2. kapitola

I přes rozmazaný rozhled a hroznou bolest na krku viděl, že za ostatními zaváhala. Otočila se a chvíli na něj hleděla. Cítil, jak mu krev pulsuje v ráně a chlad se šíří tepnami. Snažil se promluvit, ale neměl sílu. Svá poslední slova řekl tomu klukovi, který se od něj odvrátil v okamžiku, kdy si myslel, že on naposledy vydechl.

Ale v ní cítil naději. Snažil se k ní vyslat prosebný pohled, ale ani ten už nedokázal ovládat. Tma se začala chladivě plížit po místnosti až k němu. Než ho úplně pohltila, ucítil její teplou ruku na krvácející ráně.

***

Spěchal Obrtlou ulicí, zahalený do dlouhé kápě. Nechtěl, aby ho na tomhle místě někdo viděl. Od pádu Pána Zla už se nebylo čeho bát, obzvláště ne Smrtijedů, ale stále existovala spousta podivných individuí, která se scházela právě v Obrtlé. Dobře a normálně vypadající kouzelník, jakým byl Ron Weasley, byl pro ně lákavým cílem. Lepší bylo tvářit se, jako že tam patříte.

Zastavil se před vysokým domem s zšedlými cihlovými zdmi. Polovina oken byla zabedněná, některá byla vysklená, jen pár jich vypadalo, že za nimi je obydlený prostor. Opřel se do dřevěných dveří, které taky měly nejlepší časy za sebou a vstoupil do tmavého atria, osvětleného jen pruhem slunečního svitu z otevřených dveří. Když za sebou zavřel, obklopilo ho šero.

„Lumos,“ řekl tlumeně, když vytáhl hůlku z pláště. Mihotavé světýlko odkrylo zaprášené kamenné schodiště, vedoucí příkrými schody nahoru. Vystoupal po nich až do posledního, pátého patra. Na odpočívadle se zastavil a tiše oddechoval. To místo bylo vážně strašidelné. I přes dostatek oken byl dům tmavý, působil neobydleně a byl na pokraji rozpadnutí. Jediné dveře na odpočívadle vypadaly podobně. Ron k nim došel a už už zaklepal, ale zaváhal. Byl na pochybách, jestli dělá správnou věc. Sevřel volnou rukou vak, ve kterém ležela záhadná skříňka. Ne, už se jednou rozhodl, přece neucouvne krok před jejím rozluštěním.

Rázně zabouchal na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale zhruba po půl minutě zaslechl za dveřmi kroky.

„Kdo je tam?“ zavrčel hluboký hlas.

Ron se zhluboka nadechl a pak odpověděl: „Jsem Ron Weasley.“ Hlas se mu třásl.

„Co tu chcete?“

„Já... potřebuji vaši pomoc.“

Ticho.

Po několika vteřinách se dveře otevřely a v nich stál muž vysoké postavy. Světlo z Ronovy hůlky nejdříve dopadlo na jeho obličej, osvítilo linku jeho orlího nosu a odhalilo nažloutlou pleť, kterou rámovaly černé vlasy.

Severus Snape se netvářil přívětivě. „O jakou pomoc se jedná?“

Ron se zachvěl. Neměl toho muže rád nikdy a proklínal se, že se musel snížit k tomu, že ho prosil o pomoc. Ale už to udělal a musí to dotáhnout do konce.

Vytáhl z vaku dřevěnou skříňku a podal ji Snapeovi.

„Je Hermiony Grangerové. Weasleyové. Mojí ženy. Potřebuji, abyste mi ji pomohl odemknout.“

Snape si ho měřil dlouhým upřeným pohledem.

„Proč to chcete otevřít?“ zeptal se nakonec.

„Do toho vám nic není,“ odsekl Ron, který už sebral svou odvahu.

„Běžte za někým jiným. Na vaše manželské hádky a neshody nemám čas. Tuhle skříňku by dokázal odčarovat i pomatený hipogryf.“ Snape mu vrazil truhličku zpátky do ruky.

„Musíte mi pomoct!“ odvětil zoufale Ron. „Začarovala to Hermiona, chápete? Neznám nikoho chytřejšího, než je ona. Jediný, kdo mě napadl, jste byl vy,“ dodal neochotně. „Vyznáte se v magii lépe než kdo jiný.“ Chtěl říci v černé magii, ale doufal, že až tak daleko by Hermiona nezašla.

Snapeovo zamračení se prohloubilo.

Ron vytáhl z kapsy pláště měšec plný galeonů. „Samozřejmě pro vás mám odměnu. Abyste pochopil, velmi mi na tom záleží.“

„Dokud mi nepovíte, proč chcete zradit důvěru paní Weasleové, nemohu vám pomoci. Zjevně před vámi tu skříňku schovala z dobrého důvodu.“ Rona překvapilo, že Snape má také nějaké morální zásady.

„Dobrá... ale ne tady,“ řekl Ron a rozhlédl se po temné chodbě.

Snape zavrčel a pak neochotně ustoupil ze dveří, aby Ron mohl projít dovnitř.

Když se za nimi zavřely dveře, Ron se ocitl v úplně jiném světě, než panoval v domě na Obrtlé. Dřevěnou podlahu pokrývaly tmavé koberce, zdi nesly spoustu polic s knihami v kožené vazbě, tlumené světlo dávalo místu zabydlený a útulný pocit.

Snape ho uvedl do malého obývacího pokoje. Čajový stojek obklopovala dvě velmi stará kožená křesla. Ron se do jednoho posadil, nervózně se rozhlédl kolem sebe a pak si odkašlal.

„Tak tedy,“ začal, pak se odmlčel, aby vytáhl z kapsy skříňku a položil ji na stolek, a zase pokračoval, „měl byste vědět, že když jsme se s Hermionou brali, slíbili jsme si, že před sebou nebudeme mít žádná tajemství. Řekli jsme si všechno, co jeden o druhém nevěděl, hlavně to, co jsme dělali ty roky, kdy jsme se nevídali.“ Snape si Rona zkoumavě prohlížel a to Rona začalo znervózňovat.

„A to je celé? Jen kvůli nějakému pošetilému slibu teď chcete zradit její důvěru?“

„Zradit její důvěru? Měl byste si uvědomit, pane, že to ona zradila mou důvěru jako první!“ vyjel Ron, ve kterém Snapeova poznámka vyvolala vztek. Snape ho zpražil přesně tím pohledem, kterým ho častoval ještě za doby, kdy chodil do Bradavic. Ron se trochu uklidnil.

„Takže, pomůžete mi?“

***

Severus Snape byl pětačtyřicetiletý muž, černé vlasy mu už dávno lehce prokvetly stříbrem, vrásky od neustálého zamračení se ještě prohloubily.

Od jeho dávného trápení uběhlo pětadvacet let, od toho čerstvějšího pouhých šest roků. Byl to pořád stejný mrzout, co nesnáší společnost, ale cosi se v něm od doby, kdy téměř zemřel,  změnilo.

Netušil, co Hermiona Grangerová skrývá za tajemství před svým manželem, ale když ho tak pozoroval, jak tu před ním neohroženě sedí a žádá ho o pomoc, možná trošku věděl.

Probudilo to v něm zvědavost. Věděl, že nedělá dobře, ale bylo mu naprosto jasné, že se nikdy nedozví, co je uvnitř, pokud tomu hlupákovi nepomůže.

Co na tom, že to nebude zrovna šlechetný čin.

Ron Weasley na něj upíral prosebný pohled.

Zhluboka se nadechl a pak, s otráveným obličejem, řekl: „Dobrá. Ale zodpovědnost za následky si berete na sebe.“