Kapitola třetí

Před osmi lety…

Harry se nad ním skláněl se skleněnou lahvičkou, do které zachytával jeho vzpomínky. Snape chroptěl, jak mu z rány na krku vytékala krev. Byl sinalý. Tělem mu zmítaly drobné křeče, jak se jed dostával krevním oběhem do posledního centimetru tkáně.

Najednou se zklidnil. Všichni věděli, že je po všem.

Harry se zvedl a chvíli na něj shlížel. Po pár vteřinách se otočil k Hermioně a Ronovi , odhodlaně se na ně podíval a pak společně vyběhli z Chroptící chýše ven do bitvy.

Severus Snape tam zůstal ležet  v kaluži vlastní krve a slz, s očima otevřenýma nezvratně a neodvolatelně mrtvý.

***

Jenže ona se s tím nedokázala vyrovnat. Viděla jeho vzpomínky na Lily Evansovou, cítila jeho lásku a jeho žal. I po šestnácti letech se hloubka jeho emocí nezměnila, postupně se k nim však přidala zahořklost a zklamání z okolního světa.

Od smrti lorda Voldemorta uběhlo šest měsíců. Severus Snape byl zproštěn viny, což ale nezměnilo nic na tom, že byl stále mrtvý. Všichni ho teď mohli blahořečit, ale Hermiona věděla, že umřel s pocitem, že celý svět ho považuje za zrádce a ničemu. Vyvolalo to v ní neskutečný smutek, když si uvědomila, jak musel být celý svůj život odmítaný a že nikdy nepoznal lásku druhého člověka. Byla příliš sentimentální, věděla to. A taky věděla, že s touhle nespravedlností bude muset něco udělat.

Nechat někoho obživnout pomocí kouzel bylo nemožné, to bylo jasné každému kouzelníkovi a čarodějce už od dětství.

Něco jiného ale bylo změnit minulost.

Hermiona měla mnoho zkušeností s cestováním v čase. Znala všechna jeho pravidla a zákonitosti. Ale neměla prostředky, protože už před dvěma lety se jim s Harrym a Ronem podařilo všechny obraceče zničit. Pokud věděla, jiná oficiální možnost nebyla. Ale svět čar a kouzel byl nevyzpytatelný, jak se mnohokrát poučila, a nikdo neznal všechna zaklínadla, takže měla jistou šanci, že objeví něco, co se jí může hodit.

O Vánocích se rozhodla odjet do Bradavic, kde tamní knihovna skýtala velmi užitečný zdroj informací. Profesorka McGonagallová, která se stala ředitelkou, nebyla proti, ačkoli hlavně proto, že jí Hermiona nesvěřila podrobnosti důvodu své návštěvy.

Když se kodrcala Bradavickým Expresem spolu se spoustou studentů, vracejících se od rodinných krbů zase zpátky do školy, přepadla ji náhlá nostalgie a smutek. Zemřelo zde tolik lidí, které milovala, kteří si to nezasloužili... a přesto se tam vracela jenom proto, aby dala život člověku, který nikdy nikomu neprojevil sebemenší náznak přívětivého citu, pokud tedy nepočítala Harryho matku. Proč si nevybrala třeba Lupina s Tonksovou?  Nebo Freda, nebo... nebo spoustu dalších lidí. Bylo to těžké. Bylo to tak zatraceně těžké se s jejich smrtí vyrovnat.

Ale mohla za to ta nespravedlnost. Ne, že by si Snape zasloužil žít víc než ostatní jenom proto, že ho nikdy nikdo nemiloval, ale... velmi iracionálně cítila, že to tak bude správné.

Zasněžená krajina za okny rychle ubíhala, a když vlak začal konečně zpomalovat, Hermionina mysl se konečně zklidnila. Dělá správnou věc a nezáleží na tom, co si kdo o tom může myslet.

***

Oddělení knihovny s omezeným přístupem. Jestli někde existuje místo s nekonečnými znalostmi z kouzelnického světa, je to právě tady.

Hermiona si přitáhla plášť těsněji okolo těla, aby zahnala lezavý chlad, který se šířil chodbami. Bradavice už nevypadaly tak, jak dřív. Samozřejmě bylo možné je pomocí kouzel zase vybudovat do původní podoby, ale profesorka McGonagallová se rozhodla, že místo zůstane v takovém stavu, v jakém bylo bezprostředně po finální bitvě s Voldemortem, aby navždy všem připomínalo, co se stalo. Jedinou změnu představoval pamětník ve Velké síni, na kterém stála jména všech Voldemortových obětí. Byl na to skličující pohled.

Sníh za okny tiše padal a občas ho vítr zahnal dovnitř nějakou dírou ve zdi. Hermiona se zachvěla a vykročila rychlejším tempem směrem ke knihovně. Vkládala do ní veškeré své naděje.

Hledání trvalo dlouho. Pročítala knihy různého stáří, takové, které se už skoro nedaly přečíst, protože pergamen byl zčernalý, potrhaný a rozpadal se na dotek. Četla ale i knihy novější. Trvalo týdny pročíst jednu knihu za druhou, ale Hermiona se nevzdávala. Věděla, že někde to zaklínadlo existuje, cítila to svou intuicí. Ale když už měla před sebou poslední regál s knihami kouzel, začala trochu propadat zoufalství.

Seděla zrovna nad jednou opravdu starou a děsivou knihou plnou obzvlášť nehezkých ilustrací, zmožená únavou. Zahleděla se z okna, které bičoval únorový déšť, na tu pochmurnou studenou náladu venku. Řádky všech těch starobylých textů se jí míhaly před očima, zaklínadla se jí pletla všechna dohromady. Najednou si k ní někdo přisedl a položil jí útěšně ruku na rameno.

Hermiona k příchozímu stočila pohled a spatřila, že je to profesorka McGonagallová.

„Dobré odpoledne, Hermiono,“ řekla starší žena a usmála se na ni.

„Vám taky, paní profesorko,“ odpověděla Hermiona unaveně.

„Jak vám jde hledání?“

„Ne moc dobře,“ přiznala s povzdechem, „jsem skoro u konce a stále nemohu najít to, co potřebuji. Prošla jsem stovky knih a v žádné ani zmínka.“

 „Víte, Hermiono, možná se soustředíte na špatnou kategorii. Jak víte, spousta zaklínadel se prolíná s lektvary a zase naopak. Možná vám to přidělá spoustu práce, ale možná taky konečně uspějete,“ odvětila Minerva a povzbudivě se usmála: „Zvládnete to. Ať už usilujete o cokoliv, vím, že vy vytrváte.“

„Nejsem si úplně jistá, že k něčemu takovému by lektvary mohly být vhodným prostředkem, paní profesorko, ale zvážím to,“ řekla Hermiona a zahleděla se na poličky plné knih.

Ředitelka se zachmuřila: „Hermiono, kdybyste mi svěřila, co hledáte, třeba bych byla schopna vám pomoci nebo poradit.“

„Ne, ne, děkuji... vy víte, že vám důvěřuji, ale tenhle úkol jsem zadala sama sobě a cítím, že je pouze mou povinností ho splnit. Navíc jsem si jistá, že byste se mě z velmi rozumných důvodů snažila zastavit. Bude to tak lepší.“

„Chápu, jak to cítíte. Přecijen, každý máme svá tajemství. Ale nezapomeňte, má drahá, že tu jsem pro vás a že vám kdykoliv ráda podám pomocnou ruku.“

Minerva McGonagallová se na Hermionu podívala pohledem plným porozumění a s přáním ke štěstí se zvedla a pomalým krokem staršího člověka vyšla z oddělení s omezeným přístupem.

Hermiona mezi regály osaměla a s odchodem ředitelky jako by odešlo i hřejivé teplo, které do toho okamžiku pociťovala. Zachumlala se lépe do svého plédu, aby se k ní nedostal všudypřítomný průvan.

Zamyslela se nad jejími slovy. Lektvary... ano. Jak na ně mohla zapomenout?  Vždyť přece zachraňovala Snapea, mělo ji to napadnout dříve! Náhle, jako by z ní spadla všechna únava, se usilovně pustila do práce.

Byla si jistá, že teď už to určitě najde.

***

A našla. Nebylo to jen tak, ale uspěla.

Byla to velmi malá, ale silná knížka s koženými deskami, ležící v nejspodnějším regálu za řadou knih. Hermiona ji našla náhodou, když se snažila vrátit jiné pojednání větších rozměrů a něco jí v tom bránilo.

Lektváry časů největších. Vypadala velmi staře a Hermiona by podle jejího vzezření hádala, že byla napsána při budování Bradavic. I ten název tomu napovídal. Uvnitř byla spousta lektvarů na nejrůznější účely, ale především tam byly návody na lektvary přemisťovací. Jak to tak vypadalo, v tehdejší době ještě kouzelníci neovládali přemisťování pomocí magie, ale měli na to pěknou řádku lektvarů.

Na vzdálenosti kratší, delší, do vyšších nebo nižších poloh a podle toho, kam kdo chtěl, si vybral příslušný lektvar. Se správným lektvarem už stačilo při jeho konzumaci jen naprosté soustředění na vybrané místo. Stejně jako to prostě vypadalo, bylo to i poměrně nebezpečné. A samy lektvary taky nebyly nejjednodušší a nejbezpečnější na přípravu. Ta vyžadovala spoustu času a velké množství surovin. Pořád to ale nebylo to, co Hermiona potřebovala.

Tedy až na úplně poslední stránku, popsanou velmi dobře známým, drobným rukopisem. Princ dvojí krve na ní kombinoval lektvary pro všechny rozměry s přidáním několika úprav – pro cestování časem.

 „Severusi Snape, ty jsi myslel opravdu na všechno,“ usmála se Hermiona a s úsměvem se zabořila do svého křesla.