o kterou se ona stará)).
"Ano." Odpověděla mu a svou naštvanost na něj skryla.
"To je dobře, to je dobře." Mumlal si pán pod vousy. "Já jsem Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, ředitel této školy." Představil se jí.
No bezva. Tak jak se tu budou chovat jeho žáci, když on neposlouchá zákony kouzel. Už vím, že jsem asi ve škole magie, ale vůbec se mi nelíbí jejich kouzlo. To, co na mně použil, bylo příliš krátké. Možná je to podobné kouzlu na počasí, i když…
"Nela Fidová." Došlo dívce, že by také měla říci své jméno.
"A jak jste se sem dostala?" Zajímal se ředitel.
Hnědovláska pokrčila rameny. "Nevím." Dodala ještě, kdyby si gesta nevšiml anebo mu nerozuměl.
"Odkud jste?" nerozebíral Brumbál dál její příchod.
"Z České Republiky." Odpovědělo jednoduše děvče. Chtěla se zeptat taky na pár otázek, ale prozatím byla rozhodnuta vyslechnout si jeho a pak teprve své pokládat.
"Kolik vám je let?"
"Patnáct." Zase strohá odpověď.
"Víte o kouzlech?" Nepřestával ředitel klást otázky. Na čele se mu začaly rýsovat vrásky od starostí.
Nele se chtělo smát. Ona a neznat kouzla? Vždyť o kouzlech vědí téměř všichni, jen si to mnozí nepřipouští. To je vážně blbá otázka. A úplně zbytečná.
"Ano, vím." Odpověděla nakonec.
"A umíte kouzlit?" Takhle zněla další tázací věta, vypuštěna z úst starce.
"Ano." Zamumlala dívka. Nechápala, proč se jí na toto ptal, ale raději to teď nerozebírala.
"Kam chodíte na školu?"
"Na základku v Praze."
"Tam ses učila kouzla?"
"Ne." Odpověděla pobaveně Nela.
Brumbál se tvářil zmateně. "A kde tedy?"
"Doma."
"Ach tak."
"Kde to jsem?" Zeptala se tentokrát Nela. Vyměnila tak jejich role.
"V Bradavicích."
"A to je kde?" Zajímala se dále dívka.
"Ve Velké Británii."
Ve Velké Británii? Proboha, jak jsem se sem dostala? Až tak daleko. Vždyť je to skoro přes půl Evropy. Tak silné to kouzlo přece být nemohlo? Klid, dýchat. To se nějak vyřeší.
"Kolikátého dnes je?" ptalo se děvče dál.
"15. září 1976 (6.ročník pobertů)."
Pro Nelu to byl další šok. 1976? Sakra, to začíná být strašidelný. Jak jsem se, u všech čertů, mohla přenést přes půl Evropy a 32 let do minulosti? Už se ani nedivím, že jsou všichni oblečeni jak ve středověku. Vždyť tohle je snad doba kamenná. Tady nemůžou znát mobil, počítač ani internet. To je děs! I když to má i dobré stránky. Není tu tolik znečištěná příroda a ovzduší.
"Co?" dostala ze sebe nakonec. Byla to jediná srozumitelná věta, kterou je v tuto chvíli schopna vyslovit.
"Něco se Vám na tom nezdá?" nechápal ředitel.
"Jo nezdá. Narodila jsem se roku 1993. Jinak je vše v pořádku. Až na to, že tu nemám, co dělat, bo mí rodiče se asi ani ještě neznají." Odpověděla ironicky.
"To bude problém. Jaký je rok u Vás?" Tvářil se Brumbál starostlivě. Z tohohle se vyklubou jen problémy.
"2008."
"Dobrá. To se určitě nějak vyřeší. Nejdříve budeme muset zjistit, jak jste se sem dostala a pak to nějak napravit. A jelikož to asi bude trvat déle, tak Vám nabízím možnost studovat na naší škole čáry a kouzla v pátém ročníku." Vysloví svou nabídku.
Studovat na opravdové škole čar a kouzel? To by bylo super, ale vyrovnám se vůbec žákům zdejšího 5.ročníku? Vždyť tady se mohou učit rychleji a lépe. Navíc to vypadá, že všichni budou používat hůlku a co mám dělat já? Ani nevím, jak se hůlka drží. A bez svého sešitu jsem bezmocná. Několik kouzel sice umím zpaměti, ale některé jsem se ještě nestihla naučit. Možná tu budu pokulhávat.
Za zkoušku přece nic nedám. Tak to alespoň mohu zkusit. Možná na tom budu dokonce lépe než všichni ostatní.
"Dobrá. Já to beru." Usmála se Nela.
"To je dobře."
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ