„Takže za dnešní práci jste si opět vysloužila hodnocení H, jako hrozné, slečno Walesová,“ pronesl líným a chladným hlasem profesor Snape, aniž by zvedl pohled od pergamenů, kam se žáci odpolední hodiny lektvarů snažili vypotit své znalosti. Drobnější černovlasá dívka si vzdychla, sklopila hlavu a šla si pro své věci. Opět H, slova jí zněla v hlavě. Musela si přiznat, že má Snape pravdu. V lektvarech nikdy nebyla dobrá. Možná by se lépe hodilo slovo „hrozná“. A bylo zcela evidentní, že profesor její trápení ani v nejmenším nezmenšoval. Vyvolával ji se stejnou intenzitou, jako ostatní studenty. Aspoň že je spravedlivý, pomyslela si. Poctivě uklidila všechny přísady, které použila k výrobě slabého Nadouvacího lektvaru a vydala se na odchod z učebny.
„Laurellai,“ zavolal vytáhlý chlapec a pro jistotu ještě zamával. Dívka se otočila a snažila se v davu studentů spatřit Deana Thomase, svého nejlepšího přítele ze školy, kterého ihned poznala po hlase. Společně chodili do Nebelvíru, milovali famfrpál a nesnášeli hodiny lektvarů, včetně profesora Snapea. Dokonce i setkání s Protivou, místním strašidlem, byla méně hrozivá, než s mistrem lektvarů.
„Deane, ty mě vůbec neposloucháš,“ řekla mu s hmatatelnou výtkou v hlase Laura, když se k němu konečně prodrala.
„Co? Proč myslíš?“ Dean vypadal zmateně.
„Kolikrát jsem ti říkala, že mi máš říkat Lauro, a ne Laurellai!“ nevědomky přitom koulela očima. Rodiče jí nevybrali jméno dle jejího gusta, chtěla být obyčejná a zapadnout a s honosným „Laurellai“ se jí to nedařilo. Hlavně zmijozelští si ji neustále dobírali. Dean se zastavil. „Tak promiň, síla zvyku, Lauro“ zazubil se.
„Co jsi dostala z dnešní práce?“ zeptal se opatrně. Věděl, že jí lektvary nejdou. Jemu ostatně také ne, pořád na tom byl ale lépe, než ona.
Jako by ji polil studenou sprchou. Znovu si vzpomněla na svůj příšerný výkon v dnešní hodině.
„Bylo to hrozný,“ zamumlala.
„Ale tak strašný to snad nebylo, ne?“ snažil se jí kamarád oponovat. Laura se zastavila.
„Deane, bylo to hrozný a to doslova, dostala jsem H!“ odpověděla trošku ostřeji, než měla v úmyslu a hned ji to zamrzelo.
„Nezlob se, nejsem dneska ve své kůži,“ dodala omluvně a snažila se z toho vycouvat. „Uvidíme se u večeře, jdu se učit.“
Laura seděla nad poznámkami z hodin lektvarů a vůbec si s nimi nevěděla rady. Byla vážně zoufalá, chtělo se jí brečet a v duchu proklínala profesora Snapea. Nakonec usnula vyčerpáním, s hlavou nepohodlně na stole. Vzbudily ji až příchozí dívky, které se něčemu nahlas smály. Ztěžka zvedla svůj ztuhlý krk a snažila se ho rozmasírovat. Panebože, to jsem to dopracovala, pomyslela si, to všechno kvůli tomu protivnýmu Snapeovi! Co by mu to udělalo, když by jednu hodinu nezkoušel, nebo nedal test. K čertu s ním!
S těmito myšlenkami si šla lehnout, v žaludku prázdno. Procitla a uvědomila si, že neměla nic k večeři. Hlad ji dokonce probudil, útroby se jí svíraly a křičely po kousku jídla. Nervózně se zavrtěla a snažila se znovu usnout. Žaludek se ale hlásil o své právo a zdálo se, jakoby kručení neustávalo.
„Betty,“ zašeptala Laura a snažila se probudit svoji spolubydlící.
„Hmm,“ zněla odpověď.
„Nemáš tu něco k jídlu? Cokoliv!“
„Co?“ zavrčela Betty. Bylo slyšet, že by chtěla nejraději spát.
Laura vzdala jakýkoliv pokus o komunikaci se zpola spící kamarádkou. Přemýšlela, jak si opatřit jídlo a nenapadlo ji nic lepšího, než se na chvilku „stavit“ v kuchyni. Určitě tam ještě pracují skřítky a nějaké jídlo tam také jistě bude, uvažovala. Posadila se a spustila nohy přes okraj postele. Ještě nikdy neporušila pravidla a moc se jí nechtělo s tím začínat. Nicméně když se žaludek opět ozval mohutným zakručením, řekla si – pravidla, nepravidla a vplula do bot. Přes hlavu si ještě přetáhla mikinu a vykročila vstříc noci.
Ještě že jsem si nezapomněla hůlku, blesklo jí hlavou, když si uvědomila, jak temné bradavické chodby za tmy jsou.
„Lumos,“ zaznělo tiše a chodbou se rozlila teplá záře, vycházejíc z její hůlky. Po pravdě řečeno, neměla tušení, kam jít. Fred a George Weasleyovi, z vyšších ročníků říkali, že kuchyně by měla být v pravé části hradu, dole u sklepení. Párkrát si tam prý skočili na pozdní večeři a chlubili se, že se na jejich výpravy za jídlem nepřišlo.
Laura se otřásla při představě, že by ji někdo na noční procházce vyrušil a doslova ji píchlo u srdce, když pomyslela na to, že ten někdo by mohl klidně být profesor Snape. Třikrát se zhluboka nadechla a sešla po schodech dolů, do útrob hradu.
Zdálo se jí, že jde už celou věčnost, když konečně dospěla ke sklepení. Chvíli se zastavila a poslouchala, jestli nezaslechne nějaký náznak toho, že by mohla být vyrušena, ale všude bylo ticho a klid. Váhavými kroky postupovala dál. Už to přeci nemůže být tak daleko, doufala v duchu, když se najednou ozval strašlivý zvuk. Krve by se v ní nedořezal. Ještě před minutou by přísahala, že má jasný plán, co dělat, když by mohlo nastat odhalení, ale že k takové situaci opravdu dojde, ji vůbec nenapadlo. Nedokázala ani přikázat své hůlce, aby zhasla světlo.
Otevřely se dveře z jedné z místností a vyšla z nich vysoká, černá postava. Její nejhorší obavy se vyplnily – nebyl to nikdo jiný, než Severus Snape. Bezmocná dívka si stihla ještě uvědomit, že v noci vypadá ještě hrozivěji, než ve dne. Snape ji spatřil okamžitě. Nejdříve nemohl uvěřit svým očím. Když v Bradavicích začínal jako profesor lektvarů, byl velmi ostražitý a doslova pořádal hon na studenty, kteří nedodržovali večerku, od této doby však uplynulo pár let a Severus se přistihnul, jak jeho ostražitost pomalu polevuje. Zjistil, že studenti nejsou tak hloupí, že by lezli každou noc z postelí. Proto se nejdřív nezmohl ani na slovo. Němě na sebe zírali. Tenhle okamžik trval asi dvě vteřiny, pro oba to bylo ale jako věčnost. První se vzpamatovala Laura, zazmatkovala a dala se na útěk. Jakmile se pohnula, ožil i Snape.
„Stát,“ zavelel chladně.
Když dívka slyšela jeho hlas, málem ji trefil šlak. Měla ani ne sekundu na rozhodnutí, co dělat. Byly tu celkem dvě možnosti – jedna horší, než druhá. Mohla se zastavit a zůstat ve spárech profesora, nebo mohla utíkat dál. Co bylo pošetilejší? Nakonec se zastavila a pomalu se otočila.
„To je snad špatný vtip, doufám v to, i kvůli vám,“ pronesl Snape zlověstně.
„Pane prof…profesore, já…“
„Samozřejmě nepochybuji o důležitosti vašich neodkladných důvodů procházet se v tuto noční hodinu po Bradavickém hradu, ale můžete si je ušetřit, protože mě, upřímně řečeno, vůbec nezajímají.“
Tohle jí sebralo veškerou naději, že by noční výlet nemusel být tak velkým prohřeškem.
Snape na ni upřeně hleděl, v očích nekompromisní výraz.
„Srážím Nebelvíru padesát bodů,“ nešlo si nevšimnout úšklebku, patřící její koleji „a vy si zítra po hodině přijdete pro trest, slečno.“
Stála tam jak solný sloup, neschopná mluvit, neschopná se hýbat. V uších jí hučelo. Co jsem si sakra myslela? nadávala si v duchu.
„Tak snad abyste šla, ne? Cestu, doufám, znáte,“ pozvedl Snape posměšně obočí.
Laura se otočila a šla. Co jí zbývalo? Nejradši by mu všechno řekla, všechno, co si o něm myslí! Nenáviděla Severuse Snapea, z hloubi duše ho nenáviděla.
Když ležela v posteli, myšlenky jí rejdily jedna přes druhou. Kvůli tomu zatracenému Snapeovi přišel Nebelvír o celých 50 bodů, tak těžce vydřených! vztekala se v duchu. Kvůli Snapeovi? Nebo kvůli tvé blbosti? do hlavy se jí dostal vtíravý hlas vlastního svědomí. Zaplašila nepříjemné myšlenky a ponořila se do hlubokého spánku, na hlad si už ani nevzpomněla.
Bradavice se probudily do opravdu pošmourného dne, pršelo a dešťové kapky plískaly o okenní tabule. Bylo až zvláštní, jak se tohle počasí podepsalo na náladě studentů, i profesorů. Jediný, kdo se tvářil pořád stejně přívětivě, byl Albus Brumbál, který seděl v čele profesorského stolu ve Velké síni. Laura myslela, že sní snad všechno, co jejich studentský stůl mohl nabídnout. Když už byla skoro po snídani a dopíjela svůj čaj, cítila něčí pohled. Pátravě se rozhlédla po místnosti, kde panoval obvyklý šum. Nakonec našla oči, které ji doslova probodávaly. Cítila, že se jí zastavuje dech – Snape!
Když profesor zjistil, že Walesová opětuje jeho pohled, odvrátil se. Dnes měl mimořádně špatnou náladu. Nějak si nepochutnal na své oblíbené omeletě, navíc ještě nevymyslel vhodný trest pro tu noční pochůzkářku. Obvykle s tím neměl problém, proto ho to tak překvapovalo. Mohla by například vyčistit všechny kotlíky u mě v kabinetu, napadlo ho, ale téměř okamžitě tenhle trest zavrhnul, kotlíků je tam co by na prstech ruky spočítal, přeci jenom studenti mají vlastní a on se těšil, jak si ji vychutná. Přemýšlel proto dál, když ho vyrušil ředitel.
„Trápí vás něco, Severusi?“ zeptal se starostlivě a prohlížel si profesora přes skla svých půlměsícových brýlí.
„Ne, děkuji za optání, pane,“ odpověděl upjatě Snape. Neměl tyhle rozhovory s Brumbálem rád. Měl pocit, že starcovy oči znají každou jeho myšlenku. A pak ty záhadné úsměvy. Ředitel se uměl tak zvláštně usmívat, jakoby jeho rty říkaly „Ale Severusi, jsem poměrně vzdělaný muž, vím přesně, co tě trápí, ale chtěl jsem tě jen nechat, abys mi to řekl sám.“
Brumbál se na místo odpovědi pousmál. Snape se pokusil úsměv oplatit, ale to, co vykouzlily jeho rty, vypadalo spíš jako posměšný škleb.
„Omluvte mne, prosím,“ řekl bezděky a zvedl se od stolu. Musel se přeci připravit na tu bandu nevychovanců, co se za několik málo minut přiřítí do jeho třídy.
„Dneska se pokusíme o vytvoření uspávacího lektvaru. Kdo mi poví, k čemu by asi tak mohl sloužit?“ Profesorův hlas se nesl absolutně tichou třídou. Ve vzduchu se zatřepotala neposedná ruka. Snape překvapeně zvedl obočí.
„Ano, pane Finnigane?“
„Uspávací lektvar se používá k uspání osoby, které lektvar podáme, musíme ale dát pozor, na množství bylin, které přidáme, protože bychom mohli dotyčného uspat na vždy,“ vysypal ze sebe Seamus jedním dechem.
„I když jsem svoji otázku mínil jako vtip, protože mi přijde zcela evidentní, k čemu slouží uspávací lektvar, velice se vážím vaší snahy, pane Finnigane.“ Pár zmijozelských studentů se zasmálo a Seamus zčervenal.
Snape mávl hůlkou, a na tabuli za jeho zády se objevily přísady a postup.
„Pusťte se do práce, máte přesně 45 minut a radil bych vám, abyste se snažili, vaše práce bude známkovaná,“ řekl s ledovým klidem profesor.
„Jakoby to někdy bylo jinak,“ zašeptal Dean Lauře, která pracovala vedle něj. Ta se usmála, v duchu se pokřižovala a šla pro všechny nezbytné přísady. Na tabuli stálo: 10 lístků stračice, kořen mandragory, šupina z norského ostrohřbetého draka a dalších asi pět bylinek.
No super, tenhle lektvar jsem si nenastudovala předem, povzdechla si pro sebe, určitě to ten lstivý Snape udělal schválně – nějak se mi dostal do hlavy při tom dnešním ranním pohledu! Při té představě vyprskla smíchy – Snape nejspíš ani neví, že existuje, natož aby se jí pokoušel vpáčit do hlavy, o které by si beztak myslel, že tam nic nenajde. Úplně zapomněla na svojí noční procházku a trest, co měl následovat.
Ale pokud profesor lektvarů neměl dřív o Lauře ani tušení, nehledě na porušení řádu, při kterém ji nachytal včera a rozhodně si ho pamatoval, její smích způsobil, že nyní už ano.
„Je tu snad něco k smíchu?“ zeptal se jakoby do davu.
„Ne, pane,“ špitla ta, které otázka patřila.
„Áá, slečna Walesová,“ zablýsklo se Snapeovi v očích „nemyslíte si, že by bylo více než vhodné, když byste začala konečně pracovat?“
Laura neodpověděla a raději se pustila do práce. Předtím ale stačila zapíchnout svoje tmavě modré oči do těch profesorských. Na mě si nepřijdeš! Snape párkrát zamrkal a pak odvrátil pohled.
Začala pracovat na lektvaru. Musela si přiznat, že nejspíš nedopadne lépe, než včera. Začala se opravdu snažit, dávala pozor, co zrovna přidává do bublajícího kotlíku a snažila se přesně navážit, nasekat a odměřit všechny přísady.
„Do konce hodiny zbývá 5 minut,“ pronesl bezděky Snape a pokračoval v obcházení lavic. Z Laury se kouřilo stejně, jako z jejího kotlíku. Otřela si rychle pot z čela a byla šťastná, že zbývá přidat poslední ingredienci; nadechla se a vhodila olivově zelenou šupinu do lektvaru. Z poměrně hezké modré se změnil obsah kotlíku v brčálově zelenou, a nakonec do tmavě šedé. Vypadal teď jako hutná a tmavá mlha. Laura se poplašeně koukala kolem sebe. Nahlédla do Deanova kotlíku a zděsila se, Deanova snaha byla krvavě rudá. Tak to jsem zase zvorala, pomyslela si. Na výrobu nového lektvaru už ale bylo pozdě. Nezbývalo jí nic jiného, než se smířit se svým osudem.
Snape pohlédnul na nástěnné hodiny nad vchodem do učebny a vyhlásil konec práce, u každého studenta se zastavil a většinou zkritizoval jeho snahu. Byl už nebezpečně blízko Laury a jejího pracovního stolu. Dlouhými kroky k ní přistoupil a podíval se na obsah jejího kotlíku. Vzal si starou lžíci a trochu tekutiny nabral, zkoušel konzistenci a nezdálo se, že by nebyl spokojený. Lžíci zvedl až k hákovitému nosu a přičichl si. Zachvěly se mu nosní dírky, pomyslela si nenuceně.
„Výborně, slečno Walesová, výborně,“ pochválil ji Snape „deset bodů pro Nebelvír!“ Laura si myslela, že se skácí rovnou na zem. Profesor s ní ale dál neztrácel čas a přešel k Deanovi.
„No to snad ne,“ poznamenal a raději šel dál. Dean zrudnul. Když obešel všechny, ohlásil Snape konec hodiny. V učebně nastal obvyklý šum, jak si studenti začali balit věci a uklízet pomůcky.
Zmijozelští studenti se něčemu hlasitě zasmáli. Největší hvězda Zmijozelské koleje, Draco Malfoy, se vydal směrem k Lauře.
„Blahopřeju,“ zavrčel, „ty špinavá mudlovská šmejd-„ víc už říct nestihnul.
„PANE MALFOYI!“ ozval se burácivý hlas Snapea. Jeho tvář byla jako vytesána z kamene.
„Takové výrazy ve své třídě nebudu trpět! Kéž byste raději věnoval svoji energii do studia, ve kterém máte, zcela evidentně, mezery, soudě dle vašeho pokusu o lektvar. Mimo to, právě jste připravil svoji kolej o padesát bodů, blahopřeji.“ Tato slova způsobila, že Draco vypadal, jakoby dostal ránu pěstí. Možná několik. Ještě nikdy v životě, co si Laura pamatovala, nevypadal tak zaskočeně. V očích zvláštní výraz - strach. To ji vyvedlo z míry ještě víc, než to, že ji mladý Malfoy nazval tak, jak ji nazval. Ticho ve třídě se dalo krájet, nikdo se neodvažoval ani pohnout. Černé oči se střetly s modrými. Zvláštní. Nebyly tak chladné, jak si dříve myslela.
„Budete tu ještě dlouho? Máte přestávku,“ řekl klidným hlasem Snape a studenti se začali rychle vytrácet z učebny, ale ještě dlouho si o tom podivném výstupu povídali.
Laura si zrovna četla v nebelvírské společenské místnosti svoji oblíbenou knihu, když ji vyrušila mladší studentka.
„Profesor Severus Snape vzkazuje, že jestli si myslíš, že ti odpustil trest, tak neodpustil a máš ho ihned navštívit v učebně lektvarů,“ vyhrkla ze sebe, pekelně se soustředíc, aby nepopletla byť jen jediné slovo.
Laura vytřeštila oči a plácla se do čela. Jak jen mohla zapomenout? Tak teď si mě Snape vychutná ještě mnohem víc, vztekala se. Poděkovala dívce, dala si záložku do knížky a odebrala se vykonat svůj trest. V duchu přemýšlela, co si pro ni připravil. V jednom měla jasno – nic příjemného to jistě nebude.
Když lehce zaklepala na dveře učebny, ozvalo se známým hlasem „Dále.“
Snape se neobtěžoval zvednout od stolu. Jen svým dlouhým prstem ukázal na skříň a z jeho rtů uniklo jediné a prosté slovo „uklidit.“
To snad ne! pomyslela si Laura. Vždyť tu skříň snad nikdo nikdy neuklízel! Zamračila se, ale bylo zcela evidentní, že jí to v ničem nepomůže, nehledě na to, že si jí Snape vůbec nevšímal. Mohla si jen povzdechnout a pustit se do práce.
Asi po hodině, kdy Laura různě přerovnávala přísady, utírala prach ze skleněných baněk a umývala kotlíky, pocítila zvláštní nutkání otočit se. Chvíli pocitu vzdorovala, ale pak nevydržela a nenápadně otočila hlavu. Snape se na ni upřeně díval. Jakmile si všimnul, že jeho pohled zachytila, odvrátil se a dál se věnoval své práci. Co to jako mělo být? zapřemýšlela. Ale nebyla naštvaná, spíš nervózní a to ji znepokojovalo ze všeho nejvíce. Po chvilce se znovu otočila a píchlo ji u srdce, když znovu zachytila profesorovy oči. Znervózněla ještě více a upustila skleněnou nádobu, kterou držela. Zvuk praskajícího skla přerušil hodinu ticha. Snape poplašeně zvedl oči od pergamenů a svižnými kroky přešel k Lauře. Ta se mezitím snažila rychle posbírat střepy, když v tom bolestně usykla.
„Jste v pořádku?“ zeptal se profesor a přidal zkoumavý pohled.
„Ano,“ zalhala a postiženou ruku schovala za hábit. Měla strach, aby ho fakt, že se zranila během výkonu trestu, který ji uložil, nenaštval.
Snape zvedl obočí a přikázal „Ukažte.“
Laura poslušně natáhla ruku před sebe, dlaň se jí barvila nachově rudou, kapičky krve s téměř neslyšitelným plesknutím dopadaly na podlahu. Nebylo to vážné, ale docela ji to pálilo.
„Půjdu za slečnou Pomfreyovou,“ navrhla.
„To nebude nutné,“ rozhodl Snape a něžně jí vzal za ruku se zraněním. Má teplé ruce, uvědomila si. Nevědomky se jí zrychlil dech. Všimnul si toho. Zašeptal nějaké zaklínadlo a ranka se začala sama od sebe stahovat, až po ní nezbyly ani památky. Jen velice pomalu pustil její ruku. Laura ji nechala klesnout podél těla a hleděla mu do očí.
„Můžete jít,“ řekl, ale pohledem ji provrtával dál. Co se to děje? pomysleli si oba, v hlavě chaos. Nadechla se, jakoby chtěla něco říct, ale nakonec si to rozmyslela.
„Na shledanou, pane,“ řekla jemně, vzala si svoje věci a pomalu odcházela.
„Slečno,“ houkl za ní ještě Snape. Otočila se, v očích naději. „Děkuji.“ Jen kývla. Víc nebylo potřeba.
Laura se z toho zážitku jen těžko vzpamatovávala, ostatně, profesor na tom nebyl o nic líp. Hlavou se jim honily zvláštní myšlenky.
„Lauro,“ šťouchl do ní Dean „posloucháš mě vůbec?“
„Co?“ probudila se do reality „nezlob se, jen jsem se trochu zamyslela.“
„A pak kdo tady neposlouchá, co ten druhý říká, že?“ ušklíbl se Dean, ale bylo vidět, že kamarádku spíš škádlí. Kamarádku, pomyslel si hořce. Už dlouho se mu Laura líbila, ale ona jako by byla k jeho citům slepá. Byly doby, kdy se snažil co nejvíc zaujmout její pozornost, ale bylo to marné. Vypadalo sice, že jí také není lhostejný, ale nikdy se jasněji nevyjádřila. Kluci z Nebelvíru k tomu měli zvláštní přirovnání, říkali mu „Je to jako byste spolu hráli tenis – podáváš, ale ona ti to jenom lehce vrací zpět, nikdy nesmečuje.“ Tak to je pravda, uznal hořce Dean.
Ve skutečnosti si Laura jeho citů všímala až moc, ale bála se je opětovat, bála se o jejich přátelství. A navíc, v poslední době přemýšlela nad někým úplně jiným. Diametrálně odlišným. Dokonce se za svoje myšlenky styděla, ale nemohla si pomoct. Zážitek v učebně její fantazii ještě povzbudil a rozdmýchal podivnou hru motýlků v podbřišku. A ač nerada, musela si přiznat, že to s Deanem nikdy necítila.
Nevědomky pohledem zalétla k profesorskému stolu. Byl tam. Laura si ho všimla hned. Sledovala ho, jak jí, jak pije, jak hovoří s ostatními profesory a najednou si uvědomila, jak moc sám je, i když bylo kolem něj plno lidí. Severusi Snapeovi se samota vepsala do tváře. Jeho oči nepřítomně hleděly do řad studentů, kteří si hlučně povídali u výborné večeře.
No tak dělej, už se na mě podívej, vyzívala ho Laura. Přímo srdceryvně si přála, aby jí věnoval jeden ze svých pohledů. Dočkala se. Cítila, jak se jí po zádech přeběhl mráz a slabě se usmála. Snape se snažil ze všech sil skrýt rozpaky, které cítil vždy, když na něj takhle koukala, nenuceně se proto díval dál jinam. Když se pak po chvíli podíval zpět, už tam nebyla.
Lauře jakoby se do srdce zabodnul nůž. Ten úsměv ji stál tolik vnitřního přemáhání a přemlouvání sebe sama, a když se konečně odhodlala, setkala se s jedním z nejhorších neúspěchů – s lhostejností.
„Už mám dost,“ řekla směrem k Deanovi, který se zaujatě bavil s Katii Bellovou, nejspíš ve snaze přinutit ji alespoň trochu žárlit, a vyšla z Velké síně. Stejně pitomou chybu už nikdy neudělám! rozhodla se a zamířila po schodišti do nebelvírské společenské místnosti. Jak stoupala po schodech, v sobě hořkost z marného pokusu o sblížení, nevšimla si, že ji sledují dva páry očí.
Severus Snape si až moc dobře uvědomoval případné následky. Už delší dobu se mu špatně spalo a často se v noci budil. Myšlenky na Lauru ho pronásledovaly do konce i v hodinách, kde se mu občas stalo, že zapomněl, co zrovna říkal nebo se uprostřed výkladu zahleděl z okna. Studenti se neodvažovali ani špitnout, ale po hodině si z něj dělali srandu. Ve snu by je ale nenapadlo, že by původcem všech výpadků paměti nenáviděného profesora mohla být láska.
Sobotní odpoledne patřilo famfrpálu, na který se všichni studenti nesmírně těšili. Byl krásný podzimní den, svítilo sluníčko a jemný vánek si pohrával s právě napadaným listím.
Laura byla nervózní, jako před každým zápasem. Byla pyšná na to, že se vypracovala až na kapitánku – brankářku. Zkoušela i jiné pozice, ale neměla tak dobrý zrak, aby zahlédla třepotající se Zlatonku, coby chytačka, a ani neměla takovou sílu v rukou, aby mohla být úspěšná odrážečka. O tuhle pozici se navíc velice slušně starali bratři Weasleyové. A chytače už také měli, byl jím Harry Potter. Podle Laury si Harry vedl velmi dobře a byl pro nebelvírské družstvo opravdovou posilou.
„Nebelvírští, na scénu,“ pokřikovala vedoucí koleje, Minerva McGonagallová. Dnešní zápas se hrál proti Havraspáru, takže si většina studentů vsadila na drtivou výhru Nebelvíru. Ale stát se samozřejmě mohlo cokoliv, to připouštěla i Laura, když povzbuzovala svůj tým.
„Musíme se soustředit na jejich slabou obranu! A Harry, víš, co máš dělat,“ mrkla na Pottera. Vypadal, že je mu špatně, tak mu trošku rozcuchala čupřinu, aby mu dodala sebevědomí.
„Neboj se, určitě to zvládneš!“ ujistila ho.
„Takže na košťata a… JEDEM!“
Povel zněl jasně. Vylétli za ohromného jásotu na hřiště, kde už stála připravená madam Hoochová. Ozval se hvizd píšťalky a začalo se hrát. Katie Bellová na nic nečekala a chopila se Camrálu, aby v zápětí, asi pět sekund po zaznění začátku zápasu skórovala. Laura se usmála a zdvihla palec, na znamení, že je jednička.
Hrálo se dál. K vysokým kruhovým brankám se blížil havraspárský útočník, ale naštěstí netrefil. Z tribun se ozýval nadšený jásot a Lee Jordan nadšeně komentoval zápas.
„Walesová přihrála Camrál Johnsonové, JEĎ, ANGELINO, JEĎ!“ řval teď do ampliónu Lee.
Všichni s napětím sledovali, jak se Angelina proplétá hloučkem havraspárských hráčů, aby přihrála camrál Katie, která jí ho obratem vrátila zpět a dala gól! Tribuny jásaly!
Laura byla šťastná a široce se usmívala. Přejela pohledem tribuny a musela uznat, že nebelvírských fanoušků byla převaha. Pak se jí oči zastavily i proti její vůli na osobě v černém. On jí pohled opětoval a pak se mu v tváři objevil velmi překvapený výraz a jeho rty se začaly rychle pohybovat. Ona však neměla šanci nic slyšet, najednou si všimla, že se na ní dívá většina studentů, i profesorů a chtěla se otočit, když v tom jí zezadu do hlavy udeřil potlouk, který Fred Weasley nešikovně odpálil. Naštěstí ho v poslední chvíli kdosi kouzlem zpomalil, takže Lauru neuhodil plnou silou. I tak to byla ale rána a všichni s hrůzou sledovaly, jak se Lauřino bezvládné tělo hroutí z koštěte a volným pádem letí dolů. To už dávno nebyla při smyslech a tak necítila, jak další kouzlo zpomalilo její pád a zabránilo tvrdému dopadu na písčitou zem. A také necítila, jak ji zvedly dvě silné paže a odnášely ji na ošetřovnu.
Snape seděl u Lauřiny postele a hleděl na její spící tvář. Vypadala tak nevinně. Přicházel vždy za hluboké noci, nechtěl, aby se jeho návštěvy prozradily. Očaroval dokonce i madame Pomfreyovou, které nabídl uspávací lektvar, aby mohl Lauru alespoň hodinu vidět. Toužil, aby se probudila. Vyčítal si, že nedokázal Potlouk zastavit úplně, bez toho, aby jí ublížil.
„Je to vážné, ale bude v pořádku,“ ujišťovala všechny Poppy.
Laura zhluboka vzdychla a on se poplašeně zvedl, ale ona spala dál hlubokým spánkem. Občas přemýšlel, o čem se jí asi zdá. Sní vůbec? A o čem? Tohle byly otázky, které trápily Severuse Snapea v posledních dvou týdnech, co byla v bezvědomí. Zahleděl se na hodiny, ukazující půl třetí ráno. Laura se ve spánku zamračila a trošku se zavrtěla. Bezděky se rozhlídnul, jestli ho někdo neuvidí, a spustil svoji ruku na její vlasy, které pohladil, měla je jemné a příjemné na dotek, uvědomil si. Laura se okamžitě uklidnila a na rtech se jí usadil slabý úsměv. Profesor se zvedl, naposledy se na ní zadíval a chystal se k odchodu, když v tom uslyšel slabý hlas.
„Madam Pomfreyová?“
Bleskově se otočil. Byla vzhůru! Nemohl skrývat svoji radost, přispěchal k jejímu lůžku a opatrně se usadil. Laura překvapeně zamrkala. To není možné, určitě sním! pomyslela si.
„To je ale hezký sen,“ řekla jakoby opile. Snape se nervózně usmál.
„Dobré ráno,“ popřál jí. Chtěla se opřít o lokty a sednout si, ale byla slabá a tak klesla zpátky na záda.
„Takže se mi to nezdá?“ zeptala se trochu nelogicky.
„Ne,“ odpověděl klidně.
„Co se stalo?“ chtěla vědět.
„Srazil vás Potlouk, který velice nešikovně odpálil pan Weasley,“ vysvětloval Snape, „naštěstí vás netrefil plnou silou, to už by vám nejspíš nebylo pomoci.“
„Děkuji,“ pochopila, čí to je zásluha.
Chvíli na sebe jen tak hleděli a pak se Laura rozhodla. Natáhla ruce. Víc udělat nemusela, profesor ihned pochopil. Jemně ji objal, přičemž cítil její dech, vzdouvající se hruď, vůni vlasů. Oba si užívali blízkost toho druhého. Cítil, jak si opřela hlavu o tu jeho. Pomalu ji pouštěl ze svého sevření a přemýšlel nad tím, co se zrovna stalo. Měla zavřené oči, jakoby nechtěla, aby tahle chvíle někdy skončila. Neotevřela je, ani když ji šetrně uložil zpět, aby mohla odpočívat. Na malý okamžik zaváhal, ale pak se k ní sklonil a jemně ji políbil na čelo. Laura cítila jeho teplé rty a myslela si, že se jí rozskočí srdce. Stiskla víčka ještě pevněji, ale když oči konečně otevřela, byl pryč.
Lauřino uzdravování probíhalo bez větších problémů. Občas ji sice pobolívala hlava, ale to nebylo nic, co by samo do půl hodiny neodeznělo. Dostala spoustu sladkostí, květin a různých dárečků, nejen od svých spoluhráčů. Nejtrapněji se cítil Fred, který měl její nehodu na svědomí. Nejméně stokrát za hodinu se Lauře omlouval a slíbil, že jí bude do konce školního roku sloužit.
Dean se u ní také často stavoval. Měl zvláštní dar se strefit do chvíle, kdy zrovna přemýšlela o někom jiném. Mluvil pořád o tom samém, co se děje ve vyučování, jak je Snape protivný, co se děje na hřišti, jak je Snape protivný, co se děje v Nebelvíru, jak je Snape protivný. Lauru tyhle řeči dráždily, ale snažila se nedat na sobě nic znát. Odbíhala proto od tématu a zajímala se spíš, jak se připravuje její družstvo na nadcházející zápas s Mrzimorem. Náhradní kapitánkou se stala, na její prosbu, Angelina Johnsonová a jak to tak vypadalo, vedla si v nové roli dobře. Donutila družstvo pořádně makat, aby napravili fiasko s Havraspárem. Po té, co Fred nechtě vyřadil brankářku, musel nastoupit náhradník – Ron Weasley a bohužel se jim nepodařilo vyhrát, i přes to, že Harry chytil Zlatonku. Lauře byla ta prohra líto, ale ostatní se ji snažili rozveselit. Největší radost jí však přinesla madam Pomfreyová se sdělením, že za dva dny bude moct chodit na vyučování a dělat vše, jako dřív, včetně famfrpálu.
Za okny bradavického hradu padaly vločky a to znamenalo jediné – Vánoce. Všichni byli v očekávání nadcházejících svátků. Studenti byli ještě neposednější, než dřív a profesoři vzdávali jakékoliv pokusy o upoutání jejich pozornosti zpět k vyučování. Vypadalo to, že i dokonce profesor Snape má lepší náladu než jindy a i když se žáci museli učit, alespoň nezkoušel a nedával žádné testy. Laura teď než kdy víc usilovala o to, aby byla v lektvarech co nejlepší a proto poprosila o doučování Hermionu Grangerovou, ke které měla vždycky trochu předsudky, ale během první společné hodiny zjistila, že je vlastně fajn. Profesor její snahu také oceňoval, zlepšila se o celé dva stupně a bylo zcela evidentní, že ho to těší. Vždycky ho hřálo u srdce, když třídě položil otázku a ona ji správně zodpověděla. Cítil, že má o předmět zájem a snahu se pořád zlepšovat.
Vyučování skončilo a studenti se pomalu odebírali pryč z učebny. Laura svůj odchod schválně zdržovala a doufala, že si toho nikdo nevšimne. Marně.
„Ty nejdeš?“ divil se Dean s vysoko zdviženým obočím.
„Musím… musím si ještě něco zařídit,“ odbyla ho. Dean pokrčil rameny a při odchodu se ještě naposledy ohlédnul. Uviděl ji, jak upřeně hledí na… Ale na koho se to dívá? nechápal, až mu to došlo. Vždyť ona sleduje Snapea! uvědomil si a bylo mu, jakoby mu někdo dal pěstí do žaludku. Ten pohled znal, byl něčím zvláštní. Byl láskyplný. Dean jen stěží doklopýtal do nebelvírské společenské místnosti, kde ztěžka dosedl do křesla u krbu a přemýšlel o tom, co právě viděl, ale rozhodně o to nestál. Jeho Laura miluje Snapea. A tehdy se rozhodl, že se jen tak nevzdá. Oproti bradavickému profesorovi měl jednu výhodu. Mohl ji milovat.
Mezitím se učebna, až na jednu studentku, zcela vyprázdnila. Všimnul si hned, že neodešla. A hodně ho to znervóznilo, i když musel přiznat, že je rád, že zůstala. Pátravým pohledem si ji prohlížel, její krásné, dlouhé, černé vlasy, bezchybnou pleť, plné rty a tmavě modré oči, které se teď upíraly do těch jeho. Touha v nich byla přímo hmatatelná.
Snape se zvedl od stolu a přešel pomalými a váhavými kroky k Lauře, která nehybně stála u své lavice. Zastavil se těsně u ní a najednou nevěděl, co dál. To, co udělala, ho málem omráčilo. Stoupla si na špičky, skoro neznatelně pootevřela ústa a velmi jemně a s citem je přitiskla na ty jeho. Políbila mne, uvědomil si. Usmála se a byla šťastná, když jí úsměv opětoval. Věděl, že chce víc. Oba chtěli. Sklonil hlavu, svými prsty našel její bradu a něžně si ji k sobě přitáhnul. Polibek byl trochu rozpačitý. Její horká ústa ho doháněla k šílenství. Chytil ji rukou za pas a přivinul ji k sobě. Cítil, jak pod jeho dotykem tála a sama vyhledávala jeho blízkost, přitiskla se k němu ještě blíž, jednou rukou ho vískala ve vlasech, druhou mu hladila zahalenou hruď. Když se od sebe jen velmi neradi odpoutali, myslela si Laura, že jí exploduje mozek. Motýli jí v podbřišku zběsile poletovali, spánky pulzovaly, touha jí spalovala tváře, které teď měla celé rudé. Snape na tom nebyl o nic lépe, hruď se mu nepravidelně vzdouvala, jak přerývavě dýchal a pocítil zvláštní slabost v nohou.
„Severusi,“ zašeptala zastřeným hlasem, „já… já…“
Umlčel ji dalším, mnohem vášnivějším polibkem. Jeho rty byly nenasytné, ale něžné a Laura si byla zcela jistá, že jí musí puknout srdce, z toho přívalu lásky, který cítila k muži, jehož dříve nenáviděla. Nevěděli, jak dlouho tam stáli a zasypávali se polibky. Přišlo jim to, jako celá věčnost a ani jeden z nich nechtěl, aby tahle vzácná chvíle skončila.
Později večer se oba pokoušeli usnout. Marně. Pronásledovali je myšlenky na toho druhého.
Přišlo sobotní ráno a s ním i výlet do Prasinek. Mezi studenty bylo nadšení přímo hmatatelné. U snídaně vybírala ředitelka nebelvírské koleje, profesorka McGonagallová povolení k výletu, podepsané rodiči, či zákonnými zástupci.
Dean se výletu nemohl dočkat a své nadšení přenesl i na Lauru.
„Půjdeme nejdřív do Medového ráje! Slyšel jsem, že Bertíkovy fazolky mají zase nové příchutě, nejspíš nějaké koupím Seamusovi k Vánocům, i když, ten má vlastně radši Obří lízátka s překvapením. Co budeš kupovat ty?“
„Asi karamely, na ty jsem měla nedávno chuť,“ zalhala Laura. Ve skutečnosti přemýšlela nad tím, čím by asi tak udělala radost Severusovi. Nevěděla, co má rád a ani když ho pozorovala při jídle ve Velké síni, si nevšimla žádné zvláštnosti, jen toho, že si pokaždé dává kávu.
„Karamely jsou nejlepší v tom červeným pytlíku, jsou takový… medový,“ usmál se na ni Dean. Opětovala úsměv a společně vyšli z hradu, na nádvoří, kde se už shromažďovali ostatní žáci do skupin dle kolejí. McGonagallová se snažila dát řád panujícímu chaosu a po notné době se jí to povedlo, takže všichni mohli vyrazit.
Laura s Deanem a vlastně i s ostatními nebelvíry blbnula, koulovali se, pomocí kouzla Reducto na ně věčně pršel sníh. Nahlas se smáli a užívali si zimního počasí. Po půl hodině konečně došli do Prasinek, kde panovala pravá vánoční atmosféra – uprostřed vesnice byl ozdobený smrk, u kterého právě zpívaly místní malé děti, za okny baráčků byly vystaveny hořící svícny a na dveřích trůnily zelené věnce s nápisem „Vánoce přicházejí.“
„Jdete?“ zeptal se Seamus a prstem ukázal na Medový ráj.
„Jasně,“ odpověděl Dean.
Medový ráj je nezklamal, ostatně jako nikdy. Když vešli dovnitř, praštila je vůně nejrůznějších sladkostí. Bylo tam vše, co jste si dokázali představit – fontána s čokoládou, Maxi žvýkačky, všechny druhy karamelů, kyselá, obří lízátka, nugátoví pavouci, čokoládové žabky, Bertíkovy fazolky a další spousta laskominek. Laura si koupila karamely, které jí doporučil Dean a jedno extra kyselé lízátko na cestu. Zato Dean – všechno, co bylo k mání ochutnal, cpal se, až se mu za ušima dělaly boule a pořád neměl dost. Nakonec si odnesl pět čokoládových žabek („Ale já přeci sbírám kartičky!“), šest pytlíků karamel („Ale vždyť jsou Vánoce, to je pro kamarády!“), tři Maxi žvýkačky („Ale my se večer s rukama nudíme!“) a jednoho nugátového pavouka („Ale ten je pro Rona, myslím, že mu udělám radost!“). Protočila panenky nad nákladem, co si Dean nesl zpátky do školy.
„Uvidíme se později,“ houkla na něj Laura a šla do pokoje. Holky tu ještě nejsou, blýsklo jí hlavou. To se jí hodilo. Svlékla si kabát, čepici a rukavice a uklidila si věci do skříně. Z té také vytáhla pergamen a ve stolku ještě vylovila brk s inkoustem a začala psát:
„Pro Tebe, k Vánocům, děkuji za všechno.“
Spokojeně se pro sebe usmála, zabalila karamely do ozdobného papíru a připojila vzkaz. Byla si jistá, že Snape pozná, od koho dárek dostal a nemohla se dočkat na jeho reakci. Pak padla na postel a snila s otevřenýma očima.
„Veselé Vánoce všem!“ ozval se hlas Brumbála, když připíjel ve Velké síni na oslavu narození Ježíše Krista. Studenti, kteří zde zůstali a nejeli na prázdniny domů, si přiťukli sklenicí máslového ležáku. Stoly byly uspořádány jinak, než ve školním roce, nyní byly vzhledem k nízkému počtu žáků uspořádány do půlkruhu. Všeho všudy kolem třiceti. Ale všechno má své pro a proti a tak se mezi těmi stávajícími vytvořila přátelská atmosféra, každý se bavil s každým a vládla vánoční pohoda.
„A nyní je čas na předání dárků,“ rozhodl ředitel a vlídně se usmíval.
Ve vzduchu nad hlavami přítomných se objevila spousta dárků, které se teď postupně snášely k majitelům. Na Lauřin stůl slétlo pět balíčků. Po kradmu se podívala na profesorský stůl, uprostřed půlměsíce a uviděla tři úhledně zabalené krabičky a jeden pytlík, společně trůníc u rukou Severuse Snapea, který si jako obvykle nasadil svoji kamennou tvář.
Laura neudržela zvědavost na uzdě a začala rozbalovat první balíček. Byla v něm bonboniéra ve tvaru srdíčka a k ní nápis „Sladká jako ty, Dean.“ Byla trošku zklamaná, že tento dárek nebyl od někoho jiného, ale musela si připustit, že neočekávala, že by ji Snape dal srdíčkovou bonboniéru. Další dárek byl v obyčejném zeleném papíru, opatrně ho rozbalila a srdce jí poskočilo radostí, uvnitř byla malinká rudá růže, vznášející se ve vzduchu a kolem ní jemně růžový opar, takže svítila a zářila. Laura nevěděla, jak nenápadně poděkovat, vzala růži do rukou a políbila jí. Koutkem oka zahlédla, jak se profesor lektvarů lehce usmál. Když i on rozbalil dárek od Laury a objevil karamely, jednu si hned strčil do pusy. Nemohla být šťastnější.
Později večer se tajně sešli v jeho pokoji a polibky se ve svém štěstí utvrzovali. Severusovy rty ji líbaly se stále větší intenzitou, chtěly víc, chtěly ji celou. Laura se bála, ale věděla, že od něj také chce všechno, co jí může nabídnout. Začala ho líbat na krku. Jemně ji od sebe odtáhnul a podíval se jí zpříma do očí.
„Opravdu… opravdu chceš?“ Otázka visela ve vzduchu. Podívala se na něj, v očích jasnou odpověď. Přitiskl ji k sobě, užíval si každého jejího doteku. Pomalu ji svlékl svetr, pak i košili a nakonec i podprsenku a odhalil tak pevná ňadra. Laura ucukla a schovala si prsa rukama. Snape jí ruce něžně vzal a nechal jí je spustit podél těla.
„Nemáš se,“ říkal, mezitím, co jí líbal přednosti „za co stydět.“ Pak ji vzal do náruče a přenesl na postel, kam ji položil. Díval se na její perfektní tělo a jeho vlastní přitom spalovala touha. Sundal si svršky a Laura se tak mohla kochat pohledem na jeho pevnou hruď. Hladila ho a nemohla se ho nabažit. Chvíli se mazlili, ale něco ji tlačilo do podbřišku, když si uvědomila, co to je, instinktivně rozkročila nohy. Severus na chvilku přestal, v očích nepřítomný pohled.
„Vidíš…,“ řekl zastřeně „jak mě přitahuješ?“ a chytil se za klín. Pak sobě i Lauře stáhnul poslední kus oděvu a nejjemněji, jak uměl, do ní proniknul. Dal jí chvíli čas, ať si na nový pocit zvykne a pak začal slabě přirážet. Laura nevěděla, co si má myslet, bolelo to a pálilo, její představy byly úplně jiné.
„Uvolni se,“ zašeptal jí do ucha. Povolila svaly. Snape už byl extrémně vzrušený, ale nechtěl nic pokazit, tak se krotil. Přirážel opatrně, ale jeho pohyby začaly nabývat na intenzitě. Laura zjistila, že je to mnohem lepší, když se uvolní, dokonce zaregistrovala velmi příjemný pocit. Nechtěla, aby přestal a tak mu vycházela vstříc. Když si uvědomila, s kým je a co právě dělá, chtělo se jí křičet, zaryla mu nehty do zad a pobízela ho. Severuse její vášeň přímo mučila, už to nemohl vydržet a pěti mocnými přírazy nakonec vyvrcholil. Laura slastně vykřikla a prohnula se jako luk a zhluboka dýchala v přívalu rozkoše, kterou cítila. Leželi vedle sebe a oddychovali, jakoby právě absolvovali maraton. Snape ji ještě políbil na čelo a pak oba usnuli spánkem zamilovaných.
Začínalo druhé pololetí a všichni studenti byli z prázdnin zase zpět ve škole, takže nastal obvyklý ruch na chodbách. Vyučování se pomalu vracelo do starých kolejí.
„Jak se ti líbil dárek?“ vyzvídal stydlivě Dean, když se s Laurou setkal v nebelvírské společenské místnosti, aby jí povyprávěl zážitky z domova. Laura uhnula pohledem.
„Víš… ten tvůj dárek…“ nevěděla, jak začít „mě moc potěšil, ale… ale já nemůžu Deane, prostě nemůžu.“ Zvedla se z pohovky a vyběhla ven. Nechala ho tam samotného, zraněného, odmítnutého. Dostal vztek na jedinou osobu, nezlobil se na ní, zlobil se na Snapea. Musel ji nějak zblbnout, nějakým způsobem očarovat!. V hlavě se mu rodil plán, jak Lauru získá zpět. A bude jeho, jenom jeho. Pomalu se zvedl a zamířil do sklepení. Byly dvě hodiny odpoledne, takže si byl jist, že najde, koho hledá.
Ani nevěděl jak, ocitnul se Dean před učebnou lektvarů. Když si to uvědomil, začalo mu bušit srdce. Ale byl rozhodnutý udělat vše, co je v jeho silách. Zaklepal a zpoza dveří slyšel typicky Snapeovské „Dále.“
Vzal za kliku, nadechnul se a vešel. Profesor seděl za stolem, a jak bylo jeho dobrým zvykem, červeným inkoustem opravoval písemky.
„Chci s vámi mluvit,“ řekl příchozí ostřeji, než zamýšlel. Snape překvapeně vzhlédl. Co si to dovoluje? Takhle se mnou mluvit?! znělo mu hlavou.
„Ano?“ zeptal se posměšně. Dean polknul. Tohle je trochu větší sousto, než si myslel.
„Vím o vás,“ řekl usvědčujícím tónem.
„Víte o kom?“ nechápal učitel.
„O Lauře a o… vás,“ udeřil. Snapeovi bylo, jakoby zaťal do živého. Nevědomky se opřel o stůl, pokoušely se o něj mrákoty. Bez jediného slova přešel přímo k Deanovi, obličeje téměř u sebe.
„Co… co jste to řekl?“
„Promiňte,“ vykoktal Dean a doslova utekl. Snape zůstal stát jako solný sloup. Ví to a je jen otázkou času, kdy se to dozví někdo další, přemýšlel. Ale jak? Jak se to dozvěděl? nechápal. Stejně na tom nezáleželo.
Laura zrovna seděla v pokoji a pozorovala růži, která se vznášela nad stolkem.
„Jé, ta je nádherná,“ řekla spolubydlící Ann „od koho ji máš?“
„No… víš, já… já ani nevím,“ zalhala rozpačitě Laura. Ann si toho všimla a zvedla obočí.
„Dostala jsem ji k Vánocům, nebyl tam připsaný žádný vzkaz,“ snažila se vysvětlit.
„Aha,“ odpověděla a dál se o tajemný dárek nezajímala.
Laura si s růží hrála, pohybovala rukou a květina ji následovala. To je ten nejkrásnější dárek, co jsem kdy dostala, pomyslela si. Políbila růži a všimla si, že mlhový opar, který květinu obklopoval, se změnil, jeho barva začala být mnohem výraznější, ze slabounce purpurové se stala nachově rudá. Miluji tě, Severusi, znělo jí v hlavě.
„Jsi hodná, že jsi šla se mnou,“ začal opatrně Dean po fiasku s dárkem minulý týden. Taky měl strach, jestli Snape s Laurou nemluvil, ale podle jejího výrazu soudil, že ne.
„Nemáš zač, stejně jsem neměla co na práci,“ odpověděla a zachumlala se do červeno-zlaté šály, kterou měla omotanou kolem krku.
„Napsal jsem mamce dopis, chtěla vědět, jak se mi daří v druhém pololetí.“ Dusali spolu po schodech do sovince.
„To je hodná, že se o tebe zajímá,“ řekla nepřítomně. Už byli nahoře a zhluboka dýchali po té námaze. Ale stálo to za to, minimálně kvůli výhledu. Před nimi se rozprostíraly bradavické louky, Zapovězený les a v celé své kráse se před nimi rozprostíral impozantní Bradavický hrad.
„Krása,“ špitla si pro sebe Laura, ohromená impozantním pohledem z výšky.
„Elvisi,“ křiknul Dean směrem k sovám, spokojeně sedícím na bidélcích. Jedna z nich zahoukala a snesla se mu na ruku. Začal jí uvazovat psaní na nožičku. A pak jí řekl, kam má dopis doručit.
„Jdeme?“ usmála se Laura a klusala po schodech dolů.
„Konec hodiny,“ oznámil Snape a otevřel Denního věštce.
„Slečno Walesová, mohla byste tu, prosím, zůstat, potřebuji něco probrat,“ řekl jen tak mimoděk, skoro nezúčastněně. Laura kývla a lehce se usmála. Představovala si, co jí asi čeká. Dean bleskl pohledem po Snapeovi. Ten se na noviny vůbec nesoustředil, těkal nesourodě očima po stránkách a nakonec je stejně odložil na stůl. Dean odvrátil pohled a radši si rychle sbalil věci. Měl velmi nepříjemný pocit z věcí, které se měly stát.
Když už byli všichni pryč, pohlédl Snape na Lauru, která trpělivě seděla na svém místě. Teď se zvedla a pomalu k němu přešla. Odehrávalo se v něm dilema. Má jí říct, co měl na srdci nebo se pokusit všechno zachránit? Nevěděl.
„Potřebujete se mnou mluvit, pane profesore?“ tázala se laškovně a zamrkala na něj. On se ale tvářil vážně, bez náznaku úsměvu.
„Děje se něco?“ zeptala se s obavami v hlase.
„Musíme… musíme to skončit,“ odpověděl prostě a upřeně na ni hleděl. Laura překvapeně zamrkala, nevěděla co na to říct.
„Byl za mnou pan Thomas, že o nás ví… Lauro, já se bojím, že to řekne dalším lidem“ vysypal ze sebe jedním dechem. Zavřela oči a cítila, jak se jí v krku začíná dělat obrovský knedlík, přes který nebylo možno polykat. Pálili ji oči, ale ona je neotevřela.
„Severusi, prosím tě…“ řekla hlasem, tolik nepodobným tomu svému „tohle mi neříkej. Neříkej, že to má teď skončit! Vždyť… vždyť jsme spolu tak šťastní, to nemůžeš nic udělat? Nemůžeš… já nevím, nemůžeš mu třeba dát lektvar zapomnění, cokoliv?“ Prosila ho pohledem.
„Ty… si myslíš, že je to tak snadné?“ ztěžka dosedl na židli a vložil si hlavu do rukou.
„Samozřejmě, že jsem o něčem takovém přemýšlel, ale já to nemůžu udělat, jsem profesor, musím myslet na případné následky! Brumbál mě zaměstnal jen proto, že mi věří a já ho nechci a nemůžu zklamat. Dlužím mu to. Musíš mě pochopit!“ Oba byli v koncích. Jak s rozumem, tak s city.
„Nechápu,“ řekla potichu Laura, vzala si věci a odcházela. Chtělo se mu křičet, běžet za ní, vzít ji do náruče, chtěl udělat cokoliv, ale nakonec… ji nechal odejít. Netušil, že si to bude po zbytek života vyčítat.
Laura přestala hrát famfrpál, uvědomila si, že ji už nebaví tolik, co kdysi a raději si četla knížky, o kterých si myslela, že by bylo dobré je znát. Chodila do knihovny skoro každý den. Přátelé ji nepoznávali. Byla zamlklá, občas s někým prohodila pár slov, ale to bylo nic – oproti té veselé a příjemné dívce, kterou znali dřív.
Dean se ji mnohokrát snažil rozmluvit, ale bylo to marné. Její jedinou láskou byly nyní knihy. A noční výlety do Komnaty nejvyšší potřeby – to ale nikdo nevěděl.
Každou noc se Laura vypravovala do sedmého patra a myslela na to, co si ze všeho nejvíc přeje. Vždy se jí zjevovaly dveře a ona vstupovala dovnitř, kde nebylo nic, kromě velkého, zlatého zrcadla. Přistupovala k němu s úsměvem na tváři. Věděla, že tam na ni čeká. Postavila se před zrcadlo a viděla sama sebe, vedle muže, kterého milovala. Stál za ní, usmíval se a pak jí položil dlaň na rameno. Laura byla zase šťastná. Zrcadlo z Erisedu mělo v moci dalšího snílka.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ