Sklepní učebnou otřásl dunivý výbuch. Žáci třetího ročníku Nebelvíru v okolí epicentra zděšeně uskakovali a utíkali do bezpečí před poletujícími zbytky lektvaru, který měl být původně dryákem na povzbuzení trávení. Čím doopravdy byl, se nikdo neodvažoval odhadovat. Seamus Finnigan si naštvaně hasil rukáv hábitu. Kde se ten oheň vzal, ví možná tak Merlin, on ne.
Snape se oběma rukama opřel o katedru, u které zrovna stál, a zhluboka nasál zapáchající vzduch. Nemohl ovšem dosáhnout kýženého efektu, poněvadž mu v tom bránil plný nos. Místo známého děsivého syčivého zvuku, vydal jakési kloktavé zachrčení. O to více ale narostl jeho vztek.
„Longbottome!“ zavrčel, seč mu úporně pálící krk dovolil, z úst se mu ale vydralo jen zasípění. Zatnul ruce v pěst a otočil se. S pozvednutým obočím a stoickým klidem smetl z ramene kovovou střepinu, skelný uslzený pohled zabodl do nebohého studenta, který se krčil za troskami kotlíku a už se neopovážil ani pohnout.
Profesor vykročil svým obvyklým krokem rychlosti dvě. Ne moc rychle, aby si náležitě užil děs ve tváři toho děsného budižkničemu, ale zase ne moc pomalu, aby se konečně dočkal zadostiučinění v podobě udělení školního trestu. Kolikátého už v tomto školním roce přestal počítat u čísla dvacet. Obvykle by to fungovalo bezchybně, dnes ale nefungovalo nic. Než došel k třesoucímu se Nevillovi, musel se dvakrát mocně vysmrkat do černého kapesníku. Nespouštěl ovšem pohled ze smrtelně bledého Nebelvíra a s uspokojením uznal, že ani několikeré chrčivé odkašlání mu neubralo na autoritě. Student zadržel dech a oči vykulil tak, že je nejspíš brzy bude šprtka Grangerová sbírat po zemi.
Pomalu došel ke stolku, ale opřít se rukama neodvážil, přeci jen, ani zkušené oko geniálního lektvaristy nedokázalo odhadnout, co to ten trapič kotlíků a jeho sebeovládání stvořil za hmotu. Co kdyby ho to sežralo, že?
Sklonil se nad zděšeným studentem a popadl ho za hábit. S hřejivým pocitem na hrudi zhodnotil barvu obličeje, která se začínala nápadně podobat jeho šále, a s nemalým potěšením připustil, že se chlapec ještě nenadechl. Přitáhl si ho k sobě a zblízka mu zavrčel do obličeje. Zase špatně. Chtěl zavrčet. Místo toho se chraplavě rozkašlal.
Někdo z těch zpropadených tupohlavých rudolvích vymaštěnců se uchechtl. Sjel třídu plamenným horečnatým pohledem. Vida, ani se nemusí moc snažit, cítil jak mu stoupá už tak vysoká teplota i tlak.
„To je šestý, Longbottome!“ zasípěl nebohému Nebelvírovi do obličeje a znovu se rozkašlal. Barva Nevillova obličeje začala nápadně připomínat camrál. No nejen barva, zhodnotil s uspokojením v duchu chlapcovu vizáž.
„Šestý kotlík a to ještě není ani pololetí!“ zachrčel a záchvat kašle ho naštěstí o fous minul. Klokotavým zachrchláním se snažil najít ztracený hlas. Zbytečně. Jeho obvykle mocný hlasový projev se scvrkl na syčivé zasípění: „Strhávám Nebelvíru dvacet bodů a uděluji vám školní trest! Po celý týden budete docházet za panem Filtchem a pomáhat mu s úklidem toalet! Bez kouzel!“ Chrčivě se nadechl a pokračoval ve vyčerpávajícím proslovu: „Jestli vám exploduje ještě jediný kotlík, opakuji JEDINÝ, budete opakovat ročník, to vám zařídím,“ s uspokojením zjistil, že se barva studentova kulatého obličeje začíná podobat potlouku. „A nadechněte se, Longbottome, nestačí, že jste zaneřádil učebnu! O papírování ohledně vašeho udušení vážně nestojím! Ukliďte ten svinčík!“ znovu sípavě zachrčel, jak se nadechl, a pomalu pustil umdlévajícího studenta. Vztyčil se do své impozantní výše, kdyby mu u toho ovšem nahlas nekřuplo v zádech, patrně by to zapůsobilo lépe, a sjel třídu pohrdavým pohledem.
„A vy ostatní,“ rozkašlal se, „za domácí úkol vypracujete pojednání o způsobech zklidnění trávení,“ dramatická pomlka doprovázená chraplavým zachrchláním, „na dva svitky pergamenu!“ podmračeně se rozhlédl po třídě. Nikdo ani nedutal. „Končíme, ukliďte po sobě ten bordel!“ vysmrkal se do kapesníku a se svým obvyklým zavlátím pláště zařadil rychlost pět a rázně vyšel ze třídy.
Na chodbě ho zákeřně přepadl záchvat dusivého suchého kašle, protože se mu na vteřinu uvolnil nos a on nadechl víc chladného vzduchu, než jeho sužované plíce dokázaly snést.
U Salazara, proč je ošetřovna tak daleko? Sice původně nechtěl od Popy žádný její dryák. Pára stoupající z uší by mu moc nepřidala. Ale pořád lepší vypadat jako supící černá lokomotiva, než tohle. A jestli mu zase doporučí pocení na cizím těle jako vloni, tak už ji vážně prokleje. Při té představě se uchechtl. Vysmrkal se a pomalu se vydal k ošetřovně.
Zatracená chřipka!