Prvních dvě stě let se nemohl nabažit poznání.

Sháněl staré i novější svazky z nejrůznějších oborů a ty, které nemohl koupit, si aspoň opisoval. Perenella se jeho vášni většinou vlídně usmívala - a vyštrachala ze starých spisů systém Tironových značek a přepsala do nich hlavní díla jejich nekonečně se rozšiřující knihovny, aby měli aspoň něco, co se dá rychle a snadno sbalit, až budou zase jednou utíkat.

Třetí století konečně i on zatoužil po dětech.

Oni sami byli neplodní: taková byla daň za příliš mnoho let v alchymické dílně, za stvoření Kamene a jeho užívání. Ale adoptovali dvě překrásné holčičky. A shodli se, že jim možnost mít vlastní děti upřít nesmí.

Vychovali dcery. Pomohli jim vychovat vnoučata. Viděli vyrůstat pravnoučata... Přišel mor a obral je o jejich poklady účinněji než ti, kdo jim rabovávali dům a vypalovávali knihovnu. Jen jedno prapravnouče přežilo, slepou náhodou. Nebýt jej, byli by tenkrát proklínali účinky Kamene jako nelidské. Takto neměli čas; naštěstí, říkala Perenella. Utekli do jiné země a vychovali ještě i tohoto chlapce - a jeho synovi se už zapřeli. Nicolas mu jen odkázal svoje jméno i vlastní spisy a měl škodolibé potěšení z toho, jak moc byl svět zmaten ve věci autorství těch knih.

Perenella hudrala, že by se hlavně měly některé odstavce vypustit. Nebo aspoň přepsat.

Páté století jim začala Evropa být malá.

Ale než se stačili rozhodnout, komu svěřit starost o svou obrovitou knihovnu nebo (raději, říkal Nicolas) jak to udělat, aby ji mohli mít na cestách s sebou, seznámili se s jedním kouzelníkem. Tím se sice původní problém vyřešil, ale zato se vynořilo tolik nových otázek, že cestu odložili.

Nicolas byl možnostmi propojení alchymie a kouzel fascinovaný a vrhnul se do studia s nadšením mladíka.

Perenella viděla i odvrácenou stranu.

"Ta společnost je strašně rigidní," říkala. "Navíc zapomíná vlastní historii, Nicolasi, a o tu obecnou se nestará už vůbec. Nechme je být. Tohle nedopadne dobře."

"Proč ty jsi pořád takový škarohlíd?"

"Věř mi, byla bych mnohem raději, kdyby se moje předpovědi nenaplňovaly..."

Začal jí říkat Sibylo. Ten žert mu vydržel asi padesát let. Ona ho na oplátku titulovala Starý blázne. Usmívala se u toho. Ještě i po těch staletích ho fascinovalo, jak krásně se umí usmívat.

Do Nového světa se podívali až se synem svého kouzelnického přítele.

Nebo to byl vnuk?

Rozhodně s ním jeli, aby na něj podle přání jeho otce trochu dohlíželi. Neuhlídali ho. Zamiloval se tam - a zpátky přijeli čtyři. Vlastně pět, ale o tom pátém se ještě nevědělo.

Šli malému Albovi za kmotry. Cítili se celou situací přece jen trochu vinní a shodli se, že v jejich věku je už nějaké uhýbání a kličkování směšné. Dávno věděli, že ať utíkají jakkoli rychle, stejně je jejich osud dřív nebo později dožene.

Ale že to bude zrovna takovým způsobem, to ani jeden z nich nečekal.

Poslední rok svého života, když už neměli Kámen, darovali celou knihovnu kmotřenci. Pokládal to za důkaz přízně, za potvrzení, že s Kamenem naložil správně, když ho zničil.

Mýlil se.

Nicolas a Perenella už na knihy jednoduše neměli čas. Potřebovali každý den, který jim zbýval, aby mohli číst v ševelu listů, bzučení včel a sobě navzájem v očích.