Místo děje: záliv Drengist, Losgar. Všude vůkol je tma, až na světlo hvězd, Měsíc ještě nevyšel. Přesto je v zátoce rušno, neboť před pár hodinami zde přistály bílé lodě z Alqualondë, přivážející velekrále Noldor Fëanora, jeho sedm synů a jeho věrné: první Eldar, kteří se z Valinoru vrátili do Středozemě. Elfové a elfky se vyloďují na břeh a vykládají zásoby, někteří se mezitím vydávají na průzkum okolí a zatoulají se mezi nízký porost na vrchol útesů. Mezi nimi jsou i tři Fëanorovi synové – Celegorm, Caranthir a Curufin.
Celegorm: (rozpřáhne paže) „Nuže bratři, vítejte ve Středozemi! Zemi, odkud vzešli Eldar a kterou za svitu hvězd opustili, aby se na ni opět za svitu hvězd vrátili, opanovali její říše a vnesli do ní světlo Noldor – “
Caranthir: „Aby se trmáceli v bahně a slatinách od jednoho konce na druhý, naráželi ve tmě do stromů a nakonec tu přežívali ve stanech a chatrčích. Tady je to na houby.“
Curufin: „Mně je zima.“
Celegorm: „Nebuď takový pesimista, Caranthire. Vím, že to nevypadá nic moc, ale uvidíš, až se tu trochu zabydlíme. Založíme města, větší než Tirion, postavíme silnice, mosty, budeme chodit na lov...“
Caranthir: „Co tady chceš lovit, prosím tebe? Vždyť tu není nikde ani blbej zajíc... Jestli my jsme neměli radši zůstat ve Valinoru...“
Celegorm: „Kuš, ty remcale. Sám ses hnal z Valinoru sem, stejně jako zbytek. Ostatně, k čemu by nám byl Valinor? Teď je tam stejná tma jako tady.“
Caranthir: „Však oni by Valar brzy zase nějaká světla nahodili... Podle mě se táta s tou výpravou trochu unáhlil.“
Celegorm: (ušklíbne se) „To říká ten pravej. Mám ti připomenout, jak jsi vystartoval po Finrodovi, když se proti našemu plánu postavil ve shromáždění? Dokonce i táta ti musel poručit, aby ses uklidnil, a to už je co říct.“
Caranthir: „Pche, co je mi po Finrodovi? Taková nicka... on a všichni jeho bratři. Měli jsme je nechat v Amanu, i s jejich otcem.“
Celegorm: „Vždyť jsme je tam taky nechali.“
Caranthir: „No jo vlastně...“
Curufin: „Mně je zima!“
Caranthir: „Mně taky... Hele, co kdybysme si udělali oheň?“
Celegorm: „Dobrý nápad! (zarazí se) No, ale jak? A z čeho?“
Curufin: „Mohli bysme sejít dolů pro dřevo.“
Celegorm: „Mně se tam dolů nechce, když už jsem se sem vydrápal, a navíc ještě tahat dřevo zpátky nahoru...“ (rozhlédne se) „Nasbíráme si nějaké tady.“
Curufin: „Celegorme, já vím, že máš bystrý zrak... ale ty tady někde vidíš nějaký dřevo?“
Celegorm: „Něco se tu najde... Roste tu křoví, tak tu možná najdeme nějaký klestí... A támhle kousek dál je nějaký malý hájek, třeba bude něco tam.“ (vykročí směrem k hájku) „Tak pohněte! Co tam stojíte jak dřeva?“ (zasměje se svému vtipu)
Caranthir: (znechuceně) „Ten paličák se taky musí do všeho vrhat po hlavě... Jednou na to dojede, a my s ním.“
Curufin: (mávne nad tím rukou) „To je teď jedno. Jdeme sbírat!“
Caranthir a Curufin následují svého staršího bratra.
(Po dvou hodinách)
Bratři nasbírají dostatek dřeva a klestí a úhledně to všechno naskládají na připravené ohniště.
Curufin: (otře si zpocené čelo) „Uff... a je to. Teď už zbývá jen to zapálit.“
Caranthir: „Celegorme, ty máš sirky, tak to zapal.“
Celegorm: „Jo, hned to bude.“ (začne se hrabat v batohu)
Caranthir: (kriticky obhlíží přichystanou hranici) „Ale že se nám to povedlo, co? Jednomu je skoro až líto to spálit...“
Curufin: „Hm, souhlas... ale zima je mi pořád.“
Caranthir: „Mně taky... Celegorme, tak co je s těma sirkama?“
Celegorm: (dál se hrabe v batohu, čím dál zuřivěji, a začíná se tvářit zoufale)
Curufin: „Celegorme... vzal jsi s sebou ty sirky, že ano? Ty, co ležely na stolku ve velké předsíni, a co ti Maedhros říkal, že máš vzít?“
Celegorm: (přestane tápat v batohu a nejistě pohlédne na své dva bratry) „Já... ech...“
Caranthir: (temně) „Tak moment... to chceš jako říct, že jsme se tu dvě hodiny honili po pláni, drápali si ruce v křoví, zakopávali o spadané větve v tom lese, dřeli jsme se s ohništěm, abychom ho nakonec neměli čím zapálit?“
Celegorm: (zaraženě mlčí)
Caranthir: „U všech Valar, to snad není pravda!!!“ (rozlítí se a ve vzteku kopne do naskládané hromady, až několik polínek odletí stranou)
Celegorm: „Počkej, co to děláš?“ (odstrčí Caranthira od ohniště)
Caranthir: „Nestrkej do mě!“ (vší silou do něj vrazí, až Celegorm ztratí rovnováhu a oba se svalí na zem)
Celegorm a Caranthir se perou a častují se přitom nadávkami. Curufin stojí bezradně stranou a křičí na ně, aby toho nechali, přitom se ale snaží držet bezpečně z jejich dosahu. Ze tmy se najednou vyloupne postava – je to jejich starší bratr Maglor.
Maglor: „Co tady tak řvete?!“ (Celegorm a Caranthir se přestanou prát)
Curufin: (snaží se zachránit situaci) „Maglore, nemáš náhodou u sebe sirky? Chtěli jsme si tu rozdělat oheň, ale Celegorm zapomněl sirky ve Valinoru. A mně je strašná zima, a Caranthirovi taky.“
Maglor: „Počkej, podívám se... Proč jste se vlastně nešli ohřát k ohňům dolů?“
Caranthir: (zvedá se ze země a opráší se) „My jsme to šli sem nahoru prozkoumat, no a pak už se nám nechtělo se vracet.“
Maglor: (kousavě) „Jasně, aby vás otec nezapřáhl, abyste náhodou nemuseli taky něco dělat, že jo?“
Caranthir: (nafoukne se)
Maglor: (ke Celegormovi, zatímco hledá po kapsách) „Copak ti Maedhros nepřipomínal, abys ty sirky nezapomněl vzít?“
Celegorm: (uraženě) „Dejte mi už pokoj!“
Maglor: „Tobě tak něco svěřit, Celegorme. Zajímalo by mě, co v té hlavě pořád máš.“
Curufin: „No co by... Aredhel.“ (uskočí, když se po něm Celegorm ožene)
Maglor: „Typické...“ (zašátrá hlouběji v kapse) „Á – tady je to!“ (vytáhne z kapsy jednu jedinou sirku a zkroušeně na ni hledí) „Tahle je moje poslední – je mi líto.“
Caranthir: (natáhne se po sirce v Maglorových prstech, ale ten s ní uhne)
Curufin: „Maglore, mohl bys zapálit ten oheň?“
Maglor: (mlčky hledí na sirku)
Curufin: „Prosím?“
Maglor: (povzdechne si) „No tak dobře.“ (poklekne k ohništi a ostatní bratři také) „Hoši, máme jen jeden pokus, tak mi držte palce...“
Maglor škrtne sirkou a do tmy se rozzáří malý plamínek, na který bratři fascinovaně hledí. Maglor opatrně přibližuje sirku k ohništi...
Ze tmy: „BAF!!!“
Maglor vyjekne, když mu najednou někdo položí ruce na ramena, úlekem odhodí sirku do trávy (kde zaprská a zhasne), ztratí rovnováhu a rozplácne se do ohniště. Seshora se na něj zubí Amrod a Amras, nejmladší bratři.
Amras: „Hehe, dostali jsme tě!“
Amrod: „Hele, a co to tady vlastně provádíte?“
Curufin: (suše) „Pokoušeli jsme se rozdělat oheň. Teď z toho asi ale nebude nic, protože díky vám dvěma jsme právě přišli o jedinou sirku.“
Amrod: „Jé... to nás moc mrzí.“
Amras: „Já myslel, že sirky měl vzít Celegorm?“
Caranthir se najednou vrhne na oba bratry jako rozzuřený lev, že jen tak tak stačí uskočit do strany (každý do jedné). Maglor se snaží běsnícího Caranthira zadržet, zatímco Amrod a Amras se vyděšeně schovávají za Celegorma.
Caranthir: „Pusť mě na ně, ať je můžu zabít!!“
Amrod: „Co to do něj vjelo- Au!“ (Celegorm vrazí bratrovi pohlavek; Amras unikne podobnému jen o vlásek)
Caranthir: (stále držený Maglorem, který se ho marně snaží uklidnit) „Vy pitomci! Teď budete každej třít dvě dřeva o sebe tak dlouho, dokud ten oheň nechytne, nebo dokud vy dva nechytnete!“
Celegorm: „Tak a DOST!“ (odstrčí od sebe oba nejmladší bratry a otočí se ke Curufinovi) „Curufine, ty máš u sebe ohnivý krystal. Vybal ho.“
Curufin: (dělá že nechápe) „Co jako?“
Celegorm: „Ten ohnivý krystal, co jsi vyrobil a se kterým můžeš zapálit ten zatracenej oheň!“
Curufin: „Já žádný takový krystal nemám!“
Celegorm: „Dělej, nebo řeknu tátovi, žes to byl ty, kdo mu zničil jeho nejoblíbenější rydlo, když jsi s ním vyrejpával drahokamy z královy věže!“
Maglor: (nevěřícně) „Tak tos byl ty?“
Curufin: (ublíženě ke Celegormovi) „Ty hnusnej práskači! Slíbil jsi, že to nikomu neřekneš!“
Maglor: (pustí Caranthira a otočí se ke Celegormovi) „Tak moment, a jak to vůbec víš ty?“
Caranthir: „To je teď jedno.“ (chytne Curufina pod krkem) „Nevím sice, o čem tady ten Dutohlav mluví, ale jestli v tom ohništi nebude hořet oheň do dvou minut, tak tě do něj přiložím tak, že se zapálí sám!“
Curufin: (zoufale) „Počkej přece, ten krystal není ještě vyzkoušený! Není to bezpečný, co když se něco stane?“
Celegorm: (výhrůžně) „Něco se stane, ale tobě, jestli ten krystal nevyndáš hned teď!“
Curufin: „No tak dobře! Tak mě už přece pusť!“ (Caranthir ho pustí; Curufin začne hledat po kapsách krystal a lamentuje přitom ke Celegormovi) „To si říkáš bratr, ty zrádče jeden? Už s tebou nikdy nepromluvím!“
Celegorm: „Mluvíš se mnou zrovna teď. Tak už jsi to našel?“
Curufin: „No jo, furt... Tady je.“ (vytáhne nádherný rudozlatý krystal hrající barvami od temně červené po žlutou, který prozáří okolní temnotu a osvětlí tváře bratrů)
Amras: „Óóóóó...“
Amrod: „Óóóóó...“
Caranthir: (s posvátnou úctou vydechne) „Nádhera... A teď to spusť!“
Maglor: „Kluci, počkejte přece, tohle je dost riskantní... Jestli má Curufin pravdu a opravdu to není vyzkoušené, mohl by se stát nějaký malér.“
Celegorm a Caranthir: „Zapaluj!“
Amrod a Amras: „Zapaluj!“
Curufin: „Tak jo...“ (polkne, zavře oči a stiskne krystal)
Ohnivý krystal náhle vyšlehne jasným plamenem. Curufin polekaně zařve a odhodí ho do ohniště. Oheň rázem vzplane, ale krystal z něj vyletí jako rachejtle a zamíří směrem k Losgaru.
* * *
V Losgaru mezitím stojí Fëanor se svým nejstarším synem Maedhrosem u zakotvených bílých lodí Teleriů a radí se, jak naložit s Noldor pod velením Fëanorova nevlastního bratra Fingolfina, kteří byli zanecháni v Aramanu.
Maedhros: „Otče, které lodě a veslaře teď vyhradíš, aby se vrátili, a koho mají přivézt prvního?“
Vtom jim nad hlavami prosviští ohnivá střela, proletí nad zálivem a dopadne přímo do středu flotily. Několik lodí ve středu rázem zmizí za ohlušujícího výbuchu, na ostatní se rychle šíří požár, až nakonec hoří všechny.
Fëanor: „No, tak teď už asi nikoho.“