Albus Brumbál seděl ve své pracovně a svými dlouhými, štíhlými prsty si mnul spánky. Nebylo těžké poznat, že ho cosi trápí. Jeho staré, unavené oči byly schovány za těžkými víčky, ústa sevřena. Tiše se zvedl z křesla a dlouhými kroky přešel na druhou stranu místnosti. Před ním se náhle objevila myslánka. Občas ho fascinovala stříbrná modř, kterou vyzařovaly vzpomínky, neposlušně rejdící v kamenném poháru. Dnes ale byly starcovy oči k této kráse slepé.
Uvnitř myslánky tančily vzpomínky Luciuse Malfoye, zlomeného muže, který častokrát u Brumbála tajně hledal útěchu v temných časech. Lucius se za své snížení k tomuto člověku velmi styděl. Neřekl o něm ani své ženě, Narcisse. Brumbál přísahal neporušitelným slibem, že se ani slůvkem nezmíní, o těchto podivných návštěvách. Nyní měl před sebou vzpomínky Luciuse Malfoye, který jím zpočátku opovrhoval.
"Pochopíte," řekl mu smutným hlasem Lucius, když Brumbálovi předával malou lahvičku.
Zhluboka se nadechl a ponořil se do stříbrno-modré záře...

Ocitl se na krásné louce, kterou okamžitě poznal. Bradavice. U košatého stromu seděla drobná dívka. Havraní kadeře jí spadaly na ramena, oči měla přimhouřené, přestože seděla ve stínu. Na rtech ani náznak úsměvu. Ale to je přece… pomyslel si Brumbál.
"Bellatrix," zvolal mladý, světlovlasý chlapec "hledal jsem tě!" V jeho hlase byla cítit výčitka.
"Co chceš, Malfoyi?" zeptala se s úšklebkem na tváři "Zase jsi mě přišel ponižovat? Nebo se mi vysmívat?"
"Přišel jsem se omluvit." Bellatrix překvapeně zamrkala a pak se rozesmála. Luciusovi se na pěkné tváři objevil ruměnec. Najednou nevěděl co s rukama, kam se dívat. Bellatrix napůl s údivem a napůl s úsměvem sledovala Luciusovy rozpaky.
"Měl bys už jít, hezoune," řekla ironicky po chvíli ticha a zvedla se k odchodu. Uražený Lucius ji probodl pohledem. Zadívala se do jeho hlubokých očí a zdálo se jí, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Cítila, jak se její dech zrychluje a nedokázala si to vysvětlit. V Luciusově hlavě se také odehrával zmatek. Proč jsem sem vlastně šel? Já se přeci nemusím nikomu omlouvat! Ale ona je tak...
Konečně Bellatrix odpoutala svůj pohled od pohledu světlovlasého mladíka, srdce jí ještě tlouklo. Skoro utekla pryč.

Brumbál cítil, že se vzpomínka začíná měnit a opravdu – najednou byl v komnatě nejvyšší potřeby. Vzhled měla prostý, vprostřed místnosti stála krásná pohovka, vedle malý stoleček a v rozích tančily plamínky svíček. Na pohovce seděli dva lidé. Lucius seděl k Bellatrix zády, ale nevypadalo, že by jí to vadilo. Naopak. Vískala ho ve vlasech, nasávala jejich vůni, cítila jejich hebkost, milovala je. Všechno se změnilo, pomyslela si.
"Bello," řekl zastřeným hlasem Lucius, měl přivřené oči, které dokazovaly, že si tyto chvíle užívá.
"Pssst," odpověděla Bellatrix a políbila ho na záda. On se otočil a chvíli hleděl na její rty. Ona přimhouřila oči. Přibližovali se k sobě...

Zase ta podivná závrať a vzpomínka se rozplývala jako kouř ve vánku. Před Brumbálem se objevila opět louka z předešlé vzpomínky. Byla zima a vločky líně pluly vzduchem, jakoby se jim ani nechtělo dopadnout na zem. Stáli tam. Oba. U stromu, kde se do sebe poprvé zamilovali.
"Nosím tvé dítě," řekla stroze, bez citu a emocí.
Lucius překvapeně zamrkal a otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct. Srdce mu najednou začalo děsivě bušit uvnitř hrudě, zcela jistě se chtělo dostat ven.
"Od kdy… od kdy to už víš?" koktal.
"Zjistila jsem to nedávno," odpověděla Bellatrix.
Lucius nervózně přešlapoval z místa na místo. Potřeboval si ujasnit myšlenky. Najednou se zastavil a pevně se rozhodl. Nebyla to žena pro něj. Bylo jí jedno, co si o ní lidé myslí, chovala se jako zvíře. Ne, to nepřipadá v úvahu. Mnohem víc se mu líbila Narcissa.
"Řekla jsi to někomu?" zeptal se, teď už s přísným pohledem a bez náznaku jakéhokoliv úsměvu.
Bellatrix se po něm překvapeně ohlédla, změněný tón v jeho hlase nevěstil nic dobrého.
"Ne, ale chystám se jít za madam Pomfrey-"
"Nikam nepůjdeš!" řekl ostře Lucius "A to dítě nechci nikdy vidět, rozumíš? Nikdy!" A s těmito slovy ji tam nechal. Bezbrannou a osamělou. Bylo jí, jako kdyby stála nahá. Část duše v ní zemřela. Začala se jí chvět brada, cítila, jak ji pálí oči. Ne! Tohle nedopustí. Nebude brečet jako nějaká ustrašená fňukna a už vůbec ne, kvůli němu. Pak se rozhodla dítěte zbavit.

V poslední vzpomínce se Brumbál přenesl do zmijozelské společenské místnosti, hodně pozdě večer. V koutě si tiše povídaly dvě postavy. Vrhaly zlověstné stíny. Brumbál v nich poznal Luciuse a Severuse.
"Namíchal jsem jí lektvar z heřmánku, mandragory, květu plíčnice, ostroužnice a z kousku dračí blány," vyjmenovával líně Severus.
Lucius mu stiskl paži "A to dítě?"
"Nepřežije," konstatoval Snape suše "můžeš si dál užívat". Lucius mu byl odporný. Zábava, to jo, že, Luciusi, ale nést následky je už horší.
"Sklapni," řekl výhružně Malfoy "a přísahej, že to zůstane jen mezi námi, slizoune!" Snape zvedl obočí a nakrčil horní ret.
"Slibuji," pronesl pomalu "ale hnusíš se mi." A s těmito slovy odešel.

Ti, kdo druhý den Bellatrix viděli, ji nemohli poznat, nepřítomný pohled, trhané pohyby, šílený smích a neméně šílený účeš, metala kletby na všechny strany, zranila několik studentů. Co se jí stalo? ptali se. Nikdy se to nedozvěděli.

Brumbál zvedl hlavu z myslánky a po tváři mu kanula slza. Líně si hledala cestičku mezi vráskami, aby pak dopadla na starcův hábit.
"Už chápu, Bellatrix, už chápu…"